39-30

39.

Ol. 185, 2

273 SE

209 AE

(Dioklés VIII. ?)

a. u. c. 715

L. Marcius Censorinus a C. Calvisius Sabinus

coss. suff.: C. Cocceius Balbus a P. Alfenus Varus

Rok 1 autonomní éry Rhósu v Syrii

************************************************************

M. Antonius se po Misenu, viz zde níže, "věnoval" tažení proti Parthům. Z Puteol se vydal s Octaviánem do Říma a odtud na východ: M. Antonius Město již nikdy nespatří. Armáda přezimovala v Helladě a část se věnovala pod velením konsulára C. Asinia Polliona válce s illyrskými Parthény, zatvrzelými brutovci. Antonius odešel do Athén, kde strávil zimu 39/38 s Octavií. V srpnu nebo září se tu narodila jejich dcera Antónie starší (o otcovství viz rok 37). Athéňané ho oslavovali jako Nového Dionýsa/theos neos Dionýsos a s Octavií byli uctíváni jako Bohové dobrodějové/theoi euergetai.

25. října triumfoval proconsul C. Asinius Pollio nad Illyry, vedle P. Vatinia roku 42 jako první z Římanů. Na začátku roku, 1. ledna, držel triumf nad Makedonií konsul L. Marcius Censorinus.

Zatímco z Itálie volně táhl na východ, dával se titulovat jako Dionýsos a v Athénách se dal místními zasnoubit s Athénou: sňatek přijal a z Athéňanů mámil věno čtyř milionů séstertiů. Žil mezi Hellény jako soukromník a vystupoval jako před časem v Alexandrii podle hellénských zvyklostí. Napřed do Asie poslal svého legáta P. Ventidia Bassa, aby pokračoval v bojích s Parthy a Labienem.

Ventidius se vylodil v Kilikii a Q. Labienus se musel vrátit ze západní části Anatolie, protože neměl právě po ruce parthské posily. Ventidius obsadil průsmyky v Tauru a porazil oslabené protivníky pod Farnapatem, který padl v boji. Opuštěný Labienus se musel skrývat. Později byl podle jedné verse dopaden Ventidiem, podle druhé byl vydán ptolemaiovským správcem Kypru Démétriem, Caesarovým propuštěncem, a popraven jako vlastizrádce (imperator parthicus).

P. Ventidius vytáhl do Syrie, kterou Parthové do konce roku vyklidili. Krátce za úplatu koketoval s pomocí Antigonovi Židovskému a uložil vysokou peněžitou pokutu králi Nabatajů Malichovi/Malchovi I., který stál na straně Caesarových vrahů a pak Parthů, viz rok 42 a 40. Římany podporovaný král Héródés se při návratu z Říma, viz rok předešlý, pustil do proparthského Antigona II., srov. rok 37; jako Héródův spolubojovník v čele římského oddílu byl v Palaistíně ponechán Pompaedius Silo, legát Ventidiův, který však také bral peníze od Antigona. Kombinované oddíly Héródovy a Římanů se žoldnéři obsadili Samareiu a vyplenili Hierichó/Jerichó.

Héródés počítající tento rok za první své královské datovací éry uvolnil obležení Masady trvající od loňska, osvobodil svou rodinu a dokončil obsazení Galilaje. V zimě za fujavice obsadil Sepfóridu a po celou zimu likvidoval bandity (možná Antigonovi přívrženci?) usazené v jeskyních nad Genezaretským/Tiberiadským jezerem. • Konservativními Židy byl Héródés pro své idúmajsko-arabské rodiče, viz rok 40, pokládán za cizince a za prvního cizího vládce nad Židy v zemi, což neplatilo už od éry soudců/šoftim. 

Na konci roku se P. Ventidius vrátil zpět do Kilikie a Kappadokie (viz následující rok).

M. Antonius jmenoval Amyntu králem Pisidů (srov. rok 42; viz pak rok 36).

 

V Africe M. Aemilius Lepidus po misenské dohodě, viz zde níže, převzal správu od T. Sextia (viz rok 42)V Mauretánii byl vyhnán z trůnu král Bógud II., který vládl v části říše od roku 44 jako nástupce Bokcha II. Vypravil se na výpravu do Hispánií, možná v ujednání s Antoniem, ale doma proti němu povstala Tingis: vrátil se z Hispánií, ale doma své posice už zpět nedobyl a utekl asi roku 38 k M. Antoniovi na Východ; padl v přípravných bojích před aktijskou bitvou, viz rok 31. Nástupcem Bógudovým potvrdil Octavianus Bokcha III. (vládl ve svém království od roku 44, viz, a nyní vládl sjednocené Mauretánii až do roku 33). Město Tingis získalo římské občanské právo. 

 

Mauretánie, chronologický přehled

 

jedno království:

Baga, Bokchos I. (před rokem 105)

Bokchos I. spolu s Bógudem I. (105 - 81)

rozdělení země roku 81 mezi syny Bokcha I. na:

západ:  Bógud I. (81 - 44), Bokchos III. (44 - 39)                                                                             

východ: Bokchos II. (81 - 44), Bógud II. (44 - 39)

 

spojení obou království:                                                                                                    

Bokchos III. (39 - 33)

provincie (33 - 25)

Iuba II. (25 př. n. l. - 23 n. l.)

Ptolemaios (23 - 40 n. l.)

pak definitivně provincie

 

Hlad v Římě vynucoval triumvirům ústupky u lidu. Octavianus, ač nerad, přivolil po zprostředkování Pompeiovy matky Mucie Tercie a svého švagra L. Scribonia Libona (cos. roku 34) k jednání se Sex. Pompeiem a s Antoniem odešli do Bájí. Pompeius souhlasil se setkáním a ze Sicílie plul přes Pithékúsy/Aenarii do zálivu před Puteoly.

Jeho nauarchos Ménodóros, tou dobou na Sardinii, ho vyzval k pokračování ve válce, neboť s vyhladovělou Itálií a Římem by se jim lépe vyjednávalo. Splnil ale druhé Ménodórovo přání a v Syrákúsách dal jeho vlastními lidmi zavraždit L. Staia Murcu, srov. rok 42, který vystupoval stále samostatněji a Pompeiem opovrhoval. • Podobně se zbavil (zřejmě stejnojmenného syna) Q. Pompeia Bithynika (žádná přízeň), správce Sicílie v době Caesarovy vraždy, který bojoval v občanské válce na straně Pompeia Magna. Q. Pompeius přenechal Sex. Pompeiovi "spoluvládu" nad ostrovem, jakmile ale dostal Sex. Pompeius dojem, že mu Bithynicus přerůstá přes hlavu, dal ho zavraždit.

V létě uzavřeli triumvirové na molu misenského přístavu u Puteol dohodu se Sex. Pompeiem, blokujícím od roku 42 dopravu potravin do Říma po moři. Smlouvou v Misenu, jejíž písemná podoba byla uložena u vestálek, připadly Pompeiovi ml. vedle námořních sil západního Středomoří na pět let také ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie (srov. rok 42), navíc do správy obdržel provincii Acháju (nebo jen Peloponnésos?) a přislíben mu byl i konsulát a náboženské úřady zároveň s odškodněním zabaveného otcova majetku ve výši sedmdesáti milionů séstertiů také milost proskribovaných přátel, s výjimkou Caesarových vrahů. Otroci bojující pod jeho jménem dostali potvrzenu svobodu a celé vojsko stejná vysloužilecká práva jako vojáci triumvirů.

K Misenu dorazili triumvirové s veškerou svou vojenskou mocí, kterou měli v Itálii k disposici, Pompeius připlul s veškerou svou flotilou. Dělal si naděje, že v triumvirátu zastoupí Lepida, který na konferenci ani nebyl; to se mu nesplnilo, neboť byl příliš silný.

Sex. Pompeius šířil své jméno na mincích jako Sex. Pompeius Magnus Pius. Byl to však muž diktátorských sklonů a mezi Římany nezískal větší počet příznivců: na rozhodujících místech měl propuštěnce apod., velitelem loďstva, nauarchem, a strůjcem jeho námořní moci byl bývalý pirát Ménás či Ménodóros, který Pompeia doprovázel s flotilou do Misena; během hostiny na palubě velitelské lodi měl svědění odříznout ji od kotvicích lan a zmocnit se tak triumvirů, ale Pompeius byl osudově proti.

Roku 67 Ménodóra ve válce s piráty zajal Pompeius Magnus, dal mu však svobodu a Ménodóros ho doprovázel jako později jeho syny. Když roku 38 poprvé přeběhl k Octavianovi, byl jím povznesen do jezdeckého stavu. Krátce se vrátil k Pompeiovi, ale bitvy u Naulochu roku 36, viz, se účastnil na straně Agrippově. Roku 35 odešel s Octavianem do illyrské války, kde v bojích o Siscii na Sávě byl v člunu zabit.

Pompeius pak odplul na Sicílii, Antonius s Octavianem se vrátili do Říma, kde byli oslavováni za to, že skončila válka, přinášející obyvatelům hlad. Antonius odešel pak do Hellady, Octavianus znovu odešel do Gallií, kde vypukly nepokoje (srov. rok předešlý). V září po ročním manželství zapudil manželku Scribonii, matku své dcery Iulie (st.), viz dále rok následující. 

 

************************************************************

38.

Ol. 185, 3

274 SE

210 AE

(Menandros)

a. u. c. 716

Ap. Claudius Pulcher a C. Norbanus Flaccus

coss. suff.: L. Cornelius Lentulus a L. Marcius Philippus

Rok 1 autonomní éry města Leukas na řece Chrýsorrhoás či Bardinés v Syrii

************************************************************

Na jaře vpadli Parthové pod Pakorem opět do Syrie. Pakoros dokonce přijal královský titul a vládl krátce jako Arsakés XV. Pakoros I. Římané vedení P. Ventidiem Bassem Parthy pod Taurem a pod Amánem dvakrát porazili (srov. předešlého roku); nová expedice Parthů byla poražena Ventidiovou lstí v Kyrrhestice u pevnosti Gindaros. Zde padl král Pakoros I. Bitva u Gindaru byla vybojována dne 9. června a Syrie se po té rychle vrátila do římských rukou; množství pompejovců uprchlo do Mesopotamie.

Pakoros za své přítomnosti v Babylónii v uplynulých letech mimo jiné rozšířil a zvětšil Ktésifón: město, které nedostalo do vínku samosprávu, bylo osídleno novými kolonisty, též Hellény a Římany, kteří prchali před občanskými válkami ve Středozemí. • Parthské země byly po staletí jediným územím, kam nesahala římská moc. Když L. Septimius Severus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáků a usadilo se v Mesopotamii.

Pak začal Ventidius obléhat Samosaty, sídelní město Kommágény, kde se držel král Antiochos I., nedávný spojenec Parthů. Antiochos nabídl Ventidiovi výpalné ve výši 1400 talentů, ale na Antoniův pokyn bylo v obléhání pokračováno. V polovině léta, kdy se obléhání účastnil osobně M. Antonius, se římským oddílům dále nedařilo a Antonius uzavřel s králem dohodu o výkupném ve výši (nyní již jen) 300 talentů. Krátce nato Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorhómaios Filhellén (vládl od roku 69) abdikoval ve prospěch svého syna Mithridáta II., přítele M. Antonia (a ten pak vládl do roku 31?). • Je možné, že Antiochos I. Theos byl následujícího roku zavražděn novým parthským králem, viz tam.

P. Ventidius Bassus se z Kommágény vrátil do Říma a 27. listopadu jako jediný z Římanů do císaře Trajána slavil triumf nad Parthy (srov. předešlý rok). Pak se za ním uzavřela opona historie. Pocházel z Picena a za spojenecké války bojoval proti Romě. Jako zajatec v dětském věku byl veden v triumfu nad poraženými ve spojenecké válce Cn. Pompeia Strabona v prosinci roku 89. Propuštěn živil se v Římě jako pohaněč mul, než vstoupil do armády. V Galliích si ho oblíbil Božský Iulius, který mu dopomohl k tribunátu, do senátu a k praetuře (na rok 44). Stál pak na straně M. Antonia a jako takový měl šanci se proslavit v Orientu.

Po Crassově fiasku roku 53 (viz) byli v parthské Mesopotamii úspěšní pouze císaři Traianus (tažení 114 – 117 n. l.), L. Aurelius Verus (162 – 165), L. Septimius Severus (197 – 199), Macrinus a Elagabalus (217 – 218). Po roce 224 n. l. následovaly války Římanů s obnovenou silnou perskou říší, která parthskou skolila.

M. Antonius se po krátkém pobytu v Syrii vrátil do Athén a s manželkou Octavií a dcerou Antonií st. strávil také tuto zimu (srov. předešlý rok). Octavie možná tehdy porodila druhou dceru Antonii ml. (možná již v létě t. r. nebo až v následujícím roce, viz. tam).

Poměry v Syrii a v Iúdaji uklidnil a uspořádal ve spolupráci s Héródem se dvěma legiemi C. Sosius (cos. roku 32), kterého zde zanechal jako správce provincie M. Antonius. Dobyl Arados, který neohroženě držel při Parthech od roku 40. Před Sosiovým příchodem byly Héródovy oddíly pod stratégem Ptolemaiem, který padl, antigonovci v Galilaji poraženy a v "odměnu" na galilajských obcích vymohl navrátivší se ze Samareie Héródés sto talentů výpalného. Tehdejší velitel legionářů, jehož známe pod jménem Machairos/Machaerus, šel též spíše na ruku Antigonovi opevněnému v Jerúsalému a pobíjel v zemi bez rozdílu kdekoho, též Héródovy lidi. Héródés se tedy vypravil k Samosatům za Antoniem se stížností a jednotky svěřil svému bratru Iósépovi. Uprostřed léta Josefovo vojsko s římskými oddíly táhly k Jeríchu za menáží, byli však přepadeni a poraženi vojskem Antigonovým pod velením Pappovým. Vítězové zhanobili Josefovu mrtvolu s uťatou hlavou a pozabíjeli mnoho héródiánů. 

