109-100

109.

Ol. 167, 4

Rok 1 autonomní éry Seleukeie Píerijské

203 SE

139 AE

(Iásón III.)

a. u. c. 645

Q. Caecilius Metellus Numidicus a M. Iunius Silanus

************************************************************

V Syrii udělil král Antiochos VIII. Kalliníkos vulgo Grýpos autonomii Seleukeji v Píerii. Tento rok je zároveň začátkem její autonomní éry. Cn. Pompeius později autonomii, tj. samostatnost města, potvrdil za to, že nevpustila do svých hradeb krále Tigrána Velikého.

 

Druhé tažení Diofantovo, stratéga krále Mithridáta Eupatora, na Tauridu (srov. předešlý rok). Znovu porazil všechny Skythy v dohledu, třebaže měl k disposici pouze šest tisíc vojáků. Pak vstoupil do Pantikapaia, sídelního města Bosporské říše. Král Skythů Palakos, syn Skilúrův, který již předešlého roku uzavřel spojenectví s Rhoxolány, se měl osobně vypravit do Říma. Dalších zpráv o něm není.

 

V Athénách zemřel filosof Panaitios z Lindu (narozen kolem roku 185, srov. rok 129). Jeho nástupce ve scholarchii školy stoické v Athénách není znám.

 

V Arábii snad kolem roku 109 vypuklo v říši Sabajů povstání proti staré královské dynastii Sirwách, které vedl Nasr Juha‘min z Hamdánu (západně od Saba’), zakladatel nové vladařské dynastie hamdánské.

V této době měli Arabové problémy s ovládnutím dálkového obchodu: museli se potýkat s konkurencí ptolemaiovských obchodníků a námořníků (srov. rok 117).

Následovaly boje Sabajů s kmenem jihojemenských Homéritů, arab. Chimjarů. Ti byli od pátého století podřízeni Qatabánu a koncem druhého století se zmocnili většiny území svých bývalých lenních pánů. Pak přišla dlouhá válka Sabajů a jejich spojence Hadramútem proti koalici Homéritů s Ethiopijci (Chabašát, srov. rok 25).

 

Ve válce s Iugurthou pokračovali Římané na začátku třetího roku bojů velmi nešťastně, když se rozhodli vytáhnout ze zimního tábora: v lednu (předjul. kal., tedy asi v listopadu 110) A. Postumius Albinus, legát a bratr velícího prokonsula v Numidii Sp. Postumia Albina, viz rok předešlý, byl u opevněné lokality Suthul neznámé polohy, kde měl král zásobárny, s vojskem obklíčen. Iugurtha dokázal podplatit část velících důstojníků, aby nebojovali, a  kohorta spojeneckých Ligurů a část thrácké jízdy dokonce přešly během nočního přepadu tábora k Numidům. A. Postumius přistoupil na mír, že do deseti dnů opustí Římané Numidii a musel s vojáky pode jho.

Numidská ostuda přispěla k vyjasnění názorů v Římě a mír uznán nebyl. Sp. Postumius Albinus se sice v čele armády, která Numidii podle smlouvy vyklidila, do země vrátil, ale mužstvo bylo zcela demoralisováno a neschopno boje. Nový konsul Q. Caecilius Metellus přišel s novými oddíly a snažil se obnovit bojovou morálku starých vojáků: zakázal jim vlastnit v táborech otroky a osly na dopravu svého majetku, prodávat chléb a dávky obilí, často střídal ležení. Iugurtha Římana opět ujišťoval, že se vzdá, pokud ho nechá s rodinou žít a ve směru Metellova tažení nechával Římanům možnost zásobování, viz rok následující. Metellus obsadil opevněné emporium Vaga, které bylo po roce 118 na čas Iugurthovým sídelním městem.

Druhý konsul M. Iunius Silanus byl v zemi keltských Allobrogů, spojenců S. P. Q. R., poražen Kimbry. Území Allobrogů bylo Germány vypleněno.

 

Censor M. Aemilius Scaurus (ročník 163/162, cos. 115) dal renovovat silnici via Aemilia a prodloužil ji do Genuy, kterou spojil s Pisou a Lunou (srov. rok 175). Vysušil v Popádí řadu mokřin kolem Trebie a vykopal plavební kanály z Placentie do Parmy (plavba z Placentie do Ravenny trvala dva dny). Opravil též Mulviův most, pons Mulvius, dnešní Ponte Molle, který byl v té době nejméně stoletý: v roce 207 již stál. Úřad musel složit, neboť jeho kolega v úřadu M. Livius Drusus, cos. 112, během censury zemřel. Viz nové censory roku následujícího.

Z popudu tribuna lidu C. Mamilia Limetana byl přijat zákon vymezující ochranu pozemků rozdělovaných ze státní půdy/ager publicus. Pro toho, kdo hnul hraničním kamenem mezi pozemky, stanovil pokutu pěti tisíc séstertiů. Označení lex Mamilia Roscia Peducaea Alliena Fabia říká, že ho mohl t. r. podat Mamilius se svými kolegy v tribunátu, nebo že byl později novelisován, například za prvního Caesarova konsulátu roku 59, nebo za jeho samostatné vlády, srov. rok 49.  

Narodil se T. Pomponius Atticus, spisovatel, historik a genealog, který od osmdesátých let do roku 65 žil v Athénách. Zemřel roku 32.

 

************************************************************

108.

Ol. 168, 1

Níkomachos z Filadelfie v Lýdii

204 SE

140 AE

(Démocharés I.)

a. u. c. 646

Ser. Sulpicius Galba a L. (Q.?) Hortensius

cos. suff.: M. Aurelius Scaurus

************************************************************

Pairisadés V. (vládl od doby někdy po roce 150 nebo ještě později, srov. rok 150), poslední z panovnického rodu Spartokidů, nabídl královský titul a svou Bosporskou říši pontskému králi Mithridátovi VI. Eupatorovi Dionýsovi, jenž nabídku přijal. Jiné údaje o Pairisadovi neznáme, až na jeho konec.

Stratégos Diofantos (viz předešlý rok) vyhlásil v Pantikapaiu, sídelním městě říše, Mithridátův protektorát. Příznivci jistého Saumaka I., Skytha, který byl dán králem Palakem do Pantikapaia na vychování, zavraždili exkrále Pairisada V. a Saumakos I. se sám prohlásil králem v Bosporské říši. Vládl jen rok.

Diofantos byl donucen prchnout do Chersonésu Kimmerského a odtud do Pontu. Podle jiné tradice byl zajat a deportován.

Saumakovo povstání lze klást i do let 104 až 101 a lze ho vykládat jako sociální a „národní“ revoluci.

 

V království Pontos se král Mithridátés Eupatór vypravil na „průzkumnou“ výpravu, záhadno ale kam a proč. Rozšířily se pověsti, že zemřel. Lze spekulovat, že byl inkognito na římském území v provincii Asia, aby se přesvědčil o možnostech nastávajícího nepřítele, srov. rok 121, popřípadku viz zde níže. Při svém nenadálém návratu do Sinópy ho chtěla jeho sestra a manželka Láodiké III. otrávit, poněvadž odhalil její nevěru. Byla však prozrazena a popravena spolu s jedním nejmenovaným Mithridátovým bratrem - nebo byl teprve nyní popraven Mithridátés VII. Chréstos (srov. rok 112)?

Krátce předtím se narodil Ariaráthés Filométór. V roce 99 mu bylo osm let (srov. tam a roku 112).

Mithridátés VI. uzavřel spojenectví s králem Bíthýnů Níkomédem II. Epifanem (byl pakt výsledkem, nebo jeho část, onoho záhadného zmizení?). Pakt vydržel do roku c. 102.

 

V Egyptě se vyhrotily rozpory mezi matkou Kleopatrou III. a jejím synem a spoluvládcem Ptolemaiem IX. Sótérem II. vulgo Lathyrem, který musel z Alexandreie prchnout. • K vyhnání Sótérově mohlo dojít nadvakrát: poprvé před 31. říjnem roku 110, do Alexandreie se vrátil před 2. únorem roku 109, a podruhé byl vyhnán mezi 10. březnem a 28. květnem roku 108 (srov. rok 88). Příčiny většiny dynastických sporů a válek neznáme.

