209-200

209.

Ol. 142, 4

103 SE

39 AE

(neznámý)

a. u. c. 545

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator V. a Q. Fulvius Flaccus IV.

************************************************************

Aitólové se Sparťany pod Máchanidou vpadli do Acháje a plenili. Filippos V. oblehl Aitóla Pyrrhia v Lamii. Následující mírová zprostředkování Rhodských, Chíjských a Athénských spolu s Filopatorem I. a Amýnandrem Athamánským na jednáních v Aigiu byla neúspěšná.

Začátkem léta slavil Filippos nemejské hry v Argu a achájský stratég Kykliadás pak vyplenil Élidu. Na tomto tažení sloužil Filopoimén jako podvelitel.

Nato vpadl do Makedonie dynasta Aerópos v čele svých Illyrů a zbytků Dardanů a vyplenil Orestidu. Král Filippos se musel vrátit z Peloponnésu a Aerópos se stáhl.

Na podzim se stal novým stratégem spolku Achájů Níkiás. P. Sulpicius Galba přezimoval s králem Attalem I. na Aigíně.

 

Král Antiochos III. dobyl třetího roku své anabase na východ v Parthii Hekatompylos, porazil barbary v Hyrkánii a dobyl město Sirynx poté, co Parthové pobili ve městě všechny Hellény.

Poražený Arsakés III. Artabános I. se Antiochovi III. podrobil a zavázal k placení tributu. Antiochos Veliký tak byl posledním Seleukovcem, který vybíral poplatky od Parthů. Pak pokračoval dále na východ a dostal se do bojů s Apasiaky, skythskými nájezdníky z oblastí jižně od Aralu.

Nejpozději od 15. nisannu roku 103 SE, tj. od 28. dubna, se stal spoluvládcem Antiocha III. jeho syn Antiochos a byl jím minimálně do 21. tebítu roku 119 SE, tj. do 28. ledna 192. Takto dokladovaná vláda ale pravděpodobně začala již roku 211 (viz u příležitosti odchodu krále Antiocha III. do horních satrapií).

 

V Egyptě se 9. října narodil Ptolemaios (V.) Epifanés. Po jeho narození vyhnal král Ptolemaios IV. Filopatór I. svou sestru a manželku Arsinoé III. ode dvora (byla vůbec tělesnou matkou Epifanovou?).

 

Římský konsul Q. Fabius Maximus v desátém roce druhé púnské války oblehl a pomocí zrady zamilované ženy dobyl Tarás; v bojích padli předáci Démokratés, Níkón a Filomélos či Filomenés nebyl nikdy nalezen (prý spadl s koně do studně? srov. rok 213). Římská posádka na hradě města se pod M. Liviem proti Púnům držela čtyři roky, viz 213. Celý Tarás zůstal navěky římský. Architekt Hérákleidés Tarentský se dostal ke králi Filippovi V., u něhož pak působil jako diplomat a poradce.

M. Claudius Marcellus bojoval v jižní Itálii s Hannibalem s různým výsledkem. V bitvě u Canusia či Ascula Římané formálně zvítězili, vedle osmi tisíc Púnů a tří tisíc Římanů padlo pět slonů. Vojenská iniciativa již byla na straně římské.

P. Cornelius Scipio byl úspěšný v Hispániích. V bitvě u Baeculy porazil Hasdrubala, bratra Hannibalova. Král Ilergetů Indibilis a jeho bratr Mandonios, jedni z nejmocnějších mezi Ibéry, se spojili s Římany; předtím stáli na kartháginské straně (srov. předešlý rok, kdy po dobytí Nového Karthága připadla keltibérská rukojmí Římanům, pak rok 205).

 

V Číně zničili Čchinové stát „Menších“ Wej (srov. rok 315). U dvora spustil eunuch Čao Kao/Zhao Gao císařovým jménem hrůzovládu. Čchin Er-š'óvi nakukal, aby se jako vládce nebes neukazoval tolik poddaným a ovládl slobochovu vůli. Po smyšlených záminkách byli popraveni císařovi bratři, císařští princové, generálové a ministři, na nichž stál režim otcův, dokonce veřejně princezny.

Povstání Čchen Šenga/Chen Sheng a Wu Kuanga/Guang zazářilo a rychle pohaslo. Povstalci, armádní důstojníci, jimž počasí zabránilo včas se dostat na místo vymezené rozkazem a tudíž jim hrozil trest smrti, se skupinou vojáků a devíti sty venkovami proklamovali obnovení státu Čchu/Chu. Jeho králem byl provolán Wu. Řady rebelů sice rostly, ale proti nim stáli profesionální císařští vojáci. Po šest měsíců bojoval s ústřední mocí proti estabishmentu, za "sociální povznesení venkova" (srov. rok 221 a viz následující rok)Podobná povstání obnovovala šestici zlikvidovaných státy: Wej, Čao, Čchi, Čou, Jan a Chan. 

 

************************************************************

208.

Ol. 143, 1

Hérákleitos ze Samu

104 SE

40 AE

(Ankylos)

a. u. c. 546

T. Quinctius Crispinus a M. Claudius Marcellus V.

(T. Manlius Torquatus dict.)

************************************************************

Mezi lety 208/207 až 205 byl boiótarchem Thibrón (?), v letech 208 nebo 207 Níkón.

 

V osmém roce první makedonské války vpadl král Filippos V. do Aitólie. Pokračovaly snahy neutrálů o zprostředkování (viz předešlý rok). Římané s králem Attalem I. se vypravili na Euboju a dobyli Óreos a Opús. Filippos se přes Skotússu vrátil a Opús osvobodil. Pak se musel Attalos vrátit zpět do Asie, protože na jeho území vpadl král Prúsiás I. Římané pod P. Sulpiciem se vrátili na Aigínu.

Filippos vpadl znovu na Peloponnésos. Kartháginci mu poslali na pomoc několik lodí. Achájové pod stratégem Níkiou vpadli do Aitólie a plenili. Filippos se vrátil přes Euboju do Makedonie a pustil se do loupících Dardanů (viz předešlý rok). Římané s posilami dobyli Ambrakii.

Na podzim byl Filopoimén poprvé zvolen stratégem Achájů.

 

Antiochos III. zahájil čtvrtého roku svého východního tažení do horních satrapií válku s králem Euthydémem I., vládcem v Baktrii, kterého porazil v těžké bitvě na řece Areios/Arios u města Gúriana západně od dnešního Herátu a zahnal ho zpět na sever do jeho sídelního města, do Zariasp (Baktra). V bitvě zahynul Antiochův kůň a král po ráně do obličeje přišel o několik zubů. Bakterské Hellény v rozhodujícím okamžiku bitvy přemohl včasným zásahem se svými muži Antiochův vojevůdce Panaitólos.

V letech 208 až 206 působil Antiochos v Ariáně, Margiáně, Drangiáně a v Baktrii. Je pravděpodobné, že Euthydémos byl velkou část této doby obléhán ve svém sídelním městě. • Tak daleko na východ se po něm žádný Seleukovec ani jiná středomořská velmoc už nikdy v historii nedostala. Bližší údaje o jeho činnosti neznáme, ale zřejmě posiloval hellénisaci těchto území (srov. rok 211). Jako kolonistů mohl používat emigrantů ze států mateřské Hellady, které do světa vyháněly domácí rozbroje a války.

Odhaduje se, že po smrti Alexandra Velikého nebylo v celé Asii více než 15 tisíc Makedonců, z nichž jen zlomek se tu usadil. Že však v této době byla helléno-makedonská populace seleukovské říše relativně silná, ukazuje početní stav tradičního jádra seleukovské armády, falangy (srov. ještě vlády Antiocha IV. a VII.).

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Simón II., který byl v úřadu od roku 232. Následoval jeho syn Oniás III. (nejvyšším představitelem židovského státu či náboženské komunity do roku 177). Jako celý jeho rod i on byl proptolemaiovský a filhellénský.

 

V Egyptě se nejpozději 29. listopadu stal jednoroční Ptolemaios Epifanés spoluvládcem svého otce, krále Filopatora I. Formálně však stále vládli Theoi Filopatores (I.), viz rok 211 a 210.

 

Zemřel filosof Chrýsippos ze Sol (narozen v rozmezí let 281 až 278). Po smrti Kleantha z Assu byl od roku 232 scholarchem stoy. Jméno jeho přímého nástupce neznáme.

 

V jedenáctém roce druhé války púnské v potyčce s Numidy při rekognoskaci u Venusie padl konsul M. Claudius Marcellus a koncem roku zemřel na válečné následky z téže potyčky také druhý konsul T. Quinctius; před smrtí jmenoval diktátorem T. Manlia Torquata. Hannibal pak uvolnil od římského obléhání Lokry.

Census vykázal 137 108 občanů. Srov. s údaji předválečnými z roku 220!

 

V Číně pod armádním tlakem sláblo povstání Čchen Šengovo a sedmého měsíce od vypuknutí byli Čchen a Wu Kuang zavražděni vlastními lidmi. Na vlně celočínské nespokojenosti s daněmi a pracovními povinnostmi spojenými se stavbami Čchinů vznikala další povstání. Ve státě Čchu vytvořili své skupiny aristokrat Siang Jü/Xiang Yu (narozen 232), velící generál v oblasti, a nižší armádní důstojník Liou Pang/Liu Bang (narozen 256) prostého původu vesnického. Vzhledem k postavení Siang Jüa, silám, jimiž disponoval, i postavě, měřil prý osm stop, tedy c. 240 centimetrů, byl pokládán za vlastního vůdce povstání. 

„Občanská“ válka řádila po celé Číně. Obnovil se systém samostatných států s pouze formální ústřední mocí (srov. rok 221 a rok předešlý a následující).

 

************************************************************

207.

Ol. 143, 2

105 SE

41 AE

(neznámý)

a. u. c. 547

M. Livius Salinator II. a C. Claudius Nero

M. Livius Salinator dict.

************************************************************

V roce 207 nebo 206 byl boiótarchem Aristomachos (II.).

 

Král Filippos V. v devátém roce první války makedonské dobyl zpět Ambrakii, kterou předešlého roku obsadili Římané. Aitólové dobyli Farsálos. Následovala další mírová zprostředkování. Na sněmu Aitólů v Naupáktu ale bylo rozhodnuto pokračovat ve válce. Aitólové požádali Římany o silnější vojenskou pomoc.

