219-218

219.

Ol. 140, 2

93 SE

29 AE

(Chairefón) | (Menekratés) 

a. u. c. 535

L. Aemilius Paullus I. a M. Livius Salinator I.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Archontem Boiótského koina tohoto roku byl Chariláos, podle jiných odhadů Níkón (viz o něm u roku 208).

V lednu či únoru upadl v Alexandreji Kleomenés III. definitivně v nemilost u krále Ptolemaia IV. Filopatora I. pro své protiptolemaiovské žertíky. Velmož Níkagorás z Messénie ho udal ministrovi Sósibiovi, který řídil veškerou zahraniční politiku velmoci a sám o sobě to byl potměšilec a intrikán s velkými ambicemi. Na rozdíl od svého otce mladého krále dění mimo alexandrijský dvůr nezajímalo, takže odmítl Kleomenovu žádost, aby ho pustil zpět do Hellady, neboť viděl po smrti Dósónově v Lakedaimonu šanci vrátit se k moci.

Sósibios ovšem ve Sparťanovi viděl značný potenciál nebezpečí, zvláště když se mu Kleomenés s lehkým srdcem svěřil, že na jeho slovo dá tři tisíce žoldnéřů v prolemaiovských službách, poněvadž pocházejí z Peloponnésu, a k tomu tisícovka Kréťanů, takže stačí říci... Proto se Sósibios rozhodl Kleomena zlikvidovat. Králi snadno vysvětlil, že by se Sparťan snadno domohl moci nad celou Helladou, dávat mu peníze je dílem riskantní, dílem zbytečné, neboť ptolemaiovské posice v regionu jsou silné (flotila na Samu, pozemní jednotky v Efesu).  

Kleomenés Níkagoru znal ze Sparty: byl to přítel Archidáma V., bratra Ágida IV., viz o něm roku 227, kdy se s ním usmířil a povolil mu návrat z exilu, a to zprostředkoval právě Níkagorás. Když pak Archidáma kdosi zavraždil, Níkagorás měl za to, že se tak stalo s Kleomenovým souhlasem. Obchodník Níkagorás přijel nyní do Alexandreie s nákladem vyhlášených messénských koní a spartský král, který nevěděl o businessmanově hněvu, mu v přístavu, kde se náhodně setkali, řekl, že by měl spíše dovážet nějaké ty "prodejné chlapce a hudebnice/anti tón hippón kinaidús agein kai sambykás/sambykistriás", že o to je teď u dvora zájem.

Sósibios Níkagoru, který ministrovi vtípek přepověděl, lehce přemluvil k lumpárně, aby zanechal před odplutím dopis, obviňující spartského krále z revolty, pokud nedostane pomoc pro návrat na Peloponnésos. Filopatór I. ho dal internovat, ale když opustil Alexandreiu a cestoval do Kanóbu, Kleomenés se snažil vyprovokovat násilně občanstvo královské métropole k odpadnutí od krále, zatkli též městského guvernéra Ptolemaia (žádná přízeň s dynastií), na kterého narazili, nikdo ho však nenásledoval. 

Po krátkém boji s královskými oddíly v Alexandreji si vzal život a s ním celá jeho družina, pokud přeživší nebyli povražděni Sósibiovými vojáky (včetně žen a dětí). Popravena byla dokonce Kleomenova matka, (srov. rok 224) a jeho dvě děti. Kleomenés III. vládl ve Spartě v letech 235 až 222.

Nejpozději po zprávě o Kleomenově smrti proběhl ve Spartě ústavní převrat. Vůdce puče neznáme, jeho lidé jsou v pramenech označováni za "mladé muže/neoi", kteří na kultovním shromáždění u chrámu Athény Chalkioikos zavraždili během obětí u oltáře všech pět eforů, též Gyrida, jednoho z gerontů, ačkoli byla svatyně místěm asýlu. Exulováni byli odpůrci spojenectví s Aitóly, zvoleni byli noví efoři, proaitólští, ale již nebyli nejvyššími představiteli státu, jak tomu bylo od roku 222, poněvadž revolucionáři opět zavedli tradiční královládu, ovšem v jiných intencích. 

Zkraje byla zachována dyarchie: z rodu Ágidovců, k němuž patřil Kleomenés III., byl vybrán králem Agésipolis III., syn Agésipolidův a vnuk krále Kleombrota II. (srov. rok 241), a pro jeho nezletilost mu byl určen poručníkem jeho strýc Kleomenés, Agésipolidův bratr. Jistý Leónidás, který měl rodově lepší nároky na vládu, byl příbuznými vynechán. Rod Eurypóntovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos. Z Eurypóntovců s lepším nárokem žil kromě dalších, viz rok následující, ještě Hippomedón, Agésiláův syn a vnuk Eudámidův, viz o něm roku 241 (zřejmě od té doby ve své vlasti již nebyl). • Dyarchie v této podobě trvala ve Spartě do roku 217, samostatným vládcem byl Lykúrgos do roku 211.

Nyní se vrátil do Sparty vyslanec Aitólů Machátás (srov. předešlý rok) a snadno přemluvil protimakedonského Lykúrga k odpadnutí od spolku Achajů; v této době ve Spartě již pravděpodobně nebyla makedonská posádka (srov. rok 222). Úvodem vpadl Lykúrgos do Argolidy a přepadl několik nic netušících osad.

Sparta se stala spojencem spolku Aitólů a rovněž tak Élejští, kam ze Sparty pokračoval vyjednávat Machátás (Élejští byli v paktu s Achaji od roku 235, do té doby od roku 271 patřili k aitólskému spolku). Sparta zůstala aitólským spojencem až do roku 195.

Tak se na Peloponnésu naplno rozhořela druhá válka achajsko-lakedaimonská, která byla skutečností již od loňska, v níž se střetly makedonsko-achajská koalice s koalicí aitólsko-lakedaimonsko-élejskou (trvala do roku 217, zároveň byla součástí spojenecké války; předtím srov. roky 229 až 222). Začátek měla v aitólském plenění Messénie, která však nyní zůstávala mimo válku, viz předešlý rok.

V květnu se stal stratégem spolku Achajů mladý Arátos, syn známého Aráta ze Sikyónu (od podzimu 220 byl aitólským stratégem Skopás). Začátkem léta oblehli Sparťané pod králem Lykúrgem pevnost Athénaion u Megalopole a dobyli ji. V téže době porazili Achajové pod Filopoimenem Élejské a Aitóly v bitvě na řece Lárissu. Filopoimén v osobním střetnutí zabil vůdce élejské jízdy Dámofanta. Po těchto událostech se zřejmě dal Filopoimén najmout na Krétu a válčil tam, asi ve službách Gortynských, do roku 210, srov. rok 221 a viz rok 209 a 200.  