Kleopatrá III. v říjnu 107 osudově prohlásila spoluvládcem svého mladšího syna Ptolemaia Alexandra, který byl dosud jako král-místodržitel na Kypru. Pod jménem Ptolemaios X. Alexandros I. Filométór Sótér, oficiálním přízviskem Níkéforos a lidově Pareisaktos, tj. Vpašovaný, Vlezlý, vládl hanebně do roku 88.

Sótér II. unikl na Kypros, kde si počínal jako by byl vládcem celé říše. Manželku s dětmi zanechal v Alexandreji. Královna-matka ho donutila rozejít se s Kleopatrou V. Selénou I. Kleopatrá III. vládla nyní s Alexandrem I. do roku 101 jako Theoi Filométores Sótéres III., viz dále rok 103 a 102.

 

V Numidii se Iugurtha s vojskem se svými slony pod velením Bomilkarovým kdesi na řece Muthul postavil Římanům, jimž velel Q. Caecilius Metellus. Po celodenní bitvě táhnoucí se do tmy Numidové ustoupili a Iugurtha pak pokračoval ve válce guerrillovým způsobem. Metellovi se nepodařilo do zimy obléháním zmocnit Zamy, v jejímž okolí roku 202 zničili Římané suverenitu Karthága, viz.  

 

Římané pod prokonsulem M. Minuciem Rufem (srov. rok 114) porazili Bessy a další Thráky spolu s Dáky: konec první války dácké, která trvala od roku 112, srov. rok 110. Zvolený konsul Hortensius nesměl úřad nastoupit, neboť byl za jakýsi kriminální čin odsouzen a pravděpodobně exulován (volební korupce?). Na roky 108-107 zvoleni noví censoři Q. Fabius Maximus Eburnus, cos. 116, a jeho kolega v konsulátu C. Licinius Geta. 

 

************************************************************

107.

Ol. 168, 2

205 SE

141 AE

(Aristarchos)

a. u. c. 647

L. Cassius Longinus a C. Marius I.

************************************************************

Zřejmě tohoto roku na jaře vpadli králové Mithridátés Eupatór s Níkomédem Epifanem do Paflagonie a vyhnali odtud domorodé dynasty, srov. pakt z roku předešlého. Paflagonci se utekli k římskému senátu, u něhož si v Římě vydobily, rozuměj: zaplatili, vyslání senátní komise, která ještě téhož roku dorazila do jejich vlasti. Pro paflagonské dynasty to ale nebyl žádný velký úspěch: Mithridátés si z rozhodnutí komise podržel alespoň galatské Trokmy, na jejichž území založil pevnost Mithridáteion.

Také král Níkomédés Epifanés obdržel část Galatie a jeho nemanželský syn Sókratés (?) se pod jménem Pylaimenés II. Euergetés stal králem Paflagonců (vládl do roku asi 96); římská smírčí komise byla anatolskými králi, alespoň na chvíli, ke smíchu. Jeho předchůdce a rodilý Paflagonec Pylaimenés I. (srov. rok 132) pravděpodobně zemřel tohoto roku a Římané nechtěli dosazovat žádného z místních dynastů a nechtěli zemi dopřát Mithridátovi Eupatorovi, jehož otci Pylaimenés I. své království kdysi odkázal. Římané se zjevně nechtěli ještě do anatolských záležitostí míchat, neboť měli otevřené fronty v Africe a Gallii, srov. zde níže.

 

Snad tohoto roku proběhlo třetí, rozhodující tažení Diofantovo proti Skythům v Tauridě. Skythové byli poraženi v bitvě u Kalos limén, tj. u Krásného zálivu, na hlavu a král Saumakos I. byl odveden jako rukojmí do Pontu; zde o něm zprávy mizí. To byl také konec jeho krátkého „slunečního“ státu (srov. rok 133).

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos byl všeobecně uznán králem Bosporské říše. Personální unie Pontu s Bosporem Kimmerským trvala do roku 63 (srov. ale období let 80 až 65). Mithridátés pobíral z Bosporu roční tribut 180 tisíců medimnů obilí (pokud to byla pšenice, bylo to 1229 tun) a dvě stě talentů stříbra, tedy 5,24 tun kovu.

Zřejmě do doby tohoto tažení spadá jedna světová originalita: stratégos Neoptolemos, bratr Archeláův, který pravděpodobně vedle Diofanta vedl druhou frontu v válce se Skythy, vybojoval vítězství na témže místě na souši i na vodě: v zimě totiž zvítězil na zamrzlém Maiótském jezeře v jízdní bitvě a v létě pak na stejném místě v bitvě námořní! • První „jezerní“ bitva dějin spadá do roku 822, kdy na Urmijském jezeru porazil assyrský král Šamší-Adad V. jednoho z vládců tzv. nairských států, Šarsinu ze Zamuy.

Skythští „králové“ se stali vasaly pontského krále, třebaže jen na dobu vlády Mithridáta Eupatora. Podle numismatických nálezů známe z posledního století před naším letopočtem tuto řadu skythských vládců: Akrosandros, Ailis, Kauités, Charaspés, Kosón (kolem roku 50), Farzoios, Sariás, Saumakos II., Skilúros II. a Skotokés.

 

Kleopatrá III. Kokké vyslala na Kypros proti svému synovi Ptolemaiovi IX. Sótérovi II. vojsko. Boje na Kypru, Sótér II. musel nakonec uprchnout do Syrie (viz následující rok). Velitelem Kleopatřina expedičního sboru byl Helenos, syn Apollodórův, jmenovaný pak novým stratégem ostrova.

 

V Numidii Q. Caecilius Metellus dokázal sliby o beztrestnosti a o navrácení majetků získat na svou stranu Bomilkara, Iugurthova důvěrníka, aby krále přemluvil k míru. Iugurtha souhlasil s Metellovými podmínkami a vydal Římanům dvě stě tisíc liber stříbra, všechny slony, množství koní a zbraní a přeběhlíky. Odebral se do městečka Tisidium/Tisidio, aby čekal na potvrzení míru z Říma.

Nápad s mírem ho brzy přešel a začal znovu dávat dohromady armádu. Sliby a korupcí změnil náladu v emporiu Vaga proti Římanům, kde domácí berberské obyvatelstvo s pomocí Iugurthových lidí vyvraždili celý římský garnison; unikl jediný muž, velitel posádky T. Turpilius Silanus, jehož dal brzy na to Metellus odsoudit na smrt. Metellus vytáhl v zimním období proti Vaze, obyvatele povraždil nebo prodal do otroctví, emporion vyvrátil.

Pak se provalilo spiknutí kolem Iugurthy a jeden z nejvýše postavený spiklenec a jeden z nejbohatších Numidů Nabdalsa prozradil jména svých soudruhů, aby si zachránil život: král dal hlavního strůjce, sobě blízkého Bomilkara s dalšími popravit.

Iugurtha prchl před Římany do Thaly, kterou chránila bezvodá krajina, ale Metellus s vojáky dorazil i sem, kde měl král v pevnosti poklady a ukrýval zde svou rodinu. Iugurtha v noci unikl a obránci pak pevnost raději zapálili, než aby se vzdali.

K Metellově překvapení se o konsulát tohoto roku ucházel jeho podřízený C. Marius, muž neurozený, a uspěl; ačkoli válka neskončila, byl Metellovi přiznán roku 106 triumf. Marius podpořil nároky Gaudy, Mastabalova syna, na numidský trůn, když ho předtím Metellus odmítl. Iugurtha se naopak spojil s králem Maurů Bokchem I. a společně vytáhli na Cirtu, kde měli Římané trén a kořist.

C. Marius převzal velení v Utice z rukou P. Rutilia Rufa (viz rok 105), Metellova zástupce, který se s Mariem nechtěl setkat. Prvním Mariovým úspěchem bylo dobytí Capsy, města, které nemuselo Iugurthovi platit daně a bylo tudíž vůči němu loyální: Římané dospělé pobili, ostatní prodali do otroctví a město zapálili. Následovala další opevněná Iugurthova místa při hranicích s Maury. Tehdy také dorazil s posilami quaestor L. Cornelius Sulla a tehdy také počalo klíčit Mariovo nesmiřitelné nepřátelství s ním.

Marius porazil v poli spojené armády Bokchovy a Iugurthovy a nalomil pevnost numidsko-maurské koalice.