Zde předtím pronesl panhellénskou řeč proti koalici s Římany Thrasykratés z Rhodu; varoval před nimi, že se vrhnou na Helladu, jakmile vyřídí doma válku s Hannibalem, a to prý bude velmi brzy; srov. rok 211 a vystoupení Akarnána Lykiska a nejstarší vůbec varování Aitóla Agésiláa roku 217 před mračny ze Západu. Římské chování ve válce označil Thrasykratés za barbarské. • Později byli Římané již jen ojediněle označováni za barbary, naposledy před bitvou u Kynoskefal roku 197 (srov. roky 217 a 211).

Filippos dobyl Thermata v Aitólii. V téměř již ztracené bitvě u Antigoneie porazili Achájové pod Filopoiménem Lakedaimonské, králův poručník, bojovný Máchanidás padl rukou Filopoimenovou a s ním v bitvě na čtyři tisíce Lakedaimoňanů. Achájové vzápětí obsadili Tegeu.

Ve Spartě se stal novým poručníkem Nábis z rodu Eurypontovců, syn Dámarétův. Do konce roku byl nedospělý král Pelops odstraněn: nevíme, zda zabit, nebo exulován. Nominálně vládl od roku 211. Novým králem se prohlásil Nábis (vládl do roku 192). Achájskou a římskou propagandou byl označován za „tyranna“, tedy za samovládce a nikoli za krále.

 

V Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, vypuklo nové protiptolemaiovské povstání domorodých Egypťanů. Povstalci dobyli chrám Hóra v Edfu (srov. dále roku 204) a vedli je Harmaxis a jeho syn Anchmaxis (jiné verse jmen jsou Harmachis a Anchmachis, nově Haronnofris, řec. Hyrgonafor, a Anchonnofris, resp. Chaonnófris). Thébais byla pacifikována až roku 186 (viz tam).

 

Na jaře dvanáctého roku druhé púnské války se vypravil z Hispánií do Itálie přes Alpy Hannibalovou cestou jeho bratr Hasdrubal s posilami pro kartháginskou armádu v Itálii. Na jeho stranu se připojili Kelti. Marně obléhal Placentii. Hannibal byl tou dobou v Lúkánii, kde u Grumenta po bitvě musel ustoupit Římanů (čtyři jeho sloni padli, dva byli zajati). Hannibal pak odtáhl do Ápúlie.

Začátkem léta byl jeho bratr Hasdrubal Římany zastaven na území keltských Senonů, na Metauru, řece v Umbrii, a 23. června poražen, on sám padl. Pobito bylo i šest jeho slonů, čtyři zajati. Římskému vojsku velel C. Claudius Nero. Zemřelo prý na 56 tisíc Púnů, podle střízlivějších zdrojů asi deset tisíc a dva tisíce Římanů. Bylo to první a poslední velké vítězství Římanů nad Kartháginci v Itálii.

Římané v Hispániích pod P. Corneliem Scipionem rovněž úspěšní; mimo jiné padla do jejich rukou Aurinx/Oringis. Vyslali pátou loupeživou výprava u Lilybaia do Afriky do okolí Utiky. Vracející se Římané pod M. Valeriem Laevinem na moři porazili u Sicílie Karthágince. O předcházejích expedicích viz rok 215 a 212, další viz roky 205 a 204.

V Hispániích nahradil ve vrchním velení Hasdrubala, syna Gyskónova, Hannón. Druhým velitelem byl Mágón. Římané už drželi celou východní polovinu Hispánií po Gádés.

 

V Číně císař Er-š' (22) jmenoval začátkem roku ke své zhoubě hlavním rádcem eunucha Čao Kao/Zhao Gao, který neprodleně udělal proces kancléři Li S'ovi/Li Si, víceméně organisátora čchinovské říše, jehož císař zdědil po otci, a dal ho ukrutným způsobem i se synem popravit. V létě napadl Siang Jü/Xiang Yu armádu Čchinů vedených Čang Chanem/Zhang Han a v bitvě u Ťü-lu/Julu v Che-peji je porazil; rok předtím Čang Chan vojsko státu Čchu porazil a rovněž oddíly státu Čao. Když císařští velitelé viděli, že Čao Kao proti nim intrikuje a usiluje jim o život, vzdali se Siang Jüovi. Kroniky tvrdí, že Čchuové pohřbili dvě stě tisíc čchinských vojáků, jádro zanikající mocnosti, zaživa (!). Generály kupodivu nechal naživu včetně Čang Chana, udělil jim tři království, jimž pak vládli ("Tři Čchinové").

U čchinského dvora uvažoval eunuch Čao Kao o palácovém puči. Aby ozkoušel spolehlivost vojáků a dvořanů, ukázal v září císaři jelena se slovy: "To je kůň." Er-š' mu řekl, že se mýlí, "děláte z koně něco, co se jmenuje jelen". Lidé kolem mlčeli, někdo souhlasil s Kao Čaoem; kdo ne, byl jím brzy zahuben. Čao pak poslal vojáka, aby dohlédl na sebevraždu "Druhého císaře Čchinů", Čchin Er-š', rodným jménem Chu-chaj (vládl z eunuchovy vůle od roku 210).

Čao Kao dosadil na trůn C´-jinga/Ziying neboli "Třetího císaře Čchinů", Čchin San-š'/Qin San Shi, syna Fu-suova (viz rok 210; bývá případně též pokládán za syna Čchin Š'-chuang-tiho). Tentokrát se Čao Kao přepočetl: nový císař ho vylákal k sobě do svých místností a osobně zavraždil. Do třetího kolene pak dal vyvraždit i eunuchovo příbuzenstvo. C'-jing vládl pouhých 46 dnů, po nichž se vzdal oddílům Liou Panga/Liu Banga, které obsadili sídelní město Čchinů Sien-jang/Xianyang. Liou Pang, jehož armáda čítala sto tisíc mužů, předal císaře za měsíc Siang Jüovi, který disponoval vojskem o čtyřech stech tisících mužích.

Siang Jü excísaře v lednu 206 popravil a s ním celou čchinovskou panovnickou rodinu. Palác s městem byl vyloupen a zapálen, zničena byla při tom velká knihovna. Kmenové území Čchinů rozděleno mezi "Tři Čchiny; říše Čchinů nedožila ani patnáctých narozenin. Siang Jü se dal titulovat jako "král-vůdce Západních Čchu"/Si Čchu ba-wang a říši rozčlenil na osmnáct států/království, jak se též období let 207-202 nazývá, a zčásti vládami nad nimi podělil své přátele, generály a potomky místních královských rodů

Na hostině při oslavách vítězství v Sien-jangu chystal Siang Jü likvidaci Liou Panga, jemuž přidělil kraj na středním toku řeky Chan/Han v dnešní provincii Šen-si/Shanxi zvaný Chan-čung/Hanzhong, "Střední Pochaní"; sídelním městem jeho údělného království ("král z Chanu") byl Nan-čeng/Nanzheng, kam Liou dorazil v červnu 206. Liou Pang z hostiny unikl pod záminkou, že musí na toiletu a mezi oběma vůdci vypukla válka, válka Čchuů proti Chanům (do 202).   

 

************************************************************

206.

Ol. 143, 3

106 SE

42 AE

(Kallistratos II.)

a. u. c. 548

L. Veturius Philo a Q. Caecilius Metellus

************************************************************

Boiótarchem pro rok 206 nebo 205 byl Filón (II.). Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Achájů Filopoimén. Stratégem Épeiřanů byl Krisón, syn Sabyrtiův.

V desátém roce první makedonské války se na stranu Filippovu přidal Amýnandros z Athamánie, když dostal slíbený Zakynthos (patřil mu do roku 191).

Filippos plenil v Aitólii. Aitólové byli válkou již vyčerpáni a proto uzavřeli s králem Filippem V. a se spolkem Achájů v Naupáktu příměří, jímž skončily nepřetržité boje od roku 212. Na základě tohoto příměří byl následujícího roku uzavřen mír, viz.

P. Sempronius Tuditanus, nástupce P. Sulpicia, obléhal Dimallon, ale před Filippovým příchodem se stáhl zpět do Apollónie, kde byl římský garnison.

 

Ve Spartě zahájil král Nábis svou reformátorskou činnost: perioikům a heilótům uděloval občanská práva (srov. rok 195).

 

V Illyrii zemřel dynasta Skerdiláidás, který vládl ve skoderské říši od roku 212 (srov. rok 228). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Pleuratos II. (vládl samostatně do roku 181).

 

V Baktrii uzavřel král Antiochos III. mír s Euthydémem I., který uznal nadvládu Seleukovců a Antiochos mu na oplátku uznal královský titul. Po předchozím obléhání Bakter uzavřeli oba králové písemně symmachii, přičemž není zjevné, že by se někdy osobně setkali (vyjednáváno bylo přes Téleu, který byl Euthydémovým krajanem z Magnésie, a Euthydémova syna Démétria).

Pak se šestého roku svého tažení na východ Antiochos vypravil přes Hindukuš do "Indie". Vládce v Kóféně (v dnešním Kábulu a okolí) jménem Sofagasénos obnovil spojeneckou smlouvu a svou poplatnost Seleukovcům a vedle tributu dal Antiochovi 150 slonů.

Kóféné byla nejvýchodnějším místem Antiochova tažení. Král se pak obrátil a prošel napříč Arachósii, přešel řeku Erymanthos (dnešní Hílmand) do Drangiány a Karmánie, kde přezimoval.

Euthydémův syn Démétrios I. se téhož roku měl oženit s jednou z Antiochových dcer, jejíž jméno neznáme (Láodiké? srov. rok 200).

 

V Mauretánii vládne Baga, první doložený král Maurů (řec. Maurúsioi, lat. Mauri). Konkrétní údaje o délce jeho vlády nemáme. Bagovo panství leželo západně od řeky Mulucha (dnešní Muluja), která oddělovala sídla Maurúsiů od numidských Masaisyliů. Bagovo panství leželo na území dnešního severního Maroka, zhruba v rozsahu pozdější římské provincie Mauretania Tingitana.

V Numidii zemřel král Gala (či Gula nebo Guda), otec Masinissův, který byl od roku 213 v Hispániích. Přesnou délku vlády Galy neznáme (viz roky 220 a 213). Jeho nástupcem se stal Oizalkos (lat. Oezalcus), ale vládl jen krátce. Masinissa přešel po bitvě u Ilipy na římskou stranu, pro změnu Syfax (viz rok 220) se postavil na stranu Karthága; nebo došlo k výměně koalic již roku 212 (?). Masinissa se dokonce vypravil z Gád za Scipionem do nitra Hispánií, aby zradu osobně stvrdil podáním ruky.