Jakmile se Héródés vrátil po úspěšném jednání od Antonia s římskými posilami, porazil Pappa u vsi Kaná a přešel se Sosiem do rozhodující ofensivy. Koncem roku oblehl Héródés krále Antigona II. v Jerúsalému. Héródés se během obléhání oženil s Mariamé/Mariammé, dcerou Alexandra II., syna Aristobúla II., viz dále rok 30 a 29. Svou první manželku Dóridu z doby, kdy ještě nebyl králem, zapudil a svého prvorozeného syna Antipatra k sobě pouštěl pouze o svátcích. • Mariamé byla sestrou Salampsió, Kypry a Aristobúla (III.), posledního z Hasmónajů vůbec. Dětmi Mariamy s Héródem byli synové Alexandros, Aristobúlos, dcery Salampsió a Kypros a chlapec, jehož jméno neznáme a zemřel na studiích v Římě. Sosius triumfoval nad Židy v Římě 3. září 34.

V této době se do země vrátil z Babylónie z parthské internace, kam byl zavlečen Barzafarnem, viz rok 40, bývalý král, resp. ethnarchos Ióannés Hyrkanos II. Přes varovaní babylónských Židů se účastnil svatby své vnučky s Héródem, který ho měl za soka v království a velmi nerad ho viděl (srov. rok 30).

 

V Galliích vypuklo nové povstání, germánští Quadové se postavili opět proti Římanům, viz rok 53. M. Vipsanius Agrippa převedl přes Rýn germánské Ubie na jejich žádost a usadil je na bývalém území Caesarem vyhlazených Eburonů, čímž udělal na pravém břehu řeky dost místa pro Chatty, srov. rok 55 a 53. Přesídlení pravděpodobně trvalo dvacet let. Ubiové byli stálým tlakem Chattů a ti svých suébských sousedů. Agrippovi byl pak Augustem povolen triumf nad Germány: od časů Caesarových byl v armádou v Germánii poprvé. 

Ubiové byli od roku 55 prvními z římských spojenců mezi Germány. Jejich sídelním městem se stala Ara Ubiorum, "Oltář Ubiů", na jejímž místě kolem roku 50 n. l. založili Římané svou osadu pod jménem Colonia Claudia Ara (Augusta) Agrippinensium, "Klaudiova kolonie Oltář (císařský) Agrippinských", dobově zkracováno jako CCAA, zárodek dnešního Kolína/Köln. Ubiové totiž opustili své jméno a za národní zvolili označení Agrippinenses, Agrippiňané.

Se svolením Římanů se na vyklizená ubijská pravobřežní území usídlili Chattové. Od roku 12 n. 11 měli pakt s Římany proti Suébům. Srov. dále rok 4+.

 

Mír se Sex. Pompeiem (viz předešlý rok) neměl dlouhého trvání. Antonius mu nevydal Peloponnésos, ledaže by mu zaplatil dluhy obcí z válečných rekvisic. To se nelíbilo a Pompeius pošťuchován Ménodórem strojil na novou válku, jeho loďstvo po krátce pause opět provádělo piraterii. Pompeiovi přátelé v Římě však chtěli udržet mír a podplatili lidi v Pompeiově okolí, aby štvali proti Ménodórovi a dalším propuštěncům. Ménodóros vulgo Ménás, který byl otrokem Pompeia Magna a vlastně patřil M. Antoniovi, který Pompeiův obří majetek vydražil, neměl na vybranou a vyslal do Říma k Octavianovi svého důvěrníka Mikyóna, aby triumvirovi nabídl Korsiku a Sardinii, které Sex. Pompeiovi spravoval.

Začátkem roku se Octavianus zmocnil Sardinie: za své tři legie a šedesát lodí dostal pirát od Octaviana svobodu a pozdvižení do jezdeckého stavu s právem nosit zlaté prsteny. Následně se znovu rozhořela mezi triumviry a pompéjovci otevřená válka. Ve dvou námořních bitvách bylo bojováno nerozhodně. M. Antonius do bojů nezasáhl, třebaže se dostavil do Brundisia na konsultace, k nimž ale nedorazil Octavianus, a zůstal neutrální. Velitelem Octavianovy flotily byl C. Calvisius Sabinus s Ménodórem jako podvelitelem.

V první válce Octavianově o Sicílii dopadl budoucí princeps špatně. U Cum bylo Calvisiem s Ménodórem proti pompéjovcům bojováno nerozhodně. V této bitvě však padl nový Pompeiův nauarchos Menekratés, osobní sok Ménodórův, když se lodi obou nepřátel srazily v boji a oba velitelé byli raněni. Po dobytí své lodi se Menekratés vrhl do moře, aby unikl zajetí.

Noví velitelé po něm Papiás Démocharés a Apollofanés flotilu obrátili zpět. V další bitvě u Rhégia u mysu Skyllaion, kam Octavianus dorazil s loďstvem z Tarentu, odkud vyplul směr Sicílie, byli octavianovci ukotvení při bězích poraženi a katastrofě zabránil jeden z podvelitelů L. Cornificius tím, že se svými loďmi podnikl prudký výpad. Polovina zbylého Octavianova loďstva byla vzápětí zničena v nezvykle velké bouři. Sex. Pompeius poslal Apollofana do Afriky a za ním se vydal z Octaviánova rozhodnutí Ménodóros.

Octavianus dal pak po celé Itálii stavět lodi a shánět na trzích a po senátorech otroky na veslování a hlavně peníze. O ty požádal i Antonia. Obyvatele Lipar dal přestěhovat po dobu války do Neápole. • Aby nemohl Pompeius z moře sledovat budování nové flotily, vystavěl Agrippa Portus Iulius na sladkovodním Avernském jezeru, dal ho prokopat kanálem s jezerem Lucrinským a to průplavem do moře: bylo to loďstvo, které za dva roky zvítězí u Naulochu, viz. Kanály se však zanášely, přístav byl opuštěn a Augustus pak dal vybudovat hlavní základnu západního válečného loďstva v nedalekém Mísénu. 

Dnem 31. prosince vypršelo pětiletí druhého triumvirátu (viz následující rok). Římané nespokojení s vysokými daněmi se ve Městě a Itálii bouřili. Toho roku bylo jmenováno jeden za druhým šedesát sedm praetorů. Když se opět vynořil požadavek, aby senátor směl zápasit při gladiátorských hrách, bylo to všem senátorům zakázáno zákonem; stejně jako to, že liktoři museli patřit mezi svobodné lidi a že spalování těl se povoluje až dvě míle od hranic Města.

V Octavianově osobním životě došlo k zásadnímu zlomu. 23. září 39, viz zde níž, slavil okázalou hostinou v Římě své 24. narozeniny a s nimi obřad zasvěcení prvního vousu. Krátce předtím poslal rozvodový list Scribonii, která si ho přečetla po porodu společné dcery Iulie, viz rok předešlý. Na oslavách poznal těhotnou Livii (20), jednu z nejkrásnějších žen Říma, a brzy požádal jejího manžela Ti. Claudia Nerona, aby mu ji přenechal, byť těhotnou. Zákon takovou věc zakazoval, neboť chránil ženu, tak si nejmocnější muž Říma opatřil dobrozdání pontifiků. Na Liviin názor se nikdo neptal, takže nevíme, zda se jí vůbec nový manžel zamlouval a zda řada pozdějších zločinů vůči Augustově příbuzenstvu nebyla forma msty.

Jejich manželství (jeho třetí, její druhé), jedno z nejznámějších v evropských dějinách, bylo bezdětné a jediným Augustovým potomkem zůstala Iulie, dcera se Scribonií, kterou zapudil "pro zkaženost jejích mravů"; podle jiného pohledu mu však Scribonie stále vyčítala velký vliv nejmenované milenky. 

Svatba s Livií Drusillou v šestém měsíci těhotenství se konala v říjnu 39 a teprve mnohem později bylo stanoveno jiné, oficiální datum sňatku: 17. ledna 38 se C. Iulius divi Iulii filius Caesar (Octavianus) oženil s Livií Drusillou, předtím provdanou za Ti. Claudia Nerona (srov. rok 40), otce jejího prvorozeného, tehdy tříletého syna Ti. Claudia Nerona (pozdějšího císaře; srov. rok 42 a 40). Tři dny předtím podle jedné tradiční verse porodila ve věku dvaceti let (bez sedmnácti dnů) svého druhého syna s Ti. Claudiem Neronem, který brzy na to zemřel, D. Claudia Drusa, pozdějšího Nerona Claudia Drusa n. Drusa Claudia Nerona (I.) čili Drusa St. (zabil se pádem s koně 14. září roku 9). • Eulogium, smuteční řeč, na pohřbu svého fysického otce Ti. Claudia Nerona roku 32 pronesl stejnojmenný syn a budoucí císař, když mu ještě nebylo deset.

Drusus Starší se oženil s Antonií mladší (Minor), dcerou triumvira M. Antonia s Octavianovou sestrou Octavií (Minor) a oba byli rodiči Germanika (otce císaře Gaia alias Caliguly), Livilly a císaře Claudia.

Livia, dcera M. Livia Drusa Claudiana s Aufidií/Alfidií, se narodila 30. ledna 58 (podle předcaesarovského kalendáře 27. ledna). Poprvé se provdala v patnácti za Ti. Claudia Nerona, který byl nejméně 26 let starší. Zatímco po Filippách nalehl její proskribovaný otec na meč, 16. listopadu 42 se narodil její první syn Ti. Claudius Nero a dostal jméno po otci, který to neměl u Octaviana dobré a vsadil na M. Antonia. Po Augustově smrti jí senát přiřkl jméno Iulia Augusta. Byla matkou císaře Tiberia, babičkou císařů Gaia (Caliguly) a Claudia a prababičkou Nerona; zemřela roku 29 našeho letopočtu. O jejím vztahu ke Spartě viz roky 40 a 21.

Urychlený rozvod a nový sňatek Octavianův překvapuje u muže, který nesnášel ukvapená jednání a rád řecky pravíval speude bradeós, lat. festina lente, tedy "pospíchej pomalu". Jejich manželství zůstalo bezdětné, třebaže oba již potomky měli a byli mladí; důvod není zachován a je to záhada. Zatímco Augustus soustavně vyhledával ženy, dívky a chlapce, Livie mu zůstala věrna: jemu bylo 25, jí dvacet.

 

************************************************************

37.

Ol. 185, 4

275 SE

211 AE

(Kallikratidés ?)

a. u. c. 717

M. Vipsanius Agrippa I a L. Caninius Gallus

T. Statilius Taurus cos. suff.

************************************************************

V únoru po pětiměsíčním obléhání dobyl Héródés s C. Sosiem Jerúsalém s chrámem Jahweovým. Po velkém masakru se podařilo Héródovi zachránit chrám před zvědavými Římany a město před vyloupením tím, že je před leginonáři a jejich velitelem osobně nákladně vykoupil (summu neznáme). Poslal na smrt 45 antigonovských předáků, velkých represí se zdržel. Antigonos II., syn Aristobúla II., se vzdal Sosiovi a odvezen do Antiocheie k M. Antoniovi. Na Héródovo přání dal triumvir posledního z panujících Hasmónajů roku 36 uvázat na kříž, zmrskat a stít sekyrou - ponížení, které Římané nezpůsobili žádnému z králů (vládl od roku 40).

Héródés z Idúmaie se tak stal jediným vládcem Židů a vládl do roku 4. V zimě roku 37/36 dal v Syrii zavraždit i Aristobúla (III.), bratra své ženy (srov. předcházející rok), posledního velekněze z rodu Hasmónajů; ačkoli byl do Mariamy hluboce zamilován, od bratrovy smrti ho nenáviděla (podle jiné verse se velekněz, jemuž v době jmenování bylo sedmnáct, utopil po roce v úřadu při koupeli).

Aristobúlova a Mariamina matka Alexandrá, dcera Ióanna Hyrkána II., se za synovu smrt Héródovi pomstila. Napsala o jeho chování do Alexandreie Kleopatře s cílem očernit krále u Antonia. V Láodikeji se musel před Antoniem ze smrti Aristobúlovy obhajovat, což se mu podařilo. Héródés pak musel na nátlak M. Antonia darovat královně Kleopatře Filopatór části Palaistíny. Ptolemaiovkyně ho nasnášela stejně jako Araba Malicha (srov. následující rok a rok 32) a tak ji nechtěl ničím dráždit: Héródés jí musel vydat olivové háje u Hierícha a nám neznámá foinícká města před řekou Eleutheros, jichž se zmocnil s výjimkou Tyru a Sídónu (příštího roku mu to vše Kleopatrá při cestě od Efrátu domů pronajme za dvě stě talentů ročně). 

 

M. Antonius poslal s vojskem do Armenie legáta P. Canidia Crassa, aby dostal krále Artavasda II. do většího římského područí, ale bez většího úspěchu. Za to začátkem příštího roku porazil Canidius krále Ibérů (východní část dn. Gruzie) Farnabáza II./Parnavaze II. a ve spojení s ním vpadl do Albánie (zhruba dn. Ázerbájdžán) a podrobil krále Zobera: římské slovo na chvíli opět platilo mezi kavkazskými Ibéry a Albány (srov. rok 66).

