189-180

189.

Ol. 147, 4

123 SE

59 AE

(Euthykritos II.)

a. u. c. 565

M. Fulvius Nobilior a Cn. Manlius Vulso I

************************************************************

V zimě na začátku roku pokračovala válka Aitólů v Athamánii (viz předešlý rok). „Král“ Amýnandros, který se skrýval u Aitólů v Ambrakii (srov. rok 191), vpadl do země a vyhnal makedonské posádky, které tu byly od roku 191. V makedonských rukách zůstala jen pevnost Athénaion. Amýnadros se s pomocí tisícovky Aitólů stal opět vládcem v sídelním městě Athamánie Argithey. Pro uznání svého stavu poslal posly ke Scipionům do Efesu i do Říma.

Král Filippos V. proti němu vyslal vojsko, kterému velel stratégos Xenón, osobně dorazil do Gomf a Athénaia. Makedonci však byli odraženi a zahnáni zpět do Thessalie. Ještě v zimě vyslal rovněž Filippos posly do Říma a do Efesu ke Scipionům.

Na jaře se vylodil v Apollónii konsul M. Fulvius Nobilior s novým vojskem a přemluven Épeiróty dal se do obléhání Ambrakie, která byla obsazena aitólskou posádkou (půlroční příměří v aitólské římské válce, viz předešlý rok, vypršelo v zimě a aitólští vyslanci byli z Říma vykázáni). Aitólové pod stratégem Níkandrem plenili v Akarnánii. Aitólská snaha osvobodit obleženou Ambrakii, kterou úporně hájili stratégové Eupolemos a Níkodámos, byla neúspěšná. 

V téže době podmanil Perseus, druhorozený syn makedonského krále Filippa V., Dolopy, členy spolku Aitólů, a Amfilochii a další římský spojenec, král Pleuratos II. z Illyrie, se se svým loďstvem spojil s Acháji a plenil v Korinthském zálivu aitólské pobřeží.

Takto ze všech stran tísnění Aitólové požádali znovu o mír. Jejich vyjednávači Dámotelés a Faineás nabídli Římanům kontribuci, což konsul M. Fulvius odmítl jako nedostatečnou podmínku uznání porážky: požadoval buď jeden tisíc talentů hned (což neměli), nebo bezpodmínečnou kapitulaci. Zato opět uznal Amýnandra za přítele Říma. Poslové Athéňanů a Rhodských intervenovali ve prospěch Aitólů.

Předcházejícímu aitólskému poselstvu předsedal aitólský bohatec Alexandros Ísios, ale aniž by dorazilo do Říma bylo jato Épeiróťany, kteří se na zajatcích domáhali výkupného. Alexandros, s dvěma sty talenty nejbohatší z Hellénů mateřské Hellady, o jeho výši vyjednával: pět talentů mu bylo moc, tři také, snad jeden... Odmítl zaplatit (jeho dva druhové přistoupili na tři talenty) a vydržel, až ho osvobodil dopis Římanů. Hellénského miliardáře (nelze odhadnout, odkud jeho majetek v tak chudém regionu Hellady pochází) dobrodružství nestálo ani drachmu...

Za této situace se vzdala Ambrakie, kdysi sídelní město Pyrrhovo, z níž konsul odvezl 150 talentů ve stříbře a veškeré umělecké předměty. Římané povolili odchod aitólské posádce, městu nebylo ublíženo.

Novými mírovými podmínkami byla ukončena válka Římanů se spolkem Aitólů, která byla vedena od roku 192 jako součást války se Seleukovci:

1. Spolek Aitólů zaplatí pět set talentů válečných kontribucí, z toho dvě stě hned a zbytek do šesti let (namísto deseti stříbrných směli počítat jeden zlatý)

2. ve spolku setrvají jen ty státy, které byly členy před příchodem T. Quinctia Flaminina do Hellady roku 198, kromě těch, kterých se Římané od té doby zmocnili (Hérákleia na Oitě se stala opět autonomním státem, srov. rok 280);

3. Ambrakijští se dostali pod římskou „ochranu“ a

4. ostrov Kefalléniá, který byl od roku 196 aitólský, se stal přímým majetkem S. P. Q. R.

Podmínky míru senát schválil, přijal čtyřicet rukojmí, město Oiniady připojil Akarnánům a přijal zpět spolek Aitólů do spojeneckého svazku. 

V létě se M. Fulvius Nobilior vypravil na Kefallénii, aby ostrov obsadil. Všechny zdejší obce se vzdaly hned, kromě Samé, která vydržela čtyři měsíce obléhání, nakonec s pomocí achajských prakovníků vyvrácena, občané prodáni do otroctví.

 

Tágem Thessalů tohoto roku byl Práuilos ze Skotúsy.

Koncem září se stal novým stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty (poprvé), stratégem spolku Achájů posedmé Filopoimén (nebo mu byl úřad prodloužen, viz předešlý rok).

Filopoimén prosadil zákon, aby se jednání sněmu spolku Achájů neodbývalo jen v Aigiu, nýbrž vždy v jiném členském státě (rotační princip).

 

Asi ve stejnou dobu, na podzim, chtěli Lakedaimonští dobýt Lás u Gytheia. Zdejší obyvatelstvo, nedávno ještě perioikové (srov. rok 195), a zde usazení spartští exulanti - proachájská emigrace kolem Tímoláa - je však odrazili. Přímořská lakónská města a exulanti si pak stěžovali u Achájů. Sparťané poslali ke konsulovi M. Fulviovi Nobiliorovi a postavili svůj stát pod ochranu Říma. Přesto ještě před zimou vypukla další, pátá achájsko-lakedaimonská válka (trvala do následujícího roku). M. Fulvius vyzval obě strany, aby vyslaly do Říma jednatele, což se stalo; Acháje zastupoval Diofanés a Lykortás, otec historika Polybia.

 

Král Antiochos III. Veliký učinil někdy před 3. dubnem svého syna Seleuka (IV. Filopatóra) spoluvládcem. Spoluvláda trvala až do Antiochovi smrti roku 187.

Začátkem léta dorazili do Říma poslové Antiocha, Rhodských a Eumenés osobně děkující senátorům za pomoc při seleukovském obléhání Pergama (viz předešlý rok). Senát rozhodl o následujících mírových podmínkách pro Seleukovce, které za dynastii odpřisáhl na Capitoliu Antipatros, králův synovec:

1. Král Antiochos přijde o vše před pohořím Tauros, o tzv. Cistaurii (Asia entos tú Taurú, Asia intra Taurum),

2. zaplatí do dvanácti let dvanáct tisíců talentů (atticko-eubojských, tedy 314,4 tuny kovu) kontribucí,

3. vydá celé své loďstvo a většinu válečných slonů,

4. vydá Římanům do rukou známé protiřímské politiky: především Hannibala, Thoanta z Aitólie (byl propuštěn roku 181), Mnásilocha z Akarnánie, Filóna a Eubúlida z Chalkidy (ti všichni byli v Římě umořeni);

5. král Eumenés II. jako vděk za neochvějnou věrnost dynastie Římanům dostal z původní říše Seleukovců celý Chersonésos Thrácký a téměř celou Cistaurii kromě všech iónských měst, která prohlásil senát na naléhání Rhodských za „svobodná“, kromě domény Ptolemaia II. z Telméssu, syna Lýsimachova (III.), a kromě Kárie na jih od řeky Maiandros;

6. Rhodští získali v Anatolii zbytek Kárie a Lykie, kromě domén Ptolemaia II. z Telméssu a do té doby svobodných měst (srov. rok 187). od požadavku na Soloi ustoupili, město zůstalo seleukovské; největší územní rozsah rhodského státu.

Ptolemaios II. z Telméssu byl posledním z místní dynastie a posledním z přímých potomků krále Lýsimacha I. Thráckého. Ptolemaiova dcera Bereníké byla později kněžkou kultu královny Láodiké I. v Syrii, zbožněné manželky krále Antiocha Thea (srov. roky 278 a 240).

V říjnu a listopadu se v Římě konal triumf Scipionů a námořní L. Aemilia Regilla nad králem Antiochem III. (podle starého kalendáře 1. února a na konci přestupného měsíce února). V triumfu L. Cornelia Scipiona byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra, 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků s kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob, zatím největší z dobytých pokladů. 

Zřejmě t. r. nebo někdy v této době rozšířil některý z prořímských hellénských kolaborantů pověst o „trojském původu“ Římanů, aby tím zdůraznil jejich lepší nárok na Anatolii než Seleukovců (viz předchozí obětování v Íliu). Srov. též historický epos Cn. Naevia O púnské válce, v němž před zhruba dvěma desetiletími trojského Aineiu-Aeneu použil na vysvětlení římských protikartháginských tradic!

Aineiás Římanům posloužil jako symbol státní kontinuity, tzv. translatio imperii. Podle starších hellénských pramenů zemřel Aineiás buď v thrácké Palléně, kde se po pádu Troie usadil, nebo v arkadském Orchomenu, nikoli však v Itálii.

 

V Anatolii se však ještě pokračovalo ve válce proti Antiochovým spojencům nebo proti těm odbojným, kterým se nelíbili ani Seleukovci, ani Římané, natož Eumenés.

Nový konsul Cn. Manlius Vulso převzal na jaře v Efesu s vojskem vrchní velení. Jeho praetor Q. Fabius Labeo se s flotilou vypravil na Krétu, kde zasáhl bez většího úspěchu do latentní tzv. krétské války (srov. rok 204), konkrétně do bojů mezi Kydónií a koalicí Gortyny a Knóssu (o změně front viz rok 184). Vyzval Kréťany, aby vydali římské občany a italské spojence držené v zajetí, ale kromě Gortynských to nikdo neučinil.  • Q. Fabius byl prvním Římanem, který se pokusil zasáhnout do krétských dějů; byl prý za své "činy" na Krétě senátem odměněn triumfem.

Z Kréty se Q. Fabius vypravil do Thrákie, kde odvedl z Aina a Maróneie seleukovské posádky, které se tu stále ještě držely, a městům dal autonomii: neměla ji nikdy předtím ani nikdy poté (viz následující rok). Z Thrákie se pak vrátil do Efesu.