Syfax se po Ilipě měl osobně setkat doma ve své říši s Hasdrubalem vracejícím se do Karthága a zároveň se Scipionem; tehdy ho ještě ujistil o přátelství k Římu. Pak mu ale nabídl Hasdrubal, Gyskónův syn, svou dceru Sofonisbu původně zasnoubenou Masinissovi a bylo po spojenectví; Syfax se přiklonil k Púnům.

Třináctého roku druhé války púnské byli u Ilipy/Silpie Kartháginci P. Corneliem Scipionem znovu poraženi, a byla to poslední velká bitva Kartháginců v Hispániích; jejich moc se tu zhroutila. Jeden z velitelů Hasdrubal, syn Gysgónův, se uchýlil do Gádés, pak opustil Hispánie. Před porážkou disponovali Púnové armádou o sedmdesáti tisích vojácích pěchoty, čtyřmi tisíci jezdci a 32 slony, P. Cornelius Scipio válčil s 45 tisíci pěšáky a asi třemi tisíci jezdci.

Po Ilipě začali přecházet Keltibérové na římskou stranu, první byl Attenés se svými Turdetány. Castuló, které se po smrti obou Scipionů (Publius byl otcem stejnojmenného vrchního velitele v Hispániích) roku 212 přidalo ke Karthágincům, se vrátilo k Římanům. Naopak Iliturgové vzdorovali a Římané jejich sídelní město Iliturgis zcela vyvrátili (nicméně byla obnovena, viz rok 195). Stejný osud potkal nedalekou obec Astapu, kde přišlo mnoho římských vojáků k úrazu nebo dokonce o život, když v plamenech hledali roztavené stříbro a zlato.

Scipio (bylo mu třicet) pak onemocněl a Hispániemi šla pověst, že zemřel. Proti Římu začali opět jednat bratři Indibilis a Mandonios a jejich Ilergétové. V řadách římské armády v ležení u ústí řeky Sucró vypukla vzpoura vojáků domáhajících se výplaty žoldu. Vedli ji prostí vojáci C. Albius Calenus a C. Atrius Umber, kteří sesadili velitele. Když se Scipio uzdravil, porazil na Hibéru Ilergéty, Mandonios se mu vrhl k nohám a dosáhl odpuštění za slib, že zaplatí Římanům letošní žold. Po nějaké době se ale Ilergetové znovu vzbouřili, viz příští rok. Vzpoura římských vojáků byla potlačena popravou vůdců.

Před městem Cartegou či Kartéjí porazil na moři C. Laelius púnské lodi pod Adherbalem. Chtěl využít povstání v Gádách, ale přišel pozdě. Jeho lodi byly prvními římskými válečnými plavidly, které se dostali do Atlantiku za Gibraltar. Další z velitelů L. Marcius obsadil dolní tok Baety, ale oba se posléze vrátili do Nového Karthága.

Vrchní velitel Mágón, Hannibalův bratr, dostal z Karthága rozkaz přeplavit se z Gád do Itálie na pomoc Hannibalovi. Cestou neuspěl s překvapivým útokem na Nové Karthágo a vrátil se s flotilou do Gád. Do města ale už nebyl vpuštěn, Gádés se přidaly na římskou stranu. Odplul na podzim na Piytúsu/Ebúsus. Na Mallorce byl pak odražen deštěm kamenů z praků Baleárů, zato dobyl a obsadil Menorku. Zde měl tehdy založit přístav Mágó, dn. Mahón, v němž jeho loďstvo přezimovalo.

To byl konec druhé púnské války v Hispániích a vůbec konec celé púnské vojenské přítomnosti na Ibérském poloostrově. Kartháginská armáda působila v Hispániích třicet let (od roku 236).

Hannibal v Itálii nevykazoval žádnou bojovou činnost, ležel s vojskem v Bruttiu. Římané získali zpět celou Lúkánii.

 

V Číně se rozhořela otevřená válka Liou Panga s Siang Jüem, válka Čchuů s Chany, která skončila roku 202 generálovou porážkou a sebevraždou. Začátek nové dynastie Chan, státu království/říše či země středu, Čung-kuo/Chongguo. Oficiálně se začátek dynastie počítá již od t. r., faktická vláda začala roku 202 a trvala do roku 220 n. l.; do roku 25 n. l. bývá označována jako éra Západních n. Dřívějších Chanů, posléze jako Východní n. Pozdější Chanové.

Siang Jü válčil s dynastou státu Čchi/Qi, který měl svou hlavu. Liou Pang na podzim 206 překvapivě vytáhl do pole a porazil armádu Čang Chana/Zhang Han, krále z Jongu (jeden ze "tří Čchinů"). Čang Chan se vzchopil, ale druhý útok Chanů roku 205 byl zničující a čchinský vojevůdce si po ztracené bitvě vzal život.

Proti Siangovi se podařilo Liouvi postavit koalici nespokojenců. Během svého tažení proti Čchu t. r. začátkem roku 205 čítala jeho armáda více než půl milionu mužů, s níž plenil a obsadil bez boje i hlavní město Pcheng-čcheng/Pengcheng, dn. Sü-čou/Xuzhou v Ťiang-su/Jiangsu. 4. března nakázal Liou Pang nahradit kulty čchinských bohů země a úrody chanskými. Liouovu radovánkami demoralisovanou armádu pak zlikvidoval na jaře 205 navrátivší se Siang, když zmasakroval obyvatelstvo a vyvrátil stát Čchi, a Liou zachraňoval holý život: z jeho armády Čchuové pobili dvě stě tisíc vojáků a zajali Liouovu rodinu.

Postavil na nohy novou armádu, s níž roku 204 na Čchu dorážel a také porazil.

Roku 203 se Siang zmocnil Liouova otce a hrozil, že ho uvaří k smrti, nevzdá-li se syn. Dohodli se na příměříl Liou získal zpět otce a též matku a manželku, které zajali Čchuové už roku 205. Východu říše nyní vládl Siang Jü, západu Liou Pang. Brzy však Liou dohodu vypověděl, nicméně v nové bitvě roku 203 byl poražen. Viz dále rok 202. 

 

************************************************************

205.

Ol. 143, 4

107 SE

43 AE

(Pantiadés)

a. u. c. 549

P. Cornelius Scipio (Africanus) I. a P. Licinius Crassus Dives

Q. Caecilius Metellus dict.

************************************************************

Boiótarchem pro rok 205 nebo 204 byl Dionýsios. Dále do roku 196 známe řadu jmen boiótarchů, které ale nelze časově umístit. Stratégem Épeirótů byl Filippos.

Všeobecným mírem ve Foiníké, koiné eiréné, mezi stranami prořímské a promakedonské koalice a mezi Římany a králem Filippem V. byla skončena první válka makedonská, která trvala od roku 215. Mír ve Foiníké vrátil Dimallon Římanům, Atintánové a Parthynové připadli Filippovi, Oiniadai a Farsálos Aitólům. Illyr Pleuratos II. nedostal nic. V panhellénské koaliční válce stály na makedonské straně bíthýnský král Prúsiás I., spolky Achajů, Boiótů, Thessalů, Épeirótů a Akarnánů. Prořímskou koalici tvořili Attalos I., Pleuratos II., Nábis, Athény, spolky Élidských a Messénských. • Atintánové zůstali součástí makedonského státu až do konce monarchie. Pak opět připadli Épeiru.

Aitólové určili Skopu a Dorimacha za nomografy, tj. zákonodárce. Předložili zákon o zrušení všech dluhů, mimo jiné pro vysoké válečné náklady. Aitóly však před podobnými kroky varoval Alexandros Ísios, nejbohatší muž tehdejší Hellady, a návrhy neprošly. Skopás pak odešel ze země a dal se najmout jako vrchní velitel ptolemaiovských polních vojsk, což se zřejmě stalo až za vlády krále Epifana (viz níže).

 

Král Antiochos III. během návratu z anabase do horních satrapií odešel z Karmánie do Persidy a Babylónie, kde zřejmě přezimoval. Tento okamžik lze považovat za konec královy anabase, srov. rok následující (trvala od roku 212).

Kolem roku 205 nebo přímo tohoto roku dala Antiochis, sestra Antiocha III. a manželka arménského dynasty Xerxa (srov. rok 212) svého muže zavraždit pro údajně neustálé pokusy o odpadnutí od jejího bratra.

Armenie byla rozdělena na východní a západní část, v níž se stali satrapy Artaxiás/arm. Artašak a jeho otec Zariadrés. Ve zbývající části Armenie, v níž ani předtím Xerxés nepanoval, a v Kommágéně asi vládl samostatně místní dynasta jménem Orontés II. či Aroandés II., arm. Erovand, jehož známe pouze z mincí (srov. rok 250).

 

Zřejmě koncem roku v Alexandrii zemřel král Ptolemaios IV. Filopatór I. Jeho úmrtí bylo dlouho tajeno (viz následující rok).

 

Ve čtrnáctém roce druhé války púnské rozhodl senát o přenesení války do Afriky. P. Cornelius Scipio přešel k vojsku na Sicílii a C. Laelius se vypravil s loďstvem do Afriky, kde loupil kolem Hippó regia/basilika a kde se setkal s Masinissou naléhajícím na římskou invasi (šestá římská výprava, srov. roky 215, 212, 207 a 204).

V létě zničil Kartháginec Mágón útokem z Baleár, kde se držel s flotilou (srov. předešlý rok), Genuu a plenil Ligurii, později také protilehlé hispánské pobřeží.

Povstání Ibérů (viz předešlý rok) vedených králem Ilergétů Indibilem a jeho bratrem Mandoniem bylo Římany pod L. Manliem Acidinem a L. Lentulem, Scipionovými nástupci, poraženo. Ilergétové Mandonia vydali a platili za trest dvojnásobný tribut.

Magón z Menorky odplul do Ligurie, kde obsadil Genuu. Většinu lodí poslal do Karthága, sám se věnoval na straně ligurských Ingaunů válce s jejich keltskými sousedy v horách Epanteriům.

V Itálii Hannibal trávil léto v okolí válkou nedotčeného chrámu Héry Lakínské u Krotónu v Bruttiu. Obě armády na jihu Itálie vedly guerrillové boje spočívající v nekonečném loupení kraje a byly postiženy "morem". Důsledky hannibalské války jih Itálie už nikdy v historii nepřekonal.

