119-110

119.

Ol. 165, 2

193 SE

129 AE

(Hipparchos II.)

a. u. c. 635

L. Caecilius Metellus Delmaticus a L. Aurelius Cotta

************************************************************

Římanům nastala další válka s illyrskými Delmaty a Iápody: druhá válka s Delmaty byla úspěšně zakončena roku 117, kdy nad nimi triumfoval Caecilius Metellus (srov. roky 158 až 155, 136 a 44).

 

V Římě bylo podle Thoriova zákona (lex Thoria agraria podle tribuna lidu Sp. Thoria) zakázáno další přidělování půdy z veřejných pozemků, ager publicus., tříčlenná senátní komise z roku 123 zrušena. Přidělené pozemky byly za malý poplatek uznány za soukromé vlastnictví (viz rok 111). Chudí majitelé prodávali své majetky a hnutí Grakchů za zvýšení populační síly římského lidu a tudíž také armády přišlo vniveč: na revolučním desetiletí vydělali ti, kteří byli silní i před nepokoji, latifundisté, srov. rok 145 a 133. Celý neúspěšný reformní proces byl ukončen následujícího roku.

C. Marius (asi 37) během svého tribunátu lidu prosadil zákon omezující ovlivňování voleb: přístupový prostor k hlasovacím urnám dal zúžit, takže nikdo nemohl nahlížet na vhazování hlasovacích tabulek, lex Maria de suffragiis, lex tabellaria. Roku 107 prosadil hlasování destičkami a nikoli zdvižením ruky C. Coelius Caldus (n. C. Caelius Caldus), cos. 94, též u projednávání hrdelních pří; viz další o dalších volebních hlasovacích zákonech/leges tabellariae u roku 139.

Maria dosud podporoval aristokrat Q. Caecilius Metellus, později zvaný Numidicus, který byl patronem Mariovi rodiny pocházející z Arpina. Tímto krokem se Marius jasně přidal na stranu populárů. Viz také rok 107. 

 

V Číně spustil císař Wu protihunskou ofensivu (válka vedena od roku 133, viz). Vypravil na sever dvě armády po padesáti tisících jezdců a sto tisíci pěšáků. Číňané zaskočili Huny, když překročili s tak velkými počty mužů poušť Gobi a na jejím severním okraji u Mo-peje/Mobei v údolí řeky Orchon je zničujícím způsobem porazili: chanská armáda zvládla zásobování v bezvodé a suché pustině, překonala únavu a dokázala využít písečné bouře. To přitom proti nim stálo osmdesát tisíc hunských jezdců vedených čchanjüem I-č'-siem/Yizhixie (Mo-tunův vnuk, od roku 126 nástupcem Ťün-čchena, viz rok 133, 128 a viz pod Hunové v indexu).

Druhá z chanských armád dorazila až k Bajkalu a Číňané vyplenili, vypálili a vyvraždili, co mohli. Hunové vyklidili pastviny na jih od Gobi a prospělo jim příměří uzavřené s Chany na sedm let. Tehdy se znovu ozvali a podnikli nájezd na oblasti ve Vnitřním Mongolsku. Válka byla vedena po celou vládu Wuovu. Roku 99 se ambiciosní generál Li Ling pustil s pěti tisíci muži přes západní hranici proti Hunům směrem k Altaji. Byl však obklíčen třiceti tisíci nomády a z expedice se domů vrátilo čtyři sta chanských vojáků. Li Ling zběhl k Hunům a po jejich boku válčil pak proti Chanům, kteří však jeho vojsko kdesi pod Altajem roku 90 po několikadenní bitvě rozprášili, než zemřel na nemoc roku 74 (srov. k tomu také rok 90).

Téhož roku na severu Číny zničil ve válce s Huny armádu o padesáti tisích mužích Li Lingův sok, císařův "švagr" Li Kuang-li/Li Guangli, bratr Wuovy manželky (nikoli císařovny) Li. Padl do zajetí a rozhodl se kolaborovat. Hunský chán/čchan-jü Chuluku/Hulugu (vládl 96-85) mu dal dceru za ženu, ale napřesrok byl popraven po sporech s jiným podobným chanským typem u hunského dvora.  

Při vyjednávání příměří se pokusil jeden z mužů doprovodu Su Wua, chanského vyslance u hunského dvora, ve spojení s hunskými šlechtici o atentát na čchanjüa Čchie-ti-choua/Qiedihou (vládl Hunům v letech 101-96). Su Wu pak s doprovodem strávil v zajetí v nejvyšší nouzi dvě desítky let, z velké části jako pastevec u Bajkalu; celou dobu odmítal nabídku na spolupráci, k níž ho mimo jiné přemlouval zrádce Li Ling. Teprve chán Chu-jan-ti/Huyandi (85-68) ho se zbylými devíti muži pustil domů.

Hunové již nikdy nebyli tak silní jako před válkou s chanským císařem Wu, vztahy mezi hunskými klany polarisovaly a Chanové tak přispěli k putování Hunů na Západ, viz dále rok 74, 53 a 36. Ani pro Číňany nebylo vítězství zadarmo: během bojů do t. r. přišli o mnoho desítek tisíc koní ztracených v bitvách, únavou a chorobami (například z otrávené vody, do níž ustupující Hunové házeli mršiny dobytka). Nezměrné byly lidské ztráty a císař Wu musel zvýšit daně a odvody, aby své války mohl zaplatit, povolil prodej půdy.    

 

************************************************************

118.

Ol. 165, 3

184 SE

130 AE

(Lénaios)

a. u. c. 636

M. Porcius Cato a Q. Marcius Rex

************************************************************

V Pontu musel čtrnáctiletý spoluvládce Mithridátés VI. Eupatór po palácovém převratu uprchnout ze sídelního města království Sinópy do lesnatého pohoří Paryadrés na východu pontské říše, kde setrval téměř sedm let v úkrytech, které denně střídal. Vychovatelé se ho pokoušel zabít jízdou na nezkroceném koni, též otravou; proto se již v mládí cvičil v odolnosti proti jedům a vyráběl účinné antijedy. Eupatór se v přírodě seznámil se svými různorodými poddanými, jejichž předci patřili ke starým anatolským obyvatelům, Muškům, Kaškům, Chetitům atd. a naučil se jejich jazykům: prý jich nakonec znal dvacet dva.

