29-20

29.

Ol. 187, 4

283 SE

219 AE

(Epikratés II.)

a. u. c. 725

C. Iulius Caesar Octavianus V a Sex. Appuleius

cos. suff.: Potius Valerius Messalla

************************************************************

Úředně byla založena Níkopolis v Épeiru (viz rok 31) a poprvé na počest vítězství z roku 31 konány aktijské hry. Období mezi jednotlivými hrami bylo čtyřleté a nazývalo se aktiada

 

V zimě roku 30/29 přešli Bastarnové pod králem Deldónem a s pomocí knížete Dáků Kotisónem přes Dunaj a začali plenit v Moesii (nově se objevující římský název pro tu část Thrákie, která je mezi Dunajem a Haimem; etymologicky je snad řecký tvar Moisia příbuzný se jménem Mýsů?). Podrobili si Tribally a Dardany. Když ale překročili Haimos a vpadli na území thráckých Denthélétů, jimž kraloval slepý Sitás, vypravil se proti nim v létě makedonský místodržitel M. Licinius Crassus, vnuk triumvirův: již předtím v zimě byl proti Dákům či Getům (o vztahu obou jmen viz např. roky 14 a 13) úspěšný, ale na zpáteční cestě byl v okolí Serdiky na území thráckých Serdů zaskočen a jeho vojsko utrpělo velké ztráty.

Nyní M. Licinius Dáky porazil a jejich kníže Kotisó zřejmě padl. Poté Římané porazili Bastarny na řece Ciabrus či Cibrus a král Derdó byl zabit v boji osobně M. Liciniem Crassem: viz k tomu rok 27. Zbytek Bastarnů byl pak podroben dáckým knížetem Rolem na jednom z dunajských ostrovů: za to se stal při návštěvě Říma a setkání s Octavianem kníže „přítelem S. P. Q. R.“. Moesia pravděpodobně spravována z Makedonie a jako samostatná provincie zmiňována až roku 6+, viz tam a rok 15.

 

Na začátku roku byl dynasta Kleón z Gordiúkomé (srov. roky 40 a 36) v odměnu za zradu na Antoniovi potvrzen Octavianem knězem Dia Abrettenia v Aiolidě/Mýsii a k tomu ho nový světavládce jmenoval knězem v pontských Kománách. Odcestoval tam, ale kněžství vykonával pouze měsíc: zemřel náhlou chorobou, neboť rozhněval bohyni tím, jak je zaznamenáno, že jedl vepřové ve městě se zákazem konsumace čuníků. Dobu Kleonovy vlády ani více o jeho osobě neznáme.

Octavianus povolal do Říma krále Kommagénů Antiocha II. (vládl od roku 31) a dal ho senátem odsoudit na smrt za to, že v rodových hádkách o nástupnictví úkladně zabil posla svého bratra. Antiochovým nástupcem se stal jeho synovec Mithridátés III. (do roku 20), který se oženil s Iotapou I., bývalou ženou Alexandra III. Hélia, viz rok 34 a 33. • Je také možné, že Antiochos II. roku 31 po Mithridátovi II. na trůn nenastoupil, že dále jeho bratr vládl (popřípadě spoluvládli) a že roku 29 došlo mezi nimi k neshodě, která skončila smrtí Antiocha II. Pak by až do roku 20 vládl stále Mithridátés II. a po něm do roku 12 jeho syn Mithridátés III. a po něm jeho syn Antiochos III. (do roku 17 n. l.).

Adiatorix Galatský, jehož roku 36 dosadil M. Antonius jako vládce do části Hérákleie Pontské, syn Domniláův, byl veden s rodinou v srpnu, viz zde níže, v triumfu a popraven za masakr na římských kolonistech v Hérákleji spáchaný v nočním přepadu krátce před bitvou u Aktia (údajně se souhlasem Antoniovým, důvody neznáme). Adiatorigův syn Dyteutos či Duteutos byl jmenován namísto právě Octavianem zapuzeného Lykoméda z Bíthýnie (vládl od roku 47) veleknězem v Kappadockých Kománách/Pontských (?). Po Lykomédovi (možná zbaven moci bezprostředně po Aktiu) krátce vládl jistý dynasta Médeios, neboť před Aktiem odpadl se svými Mýsy k Octavianovi a pustil se do boje s antoniovci. Po Médeiovi kontroloval státeček Pontských Komán Kleón Gordiúkómský (zdali to nejsou dvě jména jedné osoby?) a teprve pak byl t. r. Octavianem povýšen Adiatorigův syn Dyteutos, který tu vládl až do své smrti roku 34 n. l., kdy Komány připadly k provincii Galatii. • Podle jiné verse byl Adiatorix popraven v Římě se svým mladším synem, když tento se po rodinné debatě obětoval za staršího Dyteuta, o němž se usoudilo, že se lépe postará o matku. Dyteutos se stal Augustovým přítelem.

Hérákleia Pontská byla po Aktiu připojena k provincii Bíthýnie & Pontos.

 

V Edesse v Orrhoéně zemřel dynasta Pakoros či Paqurí (vládl od roku 34) a novým dynastou se stal fýlarchos opět z arabské dynastie Abgarů Abgaros III., o němž nevíme nic (vládl do roku 26).

Po roce 29, možná roku 23, poslal senát po dohodě s Augustem syna Fraáta IV. (jeho jméno historie neuchovala; viz předešlý rok, kdy ho vzal s sebou Tíridátés II.), zpět k otci. Byl vyměněn za slib navrácení standart Crassovy ztracené výpravy (srov. rok 53 a 20).

V Iúdaji dal král Héródés za nevěru odsoudit na smrt a popravit svou milovanou manželku Mariamu. Když byl předvolán roku 30 Octavianem na Rhodos, dal ji s matkou Alexandrou, obě z rodu Hasmónajů, střežit v pevnosti Alexandreion. Odpovědnými za ně byli Héródův pokladník Iósépos, manžel Héródovy sestry Salómy, a jistý Soaimos z Ituraie s tím, že pokud se od Octaviana nevrátí, mají obě zabít. Soaimos tajný rozkaz prozradil Mariamě a ta Héródovi po jeho návratu vyčetla, že ji nemiluje. Král usoudil, že když to Soaimos ženě vyzradil, musel s ní také něco mít, a dal ho na místě popravit (podle jiné verse to měl být Iósépos a Héródés putoval za Antoniem roku 34, viz): Mariamu čekal soud a králova sestra Salomé na její záhubě intensivně pracovala. Smrt dcery veřejně uvítala i její matka Alexandra, která soustavně kula pikle proti Héródovi, ale dlouho nepřežila, viz rok následující. Héródés měl s Mariamou (I.) pět dětí, z toho tři chlapce, viz rok 38 a 17.

 

V Galliích povstali Morinové a Tréverové, podrobil je prokonsul C. Carrinas, cos. suff. 43 a místodržitel Gallie od 31, který také zahnal loupící Suéby zpět za Rýn; 14. července 28 nad všemi držel triumf. Trévery pacifikoval legát M. Nonius Gallus, Carrinův podřízený, jehož sice vojáci provolali imperátorem, ale triumf mu nepřináležel.

 

V Hispániích úspěšně válčil T. Statilius Taurus, cos. suff. 37, původně antoniovec a velitel Octavianových pozemních sil u Aktia, s národy Cantabrů, Vakkajů a Asturů. Jejich části podmanil, nicméně už o tři roky později proti nim potáhne osobně Augustus, viz, který Statiliovi velmi důvěřoval, viz rok 16.  

 

V létě se do Říma vrátil Octavianus ze svého tažení po východu. Ve dnech 13. až 15. srpna slavil tři triumfy: nad Illyry, Pannony a Germány, nad Aktiem/Antoniem a nad královnou Kleopatrou. Při aktijském triumfu vzal Octavianus do svého vozu synovce M. Claudia Marcella (14) a Tiberia Claudia Nerona, budoucího nástupce, který oblékl mužskou togu až o dva roky později (narozen roku 42, viz). V triumfu nad Egyptem museli do průvodu Kleopatřiny děti s Antoniem Alexandros Hélios, Ptolemaios Filadelfos a Kleopatrá Seléné, o jejich osudu viz rok 30 a 25. 