V létě se vypravil král Filippos V. (19) z Makedonie přes Thessalii a Épeiros s vojskem šestnácti tisíc Makedonů před Ambrakii, kde na přání Épeirótů oblehl pevnost Ambrakos a po čtyřiceti dnech ji dobyl, pět set aitólských obránců poslal pryč a město vrátil Épeirótům (Ambrakiá byla aitólská od roku 232). Současně však Aitólové pod Skopou vpadli přes Thessalii do Makedonie a vyplenili Píerii a kultovní středisko pod Olympem Díon, kde zničili hradby, stavby civilní i kultovní, výzdobu Diova chrámu. 

Filippos se z Ambrakie vypravil přímo do Aitólie, cestou dobyl lokalitu Foitiai/starší Fytiá s zásobami proviantu, zničil řadu aitólských pevností v kraji a tábor rozbil poblíž bývalého sídelního města Akarnánů Stratu.

V době, kdy byl Filippos před Stratem, přepadli Aitólové pod stratégy Alexandrem a Dórimachem achajskou Aigeiru. Byli ale zahnáni ze zradou téměř dobytého města a Alexandros padl, řada Aitólů byla ušlapána, když byli vytlačováni branou ven, mezi nimi Pantaleontův syn Archidámos.

Současně Aitól Eurípidás vyslaný do Élidy jako posila pro nové aitólské spojence, viz zde výše, plenil kraj kolem Dýmy, Fár a Tritaie. Když se vypravili Achajové s hypostratégem Mikkem z Dýmy stíhat Eurípidu obtíženého kořistí, překvapeni v léčce byli poraženi: čtyřicet Achajů padlo, dvě stě jich bylo zajato. Eurípidás se vrátil, dobyl dýmskou pevnost Teichos u mysu Araxos a u Telfússy obec Gortynu.

Stratégos Achajů Arátos mladší na prosby postižených tří spolkových měst nereagoval, sám neměl právě na zaplacení žoldnéřů, což byl a je vždy nebezpečný moment při vedení bojových akcí, takže se Lykúrgos Spartský mohl zmocnit pevnosti Athénaia, srov. zde výše. Dýmé, Fárai a Tritaiá se proto dohodly, že přestávají platit spolkové příspěvky a za to si najali na svou obranu tři sta pěších žoldnéřů a padesát jezdců. Z této doby pochází dekret Dýmy (stéla dnes ztracena) o udělení občanství padesátce jmenovitě uvedených žoldnéřů podílejících se na bojích a záchraně města.  

Filippos Stratos nedobýval, ale neohroženě plenil v Aitólii. Obsadil Aitóly vyklizené Oiniady a opevnil je včetně přístavu stavebním materiálem, který dopravil z pevnosti nedalekého Paiánia, kterého právě dobyl a dal rozebrat.

Po zprávě, že do Makedonie opět vpadli Dardanové, vrátil se král přes Thessalii s jádrem vojska zpět na sever, doprovázen Démétriem Farským, kterého právě vyhnali z jeho domény Římané (viz níže). Dardanové už stáli na hranicích Makedonie, ale po rychlém návratu krále s vojskem ztratili kuráž a rozešli se domů. Filippos poslal vojáky také domů na sklizeň a zbytek léta strávil v Lárisse.

Aitólové se na podzim vypravili pod novým stratégem spolku Dórimachem do Épeiru. Při tomto tažení Aitólové důkladně vyplenili Dódónu s věštírnou a zničili i chrám s okolním sloupořadím; jejich běsnění proti hellénským sakrálním stavbám se stalo pověstným a žádné dobové vysvětlení se nezachovalo. Pak se lupiči vrátili na zimu domů a předpokládali, že Makedonec již nic nepodnikne.  

V zimě se však Filippos překvapivě vypravil z Lárissy s 5300 pěšáky a čtyřmi sty jezdci přes Euboiu, Boiótii a Megaridu do Korinthu, kam dorazil kolem zimního slunovratu (21. prosince), aniž by o tom aitólští nepřátelé s élejskými spojenci věděli. Konsultoval s Arátem starším a s jeho souhlasem svolal achajskou hotovost do Kafyjí. Tábor pak rozbil u Dioskúria ve Flíasii. 

Ve stejný čas táhl Aitól Eurípidás s élejskými spojenci, dohromady dva tisíce mužů, z Psófidy za lupem na Sikyón. Aniž by to tušil, prošel kolem makedonského ležení, což se dozvěděl až od zajatců. Vrátil se a u Stymfálu, když spatřil Makedony, neznámo proč, se svými jezdci ujel do Psófidy. Zmatení Élejci, opuštěni spojenci a velením dílem prchli, dílem byli pobiti, někteří spadli na útěku se skal, dvanáct set Élejců padlo do makedonského zajetí.

Makedonci odtáhli ve sněhové vánici do Kafyjí, kde je čekali Achajové pod Arátem mladším, dohromady vojsko o deseti tisících mužích. Odpočívali zde dva dny, než pokračovali Arkadií na dobře opevněnou a osazenou Psófidu. Makedoni vzali útokem na přelomu roku přímo z pochodu městské hradby zasněžené Psófidy a usadili se v prázdných domech. 

Obyvatelé s Eurípidou a jeho Aitóly se totiž dokázali včas uchýlit na akropoli a po krátkém vyjednávání jim všem Filippos, který pobyl pro množství sněhu s vojskem ve městě několik dnů, na přelomu let 219 a 218 povolil volný odchod z hradu, obyvatelům města do svých domovů. Město předal Achajům, kteří tu zanechali jako velitele hradní posádky Prosláa ze Sikyónu (Proláos?) a guvernérem města Pýthia z Pellény. 

Eurípidás přes Korinthos opustil Peloponnésos a Filippos v lednu 218 obsadil élejskými vojáky opuštěné Lasión, které též věnoval Achajům, lokalitu Stratos Telfúsanům. Navštívil Olympii, obětoval a tábořil tu s armádou tři dny. Pak vyloupil část Élidy, člena aitólského spolku, dobyl Alifeiru a celou Trifýlii (viz více roku násl.).

Stratégos Élejských Amfidámos po pádu Psófidy střežil s oddílem dvou set žoldnéřů v lokalitě jménem Thalamai množství élejských otroků a dobytka. Filippos místo obklíčil lehkooděnci a Amfidámos se vzdal bez boje: Makedonci mimo jiné získali pět tisíc lidí, zřejmě jimi vzápětí zotročených.

Amfidámos slíbil Filippovi, že se pokusí přemluvit své rodáky, aby opustili spojenectví s Aitóly, ale to se mu nepodařilo a mohl být rád, že unikl do achajské Dýmy a pak přišel zpět ke králi, který ho přijal přátelsky (jeho další osud neznáme). Élis byla jenom tohoto roku pleněna dvakrát; v té době byla hustěji osídlena než jiné oblasti Peloponnésu a byla bohatší na dobytek i otroky.

 

V létě vrcholila také druhá válka illyrská. Římané se pod konsuly L. Aemiliem Paullem a M. Liviem Salinatorem vylodili v Illyrii, po sedmi dnech obléhání dobyli Illyry nedávno okupované a opevněné Dimallon/též Dimalé. Odtud vyrazili k Faru na stejnojmenném ostrově, který konsul L. Aemilius Paullus po urputných bojích srovnal se zemí (myšlena pravděpodobně jen pevnost). Jeho nejslavnější rodák Démétrios Farský unikl ke svému spojenci, k makedonskému králi Filippovi, v jehož službách dožil konce svých dnů (srov. o něm roky 229sq. a 221, viz výše a roky 217 a 214).

