129-120

129.

Ol. 162, 4

183 SE

119 AE

Lykiskos II.

a. u. c. 625

C. Sempronius Tuditanus a M’. Aquilius

************************************************************

C. Sempronius Tuditanus porazil illyrské Iapody. Zpočátku si vedl špatně, ale posílen zkušenostmi D. Iunia Bruta Callaika, vítěze nad Lúsítány, který v konsulském vojsku sloužil jako legát, se válečné štěstí otočilo. Jeho vítězství zvěčnil Hostius eposem Bellum Histricum. Konsul sám byl literátem, právníkem a historikem a psal o státoprávních záležitostech. • Iunius Brutus jako optimát stál roku 121 na straně konsula L. Opimia a více se v dějinách neobjevil.

 

Ve Stratoníkeji (viz předešlý rok) byli obležení vyhladověni a Aristoníkos alias král Eumenés III. Filopatór (nosil královské diadéma od roku 133) se vzdal M. Perpernovi; o králově osudu viz rok 126. Ten však při naloďování attalovských pokladů v Pergamu zemřel. Jeho nástupce M’. Aquillius „pacifikoval“ Asii, potvrdil územní zisky spojenců (viz předešlý rok) a zavedl římský řád do nové provincie; o jeho synovi a odplatě za působení v Pergamu viz rok 88. Ideolog héliopolítů Blossius z Kum si vzal život. • Evropská část bývalé říše Attalovců, jejíž dějiny se nyní po sto padesáti letech uzavřely, tj. Chersonésos Thrácký a Aigína, byla připojena k provincii Macedonia.

Galatové se dostali do sféry pontského vlivu. V thráckých oblastech v Evropě, které se nyní dostaly pod římskou správu, nastaly novým pánům vleklé boje s Thráky.

 

Koncem zimy, snad v březnu, nabídl král Fraátés II. Antiochovi Euergetovi mír. Seleukovec si však kladl vysoké podmínky, snad ty samé, které uzavřel s Parthy Euergetův praděd Antiochos Veliký.

Zimoviště seleukovské armády byla rozprostřena po celé Médii a severní Mesopotamii. Vojáci žili v rozmařilosti a u domorodců se stali neoblíbení. Fraátés II. s Parthy udeřil znenadání na místa, kde přezimoval Antiochos. Ačkoli byl varován před parthskou jízdou a jeho vojsko nebylo po zimě celé pohromadě, pustil se král do boje, v němž byl poražen a zabit (poslední nadějný Seleukovec vládl od roku 139). S ním zemřelo na třicet tisíc vojáků a byly to největší ztráty v bitvě, které kdy Hellénové utrpěly.

Antiochos VII. Euergetés Sótér byl třetím manželem Kleopatry I. They, s níž měl pět dětí (srov. rok 124 a 120): prvorozený syn Antiochos a dvě dcery Láodiky zemřeli záhy, druhorozený syn Seleukos padl se svou sestřenicí Láodikou VII. do parthského zajetí, kde s ním bylo královsky zacházeno a Fraátés II. se měl oženit s Láodikou, nicméně ze zajetí se již nikdy nevrátili. V Syrii zůstal Euergetův nejmladší syn Antiochos (IX.), lidově zvaný Kýzikénos, tj. Kýzický.

Smrtí Antiocha Euergeta přestala být říše Seleukovců definitivně mocenským faktorem i v Asii. V následujících šedesáti letech se kmenové území dynastie zmítalo v neuvěřitelně vášnivých bojích mezi jednotlivými příslušníky Seleukova rodu. Ztracené vojsko bylo poslední seleukovskou armádou s klérúchy z bývalých horních satrapií; vysoké počty žoldnéřů lze vysvětlit např. emigracemi po achájské válce a válce o attalovské dědictví.

Do Syrie se ze své parthské internace (srov. předešlý rok) právě „včas“ vrátil Démétrios II. Níkátór (poprvé vládl v letech 146 – 141, podruhé 130 – 125). Jeho přítomnost v Syrii možná hnala Antiocha Euergeta do unáhleného boje s Parthy. Démétrios II. se dal znovu dohromady se svou původní chotí Kleopatrou Theou, ale brzy se navzájem odcizili, prý pro Démétriovu krutost (?). Někdy v létě se Démétrios vypravil do Egypta na pomoc Kleopatře II., která ho volala proti Euergetovi II. a nabízela mu mj. ptolemaiovskou korunu. Od Pélúsia se však musel vrátit pro nespolehlivost svých vojáků (srov. dole).

Ve stejnou dobu propuklo v Syrii povstání proti Démétriovi Níkátorovi, které vedli Antiochejští a Apamejští. Města žádala krále Euergeta II., který byl v této době již jediným vládcem Egypta (viz níže), aby jim poslal jiného vládce ze seleukovského domu (viz rok následující). • V dobách seleukovských dynastických válek města výrazně posílila a měšťané vystupovali zcela autonomně. Čas od času si krále vybírali sami a bez souhlasu seleukovského vojska. Seleukovští měšťané zůstali pro historii většinou anonymní.