Z Tarentu dal přenést sochu Níké/Victorie a postavit do senátu. Vydržela zde do roku 357 n. l., kdy ji dal odstranit křesťanský císař Constantius II., ale jeho nástupce Iulianus ji na čas vrátil; definitivně ji ze senátu zapudil křesťan Gratianus roku 382 n. l., který byl též prvním z císařů, kteří odmítli úřad nejvyššího pontifika.

Pak dal Octavianus na znamení všeobecného míru uzavřít Ianův chrám, teprve podruhé v historii, nicméně jak zde výše patrno, válčili Římané v Gallii i Hispánii (viz též rok následující a 235). Zasvětil chrám Božskému Iuliovi, Divus Iulius (srov. rok 42), zasvětil renovovanou curii Iuliu; na své náklady obnovil a postavil v Římě a okolí do své smrti 82 svatyně.

 

Následovaly mnohadenní velkolepé hry a Římané poprvé spatřili živé nosorožce a hrochy, v aréně se bili Dákové, Antoniovi spojenci, se Sueby. Octavianus během her opět onemocněl, ale průběh zábavy to nenarušilo; zda byl skutečně tak často nemocen, nebo to byly politické choroby popřípadě zda byl hypochondr, nevíme. Senát Octavianovi předtím odhlasoval doživotní tribunské pravomoci s právem poskytovat pomoc na jednu míli od pomeria. V záplavě poct a vyznamenání vynikla povinnost všech kněžských sborů věnovat mu úlitbu, totéž od nyní museli senátoři a lidová shromáždění před zasedáním, ale také veřejné a soukromé hostiny musely začít úlitbou Octavianovi (viz rok 14+).

Senátory začal pověřovat řízením důležitých stavebních projektů, z jezdců vybíral úředníky císařské (a pozvolna tím pádem státní) administrativy. Bez jeho svolení však nesměli senátoři opouštět Itálii a někdy později byl zákaz omezen vynětím Sicílie a Narbonské Gallie. V Římě bylo náhle tolik peněz z Orientu, že prudce podražilo živobytí a úroky půjček ze dvanácti procent vyskočily na 33. 

 

S M. Vipsaniem Agrippou provedli do následujícího roku census. Senát měl tisíc členů a na 190 z nich Octavianus přemluvil, aby sami z něho odešli. Censoři rozhodli, že osada Karthágo, viz rok 44, dostane nové kolonisty a škody z občanské války budou napraveny, viz dále rok 25. Neápolští darovali Octavianovi jinak nevýznamný ostrůvek Kapreia, Capreae, a dostali za to ostrůvek Aenarii, dn. Ischii. Vznikla tu pak "císařská" residence, kterou proslavil intensivním pobytem jeho nástupce Tiberius (srov. také v indexu pod sběratelství).

V zárodku bylo potlačeno povstání M. Aemilia Lepida, syna bývalého a ještě žijícího triumvira (viz rok 13). M. Aemilius byl zabit.

 

************************************************************

28.

Ol. 188, 1

Sópatros z Argu

284 SE

220 AE

(Menneás, Areios?)

a. u. c. 726

C. Iulius Caesar Octavianus VI a M. Vipsanius Agrippa II

************************************************************

M. Licinius Crassus se znovu vypravil proti Bastarnům (srov. předešlý rok), kteří se znovu pustili do Sata Denthélétského. Podrobil římské moci Maidy a Serdy, kteří mu dělali problémy roku 29, viz, a krutě se pomstil: zajatcům dal useknout ruce. Obsadil zemi Odrysů, s nimiž měl však přátelské styky a přidal jim kraj dosud obsazený Bessy. Pravděpodobně sesadil knížete Sadalu III. (vládl od roku 42) a novým dynastou se stal Kotys VII., syn Sadaly II. s Polemokratejí, viz rok 45 a 42. Kotys se oženil se sestrou knížete Rhoimétalka I. a vládl do roku asi 22.

Vládce části Getů resp. Dáků Dapyx (vládl od roku 44) se vypravil proti knížectví Rolovu. Ten si zavolal na pomoc své spojence Římany. Dapyx byl obléhán v jisté pevnosti, kde si po zradě vzal život, podle jiné verse byl vylákán a zabit; Dapykova bratra Crassus nechal jít. Pak se Crassus vypravil do země, v níž vládl jiný "dácký" dynasta Zyraxés (srov. rok 44), který před ním s majetkem prchl do "Skythie", zřejmě za Istros k Bastarnům. Getové se ve velkém množství se svým dobytkem ukryli před Římany do obří jeskyně Keiris/Ciris, ale Římané zazdili vchody a nešťastníky vyhladověli. Mimo jiné podrobil v tomto tažení Artaky a pevnost Genucla na Istru (srov. rok 61), kde Bastarnové uložili římské standarty L. Antonia Hybridy. Následujícího roku pak M. Licinius porazil pomocné sbory Bastarnů.

Říše Dapykova a Zyrakova připadly Rolovi, což se mohlo také stát až následujícího roku.

 

V Iúdaji byla popravena Hasmónajka Alexandra, matka loni popravené dcery Mariamy, za to, že se během Héródovy nemoci, tolik prý truchlil za Mariamou, pokusila přemluvit vojáky, aby jí předali pevnost v Jerúsalému. Uzavřely se též manželské rozepře Héródovy sestry Salómé (I.) s Kostobarem Idúmajským, s nímž měla několik dětí, z nichž nejznámější byla Bereníké, manželka Héródova syna Aristobúla a matka Héróda Chalkidského a Héróda Agrippy I., bába stejnojmenné milenky Titovy. Kostobaros byl od roku 34 Héródův místodržitel v Idúmaji, kde jeho rod před judaisací patřil ke knězům Kózovým (Qós/Qauz). Salómé, která právě zlikvidovala obě nenáviděné Hasmónajky Alexandru a její dceru Mariamu, prozradila bratrovi, že se její muž s dalšími proti němu spikl: bratr dal okamžitě Kostobara popravit. 

 

M. Valerius Messala bojoval úspěšně proti Gallům v Aquitánii a nad Gally triumfoval 25. září následujícího roku. Rozhodná bitva i triumf pravděpodobně spadaly v den Messallových narozenin. 

 

Octavianus zasvětil na Palatinu chrám Apollónovi s knihovnami v praecinctu. Bohu, jak se domníval, vděčil za triumf nad Antoniem a jeho kult povýšil do capitólských výšin, neboť dosud u Římanů požíval vážnosti jen jako léčitel. V září uspořádal u příležitosti aktijského vítězství další velkolepé hry s gymnasiálními soutěžemi, které se měly po čtyřech letech opakovat (odlišné od athletických aktií v Níkopoli, viz rok 29). Pro krvavou podívanou dal postavit na Martově poli dřevěné divadlo, kde se ve vzájemných zápasech pozabíjeli zajatci.

Když během her opět onemocněl, zastupoval ho soukonsul Agrippa (35), který se t. r. oženil podruhé, a to s Claudií Marcellou (13). Nevíme, zda se s Pomponií, viz rok 37, rozvedl, nebo zda zemřela (bylo by jí 23). Viz dále rok 21. Claudia Marcella st. (měla stejnejmennou sestru), byla dcerou Octavianovy sestry Octavie ml. s C. Claudiem Marcellem, cos. roku 50 (zemřel roku 40). 

 

Všechny akce pořádal Octavianus na svůj náklad, půjčoval i státní pokladně a nově se uvázal v úřad městského praetora (do roku 26, viz). V této funkci zrušil dluhy vůči státu vzniklé před Aktiem (kromě těch, kde ručeno domy) a spálil všechny doklady o dluzích. Zakázal slavit egyptské kulty v hranicích Města (soukromé chrámy a jejich údržbu však povolil), ale zákaz se opět neuchytil a roku 21 ho zpřísnil jako Augustův zástupce v Římě Agrippa (viz tam) s tím, že egyptské rituály se zakazují na míli od Města.