Faros a Dimallon se staly majetkem „římského lidu“ přímo. Nicméně z fragmentárně zachované stély s žádostí Farských na Paros a s usnesením Parských vyplývá, že farská státnost zůstala zachována. Farští totiž vyslali do své métropole s výzvou, aby se podílela na obnově města, pokud jim to možnosti dovolí. Parští souhlasili, podrobnosti jsou ztraceny a není zřejmé, zda se jednalo o žádost o nové osadníky nebo o pomoc materiální. 

Ostatní illyrská území při moři, kde vládli jednotliví dynastové, tedy hlavy jednotlivých klanů, obdržela status římského spojence. Z klanových náčelníků známe jménem pouze Skerdiláidu, Agrónova bratra, jemuž Římané omezili vládu na kmen Labeátů, viz rok 228. Pinnés zůstal nominálně vládcem Ardiaiů, jedněch z jižních Illyrů (viz rok 230 a 228).

Tak skončila druhá válka illyrská, která trvala rovněž pouze jeden rok (srov. roky 229 až 228). 

Proč v době, kdy na Západě byla na spadnutí válka s Kartháginci, poslal senát proti illyrským pirátům dvě konsulské armády, zůstane asi nevysvětleno, srov. roky 228 a 220. Triumf nad Illyry slavili L. Aemilius s M. Liviem v pozdním létě, v době, kdy se Filippos usadil v Lárisse.

M. Livius se ještě účastnil mise do Karthága, Hispánie a Gallie, viz zde níže, a po návratu do Říma byl odsouzen lidem za to, že nespravedlivě rozdělil illyrskou kořist. Odešel na venkov a žil mimo politiku a válku do roku 210, kdy ho do Říma přivedli konsulové onoho roku celého ošuntělého, s dlouhými vlasy a vousy. Upravit se a ostříhat mu nařídili censoři onoho roku, viz o nich tam. Byl pak konsulem ještě jednou (207) a o tři roky později censorem, viz dále tam.  

 

Válka na Krétě se vyvíjela zcela ve prospěch krále Filippa V. a jeho spojenců (srov. předešlý rok). Ostrov se brzy stal téměř celý spojencem Makedonie, ačkoli část krétských států stála zároveň ve spojenectví s Ptolemaiovci.

 

Antiochos III., který se po uklidnění poměrů v horních satrapiích vrátil z Mesopotamie do války proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. (pokračuje čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221). Na pošťuchování dvorního lékaře Apollofana, který loni zlikvidoval ministra Hermeiu, že je ostudné, aby jeho vlast, Seleukeia v Píerii při ústí Orontu, "krb dynastie/hestiá tés dynasteiás", ovládal Ptolemaios. Město bylo od roku 246 ptolemaiovské a v jeho zdech sídlil velký garnison.

Antiochos vyslal nauarcha Diognéta, aby Selekeiu blokoval z moře, Theodota Hémiolia/"Jednaapůltého" s pozemními oddíly, aby kryl přístupové cesty k městu z jihu, sám se v čele armády utábořil u hippodromu Seleukeie. Útok na město vedli Zeuxis, Hermogenés, Ardys a Diognétos. Poslední dva jmenovaní se zmocnili loděnic a předměstí a tehdy řada důstojníků ptolemaiovské posádky naléhala na velitele garnisonu Leontia, aby město vydal. 

Pod tlakem uplacených podvelitelů město ptolemaiovský velitel Leontios Antiochovi vydal; král ušetřil svobodné (kterých bylo šest tisíc) a povolil návrat exulantům. Do Seleukeie a jejího přístavu se pak po čtvrt století vrátila seleukovská posádka. 

Na začátku léta přešel na seleukovskou stranu ptolemaiovský stratégos Koilé Syrie Theodotos z Aitólie. Jeho zásluhy o korunu nebyly uznány a naopak byl v Alexandreji u krále nebezpečně očerňován. Napsal Antiochovi, že mu předá celou svou satrapii (resp. stratégii) a k tomu mimo jiné města s loďstvem o čtyřiceti plavidlech Tyros a Aké, která se od roku 261 jmenovala Ptolemáis a pro Theodota je obsadil Panaitólos. Přeběhlík po Antiochovi žádal, aby ihned přišel a země se zmocnil. Král tedy odložil tažení proti Achaiovi a vypravil se údolím Marsyás k jihu. 

Ptolemaiovi věrný jiný Aitólan Níkoláos oblehl Theodota v Tyru, ale rychlý příchod Antiochův znovu přes údolí Marsyás/dn. Biqá kolem pevnosti Gerrhy a Bérýtos stratéga Níkoláa donutil stáhnout se, stejně jako jeho důstojníky Lagora z Kréty a Dorymena z Aitólie (viz o něm roku 217). Antiochos III. potvrdil Theodota Aitólského ve funkci stratéga Koilé Syrie a Foiníkie, nyní seleukovské (byl jím do roku 217)

V průběhu léta se Koilé dostala do rukou Antiocha a poprvé od vzniku říše připadla celá Seleukovcům (srov. rok 301). Plánovaný pochod na Pélúsion zrušil, poněvadž se v něm již scházela ptolemaiovská hotovost. O smyšlence o Theodotovi a Apellovi viz v indexu s. v. malíři (1). 

Do zimy pak následovala diplomatická zprostředkování spřátelených států a přímá jednání, která za Filopatora vedl jeho ministr Sósibios a regent Agathoklés. Současně rozeslali do hellénského světa a po celém Středomoří verbíře, aby dali dohromady oddíly žoldnéřů (viz rok 217). Při jednáních se argumentovalo historickými nároky na Koilé Syrii od časů zakladatelů obou dynastií a ptolemaiovská strana chtěla do míru zahrnout i usurpátora Achaia II.

Antiochos III. neúspěšně obléhal na pobřeží Foiníkie Dóry, pak přijal nabídku na čtyřměsíční příměří, přenechal správu Koilé Syrie Theodotovi Aitólskému a odtáhl s armádou přezimovat v Seleukeji Píerijské, kde přijímal vyslance, a válečné přípravy na rozdíl od ptolemaiovských zanedbával: byl totiž přesvědčen, že dojde k dohodě a Koilé Syrie mu připadne bez války. Argumentoval historickými nároky na Koilé, které z Antigona  I. přešly právem vítěze na Seleuka I., alexandrijští diplomaté ukazovali na zradu Thodotovu a práva Ptolemaia I., podporovatele Seleukova.

Zásadním problémem bylo též to, zda má být do mírové smlouvy zahrnut též Achaios II., jak si přáli v Egyptě, nebo ne, jak logicky si nepřál Antiochos. Ptolemaiovi lidé, resp. pouze Sósibios, udělovali slyšení diplomatům v Memfidě a jednání protahovali, aby získali co nejvíce času. O válce už totiž byli přesvědčeni, že ji povedou, a nákup materiálu a organisaci a výcvik mužstva vedli bojovníci s dlouholetými zkušenostmi z válek v Helladě z časů Démétria II. a Antigona III., viz jejich výčet roku 217.  