 

Parthové se tedy opět zmocnili Mesopotamie a Médie, které od nyní na dvě staletí budou patřit do jejich říše (srov. rok 141 a první ohrožení v roce 54 n.). Parthská vláda se krátce potom zřejmě etablovala i v Súsiáně. Seleukovci definitivně přišli o horní satrapie a z celé Mesopotamie jim prokazatelně zůstala zachována jen satrapie Parapotamie, která byla seleukovskou ještě v roce 96 (jak lze usuzovat podle nálezů mincí ze sídelního městečka Dúra-Európos; poslední doložené datum v seleukovské éře v jihobabylónském Uruku je až z března-dubna roku 128, nisannu 184 SE).

Fraátés II. se ještě t. r. musel vrátit zpět na východ do bojů proti Sakům (srov. předcházející rok), byv posílen jádrem Antiochova vojska, které donutil sloužit v jeho žoldu. V Seleukeji na Tigridu, která se opět stala sídelním městem Parthů v Mesopotamii, zanechal Fraátés jako místodržitele svého strýce Himera či Euémera, který hellénská města v Mesopotamii za protiparthskou vzpouru těžce potrestal. Mimo jiné tím, že rodiny přesidloval do Médie, zničil několik chrámů a prý vypálil agoru hellénského Babylónu.

 

Hyspaosinés, arabský dynasta v Charakéně (srov. rok 127), za Seleukovců zvané Meséné, se osamostatnil a prohlásil králem (razil mince s obrazem Hérákleovým). Vládl do roku 123 (?). • Hyspaosinés byl pravděpodobně předtím seleukovským stratégem v satrapii na Rudém moři.

 

Na jaře požádala královna Kleopatrá II. Sóteirá o pomoc svého zetě krále Démétria II. Níkátora (viz výše). Po jeho neúspěchu však opustila obléhanou Alexandreiu a uchýlila se ke své dceři Kleopatře I. They do Syrie, kde zůstala až do roku 124. • Kleopatrá II. Sóteirá vládla v Egyptě sama od roku 131.

Město Alexandreia se bránilo i nadále neoblíbenému Euergetovi II., a to až do roku 127 či 123.

 

Ióannés Hyrkanos I., vládce v Iúdaji, předtím spojenec Antiocha Euergeta a účastník parthského tažení, vpadl krátce do jihosyrských měst a do Samareie. Pravděpodobně z t. r. pocházejí první mincovní ražby Hasmónajů.

 

Zemřel filosof Karneadés z Kýrény, až do roku 137 scholarchos nové Akadémie a zakladatel tohoto směru. Narodil se roku 214.

Po smrti Scipiona Aemiliana (viz níže) odešel jeho přítel Panaitios (srov. rok 139) z Říma do Athén, kde se stal scholarchem stoy po Kratétovi z Tarsu (scholarchem od roku 137). Panaitios řídil stou do roku 110 (viz rok 127).

 

V Římě vyvstaly z průtahů při rozdělování půdy podle Semproniova zákona, lex Sempronia nové nepokoje, během nichž byl za neobjasněných okolností zavražděn P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus (ročník 185; podezřelá z otravy svého manžela byla Sempronie, sestra Gracchů, žena prý ošklivá, kterou Scipio nemiloval, ale žádné vyšetřování se nekonalo, srov. také rok 121)Předtím souhlasil v senátu s likvidací Ti. Sempronia Graccha. • Práce triumvirů/tresviri agris dandis (viz rok 133) ve složení C.(?) Fulvius Flaccus, C. Sempronius Gracchus a C. Papirius Carbo byla pozastavena a na odvrácení zlých znamení konány devítidenní hry.

 

************************************************************

128.

Ol. 163, 1

Tímotheos z Trallů

184 SE

120 AE

Dionýsios III.

a. u. c. 626

Cn. Octavius a T. Annius Rufus

************************************************************

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. poslal z Egypta do Syrie povstaleckým městům (viz předešlý rok) jako vhodnou výpomoc proti Démétriovi II. pretendenta seleukovského trůnu jistého Alexandra, údajně syna Alexandra I. Baly zvaného Zabinás, tj. aramejsky Koupený. Ve skutečnosti měl být synem jistého egyptského obchodníka Prótarcha. • Tímto činem mj. měli Ptolemaiovci navždy od Seleukovců pokoj!

Alexandros se spojil s Kleopatrou Theou, dal slavnostně pohřbít tělo krále Antiocha Euergeta, vydané parthským vládcem, a provolal se králem Alexandrem II. Královské atributy užíval do roku 123, ale nepoužíval žádných panovnických přízvisek. Na Alexandrovu stranu se postavil také židovský vládce Ióannés Hyrkanos I. Tato koalice ovládla Koilé Syrii.

Na severu a v přístavech Foiníkie Tyru, Sídónu a v Ptolemáidě vládl se svou alexandrijskou tchýní Kleopatrou II. Sóteirou seleukovský král Démétrios II.

 

Zřejmě vypukla válka mezi králem Hyspaosinem z Charakény a parthským místodržitelem Mesopotamie Himerem (viz následující rok).

Parthský král Fraátés II. byl ve válce proti Sakům (Skythům, srov. rok 170) na východě své říše. Z tohoto roku je rovněž doklad prvních čínsko-parthských obchodních a diplomatických styků, když se vyslanci chanského císaře Wu setkali s Parthy. Zároveň podali Číňané svědectví o tocharské pentarchii v Baktrii (srov. rok 130).