 

Census, který uspořádal s Agrippou, zjistil 4 063 tisíc římských občanů. Mír v říši se rychle projevoval. Při censu roku 8 narostl počet na 4 233 tisíc Římanů a roku 14 n. l., kdy Augustus zemřel, 4 937 tisíc. 

 

V Číně byly poprvé dalekohledem pozorovány skvrny na Slunci.

 

************************************************************

27.

Ol. 188, 2

285 SE

221 AE

(Polykleiots II. či [...]komédés?)

a. u. c. 727

C. Iulius Caesar Octavianus VII a M. Vipsanius Agrippa III

************************************************************

M. Licinius Crassus, cos. roku 30, pokračoval v Moesii v bojích s Bastarny (viz předešlé roky) a v Thrákii. 4. července mu povolil Augustus v Římě triumfovat nad Thrákií a Gety, ale vzácné právo zasvětit v chrámu Iova Fetretria zbroj nepřátelského vojevůdce zabitého roku 29 v souboji v bitvě, spolia opima, mu vládce odepřel: nebyl prý nejvyšším velitelem, imperatorem, neboť imperium leželo při Augustovi. O velmi úspěšném Crassovi pak už není v historii zmínek.

 

13. ledna složil Caesar Octavianus (35) všechny své mimořádné moci, které získal po roce 31. Nastal formální návrat k „republice“. Ponechal si však na deset let imperium proconsulare (prodlouženo v letech 18, 8 př. n. l., 3. n. l. a 13 n. l.), zůstal vrchním velitelem vojsk, zůstal principem v senátu: odtud pochází novodobý název celé následující epochy římských dějin do roku 284 našeho letopočtu, principát; o jiném případném začátku nové éry viz rok 23-. • Pozdější vládcové se už nikoho na nic neptali, neboť vládli nadosmrti a formální panovnická desetiletí, decennia, byla jen příležitostí ke slávě a hrám.

Téhož dne rozdělil provincie na senátorské a na „císařské“, sedm svých (celá Gallie s pozdější výjimkou Narbonské od roku 22 a Hispánie kromě Baetiky, Orient kromě Asie a později Kypru, také od roku 22) proti deseti senátorským, kde nebyla umisťována vojska (Afrika, ostrovy, Asie, klasická Hellada s Épeirem, Býthínie s Pontem, Kýrénaika, krátce Dalmatie a Makedonie). Egypt zůstal pro senátory tabu. Správci principových provincií byli propraetoři jím osobně vybíraní, pouze v Africe a Asii správcovali proconsulové. Ze senátu se správci losovali a do provincií odcházeli neozbrojeni.

Jako samostatná provincie vyňata z Makedonie byla organisována Acháia, provincia Achaea (srov. rok 146). Patřila mezi senátorské provincie a praetor sídlil v Novém Korinthu (správa provincie od 2. st. n. l. sídlila v Olympii v budově Leónidaia, původ. určeného za přístřeší pro cizince na hrách, které dal vystavět někdy ve 4. st. jistý Leónidás z Naxu). Císař Tiberius A. a Makedonii zařadil mezi císařské provincie, Claudius obě vrátil senátu.

Provincia Asia byla nově sestavena ze zemí Mýsie, Iónie, Lýdie, Kárie, Frygie, Aiolidy a z ostrovů. Asia byla rovněž senátorskou provincií.

16. ledna přijal Octavianus nové jméno Imperator Caesar Divi filius Augustus (mezi návrhy na vznešené přízvisko bylo také Romulus, ale bylo spojováno s královládou, tak ho muž s mocí absolutního monarchy odmítl). Řeckou formou Augusta, jak byl uctíván na východu říše, bylo Sebastos. Sídlil na Palatinu a každému místu, kde pak mimo Řím vládci bydleli, se tak také říkalo; z Palatium je pozdější "palác". • Tu noc se prý vylil Tiber z břehů, velká část Města byla pod vodou a lidé se dopravovali loďkami; věštci to vyložili jako velmi dobré znamení o přicházející velké moci (další povodeň přišla roku 22).

Tribun Sex. Pacuvius (n. Apudius?) se osobně zaslíbil Augustovi, devotio, po vzoru dávných Římanů či Keltů před rozhodujícím bojem a učinil ho vedle svého syna dědicem. K tomu prý přemluvil zástupy Římanů. Nejvyšší oddanost bohům degradovala tak, že se později začali Římané v latině zasvěcovat i věcem. 

Augustus se chystal na obsazení Británie (už se k tomu nikdy nedostane), ale hořelo jinde. Bouřili se Salassové, viz rok 25, sám se odebral do Gallií a do Hispánií do Tarrakóny, odkud pak pro své chatrné zdraví řídil války do roku 25. Mimo jiné zřejmě t. r. založil kolonii Nemausus, dn. Nîmes, od asi roku 16 n. 15 administrativní středisko provincie Gallia Narbonensis.

Začal fungovat model vojenské diktatury formálně ponechávající podíl na vládě stavovskému senátu. Životopisec Flavis Vopiscus Syracusius, je-li jeho jméno autentické, z asi čtvrtého století n. l. v biografii usurpátora Firma k události vztahující se k roku 272 n. l. citoval z jakéhosi, zřejmě smyšleného dopisu imperátora Aureliana "nejmilovanějším svým Římanům". Se zjevnou ironií charakterisoval model principátu, který svým způsobem zůstal mantrou všech moderních despocií: "Žijte se senátem ve svornosti, s jezdeckým stavem v přátelství a s praetoriány si rozumějte! Osobně se postarám o to, aby římský svět nic neznepokojovalo. Užívejte her, užívejte zábav v circích. My si bereme na starost státní povinnosti, vy se zabývejte věcmi příjemnými!"

 

T. Statilius Taurus dal v Římě z hispánské kořisti, viz rok 29, vystavět na Martově poli první pevný amfitheátr. M. Vipsanius Agrippa zasvětil Pantheon, řec. Pantheion (o prvním zásahu bleskem viz rok 22). Jeho architektem byl snad propuštěnec L. Cocceius Auctus. Agrippa též dokončil úpravu prostoru na Martově poli zvaného saepta Iulia, "Iuliovo ohrazení", stavby určené původně pro sněmování tribuí, comitia tributa; srov. v indexu. Za vítězství u Naulocha a Aktia postavil a zasvětil roku 25 Agrippa na Martově poli u Pantheonu Neptunovi basiliku, basilica Neptuni, vybudoval a roku 24 otevřel lázně se "sparťanským súdáriem", laconicum sudarium

Zemřel polyhistór M. Terentius Varro Reatinus (ročník 116). Někdy po tomto roce zemřel literát, historik a životopisec Cornelius Nepos (narozen snad roku 99).

 

************************************************************

26.

Ol. 188, 3

286 SE

222 AE

(Diotímos V.)

a. u. c. 728

Imp. Caesar Augustus VIII a T. Statilius Taurus II

************************************************************

Město Tralleis bylo zničeno zemětřesením. • Polemón I. Eusebés, král Pontu, získal status "přítele a spojence římského lidu", amicus et socius populi Romani.

V Edesse v Orrhoéně zemřel Abgar III. (vládl od roku 29). Jeho nástupcem se stal Abgar IV. Summáqá, tj. Rudý (kraloval do roku 23). Zda a jak byli příbuzní s předchůdcem, nevíme.

Asi v květnu podnikl Arsakés XVII. Tíridátés II. pokus přejít Eufrátés proti Fraátovi IV., když byl z Říma propuštěn brzy po Augustově triumfu roku 29 (?). Podařilo se mu obsadit Seleukeiu na Tigridu. Pro rychlý Tíridátův postup musel dát Fraátés IV. povraždit celý svůj harém, aby nepadl do nepřítelových rukou! (srov. královu rodinnou hekatombu roku 37 a dále rok 10).  • Tíridátés II. byl jediný z parthských králů, razící mince s titulem Filorómaios.

