219-210

219.

Ol. 140, 2

93 SE

29 AE

(Chairefón)

a. u. c. 535

L. Aemilius Paullus I. a M. Livius Salinator I.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Chariláos.

V lednu či únoru upadl v Alexandreji Kleomenés III. v nemilost u krále Ptolemaia IV. Filopatora I. pro protiptolemaiovské žertíky. Jistý Níkagorás z Messénie ho udal ministrovi Sósibiovi, který řídil veškerou zahraniční politiku ptolemajovské velmoci. Kleomenés Níkagoru znal. Právě přijel do Alexandreie s nákladem koní a spartský král mu v přístavu řekl, že by měl spíše dovést nějaké "chlapce a hudebnice", že o to je teď u dvora zájem.

Sósibios přemluvil Níkagoru, aby zanechal před odplutím očerňující dopis, obviňující spartského krále z povstání, pokud nedostane pomoc pro návrat na Peloponnésos. Filopatór I. ho dal internovat, ale když opustil Alexandreiu, Kleomenés se snažil vyprovokovat násilně občanstvo města k odpadnutí od krále, nikdo z nich ho však nenásledoval.

Po krátkých bojích s královskými oddíly v Alexandreji si vzal život a s ním celá jeho družina, pokud následně nebyli povražděni Sósibiovými vojáky (včetně žen a dětí). Popravena byla dokonce Kleomenova matka, (srov. rok 224) a jeho dvě děti. Kleomenés III. vládl ve Spartě v letech 235 až 222.

Po zprávě o Kleomenově smrti byl ve Spartě proveden nekrvavý ústavní převrat. Bylo skončeno s vládou pěti eforů, kteří byli nejvyššími představiteli státu od roku 222 a opět zavedena tradiční královláda, ovšem v jiných intencích. Zkraje byla zachována dyarchie: z rodu Ágidovců, k němuž patřil Kleomenés III., byl vybrán králem Agésipolis III., syn Agésipolidův a vnuk krále Kleombrota III. (srov. rok 241), a pro jeho nezletilost mu byl určen poručníkem jeho strýc Kleomenés, Agésipolidův bratr. Jistý Leónidás, který měl rodově lepší nároky na vládu, byl příbuznými vynechán. Rod Eurypontovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos. Z Eurypontovců s lepším nárokem žil kromě dalších ještě Hippomedón, Agésiláův syn a vnuk Eudámidův. • Dyarchie v této podobě trvala ve Spartě do roku 217, samostatným vládcem byl Lykúrgos do roku 211.

Nyní přišel do Sparty opět vyslanec Aitólů Machatás (srov. předešlý rok) a snadno přemluvil protimakedonského Lykúrga k odpadnutí od spolku Achájů; v této době ve Spartě již pravděpodobně nebyla makedonská posádka (srov. rok 222). Úvodem vpadl do Argolidy a přepadl několik osad.

Sparta se stala spojencem spolku Aitólů a rovněž tak Élejští, kam ze Sparty pokračoval Aitól Machatás. Sparta zůstala aitólským spojencem až do roku 195.

Tak se na Peloponnésu naplno rozhořela druhá válka achájsko-lakedaimonská, která byla skutečností již od loňska, v níž se střetly makedonsko-achájská koalice s koalicí aitólsko-lakedaimonsko-élejskou (trvala do roku 217, zároveň byla součástí spojenecké války; předtím srov. roky 229 až 222). Začátek měla v aitólském plenění Messénie, která však nyní zůstála mimo válku, viz předešlý rok.

 

V květnu se stal stratégem spolku Achájů Arátos, syn známého Aráta ze Sikyónu (od podzimu 220 aitólským stratégem Skopás). Začátkem léta oblehli Sparťané pod králem Lykúrgem pevnost Athénaion u Megalopole a dobyli ji. V téže době porazili Achájové pod Filopoimenem Élejské a Aitóly v bitvě na řece Lárissu. Filopoimén ve střetnutí zabil vůdce élejské jízdy Dámofanta.

V létě se vypravil král Filippos V. (19) z Makedonie přes Thessalii a Épeiros s vojskem šestnácti tisíc Makedonů před Ambrakii, kde oblehl pevnost a po čtyřiceti dnech ji dobyl (Ambrakiá byla aitólská od roku 232). Současně však Aitólové pod Skopou vpadli přes Thessalii do Makedonie a vyplenili Píerii a kultovní středisko pod Olympem Díon. Filippos se z Ambrakie vypravil přímo do Aitólie, cestou dobyl lokalitu Foitiai/starší Fytiá s zásobami proviantu, zničil řadu aitólských pevností v kraji a tábor rozbil poblíž bývalého sídelního města Akarnánů Stratu.

V době, kdy byl Filippos před Stratem, vyplenili Aitólové pod stratégy Alexandrem a Dorimachem achájskou Aigeiru. Byli ale zahnáni ze zradou téměř dobytého města a Alexandros padl, řada Aitólů byla ušlapána, když byli vytlačováni branou ven. Současně plenil Aitól Eurípidás v Élidě a v bitvě přemohl Acháje.

Filippos Stratos nedobýval, ale plenil v Aitólii. Obsadil Aitóly vyklizené Oiniady a opevnil je včetně přístavu stavebním materiálem, který dopravil z pevnosti nedalekého Paiánia, kterého právě dobyl.

Po zprávě, že do Makedonie opět vpadli Dardanové, se vrátil přes Thessalii s jádrem vojska zpět na sever, doprovázen Démétriem Farským, kterého právě vyhnali z jeho domény Římané (viz níže). Dardanové už stáli na hranicích Makedonie, ale po návratu krále s vojskem ztratili kuráž a rozešli se domů. Filippos poslal vojáky také domů na sklizeň a zbytek léta strávil v Lárisse.

