169-160

169.

Ol. 152, 4

143 SE

79 AE

(Euníkos)sy

a. u. c. 585

Q. Marcius Philippus II. a Cn. Servilius Caepio nebo Cn. Servatus Caepio

************************************************************

Ve třetím roce třetí makedonské války se na jaře postavil spolek Achájů, jehož stratégem byl právě Archón a hipparchem Polybios, jednoznačně na stranu Římanů. Pro námořní operace slíbil nyní svou pomoc Římanům i bíthýnský král Prúsiás II. Kynégos (srov. rok 172). V Římě osobně nabízel pomoc Balanus, kníže záalpských Keltů (nevíme, kterých; možná Bojů, těch samých, s nimiž měli Římané problémy roku 186, 183 a 178, možná Nóriků).

Vyslanci Rhoďanů byli zcela odmítnuti, neboť senátoři si vyložili jednání rhodské diplomacie s Perseem o míru jako pokus o smír za jejich zády. "Římský lid" tedy udělil nezávislost Kárům a Lykům, které po porážce Antiocha III. věnoval Rhodským; viz rok 167, kdy došlo k naplnění senátního rozhodnutí a k likvidaci rhodské moci.

Zajímavý je osud makedonské zrádce, jistého šlechtice Onésima, Pýthonova syna, který radil Perseovi držet se míru s Římany, až musel uprchnout. Senát ho označil za spojence, dostal zaopatření od státu, v Tarentu dům a v jeho okolí pozemky...

Římské vojsko převzal v Palaifarsálu od A. Hostilia nový konsul Q. Marcius Philippus, loďstvo jeho praetor C. Marcius Figulus. Q. Marcius se dlouho potýkal s Makedonci o vstup do země průsmyky. Nakonec se Římanům podařilo těžkým horským terénem projít i se slony, Makedonci pod Hippiou a Asklépiodotem z nejasných důvodů ustoupili. Perseus v hysterickém strachu dal evakuovat Díon, první velké město od Thessalie, kde pobýval a utekl do Pydny. Římané Díon pod Olympem obsadili.

Perseus dal dokonce utopit část královského pokladu v ražených mincích a nařídil zapálit v Thessaloníce loděnice. K tomu sice nedošlo, neboť Androníkos pověřený tímto rozkazem, váhal, ale Níkiás musel se změnou královy nálady dát poklad z jezera vylovit. Oba muži i s potápěčem byli údajně na Perseův rozkaz zavražděni, aby neposloužili jako důkaz jeho slabosti.

Na podzim měli Římané v moci celé údolí Tempé. Přezimovali však v Thessalii ve File a Perseus "osvobodil" Díon, který konsul vyklidil. Římané zjistili, že Perseus není ten soupeř, za kterého byl pokládán, a senát přikázal novému konsulovi válku ukončit.

Na moři se spojenecká flotila bezúspěšně pokusila dobýt Thessaloníku; král Eumenés neprojevil žádnou aktivitu a na rozdíl od svého bratra Attala začal být Římany podezříván z nespolehlivosti. U Antigoneie na Chalkidice byl dokonce spojenecký výsadek Makedonci zahnán na moře a neúspěšná byla obléhání Kassandreie a Démétriady.

Na podzim se stal popáté stratégem spolku Achájů Lykortás. V zimě požádali vládnoucí Ptolemaiové, poprvé a naposledy v historii, spolek Achájů, své spojence, o pomoc proti Antiochovi Epifanovi (viz níže). Achájové ale setrvali jen ve válce makedonské, když v jednáních na sněmu v Korinthu se prosadili prořímští politici kolem Kallikrata, kteří si pomoc Ptolemaiovcům vyslat nepřáli.

Perseovi se podařilo v téže době získat krále Illyrů Genthia za slib tří set talentů, prostřednictvím Rhoďanů jednal král o míru s Eumeneem (z jeho podnětu), přímo s Attalovcem jednal přes Hérofónta. Genthios opustil římskou koalici, i když "na ruku" dostal jen deset talentů, což o několik měsíců později Římané okomentovali, že to bylo jako za "gladiátorskou cenu".

 

V druhém roce šesté války syrské zanechal na začátku roku král Antiochos Epifanés obléhání Alexandreie, vůbec první v historii města, a přes Jerúsalém se vrátil do Syrie. Konec obléhacích prací zprostředkovali Rhodští.

V Palaistíně se dostal velekněz Meneláos do sporu s Antiochovým stratégem Sóstratem, který ho upomínal o peníze, které sliboval za přiklepnutí velekněžského úřadu, viz rok předešlý a 173. Když se o čachrech s chrámovým pokladem, který pozvolna rozprodával Meneláos, dozvěděl Oniás III., odcestoval do Antiocheie ke králi. Tam také putovali Meneláos se Sóstratem a Meneláos dal Oniu ve spolčení údajně s královrahem Androníkem, viz předešlý rok, v Dafné zavraždit. Zachované prameny dávají možnost intrepretovat vztah Meneláa k Oniovi III. třemi způsoby: buď zavraždil svého bratra (oba by byli s Iásónem syny Šimóna II.), nebo svého otce či strýce (srov. roky 177 a 173; popř. to byl zcela cizí člověk mimo rod Oniů).

Meneláos zanechal v Jerúsalému jako svého zástupce údajného bratra Lýsimacha, který prý chtěl rovněž Jahweho chrám tunelovat, ale byl po prozrazení v povstání lidmi zabit. Meneláos byl proto Židy u Epifana obžalován ze svatokrádeže, ale s pomocí úplatků u dvora ho král v zimě 169/168 zprostil viny; viz dále rok následující.

 

Po Epifanově odchodu z Egypta se usmířili všichni ptolemaiovští sourozenci s Alexandrijskými, srov. rok 150 a peripatetika Hérákleida, a Ptolemaios VI. Filométór I. se z Memfidy vrátil do sídelního města říše. Byla obnovena společná vláda všech tří sourozenců Theoi Filométores II. (jejich druhá vláda trvala do roku 164, viz předešlý rok).

Vůdčí postavou u dvora nyní byl vojevůdce Komanos (srov. předešlý rok a rok 186).

Antiochos Epifanés a Theoi Filométores II. poslali do Říma další diplomaty. Senát vyslal do Egypta senátorskou komisi.

 

V Kilikii vypukly nepokoje v Tarsu a v Mallu, o nichž toho ale blíže nic nevíme. Kilikie stále patřila ke kmenovému území Seleukovců.

 

V Pontu zemřel král Farnakés I. (vládl od roku c. 190). Nástupcem se stal asi jeho bratr Mithridátés V. Euergetés (vládl do roku 121). • S manželkou Nýsou I., která byla dcerou Antiocha, prvorozeného syna Antiocha Velikého a jejíž seleukovské jméno bylo Láodiké, zůstal Farnakés I. bezdětný.

 

V Římě byl přijat zákon Voconiův (lex Voconia de mulierum hereditabus), který upravoval dědictví a dědické možnosti žen: částka nesmí převýšit jedno sto tisíc sésterciů (srov. Augustovu úpravu roku 9 n. l.). Navrhovatelem byl tribun lidu Q. Voconius Saxa. Censor toho roku Ti. Sempronius Gracchus koupil pozemek domu P. Cornelia Scipiona Africana s okolními krámky na foru a dal vystavět obchodní "centrum" později zvané basilica Sempronia. Byla to třetí basilika po Porciově (184), Aemiliově (179), následovala roku 121 Opimiova, viz odkazované roky.

V Římě zemřel literát Q. Ennius (ročník 239).

 

V Číně zemřel učenec a básník Ťia I/Jia Yi (narozen kolem roku 200). V posledních několika letech byl vychovatelem nejmladšího ze synů císaře Wena Liou I/Liu Yi. Princ zemřel následkem zranění utrpěného pádem s koně a Ťia I se utrápil výčitkami, že na jeho smrti mohl mít podíl.  

 

************************************************************

168.

Ol. 153, 1d

Aristandros z Antissy na Lesbu (srov. následující rok)

144 SE

80 AE

(Xenoklés)

a. u. c. 586

L. Aemilius Paullus II. a C. Licinius Crassus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce třetí války makedonské na jaře na válčiště dorazil nový konsul L. Aemilius Paullus; z Říma vyrazil začátkem dubna (předjul., tedy jul. kal. už v lednu). Počet Římanů v pozemním vojsku včetně spojenců dosáhl sto tisíc. Spojenci tudíž v tomto okamžiku měli několikanásobnou převahu nad možnostmi vyčerpané Makedonie. Praetorem L. Aemilia, nauarchem-velitelem loďstva, byl Cn. Octavius.

Údajně ze šetrnosti odmítl Perseus pomoc starých makedonských spojenců Bastarnů, když přes zimu s jejich knížetem Klondikem o ní jednal (srov. jejich válku s Dardany v letech 179-176). Za deset tisíc jezdců se stejně silným pěším doprovodem měl vyplatit po deseti zlatých jezdcům, po pěti pěším a deset tisíc zlaťáků filippské ražby Klondikovi. Germáni pak táhli zpět do své země severně od Istru/Dunaje Thrákií, zemí Maidů, a plenili.

V téže době působila makedonská flotila, které velel Anténór, v prostoru Chiu. Před ostrovem se zmocnila a zničila menší skupiny Eumeneových převážně nákladních lodí s Galaty a jejich koňmi na palubě, které byly na cestě do makedonské války. Nauarchos Anténór odeslal vybranou kořist a zajatce do Thessaloníky a odplul do Fan na Chiu a odtud na Délos.

Zde narazil na další Eumeneovy lodi a na římské vyslance, kteří byli na cestě do Alexandrie, viz zde níže. Poněvadž užíval ostrov práva nedotknutelnosti, na pevnině se námořníci družili, po nocích Anténór přepadal zásobovací lodi plující v okolí Délu. • Byla to poslední operace makedonské flotily dějin a Anténór byl posledním nauarchem.

Ještě na jaře se snažili Rhodští zprostředkovat mezi Římany a Perseem mír. Válka však již byla v rozhodující fázi a rhodští promakedonští politici Deinón a Polyarátos svými výzvami k míru lezli Římanům vážně na nervy, viz následující rok.

 

Římané v rekordně rychlé válce porazili Illyry. Vedl je král Genthios a jeho nevlastní bratr Karavantios, který plenil kraj Kaviů. Genthios seoustředil patnáct tisíc mužů do svého sídelního města Lissu a vytáhl na nedalekou Bassanii, která se držela spojenectví s Římem. Město oblehl a mezitím plenilo jeho loďstvo pobřeží jižně od Lissu.