V Alexandreji si vzal z nejasných důvodů život praefectus Egypta C. Cornelius Gallus (narozen roku 70/69, v úřadu od roku 30), snad pro osobní spor s Augustem nebo pro účast na nezdařeném spiknutí (?). Gallus se proslavil jako literát: jeho milenka Lykoris byla předtím mj. přítelkyní triumvira Antonia. • Gallův důvěrný přítel Valerius Largus, možná identický s epickým básníkem, autorem zpěvu o Anténórovi, prý napsal do Říma, že správce Egypta se neuctivě vyjadřuje o principovi a že dal ve Filách a "na pyramidách" pořídit tříjazyčný chlubivý nápis o svých činech a v důsledku toho Gallovi Augustus vypověděl osobní přátelství. Tímto udavač též zmizel z dějin a jeho epos, údajná konkurence Vergiliově Aeneidě, není zachován. Largus byl zřejmě jako informátor chronicky znám, neboť Augustův blízký přítel C. Proculeius, viz rok 30, o něm řekl: "V jeho přítomnosti není bezpečno třeba jen dýchat."

 

Augustus válčí v Hispániích proti Asturům a Kantabrům, viz jejich porobu v roce 29, jeho tzv. kantaberská válka, bellum Cantabrinum, která trvala do roku 25.

V Římě zavedl namísto republikánského městského praetora, praetor urbanus (viz roky 367 a 242), úřad praefecta urbi, řec. eparchos tés poleós. Prvním byl jmenován M. Valerius Messala Corvinus, který ale po pěti dnech abdikoval, neboť mu jaksi nevoněl (quasi nescius exercendi, jakoby nevěděl, co s ním, pravil Tacitus). Podruhé jmenoval Augustus městského praefecta až po deseti letech, viz. Úřad byl vytvořen podle hellénistického vzoru úředníků epi tés poleós z Alexandreie nebo Pergamu (řec a lat. název úředníka značí shodně představeného městu, dozorčího) a jako panovníkův guvernér Říma fungoval vedle formálně autonomního senátu do konce římské moci.

Augustus nařídil, aby v celé říši sedávali senátoři v divadlech v prvních řadách, lex Iulia theatralis; srov. jejich povýšení už roku 194 a výsadu Rosciovým zákonem z roku 67.

 

V Japonsku intrikoval Sahohiko, starší bratr císařovny Saho-hime, proti císaři Suininovi, viz rok 33. Tázal se jí, zda miluje více manžela než staršího bratra. Když mu sestra odpověděla, že jeho, navedl ji, aby ve spánku císaře zavraždila dýkou, který jí dal. Císařovna ve slabé chvíli spiknutí  manželovi prozradila a Sahohiko prchl do svého hradu. Po měsíci obléhání ho generál Jacunada zapálil a povstalci uhořeli. Viz dále rok 2-.

 

************************************************************

25.

Ol. 188, 4

287 SE

223 AE

(neznámý)

a. u. c. 729

Imp. Caesar Augustus IX a M. Iunius Silanus

************************************************************

Král Galatů Amyntás (vládl od roku 36) padl na trestní výpravě proti pisidsko-isaurskému kmeni loupeživých Homonadů (srov. rok 30). Římané již nepotvrdili žádného z kandidátů nástupnictví a na pokyn Augustův legát pro praetore M. Lollius Paulinus (viz rok 16 a 2) prohlásil Amyntovo celé království novou římskou provincií, provincií Galatií, do níž patřily ještě historické země Pisidie, Lykáonie a Isaurie. Země Pamfýlie a Drsná Kilikie, v nichž též krátce vládl Amyntás, byly zařazeny do provincie Kilikie. Augustus svou Dvaadvacátou legii nazval na počet krále Déiotara, Pompeiova a posléze Caesarova přítele, ojedinělá nomenklatura v římské armádě po korunované hlavě a spojenci. 

 

V březnu nebo v dubnu (?) skončila v Babylónii vláda Arsaka XVII. Tíridáta II., protože byl vytlačen zpět do Syrie. Odtud se přeplavil do Hispánií za Augustem. Arsakés XVI. Fraátés IV. tak zůstal opět jediným vládcem říše Parthů. Tíridátův syn později obdržel římské občanství pod jménem C. Iulius Tiridates a vedl parthské pomocné sbory, auxiliarii, v římském vojsku, kde později padl.

 

V Egyptě připravil nový praefectus (srov. předešlý rok) C. Aelius Gallus, výpravu proti Arabům do Šťastné Arabie, Arabia Felix, proti králi v pramenech jmenovanému jako Sabos, která trvala do následujícího roku. Římanům byli na výpravě až do Maáribu/Mariaba v Jemenu, do sídelního města Sabajů (srov. rok 109), nápomocno bylo pět set vojáků Héródových, dvakrát tolik arabských Nabatajů, ale jejich velitel, ministr, epitropos, krále Obody III. Syllaios, se choval obojetně (o jeho osudu a odplatě za zradu viz roky 8 a 7). Římanů bylo deset tisíc mužů, ve vodách Arabského zálivu expedici doprovázelo osmdesát válečných lodí a sto třicet dopravních. Vojsko vedl Syllaios pustinou, bylo ničeno žízní, hladem, horkem a nemocemi. Z Egypta se Římané přeplavili u dn. Suezu přes Kleopatris naproti ústí nilského průplavu (předtím se jmenovala Arsinoé) do Leuké kómé v Nabataji se ztrátami a s nemocemi z nezdravé vody. Zůstane záhadou, proč se Aelius Gallus do Jemenu neplavil po moři, když už měl takovou flotilu k disposici.

Výprava Římanů byla zřejmě uskutečněna se souhlasem arabských Homéritů, Chimjarů (srov. rok 109). Augustovým záměrem bylo podmanit si jih Arábie a zároveň protilehlé břehy Afriky až po nejužší místo Arabského zálivu/Rudého moře mezi Afrikou a Arábií, srov. paralelní římské tažení proti Kúšitům následujícího roku.

 

V Meroé zemřeli kolem t. r. královna Amani-renas a princ Akinidad; Amani-renas vládla sama od roku 30. Nástupkyní na trůně byla Amani-šacheto, snad vdova po Akinidadovi (vládla do roku asi 10). Jako zvláštnost se uvádí její jednookost. Římany byla zvána Kandaké, což je kúšitský královský titul. Viz rok následující.

 

Iuba II., syn proticaesarovského krále Iuby I. (padl roku 46), byl Římany prohlášen králem Mauretánie, kde pak vládl do roku 23 našeho letopočtu. Krátce po inthronisaci se oženil s dcerou Kleopatry Filopatór a M. Antonia Kleopatrou (IX.) Selénou II. (datum její smrti je záhadou, viz rok 2). Jejich syn Ptolemaios byl ve vedlejší linii posledním doložitelným Ptolemaiovcem (srov. ale Zénobii Palmýrskou, viz rok 30), Kleopatrá měla ještě dceru, jejíž jméno neznáme (častou spekulací je, že to byla Drusilla). Ptolemaios Mauretánský byl zavražděn císařem C. Iuliem Caesarem vulgo Caligulou roku 40 našeho letopočtu. Kleopatřiny sourozenci Alexandros (III.) Hélios a Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. s ní podle jedné úvahy odešli do Mauretánie a pak zmizeli z historických poznámek, spíše však již nežili, srov. rok 30 a 29.

Augustus věnoval Iubovi Mauretánii (v letech 33 až 25 pravděpodobně provincií) a část gaitulskou/gaetulskou část Numidie ve vnitrozemí výměnou za jeho dědičné území, které s dalšími částmi Numidie připadlo Římu (srov. roky 46 a 33) a připojeno bylo k prokonsulární provincii Africa, srov. rok 146 a 46. Posledním známým dynastou byl Arabión, zavražděný asi roku 41 (srov. rok 44 a 43). Iuba své sídelní město Iol přejmenoval v Augustovu počest na Caesareu v Mauretánii, Caesarea Mauretaniae. O dalším členění viz rok 42+ a 293+.

Během přímé římské správy Mauretánie vzniklo v zemi dvanáct osad pro veterány, které administrativně pak nespadaly pod království, ale pod římskou Baetiku.

