149-140

149.

Ol. 157, 4

163 SE

99 AE

(Mikión či Faidriás, srov. předešlý rok)

a. u. c. 605

L. Marcius Censorinus a M’. nebo M. Manilius (?)

************************************************************

Ve Spartě bylo odsouzeno 24 občanů, mezi nimi Menalkidás, za protiachájskou činnost na smrt (srov. předešlý rok). Úředníci umožnili odsouzeným útěk do Říma. Celý spor se točil kolem vztahů Sparty k Megalopolským (srov. rok 164).

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Dámokritos. Zemřeli Diaios, děd posledního stejnojmenného spolkového stratéga (viz rok 148) a hanebnostmi proslulý Kallikratés (srov. např. rok 167); jeho obrazy prý byly hned nahrazovány Lykortovými, stratéga z federální éry před rokem 168 a otce Polybiova, který se mezitím v italském zajetí dopracoval mezi římskou elitou významné posice. Spor spolku se Spartou sice v Římě senát nerozhodl, ale jeho sympatie byly na straně Lakedaimonských. Římany Achájové roztrpčili.

 

Andriskos, vydávající se za Perseova syna Filippa (viz rok 165), odešel z Mílétu do Býzantia, viz rok 151. Měšťané ho přijali s poctami, za což byli pak Římany potrestáni, a od nich putoval k thráckému dynastovi Téréovi IV. Térés ho rovněž přijal na úrovni, dal mu stovku vojáků a doporučil dalším dynastům, aby Pseudofilippa podpořili (srov. rok 177). Térés byl ženat s jedinou dcerou Filippa V. a mohl tedy být i Andriskovým otcem (?). Od nich dostal dalších sto vojáků a dynasta Barsabás se svými Andriska doprovodil do Makedonie. Andriskos pak porazil milici I. makedonské meris v Odomantice a brzy na to II. meridy. Lžifilippos Andriskos se rychle stal pánem celé Makedonie. V Pelle se dal provolat králem Filippem VI. (vládl jen jeden rok).

[Dnes již nelze stanovit, nakolik byla hnutí Andriskova, později Aristoníkova roku 133nnásl. nebo Saumakova roku 108n. národní či sociální, který z komponentů převažoval, srov. rok 166]

Andriskovi Makedonci porazili praetora P. Iuventia Thalnu s jednou legií a Filippos VI. se vypravil do Thessalie. Kartháginci mu údajně měli ve své kritické situaci slíbit loďstvo: snad poslední zoufalá snaha o protiřímskou koalici. Jejich boj s Římany skončil už roku následujícího a dává se mu označení čtvrtá válka makedonská. Usurpátor nebyl dobrým vládcem, spíše sociálním snílkem: zabavoval majetky bohatých Makedonů, vymýšlel obvinění a hubil prý i své přátele. 

 

V Bíthýnii Níkomédés, prvorozený syn Prúsiův, otcem poslaný někdy před rokem 150 do Říma, měl být z Prúsiova rozhodnutí odstraněn: král vyslal Ménu jako posla a zároveň jako vraha svého syna. V Římě se však Ménás domluvil s Androníkem, vyslancem krále Attala Filadelfa, a ukuli spiknutí: s Níkomédem a s attalovskou pomocí odjeli z Itálie. V Épeiru přijal Níkomédés II. Epifanés (c. 50?) královský titul a diadéma (vládl do roku 95)Attalos Filadelfos se Níkoméda ujal a jeho jménem požadoval na Prúsiovi Kynégovi několik měst a polností pro jeho vlastního syna. Když Prúsiás odmítl, vypukla válka. Prúsiás byl v poli poražen a obležen v Níkaji, která však otevřela brány, a na pokyn vlastního syna Níkoméda byl starý král zabit. Prúsiás II. Kynégos (c. 70?) vládl od roku 182. • Jeho první ženou byla sestra krále Persea Apamé (IV.), druhou Ditizélé II., sestra Thráka Diégylia, jenž nakonec zůstal jediným Prúsiovým spojencem. Prúsiás byl všeobecně neoblíben, označován za nevzdělance, nevychovance, změkčilce. 

Zároveň s králem Kynégem byl zabit jeho mladší syn Prúsiás Monodús, který byl otcem určen k nástupnictví (Monodús značí, že měl zuby jako Pyrrhos nebo zcela vypadané, tzn. asi Jednozubý). O reakci Diégylia viz rok 144. Diégylis proslul zhovadilou krutostí na zajatcích i poddaných. Jeho pověst dosáhla úrovně Falarida Akragantského a Apollodóra Kassandrejského, srov. rok 569 a 278. O své svatbě dal v oběť roztít dva hellénské bratry cestující z Attalova království. 

Podle jiné chronologie bíthýnských králů vládl Níkomédés II. Epifanés jen do roku 128 n. 127, Níkomédés III. Euergetés po něm do roku asi 94 a po něm Níkomédés IV. Filopatór do roku 74. 

 

V Syrii po prvotním nadšení z nového krále přišlo zklamání. Alexandros I. se správě říše nevěnoval, zanedbával zcela horní satrapie permanentně ohrožované sílícími Parthy a iredentou lokálních dynastů. Za Alexandra též přešla řevnivost foiníckých států na moři Aradu/dn. Arwád a Marathu/dn. Amrít v SYR v otevřené nepřátelství. Dlouho pod personální unií v královládě se oba městské státy za Antiocha III. oddělily. Marathos začal prosperovat, Aradští žárlit. Uplatili Alexandrova ministra Ammónia třemi sty talenty, aby Marathos dal vojensky obsadit a vrátil jeho území Aradu. Ammónios poslal s vojáky jistého Ísidóra, ale Marathští ho do svých zdí nevpustili. Sami poslali do Aradu deset vyslanců s nejstaršími sochami svých bohů, aby vyjednali mír mezi městy. Sochy před Aradem dav rozbil, posly zavřel a později zavraždil. Pokoušeli se pak jménem zavražděných dopisy přesvědčit, že oddíl vojáků, který do Marathu dorazí, jde jeho obyvatelům na pomoc. Lest prozradil jakýsi námořník a jak to celé dopadlo, nevíme. Válka obou měst svědčí o neschopnosti Alexandra I. nastolit v jádru své říše zemský mír. O osudu obou měst viz rok 144sq.

 

Na začátku roku vypukla třetí, celkově ale čtvrtá a poslední válka púnská (trvala do roku 146; viz roky 264 nn., 238 n. a 218 nn.). Senát vyslal oba konsuly do pole s utajovaným pokynem vyvrátit Karthágo. Na Afriku směřovalo osmdesát tisíc vojáků pěchoty, čtyři tisíce jezdců, padesát válečných lodí a nesčetně dopravních. Púnské vyslance snažící se válku odvrátit senát balamutil ještě podmínkou, že musejí konsulům, tou dobou ještě na Sicílii, dodat tři sta dětí z předních kartháginských rodin jako rukojmí.  

Napodobili Utiku, která odpadla od Kartháginců ještě roku předešlého a vydala se Římanům pod ochranu; garantovat poddanství mělo sto rukojmí. Římané asi v lednu konali u Tarenta hry na počest podsvětního Díta jako přesně před sto lety za první války púnské a pak se pod konsulem Maniliem vylodili v Africe, jeho kolega Marcius velel námořním operacím.

Zoufalí Kartháginci se pokoušeli dále vyjednávat s Římany, kteří se vylodili v Utice. Když jim jako podmínku míru dal konsul Marcius Censorinus příkaz vydat všechny válečné stroje a údajně i výzbroj, udělali to a sami to dovezli do římského ležení; bylo to prý dvě stě tisíc "zbraní" a dva tisíce katapult. Římané ale chtěli válku a když Kartháginci odmítli neuvěřitelnou podmínku přestěhovat své město o asi patnáct kilometrů do vnitrozemí, dostali konečně definitivní zelenou. 

Karthágincům velel v poli Hasdrubal s přezdívkou Boétharchos/"Kapitán", který zničil před dvěma roky púnskou armádu ve válce s Masinissou, za což měl na krku rozsudek smrti, nyní odvolaný. Vojenským velitelem města byl určen jiný Hasdrubal, syn Masinissovy dcery. Řídil obnovu výzbroje: Kartháginci údajně denně vyrobili sto štítů, tři sta mečů, tisícovku šípů do katapult, pět set oštěpů a kopí. Válka byla vedena ve znamení jasné převahy Římanů, třebaže měli zkraje problémy se zásobováním a v obléhání důmyslných hradeb byli bezdradní. Kartháginci neměli v podstatě spojenců. Byla to válka totální a Púnové propustili i otroky na svobodu a dali jim zbraně. Hasdrubal porazil Římany pod konsulem Maniliem u města či pevnosti Neferis poblíž Karthága, na ústupu je napadl Himilkón řečený Fameás v čele spojeneckých libyjských jezdců.

Po smrti Masinissově, viz zde níže, se však Fameás po rozmluvě se Scipionem Aemilianem rozhodl přidat se svými jezdci k Římanům. Senát ho v Římě, kam odplul se Scipionem, obdaroval purpurovým pláštěm, fešnou výstrojí a výzbrojí, penězi a stříbrným stolovacím nádobím k tomu. 

 

Koncem roku zemřeli římský velkostatkář a konservativec M. Porcius Cato Censorius (ročník 234) a numidský král Masinissa (ročník snad 243), vlastní původcové poslední púnské války (Masinissa vládl od roku 205, od roku 202 sám, viz). Cato byl téměř padesátkrát hnán před soud, ale nikdy odsouzen nebyl; sám byl rovněž žalobmilovný, pronásledoval obohacování vojenských velitelů ve válkách, nespravedlnosti vůči spojencům a soudil se ještě v posledním roku svého života. Možným důsledkem jeho činnosti byl zákon, velmi liberální, o vydírání provinciálů, viz zde níže.

Masinissa odkázal synům společnou královládu, ale o jejím vykonávání měl rozhodovat P. Cornelius Scipio Africanus Aemilianus, jak jim stačil oznámit. Krále nezastihl na živu a z množství synů vybral Říman tři. Nedělil však království územně, nýbrž podle vládních kompetencí (soudy, armáda etc.). Masinissu pochovali v jeho královské residenci v městě Thugga/řec. Tókai, d. Duqa v TN, do roku 46 v království, pak v provincii, a Micipsa zde zasvětil otci chrám.