Cn. Manlius zatím vyrazil s římským vojskem, s attalovskými spojenci, kterým velel Attalos (II.), Athénaios, jeho mladší bratr (král Eumenés byl v Římě), stratégos Korrax z Makedonie a vůdce žoldnéřů Leusos z Kréty, přes Antiocheiu ve Frygii do Tabai na kársko-pisidském pomezí. V Kibyře v Lykii Římané donutili k zaplacení výpalného jednoho sta talentů a obilí vládce místního chrámového státu „tyranna“ Moageta. Podle jedné verse byl vystrašený dynasta dokonce sesazen (a jeho nástupcem mohl být jistý Pankratés zmiňovaný roku 168).

Cn. Manlius vybíral ostatně peníze a naturálie všude cestou napříč Pamfýlií a Pisidií: vyplatit se musely po padesáti talentech stříbra státy Terméssos v Pisidii a Aspendos v Pamfýlii, item Sagalassos na severu Pisidie. Ve Frygii, ve městě Apameia, kterou u Kelain založil kdysi Antiochos I. Sótér a které se nyní přezdívalo Kíbótos (viz předešlý rok), se konsul sešel se Seleukem IV.

Bylo to již podruhé za Manliovy přítomnosti v Anatolii, protože Seleukovec od začátku zajišťoval Římanům zásobování celého tažení, jak byl z mírové smlouvy povinován. Římané vyplenili Frygii a pak se obrátili proti Galatům, kteří se jim nechtěli podrobit (o osídlení Frygie Židy v této době viz rok 212).

Římané rozbili tábor v Gordiu, kde měli jalová jednání s Galaty. S knížetem Tektoságů Eposognátem bylo uzavřeno spojenectví, Eposognátos ale nebyl mluvčím celého kmene. Římané pak obsadili Pessinús a uznali za velekněze místního kultu domorodé hodnostáře jménem Attis a Battakos.

Teprve nyní se otevřeně obrátili do války proti keltsko-kappadocko-paflagonské koalici. Koncem léta nebo na začátku podzimu porazili Římané po těžkých bojích na úpatí hory Olympos keltské Tolistobóje či Tolistogie, jejichž tetrarchovi Ortiagontovi přišli na pomoc i další tetrarchové Komboiomaros a Gaulótés či Gaulótos. Následovaly boje na úpatí hory Magara u Ánkýry, kde Římané na hlavu porazili Tektoságy a Trokmy s jejich spojenci králem Ariaráthem IV. z Kappadokie a dynastou Paflagonů Morziem (o míru viz následující rok).

Z velkých porážek Galatů unikl z vůdců jen tetrarcha Ortiagón. Větší část Keltů byla zotročena a jejich moc ve středoanatolském regionu zlomena. Po skončení této krátké a rasantní války Římanů s anatolskými Galaty se konsul na zimu vrátil do Efesu.

 

Snad již začátkem tohoto roku se na Seleukovcích osamostatnili jejich satrapové v Armenii Artaxiás a jeho otec (?) Zariadris či Zariadrés, ovšem soupeřící o moc nad celou zemí, která byla tehdy údajně rozdělena na 120 satrapií (?!), tedy pravděpodobně malých údělných knížectví - prapůvod arménské národní nejednoty. Zariadris mizí ze známé historie, Artaxiás vládl do asi roku 162 (srov. rok 181). Později (srov. rok 99) vládl v Sóféně Zariadrův syn Artanés (tedy pravnuk výše uvedeného Zariadra): místní dynasty potvrdil v královské hodnosti římský senát.

 

Kampánové obdrželi římské občanství.

28. prosince (podle starého kalendáře, tedy podle greg. kal. asi v srpnu) byla na místě původní etruské osady a pozdějšího bojského sídla, založené kolem roku 525 pod jménem Felsina, založena římská kolonie Bononia, dnešní Bologna.

Podle censu bylo toho roku 258 318 občanů.

L. Aemilius Paullus byl po loňském debaklu úspěšný v Hispániích a v Lúsítánii, tj. v západní části provincie Hispania Ulterior. Válka s Lúsítánci vypukla roku 193. Ligurové přepadli doprovod praetora L. Baebia cestou do Hispánie, většinu vojáků pobili a praetor zemřel na rány v Massilii.

 

************************************************************

188.

Ol. 148, 1

Arkesiláos z Megalopole

124 SE

60 AE

(Symmachos)

a. u. c. 566

M. Valerius Messala a C. Livius Salinator

************************************************************

Na jaře vpadl do Lakóniky v čele Achájů Filopoimén, potvrzený ve stratégii, a Sparťané se přesile vzdali. Museli vydat osmdesát viníků událostí roku 190, tj. představitele tradicionalistické strany královské (v achájském a římském názvosloví strany „tyrannské“), a všichni byli popraveni. Stratégos Filopoimén, od mládí odpůrce všeho lakedaimonského (srov. rok 223), dal strhnout hradby Sparty, vyhnat všechny odpůrce Achájů ze státu (cizí žoldnéře a propuštěnce z dob "tyranské"), zrušil tradiční lykúrgovskou ústavu, resp. to, co z ní zbývalo, a z dórských Sparťanů „vyrobil“ Acháje, jakoby ve mstě za „návrat Hérákleovců“. Z řad Achájů byl jmenován dohlížitel nad děním ve sparťanském státě.

Pravděpodobně v této době byla ukončena instituce královlády, po roce 192 již jen nominální. Pokud se tak nestalo již tehdy (srov. tam). Lakónikos zůstal posledním titulárním králem ve Spartě. • Dórští králové vládli v Lakedaimonu podle tradičních dat od roku 1103, resp. 1094 (srov. rok 195).

K moci se ve Spartě opět dostal proachájský Tímoláos a tzv. stará emigrace (z doby vlády krále Kleomena III.), nevražící na zákaz hromadění klérů atd. Mluvčím protiachájské emigrace (rozumí se z roku 188) se stal Chairón. Mluvčími emigrace z roku 192, která sice také byla protiachájská, ale pravděpodobně proaitólská nebo dokonce promakedonská, byli Aréus a Alkibiadés.

Lykúrgovská ústava byla do určité míry obnovena Římany roku 179. Filopoimén tak zároveň ukončil pátou a poslední achájsko-lakedaimonskou válku, která vypukla minulého roku (srov. dále rok 148).

 

V Thessalii byl tohoto roku tágem podruhé Eunomos (srov. rok 191/190).

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů po Filopoimenovi potřetí Aristainos.

Zřejmě tohoto roku dostala novou podobu amfiktyonie v Delfách. V důsledku římského míru s Aitóly bylo nyní opět 24 hieromnémónů - s Thessaly a Severohellény, Filippem V. a Fókidou (srov. 70. léta třetího století).

Z dějin zmizelo jméno „krále“ Athamánů Amýnandra, který vládl loupeživému kmeni od roku 232. Jeho smrti pravděpodobně využil král Filippos k obsazení území (srov. rok 185). Tím zaniklo i athamánské „království“. Amýnandrův syn Galéstés či Galaistés vstoupil jako žoldnéř do egyptských služeb (srov. roky 150 a 140).

Zřejmě hned po odchodu Římanů z Hellady koncem roku dobyl král Makedonců Filippos V. Gomfoi a dal jim nové jméno Filippúpolis (?). Po společných sporech obsadil města Ainos a Maróneiu, která mu zůstala v rukách do roku 185 (viz tam, srov. předešlý rok).

 

V létě proběhla v Apameji Fryžské s přízviskem Kíbótos jednání Římanů s vyslanci králů Antiocha III., Eumena II. a Ariarátha IV. s vyslanci Galatů o novém uspořádání Anatolie. Konferencí v Apameji byla zároveň definitivně ukončena válka Římanů s králem Antiochem a jeho koalicí. Byly písemně vyhotoveny mírové podmínky Římanů z předešlého roku ve znění, jak byly se Seleukovci dohodnuty v Římě (srov. tam; další římský mír pro Anatolii viz rok 64 a srov. roky 47 a 36). Konkrétně:

1. Seleukovci přišli o celou Cistaurii, tzn. své bývalé satrapie a země Frygie na Helléspontu (Malá Frygie), Frygie (Velká Frygie), Mýsie, Lykáonie, Milyas, Lýdie, Kárie, Lykie a Pamfýlie. Nové majitele zemí viz rok 189. Rozsah satrapií v říši Attalovců nebyl měněn, jen název „satrapie“ byl změněn na „stratégie“.

2. Král Ariaráthés IV. z Kappadokie zaplatil Římanům šest set talentů kontribucí. Když pak ale zasnoubil svou dceru Stratoníku (IV.) králi Eumeneovi II., Římané mu polovinu kontribucí odpustili.

3. Všechny Antiochovy slony v počtu padesát předali Římané Eumeneovi, Seleukovci si nesměli opatřovat žádné další, a zbytek seleukovské flotily v Anatolii, asi padesát krytých lodí, ohněm zničil praetor Q. Fabius Labeo v Patarách. Přitom ještě dobyl Telméssos a pravděpodobně zde ukončil vládu místního dynasty Ptolemaia II. (srov. předešlý rok). Ptolemaiovo území dodatečně připadlo králi Eumeneovi.

4. Eumenés získal od Římanů Chersonésos s Lýsimachejí.

Apamajským mírem byla zlomena moc Seleukovců a Římané se zbavili ve Středomoří posledního skutečného protivníka. Hellénské mocnosti se samy definitivně uklidily do druhých a dalších řad historického dění.

Po apamejské konferenci se konsul Cn. Manlius a jeho praetor, velitel loďstva Q. Fabius, vrátili do Itálie. Cn. Manlius prošel s vojskem Anatolií a z Lýsimacheje Thrákií. U Kypsel bylo římské vojsko napadeno Thráky a velká část Římany naloupených peněz byla nyní uloupena Thráky. V jedné z řady potyček a bitev v nepřehledném terénu padl Q. Minucius Thermus. Údajně, jak tvrdí protimakedonská propaganda, byl do plánu Thráků zasvěcen i král Filippos V.