Pravděpodobně t. r. dostal senát povolení spojit Starou a Novou Afriku, Africa vetus & Africa nova, jednu prokonsulární provincii Africa proconsularis, srov. roky 146 a 46. Její část východně od "královského příkopu", fossa regia, byla za Augusta a jeho nástupců intensivně romanisována. Sídelním městem senátorské provincie se stala Colonia Iulia Concordia Carthago, roku 29 založená Augustem kolonisací třemi tisíci římských osadníků, srov. tam. Ve třetím století n. l. bylo nové Karthágo po Římu druhým největším městem říšského Západu a čtvrtým v celé říši; srov. první pokus o kolonisaci Karthága roku 122 a Caesarův záměr roku 46. Prokonsul měl na rozdíl od stejně řízené prokonsulární provincie Asia k disposici jednu legii: až do konce říše to byla Třetí Vznešená, legio III. augusta. • Za Commoda n. L. Septimia Severa začala fungovat krom toho provincie Numidia vyčleněná z Prokonsulární Afriky, viz rok 189+. 

Augustus, který pobýval po většinu roku nemocen v Tarrakóně, potlačil povstání v Hispániích. Legáti C. Antistius a T. Carisius pacifikovali Astury, Carisius obsadil opuštěné hlavní opevněné sídlo Asturů Lancii. Byla vyhlášena provincia Hispania Tarraconensis, jež se předtím ve větším rozsahu nazývala Hispania citerior (srov. rok 197). Hispania ulterior, "Zadní", byla rozdělena na Hispanii Baetiku (senátorská) a Lusitanii (principova, srov. rok 138). V ní dal Augustus vysloužilcům pozemky a založil osadu Augusta Emerita, dnešní Mérida, provinční správní středisko.

A. Terentius Varro Murena od roku 26 válčil v Alpách proti Salassům. T. r. byli drasticky podmaněni, z 36 tisíc mužů zůstalo na živu osm tisíc, přeživší ženy s dětmi odvedeny do osady Eporedie, dn. Ivrea, založené někdy po roce 143, kdy Salassiové přišli o své zlaté doly, viz tam, na obranu proti jejich loupeživým přepadům Římanů, kteří si museli vykupovat průchod jejich územím přes Alpy ještě v dobách občanské války po Caesarově smrti. Muži v branném věku prodáni do otroctví s podmínkou, že je nikdo nesmí vykoupit nejméně dvacet let. Terrentius Varro rozdělil obsazenou půdu vysloužilcům a založil pro veterány praetoriánské gardy kolonii Augusta Praetoria, dnešní Aosta. Proměnu západních Alp v provincie viz rok 15.

M. Vinicius vpadl za Rýn mezi Germány, aby pomstil vraždy římských obchodníků ukřižováním. Za své plundrování Germánie, z něhož říši neplynul žádný zisk, získal titul imperator; viz dále rok 19. 

 

V Římě svatba Iulie (14), jediné dcery Augustovy, s M. Claudiem Marcellem (18), Augustovým synovcem a vyhlédnutým nástupcem; viz dále roky 23 a 21.

 

************************************************************

24.

Ol. 189, 1

Asklépiadés ze Sídónu (jako první z Foiníkie)

288 SE

224 AE

(neznámý)

a. u. c. 730

Imp. Caesar Augustus X a C. Norbanus Flaccus

************************************************************

C. Aelius Gallus pokračoval v arabském tažení. Vytáhl z území Nabatajů na jih a vyplenil oásu Negrana, dnešní Wádí Nedžrán na hranicích saúdskoarabskojemenských. Na Wádí Chárid u místa jménem Molotha porazil Araby a dobyl sídelní město arabských Sabajů Maárib/Mariaba (srov. předešlý rok). Nejjižněji, kam s vojáky dorazil a kam kdy v Arábii Římané dospěli, bylo město Athlula na severozápadu dn. Jemenu, dn. Baráqiš.

Pak se bez jakéhokoli úspěchu Gallus vrátil na sever: ostudnou expedicí se později nikdy Augustus nechlubil. Přes Myos Hormos v Egyptě, kam se z Arabie přeplavil, přes Koptos, a po Nilu doplul do Alexandreie. Cestu do Šťastné Arabie expedice urazila za šest měsíců, zpět to Římanům trvalo jen šedesát dnů.

O osudu válečné flotily v Arabském zálivu není nic známo. Jisté je, že zde nikdy žádnéhou soupeře neměla a ani nenalezla. Buď ještě za Augusta nebo později udeřila flotila na Adanu/Aden a přístav vyvrátila, takže dlouho existoval jen jako vesnické osídlení. Augustus pravděpodobně později pověřil svého adoptivního vnuka C. Iulia Caesara, viz rok 2, nejenom urovnáním armenských záležitostí, ale též podmaněním arabského jihu a protilehlého kusu Afriky. Stejně jako v Germánii pohořel však Augustus i na jižní hranici imperia.

 

V Arábii mezi lety 24 a 9 Nabatajci násilně ukončili existenci raně lichjánského království na území dnešní severní Saúdské Arábie a obsadili lichjánské sídlo Dédán. Teprve od c. roku 85 našeho letopočtu až do konce třetího století našeho letopočtu existovalo tzv. pozdní lichjánské království.

 

C. Petronius podnikl trestnou výpravu proti Kúšitům do Napat, tj. proti Núbijcům či Aithiópům (srov. rok 30), kteří plenili zemi až po Elefantínu a Fily. Římané Kúšity snadno porazili, bylo jich na deset tisíc proti třiceti tisícům, avšak kúšitské kultovní město Kúš neobsadili. Sídelní Napaty Petronius dobyl a dal vyplenit, královna se synem unikli a ukořistěné Augustovy sochy (srov. rok 30) nebyly získány všechny: jedna z nich, resp. její hlava, byla v novém věku v Meroé, tj. v Kúš, objevena.

Petronius zanechal v Napatách na čas římskou posádku a nejspíše roku 22 odtáhl na sever. Jižní hranice říše Římanů se pak podle mírové smlouvy z této doby vrátila do ptolemaiovských hranic z časů před rokem 186 (srov. tam), do hranic Dódekaschoinu. Vyslancům Kandaky, které Augustus přijal na Samu, odpustil i tribut, viz rok 21. Pevnost Primis či Premnis, dnešní Qasr Ibrím v Dolní Núbii, byla Římany opuštěna a vojáci se vrátili severněji do Pselchidy a Hierá Sýkamíny/Svaté sykomory.

 

Začátkem roku se do Říma po dvou letech vrátil z Hispánií Augustus, kde po jeho odchodu ovšem znovu vypuklo povstání Cantabrů a Asturů; s přestávkami se vleklo do roku 19, viz též rok 16. V Cantabrii zanechal L. Aemilia Lamiu, správce Přední Hispánie, který pokračoval v brutální válce s domorodci, po něm následoval ve funkci C. Furnius. Země byla systematicky devastována a dopadeným bojovníkům Římané usekávali ruce. Odpor Asturů proti římské agresi podněcovala krutost legáta pro praetore Lusitanie P. Carisia, s Furniovou pomocí byli domorodci pacifikování v následujících letech i zde, viz rok 19. 

Když nastoupil svůj desátých konsulát, Augustus opět onemocněl. Římanům tehdy jako podíl na kořisti vyplatil po čtyřech stech séstertiích. V Římě byly otevřeny první balneae, veřejné lázně (viz rok 27), vybudované nákladem M. Vipsania Agrippy (zemřel roku 11). • Augustus býval chorobný od mládí. Podobné to bylo s Pompejem Magnem. Ačkoli bývali na smrt nemocní, byli plní energie. Vnucuje se otázka, zda jejich choroby nebyly rázu společenského, popřípadě, zda to nebyli hypochondři. Augusta lze též podezřívat, že Řím opouštěl na dlouho, aby si odpočal od elit, jimž vládl a jimž vnucoval představu, že jsou jeho spoluvládci.

 

************************************************************

23.

Ol. 189, 2

289 SE

225 AE

(neznámý)

a. u. c. 731

Imp. Caesar Augustus XI a A. Terentius Varro Murena

coss. suff.: L. Sestius Albanianus Quirinalis a Cn. Calpurnius Piso

************************************************************

V Edesse v Orrhoéně skončila z neznámých důvodů vláda dynasty/krále Abgara IV. Summáqá (vládl od roku 26). Jeho nástupcem se stal Ma'nú III. Saflúl (vládl do roku 4; saflúl je rostlina podražec, aristolochia: proč měl zrovna tento přívlastek, není známo, stejně jako nevíme nic o jeho skutcích).