Farnabázos II. panující od roku 63 adoptoval Kartama, potomka kolchidského krále Kudžiho a sestry Farnabáza I. Kartam si vzal dceru Farnabáza II. a měli spolu syny Farasmana a Mithridáta. Někdy po Antoniově armenské katastrofě roku 36 vpadl do Ibérie Meribanés, do Parthie exulovaný syn Farnadžomův, viz rok 90. Roku 33 v bitvě s ním padl Kartam, jeho choti se podařilo uniknout do Armenie (podle jiné verse se Farasman ztotožňovaný s Aderki/Aderek narodil až postumně). Viz dále rok 30.   

V říši Parthů jmenoval král Óródés II. nástupcem svého syna Fraáta. Povedený potomek ho brzy zavraždil (Arsakés XIV. Óródés II. Ktistés byl na trůnu od roku 57) a vládl jako Arsakés XVI. Fraátés IV. (do roku 3). Používal stejnou oficiální titulaturu jako jeho otec (srov. rok 57) Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén. Fraátés IV. vyvraždil příbuzenstvo, údajně třicet svých bratrů a jejich syny, včetně dvou bratrů, které měl Óródés II. s kommagénskou princeznou Láodikou, dcerou Antiocha I. Thea. Dal odstranit i Antiocha a jeho teror vystrašil předáky na západě parthské říše. Fraátés byl vyhlášen krutostí: roku 26 dal vyvraždit celý svůj harém, aby nepadl do rukou usurpátora, viz tam a rok 10.

Nato vstoupil do jednání v Syrii s M. Antoniem Parth Monaisés, velkostatkář, majitel latifundií především v Mesopotamii. Monaisés za slib pomoci ve válce s novým králem, ve válce, kterou Antonius neustále připravoval a odkládal, obdržel v Syrii Lárissu, Arethúsu, Hierápoli a území ve stepi, nad nímž předtím vládl šejk Alchandonios či Alchaidamnos (srov. roky 54 a 46). • Uvedená města byla zbavena vlády arabských šejků roku 41 právě M. Antoniem (viz tam).

 

Na zprostředkování Octavie se na jaře ještě jednou a naposledy dohodli v Tarentu M. Antonius a Octavianus na smíru a na prodloužení platnosti druhého triumvirátu na dalších pět let (srov. předešlý rok). Do Tarentu přicestovali Antonius a Octavie z Athén ještě společně a v čele flotily tří set lodí. Cestou zpět se na Korkýře však M. Antonius od Octavie oddělil a na podzim odcestoval na východ. Octavie šla za svým bratrem do Itálie.

Na Korkýře měla Octavie porodit svou druhou dceru (Iulii) Antonii ml., ale je možné, že se tak stalo již v létě roku 38 v Athénách; její starší sestra Antonia Maior byla pravděpodobně ještě dcerou Octavie s M. Claudiem Marcellem (srov. rok 40; Antonia Maior se narodila roku 39).

Zimu roku 37/36 prožil Antonius zase s Kleopatrou Filopatór v Antiocheji v Syrii (srov. výše).

Po dohodě v Tarentu, kde oba triumvirové vzájemně podávali důkazy o své náklonnosti vůči druhovi, získal Octavianus od Antonia okamžitě 120 n. 130 lodí na válku s Pompeiem, sám na oplátku dostal slíbených dvacet tisíc legionářů pro parthské tažení.

V rámci své druhé války sicilské s Pompeiem nachystal invasi, ale u Messány bylo loďstvo napadeno Démocharem a zle poničeno; sám Octavianus se zachraňoval na pevninu plavání. Následujícího dne jádro jeho flotily znovu zničila bouře. Ještě před touto bitvou obelstil Ménodóros Calvisia Sabina a se sedmi loďmi se vrátil k Pompeiovi, který mu slíbil odpuštění a vrácení velitelských pravomocí; viz rok následující.

Novým velitelem octaviánské flotily pak jmenoval Caesarův dědic namísto C. Calvisia Sabina M. Vipsania Agrippu, jehož jako prvního z Římanů následujícího roku vyznamenal "námořním věncem", corona navalis. Agrippa za další slavné vítězství u Aktia dostal od Octaviana tmavomodrý prapor či standartu, srov. modré pláště Pompeiovy.

 

Téhož roku se Octavianův vrstevník M. Vipsanius Agrippa (26) oženil. Choti Pomponii (Caecilii) Attice bylo čtrnáct a měl s ní dceru následujícího roku Vipsanii Agrippinu, která jako jediná z Agrippových dětí zemřela roku 20 n. l. smrtí přirozenou (nebo o ní nebylo pochybováno). Literát T. Pomponius Atticus, Pomponin otec známý z korespondence s Ciceronem, zemřel roku 32. Viz dále rok 28.

 

V Koreji vznikl druhý stát na území bývalého království Čoson (srov. rok 57 a 18), království Kogurjo, který existoval do roku 668 našeho letopočtu. Zabíral většinu poloostrova a brzy získal vládu i nad celým jižním Mandžuskem. Kogurjo stálo pod silným čínským vlivem. Jeho sídelní město leželo u dnešního Pchjongjangu, viz k tomu rok 196. Prvním vládcem byl Tongmjong wang (37 - 19), následovali Jurimjong wang (19 - 18), Temusin wang (18 př. n. l. až 44 n. l.). Srov. pod Pekče a Šilla, s nimiž tvoří dějiny Kogurja do roku 668 n. l. éru tří království.

 

************************************************************

36.

Ol. 186, 1

Skamandros z Alexandreie v Tróadě

276 SE

212 AE

(Theopités n. Theopeithés ?)

a. u. c. 718

L. Gellius Publicola a M. Cocceius Nerva

suff. L. Nonius Asprenas a Q. Marcius

Rok 1 Antoniovy éry na východu

************************************************************

Na Antoniův pokyn byl popraven král Kappadoků Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl od roku 42). Nástupcem triumvir jmenoval jistého (Archeláa) Sisina, syna hetairy Glafyry (srov. rok 42), používajícího tehdy jako velekněz jméno Archeláos (jako jeho otec, zbavený velekněžství v Kománách Božským Iuliem roku 47, královský děd, který byl krátce manželem Kleopatřiny starší sestry Bereníky a králem v Alexandrii, a praděd, neúspěšný Mithridátův vojevůdce, který přeběhl k Římanům).

Jako král se Sisinés jmenoval Archeláos (II.) Filopatris Ktistés a vládl do roku 17 našeho letopočtu. Poté zřídili Římané provincii Cappadocii. Archeláos (II.) byl vnukem Archeláa, který byl krátce v letech 56 až 55 králem Egypta.

Ve východní části Pontu, v pozdějším Pontu Polemóniku (srov. roky 64 a 46) skončila vláda krále Dáreia a jeho bratra Arsaka (??; o jejich záhadném původu viz rok 46). Jeho nástupcem se z vůle Antoniovy stal pod trůnním jménem Polemón I. Eusebés. Vládl do roku 8, od roku 14 byl i králem Bosporu. zúčastnil se na římské straně parthské války (viz níže), během tažení na Fraáspu padl do zajetí, ale krátce na to byl Parthy poslán jako posel k Římanům zpět. Polemón I. byl synem vlivného rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, nebyl aristokratického původu, zato z rodině věrné Římanům, viz rok 40.

 

V Galatii zemřel král Kastór II. (vládl od roku 40): za jeho vlády měla Galatie největší územní rozsah. M. Antonius po jeho smrti království rozdělil na dvě části (srov. mírové úpravy Anatolie z let 188, 64, 63 a 47):

1. Vlastní Galatii s Lykáonií, Isaurií, Pamfýlií a západní Kilikií obdržel bývalý tajemník Déiotara I. Amyntás (srov. rok 42), který zde vládl do roku 25;

2. Paflagonskou vnitrozemní část bývalého království kolem Ganger obdržel syn Kastóra II. Déiotaros IV. Filadelfos, vládnoucí do roku 5, nejprve společně se svou matkou či manželkou (Adobogiónou I., viz rok 47) nebo sestrou (?) Adobogiónou II., od roku 31 pak se svým synem nebo mladším bratrem (?) Déiotarem V. Filopatorem (pobřežní Paflagonie byla již od roku 64 součástí provincie Bíthýnie).

Antonius jmenoval vůdce lupičů Kleóna z Gordiúkómé (srov. rok 40) vládcem kraje kolem řídce osídleného a lesnatého mýsského Olympu. Svou rodnou ves vystavěl Kleón později na Iúliopoli, ale jeho základnou zůstávala pevnost Kallydion, z níž své knížectví kontroloval. Byl knězem Dia Abretta. Pro Antonia sbíral vojáky, ale s věrností nevydržel, viz rok 29.

Adiatorika Galatského, syna Domniláova, viz rok 49, jmenoval králem v části Pontské Hérákleie (kde vládl do roku 29; ve druhé už byla římská osada) a Ateporika Galatského vládcem v Zélítidě, v pozdějším Pontu Galatiku. Po Ateporikově smrti někdy po roce 12 bylo jeho území rozděleno mezi provincii a dynasty Polemóna Pýthodóra/Polemóna I. Euseba, viz rok následující, a Dyteuta (srov. roky 29, 12 a 8).

 

V Jerúsalému jmenoval král, ve styku s Římany tetrarcha, Héródés po zavražděném Hasmónajovi Aristobúlovi, viz rok předešlý, veleknězem babylónského Žida Ananéla (či Chananela nebo Chananiela, resp. Hananiela) z rodu Sádokovců/Zádokovců žijícího v diaspoře. Nový hodnostář pak spolu s rodem Boéthů vládl značnému panství; Boéthové byli ve věrouce určitou formou saddúkajů a byli věrnými přívrženci idúmajské dynastie. • Sektářství v rámci monotheistického júdaismu bylo jednou ze součástí židovského náboženského života (viz roky 455, 190, 135 a 104). Později bylo mezi obřezanými Židy sedm sekt: chasidové/essejští, galilejští, hémerobaptisté, masbothejští, samaritáni, sádducejové a farisejové.

Délku Anaélova úřadování neznáme. Někdy před rokem 23 Héródés jmenoval Jéšúu/Iésús z rodu Fiabí a roku 23 Šim'ona/Simóna z rodu Boéthů: byl veleknězem až do roku 5, nejdéle ze všech za Héródovy královlády. Následovaly krátká velekněžství Matthiy, Theofilova syna, Iósépa z rodu Ellem, Ióesdra/Joazar z Boéthů, jeho bratra El'ázára/Eleazara, který úřadoval už za Archeláa a po něm další Jéšúá do roku 6 n. l. 

 

Na začátku roku slavil v Antiocheji na Orontu M. Antonius formální sňatek s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór. Koncem roku se narodil jejich syn Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. Na jaře Antonius v Antiocheji rozhodl o novém uspořádání na východě:

1. Na Héródovo naléhání byl nyní v Antiocheji popraven Antigonos II. (viz předešlý rok).

2. Antonius dal t. r. (nebo až roku 34) popravit šejka Lýsaniu, syna Ptolemaia Mennaia, tetrarchu v syrské Chalkidě pod Libanem, pro jeho proparthské sympatie (srov. předešlý rok a šílené sliby parthským velmožům roku 40). Knížectví Chalkis s itúrskou Abilou (kraj se jmenoval Abiléné) obdržela Kleopatrá, která knížecí majetek pronajala Zénodórovi, asi jeho synovi (?). Po její smrti Octavianus věnoval Zénodórovi celé panství, viz rok 30. Později se celé území rozpadlo na malé domény pod vládou jednotlivých náčelníků Iturajů, část připadla Héródovi Židovskému, viz dále rok 30. • Ve druhé polovině Tiberiovy vlády je zmiňován jistý "tetrarcha" Lýsaniás panující nad Abilénou, jehož zemičku předal princeps Gaius Hérodovi Agrippovi I. a Claudius dar potvrdil, viz roky 41 a 49 n. l. 

3. Antonius věnoval jménem S. P. Q. R. královně Kleopatře Kypros, čímž potvrdil Caesarovo rozhodnutí z roku 47, některá města v Kilikii, části Iúdaje (např. Jericho), syrské pobřeží (srov. rok 200), kusy Kréty, Kýrénu a Kypr a král Malichos I. musel Kleopatře odstoupit malou část nabatajské Arabie na pobřeží Rudého moře. • Všechna tato území patřila Egyptu až do roku 30.

 

V květnu zahájil M. Antonius konečně válku s Parthy, vlastně druhou, vedle obranných bojů Ventidia Bassa, kterou s nimi Římané vedli (srov. roky 54 a 53). Kleopatrá doprovázela Antonia přes Damašek na Eufrátés, pak se vrátila do Antiocheie. Armenské tažení podpořila finančně a proviantem. Svým stratégem do roku 30 pro právě získanou část Koilé Syrie jmenovala Athénióna, viz rok 32.

Ještě před zahájením římského tažení se do Mesopotamie ze Syrie vrátil Monaisés (viz předešlý rok) a usmířil se s králem Fraátem IV., jenž ho jmenoval vrchním velitelem svých vojsk. Antonius se pokoušel vyjednávat o navrácení crassovských orlů a pokoušel se přes diplomacii znepozornit Parthy. Povedl se mu pravý opak. • Fraátés IV. nikdy nebyl válečně v poli, což je u parthských panovníků první takový případ.