Oloupení Římané, vítězové nad Asií, pak prošli Thessalií do Apollónie, kde přezimovali; přes odpor části senátu mu byl následujícího roku povolen triumf nad Galaty (5. března 186, srov. pod ceny a hostiny); pro rozmařilost vojáků, kteří přivezli do Říma část hellénských stolovacích a zábavních zvyklostí s luxusním nábytkem, doprovodem hudebníků, hudebnic a tanečnic byl Cn. Manlius Vulso konservativci obviňován, že zavlekl do Města orientální móresy, sexuální nevázanost, zkázu mravů. O prvním ze zákonů proti luxusu při stolování viz rok 182.

 

V Anatolii po odchodu Římanů spojil tetrarcha Tolistobójů či Tolistogiů Ortiagón rozpadlé kmeny a klany Keltů-Galatů v jedno království. Ortiagón jim se svou manželkou Chiomarou vládl do roku 183.

Téhož roku byl egejskými piráty vyloupen Knidos.

 

V Syrii se narodil budoucí král Démétrios I., syn Seleuka IV. Filopatora s královnou Láodikou IV. (viz následující rok).

 

Pokračovala válka Římanů s Ligury. Římané udělili plná občanská práva občanům měst Arpinum, Formiae a Fundi (srov. rok 338).

 

V Číně zemřel z neznámých příčin 26. září císař Chuej/Hui (formálně vládl od roku 195), pohřben byl 19. října. Jeho matka a regentka Lü Č'/Lü Zhi vybrala za nástupce Chuejova adoptivního syna Liou Kunga/Liu Gong s posmrtným jménem Čchien-šao/Qianshao (vládl formálně do roku 184). Moc nadále pevně držela v rukou císařovna-vdova po zakladateli dynastie Kao-cu (viz rok 195). Císař byl chlapeckého věku a když se roku 184 dozvěděl, že není synem císařovny Čang Jan/Zhang Yan, vdovy po Chuejovi, neprozřetelně upustil, že až dospěje, Lü Č' zlikviduje. Babička vnuka zavřela, lidem nakukala, že je nemocen a když vybrala jeho bratra za nástupce, viz rok 184, Čchien-šaoa zavraždila.

 

************************************************************

187.

Ol. 148, 2

125 SE

61 AE

(Theoxenos I.)

a. u. c. 567

M. Aemilius Lepidus I. a C. Flamininus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Hippiás (II.), po něm Alketás. Následují jména, která jsou opět nezařaditelná, a to až do roku 177 (srov. naposledy roky 196 nebo 190).

 

Král Ptolemaios V. Epifanés vyslal ke spolku Achájů posly pod vedením Démétria Athénského, aby obnovil spojenecké smlouvy. Achájové byli proegyptští od začátků svého spolku již za krále Filadelfa (srov. rok 280). Achájští vyslanci, které vedl Lykortás, se pak vydali do Alexandreie.

Sparta hledala pomoc proti Filopoimenovi v Římě. Také Filopoimén poslal vyjednávače do Říma, odpověď senátu však byla záměrně nejasná. Q. Caecilius Metellus a Aristainos se ostře postavili proti Filopoimenovým změnám v lakedaimonské ústavě.

Novým stratégem spolku Achájů se na podzim stal posedmé (?) Filopoimén, v úvahu ale připadá i jméno Archontovo (srov. rok 190).

V Thessalii byl tágem na tento rok Androsthenés z Gyrtóny. Vypukly spory Thessalů s králem Filippem V., následovala vzájemná plenění.

 

Vypuklo povstání Lyků proti Rhodským, jejich novým pánům (srov. rok 189 v podmínkách míru se Seleukovci). Boje tzv. války lycké trvaly do roku 180.

 

Král Antiochos III. se vypravil podruhé (poprvé v letech 211 až 205) do horních satrapií, snad aby sehnal finanční prostředky na uspokojení velmi náročných požadavků římských mírových podmínek. Při nočním přepadu jistého chrámu ("Bélův") či spíše chrámového státečku, jméno neznáme, v Elymaidě dne 25. simánu, tj. 4. července, byl i se svým doprovodným oddílem ozbrojenými domorodci zabit. • Až dosud Seleukovci tolerovali domorodé chrámové občiny a historie nezaznamenala dosud obdobný násilný přepad nehellénského kultovního místa (srov. ale vládu Antiocha IV. a do třetice Seleuka VI.). O generaci později tentýž chrám, kde prý leželo na deset tisíc talentů drahých kovů, snadno obsadil jeden z Arsakovců, pravděpodobně Mithridátés I., srov. rok 155. 

Antiochos III. Veliký vládl od roku 223. Všechny jeho děti panovali nebo se na vládě podíleli: Antiochos (nebývá opatřován dynastickým číslem), Seleukos IV. Filopatór, Antiochos IV. Epifanés, Kleopatrá I. Syrá, Láodiké IV., Antiochos i Láodiké (?). Antiochovo diadema převzal jeho spoluvládce a syn Seleukos IV. Filopatór (vládl do roku 175).

Zřejmě ještě téhož roku vyměnili Římané rukojmí apamejského míru. Namísto Antiocha (IV.), Seleukova bratra, přišel do Říma roční syn Seleuka IV. Démétrios (I.), neboť byl v daném okamžiku právoplatným nástupcem v říši Seleukovců (viz předešlý rok). - Tím byl ovšem celé seleukovské dynastii nachystán jed rozvratu (srov. rok 175)!

Antiochos (IV.) od tohoto roku do roku 175 žil v Athénách.

 

V Karthágu se narodil Asdrúbás, lat. Hasdrubal, jehož hellénské jméno znělo později Kleitomachos z Karchédonu. Roku 163/162 přišel do Athén a od roku 127/126 byl scholarchem tzv. nové Akadémie, když funkci převzal po Kratétovi z Tarsu. Zemřel v Athénách roku 110/109.

 

V Římě rozpoutali Q. Petilius Spurinus s pravděpodobně bratrancem Q. Petiliem skandální proces proti P. Corneliovi Scipionovi Africanovi staršímu a jeho bratrovi Luciovi pro obvinění z defraudace Antiochovy kořisti, nebo dokonce pro přijetí úplatku od krále (některé prameny uvádějí šest tisíc liber zlata za mírnější mírové podmínky pro P. Scipiona, peníze prý dostali i jeho podvelitelé...).

V pozadí mohlo stát nepřátelství konservativce a "nacionalisty" M. Porcia Catona, který Africana napadal i po smrti, vlastní příčiny sváru známy nejsou. Na obranu obou liberálně orientovaných a prohellénských Scipionů se postavil jen jeden z tribunů lidu Ti. Sempronius Gracchus st., který sloužil pod Scipiony v Helladě ve válce s Antiochem.

Oba bratři se rozsudku vyhnuli odchodem do vyhnanství. Publius odešel do Literna, kde roku 183 zemřel, Lucius Asiaticus, o jeho přízvisku viz rok 190, byl ještě roku 187 osvobozen, ale v politice skončil. 

V Ligurii válčily dvě konsulské armády a pro ten čas byly úspěšné. M. Aemiliem Lepidem byla zahájena stavba Aemiliovy silnice, via Aemilia, která vedla z Arimina přes Bononii do Placentie, viz dále rok 175 a srov. rok 109.

V Římě konal 23. prosince (předjul. kal.) triumfální průvod nad Aitóly a Kefallénií M. Fulvius. Mimo jiné se chlubil kořistí 785 měděných a 230 mramorových soch. V létě 185 konal desetidenní hry, k nimž přizval umělce z Hellady a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doprovázela podívanou premiéra ukázek z lovu lvů a levhartů. Děkovné desetidenní hry po něm vypravil i L. Cornelius Scipio. 

 

************************************************************

186.

Ol. 148, 3

126 SE

62 AE

(Zópyros)

a. u. c. 568

Sp. Postumius Albinus a Q. Marcius Philippus I.

************************************************************

V Boiótii se opět vyhrotily občanské spory, které sužovaly spolek od příchodu Římanů do Hellady. Již roku 187 byl exulován Zeuxippos, jeden z exponentů prořímské strany aristokratické, klient T. Quinctia Flaminina. Senát nařídil Boióťanům Zeuxippa přijmout zpět z exilu, což odmítli poukazem na rozsudek za vraždu Brachylly a za jisté znesvěcení Diova chrámu.

Na písemný pokyn senátu Aitólům a Achájům proti promakedonské Boiótii vojensky zasáhl v čele Achájů Filopoimén a zemi vyplenil. Senát pak nechal Zeuxippa, ačkoli osobně v Římě orodoval, padnout a Megary zprostředkovaly mír mezi spolky Boiótů a Achájů.

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Aristainos. V zimě se vrátili z Egypta achájští vyslanci pod Lykortou. Spojenectví spolku Achájů s Ptolemaiovci bylo obnoveno (srov. předešlý rok): darem přinesli šest tisíc bronzových zbrojí a dvě stě talentů bronzových mincí. Zároveň bylo navázáno přátelství rovněž s králem Seleukem IV. Filopatórem, jehož dar desíti lodí ale přijat nebyl: byla to poslední přátelské relace Achájů k Seleukovcům.

Zato smlouva o přátelství s králem Eumenem II. i nabídka 120 talentů použitelných na bankovní uložení a čerpání výnosu částky na platy spolkových úředníků byla spolkem odmítnuta po upozornění mluvčího aigínských vyhnanců, kterou roku 2010 Aitólové prodal Attalovi i. za třicet talentů.

V téže době se v římském senátu projednávaly lakedaimonské otázky. Stěžovateli byli Aréus a Alkibiadés (srov. rok 188). V zimě též senát vyřizoval stížnost krále Eumena II. a Thessalů na krále Makedonců Filippa V., aby vrátil, resp. zase dal svobodu městům, která obsadil v Thessalii a Thrákii od roku 188, tedy po odchodu římského vojska z Hellady (srov. tam). Senátoři nevěděli, co s hašteřivými Hellény, tak jmenovali na projednání jejich sporů v terénu komisi v čele s Ap. Claudiem Pulchrem (cos. 185).