Do Říma přišli vyslanci krále Parthů, aby žádali o vydání Tíridáta II., žijícího v exilu na Mytiléně. Král Fraátés IV. byl odmítnut (srov. rok 25).

Šejk Zénodóros z Chalkidy v Syrii musel na Augustův pokyn t. r. nebo již předešlého přenechat králi Židů Héródovi velkou část Tráchónítidy, Bataneiu a Auranítidu. Území získal roku 30 po Kleopatřině smrti od Octaviana, viz tam, ale nedokázal nebo spíše nechtěl zastavit loupeživé domorodce v kraji sužující svými výpravami Damašek. Damascénští si stěžovali u syrského správce M. Terentia Varrona (v úřadu v letech 25-23), který s legiemi briganty vyhubil a Zénodórovi ponechal pouze kraj mezi Tráchónítidou a Galilajou severně od Genezaretského jezera (zemřel roku 20, viz). Auranítidu Zénodóros, který Augustovu vůli zjevně nerespektoval, před svou smrtí prodal za padesát talentů Obodovi III. Nabatajskému. Zda peníze Nabatajec někdy dostal zpět, známo není.

 

Augustus (40) byl t. r. delší dobu znovu, tentokrát vážně nemocen. Jeho lékařem byl Antonius Musa, který též vynikl jako autor lékařských spisů: Augusta, který už předal pečetní prsten Agrippovi a výkazy státních financí Cn. Calpurniovi Pisonovi, vyléčil studenými koupelemi a nápoji. Propuštěnec Musa byl odměněn penězi od Augusta a senátu, poctěn sochou vedle Aesculapovy a doživotně byl on a celý lékařský stav zbaven povinnosti platit daně. Když brzy na to onemocněl Marcellus, léčil ho Musa stejným způsobem, ale podruhé neuspěl (o pocty však nepřišel).

Augustus vyslal na východ se zastupitelskými pravomocemi M. Vipsania Agrippu (zůstal na Lesbu a provincie řídil prostřednictvím syrského legáta; do 21). Koncem června složil svůj každoroční konsulský úřad. Namísto něj mu senát udělil tribunskou pravomoc, tribunicia potestas. Imperium proconsulare (maius), které měl od roku 27 (viz tam), mu bylo rozšířeno tak, aby i při překročení póméria nebyla jeho platnost přerušena a aby bylo všem ostatním úředním pravomocem v provinciích nadřazeno.

Nebylo na zemi nikoho, kdo Augusta legálně mohl ohrozit, neboť senát mu nadekretoval, že stojí nad všemi zákony, že může cokoli nařizovat a zakazovat (to mu senátoři odhlasovali sami od sebe už k 1. lednu předešlého roku, než se vrátil z Hispánií). Byl absolutním monarchou, ale tomu slovu se Římané vyhýbali jako uhranutí. • Orientalisace římského veřejného života se už nyní začala projevovat, samozřejmě vedle východních kultů, lidí, zvyků a pověr, rovněž bombastickým hromaděním titulů a hodností i v případě, kdy to nebylo vůbec třeba (k čemu veliteli vojska civilních hodností?). - Postupně vznikala císařská moc a libovůli v jednání s otroky přenášeli principové na poddané-občany. Datum 1. ledna 24 lze tedy pokládát za vlastní začátek římské ústavní vojenské diktatury.

Provalilo se spiknutí A. Terentia Varrona Mureny a Fannia Caepiona, údajně proti Augustově osobě (?). Oba si vzali život. Bylo to první ze čtyř údajných protiaugustovských spiknutí. Co bylo cílem pučistů, nebo zda byli křivě obviněni, stanovit nelze.

Horatius publikoval první tři knihy svých Ód, Carmina; čtvrtou přidal o deset let později.

Koncem roku náhle zemřel bezdětný M. Claudius Marcellus (19; srov. rok 25), první z mladíků, s nimiž Augustus počítal jako se svým nástupcem. Byl synem Augustovy sestry Octavie s C. Claudiem Marcellem, cos. 50, jež na jeho poctu založila veřejnou knihovnu (srov. rok 11, kdy zemřela). Augustus Marcella miloval, důvěřoval však osobně Agrippovi. Marcellus vycítil, že je s ním zacházeno jako s nástupcem a Agrippu pokládal za rivala. Tím však mnohem starší Agrippa nebyl a raději se nechal Augustem delegovat do Orientu, viz zde výše. Marcellovou smrtí skončila první bitva války o Augustovo nástupnictví vedené ženami za scénou panovnického dvora: jednu frakci, "iuliovskou", vedla Augustova dcera Iulia, druhou, claudiovskou" choť Livia. Již ve starém věku byla v řečech Livia Drusilla, že Marcella odstranila, aby bylo místo pro její syny Drusa a Tiberia. 

 

************************************************************

22.

Ol. 189, 3

290 SE

226 AE

(neznámý)

a. u. c. 732

M. Claudius Marcellus Aeserninus a L. Arruntius

************************************************************

V "protiprávně" vedené válce makedonského místodržitele M. Prima, později za to byl odsouzen, byl v Thrákii zabit dynasta Kotys VII. (vládl od roku 28). Za jeho nezletilého syna Rhaiskúporida n. Rhéskúporida II. (vládl do roku 13) zemi řídili poručníci. Akce nebyla schválena senátem, ale Primus se oháněl souhlasem Augustovým; ten to ale před soudem popřel.

Odrysové a Astové byli stále pod vládou Rhoimétalka I. (srov. roku 31).

 

V Římě se opět rozlil Tiber (viz rok 27), odnesl dřevěný most/pons sublicius a po tři dny se Římané po Městě plavili v loďkách. V Itálii od loňska řádil mor a se špatnou úrodou přišel hlad. Augustus převzal resort zásobování města Říma, cura annonae, do svých rukou, protože pro široké vrstvy římské populace existovala stálá hrozba hladu. Řízením pověřil svého praefecta annonae (Augustus měl na starosti zásobování Města již roku 43 za druhého triumvirátu) a na rozdávání dohlíželi dva každoročně určovaní úředníci z praetorů posledních pěti let. Mezi prvními praefecty přes zásobování byl C. Turranius Gracilis, v letech c. 7-4 praefectus Aegypti, a stal se pravděpodobně nejdéle sloužícím císařským úředníkem na tak exponovaném místě: ještě roku 48 n. l. je ve funkci zmiňován mezi přáteli Claudiovými, tzn. že jako praefectus annonae, popř. praef. rei frumetariae nejméně půl století (sic!), srov. rok 14+.

Augustus naproti tomu odmítl diktaturu a doživotní censuru. Censuru naposledy v dějinách provedli volení censoři L. Munatius Plancus, viz rok 32, s Paullem Aemiliem Lepidem, viz index pod censura.

 

Augustus zřídil v Římě první veřejný hasičský sbor, cohortes vigilum, a svěřil ho kurulským aedilům, jimž přidělil jako hasiče šest set otroků (viz reformu roku 6+; do roku 55+ za Claudia hasičů bylo 3920 a většinou to byli propuštěnci). Do Pantheonu, který stál teprve pět let, udeřil blesk (viz rok 27) a Augustus, jehož v Kantabrii div že nezabil blesk, pak zasvětil 1. září Iovovi Tonantovi, "Hřmícímu", zvláštní chrám na Kapitóliu. 

Pak se vydal přes Sicilii a Helladu na inspekční cestu na východ říše: trvala tři roky (viz rok 19). Z provincií Kypr a Gallie Narbonská odvolal posádky a svěřil je do správy senátu pod prokonsuly. Na Sicílii proměnil několik obcí v římské osady, mezi nimi Syrákúsy, srov. rok 36. Hellénský ráz osídlení neztratila, stejně jako na západě ostrova se držel element púnský.