Antonius táhl severní Mesopotamií a jižní Armenií. Její král Artavasdés II. poslal vojáky, neboť jeho stejnojmenný soused byl jeho nepřítelem. V říjnu se proto spojil s Parthy král atropaténských Médů jménem Artavasdés (= Artabázos z Monumenta Ancyrarum), syn krále Ariobarzána III. Kappadockého (srov. rok 42). Antonius se proto musel vypravit až do Atropatény. Její sídelní město Fraáspa východně od jezera Urmia však nemohl přes velké úsilí dobýt, takže se tudy nedostal do nitra Médie, do Ekbatan, kam vlastně směřoval.

Byl odražen, jeho oddíly hájící přístupové cesty byly Parthy rozprášeny, triumvir nucen obrátit a stáhnout se již zasněženými médskými horami na západ. Celé zpětné tažení Médií neznámými cestami trvalo sice jen dvacet sedm dnů, během nichž však zahynula třetina římského vojska, asi třicet tisíc vojáků! Pro neukázněnost mezi mužstvem musel Antonius sáhnout dokonce k decimaci oddílů, ostatním dával rozdávat namísto pšenice ječmen (srov. roky 471, 295, 71, 49 a 34). Parthové nechali Římany svému osudu a většina z mrtvých vojáků zmrzla. Byla to hrozná katastrofa a parthské tažení zničilo Antoniovu pověst u vojáků a respekt na Západě.

V Armenii si vojsko poněkud oddychlo a bylo odvedeno do Syrie. Antonius se vypravil sám v listopadu napřed do Syrie a v Leuké kómé, tj. v Bílé vesnici, mezi Bérýtem a Sídónem se setkal s královnou Kleopatrou. Oba pokračovali přes Palaistínu do Egypta.

Během tažení se král Armenů Artavasdés II. nezachoval k Římanům jako dobrý spojenec: vázlo zásobování, spojení atd. Římané byli roztrpčeni a Antonius prahnul po mstě (srov. pak rok 34).

Během antoniových válek na východě se měli údajně setkat nebo střetnout kdesi v Sogdiáně (??) římští legionáři s Číňany (řec. a lat. Séry, tj. s „lidmi, kteří dělají hedvábí“). Byl by to jediný konkrétní kontakt republikánského Říma se "zemí, královstvím n. říší středu", jak svou zemi sami Číňané nazývají.

 

Octavianova druhá sicilská válka (viz předešlý rok) proti Sex. Pompeiovi pokračovala na moři a na souši. 1. července/n. 30. června se podle vzájemné dohody vypravil z Afriky na Sicílii triumvir M. Aemilius Lepidus s tisícem nákladních lodí se dvanácti legiemi a patnácti tisíci numidskými jezdci na palubě a se sedmdesáti válečnými loděmi a vylodil se v Lilybaiu. Lodi ostatních dvou triumvirů, které vypluly z Puteol a Tarentu, vybavené zčásti věžemi dva dny na to opět rozprášila bouře. Octavianus ztratil měsíc opravami a sháněním dřeva na lodi. Lepidus oblehl Lilybaion, které hájil pompéjovec L. Plinius Rufus.

Na Pompeiově straně stál od konce předešlého roku opět Ménodóros, který nesnesl podřízení Sabinovi ve flotile. Pompeius ho poslal, aby bránil opravě poškozených flotil nepřátel. Nicméně Ménodóros vzápětí podruhé přešel k Octavianovi (sic) a  propustil senátora C. Caninia Rebilla slavného jednodenním konsulátem s Božským Iuliem roku 45 (je možné, že to byl ale stejnojmenný syn). Ménodóros zůstal sám, jeho lidé mohli odejít, kam chtěli.

Démocharés zničil část Lepidova loďstva a s ním čtyři legie přepravované z Afriky na Sicílii. Pak se obrátil do vod na sever od ostrova, kam připlouval z Vibony přes aiolské Strongylé a Thérasii Agrippa. U Mýl Démocharés s Apollofanem Agrippovo loďstvo odrazili, sami ale vyklidili vody.

Octavianus se vylodil v prostoru mezi Messánou a Tauromeniem, ale u obce Foiníx byl z moře i pevniny obklíčen Sex. Pompeiem. Na moři byl dvakrát poražen a loďstvo zničeno, sám se zachránil plaváním s jedním jediným vojákem na bruttijský břeh a vyčerpaný byl dopraven k M. Valeriovi Messalovi Corvinovi, jehož armádní část se ještě na Sicílii nepřepravila; organisoval odtud další posily pro sicilské tažení. Pozemní vojsko na Sicílii odvedl z obklíčení na sever L. Cornificius a před zničením pronásledovateli ho zachránily tři legie legáta Q. Laronia (cos. roku 33).

Agrippa obléhal Tauromenion, dobyl Tyndaridu, když dorazili Octavianovy posily: dohromady zde bylo na jeho straně na tak malém prostoru 21 legií, dvacet tisíc jezdců a pět tisíc lehkooděnců. • Sopka Aitné právě chrilila lávu, země se chvěla a její dunění děsilo hlavně germánské žoldnéře z Octavianova vojska: první setkání Germánů v historii s činnou sopkou.

Před Messánu, kde měl hlavní stan Pompeius, dorazil se svými Legiemi od Lilybaia M. Aemilius Lepidus a spojil se s Octavianem. Došlo na řadu potyček, nikoli však rozhodující polní bitvě. Sex. Pompeius proto navrhl, aby byla svedena rozhodující bitva na moři, na obou stranách po třech stech válečných lodí, což triumvirové přijali (třebaže Octavianus nebyl dosud na moři nijak úspěšný).

V dohodnutý den 3. září porazil v bitvě u Naulochu před severní Sicílií M. Vipsanius Agrippa zničujícím způsobem loďstvo Sex. Pompeia (ani on ani Octavianus nebyli bitvy účastni); byly potopeny a zajaty 163 lodi. Pompeiův nauarchos Démocharés si z obavy před zajetím vzal život, Apollofanés naopak k Octavianovi přešel a byl přijat. Pozemní vojsko pompéjovců před Naulochem předal Octavianovi Tisienus Gallus a legie, které přivedl Pompeiovi na pomoc do Messány z Lilybaia L. Plinius Rufus, posílily obléhané ve městě, obklíčeném jednotkami Agrippovými a Lepidovými.

Když Pompeius urychleně po bitvě u Naulochu opustil Messánu, Plinius ji vydal Lepidovi i se svými vojáky, kteří byli zahrnuti do triumvirovy armády. Lepidus dal Messánu vojákům obou táborů (kuriosní situace) v plen. Lepidus na okamžik disponoval 22 legiemi a "tabulkově" byl stejně silný jako Octavianus. Na setkání obou triumvirů pak žádal zpět své postavení (o válce s pompéjovci jednali vždy jen Octavianus s Antoniem) a naopak Octavianovi nahrhl, aby si ponechal ve správě jen provincie africké a Sicílii.

Lepidovi vojáci však měli sympatie na straně Octavianově a svého velitele masově zradili; nejen nedávní pompéjovci, ale i staří lepidovci. Lepidus pak přišel poníženě žádat Octaviana o milost a zachránit pro sebe alespoň vládu nad Sicílií. Octavianus však z něho učinil prostého občana a poslal ho do Říma, viz zde níže. Octavianus měl nyní armádu o 45 legiích, 25 tisících jezdců, 37 tisíci lehkooděnci a flotilu o šesti stech lodích. Později se Augustus chlubil, že pod ním sloužilo půl milionu římských občanů a z nich že tři sta tisíc veteránů usadil v koloniích (jenom v Itálii založil 28 vojenských osad), nebo jim dal po venkovských obcích půdu či peníze.

V armádě to však vřelo, neboť vojáci se domáhali odchodu "do civilu". Octavianovi se podařilo vzpouru uklidnit tím, že propustil a pozemky obdaroval dvacet tisíc legionářů, ty, kteří bojovali u Filipp a Mutiny. Nevinná vypleněná, rozkradená a vyjezená provincie Sicílie byla zavalena kontribucí v astronomické výši šestnácti tisíc talentů. Majetky pompeiovců konfiskovány, vůdcové měst, kteří s nimi drželi, byli popraveni. Provincii, v níž svobodným obyvatelům daroval na začátku roku 44 Božský Iulius latinské právo, výsady Octavianus vzal. Později zřídil na ostrově ve starých hellénských městech šest osad veteránů, viz rok 22.

Sex. Pompeius unikl po bitvě z Messány, vyloupil Héřin chrám na Lakíniu, a přes Kerkýru dorazil na Lesbos, kde s věrnými přezimoval, do Asie, kde se chtěl vzdát Antoniovi (viz následující rok)Pompeiovo vojsko, převážně uprchlíci před proskripcemi, piráti, otroci nebo propuštěnci, bylo vítězem na Sicílii těžce potrestáno: senátoři a jezdci smrtí, prostí svobodní občané byli začleněni do Octavianových legií, třicet tisíc otroků vráceno pánům k potrestání a když nebyli bývalí vlastníci k nalezení, byli naraženi na kůl.

 

Tak skončila válka řečená sicilská vedená Pompeiem ml. od roku 43 a Octavianus se stal vládcem západního Středomoří: po návratu do Říma 13. listopadu uspořádal velkolepou hostinu a na Capitoliu položil svůj meč k nohám Jovovi s tím, že ho již nebude potřebovat... Dal si doživotně udělit tribunské moci, tribunitia potestas; věčným tribunem však byl až o třináct let později. Zrušil dluhy z nezaplacených daní a dal spálit usnesení senátu z éry předchozích rozbrojů. C. Calvisius Sabinus pak ukončil do konce následujícího roku řádění lupičských band, které se v dobách občanské války po Itálii nesmírně rozmohli; zřejmě jenom málo banditů bylo "politicky" motivovaných.

Po bitvě u Naulochu obsadil M. Vipsanius Agrippa Sicílii. Octavianovi se chtěl postavit M. Aemilius Lepidus, ale při rozmluvě v Messáně se podařilo Octavianovi odlákat Lepidovi většinu vojska, až byl zcela opuštěn. Octavianus vzal Lepida na milost, avšak zbavil všech veřejných funkcí kromě nejvyššího pontifikátu (pontifikem maximem byl zřejmě od ledna 44 až do své smrti). Lepidus pak žil v Circei v ústraní jako prostý občan do roku 13 či 12.

Obě Lepidovy africké provincie obsadil bez boje antoniovec T. Statilius Taurus, cos. suff. roku 37 (nicméně 30. června 34 proconsul nad Afrikou triumfoval), který se účastnil obou sicilských válek s Pompeiem. U Aktia velel Octavianovým pozemním silám, válčil pak v Hispániích, roku 29 postavil na Martově poli první kamenný amfiteátr v Římě (zničen roku 64 n. l. při neronovském požáru) a byl městským praefectem v letech 16-10.

Lepidovým pádem fakticky skončil druhý triumvirát, třebaže úředně měl vypršet až 31. prosince roku 33, srov. rok 43, 38 a 37.

Po roce 36 zemřel historik Diodóros z Agyria na Sicílii (datum jeho narození neznáme). Působil v Římě, v letech 60 až 56 v Egyptě.

 

Číňané v přesile přemohli v bitvě na řece Talas pravděpodobně u pevnosti Taraz/dř. Džambyl na soudobých kazašsko-kyrgyzském pomezí vojska hunského čchan-jüa Č´-č´ a zabili ho. Č´-č´/Zhizhi se poprvé objevil na chanské scéně roku 53 jako chán části Hunů (viz tam a v indexu pod Hunové). Jako vůdce západní části Hunů měl za spojence Sogdy/Kchang-ťü, s nimiž napadal stát Wusun, na jehož straně stáli Chanové, které vedl velitel pro Si-ťu/Xiju, "Záadní oblast", Kan Janšou/Gan Yanshou a jeho zástupce Čchen Tchang/Chen Tang. Č'-č' padl v poslední bitvě o pevnost s palácem, s ním 1500 Hunů včetně korunního prince Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou a celého harému. Byl jediným z hunských chánů zabitých Chany. 

Část Hunů, čín. Siung-nu/Xiongnu, porážku přežila a pokračovala postupně na západ: roku 375 našeho letopočtu dorazili na Volhu (začátek doby tzv. stěhování národů). • Jméno Hunů bylo označením jen pro velmi malý kmen. Pak se však vyvinulo ve sběrné, souhrnné označení kočovníků západní Asie, východní Evropy i Střední Asie, kteří je následovali a s nimiž se více či méně asimilovali; není to tedy označení ryze ethnické.

Vojenská přítomnost Číňanů-Chanů ve Střední Asii vytváří pravděpodobnost pro setkání Římanů s nimi v tomto roce (viz zde výše a srov. rok 53). Č'-č' nebo jeho sogdští spojenci měl ve vojsku žoldnéře ze západu, ale nelze posoudit, zda římské nebo hellénsko či hellénsko-makedonské, viz v indexu pod Čína. Dosud nebyl v této souvoslosti uspokojivě vysvětlen evropský původ ostatků nalezených ve vsi Li-čchien/Liqian na severu provincie Kan-su.

 

Nejstarší známé kalendářové datum západní polokoule je 7. prosince 36 a pochází od Mayů; nejstarší datum na stéle je z peténského Tikalu ze 6. července 292 n. l. (viz více rok 1800).

 

************************************************************

35.