V Thessalii tágem pro tento rok byl Thrasymachos z Atragaie.

 

V Anatolii vypukla první válka bíthýnská mezi Prúsiou I. a Eumenem II. o hraniční území (trvala do roku 184). Na Prúsiově straně válčil také Hannibal, který musel na římský nátlak roku 188 (srov. podmínky míru z roku 189) opustit seleukovský dvůr. Na bíthýnské straně stál Ortiagón, král Galatů (srov. roky 183 a 166). Attalos (II.), Eumenův bratr, porazil Prúsiu na souši, Hannibal zvítězil nad Eumenem v námořní bitvě. Při obléhání Hérákleie byla Prúsiovi rozdrcena noha, proto byl pak zván Chólos, tj. Chromý.

 

V Alexandreji se zřejmě 19. ledna narodil nejstarší Epifanův syn Ptolemaios (VI.) Filométór (I.).

Epifanův vojevůdce Polykratés z Argu potlačil egyptské povstalce. Tažení se zúčastnil i král, který dal milost vůdcům povstalců jménem Athinis, Pausirás, Chasúfos a Irobastos. Když se přišli vzdát do města Sais, dal je však Epifanés uvláčet k smrti za válečnými vozy. O verbování žoldnéřů v Helladě pro krále se staral eunúchos Aristoníkos, který byl vychováván společně s Epifanem a odjakživa vojenství a styk s vojáky miloval.

V srpnu ukončil druhý vojevůdce Komanos secesi Horního Egypta. Dobyl Théby a zajal vzdorokrále Anchmachia, který vládl od roku 199. Jeho nejmenovaný syn padl v boji. Ptolemaiovci znovu obsadili severní část říše Kúš čili Dolní Núbii, které se podle šířky po obou březích Nilu říkalo v dobách hellénistických Dódekaschoinos, „Území 12 schoinů“ na jih od Elefantiny (tj. podle egyptských norem asi 75 km, podle hellénských dvakrát tolik). Vítězství bylo v Alexandrii oznámeno 6. října a 9. října byla válka v Horním Egyptě slavnostně ukončena. • Secese Thébaidy trvala od roku 207 (srov. ale již rok 217), od roku 204 byl Horní Egypt pod královskými vzdorovládci: konec tzv. XXXIV. dynastie.

Dódekaschoinos, staroegyptský Wawat, území se zlatými doly ve Wádí Allaq, byl Ptolemaiovci ovládán z garnisonu v Hierá Sykaminos. Ptolemaiovská vláda na severu kúšitského území byl nyní rozšířena ze dvanácti na třicet schoinů, Triákontaschoinos, tj. asi 190, resp. asi 330 km až ke druhému nilskému katarraktu. V Pselchis, severně od Hierá Sýkamíny/Svatá sykomora, vznikla klérúchie (viz dále rok 30).

 

Záalpští Keltové pravděpodobně z velké kmenové rodiny Bojů prošli bez projevů nepřátelství územím Venetů a usadili se na místě budoucí Aquileje, srov. rok 183 a 181. Proč Alpy nejmenovaní Keltové překročili, římským vyslancům nedokázali vysvětlit ani jejich kmenoví příbuzní. Kraj vyklidili po výzvě Římanů a se souhlasem svých příbuzných ve staré vlasti bez bojů roku 183, viz tam a roky 181 a 179: velmi nezvyklý příběh "stěhování národa". Snad šlo o národ Karnů/Carnové, Carni, viz triumf nad nimi roku 115.

Ve válce v Ligurii se Římanům opět nevedlo. Konsul Q. Marcius byl s vojskem poražen Apuány v lesnatém terénu a místu se pak říkalo a v podstatě dodnes saltus Marcius, Marciův hvozd; ani později, ve válce s Perseem neprokázal žádné vojevůdcovské zdatnosti. Úspěšněji bylo bojováno v Hispániích. Praetor C. Atinius, který s Lúsítánci válčil už třetím rokem, sice dobyl města Asty, ale zasažen střelou zemřel. Na podzim porazil praetor L. Manlius Acidinus Keltibéry u města Calaguris na Hibéru na baskickém území. Do Říma se vrátil následujícího roku vyznamenán ovacemi.

V Římě senát proslulým a zachovaným senatus consultum de bacchanalibus zakázal v říjnu 186 konat po celé Itálii bakchanálie, slavnosti a mystéria boha Dionýsa. Do Říma byla přinesena především vojáky, vracejícími se z vojenských tažení z Východu. Případ vyšetřovali zprvu oba konsulové, než odešel Q. Marcius do Ligurie. Sp. Postumius obcestoval celou Itálii, aby vypátral vazby spiklenecké a aby varoval před nebezpečím nového kultu; šetření uzavřel až s koncem úředního roku, tedy asi v únoru 185.

Případ se stal zajímavým až tehdy, když se kolem nového kultu a jeho vyznavačů hromadila podezření z malversací s padělanými závěťmi apod. Soudy vynesly rozsudky smrti a vyhnanství, vyšetřily na sedm tisíc lidí. Byla to vedle případu gynaikokratických traviček z roku 331 zřejmě největší kriminální causa římské republiky. Jak se aféra provalila viz v indexu pod bakchánália.

 

************************************************************

185.

Ol. 148, 4

127 SE

63 AE

(Eipolemos)

a. u. c. 569

Ap. Claudius Pulcher a M. Sempronius Tuditanus

************************************************************

V údolí řeky Tempé se konala konference vyslanců římského senátu s králi Filippem V., Eumenem II. a s Thessaly (srov. předešlý rok). Filippos musel vyklidit všechna thessalská, perrhaibská a athamánská místa, která obsadil, a částečně s tehdejším povolením římských velitelů, po roce 188 (z makedonského pohledu se vlastně jednalo o „reunie“ po roce 196). Byla mu ponechána Démétrias, Dolopové a Lárísa Kremasté s Alópé v Opúntské Lokridě a Pteleon a Antron v Thessalii. Římskou delegaci popudil král vznětlivým výkřikem, že "ještě nezapdalo slunce nad všemi dny" (nóndum omnium diérum sólem occídisse; Livius).

V Thessaloníké se pak Filippos sešel s vyjednávači Eumena II. v otázce měst Ainos a Maróneia, odkud se měl Filippos stáhnout též. Římská senátní delegace o ničem nerozhodla a Eumeneova stížnost byla srovnána senátem až v zimě ve Filippův neprospěch. Makedonské posádky byly staženy a města byla opět „svobodná“.

 

Tágem Thessalů na tento rok byl Láontomenés z Fer.

Na konci září se stal stratégem spolku Achájů Lykortás z Megalopole, syn Theáridův, otec Polybiův. Spolek odsoudil na smrt Sparťany Aréa a Alkibiada za jejich protiachájskou činnost v Římě, kde si stěžovali i na spolek a za podněcování vzpoury v přímořských městech Lakóniky, které byly Sparťanům odebrány (Sparta byla členem spolku od roku 192).

 

V Egyptě se mezi lety 185 až 181 narodily králi Epifanovi a královně Kleopatře I. Syřance děti Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII.) Euergetés (II.).

 

V Baktrii zemřel král Démétrios I. (vládl od roku asi 200). Nástupcem se stal jeho syn Pantaleón (mohl vládnout do roku 175). Za Pantaleontovy vlády se říše Euthydémidů rozdělila, když vlastní domény vyhlásili Agathoklés (viz rok 180) a Zoilos I. (viz rok 155). O prvotním dělení kdysi jednotné říše viz rok 190.

Rok 185 bývá pokládán v indických dějinách za první rok javánské éry/javana, "iónské", počítané asi podle rozšíření moci indobakterských králů po celém povodí Indu a na Východ. Viz výklad u roku 55. 

 

Kolem roku 185 se v rhodském Lindu narodil Panaitios, první představitel tzv. střední stoy, přítel římských aristokratů a hlavně Scipiona Aemiliana. Od roku 129 byl scholarchem (srov. ale rok 137). Zemřel kolem roku 109.

Narodil se P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus, syn L. Aemilia Paulla, konsul roku 147, censor roku 142/141. Byl zavražděn (?) roku 129. Jako sedmnáctiletý se účastnil se svým otcem makedonského tažení a bojoval u Pydny. 

 

Pokračovaly boje Římanů v Ligúrii a v Hispániích. Praetoři Zadní Hispánie C. Calpurnius Piso a Přední L. Quinctius Crispinus společně táhli do Carpetánie, ale v bitvě s Hispánci mezi městy Dipo a Toletum na Tagu byli Římané krvavě poraženi a po ztrátě pěti tisíc mužů se stáhli. Po příchodu spojeneckých posil se znovu obrátili proti Carpetánům a v bitvě kdesi na Tagu se 35tisícovým vojskem Hispánců obě legie napodruhé uspěly.

Následujícího roku s odstupem několika dnů oba praetoři slavili triumf nad Lúsítány (vůbec první) a Keltibéry; nejprve C. Calpurnius, pak L. Quinctius.

V Ligurii konsul M. Sempronius prorazil v tažení proti Apuánům až k přístavu Luně, spolukonsul Ap. Claudius několikrát porazil v poli Ingauny; viz dále rok 181.

Rozsáhlé povstání zotročených pastýřů v Ápulii a lupičství zlikvidoval praetor L. Postumius Tempsanus z Tarenta: na sedm tisíc lidí stálo před soudem a řada z nich byla popravena; násilnosti vzbouřenců zůstaly isolovány. Následujícího roku Postumius kraj s vojáky zbavil banditismu a pochytal na jihu Itálie i zbylé lidi hledané z účasti na zakázaných bakchánáliích, viz rok 186.

Bakchánálie byly v souvislosti s travičskou aférou roku 180, viz, pronásledovány po venkově ještě tehdy. Praetor C. Maenius po udáních roku 180 odsoudil v Praeneste na tři tisíce lidí "za účast na travičství", zřejmě stále v souvislosti s bakchánáliemi.  