Číňané potvrdili přítomnost národa An-cchaj (novověké čtení Jen-cchaj), nebo-li Aornů či Aorsů, tj. Alanů čili Parthů v Sogdiáně. Čínskou misi vedl Čang-čchien/Zhang Qian (srov. rok 139; strávil přitom deset let v hunském zajetí, o nich viz 133 a 119). Navštívil také sídelní město Parthů An-si, zřejmě Arsak. O Hellénech v Sogdiáně žádná zmínka, pouze o jejich městech (srov. rok 130).

Číňané v rámci válek s Huny pod Čao Pchu-nuem/Zhao Ponu roku 108 vpadli do Kroránu/Lou-lan a proti Ku-š'/Gushi a obě tocharská království uznala nadvládu čínského císaře Wu a platily tribut, stejně jako od roku 101 ve Fergáně státní útvar zvaný čínsky Ta-Jüan/Dayuan, "Velcí Iónové", tedy některé z indobakterských hellénských království, srov. rok 130.

Roku 77 Wuův nástupce Čao/Zhao poslal do Lou-lanu vyslance jménem Fu Ťie-c'/Fu Jiezi, který na hostině v jeho počest vzal stranou krále-hostitele jménem An-kuej/Angui a dva z vyslancových lidí ho ubodali. Diplomat-atentátník dal pak královu hlavu vyvěsit na městskou bránu, varoval Tochary před paktováním s Huny a dosadil pročínského králova bratra Wej-tchu-čchi/Weituqi na trůn. Království Krorán se od této chvíle nazývalo Šan-šan.

Snad kolem roku 120 (viz tam), byla na základě těchto čínských "průzkumů" otevřena tzv. velká hedvábná cesta z Číny na západ (název je až novověký).

 

************************************************************

127.

Ol. 163, 2

185 SE

121 AE

Theodóridés

a. u. c. 627

L. Cassius Longinus Ravilla a L. Cornelius Cinna

************************************************************

Z Babylónie vyhnán parthský místodržitel Himeros; do úřadu jmenován roku 129 králem Fraátem II. Hyspaosinés z Charakény se stal králem Babylónie a snad ovládal i část Médie (?). V den 13. simánu, tj. 19. června, byl chrámovým shromážděním, puchru, čili nejvyšším správním orgánem Esangíly v Babylónu honorován jistý Itti-Marduk-balátu (což bylo jistě jeho tzv. druhé jméno pro styk s Babylónci, tzv. šumu šanu), který u Hyspaosina, bab. Aspásiné, zastával funkci ministra financí (řec. epi tón prosodón nebo ho epi tés aulés tú basileós).

V Edesse v Orrhoéně zemřel dynasta Ariaos/Arjaw (vládl od roku 132, resp. 137). Jeho nástupcem, nevíme jak, se stal 'Abdú, syn Maz'úrův (vládl do roku 120). Na rozdíl od zakladatele orrhoénské nezávislosti mají jeho nástupce se svým otcem jména arabská. Ani o nich nevíme nic bližšího než to, že jim do ruky hrála válka Parthů se Skythy na východě, viz rok předešlý a 124.

 

T. r. nebo následujícího se vzdala králi Euergetovi II. obležená Alexandreia. Euergetův vojevůdce Lochos, syn Kallimédův, se pak po Paovi stal stratégem Thébaidy.

 

V Athénách zemřel Kratés z Tarsu, jedenáctý scholarchos (nové) Akadémie (v úřadu byl od roku 137). Jeho nástupcem se stal Kleitomachos z Karchédonu alias Asdrúbás z Karthága (do roku 110).

 

V Tibetu byl korunován první král Ňatri Cenpa a rok 127 je začátkem jednoho z tibetských kalendářů, viz v indexu pod Tibet. Druhý kalendář začíná roku 1917 př. n. l., kdy se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwoče resp. Miwo (podle jiné tradice ale měl být současníkem Buddhovým n. jeho převtělením).

Někdy po této době se narodil v bájné Udijáně (viz v indexu s. v. Kalašové) polomýthický Garab Dordže/Garab Dorje, první z pozemských učitelů atijógy, tibetsky dzogčhenu/dzogchen, učení "velké dokonalosti". Byl inkarnací Buddhy Padmasambhary a v sanskrtu bývá jeho jméno rekonstruováno jako Prahevadžra. S bönem je dzogčhen základem ňingmapy, "staré školy", jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu. Podle jednoho zdroje se narodil 28 roků po Buddhově smrti (viz rok 483), novodobé tibetské odhady mají za začátek jeho učení rok c. 55 n. l.  

************************************************************

126.

Ol. 163, 3

186 SE

122 AE

Diotímos IV.

a. u. c. 628

M. Aemilius Lepidus a L. Aurelius Orestes

************************************************************

V Římě byl po triumfálním průvodu M’. Aquillia popraven Aristoníkos alias Eumenés III. Filopatór (viz roky 133 až 129).