 

Pro neustálé plenění Kimbry vypukla v Galliích nouze a hladomor. Konsul L. Cassius Longinus přivedl v létě Římany v Galiích k další porážce, tentokrát od Tigurínů, části Helvétů migrujících do Aquitánie, které vedl král Divikón/Divico, zjevně po roce c. 110 spojenec Kimbrů a pravděpodobně i jimi posilněn. Konsul v bitvě u oppida Nitiobrogů jménem Aginnum n. Agennum/dn. Agen ztratil s velkou částí armády sám život, s ním padl jeho legát L. Calpurnius Piso Caesonianus, děd Caesarova stejnojmenného švagra. Velitelův zástupce C. Popillius Laenas zbytek konsulské armády, který se uchýlil do tábora, dojednal kapitulaci s tím, že Římané museli pode jho, dát rukojmí a polovinu majetku, aby vojáci směli odtáhnout (srov. předtím rok 109). V Římě pak Popillia Laenatu postavili před soud, třebaže zachránil několik tisíc mužů. Na ostudu z porážky u Agen se odvolával ještě Božský Iulius.

Seriál porážek římských armád v Gallii a Africe, jimž veleli aristokraté, posiloval ve Městě oposici populárů a vedl k mariovské revoluci.  

 

************************************************************

106.

Ol. 168, 3

206 SE

142 AE

(Agathoklés II.)

a. u. c. 647

Q. Servilius Caepio a C. Atilius Serranus

************************************************************

Po porážce (viz předešlý rok) uprchl Ptolemaios IX. Sótér II. z Kypru do syrské Seleukeie na Moři, viz dále rok 104. Kleopatrá III. poslala proti svému synovi do Syrie stratégy Chalkiu/Chelkiu a Anania, syny Oniovy (tento byl zjevně židovským žoldnéřem v ptolemaiovských službách, srov. rok 145, a není totožný s knězem Oniou IV., nicméně ke klanu Oniovců zjevně patřili). • Vyhnání Sótérovo z Kypru se mohlo udát před 15. listopadem roku 107, možná již v září.

 

Ve válce s Iugurthou obsadil C. Marius téměř celou Numidii, král se ukrýval v poušti a vedl guerrillovou válkuK Iugurthově tchánovi Bokchovi, který poslal k Římanům s nabídkou svého syna Voluka, vyslal Marius vyjednávat Sullu. Vyjednal jeho odpadnutí od Numidů, ale území mu žádné neslíbil, jen milost. Král poslal do Říma a senát byl velkorysejší, viz rok 105.

 

3. ledna se v Tusculu narodil M. Tullius Cicero. Byl zavražděn 7. prosince roku 43. T. r. 29. září se narodil Cn. Pompeius Magnus. Byl zavražděn 28. září roku 48.

O nejméně dest let starším vrstevníkem obou byl cos. roku 74, optimát, neporažený vojevůdce a mecenáš L. Licinius Lucullus, který zemřel nenásilnou smrtí roku 56.

 

************************************************************

105.

Ol. 168, 4

Rok 1 autonomní éry Tripole ve Foiníkii

207 SE

143 AE

(neznámý)

a. u. c. 649

P. Rutilius Rufus a Cn. Mallius Maximus

************************************************************

Město Tripolis ve Foiníkii obdrželo autonomii, začátek autonomní éry a ražby. Je hellénistického původu, dobu jeho založení však neznáme. Osadníky byly obyvatelé Tyru, Sídónu a Áradu. Kdo Tripoli udělil samostatnost, tj. který z válčících Seleukovců, nevíme.

 

Snad tohoto roku se v Egyptě narodil syn Ptolemaia X. Alexandra I. a Bereníky III. (srov. rok 108) Alexandros (II.), pozdější král Ptolemaios XI. Alexandros II. Byl ubit roku 80.

 

Kolem tohoto roku se narodil v Kárii či Mílétu žák Kratétův, grammatik Alexandros Polyhistór. Roku 82 byl v Římě Sullou propuštěn z otroctví, do něhož se dostal za válek s Mithridátem; jako propuštěnec nesl Sullovo rodové jméno Cornelius. Stal se učitelem C. Iulia Hygina, pozdějšího učitele Ovidiova. Skládal spisy o geógrafii a historii mnoha zemí, "ethnika", od Říma po Černomoří a Egypt, které se staly v císařské éře hojně užívaným excerpčním zdrojem (zachovány pouze citace). Alexandros zemřel po roce 40.

 

Ukončena numidská válka/válka s Iugurthou, která trvala od roku 111. Král byl Římany vytlačen ze země. Uprchl ke svému spojenci králi Maurů Bokchovi I., jenž však Numiďana na základě tajných dohod s Římany vydal do rukou Mariova quaestora L. Cornelia Sully: byl to začátek jeho kariéry, zároveň začátek hlubokého nepřátelství mezi Mariem a Sullou a zostření nesnášenlivosti tábora optimátů a populárů. Ve stejný čas byli Římané poraženi Kimbry, viz zde níže.

Protože se s Mariovou pomocí vynořil další pretendent numidského trůnu jménem Gauda, který byl synem Mastanabalovým, tedy nevlastním bratrem Iugurthovým (viz rok 107), byla říše Numidů Římany rozdělena: západní část připadla mauretánskému králi Bokchovi I. (aram. na mincích BQS či PQS; srov. rok 107), východ dostal Gauda. Gauda vládl nejpozději do roku 81, kdy se jeho nástupcem stal Hiempsal II. Ale předtím byla východní část Numidie zřejmě dělena, neboť vedle Hiempsala II. vládl rovněž jistý Hiarbás (viz rok 81).

Někdy v této době se stal králem Mauretánců a spoluvládcem svého otce Bokcha I. jeho syn Bógud I. Samostatně vládl od roku 81 (srov. tam, kdy byla říše rozdělena) do roku 44.

 

Ve válce proti Kimbrům a jejich spojencům v Gallii utrpěli Římané další těžké porážky. Legát M. Aurelius Scaurus byl s vojskem poražen u Arausia a zabit v osobním souboji králem Kimbrů Bóiorikem (podle jiné verse byl zajat a v zajetí v hádce králem zabit). Dne 6. října porazili Kimbrové opět u Arausia, dnešního Orange, konsulskou armádu Římanů pod Cn. Manliem či Cn. Malliem a prokonsulskou pod Q. Serviliem Caepionem. Mělo padnout na osmdesát tisíc římských vojáků a jen deset tisíc mělo uniknout masakru; byla to katastrofa srovnatelná s hannibalskou. Kimberský král Boiorix však vítězství nevyužil a obrátil putující masy nikoli do Itálie, ale do Hispánií.

Q. Servilius Caepio, cos. 106 a praetor roku 109, který úspěšně válčil v Zádní Hispánii s Lúsítány, což mu vyneslo 28. října 107 triumf, byl zbaven vrchního velení v poli/imperium. Následujícího roku mu byl na popud populárů za vojenské chyby, jichž se dopustil, vyloučen ze senátu, viz rok následující, zabaven mu byl celý majetek a exulován. Jeho dcery prý byly na to znásilněny, detaily neznáme, a bídně zahynuly. Optimát Servilius Caepio žil a zemřel ve Smyrně a nesmírná pokuta, k níž byl odsouzen, se asi nikdy do římské státní pokladny nedostala. Za svého konsulátu, rok před Arausiem, se zmocnil obřího pokladu snad patnácti tisíc talentů/téměř čtyř set tun neraženého zlata z Delf, který kdysi (srov. rok 277 a v Indexu pod zlato; po Alexandrově perské kořisti asi největší množství uloupeného zlata) v Tolóse ukryli ve svých svatyních a posvátných jezerech Tektoságové. Římský stát neměl tolik peněz v té době uloženo.

Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus.

Druhý konsul tohoto roku P. Rutilius Rufus byl právníkem a řecky píšícím historikem a jako žák Panaitiův vyznával stoicismus; pod Q. Caeciliem Metellem se podílel na válce s Iugurthou, viz rok 107. V roce 92 byl obviněn publikánskou klikou a odsouzen za braní úplatků a zadržování daní v době, kdy v Asii sloužil roku 94 pod consularem Q. Muciem Scaevolou (viz rok 91). Jako udavač pravděpodobně posloužil jistý labužník Apicius, není známo však, jak (o dalších Apiciech viz v indexu s. v. kuchařství).