 

 

V Indii ve státu Magadha zavraždil vojevůdce Pušpamitra (či Pušjamitra) krále Brhadratha či Brihadratha, posledního krále z dynastie Maurjů a zmocnil se trůnu v Pátaliputře (vládl do c. 150, jména jeho předchůdců viz 232). Se svým synem a nástupcem Agnimitrou (vládl do c. 143) založil další královský rod, bráhmanskou dynastii Šunga, která trvala do roku 68 (podle jiné tradice od roku 183 do roku 71 či 187 až 73)

 

Dalšímy panovníky dynastie byli Sudžještha či Vasudžještha (c. 143 - 133), Vasumitra (doba vlády neznáma, stejně jako u všech ostatních následovníků; dosud není znám jediný nápis z této éry), Bhadraka či Andhraka, Pulinda či Pulindaka, Ghoša, Vadžmitra či Vadžramitra, Bhagavata a posledním v řadě byl Devábhúti či Devábhúmi (od roku c. 85 nebo později, viz rok 68).

Bráhman Pušjamitra restituoval u dvora hinduismus, obnovil krvavé vedské oběti koní. Šungové preferovali staré kulty a zvyky, buddhisty však nepersekvoval a dávalk obnovovat jejich stavby a kláštery. Magadha se za Šungů bránila invasi z indo-bakterských monarchií a velká část povodí Indu a Gangy se dostala pod vládu hellénských monarchů pravděpodobně včetně Udždžainu, viz rok 115.   

 

Největším současníkem konce dynastie Maurjů byl král Kháravéla z Kalingy, oddaný džinismu; obnovil hudební a taneční slavnosti buddhistickými Maurji zakázané. Kalingu v dn. indickém spolkovém státu Uríša si podrobil Ašóka z Magadhy (viz rok 260) a ustanovil tu guvernérem Sardara z Čédi. Jeho syn Mahámeghaváhana obnovil suverenitu Kalingy a jeho syn a nástupce Kháravéla úspěšně odrazil útok Démétria II. Aníkéta (srov. rok 180) a prosadil se proti Magadě. Jeho vláda znamenala vrchol v historii Kalingy (c. 150). 

 

************************************************************

184.

Ol. 149, 1

Hippostratos ze Seleukeie Píerijské (první ze Syrie)

128 SE

64 AE

(neznámý)

a. u. c. 570

P. Claudius Pulcher a L. Porcius Licinus

Rok 1000 od dobytí Troie

************************************************************

V létě na sněm spolku Achájů do Kleitóru dorazila komise senátu, kterou vedl Ap. Claudius Pulcher, viz rok 186: držel ochrannou ruku nad Sparťany Aréem a Alkibiadem. Na římský nátlak, odpůrci byli stávající stratégos spolku Lykortás a Filopoimén, byl oběma Sparťanům zrušen trest smrti, k němuž byli loni odsouzeni. Pravděpodobně bylo také rozhodnuto o obnovení hradeb Sparty, k němuž došlo až roku 179.

Lykortás tehdy v řeči před Římany, na nichž Sparťané žádali obnovení Lykúrgovy ústavy a obnovu hradeb (strženy roku 188), pravil, že Lykúrgos by se "zaradoval, kdyby viděl spartské hradby rozvalené, neboť teprve pak by poznal starý dobrý Lakedaimón". Sparta byla opevněna až v hellénismu... Nicméně Ap. Claudius byl pobouřen achájskou neústupností a zde začalo klíčit nepřátelství, které vyústilo za několik let ve válku.

V Lakónice opět vnitropolitické nepokoje.

Na konci září se stratégem Achájů stal poosmé Filopoimén (?, srov. rok 190; event. Archón). Stratégem spolku Aitólů se ve stejné době opět stal protiřímský Níkandros.

 

Tágem Thessalů tohoto roku byl Pausaniás z Fer (?, podruhé, srov. rok 95).

Třetí tažení krále Filippa V. do Thrákie (srov. předtím rok 202). Filippos měl zároveň v Římě vyslance. Thráckými žoldnéři dal král v Maróneji zlikvidovat své politické odpůrce, (srov. předcházející rok): Kassandros z Maróneie vpustil do města Thráky, kteří patřili k vojákům Filippova stratéga Onomasta. V Makedonii byla právě přítomna senátorská komise dohlížející na plnění nařízení loňské konference v údolí Tempé a v Thessaloníké. V jejím čele byl Ap. Claudius Pulcher. Komise rozhodla poslat Kassandra jako člena poselství, které musel král poslat do Říma pod vedením svého druhorozeného syna, nicméně korunního prince Démétria. Kassandros cestou zemřel, údajně otráven na pokyn krále.

Filippos V. dále pomohl Býzantským proti části Thráků, kteří ohrožovali kraj na Propontidě, porazil je a zajal jejich knížete Amádoka III. Přitom se spojil s asi germánskými Bastarny a dalším knížetem Odrysů Térem IV., jemuž dal za ženu svou druhou dceru, pro nás bezejmennou. Při povstání jiné části Odrysů byla mj. vyhnána makedonská posádka z Filippúpole. Při dalším tažení do Thrákie byla pevnost dobyta zpět (viz následující rok).

 

V měsíci panemu, tj. asi v květnu, uzavřel král Eumenés II. spojeneckou smlouvu s třiceti resp. jedenatřiceti krétskými městy. Krátce předtím byl na Krétě Ap. Claudius, viz zde výše, se senátorskou komisí, aby se pokusil uklidnit spory mezi věčně rozhádanými městy Gortynou a Knóssem (srov. rok 204 a 189). Ke smlouvám se nepřipojila jen Kydónia, která v této době okupovala Falasarnu, z níž pocházelo mnoho žoldnéřů, mimo jiné brzy spojenců Persea Makedonského ve válce s Římany.

Zřejmě tohoto roku bylo založeno koinon krétských států, spolek Kréťanů, koinon tón Krétón.

 

Na zásah Římanů byla ukončena první válka bíthýnská (vedena od roku 186). Král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos musel odstoupit Eumeneovi II. paflagonské město Tios, vlast Attalovců, a část Mýsie, které se od nyní začalo říkat Frygia epiktétos, tj. Nově získaná (část) Frygie mimo jiné s městem Aizanoi, které Eumenés osadil makedonskými kolonisty. Kieros zůstal Prúsiovi: město tedy přejmenoval na Prúsiás pros tó Hypió potamó, lat. Prusias ad Hypium, čili Prúsiás nad Hypiem.

Válka proti Prúsiovým spojencům Galatům pod králem Ortiagontem, původně knížetem-tetrarchou Tolistobójů (srov. rok 188) se však nezastavila a Eumenés zaznamenal úspěchy (viz následující rok): začátek druhé války galatské.

 

V Římě byla nákladem censora L. Porcia Catona Censoria postavena basilica (Porcia), nejstarší stavba tohoto druhu v Římě, pro níž koupil ze svého i pozemek. Censura Porcia Catona s L. Valeriem Flaccem, konsuly roku 195, proslula přísností. Mimo jiné odvedli vodu ze státních aquaduktů zavedenou do soukromých domů a pole a nakázali do třiceti dnů zbořit zástavbu na veřejných pozemcích.

Ze senátu vyloučil konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita, pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Boje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl (jiná verse příběhu praví, že šlo o prostitutku, v obou případech nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo...).

Kolem t. r. zemřel autor komédií T. Maccius Plautus, narozený kolem roku 251.

 

V Číně zavraždila císařovna-regentka Lü Č'/Lü Zhi chlapeckého císaře Čchien-šaoa/Qianshao (formálně vládl od roku 188, tam o jeho osudu) a za nástupce dala provolat 15. června jeho bratra Liou I/Liu Yi, jemuž pak změnili jméno na Liou Chung/Hong a posmrtným jménem byl Chou-šao/Houshao (na trůnu formálně do roku 180).   

 

************************************************************

183.

Ol. 149, 2

129 SE

68 AE

(Hermogenés)

a. u. c. 571

M. Claudius Marcellus a Q. Fabius Labeo

************************************************************

V průběhu zimy z roku 184 a na jaře probíhala v Římě série diplomatických jednání mezi všemi znepřátelenými státy hellénského světa od Makedonie po Spartu. Slyšení vyslanců v senátu trvala tři dny po sobě.  Velekomplikovaná byla jednání senátu se zástupci všech čtyř soupeřících lakedaimonských stran: proachájské, kterou zastupoval Sérippos, protiachájské (emigrace roku 192), kterou zastupovali Aréus a Alkibiadés, druhé protiachájské (emigrace roku 188), jejíž vůdce Chairón zůstal ve Spartě, a strany „lykúrgovské“, jejíž představitel a mluvčí, bývalý král Agésipolis III., se krátce předtím dostal se svým straníkem Arkesiláem na moři do rukou pirátů a byli jimi zavražděni (srov. roky 219 až 217)Senát rozhodl o návratu těch, které předtím spolek Achájů odsoudil (srov. předešlý rok). Sparťané ale měli z římského rozhodnutí zůstat v Achájském spolku.

Athénaios, Eumeneův bratr, byl v Římě žalovat na Filippa V., že ještě zcela nevyklidil spornou část Thrákie, která měla připadnout Attalovcům. Makedonské zájmy hájil Démétrios (III.), jemuž Římané důvěřovali a dávali to ostentativně najevo; méně nadšeně se na korunního prince doma dívala část makedonské elity proválečně naladěná. Římané vyslali do Makedonie novou diplomatickou misi, srov. rok 172, nyní pod vedením konsulára Q. Marcia Philippa (zpět v Římě krátce po vypuknutí Farnakovy války, viz zde níže. 

Koncem září se stal Filopoimén poosmé stratégem spolku Achájů (srov. předešlý rok). Protože odmítl požadavky Lakedaimonských, poslali Sparťané do Říma nové vyjednávače, které vedl Sérippos. V létě totiž došlo ve Spartě k určitému narovnání a vytvoření koalice mezi Sérippem a Chairónem.