Nominálně nyní pravděpodobně vládl Eupatorův mladší bratr Mithridátés VII. Chréstos, ve skutečnosti jejich matka-regentka Láodiké II. Pontská, zřejmě spolu s dnes již neznámým milencem a vrahem jejího manžela, o němž se dále z historie nic nedovídáme (viz rok 121 a 112). Důvody puče a proč Láodiké nenáviděla svého staršího syna, neznáme.

 

V Antiocheji se narodil literát A. Licinius Archiás (zemřel roku 62), autor epigramů, propuštěnec L. Licinia Luculla. Do římského zajetí se dostal právě za válek Římanů proti Mithridátovi Eupatórovi (srov. války kappadocké, války s králem Mithridátem).

 

V Egyptě vyhlásil ke dni 9. farmúthi svého 52. vládního roku (tj. 18. dubna) král Euergetés II. s oběma Kleopatrami všeobecnou amnéstii. Pardonoval všechny, kteří se zmocnili nějakým způsobem královské půdy a zakazuje zneužívání královského majetku soukromníky. Zároveň dal slavit filanthrópa při příležitosti usmíření nového sporu se svou sestrou Klepatrou II., o jehož příčinách však nejsme zpraveni, srov. roky 131-129 a 124. • Královská filanthrópa byla nejen amnéstií pro různé druhy zločinů s výjimkou vraždy a svatokrádeže, ale i dekrety, řídící vztah úředníků a vojáků vůči poddaným, určovala práva námezdných dělníků vůči královským úředníkům atd.

Euergetés II. nyní vládl v zemi se svou druhou chotí Kleopatrou III. Manželkou. Kleopatrá II. Sestra není v soudobých nápisech jmenována. Znamenalo by to pak druhou vládu Theoi Euergetai V., která trvala do roku 116 (srov. období let 130 až 124). Usmíření však předpokládalo potvrzení stavu po roce 124, tzn. pokračování vlády Theoi Euergetai III., druhá vláda (srov. rok 124).

 

V Numidii zemřel král Micipsa (vládl od roku 149). Říše Numidů si měli rozdělit jeho synové Hiempsala a Adherbala a adoptivní syn Iugurtha (srov. rok 120). O způsobu dělení jednali, mladší Hiempsal (I.) ale neuznával Iugurthu (c. 40) jako urozeného a hodného dědictví. Iugurthův přítel v městečku Thirmida, u něhož Hiempsal přebýval, snad již následujícího roku, vpustil v noci do domu Iugurthovy vojáky a ti Hiempsala ukrývajícího se v pokojíku služky zavraždili. Adherbal sice měl za sebou většinu numidské šlechty, ale Iugurtha byl lépe vyzbrojen. Už po první porážce Adherbal prchl do Říma stěžovat si u senátu. Iugurthovo vyjednavači využívali starých známostí svého pána mezi římskou nobilitou od Numantie a korumpovali nejváženější představitele senátu. Senátoři ustavili desetičlennou komisi a do jejího čela postavili optimáta L. Opimia, cos. 121 a brutálního likvidátora hnutí C. Sempronia Graccha, viz tam.  

 

Kimbrové dorazili do Illyrie, kde narazili na odpor kelto-thráko-illyrských Skordisků. Skordiskové jimi byli dvakrát zahnáni do provincie Makedonie a v bojích s nimi u Stobů padl Sex. Pompeius, asi děd triumvirův (viz předešlý rok a srov. rok 114). V Makedonii a Thrákii pravděpodobně válčeno řadu let, ale o intensitě a rozsahu bojů nevíme nic.

 

Konsul Q. Marcius Rex v Alpách vymazal z lidské paměti ligurský nárůdek Stoenů; nad stoenskými Ligury triumfoval 3. prosince 117. V provincii Gallia Ulterior/Transalpina (ustavena roku 121, viz tam) založili Římané kolonii Narbo Martius/dnešní Narbonne, která se stala provinčním sídelním městem a dala jí později, snad za Augusta, i nové jméno, Gallia Narbonensis. Kolonie ležela na trase právě stavěné via Domitia nazvané podle prokonsula Cn. Domitia Ahenobarba, roku 121 vítěze nad Kelty. Vedla po údajně trase, kterou kdysi kráčel na Západ Héráklés, z Brigantia/Brigantionu v Alpách (snad místy, kterými táhl též Hannibal) přes Narbonu do Hispánie a spojení Itálie s ní se stalo bezpečnější než námořní cesta.

U založení osady Narbo Martius byl pozdější řečník L. Licinius Crassus, jakou měrou, nevíme. • Událost je možné zařadit i do roku následujícího.

V Římě byla zákonem Baebiovým, lex Baebia, zrušena komise triumvirů, řídících rozdělování a přidělování veřejných pozemků (srov. rok předcházející). Fungovali od roku 133 na základě zákona Ti. Sempronia Graccha, srov. rok 145.

Narodil se L. Cornelius Sisenna, právník a řečník (např. v roce 70 obhajoval proti Ciceronovi Verra; srov. 114), jako politik patřil mezi sullovské optimáty, praetor roku 76 a historik asijského stylu (srov. pod řečnictví, historiografie). Zemřel roku 67.

 

************************************************************

117.

Ol. 165, 4

Rok 1 autonomní éry Chalkidy pod Libanem

195 SE

131 AE

(Menoités)

a. u. c. 637

L. Caecilius Metellus Dimetus a Q. Mucius Scaevola Augur

************************************************************

Tento nebo rok 114 je prvním rokem autonomní éry arabského knížectví v Chalkidě pod Libanem. Důvod udělení plné suverenity ani jméno místního dynasty-šejka není známo. Autonomii musel udělit Seleukovec Antiochos VIII. Kalliníkos.