Aitólové se na podzim vypravili pod novým stratégem spolku Dorimachem do Épeiru. Při tomto tažení Aitólové důkladně vyplenili Dódónu s věštírnou a zničili i chrám; jejich běsnění proti hellénským sakrálním stavbám se stalo pověstným a vysvětlení se nezachovalo.

V zimě se Filippos překvapivě vypravil přes Euboju do Korinthu, kam dorazil kolem zimního slunovratu (21. prosince), aniž by o tom aitólští nepřátelé s élejskými spojenci věděli. U Stymfálu Makedonci porazili Élejské, když Aitólové s velitelem Eurípidou se bitvě vyhnuli. Makedonci s Acháji dobyli na přelomu roku zasněženou Psófidu v Arkadii.

Obyvatelé s Eurípidem se dokázali uchýlit na akropoli a po vyjednávání jim všem Filippos, který byl s vojskem ve městě několik dnů, na přelomu let 219 a 218 povolil. Eurípidás přes Korinthos opustil Peloponnésos a Filippos v lednu navštívil Olympii, vyloupil Élidu, dobyl Alifeiru a celou Trifýlii (srov. rok 199)Élis byla jenom tohoto roku pleněna dvakrát; v té době byla hustěji osídlena než jiné oblasti Peloponnésu a byla bohatší na dobytek i otroky.

 

V létě vrcholila také druhá válka illyrská. Římané pod konsuly L. Aemiliem Paullem a M. Liviem Salinatorem se vylodili v Illyrii, po sedmi dnech obléhání dobyli Illyry nedávno okupované Dimallon/Dimalé a krátce na to mimo jiné Faros, který konsul L. Aemilius Paullus srovnal se zemí (myšlena pravděpodobně jen pevnost). Jeho nejslavnější rodák Démétrios Farský unikl ke svému spojenci, makedonskému králi Filippovi, v jehož službách dožil konce svých dnů (viz výše a roky 217 a 214).

Faros a Dimallon se staly majetkem „římského lidu“ přímo; ostatní illyrská území při moři, kde vládli jednotliví dynastové, tedy hlavy jednotlivých klanů, obdržela status římského spojence. Z klanových náčelníků známe jménem pouze Skerdiláidu, Agrónova bratra, jemuž Římané omezili vládu na kmen Labeatů. Pinnés zůstal nominálně vládcem jižních Illyrů (viz rok 230).

Tak skončila druhá válka illyrská, která trvala rovněž pouze jeden rok (srov. roky 229 až 228) a triumf slavil L. Aemilius Paullus. Proč v době, kdy na Západě byla na spadnutí válka s Kartháginci, poslal senát proti illyrským pirátům dvě konsulské armády, zůstane asi nevysvětleno. 

 

Válka na Krétě se vyvíjela zcela ve prospěch krále Filippa V. a jeho spojenců (srov. předešlý rok). Ostrov se brzy stal téměř celý spojencem Makedonie, ačkoli část krétských států byla zároveň ve spojenectví s Ptolemaiovci.

 

Antiochos III., který se po uklidnění poměrů v horních satrapiích vrátil z Mesopotamie do války proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. (pokračuje čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221). Oblehl v Syrii Seleukeji Píerijskou na Orontu, která byla od roku 245 ptolemaiovská a měla jejich velký garnison. Pod tlakem uplacených podvelitelů mu město ptolemaiovský velitel Leontios vydal, ušetřil svobodné (kterých bylo šest tisíc) a povolil návrat exulantům.

Na začátku léta přešel na seleukovskou stranu ptolemaiovský stratégos Koilé Syrie Theodotos z Aitólie. Jeho zásluhy o korunu nebyly uznány a naopak byl v Alexandreji u krále nebezpečně očerňován. Napsal Antiochovi, že mu předá celou svou satrapii (resp. stratégii) a k tomu mimo jiné města s loďstvem Tyros a Aké, která se od roku 261 jmenovala Ptolemáis.

Ptolemaiovi věrný jiný Aitólan Níkoláos oblehl Theodota v Tyru, ale rychlý příchod Antiochův znovu přes údolí Marsyás/dn. Biká a Bérýtos stratéga Níkoláa donutil stáhnout se. Antiochos III. potvrdil Theodota Aitólského ve funkci stratéga Koilé Syrie a Foiníkie, nyní seleukovské (byl jím do roku 217)V průběhu léta se Koilé dostala do rukou Antiocha a poprvé od vzniku říše připadla celá Seleukovcům (srov. rok 301).

Do zimy pak následovala diplomatická zprostředkování spřátelených států a přímá jednání, která za Filopatora vedl jeho ministr Sósibios a regent Agathoklés. Současně rozeslali do hellénského světa a po celém Středomoří verbíře, aby dali dohromady oddíly žoldnéřů (viz rok 217). Při jednáních se argumentovalo historickými nároky na Koilé Syrii od časů zakladatelů obou dynastií, ptolemaiovská strana chtěla do míru zahrnout i Acháia II.

Antiochos III. přezimoval v Seleukeji Píerijské, kde přijímal vyslance, a válečné přípravy na rozdíl od ptolemaiovských zanedbával: byl totiž přesvědčen, že dojde k dohodě a Koilé Syrie mu připadne bez války.

 

Na jaře zahájili Kartháginci pod Hannibalem obléhání původně hellénského města Saguntum/Zakynthos. Město leželo na jih od řeky Hibéru a přesto bylo od roku 226 (n. 231) římským spojencem (srov. tam podmínky římsko-kartháginské mocenské smlouvy a rok 220, kdy Římané zprostředkovávali v interních sporech města).