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. dal v Alexandreji spálit gymnasion a vydal zákaz existence gymnasií v zemi. Byl to další výrazně protihellénský a protihellénistický čin, který podpořil Egypťany a Židy hlavně v Alexandreji. • Euergetova zvrhlost je v hellénských dějinách zcela ojedinělá!

 

Provincii Afriku postihl hladomor, který s sebou přinesla záplava kobylek. V této míře jde o první případ hladu, způsobeného kobylkami. Celou oblast Sáhelu a severní část východní Afriky sužují nálety kobylek dodnes.

 

Konsul L. Aurelius Orestes potlačil povstání na Sardinii. Římanům vypukla válka s keltskými Salluviy, kteří vyplenili okolí Massalie. Massalští se obrátili na Římany s další žádostí o pomoc (srov. 154; válka trvala do roku 123).

Podle censu bylo 394 726 římských občanů.

 

************************************************************

125.

Ol. 163, 4

187 SE

123 AE

Iásón II.

a. u. c. 629

M. Plautius Hypsaeus a M. Fulvius Flaccus

Rok 1 autonomní éry Tyru

************************************************************

Zřejmě v tomto roce vypuklo v Kappadokii lidové povstání proti královně Nýse-Láodiké (vládla od roku 130). Králem byl provolán její poslední syn Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór (v exilu od roku 130, vládl do roku 111). Královna Nýsa-Láodiké byla při povstání zabita.

 

Kleopatrá II. Sóteirá, která žila u své dcery Kleopatry I. They v syrském exilu (srov. rok 129), se usmířila se svým bratrem a manželem Ptolemaiem VII. Euergetem II. „Zloduch na Nilu“ přestal podporovat usurpátora seleukovského trůnu Alexandra II. Zabinu (viz rok 123).

Král Démétrios Níkátór byl u Damasku poražen Alexandrem II. a uchýlil se do Tyru, kde hledal asyl v chrámu Héráklea. Zde byl zabit, když ho Kleopatrá Theá zcela opustila (a prý i otrávila, neboť prý žárlila na Rhodogenu, kvůli níž si i předtím vzala jeho bratra Antiocha VII.; srov. rok 141, 129). • Démétrios II. Níkátór, bratr Antiocha Euergeta, vládl od roku 146 do roku 141, jeho druhá vláda trvala od roku 130.

Královláda Seleukova domu přešla nyní na královnu Kleopatru I. Theu Euetérii, jež se tak po své matce (srov. léta 131 až 129) stala druhou ženou, která v hellénistických dějinách Egypta a Syrie neomezeně vládla. Sídlila v Ptolemáidě.

Po krátké době přijal bez jejího svolení Seleukos V., dítě, které měla s Démétriem II., královský titul. • Rodné jméno Seleuka V. bylo Démétrios a vládl krátce jen v roce 188 SE syrského počítání.

Začaly autonomní ražby foiníckých městských států Tyru a Askalónu.

 

V indobakterském státu Euthydémovců zemřel král Zoilos I. Dikaios, zřejmě bratr Agathokleův a Pantaleontův, syn Démétria I. (vládl od roku asi 155). Pravděpodobně bezprostředně následoval v tomto helléno-baktrijském státečku jeho syn Lýsiás Aníkétos (vládl do roku 110).

V říši Antimachovců zemřel král Antimachos II. Níkéforos, bratr Menandrův (vládl od roku 130). Následoval jeho syn Filoxenos Aníkétos (vládl asi do roku 115).

 

V Alexandreji vypuklo povstání části ptolemaiovské armády pod stratégem Marsyou. Stratégos Hégelochos, věrný Euergetovi II., vzpouru potlačil. Marsyás byl zřejmě věrný královně Kleopatře II., která byla stále ještě v exilu (srov. následující rok). Euergetés potrestal povstalce mírně.

 

Návrh konsula M. Fulvia udělit Italikům, především ale Latinům, římské právo, byl senátem zamítnut. Přišla první otevřená vzpoura Italiků (srov. rok 133 a 91) v Asculu v Picenu a ve Fregellách. Fregelly byly Římany zničeny a zbytek obyvatel přesunuli do nově založeného blízkého Fabrateria Nova. • Fabrateria Vetus bylo kdysi město Volsků.

Zemřel C. Laelius Sapiens (narozen kolem roku 190).

 

************************************************************

124.

Ol. 164, 1

Boiótos ze Sikyónu

188 SE

124 AE

Níkiás IV. a Ísegniés

a. u. c. 630

C. Cassius Longinus a C. Sextius Calvinus

************************************************************

V Syrii dala královna Kleopatrá Theá Euetériá (31) krátce poté, co přijal královský titul, odstranit svého syna Seleuka V. (podle jiné verse ho prý sama zastřelila šípem; těšil se z královlády jen od předešlého roku). Po určité době si přibrala za spoluvládce svého druhorozeného syna s Démétriem Níkátorem Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka (16), který byl do té doby na vychování v Athénách, kde též dostal přízvisko Grýpos, tj. Křivonosý, Skoba. Grýpos vládl do roku 96.