V téže době odpadli od Achájů Messéňané, a to přičiněním milovníka dlouhých večírků, žen, pití a hudby Deinokrata a jeho ochránce T. Quinctia Flaminina. Filopoimén zrovna onemocněl a ležel v Argu. Jeho nástupce Lykortás neměl vojenský úspěch. Vypukla druhá válka messéno-achájská (viz následující rok). Messénští byli členy spolku od roku 191.

V zimě využil ve Spartě Chairón nepřítomnosti Sérippovy (viz výše) a války Achájů s Messéňany a bez Sérippova vědomí svým vlivem způsobil, že Lakedaimonští opět vystoupili ze spolku, v němž byli od roku 192 (srov. rok 188).

 

Tágem Thessalů na tento rok byl Theodóros z Atargaie.

Na jaře t. r. bylo Démétriovi (III.) Makedonskému v Římě sděleno stanovisko senátu (srov. předešlý rok) a do Makedonie a na Peloponnésos  odcestovala senátní komise Q. Marcia, která dohlédla na to, aby Filippos V. okamžitě ve prospěch Eumena II. vyklidil místa na thráckém pobřeží a aby opustil Ainos a Maróneiu, jimž byla Římany dána znovu svoboda (srov. rok 185, kdy Filippos zcela neuposlechl).

Na svém čtvrtém tažení do Thrákie, na výpravě do země Odrysů, Bessů a Denthélétů, byl obnoven rozsah staré makedonské Thrákie před rokem 197. Thrákové byli vyhnáni z Filippúpole, ale jen na čas. V Paionii u Deuriopů založil Filippos město Perséis na Erigonu. Dynastou zde prohlásil Kotya III., syna Seutha IV. (jako jediný přečkal roku 167, viz, pád protiřímské koalice).

 

Farnakés I., král v Pontu, jemuž se nelíbil územní rozsah moci Eumena II., vpadl do Galatie. Tím vypukla attalovsko-pontská válka, která trvala do roku 180. Na Farnakovu stranu se postavili keltští dynastové Karsignátos či Kassignátos a Gaizatorix, viz ale rok následující. Farnakés obsadil celou Frygii a dobyl Sinópé (srov. rok 220). Sinópští poslali spolu s králem Eumenem do Říma s žádostí o pomoc. Za Sinópské se kromě Eumena postavili i Rhodští. Senát rozhodl o vyslání komise, kterou vedl T. Quinctius Flamininus (viz následující rok).

Záminkou k Farnakově intervenci v Galatii byla porážka Galatů Attalovci a zajetí keltského krále Ortiagónta; o jeho dalším osudu není nic známo (srov. rok 188 a předešlý rok). To byl též konec druhé války Attalovců s Galaty (trvala od roku 184, srov. rok 186). Galatie do roku 166 patřila do pergamonské říše Attalovců (srov. tam).

Při příležitosti tohoto vítězství dostal pravděpodobně Eumenés II. od iónských měst - nebo si ho připojil sám (?) - kultovní přízvisko Sótér a na počest státní bohyně své říše Athény Níkéforos v Pergamu založil hry níkéforeia.

 

Záalpští Keltové, pravděpodobně součást kmenového svazu Bojů, se dali Římany, a se souhlasem svých příbuzných za Alpami, vykázat z Itálie z oblasti aquilejské, kam bez boje a škod přitáhli roku 186, viz a rok 181 a 179. • Římané založili kolonie Mutina (dnešní Modena), Parma, Saturnia a předešlého roku Potentia v Pícénu a Pisaurum v Umbrii.

V srpnu zemřel P. Cornelius Scipio Africanus Maior. Datum jeho narození neznáme (snad roku 236; zato víme, že se narodil císařským řezem, stejně jako později C. Iulius Caesar, srov. rok 100).

Po Africanově smrti se provdala jeho dcera Cornelia za Ti. Sempronia Graccha, konsula let 177 a 163 (srov. rok 187, 133 a 121). Měli spolu dvanáct dětí, ale dospělého věku dosáhli pouze dva synové, slavní reformátoři, a dcera, kterou Cornelie provdala za Scipiona Afrikana Mladšího.

 

************************************************************

182.

Ol. 149, 3

130 SE

66 AE

(Tímésianax II.)

a. u. c. 572

Cn. Baebius Tamphilus a L. Aemilius Paullus I.

************************************************************

Pokračovala druhá válka achájsko-messénská. Nemocný stratégos Achájů Filopoimén zasáhl do bojů. Sedmdesátiletý bojovník, který čtyřicet let odsloužil po různých polních taženích, dokázal ještě za jeden den ujít z Argu do Megalopole. V horečce se zúčastnil bitvy u Koróné v Messénii a padl do zajetí. Novým stratégem byl určen jeho zástupce v úřadu, hipparchos, tj. velitel jízdy, Lykortás (byl to jeho druhý úřad; v úvahu ale připadá na toto zkrácené období také Archón?).

V jarní ofensívě Achájů byli Messéňané zatlačováni. Stratégos Messéňanů Deinokratés, srov. předešlý rok, dal ve vězení Filopoimena popravit pohárem jedu, což se stalo někdy v květnu až červnu. Filopoimén byl ročník 252: z neznámých důvodů býval filhellény už ve starém věku označován za „posledního z Hellénů.“

Krátce nato obsadil Lykortás celou Messénii a stratégos Deinokratés spáchal sebevraždu. Messéňané po zprostředkování Boióťanů kapitulovali, byli navráceni do spolku Achájů, město dostalo achájskou posádku a byli zbaveni přístupu k moři. Messéňané, kteří se podíleli na Filopoimenově smrti, byli ukamenováni na jeho hrobě v Megalopoli. • Je to poslední takový zaznamenaný příklad z hellénistických dějin. Sakrální moment usmiřovací oběti za ducha zemřelého v této souvislosti zmiňován není: byla to msta.

Messénie a Messéňané, jimž bylo po dlouhá staletí osudné sousedství s lakedaimonským státem, nakonec mizí z dějin jako anonymní členové spolku Achájů (srov. ještě rok 178).

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů potřetí Lykortás, stratégem spolku Aitólů Archedámos a tágem Thessalů pro tento rok byl Níkokratés ze Skotússy.

V létě se z Říma do Sparty vrátil Sérippos (viz předešlý rok). Římané neměli ve vztahu k Achájům přesné instrukce a tak dostal poměry ve státě zpět pod svou kontrolu. První „revoluční“ činnost Chairónova byla tedy ukončena nenásilně, třebaže se se Sérippem jistě politicky rozešli: viz pak ještě rok 180 - prameny hovoří o konfiskacích půdy a o údajné fysické likvidaci politických protivníků atd.

Do Sparty se také vrátila část „staré“ emigrace, té, která nebyla protiachájská. Sérippos zase navrátil Spartu do spolku Achájů, z něhož se díky Chairónovi krátce vzdálila. V zimě intervenoval před senátem v Římě Chairón jménem lakedaimonské vlády. Za exulanty promluvili Klétis a Diaktórios, zřejmě marně.

 

Na konci zimy a na začátku jara 183/182 vypukly v Pelle, sídelním městě makedonských králů, po slavnostní lustraci vojska na slavnosti boha Xantha veřejně neshody mezi Filippovými syny, starším protiřímským Perseem a mladším prořímským Démétriem (III.), který byl ale korunním princem (narozen z královského sňatku). Po opileckém nedorozumění obvinil třicetiletý Perseus o pět let mladšího Démétria, že se ho pokusil zavraždit. Král dokázal spor na čas uklidnit. Vyslal Apellu a Filoklea do Říma jako vyslance, aby sledovali římské nálady vůči Makedonii.

 

Na jaře nebo v létě zemřel vlastní rukou kdesi v Bíthýnii v městečku či vsi Libyssá Hannibal. Věděl, že by ho Prúsiás vydal senátorské komisi, kterou vedl T. Quinctius Flamininus. Komise se mimo jiné zastavila u Prúsiy ve věci stranictví ve válce attalovsko-pontské (viz rok předcházející). Způsob smrti slavného Púna není jasný, nejčastěji se hovoří o otravě. Hannibal se narodil roku 246 a po téměř čtyřech staletích ozdobí hrob bílým mramorovým pomníkem jeho púnský krajan princeps L. Septimius Severus.

Krátce na to zemřel král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos (vládl od roku 229). Nástupcem se stal jeho syn Prúsiás II. zvaný Kynégos, tj. Lovec (vládl do roku 149).

 

V Palaistíně pokračovaly rozbroje mezi židovskou elitou. Hyrkános, syn Tobiův/Tovija n. Tovijahu, musel jako vůdce proegyptské strany uprchnout z Jerúsaléma za řeku Iordánés. Později si v Iúdaji u Hebronu vybudoval pevnost Tyros, dnešní Arak al-emir, kde žil až do roku 175, viz. Vedl válku s nabatajskými Araby, kteří v této době začali pronikat ze svých starých sídel na sever do Palaistíny. • Jsou to historicky první boje Židů s Araby, pronikajícími na tradiční židovská území.

Snad tohoto roku poslal král Seleukos IV. Filopatór jednoho ze svých vysokých hodnostářů Heliodóra spravující dvorní finance, aby v Jerúsalému vyřešil židovské spory. Jistý Šimón z klanu Benjaminů udal stratégovi Koilé Syrie a Foiníkie Apollóniovi, že v jerúsalémském chrámu je velký poklad, což krále Seleuka zamrzelo, neboť hradil chrámový provoz. Velekněz Oniás III. byl přitom přítelem Ptolemaiovců, kam tradičně jeho země do roku 200 patřila, stejně tak jako celý jeho rod Oniadů. O velekněžský úřad usilovali i jeho bratři Iásón a Meneláos rozený jako Oniás: Oniás III. byl z města vyhnán až roku 177. • Celý region patřil od roku 200 pod seleukovskou kontrolu, viz tam.

 

V Africe se vyhrotil spor Kartháginců s králem Masinissou o hraniční území, který se táhl ještě od časů jeho otce Galy. Římští vyslanci je odkázali na senát a obě strany vyslaly do Říma své vyjednávače. Římané se pak ke sporu vyjádřili neurčitě, neboť napětí mezi africkými sousedy jim vyhovovalo (srov. roky 181, kde o mírové garanci i za Masinissu, 174, 172 a 160).