V říjnu až listopadu bylo po osmi měsících dobyto a tím se uvolnila cesta k druhé válce púnské, válce hannibalovské. Zatímco Hannibal rozeslal po keltských národech mezi Pyrenejemi a Alpami posly s dary, aby mu povolili s armádou projít do Itálie, v Římě senát debatoval, jak na pád Sagunta reagovat. Křídlo jestřábů vedené L. Corneliem Lentulem Caudinem, cos. 237, chtělo okamžité vyhlášení války, umírnění senátoři (Saguntum leželo na jih od Hibéru, tedy v kartháginské sféře vlivu, a proto asi senát nevyslyšel prosby o pomoc, třebaže s městem měl spojeneckou smlouvu), jejichž mluvčím byl budoucí "Cunctátor/Váhavec" Q. Fabius Maximus Verrucosus, doporučovali jednání.

Římané vyslali (až) na jaře roku 218 formálně senátorské vyslance do Karthága a poněvadž se žádná ze stran nechtěla dohodnout, vyhlásili si Římané s Kartháginci válku. Stalo se tak snad nejdříve až pod novými konsuly, kteří v této době nastupovali úřad 15. března, viz rok následující. • Jistý jinak neznámý Hannibal zvaný Monomachos ve válečné radě Hannibalově radil řešit zásobovací problémy katháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie velmi svérázně: doporučil navykat vojáky na lidské maso... Tvrdilo se, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala stál tento Monomach.

 

************************************************************

218.

Ol. 140, 3

94 SE

30 AE

(Kalli[...])

a. u. c. 536

P. Cornelius Scipio a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

Boiótarchem byl Mnásón.

Ve třetím roce spojenecké války se v lednu král Filippos V., který právě operoval v Arkadii (viz předešlý rok), dostal přes Megalopoli a Tegeu do Argu, kde dal vojsku odpočinout. Předtím se obyvatelé Leprea dokázali ubránit přesile rabujících Aitólů, jimž velel Fillidás, posílených piráty, Élejci a Sparťany, kteří všichni ustoupili, když se dozvěděli, že přichází Filippos s vojskem. Filippos tak ovládl celou Trifýlii. Z Argu se král vypravil do Acháje, ale ještě téhož měsíce se do Argu vrátil. Přezimoval zde a odtud zřejmě až v únoru propustil své makedonské vojáky domů do Makedonie k rodinám.

Někdy začátkem roku/v lednu se pokusil ve Spartě o převrat jistý Cheilón z rodu Eurypontovců. Se dvěma stovkami spiklenců chtěl po vzoru Kleomenově obnovit pozemkovou reformu, již potřetí v posledních třiceti letech. Povraždil všechny efory, ale králi Lykúrgovi se podařilo z domova uniknout na území heilótské obce Pellány. Cheilón zavraždil několik dalších opor Lykúrgova režimu, nenašel však podporu. Spartu opustil a uchýlil se k Achájům. Král Lykúrgos se vrátil do města.

V květnu se stal novým stratégem Achájů Epératos z Fár a proarátovský Tímoxenos neprošel (viz zde níže). Filippos na Élejských získal jistou pevnůstku a vrátil ji Achájům z Dýmy. Pak znovu plenil Élidu.

V červnu se král Filippos s flotilou vypravil do Pater a odtud na Kefallénii: před Palou dal vojsku sklidit úrodu obilí, útok na Palé se však nezdařil, na Kafellénii si netroufal. Kefallénie byla spojencem Aitólů. Palu přitom Makedonci jižjiž dobyli, ale velitel Leontios patřil ke spiknutí Apellově, viz zde níže, a vojáky brzdil. V téže době bylo vojsko Aitólů pod Dorimachem v Thessalii, odkud je Thessalové pod Chrýsogonem vypudili. Lakedaimonští vedeni králem Lykúrgem plenili v Messénii.

Z ostrova Kefallénie odplul Filippos do Aitólie a jako pomstu za loni vyrabovaný a zpustošený Díon a Dódónu důkladně vyplenil aitólské kultovní a sněmovištní místo Thermon. Jeho druhé aitólské tažení trvalo tentokrát sotva týden.

Sparťané s Lykúrgem obsadili Tegeu, ale pak odtáhli. Filippos V. opustil Aitólii a odplul k Leukadě, kde poprvé řešil Apellovo spiknutí, a odtud po dvou dnech plul do Lechaia. Ve dvanácti dnech po vyplutí z Leukady se vylodil v Lakónice, vyplenil velkou část země s okolím Amýkel a přes Sellasiu a Tegeu dorazil do Korinthu. Do Korinthu také přišli vyslanci Rhodských a Chíjských ve snaze zprostředkovat mírová jednání ve spojenecké válce. Pravděpodobně tehdy se hellénský svět dozvěděl o vypuknutí nové války Říma s Kartháginci, viz zde níže.

V této době v důsledku starší názorové neshody mezi pro a protiarátovskými stranami se provalilo v makedonském táboře v Korinthu a Lechaiu spiknutí, které vedli příznivci protiarátovských tendencí u dvora. Napadali královy přátele a ničili královský majetek. Filippos zasáhl tvrdě: Apellés, jeden z jeho poručníků a makedonský vyslanec u spolku Achájů, byl předán katovi i se svým synem a milencem, stejně jako jeden z armádních velitelů Ptolemaios, jistý (dvořan?) Krínón a rádce Leontios. Archigrammateus Megaleás unikl přes Athény, kde ho odmítli přijmout, do Théb, kde si před příchodem králova likvidačního komanda vzal život. Byl to konec protiarátovské strany u Filippova dvora (srov. roky 221 a 213).

Apellův program byl prostý: chtěl dostat Acháje do stejného závislého postavení vůči makedonskému králi, v jakém byli Thessalové, jejichž autonomie byla v personální unii s Makedonií víceméně formální. Oslaboval tedy posice otce a syna Arátových, kteří střežili svou svobodu, třebaže byli v tak úzkém spojení s Makedonci, a kul pikle s jejich oposičníky ve spolku.