Praetor L. Anicius Gallus loupící Illyry rozdrtil a vytáhl na Bassanii. Genthios uprchl a jeho vojsko se vzdalo. Utekl do Skodry, pod hradbami prohrál bitvu a po třídenní lhůtě na rozmyšlenou se sám vydal do římských rukou. S celou rodinou byl dopraven do Říma, tj. s manželkou Etlevou a syny Skerdiláidou (II.) a Pleuratem (III.).

Římské vyslance M. Perpennu a L. Petilia, které v zimě král zatkl na znamení dobrých vztahů s Perseem, L. Anicius osvobodil a Perpenna přivedl do římského ležení z Meteónu Genthiovu manželku se syny a jeho nevlastního bratra Karavantia.

V Itálii byli Genthios s rodinou internováni v Iguviu, jeho doprovod uvězněn v Římě a v historii se již neobjeví. Celá válka Římanů s Illyry, vlastně třetí válka illyrská, trvala tři až čtyři týdny, zřejmě v květnu t. r.: říkalo se, že se v Římě o válce dozvěděli až když přišla zpráva o jejím konci. Flotilu dvou set člunů rozdali Římané mezi své věrné Korkýřany, Apollónské a v Epidamnu/Dyrrhachiu.

Od jara bojoval král Perseus s Římany v prostoru Día a Fily (srov. předešlý rok). Část Římanů, kterou vedl P. Cornelius Scipio Nasica, obešla makedonské posice a Makedonci se museli stáhnout.

Dne 22. června, den po slunovratu a nastálém zatmění slunce (podle starého kalendáře 5. září), několik týdnů před olympiádou, byla vybojována u Pydny rozhodující bitva celé této války, která zároveň rozhodla o osudu hellénského světa: v bitvě, jíž se na makedonské straně zúčastnili sympatisanti z celé Hellady, mimo jiné Sparťan Leónidás v čele pěti set žoldnéřů, Makedonci podlehli. Zůstalo jich na bojišti na dvacet tisíc, prchající na mořském pobřeží ušlapávali numidští sloni. Na římské straně prý padlo jen sto mužů. • Druhá osudová bitva makedonských dějin byla u Pydny vybojována o dvacet let později (viz rok 148).

Zpráva o vítězství psaná konsulem dorazila do Říma čtvrtý den po bitvě. Zatímco Perseus s rodinou uprchl na Samothráku, která spadala pod doménu makedonských králů, vzdal se nauarchos Anténór v Kassandreji a do Pydny se přišla vzdát naprostá většina makedonské šlechty. Týden po bitvě se vzdal Cn. Octaviovi i král Perseus s rodinou a nejužším doprovodem. Zprvu měl možnost volného pohybu v okolí amfipolského tábora Římanů, to se ale už v zimě změnilo. Byl i s rodinou na podzim roku 167 veden v Aemiliově triumfu a se synem Alexandrem internován v Albě, kde roku 165 zemřel (srov. tam). Ostatní z doprovodu byly uvězněni v Římě a o osudu makedonské šlechty není nic známo.

Když Persea na Samothráké vyzval nejvyšší úředník obce Theóndás, titulovaný "basileus", král, aby posvátnou půdu Velkých bohů samothráckých neznesvěcovala přítomnost člověka viněného z vraždy, dal král, a byl to jeho poslední panovnický čin, zavraždit Euandra, který se na jeho rozkaz pokusil roku 172 o atentát na Eumenea II. Samothráké pak získala od Římanů plnou autonomii, o níž přišla až za císaře Vespasiana. • Údajně po bitvě osobně probodl dva své setrvalé rádce a přátele Eukta a Eulaia, kteří mu náhle vyčítali minulá rozhodnutí a skutky a co všechno (s jejich vědomím a na jejich schvalování) zkazil.

Do konce léta završil L. Anicius Gallus obsazení Illyrie a molosské části Épeiru. V Passarónu, sídelním městě Molossů, byli před příchodem Římanů zavražděni Antinoos a Theodotos, v Tekmonu Kefalos, když nařídil zavřít městské brány; všichni byli předáky protiřímské strany.

Jejich protivník Charops jr. pak krutě vládl zbytku Épeirótů. Jeho matka Filótis zase prý stejným způsobem vládla épeirským ženám. • Rod Aniciů se od dob Diokletiánových stal nejmocnějším patricijským rodem a byl jím až do konce západní části Římské říše. Aniciové se stali první rodinou v senátu, která přijala křest (Anicius Iulianus na zač. 4. st. n. l.).

V zimě konal L. Anicius ve Skodře sněm, kde prohlásil Illyry za "svobodné" čili bez královlády a kmeny se senátní komisí rozdělil podle stupně přátelství k Římanům na tři části, z nichž pouze ti nejvěrnější neplatily Římu tribut, poražení odváděli polovinu toho, co platili králům (viz rok následující). Anicius pak přezimoval s vojskem v Passarónu.

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů potřetí Kallikratés z Leontia. V téže době byly ve spolku Aitólů krvavě zlikvidovány zbytky promakedonských politiků a vraždy byly v zimě potvzeny senátní komisí. Totéž proběhlo v celé Helladě, do římské internace putovaly stovky lidí.

Římané měli k disposici makedonský státní archiv a tudíž znali korrespondenci Perseovu. Dopisy s rhodskými politiky byly šifrovány, ale jejich pošťák, lodní kapitán Thoás, klíč Římanům vyzradil. Je to poprvé, kdy se archiv stal tak těžkou zbraní v politice. Ačkoli se Římané snažili, aby nalezli kompromitující důkazy na achájské politiky, dokument nenalezli žádný.

Římané se pravděpodobně dostali k veškerým archiváliím antigonovské dynastie a zřejmě ještě starších, pokud nebyly zničeny Kelty při vpádu roku 280nn. Informací o hellénistické Makedonii je vzhledem k jejímu významu v hellénském světě pramálo a lze se nasnadě domnívat, že to je zčásti důsledek římské informační a propagandistické politiky.

 

Na podzim se vydal na tak trochu turistickou cestu po Helladě vítěz od Pydny L. Aemilius Paullus se svým synem Scipionem Aemilianem a Athénaiem, Eumeneovým bratrem, Nastalo konečné zúčtování. Římská armáda přezimovala v Amfipoli. Po Thessalii, Delfách, Boiótii, Euboji, Athénách, Korinthu, Sikyónu, Argu, Epidauru, Lakedaimonu a Megalopoli navštívil i Olympii a byl nadšen z Diovy sochy.

Začátkem zimy vyslal senát do Illyrie komisi o pěti, do Makedonie a do Hellady o deseti členech, kteří měli dohlédnout na to, jak budou uspořádány poměry u deklasovaných Hellénů a Illyrů.

V zimě se v Démétriadě sešli L. Aemilius Paullus s Cn. Octaviem a odtud odešli do Amfipole, kde na dvou sezeních makedonským předáků oznámili nové státní zřízení jejich národa:

1. královláda byla zrušena,

2. Makedonci budou „svobodní“, tzn. jinými slovy podaný bod 1.,

3. každoročně si budou volit své úředníky,

4. Římanům budou platit poloviční daně, než jaké platili svým králům,

5. Makedonie bude rozdělena na čtyři státy, doslova „části“, merides,

6. každý stát, meris, dostane svou vlastní „republikánskou“ ústavu a vlastní představitele, synedry, tj. přísedící, jakýsi parlament,

7. budou uzavřeny zlaté doly a mezi jednotlivými makedonskými státy bude zakázáno obchodovat a dokonce i uzavírat sňatky (!),

8. malé ozbrojené síly budou povoleny jen těm státům, které hraničily s barbary (merides I., II. a IV.). 

 

Rozdělení Makedonie na merides (srov. pět júdských částí roku 55):

I. meris měla sídelní město v Amfipoli,

II. meris měla sídelní město v Thessaloníké,

III. meris měla sídelní město v Pelle a

IV. meris měla sídelní město v Hérákleji Lynkéstské čili Pelagonii.

 

Amfipolský diktát byl na jaře roku 167 završen přečtením jmen těch, kteří se i s rodinami a dětmi staršími patnácti let museli odebrat do internace do Itálie. Byla to pravděpodobně celá makedonská rodová šlechta i nová šlechta z éry Antigonovců.

L. Aemilius pak z kořisti uspořádal velkolepé hry, na něž pozval umělce, borce a hosty z celého hellénského světa, aby se radovali nad koncem makedonského státu. Několik měsíců od olympijských her musela Římanova pompesnost působit na svobodomyslnost Hellénů výsost depresivně. Rozdal velké množství darů a menáže, kterou zjevně nedokázala armáda spotřebovat, a zapsal se do dějin i výrokem: "Jen ten umí uspořádat hostinu a hry, kdo dokáže zvítězit ve válce." • Naposledy byl Aemiliův „vynález“ v Evropě uplatněn o 2113 let později, při rozdělení Německa (srov. předtím v jiných situacích čtvero dělení Polska a více o diktátu viz Obrázky ze starých dějin, Makedonské republiky).

Amfipolským diktátem byla zakončena tzv. třetí válka makedonská (trvala od roku 171). Je pozoruhodné, že nebyla proměněna Makedonie rovnou v provincii. Snad mělo váhu slovo konservativce M. Porcia Catona, který doporučoval ponechat Makedoncům "svobodu", neboť je nebylo možné vojensky chránit.

 

Po bitvě u Pydny vypuklo v Anatolii povstání Galatů proti Attalovcům, které vedl tetrarcha Solovettios: tzv. třetí válka Attalovců proti Galatům trvala do roku 166. Král Eumenés II. Sótér byl v poli pražen a nucen v zimě ujednat příměří. Protože byl opět nemocen, poslal do Říma blahopřát k vítězství nad Makedonci svého bratra Attala. Jako dohližitele mu na cestu přidal svého lékaře Stratia, viz zde níž.

Členem poselstva byl Kratés z Mallu, grammatik a stoický filosof, zakladatel tzv. pergamské školy (srov. rok 200). Kratés si v Římě zlomil nohu při pádu do kanalisační šachty, a proto se zde za velké pozornosti především mladších generací Římanů věnoval přednáškové činnosti.

Asi v zimě došlo k uzavření spojenectví Rhoďanů se spolkem Kréťanů. Srov. původně krétskou orientaci na Pergamon roku 184.

 

Ve třetím roce šesté války syrské poslal na jaře král Antiochos IV. Epifanés loďstvo na Kypros a on sám se vydal podruhé do Egypta.

Ptolemaiovský stratégos Kypru Ptolemaios Makrón, tj. Hlavatý, předal ostrov Seleukovcům a přešel na Epifanovu stranu: za to byl jmenován stratégem, tj. vojenským správcem Koilé Syrie a Foiníkie.