 

Ve válce Parthů se Saky, tj. středoasijskými Skythy, padl král Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór (vládl od roku 138): v rozhodné bitvě přešli hellénští žoldnéři, bývalé jádro seleukovské armády Antiocha Euergeta, (viz rok 129) k Sakům/Sakaraukům. Událost lze datovat již do roku 128. Na východu parthské říše na území dn. íránského Sistánu a Balúčistánu se etablovala konfederace kmenových území Saků, jemuž se později říkalo Sakastán. 

Himeros či Euémeros, strýc Fraáta II. a místodržitel v Mesopotamii, který zde dosud vedl neúspěšnou válku s králem Hyspaosinem Charakénským (srov. roky 127 a pak 123 či 121), byl provolán králem Parthů jako Arsakés VIII. Artabános II. (vládl jen krátce; o počtech arsakovských Artabánů viz rok 10+ a 12+). Artabános se musel okamžitě vypravit do války proti Tocharům a Sakům na východ.

Celým jménem vládl Artabános jako král Arsakés VIII. Artabános II. Theopatór Filadelfos Filhellén, nebo též jako Arsakés Epifanés Filhellén Níkéforos, což je první užití později u Parthů oblíbené královské titulatury. • Uctivý vztah Parthů k Hellénům je pozoruhodný a ve světových dějinách ojedinělý. Hellénský živel měl ostatně později u parthské šlechty vždy otevřené dveře a filhellénství nebylo jen součástí panovníkovy titulatury. Říše Parthů byla po staletí jedinou oblastí, kam bylo možné uprchnout před vůlí Rómy…

Král Artabános II. byl mladším synem Friapatiovým, bratr Fraáta I. a Mithridáta I. a je ryze  hypothetické, zda Himeros je identický s králem Artabánem II.

V Mesopotamii pokračovaly boje Parthů s Elymájci a s Araby z Charakény. Stratégem Parthů byl jistý Pilinussu, což by mohla být babylónská forma hellénského jména Filínos (?). Stratégem protivníků byl Tí'mútúsu, tj. Tímotheos, syn Hyspaosinův.

 

Kleopatrá II. Sóteirá se vrátila do Alexandreie. V exilu u své dcery v Syrii byla od roku 129 (srov. rok 125). V Egyptě bylo obnoveno trojvládí Bohů Dobrodějů, Theoi Euergetai III., druhá vláda (srov. roky 142 a 133), tzn. vláda Ptolemaia VII. Euergeta II., jeho sestry Kleopatry II. a Kleopatry III., jíž se říkalo Manželka. Ptolemajovci v tomto královském triumvirátu vydrželi do roku 116 (srov. ale 118).

Král Euergetés II. poslal do Syrie pomocné jednotky Antiochovi Kalliníkovi a nabídl mu ruku své nejstarší dcery Kleopatry Tryfainy (viz následující rok).

 

Římanům vypukla válka s jihogallskými Arverny a Allobrogy (trvala do roku 122). Směr jejich expanse se nyní obrátil i do Gallií a dobytím celé země ji završí po sedmdesáti letech války Caesarovy.

V Římě byl založen vodovod aqua Tepula.

 

************************************************************

123.

Ol. 164, 2

189 SE

125 SE

Démétrios II.

a. u. c. 631

Q. Caecilius Metellus (Balearinus) a T. Quinctius Flamininus

************************************************************

V Antiocheji povstalo obyvatelstvo proti králi-usurpátorovi Alexandrovi II. Alexandros uprchl do Seleukeie na Moři a odtud chtěl přes Poseidión uniknout do Hellady. Jeho vlastní přívrženci ho však v nepřízni počasí opustili, byl zajat a v ležení Antiocha Kalliníka popraven. • Alexandros II. zvaný Zabinás vládl od roku 128.

Pak se král Antiochos VIII. Kalliníkos oženil s dcerou Ptolemajovce Euergeta II. Kleopatrou II. Tryfainou I. Syrskou (srov. předešlý rok).

 

V bojích s Tochary a Saky podlehl následkům zranění král Parthů Arsakés VIII. Artabános II. (vládl od minulého roku). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl do roku 88). Snad hned na začátku vlády uzavřel na východě příměří se Saky a s Tochary a vypravil se do Mesopotamie. V bojích proti němu padl jeho zdejší rival z Charakény, král Hyspaosinés (vládl od roku 127?), a to buď ještě t. r. nebo někdy do roku 121, kdy bylo parthské západní tažení dokončeno.

 

Q. Caecilius Metellus dobyl v letech 123 až 122 Baleár, útočiště a základny námořních pirátů (srov. roky 654; po roce 202 zde po Karthágincích mocenské vakuum). Římané na ostrovech založili pro Italiky z Hispánií kolonie Palma a Pollentia.

Římané podmanili keltské či kelto-ligurské Salluvie/Salye, s nimiž byli ve válce od roku 126. Nedaleko jejich sídelního oppida s novodobým jménem Entremont, zřejmě kdysi prvního keltského osídlení městského typu, dobytého a vyvráceného založil prokonsul C. Sextius Calvinus kolonii Aquae Sextiae, nazvanou jím podle množství léčivých vod, dnešní Aix-en-Provence, a část území Římané věnovali Massilským.