Na podzim přerušil makedonský král mírová jednání v Korinthu a odešel do Démétriady (zde souzen a popraven Ptolemaios). Aitólové pod Pyrrhiou vyplenili achájská města Dýmé, Fárai a Patrai a přivedli Acháje do zoufalé situace.

V téže době, tj. koncem září, se stal stratégem spolku Aitólů Agétás. Zároveň si jej zvolili stratégem spojenečtí Élejští.

V zimě byl za blíže neznámých okolností efory vypuzen ze Sparty král Lykúrgos, neboť se prý pokoušel o tyrannidu. Utekl do Aitólie, avšak na začátku léta roku 217 už byl zase zpět a v úřadu.

 

Ve čtvrtém roce čtvrté války syrské zahájil na jaře Antiochos III. znovu ofensivu proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. Po souši pronikl pobřežními průsmyky mezi městy Bérýtem (za něj do roku 187 se jmenoval Láodikeia) a Sídónem k jihu. Jeho protivníkem byl ptolemaiovský stratégos Níkoláos z Aitólie, nyní vrchní velitel války se Seleukovci. Před pobřežím bylo nerozhodně bojováno v námořní bitvě, velitelem ptolemaiovské flotily o třiceti válečných lodích a čtyřech tisících zásobovacích byl Perigenés, seleukovské Diognétos. Na souši byl Antiochos s Theodotem úspěšnější a v bitvě na řece Damúrás či Tamyrás zvítězil, na útěku padlo dva tisíce ptolemaiovských vojáků a stejné množství bylo zajato, ostatní prchli do Sídónu. Nauarch Perigenés se pak bitvě na moři vyhnul a odplul s flotilou rovněž do Sídónu, na jehož obléhání Antiochos resignoval. 

Přes Filotéreiu (= Tiberias?) a Skythopolis byla obsazena celá Galilaia. Na Antiochovu stranu přecházeli místní hellénští velitelé. Z města Tabor se Antiochos pokračoval do Galaátidy, získal Pellu, Abilu, Gadary a Rabbatammany či Rabbath Ammonu-Filadelfie, kterou dobyl. Se Seleukovcem se spojili zdejší nabatajští Arabové: první helléno-arabské spojenectví v historii.

Po tomto Antiochově tažení zůstaly v regionu ptolemaiovskými stále ještě Iúdaia, Samareia, Idúmaia a hlavně Damaskos (srov. rok 242, kdy byl ještě krátce seleukovský). Antiochos přezimoval v Ptolemáidě.

 

V Anatolii vypukla v hornatém a lesnatém terénu válka mezi pisidskými městy Pednelissem a Selgou. Garsyéris, kappadocký vojevůdce vzdorokrále Acháia, porazil Selgejské, kteří Pednélissos obléhali a zahnal je. Selgu pak oblehl sám. Občané vybrali místního předáka Logbasia, který byl hostinným přítelem Antiocha Hieráka a byl opatrovníkem Acháiovy manželky Láodiké Pontské, aby s Garsyéridem sjednal mír. Logbasis však rodnou Selgu zradil, protahoval jednání, dokud nepřišel Acháios II. osobně.

Zrada se však provalila a Logbasis byl s rodinou ubit. Selgé, v jakémsi starém formálním vztahu ke Spartě, tvrdili, že odtamtud přišli noví osadníci, když zakladatel města byl prý argívský věštec před Troiou Kalchás, si oproti velké pokutě ubránila samostatnost (= ve dvou platbách na osmnáct tun stříbra!). Selgé, která v nejlepších časech mívala na dvacet tisíc obyvatel, nebyla v hellénismu nikdy nikým obsazena a autonomii si uchovala i v římské éře.

Mezitím obsadil král Attalos I. Sótér (srov. rok 223) celou Acháiovu Aiolii a Iónii. Úspěšný byl díky pomoci keltských Aigoságů, které za tímto účelem přepravil do Anatolie z Thrákie.

Od další expanse zastavila na řece Magistu či Makestu Attalovo vojsko pověrčivost Keltů, neboť dne 1. září nastalo v oblasti úplné zatmění Měsíce (předtím bylo úplné 9. března a ještě předtím 20. března 219 a lze předpokládat, že po těchto událostech, tedy na jaře 218, přeplavil král Kelty do Anatolie). Attalos tedy usadil Aigoságy na Helléspontu, poněvadž nechtěli dál pokračovat ve válce a král chtěl dostát slibům, kterými je nalákal do Anatolie. Keltové však brzy začali loupit po celém okolí, mj. vyplenili Ílion, a Attalos je musel vypudit severněji (srov. rok 216). • Je pozoruhodné, že Attala I., který dlouho proti Keltům bojoval, ctižádostivost donutila opět použít Keltů; sice jiných, ale stejně chtivých. Použití Keltů v celých klanech či kmenů bylo vždy pro místní obyvatelstvo záhubou a na konec i pro toho, kdo si je na práci zjednal.

 

Vypukla druhá válka púnská (viz poselství Římanů zahrnuté do roku 219) a začalo také druhé tažení Kartháginců do Itálie (srov. rok 379). Válka měla tři fronty, italskou, sicilskou a hispánskou, po diplomatické linii zprostředkovaně ještě čtvrtou, hellénskou. • Pro Římany také začala padesátiletá éra neustálého růstu v dominantní středomořskou velmoc, srov. athénskou pentékontaetidu a křesťanskou "padesátiletku v letech asi 330 - 380 n. l. 

Římané poslali konsula Ti. Sempronia s armádou na Sicílii, jeho kolegu P. Cornelia Scipiona proti Púnům do Hispánie, to již Hannibal měl Pyreneje v zádechV Popádí založili Římané na prahu války kolonie Placentia a Cremona. Celý kraj s osadami byl od počátku napadán Boji a dalšími severoitalskými Kelty, kteří oblehli římskou legii v Mutině, těšili se na příchod Púnů a na novou válku s Římany.