Rutilius žil pak v Mytiléně, před mithridátovci zřejmě roku 88 prchl do Smyrny (k Serviliovi?), kde někdy po roce 78 zemřel; do Říma se už nikdy nevrátil. Doma byl odsouzen ke ztrátě majetku, ve Smyrně ho obdarovával Mucius, králové, hellénští bohatci, takže byl bohatší než dříve. Ve Smyrně se asi na chvíli sešli nejbohatší Římané své doby...

 

Gladiátorské hry byly v Římě prohlášeny za součást státních náboženských slavností a her, tj. za státní. Definitivně se tak o slavnostech a kultovních hrách uchytilo násilí a dramatické umění ztratilo, na rozdíl od hellénského světa, své posice (srov. roky 262, 100). Úředně byly zakázány ve východní části říše císařem Kónstatínem roku 325 n. l., na západě o necelých sto let později začátkem 5. století n. l. císařem Honóriem.

 

Čínský císař Wu začal dobývat Koreu. Tažení trvalo do roku 101 a uzavřel tak éru Wiman Čoson, viz rok 196. • Korejský stát Čoson n. Ko-Čoson (Gojeoson), "Starý Čoson", byl podle tradice založen 3. října roku 2333, viz tam. Od začátku třetího století přejal čínskou administrativu a stál pod značným čínským kulturním vlivem. Jeho čínské jméno bylo Čchao-sien. Roku 194 první zmínka o kamenné pevnosti v sídelním městě království Wanggomsong (Wanggeomseong), z něhož Wej Man udělal své sídlo; bylo to nejstarší korejské město známé dnes jako Pchjongjang.

Severokorejské království Čoson bylo Číňany postupně ovládnuto. Viz rok 57, srov. roky 37 a 18, kde nástupnické státy Čosonu.

 

************************************************************

104.

Ol. 169, 1

Níkodémos z Lakedaimonu

(srov. Ol. 134)

208 SE

144 AE

(Hérákleidés)

a. u. c. 650

C. Marius II. a C. Flavius Fimbria

Rok 1 tzv. první autonomní éry Askalónu (Askalón I.)

************************************************************

Některým z válčících Seleukovců, nevíme, kterým, byla udělena autonomie městu Askalón: začátek jeho první autonomní éry (srov. rok 58).

 

Tohoto roku a roku 101 povstali otroci v Attice. Jejich pokus byl rychle potlačen a není žádných dalších bližších zpráv (srov. dole o povstání na Sicilii a v Kampánii a také rok 138).

Mezi lety 104 až 101 byla v Athénách výrazně omezena moc soudů ve prospěch rady, búlé.

 

V Iúdaji zemřel přirozenou smrtí král Ióannés Hyrkanos I. (vládl od roku 135). V domě Hasmónajů vypukly spory o nástupnictví. Ióannův nejstarší syn Iúdás alias Aristobúlos I. (aram./hebr. Jehúdá) zdědil královský titul a velekněžský úřad. Za spoluvládce si vzal mladšího bratra Antigona I. Matku a tři další bratry dal internovat a matku, jejíž jméno neznáme, umořil hlady; usilovala prý sama o moc.

Po krátké spoluvládě dal Aristobúlos I. Antigona I. odstranit: byl zavražděn na základě lsti královy manželky Salómy Alexandry (viz dále rok 103 a 67) a dalších dvořanů, kteří králi v času jeho nemoci našeptávali, že se bratr rád presentuje jako nastávající panovník a velekněz. Aristobúlos bratrovi vzkázal, aby za ním přišel a ochrance poručil ho zabít v případě, že by přišel ozbrojen. Královna vzkaz pozměnila tak, aby přišel ve zbroji...

Někdy za vlády Ióanna Hyrkana I. se v oblasti Wádí Kumránu/Qumránu, Chirbet Qumrán, na severozápadním břehu Mrtvého jezera usadili první essejci, chasídím. Lokalita je známá nálezy židovských náboženských textů, nejstarší je z doby kolem roku 240. Osada byla dobyta a vypálena Římany v červnu roku 68 našeho letopočtu v souvislosti s dobýváním Jericha (srov. rok 190 a 36).

 

Obyvatelé foinícké Ptolemáidy si povolali na pomoc proti expansi Židů krále Ptolemaia IX. Sótéra II. usazeného v Seleukeji na Moři (srov. rok 106). Aristobúlos vydávající se za filhelléna totiž město oblehl a naděje na pomoc od válčících Antiochů VIII. a IX. byla nepatrná. Na Sótérovu stranu a na stranu jeho spojence Antiocha Filopatora se postavil Zóilos, vládce v Dórách a ve Stratónopyrgu (označení pro nehellénské dynasty v této oblasti a této doby bylo tyrannos a o původu Zóilově není nic známo: dobrodruh, pirát?). Ke koalici v komplikované levantské válce se přidaly státy Gáza a Sídón.

 

Na Sicílii vypukla druhá válka/povstání otroků (do roku 101). Začala u Hérákleie, kde zotročencům velel jistý Salvios (otrocké jméno; pocházel ze Syrie), později na venkově kolem Segesty a Lilybaia, kde povstalcům šéfoval Athénión z Kilikie. Vůdcem sjednocených povstalců posléze zvolen Salvios a pod jménem Tryfón byl provolán králem.

Stratégem armády otroků byl Athénión, jemuž se podařilo obsadit Messánu v době, kdy se obyvatelé bavili o jakýchsi slavnostech. Povstalci se opět organizovali podle seleukovských vzorů (srov. rok 138): pravděpodobně šlo o další „seleukovské“ povstání těch, kteří do západního Středomoří přišli jako váleční zajatci nebo byli dodáni kilikijskými piráty (srov. rok 141). Nicméně Salvios-Tryfón se modernisoval a obklopil liktory. 

Válka na ostrově začala nenápadně. Bíthýnský král Níkomedés II. Epifanés si stěžoval Římanům, že nemůže vyhovět Mariově žádosti o poslání vojernské pomoci ve válce s Kimbry, neboť řáděním publikánů bylo hodně jeho poddaných zotročeno. Senát tedy schválil zákon, že nikdo ze spojeneckých svobodných lidí nesmí být zotročen na práci v římských provinciích a nařídil praetorům, aby postižené osvobodili. Praetor Sicílie, tedy její správce-guvernér, P. Licinius Nerva chtěl na ochranu otroků něco podniknout (nebo si chtěl dát zaplatit od majitelů, aby nic nepodnikl?) a dával si od zotročenců a propuštěnců líčit nejkřiklavější případy násilností. Osm set jich propustil na svobodu, ale jejich majitelé mu další propuštění rozmlouvali, takže si to rozmyslel. Otroci si dílem dělali naděje, dílem se ze strachu před mstou pánů dali dohromady a byla z toho další válka. Sicilský venkov byl v té době opět plný lapků a organisovaných band, k nimž se uchylovali též zchudlí svobodní zemědělci. 

Otroci, kteří jednali s Nervou, opustili Syrákúsy a konferovali na temenu Paliků. První zabili ve spánku své pány, dva bratry, jejichž jméno neznáme, v Halikyjích jižně od Segesty, jejichž třicet otroků vedl jistý Varios. Licinia Nervu nedokázal vzpouru zkrotit. Dohodl se  proto s jistým lupičem C. Titiniem zvaným Gadaios odsouzeným dva roky předtím na smrt ale prchnuvším: živil se jako bandita, vraždil, nikdy však ne uprchlé otroky. Titinius přitáhl před opevnění povstalců, ti ho uvítali a pozdvihli na svého velitele. Bandita je však zradil, pobil otroky a ti, kteří zůstali naživu, si raději vzali život skokem se skály své pevnosti.

Zdálo se, že je po revoluci. Nerva rozpustil vojsko a se s několika oddíly odešel do Hérákleie. Tehdy se vzbouřila jiná skupina osmi set otroků. Prořízli hrdlo rytíři P. Cloniovi a šest vojáků poslaných pod velením M. Titinia z posádky v Henně povstalci rozprášili a ukořistili zbraně. V několika dnech z nich byla armáda o dvaceti tisících mužích pěchoty a dvoiu tisících jízdy a za vůdce si zvolili věštce a flétnistu Salvia. Porazili na hlavu Římany před Morgantinou, zajali čtyři tisíce vojáků a město oblehli. Dobýt ho nedokázali, neboť otroci ve městě, jimž majitelé slíbili svobodu, drželi při pánech (praetor později slib zrušil).