Ol. 186, 2

277 SE

213 AE

(neznámý)

a. u. c. 719

Sex. Pompeius Magnus (?)* a L. Cornificius

coss. suff.: P. Cornelius Scipio (?) a T. Peducaeus

* vzdálený příbuzný Sex. Pompeia, syna Pompeia Magna, který byl tohoto roku popraven, viz zde níže

************************************************************

Octavianus se vypravil do Illyrie, aby osobně vedl další operace třetí války s Delmaty, která začala již roku 44. Nemilosrdné boje trvaly do roku 33 a Římané podrobili v Illyrii a v Pannonii (srov. rok 120) Iapody, Delmaty a Pannony. Iapodové srdnatě bránili největší ze svých opevněných míst Metulum, když však Octavianus poslal pro posily, vzdali se a přijali do do dřevěných hradeb posáku; jedné noci ji povraždili, místo zapálili a sami se pozabíjeli. Nejseverněji bylo Římany dobyto pannonské sídliště Siscia, dnešní Sisak (viz rok 39), kde padl i jeden z nejslavnějších pirátů Ménodóros, propuštěnec Pompeia Magna; srov. předcházející roky.

Octavianus se vrátil do Říma, triumf nad Illyry odmítl. Jeho velitelem a vlastním organisátorem vojenských akcí byl pak C. Fufius Geminus a od roku 34 T. Stabilius Taurus, viz rok předešlý. Římané během války obsadili území dnešních státních útvarů Maďarska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska (viz následující rok).

V zimě roku 35/34 poskytl dácký/getský dynasta Kotiso (Kotys?) Octavianovi říční čluny pro boj s Iapody. Hned na to vyjednávali poslové M. Antonia se znepřáteleným dáckým dynastou Dikomem. O něco později během propagandistické války Octaviana s Antoniem tiumvir obviňovaný s pelešnictví s egyptskou královnou tvrdil, že Octavianus nabídl Dákovi svou jedinou dceru Iulii, kterou předtím nabízel Antoniovu synovi Antyllovi, a sám že se ožení s dcerou Kotisonovou (to byl již dávno ženat s Livií).

 

V březnu se vydala Octavia, žijící v Římě ve svém domě, nikoli v domě svého bratra, za svým stále ještě oficiálním manželem Antoniem na východ. V Athénách ji od něho zastihl příkaz k návratu: Octavia soupeření s Kleopatrou prohrála.

M. Antonius a královna Kleopatrá Filopatór se vydali z Alexandreie do syrské Antiocheie, kde Antonius připravoval další tažení proti Parthům. V létě provdal Antonius svou dceru Antonii (I.) za mnohem staršího Pýthodóra z Trall; snad měl zálusk na Pýthodórovy peníze, jimiž by financoval svou válku (zda-li je dostal, nevíme; zanechal po sobě majetku za dva tisíce talentů). V tomto manželství se narodilo pouze jedno dítě, dcera Pýthodóris/Pýthodórida (srov. roky 12 a 8). Jeho rod byl vpravdě hellénisticky multikulturální spojující koloniální asijské Hellény s Armeny, Thráky, Peršany a Římany.

Pýthodóros byl původem z Nýsy, která byla dávnou sparťanskou osadou a ještě v této době zde byl jako oikistés slaven Athymbros ze Sparty. Později přesídlil Pýthodóros do Trall. Jeho otec, resp. děd, již sami o sobě boháči, byli vždy prořímští a vždy protimithridátovští: Mithridátés vypsal roku 88 odměnu čtyřiceti talentů (a dvacet za jeho hlavu) za dopadení Chairemona, syna Pýthodórova, který věnoval roku 88 Římanům, resp. správci provincie L. Cassiovi Longinovi, šedesát tisíc měřic obilí a pomohl řadě z nich k útěku na Rhodos; dopadeni měli být též Chairemonovi synové Pýthodóros s bratrem Pýthiónem.

Trallský Pýthodóros sám byl pravděpodobně ve své době nejbohatším z "nekorunovaných" Hellénů, nebyl aristokratického původu a vedle toho zakladatel rodu hellénských údělných dynastů panujících v zemích římském Východu věnujících značné prostředky na rozkvět hellénských měst v regionu (srov. osud jiného oligarchy, Hieróna z Láodikeie na Lyku). Pýthodórova dcera se narodila ve Smyrně, kde žila až do sňatku někdy po roce 12 s Polemónem Pýthodórem neboli králem Polemónem I. Pontským a Bosporským, synem vlivnéhoa bohatého prořímského rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, bojovníka proti Parthům a Antoniova přítele, viz rok 40. Polemón byl krátce ženat s Dynameou, vdovou po Asandrovi, viz roky 16 a 14.

Pýthodóris měla s Polemónem tři děti, všechno panovníky. Zénón se stal roku 18+ pod jménem Artaxiás III. králem Armenů, M. Antónios Polemón Pýthodóros vládl jako Polemón II. Pontu a dcera Antónia Tryfainá byla provdána za krále thráckých Sapaiů Kotya VIII., syna Rhoimétalka I. s Pýthodóridou I. (thrácká jmenovkyně královny Filométór). Po smrti Polemóna I. roku 8 vládl v Bosporu Aspúrgos a ve zbytku říše v Pontu, Kolchidě a Kilikii Pýthodóris jako královna Pýthodóris/Pýthodórida Filométór. Královna-vdova se brzy na to provdala za Archeláa Kappadockého a vzniklo tak velké anatolské soustátí, nicméně římský klient. Manželství bylo bezdětné. Archeláos zemřel roku 17+ a Kappadokie připadla Římu jako provincie. Pýthodóris Filométór se vrátila do svého Pontu, ke spoluvládě přibrala svého syna Polemóna II. a chválena současníky zemřela roku 38+.

Její dcera Antónia Tryfaina měla s Kotyem VIII. syna Rhoimétalka II., který s matkou v Thrákii spoluvládl v letech 18-38, Kotya IX., vládce Malé Armenie z vůle Gaiovy, dceru Gépaipyridu, provdanou za bosporského krále Aspúrga a dceru Pýthodóridu (II.) provdanou za Rhoimétalka III., s nímž vládla v Thrákii v letech 38-46, vše viz tam, kde také pokračování rodu. Tryfainu učinil princeps Ti. Claudius kněžkou své báby Livie Drusilly. Věnovala se rozvoji Kýziku, kde dlouho žila a zemřela za Claudiovy vlády jako soukromá osoba.

Mezi potomky krále Polemóna zřejmě patřil M. Antonius Polemo/Polemón, oblíbený sofista Hadrianův a Antonina Pia, viz rok 144+.  

 

Když Sex. Pompeius Magnus Pius unikl do Asie (viz předešlý rok), byl sledovaným „hostem“ M. Antonia. Jakmile se dozvěděl o Antoniově parthské katastrofě, začal se začátkem roku 35 tajně nabízet anatolským králům a Parthům, chtěl se dostat do Armenie a v Bíthýnii se začal znovu vyzbrojovat a dávat dohromady zbytky staré pompeiovské armády. Dal spálit své lodi a mužstvo předělal na pěchotu; náhle měl armádu o síle tří legií a dvaceti tisíc jezdců. Dobyl Lampsakos, kde se k němu přidalo hodně římských kolonistů, které tu v okolí usadil Božský Iulius, Níkomédeiu a Níkaiu a připravoval velké povstání proti Antoniovi; srov. jejich "římství" roku 30. 

Jeho protivníkem byl správce provincie Asia C. Furnius a s posilami ze Syrie vedenými M. Titiem se antoniovci shromáždili u Prokonnésu. Antoniovými legáty byl poražen a králem Amyntou Galatským u Midaeia ve Frygii všemi přáteli opuštěn zajat, když se pokoušel náhlým protiútokem zmocnit se Titiova loďstva a spálit ho: v Mílétu byl s Antoniovým souhlasem (byl tou dobou v Antiocheji) M. Titiem, jemuž kdysi daroval život a jehož otce přijal jako běžence před proskripcemi, jako zrádce vlasti popraven (Sex. Pompeius byl ročník 75). Po zprávě o jeho smrti vypravil v Římě Octavianus hry v cirku.

Titius byl Pompeiův starý známý. Po proskripcích roku 43 se živil piraterií u severoitalského pobřeží, byl dopaden Ménodórem, ale Pompeiem omilostněn. Roku 39 po misenské konferenci se směl vrátit do Říma. Účastnil se zoufalého Antoniova parthského tažení a později doporučoval triumvirovi, aby se zbavil Kleopatry. Roku 32 se dal k Octavianovi, roku 31 se stal konsulem suffectem, roku 13 či 12 správcem Syrie; doba úmrtí známa není. 

 

Kolem roku 35 se narodil antikvář a annalista Fenestella (zemřel roku 35 našeho letopočtu), Papirius Fabianus z Clunií, filosof, řečník a přírodovědec (zemřel kolem téhož roku).

V téže době zemřel básník P. Terentius Varro Atacinus (ročník 82) a tohoto roku zemřel v Římě voják, historik a zámožný muž C. Sallustius Crispus (ročník 86). Jeho nákladně zařízený dům s obdivovanými zahradami na Palatinu, horti Sallustiani, zanikl až roku 410 n. l., kdy ho vypálili Alarichovi Visigoti.

 

************************************************************

34.

Ol. 186, 3

278 SE

214 AE

(Apollogenés?)

a. u. c. 720

M. Antonius II* a L. Scribonius Libo

coss. suff.: L. Sempronius Atratinus a Paullus Aemilius Lepidus

C. Memmius a M. Herenius (Picens?)

* již prvního dne předal úřad Semproniovi Atratinovi

************************************************************

Octavianus prostřednictvím svých vojevůdců, viz rok předešlý, porazil v Illyriku Delmaty a pacifikoval je. Dal opevnit sídliště Tergestes, dnešní Triest, a obnovil kolonii Colonia Pietas Iulia, kterou barbaři vypálili roku 40, dnešní Pola. Tím byla vlastně po stu letech zabezpečena tato část hranic říše. • Octavianus použil sedmý a poslední doložený případ decimace v římském vojsku v období republiky, tj. v podstatě před naším letopočtem (srov. roky 471, 295, 71, 49, 39 a 36). Jen v éře občanských válek bylo použito proti „vnitřnímu“ nepříteli decimace čtyřikrát, a to v letech 49, 39 (proconsulem Cn. Domitiem Calvinem v Hispánii Tarrakonské ve válce s Cerretany, když legionáři opustili jeho podvelitele; nad Hispánií Domitius triumfoval 17. července 36 a dva roky po něm procos. C. Norbanus Flaccus 12. října), 36 a roku 34.

3. září triumfoval v Římě nad Iúdaiou antoniovec C. Sosius, cos. 32. Bylo to ve výroční den bitvy u Naulochu, viz rok 36, a je v tom trocha protioctavianovského gesta. 

 

Spor mezi královnou Kleopatrou Filopatór a králem Héródem, otevřeně vypuknuvší v Láodikeji na Moři o území v Palaistíně (srov. rok 36 a také 29) stačil M. Antonius uklidnit. Pak se vydal s celým vojskem, které v Syrii soustředil, proti králi Armenů Artavasdovi II. Mstil se za jeho postoj z roku 36. Byla to zároveň první válka Římanů s Armeny.

Armeni byli snadno a rychle přemoženi a Artavasdés s většinou rodiny zajat a nasazena mu stříbrná pouta, později vyměněná pro efekt na zlatá (vládl od roku 56). Byl veden v Alexandreji v Antoniově triumfu a později popraven.

Římské legie zůstaly v Armenii. Nejstarší Artavasdův syn Artaxiás II. (n. Artaxés) se provolal králem a vládl do roku 20 (viz ale již následující rok). Na části armenského území vládl král Artavasdés Médský (srov. rok 36), s nímž se mezitím Antonius usmířil a uzavřel protiparthskou koalici.

M. Antonius se pak vrátil do Alexandreie a s Kleopatrou slavil v Gymnasiu triumf nad Armeny, Médy a Parthy - první triumf mimo hranice Říma. Antonius prohlásil Kleopatru VIII. královnou Egypta, Kypru a Koilé Syrie s titulem Královna králů, Basilis basileón. Jejího syna s Caesarem Ptolemaia XV. Filopatora Filométora zvaného Kaisarión uznal za legitimního syna Božského Iulia, čímž veřejně zpochybnil dědické nároky adoptovaného Octaviana.

Tehdy se dala Kleopatrá Filopatór poprvé titulovat jako Neá Theá a Neá Ísis a také tak na veřejnosti vystupovala. Rovněž její děti s Antoniem byly poctěny: Alexandros (III.) Hélios byl v alexandrinském gymnasiu ve velkopodívané jmenován Velkým králem Armenů (byl jím až do roku 30) a všeho, co leží mezi Eufrátem a Indem (!), jeho mladší bratr Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. byl jmenován králem Syrie a všeho, co leží mezi Eufrátem a Helléspontem a jejich sestra Kleopatrá (IX.) Seléné II. byla jmenována královnou Kýrény a Libye. Nová Ísis zasnoubila svého syna Alexandra Hélia s Iotapou I. Médskou, dcerou krále Médů Artavasda či Artabáza (srov. rok 36 a 20).

Antonius v podstatě rozdal všechny územní zisky Římanů na Východě za posledních sto let. V Římě povstala velká nevole a koalice se začaly tříbit.

 

V Edesse v Orrhoéně zemřel král Ma'nú II. (vládl z parthské milosti od roku 52). Následoval ho jistý Pakoros, Paqurí: evidentně parthská usurpace, o němž nevíme nic (vládl do roku 29). • Tento Pakoros je jiná postava, než král Parthů Arsakés XV.

 

Konsul L. Scribonius Libo může být identický se Scriboniem Libonem, annalistickým historikem, jehož dílo známe jen jménem. Konsul byl původně pompeiovcem a velitelem flotily po smrti M. Calpurnia Bibula. Do svého proskribování roku 43 žil v soukromí, pak prchl k Sex. Pompeiovi, jako bratr Scribonie přispěl ke sblížení s Octaviánem a M. Antoniem, k němuž se po Pompeiově smrti roku 35 přidal, ale žil v augustovském Římu. Byl otcem stejnojmenného konsula roku 16 n. l.