Na jaře obětoval Hannibal v Gádés Hérákleovi, který kdysi překročil Alpy. Jeho armáda t. r. se spojenci a týlem sestávala z devadesáti tisíc mužů pěšího vojska, dvanácti tisíc jezdců a 37 slonů (21 nechal v Hispániích k disposici bratrovi Hasdrubalovi); s ní přešel Hibéros, když výchozím shromaždištěm vojska bylo Nové Karthágo. Na moři disponoval flotilou padesáti pětiveslic. 

Na výsledky diplomatických jednání, srov. římské vyslance v Karthágu (o nich roku předešlého) Hannibal nečekal: válku otevřel pád Sugunta a jakmile přes zimu a na jaře t. r. dorazili od keltských národů jižní Gallie uspokojivé zprávy, srov. rok předešlý. Porazil hispánské národy mezi Hibérfem a Pyrenejemi, které překročil s vojskem padesáti tisíc pěších a deseti tisíc jízdních bez zavazadel a hispánských spojenců, prošel jižní Gallií přes řeku Rhodanos/dn. Rhône. Přes něj se přes problémy s Kelty přepravilo již jen 38 tisíc pěších a osm tisíc jízdy a s problémy též sloni.

Konsul P. Cornelius Scipio, jehož loďstvo kotvilo v ústí řeky, byl překvapen púnskou rychlostí a nedokázal s vojskem Hannibalovo tažení zastavit: většinu konsulské armády poslal do Hispánie pod velením svého bratra Cn. Cornelia Scipiona, sám se vrátil do Říma. Cílem Hannibalova tažení s velkou pravděpodobností nebylo zničení Říma, ale jeho porážka v poli a revanš za výsledky předešlé púnské války, který byl opět omezil Řím na velmoc pouze italskou, viz rok 241.

Na řadě míst musel Hannibal přes předchozí ujednání s místními Kelty bojovat a začátkem září zahájil patnáctidenní přechod přes Alpy; o jeho trase viz v indexu s. v. Hannibal. Do Itálie však dorazil již jen se dvaceti tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci, to znamená, že téměř polovina vojáků v horách zahynula. Hannibalovo italské tažení a válka proti obrovskému lidskému a materiálnímu potenciálu trvalo do roku 203, válka skončila roku 201.

Kartháginskými spojenci se rychle staly všechny italské keltské kmeny nebo jejich části; povstaly ještě před púnským příchodem a daly se do války s Římany. Na tom zjevně musela kartháginská diplomacie jistě usilovně pracovat, a to asi hned po roce 222 (srov. tam). • Válečná přesila Římanů byla před Hannibalovým tažením obrovská: se svými spojenci byli schopni postavit do pole sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců!

Na konci září po čtrnáctidenním odpočinku po přechodu Alp a asi šest měsíců od začátku cesty v Novém Karthágu asi v listopadu porazil Hannibal Tauriny a dobyl jejich největší osadu Taurasii. Pak přemohl Římany s konsulem P. Corneliem Scipionem u řeky Ticina, Římanům se podařilo odříznout od spojení s Púny popádské Kelty. 

Kolem 21. prosince porazil Hannibal Římany pod konsulem Ti. Semproniem Longinem, který byl povolán narychlo ze Sicílie, u Placentie na řece Trebii, pravobřežním přítoku Pádu. Sněžilo, po bitvě nastala vánice. Zde ještě v boji sloni, a to úspěšně, počet neznáme; všichni ale pomřeli přes zimu a na posledním na jaře jel Hannibal.

V létě rovněž vypukly boje na Sicílii, kde Hierón II. setrval na římské straně. Na jižní frontě Ti. Sempronius obsadil Melitu, dnešní Maltu, která byla od osmého století zřejmě do této doby neustále kartháginská (srov. roky 257 a 241). Ostrov a posádku Římanům vydal její velitel Hamilkar, syn Geskónův. Kromě kartháginských šlechticů byli všichni prodáni v Lilybaiu do otroctví. 

Ti. Sempronius pak chystal v Lilybaiu expedici do Afriky, když ale Hannibal překročil Alpy, vyslal konsulské vojsko po moři do Ariminia a odtud s ním vytáhl do Popádí, viz zde výše.

 

V Římě došlo ke změně v datu úředního začátku roku. Nyní se jím stal 15. březen (srov. změny roku 463, 450, 423, 391 a 153).

 

************************************************************

217.

Ol. 140, 4

85 SE

31 AE

(neznámý)

a. u. c. 537

Cn. Servilius Geminus a C. Flaminius II.

Q. Fabius Maximus dict. II.

M. Atilius Regulus cos. suff., pak interregnum

************************************************************

Boiótarchem pro tento rok byl Aristoklés.

Na jaře nebo začátkem léta vpadli Sparťané vedeni efory omilostněným králem Lykúrgem (srov. předešlý rok) a Aitólové pod Pyrrhiou do Messénie; nebyli ale úspěšní.

Zřejmě krátce na to zemřel ve Spartě královský poručník Kleomenés. Lykúrgos vyhnal svého ágidovského spolukrále Agésipolida III. a vládl až do své smrti roku 211 samostatně: to byl definitivní konec dyarchie v lakedaimonském státu, která podle tradice měla trvat od roku 1103.

V květnu nastoupil již počtrnácté úřad stratéga spolku Achájů Arátos ze Sikyónu. Obnovil vojenskou disciplínu a údernost Achájů v poli důrazem na žoldnéře (viz předešlý rok), a to vše ve spolupráci s Filippovým stratégem pro Peloponnésos Tauriónem. Stratégos Arátos též odstranil rozepře a ukončil řevnivost a rozpory mezi občany Megalopole nad ústavou, kterou jim někdy před čtyřmi desítkami let (?) napsal peripatetik Prytanis; nyní ji pozměnili.