Pak se na západě ostrova vzbouřili otroci z polností kolem Lilybaia a Segesty vedení astrologem Athéniónem. Vybíral k sobě jen muže vojensky zdatné, dobýt Lilybaia se mu nepodařilo. Naopak zde byli povstalci po nečekaném vylodění maurských pomocných oddílů, kteří na rozdíl od Bíthýnů neváhali, vedených jistým Gomónem v nočním výpadu z města přepadeni a mnoho jich zemřelo.

Salvios obětoval Palikům a dal se provolat králem Tryfónem. Za sídelní město si vybral dobře opevněné staré sikelské městečko s nepřístupnou pevností Triokaly. Athénión uznal Tryfónovo panování nad vzbouřenci a sám se spokojil s rolí stratéga. Tryfón ho však brzy uvěznil pro podezření z komplotu.  

Po neúspěších nahradil Nervu před koncem roku L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného konsula roku 151, viz rok následující. Předtím zlikvidoval povstání otroků v Kampánii. Ani jemu se nedařilo a později odešel před hrozícím odsouzení za zpronevěru do vyhnanství, kde zemřel. Byl otcem stejnojmenného syna, slavného vítěze nad Mithridátem Eupatorem a muže, jemuž se předhazovalo marnotratné labužnictví.

Ještě před vypuknutím druhé války s otroky na Sicílii t. r. se v Kampánii postavil do čela jiného povstání otroků římský jezdec T. Minucius Vettius. Zamiloval se v Capuy do jisté otrokyně, ale nedokázal dát dohromady vysokou částku pro majitele na její vykoupení na svobodu. Šílený bezvýchodností situace, ozbrojil své otroky, vyzýval další k povstání až jeho vojsko čítalo 3500 mužů. Přijal titul krále kampánského a nasadil si diadéma. L. Licinius Lucullus uplatil sliby o svobodě Minuciova vojenského velitele Apollónia a ten otroky v bitvě s Římany zradil. Kampánský král si vzal život a Licinius Lucullus všechny povstalce až na Apollónia popravil.

 

V Římě byl Prvního ledna 103 (předjul. kal., tedy jul. asi v říjnu 104) po Mariově triumfu popraven uškrcením král Numidů Iugurtha (srov. předcházející rok; kraloval od roku 118); podle jiného podání byl ve věznici hozen do díry a do týdne umořen hlady. Poslední, co prý řekl: "Sakra, máte tu lázeň studenou/Hérákleis, hós psýchron hýmón to balaneion." V triumfu byl vedeni i dva jeho synové, jejichž jména a osudy historie neuchovala.

C. Marius byl určen vrchním velitelem Římanů ve válce proti Kimbrům, jimž Keltibérové také nedovolili usadit se v Hispániích (viz předchozí rok). Germáni se vrátili do Gallií, kde se v na dolním toku Seiny na území Veliocassiů spojili s Teutony. Marius dal kopat kanál mezi řekou Rhodanus, dn. Rhône, a mořem, tzv. Mariův příkop, fossa Mariana. Práce trvaly do roku 102 a výnos z poplatků daroval Massilským za jejich pomoc ve válce s Germány.

V Římě byl na návrh tribuna lidu Cn. Domitia Ahenobarba přijat zákon o volitelnosti kněžských úřadů (lex Domitia de sacerdotiis) a proti optimátům šel zákon konsulára L. Cassia Longina stanovují, že členem senátu nesmí být nikdo, kdy byl lidovým shromážděním odsouzen nebo zbaven imperia, vrchního polního velení, lex Cassia de senatu. Opatření směřovalo aktuálně proti Serviliovi Caepionovi, viz rok předešlý.  

V Pergamu se narodil Apollodóros, řečník attického stylu, protivník Theodóra z Gadar a učitel Octavianův. Zemřel roku 22.

 

V Číně zemřel konfuciánský filosof Tung Čung-šu/Dong Zhongshu (narozen roku 179).

 

************************************************************

103.

Ol. 169, 2

209 SE

145 AE

(Theoklés)

a. u. c. 651

C. Marius III. a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Král Pontu Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos vyslal snad t. r. do Říma své diplomatické vyjednavače, pravděpodobně ve snaze zvědět názory senátu na vzájemné spojenectví, které měli Římané s Mithridátovými předky a hlavně otcem, a získat nějakou podporu, tzn. zkorumpovat v senátu, koho šlo. Zřejmě se zhroutil pakt s Níkomédem II., viz rok následující.

Římané poslali do Kilikie praetora M. Antonia (srov. roky 143 a 99), aby pronásledoval piráty a aby zde ustavil provincii (viz následující rok). Jeho bojové akce nebyly příliš úspěšné, nicméně pravděpodobně roku 100 nad nimi slavil triumf.

 

V Palaistíně vedl král Židů Aristobúlos I. (vládl od roku 104) válku s již aramaisovaným kmenem arabských Itúraiů, kteří se na konci druhého století začali z Transjordánie prosazovat v severní Palaistíně. Zlomil je a stejně jako Idúmaiům jeho otec i on dal Itúrajům prostou podmínku: chtějí-li nadále žít ve svých nových krajích, musejí se obřezat a vyznávat judaismus (viz rok 135 a srov. rok 84 osud Pelly, která odmítla).

Během této války Aristobúlos I. nenadále po krátké nemoci zemřel. Nástupcem se stal jeho bratr Alexandros I. Iannaios alias Iónathan/Iónathés, aram./hebr. ‘Aleksandar ‘as-Jehónathan/Jannaj (vládl do roku 76), nejstarší z vězněných sourozenců Aristobúlových, viz rok předešlý. Otec Ióannés Hyrkános I. ho nesnášel pro sen, který o něm měl, podle něhož bude jednou vládnout a to Hyrkána vyděsilo, neboť měl starší syny a obával se o jejich osud: Alexandros mu do smrti nesměl na oči. Z vězení Aristobúlovy bratry pustila královna-vdova Salómé Alexandra, hebr. Šelomsíjón (viz rok 76), a nového krále si vzala. Byla mnohem starší: jí muselo být 37, jemu 22. O rodinných náboženských sporech Hasmónajů viz rok 76. 

 

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok), které stále obléhal Aristobúlův nástupce Alexandros, odmítlo z návodu démagóga Démaineta pomoc od krále Ptolemaia IX. Sótéra II., ačkolipředešlého roku o ni žádalo: přesvědčil je, že by se dostali do války s Kleopatrou III., Sótérovou matkou. Sótér II. se však už se silným vojskem vylodil v Sykaminu/dn. Chajfa a postoj měšťanů Ptolemáidy ho zaskočil. Uzavřel tedy spojenectví s novým židovským králem Alexandrem I. Iannaiem, což židovského velmože přišlo na čtyři sta talentů stříbra, a Alexandros dostal možnost vyhnat z Dór dynastu Zóila; o jeho osudu není nic známo, srov. rok předešlý. Dóry, historicky náležející k Foiníkii, se tak staly židovskými, srov. rok 139.

Alexandros I. však zároveň vyjednával i s královnou Kleopatrou III. Kokké, za níž poslal posly do Alexandreie. Sótér II. oblehl Ptolemáidu a obrátil se proti zrádci: vypravil se do Galilaie, neuspěl pod Sepfóridou, ale u Asófa za Iordánem v Peraji Alexandrovu armádu s pomocí prozíravého taktika Filostefana rozhodným způsobem zničil: údajně padlo na třicet tisíc vojáků. Nedávné zisky Židů tak byly opět ztraceny.

Ptolemaios IX. Sótér II. se vrátil na pobřeží a dobyl Ptolemáidu, ovládl Gázu. Stal se tak pánem celého pobřeží mezi Egyptem a Syrií a uzavřel koalici s králem Antiochem IX. Filopatorem. Proti tomuto spojení stála koalice Kleopatry III., Antiocha VIII. Kalliníka a Alexandra I. Iannaia. Kleopatrá III. se vypravila s vojskem do Koilé (viz následující rok). Předtím poslala rodinu s částí ptolemaiovského pokladu na Kós (uložen byl v Asklépiově chrámu; viz dále rok 88 a 67), syna Ptolemaia X. Alexandra I. poslala s flotilou proti foiníckému pobřeží. 