V jeho doprovodu byl Paullus Fabius Maximus, cos. 11, principův velký důvěrník, syn Q. Fabia Maxima, cos. suff. 45. Po návratu z Orientu se Fabius Maximus oženil s Marcií, dcerou L. Marcia Philippa, cos. 38, s Atií, dcerou Caesarovy sestry Iulie mladší s M. Atiem Balbou, babičkou Augustovou; o její tragické povídavosti a smrti manžela Paulla Fabia Maxima viz rok 14+. Paullův otec Q. Fabius Maximus byl konsulem suffektem roku 45 a zemřel posledního dne roku, viz tam. C. Iulius Caesar tehdy na několik hodin do nástupu nových konsulů jmenoval náhradníka.

 

Konsul L. Arruntius byl mimo jiné historikem púnských válek. Roku 43 byl proskribován, uprchl a později se postavil na stranu Octavianovu. U Aktia velel části jeho flotily. Jeho stejnojmenný výřečný syn, cos. 6 n. l., patřil k Augustovým oblíbencům, k vůdčím hlasům v senátu za Tiberia a vzdor vedl k jeho záhubě roku 37+.Kkonsuly tohoto roku si nedokázali Římané dlouho zvolit sami bez Augusta: chybělo jeho posvěcení kandidátů. Uchazeči se proto za ním vypravil na Sicílii, aby rozhodl, ale princeps je ani nepřijal a poslal domů bez přímluvy...

Zemřel Apollodóros z Pergamu, řečník a Octavianův učitel. Narodil se kolem roku 104.

 

Ve střední Indii na Dekkánské plošině (dn. plošina Dakšin) v Ándhře zesílila dynastie Sátaváhana či Šátaváhana, vládnoucí od poslední třetiny třetího století před naším letopočtem do začátku století našeho letopočtu (pro indické dějiny neexistují žádné spolehlivé chronografické údaje). Podle starých kronik se Ándhrům říkalo též Dasjúové a byli prý degradovanými bráhmany, resp. orthodoxními hinduisty (o jejich matrilinearitě viz v indexu, s. v.). Podle jiných kalkulací se uvádějí data 28 před naším letopočtem (resp. 26) do asi roku 430 našeho letopočtu, viz také index a rok 230 př. n. l.

V severní Indii, ve státu Magadha ukončili Sátaváhanové vládu dynastie Kanva, která vládla v Pátaliputře od roku 68. Její poslední král se jmenoval Sušarma a indičtí chronografové mu, a vůbec celé dynastii, předhazovali „ničemnost a bezbožnost“. Sušarmův vrah Bali alias Simuka předal královládu v Maghadě svému bratru Krišnovi.

Po něm vládlo prý třicet králů 456 let, nebo podle jiných, devatenáct králů 300 let: Šríkantakarna či Šátakarni I., Paurnamasa, Lamvadara, Čivilaka, Maghasvatí, Atamana, Aništakarma, Haleja, Talaka, Purišabiru, Sunandana, Čakora a po něm dalších osm. Osmým z nich byl Gomatí/Gautamíputra Šátakarní (největší ze Sátaváhanů, vládl asi někdy v době kolem roku 100+), následoval Puriman, Medhasira, Šivaskandha, Jadžnašri, Vidžaja a jeho dva synové Čandravidžna a Lomadhí.

Šátakarní I. držel dvůr v Pratistháně na Gódávarí, dn. Paithan v Maháráštře a držel prý neustále ve zbrani sto tisíc mužů pěchoty a devět tisíc bojových slonů. Byla to nejsilnější armáda indického jihu, s níž odolávali náporu Saků, ve starších dobách i Hellénů ze severozápadu.

Magadha a její vládci definitivně přišli o posici silného státu s postavením jakéhosi indického císařství. Po smrti sátaváhanského krále Šátakarního I. (podle mincí c. 30 n. l. až 95) se zřejmě Magadha dostala na dlouho do područí Indosaků a jejich Kšatrapů. Někdy po roku 220 n. l. se říše Sátaváhanů rozpadla na státy, kde vládly dynastie Abhirů v dnešní Mahápradéši, Čutů v Karnátace, Ikšvaků v Ándhrapradéši a Telangáně a Pallavů v Tamilnádu, zčásti za  Sátaváhanů jejich poddaní. Kmenové území ovládla nová dynastie Vákátaka, silný jižní soused říše Guptů, viz dále rok 250+. 

Novou silnou říši vytvořila z Magadhy teprve dynastie Guptů koncem 3. st. n. l. s centrem v Udždžainu a Patně, viz rok 320+.

V době vlády Sátaváhanů nad velkou částí Indie vzkvétal čilý námořní obchodní styk s římskou říší, několik kolonií obchodníků ze Středomoří obepínalo celé indické pobřeží. Ostatně Kleopatřiny plány na útěk do Indie svědčí o tom, že by se nejednalo o odchod do neznáma. V roce 25 a 21 dorazilo do římské říše indické poselství, neznámo z jakého státu.

 

************************************************************

21.

Ol. 189, 4

291 SE

227 AE

(Apolexis I.)

a. u. c. 733

M. Lollius a Q. Aemilius Lepidus

************************************************************

Augustus pobýval v Helladě. Sparťanům se odvděčil za vlídnost vůči manželce Livii roku 40 (viz tam), když (kuriosně před ním) prchala z Říma, a daroval lakedaimonskému státu Kythéry, které byly od roku 31 ve vlastnictví Euryklea, viz tam. Naopak Athénským za to, že drželi s Antoniem, vzal Aigínu a Eretreiu; kromě toho jim zakázal, aby udělovali občanství za peníze. Přezimoval na Samu, kde dal instrukce Tiberiovi, svému vyženěnému synovi, který na východě vystřídal M. Vipsania Agrippu (viz rok 23). 

Na naléhání Augustovo (nápad byl však Maecenatův) se Agrippa rozvedl s Claudií Marcellou, Augustovou neteří (oddáni roku 28, viz), a třebaže římský vládce byl daleko od Itálie, konala se v Římě svatba Augustovy jediné dcery Iulie, vdovy po M. Claudiovi Marcellovi (srov. rok 25 a 23) s M. Vipsaniem Agrippou. Bylo jí tehdy osmnáct, Agrippa byl o čtvrt století starší (* 63). Mezi jejich pěti dětmi byla mimo jiné Agrippina starší, pozdější manželka Ti. Claudia Nerona Germanica, vulgo Germanika, a matka mimo jiné deviantního principa C. Iulia Caesara, lidově Caliguly; viz dále rok následující. • Augustus s nešťastnou Iulií dělal dynastickou politiku a Agrippu stáhl z Východu, aby dohlížel na Řím, když sám byl na cestách. Traduje se, že Maecenas tehdy imperátorovi o Agrippovi řekl: "Udělal jsi ho tak velkým, že se musí stát buď tvým zetěm, nebo ho zab!"

Konsulové M. Lollius a Q. Aemilius Lepidus se podíleli na renovaci Fabriciova mostu přes Tiberu, pons Fabrici (postaven roku 62 městským správcem ulic, curatorem viarum L. Fabriciem, viz tam).

 

************************************************************

20.

Ol. 190, 1

Aufidios z Pater

292 SE

228 AE

(Démeás)

a. u. c. 734

M. Appuleius a P. Silius Nerva

************************************************************

V Thrákii útočili v letech 20 až 19 Bessové na Odrysy (viz příští rok).

 

Při inspekční cestě po Orientu dorazil ze Samu, viz minulý rok, Augustus do Asie. Válku nevedl žádnou, ale na jeho pokyn byly poměry Tiberiem, vybaveným zvláštními pravomocemi nad východem říše (imperium maius), nově uspořádány (nebylo mu ještě 22 let). Tehdy přišel Kýzikos o svou nezávislost a jeho občané byli zotročeni, neboť během jakýchsi nepokojů dali zbičovat a popravit několik Římanů (nezávislost státečku obnovil roku 15 Agrippa). V Syrii trestal Augustus podobně: zotročeni byli obyvatelé Tyru a Sídónu.

V Kappadokii rozšířil Tiberius území krále Archeláa Filopatris Ktista, který zde vládl od roku 36, o části Kilikie a o Malou Armenii, tj. o Armenii před Eufrátem.