Téhož měsíce vystřídal ve velení Aitólů na Peloponnésu Eurípidás Pyrrhiu. Při vpádu do Acháje byl však u Leontia Acháji pod Lykem z Fár poražen. Eurípidás se však do Acháje vrátil, Achájové byli s válkou v Élidě a ve stejnou dobu v létě Arátos v Argu.

Na začátku léta se na severní frontě vypravili Aitólové s jádrem svého spolkového vojska pod stratégem Agétou z Aitólie do Akarnánie a do Épeiru.

 

Král Filippos V., který přezimoval v Démétriadě, se na jaře vypravil nanovo proti Dardanům, porazil je a dobyl zpět největší město Paionů Bylazóry poblíž dnešní Skopje (lat. Scupi), srov. rok 221. Porážka byla pro Dardany zničující a vedla ke konci jejich říše v  oblasti dnešní severní části slovanské skopské Makedonie (FYROM) a jižní části dn. Srbska (trvala od roku 286 či 284)Část Dardanů Filippos usídlil ve střední Makedonii a přesto zůstali do konce makedonské samostatnosti pro Makedonce nebezpečím.

Ještě na jaře se Filippos vrátil z Dardanie obléhal a dobyl fthíótské Théby, které pak přejmenoval na Filippúpolis v Thessalii. Obyvatele, kteří se po zhroucení hradeb vzdali, prodal do otroctví a město kolonisoval Makedonci. Ve Fókidě porazil Filippův místodržitel Alexandros Aitóly. 22. června, době obléhání Théb, porazil Hannibal Římany u Trasimenského jezera, o čemž Filippos ještě nevěděl, viz zde níže.

Po dobytí Théb na začátku léta se opakovaly mírové pokusy o ukončení spojenecké války vyslanců Rhoďanů a Chíjských, k nimž se přidali vyslanci Býzantských a krále Ptolemaia IV. Filopatóra I.

Illyrský dynasta Skerdiláidás, předtím aitólský spojenec a od roku 220 makedonský, tvrdil, že mu Filippos nesplatil část ze slíbených peněz, a tak poslal na Leukadu lodi, aby se "obsloužili" na makedonském majetku. Se svými pirátskými lodicemi, lemby, se zmocnili nic netuších čtyř makedonských lodí, jejichž posádka je pokládala za spojence, a plenili peloponnéské pobřeží; zda byl Skerdiláidás i pod římským tlakem, že neplatil tribut a proto změnil koalici, nevíme, viz dále zde níže. 

V této době slavil král Filippos v Argu nemejské hry, jichž se účastnil také Arátos starší. Zde ho též došla zpráva o bitvě u Trasimenského jezera, která byla vybojována 22. června v Itálii (viz níže). Spojencem kdysi Skerdiáidovým Démétriem z Faru, nyní svému poradci, jemuž jedinému zprávu sdělil, se dal jednadvacetiletý panovník přemluvit k uzavření míru s Aitóly s výhledem na vpád do Itálie. Ještě stačil "uspořádat poměry" na Zakynthu, který patřil mezi achájské spojence.

Koncem léta (v srpnu?) uzavřely obě válčící strany v Naupáktu mír, jímž se skončila spojenecká válka (trvala do roku 220). Smluvně v podstatě platila zásada, že každý podrží to, co právě má:

1. Filippos, který byl zrovna pod Tauriónovým vlivem, podržel Zakynthos, Trifýlii, Oiniady a Fthíótské Théby neboli Filippúpolis,

2. Spolek Achájů dostal Psófidu a Lásión,

3. Spolek Aitólů nedoznal územních změn a

4. zároveň byla ukončena druhá válka achájsko-lakedaimonská, která trvala od roku 219, a Sparta zůstala aitólským spojencem (srov. dále rok 211).

Aitólům byl mír rovněž vhod. Agésiláos z Naupáktu, nastupující stratégos Aitólů, podněcoval údajně Filippa V. k válce proti Římanům v podstatě stejným způsobem jako Démétrios Farský. Operoval varováním, že Helléni by mezi sebou neměli válčit, poněvadž z války Římanů s Kartháginci vyjde vítěz, který se nespokojí s vládou nad západem Středomoří, Itálií a Sicílií, ale půjde na východ. Mluvil o mracích ze západu, které dolehnou na Helladu. Spory mezi Hellény by se měly odložit na příhodnější dobu...; srov. zde níže a následující roky, hlavně rok 215, další protiřímská varování viz rok 211 a 207. Podobně ovšem uvažovali i Římané a začali hellénský svět škatulkovat podle svých zájmů: z Filippovy Makedonie měli jisté obavy.

Koncem září se Filippos V. vypravil proti dynastovi Skerdiláidovi na makedonsko-illyrské pomezí a s úspěchem obsadil celou oblast jezera Lychnis/dn. Ochridské. Proti Filippovi požádal Illyr o pomoc Římany, kteří mu poslali deset triér; viz následující rok.

Podle jistého výkladu by někdy v této době snad mohl Skerdiláidás (I.) zemřít a nástupcem se stal jeho syn Pleuratos II., popřípadě zemřel c. 212 Pinnés/Píneus. Viz však rok 212, kdy se snad stal ve skoderské říši nástupcem Pinnovým a za spoluvládce si přibral Pleurata. O Píneovi viz zde níže.

Na podzim, koncem září, v době podzimní rovnodennosti, se stal novým stratégem spolku Achájů již potřetí či počtvrté Tímoxenos (srov. rok 223). Byl zvolen na úřední rok 216/215, zároveň ale na zbytek tohoto roku úředního. • Tím se Achájové a Aitólové sjednotili v době nástupu úředníků do funkce. Předtím Achájové volili úředníky na archairesiích v březnu a svůj úřad nastupovali v květnu (viz původní volby roku 224).