 

Tohoto a následujícího roku zahájil Eudoxos z Kýziku s kapitánem a obchodníkem Hippalem přímé plavby z Egypta do Indie, protože pro antický svět objevili význam monsunů v Arabském moři Indického oceánu. Tím mohly být alespoň částečně kompensovány úniky, které pro středomořské kupce znamenala ztráta Mesopotamie, obsazené Parthy (že později styky s Indií zintensivněly, dokládá i únikový plán Kleopatry VIII., srov. rok 30).

Eudoxos byl okraden o dovezené indické drahokamy a vonné látky jak Euergetem II., tak později Sótérem II., když Kleopatrá II., která ho poslala na druhou cestu, roku 116 zemřela. O jeho osudu viz v indexu s. v. objevy.

Časově nelze přesněji zařadit obchodní a tím také objevné cesty Hellénů podél východního pobřeží Afriky, které navazovaly na aktivitu prvních Ptolemaiovců (srov. rok 270). Např. řada míst, dnes již přesně neidentifikovatelných, se jmenuje po jistém Pýthangelovi. Hellénové mj. znali tajemství pramenů Nilu, lovili zvěř a obchodovali po celém pobřeží východní Afriky (srov. rok 109) a s Indy byli konkurencí pronikajícím Arabům.

Hellénové znali východoafrické pobřeží až po mys Prasos či Prasón, dnešní mys Delgado v severním Mosambiku. Celé východoafrické pobřeží nazývá pozdější geograf Klaudios Ptolemaios (žil v letech asi 100 až 178 n. l.) ve své proslulé Geógrafiké hyfégésis Zingis (arabské Zindž, Zandž, srov. dnešní Zanzibar a moře Zandžské). S kým však Hellénové, Indové a Arabové (a dlouho před nimi Egypťané) ve východní Africe vlastně obchodovali, nevíme (neznámé ethnikum ethiopského rasového typu). Bantuové dorazili na pobřeží Indického oceánu v Tanganyice a v Mosambiku až někdy ve 4. století n. l., viz více v indexu s. v.

Helléni věděli mj. o hoře Kilimandžáro a o Velkých východoafrických jezerech. Mořeplavec a obchodník z 1. století Diogenés pronikl od východoafrického pobřeží až k pramenům Nilu v Měsíčních horách v dnešní Rwandě (prameny nejvzdálenějšího zdroje veletoku Kagery leží v Burundi). Tehdejší znalosti východní části Afriky překonali Evropané až v 19. století n. l.

Obchodní kontakty středomořského světa s jižní Arábií, střední a východní Afrikou a s oblastí indického subkontinentu s ostrovy dn. Indonésie jsou v pramenech vzácně dokumentovány, nicméně jejich intensita musela být značná.

 

V Numidii pokračovala otevřená válka mezi Adherbalem, formálně podporovaným římským senátem, a Iugurthou, jehož úplatky mezi římskou nobilitou se začínaly vyplácet (srov. rok následující a předešlý).

 

V Číně zemřel nejznámější básník doby Chan S´-ma Siang-žu (nar. roku 179).

 

************************************************************

116.

Ol. 166, 1

Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii (?, poprvé)

196 SE

132 AE

(Sarápión)

a. u. c. 638

C. Licinius Geta a Q. Fabius Maximus Eburnus

************************************************************

Velká Frygie se stala součástí římské provincie Asia (viz rok 121).

 

V Egyptě 11. pauni/28. června zemřel v Alexandreji král Ptolemaios VII. Euergetés II. vládnoucí od roku 170 a pak podruhé od roku 145, když mezitím byl od roku 163 králem v Kýréně. Euergetés II. byl velmi nepopulární u hellénské populace Egypta, náklonnost mu projevovali Egypťané a Židé patřil mezi římské chráněnce. Euergetés II. je jedna z nejnegativnějších postav hellénské historie.

Krátce poté, někdy po 29. říjnu, zemřela jeho starší sestra a první manželka Kleopatrá II. Filométór Euergetis Sóteirá, oba ve věku kolem či nad 65 let. Kleopatrá II. byla celý život spoluvládkyní, samostatně vládla jako Kleopatrá Sóteirá jen v letech 131 až 129. • Tím se též skončila vláda Bohů Dobrodějů, Theoi Euergetai III. (trvala od roku 124, srov. ale rok 118).

Podle Euergetovy závěti se královnou a vládkyní v říši stala jeho druhá manželka a neteř Kleopatrá III. Filométór Sóteirá II. (c. 45), od nyní zvaná Kokké (dříve Gyné, tj. Manželka). Za spoluvládce si měla vybrat mezi svými syny s Euergetem II.: mezi Ptolemaiem (IX.) Sótérem II. zvaným Lathyros (což by v překladu mohl být nějaký druh egyptského hrachu) a Ptolemaiem (X.) Alexandrem. Kleopatrá III. Kokké vládla zpočátku samostatně, a to nejpozději do března roku 115. 

Lze předpokládat, že po smrti Euergeta II. vládly obě královny-vdovy krátce do smrti Kleopatry II. spolu jako Theai Euergetai, což však nelze epigraficky doložit.

V této době byl Ptolemaios Lathyros stratégem na Kypru, kde ve svých dvaceti letech působil se svou manželkou a sestrou Kleopatrou IV. (jak dlouho byl stratégem na Kypru, nevíme).

Podle Euergetova testamentu byla od říše Ptolemaiů oddělena Kýréné (srov. rok 162). Zde nyní začal vládnout zcela samostatně Ptolemaios Apión, syn Euergetův s jistou Eirénou z Kýrény (Apión vládl do roku 96; srov. jmenovce-staršího sourozence roku 130). Kdy od svého otce obdržel královský titul, nevíme. O odkazu Kypru viz rok 155.