V době těchto zmatků poprvé vpadli do Syrie pod svým králem Aretou II. arabští Nabatajové.

 

Na Sicílii ve válce s otroky, viz rok předešlý, vyrukoval do pole se sedmnáctitisícovým  vojskem, proti němuž stále na čtyřicet tisíc ozbrojených otroků. Tryfón pustil Athénióna, ale v bitvě v lokalitě Skirthaia byla armáda povstalců poražena, na dvacet tisíc jich bylo pobito a těžce raněný Athénión se dokázal odplazit po rouškou noci. S Tryfónem unikli do Triokal, kde je Lucullus oblehl. Počínal si však laxně, válečné operace zastavil a byl za to v Římě později obžalován ze zanedbávání velitelských povinností a dokonce z korupci. Před příchodem svého nástupce v úřadu praetorském, viz rok následující, dal spálit obléhací stroje i opevnění.

 

V Římě během svého prvního tribunátu lidu L. Appuleius Saturninus (v úřadě byl od 10. prosince roku 104) mimo jiné prosadil půdu o sto sázích/iugum pro Mariovy veterány v provincii Africe bez ohledu na to, zda byli římskými občany nebo obcí spojeneckých, a zákon proti urážce římského lidu, lex Appuleia de maiestate: po delší době opět vysoká aktivita populárů (srov. rok 121 a 107).

C. Marius uskutečnil první část svých vojenských reforem (viz pak rok 100 a v indexu s. v. legie a vojsko):

zavedl žold,

omezil nucené odvody pro šestiletou službu pro občany mezi 17 a 45 roky věku, vojsko bylo nyní většinou sestavované z dobrovolníků a délesloužících většinou z velmi chudých poměrů a bezemků upisujících se na šestnáct let, armáda se zprofesionalisovala,

nově byly sestaveny legie: jedna legie se nyní skládala z deseti kohort, každou kohortu tvořily tři manipuly a každý manipul se skládal ze dvou centurií. Legie měla v republikánské době zhruba čtyři tisíce mužů. Mariovy reformy, řada změn se zčásti již udála, ale nyní byla ustavena všeobecně, sice ponechaly prostor pro odvody v provinciích, nicméně armádní jádro tvořili profesionální vojáci věrní svým vojevůdcům, od nichž očekávali, že po vítězné válce dostanou přidělenou z kořisti mimo jiné půdu. Vzhledem k tomu, že jim veleli ambiciosní politici, stala se armáda hlavním mocenským prostředkem občanských sporů, motorem občanských válek, které rozvalily římskou stavovskou republiku. Aniž to tušil, přetvořil Marius římskou říši; srov. rok 212+ s reformou Caracallovou/Tarautovou.

 

V Arpinu se narodil M. Tullius Tiro, sekretář M. Tullia Cicerona, vynálezce těsnopisu, tzv. notae Tironianae (viz rok 63). Zemřel roku 4.

Zemřel poslední autor palliát Turpilius. Datum narození neznáme.

 

************************************************************

102.

Ol. 169, 3

210 SE

146 AE

(Exekratés)

a. u. c. 652

C. Marius IV. a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

Někdy mezi lety 102 až 100 vpadl do Kappadokie král Bíthýnů Níkomédés II. Epifanés., čímž zrušil pakt s Mithridátem Eupatorem z roku 108. Královna-regentka Kappadoků Láodiké IV. Pontská, která od roku 111 vládla za svého nezletilého syna Ariarátha VII. Filométora, sestra pontského krále Mithridáta VI. Eupatora, si nejprve zavolala na pomoc svého bratra, pak ale otočila a nabídla Níkomédovi svou ruku. Níkomédova první žena a královna Nýsa I. Bíthýnijská byla v této době již po smrti (dobu úmrtí neznáme).

Mithridátés Eupatór se proto postavil na stranu mladého krále Ariarátha VII. Filométora a v průběhu let 101 až 100 obsadil Galatii (viz rok 100).

Byl to vlastní začátek téměř čtyřicetiletých válek o Kappadokii, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 99). Jejich předehra; válka bíthýnsko-pontská o Kappadokii, trvala do roku 96.

Římané zřídili provincii Cilicia (srov. předešlý rok), k níž byla připojena i Pisidie a Pamfýlie dosud spadající od roku 133 po Asii. Roku 36 dostal Amyntás Galatský za odměnu od M. Antonia mimo jiné Pamfýlii, viz tam, po jeho smrti roku 25 se Pamfýlie dostala na čas opět pod správu Kilikie, posléze pod provincii Galatia a roku 74 n. l. Vespasianus zřídil provincii Lycia & Pamphylia.  

 

Královna Kleopatrá III. Kokké přivedla s sebou do Syrie (srov. předešlý rok) svou nejmladší dceru Kleopatru V. Selénu I. a provdala ji za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Kleopatrá V. je poslední známou královnou Seleukovců. Předtím byla manželkou Ptolemaia Sótéra II., srov. roky 115 a 108 a o jejím konci viz rok 69.

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok) se dostalo před zimou do rukou Kleopatry III. a její syn a protivník Ptolemaios IX. Sótér II. se držel v Gáze, bojoval v Syrii a usiloval o invasi do Egypta, odkud však byl vytlačen. V Ptolemáidě navštívil s dary Kleopatru III. Alexandros I. Židovský a na radu svého stratéga Ananiy (jeho bratr a kolega ve velení Chalkiás během syrského téhož roku tažení zemřel, srov. rok 106) s ním uzavřela spojenectví; jiní radili židovského krále zavřít. Alexandros Iannaios s královnou strdil mír ve Skýthopoli a na to vytáhl do Koilé Syrie, viz rok následující. 

Kleopatrá III. se snad na přelomu roku 102/101 vrátila do Egypta, kde se rozhořel spor s jejím vlastním synem a mladším bratrem Sótéra II. Alexandrem I., který jako král Ptolemaios X. Alexandros I. byl od roku 108 také jejím spoluvládcem. Alexandros I. se oženil se svou neteří (Kleopatrou) Bereníkou III. Filadelfos, dcerou Ptolemaia IX. Sótéra II. (viz následující rok). • Příčiny ptolemaiovských zničujících palácových sporů a válek známy většinou nejsou, ale sotva je možné je odbýt označením "z vládychtivosti n. z ješitnosti".

 

V Gallii se na jaře od Kimbrů oddělili Teutoni a Ambronové, kteří pak byli na soutoku Rhodanu a Isary Římany pod C. Mariem poraženi. V říjnu až listopadu Římané pod stejným velitelem znovu porazili Teutony zničujícím způsobem ve dvou bitvách u Aquae Sextiae v Gallii Narbonské. Král Teutonů Teutobod byl zajat; pravděpodobně veden v Mariově triumfu, jehož datum neznáme (101 n. 100?) a po něm uškrcen. Poté vpadli Kimbrové do Itálie. • V bojích s Římany prý padlo dvě stě tisíc Teutonů a Ambronů a údajně devadesát tisíc jich bylo zotročeno.

 

Na Sicílii ve válce s otroky, viz oba předešlé roky, praetor C. Servilius byl na povstalce krátký. Aniž by vzbouřencům a dalším banditům v tom v poli Římané bránili, loupili po celém ostrově. Servilius byl pak v Římě odsouzen za neodpovědné vedení úřadu a exilován. Viz rok následující.

 

V Římě censory Q. Caecilius Metellus Numidicus, sos. 109, a jeho bratranec C. Caecilius Metellus Caprarius, cos. 113. "Numidský" se pokoušel vyhnat ze senátu L. Appuleia, což se mu nepodařilo. Když o dva roky později odmítl přísahat v senátu na nové agrární zákony přidělující půdu dobytou na Keltech Mariovým veteránům, vyhnul se konfliktu odchodem do exilu na Rhodos (oficiálně exulován dodatečně). Po Appuleiově a Glauciově smrti roku 100 se zásluhou svého syna Pia vrátil, do politiky, ač ceněn jako zdatný řečník, už ale nezasahoval (zemřel asi roku 91).

 

Číňané pronikli do Ferghány, čínsky Ta-wan (srov. rok 128).

 

************************************************************

101.