Numidie byla tedy opět rozdělena, a to mezi Masinissovy syny Micipsu, Gulussu a Mastanabala. Brzy však vládl Micipsa v celé Numidii sám. Způsob, jakým toho dosáhl, neznáme, bratři údajně onemocněli a zesnuli (vládl do roku 118). • Masinissa, který ještě krátce před smrtí porazil Karthágince v poli, viz zde výše, měl posledního potomka jménem Metymenna, podle jiných Sthembanos, ve svých 86 letech (pokud zemřel v devadesáti). Cato měl posledního syna ve svých osmdesáti letech z dcery svého klienta: rod Porciů se tak rozdělil na Liciniany a na Salaniany, k nimž patřil i Cato Utický.

 

V Římě byl z iniciativy tribuna lidu L. Calpurnia Pisona Caesonina, neúspěšného praetora roku 154 v Zadní Hispánii (viz rok 153), vydán zákon proti vydírání v provinciích a pro jeho dodržování byl vytvořen stálý soudní orgán (lex Calpurnia de repetundis): začal působit první ze stálých trestních soudů (quaestiones perpetuae), a to při žalobách z vyděračství při správě provincií (quaestiones de repetundis). Trestem pro usvědčené byla pravděpodobně pouze peněživá pokuta, srov. rok 100. Roku 123 byl zákon návrhem praetora M'. Acilia Glabriona utužen protiaristokraticky, když lex Acilia repetundarum/Aciliův zákon o náhradě vydíraných peněz nově stanovil, že soudci ve věci přehmatů a vydírání provinčních úředníků i nad senátory budou rytíři.

Na konci republiky fungovalo osm stálých soudů: pro úkladné vraždy, travičství, malversační podvody, pro uplácení ve volbách, zpronevěru, velezradu a pro násilí. Stálým předsedou soudů byl zpravidla praetor.

 

Snad t. r. nebo až 146 konány druhé stoletní hry, ludi saeculares, viz rok 249. Pravděpodobně se měly konat roku 49, ale přišla do toho další občanská válka a uspořádal je s novou choreografií až Augustus roku 17, viz.

 

************************************************************

148.

Ol. 158, 1

Orthón ze Syrákús

164 SE

100 AE

(Lýsiadés II. či Mikión, srov. předešlý rok)

a. u. c. 606

Sp. Postumius Albinus Magnus a L. Calpurnius Piso Caesoninus

Rok 1 makedonské provinční éry

************************************************************

Král Attalos II. Filadelfos se jako římský spojenec vypravil s loďstvem proti Andriskovým Makedoncům, viz rok předešlý. V součinnosti s ním postupoval se dvěma legiemi praetor Q. Caecilius Metellus zvaný od nyní Macedonicus (a viz rok 143 a ještě později se stal protivníkem bratří Gracchů a roku 131 ho proslavila řeč za závaznost římských manželství).

V Makedonii byl v bitvě u Pydny (kde před dvaceti roky zanikla makedonská nezávislost, srov. rok 168) zradou stratéga Telesta, kterého umluvili Římané, král Filippos VI. alias Andriskos poražen a prchnul do Thrákie. Dynasta Byzés ho odtud vydal praetorovi Q. Caeciliovi Metellovi. Po Římanově triumfu byl v Římě popraven, viz rok 146. Na východě Makedonie, v I. meridě kolem řeky Nestos, se návazně prohlásil králem Makedonců další údajný syn Perseův Alexandros VIII. Byl zahnán praetorem Q. Caeciliem a utekl se k Dardanům, kde zmizel z dějin (srov. rok 165).

Římané uspořádali Makedonii nově: jednotlivé republiky/merides a jejich vlády/synedrové byly zrušeny (viz rok 168) a zavedli přímou správu provinční. Tento rok je začátkem makedonské provinční éry (začala 1. diem; makedonští králové žádnou vlastní éru nepoužívali, ale počítali podle svých individuálních vlád). K provincii Macedonia připojili Římané část Illyrie (srov. rok 167) a z Épeiru Molossii (srov. rok 157). V čele provincie stál praetor s prokonsulskou pramocí. Merides zůstaly správními útvary se zachováním lokálních sněmů/synedria. Od dob Augustových a jeho vladařského kultu měla celá provincie spolek/koinon, v jehož čele stál velekněz/archiereus tú koinú tón Makedonón. Později jeho členové/démos vybírali radu/búlé a vedle velekněze/archierea fungoval archierarchés tón Sebastón, archiereus kai agónothetés a makedoniarchés kai agónothetés.

Pravděpodobně z území spolku Épeirótů z roku 167 (srov. rok 232) zřídili Římané svou další provincii Epirus.

 

Na jaře vystoupila Sparta opět ze spolku Achájů. Achájský stratégos Dámokritos však Lakedaimonské přesvědčivě porazil v bitvě, v níž prý na sparťanské straně padlo přes tisíc mužů! Až do podzimu pak Achájové plenili celou Lakóniku. Když se koncem září stal novým stratégem spolku Diaios, a to již podruhé, byl Dámokritos pokutován vysokou částkou padesáti talentů za to, že Spartu nedobyl. Protože neměl na zaplacení, odešel do exilu.

Na podzim se vrátil z Makedonie praetor Q. Caecilius Metellus a Achájové domluvili se Sparťany příměří. Protože však byli Sparťané zcela vyčerpáni válkou, chtěli si prostředky na ní opatřit loupeží: Menalkidás, jejich vůdce a nedávno stratégos spolku Achájů, přepadl město bývalých perioiků (srov. rok 188) Iasos, který byl v létě obsazen Acháji, a vyloupil ho. Spartský sněm akci neschválil a Menalkidás se zbavil života jedem. • Lze předpokládat, že ve Spartě právě převládl trend protioligarchický.

V této šesté a poslední válce achájsko-lakedaimonské, která trvala vlastně až do roku 146, byli Sparťané od začátku v defensivě a odkázáni na Římany. Čtyřicet let byl ve Spartě klid (pátá válka skončila roku 188).

 

V Armenii skončila vláda jistého dynasty Morfiliga, který byl u moci od roku asi 162 a známe ho jen z mincí. Následoval (?) jeho syn Artavasdés I. Armenský (vládl do roku 97).

 

V Karthágu byl ve druhém roce poslední války púnské pro údajnou zradu zabit Masinissův vnuk Hasdrubal, vrchní velitel Púnů: podivný Hasdrubal Boétharchos ho totiž křivě obvinil, že město zradil Gulussovi, svému strýci, takže ho několik radních ubilo přímo v jednací místnosti nohami od židliček. Římané dobyli Neápoli jižně od Clupea (buď je prameny myšlena tato, nebo ta, která později na břehu Syrty dostala jméno Leptis Magna). Konsulovi Pisonovi Caesoninovi se však nedařilo, stejně jako předtím v Hispánii, Masinissovi synové do pole nevytáhli a Púnové vyslali posly k Maurům, kteří si udrželi nezávislost na Numidech, a dokonce do Makedonie k Andriskovi, aby získali spojence proti Římu. 

 

V Itálii byla dokončena silnice Postumiova/via Postumia z Aquileie přes Veronu a Cremonu do Genuy, tj. do Janova; srov. rok 41. Konsulem na příští rok zvolili Římané po nátlaku "lidu" P. Cornelia Scipiona Aemiliana (37) ucházejícího se o aedilitu; konsulský věk po praetuře byl 43 roky.

 

************************************************************

147.

Ol. 158, 2

165 SE

101 AE

(Archón)

a. u. c. 607

P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus a C. Livius Drusus

************************************************************

V létě se v Korinthu konala konference spolku Achájů, Římanů a Sparťanů, kteří byli připuštěni jako jednací strana. Jménem římské senátní delegace vystupoval L. Aurelius Orestes, cos. 157: požadoval na Achájích uvolnit ze spolku státy Korinthos, Argos, Orchomenos, Spartu a Hérákleiu na Oitě. Na sněmu došlo k lidovému vzbouření proti Římanům a Sparťanům a jejich vyslanci byli uraženi nebo dokonce potlučeni, což napřesrok Římané vzali za záminku k vypovězení války.

Spolek ihned poslal do Říma posly s omluvami. V čele vyslanců byl Theáridás, bratr Polybiův. Cestou potkali další legáty senátu, které vedl S. Iulius Caesar, pověřený uklidněním situace v Helladě. Jeho mírnost však byla Acháji špatně vykládána a na konci září si zvolili novým stratégem Kritoláa, exponenta radikálně protiřímské strany, do níž dále ze známých politiků ještě patřili Diaios a Dámokritos. 

S. Iulius Caesar svolal ještě na podzim konferenci o Spartě do Tegeje, kam se dostavil z Achájů Kritoláos sám, protože neměl údajně zplnomocnění od spolku. Tím také tato konference byla neúspěšná a válka spolku se Spartou nebyla ukončena (třebaže t. r. nebyly vedeny žádné vojenské akce, poněvadž panovalo příměří).

V zimě se v diplomatických jednáních Achájů, kteří se již rozhodli pro rozchod s Římany, připojily na jejich stranu spolky Eubojů, Fóků, Lokrů a Boiótů, kde byl právě boiótarchem (?) jistý Pýtheás (srov. rok 171), bohatý muž a kdysi přítel krále Eumena. Jednání o případném spojenectví s Acháji v Thessalii však úspěšná nebyla.

 

V Syrii se situace Alexandrovi Balovi vymkla z rukou. O sympatie svých attalovských, kappadockých a ptolemaiovských protektorů již přišel. Na jaře vyplul z Knidu, viz rok 150, nejstarší syn Démétria Sótéra Démétrios (c. 15) a se žoldnéři najatými na Krétě se vylodil v Kilikii. Jejich velitelem byl Lasthenés z Knóssu. Proti tomuto Démétriovi (II.) se s armádou vypravil král Alexandros I. alias Balás. V Palaistíně se na Démétriovu stranu postavil Apollónios, Alexandrův stratégos v Koilé Syrii (viz o něm roku 166), a proti němu zahájil boj Hasmónajec Iónathan/Iónathés, tradiční Alexandrův spojenec. Židům otevřeli na pobřeží obyvatelé Ioppy brány, aby se vyhnuli obléhání. Iónathan pak porazili Apollónia u Azótu/Ašdod a město dobyl; Askalónští se vykoupili a Židé se vrátili do Jerúsaléma.