 

Bitvou u Rafie/dn. arab. Rafah jižně od Gázy vyvrcholila čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221 a tohle byl její pátý rok trvání. Před bitvou se stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie (srov. rok 219) a velitel elitních seleukovských jednotek vplížil do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatora I. Král se však zdržoval právě jinde a zabil jen jeho lékaře. V pořádku se dostal zpět.

Antiochos se příliš spoléhal na zkušenosti svých vojáků. Armádu soustřeďoval v Láodikeji, která měla přízvisko Tráchys, lat. Scabiosa, na pramenech Orontu.

Sósibios, Filopatorův ministr, shromažďoval (již od roku 219, srov. tam) nejzkušenější kondottiéry tehdejší Hellady. U Rafie stáli na egyptské straně velitelé a majitelé žoldnéřských oddílů jako Echekratés z Thessalie, Fóxis z Melíteie, Eurylochos z evropské Magnésie, Sókratés z Théb, Knópiás z Allarie na Krétě, jenž působil již u Antigona III. Dósóna, Ptolemaios z Thasu, slavný kondottiér Andromachos z Aspendu, velitel ptolemaiovské falangy (později přešel na seleukovskou stranu), vyhlášený Polykratés z Argu, který sehrál významnou roli v dvorské politice, Filón z Knóssu, Ammónios z Barky a Dionýsios z Thrákie.

Sósibios dal rovněž vycvičit a do armády zařadit na dvacet tisíc Egypťanů, kteří tak poprvé bojovali v ptolemaiovských službách vedle Hellénů. Rozhodnutí mělo zakrátko i později zhoubný vliv na vnitropolitický vývoj, jak se soudívá.

Na Antiochově straně tolik věhlasných jmen angažováno nebylo, převládali "domácí" lidé. Byttakos z Makedonie velel lehkooděncům z východu říše, mimo jiné Dáaům, Aspasiános z Médie svým lidem, Zabdibélos deseti tisícům Arabů, Theodotos z Aitólie elitním jednotkám, Níkarchos a Theodotos Hémiolios falanze, Menedémos z Alaband Thrákům, Hippolos z Thessalie hellénským žoldnéřům, krétským Eurylochos a Zelys, jízdě Antiochův synovec Antipatros a Themisón.

Bitva u Rafie byla vybojována dne 22. června a byla největší, jakou spolu kdy Hellénové vybojovali; srov. ovšem s Ipsem roku 301. Ptolemaiovské vojsko čítalo 70 tisíc mužů pěchoty, 5700 jízdy a 73 slonů, seleukovské 62 tisíc pěchoty, šest tisíc jízdy a 102 slonů. Na obou stranách se musely povely překládat do mnoha jazyků. Bitvy se osobně účastnili králové Antiochos III. na jedné straně, a král Ptolemaios IV. Filopatór I. se svou sestrou Arsinoé III.

Ptolemaiovci sice na jednom křídlu zvítězili a obsadili Rafii, ale nebylo to vítězství přesvědčivé a strategicky významné. Přišli o většinu slonů, 1500 mužů pěchoty a sedm set jezdců, na seleukovské straně padlo na deset tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy a pouze pět slonů. Bitvu otevřel gigantický souboj slonů, v němž afričtí zcela jasně podlehli indickým, šestnáct jich bylo zabito v poli a ostatní z bitvy uprchli.

Antiochos porážku uznal a Ptolemaios se radoval z překvapivého vítězství, srov. rok 221. Filopatór I. podržel oblast Koilé Syrie čili Syrie s Foiníkií, stratégem znovu nabyté oblasti jmenoval Andromacha z Aspendu. Ptolemaiovská říše z této války však vyšla oslabena (viz pak rok 201). Seleukeia v Píerii zůstala po jednáních, která vedl Antiochův synovac Antipatros a Theodotos Hémilolios se Sósibiem, Seleukovcům až do konce dynastie.

Po bitvě u Rafie vypukly vzpoury v Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, přejmenovaném tak Hellény podle sídelního města, egyptsky No Amon, později Diospolis Megalé resp. lat. Magna. Nepokoje podněcovali domů se vracející egyptští vojáci, jimž vítězství u Rafie pozvedlo "národní" sebevědomí a kteří nebyli finančně uspokojeni. Byli po hellénsku ozbrojeni a revolta v Thébaidě byla ptolemaiovskou armádou potlačena až roku 211 (srov. i rok 207). • Kolem roku 210 zůstala na egyptském venkově jediným oběživem měděná mince. Počítalo se 240 měděných drachem do jedné stříbrné. O generaci později (roku 183) bylo měděných drachem do stříbrné již dvakrát tolik. 

 

Ve druhém roce druhé války púnské vypukly boje Římanů pod Cn. Corneliem Scipionem, viz rok předešlý, s Kartháginci pod Hannibalovým bratrem Hasdrubalem v Hispániích. V ústí řeky Hibéru porazili Římané ve spojenectví s Massilskými kartháginskou flotilu vedenou Himilkónem, která přišla o 25 lodí ze čtyřiceti. Stálým zimovištěm Římanů po celou doby války v Hispániích byla Tarracona severně od Hibéru, kterou nechal Hannibal předešlého roku při tažení do Pyrenejí nepovšimnutu.