Uprchlíci z Loker se pokoušeli z Rhégia s římskou posádkou vymanit svou vlast z kartháginské moci. Scipio z Messány vyplul do Loker, v jehož okolí byl právě Hannibal. Římané se zmocnili města i s hradem (srov. rok 210) a Hannibal bez protiakce odtáhl. Scipio dal popravit prokartháginské politiky a dosadil prořímské. Po jeho odchodu řádila ve městě posádka římská hůře než předcházející púnská. Vojáci loupili, sáhli i na majetky bohů, rvali se mezi sebou o kořist, svému veliteli Pleminiovi dokonce ve rvačce uřízli nos a uši. Neusmířil je ani Scipio, který připlul podruhé, a Pleminius pak dal popravit důstojníky, které dal zavřít Scipio.

Válečnická superhvězda se o případ nijak dále nezajímala a následujícího roku dosáhli Lokerští v Římě u senátu spravedlnosti. Pleminius a 23 spoluviníků bylo předvedeno do Říma, propraetor zemřel pravděpodobně sám o sobě ve vězení aniž by se dočkal rozsudku; Lokerští obdrželi náhradu škod.

 

V Numidii zemřel král Oizalkos, vládnoucí jen krátce (srov. předešlý rok). Nástupcem se stal jeho syn Kapussa, druhý syn byl nedospělý. Proti Kapussovi povstal Mazaetulus, Kapussa byl poražen a Mazaetulus se stal poručníkem nezletilého Kapussova bratra Lakumaza. Po nové krátké válce byl ale Mazaetulus s Lakumazem zahnán k Syfakovi a za krále byl uznán Masinissa: pak se všichni numidští Massaesylové usmířili (srov. rok 220, 213 a předešlý). Masinissa, nyní stabilně miláček Římanů, viz rok 206, se po dlouhých bojích se Syfakem stal roku 202 králem všech Numidů a kraloval až do roku 149.

 

************************************************************

204.

Ol. 144, 1

Hérákleidés ze Salamíny na Kypru (první Kypřan)

108 SE

44 AE

(Apollodóros IV.)

a. u. c. 550

M. Cornelius Cethegus a P. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Všeobecné úmluvy o míru ve Foiníké (viz předešlý rok) se tradičně nezúčastnili Sparťané a jejich král Nábis pokračoval ve válce se spolkem Achájů. Vyplenil kraj kolem Megalopole.

 

Král Filippos V. v Illyrii dobyl Melitússu a ve velké bitvě porazil Dardany. Následovala jeho první výprava do Thrákie: podél pobřeží se neúspěšně snažil napadnout místní ptolemaiovské domény. Zároveň poslal jako vyslance na Rhodos architekta Hérákleida z Tarentu (srov. rok 209). Aitól Dikaiarchos zahájil ve Filippových službách piraterii v Egeidě (srov. rok 202 a jeho konec roku 196).

 

Začala tzv. krétská válka,což je tradiční označení pro latentní válečný stav mezi krétskými státy. Po lyttské válce v letech 221 až 219 byl zřejmě chvíli na ostrově klid (viz). Trvání a výsledek války neznáme. Boje zřejmě s přestávkami sahaly až do doby ustavení římské provincie (srov. roky 85, 71 a 66).

 

Na podzim se stal Filopoimén potřetí stratégem spolku Achájů. • V úvahu pro Filoipoimenův třetí úřad spolkového stratéga připadá i rok následující - někteří historici vynechávají rok 204 zcela z výčtu jeho úřadů, a proto bývá udáván počet zastávaných úřadů do roku 187 o jeden nižší.

 

Král Antiochos III. se ze Seleukeie na Tigridu, sídelního města horních satrapií, kde pravděpodobně s vojskem přezimoval (viz předešlý rok), vypravil Babylónií na jih a přes (Alexandreiu) Charax a Chatténu dorazil do arabské Gerrhy u dnešního Bahrajnu, kde od místních obchodních klanů specialisovaných na dálkový obchod přijal uznání za vládce a sjednal s nimi každoroční tribut. Vypravil se ještě na ostrov Tylos (dnešní Bahrajn) a pak se z Arábie vrátil do Seleukeie na Tigridu.

Antiochův stratég v Meséné, v tzv. satrapii na Rudém moři, jménem Númenios, nástupce Tychónův, porazil v námořní bitvě před Ormuzdem Peršany a téhož dne po vylodění na souši i jízdu povstalců. • Je možné, že se tyto události seběhly již předešlého roku, kdy za Antiochova pobytu v Persidě zřejmě došlo k likvidaci místních dynastů, kteří patrně nevěnovali ústřední moci tolik pozornosti, kolik seleukovské centrum vyžadovalo.

Definitivně se uzavřela Antiochova anabase po horních satrapiích, která začala roku 212, srov. rok předcházející.

 

V Egyptě zemřel v rozmezí mezi 13. říjnem roku 205 a 13. říjnem tohoto roku, možná před polovinou srpna, král Ptolemaios IV. Filopatór I. (narozen roku 245 a vládl od roku 221). Jeho syn a designovaný nástupce Ptolemaios V. Epifanés byl tehdy teprve pětiletý: oficiálně Epifanés vládl do roku 181 a jeho oficiálními přízvisky byly později Eucharistos, tj. Vděčný, a Níkéforos, tj. Přinášející vítězství.

Filopatorova smrt byla úředně rok zatajována (srov. předešlý rok). Na základě zfalšovaného testamentu se Epifanovými poručníky stali Sósibios, nejdůležitější osobnost dvora Filopatorova, a Sósibiův sok Agathoklés, který byl zároveň regentem. Mladý král byl v osobní péči Oinanthé a její dcery Agathokleie, sestry Agathokleovy, viz rok 276. Vyrostl v tělesně zdatného a obratného muže se zkušenostmi zručného lovce.

Zřejmě někdy hned po Filopatorově smrti dal Sósibios zavraždit královnu Arsinoé III., Filopatorovu sestru a manželku. Vrahem byl Egypťan Filammón. Koncem roku nebo na jeho přelomu však ministr Sósibios zemřel a Agathoklés zůstal regentem sám.

Povstání v Horním Egyptě, které vypuklo od roku 207, se zatím uklidnilo (nejsou známy žádné vojenské operace z této doby). Harmachis se prohlásil králem a byl uznán vládcem země Kúš Ergamenem. Harmachis byl faraónem do roku 199. • Na základě Manethónova číslování egyptských panovnických dynastií, kde Ptolemaiovcům je určeno nejvyšší pořadové číslo XXXIII., lze této thébaidské vzdorovládě přidělit číslo XXXIV. Dynastie trvala do roku 186.

Ptolemaios IV. Filopatór I. byl pravděpodobně prvním hellénistickým (a tím pádem svým způsobem evropským) vladařem, na jehož dvoru existovala postava dvorního blázna, geloiastás.

 

V Seleukově domu se narodila Kleopatrá, pozdější královna Kleopatrá I. Epifanés, zvaná Syrá, tj. Syřanka, dcera Antiocha III. s královnou Láodiké III., dcerou Mithridáta IV. Pontského (srov. roky 199 a 198).

 

V patnáctém roce druhé púnské války došlo k zásadnímu zvratu. V čele silného výsadku o 35 tisících mužích pěchoty a jezdců na 40 válečných lodích a zhruba 400 nákladních se P. Cornelius Scipio přeplavil z Lilybaia do Afriky. Mezi vojáky byly i pátá a šestá legie sestavené z účastníků bitvy u Cann, kteří z trestu stále ještě sloužili (u Cann ovšem bojoval i Scipio). Byl to sedmý a poslední námořní útok Římanů v této válce na Karthágo (srov. roky 215, 212, 207 a 205). Marně obléhal Utiku, poblíž zřídil zimoviště a k jednáním využíval Tynés/Tunis.

V Africe pokračovaly boje Numiďanů Syfaka podporovaného Kartháginci s Masinissou: Masinissa byl Syfakem vyhnán, na dramatickém útěku div nepřišel o život a uchýlil se ke Scipionovi, který ho už dlouho vyhlížel. P. Cornelius Scipio po celou zimu vedl se Syfakem a zprostředkovaně přes něj s Hasdrubalem na oko jednání o příměří a jeho vyjednávači zjišťovali podrobnosti o numidském táboře.

Hannibal se svým italským expedičním sborem působil v téže době stále v Bruttiu, zatlačen do Krotónu. Púnové v Itálii drželi určité posice ještě v Etrúrii a Ligurii, kde spoléhali na Magóna, viz předešlý rok.

 

M. Porcius Cato přivedl do Říma Q. Ennia. Kolem tohoto roku zemřel vlastní zakladatel římské literatury L. Livius Andronicus, propuštěněc L. Livia Salinatora. Narodil se kolem roku 284.

Dne 12. dubna byl do Říma z Pessinúntu přes Megalésion u Pergama přivezen kultovní předmět, zřejmě meteoritní kámen, řec. baitýlos, symbol za Mater Deum, tj. Matka bohů či Velká Matka bohů, Magna Mater Deum, Kybelé n. Agditis. Přepravu zajistil římský spojenec Attalos I. Od roku 191 pak byly v Římě každoročně pořádány slavnosti megalésií a každoročně ve dnech 4. až 10. dubna hry (zasvěcení chrámu viz rok 191). O baitýlu Ela-gabala z Emesy viz rok 145 a 218+ a 272+.

Podle censu činil počet občanů Říma 214 000 (srov. údaje let 221 a 208). Tribun lidu M. Cincius Alimentus prosadil zákon, podle něhož nesměli soudní obhájci dostávat odměny, lex Cincia.

 

************************************************************

203.

Ol. 144, 2

109 SE

45 AE

(Proxenidés)

a. u. c. 551

Cn. Servilius Caepio a C. Servilius Geminus

(P. Sulpicius dict.?)

************************************************************

Král Antiochos III. se vypravil do Anatolie, kde setrval až do roku následujícího. Na kmenovém území říše tedy pobýval necelý rok, viz předešlý rok o návratu z anabase do horních satrapií. V Lýdii jmenoval Anaximbrota nástupcem stratéga Themistoklea (srov. rok 242, pokud mezitím nezastával tento úřad někdo jiný, jehož jméno ale neznáme).

 

V Egyptě propukla nespokojenost s Agathokleovým regentstvím. Velitel garnisonu v Pélúsiu stratégos Tlépolemos se proti němu vzbouřil a obklíčil vojskem Alexandreiu; poslední kapkou bylo zatčení jeho tchyně Danaé v Alexandreji z Agathokleova příkazu. Ve městě pak vypověděla regentovi věrnost i královská makedonská garda a hellénské obyvatelstvo, které naplnilo stadion, zatímco Agathoklés pil a jeho matka Oinanthé se modlila v Thesmoforiu, chrámu Démétřině.