Kypros se stal poprvé a naposledy na přechodnou dobu seleukovský, když od roku 294 byl trvale ptolemaiovský (viz níže). • Ptolemaios Makrón, syn Dorymenův, byl stratégem na Kypru od roku 181, život si vzal roku 163.

Král Epifanés vyjednával v Pélúsiu, kde udržoval celou dobu garnison, s posly všech vládnoucích Ptolemaiovců (Theoi Filométores II.) o uznání okupace Kypru a o uznání záboru Pélúsia s ústím Nilu. Zde totiž seleukovská flotila porazila ptolemaiovskou a Antiochos dal postavit most přes Nil a vtáhl znovu bez boje do Memfidy (opakoval ceremoniál korunovace dle domácího ritu?). Odtud pak obrátil zpět k Alexandreji. Epifanés oblehl město podruhé, tentokrát se všemi ptolemaiovskými panovníky v jeho zdech.

Koncem srpna nebo začátkem září připlul z Délu přes Rhodos do Alexandreie v čele senátní komise a zároveň zvěstovatel římského vítězství u Pydny C. Popilius Laenas. S vědomím naprosté převahy předložil v alexandrijském předměstí Eleusis Epifanovi velmi sugestivní formou ultimatum na vyklizení Egypta a na vrácení Kypru a Pélúsia Ptolemaiovcům: nepodal mu ruku, dal králi přečíst senátní usnesení, namaloval kolem něj hůlkou z vinné révy kruh s tím, že chce slyšet odpověď dříve něž z něj vystoupí. Když se tak stalo, teprve pak se s ním pozdravil jako s přítelem.

Rčení "překročit červenou linii" nepochází odtud (v grafice kolem krále červená chyběla), ale pravděpodobně z bojové dvoulinie britských střelců v bitvě u Balaklavy roku 1854 (staré Symbolon jižně od Sevastopolu), součásti krymské války anglo-francouzsko-tureckých spojenců proti Rusům, přes niž se Rusové nedostali.

Antiochos Epifanés byl takto Římany donucen uzavřít mír s „Bohy milujícími matku“. Tím byla ukončena šestá válka syrská, která trvala od roku 170. Ptolemaiovci dostali zpět Kypros a Pélúsion, Koilé Syrie a Foiníkie byla potvrzena Seleukovcům (srov. roky 200 a 195). Král Epifanés se vrátil do Syrie. Po uzavření míru odcestoval C. Popilius na Kypros, aby svou misi završil.

Římané vyrvali Antiochovi Egypt a Kypr z rukou a zachránili ptolemaiovské panství. "Matkymilovní bohové" pak poslali do Říma děkovné poselství, které senátorům sdělilo, že jim jsou králové více vděční než svým rodičům, ba než bohům nesmrtelným, za to, že jim navrátili říši.

Popiliova mise byla prvním a rozhodujícím velmocenským zásahem římské diplomacie do politiky východního Středomoří. Stalo se tak s rasancí, která dolehla až do Indie. V celém Středomoří byl definitivně dán základ stavu, který příznivci universálních říší nazývali pax Romana. Myšlenka hellénistické universální říše byla postavena na vyváženosti vztahů vnitřních i vnějších; Římané zůstali ve víře v jedinou moc, tu svou (jak moderní), a otevřeli tak vlastně i dveře pro pozdější monotheisaci náboženství.

Likvidací Makedonie se navršila římská padesátiletka soustavného růstu moc, jistá obdoba athénské pentékontaetidy, srov. rok 478 a 218; podobné období měli křesťané v letech 330 - 380 n. l.

 

Mezitím se do Jerúsaléma vrátil s oddílem žoldnéřů od Ammónů Iásón (srov. rok 170 a rok předešlý), který ale musel dobývat. Velekněz Meneláos se udržel v pevnosti Akrá. Proegyptský, a ovšem filhellénský, Iásón vyhnal z města všechny z rodu Tobiadů či Tobiů (srov. rok 309), který byl tradičně filhellénský a přející vzdělanosti, ale nyní proseleukovský. Král Antiochos se cestou z Egypta zastavil v Palaistíně a obsadil Jerúsalém, kde vlastně Iásón porušoval podmínky právě uzavřeného míru. Iásón musel uprchnout za řeku Iordánés ( to možná až roku 166) a proseleukovskému Meneláovi byl opět restituován úřad velekněze, viz dále rok 166.

Iásón uprchl k vládci nabatajských Arabů Aretovi I. (arab. či aram. Hárithath), který pravděpodobně právě dosedl na trůn (vládl do roku 110?). Aretás I. však Iásóna vyhnal, a tak z Arábie a od Ammónů pokračoval do Egypta a odtud do Lakedaimonu, kde pak i zemřel. • O židovské obci ve Spartě srov. rok 309.

Aby král Antiochos podpořil hellénisaci města, zrušil dne 15. kislew/7. prosince v Jerúsalému bohoslužby bohu Jahwe. Textilie a jiné předměty poslal do Olympie do chrámu Dia Olympského a v Jerúsalému dne 25. téhož měsíce, tj. 17. prosince, zasvětil oltář Diu Olympskému, pro Foiníčany a Syřany Bá‘al šamín, a na údajné přání (tradice zjevně nepřátelská z pera jerúsalémských Židů) Samarských byl zasvěcen oltář Diovi i na hoře Garizim (vše roku 145 "západní" SE čili 144 v Horních satrapiích; srov. rok 420 a 110). • Touto akcí se sociální a náboženské rozpory mezi Židy usměrnily jedním směrem: protihellénským.

Po Antiochově diplomatickém debaklu v Egyptě povstal proti seleukovské moci Arados. Byl však rychle donucen vzdát se a přišel o svou autonomii z roku 259, kdy se zřejmě zbavil královlády vlastních domácích dynastů. Autonomie Aradu byla obnovena až roku 138.

 

Do Říma se krátce po bitvě u Pydny vrátil praetor M. Claudius Marcellus, cos. 166, který asi loňského roku v bojích s Ibéry dobyl Marcoliku ve středu poloostrova a na jihu Hispánie zavedl římskou či latinskou kolonii do Corduby.

 

Děkovná poselství lichotila S. P. Q. R. od všech králů, ale dobře byl přijat Attalos, bratr Eumenea II. Nemocný král mu dal s sebou Stratia, jednoho ze svého lékařského konsilia, aby Attala posiloval v bratrské soudržnosti a nedal na podněcování řady Římanů nespokojených s Eumeneem, aby ho nahradil. Senátoři uslyšeli chválu a žádost o zprostředkování míru s Galaty a za to chtěl na nich Ainos a Maróneiu, nikoli však podporu v myšlence na rozdělaní attalovské říše na dvě království: senát byl zklamán, neboť na to čekal.

Římané zprvu města Eumeneovi přidělili, když však Attalos na zimu odcestoval z Říma, ale ještě byl na území Itálie, prohlásil je senát za svobodná. • Římané již nyní Attalovce nepotřebovali a jejich politika se postupně obracela proti nim. Likvidací Makedonie se posice Říma ve východním Středomoří změnila z posice laskavého spojence v tvrdého diktátora.

Nejvíce milý byl senátu Masgabos, jeden ze synů Masinissových, jehož oslava Římanů byla také lstivá: proč si prý dali za dodávky obilí zaplatit, když tak jako tak všechno v numidském království náleží jim? Když ale požádal, zda by jeho otec nesměl osobně v Římě obětovat Iovovi, senátoři to odmítli a doporučili mu obětovat doma v Africe. Masgabos byl i s doprovodem bohatě odměněn a stejně tak jeho bratr Misagenés, který se podílel na makedonském tažení (nejvzdálenější numidské/berberská vojenská výprava dějin).

Cestou jeho flotila vplula do bouře a do Brundisia se dostaly jen tři lodi: osudy jeho expedičního sboru, koní a slonů známy nejsou.

V Římě zemřel Statius Caecilius (narozen kolem roku 230), autor palliát.

Podle censu měl římský stát 312 805 občanů. Propuštěnci byli pro účely censu soustředěni do jedné ze čtyř městských tribuí, esquilinské; od roku 84 byli rozděleni do všech 35 tribuí.

 

************************************************************

167.

Ol. 153, 2

145 SE

81 AE

(Níkosthenés)

a. u. c. 587

Q. Aemilius Paetus a M. Iunius Pennus či Pennio

************************************************************

Se začátkem roku začaly senátorské komise v Helladě a v Illyrii zavádět nové pořádky, srov. předcházející rok. V Illyrii bývalé Genthiovy poddané prohlásily za svobodné a podle makedonského modelu z Amfipole je rozdělili do tří státních útvarů, zřejmě na tři kmenové státy. Pravděpodobně z této doby pochází vznik provincie Illyricum na prostoru mezi Épeirem a zaniklou Skoderskou říší; pokud ovšem vznik provincie nezařadíme až do roku 82 (srov. tam).

Jedním z lokálních dynastů byl jistý Ballaios, vládnoucího do roku 135. V regionu následoval po rozpadu Skoderské říše rychlý vzestup moci Delmatů, kteří ovládli větší část jižní Illyrie, viz rok 158.

Římané odmítli žádost svých spojenců Dardanů, aby jim přiřkli Paionii; jako všichni, kteří byli pod královládou Perseovou, dostali Paionové „svobodu“.

 

Spolek Akarnánů přišel o ostrov a obec Leukas, od roku 231 své sídelní město. Novým hlavním městem Akarnánů se nyní stalo Thyreon: Leukas připadl Římanům.

Spolek Aitólů dopadl ještě tvrději. Pro svou neutralitu ve válce Římanů s Makedonci přišel o Hérákleiu pod Oitou, Opúntské i Ozolské Lokry, o Amfilochii, Ainiány i Dóry a dokonce byl zbaven členství v delfské amfiktyonii.

Spolek Aitólů, který je poprvé zmiňován v roce 367, byl omezen na své zcela původní kmenové jádro a de facto zanikl. Teprve za Sully v osmdesátých letech 1. st. se Aitólie připomíná jako verbovací okres pro vojsko; Sullovým mužem zde byl velitel Ládamés z Kalydónu. Aitólové se tak opět stali tím, čím byli do třetího století: neznámými zapadlými horaly, kteří tímto rokem v podstatě zmizeli z dějin.

Obce a kmenová sdružení, která byla členem spolku Aitólů, dostala všechna od senátní komise svobodu a ustavila se do obvyklých státních útvarů – spolků, koinon, které pak přežily až do doby císařské, kdy se koina stala prostými středisky císařského kultu.

Třebaže státoprávně nebyl spolek Achájů postižen tak, jako Aitólové, výsledek amfipolského diktátu byl pro Acháje těžký. Osobním přičiněním kolaboranta Kallikrata bylo do Itálie nebo přímo do Říma posláno jako rukojmí tisíc předních Achájů, mezi nimiž byli např. Polybios z Megalopole, Xenón či Stratios. Zbytky těch, kteří italskou interanci přežili, byly propuštěni roku 150. Lidé dávali najevo osobní odpor vůči kolaborantům, zůstali však pasivní. 