 

V Itálii skončily války Římanů s Ligury (trvaly od roku 238 až do 233 a podruhé od roku 193). Ligurští předáci kapitulovali, ale oba konsulové nepodnikli žádné kroky proti nim ani jinak území nezajistili. Celý region byl definitivně pacifikován až roku 154: tj. Ligurové byli téměř vyhlazeni (srov. ale již následující rok).

V Hispániích pokračovaly boje Římanů s Keltibéry. Rok předtím byl v Zadní Hispánii klid, neboť praetor P. Sempronius Longus byl většinu času nemocen a neměl tedy kdo Lúsítány a Keltibéry provokovat. Sempronius ale na jaře roku 182 v ležení zemřel. Jeho nástupce A. Terentius opět úspěšně válčil a byl po návratu do Města odměněn ovacemi. 

Římané zřídili ke konci roku pravidelné válečné loďstvo ve dvou flotilách, celkově o dvaceti lodích. První o deseti střežilo pobřeží severně od Minervina mysu v Kampánii naproti Capri po Massilii, stejně silné druhé celý jih Itálie od kampánského mysu po ápulské Barium.

 

V Římě v ohlasu na vlnu nových mravů z Východu, viz rok 188sqq. prosadil tribunus plebis C. Orchia první z řady zákonů proti nákladnému stolování a luxusu, lex Orchia sumptuaria. Omezoval počet lidí, kteří se smějí hostin účastnit, viz dále rok 161 a v indexu s. v. hostiny.  

 

************************************************************

181.

Ol. 149, 4

131 SE

67 AE

(Fanarchidés)

a. u. c. 573

P. Cornelius Cethegus a M. Baebius Tamphilus

************************************************************

Do Říma dorazila achájsko-lakedaimonská delegace se svými tradičními problémy. Senát s ní byl rychle hotov: doporučil návrat exulantů do Sparty, rozumí se protiachájských.

Na podzim se stal stragégem spolku Achájů prořímský Hyperbatos, stratégem spolku Aitólů se stal Thoás, který se právě vrátil z římského zajetí, kde byl od roku 189.

Ptolemaios Epifanés slíbil svým achájským spojencům prostřednictvím vyslance několik padesátiveslic v celkové hodnotě téměř deseti talentů. Unešení Achájové sestavili děkovnou misi vedenou Lykortou, kterého doprovázel jeho syn Polybios, pozdější historik, a Arátos, vnuk slavného stratéga Aráta Sikyónského. Ještě před odchodem delegace přišla zpráva, že král zemřel; viz zde níže.

 

Tágem Thessalů na tento rok byl Hippolochos z Lárisy.

V době nejvyššího léta, o tzv. „psích dnech“, tj. mezi 23. červencem a 23. srpnem, podnikl král Filippos V. své páté a poslední tažení do Thrákie, tentokrát proti Maidům v pohoří Haimos a Rhodopé. Vystoupil na jistý vrchol Haimu, není jasné, který, dal tam vystavět oltář Diovi a Héliovi, chtěl viděl na dvě moře, Istros a Alpy současně (což je pověst). Předtím ale poslal Démétria domů; radit se chtěl jen s Perseem. Větší část Thrákie jižně od Haimu opět makedonská, Maidové kapitulovali.

Následně osídlil král Thráky části centrální Makedonie, které se již v této době válkami vyprázdnily (!). Přitom byly přesídleny také rodiny starousedlíků, aby přenechali půdu thráckým kolonistům. 

Démétrios (III.) se vracel do Makedonie. Na základě údajně Perseem zfalšovaných dopisů vyslanců byl korunní princ Démétrios svým otcem Filippem jako římský agent a zrádce prostřednictvím paionského místodržícího Didy v Astraiu v pelagónské Hérákleji otráven a udušen dekami; vrahy byli jistí Thyrsis ze Styberry a Alexandros z Beroje (viz následující rok).

 

V Illyrii ve Skoderské říši zemřel kolem roku 181 král Pleuratos II. (vládl od roku 212). Nástupcem se stal jeho syn s královnou Eurydiké Genthios (vládl do roku 168). V době nástupu Genthia k moci se odtrhla od Skoderské říše oblast jezera Lychnitis a Delmaté si vytvořili vlastní společenství, z jehož sídelních měst vynikaly např. Salóna, Andetrium a jejich hlavní město Delminium. • Na piraterii Genthiovu si roku 180 stěžoval po návratu do Říma praetor L. Duronius, který velel v Illyrii flotile o deseti lodích.

 

Působením Římanů v průběhu attalovsko-pontské války o Galatii vedené od roku 183 se stal král Prúsiás II. Eumeneovým spojencem, a stejně tak armenský dynasta Artaxiás, král Kappadoků Ariaráthés IV. a Morzios, dynasta Paflagonců, který vládl v Gangrách. Původně stáli při Farnakovi i galatští vůdci Kassignátos a Gaizatorix, nyní však přeběhli. 

Na Farnakově straně stála města Hérákleia, Mesámbriá, Chersonésos v Tauridě, vládce Sarmatů Getalos či Satalos (eventuálně Galatos?), dynasta Západní Armenie čili Sófény Mithridátés, který sídlil v Karkathiokertách (Antiochem IV. přejmenovány na Epifaneiu; srov. roky 250, 197, 189 a 162) a symbolicky Seleukos Filopatór. Farnakův vojevůdce Leókritos dobyl Tieion/Tios.

Eumenés v této době onemocněl a jeho bratr Attalos dokázal Galatii udržet. Uzavřel s Farnakem příměří a obě strany poslaly do Říma vyslance ke zprostředkování v konfliktu. Senát ale nedal lidem Eumena II., Farnaka I. a Ariarátha IV. žádnou odpověď a rozhodl o vyslání senátní komise.

 

V Alexandreji se mladý král Ptolemaios V. Epifanés připravoval na válku se Seleukem IV. Filopatorem. Protože se mnozí dvořané obávali, že by mohl požadovat peníze na válku i od nich, jak ostatně jednou prohlásil na jedné z hostin, dali ho někdy mezi 7. říjnem t. r. až 7. říjnem roku 180 otrávit (jiný kalkul praví: mezi 20. únorem a 6. říjnem roku 180). Epifanés vládl od roku 204. Zanechal dva syny Filométora I. a Euergeta II. a dceru Kleopatru (II.).

Nástupcem na egyptském trůnu se stal Ptolemaios VI. Filométór I. (narozen roku 186, vládl, resp. spoluvládl až do roku 145). Jeho dalšími oficiálními přízvisky byly Sótér nebo Euergetés, lidově byl rovněž zván Filométór. Protože mu v tomto roce bylo šest let, poručnictví nad jeho vládou převzala matka-královna Kleopatrá I. Epifanés s radou, v níž byli převážně Hellénové, Alexandrijskými zváni Syřané, protože s nimi roku 194 přišla ze Syrie. První Filométorova vláda trvala do roku 170.

Po Epifanově smrti byl jmenován ptolemaiovským stratégem Kypru namísto Ptolemaia z Megalopole (byl v úřadu od roku 197) Ptolemaios Makrón (v úřadu do roku 168).

 

V Hispániích pokračovaly boje Římanů proti Keltibérům. V Přední Hispánii praetor Q. Fulvius Flaccus se svým bratrem Markem porazil dvakrát Keltibéry v Carpetánii před Aeburou a Contrebií. V Zadní Hispánii praetor P. Manlius úspěšně bojoval s Lúsítány. Když se napřesrok Manlius vrátil do Říma, zemřel na mor, na neznámou epidemii, která obcházela Římem a okolím od roku 182. Q. Fulvius Flaccus, syn stejnojmenného otce, porazil cestou do Tarrakóny k nalodění ještě během zimy, možná už začátkem roku 180 Keltibéry. Novým velitelem v Přední Hispánii po něm byl Ti. Sempronius Gracchus.

Odvedl domů vojáky, kteří v Hispániích válčili nepřetržitě od roku 186, na deset tisíc pěších Římanů a dvanáct tisíc latinských spojenců. Roku 180 měl Řím celkově v poli osm legií.  

V Ligurii se konsulská armáda L. Aemilia Paulla dostala do obklíčení dvou vojsk povstalých Ingaunů. Po dlouhém obléhání Římané Ingauny zaskočili výpadem a zcela potřeli. Kmen se pak vzdal a uznal římskou nadvládu (srov. rok předcházející). L. Aemilius nad Ingauny triumfoval a ti opět slibovali věčný mír. • Na Korsice praetor M. Pinarius pobil dva tisíce ostrovanů a po přeplavbě na Sardinii úspěšně pokračoval v potírání Ilijců na jihu ostrova, s nimiž se Římané potýkali od dob, kdy si vládu nad Sardinií přivlastnili.

Karthágincům vráceno Římany po konfliktu s Masinissou, viz rok předcházející, sto rukojmí a senát Púnům garantoval mír včetně klidu od svého spojence Massinisy, krále Numidů. Masinissa ale ve svém úsilí držet Kathágince v napětí nijak nepolevoval a využíval každé příležitosti, aby mohl Púny v Římě denunciovat; viz rok 174.

Proti Gallům a pro ochranu římských obchodních zájmů v Pannoniích založili v kraji Venetů silnou kolonii Aquileiu. Římskému záměru Venetové vzdorovali marně. • Město bylo roku 452 našeho letopočtu zničeno Huny pod Attilou a obyvatelstvo se ukrylo do laguny v okolí: později zde vznikly Benátky, Venezia.

Na popud konsula M. Baebia Tamphila (či M. Baebia Pamphila: pravděpodobně jedna osoba), praetora roku 192, byl vydán zákon proti úplatkům v předvolebních kampaních (lex Baebia de ambitu).