Povstání skončilo k večeru tím, že Agathoklés, jeho sestra Agathokleia (se dvěma dalšími sestrami, jejichž jména neznáme), jejich matka Oinanthé s veškerým příbuzenstvem byli pochytáni a v alexandrijském stadiónu rozvášněným davem roztrháni. Filammón s rodinou, jemuž Oinanthina klika svěřila za vraždu královny (srov. předešlý rok) do správy Kýrénu s Libyí, byli ubiti ve svém domě.

Novým regentem krále Epifana se stali Tlépolemos a Sósibios, syn zemřelého (nebo zavražděného?) zlotřilého ministra Sósibia, jenž dostal mladého krále do osobní péče: protioinanthští pučisté v něm zřejmě viděli záruku spolehlivosti, neboť jeo otec nesnášel celou kliku kolem rodiny Oinanthy a Agathoklea.

Aitól Skopás, velitel ptolemaiovských polních vojsk, byl vyslán do Hellady najmout nové žoldnéře. Tlépolemos jmenoval stratégem Kypru Polykrata z Argu, syna Mnásiadova. Polykratés byl v úřadu do roku 197. Jeho předchůdcem na Kypru byl Deinón, jehož syna poslal na smrt Agathoklés roku 203. • Část událostí v Egyptě se mohla udát až roku následujícího (Agathokleova smrt).

 

V šestnáctém roce druhé púnské války odvolali Kartháginci vojsko z Itálie a jeho jádro se vrátilo do Afriky. Vojevůdce Hannibal byl v posledních letech italského tažení Římany vytlačen na jih Itálie. Za celou dobu bojů v Itálii od konce roku 218 se Hannibalovi z Karthága dostalo jediné výraznější pomoci, viz rok 215. Při návratu se vylodil se svou expediční armádou v okolí Leptis v pozdější Tripolitánii.

V Africe porazili ke konci zimy Římané pod P. Corneliem Scipionem krále Syfaka s jeho spojenci pod Hasdrubalem, když nočním přepadem zapálili jejich ležení u Utiky. Syfax byl ve druhé bitvě s C. Laeliem (23. června 203?) na Bagradu svržen s koně a zajat u Cirty. Římský spojenec Masinissa se pak chopil v sídelním městě Numidů moci a oženil se se Syfakovou chotí Sofonisbou, která mu byla kdysi zasnoubena, ale rozhodla se po vůli otce Hasdrubala pro Syfaka. Púnka Masinissu k Laeliově nelibosti umluvila, aby nebyla vydána Římanům. Hadrubal, otec Sofonisby, unikl do Karthága, kde ho nejprve odsoudili na smrt, našel útočiště u Hannibala, který se vrátil z Itálie, ale kartháginskými radikály, kteří chtěli táhnout na Řím, napaden a aby unikl lynchi, vzal si před bitvou u Zamy život jedem (23. června 202?).

P. Cornelius Scipio začal vyjednávat s Kartháginci o podmínkách ukončení války a také nesouhlasil s Masinissovou svatbou. Numidský král aby splnil slovo dané Sofonisbě, ji Římanům nevydal, ale podal jí otrávený pohár (za což byl Scipionem pochválen a senátem uznán za krále). Syfax byl na to Laeliem odvezen do Říma, internován v Albě a posléze v Tiburu, kde roku 200 zemřel; o tom, zda byl veden ve Scipionově triumfu, není shody.

Senát doporučil púnským vyslancům přijmout Scipionovy podmínky míru podobající se ujednáním z roku 241. Následovala děkovná hekatomba za odplutí barkovských sourozenců Hannibala a Magóna a po italských vlastech velmi přísná vyšetřování, kdo a proč kolaboroval s Kartháginci.

Mágón pokračoval v plenění severní Itálie. Byl však na území Insubrů Římany poražen a raněn do stehna (v krvavé bitvě s údajně čtyřiceti tisíci padlými na púnské straně zemřeli čtyři sloni); vytlačen z Ligurie a povolán domů z Kathága odplul na Sardinii. Před ostrovem zemřel na lodi na následky zranění. • Konsul C. Servilius získal v Popádí po šestnácti letech od Bojů svého stejnojmenného otce a C. Lutatia, kteří u nich padli do zajetí.

Genua, kterou Římané obsadili roku 233, ztratili roku 218 a která byla válkou zničena roku 205, byla obnovena jako římská pevnost proti Ligurům.

V Římě zemřel Q. Fabius Maximus Cunctator (ročník 281). Mimo jiné byl po dobu 63 let augurem. • Rod Fabiů držel další unikát: jako jediný měl po sobě tři principy senátu v osobách M. Fabia Ambusta, jeho syna Fabia Rulliana a vnuka Q. Fabia Gurga.

 

************************************************************

202.

Ol. 144, 3

110 SE

46 AE

(Diodotos I.)

a. u. c. 552

M. Servilius Geminus a Ti. Claudius Nero

C. Servilius Geminus dict.

************************************************************

V zimě roku 203/202 jednal král Filippos V. se stratégem seleukovské Cistaurie Zeuxidem o rozdělení říše Ptolemaiovců mezi Antigonovce a Seleukovce. Filipposova dohoda s Antiochem III., kterému po návratu z indického tažení začali jeho lidé říkat Megas, tj. Veliký, stanovovala:

1. Filippovi měla připadnout Kýréné, Iónie, Kárie a Kyklady,

2. Antiochovi jádro říše Ptolemaiovců, tj. Egypt s Palaistínou.

Smlouva mezi oběma králi je prvním dokladem dělení stávajícího státu ve světových dějinách, jedním z předstupňů moderního imperialismu (srov. rok 200).

 

Filippos V. zahájil na jaře své druhé tažení do Thrákie (srov. rok 204) a operace proti Kykladám.

Dikaiarchos z Aitólie, který stál od roku 204 ve Filippových službách, vypomohl jedné z koalic krétských států ve válce proti druhé, jež se v tzv. krétské válce (vypukla roku 204) opírala o Rhodos. Dikaiarchos však nebojoval jenom s Rhoďany, plenil též Kyklady a města na Helléspontu. Lýsimachea, Kalchédón a Kios přešla s egyptským svolením do spojenectví s Aitóly.

Filippos ale Lýsimacheiu, Séstos, Perinthos a Kalchédón dobyl a spolu s králem Prúsiou I. oblehl Kios, kde vládl tyrannos Molpagorás: Kios byl dobyt, nikoli však Filippem "osvobozen", ale zničen. Jeho území připadlo králi Bíthýnů.

Prúsiás nově kolonisoval městečko Myrleia, nacházející se na bývalém kijském území a v bojových akcích proti státu Kios Filippem vyvrácené, a přejmenoval ho na Apameia v Bíthýnii. Město Kios bylo nově vystavěno jako Prúsiás pros Thalassé či Prúsiás hé epithalassios, tj. Prúsiás na Moři nebo Přímořská.

Těmito akcemi se ale Prúsiás I. dostal do války s Rhodskými, tzn. že stál také proti králi Attalovi I.

Filippos V. na zpáteční cestě obsadil Thasos a vypudil odtamtud jeho ptolemaiovskou posádku. • Města na Helléspontu byla plně autonomní. Vlastní jádro ptolemaiovských domén bylo zasaženo až roku 200 (viz tam).

 

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Lýsippos.

 

Král Antiochos Veliký byl stále ještě v Anatolii, kde uspořádával poměry. V létě, když se konečně v Syrii shromáždil dostatek vojska, se pustil do ptolemaiovské Koilé Syrie a Foiníkie. Překročením hranic vypukla pátá válka syrská (trvala do roku 195).

Antiochos obsadil celou Koilé a oblehl Gázu.

Dne 2. nisannu roku 110 SE, tj. 31. března, zasvětil ethnarchos Uruku Anu-uballit alias Kefalón několik restaurovaných objektů v uruckém chrámu Bít réš. Událost je mj. dokladem toho, že stále ještě byly praktikovány sumersko-babylónské rituály. • Jak ukazují archeologické nálezy, v následujících desetiletích chrámový komplex opět zpustl nebo byl dokonce zničen a jeho ruiny sloužily na začátku parthské doby za prostá obydlí. Teprve koncem druhého století vzniklo nové a kvetoucí osídlení ve východní části Uruku, ale chrámový komplex již obnoven nebyl.

 

Na podzim byla v Africe u Zamy (jedné ze dvou obcí toho jména, neznámo, které; snad "Větší") vybojována rozhodující bitva druhé púnské války, v níž Římané pod P. Corneliem Scipionem (Africanem) porazili unavené Karthágince, jimž naposledy velel jeden z nejslavnějších vojevůdců dějin Hannibal.

Kartháginci, kteří ztratili v bitvě řízené Hannibalem dalších dvacet tisíc vojáků, zahájili okamžitě u Tynétu vyjednávání po míru, uděleno jim tříměsíční příměří (Scipio předestřel válečný tribut deset tisíc talentů stříbra na padesát let, stát v hranicích roku 241, bez loďstva, slonů a námezdního vojska; do Říma vysláni vyjednavači pod vedením pacifisty Hasdrubala, jemuž lid říkával Kozlík, lat. Haedus). Po zamské bitvě, v níž měl Hannibal k disposici též osmdesát slonů, nejvíce v této válce, byl Římany 17. prosince ještě poražen další kartháginský spojenec Vermina, syn Syfakův, král numidských Massyliů, ale nedopaden. • Hannibal z Leptis pochodoval předtím na Adrúméton a není jistoty, že by vstoupil do Karthága, jak se traduje. Pokud ano, pak platí, že opustil púnskou metropoli v devíti letech a vrátil se po 36 rocích v cizině ve válkách proti Římanům. Hasdrubal, syn Gyskónův, bývalý velitel hispánské armády Púnů, si vzal život v otcově hrobce jedem.

K celkovém úspěchu římského afrického tažení let 204 až 201 značně přispěl svou numidskou jízdou Masinissa. Po Verminově porážce se stal jediným králem všech Numidů, Scipio formálně následujícího roku mu předal vládu nad Cirtou a bývalým Syfakovým královstvím (srov. rok 200; vládl do roku 149).

C. Servilius Geminus byl jmenován diktátorem za účelem provedení konsulských voleb. • Byl zároveň posledním diktátorem v úřadu na dalších 120 let. Teprve roku 82 přijal diktátorské moci L. Cornelius Sulla Felix. To už ale šlo o celkem jinou situaci a souvislosti, viz.