 

Na jaře zahájili Kartháginci pod Hannibalem obléhání původně hellénského města Saguntum/řec. Zakynthos; o příčinách války viz rok 221sq. Město leželo na jih od řeky Hibéru a přesto bylo od roku 226 (n. 231) římským spojencem (srov. tam podmínky římsko-kartháginské mocenské smlouvy a rok 220, kdy Římané zprostředkovávali v interních sporech města)

Během obléhání byl Hannibal raněn oštěpem do stehna, až to jeho vojáky vyděsilo. Uzdraven vypravil se s částí armády proti Órétánům a Karpetanům, kteří sbírali síly na válku s Púny, poněvadž se jim nelíbilo, že se na jejich území odvádění do pomocných oddílů jejich mládež. Hannibalovy oddíly jim na revoltu však vzaly chuť, aniž by došlo na boje.

V době jeho nepřítomnosti řídil obléhací práce zdárně Maharbal. V říjnu až listopadu bylo po osmi měsících dobyto a tím se uvolnila cesta k druhé válce púnské, válce hannibalovské. Obyvatelé si brali hromadně životy včetně žen a dětí, přeživší prý dal Hannibal umučit. Dříve než se tak stalo, roztavili obyvatelé všechno své zlato dohromady s olovem a mědí, aby ho znehodnotili. Pún dal nicméně město znovu osídlit, srov. dále roky 217 a 214.

Zatímco Hannibal rozeslal po keltských národech mezi Pyrenejemi a Alpami posly s dary, aby mu povolili s armádou projít do Itálie, v Římě senát debatoval, jak na pád Sagunta reagovat. Křídlo jestřábů vedené L. Corneliem Lentulem Caudinem, cos. 237, chtělo okamžité vyhlášení války, umírnění senátoři (Saguntum leželo na jih od Hibéru, tedy v kartháginské sféře vlivu, a proto asi senát nevyslyšel prosby o pomoc, třebaže s městem měl spojeneckou smlouvu), jejichž mluvčím byl budoucí "Cunctátor/Váhavec" Q. Fabius Maximus Verrucosus, doporučovali jednání, srov. rok předešlý s prvním pokusem.

Římané vyslali (zřejmě až) na jaře roku 218 formálně jako senátorské vyslance do Karthága P. Valeria Flakka a Q. Baebia Tamphilu, ty samé, které předtím odmítl pod Saguntem přijmout Hannibal, viz rok 220. Žádná ze stran se nechtěla dohodnout, jediný pro mír v senátu horoval Hannó, dorazila do Karthága ještě jedna mise a Římané si s Kartháginci válku; viz smlouvy o míru roku 241 a o rozdělení Hispánie roku 226.

Mluvčí pětice legátů Q. Fabius (jiný od Cunctátora; podle jednoho pramene se jmenoval M. Fabius n. Fabius Maximus?) jednání v Karthágu ukončil slovy, když togu shrnul do záhybu, který jakoby něco skrýval: "Zde vám přinášíme válku a mír: vezměte, co libo/híc vóbís bellum et pácem portámus: utrum placet, sumite." Když od Púnů slyšel, aby dal, co chce, nechal togu opět splývat a řekl, že dává válku/iterum sinú effúsó bellum dáre díxisset.

Z Karthága se římská legace plavila do Hispánie ke spřáteleným kmenům, kde nepochodili a odmítnuti byli též Kelty shromážděnými v Narboně a do Říma se vrátili krátce poté, co konsulové odešli do svých provincií, tedy asi v květnu. Ti v této době nastupovali úřad 15. března (218), viz rok následující.

Jistý jinak neznámý Hannibal zvaný Monomachos/"Gladiátor" ve válečné radě Hannibalově radil řešit zásobovací problémy kartháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie velmi svérázně: doporučil navykat vojáky na lidské maso... Tvrdilo se, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala stál právě tento Monomach.

Do Říma dorazil jako první hellénský lékař resp. ranhojič Archagathos, rodem z Peloponnésu, syn Lýsaniův. Na státní útraty dostal chýši na provozování řemesla/taberna a získal občanství; viz více v indexu s. v. lékaři (2). 

 

************************************************************

218.

Ol. 140, 3

94 SE

30 AE

(Kallimachos) | (Chairefón) 

a. u. c. 536

P. Cornelius Scipio a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

Archontem Boiótů byl Mnásón.

Ve třetím roce spojenecké války se v lednu král Filippos V., který uprostřed zimy právě operoval v Arkadii a Élidě (viz předešlý rok), dostal přes Fáraiu, Telfúsu a Héraiu, kde rozprodal svou élidskou kořist. Dobyl Alifeiru, sám byl mezi prvními, kteří se zmocnili hradeb, pevnost vydali obránci (o městu viz předtím roku 245 a dále roku 199. Figaleia se pak sama vydala do makedonských rukou, město převzal Taurión.

Obyvatelé Leprea se dokázali ubránit přesile rabujících Aitólů, jimž velel Fillidás, posílených piráty, Élejci a Sparťany, kteří všichni prchli, když se dozvěděli, že přichází Filippos s vojskem. Filippos tak ovládl celou Trifýlii; prý mu to trvalo šest dnů a jejím guvernérem/epimelétem jmenoval Ládika z Akarnánie. 

Z Trifýlie odešel král do Megalopole a přes Tegeu do Argu, kde dal vojsku odpočinout. Z Argu se král vypravil do Acháje, ale ještě téhož měsíce se do Argu vrátil. Přezimoval zde a odtud zřejmě až v únoru propustil své makedonské vojáky domů do Makedonie k rodinám.

Někdy začátkem roku/v lednu, v době, kdy Filippos pobýval v Trifýlii, se pokusil ve Spartě o převrat jistý Cheilón z rodu Eurypóntovců. Se dvěma stovkami spiklenců chtěl po vzoru Kleomenově obnovit pozemkovou reformu, již potřetí v posledních třiceti letech. Povraždil všechny efory shromážděné u večeře, viz o nich roku 220, ale když se vypravil k domu krále Lykúrga, nenalezl ho, poněvadž se mu podařilo s pomocí sousedů uniknout na území heilótské obce Pellány. Cheilón zavraždil několik dalších opor Lykúrgova režimu, nenašel však podporu.

Asi bylo všem jasné, že to s reformami nemyslí vážně. Ze Sparty utekl a osamělý se uchýlil k Achajům. Král Lykúrgos se vrátil do města; kolik dnů Cheilónova "vláda" trvala, nevíme. Ze strachu před Makedony svezli tehdy Sparťané své venkovské majetky do města a srovnali se zemí pevnost Athénaion na megalopolském území teprve loni získanou. 