Kleopatrá III. Sóteirá II. se postavila v záležitostech seleukovské rodiny na stranu nového pretendenta Antiocha (IX.) zvaného Kýzikénos (přízvisko podle místa, kde vyrůstal, viz následující rok a hlavně rok 114), který vznesl nárok na trůn proti svému nevlastnímu bratrovi z matčiny strany Antiochovi VIII. Kalliníkovi; zatím „Kýzický“ sbíral vojenské síly.

 

Smírčím rozhodnutím komise římského senátu vedené L. Opimiem, viz rok 118, byla říše Numidů znovu rozdělena, již potřetí v krátké době: Iugurtha se stal králem na úrodnějším a lidnatějším západě, Adherbal na východě říše se sídelním městem v Cirtě. V Numidii byl pak klid až do roku 112. Většina desetičlenné komise včetně Opimia brala od Iugurthy úplatky.

 

Narodil se M. Terentius Varro Reatinus, římský polyhistór, roku 49 velitel pompéjovců v Hispániích. Po politické prohře činný v soukromí literárně. Zemřel roku 27.

 

************************************************************

115.

Ol. 166. 2

197 SE

133 AE

(Nausiás)

a. u. c. 639

M. Aemilius Scaurus a M. Caecilius Metellus

************************************************************

V Achaji ve městě Dýmé propuklo sociální a protiřímské povstání, které tendenční, prořímské prameny označují za povstání otroků. Vůdcem hnutí byl jistý Sósos. S pomocí dámiúrga, (nejvyššího městského úředníka, Formiska otevřel státní archiv, dal spálit záznamy o daních a o daňových dluzích a spolu s jistým Tímotheem vydal na 45 nových zákonů. Prokonsul Q. Fabius Maximus Eburnus, správce provincie Macedonia, do níž Acháia spadala, je dal oba odsoudit na smrt a popravit.

 

V Egyptě nejpozději v březnu, před 6. dubnem, musela královna Kleopatrá III. Sóteirá II. na nátlak Alexandrijských konečně přijmout mužského spoluvládce (že by to byl důsledek posledního ze skutků Kleopatry II.?). Královna tedy jmenovala svého nejstaršího syna Ptolemaia IX. Sótéra II. Filométora Filadelfa (oficiální kultovní přízviska) Níkéfora či Megas Theos (tj. Velký bůh; obě jsou oficiální přezdívky), lidově Lathyros (srov. předešlý rok), nebo Potheinos (tj. Vítaný, Žádoucí, ale i Lítostivý, snad ve smyslu Ubřečený, Bulík). Ptolemaios Sótér II. vládl do roku 108, jeho druhá vláda patří do let 88 až 80. Vláda královny Kleopatry III. Kokky se svým synem Ptolemaiem IX. Sótérem II. trvala do konce roku 114 a spoluvládli jako Theoi Filométores Sótéres I.

Před návratem z Kypru donutila Kleopatrá III. svého syna a spoluvládce Sótéra II. rozejít se se svou chotí a sestrou Kleopatrou IV., již musel zanechat na ostrově jako místovládkyni: je to zároveň první a poslední příklad z hellénismu, kdy žena zastávala úřad stratéga.

Kleopatrá IV. se na Kypru dala do koalice s Antiochem (IX.) Kýzikénem, jemuž nyní slíbila vojenskou pomoc i ruku. • Sótér II. měl s Kleopatrou IV. dceru Kleopatru Bereníku III. Filadelfos a syna Ptolemaia, pozdějšího krále na Kypru; pokud tento nebyl synem s konkubínou.

Matka-spoluvládkyně Kleopatrá III. vnutila Sótérovi II. za manželku svou další dceru a Sótérovu mladší sestru Kleopatru V. Selénu I., s níž pak měl dva syny, jejichž jména a osudy neznáme. Kleopatrá III. se dávala v oficiální titulatuře vždy uvádět na prvním místě před jménem spoluvládce-syna. I to bylo poprvé v dějinách hellénismu.

 

V Orrhoéně zemřel dynasta-šejk či parthský guvernér Fradašt (vládl od roku 120). Nástupcem se stal jeho syn Bakrú I., vládnoucí do roku 112. Bakrú je již opět arabské jméno, srov. rok 127.

 

V Indobaktrii se v říši Antimachovců dostal někdy v této době k moci, buď na úkor nebo se souhlasem svého bratra Stratóna I. Sótéra (srov. rok 130), Menandrův syn (?) Apollodotos Filopatór Megas Sótér (vládl do roku asi 95)Král Apollodotos, podle jiné domněnky již Démétrios II., pravděpodobně založil mimo jiné přístavy a města či obchodní střediska pro dálkový obchod Barygazu na jihovýchodu dnešního Gudžarátu, s níž jako s centrem hellénského indického obchodu souvisely především přístavy v oblasti dnešní Mumbaí/Bombaje zvané Heptanésiá u Kalliéné/dnešní Kalján, Býzantion/dnešní Goa a Múzíris/Mangalúr. Jeho zakladatelské dílo přetrvalo až do vrcholné římské doby.

V druhé části říše Antimachovců zemřel snad někdy kolem t. r. král Filoxenos Aníkétos (vládl od roku 125). Nástupcem se stal jeho syn (?) Níkiás (na trůnu do roku asi 85)V říši Eukratidů zemřel kolem t. r. král Hélioklés II. Dikaios (vládl od roku asi 120) a nástupcem se stal jeho syn (?) Antialkidás Sótér Níkéforos (do roku asi 100). Zmocnil se Taxil a neúspěšně bojoval s Lýsiou, viz rok 125, o vládu nad Swátem. Jeho vyslanec Héliodóros dal v Besnágaru u Vidiše v dnešní indické Madhjapradéši na dvoře krále Bhágabhadry vztyčit sloup k poctě boha Vašudévy, identifikovaného s hinduistickým Višnu a s jeho inkarnací Krišnou.

 

V Arábii kolem tohoto roku se Dédánu zmocnili Lichjánové a založili zde vlastní království, které přetrvalo do rozmezí let 24/23 až 9; tzv. ranělichjánovské království (srov. rok 455).