Za války dobyli a vyvrátili Římané keltskou svatyni s novověkým názvem lokality Roquepertuse u Velaux severně od Massalie stojícího od c. 600, kdy zřejmě do oblasti dříve ligurské Keltové pronikli, s chrámem s lebkami skutečnými i kamennými v podobě dvojhlavého boha a soškami, z nichž jedna sedí v buddhistickém stylu. • Salluviové byli roku 121 zahrnuti do nové římské provincie (viz tam).

Na Sicílii mohutná erupce Aetny/Aitné zničila lávovými proudy kraj kolem Katany a žhavý popílek na střechách zavalil domy. Senát povolil měšťanům desetiletou daňovou úlevu. 

 

V Římě proběhl první rok tribunátu lidu C. Sempronia Graccha (v úřadu do roku 121). Pokračoval ve stopách svého staršího bratra Tiberia, viz rok 133. Prosadil zákony o rozdělování obilí plebejům/lidu, tj. národu, za nízkou cenu státem dotovanou (6 1/3 assů za měřici) navržené podle hellénistického vzoru, lex frumentaria, o rozšíření daňového systému do nové provincie, lex Sempronia de Provincia Asia, o volbách jezdců do soudních porot, kam již nesměli senátoři, lex iudicaria. Navrhoval také zvýšení počtu senátorů ze tří set na devět set, a to přidáním šesti set jezdců/rytířů.

Prošel vojenský zákon, lex militaria, zakazující odvádět k vojsku před sedmnáctým rokem věku a podle něhož všechny náklady na výzbroj a výstroj nese stát. Zákon o rozšíření římského občanství na všechny s právem latinským a o přidělení všem Italům práva latinského neprošel pro odpor plebejů, neboť by museli své výhody sdílet s další velkou skupinou lidí; viz ovšem mnohem revolučnější rozšíření za spojenecké války roku 90.

Z téhož roku je také zákon o výstavbě komunikací lex de viis muniendis, opět inspirovaný hellénistickým vzorem (Pergamon, Alexandreia apod.). Podle něho byly silnice v krajině vedeny rovně a bez velkých výškových výkyvů, s množstvím mostů apod.: komunikace „dálničního“ typu.

Silnice byly důsledně opatřeny milníky a v určitých vzdálenostech byly dokonce po obou stranách umisťovány vystupující kameny, aby se z nich snadněji dalo nasedat na koně.

 

************************************************************

122.

Ol. 164, 3

190 SE

126 AE

Níkodémos II.

a. u. c. 632

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Fannius

************************************************************

V Římě byl opět lidovým tribunem C. Sempronius Gracchus. Jeho přičiněním byly přijaty zákony o zakládání nových kolonií a o přídělu půdy v nich, lex de coloniis deducendis; nově osídleny měly být Capua, Tarentum a Karthágo (pod jménem Iunonia, k čemuž však nyní nedošlo, neboť údajně vlci vyvrátili milníky vymezující novou osadu, věštebné poselství ominosní; viz rok 44). • Triumvirové určení k řízení prací pracovali jen do roku 119 nebo 118. 

C. Sempronius se vydal do Karthága a v létě se vrátil do Říma. Zde již byly občanské rozbroje mezi optimáty a populáry opět v plném běhu (srov. rok 133). Nesmírně se zasloužil o rozšíření základny římského státu doma, v Itálii i cizině, zahájil proces intensivní kolonisace a šíření italského/římského živlu po Středomoří. • Konsul C. Fannius, přítel Scipiona Aemiliana a protivník C. Sempronia Graccha, byl žák Panaitiův a autor knihy dějin, annálů.

 

************************************************************

121.

Ol. 164, 4

191 SE

127 AE

(Fókión)

a. u. c. 633

L. Opimius a Q. Fabius Maximus Aemilianus Allobrogicus

************************************************************

V Pontu byl zavražděn král Mithridátés V. Euergetés (vládl od roku 169). Důvod násilného činu neznáme. Nástupci se stali jeho dva synové Mithridátés VI. Eupatór (starší, bylo mu c. jedenáct) a Mithridátés VII. Chréstos. Regentkou za ně byla jejich matka Láodiké II. Pontská (předtím viz jako Láodiké VI. Syrská), a to spolu s vrahem svého manžela, jehož jméno ale v historii zapadlo (její regentská vláda trvala do roku 112, Mithridátés VI. později vládl do roku 63). Viz dále rok 118.

Poučen později nutností a možná díky vědeckým sklonům věnoval se Mithridátés VI. výzkumu jedovatých látek a ochraně před nimi. Dosáhl ve farmakologii značného věhlasu a byl natolik úspěšný, že jeho denně aplikované antidotum proti případnému otrávení u stolu mu na konci vlády v roce 63 zabránilo úspěšně pozřít jed (viz).

Současně pouze o tomto Mithridátovi jako o jediné korunované hlavě starého věku, a dějin vůbec (srov. ještě Kleopatru VIII.), historie zaznamenala, že prý hovořil 22 jazyky a že pro styk se svými poddanými nepotřeboval služeb tlumočníků.