Pleurón a Hérákleia na Oitě, které byly předtím aitólské (srov. výše) předali Římané Achájům. Kallikratés se stal vůdčí postavou spolku: až do roku 151 neznáme jméno žádného jiného stratéga.

V Boiótii byl potrestán smrtí sekerou Neón z Théb za to, že radil ke spojenectví s Perseem. Senátní komisí bylo schváleno zničení Haliartu; viz akci C. Lucretia z roku 171, kde také o zániku spolku Boiótů.

Na Lesbu byla Římany do základů vyvrácena Antissa za to, že otevřela makedonské flotile pod Anténórem přístav. Obyvatelstvo převedeno do Méthymny, jejich vůdcové Androníkos se synem Aitólem Římany sťati. Několik měsíců před touto tragédií se stal prvním a posledním olympioníkem z Lesbu občan Antissy (viz dataci předešlého roku)!

 

Délos věnovali Římané Athéňanům. Ostrov byl od roku 315 samostatný (viz seznam archontů let 314 až 168 v příloze) a pod rhodským vlivem. Nyní dostal všechny výhody otevřeného přístavu, což Římané obrátili proti Rhodským (srov. níže). Athéňané vyhnali z města Délu všechny obyvatele a usídlili zde své klérúchy. • Staří historici a kompilátoři zřejmě opsali skutečnost z roku 422, viz tam; v polovině druhého století Athény již neměly tak početnou populaci, která by byla schopna nějakou oblast, byť malý ostrov, kolonisovat. • Ostrov Athéňané spravovali prostřednictvím epimelétů.

Svobodným přístavem byl Délos prohlášen až koncem roku v Římě, kdy byly mj. Athéňanům vráceny ostrovy Imbros, Skýros a Lémnos, které jim připadly roku 196 a kterých se během poslední makedonské války zřejmě zmocnil Perseus (srov. tam). Zároveň Athéňané získali území Haliartu v Boiótii.

O uvedených athénských ostrovech srov. rok 387. Dobu ztráty athénské moci nad nimi neznáme, zřejmě se tak stalo až po tzv. Chremónidově válce (srov. rok 261).

 

Na konci zimy 168/167 uspořádal L. Aemilius Paullus v Amfipoli velké hry a pak se s nesmírnou kořistí uměleckou a finanční zvolna vracel do Itálie, viz předešlý rok a rok 166, kde o charisteriích Antiocha Epifana. Cestou přes Épeiros do Órika dal vojákům na základě usnesení senátu větší část země v plen, a sice tu, v níž žili Molossové. Na sedmdesát měst bylo vyplněno a jejich hradby zbořeny, na sto padesát tisíc lidí bylo zotročeno a obratem prodáno. Vojákům byla rozdělena velká kořist: jezdci dostali po čtyřech stech dénárech čili drachmách a pěchota po dvou stech dénárech: Řím toho roku zavalilo stříbro. 

Jeho území nepřipadlo členům spolku Épeirótů, ale stálo mimo koinon, zřejmě pod přímou římskou správou (srov. rok 157). • Římané brutálně účtovali se stíny ve své minulosti, se vším, co kdysi ponižovalo jejich předky: velikost Alexandra Velikého, pohádkový molosský válečník se slony Pyrrhos, seleukovské blyštivé symboly Orientu, nebo nejtvrdší z nepřátel Rómy, Pún Hannibal.

Zbytek Épeirótů byl prohlášen za svobodné. Spolek Épeirótů se sídelním městem ve Foiníké (od roku 232) existoval jako státní útvar až do roku 148. Kolaborant Charops (II.) v něm působil jako hlava státu, president, řec. prostatés, tj. představený (a nikoli "předsedající").

Již po roce 200 a hlavně nyní začaly přicházet na západ Středomoří masy zotročených Hellénů a dalších ethnik. Celá Hellada se v následujícím století vylidnila, stejně tak jako další země (srov. rovněž např. seleukovskou kolonisační politiku, viz rok 208).

 

Římané obnovili spojeneckou smlouvu s thráckým dynastou Kotyem III., kterou uzavřel (on?) roku 190 se Scipiony pro přepravu římského vojska přes své území ve válce s Antiochem Velikým. Kotys III., Perseův spojenec, byl opět senátem uznán za vládce Thráků a jeho syn Bithys, který byl mezi zajatci jako králův spolubojovník veden v Aemiliově triumfu, a internován v Carseolách, se vrátil z Říma a s dary a otec nemusel platit výkupné. S manželkou Semestrou měl Kotys III. ještě syna Diégyla, který se oženil s Apamou, dcerou Prúsiy II. a Apamy IV., dcery Filippa V. Jejich synem byl asi Sothimos, viz rok 91. 

Na jaře po zimním příměří se ke králi Eumeneovi Sótérovi dostavil P. Licinius Crassus v čele senátní komise, o níž žádal loni v Římě Attalos. Pokračoval dále ke Galatům, kde měl zprostředkovat mír, a proto vedl rozhovory se Solovettiem v Synnadech, ale neúspěšně. Třetí válka galatská však byla Attalovci vedena dále.

Liciniova jednání byla jen získáním času: senát již neměl zájem podporovat Attalovce a další vzrůst jejich síly - dynastie splnila svůj účel (srov. níže).

V létě vypukla nová vzpoura proti Rhodským v jejich anatolských državách. Tentokráte povstala kárská města Kaunos, Mylasy a Alabandy (za Antiocha Velikého krátce Antiocheia v Kárii). Povstání rychle potlačil rhodský stratégos Lykón v rozhodné bitvě u kárské Orthosie na Maiandru.

Z Egypta se však přes Kypros a Rhodos (viz předešlý rok) vracela senátní komise, v jejímž čele stál C. Popilius Laenas, který měl na Rhodu už cestou do Alexandrie loni vyzvat k potrestání promakedonské strany a v souladu se senátem chtěli vyslanci rhodský stát celkově oslabit. Sněm pod tlakem osobní přítomnosti Římanů tehdy rozhodl o smrti římských protivníků, tedy i těch, kteří si nepřáli válku s Makedonci.

Rhoďané s popravami váhali, teď už nemohli. Kdo loni po bitvě u Pydny neuprchl, nebo si sám nevzal život zemřel rukou kata. Byl popraven Deinón, z Egypta byl vydán několikrát uprchnuvší Polyarátos a později byl popraven v Římě. Rhodští poslali do Říma ještě roku 168 vyslance Astyméda, syna Theaitétova, a Filokrata, jimž senát řekl, že nejsou Rhoďané ani nepřátelé ani spojenci; Rhoďanům se podařilo senátory umluvit, neboť byli v náladě vyhlásit Héliovu ostrovu válku.

Nové poselství pak přivedlo do Říma na smrt protřímské politiky. Vedl ho nauarchos Theaitétos, jenž však ve věku osmdesáti let v zimě v Římě zemřel. 

Z rozhodnutí senátu byl prohlášen svobodným Samos (rhodský od roku 197) a východní část rhodské Peraie (rhodská od roku 197, resp. 188), tzn. Lykie.

Spolek Lyků (srov. rok 178) se tak poprvé v historii stal suverénním státním útvarem. Ve spolku bylo 23 obcí, zastoupených na sněmu podle velikosti poplatků jedním až třemi hlasy. Tři hlasy měly obce Xanthos, Patary, Pinary, Olympos zvaný též Foiníkús, Myry a Tlós. V čele spolku stál volený lykiarchés. Část Lykie zůstala nadále rhodská (srov. rok 165).

 

Na podzim se do Říma přijel „poklonit senátu a bohům“ král Prúsiás II. se synem Níkomédem (II.) s hlavou ostříhanou do hola s vysvětlením takového sestřihu: „Jsem váš propuštěněc!“. Nosil k tomu propuštěnecký klobouk a líbal práh kurie. Senát oslovil: „Spásní bohové!“, tj. Theoi Sótéres (srov. např. i rok 164). Pobyl obětováním v římských chrámech a okázale senátem hostěn třicet dnů.

V téže době byl na cestě do Říma rovněž král Eumenés, ale v Brundisiu dostal zprávu o právě přijatém senátním usnesení, kterým se na budoucí časy zakazovalo osobám s královskou hodností vstupovat do Říma, který si svou podlézavostí vykoupil hříchy z příbuzenství s Perseem. Eumenés Sótér musel zpět do Pergama a vzít na vědomí, že novým římským exponentem v Anatolii se stal Prúsiás II. Bíthýnský. • Usnesení o zákazu vstupu králů do Říma bylo vydáno účelově, aby se Eumenés nezačal pokládat za nepřítele Říma a nebyl přitom tolik mocný. Později nebylo dodržováno: poprvé bylo porušeno příchodem krále Iugurthy roku 111 (viz tam).

Senát zároveň vydal zákon o tom, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy, tzv. tributum, ale pouze daně přepravní, tzv. portoria. Také to byl přímý důsledek makedonské kořisti.

Třídenní triumf nad Perseem a Makedonci slavil L. Aemilius Paullus koncem léta (podle starého: 28. až 30. listopadu), následovaly triumfy námořní Cn. Octavia (1. prosince podle starého kalendáře, tedy podle júl. kal. v září) a L. Anicia Galla nad Genthiem a Illyry (17. února podle starého, tedy asi v prosinci podle jul. kal.). Výnos makedonské kořisti pro státní pokladnu činil prý 120 milionů sésterciů a dalších dvacet milionů přišlo z kořisti illyrské a épeirské.

L. Aemilius připlul do Říma po Tiberu na královské šestnáctiřadce, která pak s dalšími několika Perseovými loďmi byla vytažena na břeh a ponechána na obdiv na Martově poli; ačkoli měli za sebou intensivní války s Púny Římané prý tak veliká plavidla ještě neviděli.

L. Aemilius měl se dvěma ženami čtyři syny a dvě dcery. Dva syny a dceru z prvního manželství s Papirií dal adoptovat do rodů Corneliů a Fabiů, z druhého manželství, manželku neznáme, jeden zemřel pět dnů před a druhý tři dny po triumfu... Viz o dětech více roku 143.

 

************************************************************

166.

Ol. 153, 3

146 SE

82 AE

(Achaios)

a. u. c. 588

M. Claudius Marcellus I. a C. Sulpicius Gallus

************************************************************

Na jaře porazil ve Frygii král Eumenés zničujícím způsobem Galaty (a snad teprve nyní dostal od Iónů přízvisko Sótér, srov. rok 183). Galatové poslali do Říma, kde snadno dosáhli náklonnosti senátu, který je prohlásil za autonomní, a to museli Attalovci přijmout: skončila třetí válka galatská (vypukla roku 168).