 

V Římě se narodil triumvir M. Licinius Crassus a někdy kolem tohoto roku se narodil autor mímů D. Laberius. M. Licinius byl zabit Parthy roku 53, Laberius zemřel roku 43. Triumvirovým otcem byl Publius, konsul roku 97 (spáchal sebevraždu roku 87, aby se ho nezmocnili mariovci). Triumvirovým dědem byl Marcus, praetor roku 105, který pro svou vážnost dostal řecké přízvisko Agelastos, »Nesmějící se/Bez úsměvu«.

Konsul Aemilius Scaurus v listopadu ve válce porazil a pacifikoval keltský alpský nárůdek Carnů a v prosinci nad ním držel triumf. Dlouhodobě ohrožovali hlavní římskou osadu v regionu Aquileiu. M. Caecilius Metellus odešel do války na Sardinii, viz jeho triumf roku 111. 

 

************************************************************

114.

Ol. 166, 3

198 SE

134 AE

([...]ratú)

a. u. c. 640

M?. Acilius Balbus a C. Porcius Cato

************************************************************

Kleopatrá III. Kokké poslala na Kypros jako stratéga-místodržitele svého mladšího syna Ptolemaia (X.) Alexandra, aby vypudila Kleopatru IV. (srov. předešlý rok).  Kleopatrá IV. se se svými oddíly odebrala k Antiochovi Kýzikénovi do Syrie, kde se za něj provdala. Jejich synem byl pozdější král Antiochos X. Eusebés Filopatór. Spojenými silami se zmocnili Antiocheie, kde byl Kýzikénos provolán králem a jako Antiochos IX. Filopatór vládl do roku 95.

Antiochos VIII. Kalliníkos se však s egyptskou pomocí, kterou mu zprostředkovala jeho manželka Kleopatrá II. Syrská Tryfainá I., znovu uchytil v Syrii a v Kilikii, odkud byl předtím svým bratrancem a nevlastním bratrem vytlačen. Antiochos IX. Filopatór vládl v jižní Syrii a v Koilé, jeho manželka Kleopatrá IV. zůstala v Antiocheji, kde byla oblehnuta vojskem Antiocha VIII. Kalliníka a Kleopatry Tryfainy, své sestry.

Od tohoto roku byla Syrie rozdělena na říše potomků krále Démétria II. a jeho bratra Antiocha VII. Potomci Antiocha Euergeta vládli do roku 83 v Antiocheji, Démétriovci v syrském přímoří (srov. rok 95).

 

V Egyptě nyní spoluvládla Kleopatrá III. Sóteirá se svými oběma syny Sótérem II. v Alexandreji a Alexandrem (I.) na Kypru jako Theoi Filométores Sótéres II., a to nejméně do 19. září roku 108 (srov. rok 116). Král Alexandros přitom na Kypru vystupoval zcela autonomně a používal i své vlastní éry, která se začínala tímto rokem.

 

Konsul C. Porcius byl v Thrákii poražen Skordisky, kteří byli opětovně zatlačeni Kimbry na území provincie Macedonia (srov. rok 118). Skordiskové ale nakonec Kimbry z Illyrie odrazili a ti se obrátili do Nórika, viz rok následující, a stali se pohromou pro Římany.

V Thrákii válčil konsul roku 113 C. Caecilius Metellus Capruarius, viz triumf roku 111, o čtyři roky později tam bojoval konsul M. Minucius Rufus (srov. roku 108) a roku 100 T. Didius, cos. 98.

Po své praetuře v Zadní Hispánii, kde likvidoval lupičské bandy (nebo protiřímské odbojníky?), ale dílo ani zdaleka nedokončil, začal být politicky činný C. Marius, který si jméno udělal už roku 119 jako tribun lidu. Války na poloostrově vyvrácením Numantie ani zdaleka neskončily, viz rok 133 a období (195) 154 až 133. Maria vystřídal v Zadní Hispánii roku 113 n. 112 praetor L. Calpurnius Piso Frugi, který v boji s domorodci padl. Jeho nástupcem byl Ser. Sulpicius Galba (viz o jeho otci ve stejné zemi roky 153 a 151), ale ani o jeho válkách a nepřátelích nevíme vůbec nic. Viz dále rok 93. 

 

Podle censu provedeného v letech 115-114 L. Caeciliem Metellem Diadematem, cos. 117, a Cn. Domitiem Ahenobarbem, cos. 122, bylo 394 336 římských občanů, tedy mužů. Censoři vyškrtli ze seznamů senátorů 32 ctihodných a zakázali divadelní/scénická představení. Za nich byl odhalen a zveřejněn největší zločin vestálek proti mravopočestnosti dob republikánských: kněžky Aemilia, Licinia a Marcia byly odsouzeny na smrt pro své intimní styky se zástupy římských jezdců (pouze Marcia měla jediného milence). Licinia kromě toho prý žila s bratrem Aemilie a Aemilia s bratrem Licinie. Mezi milence vestálek patřili svobodní, otroci, muži i ženy. Prozradil síť zbožného "eskortu" jistý Manius, první v řadě milců, který marně doufal ve svobodu - zřejmě se jí dočkal od státu. Na návrh tribuna lidu Sex. Peducaea prošel zákon/lex Peducaea de incestu, jímž se soudní pravomoc nad vestálkami přesunula z pontifika maxima na zvláštní tribunál, tedy v době tahanic mezi optimáty a populáry další zisk populárů. 

Narodili se M. Antonius Gnipho, učitel řečnictví a grammatiky rodem z Gallií, propuštěnec s alexandrijským vzděláním znalý řečtiny a latiny, od něhož bral lekce i Cicero (zemřel roku 64) a Q. Hortensius Hortalus, řečník a politik, jenž byl roku 70 jedním z obhájců Verra proti Ciceronovi (zemřel roku 50; srov. 118).

 

************************************************************

113.