 

V Číně skončila válka Čchuů a Chanů vedená od roku 207. Posílen spojenci dostal Liou Pang z Chanu Siang Jüa z Čchu pod tlak a jeho armáda trpěla zásobovacími problémy a desercí. Čchuové, nyní početně slabší, byli chanskou koalicí v bitvě u Kaj-sia/Gaixia, dn. Su-čou/Suzhou ke konci roku 203 poraženi, Siangova manželka Jü/Yu si vzala život, neboť si myslela, že ona je příčinou pádu Čchuů. Ze stotisícové čchuovské armády přežila pouze pětina.

O něco později Siang Jü dospěl k závěru, že jeho prohra je dílem nebeské vůle a nikoli jeho vojenské chyby a podřízl si na útěku před chanskými vojáky v lednu 202 hrdlo; bylo mu třicet a měl za sebou v osmi letech sedmdesát bitev. Vítěz války Siangovu rodinu pardonoval a ponechal příbuzným majetky; jeho dal pohřbít jako vévodu z Lu.

Liou Pang (54) se po třech odmítnutí výzev svých přátel prohlásil císařem s posmrtným jménem Kao-cu/Gaozu. Vládl do roku 195. Byl prvním císařem nové dynastie Chan/Han, která trvala až do roku 220 n. l. Císař Kao-cu skoncoval s řadou protivníků z „občanské“ války a vzbouřenců. Prvním z nich byl král státu Jan jménem Cang Tchu/Zang Tu, který se vzbouřil: podlehl tažení Kao-cua, byl jat a popraven; viz dále rok následující a 200.

Kao-cu byl prý otevřený chlapík milý ke svému okolí, vousatý nosáč s dobročinnými gesty zvláště vůči vojákům a spolubojovníkům. Miloval víno a ženy, tvrdí kroniky, které nezaznamenaly žádné Kaovy excesy. Jeho císařovnou a matkou korunního prince byla bezmezně krutá Lü Č'/Lü Zhi, která se po císařově smrti bestiálně vypořádala s manželovými ambiciosními milenkami, viz rok 195. Sama pocházela z prosté úřednické famílie a otec ji provdal za Liou Panga, tehdy ještě protičchinského banditu, poněvadž na něj udělal dojem, že by z něho jednou mohlo něco být.

Kao-cu residoval ve starém císařském městě Luo-jangu, později v Čchang-anu/Changan, dn. Si-an/Xian. Ještě v létě t. r. vyhlásil všeobecnou amnestii, které však několik velmožů nevyužilo, viz zde výše. Rozpustil z velké části armádu a vojáky poslal domů na pole. Všeobecně snížil daňovou zátěž poddaných a odvody na patnáctinu úrody. Několik krajů nejvíce postižené válkou zbavil daní na dvanáct let. Těm z Číňanů, které rodiny z hladu prodali do otroctví, vrátil svobodu. 

Roku 202 začíná historické období Západních či Dřívějších Chanů, které trvalo do roku 9 n. l., srov. rok 206.

 

************************************************************

201.

Ol. 144, 4

111 SE

47 AE

(Ísokratés)

a. u. c. 553

Cn. Cornelius Lentulus a P. Aelius Paetus

************************************************************

V Helladě podnikl lakedaimonský král Nábis neúspěšné tažení do Messénie (srov. změnu od roku 211).

Zřejmě tohoto roku zemřeli v Athénách sourozenci Eurykleidés a Mikión, vůdci démokratické strany (srov. rok 229). Podle protimakedonské propagandy měli být otráveni na pokyn krále Filippa V. Jejich vůdcovské postavení ve státě znamenalo pro Athény dlouhou dobu míru.

O Velkých eleusínských mystériích nevědomky svou přítomností znesvětili dva mladí Akarnánové obřady, pravidelně konané v měsíci boédromiónu, tj. v srpnu až září našeho kalendáře. Athéňané je odsoudili na smrt a popravili. Z toho povstala válka Akarnánů s Athéňany, která byla součástí tehdejšího celosvětového konfliktu (trvala vlastně do roku 197).

Akarnánové vpadli s makedonskou pomocí do Attiky a plenili. Athénští zavolali na pomoc Rhodské, krále Ptolemaia Epifana a Attala Sótéra a nový vůdce démokratů v Athénách Kéfísodóros se vypravil hledat pomoc do Říma: byl to první případ takové mise z kontinentální Hellady. Filippovy posly v Římě senát výhrůžně varoval, aby se král držel mírové smlouvy z Foiníké z roku 205. Sópatra, velitele makedonského expedičního sboru do Afriky na pomoc Karthágincům o čtyřech tisících mužů, na Filippovu žádost Římané nevydali; pravděpodobně patřil Sópatros mezi královy příbuzné.

Na podzim se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Filopoimén (srov. rok 204).

 

Koaliční cíle králů Filippa a Antiocha z roku 202 daly rozhořet válečnému konfliktu, do něho byly zataženy téměř všechny státní útvary středomořského starého světa;v této souvislosti můžeme označit pátou syrskou válku s Filippovou snahou zmocnit se ptolemaiovských domén v Evropě za válku světovou, v níž se mimo jiné zahájil raketový vstup Říma, nyní bez kartháginských starostí, do východního Středomoří.

Filippos V. s flotilou dobyl Samos a vyhnal odtud ptolemaiovskou posádku (srov. rok 301). Státy Rhodos, Býzantion, Kýzikos, Chios a král Attalos I. Sótér vyhlásili Filippovi válku. Rhodští s Attalem dokonce povolali na pomoc Římany. Filippos se vylodil v Asii, poplenil okolí Pergamu, zničil údajně i několik chrámů a oblehl Elaiu.

V námořní bitvě u Chiu však byl jeho nauarchos Démokratés koaličním loďstvem poražen, Démokratés byl stržen do hlubin s potápějící se velitelskou lodí, nauarchos Rhoďanů Theofiliskos zemřel po bitvě na těžká zranění; královské loďstvo pergamské řídil osobně Attalos. Na Filippově straně padlo na tři tisíce makedonských vojáků a šest tisíc vedlařů (sic), dva tisíce Makedonců bylo zajato, na koaliční straně zemřelo asi šedesát Rhoďanů a na sedmdesát voják z attalovského loďstva: byla to nejstrašnější Filippova prohra, o tolik mužů nikdy v bitvě nepřišel.

Nicméně v závěru bitvy se Antigonovec, který se svým pravým křídlem dlouho do bojů nezasahoval, zmocnil královské lodi Attalovy, která se příliš od svých oddělila, ale pergamský král se štěstím unikl na souši.

Filippos přesto zůstal v Iónii a v Kárii v ofensívě. Rhodští byli vyhnáni z moře. Knidos se dokázal ubránit, ale s proviantní pomocí seleukovského stratéga v Anatolii Zeuxida dobyli Makedonci Iasos, Pédasy a Eunomos v Iónii, v Kárii Bargylie a Stratoníkeiu. V jednom okamžiku došlo Filippově armádě obilí a poněvadž Magnésie na Maiandru, kde požádal o zásoby, ho neměla, měšťané mu vydali pro vojáky sušené fíky. Za to se jim od makedonského krále dostalo území dobytého Myúntu. Odevšad byly vyháněny ptolemaiovské posádky. Filippovým podvelitelem v Kárii byl Filoklés. • Kárie byla ptolemaiovská již od roku 295 (srov. rok 227).

V zimě se stal Samos opět ptolemaiovský (srov. výše) a Filippovo loďstvo bylo spojenci zablokováno v přístavu Bargylií. Král se musel vrátit do Evropy po souši.

V Kárii se dynasta Olympichos z Iasu postavil na Filippovu stranu a stal se jeho stratégem v této oblasti (srov. rok 227). V úřadu ho neznámo kdy vystřídal Deinokratés, který byl ve funkci až do konce trvání této stratégie, tj. makedonské provincie, v roce 197.

 

Ve druhém roce páté syrské války dobyl Antiochos Veliký po roce obléhání Gázu věrnou Ptolemaiovcům. Pokračovaly boje v Palaistíně. V zimě dobyl na Antiochovi Epifanův vojevůdce Skopás z Aitólie zpět předtím jím obsazený Jerúsalém s okolím.

 

V Egyptě brojil proti regentské vládě Tlépolemově Ptolemaios, Sósibiův bratr, oba synové roku 204 zesnulého n. zavražděného ministra Sósibia Staršího. Ptolemaios byl otcem roku 204 poslán do Makedonie k Filippovi s pokusem odvrátit antigonovsko-seleukovské spojenectví.

Tlépolemos byl v oblibě u vojáků, vládě se příliš nevěnoval, zato cvičení se zbraní a boxu, pití a velké peníze věnoval vyslancům a umělcům. Svolal královskou radu a Sósibiovi Mladšímu vzal královskou pečeť a vyhodil ho z regentské rady (o osudu jeo bratra není známo nic). Jeho místo strážce pečeti a osobního králova vychovatele dostal Aristomenés z Alyzeje v Akarnánie.

Regentská rada alexandrijského krále na doporučení Tlépolemovo vyslala do Říma vyslance s žádostí o pomoc proti Antiochovi; to se na Tiberu hodilo, ale ve věci nebylo pospícháno. Římané zbaveni púnského nebezpečí už viděli jinou okamžitou cestu, jak zlomit hellénistické říše - poštváním Antigonovců a Seleukovců proti sobě, viz rok následující.

• Je možné, že Aristomenés, oblíbenec a obdivovatel zavražděného Agathoklea a jeho klanu, viz rok 203, se sám stal regentem, nikoli až roku 197, viz tam. Jako agathokleovec byl nepřítelem Sósibia a jeho bratra, ale také stratéga Tlépolema, jehož vzpoura vedla roku 203 k zániku Agathoklea.

Proud vyslanců hellénských států, který po bitvě u Zamy směřoval do Říma, jednoznačně ukazuje přinejmenším na přesný odhad Hellénů při určování příštích směrů římské politiky. Vstupu italské velmoci do východního Středomoří totiž nestálo vůbec nic v cestě. Začal dobrovolný, chtěný a někdy i úporně vyhledávaný, dodnes nepochopitelný konec samostatnosti hellénských a hellénistických států, proces, v němž se mísí kulturní a materiální převaha hellénské oikúmeny s nejhanebnějšími skutky prořímských kolaborantů.