Galatové se stali přáteli S. P. Q. R., Eumeneovým exponentem v Galatii zůstal velekněz v Pessinúntu Attis (srov. rok 165). Zřejmě tohoto roku dal Eumenés II. pokyn ke stavbě či zvelebení Diova oltáře, zvaného dnes pergamský (viz rok 230 a v indexu heslo sochaři).

Římané obnovili v plném rozsahu spojenectví s Rhoďany. Do Města přišli vyslanci spolku Achájů, kteří na senátu žádali, aby jejich rukojmí (srov. předešlý rok) byla postavena před soud. To se nestalo.

Na Krétě se spojil Knóssos s Gortynou proti Rhauku. Tím se zřejmě rozpadl spolek Kréťanů (srov. rok 184 a 204). O průběhu a o výsledku války nejsme informováni (srov. dále rok 155). Pokud v této době spolek zanikl, obnoven byl až roku 85 (viz tam).

 

Na jaře uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který během svého života neztratil žádnou bitvu, v Dafné u Antiocheie nad Orontem třicetidenní slavnosti, charistéria, hry a ohromnou vojenskou přehlídku elitních jednotek ve zlaté zbroji a drahých látkách, která měla hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. V posvátném háji zkrášlil Apollónův chrám postavený Seleukem Níkátorem, jehož socha, kterou stvořil Bryaxis, konkurovala Feidiovu Diovi v Olympii. Zničen byl požárem 22. října 362 n. l. v době, kdy byl ve městě císař Iulianus, viz tam: buď to byl teroristický čin křesťanů, nebo neúmyslný skutek pošetilého kynického filosofa Asklépiada.

Slavnosti v Dafné zanechaly na současníky hluboký dojem v situaci, kdy Římané triumfovali nad Helladou a zničili Makedonii, srov. slavnosti a hry předešlého roku, které chtěl Epifanés trumfnout. Podle jedné tradice měl král při této příležitosti uspořádat i gladiátorské hry, první v hellénském světě, neboť vůbec prý celými slavnostmi chtěl napodobit římský triumf, jak ho znal ze svého římského pobytu (srov. roky 262, 100).

Podle jiné theorie byla charistéria v Dafné oslavou Eukratidova vítězství nad Démétriem, proto prý si Antiochos udělil titul Spasitel Asie, Sótér tés Asiás (viz rok 171 a 165).

V létě se Antiochos vypravil do horních satrapií, hlavně proti Parthům, jejichž moc povážlivě rostla. V Armenii porazil místního dynastu či krále Artaxiu, jehož pak pravděpodobně uznal za údělného vládce v části Armenie (satrapou od roku 212, s větší pravomocí od roku 205). • Artaxiás založil své sídelní město Artaxaty; podle tradice měl město fakticky založit pod Artaxiovými auspiciemi slavný Kartháginec na útěku před Římany Hannibal (!?).

Z Armenie se Antiochos obrátil k jihu do Babylónie, kde pobýval v srpnu až září. Z první poloviny září, ze dne 28. hyperberetaia, který odpovídal babylónskému měsíci abu, pochází dedikační nápis z Babylónu, který ve starobylém městě dokládá existenci polis, Epifanem právě založenou. • Antiochos IV. byl v Mesopotamii v průběhu své vlády zakladatelem, ktistem, více hellénských obcí; založil Antiocheiu-Babylón, Antiocheiu-Charax, Antiocheiu v Mygdónii-Nisibis a Antiocheiu epi Kallirhoé-Edessu. Stejně jako jeho seleukovští předkové ani on nesledoval politiku míšení hellénského elementu s domorodci, ale naopak posilnění helléno-makedonského živlu.

Z Babylónie pokračoval na jih do Charakény a do arabské Gerrhy, pokud to ovšem není záměna v historických pramenech s výpravou Antiocha Velikého (srov. rok 204).

Výpravu proti Parthům koncipoval Epifanés ve spolupráci s Eukratidem I. Baktrijským (srov. rok 171). V Syrii zanechal svého syna Antiocha V. Eupatóra, který se tohoto nebo následujícího roku stal otcovým spoluvládcem (viz tam).

 

V téže době vypuklo v Palaistíně povstání Židů proti Antiochovi Epifanovi a jeho filhellénské straně. Nepokoje na iúdském venkově se vlekly od roku 174, viz tam, a nyní přerostly v náboženskou válku.

Nespokojenost Židů se zrušením tradičních bohoslužeb v Jerúsalému v prosinci 168 vedla v nižších vrstvách nejprve k loupeživým přepadům, pak k otevřenému boji se vším hellénským/polytheistickým; měřeno dnešními pojmy, se vším „globalisačním“. Do čela povstání se dostala rodina Hasmónaiů/hebr. Chašmónaim (prapraděd Mattathiův se jmenoval v hellénisované podobě Asmónaios/Hasmónaios) z vesnice Módaim/Modi'in u Lyddy v Iúdeji; původně ale šlo o kněžskou rodinu z Jerúsaléma a podle orthodoxních Židů jim nepříslušelo dělat politiku, natož se stát panovníky.

Patriarchou rodiny byl Mattathiás, syn Ióannův (hebr. Matitjáhú ben Jóchánán), a k ruce měl pět synů: Iúdás zvaný Makkabaios (z makkabi, makkábá, maqqabi, tj. aram. snad kladivo; Jehúdá ha-Maqabi), Ióannés Gaddés/Gaddi, též Ióséfos zvaný (Jóchánán ha-Gaddi), Simón Thassi (hebr. Šim'on ha-Tharsi, "vůdce"), Eleazar Anaran či Abaran (hebr. Eleazar ha-Chorani) a Iónathan Apfús/Affús, tj. Prohnaný (hebr. Jónatan ha-Wawfsi).

Když do jejich vsi dorazil seleukovský úředník Apellés údajně dozorující, zda a jak se dodržují královské edikty, tedy i ten o vzývání panovnického kultu, Makkabajští ho s doprovodem zabili a zažehli revoluci. Do roka po vypuknutí povstání zemřel otec Mattathiás/č. Matyáš a hlavou protihellénského a protihellénistického odboje byl do roku 160 Iúdás. Pokračoval v plenění a údajně již v této době, nebo od roku 164, byl spojencem Římanů (?).

Makkabajští/hebr. Maqabim porazili oddíly Apollónia, stratéga Samareie (viz pak rok 147), a Sérona, stratéga pravděpodobně Idúmaie. Filippos, velitel Jerúsaléma, poslal s žádostí o pomoc ke stratégovi celé satrapie Koilé Syrie a Foiníkie Ptolemaiovi Makrónovi, synovi Dorymena, který měl být údajně již předtím podplacen veleknězem Meneláem (?).

Ptolemaios poslal vojsko s Níkánórem a Gorgiou. V bitvě u Ammaús/Emmaús bylo seleukovské vojsko pod Níkánorem poraženo, údajně padlo na tři tisíce vojáků, a s částí vojska se k pobřeží vrátil Gorgiás (nový stratégos Idúmaie). • Povstání Židů z roku 166 bývá pokládáno za první národní, náboženské a sociální povstání v dějinách, makabejská revoluce. Brzy na to vypukla „povstání“, či lépe národně osvobozenecké války v Lúsítánii, v Hispániích či v Numidii; povstání otroků na Sicílii a v zaniklé pergamské říši byla národní i sociální, možná také pokus Makedonců apod. (srov. rok 149) . Vrcholu úsilí bylo dosaženo o osmdesát let později v politických kalkulech krále Mithridáta Eupatora.

 

Římané pod konsulem M. Claudiem dobyli území alpských Keltů a pod konsulem. C. Sulpiciem vítězně bojovali v Ligúrii.

V Římě byla provozována první Terentiova komédie Andria. Jeho hry provozoval vyhlášený mímos L. Ambivius Turpio, herecký patron a impresario.

 

************************************************************

165.

Ol. 153, 4

147 SE

83 AE

(Pelops)

a. u. c. 589

T. Manlius Torquatus a Cn. Octavius

************************************************************

V Albě zemřel po hladovce v interanci poslední z přímé linie makedonských králů z rodu Antigonova Perseus (ročník 212); podle jiných informací byl král utrápen k smrti vojáky ze stráže, kteří ho nenechali spát. Brzy na to zemřel jeho adoptivní syn Filippos (ve skutečnosti asi jeho vlastní bratr, srov. roky 212, 179 a 163) a dcera, jejíž jméno historie neuchovala.

Mladší syn Alexandros se v Římě až do své smrti živil rukodělnou prací jako svobodný řemeslník a jiná informace říká, že se stal písařem a tajemníkem vysokých městských úředníků v Albě. O královně-vdově Láodiké viz následující rok. • Za Alexandra VIII. se v Makedonii vydával roku 148 jeden z protiřímských povstalců, viz tam, tzn. že Perseův syn v té době již pravděpodobně nežil.

 

Senátní komise, kterou vedl C. Sulpicius Gallus, se cestou do Anatolie zastavila v Helladě. Mj. rozhodla o příslušnosti obce Belemina nebo Belminatis k Megalopoli, o niž vedli spor Megalopolíťané se Sparťany. Pleurón Římané odebrali Achájům a vrátili ho Aitólům (srov. rok 167).

 

Při nových bojích v Lykii, tj. v té části, kterou jim Římané ponechali roku 167 (viz tam), Rhodští oblehli a dobyli město Kalynda nad Indem. Senát pak povolil opětné připojení tohoto území k rhodské Peraji. • Událost jest možné datovat o rok později.

Hellénisované město Selgé v Pisidii se dostalo do války s Eumenem Sótérem. K válce bylo podněcováno Prúsiou Kynégem. Senátní komise (viz výše) se v létě dostala do Sard. Jejím rozhodnutím zůstala Selgé autonomní.

Na podzim se do Říma vypravil král Prúsiás II. Kynégos s Galaty, aby si u senátu prostřednictvím svého člověka Attia stěžoval na Eumenea Sótéra a na jeho vměšování do galatských záležitostí (srov. předešlý rok). Prúsiás ještě přidal obvinění, že se Attalovec spolčil s Antiochem Epifanem proti Římu. Bíthýnec zcela převzal roli, kterou kdysi v hellénském světě hráli Attalovci (obě dynastie nemají původ hellénský)-

Galatští Trokmové vpadli do Kappadokie, ale byli králem Ariaráthem IV. odraženi. Válka Trokmů s Ariaráthem trvala do roku 161.

 

Král Antiochos Epifanés se z jižní Mesopotamie vypravil do Elymáidy. Svého syna Antiocha V. Eupatora prohlásil spoluvládcem a byl jím do roku následujícího (srov. tam a rok předcházející).