Král Ptolemaios VI. Filométrór I. (c. 40) se vypravil s vojskem do Koilé Syrie Alexandrovi na pomoc, ale v Ptolemáidě se na něho pokusil spáchat atentát Ammónios, Alexandrův rádce a hlavní ministr. Důvod nepřátelství znám není a v nastávající válce se zcela změnilo rozležení sil. Alexandros totiž odmítl Ammónia vydat a tak s ním Filométór I. ukončil přátelství a postavil se na stranu Démétriovu. Rovněž Kleopatrá I. Thea Euetériá (c. 18) opustila manžela Alexandra a vrátila se ke svému otci Filométorovi: obratem ji oženil s o něco mladším Démétriem, tehdy již jeho vojskem/žoldnéři provolaným za krále. • Svatba se konala v Alexandreji, kam dal Filométór I. Démétria II. dopravit z Kilikie.

 

Kolem t. r. je historicky doložen v Súsách král Súsiány či Elamu Kamniskírés/Kamnaskírés II. Níkéforos Basileus Megas či Qabinaskíri,syn Kamnaskíra I. Sótéra. Doba jejich vlád je neurčitelná, numismatici odhadují Níkéforovu vládu na roky 145-139; viz s. v. Elymáis. Kamnaskírés I. byl kolem roku 147 zřejmě ještě lokálním seleukovským dynastou v Súsiáně nebo v její jižní části Elymáidě, a snad dal základ tzv. novoelamské říši (?). Mincovně je doložen z roku 163. • Federativní království Elam zaniklo po válce s Assyřany roku 639, viz.

V této době byly však Súsy seleukovské a byly jimi prokazatelně ještě v letech 141 a 130. Panovníci tudíž byli stále jen údělnými dynasty ústřední moci Seleukovců (o dalších vládcích této dynastie viz rok 78, tj. Kamnaskírés III. a Kamnaskírés IV).

 

V obleženém Karthágu byli údajně bestiálně odstraňováni odpůrci sebevražedné války, nebo spíše zhovadilosti vlastního armádního velitele. Hasdrubal, nyní jediný velitel Púnů ve městě (novým velitelem jízdy se stal Numid Bithyás, viz rok předešlý) dal totiž po dobytí čtvrti Magary dokonce povraždit nelidským způsobem na hradbách všem na očích římské zajatce. Kartháginští se dokonce pokusili o bitvu před svým přístavem, byli však po celodenním boji nuceni se stáhnout; římským nauarchem byl praetor Sex. Atilius Serranus. 

V zimě se na stranu Římanů přidaly všechny libyjské klanyKarthágo bylo konsulem P. Corneliem Scipionem zcela obklíčeno; obvod jeho hradeb prý čítal 34 km. Předtím Římané porazili pozemní armádu pod velením Hasdrubalovým a zničili jeho ležení v lokalitě Neferis jižně od Karthága.

 

V Lúsítánii se stal Viriathus vůdcem svého národa ve válce proti expandujícím Římanům (srov. rok 154sq., 151 a rok 146sqq.). Když oddíly praetora Zadní Hispánie C. Vetilia obklíčili ty z Lúsítánů, kteří unikli roku 151 n. 150 krvavému úskoku praetora Ser. Sulpicia Galby, viz rok 151, podařilo se pod Viriathovým velením většině uniknout a postavit kolem města Triboly/dn. neznámé polohy nové oddíly pro válku s Římany.

 

V Římě byl zasvěcen chrám Iova Statora a Iunony Reginy.

 

************************************************************

146.

Ol. 158, 3

166 SE

102 AE

(Epikratés I.)

a. u. c. 608

Cn. Cornelius Lentulus a L. Mummius

************************************************************

Na jaře se opět konal spolkový sněm Achájů v Korinthu. Na něm Acháje vyzvali čtyři poslové Q. Caecilia Metella, který dlel v Makedonii, aby ukončili válku se Sparťany a aby splnili římské podmínky z předešlého roku. Sněmování se divácky účastnilo velké množství řemeslníků a dělného lidu vůbec, kteří žertovně pokřikovali na římské vyslance a nadávali. Lidové protiřímské nálady byly v Korinthu ze všech měst spolku i ostatní Hellady nejsilnější. Stratégos Kritoláos a s ním sněm římské podmínky odmítli, třebaže jeden z kdysi v Itálii internovaných Stratios z Tritaie před mocí Římanů důrazně varoval. Byl to třetí rok šesté války Achájů proti Lakedaimonským., ale Achájové již na další válčení, stejně jako Lakedaimonští, neměli. Ve stejné době se Aitólové rozhodli setrvat na římské straně.

V létě vystoupila ze spolku Achájů Hérákleia na Oitě. Kritoláos město se spolkovou hotovostí oblehl. Proti němu se vypravil z Makedonie praetor Q. Caecilius Metellus, posílen oddílem poskytnutým králem Attalem Filadelfem: Římanům vypukla snadná válka achájská. V bitvě u Skarfie v Lokridě byli Achájové poraženi a stratégos Kritoláos padl.

Ve střední Helladě byla vzápětí všeobecně likvidována protiřímská strana: následovala vlna sebevražd, lidé se vrhali se skal a do studní, prchali do emigrace a odpůrci vydávali do římských rukou ty z ostatních, kteří se stavěli proti Římu. Pýtheás s rodinou uprchl z Théb na Peloponnésos, ale později byl popraven. Samotné Théby, z nichž všichni před Římany utekli, byly ušetřeny.

Novým stratégem byl hned po smrti Kritoláově zvolen Diaios (a to potřetí). Vybíral zvláštní daň z majetku na válku, ženy odevzdávaly šperky a sáhl k poslednímu vojenskému prostředku, že totiž ozbrojil na dvanáct tisíc otroků. • Zoufalou situaci, do níž se dostali, prožili Achájové transem hérojského zániku, jak to znali od svých prapředků.

Achájové obsadili Megary a proti vůli Diaiově poslali ke Q. Caeciliovi vyjednávače. Iniciátorem této aktivity byl prořímský politik Sósikratés. Římské podmínky však opět nebyly přijaty a vyjednávači byli i se Sósikratem jako zrádci popraveni nebo umučeni. Q. Caecilius s vojskem postoupil proti Megarám, které Achájové sami vyklidili a stáhli se na Isthmos. Zde praetora Q. Caecilia Metella vystřídal konsul L. Mummius se svým vojskem; později si přibral přízvisko Achaicus.

V srpnu nebo v září došlo k poslední polní bitvě starého věku v nezávislé Helladě. V bitvě na Isthmu Římané se spojenci pod L. Mummiem (velitelem pomocných sborů Attalovců byl jistý Filopoimén) na hlavu porazili Acháje, jimž velel stratégos Diaios. Po ztracené bitvě unikl Diaios do rodné Megalopole, kde zabil svou ženu, zapálil dům a otrávil se. Počty obětí známy nejsou. Římané vyvraždili, vyplenili, vypálili a na základě senátního usnesení srovnali se zemí Korinthos. • Město bylo podle jedné tradice založeno roku 1514 a původně se jmenovalo Efyrá. Bylo obnoveno na jiném místě roku 44 jako Laus Iulia Corinthiensis či Neá Korinthos (srov. níže). S předměty vykopanými z ruin města se později obchodovalo v Římě a říkalo se jim nekrokorinthie.

Spolek Achájů a jednotlivé obce se bezpodmínečně vzdaly. Následovaly kontribuce, popravy, útěky, pravděpodobně migrace na Východ, srov. rok 129. Do Hellady dorazila nová komise senátu, decemvir), která nyní rozhodla o osudu Achájů:

1. Spolek Achájů/koinon tón Acháión, který v této podobě existoval od roku 280 (viz tam), byl rozpuštěn; později, asi roku 140, byl obnoven v podobě právního a sakrálního národního sdružení Achájů.

2. Území bývalého spolku zatím nebylo organisováno do samostatné provincie (šlo vlastně o střední Helladu a celý Peloponnésos kromě Lakóniky), ale Achájové se s Megarskými, Lokerskými, Boióty (srov. rok 140), Fóky a Eubojskými (Chalkis) dostali přímo pod dohled římského prokonsula-guvernéra Makedonie (samostatná provincie Achaea vznikla až roku 27, kdy Peloponnésos a střední Helladu Augustus vyčlenil z Makedonie).

3. V jednotlivých státních útvarech rozpuštěných spolků/federací zrušili Římané démokratické ústavy a státy byly nadále řízeny synedry/státními radami (pro římský senát měla řečtina rovněž označení synedrion).

4. Římané potvrdili autonomii těm svým spojencům, kteří se neúčastnili achájské války, to jest Lakedaimonským, Athénským, konfederačním Thessalům a spolkům Magnétů, Ainiánů, Aitólů a Akarnánů; zcela bez výročních poplatků a plně nezávislé zůstaly jen státy Athény, Lakedaimón a Delfy jako civitates liberae/svobodné státy. To zdaleka neznamenalo, že by zůstaly suverénními: makedonský správce se kdykoli zamíchal do jejich rozhodování.

5. Po celé Helladě byly Římany vybírány těžké kontribuce a popravováni protiřímští aktivisté.

6. Stát Korinthos zaplatil daň nejvyšší: z rozhodnutí senátu bylo město pro urážku římských diplomatů předešlého roku srovnáno se zemí, stát byl zrušen a jeho území zčásti darovali Římané Sikyónským, kteří pak pořádali též isthmie (srov. výše a rok 583), zčásti ho Římané zabavili jako ager publicus/státní půdu rozdělovanou později mezi římské osadníky (římským územím se asi stala též půda vyvrácené Chalkidy na Euboji a části Boiótie). 

Od roku 146 patřila k provincii Macedonia část Hellady, viz bod 2 rozhodnutí senátorské komise, od roku 58 celá Hellada. První místodržitel Acháje je doložen z roku 46, samostatná Provincia Achaea (senátorská) existovala až od roku 27. • Císař Nero ve svém nadšení pro umění daroval Hellénům svobodu a římskému lidu a senátu náhradou věnoval Sardinii, spadající pod císařskou správu. Ale už Vespasianus opět jmenoval správce Acháje a uložil Hellénům daně s tím, že „řecký člověk se odnaučil svobodě“ (s udělením nezávislosti totiž okamžitě vypukly vnitřní spory).

Decemviri strávili prací v Helladě celou zimu a na jaře roku 145 se vrátili do Říma. Na uspořádávání nových poměrů se osobně po celé Helladě podílel roku 145 Polybios, který byl do té doby se Scipionem před Karthágem. Údajně na vlastní oči viděl, jak barbarsky se Římané chovali k uměleckým předmětům ve vyrabovaném Korinthu a že spatřil hrát legionáře jakousi hru na obrazu Dionýsa malíře Aristeida Thébského, podle něhož měli Helléni přísloví "není nic nad Dionýsa/úden pros ton Dionýson" (o osudu obrazu viz v indexu s. v. malíři).