 

V Africe ukončila mírová smlouva mezi Římany a Kartháginci druhou púnskou válku (trvala od roku 218). Římané povolili Karthágincům prostou existenci státu omezenou na Karthágo a nejbližší okolí. Karthágo muselo demobilisovat a vydat loďstvo a asi pět set lodí bylo na moři spáleno. Na čtyři tisíce zajatců se vrátilo do Itálie a vydaní přeběhlíci byli okamžitě popraveni. Senát po vyslyšení kartháginských poslů vedených Hasdrubalem Kůzletem dal na jeho prosby, aby sjednání míru delegoval na Scipiona a aby Římané propustili dvě stě zajatců, většinou příbuzných členů mírové delegace.

Po Zamě degradovalo Karthágo na stát vydaný na milost a nemilost Římanů a jejich spojenců, zatímco hospodářská zdatnost Púnů zůstala nezlomena. O půl století později byli Římany zlikvidováni zcela, viz třetí válku púnskou roku 149.

P. Cornelius Scipio, nyní již nazývaný Africanus, zvětšil Masinissovo numidské království o bývalou Syfakovu část kolem města Cirty. Masinissa zůstal až do své smrti oddaným spojencem Říma a stálým nepřítelem Karthága. • Hlavně z jeho doby pochází množství nápisů pořízených tzv. libyjským písmem (hláskovým), které v tomto století vzniklo podle foiníckých vzorů (z libyjského písma pochází jednodušší písmo berberských Tuaregů, tifinagh).

 

V Etrúrii propuklo povstání Bojů, které vedl Kartháginec Hamilkar (viz následující rok).

Jako v pořadí čtvrtá římská vznikla provincie Hispania ulterior, "Zadní", též nazývaná Turdetania podle ibérského kmene Turdetanů. Později v době principátu měla jméno Baetica, Baetská podle řeky Baetis, dnešního Quadalquiviru.

 

Kolem roku 201 zemřel v africké Utice literát, básník a dramatik Cn. Naevius (narozen kolem roku 270).

 

V Číně se na začátku roku vzbouřil proti vládě Kao-cua, viz rok předešlý, Chan Sin/Han Xin, titulární král z Čchu/Chu. Odmítl císaři vydat jednoho z Siang Jüových generálů Čung-li Moa/Zhongli Mo. V komplikované situaci si generál vzal život, nicméně Kao-cu zbavil Chan Sina královského titulu a degradoval ho na hraběte (o pět let později ho zahubila císařovna Lü Č': pro podezření ze spiknutí byl bez vědomí císaře hrůzně umučen a vyvražděna jeho rodina do třetího pokolení). 

Král Chanu (nikoli onoho dynastického) Chan Sin/Han Xin (jiný od předešlého) se t. r. spolčil s Huny/Xiongnu a loupil s nimi na říšském území. Hunové byli za Čchinů kroceni, ale s jejich pádem a za "občanské války" v Číně moc nomádů vzrostla, viz rok následující. Chan Sin padl roku 196 v boji s chanskou armádou. O dalších nespokojencích s Kao-cu resp. jeho manželkou viz rok 196.

První zmínka o Kirgizech na jižním Altaji, kteří roku 49 migrovali na horní Jenisej; viz v indexu pod Kirgizové.

 

************************************************************

200.

Ol. 145, 1

Pyrrhiás z Aitólie

112 SE

48 AE

(Níkofón)

a. u. c. 554

P. Sulpicius Galba Maximus II. a C. Aurelius Cotta

Rok 984 od dobytí Troje

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplina, pankration paidón, pankration dorostenců. Prvním olympioníkem discipliny se stal Faidimos z Tróady v Aitólii. Moschos z Kolofónu, dorostenecký vítěz boxu, zvítězil též na všech ostatních velkých turnajích.

 

Spíše na výzvědách než jako diplomat navštívil na jaře krále Filippa V. člen senátorské komise (viz níže) M. Aemilius Lepidus. Loni si byla v Římě postěžovat na Filippovu agresivitu vyslanectví Attalova a Rhodských. Začátkem léta se senátorská komise objevila v Helladě. Římané, král Attalos I. a Rhoďané se sešli v Athénách, kde dohodli protimakedonskou koalici. Athénští vyhlásili stratégem Kéfísodórem válku králi Filippovi, následovali Římané. • Attalos byl Athéňany vystrašenými z Filippa přijat s nezvykle velkými poctami a dokonce po něm pojmenovali jednu z fýl, viz rok následující.

Předcházel incident s Akarnány: dva Akarnánové se omylem připletli ke konání eleusínií (asi začátkem října), rozpoznáni díky mluvě a za narušení kultovních slavností popraveni. Akarnánové požádali Filippa o podporu, dostali pomocné jednotky a loupili v Attice.

Tím se rozhořela druhá válka makedonská, která trvala do roku 197, nyní již jako přímá válka Římanů proti Makedoncům (srov. rok 215). • Druhá makedonská válka byla důsledek mocenských a spojeneckých vztahů, které předcházely vzniku celosvětové páté války syrské, viz roky 202 a 201.

Král Filippos mezitím nezahálel. Na jaře dobyl egyptské opěrné body v Thrákii (jeho třetí thrácká výprava) Maróneiu a Ainos, který získal zradou ptolemaiovského velitele Kallimacha. Rychle obsadil celou evropskou část Helléspontu a učinil konec evropským ptolemaiovským doménám, které vznikly, resp. se rozšířily, hned na začátku třetí syrské války roku 245.

Na asijské straně Helléspontu dobyl Filippos Abýdos. Zde se podle protimakedonské propagandy měli po pádu hradeb města údajně navzájem povraždit všichni občané, jen aby nepadli do rukou Filippovi, který odmítl se s nimi dohodnout (srov. stejnou smyšlenku o Saguntu, které byl dán vznik roku 219).

V polovině září se Římané vylodili pod konsulem P. Sulpiciem Galbou se dvěma legiemi v Apollónii v Illyrii. Konsul na čas onemocněl a operace řídil C. Claudius Cento. Král Filippos byl tou dobou v Démétriadě. Do konce léta dobyli Římané v jižní Illyrii na území Dassaretů Antipatreiu a město srovnali se zemí. Získali další posice, když v bitvě porazili makedonského stratéga této oblasti Athénágoru.

Balkánští dynastové Pleuratos II. ze Skodry, král Illyrů (od roku 217), Amýnandros z Athamánie a dynasta Dardanů Batón, syn Langarův, se postavili na římskou stranu. Velitelem římské flotily v illyrské oblasti byl L. Apustius.

Velitelem druhé římské flotily byl C. Claudius Centho, který ve spolupráci se rhodskými spojenci dobyl a vyplenil Chalkidu, kde v pouličních bojích padl makedonský velitel města, a zřejmě i stratégos celé makedonské Euboie, Sópatros z Akarnánie. Římané se pak stáhli do Peiraiea. Král Filippos se rychle z Démétriady vypravil k Chalkidě, odtud se ale obrátil proti Athénám: přešel most přes Eurípos a pochodoval přes Boiótii; hémerodromos však vojsko spatřil a doběhl do Athém o půlnoci. Před městem Filippos Athéňany porazil v jedné z posledních bitev, kterou Athéňané vybojovali samostatně (srov. pak ještě během válek Mithridáta Eupatora se Sullou).

Filippos město oblehl: Makedonci vykáceli háje Akadémie a Lykeia, aby měli stavební dříví pro obléhací práce. Král však neměl sil Athén dobýt. Od Athén se vypravil do Argu, kde Achájové na spolkovém sněmu odmítli jeho pomoc (viz níže). Na tomto sněmu se stal podruhé stratégem spolku Kykliadás, odstoupivší Filipoimén (viz níže) odešel námezdně bojovat na Krétu do tzv. krétské války (srov. rok 204). Na ostrově byl až do roku 195 a „vydělával“.

Z Peloponnésu se Filippos vrátil do Attiky, kterou dal znovu vyplenit a pak se přes Boiótii vrátil do Makedonie.

 

V Helladě vypukla třetí válka achájsko-lakedaimonská (trvala do roku 195; srov. roky 217 a 211). Stratégos Achájů Filopoimén (ještě v úřadu) v létě neočekávaně napadl Lakóniku a na místě zvaném Skotitás, tj. asi „Černá“, porazil Nábidovy žoldnéře, kterým velel Didaskolandás z Kréty.

Někdy v této době nebo krátce před tímto rokem odpadly Megary od spolku Achájů, v němž byly od roku 243. Nevíme, zda se pak přidaly ke spolku Boiótů nebo zda zůstaly zcela samostatné. Boiótové město oblehli, ale bez úspěchu: před Acháji pod Filopoiménem uhnuli.

Na podzim se na spolkovém sněmu Aitólů v Naupáktu objevili vyslanci Římanů, Athéňanů a krále Filippa, aby přemlouvali Aitóly k válce na jedné nebo druhé straně. Úřadující aitólský stratégos Dámokritos nechal otázku eventuálního spojenectví nerozhodnutou.

 

Kolem roku 200 se vydali ze svých sídel mezi Labem a Odrou Bastarnové proti Dákům na Dunaji, které porazili a s nimi jejich spojence Gety, jimž velel jejich král Orolés (srov. koalici z roku 194).

O Bastarnech je to první zmínka v dějinách. Jejich původ je neznámý. Může se jednat o keltský kmenový svaz, nejčastěji se však hovoří o jejich germánské jazykové příslušnosti. V tom případě byli prvními z Germánů, kteří přišli do intensivnějšího styku s antickým světem a zároveň jsou dokladem pro nejstarší germánskou migraci z baltského prostoru do dolníhom Podunají a do Černomoří. Jejich cestou na východ a podél Dněpru k Pontu po jedné z tras "jantarových stezek" se za dvě tři staletí později vypraví skupiny Gotů. Viz dále rok 194, kdy se stali spojenci seleukovskými, a 184, kdy makedonskými.

Dákové jsou tímto jménem rovněž poprvé označeni. Předtím byli pro Hellény Daoi. V této době jim vládl král Rubostés. Getové mohou být starším jménem pro část Dáků (srov. rok 512). Rovněž jejich původ je nejasný, nejčastěji se hovoří o původu „thráckém“ (srov. v indexu).

 

V létě třetího roku páté syrské války porazil král Antiochos Veliký v bitvě u pramenů řeky Iordánés u města Paneia, jehož poloha je dnes neznámá, ve spolupráci se svým synem a spoluvládcem Antiochem ptolemaiovské vojsko, jemuž velel stratégos Skopás Aitólský.