Ol. 166, 4

199 SE

135 AE

(Paramonos)

a. u. c. 641

C. Caecilius Metellus Caprarius a Cn. Papirius Carbo

************************************************************

Pravděpodobně tohoto roku byl král Antiochos IX. Filopatór poražen v bitvě kdesi u Antiocheie nebo prostě vytlačen ze Syrie, ani průběh této války vůbec neznáme, a musel se uchýlit do Aspendu v Pamfýlii.

Nyní byl v Syrii jediným vládcem Antiochos VIII. Kalliníkos se svou manželkou Kleopatrou II. Tryfainou I. Jeho nevlastní bratr Antiochos Filopatór, jehož právě vyhnal ze Syrie, syn Antiocha VII. Euergeta a Kleopatry I. Syrské They Euetérie, byl mj. chronicky proslavený jako homo stultusKalliníkos pak dobyl říšské sídelní město, v němž se hájila královna Kleopatrá IV. (srov. předešlý rok). Na naléhání své manželky Kleopatry II. Syrské Tryfainy I., sestry Kleopatry IV., dal tuto v chrámovém asylu zavraždit.

O nějakou dobu později, stále ještě v rámci hellénského roku 114/113, se válečná karta otočila a Antiochos VIII. Kalliníkos byl svým soupeřem Antiochem IX. Filopatorem opět vytlačen ze severu Syrie a z Kilikie a Filopatór se s pomocí Ptolemaia IX. Sótéra II. znovu zmocnil Antiocheie. Během těchto bojů padla do Filopatorových rukou královna Kleopatrá II. Syrská Tryfainá I.: za zločin na sestře byla okamžitě popravena (manželkou Antiocha VIII. od roku 124, viz).

Jak se dál v Syrii vyvíjela válka mezi oběma Antiochy, nevíme. Antiochos IX. Filopatór ovládal severní Syrii s Kilikií a Antiochejí, Antiochos VIII. Kalliníkos ovládal jižní Syrii a Přímoří s Koilé.

 

Konsul C. Caecilius Metellus úspěšně válčil v Thrákii, triumfoval roku 111.

 

Germánští Kimbrové, kteří se v uplynulých několika letech přesouvali ze svých původních sídel v Jutsku, byli nejprve odraženi Boji na Labi u nebo na severních hranicích dnešních Čech. Odtud směřovali přes Slezsko a Moravu na Balkán k Illyrům, odkud byli rovněž odraženi, a proto se obrátili zpět na západ a podél Dunaje vpadli do Nórika (srov. roky 120 a 114).

Někdy v srpnu až září porazili Germáni u Nóréie v Nóriku, u sídelního města Nóriků-Taurisků dnes neznámé polohy, armádu Římanů, jíž velel konsul Cn. Papirius Carbo. Také on zůstal na bojišti; od dob hannibalské války to byla nejvýraznější římská porážka; římská válka s nimi se táhla do roku 101.

Po bitvě pokračovali Kimbrové na západ k Helvétům do prostoru dnešního jižního Německa a severního Švýcarska. • Bitva u Nóréie byla prvním válečným setkáním Římanů s jedním z germánských kmenových svazů, s protivníkem, který o půl tisíciletí později jejich říši vyvrátil. Jedna z pozdějších ethnických struktur, vzniklých stmelením původních germánských kmenových svazů, Němci, na tradice myšlenky „universální říše“, jak ji z hellénismu převzali Římané, navázala (ovšem s úporným důrazem na jednotu náboženskou-monotheistickou).

S Kimbry táhli Evropou Teutóni ze západního Holštýnska, Ambrónové a Harúdové z Jutska, odkud pocházeli i Kimbrové (srov. rok 120): v okolí dánského Aalborgu se dodnes jedna lokalita jmenuje Himmerland.

 

************************************************************

112.

Ol. 167, 1

Chrýsogonos z Níkaie (podruhé)

200 SE

136 AE

(Dionýsios III.)

a. u. c. 642

M. Livius Drusus a L. Calpurnius Piso Caesoninus

************************************************************

V království Pontos se ze svého horského exilu (viz rok 118) vrátil do sídelního města Sinópy Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos (20; vládl do roku 63, nominálně již od roku 121, viz tam). Způsob uchopení moci není znám, ale asi byl krvavý. Svou matku a regentku Láodiku II. dal internovat; zemřela ve vězení o několik let později. Bratra Mithridáta VII. Chrésta, jehož jménem po celou dobu Láodiké II. vládla, přibral na krátkou dobu za spoluvládce (viz příští rok).

Mithridátés Eupatór měl dvě sestry jménem Láodiké. Láodiké III. Pontská byla zároveň jeho manželkou. Roku 108 se ho pokusila otrávit, aby skryla svou nevěru (viz tam). Synem Eupatora s Láodikou III. byl pozdější král Kappadoků Ariaráthés VIII. (srov. rok 108 a viz rok 99). Druhá sestra Láodiké se stala manželkou kappadockého krále Ariarátha VI. Epifana Filopatora, jemuž dala dva syny, pozdější krále Ariarátha VII. a Ariarátha IX.

 

V Orrhoéně zemřel dynasta Bakrú I. (vládl od roku 115). Nástupcem se stal jeho syn Bakrú II.: vládl samostatně do roku 94, se spoluvládci do roku 92.

 

Konsul M. Livius Drusus bojoval úspěšně proti Skordiskům a Dákům v Thrákii. Nad Skordisky a Makedony (sic) triumfoval v Římě 1. května 110. Vpády Smkordisků a zjevně i dalších nájezdníků do provincie Macedonia trvaly až do roku 108, srov. rok 110. Byla to zároveň první válka Římanů s Dáky (ostatní byly vedeny až v době principátu).

 

V Numidii porušil král Iugurtha mír z roku 116 a obnovil válku proti Adherbalovi, vládci ve východní části říše Numidů. Adherbal si stěžoval v Římě, tříčlenné poselství senátu odplulo bez výsledku. Iugurtha oblehl Adherbalovo sídelní město Cirtu a na nátlak komunity italských obchodníků ve městě se vzdal. Iugurtha však dal svého nevlastního bratra mučit, proti vůli senátu popravit a s ním zmasakroval všechny Numidy ve městě. Prohlásil se králem všech Numidů a obnovil říši pod jedním panovníkem (vládl do roku 105).