V květnu/za východu Pleiad, se na sněmu v Aigiu stal novým stratégem Achajů Epératos z Fár a proarátovský Tímoxenos neprošel (viz zde níže). Po dohodě s oběma Aráty, otec měl u makedonského dvora statut "přítele/filos" a účastnil se porad královské rady, na sněmu přeloženém do Sikyónu svolili Achaiové s darem deseti tisíců medimnů obilí pro Filippovu armádu, k tomu při zahájení tohoroční válečné sezony padesát talentů na žold vojákům na tři měsíce a rovněž se usnesli, že Filippos od Achaiů dostane na války, které povede na Peloponnésu, měsíčně sedmnáct talentů. Král pak v Korinthu cvičil makedonské vojáky v boji na moři a falangisty ve veslování.  

Filippos se svými žoldnéři na Élejských získal bez boje loni ztracenou pevnost Teichos a vrátil ji Achajům z Dýmy. Pak znovu plenil Élidu. V červnu se král Filippos s flotilou s šesti tisíci Makedoňany a 1200 žoldnéři na palubě vypravil do Pater a odtud na Kefallénii: před Palou dal vojsku sklidit úrodu obilí, útok na Palé se však nezdařil, na Kafellénii si netroufal. Kefallénie byla spojencem Aitólů. Palu přitom Makedonci jižjiž dobyli, ale velitel Leontios patřil ke spiknutí Apellově, viz zde níže, a vojáky soustavně v elánu brzdil. V téže době bylo vojsko Aitólů pod Dórimachem v Thessalii, aby rozdrobil Filippovy síly, odkud je však Thessalové pod Chrýsogonem vypudili.

Lakedaimonští vedeni králem Lykúrgem plenili v Messénii. Filippovi radil vyslanec Messénských Gorgos, syn Euklétův, aristokrat a čtyřnásobný olympioníkos v pentáthlonu, aby teď vpadl s armádou do Messénie a dostal zemi na svou stranu (viz o něm roku 215). Podporoval ho v tom Leontios, aby neutralisoval armádu, o protiarátovském spiknutí v okolí Filippově viz zde níže. Větry vanoucí čtyřicet dnů od severu by totiž znemožnily Filippově flotile rychlý návrat na sever, musel by trčet v Messénii, zatímco Aitólové by mohli nerušeně plenit Thessalii, jak na to krále upozornil Arátos. 

Z ostrova Kefallénie odplul Filippos přes Leukadu do Amprackého zálivu, aby na radu stratéga Akarnánů Aristofanta vpadl do Aitólie. Jako pomstu za loni vyrabovaný a zpustošený Díon a Dódónu pak důkladně vyplenil aitólské kultovní a sněmovištní místo Thermon, velkou část vypálili. Lokalita ve srovnání s Díem asi chudší, ale Makedonové se obohatili o vystavované trofeje a zbraně, některé si ponechali, na patnáct tisíc jich spálili. Jeho druhé aitólské tažení trvalo tentokrát sotva týden, cestou vojáci ničili vše, na co natrefil, Aitóly porazil též pod hradbami Strata.

Sparťané s Lykúrgem zahnali na útěk Messéňany, kteří se chtěli u Tegeje spojit s vojskem Filippovým, a získal celý jejich trén. Filippos V. předtím opustil Aitólii a odplul k Leukadě, kde poprvé řešil Apellovo protiarátovské spiknutí, a odtud po dvou dnech plul do Lechaia. Ve dvanácti dnech po vyplutí z Leukady se vylodil v Lakónice, vyplenil velkou část země s okolím Amykel. Při obraně Sparty Lykúrgos neuspěl, byl Filippem před městem poražen a druhého dne proti nastoupivším Makedonům a spojencům do pole nevytáhl. Filippos se tedy s armádou vrátil přes Tegeu a Argos do Korintha, když den tábořil u Sellasie, aby si prohlédl místo památné bitvy, viz rok 222. • Z této doby pochází dedikační epigram pod bronzovou (nedochovanou) sochou Filippovou z Epidauru. 

Do Korinthu také dorazili vyslanci Rhodských a Chíjských ve snaze zprostředkovat mírová jednání ve spojenecké válce. Vyjednali v Aitólii třicetidenní příměří a Filippos přijal nabídku jednání v Rhiu. Pravděpodobně tehdy se hellénský svět dozvěděl o vypuknutí nové války Říma s Kartháginci, viz zde níže.

V této době v důsledku starší názorové neshody mezi pro a protiarátovskými stranami se provalilo v makedonském táboře v Korinthu a Lechaiu spiknutí, které vedli příznivci protiarátovských tendencí u dvora. Napadali královy přátele a ničili královský majetek. Filippos zasáhl tvrdě: Apellés, jeden z jeho poručníků a makedonský vyslanec u spolku Achajů, byl předán katovi i se svým synem a svým milencem, stejně jako jeden z armádních velitelů Ptolemaios, jistý (dvořan?) Krínón a velitel peltastů a královský rádce Leontios. Archigrammateus Megaleás unikl přes Athény, kde ho odmítli přijmout, do Théb, kde si před příchodem králova likvidačního komanda vzal život. Byl to konec protiarátovské strany u Filippova dvora (srov. roky 221 a 213).

Apellův program byl prostý: chtěl dostat Achaje do stejného závislého postavení vůči makedonskému králi, v jakém byli Thessalové, jejichž autonomie byla v personální unii s Makedonií víceméně formální. Oslaboval tedy posice otce a syna Arátových, kteří střežili svou svobodu, třebaže byli v tak úzkém spojení s Makedonci, a kul pikle s jejich oposičníky ve spolku (Epératos). Apellés se svými lidmi sice mysleli na blaho království a Filippos se tak jako tak stal nepřítelem Achajů, nicméně ohrožovali královy záměry a snažili se zbavit dvorského postavení Taurióna, dohlížitele na záležitostí Peloponnésu, a Alexandra, správce chodu dvorských institucí/epi tés therapeiás; všechno to bývali spolubojovníci Antigona Dósóna a jím jmenovaní do funkcí, kteří se rozkmotřili.  

Aitólové, když slyšeli o nepokojích mezi makedonskými vojáky a pak o osudu Apellovy skupiny, oddalovali setkání s králem v Rhiu, viz zde výše. Král Filippos vyzval v Patrách shromážděné své spojence, aby se připravovali na další válku spíše než na mír a odplul se svou flotilou do Korinthu. Zde propustil své vojáky domů do Makedonie, sám plul podél Attiky do Démétriady (zde souzen a popraven jeho dvořan Ptolemaios, zemřel jako poslední z celé spiklenecké skupiny). Na zimu pokračoval do Makedonie.

Koncem září se stal stratégem spolku Aitólů Agétás. Zároveň si jej zvolili stratégem spojenečtí Élejští. Aitólové pod Pyrrhiou, velitelem v Élidě, vyplenili kraj kolem achajských měst Dýmy, Fár a Pater, napadali okolí Rhia a Aigia, až přivedli Achaje do zoufalé situace. Disponoval přitom Pyrrhiás jen 1300 Aitóly, tisícovkou Élejů, dvěma sty jejich jezdci a nějakými žoldnéři najatými za élejské peníze.