Přítel krále Mithridáta Euergeta a jeho vojevůdce Dóryláos starší z Amísu, praprapraděd zeměpisce Strabóna, přišel krátce před těmito událostmi na Krétu verbovat vojáky pro svého krále. Po změně na pontském trůnu se rozhodl zůstat na Krétě a bojovat na straně Knósských, kteří si ho zvolili za stratéga, proti Gortýnským. Gortýnské ve válce porazil a do Pontu se již nevrátil. Oženil se s Makedonkou Steropou, s níž měl dva syny a dceru. Jeho synové Lágetás, jehož vnučka byla Strabónovou matkou, a Stratarchos se později na pozvání vrátili do Pontu k Mithridátovi Eupatorovi. Syn Doryláova bratra Filetaira, Doryláos mladší, s Eupatorem vyrůstal.  

Velká Frygie a Lykáonie, které byly od roku 130 součástí království Pontos (viz tam) dostaly od římského senátu blíže nespecifikovanou svobodu. Frygie byla roku 116 připojena k provincii Asia.

 

Charakéné se definitivně stala parthskou (srov. rok 123 o smrti Hyspaosina?), rovněž tak celá Mesopotamie. Válka trvala od roku 129 nebo 127. Charakéné si však podržela status samosprávy v podobě poddanského království. Posledními jeho vladaři poddanými parthským panovníkům byli Attambélos IV. a Orabzés či Obadás, kteří spadají do doby Trajánova tažení do Mesopotamie. Jména vladařů známe jen z mincí a jednotlivá data jsou jen roky ražby mincí (v závorce); dobu vlád neznáme:

po Hyspaosinovi přišel Apodakos (109),

Tiraios I. Euergetés (89, srov. Tiraios ze Sús),

Tiraios II. Sótér kai Euergetés (60 až 39),

Théonésios I. Sótér Euergetés (39),

Attambélos I. (? 29 až rok 5 n. l.); následující dva vládci s pozdně babylónskými jmény (!),

Abinérgalos I. Sótér (Abinérglos; 9 n. l., tj. bab. Abí-Nergal) a

Adinnérgalos II. Sótér (21 n. l., tj. Adin-Nergal). Pokračování viz v příloze Dynastové.

V této době byli hlavním ethnikem Charakény Arabové, kteří se asimilovali s původními sumersko-aramejskými a elamskými substráty a stáli pod vlivem hellénismu.

 

Římané ukončili válku proti keltským Allobrogům, kterou od roku 124 vedli kvůli králi Salluviů Tutomotulovi, jemuž poskytli Allobrogové útočiště, a také za to, že pustošili území Haeduů, římských spojenců. Král Allobrogů se vzdal konsulovi Q. Fabiovi, vnukovi Aemilia Paulla. Král Arvernů Bituitus, s nímž byla vedena válka od téhož roku, byl poražen prokonsulem Cn. Domitiem Ahenobarbem a poslán do Říma, kde byl ve své stříbrné zbroji veden v triumfu; senát ho internoval v Albě, jeho syna Congonnetiaka ponechali po Domitiově triumfu roku 120 v Římě. Bituitův otec Lúerios (řecká podoba jména) byl ve své generaci nejbohatším z Gallů a disponoval vlastní armádou postavenou ze své rozsáhlé klientely. • Cn. Domitius vděčí vítězství bojovým slonům, z nichž měli Kelti strach; zřejmě to bylo jediné římské vítězství dosažené s použitím slonů

Cn. Domitius uspořádal nová území v provincii Gallia Ulterior/Transalpina, pozdější Gallia Narbonensis, dnešní Provence (srov. rok 118)Do nové provincie bylo mimo jiné zahrnuto čerstvě dobyté území Salluviů a Allobrogů. Rozkládala se od Pyrenejí podél Středomoří na východ až po Alpy, na severu po pohoří Cebenna/Kemenna až po Lemanské jezero.

O konsulovi Q. Fabiovi Maximovi, vnukovi L. Aemilia Paulla, se vyprávělo, že v bitvě s Allobrogy na soutoku řeky Isary s Rhodanem 8. srpna t. r. a Cn. Domitia s Arverny, v nichž údajně padlo na 130 tisíc Keltů (?), se zbavil horečnatého onemocnění, které ho sužovalo před bitvou (srov. obdobnou situaci roku 374). Podle jiného podání rozdrtil Q. Fabius se třiceti tisíci Římany armádu dvou set tisíců Keltů.

 

V Římě vrcholil latentní konflikt mezi populáry a optimáty. Vůdce optimátů konsul L. Opimius zasáhl v létě proti příznivcům C. Sempronia Graccha naplno: v pouličních bojích byl zavražděn Fulvius Flaccus a C. Sempronius Gracchus se dal v zoufalé situaci zabít svým otrokem Filokratem, který si sám pak vzal život. Opimius slíbil vyvážit Gracchovu hlavu zlatem a jistý L. Septimuleius mu ji přinesl a podle jedné verse prý vyňal mozek a nalil do ní olovo...

Následovaly na základě poprvé použitého nejvyššího rozhodnutí senátu, consultum ultimum, popravy na tří tisíc protivníků, příznivců agrárních a dalších reforem ve státě (srov. rok 119 a 118). L. Opimius byl sice tribunem lidu Q. Deciem obžalován za to, že dal zatknout římské občany bez soudu, ale zproštěn viny. • Matka obou Gracchů Cornelia žila po smrti synů v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím (k tomu srov. rok 183).