Všechno severně od Jerúsaléma, celá Koilé Syrie, se tak na zbytek dějin dynastie s výjimkou roku 145 stala seleukovská (srov. roky 301, 246, 217, 195 a 36). Antiochos Veliký zřídil satrapii Koilé Syrie a Foiníkie (s Palaistínou), která existovala do roku 163. Za Antiochovy vlády byl jejím stratégem Ptolemaios, syn Thraseův.

Skopás odvedl zbytky ptolemaiovské armády do Sídónu, kde byl oblehnut a vyhladověn. Byl mu povolen volný odchod. Sídón přesto i pak vždy tíhl na ptolemaiovskou, egyptskou stranu.

V této době se k Antiochovi dostavili římští vyslanci. Jednání měla přátelský ráz a obsah dohod zůstal utajen. Podle následných kroků obou stran lze dohody Římanů s králem rekonstruovat takto:

1. Antiochos Veliký nebude zasahovat do války Římanů s Filippem V.,

2. Římané si rozdělili s Antiochem Středomoří stejně, jako to udělal Antiochos roku 202 s Filippem a

3. z tohoto dělení byl vynechán Egypt: Antiochos dokonce zastavil vojenské operace proti Ptolemaiovcům a vyhlásil příměří (srov. rok 198).

Osudová zrada spojence: Antiochos III. se těmito dohodami dopustil zrady na Filippovi v okamžiku, kdy bylo jasné, že Antigonovec bojuje proti naprosté přesile. Zároveň se vrhl do záhuby sám, aniž by zpozoroval, že byl do pasti vylákán Římany (viz k tomu rok 196).

 

V Baktrii zemřel někdy kolem roku 200 král Euthydémos I. (vládl od roku asi 235, srov. tam). Nástupcem se stal jeho syn Démétrios I. (vládl do roku 185). • Podle jiného náhledu lze Démétriovu vládu datovat až do roku 160. Vládu Démétria I. lze zaměnit s vládou Démétria II. (srov. rok 180), který byl však z jiné dynastie, anebo lze obě vlády spojit pod jedno jméno.

Král Démétrios si rozdělil otcovu říši se svým bratrem Euthydémem II., který vládl do roku asi 190 (viz tam). Lze předpokládat, že Euthydémos II. spravoval určité území, ale jednota říše byla uchována. Démétrios I. byl od roku 206 ženat s dcerou Antiocha Velikého, která se mohla jmenovat Láodiké (srov. rok 206).

Euthydémos I. ovládal za svého života na severu kromě Sogdiány i oblast Ferghány, kde v této době již nebyli žádní nomádi: žili již západněji (viz rok 282 a 250). Vládl nad Baktrií, ale neměl moc nad Chorasmií: v této zemi Hellénové nevládli nikdy. Na západě ovládal Euthydémos I. Margiánu (Merv) a část Parthie a Tapúrie. Démétrios I. tuto říši zřejmě ještě rozšířil, spíše to ale učinil až Démétrios II. (viz rok 180).

Naprostá většina číselných údajů z dějin bakterské říše a vůbec celého středoasijského regionu pochází dnes pouze z interpretace numismatického materiálu. Jednotlivé výklady se samozřejmě značně liší.

 

Kolem roku 200 a později se začala v poušti Gobi ve Vnitřní Asii utvářet říše Hunů (srov. rok 318 a s. v.  Hunové v indexu). Jejím tvůrcem byl vládce Mo-tun či Mao-tun nebo Mete (vládl asi 209 - 174). Mimo jiné porobil blíže málo známý středoasijský národ Wusun, který měl kmenová území na jihovýchod od Balchaše. Wusunové se mnohem později osvobodili, ale zničil je začátkem pátého století n. l. nájezd altajských Žou-žanů (pinyin: Rouran).

Jako první měl spojit kmeny hunských Turků jeho otec Teoman/Tou-man (vládl asi 220 - 209). Viz dále rok 177. • Turečtí autoři hovoří o první ze šestnácti velkých turkických říší - Velká říše Hunů, trvala do 216 n. l. Druhou hunskou říší byla v letech 48 - 216 velká říše Západních Hunů, v letech 275 - 454 n. l. říše evropských Hunů a v letech 420 - 552 n. l. říše Bílých Hunů-Hefthalitů v severní Indii (viz dále index s. v. Hunové, kde další panovníci hunští a rekapitulace).

Hunové zahájili pozvolnou cestu na Západ a dali tak v dalších staletích vzniknout migračnímu pohybu, tzv. stěhování národů. Od čtvrtého století našeho letopočtu se Hunové přímo podíleli na utváření podoby dnešní Evropy.

Prvním národem, který vytlačili západně, byli indoevropští Tocharové, v čínských pramenech označováni jako Jüe-č’. Srov. rok 177.

 

Do Alexandreie dorazili římští vyslanci vedení M. Aemiliem Lepidem (prý byli prvními, srov. ale roky 275, 272 a 210). Odtud se datuje údajné poručnictví rodu Aemiliů nad Ptolemaiovci v mnohem pozdějších letech. Římská diplomacie zprostředkovala příměří s Antiochem (viz výše) a zároveň poznala vojenské možnosti Východu.

 

Kolem roku 200 zemřel v říši Kúš král Ergamenés (vládl od roku asi 220). Nástupcem se stal jeho syn Adacharamani, který se aktivně do styku s ptolemaiovským Egyptem již nedostal. • Ze západu přicházejí v této době do Núbie z pouště nová nebezpečí: začal proces, který se o pět staletí později dovrší smíšením kúšského obyvatelstva s nomády ze západu v nový národ Núbijců.

 

Římané uzavřeli formálně mír s Verminou, numidským dynastou (srov. rok 202). Vermina zřejmě zůstal údělným dynastou krále Masinissy. P. Cornelius Scipio, který se loňského roku vylodil v Itálii a táhl s vítěznými legiemi do Říma, slavil roku 200 triumf nad Púny. Eráru odevzdal 133 tisíc liber stříbra (více než 43 tuny kovu) a každý z vojáků dostal po čtyřech stech assech. • Ovací byl vyznamenán L. Cornelius Lentulus, který se vrátil ze zpacifikovaných Hispánií (kde byl bez kurulského úřadu v čele armády po P. Corneliovi Scipionovi po roce 206) a do státní pokladny odevzdal 43 tisíce liber stříbra (čtrnáct tun) a 2450 liber zlata (asi osm set kilogramů) a každému ze svých vojáků dal po dvaceti assech.

Římané ve válce s Boji byli v srpnu roku 201 těžce poraženi v polích u lokality Mutilum při sklízení obilí. Velitel římského oddílu preafectus spojenců C. Ampius poslaný konsulem P. Aeliem a s ním sedm tisíc římských spojenců padl. Roku 200 Bojové, Insubrové a Cenomanové vyvrátili Placentii, přešli Pád a zastavili se pod Cremonou. V bitvě před městem je porazil a rozprášil praetor L. Furius Purpurio a vůdce povstání, Karthágiňan Hamilkar, padl (podle jiné verse je možné, že zemřel až tři roky později). Povstání trvalo rok a Římané poslali dokonce do Karthága posly, aby Hamilkara odvolali (a vydali opravdu všechny přeběhlíky). L. Furius slavil nad Gally triumf, ačkoli nepokoje v Popádí a Etrurii neskončily, a do Říma mimo jiné přinesl 101 500 liber stříbra, přes 33 tun. • Rok 200 byl pro Římany jeden z nejvydařenějších...

 

Před rokem 200 se narodil politik a historik Polybios z Megalopole, syn Lykortův; zemřel asi roku 120.

Kolem roku 200 se narodil historik a zeměpisec Agatharchidés z Knidu (zemřel kolem roku 120) a v téže době zemřel ethnograf Hérákleidés Kritikos, který se narodil kolem roku 275.

Kolem roku 200 žili a působili:

autor historického spisu o Hellénech a Barbarech Menandros z Efesu, matematik Apollónios z Pergé, jenž žil v Alexandrii a v Pergamu, vynálezce v oboru geometrie (autor theorie kuželoseček). V téže době zřejmě působila básnířka Korinná z Tánagry (?, bývá datována do 6./5. či do 5./4. století) a lyrická básnířka Melinnó z jižní Itálie, zvaná Lesbiá (i zde je století nejasné).

Ve třetím nebo druhém století žil lékař a farmaceut Níkandros z Kolofónu, didaktický básník s velkým vlivem na římské autory Vergilia a Ovidia. Ve druhé polovině třetího století žil architekt Hermogenés z Alabandy, tvůrce Artemísia v Magnésii pod Sipylem (Alabanda se za krále Antiocha III. jmenovala Antiocheia).

Ve druhém století žil epigrammik Alexaios z Messénie, nepřítel Filippa V., Krátés z Mallu v Kilikii, stoický filosof, grammatik a geograf, tvůrce prvního globu v dějinách, zakladatel školy v Pergamu a roku 168 Eumeneův vyslanec v Římě, a Moschos ze Syrákús, básník a filolog, žák Aristarchův.

Na přelomu obou století působil sochař, autor malých žánrů, Pún Boéthos z Karthága čili pozdější Hellén Boéthos z Kalchédonu, pracující na Rhodu (např. sochy dětí s ptáky).

 

V Číně Hunové ve spojení s Chan Sinem/Han Xin, králem (jiného) Chanu, vpadli na říšské území. V bitvě u Paj-tengu/Baideng, dn. Ta-tchung/Datong v Šan-si, byli Číňané poraženi a Hunové/Xiongnu dostali Kao-cua se jeho armádou do obklíčení. Panovala hrozná zima a třetině chanských vojáků umrzly prsty. Po sedmi dnech se Hunové stáhli. Tažení sice císař opakoval, ale na silné Huny vedené Mo-tunem neměl. Na radu svého kancléře Čchen Pchinga/Chen Ping (zemřel 178) volil syn nebes cestu míru: uznal Huny za partnery, hranicí zůstala Velká zeď, nomádi dostávali pravidelný tribut ve formě hedvábí, rýže a vína a jejich panovník ženu z císařova okolí. Koa-cu provdal svou dceru za Mo-tuna, který pak získal do harému ještě dvě chanské princezny. Této "politice" se říkalo che-čchin/heqin, "mírový sňatek" a naposledy byla praktikována Číňany za dynastie Tchang/Tang.      

Kolem t. r. se narodil učenec, básník a vysokých chanský palácový hodnostář Ťia I/Jia Yi (zemřel roku 169).