Ol. 169, 4

211 SE

147 AE

(Médeios1 I.)

a. u. c. 653

C. Marius V. a M’. Aquilius

************************************************************

Nové povstání otroků v Attice (srov. rok 104). Ani o něm nevíme nic bližšího.

 

V komplikované levantské válce, viz rok 106 a další, dobyl Alexandros I. Iannaios po desetiměsíčním obléhání Gadar, obsadil Amathús, kde měl v pevnosti uloženy poklad lokální dynasta transjordánský Theodóros, syn Zénóna Kotyly (Arabové? srov. rok 135 a 84). Vzápětí bylo Alexandrovo vojsko zaskočeno Zénónem, který přivodil Židům těžkou porážku a zmocnil se jejich trénu s kořistí (Alexandros se po letech Amathúntu zmocnil podruhé). Alexandros se "pak" vrátil na pobřeží. Zmocnil se Rafie/Rafeia a Anthédónu a posléze oblehl Gázu, z níž odplul Ptolemaios IX. Sótér II. Slůvko "pak" se s největší pravděpodobností netýká tohoto roku, spíše roku 96, viz tam.

 

V Iúdaji vypuklo lidové povstání proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi. Následovalo šest let vnitřních rozbrojů a válek mezi Židy, o jejichž motivech a rozsahu nejsme informováni (viz nakonec rok 95). Povstalci, pravděpodobně fanatičtí farisajští sektáři, mu mimo jiné předhazovali, že jako bývalý vězeň nemůže být veleknězem a ani by neměl vládnout (o likvidaci vlivu farisajů v Jerúsalému Alexandrovým otcem viz rok 110). Na krále házeli o podzimním svátku sukkót citrony a zásah vojáků znamenal šest tisíc obětí. Alexandros dal pak oddělit dřevěnou zdí oltář od chrámového okrsku, kam směli pouze kněží.

Alexandros nenajímal domácí žoldnéře, ale vojáky hlavně z Pisidie a Kilikie a s nimi někdy před rokem 96 podrobil některé z arabských kmenů, Móaby a velké části Galaátidy, viz dále rok 96 a 93.

 

V Egyptě zavraždil někdy mezi 16. zářím a 31. říjnem Ptolemaios X. Alexandros I. svou matku a spoluvládkyni Kleopatru III. Euergetis Filométór Sóteiru (II.), lidově Kokké či dříve Gyné, se níž vládl od roku 108 jako Theoi Filométores Sótéres III. Alexandros I. kraluje nyní do roku 88 se svou chotí (Kleopatrou) Bereníkou III. jako Theoi Filométores IV. (srov. rok 170).

 

Tohoto roku nebo již předešlého zemřel na Sicílii Tryfón alias Salvios, od roku 104 král vzbouřivších se otroků. Novým králem byl provolán Athénión, jeho stratégos, avšak krátce na to padl v rozhodující bitvě s Římany, zabit v souboji konsulem M’. Aquiliem. Touto bitvou prakticky skončila druhá (a na dlouho poslední) válka s otroky na Sicílii (trvala od roku 104). Zbylá tisícovka otroků vedených Satyrem se opevnila v Triokalách, kam na ně Římané nemohli. Vzdali se mu a Aquilius je bez trestu dopravil do Říma. Zde je však poslal do arény bojovat se zvířaty; o hanebném konci Aquiliově viz rok 88. Tím však opovrhli a pozabíjeli se místo toho ve vzájemných soubojích. Poslední z nich Satyros si vzal sám život. O vzpouře sicilských otroků za Galliena viz rok 267+.

Ostrov byl prý nadále plný banditů, buď prchlých otroků nebo zchudlých svobodných lidí. Cesty byli nejisté, ve vodách ostrova a jižní Itálie se uchytily pirátské bandy a uklidnění do chaosu vnesla pravděpodobně až správa Cn. Pompeia roku 82 a 81, kdy tu likvidoval mariovskou oposici, viz; o čtyři desítky let později se stane ostrov základnou moci Sex. Pompeia, triumvirova syna, a opět též pirátů.   

 

Prokonsul Q. Lutatius Catulus, který si udělal jméno též jako literát, nedokázal uhájit alpské soutěsky podél řeky Athesis (Adige) před Germány, kteří tak pronikli do severní Itálie. V létě se proti sobě postavili Kimbrové a Římané pod C. Mariem k rozhodnému střetnutí: Germáni poprvé v Itálii a pak až za půl tisíciletí. Před bojem měl C. Marius osobní rozhovor s králem Bóiorigem. 30. července byla vybojována rozhodující bitva římsko-kimberské války u Vercell na Raudijském poli. Kimbrové a jejich spojenci byli poraženi. Boiorix padl, šlechtici a germánské ženy si vzaly hromadně život. Zbytky kimberského vojska byly zotročeny: údajně sto dvacet až sto čtyřicet tisíc padlých a šedesát tisíc zajatců (podle jednoho pramene připravilo Mariovo tažení dohromady na 340 tisíc germánských a keltských životů a do zajetí jich padlo 140 tisíc). Kmen severogermánských Kimbrů přestal existovat. Další útok Germánů na sever Itálie se konal až roku 167 n. l., viz. T. r. nad Kimbry v oddělených průvodech triumfovali populár Marius i optimát Lutatius Catulus.

Zmizení Kimbrů z gallské scény, na níž "působili" od roku 113, přivedlo celou zemi do permanentních válek mezi největšími kmenovými svazy Séquanů, Arvernů a Haeduů, živná půda pro zahraniční intervenci (srov. rok 61). • V této době žilo v Galliích na sedmdesát pět keltských kmenů/národů.

 

Velekněz kultu Velké Matky, Magna Mater, z Pessinúntu jménem Battax či Battakos provozoval v Římě údajně „nekalé“ hry. • Jistý Publicius Malleolus byl za matkovraždu jako první z Římanů popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle (culleus parricidalis) byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had.; srov. v indexu pod ženy.

 

Na Cejlonu porazil a zabil král ruhunský Dutthagámaní/Dutugámunu z dynastie Vidžaja krále Elaru, tamilského vláde v Anurádhapuře (panoval od roku 145) a kraloval v obnoveném spojeném sinhalském státu jako jeho patnáctý panovník až do roku 77 (vyšší datace 161-137). Byl buddhista a úspěšně bojoval proti Tamilům (srov. rok 175 a 245, pořadí králů rok 59). Po něm panoval do roku 59 jeho bratr Saddha Tissa (vyšší datace 137-119).

 

************************************************************

100.

Ol. 170, 1

Simmiás ze Seleukeie na Tigridu (první a poslední z bývalých horních satrapií)

212 SE

148 AE

(Theodosios)

a. u. c. 654

C. Marius VI. a L. Valerius Flaccus I.

************************************************************

Kolem roku 100 se na Délu poprvé na hellénské půdě konaly gladiátorské hry (srov. r. 262).

 

Kolem tohoto roku začala v sídelním městě Astů Bizyé ve východní Thrákii vládnout nová panovnická dynastie, která byla u moci až do minimálně druhého desetiletí prvního století našeho letopočtu. Jejím prvním vládcem byl Kotys IV. (vládl do roku 87).

Kolem roku 100 probíhaly neustálé obranné boje Hellénů proti barbarům (Skythům) v jejich státu na jihu dnešní Ukrajiny jménem Borysthenés. Níkératos, stratégos Borysthenu, v bojích padl.

Ve válkách vedených se Skordisky dva roky dosáhl t. r. praetor T. Didius, cos. 98, nad nimi triumfu. Z kořisti dal renovovat a rozšířit úřední budovu censorů, villu publiku, na Martově poli; srov. rok 435.

 

Zřejmě tohoto roku (srov. rok 102) přivedl král Mithridátés Eupatór Dionýsos zpět na kappadocký trůn Ariarátha VII. Filométora. Ariaráthés Filométór vládl jen krátce, viz rok následující, a to ještě jen nominálně jako představitel Mithridátovy kliky. Jeho matka Láodiké IV. Pontská uprchla se svým novým manželem Níkomédem II. Epifanem, dcerou Nýsou (II.), jejímž otcem byl Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, a s vojskem zpět do Bíthýnie.

Její druhorozený syn Ariaráthés Mladší, pozdější král Ariaráthés IX., unikl do provincie Asie (viz rok 112 a 99): byl posledním z Ariaráthovců.