Hellénové přestali být objektem politiky. Nad celou zemí se rozprostřel hřbitovní klid, který trval ve vylidněné zemi několik staletí. Počet vesnických usedlostí klesal a trval i za principátu. Vybraná města se stala předmětem kultovní náklonnosti římských filhellénských elit (Athény). Nastal proces, v němž se Hellénové díky příchodům jiných ethnik měnili v Řeky. Konečnou přeměnu pak zapříčinilo přijetí křesťanství. Tato publicistická jazyková hříčka o pojmenování historické a ethnické změny je možná ve všech jazycích, které převzaly římské označení pro Hellény - Graiky, Graeci, tj. č. Řekové. Třebaže později býzantští Řekové sami sebe z pochopitelných důvodů považovali za Římany, Rómáioi, z čehož vzniklo turecké označení pro jejich zemi Rumélie, řecký jazyk se přes hluboké proměny udržel a stejně tak jsou dodnes vlastním označením ethnické, jazykové a státní příslušnosti jména jako Ellin, Ellinida, Ellinidis, elladikos, ellinikos, ellinisti, Ellas, Ellada n. Elliniki dimokratia - Hellénská/Řecká republika.

 

Téhož roku byl v Římě po triumfu Q. Caecilia Metella, viz rok 148, popraven Andriskos či Pseudofilippos (I.), krátce král Makedonců Filippos VI.

 

Vypukla sedmá válka syrská (trvala do následujícího roku). Král Ptolemaios VI. Filométór I. se na straně Démétria II. vypravil proti Alexandrovi I. Během léta do Filométorových rukou padla celá Syrie, sblížil se s židovským vůdcem Iónathanem, který ho doprovázel v cestě na sever podél pobřeží až k hraniční řece Eleutheros. Neoblíbený Alexandrův ministr Ammónios, viz rok 150 a 149, se před Filométorem ukrýval, byl však lidmi v Antiocheji zahalen do ženských šatů dopaden a ubit. Alexandrovi stratégové Antiocheie nad Orontem Hieráx, srov. o něm rok 140, a Diodotos se přidali na Filométorovu stranu a otevřeli mu brány říšského sídelního města. Stratégos Diodotos, o němž ještě bude hodně zmínek, se narodil ve vesnici Kasiánoi na území Apameie a vychován byl k vojenství v říšském posádkovém městě tamtéž. • Poslední známé datum Alexandrovy královlády je z Babylónie ze 22. listopadu, tzn. že krátce před tímto dnem odešel Alexandros alias Balás do Kilikie, kde přes zimu sbíral vojsko.

V Antiocheji vložili nadšení obyvatelé králi Filométorovi I. na hlavu seleukovské diadéma a provolali ho králem Asie: Démétria neměli v lásce stejně jako jeho stejnojmenného otce; tušili, že se syn bude za chování měšťanů vůči otci mstít. Filométór I. se však vlády nad seleukovskou říší zřekl z ohledu na římskou řevnivost. Přemluvil proto sněm Antiošských a odstoupil od titulu ve prospěch svého zetě Démétria II. Thea Filadelfa Níkátora, zkráceně Níkátora (vládl do roku 141, podruhé v letech 130 až 125). Ptolemaios VI. Filométór I. jako cenu za své úsilí ale přijal zpět pod ptolemaiovskou nadvládu území Koilé Syrie (srov. rok 200 atd.). Restituce ptolemaiovské moci v Koilé trvala jen krátce (viz příští rok).

Ptolemaios VIII. Neos Filopatór/Filopatór II., druhorozený syn Bohů milujících matku/Theoi Filométores I., byl rodiči prohlášen královským spoluvládcem na Kypru, od jara následujícího roku v celé říši. Také tato spoluvláda byla krátká.

Ptolemaiovci opustili definitivně Egeidu, když vyklidili svůj garnison na Théře, kde se drželi nepřerušeně od roku asi 275 (?, srov. rok 253 a následující rok 145).

 

Na jaře dobyli Římané v závěrečném šestidenním útoku pod P. Corneliem Scipionem Aemilianem Africanem (Numantinem), synem Aemilia Paulla, Karthágo. Velitel Púnů, obtloustlý milovník vína Hasdrubal Boétharchos, požádal o zachování života (několik dnů předtím Scipionovu nabídku ke kapitulaci okázale odmítl), bylo mu vyhověno a pravděpodobně se svým válečným kolegou Bithyou, velitelem numidské jízdy, zemřeli v italském zajetí; jeho manželka s dětmi se raději vrhly do ohně, ačkoli ho předtím žádali, aby se vzdal... V závěrečných okamžicích dobývání města se obyvatelé uchylovali k hromadným sebevraždám. Zbytek byl Římany vyvražděn nebo zotročen. Svědkem pádu Karthága byl historik Polybios, ale jeho líčení války je až na několik odstavců ztraceno. • P. Cornelius Scipio dal přeběhlíky a zběhy předhodit šelmám při hrách na počest svého vítězství.

Hasdrubalův osud připomíná obdobný konec jediného z německých polních maršálů, který kdy padl do zajetí. Friedrich Paulus, velitel 6. armády na Volze, byl 31. ledna 1943 zajat Rusy ve Stalingradu, když si řada velitelů vzala život nebo se vrhala do nepřátelské palby. Paulus posléze posloužil bolševické propagandě a dožil roku 1957 den po výročí svého zajetí v Drážďanech, ruské části Německa po roce 1945 zvané Německá demokratická republika (DDR).

Stejně jako Korinthos i Karthágo bylo do základů vyvráceno a stát Púnů, který byl podle jednoho tradičního údaje vznikl roku 814 (srov. rok 654 a 1048) přestal existovat jednou provždy. Jako Colonia Iulia Concordia či Carthago Nova bylo městské osídlení obnoveno roku 44 (srov. rok 122). • Na území bývalého kartháginského státu založili Římané svou novou provincii: Provincia Africa (proconsularis), též Africa vetus/Stará Afrika, se sídlem správy v Utice. Římské hranice s Masinissovou Numidií Scipio Aemilianus vymezil "královským příkopem/hranicí", fossa regia, která se táhla od města Thabraky, dn. Tabarqa na severu při dnešních tunisko-alžírských hranicích obloukem na jih k městu Thyna/Thaenae, dn. Safáqis/Sfax. Provincie tedy zabírala podstatnou, úrodnější část dnešního Tuniska; viz dále její rozšíření roku 46.  

 

V Lúsítánii ovládl pastevec, lovec a nakonec "lupič" v římské terminologii Viriathus/řec. Úriatthos celou zemi a válka proti Římanům dostala ostřejší ráz, srov. rok předešlý. V guerrillové válce decimoval jednotky praetora C. Vetilia, který dokonce sám byl kdesi v dn. Andalusii zajat a jako nepoznaný přetlustý stařec/gerón hyperpachys lúsítánským bojovníkem zabit. Lúsítánům neodolalo ani desetitisícové vojsko, s nímž na jaře t. r. dorazil praetor C. Plautius. Chtěl zabránit Lúsům v plenění úrody Karpétánů, na nichž Viriathus žádal výpalné, ale ve dvou bitvách byli Římané ošklivě poraženi a praetor už v létě zalezl s legiemi za hradby měst do zimního táboření, kde čekal na střídání, viz rok následující. 

 

************************************************************

145.

Ol. 158, 4

167 SE

103 AE

(Métrofanés)

a. u. c. 609

Q. Fabius Maximus Aemilianus a L. Hostilius Mancinus

************************************************************

Alexandros I. Theopatór Euergetés vulgo Balás (c. 35) se na jaře vypravil s vojskem z Kilikie, viz rok předešlý, proti Antiocheji a ničil Seleukidu. Před městem byl na řece Oinoparás poražen a utekl s padesáti nejvěrnějšími do Abai, neznámé lokality v arabské části Syrie, k jistému arabskému dynastovi, šejkovi Zabdiélovi alias Diokleovi (o pobytu syna Antiocha VI. viz zde níže).

Bitva, vybojovaná někdy v březnu až květnu, byla osudová egyptskému králi Filométorovi. Kůň ho shodil, když prý slyšel slona, byl několikrát nepřátelskými vojáky udeřen do hlavy a čtyři dny ležel v bezvědomí. Pátého dne po bitvě se krátce probral, než zemřel (před 19. zářím). Ještě před smrtí, nepřežil operaci/trepanaci hlavy, mu byla předložena hlava jiná, totiž Alexandra I. (panoval od roku 152, resp. 150), jehož dal šejk Dioklés zavraždit (podle jiné verse byli vrahy Alexandrovi důstojníci Héliadés a Kasios, kteří se domluvili s Démétriem a vykoupili se tak; skutek zřejmě spáchali u šejka Zabdiéla). • O posledním bojovém nasazení slonů v hellénském světě viz rok 163 a 144. Démétrios II. si ve zmatku přivlastnil Filométorovy slony, nevíme, kterého druhu, doprovázející ptolemaiovskou expediční armádu; podle jiného výkladu se Démétrios vrhnul na ptolemaiovský expediční sbor. který byl nyní bez autoritativního velení.

Ptolemaios VI. Filométór I. (asi 40) vládl od roku 181. Jeho smrtí skončila druhá spoluvláda Matkymilovných bohů/Theoi Filométores I., která trvala od roku 163. Novým vládcem byl vojskem provolán Ptolemaios VIII. Filopatór II. (sotva desetiletý) a říšskou regentkou prohlášena jeho matka Kleopatrá II. Filométór Euergetis Sóteirá (asi 40; srov. předešlý rok).

Zmatená Kleopatrá II. stáhla ptolemaiovské jednotky ze Syrie do Egypta. Král Démétrios II. Níkátór (c. 15) byl uznán v Seleukeji na Moři, Kilikii a v horních satrapiích. Celá Koilé byla zbavena ptolemaiovských posádek a země se stala opět seleukovská (viz předešlý rok). Démétrios neprozřetelně propustil většinu žoldnéřů z vojska, což vedlo k nespokojenosti mezi nimi, že nejsou placeni i za službu v míru.

Ptolemaiovci po Filométorově smrti stáhli své jednotky také z Kréty, když vyklidili město Itanos, kde udržovali svůj poslední místní garnison (srov. předešlý rok).