M´. Acilius Glabrio, syn konsula roku 191, zasvětil v den jeho vítězství nad Seleukovci v Thermopylách před deseti roky na Zelném trhu, forum (h)olitorium, chrám bohyně Pietatis a v něm zlacenou sochu svého otce (srov. obnovené zasvěcení roku 138). Byla první pozlacenou sochou, a zřejmě jezdeckou, v celé Itálii vůbec. Chrám Pietatis stál na místě vězení, kde údajně živila dcera svými prsy zavřenou matku. Na sklonku republiky tam stálo Marcellovo divadlo. 

Do etruské obce Graviscae či Gravisca, přístavu Tarquinií, zavedena byla římská osada. • V Římě nalezeno údajně prázdné ossuarium krále Numy Pompilia a latinské a řecké svitky s popisem náboženských úkonů a životních moudrostí, srov. rok 715. Praetor Q. Petilius je dal se souhlasem senátu veřejně spálit, viz pod knihy. Byl to první případ úředního pálení knih v západní Evropě, o starobylosti latinských svitků lze velmi úspěšně pochybovat; v opačném případě by to byla nejstarší zmínka o latinské literatuře z neuvěřitelného konce 8. století. 

 

************************************************************

180.

Ol. 150, 1

Onésikritos ze Salamíny

132 SE

68 AE

(Diodotos II.)

a. u. c. 574

A. Postumius Albinus Luscus a C. Calpurnius Piso (zemřel)

Q. Fulvius Flaccus  (cos. suff., syn Cn. Fulvia Flacca)

************************************************************

Na jaře se ve Spartě pokusil Chairón obnovit svou „revoluční“ činnost (srov. rok 182). Stratégem Achájů Hyperbatem však bylo jeho hnutí potlačeno a Chairón odsouzen a popraven či uvězněn.

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů poprvé Kallikratés (nebo se jím stal až následujícího roku a v tom případě neznáme jméno stratéga roku 180/179, stejně jako pak roku 174).

Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímsky orientovaný Lochágos.

Tágem Thessalů tohoto roku byl Kleomachidés z Lárissy.

 

V zimě se v Makedonii král Filippos V. měl dozvědět pravdu o vražedném sporu svých synů Persea a Démétria a o Perseově kruté lsti (viz předešlý rok). Král zrovna pobýval v Démétriadě: záležitost prověřil Antigonos, syn Echekratův a bratr krále Antigona III. Dósóna. Ve stejném okamžiku byl Perseus s vojskem v Thrákii. Otec proti němu však nijak nezasáhl.

 

V zimě vpadl Farnakův vojevůdce Leókritos do Galatie a na začátku jara král Farnakés I. do Kappadokie. V téže době se do Galatie vypravil i uzdravený Eumenés II. Přes Halys přešel do Kappadokie, kde se spojil s vojskem Ariarátha IV. a spolu táhli do Pontu. V Pontu se sešly obě válčící strany s římskou komisí, která ničeho nedosáhla (viz předešlý rok). Farnakés, který nejevil smířlivost, poslal vyjednávače do Pergamu, rovněž bezvýsledně. Na podzim se Římané vrátili z Pontu zpět do Říma a ponechali Eumeneovi volnou ruku.

v attalovsko-pontské válce nyní následovala Eumeneova ofensíva, podporovaná králi Prúsiou II. a Ariaráthem IV. Farnakés I. nevydržel a v zimě požádal o mír, který dostal za těchto podmínek:

1. Sinópé byla potvrzena za součást království Pontos,

2. Tios byl vrácen králi Prúsiovi II.,

3. všechna ostatní hellénská města a národy zůstaly „svobodné“, tj. bez konkrétní královlády,

4. Farnakés uhradil finanční náklady na válku ve výši tří set talentů a poskytl rukojmí a

5. bylo uzavřeno spojenectví všech, kteří se zúčastnily mírových podmínek, včetně Galatů, kde dynasta Kassignátos byl dokonce později ve válce s Perseem vůdcem pergamské jízdy.

6. Farnakés se již nesmí nijak angažovat v Galatii a Paflagonii. 

Konec attalovsko-pontské války (vedena od roku 183). Potvrdila attalovskou hégemónii nad Galaty a vlastně Římany podporovanou attalovskou hégemónii v celé Anatolii.

S Eumenovou pomocí pacifikoval Rhodos Lyky: v Lykii ukončena válka lycká, či povstání Lyků (začalo roku 187).

 

V Baktrii zemřel král Antimachos I. Theos (vládl od roku asi 190). Jeho nástupcem se stal v této části helléno-baktrijské říše (viz rok 190) jeho syn Démétrios II. Aníkétos (vládl do roku asi 165, srov. rok 200)Aníkétos rozšířil svou říši o Areiu, Arachósii a Drangiánu, pravděpodobně i o Gedrósii a o Parapamisadii, čili ovládal celé území dnešního Afghánistánu. Využil oslabení Magadhy po vyvraždění Maurjů (viz rok 185) a obsadil velkou část severozápadní a severní části dnešní Indie až po stát Kalingu, kde byl odražen (viz tamtéž).

V euthydémovské části Baktrie se prohlásil králem Agathoklés (vládl do asi roku 165). Není ale jasné, zda nevládl jako údělný vládce staršího bratra Pantaleonta (srov. rok 185), nebo zda vládl samostatně, když se právě odtrhnul.

Jejich mladší bratr Zoilos I. Dikaios po Agathokleově smrti, snad roku 165, sjednotil obě části euthydémovské Baktrie (viz rok 185). • Data z kteréhokoli období baktrijských dějin jsou velmi přibližná.

 

Kolem roku 180 zemřel v Alexandrii Aristofanés z Býzantia, filolog a hlavní knihovník alexandrijského Múseia (narozen kolem roku 257). Mj. jako první použil značek na písmeny pro vyznačení přízvuku, aby správná výslovnost byla zřejmá i Nehellénům; srov. obdobu v románských jazycích. Od roku 195 byl pátým bibliothekářem Múseia. Jeho nástupcem se stal Apollónios zvaný Eidografos. Po určité, nám neznámé době se stal posledním knihovníkem Aristarchos ze Samothráké, a byl jím až do roku 145.

Kolem téhož roku se v Athénách narodil Apollodóros, grammatik a historik, učenec, později v Alexandreji žák Aristarchův. Zemřel někdy po roce 120.

 

Římanům znovu vypukly boje v Ligurii a v Illyrii byly zaznamenány protiřímské incidenty. Byla založena římská kolonie Luca.

Konsulové přesídlili odbojný ligurský kmen Apuanů v počtu 40 tisíc mužů s jejich dětmi a ženami jako kolonisty do válkou vylidněných oblastí Samnia východně od Beneventa, kdysi území obce Taurasia. Vedle půdy obdrželi Ligurové peněžní příspěvek na stavbu nových sídel. Za tento čin konsulům roku 181 P. Corneliovi a M. Baebiovi senát přiznal právo na triumf, a byl to první triumf v dějinách bez války.

Senát povolil samnitským obyvatelům Cum používat latiny jako úředního jazyka (srov. rok 420).

V Římě byl vydán zákon o nejnižších možných letech, potřebných pro výkon úřadu (lex Villia annalis): pro aedilitu bylo stanoveno 36 let věku uchazeče, pro praeturu 39 a pro konsulát 42 roky. Krátce předtím byl zvolen členem tříčlenného sboru na pořádání hostinných obětin, tresviri epulones, teprve sedmnáctiletý jistý Q. Fulvius.

Konsul C. Calpurnius Piso zemřel v úřadu za podezřelých okolností a po vyšetřování byla odsouzena za travičství jeho manželka Quarta Hostilia, která chtěla dosáhnout konsulského úřadu pro svého syna z prvního manželství Q. Fulvia Flacca, syna Cn. Fulvia (jiný od konsula roku 179, proslaveného válkou s Keltibéry roku předcházejícího; což se jí podařilo (srov. rok 174). Jakým způsobem Hostilie zemřela, známo není, stejně jako důkaz o její vině.

 

V Číně zemřela po nemoci 21. července císařovna-vdova a regentka Lü Č'/Lü Zhi, která ovládala císařský dvůr od roku 195, kdy zemřel její manžel Kao-cu/Gaozu. Byla to žena bestiálně krutá, viz o ní roku 202 a 195. Zatmění slunce v Číně měli celodenní 4. března 181, pak běžné 2. ledna 178, 17. ledna 178, 22. prosince 178. Císař Chou-šao/Houshao, vládnoucí formálně od roku 184, se oženil s dcerou synovce zesnulé císařovnk, osud obou mladých lidí byl však tragický.

Hlavní rádci Lüiny Čcheng Pching/Chen Ping a Čou Po/Zhou Bo nebyli se stavem spokojeni a vybrali svého nástupce, neboť dospěli k závěru, že Chuejovi děti asi opravdu budou podvržené (nebo to měli za dobrou záminku). Nejstarším z vnuků Kao-cua byl Liou Siang/Liu Xiang z Čchi/Qi a schopností mu nescházelo. Rozhodnutí palácových tajemníků se však poddal a roku 179 zemřel v míru doma v Čchi.

Bylo to palácové spiknutí, Chou-šaoa dvořané sesadili, uvěznili a když živý překážel, zavraždili. Jeho manželka pravděpodobně skončila stejně: oba se ničeho nedopustili, vlastně nevinná dítky, měli však smůlu, že se stali součástí palácových piklů. 

Nástupcem na trůně se stal syn císařské souložnice Po/Bo s Kao-cuem Liou Cheng/Liu Heng z Taj/Dai, posmrtným jménem Wen (22). Vládl za sídelního města Čchang-an/Changan, dn. Si-an/Xian, do roku 157 a byla to doba chanské prosperity. Provedl řadu daňových reforem ve prospěch vdov, vdovců, sirotků a lidí nad osmdesát, jimž stát přispíval na jídlo a ošacení, zvýhodnil zemědělce ("Zemědělství je základ říše, není důležitějšího zaměstnání," což někdy v této době kázal i římský šovinista M. Porcius Cato a s ním veškerá římská aristokracie). Zakázal trestat lidi tetováním do obličeje, uřezávání nosů a údů a namísto toho zavedl bití holí. Zrušil zákon nařizující zavírat do vězení rodinné příslušníky odsouzenců.