Armenská šlechta nebyla spokojena s vládou krále Artaxa II. (Artaxés n. Artaxiás?, Aršak) a sesadila ho (vládl s několikaměsíční přestávkou od roku 34). Velmoži si od Augusta vyžádali Artaxova bratra Tigrána II., který žil s další rodinou svého otce Artavasda II. zajatého M. Antoniem roku 34. V Římě vychovaného Tigrána se vypravil inthronisovat Tiberius. Armeni Artaxa v palácovém puči zavraždili ještě před Tiberiovým příchodem. Tiberius dal v Armenii mimo jiné razit mince s nápisem Armenia capta, resp. recepta, tj. opět získaná, dobytá. 

 Armenie se při slabosti říše Parthů stala římským protektorátem. • Tigránés II. vládl do roku 12. Jeho vláda bývá novověkými historiky někdy protahována do roku 6, pak však nezbývá časový prostor pro vládu jeho syna Tigrána III.

V kavkazské Ibérii zemřel král Meribanés II., panoval od roku 30. Za neznámých okolností na ibérský trůn dosedl Artaxiás II., Arsakés n. Aršak, jeho syn; vládl do roku 1+. Také on byl ve válce, neboť s otcovskými nároky proti němu povstal Farasmanés, syn Kartamův, viz rok 37. 

V Kommágéně zemřel král Mithridátés III. (vládl od roku 29). Ženat byl Iotapou I., dcerou Artavasda Atropaténského. Nástupcem se stal jejich syn (?) Antiochos III., vládnoucí do roku 17 našeho letopočtu. Nic bližšího o něm není známo. Byl ženat se svou sestrou Iotapou II. a jejich další společná sestra Iotapé III. byla provdána za krále Emessénů Sampsigerama II. Jejich dcera Iotapé byla provdána za héródovce Aristobúla mladšího. 

V roce 17 našeho letopočtu prohlásili Římané Kommágénu provincií: trvala do roku 38 n. l. Pak byla země opět autonomním královstvím pod králem Antiochem IV. Epifanem, synem Antiocha III. s Iotapou II. a po vzoru svých rodičů se oženil se svou sestrou a spoluvládkyní Iotapou IV. Filadelfos do roku 72 našeho letopočtu. Po nich následovali jejich synové (Antiochové) Epifanés a Kalliníkos, tj. Antiochos V. a VI., a teprve pak byla nad Kommágénou definitivně vyhlášena římská provincie a země administrativně připojena k provincii Syria (kam patřila v dobách seleukovských; za Peršanů byla součástí Kappadokie). (Iulia) Iotapé V., dcera Antiocha IV. s Iotapou IV., si vzala C. Iulia Alexandra, syna C. Iulia Tigrana/Tigránés V., krále armenského, z Héródova rodu, a "kralovala" povstaleckému kraji Kétů/Kiétů v Drsné Kilikii, Kilikii Trácheji. Svou dceru (Iulii) Iotapé (VI.) provdali za římského senátora z Galatie C. Iulia Quadrata Bassa.

Tím zde s Antiochy, nadneseně řečeno, definitivně zmizely poslední stopy chetitských dějin (srov. např. rok 742).

V Emese t. r. vrátil Augustus vládu nad chrámovým státečkem Emesou Iamblichovi II., synovi Iamblicha I., pokud se tak již nestalo roku 30, viz rok 31, a státeček byl autonomní. Iamblichos II. byl římským občanem jako C. Iulius Iamblichus a vládl do roku 14 n. l.

V Chalkidě pod Libanem v Syrii došlo ke změně vlastníka: v Antiocheji, kam se vypravil pozdravit Augusta, zemřel bez dědice šejk, titulárně tetrarchés a archiereus, Zénodóros (vládl zde od roku 30). Celou jeho bývalou doménu i se zbytkem kraje mezi Tráchónítidou a Galilají, viz rok 23, daroval Augustus králi Židů Héródovi Velkému. Později byla Chalkis přejmenována na Kaisareia Filippú, to když své dědictví nastoupil jako tetrarcha jeho syn Héródés Filippos (zemřel roku 34+), posléze Agrippou (to po Héródovi Agrippovi II.) pak na Nerónias.

Héródés Veliký zahájil v Jerúsalému velkolepou přestavbu chrámu boha Jahwe ("druhý chrám" postaven v letech 521-516, viz), nyní moderně v hellénistickém duchu (přestavba, která mohla začít už roku 23, završena roku 8, další úpravy konány do c. 63+, viz). Svého bratra Feróru jmenoval tetrarchou v Peraji: byl jím do roku 5.

V Médii Atropaténé, jež byla nyní nazývána jen Médií (označení pro vlastní Médii se již vytratilo z používání) byl za krále Římany uznán Ariobarzánés, syn krále Artavasda Médského (srov. roky 36 nebo 34). Není nic známo o koncích tohoto Artavasda ani jeho syna.

 

Tiberius vedl diplomatická jednání s Parthy. Parthové konečně navrátili vojenské odznaky Crassových (53), Decidiových (40) a Antoniových (36) legií, jak již slíbili po roce 29, když senát vrátil Fraátovi IV. jeho syna (srov. tam). Standarty s orly byly slavnostně předány v Syrii dne 12. května a v Římě z ukládání symbolů do chrámu Iova Feretria pak Augustus udělal 23. srpna v Římě o svátku Vulkánově (volcanalia) velkou slávu. Krátce na to poslal Augustus králi Fraátovi IV. jako svůj osobní dar otrokyni jménem Músa. Músa se o něco později stala u parthského krále první mezi královnami pod jménem Theá Úraniá Músa (popř. Thesmúsa; srov. rok 10 a 3).

 

Římané potlačili povstání Libyjců, dobu vzniku neznáme, a jejich zemi připojili k provincii Cyrene et Creta. Pod označením L. se pravděpodobně skrývaly spíše některé kmeny berberských nomádů. 

 

M. Vipsanius Agrippa byl Augustem vyslán do Gallií a na Rýn, aby uklidnil nepokoje. Úspěšně zde působil do roku následujícího, kdy odešel do války s Kantabry do Hispánií. Agrippa předal v Římě do užívání dne 9. června, před cestou do Gallií, vodovod Panny, aqua Virgo, a dal mu jméno Augustovo. Když si později Římané stěžovali na nedostatek vína ve Městě (i k takovým situacím docházelo), odkázal je Augustus na vodovod, že se Agrippa prozíravě postaral o to, aby nezemřeli žízní.

Augustus se vracel ze Syrie Anatolií, zhlédl místo bitvy u Filipp, opět navštívil Athény a podruhé přezimoval na Samu a obyvatelům daroval svobodu. Na Samu přijal vyslance neznámého indického panovníka (uváděla se hellénisovaná jména Pandíón a Póros), s nímž Řím uzavřel přátelství. Mezi dary se tehdy poprvé na Západ dostali živí tygři. 

 

V Římě Augustus převzal starost o veřejné cesty v celé Itálii, cura viarum. Pro dozor nad stavem a výstavbou jednotlivých silnic (něco na způsob dnešní "správy silnic a dálnic") jmenoval z bývalých praetorů správce a dal jim k ruce dva liktory. V Římě na Foru romanu umístil zlatý "nultý" milník, milliarius aureus. 1. srpna byl otevřen Martův chrám na Capitóliu, viz rok 2-. 

V září se narodil C. Vipsanius Agrippa, prvorozený syn Augustovy dcery Iulie s M. Vipsaniem Agrippou (který byl právě opět ve válce). Roku 17 ho Augustus adoptoval jako C. Iulia Caesara (spolu s jeho mladším bratrem L. Vipsaniem Agrippou, který se toho roku narodil). Gaius Caesar zemřel v únoru roku 4 našeho letopočtu.

Mezi lety 20 až 10 se narodil Sempronius (?) Proculus, právník a učitel práv. Zemřel někdy mezi lety 50 až 70 našeho letopočtu. Kolem roku 20 se v Alexandreji narodil řecky píšící židovský učenec a apologeta Filón. Zemřel kolem roku 50 našeho letopočtu.