V Římě byla postavena basilica Opimia, veřejné zastřešené tržiště (srov. jméno konsulovo).

 

************************************************************

120.

Ol. 165, 1

Akúsiláos z Kýrény

192 SE

128 AE

(Eumachos)

a. u. c. 634

P. Manilius a C. Papirius Carbo

************************************************************

V Syrii se pokusila královna Kleopatrá I. Theá Euetériá (nominálně vládla od roku 125, ve skutečnosti již od zajetí svého druhého chotě, srov. rok 141) otrávit svého syna a od roku 124 spoluvládce Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka. Antiochos byl evidentně předem informován, a proto donutil matku, aby otrávený pohár vypila sama. K tomuto kroku ho zřejmě popíchla jeho manželka Kleopatrá II. Tryfainá I., dcera Ptolemaia VII. Euergeta II. a Kleopatry III. Egyptské. Antiochos VIII. pak vládl samostatně do roku 96.

Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá byla dcerou Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské. Známe jména jejích devíti dětí. Z později vládnoucích potomků nezemřel žádný přirozenou smrtí, snad onen Seleukos v parthském zajetí (viz roku 129). Jejími manželi byli vladaři:

1. Alexandros I. Theopatór Euergetés, zv. Balás, s nímž měla syna Antiocha VI. Epifana Dionýsa,

2. Démétrios II. Níkátór, s nímž měla syny Seleuka V. (rozený Démétrios) a Antiocha VIII. Kalliníka; dcera Láodiké VII. se stala Fraátovou ženou,

3. jeho bratr Antiochos VII. Euergetés; jeho prvorozený syn s ní jménem Antiochos a dvě dcery, obě jménem Láodiké, zemřely záhy. Druhý syn Seleukos zůstal v parthském zajetí a králem se pak stal nejmladší z těchto dětí Antiochos IX. Filopatór (viz rok 129).

 

V Orrhoéně zemřel dynasta 'Abdú (vládl od roku 127) a jeho nástupcem se stal Fradašt, syn Gebar'ú, vládnoucí do roku 115. Byl to pravděpodobně dosazený parthský údělný vládce, pokud ne přímo guvernér-satrapa, a se svými edesskými předchůdci neměl nic společného. Zda lze spojit otcovo jméno s íránským jménem Gaubaruva/Gubaru znějící v řecké podobě Góbryás, nebo s arab. Gabbár/Gábir, zůstane za tohoto stavu pramenů nejasné.

 

V Indobaktrii v říši Eukratidů zemřel král Archebios Dikaios Níkéforos (vládl od roku asi 130). Nástupcem se stal jeho strýc, syn Hélioklea I., Hélioklés II. Dikaios, jenž vládl do asi roku 115.

 

Kolem tohoto roku zemřel ve svém rodišti po pádu z koně politik a historik Polybios z Megalopole (nar. v Megalopoli kolem roku 200). V Alexandreji zemřel jeho vrstevník, historik a geograf Agatharchidés z Knidu.

Po roce 120 zemřel v Athénách místní rodák Apollodóros, alexandrijský učenec, historik a grammatik (nar. kolem r. 180).

Někdy kolem tohoto roku se snad otevřela tzv. velká hedvábná cesta z Číny do Středomoří kontinentem přes Střední Asii, kam až byla chráněna pevnůstkami (srov. 128 a rok 6). V lokalitě Süan-čchan-či/Xuanquanzhi, čínské poštovní stanice u garnisonního města Tun-chaung/Dunhuang v provincii Kan-su, nalezeny bambusové "hygienické tyče" z latriny se zbytky látky z oděvů a výkaly s parasity, mimo jiné s vajíčky jaterní motolice potvrzující předpoklad, kudy se na Západ dostávaly epidemie s původem v Kantonu - Kuang-tungu/Guangdong. Stanice fungovala v letech 111 př. n. l. až 109 n. l. a odtud je též nejstarší nález popsaného papíru (c. 8 př. n. l.).

 

V Numidii adoptoval král Micipsa Iugurthu, nemanželského syna svého bratra Mastanabala, viz rok 149. Nový princ si měl po vládcově smrti rozdělit říši Numidů s královými vlastními syny Adherbalem a Hiempsalem (srov. dále rok 118). Král dal na doporučení P. Cornelia Scipiona Africana Aemiliana, velitele před Numantií, kde numidské jízdě k velké římské spokojenosti velel Iugurtha, viz rok 134.

 

Asi v téže době se podstatná část germánských Kimbrů pro velké zátopy pobřeží ve svých původních sídlech v Jutsku vydala na jih. Keltskými Boji byli odraženi snad v místě, kde Labe opouští dnešní Čechy, když se pokoušeli vniknout do země. Kimbrové tedy prošli Slezskem a Moravskou branou se dostali do Pannonie (viz dále rok 118 a 113).Pannonové byli illyro-keltským kmenovým svazem a jeho největšími kmeny byli Breukové, Andizétiové, Ditiónové, Peirústové, Mazaiové a Daisitiátové, jejichž vůdcem byl později Batón, pravděpodobně protivník Burebistův.