 

Krátce po Filométorově smrti uznal Démétrios Níkátór v Ptolemáidě Iónathana velknězem Židů, který se za to vzdal měst Azótos a Ioppé, získaná v roce 147. Zároveň byla Židům uložena roční daň ve výši tří set talentů, tribut pro stratégii Iúdaiu a tři toparchie: Samareiu, Galilaiu a Peraiu; existovala víceméně formálně do roku 142, viz tam. Iónathanova bratra Simóna/Šim'ona jmenoval Démétrios II. stratégem Koilé Syrie. Pak se Seleukovec s Lasthenovou pomocí vypořádal s Alexandrovými příznivci. S pomocí Iónathanových vojáků potlačil v říšském hlavním městě vzpouru  odzbrojil Antiochejské, kteří nikdy Démétriovi nedůvěřovali: byl prý hrozně mstivý, jeho žoldnéři v Antiocheji řádili krvavě mezi občany, sám konfiskoval majetky, zřejmě všech, kteří stáli při Alexandrovi I. Během násilností vyhořela velká část říšské metropole. 

 

Odezva na sebe nedala dlouho čekat. Velitel v Apameji, hlavním říšském garnisonu, Diodotos zvaný Tryfón/Nádherný, Skvělý (srov. předešlý rok) pozdvihl v Láríse Sizaře tehdy asi dvouletého syna Alexandra I. a Kleopatry I. They Antiocha VI. Epifana Dionýsa na štítu, tj. dal ho svými vojáky provolat králem. Antiochos VI. byl dosud na výchově u arabského dynasty/fýlarchy pravděpodobně kmene Emesénů obývajících Emesu jménem Iamblichos (jinde je zván prostě Malchos/"Král"; z pramenů není zřejmé, komu vládl a kde a ani není doložitelné, zda souvisel s pozdější emesskou dynastií Sampsigeramů ovládajících kraj kolem horního Orontu).

Démétrios revoltu podcenil a dlouho jí nevěnoval pozornost. Když však byly jeho oddíly u Chalkidy kdesi v údolí Búkka (dnešní wádí l-Biká') Diodotem poraženy, bylo zle: přišel o řadu měst, o slony ustájené v Apameji a nakonec též o Antiocheiu. Stáhl se do Seleukeie na Moři, odkud vedl válku s diodotovci. Základnou mu nadále vedle horních satrapií zůstávala část Kilikie, kde se do války zapojili domácí piráti žádaní nyní oběma stranami a syrskou válkou pozvednutí k velké moci: na Diodotově straně stálo Korakésion na západě v Drsné Kilikii, srov. rok 141. Diodotos Tryfón dal provolat chlapce seleukovským králem i v Antiocheji a sám se jmenoval jeho poručníkem (Antiochos VI. vládl nominálně do roku 141). Byl uznán v Alexandreji a že navrácení Koilé Syrie bylo hlavní podmínkou, lze se domýšlet; na Nilu však měli svých starostí dost, viz zde níže. • Vypuzení Démétria II. z Antiocheie lze zařadit o něco později, do roku 144. Chronologii operací celé Tryfonovy a Démétriovy vlády neznáme.

V Emese byl místními Araby uctíván kult Ela-gabala/Boha z hor, později ztotožněného s kultem Slunce (srov. šíleného a široce opovrhovaného římského vladaře Imp. Caesara Marca Aurelia Antonina Pia Felixe Aug. neboli Elagabala, Héliogabala n. Sardanapalla, který byl z emesského rodu a knězem kultu; vládl 218 - 222 n. l.). Předmětem kultu měl být černý kámen, zřejmě meteoritského původu, řec. baitýlos. Srov. kult fryžské Kybély (rok 204) a dodnes uctívaný kámen, zazděný do stavby Ka’ba/Kostka v mohamedánské arabské Mekce: původně to bylo předislámské lokální božstvo.

V Syrii řádila druhá „občanská“ válka a země postupně upadala do chaosu. Říše Seleukovců rychle přestávala být mocenskou autoritou už i pro Orientálce. Na její úkor vzrůstala moc Parthů, Arabů a Židů a pochopitelně Římanů a kilických pirátů.

Někdy kolem roku 145 přijal král Parthů Arsakés VI. Mithridátés I. titul Basileos basileón/Král králů, jehož v babylónském ritu sice používali Seleukovci, ale Parthové chtěli dát najevo, že navazují na mocenské dědictví říše Peršanů (osudová se jim stala taková politika až o tři staletí později s příchodem Sásánovců).

 

Alexandrijští nebyli spokojeni s regentskou vládou Kleopatry II. za jejího druhorozeného syna-krále Ptolemaia VIII. Filopatora II. (viz výše), a proto neprozřetelně povolali do města jejího bratra, krále v Kýréně, Ptolemaia VII. Euergeta II. (c. 35) ke spoluvládě s Kleopatrou II. Egyptské dějiny dostaly tak nový, zhoubný spád. Kdo jmenovitě jednal za Alexandrijské, osobnost nebo volený orgán, známo není. 

Euergetés II. přišel okamžitě s žoldnéři do Alexandreie, ale Kleopatrá II. nechtěla ani jeho spoluvládu natož manželství s ním. Vypukly boje mezi královnou a koalicí alexandrijských měšťanů s Euergetem II. Spor urovnali právě přítomní římští legáti ve prospěch Euergeta II.: byla domluvena spoluvláda Filopatora II., Kleopatry II. a Euergeta II., který se zároveň se svou sestrou oženil. Všichni tři vládli krátce spolu jako Theoi Filométores IV.

Údajně ještě v den svatby, někdy po 28. září (je možné, že až roku 144) dal Euergetés II. zavraždit chlapeckého spoluvládce Ptolemaia VIII. Filopatora II. (Neos Filopatór) a stal se jediným spoluvládcem své sestry a manželky. Až do příštího roku vládli spolu jako Theoi Euergetai I., Bohové Dobrodějové I. Královna Kleopatrá II. si změnila přízvisko z Filométór na Euergetis. • Soudívá se, že Neos Filopatór nikdy nevládl, ačkoli byl zahrnut do dynastického kánonu, popřípadě že jde o Ptolemaia Euergeta III. zvaného Memfítés, zavražděného roku 130, viz tam.

Král Euergetés II. (vládl v Egyptě podruhé, a to až do roku 116; srov. rok 170 nn.) potrestal alexandrijské Židy za to, že se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu (část žoldnéřů vedli židovští kondottiéři Oniás a Dósitheos, srov. rok 106). Údajně nařídil alexandrijské Židy přikovat k veslům své flotily a elefantarchovi Hermónovi dal rozkaz předhodit jejich rodiny alkoholisovaným slonům. Zvířata si jich však nevšímala a pustila se naopak do vojáků. Fyskónova milenka Ithaké n. Eiréné ho pak přesvědčila, aby otočil a s Židy se umířil (příběh židovské prameny asi mylně přičítají i Ptolemaiovi Filopatorovi). A tak se pak Fyskón pomstil hellénské alexandrijské inteligenci, která s ním zcela jistě nikdy nedržela, zato s jeho bratrem Filométorem: vyhnal všechny učence, literáty, hudebníky z Egypta a dal zavřít slavné Múseion! Bylo uzavřeno po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření: snad se tak stalo hned po roce 116, kdy zemřel. Podle Athénaia z Naukrátidy Fyskón-Kakergetés "naplnil ostrovy a města muži grammatiky, filosofy, geómetry, hudebníky, malíři, cvičiteli a lékaři, řemeslníky všeho druhu a profesí" a chudoba je nutila živit se výukou (intelektuálové byli v Múseiu placeni státem, tedy dvorem). Lze se domnívat, že tak nechtěně ptolemaiovský zloduch prospěl hellénisací svých římských protektorů, neboť mnoho "akademiků" jistě zamířilo do středomořské métropole na Tiberu. 

Posledním knihovníkem Múseia v souvislé řadě po sobě byl Aristarchos ze Samothráky, grammatik a učitel Euergetův (sic!). Narodil se kolem roku 217 (srov. rok 180). Knihovníkem-bibliothekáriem byl od roku asi 160 a zemřel na Kypru krátce po vyhnání z Alexandreie, snad již následujícího roku. • Činnost Múseia byla sice obnovena, jménem však již známe jen jednoho knihovníka-bibliothekária, jistého Onésandra z Kypru.

Král Euergetés II. hledal podporu své vlády u rodilých Egypťanů a u Hellénů z venkova. Hellénismu v Alexandreji ovšem zasadil těžkou ránu. Pravděpodobně do tohoto roku patří též zmínka o odvodu mezi Alexandrejskými vyhlášeným Fyskónem: když se mladí muži shromáždili, dal je král povraždit. Jeho činem se roku 216 n. l. inspiroval jiný z prapodivných úkazů na starých trůnech, římský imperátor M. Aurelius Severus Antoninus známý jako Caracalla n. Tarautás, srov. tam.

 

K počítání Ptolemaiovců:

v Chronografii:                                           jinde:

Ptolemaios VI. Filométór I.                           Ptolemaios VI. Filométór I.

Ptolemaios VII. Euergetés II. (Fyskón)          Ptolemaios VIII. Euergetés II. (Fyskón)

Ptolemaios VIII. Filopatór II.                        Ptolemaios VII. Filopatór II.

Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Lathyros) Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Lathyros)

V novodobé historiografii nebývají králové Ptolemaios Eupatór a Ptolemaios Euergetés III. vulgo Memfítés opatřováni dynastickým pořadovým číslem. Abychom situaci nekomplikovali, upustili jsme od toho i my: poslední z králů, syn slavné Kleopatry Ptolemaios XV., by pak byl Ptolemaiem XVII. O existenci Ptolemaia Filopatora II. (Neos Filopatór) bývá pochybováno, viz zde výše.

 

V lúsítánské válce se mnoho nezměnilo. Kromě toho, že ji v Římě po likvidaci Hellady a Púnů vyhodnotili jako problém. Do války s Viriathem byl vyslán konsul Q. Fabius Maximus Aemilianus, biologický syn vítěze nad Makedony L. Aemilia Paulla. Měl sice k disposici patnáct tisíc pěších a dva tisíce jezdců, ale vesměs nováčky. V několika dribných střetnutích Lúsítánové Římany porazili, do bitvy konsul šikovat legie nedal. Na jaře roku 144 však v polní bitvě Viriatha už porazil, od roku 151 n. 150 jeho první taková zkušenost. Pak už toho proti domorodcům nedosáhl a přezimoval v Cordubě, viz dále rok 143.

 

V Římě dal po svém triumfu, v němž vezl sochy a obrazy z Korinthu a dalších měst, vystavět L. Mummius z achájské kořisti divadlo, theatrum Mummii, které bylo prvním římským divadlem k sezení; předtím se při podívaných stálo. První stálé divadlo bylo v Římě postaveno kolem roku 150. Krátce po jeho dokončení ale vlivný P. Cornelius Scipio Nasica Corculum v senátu dosáhl toho, že bylo zbouráno a diváci se na hry dívali nadále ve stoje: Podle P. Cornelia a senátu byla stavba neužitečná a škodila veřejným mravům.