Domácí válka však pokračovala, protože Iugurthu za krále nechtěly přijmout všechny numidské klany. Další senátní komise zakročovala marně: také byla podplacena králem.

 

V Číně zahájil císař Wu (rodným jménem Liou Čche) dobývání jižní Číny od moře (viz rok 175). Boje národy Jüe/Yue resp. Paj-jüe/Baiyue ("Sto Jüeů") byly ukončeny roku 109. Roku 111 připojil k říši dosud vasalský stát Min-jüe/Minjue v dn. provincii Fu-ťien/Fujian, jehož jüeští obyvatelé, z čínského hlediska jižní barbaři, byli snad tetovaní počínštělí Austronésané příbuzní s Tchajwanci. Vzápětí Chanové vyvrátili další ze "Sta Jüeů", stát Nam Viet, čín. Nan-jüe/Nanyue, držený dynastií čchinského generála Čao Tchuoa/Zhao Tuo. I on byl formálně údělným králem Chanů. Velmož se osamostatnil a panoval do své smrti ve 103 letech roku 137 (výčet následovníků čínsko-vietnamské dynastie Triệu do posledního roku 111 viz roku 175). 

 

************************************************************

111.

Ol. 167, 2

Rok 1 autonomní éry Sídónu

201 SE

137 AE

(Sósikratés)

a. u. c. 643

P. Cornelius Scipio Nasica Serapio a L. Calpurnius Bestia

************************************************************

Sídón obdržel pravděpodobně od krále Antiocha VIII. Kalliníka (?) autonomii. Je to zároveň první rok autonomní městské éry.

 

V království Pontos dal Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos zavraždit svého bratra a spoluvládce Mithridáta VII. Chrésta (viz předešlý rok). Pak se oženil se svou sestrou Láodikou III. (srov. tamtéž a rok 108). Eupatór zahájil expansi zřejmě již t. r. a vedle kontroly nad Kolchidou se domohl Malé Armenie, kterou ovládal jistý Antipatros, syn Sisidův; odkdy a jakého byl rodu, nevíme, ale zemi prý králi přenechal. Eupatór tu pak postavil 75 pevností, kam ukryl své poklady, a největší z nich byla Synoria.

 

Snad tohoto roku byl v Kappadokii zavražděn král Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór (vládl od roku 130 resp. 125). Vrahem měl být agent Mithridáta Eupatora Gordios, který po činu uprchl do Pontu. Nástupcem zavražděného se stal jeho nedospělý syn Ariaráthés VII. Filométór(vládl do roku 99). Poručnicí byla jeho matka Láodiké, sestra krále Mithridáta Eupatora Pontského.

 

Kolem tohoto roku mohl zemřít král Skythů Skilúros I. Novým vládcem se stal jeho syn Palakos, jenž se svými padesáti „syny“ (zřejmě nejde o vyjádření rodičovského vztahu, ale spíše klanového) ohrožoval hellénská města v regionu. Celý Chersonésos Kimmerský nabídl králi Mithridátovi Eupatorovi, že přijme jeho protektorát na ochranu proti skythským útočníkům. • Události ve Skythii se ale mohly udát již mnohem dříve, např. smrt Skilúrova (srov. rok 150).

 

Na jaře vypukla válka Římanů s Iugurthou Numidským (viz rok předcházející; trvala do roku 105). Aniž by došlo na zbraně konsul L. Calpurnius s Iugurthou uzavřel rychlý mír: král se formálně vzdal, vydal třicet slonů, koně a dobytek a jistou menší částku ve stříbře. V Římě tribun lidu C. Memmius obvinil konsula a další optimáty, že vzali od krále peníze a žádal Iugurthovo předvedení a soud za vraždy, které na příbuzenstvu spáchal. Král se pod ochranou praetora L. Cassia vypravil do Říma, kde se osobně hájil před senátem, jehož část již dokázal zkorumpovat. Výslechu C. Memmiem zabránilo veto kolegy v úřadu C. Baebia koupeného králem.

V Numidii během Iugurthova pobytu v Římě armádní důstojníci za úplatu vrátili slony a prodali Numidům též zběhy. V Římě nakázal Iugurtha svému důvěrníkovi Bomilkarovi, aby nenápadně zavraždil Massivu, syna Gulussy a vnuka Masinissova. Po zavraždění Adherbala totiž prchl z Cirty a konsul pro následující rok Sp. Postumius ho navedl, aby žádal od senátu královládu v Numidii. Bomilkar Massivu zavraždil, ale byl dopaden a přiznal se. Přesto byl vydán králi, který ho tajně poslal domů, třebaže za něj ručil padesáti královými přáteli; o jejich osudu se nic nedozvídáme.

Několik dnů na to, možná už začátkem roku 110, senát Iugurthovi nakázal opustit Itálii. Na odchodu měl král prohlásit: "Brzy zhyne město prodejné, nalezne-li kupce/Urbem venalem et mature perituram, si emptorem invenerit!" Vedle výrazného obrazu korumpujícího krále a úplatných římských aristokratů zapadá moment římské nerozhodnosti, co s Numidy: nikdo se tam nevyznal, nikdo neznal lidi, velmi obtížný terén, ze severu hrozil Itálii mohutný germánský živel, kořist z Numidie též nekoukala velká. Díky tomuto váhání Iugurtha dlouho unikal, až ho zlomila Sullova diplomacie.

V Římě byl podle zákona z roku 119 ukončen převod podílů na veřejné půdě, ager publicus, započatý roku 133 plně do soukromého vlastnictví: další zemědělský zákon, lex agraria. O sedm let později pronese při podávání návrhu nového zákona tribun lidu L. Marcius Philippus stojící na straně optimátů poznámku, že "není ve státě dvou tisíc lidí, kteří by vlastnili půdu". O jeho vlastním návrhu nevíme nic.