V Baktrii v říši Euthydémovců skončila vláda krále Agathokla (vládl od asi roku 185). Jeho dcera Agathokleiá Theotropos, tj. Obrácená k bohu (u dvora nebo dokonce obecně mezi středoasijskými Hellény se již uchytil buddhismus) se později provdala za krále Menandra Dikaia Sótéra, který vládl v letech asi 155 až 130.

Zhruba ve stejné době, někdy mezi lety 165 až 160, v říši Antimachovců, čili v západní části helléno-baktrijského území, porazil usurpátor Eukratidés I. Megas Sótér (vládl již od roku 171) krále Démétria II. Aníketa, vládnoucího od roku asi 180 a jenž se měl právě vrátit ze svých východních indických tažení domů na sever. Démétrios II. v boji padl. Eukratidés I. spojil říše Euthydémovců a Antimachovců v jeden celek a vládl do roku asi 155 (srov. rok 160). Zřejmě je zakladatelem či obnovitelem města s jeho jménem Eukratideie, které v příštích desetiletích zničí nájezd nomádů. Tradovalo se o něm, že "měl pod sebou tisícovku měst". 

Synové Démétria II. Menandros a Antimachos II., stejně jako Zóilos I., nejmladší syn Euthydémovce Démétria I. (?), byli za vlády Eukratida I. zřejmě údělnými dynasty.

 

V Iúdaji Makkabajští zahnali oddíly seleukovského vojska, jimž veleli Tímotheos a Bakchidés, Antiochův dvořan (viz jeho tažení roku 160). Iúdás Makkabi neporažen táhl s bratrem Iónathanem/Iónathés krajem Idúmaiů, Ammónů a Galaátidou. Židovské vojsko bylo posíleno i žoldnéři, dohromady sedm tisíc mužů. Jeho bratr Simón s třemi tisíci dobýval Galilaju. Iúdaiu střežily v té době oddíly s veliteli Iósépem a Azarjou/Azariás. Když se židovští vůdcové odvážili bitvy před Javne/Iamneia se stratégem idúmajským Gorgiou, byli poraženi a padlo na dva tisíce Židů. Iúdás pak dobyl Chevron/Chebróna a táhl Samarejí. Dobyl nakonec Jerúsalém kromě hradu (Akrá), kde se držela seleukovská posádka. • Stav pramenů nedovoluje přesněji sladit chronografický sled událostí a je velmi pravděpodobné, že makkabajská tažení se týkají několika let a spíše šlo o loupeživé výpravy či guerrillové výpady. 

Dne 25. kislewu, tj. 24. prosince, byl opět chrám v Jerúsalému zasvěcen Jahwemu (srov. rok 168). Později byl tento den Židy slaven jako svátek chanukka/"posvěcení". Svátek je židovskými komunitami po celém světě ročně držen dodnes. • Tohoto roku vznikla kniha Daniel, součást židovských kronikářských a religiosních textů známých pod označením Starý zákon.

Makkabajští během svého vítězného tažení obřezávali veškerou mužskou populaci Palaistíny; Židé přitom sami sobě prováděli obřízku už osmého dne po narození.

 

V Egyptě se proti králi Filométorovi a jeho sourozencům, Bohům milujícím matku, Theoi Filométores II., vzbouřil se čtyřmi tisíci vojáky jeho přítel, Egypťan Petosarápis alias Dionýsios. Přijal diadéma, ale byl vytlačen do Horního Egypta, poražen a zabit. • Také toto povstání lze zařadit do skupiny „národních“, v tomto případě rovněž protihellénských.

V téže době vyplenil núbijský král Hurgonafor egyptskou Horní zemi. V hospodářsky zanedbávané Dolní zemi vypukl hlad a na venkově se šířila nespokojenost a anarchie.

 

Podle censu čítal římský stát 337 022 občanů.

 

************************************************************

164.

Ol. 154, 1

Leónidás z Rhodu (poprvé, pak ještě třikrát!)

148 SE

84 AE

(Euergetés)

a. u. c. 590

A. Manlius Torquatus a Q. Cassius Longinus

************************************************************

Římané vypravili do Makedonie další senátorskou komisi, která měla uklidnit rozepře mezi jednotlivými republikami, merides. Její činnost k ničemu nevedla (viz následující rok). • Až do ustavení provincie byla Makedonie v neustálém politickém neklidu.

Spolek Achájů rozhodl ve sporu o hranice mezi Megalopolskými a Lakedaimonskými ve prospěch Megalopole (srov. předcházející rok): Kallikratés jen potvrdil římské rozhodnutí.

Vyslanci Rhoďanů, které vedl Astymédés, syn Theaitétův, dosáhli v Římě uzavření nové spojenecké smlouvy (srov. rok 166).

 

Někdy v druhé polovině roku zemřel v Kappadokii král Ariaráthés IV. Eusebés (vládl od roku 220, tj. 56 let). Nástupcem se stal jeho syn Mithridátés s trůnním jménem Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. (vládl do roku 130). Smlouva o přátelství se S. P. Q. R. byla okamžitě obnovena. • Kappadocké události lze datovat o rok později.

 

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který byl na tažení v horních satrapiích proti Parthům (srov. rok 166 a následující) a který měl celý život zdravotní potíže, zemřel někdy v měsíci kislímu, tj. dle babylónského kalendáře mezi 20. listopadem a 18. prosincem, na souchotiny v městě Tabai či Gabai v Gabiéně (dnešní Isfahán). Orientálci byla jeho smrt vykládána jako trest za vylupování chrámů v Palaistíně a v horních satrapiích (údajně neúspěšný pokus o získání tributu od chrámové občiny Artemidy-Anaítidy/Nanáj v Súsách v Elymáidě rok předtím s penězi a arsenálem z dob Alexandra Velikého). Epifanés vládl od roku 175. O vyloupení chrámu Seleukovci viz rok 187.

Antiochos byl velkým mecenášem hellénských obcí: finančně přispěl na obnovu hradeb Megalopole, postavil velké divadlo v Tegeji, v Athénách stavěl chrám Dia Olympského.

Krátce před svou smrtí přenesl na svého přítele Filippa (filos/přítel, důvěrník, byla dvorní makedonská hodnost) „říšské klenoty“, tj. prsten a diadéma a učinil ho poručníkem svého devítiletého syna Eupatora. Při návratu armády do Syrie ale došlo k boji mezi kandidáty na poručnictví. V bitvě s Epifanovým kancléřem Lýsiou, který byl v Syrii před tažením ponechán k rukám mladého spoluvládce, byl Filippos poražen a musel uprchnout (srov. následující roky). Lýsiás se tedy stal poručníkem mladého Antiocha V. Eupatora (vládl nominálně do roku 162). Mezi členy poručnické rady ještě patřili Hérákleidés a Tímarchos.

Seleukovci Démétriovi (I.) a jeho sestře a manželce Láodiké V., vdově po makedonském králi Perseovi (viz rok 165), se v Římě narodil syn Antiochos, pozdější král Antiochos VII. Euergetés Sótér, lidově Sidétés, tj. „ze města Sidé, Sidétský“.

Zřejmě již tohoto roku se osamostatnil stratégos Kommágény Ptolemaios, nástupce nebo syn (?) Oronta II. (srov. rok 205 a viz rok následující).

 

V Palaistíně porazil Iúdás seleukovské vojáky vedené Tímotheem v bitvě v Idúmaji. Do Palaistíny se pak koncem roku nebo až roku následujícího, vzhledem k datu úmrtí Epifana, viz zde výše, vypravil s armádou regent Lýsiás. Uzavřel s Iúdou Makkabi mír, podle něhož byl zrušen výnos krále Epifana o hellénských bohoslužbách v Jerúsalému a byly uznány bohoslužby židovské. Povstalci slíbili složit zbraně a Meneláos byl opět uznán veleknězem: zde zapůsobili i Římané. Srov. roky 168 a 166 a rok následující.

  

V Egyptě vypukly v celkově napjaté situaci (srov. předešlý rok) nové neshody mezi ptolemaiovskými královskými sourozenci, které pak trvaly po celý jejich život: boje o moc jim totiž vydržely až do smrti.

Ptolemaios VII. Euergetés II., lidově jmenovaný Fyskón, vypudil v říjnu svého staršího bratra Filométora I. a vládl podruhé se svou sestrou Kleopatrou II. Filométór jako Theoi Filométores III. (druhá vláda trvala od října t. r. do května roku 163; první vláda Bohů milujících matku III. byla v letech 170 až 169).

Ptolemaios VI. Filométór I. utekl do Říma, kam přijel jako poutník v chudém oděvu a na oslu: submisivnost hellénistických vladařů vůči Rómě postihla po Pydně i Ptolemaiovce (srov. už rok 167). V Římě se ho ujal Démétrios (I.) Syrský, který ho podpořil finančně a politickými kontakty. Filométór I. získal podporu senátu a v zimě se vydal na Kypros.

Mezitím v Alexandreji Euergetés II. vystupoval bezohledně a krutě a mezi Hellény vůči němu zavládla velká nespokojenost.

 

Někdy v letech 164 až 161 se stal scholarchem nové Akadémie po Hégésinúovi z Pergama (srov. rok 241) Karneadés z Kýrény (ročník 214). Byl jejím desátým scholarchem (až do roku 137).

 

Pokračovaly boje Římanů s Ligury (srov. rok 154), Korsy (srov. rok 171) a Lúsítánci (srov. roky 154 a 147); nic bližšího není známo.

Narodil se Ti. Sempronius Gracchus, budoucí reformátor (zavražděn roku 133).

  

************************************************************

163.

Ol. 154, 2

149 SE

85 AE

(Erastos)

a. u. c. 591

Ti. Sempronius Gracchus II. a M’. Iuventius Thalna

************************************************************

V Makedonii na pellském hradu Fakos povraždil jistý Dámasippos synedry Třetí meris (tj. 3. makedonské republiky, jejímž sídelním městem byla Pella; srov. rok 168). Přes Helladu, rhodskou Peraiu a Kypr uprchl do Kýrény, kde již tehdy vládl král Euergetés II. (viz níže). Vnitřní nepokoje v Makedonii ale pokračovaly (srov. rok 152 a 151).

V Albě zemřel adoptivní syn Perseův Filippos, zřejmě jeho vlastní bratr a tudíž syn Filippa V. (srov. roky 212, 179 a 165).

Roku 163/162 přišel do Athén kartháginský filosof Asdrúbás alias Kleitomachos (srov. rok 137).