Tribun lidu C. Licinius Crassus prosadil zákon, dle něhož se napříště kněžská kolegia doplňovala volbou, nikoli koopcí. S dalšími tribuny prosadil omezení rozlohy venkovských usedlostí na ukořistěné, státní půdě: Říman nesmí vlastnit více než 500 jiter/iugerum státní půdy, asi 125 hektarů, a nesmí si držet více než stovku dobytka a pět set bravu. Velkostatkáři však převáděli zabranou půdu na dovolený limit formálně do majetku svých klientů a brzy bylo po reformě. Viz rok 133.

 

************************************************************

144.

Ol. 159, 1

Alkimos z Kýziku

168 SE

104 AE

(Andreás)

a. u. c. 610

Ser. Sulpicius Galba a L. Aurelius Cotta

************************************************************

Asi v tomto roce nebo o něco později se vypravil král Attalos II. Filadelfos proti Diégyliovi, vládci thráckých Kainů, již delší dobu plenících v okolí Úžin: důvod jeho řádění viz roku 149. Thrákové byli Attalem poraženi, ale dynasta Diégylis zachován při životě (srov. rok 149 a 142). Jeho poddaní přešli částečně k Attalovi. Diégylis vyhlášený krutostí k poddaným během svých nájezdů též definitivně zničil Lýsimacheiu: město vypálil a obyvatele, tehdy pod Attalovci, prodal do otroctví. Válka Attalovců s Kainy trvala nejpozději od roku c. 149. 

 

Zřejmě v tomto roce změnil v Palaistíně Iónathan opět koalici: dal se do spojenectví s Diodotem Tryfónem, který mu přiznal knížecí pocty, a jeho bratra Simóna jmenoval stratégem celého pobřeží Palaistíny, kde řada měst setrvávala na straně Démétriově. Snad téhož roku obnovil Iónathan spojenectví s Římany a s Lakedaimonskými a plenil v Koilé Syrii všude tam, kde se hlásili k Démétriovi. Podrobil si přímořská města, mimo jiné Gázu. Bojoval proti arabským Zabadajům či Nabatajům (?) a vyplenil okolí Damasku. Král Démétrios Níkátór jím měl být dvakrát poražen v poli. Z těchto střetnutí pochází i poslední zmínka o slonech, ovšem již asi ne bojových, ale těch, které nedávno přenechal Démétriovi Filométór I.: tj. pravděpodobně africké, k boji obvykle nezpůsobilé (srov. roky 303, 163 a 145).

Někdy v téže době zřejmě v rámci syrské domácí války kulminovalo napětí mezi Aradem a Marathem (viz začátek nepřátelství roku 149 a následující rok). Vlastní důvody nepřátelství obou městských států známy nejsou, viz o tom rok 149.

 

V Egyptě v Memfidě konána slavnostní inthronisace krále Ptolemaia VII. Euergeta II. podle domorodého rítu. V Memfidě se královským sourozencům-novomanželům Dobrodějným bohům I. narodil syn Ptolemaios, jemuž se v dějinách říká prostě Memfítés, tj. Memfidský (viz předešlý rok, srov. roky 131 a 130). V dynastickém kultu nesl označení Euergetés III., a hned byl prohlášen spoluvládcem rodičů, nyní Theoi Euergetai II. (v této sestavě vydrželi do roku 142). • Euergetés II. vyhlásil při těchto příležitostech všeobecnou amnéstii.

 

V Římě prateor Q. Marcius Rex, otec stejnojmenného konsula roku 118, založil nejdelší z jedenácti římských vodovodů později zvaný Marciův, aqua Marcia; stavba trvala čtyři roky a z jeho délky přes devadesát kilometrů vedlo osmdesát pod zemským povrchem než dorazil z údolí Anionu do Říma. Roku 33 byl renovován M. Vipsaniem Agrippou, roku 11 byl zesílen Augustem.

 

************************************************************

143.

Ol. 159, 2

169 SE

105 AE

(Theaitétos)

a. u. c. 611

Ap. Claudius Pulcher a Q. Caecilius Metellus Macedonicus

Rok 1 éry Hasmónajů

************************************************************

V Makedonii povstal nový Pseudofilippos (II.), opět údajně Perseův syn; přišel z Thrákie a prohlásil se králem Filippem VII. Qaestor L. Tremellius Scrofa ho hbitě zahnal a pretendent se už nikdy neobjevil.

 

V seleukovské "občanské válce" Diodotos Tryfón dobyl a zničil Bérýtos (obnoven až asi Augustem jako kolonie římských veteránů, viz rok 15). Arados se postavil na Tryfónovu stranu a jeho nešťastný sok Marathos byl vyvrácen, zůstal pak ležet v rozvalinách a území připadlo Aradským (srov. předešlý rok). Na Tryfónovu stranu se postavila i silná Ptolemáis. Sarpédón, stratégos Démétria Níkátora, byl před městem tryfónovci podporovanými zřejmě milicemi Ptolemáidy poražen a ustoupil s vojskem do vnitrozemí. Pochodující Tryfónovy oddíly však na pobřeží zavalila nezvykle vysoká vlna a zahubila mnoho vojáků. Sarpédonovci se tehdy vrátili a mezi mrtvými těly tryfonovců se dostali též k množství ryb: z vděku za změnu situace pak obětovali Poseidónovi. K události s tsunami mohlo dojít až o pět let později za války Antiocha Euergeta s Tryfónem, srov. rok 138.

Třebaže v Syrii nebyla válka rozhodnuta, podnikl Démétrios výpravu za Eufrátés, aby si udržel podporu říšského východu. Helléni žijící v horních satrapiích ho ujišťovali, že jsou připraveni válčit po jeho boku postaví-li se nebezpečně expandujícím Parthům, viz rok 141. 

 

V Jerúsalému Iónathan oblehl seleukovskou posádku věrnou Démétriovi II. a Židé začali obnovovat hradby svého města. Diodotos Tryfón se proto vypravil proti Iónathanovi, aby zastavil vzrůst jeho moci. Bylo dojednáno setkání, ale u Skythopole v Galileji byl Tryfón zaskočen velikostí Iónathanova ozbrojeného doprovodu (údajně čtyřicet tisíc vojáků), a tak mu nakázal přijít s mnohem menším počtem vojáků do Ptolemáidy. Židovský vůdce dorazil s tisícovkou a když zavřeli brány, dal Tryfón Iónathana zatknout a jeho lidi pozabíjet.

Iónathanův bratr Simón nabídl Tryfónovi za Iónathana výkupné a Iónathanovy syny. Diodotos sice vzal sto talentů stříbra výkupného i se syny, ale Iónathana si přesto podržel. V zimě se vypravil proti Jerúsalému a chtěl se ho zmocnit překvapivým útokem jízdy. V noci však silně sněžilo a to zachránilo město před obsazením. Kdesi v kraji Gilead (řec. Galaadítis v Transjordánii, v části transjordánské Dekapole) dal Tryfón Iónathana Apfa popravit, než odešel do Antiocheie. Osud jeho dětí není znám. Bratr ho pohřbil v rodném Módeinu a dal tam vystavět pro své rodiče a bratry sedm pyramidových mohyl. • Iónathan Apfús byl vůdcem Židů od roku 160.

V téže zimě se Simón/Šim'on, poslední z hasmónajských sourozenců (srov. rok 166) přidal na stranu krále Démétria Níkátora, jenž ho uznal veleknězem Jahweho kultu a vládcem Židů (byl jím až do roku 135, viz dále rok 140)Rokem 143 začíná kalendářní éra Hasmónajů.

 

V Hispániích rozšířil Viriathus válku do dalších částí země, když ke spojenectví proti Římu přemluvil keltibérské Arevaky, Belly a Titthy ve středu poloostrova; byl to začátek desetileté numantinské války. Q. Fabius Maximus Aemilianus, cos. 145, viz tam, v "ohnivé válce" neuspěl, viz rok 154, ačkoli do něj v Římě vkládali velké naděje. Tento Q. Fabius byl synem pokořitele Makedonie L. Aemilia Paulla Macedonika a sám se bitvy u Pydny účastnil (zemřel c. 130, krátce před bratrem). Jeho bratrem, oba synové Papirie, byl P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus, který vyvrátil Karthágo. Poněvadž se otec s Papirií rozvedl, důvod neznáme, ale musela být pokročilejšího věku, a s novou manželkou měl další dva syny (jména ženy ani synů neznáme), dal starší děti k adopci, srov. rok 167, kde o jejich osudu. Adoptivním otcem prvního z nich se stal vnuk slavného válečníka s Hannibalem Q. Fabius Maximus, druhého P. Cornelius Scipio, syn vítěze nad Hannibalem Scipiona Africana. Synem tohoto Q. Fabia Maxima byl Q. Fabius Maximus, vítěz nad Allobrogy, viz rok 121.

Nástupcem Q. Fabia se na jaře stal jistý Quintus (celé jméno neznáme), který na Lúsítány rovněž neměl: prorazili daleko na východ a rabovali na území Bastitátů/Bastétanů či Blastofoiníků, srov. rok 153 a viz dále rok 142. V Přední Hispánii se Arevakům a dalším Keltibérům postavil konsul Q. Caecilius Metellus, který si po porážce makedonského povstání před pěti lety přidal ke jménu přívlastek Macedonicus. Zjevně Keltibérům uškodil, válku lokalisoval, ale neporazil je, viz dále rok 141.

 

Konsul Ap. Claudius podrobil Romě keltský kmen alpských Salassiů. Toužil po triumfu a z římského hlediska k válce nebyl žádný důvod. Sousedé Salassiů, vlastně římští nájemci dolů, s nimi vedli spory o zdroje vody potřebné pro těžbu zlata v kraji, tak ho Claudius celý zabral, viz dále o osudu národa roku 25. 

Triumf ale slavil beze svolení lidu. Aby nemohli zakročit tribunové, doprovázela ho na voze spřežení až na Capitolium jeho sestra, vestálka Claudia: je to ojedinělý případ zásahu Vestiny kněžky do politiky. • Rod Claudiů měl dosti výrazné ženy, srov. např. rok 249, nebo případ jiné vestálky, Claudie Quinty, která v roce 204, když byla do Říma přivážena Magna Mater deum a loď se zachytila nevyprostitelně na mělčině, vyzvala božstvo, aby zasáhlo, je-li stále pannou - a loď se prý uvolnila). Za zmínku též stojí svérázná sestra P. Clodia Pulchra, která si s bratrem též změnila jméno z aristokratického Claudia na plébejské Clodia.