V týž den 15. července zažil Řím dva triumfy: M. Caecilius Metellus slavil vítězství nad Sardy a jeho bratr C. Caecilius Metellus Capruarius, cos. 113, nad Thráky.

 

************************************************************

110.

Ol. 167, 3

202 SE

138 AE

(Polykleitos I.)

a. u. c. 644

M. Minucius Rufus a Sp. Postumius Albinus

************************************************************

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos vyslal ze Sinópy do Chersonésu Kimmerského (srov. předešlý rok) stratéga Diofanta: jeho první tažení na Bosporos Kimmerijský. Král Palakosbyl se svými Skythy dvakrát poražen a stáhl se do nitra Tauridy, dn. Krymu. Diofantos ho pronásledoval, porazil všechna místní skythská knížata a na Bosporu byl opět klid. Pak se Diofantos vrátil do Sinópy. Poražený Palakos se spojil s králem Rhoxolánů Tasiem (viz následující rok).

 

V kavkazské Ibérii zemřel král Meribanés/Mirian I. (od 160) a panovníkem se stal jeho syn Farnadžom (do roku 90). Není znám z klasických pramenů. Vystavěl kolossální sochu boha Zadeniho, o jehož kultu však nevíme nic.  

 

V Palaistíně někdy v rozmezí let 110 až 107 vyvrátil král Ióannés Hyrkanos I. Samareiu a Jahweův chrám na Garizim (podle jedné tradice se tak mělo stát již roku 120). Samareia byla rok obléhána Hyrkánovými syny Antigonem a Aristobúlem. Vyhladovělým přišel na pomoc Antiochos IX., byl však Židy pod Aristobúlem v poli poražen. Když získal vojenskou podporu Ptolemaia IX. Sótéra II., vrátil se, plenil Iúdaiu, když však před Samareiou opět neuspěl, odtáhl do Tripoli. Zanechal v Iúdě své stratégy Kallimandra (asi shodný s přítelem Démétria II., viz rok 137) a Epikrata, ale k velké ostudě: prvního Židé porazili, druhý od nich bral peníze a prodával Hyrkánovi opevněná místa.

Někdy po těchto událostech, které se mohly táhnout po několik let, v Jerúsalému vyzval přední z farisajů Eleazar krále Hyrkána, aby se zřekl velekněžského úřadu a zůstal jen panovníkem. Záminkou byla desinformace, že jeho matka padla za Antiocha IV. do zajetí. Král, sám vychován farisaji, měl však velkou podporu v konkurenční sektě saddúkaiů a jejího předáka Iónathana/Iónatha, se tedy s farisaji rozešel, viz k tomu rok 135. Je dosti možné, že rozhodnutí předcházely ve městě nepokoje.

Samareia, hebr. Šomerón, byla v roce 18 obnovena králem Héródem jako Sebasté. Samaritáni zůstali sektou držící se Mojžíšova pentatechu, nikoli ostatních knih Starého zákona, viz v Indexu CSD. • Vyvrácením Samareie byla vlastně odstraněna hmatatelná příčina jednoho vnitřního židovského náboženského sporu, srov. roky 773, 722, 420 a 168.

U nabatajských Arabů zemřel král Aretás I., jehož přesnou dobu vlády neznáme (viz rok 168). Nástupcem se stal jeho syn Aretás II. Hérotymos (vládl do roku 96). • Jména Aretás a Hérotymos jsou obě hellénisovanými formami aramejského Hárithath.

 

V indobaktrijské říši Euthydémovcůskončila kolem t. r. vláda krále Lýsia Aníkéta (vládl od roku asi 125). Snad bezprostředně následoval jeho syn (?) Theofilos Autokratór Dikaios, poslední vládce této "dynastie" či spíše skupiny dynastů jednoho území (vládl do asi roku 85).

 

V Egyptě vypukly spory mezi královnou Kleopatrou III. a jejím synem Ptolemaiem IX. Sótérem II., vrcholící roku 108 (viz tam).

 

V Athénách zemřel scholarchos nové Akadémie Kleitomachos z Karchédonu alias Asdrúbás z Karthága (ve funkci od roku 127; narozen v roce 187). Třináctým scholarchem Akadémie se stal Filón z Lárissy a byl jím až do roku 80: začátek tzv. čtvrté Akadémie.

Kolem tohoto roku se neznámo kde narodil Asklépiodotos, žák Poseidóniův, filosof a autor spisů o meteorologii, taktice atd.; zemřel roku 40.

V téže době se v Gadarách narodil epikúrský filosof Filodémos, od sedmdesátých let působící v Itálii, kde měl v Neápoli školu. Zemřel někdy mezi lety 40 až 35.

 

Konsul M. Minucius chránil Makedonii a Thrákii proti Skordiskům a Triballům. Jako proconsul tu válčil několik let a roku 107 Skordisky výrazně porazil, takže byl se mu dostalo poct v Delfách a senát mu povolil triumf, který držel následujícího roku 106, nejpozději 1. srpna. Z kořisti vybudoval Minuciovo sloupořadí, porticus Minucia vetus, kde se za republiky rozdávalo občanům obilí.

 

Pokračovala válka Římanů s Numidy, aniž by došlo k nějakému zvratu. Iugurtha sliboval, že se podrobí. Konsul Sp. Postumius musel do Říma uspořádat volby, bojová morálka legií klesala, viz rok následující.

 

Kimbrové, kteří se na území Helvétiů posílili částí keltských Bojů z oblasti dnešních jižních Bavor a Rakous, vstoupili do Gallií, kde žádali místní keltské kmeny o možnost usadit se na jihu země. Byli odmítnuti. Římané, kteří měli na války s Kelty, za ty totiž Kimbry a další migranty ze severu pokládali, ošklivé vzpomínky, viz rok 390sqq., opět žili v "hrůze z Keltů"/tumultus gallicus