 

************************************************************

33.

Ol. 186, 4

279 SE

215 AE

(Kleidámos?)

a. u. c. 721

Imp. Caesar divi filius (Octavianus) II* a L. Volcatius Tullus

coss. suff.: L. Autronius Paetus a L. Flavius (do 1. května)

C. Fonteius Capito a M’. Acilius Glabrio

L. Vinicius a Q. Laronius

* po Antoniově vzoru, viz rok předcházející, úřadoval pouze den

************************************************************

Delmatové byli definitivně zlomeni: byli vyhladověni a téměř vyvražděni a celá Illyrie se stala římskou. Delmatské souručenství (srov. rok 167) přestalo existovat jako státní útvar. Skončila třetí válka delmatská, vedenou Římané od roku 44. Octavianus, bylo mu třicet, dal z delmatské kořisti postavit stou, porticus Octavia, s knihovnou pojmenovanou po své sestři Octavina, bibliotheca Octaviana. Vyhořela za Tita roku 80+.

 

M. Antonius se vrátil k vojsku v Armenii. Král Artaxiás II. musel prchnout ke králi Parthů Fraátovi IV. (srov. jeho krátkou vládu od minulého roku a rok následující). Antonius se chtěl vypravit podruhé proti Parthům, ale svůj záměr opět odložil pro velmi nepříznivé zprávy z Říma, kde se neshody mezi přívrženci obou triumvirů již změnily v otevřený konflikt.

Z Armenie se Antonius vypravil s královnou Kleopatrou do Anatolie a přezimovali v Efesu. Vydal zde mimo jiné příkaz přenést z Pergamu do Alexandreie místní proslulou knihovnu, aby nahradil ztráty z požáru roku 48.

Král Polemón I. Pontský obdržel od Antonia za svou věrnost z roku 36 tzv. Malou Armenii. Část kmenového území Armenů obdržel král Médů Artavasdés či Artabázos. Alexandros Hélios (6) a jeho manželka Iotapé I. (asi 10), Artavasdova dcera, obdrželi vlastní jádro Armenie, kde nominálně vládli do roku 30 (viz předešlý rok; Iotapé se roku 29 provdala za Mithridáta III. Kommagénského, viz rok 20).

Skončila vláda Níkia nad svou vlastí, nad ostrovem Kós, jemuž samovládl od roku 41. Jeho úspěšným protivníkem byl kytarista, psaltés, Theomnéstos. Kós se zase stal autonomní démokracií.

 

V Mauretánii zemřel král Bokchos III. (vládl od roku 44, event. 39) a Octavianus z ní udělal do roku 25 provincií.

 

V Římě vypukly otevřené neshody mezi příznivci obou triumvirů. Dnem 31. prosince skončila definitivně platnost druhého období druhého triumvirátu (srov. rok 43, 38 a 37). Antonius nebyl spokojen s odstavením M. Lepida ani s tím, že jeho podíl zabral celý Octavianus. Domáhal se jeho poloviny a to žádal též z oddílů Sex. Pompeia. Octavianus a jeho lidé kontrovali, že Antonius drží Egypt a Východ bez bližší dohody, že by měl vydat Octavianovi podíl na parthské a armenské kořisti a vyčítali mu vraždu Pompeiovu, neboť Octavianus by ho býval prý ušetřil.

Od t. r. stavěl a zasvěcoval římské chrámy pouze princeps nebo někdo z jeho rodiny. Augustus sám jich za život ve Městě postavil sedm.

Snad jako součást války o sympatie Římanů zahájili Octavianovi přátelé, pozdější "principovi/amici principis", srov. s hellénistickými vzory v královských hetairech, spektakulární obnovu Města. M. Vipsanius Agrippa během své aedility (to už měl ale za sebou konsulát) založil v Římě Iuliův vodovod, aqua Iulia. O větší přívod vody do Říma se postaral později Augustus (srov. r. 144, aqua Virgo r. 19 atd.).

Agrippa dal na svůj náklad opravovat veřejné budovy a cesty, stoky (prošel prý jednou do Tiberu), rozdával lidu olej a sůl, rok měli Římané a Římanky zdarma lázně, holiče a na hrách dával rozhazovat poukázky na peníze, šaty a jiné dárky. Ovšem: vyhnal z Města astrology a všelijaké kouzelníky a čaroděje. 

27. dubna triumfoval nad jistými hispánskými národy (bližší údaj není znám) L. Marcius Philippus, cos. 38, v uplynulých dvou letech správce jedné z obou hispánských provincií. Původně antoniovec aranžoval se po aktijské bitvě s Octavianem a ze své hispánské kořisti obnovil roku 29 na Martově poli Herkulův chrám a obestavěl ho sloupořadím, porticus Philippi (z něhož se nic nedochovalo).

 

V Číně zemřel chanský císař Jüan/Yuan (42; vládl od roku 49). Nástupcem mu byl jeho syn Čcheng/Cheng, rodným jménem Liou Ao (18; vládl do roku 6). Čcheng s matkou Wang svým sourozencům a sokům v nástupnictví neublížil, viz rok 49. Rodina Wangové ovládla dvůr a Wangové byli po celu Čchengovu vládu armádními veliteli. Roku 31 udělal Čcheng ze své milenky Sü/Xu císařovnu, ale nedostal od ní syna. Matka-císařovna-vdova Wangová ho zásobovala zástupy souložnic. Po letech se zamiloval do tanečnice Čao Fej-jan/Zhao Feiyan a její sestry Čao Che-te/Hede, které ode dvora vystrnadily císařovnu Sü a další císařovy milostnice. Roku 16 Čcheng povznesl proti vůli matky Wangové Čao Fej-jan na císařovnu, ale stále neměl mužského potomka. Rozhodl tedy roku 8 jmenovat korunním princem vévodu Liou Singa/Liu Xing z Čung-šanu/Zhongshan, svého mladšího bratra, budoucího císaře Aje.

Do Japonska dorazilo poselstvo království Imna/jap. Mimana alias Kara ("Korea"), korejsky též Gaja, z jihu poloostrova vedené vyslancem jménem Sonaka-čeulči a nabídlo státu Jamato tribut. Císař Sudžin (120) zemřel v zimě roku 30 a pohřben byl na podzim 29. Nástupcem se stal jeho třetí syn Suinin, "Prokázaná dobrota", osobním jménem Iku-me-iri-hiko-i-sači.

Roku 28 ho požádal vyslanec Sonaka-čeulči, zda by se mohl vrátit domů do Gaje a obdarován sto kusy červeného hedvábí pro svého krále opustil Jamato. Cestou však byl oloupen lidmi z korejského království Silla a Japonci se dostali s ním do první své války. Na jaře 27 dorazil ze Silly princ zvaný Japonci Ama no hikoko, "Sluneční kopí nebes" s dary na usmířenou. Ama předal prý svůj úděl nejstaršího syna mladšímu bratrovi jménem Čiko a dostal povolení usadit se v Japonsku; vybral si provincii Tadžima ležící oproti Koreji. Viz dále rok 26. • Podle kronik čínských a korejských povstal stát Gaja na jihu Koreje mezi Sillou na východě a Pekče na západě až roku 42+.     

 

************************************************************

32.

Ol. 187, 1

Aristón z Thúrií (podruhé)

280 SE

216 AE

(neznámý)

a. u. c. 722

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Sosius

coss. suff.: L. Cornelius Cinna a M. Valerius Messala

Rok 1 autonomní éry Chersonésu

************************************************************

M. Antonius se s královnou Kleopatrou Filopatór vydal z Anatolie pozvolna přes Samos do Athén. Z Asie se musela přepravit též jeho c. sto tisícová armáda do Evropy. Z Athén poslal do Říma své legální manželce Octavii rozvodový list. Na to dal její bratr Octavianus zveřejnit Antoniovu závěť (sic!), v níž byl údajně odkazován majetek Kleopatře a jejím dětem s Antoniem. Antonius si prý přál být pochován s Kleopatrou a uznával Kaisarióna za jediného Caesarova syna.

Octavianus měl odebrat údajnou závěť vestálkám násilím. Oba konsulové patřili do Antoniova tábora a s částí senátu odešli do Efesu. Krátce na to zběhli od Antonia L. Munatius Plancus se svým synovcem M. Titiem, viz rok 35, a údajné Antoniovy plány na přenesení hlavního města říše do Alexandreie a slova o Kleopatřině rodině potvrdili: oba Římané se s Kleopatrou neshodli a nedokázali Antonia přesvědčit, aby ji nechal být. Antonius jí však byl v lásce tolik oddán, že ho bylo vidět v Alexandreji běžet vedle jejích nosítek spolu s jejími eunúchy, ukazoval se v v místních oblečeních, dokonce se dal zvolit gymnasiarchem.  • Munatius Plancus, casesarovec a antoniovec, správce Syrie roku 35, nebyl oblíben, ale pod Octavianem dělal karieru. Jako senátor (asi první svého plebejského rodu) navrhl 16. ledna 27 vítězi občanských válek užívání titulu Augustus a o pět let později se s Paullem Aemiliem Lepidem stal posledním voleným censorem dějin.

Následovalo úřední vypovězení války senátem královně Kleopatře Filopatór: fetialem byl Octavianus. Všechny západní provincie složily ihned přísahu přímo Octavianovi, včetně senátu. Oficiálním důvodem k válce bylo to, že se královna zmocnila východních římských provincií: před dvěma roky je dostala "darem" od Antonia.

Na podzim Antonius vyplul z Athén do Korkýry a odtud do Patrai, kde zaujal s loďstvem a pozemním vojskem kolem zálivu defensivní postavení. • Vypukla první římská válka Západu s Východem, legií a velmožů z obou částí říše, která bude mít několik následovníků v éře principátu a dominátu.

 

V Parthii se jistý Tíridátés provolal králem jako Arsakés XVII. Tíridátés II. a vládl, částečně nominálně, do roku 25. Snad byl bratrem Fraáta IV. Parthové zahájili v Armenii protiofensivu. S jejich pomocí porazil Artaxiás Artavasda Médského a ten musel uprchnout k Římanům. Artaxés se zůstal skutečným vládcem Armenů do roku 20 a ze msty ze smrti otce, viz rok 34, dal pobít římské posádky v zemi.

V Palaistíně se pustil král Héródés do války s Araby žijícími východně od Jordánu v pozdější Dekapoli (nikoli nabatajskými pod Malichem I.; trvala do roku 31), neboť soustavně napadali z pouště jeho země a loupili. Porazil jejich jízdní zástupy, ale u Kanathy v Auranítidě Arabové zahnali židovské oddíly krvavě na útěk, prchající obklíčili a pobili; proti Héródovi domorodce podněcoval též Athénión, stratégos krajů pod Kleopatřinou vládou, srov. rok 37 a 36.

Následujícího roku po zemětřesení v Iúdaji, viz rok následující, a před Aktiem se Héródés vypravil s armádou za Iordanés/Jordán proti iturajským a dekapolským Arabům a utábořil se u Filadelfie/Rabbath Ammón proti jejich ležení. Porazil Araby pod vůdcem jmenovaným jako Elthemos a jejich ležení Židé oblehli. Žízniví beduíni se dílem vzdali a dílem se šestého dne pokusili o výpad, byli však z velké části v boji povražděni: během těchto dnů v okolí dnešní jordánské metropole Ammánu padlo na dvanáct tisíc Arabů a čtyři tisíce padlo do zajetí. Dekapolští Arabové pak Héróda povolali za svého ethnarchu, národního vůdce, či protektora ("prostatés hypo tú ethnú").

 

Zemřel T. Pomponius Atticus (ročník 109).

 

************************************************************

31.

Ol. 187, 2

281 SE

217 AE

(neznámý)

a. u. c. 723

M. Antonius III a Imp. Caesar Divi filius III

coss. suff.: M. Valerius Messala Corvinus, M. Titius (od 1. května) a Cn. Pompeius (od 1. října)

Rok 1 aktijské éry (někde ale, např. v Makedonii, byl rokem 1 této éry již rok 32, 1. dia)

************************************************************

V Kommágéně po Aktiu vítěz odstranil z královlády Mithridáta II., který bojoval na Antoniově straně (vládl od roku 38). Nástupcem se stal jeho bratr Antiochos II. (vládl do roku 29). O jiném řazení kommagénských dynastů viz rok 29.

O výměně a odměně za věrnost v Kománách viz rok 29.

V Paflagonii (srov. rok 36) pravděpodobně zemřela spoluvládkyně krále Déiotara IV. Adobogióna II. (jeho matka či sestra). Král Déiotaros IV. Filadelfos, který v potyčce předcházející aktijské bitvě kdesi v Acháji s octaviánovskou jízdou pod M. Titiem a Statiliem Taurem přeběhl na stranu Octavianovu, vládne pak do roku 5 spolu se svým synem či bratrem Déiotarem V. Filopatorem.

V části Kilikie skončila vláda krále Tarkondimota I. Filantónia, neboť padl na Antoniově straně v jedné z bitev před rozhodující aktijskou (vládl od roku 64). Tarkondimotos stranil původně Pompeiovi Magnovi, Caesarem byl pardonován, pak caesarovrahovi C. Cassiovi Longinovi a nakonec M. Antoniovi. Nástupcem se stal jeho syn (?) Tarkondimotos II. Filopatór, vládl jen krátce do následujícího roku. 