V Římě se narodil řečník a politik M. Antonius, konsul roku 99. Zemřel roku 87.

 

************************************************************

142.

Ol. 159, 3

170 SE

106 AE

(Aristofón II.)

a. u. c. 612

L. Caecilius Metellus Calvus a Q. Fabius Maximus Servilianus

************************************************************

Kolem t. r. se krvavými činy znovu vyznamenal dynasta Diégylis. Konec jim učinili sami Thrákové, kteří ho ubili. Jako vladař Kainů pak následoval jeho syn Zibelmios (vládl od roku 130). Zibelmios se za otcovu smrt jednotlivým svým Thrákům mstil a v krutosti za svým otcem nijak nezaostával.

 

V Syrii v zimě roku 143/142, snad v únoru či březnu, dal Diodotos Tryfón odstranit Antiocha VI. Epifana Dionýsa (nominálně vládl od roku 145). Pěti- šestiletého krále zavraždil lékař při chirurgické operaci močových kamenů. Diodotos se prohlásil sám králem jako Tryfón Autokratór a vládl do roku 137. Mezi hellénistickými panovníky ojedinělým dosud titulem jakoby zdůraznil, že nemá s žádnou dynastií nic společného. Od své proklamace zavedl počítání ve vlastní panovnické éře (rok 170 SE = rok 1 Tryfóna). Požádal o uznání senátem, ale toho se mu jako usurpátorovi nedostalo. Přitom do Říma sochu Níky v hodnotě váhy deseti tisíc zlaťáků: na Tiberu uznávali nadále chlapce Antiocha VI., třebaže již nežil.

 

V Palaistíně posílila moc Simónova. Dobyl Gazaru, do níž vložil židovské kolonisty, posílil hradby Jerúsaléma a konečně se mu vzdala seleukovská posádka na jerúsalémské Akře, jíž byl povolen odchod k Démétriovi. Jerúsalém se tak dostal celý pod vládu Židů, což se stalo v měsíci ijjár/asi v květnu. • V Jerúsalému byla ptolemaiovská a posléze seleukovská posádka od samého začátku hellénismu. Simón srovnal citadelu se zemí a Jahweho chrám zůstal opět nejvyšší stavbou ve městě.

Král Démétrios Níkátór musel učinit Židům ústupky. Zrušil jejich tributární povinnost (viz rok 145 a 132) a schválil odchod posádky z Jerúsaléma: Židé se zbavili seleukovské nadvlády trvající, mnohdy pouze formálně, od roku 312. Z chrámového státečku v perské éře a po velkou část ptolemaiovské a seleukovské vlády povstalo v Palaistíně suverénní království. Následujícího roku se z Itálie vrátili vyslanci s uznáním územního rozsahu Simónova státu římským senátem. 

 

V Egyptě král Ptolemaios VII. Euergetés II. podnikl se svou královnou-sestrou Kleopatrou II. cestu do Horní země a 10. září zasvětil v Idfú/Edfú, hellénistické Apollónopoli hé megalé, velký Horův chrám, k němuž základní kámen položil Ptolemaios III. Euergetés I. 23. srpna 237 a dostavěn byl celý komplex 5. prosince 57 Ptolemaiem XII. Aulétem.

Někdy po této době se Euergetés II. oženil ještě s dcerou své manželky a sestry Kleopatry II. Euergetis, jíž se od nyní říkalo pro rozlišení Sestra/Adelfé, totiž s Kleopatrou III. Euergetis Níkéforos vulgo Kokké (c. 20), které se v Alexandreji říkalo Manželka, Gyné (všechna její vladařská přízviska zněla: Euergetis Filométór Sóteirá s epithetem Dikaiosyné, tj. Spravedlnost). Jejím otcem byl Ptolemaios VI. Filométór I. Celá takto pospojovaná dynastická trojice začala nyní vládnout společně jako Theoi Euergetai III., Dobrodějní bohové (v této podobě vládli do roku 133). Dvouletý Ptolemaios Memfítés či Euergetés III. byl možná z oficiální vládní nomenklatury odsunut. • Euergetovi II. se již v této době začalo mezi Hellény říkat Kakergetés, tzn. namísto Dobroděje/Spasitele přišel Zločinec. Euergetés II. žil až do konce života v bigamii a v příbuzenských vztazích, jak je hellénský svět do té doby nepoznal.

Narodil se syn Euergeta II. s Kleopatrou II. Sestrou Ptolemaios (IX.) Sótér II. vulgo Lathyros (zemřel roku 80).

 

Úspěšné boje Římanů s Keltibéry v Hispániích vedené prokonsulem Q. Caeciliem Metellem a konsul Q. Fabius Maximus Servilianus, adoptivní bratr Q. Fabia Maxima Aemiliana, viz rok 145, ve válce s Viriathem dobyl řadu měst a velké části Lúsítánie. Od numidského krále Micipsy si vyžádal oddíl tří set jezdců a deseti slonů a Lúsítánové se dostávali do úzkých, nikoli však do kolenou, viz rok následující. 

 

V Římě byl dokončen první celokamenný most přes Tiberis, pons Aemilius (viz rok 179). Augustus ho ze základů renovoval a Římany byl pak zván pons maximus, neboť byl ve Městě největší; byl asi přes 130 metrů dlouhý. Zničila ho povodeň o vánocích 1598 a vydržel po něm dnes jediný pilíř.

Censor t. r. P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus se pustil do boje s luxusem senátních elit. V senátu to způsobilo zlou krev a jeden z postožených, Ti. Claudius Asellus, kterého censor vykázal ze senátu a zařadil mezi rytíře Scipiona o tři roky později obžaloval z vlastizrady, což se mu ale nepodařilo prokázat. 

 

************************************************************

141.

Ol. 159, 4

171 SE

107 AE

(Pleistainos)

a. u. c. 613

Cn. Servilius Caepio a Q. Pompeius

************************************************************

Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. vytáhli na západ proti oslabené říši Seleukovců. Mithridátés I., vládl od roku 171 a srov. rok 155, se pravděpodobně nejdříve pustil proti Médii, kde král Démétrios II. Níkátór sbíral vojáky po místních hellénských městech a klérúchiích, viz rok 143, pak se však obrátil na jih proti Babylónii. Démétriův stratégos, jehož jméno neznáme, se vydal s vojskem do Adiabény, tj. kdysi kmenového území Assyrie, aby Parthům odřízl spojení s východem. To se mu nepodařilo. Po krátkých bojích mezi 2. až 8. červencem/dle babylónského kalendáře ve dnech 22. až 28. simánu vstoupil král Mithridátés I. do sídelního města seleukovských horních satrapií Seleukeie nad Tigridem. Dne 30. du'úzu/8. srpna se dal Mithridátés I. korunovat podle domácího ritu babylónským králem; rok 171 SE = 107 AE.

Předtím kdesi v Babylónii nebo v Adiabéně porazili Parthové zničujícím způsobem vojsko krále Démétria Níkátora (c. 20), který byl zajat (žil ve fešáckém zajetí až do roku 130, srov. roky 137 a 136). Bitva na neznámém místě byla vybojována dne 3. abu/12. července a Seleukovec byl deportován do královské interance v Hyrkánii dne 10. září. • Mithridátés I. pak někdy oženil Démétria II. se svou bojovnou a akční sestrou nebo dcerou Rhodogúné.

Seleukovské satrapie Babylónie, Adiabéné a Apollóniátis se v plném územním rozsahu staly parthskými. Satrapie na Rudém moři se asi osamostatnila pod místními dynasty jako království Charakéné-Meséné. Parapotámie, severní Mesopotamie, Súsiána (srov. ale rok 138) a zřejmě i část Médie zůstaly ještě seleukovské.

Parthové neměnili na státní správě svých nových území vůbec nic, ani nijak převratně nezasahovali do místních poměrů (to nedělali ani později). Jmenovaných oblastí se Parthové zmocnili velmi rychle. Již ze 7. tašrítu/14. října pochází první zachovaná datace úředního dokumentu z Babylónie.

V září se král Mithridátés I. s jádrem parthského vojska vrátil z Babylónie do Hyrkánie, kde ho čekaly nové boje s právě nastupujícími Saky (srov. následující rok).

V části Mesopotámie se udržel s dílem seleukovského vojska Dionýsios, předtím stratégos této satrapie za krále Démétria II. Syrská dynastická válka se tak osudově projevila i na hellénském Východu. 

Dne 10. prosince, tj. 6. kislímu, přepadli Elamité či Elymájové hellénské město Apameiu na Silchu či Sellaiu a vyplenili ho. Zřejmě jednali v koalici s Parthy. V této době totiž zůstávaly Súsy stále ještě seleukovské a byly jimi ještě v roce 131/130 (srov. ale výše). • V otázce lokalisace Apameie na Silchu není jasno, ale s největší pravděpodobností je odlišná od Apameie v Meséně nebo v Sittakéně.

V Mesopotamii ve stepi se nyní mohli k vládě dostat beduínští Arabové, kteří do regionu infiltrovali již před začátkem hellénismu v perské éře. Hellénský svět jim říkal Skénitští Arabové, a to podle jejich kočovného sídelního města Skénai/Stany. Později se jejich stabilnějším centrem stala Sittaké (Apameia?), pojmenovaná pak podle stanových táborů také Skénai. Svou roli sehráli jejich potomci po celou římskou éru.

V Persii se na poměrech zjevně mnoho nezměnilo. Zmizeli seleukovští satrapové, Helléni n. Makedonové, udrželi se domorodí dynastové a zoroastriánští veleknězové fungující po celý hellénismus autonomně vedle říšské královské administrativy fratarakové/frataraká n. fratakára. Sídlili v Istachru vedle Persepole a byli po celou seleukovskou vládu tolerováni; na tom se za nové parthské vlády nic nezměnilo, dokud z prostředí frataraků nepovstala velmoc Sásánovců.

Ze seleukovské éry známe autonomní ražbu s aramejskými nápisy Bagadátovu (konec vlády Seleuka I.?), jeho syna (?) Oborza/Vahbarz a z konce seleukovské éry dvou Vádfradátů/řec. Autofradátů, o nichž kromě Oborza nevíme nic. O Oborzovi bylo zaznamenáno, že v Persii pobil tři tisíce hellénských katoiků/osadníků s armádními povinnostmi, neznáme však dobu ani souvislosti. V parthské době následuje řada dvou tuctů jmen frataraků známých z mincí končící na začátku sásánovské éry kolem roku 224 n. l.