Stratégos Epératos byl u svých lidí velmi nepopulární, z důvodů, které neznáme v opovržení, žoldnéři ho neposlouchali. Nedokázal proto zorganisovat odpovídající obranu země, Achajové z postižených obcí prý ani neplatili v nastálém chaosu daně. Epératos proto svůj úřad předčasně složil. 

V zimě byl za blíže neznámých okolností novými efory vypuzen ze Sparty král Lykúrgos, neboť se prý pokoušel o tyrannidu. Utekl do Aitólie, avšak na začátku léta roku 217 už byl zase zpět v Lakónice a v úřadu provolán efory, neboť zjistili, že obvinění byla vylhaná.

 

Ve čtvrtém roce čtvrté války syrské zahájil na jaře Antiochos III. znovu ofensivu proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. Po souši pronikl pobřežními průsmyky mezi městy Bérýtem (za něj do roku 187 se jmenoval Láodikeia) a Sídónem k jihu. Jeho protivníkem byl ptolemaiovský stratégos Níkoláos z Aitólie, nyní vrchní velitel války se Seleukovci; své hlavní ležení držel v Gaze, když se vypravil na sever Antiochovi naproti, pak v Porfyreónu jižně od Bérýtu.

Před pobřežím bylo nerozhodně bojováno v námořní bitvě, velitelem ptolemaiovské flotily o třiceti válečných lodích a čtyřech stovkách zásobovacích byl odjinud neznámý Perigenés, seleukovské Diognétos. Na souši byl Antiochos s Theodotem úspěšnější a v bitvě na řece Damúrás či Tamyrás zvítězil, na útěku padlo dva tisíce ptolemaiovských vojáků a stejné množství bylo zajato, ostatní prchli do Sídónu.

Nauarch Perigenés se pak bitvě na moři v rozhodujícím okamžiku vyhnul dalšímu boji a odplul s flotilou rovněž do Sídónu, na jehož obléhání Antiochos resignoval. 

Přes Filotériu (= Tiberias?) a Skythopolis byla Seleukovcem obsazena celá Galilaia. Na Antiochovu stranu přecházeli místní hellénští velitelé Keraiás a Hippolochos z Thessalie. Z města Atabyrion/Tabor, které dobyl, Antiochos pokračoval se stratégy Theodotem (asi Aitólským) a Níkarchem do Galaátidy, získal kromě jiných Pellu, Abily, Gadary a Rabbatammany či Rabbath Ammonu-Filadelfie, kterou dobýval a za frúrarcha zde zanechal Níkarcha, snad aby otupil jejich vzájemnou řevnivost. Se Seleukovcem se spojili zdejší nabatští Arabové: první helléno-arabské spojenectví v historii.

Po tomto Antiochově tažení zůstaly v regionu ptolemaiovskými stále ještě Iúdaia, Samareia (tu měli obsadit přeběhlíci Keraiás a Hippolochos s pěti tisíci muži), Idúmaia a hlavně Damaskos (srov. rok 242, kdy byl ještě krátce seleukovský). Antiochos se s jádrem armády vrátil k moři a přezimoval v Ptolemáidě, Níkoláos držel ptolemaiovskou armádu pravděpodobně v Gaze.

 

V Anatolii vypukla v hornatém a lesnatém terénu válka mezi pisidskými městy Pednélissem a Selgou. Garsyéris, kappadocký vojevůdce vzdorokrále Achaia, porazil se šesti tisíci pěšími muži a pěti sty jezdci Selgejské, kteří Pednélissos obléhali, a v době žní je na krátko zahnal, obléhané ale neosvobodil. Obsadil Milyadu a tábořil u Krétopole, dnes polohy neznámé.

Zanechal v kraji Faylla a sám pokračoval do Pergy, odkud obeslal pisidská a pamfýlská města výzvou ke spojenectví s Achaiem a proti Selgejským. Pisidští Etennové/Etenneis sídlící v horách nad Sidou, poslali Garsyéridovi osm tisíc vojáků (! překvapivě vysoký počet na anatolskou pospolitost jinak málo známou, srov. v indexu s. v.), Aspendos čtyři tisíce. Naopak Siďané se ke koalici nepřipojili a poněvadž nesnášeli Aspendské zůstali věrni Antiochovi.

S posilami se Garsyéris vrátil pod obléhaný Pednélissos a po vyrovnaném boji ve spolupráci s obleženými Selgejské porazil a obsadil jejich ležení; jejich ztráty měly činit deset tisíc padlých (!). Selgu pak oblehl sám. Občané vybrali svého předáka Logbasia, který býval hostinným přítelem Antiocha Hieráka a byl nedávno opatrovníkem Achaiovy manželky Láodiké Pontské, aby s Garsyéridem sjednal mír. Logbasis však rodnou Selgu zradil: uzavřel sice s Garsyéridem příměří, jednání o míru ale protahoval, dokud nepřišel Achaios II. se svou armádou osobně.

Zrada se však v rozhodujícím okamžilu provalila a magnát Logbasis byl s rodinou ubit. Achaios byl se ztrátami odražen při útoku na hradby, ale obyvatelé si raději vybrali mír než další válku. Selgejští, v jakémsi starém formálním vztahu ke Spartě, tvrdili, že odtamtud přišli noví osadníci, když zakladatel města byl prý argívský věštec před Troiou Kalchás, si oproti velké pokutě ubránila samostatnost (= čtyři sta talentů hned, později dalších tři sta; ve dvou platbách na osmnáct tun stříbra!).

Selgé, která v nejlepších časech mívala na dvacet tisíc obyvatel, nebyla v hellénismu nikdy nikým obsazena a autonomii si uchovala i v římské éře.

Mezitím obsadil král Attalos I. Sótér (srov. rok 223) celou Achaiovu Aiolii a kusy Iónie. Do spojenectví s ním se dali o své vůli Kýmé, Smyrna, Fókaiá, Aigai, Témnos, Teós a Kolofón, od nichž všech převzal pán na Pergamu jako záruku nových paktů rukojmí. Úspěšný byl díky pomoci keltských Aigoságů, které za tímto účelem najal a přepravil do Anatolie z Thrákie; byl to první případ zaměstnání keltských žoldnéřů některým z Attalovců. Pokračoval do Mýsie a jedním z Achaiových hyparchů zde, který se Attalovi podrobil, byl seleukovský stratégos Themistoklés, viz o něm roku 242 (potomek athénského Themistoklea?). 

Od další expanse zastavila na řece Magistu či Makestu Attalovo vojsko pověrčivost Keltů, neboť dne 1. září nastalo v oblasti úplné zatmění Měsíce (předtím bylo v regionu úplné 9. března a ještě předtím 20. března 219 a lze předpokládat, že po těchto událostech, tedy na jaře 218, přeplavil král Kelty do Anatolie).

Attalos tedy usadil Aigoságy na Helléspontu, poněvadž neměli zájem dál pokračovat ve válce a král chtěl dostát slibům, jimiž je nalákal do Anatolie. Předpokládal, že migranti založí osadu/katoikii, ale to se nestalo. Keltové brzy začali loupit po celém okolí, mimo jiné vyplenili Ílion, a Attalos je musel zapudit severněji (srov. rok 216).