V Emese v Syrii byl na začátku roku na nátlak svého mladšího bratra Alexandra u Antonia před bitvou u Aktia popraven místní vládce šejk Iamblichos I., syn Sampsigerama (I.); délku jehož vlády neznáme (srov. rok 51). Nový dynasta Alexandros alias Alexión I. pak byl za to Ocatvianem sesazen, veden v triumfu a popraven koncem následujícího roku Octavianem. Vládcem Emesy potvrdil vítěz stejnojmenného Iamblichova syna, pokud se tak nestalo až při Augustově cestě do Orientu roku 20 (pak by to znamenalo, že mladšímu I. vrátil panství, jemuž deset let vládl někdo jiný nebo dostal státeček na horním Orontu autonomii a spadal pod provinční správu, viz rok 20).

V Palaistíně bylo začátkem jara silné zemětřesení, které si údajně vyžádalo na třicet tisíc obětí. Trhliny v zemi jsou dodnes patrné u severozápadního pobřeží Mrtvého moře/jinak: Asfaltového.

V Parthii porazil Tíridátés II. krále Fraáta IV., který musel uprchnout ke Skythům, tj. k Sakům.

Po bitvě u Aktia (viz níže) se na stranu vítěze postavili všichni Arabové. Král Nabatajů Malichos I. přikázal na doporučení Q. Didia, viz zde níže, zničit loďstvo, které dala připravit královna Kleopatrá Filopatór v Rudém moři pro útěk do Indie, o čemž vážně uvažovala.

 

Na jaře se do pole poslední římské republikánské občanské války vypravil také Octavianus (srov. předešlý rok). Vrchním velitelem jeho vojsk byl M. Vipsanius Agrippa, který v jedné z bitev před aktijským rozhodnutím obsadil Korkýru, Leukadu, Korinthos a na jihu Methónu, kde na Antoniově straně padl exulovaný mauretánský král Bógud II. Octavianus (32) pobýval nejprve u vojska v Épeiru, v létě se vrátil do Itálie, kde byl s flotilou v Tarentu a v Brundisiu.

Posice Antoniova (52) začala být neudržitelná. Na moři byl v podstatě odtržen od dopravy zásob, na zemi byly jeho legie také obklopeny nepřítelem a byly poráženy v drobných potyčkách s octavianovci. Ustoupit takticky do Makedonie, jak jeho lidé doporučovali, odmítl. Jeho obrovská armáda (Antonius držel nad Octavianem početní převahu) měla potíže se zdravím, šířila se malárie, která sužovala legie a vyprazdňovala veslařská místa, a šptané to bylo se zásobováním: šlo o zhruba sto tisíc mužů pěchoty, dvanáct tisíc pět set jezdců a asi pět set lodí všeho druhu. Octavianus měl lodí jen 250 a asi 80 tisíc pěchoty, jezdectva stejně. V bitvě padlo na pět tisíc antoniovců, což je na podobnou událost číslo nízké.

Rozsáhlou galerii přeběhlíků občanských válek k nepříteli uzavřel před bitvou další z jeho vojevůdců Q. Dellius, údajně epikúrik, a možná ten nejcennější: přinesl Octavianovi Antoniovy plány do nastávajícího boje. Přeběhl v občanských válkách počtvrté: roku 43 se držel P. Cornelia Dolabelly, přešel ke C. Cassiovi Longinovi, roku 42 k Antoniovi, jemuž deset let sloužil jako hlavní diplomat a prý ze strachu před Kleopatrou utekl k Octavianovi; u Augusta byl pak v oblibě a sepsal nedochované historické dílo o Antoniově válce parthské a armenské.

Dne 2. září byla u mysu Aktion vybojována rozhodující bitva celé války, v níž bylo na moři Antoniovo loďstvo sice poraženo, ale nikoli zničeno a jeho pozemní vojsko vedené P. Canidiem Crassem zůstalo naprosto nedotčeno na pevnině (devatenáct legií). V námořní bitvě však Kleopatrá obrátila svou loď a bojující Antonius ji zmateně následoval (novodobý úsudek, že o jejím návratu do Alexandreie bylo rozhodnuto ještě před bitvou, není nijak v pramenech podložený).

Antoniův nauarchos C. Sosius, konsul loňského roku, unikl, skrýval se a když byl dopaden, dostal milost a dožil v Římě. Jeho kolega v úřadu Cn. Domitius Ahenobarbus před bitvou k Octavianovi přešel, Antonius ještě za ním poslal zavazadla, ale krátce na to zemřel na horečky. Jeho pravnukem byl císař Nero. 

V nejbližších dnech přešly legie opuštěné Canidiem Crassem a rozleptané štědrými veteránskými nabídkami na Octavianovu stranu: byl to neuvěřitelný konec Antoniova imperia. Canidius Crassus prchl rovněž do Alexandreie, kde ho po Antoniově smrti dal Octavianus popravit, neboť patřil mezi jeho největší osobní nepřátele. • Octavianus dal pak na místě bitvy na pevnině založit město Níkopolis v Épeiru a na místě, kde stál jeho velitelský stan, Apollónovu svatyni. Chrámu Apollóna Aktijského zasvětil z ukořistěných plavidel deset lodí, dekanáia, ukotvené v loděnici, ale snad ještě za jeho života je zničil požár. Obyvatelstvo bylo získáno synoikismem Akarnánů a Aitólů. Město se rychle stalo nejdůležitějším střediskem hellénského západního pobřeží a jednou za čtyři roky místem konání aktií, soutěžních her napodobujících olympiády, vše viz rok 29. 

Královna Kleopatrá uprchla z bitvy u Aktia do Alexandreie, kam se vrátila po dvou letech nepřítomnosti - byla to zároveň nejdelší nepřítomnost panujícího vladaře Ptolemaiova rodu v Alexandreji od dob zakladatele dynastie. M. Antonius unikl přes Kýrénu, kde mezitím předal jeho legát Pinarius Scarpus čtyři legie octavianovci C. Corneliovi Gallovi, na Paraitonion a nějaký čas tu žil jako poustevník. Pak se dal odvést ke Kleopatře do Alexandreie.

Někdy po 2. září byl Kleopatrou prohlášen král Ptolemaios XV. Filopatór Filométór vulgo Kaisarión za plnoletého. Mezi svými dvořany řádila jako fúrie, dala setnout hlavu armenskému králi Artavasdovi II., synovi Tigrána I. Velikého, a poslat ji jeho stejnojmennému nepříteli do atropaténské Médie s vidinou budoucího spojenectví; vládl od roku 56. S Octavianem začala prostřednictvím poslů intensivně vyjednávat, dokonce mu poslala zlatý trůn, žezlo a korunu, ale vítěz jednání prodlužoval, aniž by cokoli slíbil.

O návrhy na usmíření se pokoušel příští rok i Antonius. Mimo jiné předhodil Octavianovi jednoho z Caesarových vrahů, s nímž však žil v přátelství. Senátor P. či. D. Turullius byl roku 44 qaestorem, s L. Tilliem Cimbrem odešel do Bíthýnie a sloužil pod Cassiem jako velitel loďstva.  Po Filippách se dostal s penězi, které si vynutil na Rhodských, k Sex. Pompeiovi na Sicílii a po Naulochu o šest let později ho přijal Antonius. Octavianus nedal Turullia popravit jako caesarovraha hned, ale poslal ho na Kós, kde jako Antoniův lodní praefekt dal kácet v háji Asklépieia: zde byl za to popraven jako bezbožník.

Správce Syrie Q. Didius, kterého Octavianus vyslal hned po aktijské bitvě, nejprve zajistil prostřednictvím spřátelených Arabů zničení ptolemaiovské flotily na Rudém moři, viz zde výše. Pak měl co do činění s nejostřejšími z válečníků, které Řím znal, s gladiátory: byli poslední z antoniovců, kteří svého pána neopustili, ačkoli měli za něho zemřít. Velký jejich oddíl dával Antonius pro svůj římský triumf cvičit v Kýziku. Po Aktiu se snažili s ním spojit a když se to nedařilo, vypravili se z Asie napříč Anatolií do Egypta pěšky, aniž by jim v tom byl kdo schopen zabránit. V Dafné u syrské Antiocheie s nimi zjevně vystrašený Didius vyjednal mír, slíbil, že nebudou muset zápasit a dal jim okolí Apollónovy svatyně do užívání. Na pomoc proti arénovým bojovníkům poslal posily Héródés, král Židů, který tak ohlašoval svůj přestup do Octavianova tábora. Mnohem později byli gladiátoři pozvolna distribuováni jako vojáci po legiích a zjevně jim nebyl zkřiven vlas; srov. osud spartokovců z let 73-71. 

O návrhy na usmíření se pokoušela v zimě Kleopatrá i Antonius. Královna poslala se svým propuštěncem Thyrsem Octavianovi zlaté žezlo a trůn, Antonius s penězi poslal syna Antylla vyjednávat. Octavianus cennosti přijal, ale odpověď vyslancům nedal. Mimo jiné předhodil M. Antonius Octavianovi jednoho z Caesarových vrahů, s nímž však žil v přátelství. Senátor P. či. D. Turullius byl roku 44 qaestorem, s L. Tilliem Cimbrem odešel do Bíthýnie a sloužil pod Cassiem jako velitel loďstva.  Po Filippách se dostal s penězi, které vymáčkl z Rhodských, k Sex. Pompeiovi na Sicílii a po Naulochu o šest let později ho přijal Antonius. Octavianus nedal Turullia popravit jako caesarovraha hned, ale poslal ho na Kós, kde jako Antoniův lodní praefekt dal kácet v háji Asklépieia: zde byl popraven jako bezbožník.

   

Z Thráků bojoval u Aktia kníže Odrysů Sadalás III. na straně Antoniově, kníže Sapajů Rhoimétalkés I., který následoval ve vládě svého krátce předtím zemřelého otce Kotya VI. (vládl od roku 42), bojoval na straně Octavianově. Rhoimetalkés I. pak vládl do roku 12 nebo 14 našeho letopočtu.

Z Dáků stál na Antoniově straně Dikomés (srov. rok 35).

 

Po bitvě u Aktia poslal Octavianus vojsko napřed do Asie, lodi dal protáhnout korinthským Isthmem a sám postupoval přes Athény (v říjnu se zúčastnil eleusínií) na Samos, kde přezimoval. Část vojska, kterou ponechal v Brundisiu, se v zimě vzbouřila a domáhala se odměn a demobilisace. Octavianus se ze Samu rychlou na nebezpečnou plavbou, při níž dvakrát málem ztroskotal, vrátil do Brundisia, kde ho čekal celý senát a zástupy Římanů a ve 27 dnech vojáky uspokojil a uklidnil, než se vrátil do svého zimoviště. Rozdával mezi nimi peníze a pozemky, mimo jiné v Dyrrháchiu a Filippách. 

Ještě v Athénách se vyrovnal s Hellény, většinou s odpuštěním, krétská Kydónie a asijský Lampsakos získaly nezávislost. Snad jediný z Hellénů, který bojoval u Aktia na Octaviánově straně a málem zajal Antonia v bitvě, C. Iulius Euryklés ze Sparty, obdržel od Octaviana titul "Lakedaimonión hégemón/vůdce Sparťanů" a později ostrov Kythéru do osobního vlastnictví (srov. dále rok 21). Euryklés mstil svého otce Láchara, jehož dal Antonius popravit za piraterii, proto ten na Helléna neobvyklý postoj.

Euryklés byl ve Spartě samovládcem a na svou oslavu buď on nebo jeho nástupce zřídil eurykleie, čtyřleté hry. Jeho potomstvo zde vládlo s přestávkami až do doby neronovské: první byl jeho syn Lákón alias C. Iulius Laco. Euryklés obnovil lykúrgovskou ústavu, ve Spartě jsou z této doby doloženi efoři, apellá a gerúsiá, rovněž syssítie, tedy vše to, co bylo v letech 192, 188 či 184 zrušeno tehdejšími Acháji. Území Sparty bylo po roce 30 zvětšeno. V jižní Lakónii existoval na severu vedle spartského státu v této době (dobu vzniku nelze určit, pochopitelně někdy po roce 146) spolek Svobodných Lakónů, koinon tón Eleutherolakónón; byla to protiváha severního koina tón Lakedaimonión, tj. Sparťanů. Snad to byl stát bývalých perioiků v Lakónii a Messénii a bylo v něm sdruženo 24 měst jižní Lakóniky.

V Itálii na začátku roku bylo určeno propuštěncům s majetkovým censem nejméně dvě stě tisíc sésterciů, aby do státní pokladny odevzdali osminu majetku. Vedlo to k lokálním násilnostem a zapalování nemovitostí, které uklidnily až legie. O pořádek v Římě se v době Octavianovy nepřítomnosti starali jako městští praetoři, praetores urbani, C. Maecenas a po Aktiu M. Agrippa; viz k tomu dále rok 26. 

 

************************************************************

30.

Ol. 187, 3

282 SE

218 AE

(Architímos)

a. u. c. 724

C. Iulius Caesar Octavianus IV a M. Licinius Crassus

suff.: C. Antistius Vetus, M. Tullius Cicero a L. Saenius

Rok 1 autonomní éry Alexandreie v Egyptě (začala 1. srpna)

************************************************************

Na jaře opustil Octavianus (26) zimoviště a přes Rhodos a Syrii zahájil invasi do Egypta, jednak přes Pélúsion, jednak přes Paraitonion. K Pélúsiu mu prý dopomohla sama Kleopatra, která si přála s vítězem dohodnout, Antonius se pokusil invasi L. Cornelia Galla u Paraitonia loďmi zastavit. Když se mu to nepodařilo, uvažoval o odplutí do Hispánií. I v tom mu královna zabránila, když flotile tajně nařídila přeběhnout k Octavianovi. Kleopatrá se snažila v intensivních jednáních prostřednictvím poslů uchovat alespoň pro své děti královládu nad Egyptem. 