 

V Syrii zůstala v Seleukeji na Moři Démétriova choť Kleopatrá I. Theá (c. 25) jako regentka dětí, které měla s králem Démétriem II., tj. Seleuka (V.), Antiocha (VIII.), jenž byl na vychování v Athénách, a dcery Láodiké (VII.) (srov. rok 125). Zároveň Kleopatře I. zůstala na krku válka proti usurpátorovi Tryfónovi Autokratorovi, kterou z její strany řídili stratégové Sarpédón a Palamédés. Vedle syrských posádek v Antiocheji a Apameji byla hlavním garnisonem Tryfóna pevnost Korakésion v Drsné Kilikii.

Zřejmě koncem roku přibyl do Syrie ze svého pobytu na Rhodu, kde byl na vychování, mladší bratr zajatého krále Démétria II. Antiochos (VII.; nebylo mu asi ještě 20) zvaný Sidétés/Sidétský, a postavil se na stranu Kleopatřinu, která mu nabídla svou ruku.

Někdy v těchto letech musel začít horečnatý export otroků z Kilikie a této části Anatolie na Délos k překupníkům, kteří zboží dále zprostředkovávali na západ Středomoří. Zde někde vzala základ ekonomická síla pirátů, uhnízděných hlavně v kilikijské oblasti a na Krétě, srov. rok 145.

 

V Hispániích byl konsul Q. Pompeius sice vybaven třicetitisícovou armádou, kterou zdědil po Q. Caeciliovi Metellovi, ale ve válce proti Keltibérů Přední Hispánie kolem Termesu/Termatii a jejich silným spojencům v Numantii, největším z keltibérských oppid umístěném v lesnatém prostředí, se mu rovněž nedařilo. Třebaže Numantinských bylo pouze osm tisíc, za valy oppida i v guerrillové válce odolávali Římanům až do roku 133. Pompeiovi se sice podařilo zlikvidovat bandu lapků terorisující Sedetány v okolí Salduby na Hibéru vedených jistým Tangínem, na Numantinské byl krátký. Na podzim roku 140 odešli do Itálie délesloužící a nahradili je nováčci: nezvyklé prostředí a zima vedly k onemocněním a smrti mnoha nových legionářů. Na jaře 139 potajmu vyjednával s Keltibéry o míru a ti nebyli proti, neboť je též válka zmáhala. Dohodli se na formální kapitulaci, vydání přeběhlíků, zajatců a rukojmí a k tomu třicet talentů stříbra. Dali jen část kovu, zbytek dodali s příchodem nového konsula M. Popillia Laenata. Pompeiovi náhle narostl hřebínek a poněvadž věděl, že s tímhle nemůže v Římě předstoupit před senát, veškerá ujednání s Keltibéry popřel. Poslal vyslance Numantinských do Říma, kde jim skutečně v řízení proti Pompeiovi senát řekl, že válka pokračuje (srov. naopak úspěch Viriathův roku následujícího). Popillius Laenas ovšem rovněž ničeho nedosáhl, viz dále rok 137.

Prokonsul Q. Fabius Maximus Servilianus, správce Zadní Hispánie, který měl základnu v Itukce, kdesi v Baetice/dn. polohy neznámé válčil se střídavými úspěchy s Viriathem a dalšími "vůdci banditů/léstarchoi". Jistý Kúrios a Apúléios s deseti tisíci muži  přepadli legii a ukradli jim to, co Římané právě Lúsítánům nakradli - kořist. V boji padl Kúrios a Římané se brzy ke své kořisti zase dostali a ještě se k tomu zmocnili v dobytých městech deseti tisíců zajatcům, které po stětí pěti set z nich prodali do otroctví. Jiný "léstarchos" jménem Konnobás/Connoba se prokonsulovi vzdal: Říman mu dal milost, ale jeho lidem všem dal useknout ruce. Konečné slovo t. r. měl však Viriathés se svými oddíly, když unikl Římanům z obkležení v Erisaně/dn. neznámé polohy, Serviliana porazili v poli a zahnali nad srázy, takže jim nezbylo, než kapitulovat. Viz rok příští.

 

Za hrabivost byl po stížnostech provinciálů v Římě odsouzen bývalý praetor v Makedonii D. Iunius Silanus. Soud nad ním vykonal na vlastní žádost a s povolením senátu jeho otec T. Manlius Torquatus, který se navíc syna zřekl; po rozsudku, jehož vyznění neznáme, se D. Iunius oběsil a otec mu nešel ani na pohřeb. • Podle censu měl římský stát 327 422 občanů.

 

V Číně zemřel císař Ťing/Jing (47; vládl od roku 157) . Za jeho vlády se vedle hospodářské prosperity vyskytla řada klimatických jevů jako velké kroupy v pohoří Cheng-šan/Hengshan v d. Šan-si veliké od pěti palců po dvě stopy (tedy c. šedesát centimetrů) roku 155 a jednu stopu osm palců roku 149 tamtéž. V létě 145 postihly říši velké deště, na podzim zemětřesení. Země se třásla i v letech 143 a 142, kdy udeřilo opět velké sucho.

Nástupcem se stal 9. března jeho syn Liou Čche/Liu Che, zvěčnělým jménem Wu (15; panoval do roku 87). Za jeho vlády říše rozšířila moc územně, a to hlavně směrem západním (srov. rok 139 128). Císař učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc říšských úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky.

Císařovna Čchen Ťiao/Chen Jiao byla bezdětná a neměla nic jiného na práci než zabraňovat Wuovi ve styku s císařskými souložnicemi. Podporovala ji v tom Wuova bába a matka Ťingova, císařovna vdova Siao-wen/Xiaowen, nyní vdova Tou/Dou ovládající život u dvora do své smrti roku 135; do té doby se Wu stáhl a politice se příliš nevěnoval, palác se řídil taoisticky orientovanými úředníky. Na straně chlapeckého císaře stála jeho matka Wang, na jejíž popud si Wu jako protiklad k císařské radě vytvořil vlastní tajný rádcovský team.

Nicméně Wu roku 138 poznal zpěvačku Wej C'-fu/Wei Zifu, služebnou své sestry, na níž se manželčina a babiččcina pravomoc nevztahovala. Porodila mu dcerky a roku 128 prvního chlapce, korunního prince Liou Ťü/Liu Ju (viz dále rok 91). To už byla Wej sama císařovnou, neboť Čchengu vyhnal císař roku 130 ode dvora. Pokoušela se totiž kouzly Wengu zahubit a získat lásku Wuovu zpět. Najala čarodějnici Čchu Fu/Chu Fu praktikující zaklínání, praktiky se neudržely v tajnosti a poněvadž patřily mezi hrdelní zločiny, byla kouzelnice s několika stovkami zasvěcených sťata, Čcheng exulována a zemřela zcela v osamění.   

 

************************************************************

140.

Ol. 160, 1

Agnodóros z Kýziku

172 SE

108 AE

(Hagnotheos)

a. u. c. 614

C. Laelius (Sapiens) Salassa (?) a Q. Servilius Caepio

************************************************************

V Helladě povolili Římané pravděpodobně t. r. obnovení spolku Achájů a Boiótů, ale pouze jako právního a náboženského zastoupení achájských a boiótských měst (srov. rok 146).

 

V Syrii v Seleukeji na Moři se oženil Antiochos (VII.) s královnou Kleopatrou I. Theou, ačkoli byla stále ještě manželkou jeho internovaného bratra Démétria Níkátora (srov. předcházející rok). Ve válce s Tryfónem vytlačil s jednotkami, které jeho bratr zanechal v Syrii pro domácí válku, usurpátora ze severu Syrie na jih do Koilé Syrie. 

 

Někdy koncem roku zemřel v eukratidovské bakterské říši král Hélioklés I. (vládl od roku asi 155). Nástupcem se stal jeho syn (?) Eukratidés II. (vládl asi do roku 130, srov. rok 155). Po celou dobu své vlády zřejmě musel vést obranné boje s Tochary/čín. Jüe-č´ pronikajícími ze severu, a asi také se Saky, kteří napadli i kmenové území říše Parthů (srov. předešlý rok). Pod útoky středoasijských nomádů se v Baktrii zvolna hroutila hellénská moc (viz rok 170, 160 a 130).

 

V květnu byl v Jerúsalému provolán velekněz Simón/Šim'on stratégem a ethnarchem Židů (srov. rok 143). Jako poslední z makkabajských vůdců protiseleukovského povstání z roku 166 se stal zakladatelem nového židovského panovnického domu Hasmónajů, ačkoli on sám během svého života královský titul nepřijal. Hasmónaj Simón se stal spojencem Antiocha VII. a senát v Římě uznal titulární dědičnost v jeho rodu.

 

Galéstés/Galaistés z Athamánie, syn Amýnandrův, sebral po Helladě alexandrijské exulanty, příznivce Filométora I., a představil jim údajného Filométorova syna s Kleopatrou II., kterého mu prý oba panovníci svěřili na opatrování. S Pseudoptolemaiem (I., srov. dále rok 41) a s najatým vojskem vpadl do Egypta. Podstatná část Euergetova vojska však vládnoucímu Ptolemajovci zůstala věrna a stratégem Hierákem, srov. rok 146, byla invase odražena. Galaistova či Galéstova postava mizí z historie (viz roky 188 a 150).

 

Kolem t. r. bylo v Meroé, v sídelním městě říše Kúš, napsáno jméno krále Šanak-dachete jako první v hierografickém merojském písmu namísto v tradičním egyptském.

 

Kolem t. r. se v Gadarách v Galaádítidě v Dekapoli narodil básník a filosof Meleágros, žijící pak v Tyru a Kóu, kde obdržel občanství. Zemřel kolem roku 70.

 

V Hispániích prokonsul Q. Fabius Maximus Servilianus byl po porážce od Lúsítánců, které vedl Viriathus, nucen uzavřít mír, jímž byli Lúsítánci uznáni za přátele S. P. Q. R. V Římě byl mír ratifikován: je to ojedinělý případ, kdy si spojenectví a přátelství na Římanech někdo vybojoval a senát to uznal (viz ale osud Viriathův následujícího roku).

 

Narodil se L. Licinius Crassus, pozdější řečník s právnickým vzděláním. Zemřel roku 91.

 

V Číně se kolem t. r. narodil historik S’-ma Čchien/Sima Qian (zemřel kolem roku 90).