Zřejmě z této doby pochází přesídlení obyvatel zničeného Gergitha v Tróadě pod stejným jménem k pramenům Kaiku do Lýdie.

• Je pozoruhodné, že Attala I., který dlouho proti Keltům bojoval, ctižádostivost donutila opět využít Keltů; sice jiných, ale stejně chtivých. Použití Keltů v celých klanech či kmenů bylo vždy pro místní obyvatelstvo záhubou a na konec i pro toho, kdo si je na práci zjednal.

 

Vypukla druhá válka púnská (viz poselstvo Římanů zahrnuté do roku 219) a začalo také druhé tažení Kartháginců do Itálie (srov. rok 379). Válka měla tři fronty, italskou, sicilskou a hispánskou, po diplomatické linii zprostředkovaně ještě čtvrtou, hellénskou. • Pro Římany také začala padesátiletá éra neustálého růstu v dominantní středomořskou velmoc, srov. athénskou pentékontaetéridu a křesťanskou "padesátiletku" v letech asi 330 - 380 n. l. 

Římané poslali konsula Ti. Sempronia s flotilou 160 pentér na Sicílii, jeho kolegu P. Cornelia Scipiona proti Púnům do Hispánie; to již Hannibal měl Pyreneje v zádechV Popádí založili Římané na prahu války 31. května kolonie Placentii a Cremonu. Tresviri/tříčlenná komise určená k rozdělení půdy přivedla do Placentie šest tisíc osadníků, v tom dvě stě jezdců. Že by je čekal poklidný, budovatelský rurální život, první generace kolonistů jistě ani nepředpokládala, viz zde níže.  

Celý kraj s osadami byl od počátku napadán Boji, Insubry a dalšími severoitalskými Kelty, kteří oblehli římskou legii v Mutině, těšili se na příchod Púnů a na novou válku s Římany. Z Mutiny vylákali Bojové římské předáky k jednání a zmocnili se tak mimo jiné konsulára C. Lutatia Catula a dvou bývalých praetorů, kteří byli vězněni až do roku 203, viz tam. Rovněž členové placentské komise padli do bojských rukou a když je Keltové nabídli Hannibalovi, vrátil jim je k hlídání. 

Praetor L. Manlius Vulso chtěl vězně osvobodit, ale byl v lesnatém terénu Boji zaskočen a jeho oddíl rozprášen; Římané se uchytili ve vsi Tannetum. Na pomoc obležené legii vyrazil s posilami praetor C. Atilius Serranus. 

Na jaře obětoval Hannibal v Gádách Hérákleovi, který kdysi též překročil Alpy. Púnská armáda t. r. se spojenci a týlem sestávala z devadesáti tisíc mužů pěšího vojska, dvanácti tisíc jezdců a 37 slonů (21 nechal v Hispániích k disposici bratrovi Hasdrubalovi); s ní přešel Hibéros, když výchozím shromaždištěm vojska bylo Nové Karthágo. Na moři disponoval flotilou padesáti pětiveslic.

Pozdější historik púnské války L. Cincius Alimentus, srov. o něm rok 210 a 208, byl v té době Hannibalovým zajatcem, podrobnosti neznáme, ani jak byl propuštěn, a sílu púnské armády vyčíslil dvacet tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci. Je pravděpodobné, že měl na mysli pouze Karthágince, resp. vojáky z Afriky, nikoli celkový počet se spojenci hispánskými a posléze keltskými a ligurskými.

Po většinu času púnské války v Itálii provázeli Hannibala jistí Sílénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který učil vojevůdce řecky. Oba zanechali spisy o hannibalské válce, Sósylos v sedmi knihách (dochovány pouze citace), Sílénos sepsal též děje sicilské ve čtyřech asi knihách. 

Na výsledky diplomatických jednání, srov. římské vyslance v Karthágu (o nich roku předešlého) Hannibal nečekal: válku otevřel pád Sagunta a jakmile přes zimu a na jaře t. r. dorazili od keltských národů jižní Gallie uspokojivé zprávy, srov. rok předešlý. Většinu svých ibérských spojeneckých oddílů poslal domů k rodinám, 13 800 ibérských pěšáků a 1200 jízdních vojáků z různých kmenů odeslal do Afriky, z velké části do kraje nazvaného řec. Metagónia (viz o něm v indexu, s. v.), některé přímo sloužit do Karthága.

Naopak do Ibérie přišlo podobné množství bojovníků najatých v Libyi/Africe, kteří sloužili pak pod Hasdrubalem, jemuž zanechal v Ibérii 57 válečných plavidel s námořní pěchotou a vrchní velení nad celou púnskou provincií.

Hannibal porazil Ilergéty a Bargúsie, u nichž se nedávno stavili římští vyslanci, viz rok předešlý, keltibérské národy mezi Hibérem a Pyrenejemi, a jako dozor nad nimi stanovil Hannóna, jemuž přidělil deset tisíc vojáků pěších a tisícovku jezdců; Bargúsiové drželi s Římany. Pohoří překročil s vojskem padesáti tisíc pěších a deseti tisíc jízdních bez zavazadel a hispánských spojenců, prošel jižní Gallií přes řeku Rhodanos/dn. Rhône. Přes něj se po problémech s místními Kelty přepravilo již jen 38 tisíc pěších a osm tisíc jízdy a s problémy též, a beze ztrát, sloni.

Konsul P. Cornelius Scipio, jehož loďstvo o šedesáti bojových plavidlech kotvilo v ústí řeky, byl překvapen púnskou rychlostí a nedokázal s vojskem Hannibalovo tažení zastavit: většinu konsulské armády poslal do Hispánie pod velením svého bratra Cn. Cornelia Scipiona s přívlastkem Calvus, cos. 222, sám se v době, kdy Hannibal překračoval Alpy, obrátil zpět do Itálie a vylodil se v Pise, aby se v Popádí postavil Púnům.

Cílem Hannibalova tažení s velkou pravděpodobností nebylo zničení Říma, ale jeho porážka v poli a revanš za výsledky předešlé púnské války, který by opět omezil Řím na velmoc pouze italskou, viz rok 241.

Na řadě míst musel Hannibal přes předchozí ujednání s místními Kelty bojovat, nejnebezpečnější z nich byli Allobrogové, a začátkem září zahájil patnáctidenní přechod přes Alpy, kde od poloviny měsíce, o západu Pléiad, začalo sněžit; o jeho trase viz v indexu s. v. Hannibal. Do Itálie však dorazil již jen se dvaceti tisíci pěšáky (z nich polovina byli Hispánci) a šesti tisíci jezdci, to znamená, že téměř polovina vojáků v horách zahynula. Hannibalovo italské tažení a válka proti obrovskému lidskému a materiálnímu potenciálu trvalo do roku 203, válka skončila roku 201.