Antonius i ve svém posledním rozhodnutí podlehl královně: měl namířeno do Hispánie, odkud by zahájil nový boj, ale dal se umluvit k cestě do Alexandreje. Vybojoval před Alexandrejí malé vítězství své jízdy nad Octavianovým předvojem, jeho pěchota však byla poražena. Vojenská situace byla pro M. Antonia jednoznačná: nejprve požádal své lidi, aby ho zabili a když se před ním zabil jeden z jeho mužů, 31. července, čtyři dny před obsazením Alexandreie Octavianovými legiemi, se probodl; bylo mu 53 let. Královna Kleopatrá (39) jej dala přenést ještě živého do své hrobky, kam se ukryla. Zde následujícího dne vykrvácel.

3. srpna obsadili octaviánovci Alexandreji. V noci před okupací provedli octavianovci evokaci/evocatio, vyvádění ochranných bohů z obleženého města, aby přesídlili do Říma (stejný hudební rituál provedli Římané roku 146 při dobývání Karthága).

Vítěz poslal vrahy, aby zabili sedmnáctiletého M. Antonia Antylla ("Antoníčka"), nejstaršího Antoniova syna s Fulvií, který byl roku 36 zasnouben s dvouletou Iulií, jedinou dcerou Octavianovou; roku 32 bylo zasnoubení zrušeno (srov. rok 35 o aféře s Kotisonem/Kosónem Dáckým). Vydal ho 23. srpna jeho vychovatel Theodóros, a byl to jediný z Antoniových "latinských" potomků, které Octavianus "Aegypto capta, po dobytí Egypta", bezprostředně zabil. 

Podobně se zachoval i vůči svému jedinému soku v otcovství: poslal za uprchnuvším králem Ptolemaiem XV. Kaisariónem, jediným synem C. Iulia Caesara, který byl na cestě do Aithiopie, tj. Núbie, do přístavu, aby mohl uniknout do Indie či na Cejlon (?). Po Kleopatřině smrti ho přinutil k návratu jeho zrádný vychovatel Rhodón, když se král snažil dostat k Rudému moři (srov. rok 117). Pod Kaisariónův osud se ohavně připodepsal učitel řečnictví a eklektické filosofie Areios (možná totožný s Areiem Didymem, autorem spisů z dějin filosofie, tzv. doxografie), jehož si Octavianus oblíbil a měl ho později ve velké váženosti, když římskému vítězi našeptal: úk agathon polykaisaria, neboli "mít více caesarů není dobré". 

Octavianus chtěl královnu živou, aby ji mohl vést v Římě ve svém triumfu. C. Proculeius, Octavianův důvěrník od dětství, s propuštěncem Epafrodítem ji vylákali z hrobky a Caesarův dědic dokonce svolil k osobní schůzce. Přijala ho pod obrazem Božského Iulia a četla mu z jeho dopisů, ale vítěze nedojala: zaručil, že se jí nic nestane, ale záruky o nástupnictví nedal žádné. • C. Proculeius si za Tiberia vzal život po dlouhém trápení se žaludkem tím, že vypil řídkou sádrovou kaši. 

12. srpna si poslední z králů kdysi slavné říše Kleopatrá VIII. Filopatór Neá Ísis (39) snad kousnutím zmije z rodu uraeus, hada symbolisujícího boha Amona-Réa, vzala život nebo, a to dokladuje, jak daleko již Ptolemaiovci byli svázáni s domácími tradicemi, jí tím kousnutím byla darována nesmrtelnost a božství (vládla od roku 51).

Již ve starém věku kolovalo několik versí o způsobu smrti: vedle hada, jehož do střežených komnat donesli v nádobě na vodu nebo mezi květinami, se mohla Kleopatrá zabít otrávenou vlasovou jehlicí nebo jiným rychlým jedem.

S ní si vzaly život obě její nejvěrnější služky Eirás/Írás a Charmión, jimž dal později Octavianus postavit sochy. Splnil také královnino poslední přání, aby byla pochována vedle Antonia; obě těla byla balsamována. Zapečetěný dopis s posledním přáním donesl Octavianovi Epafrodítos, jehož pověřil střežením královny. Je také možné, že propuštěncova nepozornost byla hraná a že vládce celého Středomoří tolik na královnině životě nelpěl. • Senátor z éry vrcholného principátu a historik Cassius Dio Kleopatřin osud uzavřel slovy: "Zmocnila se dvou největších Římanů a pro toho třetího se zahubila." 

Několik dní nato se vrátil do Alexandreie Kleopatřin nejstarší syn a nominálně poslední ze všech králů Egypta starého věku a poslední z vladařů XXXIII. dynastie, vládnoucí v zemi od roku 305, Ptolemaios XV. Filopatór Filométór, lidově nazývaný Kaisarión, lat. Caesarion, spoluvládce své matky od roku 44. Ihned byl na Octavianův rozkaz zavražděn: byl to totiž jediný mužský potomek Božského Iulia. Ostatní děti M. Antonia s Kleopatrou byly přijaty do domu Octavie, rovněž tak Iullus Antonius, druhý syn Antoniův s Fulvií (roku 2 byl popraven, viz). • Jeden z Kleopatřiných chlapců se údajně stal předkem Zénobie z Palmýry (tvrdila ona). O osudu Ptolemaia Filadelfa a jeho bratra Alexandra Hélia po triumfu není nic známo; pravděpodobně byli zavražděni. 

V alexandrinském palácovém komplexu připadla Římanům nesmírná kořist, neboť sem dala královna po Aktiu shromažďovat majetky chrámů v širokém okolí. Aby vojáci ve městě neloupili, vyplatil jim Octavianus na ruku tisíc séstertiů na muže. Kde byla královna s Antoniem pohřbena, známo není. Nejnovější spekulace se upřely na Búsíridu, viz v indexu, s. v. Vítěz tak měl na zaplacení armádních výdajů, financování vyslužného veteránům a okamžitě se stal nejbohatším mužem Středomoří.

Octavianus přeměnil 31. srpna království v Egyptě na římskou provincii, provincia Aegyptus, kterou řídil praefectus Aegypti ze stavu jezdeckého, tzn. v podstatě přímo Octavianus sám, později jeho císařští nástupci. Římským senátorům zakázal do země vstup, stejně jako Egypťanům stát se římskými senátory. V Alexandreji zrušil radu-búlé, samosprávný orgán, který vrátil městu až princeps L. Septimius Severus roku 199 n. 200 n. l. Zrušil mincovní ražbu, kterou v podobě stříbrné tetradrachmy obnovil až roku 20+ Tiberius (raženy do 296+).

Provincií se znovu stal Kypros (srov. rok 47 či 36) a také všechny ostatní země, které rozdal Antonius roku 36. Spatřil mumifikované ostatky Alexandra Velikého a nějak se mu podařilo ulomit Makedonci nos; mausoleum s ostatky Ptolemaiovců navštívit odmítl, neboť jimi opovrhoval.

Prvním praefectem Egypta byl jmenován C. Cornelius Gallus, který musel hned této zimy potlačovat povstání v Héróónpoli na východu Delty a v Thébaidě, která vypukla z nevole proti novým daním/foroi. Napřesrok dorazil až k jižní hranici Egypta a opevnil ji jménem Říma.

Octavianus zvětšil území Héródovo (srov. rok 36), a to ještě na jaře na Rhodu, kam židovského vládce povolal (v jiném podání: kam židovský král přispěchal hned po ukončení války s itúrajskými Araby), aby se ospravedlnil za spojenectví s Antoniem: podařilo se mu to a Octavianus zde "Římana" Héróda povýšil na krále (vládl do roku 4). Jako římský občan se král jmenoval C. Iulius Herodes. Když Octavianus táhl Palaistínou do Egypta a pak z něho postaral se Héródés o zásobování jeho armády vodou a menáží. Království Iúdaia bylo pak Římanem zvětšeno o území patřící dosud Kleopatře a k tomui o Gadary, Samareiu, Gazu, Anthédón, Ioppé, Stratónos pyrgos/budoucí Kaisareia a k tomu dostal Kleopatřinu keltskou gardu. Ještě téhož roku dal Héródés zavraždit bývalého ethnarchu a velekněze Ióanna Hyrkana II. (asi 70) za údajnou konspiraci s králem Nabatajů (srov. rok 38); o likvidaci své milované manželky Mariamy, Hyrkánovy vnučky, viz rok následující a rok 38.

U nabatajských Arabů zemřel král Malichos I. (vládl od roku 47). Nástupcem se stal jeho syn Obodás III. (vládl do roku 9). Hned mu povstala válka se šejkem-knězem Zénodórem, asi Lýsaniovým synem, jehož právě Octavianus provolal tetrarchem a archiereem v Chalkidě pod Libanem v Syrii (srov. rok 36; Zénodóros vládl do roku 20, od roku c. 23 nad výrazně zmenšeným územím): Obodás musel Zénodórovi odstoupit Trachonítidu, Bataneiu, Auranítidu a Gaulanítidu (dohromady pozdější Dekapoli).

Ve východní části Kilikie byl odstraněn Tarkondimotos II. Filopatór (jmenován prameny pouze jako Filopatór; vládl od minulého roku) a Octavianus jmenoval králem chrámového státečku s centrem v Amánu jeho syna Tarkondimota III. (vládl do roku 17 našeho letopočtu). Tarkondimotovo území však bylo  ještě více zmenšeno. • Je též možné, že území, jemuž vládl Filopatór, bylo v letech 30-20 bez královlády (?) a roku 20 ho Augustus Filopatorovi vrátil, a to zmenšené o nějaká pobřežní místa. V tom případě by žádný Tarkondimotos III. neexistoval.

Kilikie Trácheiá, tj. Kamenitá, Drsná, připadla (až roku 20?) králi Amyntovi Galatskému, takže vládl ještě většímu území, než jeho předchůdce (viz rok 36)

Amyntovi pak vznikly války s piráty a briganty z Isaurie a Pisídie, jimž vládl Antipatros z Derbé, jeho druhým sídelním městem byly Larandy. Amyntás Antipatra porazil a brigant byl zabit; pak sice vyvrátil staré Isaury, původní sídelní město lupičů s palácem, dal ho však obnovit a rozšířit, ale dokončení se nedožil (viz rok 25).

Pozvolnou cestou z Alexandreje do Říma prošel Syrií a Anatolií, povolil v zimě jako prvním Efesanům a bíthýnským Níkajských zasvětit svatyně Romě a Božskému Iuliovi a Pergamonským hry s Caesarovým jménem; v kraji usídlil Caesar velké množství válečných veteránů, viz rok 35. Z Antiocheie Orontské ho doprovázel magnát Sósibios, viz o něm roku 44+ a v indexu s. v. hry, v Apameji Syrské poctil jako přítele a spolubojovníka Dexandra, jehož jmenoval veleknězem kultu Iuliova a Romy (nelze vyloučit, že Dexandros byl místním dynastou, tetrarchou).

Asijští Helléni dali vzor ostatním provinčním metropolím po celé říši v pěstování panovníkova kultu po celou dobu polytheistického principátu: nad olympskými a dalšími bohy se usadil symbol politického universalismu, vládce říše. Pěstování panovnického kultu, imperátorů vládnoucích i zemřelých, bylo velkým úkolem provinčních sněmů a jeho na rok voleného předsedy (asiarchés, bíthýniarchés, galatarchés etc.) a velekněze, archiereus; podle jmen těchto úředníků se v provinciích datovalo.

V důsledku vzato Helléni prošli cestou od klanového k obecnému demokratickému vývoji a humanismu dnes pokládanému za "evropský" fenomen, kdežto Římané se ubírali od klanového/kmenového jádra k národnímu vynuceného ryze mocí. V obou případech vyústily dějiny v kulturním universalismu, ve druhém případu i politickém.

 

U Parthů se ve válce obou uchazečů o trůn vrátil na území říše s pomocí Saků král Fraátés IV. Porazil Tíridáta II., jenž musel v zimě roku 30/29 uprchnout do Syrie, kde obdržel svolení od Octaviana, že se zde smí v klidu a míru usadit. Tíridátés měl s sebou jako rukojmí mladého syna Fraáta IV., jehož jméno ale neznáme. Octavianus vzal později oba s sebou do Říma.

 

V kavkazské Ibérii porazil po válce, viz rok 37 a 33, Meribanés II. (61), Mirván, Mirian, s parthskou pomocí krále Farnabáza II. Oženil se s jeho vdovou a vládl deset let. 

 

Někdy mezi lety 30 až 25 zemřel v Meroé král Teriteqas (vládl od roku asi 60). Následovala vláda královny-vdovy Amani-renas (do roku 25). Během polního tažení C. Aelia Galla v roce 26 přepadl Akinidad (viz rok 60) území Dódekaschoinu (resp. Triákontaschoinu) a Syénu na prvním nilském kataraktu, částečně zajal římskou posádku a odvlekl s sebou do Meroé jako triumfální kořist Augustovy sochy (srov. rok 186 a dále 24).

 

Germánští Quadové přešli přes Rýn, ale brzy byli legátem C. Carrinem zahnáni zpět.

 

Octavianus vybral mezi konsuly suffekty mimo jiné M. Tullia Cicerona (roč. 65), syna advokáta zavražděného roku 43, viz, aby prokázal Římanům svou ochotu po usmíření; Ciceronův syn držel s pompejovci až do jejich konce. Byl jediným z rodiny, který občanské války přežil. • Do Říma přišel řečník a historik Dionýsios z Halikarnássu (narozen kolem roku 60, zemřel roku 5).