 

V Palaistíně Iúdás Makkabi nanovo loupil (podle jiné, méně liberální terminologie: obnovil národně osvobozenecký boj) a velekněz Meneláos musel znovu uprchnout z Jerúsaléma. Následovalo velké tažení Makkabajských celou Iúdaiou a Idúmaiou. V Iúdaji u vesnice Marisa však byli poraženi seleukovským stratégem Gorgiou. Iúdás se obrátil proti Jerúsalému, který znovu obsadil (srov. rok 165) a znovu oblehl seleukovskou posádku na Akře.

Proti Jerúsalému se vypravil s jádrem syrského vojska regent Lýsiás, tentokrát i s králem Antiochem Eupatorem. Ale ani oni proti Židům neuspěli a byli pod Iúdou Makkabajským u Béthsúry/Bejt Zur n. Bejt Cur poraženi. Eleazar, jeden z Iúdových bratrů, v bitvě padl, údajně prý zalehnut slonem, kterého poranil propíchnutím břicha, protože se mylně domníval, že na něm sedí král Eupatór. • Bylo to pravděpodobně poslední bojové nasazení slonů v hellénském světě, srov. rok 190 a zde níže, ale též občanskou válku syrskou za ptolemaiovské intervence roku 145.

Velekněze Meneláa(ve funkci od roku 170), který se k nim do Syrie uchýlil, dal Lýsiás internovat v Beroji, kde byl napřesrok popraven: obě válčící strany se shodli, že on je hlavní brzdou míru. Lýsiás určil za Meneláova nástupce Alkima či Iakeima, hebr. Eljaqum, z kněžského klanu Aarónovců (Aharón, starší bratr Mošého). Alkimos byl veleknězem do roku 159.

Při návratu seleukovské armády, která se s králem Antiochem IV. účastnila jeho anabase, odmítl její velitel Filippos, důvěrník krále Epifana (viz rok 164) uznat samozvanou usurpaci Lýsiovu. Lýsiás proto musel rychle obnovit s Makkabajskými mír, potvrzující dohody z roku 164. Velekněz a filhellén Alkimos zůstal v úřadě, ale Iúdás byl nadále nejsilnější v zemi.

Filippos se v Syrii nedokázal proti jádru seleukovské armády udržet, a tak uprchl do Egypta. Zároveň zmenšil Lýsiás velkou plochu satrapie Koilé Syrie a Foiníkie (stále v rozsahu, jak ji Seleukovci přejali v roce 200 od Ptolemaiovců) o území mezi Ptolemáidou a egyptskými hranicemi (dávný kraj Filistínů). Stratégem nového administrativního celku byl jmenován Hégemonidés.

Makkabajská revoluce nyní získala tu nejvyšší podporu, jaké se jí mohlo dostat. Na podzim totiž dorazil do Antiocheie nad Orontem Cn. Octavius v čele senátní komise, cestující od předešlého roku po Makedonii a Anatolii. Římané zjistili povážlivý vzrůst vojenské moci Seleukovců a pod záminkou, že se jedná o porušení podmínek apamejského míru z roku 188, dali zapálit válečné lodi v přístavu a podřezat šlachy válečným slonům. • Sloni byli v seleukovských službách nepřetržitě od roku 304 a tito zchromlí indičtí sloni byli zároveň jedni z posledních válečných slonů starověku vůbec (srov. rok 303, rok 190 u Eumena Sótéra a rok 144).

Mezi hellénskou populací Syrie nastalo všeobecné roztrpčení a pozdvižení: jistý Leptinés zavraždil v gymnaseiu Láodikeje na Moři hlavu senátorské komise Cn. Octavia. Řečník a grammatik Ísokratés se k atentátu přihlásil a inicioval lidové povstání (osudy obou viz rok 160). Během něho byla v Antiocheji mimo jiné zabita dcera Antiocha Velikého Antiochis II., vdova po Ariaráthovi IV., jež se po manželově smrti vrátila do vlasti: se svou dcerou byla zabita na rozkaz Lýsiův. Ariaráthés V. získal na Lýsiovi matčiny ostatky a pochoval je vedle otcových. • Víme pouze o jedné dceři královny Antiochidy II., o Stratoníké IV. Ta však byla roku 188 provdána za Eumena Sótéra a později za jeho bratra Attala Filadelfa; snad měla Antiochis II. ještě jednu stejnojmennou dceru, Stratoníké V.?

V téže době si vzal život Ptolemaios Makrón, stratégos Koilé Syrie, kdysi ptolemaiovský stratégos Kypru (srov. rok 168). Nástupcem ve zmenšené stratégii (viz výše) se stal Prótarchos.

Ptolemaios, bývalý seleukovský stratégos Kommágény (viz předešlý rok) vpadl do Kappadokie, do jejího kraje Meliténé. Odtud byl králem Kappadoků Ariaráthem V. vyhnán. Ve své Kommágéně se však udržel a ke konci vlády si dokonce přivlastnil královský titul (vládl asi do roku 130).

Pravděpodobně v téže době skončily poslední mocenské vazby Armenie a jejích dynastů na Seleukovce.

 

Ptolemaios VI. Filométór I., který se s římskou podporou dostal na Kypros (viz předcházející rok), se v květnu (před 29.) vrátil do Alexandreie, kde již mezitím vypuklo povstání měšťanů proti jeho bratrovi Euergetovi II. Na římskou přímluvu ušetřil Filométór I. bratrův život a uvolnil mu jako samostatné království Kýrénu s Libyí. Ptolemaios VII. Euergetés II. odešel do Kýrény, kde vládl do Filométorovy smrti roku 145.

V Alexandreji pak až do roku 145 spoluvládli podruhé Theoi Filométores I., Bohové milující matku I. (první vláda v letech 176 až 170), čili sourozenci a manželé Filométór I. s Kleopatrou II. 19. dne měsíce epeif či epifi, tj. 17. srpna, vydali Filométores I. dekret o amnestii.

Na konci tohoto nebo na začátku následujícího roku se Filométorům I. narodil syn Ptolemaios Eupatór. Novodobá historiografie mu nepřidělila dynastické číslo, třebaže s rodiči nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru v letech 153 až 150.

 

Narodil se M. Aemilius Scaurus, politik a řečník, cos. roku 115 a cens. roku 109. Zemřel roku 89.

 

************************************************************

162.

Ol. 154, 3

150 SE

86 AE

(Poseidónios)

a. u. c. 592

P. Cornelius Scipio Nasica (Corculum) a C. Marcius Figulus I.

P. Cornelius Lentulus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Třebaže seleukovský regent Lýsiás ihned poslal do Říma s omluvou za vraždu Cn. Octavia (viz předešlý rok), senát využil události bez zaváhání: s pomocí svého přítele a Filométorova vyslance Menylla z Alaband a dalších přátel, mimo jiné Polybia Megalopolského, se Démétriovi (I.), synovi Seleuka IV. Filopatora, „podařilo“ uprchnout z římské internace, kde byl od dětských dnů jako rukojmí svého otce (od roku 187, viz). O vyslání do Syrie, aby mohl uplatňovat svůj nárok na trůn, žádal senát už před rokem.

Přes Ostii pokračoval karthaginskou lodí do Lykie, odkud poslal senátu vysvětlující dopis. Z Lykie plul do Tripole ve Foiníkii, kde najal žoldnéře a s nimi postupoval na Apameiu Syrskou.

Na podzim došlo v královském seleukovském vojsku k puči, v němž byl regent Lýsiás s králem Antiochem V. Eupatorem vojáky zavražděn. Poslední známé datum vlády nezletilého Antiocha Eupatora je ze 17. tašrítu, tj. ze 16. října.

Hérákleidés, který byl u dvora, unikl s rodinou Antiocha IV. Epifana, z níž známe vdovu a Epifanovu sestru, královnu Láodiké IV., která již byla vdovou, ale i sestrou, králů Antiocha a Seleuka Filopatora, synů Antiocha Velikého, a její a Epifanovu dceru Láodiké VI., která se později, někdy po roce 150, stala manželkou krále Mithridáta Euergeta jako královna Láodiké II. Pontská a byla matkou pověstného Mithridáta Eupatora.

Někdy v této době, po smrti Antiocha Eupatora, byl Démétrios I. Sótér všeobecně v Syrii uznán za krále a provolán rovněž vojskem (vládl do roku 150; přízviskem Sótér, Spasitel, ho oslovili „Babylónci“, tj. obyvatelé Seleukeje na Tigridu). • Král Ariaráthés V. Kappadocký se zasnoubil a později oženil s druhou Démétriovou sestrou Láodiké Nýsou. Se starší Láodiké V., vdovou po králi Perseovi, byl Démétrios I. ženat již asi od roku 164 z Říma (viz tam).

Známá fakta však lze vykládat i tak, že se jedná o jednu a tutéž Láodiku V., která v kappadockém prostředí přijala trůnní jméno Nýsa.

V Sóféné, tj. v Západní Armenii, vypukly po smrti místního dynasty Mithridáta (vládl zde od roku 181 a mohl by být identický s jedním ze synů Antiocha Velikého, srov. rok 197) spory o nástupnictví mezi dvěma uchazeči: Mithrobúzánés se utekl k Ariaráthovi V., druhý, nám neznámý, k Artaxiovi. Artaxiás a Ariaráthés se ale dohodli na Mithrobúzánovi, kterého v Sóféně inthronisoval Ariaráthés. Doba Mithrobúzánovy vlády není známa, stejně jako osud odstaveného soka.

Poté mizí ze známých dějin arménský dynasta Artaxiás, který byl od roku 205 seleukovským stratégem a od roku 189 vládcem nad velkou částí Armenie. Jeho nástupce známe jen numismaticky, tzn. z mincovní ražby: Morfilig vládl do roku asi 148 (?). • Všichni tito dynastové rozšiřovali své domény a dali základ moci pozdější tigránovské Armenie.

 

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. nebyl se svým podílem z dělení říše (viz předešlý rok) spokojen a požadoval na Filométorech I. ještě Kypros. Odebral se tedy do Říma, kde mimo jiné uzavřel tajný testament, jímž po jeho smrti připadne Kýréné římskému lidu. Závěť byla zveřejněna až roku 156 (viz tam). Senát vyslal komisi, která měla přiřknout Kypr Euergetovi II. O dalších královských závětech viz rok 133.

Aby toho však dosáhl i prakticky, začal Euergetés II. sbírat vojsko, jehož velitelem se stal Dámasippos z makedonské Pelly (srov. rok 163). Výprava na Kypr se uskutečnila až roku 158 (viz tam). Na naléhání Euergetových poslů zrušil v Římě senát přátelskou smlouvu s jeho bratrem Filométorem, vládcem v Alexandreji.

 

************************************************************

161.