 

V Indobaktrii skončila vláda krále Antialkidy Sótéra Níkéfora, syna Hélioklea II. Dikaia (vládl od roku 115). Moc v říši Eukratovců převzali zřejmě formou rozdělení státu jeho synové Diomédés Sótér (vládl snad do roku 85) a Télefos (mohl vládnout buď jen do roku 85, nebo snad až do roku 80). Jejich třetí bratr Amyntás Níkátór pak vládl od roku 85 (viz).

 

Mezi lety 100 až 50 se rozšířili germánští Suébové, skupina kmenů, která vzešla z kultury jastorfské, směrem k jihu:

Markomanni se uchytili v jižním Německu a v Čechách (I. vlna, viz rok 60 a 6),

Tribokové se usadili v jihozápadním Německu, v okolí dnešního Stuttgartu,

Quádové ve středním Německu,

Semnoni ve střední části dnešních nových spolkových zemí Německa; v jejich severní části zůstali Suébové a Anglové.

V první polovině prvního století získali Vandalové střední Slezsko, odkud vytlačili Kelty. Části Vandalů dorazily až do Haliče. Burgundové se rozšířili v téže době až do okolí dnešní Varšavy.

Po roce 100 vzniklo v Germánii rúnové písmo. Nejstarším dochovaným textem je nápis na helmě jistého Harigasta ze slovinské lokality Negova (něm. Negau: nalezeno roku 1811) u obce Lenart pořízený v severoetruské abecedě.

 

V Římě zmítaném pouličními nepokoji vzrůstem kriminality se bojovalo o druhou část Mariových reforem (viz rok 102), o rozdělení půdy keltské půdy dobyté v Gallii. Ačkoli Mariovi senát přiznal s výjimkou dva triumfy, vítěz nad Germány přijal pouze jeden. Jemu ve volbách pomohli hlasy vracejících se vojáků, kteří pod ním sloužili, a stejně tak pomohli ke druhému tribunátu Saturninovu. 

Rok druhého tribunátu L. Appuleia Saturnina, srov. rok 103. Praetorem a jeho straníkem byl C. Servilius Glaucia, který prosadil zostření zákona o vymáhání peněz na úřednících, jichž se domohli během svých úřadů vydíráním provinciálů, lex Servilia Glaucia de repetundis (bývá kladen již do roku 104, srov. rok 149). Permanentní vyšetřující soudy/quaestiones perpetuae s praetorem v čele o 450 občanech rytířského stavu mohly od nyní trestat úředníky a legáty nejen pokutami, též vyhnanstvím. Zákon ještě pozměňovali L. Cornelius Sulla roku 81 a C. Iulius Caesar roku 59.  

U Appuleia pobýval jistý L. Aequitius Firmanus/L. Equilius Firmanus, vydávající se za syna staršího z gracchovských reformátorů a usilující o tribunát. Hrocení vnitropolitického boje mezi optimáty a populáry, mezi venkovskou a městskou populací. O vyhnanství Metellově viz rok 102.

V bitvě 10. prosince v Římě, první mezi občany v ulicích Říma vůbec, byli populárové optimáty poraženi, když přechodně obsadili Kapitol, a pak se vzdali Mariovi. Na Saturninův příkaz byl zavražděn protivník optimátů, tedy člověk z jeho tábora, C. Memmius, který se ucházel o konsulát na rok 99; viz jeho potírání optimátů v době války s Iugurthou roku 111, kdy byl tribunem lidu.

Marius se spojil se senátem, neboť oba aktéři reforem i nepokojů se stali nezvladatelní: Saturnina a Glauciu zavřené v budově senátu vydal „lidu“ na smrt tím, že nechal dav rozebrat střechu a taškami oba ukamenovat, a s nimi několik úředníků a Pseudosempronia. Opět bylo předtím přijato senatus consultum ultimum (srov. rok 88). Snahy populárů o důsledné provedení agrárních reforem tak byly znovu pozastaveny (půda pro veterány v koloniích atd.).

Po oslabení moci sullovců byla Saturninova vražda předmětem soudního jednání. Po 36 letech obžaloval z Caesarova návodu T. Labienus jezdce a senátora C. Rabiria za účast na vraždě tribuna lidu, ale neuspěl: o lsti s praporem na Ianiculu při hlasování shromáždění centurií roku 63 viz v indexu pod centurie. Populár Caesar chtěl varovat senátory, aby nepodléhali lidovým hnutím, jako se stalo právě roku 100.

 

13. července se narodil C. Iulius Caesar (zavražděn byl 15. března 44), Božský Iulius/Divus Iulius. Byl mladším bratrem Iulie Caesaris I. a Iulie II., která zemřela roku 51. Jeho otec C. Iulius Caesar (III.) zemřel roku 84, matka Aurelia roku 54. Sestra Iulie II. byla matkou Atie (viz rok 63 nebo 44). • Aurelie porodila císařským řezem, srov. rok 183, a jméno chirurgického zákroku souvisí s Caesarovým jménem (viz index, kde pod Iuliové Caesarové více a dtto pod Mariové Reges).

Tohoto roku nebo roku následujícího se narodil v Cisalpinské Gallii P. Valerius Cato, básník, grammatik a pedagog. Datum jeho smrti neznáme.

Koncem druhé poloviny druhého století působili:

Volcatius Sedigitus, filolog a literární historik,

Porcius Licinius, básník z okruhu Lutatia Catula,

Antipatros ze Sídónu či Tyru, filolog a literární historik, epigrammatik, snad identický se stoikem

Antipatrem z Tyru, přítelem cos. roku 102 Q. Lutatia Catula; prý byl za celý život nemocen jen jeden den a ten byl i jeho posledním,

Valerius Aedituus, básník epigramů, rovněž z  Lutatiova okruhu,

Aristeidés z Mílétu, klasik antické erotické novelly, autor Mílétských příběhů, Mílésiaka,

Artemidóros z Efesu, autor jednoho z několika zachovaných itinerářů-periplů.

Kolem roku 100 působil první známý římský lyrický básník Laevinus Melissos (?), předchůdce neóteriků. Někdy v této době rukou neznámého autora vznikla socha Afrodíty z Mélu. Ve druhém nebo až v prvním století vznikly tzv. Tabullae Iguvinae, sedm desek s latinsko-umberskými nápisy (odtud naše znalosti tohoto italického jazyka).

Ve druhém nebo v prvním století či na přelomu obou staletí žili:

Valerius Antias, annalistický historik, začal psát po smrti Sullově,

Kaikílios či Caecilius z Kalakté na Sicílii, žák Apollodóra z Pergamu, literární kritik, teoretik atticismu a historik. Žil v Římě. Byl to původem zotročený Žid, jehož otrocké jméno znělo Archagapos: první známý židovský intelektuál v západním Středomoří;

L. Manilius nebo L. Manlius Manilius (?), básník,

L. Plotius Gallus, řečník a učitel řečnictví, přítel C. Maria,

Sempronius Asellio, historik,

otec a syn Sasernové, autoři spisů o zemědělství.

V prvním století působil:

Athénaios z Attaleie (zřejmě v Pamfýlii, kterou  založil c. 150 král Attalos II. Filadelfos), žák Poseidóniův, lékař a zakladatel tzv. pneumatické školy,

Boéthos ze Sídónu, peripatetik, autor komentářů k Aristotelovi,

Catius Insuber, první epikúrik, který psal latinsky, podle přízviska zároveň první keltský epikúrik a literát vůbec,

Q. Valerius Soranus, promariovský tribun lidu roku 82, filolog, literát a antikvář; za Sully likvidován v úřadu údajně za to, že vyzradil (asi někde uvedl v některém ze svých spisů) tajné jméno bohyně Romy (viz pod divalia/angeronia v Bohové a jejich svátky, x.). Podle jedné verse byl z rozhodnutí senátu ukřižován (sic), podle jiné dopaden na útěku na Sicílii a popraven.

 

Kolem roku 100 porazil čínský císař Wu zničujícím způsobem Huny. Nájezdníci pak zahájili svou cestu na západ do Střední Asie: vlastní začátek tzv. stěhování národů. • Po 475 letech, roku 375 našeho letopočtu, Hunové na své cestě dospěli do povodí Volhy (viz rok 177 a pod heslem Hunové).

V této době se stalo konfuciánství oficiální čínskou státní ideologií.