Kartháginskými spojenci se rychle staly všechny italské keltské kmeny nebo jejich části; povstaly ještě před púnským příchodem a daly se do války s Římany. Na tom zjevně musela kartháginská diplomacie jistě usilovně pracovat, a to asi hned po roce 222 (srov. tam). • Válečná přesila Římanů byla před Hannibalovým tažením obrovská: se svými spojenci byli schopni postavit do pole sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců!

Na konci září po čtrnáctidenním odpočinku po přechodu Alp a asi šest měsíců od začátku výpravy v Novém Karthágu asi v listopadu porazil Hannibal Tauriny a po třídenním obléhání dobyl jejich největší osadu Taurasii, když odmítli jeho přátelství. Pak Púnové přemohli Římany s konsulem P. Corneliem Scipionem v čele u řeky Ticina a řada popádských Keltů, mezi nimi Bojové, ujistila Púny svým přátelstvím. Někteří z Keltů však zároveň vyjednávali s Římany, a tak dal Hannibal v jejich zemi své jízdě rabovat. Zradou se v té době zmocnil Hannibal Clastidia plného proviantu: posádkový velitel Dasius, rodem z Brundisia, městečko vydal za čtyři sta zlaťáků. 

Kolem 21. prosince porazil Hannibal Římany pod konsulem Ti. Semproniem Longinem, který byl povolán narychlo ze Sicílie, srov. zde níže, aby se spojil s oddíly ochořelého P. Cornelia Scipiona, u Placentie na řece Trebii, pravobřežním přítoku Pádu; cesta ze Sicílie napříč Itálií trvala konsulské armádě čtyřicet dnů. Sněžilo, po bitvě nastala vánice s deštěm. Zde ještě v boji sloni, a to úspěšně, počet neznáme; všichni ale pomřeli přes zimu a na posledním na jaře jel Hannibal. Konsul disponoval deseti tisíci Římany a dvakrát větším počtem spojenců, k tomu čtyřmi tisíci jezdci. Z nich se za nedostavěné hradby Placentie zachránila asi jen třetina. Když se o dobytí rozestavěného města pokoušel o něco později Hannibal, byl při tom zraněn. 

Stáhl odtud své oddíly a obrátil je k osadě Victumulae/Victimulae, kde skladovali po dobu války s popádskými Kelty proviant. Obyvatelé se proti Púnům vypravili, ale byli v poli rozprášeni: bylo jich prý 35 tisíc. Osada se vzdala, přijala púnskou posádku, římská složila zbraně a tehdy ho vítězové vyrabovali a lidi povraždili. Podle jiné verse victumulští muži pobili své rodiny a sebe nebo nad sebou zapálili domy, aby nepadli do zajetí. Událost zřejmě náleží na začátek roku 217. V zimním ležení se snažil získat sympatie Keltů, jimž se nelíbilo, že se válčí na jejich území. Zároveň jim nedůvěřoval a pořídil si prý sadu paruk a oděvů, aby minimalisoval nebezpečí atentátu, a dařilo se mu oklamávat i své okolí. 

V Hispánii operoval Cn. Cornelius Scipio proti Karthágincům úspěšně. Od Rhodanu plul k Emporiu a směrem k Hibéru Římu opět podmanil místní Keltibéry. U obce Kissy římský výsadek porazil Hannónovy Púny, on sám s vůdcem Ibérů Andobalem padl do zajetí, a kromě toho se Římané zmocnili zavazadel vojáků, kteří odešli s Hannibalem do Itálie. Neopatrnou bezstarostnost části Římanů vzápětí potrestal v čele oddílu osmi tisíc mužů pěchoty a tisícovky jezdců Hasdrubal, velitel púnské Ibérie, mnoho jich pobil a zahnal na lodě. Cn. Cornelius po shromáždění svých vojáků přezimoval v Tarrakónu/lat. Tarraconě. Viz dále rok následující.  

V létě rovněž vypukly boje na Sicílii, kde Hierón II. setrval na římské straně, římské oddíly se vylodily na Sardinii. Kartháginská flotila dvaceti pentér vyrazila k Itálii, aby plenila pobřeží. Kotvila u Lipary, tři plavidla vítr zanesl k jihu, kde padly do zajetí Hierónova kotvícího v Messáně. Král informoval praetora Sicílie M. Aemilia Lepida, cos. 232, úřadujícího v Lilybaiu, že se na něho chystá další púnské loďstvo 35 pentér, které již kotvilo u Aigús/Aegat. Připraven očekával se svými loděmi Púny před Lilybaiem, zahnal je, sedm plavidel zajal a s nimi 1700 vojáků a mužů posádky. ● M. Aemilius Lepidus zemřel o dva roky později a jeho synové L., Q. a M. (asi cos. 187) mu vypravili v Římě třídenní pohřební slavnosti s hrami/munus, během nichž zápasilo dvacet dva gladiátorských dvojic. 

Po této bitvě dorazil na ostrov konsul Ti. Sempronius. Obsadil Melitu, dnešní Maltu, která byla od osmého století zřejmě do této doby neustále kartháginská (srov. roky 257 a 241). Ostrov a posádku Římanům vydal její velitel Hamilkar, syn Geskónův. Kromě kartháginských šlechticů byli všichni prodáni s ostatními zajatci v Lilybaiu do otroctví. 

Ti. Sempronius pak chystal v Lilybaiu expedici do Afriky, když ale Hannibal překročil Alpy, dostal od senátu pokyn, aby se vrátil s armádou na sever. Posílil praetorskou flotilu na Sicílii na padesát lodí, legáta Sex. Pomponia pověřil válkou s púnskými loděmi pustošícími v ten čas kraj kolem Vibony a ohrožující město. Své konsulské vojsko poslal kolem Itálie po moři do Ariminia a odtud s ním vytáhl do Popádí, viz zde výše.

V Lilybaiu sloužil zřejmě za této války jistý Strabón s vynikajícím zrakem. Viděl prý přes moře vyplouvat púnské lodi z přístavů, do Karthága to bylo 135 mil, a dokázal též sdělovat jejich počty. [Kdosi v době moderní spočetl, že by musel pozorovat africké dění z výše dvou mil nad Sicílií]

Do t. r. lze klást usnesení/haliasma Akragantských a proxenii a euergesii pro Démétria ze Syrákús, jak doporučili tři jejich vyslanci jednající v Římě. Syrákúsan měl podle všeho dobré kontakty v Římě a podpořil neznámou akragantskou kausu.

Téhož Démétria poctili proxenií na Melitě (text kupodivu v koiné). Obě usnesení byla uchována na bronzových tabulkách/chalkómata a uložena v chrámu Iova Capitolina. Po jeho požáru na konci 69+ dal Vespasianus tři tisíce textů opět poskládat, ty jsou ztraceny, ale tato dvě usnesení se tehdy nenašla a objevila se až v 16. století. Datována bývají moderně do let 241, 218, po 210, kdy bylo město definitivně dobyto Římany (poprvé roku 262), kolem 100 nebo až do doby Ciceronovy. 

 

V Římě došlo ke změně v datu úředního začátku roku. Nyní se jím stal 15. březen (srov. změny roku 463, 450, 423, 391 a 153).