Ol. 154, 4

151 SE

87 AE

(Aristolás)

a. u. c. 593

M. Valerius Messalla a C. Fannius Strabo

************************************************************

Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., král Kappadoků, vypověděl na přání Římanů přátelství s králem Démétriem I. (srov. příbuzenské vztahy z předcházejícího roku) a ukončil svou válku s galatskými Trokmy (vedena od roku 165).

Pravděpodobně na začátku roku se satrapa Médie Tímarchos, k němuž po Lýsiově a Eupatorově smrti přišel i jeho bratr Hérákleidés, oba rodem z Mílétu, postavil proti králi Démétriovi. Tímarchos si v sídelním městě horních satrapií, v Seleukeji nad Tigridem, položil na hlavu diadéma (provolal se králem Hellénů, Médů nebo Babylónců?).

Jeho usurpace byla velmi krátká a skončila střetnutím u Zeugmatu, kde byl Tímarchos poražen, zajat a popraven. Jeho bratr, který se hned po usurpaci vydal do Říma žádat o uznání Tímarcha králem, byl právě v Římě a dosáhl svého. Vrátit se již nestačil a jeho zpráva o uznání přišla na bojiště až po bitvě.

Tímarchos vládl onu krátkou dobu v seleukovských horních satrapiích krutě. Občané Seleukeie nad Tigridem udělili králi Démétriovi I. jako dík za osvobození přízvisko Sótér (srov. obdobu s Antiochem Sótérem za osvobození Mílétu). • Tímarchos a Hérákleidés byli pravděpodobně potomci onoho mílétského tyranna Tímarcha z Aitólie (srov. roky 261 a 255).

Začátkem roku jmenoval Démétrios I. novým stratégem v Iúdaji Níkánóra, a to jen na přechodnou dobu. Níkánór byl původně v seleukovské armádě velitelem oddílu slonů, elefantarchés. Velitelem vojska v Peraji/dnešní Transjordánii byl jmenován Bakchidés. Níkánór uzavřel příměří s Iúdou (vlastně proti zájmům Alkimovým) a oba židovští předáci i se seleukovským oddílem pak žili v Jerúsalému.

Velekněz Alkimos si však u krále Démétria stěžoval na Níkánorovu laxnost a Iúdás musel v obavách z Jerúsaléma uprchnout. V bitvě u Kafar salama/Kafarsalama Níkánór Iúdu porazil a ten prchl do jerúsalémské pevnosti. Níkánór se vrátil do Jerúsaléma a obětoval po hellénském způsobu na kopci Sión. Dne 13. addaru, toho roku 27. března, byli Seleukovci v bitvě u Adasy/Chadaša u Béthóron, Béth Hóron/Bejt Choron v Iúdaji poraženi, když stratégos Níkánór padl. Iúdás se vrátil do Jerúsaléma s hlavou Níkánorovou, jíž vyřízl jazyk, a s jeho pravou rukou. • Rok bitvy u Adasy závisí od toho, kdy jmenoval Démétrios Sótér Níkánora stratégem pro Iúdaiu. Jestliže to bylo v roce 162, pak by bitva patřila sem, jestliže to ale bylo až roku 161, pak se bitva odehrála až na jaře následujícího roku, tj. roku 160.

Iúdás poslal do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu snadno dosáhli uznání statutu spřáteleného národa. • Eupolemos byl mimo jiné autorem (/?) nezachovaných propagačních spisů o židovské minulosti v řečtině, též díla O králích Iúdaie, Peri tón en té Iúdaiá basileón.

 

V Kýréně vypuklo povstání Kýrénských a Berberů proti králi Euergetovi II., k němuž se připojil i stratégos Ptolemaios alias Sympetesis, kterého tu mladší z panujících a rozhádaných Ptolemaiovců nechal jako místokrále v době, kdy byl v Římě. Euergetovi II. se přes počáteční porážku podařilo povstalce přemoci.

 

V Římě byl přijat další zákon o výši životních nákladů a proti luxusu (lex Fannia sumptuaria), navržený cos. t. r., srov. rok 182. Jedním z jeho opatření byl zákaz dovozu zahraničních vín, tedy nejenom hellénských. Roční výdaje za uzené maso a zeleninu nesmějí překročit patnáct talentů a nákup potravin na trhu nesmí překročit denně 2,5 drachmy (tj. dénáriů). Na hostinu se nesmělo vynaložit více než sto assů. Hlava rodiny nesmí živit více než tři lidi mimo své služebnictvo, o svátcích pět. Roku 143 lex Didia rozšiřovala platnost Fanniova zákona na celou Itálii. Didiův zákon zavedl, že trestům od nyní podléhali nejenom ti, kteří hostiny pořádali, ale též ti, kdo se jich účastnili.

Obdobná nařízení proti marnotratnosti, luxusu, hasardu apod. následovaly roku 115 zákonem P. Licinia Crassa Diva, děda triumvirova. Lex Licinia občanům povoloval o kalendách, nonách a o tržních dnech hodovat za třicet assů a nakoupit nejvýše tři libry sušeného masa nebo slanečnů a jednu libru plodin vzašlých z půdy a stromů. Viz dále rok 81 a více o nákladech v indexu s. v. hostiny. • Census vykázal 328 317 občanů.

Z Říma byli z nařízení senátu vypovězeni praetorem M. Pomponiem všichni filosofové a učitelé filosofie, "uti Romae ne essent philosophi et rhetores".  V pronásledování liberálních názorů římští konservativisté nikdy neuspěli, až jim to nakonec zatrhli vlastními zákazy monotheisté. 

 

************************************************************

160.

Ol. 155, 1

Leónidás z Rhodu (podruhé)

152 SE

88 AE

(Tychandros)

a. u. c. 594

L. Anicius Gallus a M. Cornelius Cethegus

************************************************************

Kolem tohoto roku požádali Achájové o propuštění několika předních rukojmí, např. Polybia z Megalopole a Stratia z Tritaie: nebyli oslyšeni.

 

Kolem roku 160 zemřel v Bosporské říši král Pairisadés IV. Filométór (vládl přibližně od roku po 175). Následovala krátká společná vláda jeho synů Spartoka V. a Leukóna II. Spartokos však byl bratrem zavražděn, protože udržoval nemanželský styk s Leukónovou ženou Alkathoé. Leukón II. vládl do asi roku 150. Během své vlády provedl v říši mincovní reformu (známe jen měděnou ražbu).

 

V kavkazské Ibérii zemřel po dlouhé vládě Sauromakés I. (od roku 235). Neměl mužského potomka, ale dceru, kterou provdal za Meribana. Zetě adoptoval a učinil svým nástupcem: Meribanés I., Mirvan I./Mirian I. vládl do 110.  Oženil se pravděpodobně s dcerou armenského krále Artavasda I.

 

S vyslanci Démétriovými v čele s Ménocharem, kteří měli v Římě uchlácholit hněv senátu za události roku 163 (viz tam), dorazilo do Města deset tisíc seleukovských zlatých statérů "bolestného". Misi dobrovolně doprovázeli i atentátník Leptinés, který zavraždil Cn. Octavia, viz rok 163, a v poutech Ísokratés Kritikos, hlasatel protiřímské politiky a kdysi chvástavý řečník pohrdající svými posluchači, nyní pomatený a tělesně sešlý až budil v Římě soucit. Sebevědomý Leptinés, který senátorům předestřel svou nevinu a věštil, že nebude potrestán, měl pravdu: byl Římany osvobozen, vzácný to úkaz, a král Démétrios I. Sótér uznán přítelem S. P. Q. R.

V měsíci nisannu, toho roku mezi 13. dubnem až 12. květnem, vtáhl do Iúdaie v čele seleukovského vojska Bakchidés (srov. rok 165) a dobyl Jerúsalém. Iúdás uprchl a v bitvě u Béth Zacharía či Bézethy u Laisy/Elasy byli Židé poraženi a Iúdás Makkabi, vůdce hnutí od roku 166, padl. O mírových podmínkách Bakchidových s Hasmónaji viz rok následující. Několik dní po bitvě zajali Arabové jeho bratra Ióanna, kterého poslal před bitvou k nabatejským Arabům. Iónathan Apfús pak v rodině Hasmónajů převzal velení. Vůdcem Makkabajských byl Iónathan do roku 143. Zajatého Ióanna Gaddiho Arabové, jindy spojenci Makkabajských, zavraždili. Za to ve vendettě později Makkabajští povraždili arabskou svatbu se čtyřmi sty účastníky včetně žen a dětí.

V Jerúsalému se stal zase nejsilnějším mužem velekněz Alkimos; formálně, neboť raněn mrtvicí přišel o řeč, viz rok následující. Bakchidés sice Iónathanův oddíl obklíčil, ale nový vůdce povstalců unikl. • Část schismatických Židů vedených Oniou IV., synem Oniy III. (srov. rok 173) odešla z Palaistíny do Egypta. V Leontopoli vybudovali osadu a Jahwemu další chrám, údajně na místě opuštěného svatostánku bohyně Hathór, nebo jeho přestavbou. Chrám si získal mezi Židy věhlas a byl za římského císaře Vespasiana roku 71 n. l., rok po zničení jerúsalémského chrámu, viz tam, úředně uzavřen.

 

Kolem téhož roku se narodil Filón z Lárissy, filosof nové Akadémie, od roku 110 nástupce svého učitele Kleitomacha Kartháginského; od roku 88 působil v Římě, kde (?) kolem roku 80 zemřel.

V téže době zemřel Polemón z Ília zvaný Periégétés (narozen kolem roku 220).

 

Kolem roku 160 byli Tocharové, čín. Jüe-či, zahnáni od jezera Issyk-kul a obsadili Sogdiánu. Sakaraukové se zmocnili země na jih od Kašmíru, která byla až dosud v moci Eukratida I. (srov. rok 170 a 165).

 

Kolem roku 160 se stali po válce s Qatabánem hegemony v oblasti dnešního Jemenu arabští Sabajové. Sabajové obsadili a kontrolovali území Ausániů a Mínajů. Období let 160 až asi 130 je obdobím vrcholu moci Sabajů (srov. rok 109, event. 225). Kolonie jihoarabských Mínajů v Dédánu (Daidán), dnešní Cheraibé v severním Hidžázu (severně od Dédánu ležela druhá obchodní kolonie al-Hidžr), přišla o svou moc a v Dédánu se etablovala domácí královská dynastie (mj. přejala nové písmo ze sousední oásy Taima).

 

Kolem téhož roku rozhodl římský senát o třicetiletém sporu mezi Masinissou a Kartháginci ve prospěch numidského krále: od roku 182 šlo o okolí osady Emporia. Masinissa ale stupňoval své nároky a vzápětí vypukl nový spor o město Tusca.

 

Konsul M. Cornelius Cethegus dal vysušit Pomptinské bažiny, paludes Pomptinae.