Dále Cn. Cornelius s loďstvem neprorazil: plenil pobřeží a dva dny marně obléhal Ebusus na stejnojmenném ostrově (d. Ibiza). Pozemní válku dovedl překvapivě až ke Castulónu na úpatí dn. Sierry Moreny/saltus castulonensis, odkud pocházela Hannibalova manželka Imilce/Imilké, orétánská princezna (o jejím velkém věnu viz rok 228). Hasdrubal před ním ustoupil do Lúsítánie; ještě nikdy nebylo římské vojsko tak hluboko v Hispániích. Pro vzpouru mezi keltibérskými spojenci podnícenou bratry Indibilem (též Andobalés) a mladším Mandoniem, prokartháginskými vůdci Ilergetů. se musel ale stáhnout.

Koncem léta připlul s novou flotilou a se zásobovacími loděmi Gnaeův bratr proconsul P. Cornelius Scipio, který pak válku na hispánské frontě řídil. Tábořil před pevností Sagunta, kde drželi Kartháginci rukojmí z celé země jako záruku spojeneckého míru. Keltibérskému předákovi Abelukovi se podařilo přemluvit púnského velitele Bóstara, aby je v zájmu míru pustil domů; Abelux je pak v noci odvedl do římského tábora a získal stejnou vyděračskou výhodu, jakou předtím měli Kartháginci. Viz dále rok 214.

Kartháginci vyslali nové loďstvo o sedmdesáti lodích směrem na Sardinii a odtud k Pise, kde si mysleli, že je to právě Hannibalovo vojsko. Když proti nim vyrazila římská flotila pod konsulem Cn. Serviliem o 120 lodích, vrátili se přes Sardinii domů. Cn. Servilius přes Lilybaion pokračoval do Afriky, vzal výpalné od obyvatel ostrova Kerkiny, posádku vložil na Kossýru (viz rok 255) a pak se vrátil do Lilybaia (Cn. Servilius Geminus padl u Cann, kde velel středu).

V Itálii vytáhl Hannibal s Púny z Popádí bažinatým terénem do Etrúrie k Arretiu. Cestou přišel o posledního slona a sám oslepl na jedno oko.

22. června, ve stejný den jako na druhé straně Středomoří bitva u Rafie, vybojoval Hannibal v severní Itálii bitvu u Trasimenského jezera, v níž vlákal do léčky Římany a mimo jiné padl konsul C. Flaminius zabit jakýmisi Kelty a s ním patnáct tisíc vojáků (ale jenom 1500 padlých na kartháginské straně, většinou Keltů) a stejné množství Římanů bylo Púny zajato.

Po Hannibalově boku bojovali dva jeho bratři Mágón a Maharbal, velitel Ibérů. Kartháginci pak porazili jízdu vedenou C. Centeniem, kterého vyslal konsul Cn. Servilius z Arimina. Hannibal nerušeně prošel Umbrií a Picenem a dorazil na Jadran. Vojsko si odpočalo a odtud poslal po moři prvního posla do Karthága.

Odtud Kartháginci táhli přes území Marrucinů a Frentanů do Iapygie. Sledován Římany pod Q. Fabiem obrátil do Samnia do okolí Capuy, ale z falernského kraje na severu Kampánie se obrátil a s velkou kořistí odtáhl do zimovišť v ápulské Lucerii a okolí (sem spadá známá noční lest s dobytkem s upevněnými loučemi na rozích, kteří upoutali pozornost Římanů a Púnové mohli v klidu projít soutěskou).

Po ztracené bitvě byl zvolen prodiktátorem, pak diktátorem (podruhé) Q. Fabius Maximus Verrucosus. Poněvadž viděl, že Římané nejsou s to Hannibala porazit v otevřené bitvě, prosazoval taktiku "containmentu", sledování púnské armády, omezování jejích zásobovacích možností a přístupu ke spojencům. Politika to byla psychologicky náročná a velmi nákladná: Římané byli odkázáni na dovoz obilí ze Sardinie, a nákupy na Sicílii a asi též v Egyptě. Římané slíbili na odvrácení nebezpečí vykonat mimořádné státní obětiny/ver sacrum, svaté jaro: k jejich uskutečnění ale došlo až po 22 letech, po 15. březnu roku 195.

Poněvadž byl stát v nebezpečí, vysadil senát platnost Genuciova zákona z roku 342, viz tam, zakazující vykonávat jakýkoli vysoký úřad dvakrát v deseti letech po sobě. Opatření zřejmě nebylo po válce obnoveno. Římané vyslali t. r. ke králi Filippovi V. vyslance s žádostí o vydání Démétria z Faru. To bylo v Makedonii odmítnuto, viz rok 219, vždyť to byl králův poradce. Druhé poselství směřovalo (asi do Skodry) za králem Píneem, synem Agrónovým, viz rok 230, aby žádalo o vyplacení sjednaného tributu, nebo any smlouvu o přátelství prodloužilo, pak by ale měli Římané vybrat od Illyrů rukojmí. Jak to dopadlo, nevíme: o Píneovi to byla poslední zmínka v chronografiích, viz zde výše a rok 212.

Koncem roku bylo v Římě ukřižováno dvacet pět otroků za protistátní spiknutí, co bylo cílem nevíme, a jejich udavač obdržel svobodu a 25 tisíc assů k tomu. Po dvou letech pátrání byl dopaden kartháginský špión: Římané mu usekli ruce a propustili.

Král Hierón II. Syrákúský poslal Římanům dary a pomocné jednotky pro válku s Púny.

 

************************************************************

216.

Ol. 141, 1

Dorotheos z Rhodu

96 SE

32 AE

(Hagniás)

a. u. c. 538

L. Aemilius Paullus II. a C. Terentius Varro

M. Iunius Pera dict. a M. Fabius Buteo dict.

************************************************************

Boiótarchem byl Theotímos.

Král Filippos V. se záčátkem roku vypravil s čerstvě vybudovanou flotilou stovky lodí stavěných podle illyrských lembů kolem Peloponnésu, přes Leukas na Kefallénii. Nezamýšlel udělat z Makedonie námořní velmoc, ale snažil se vycvičit své lidi v plavbě, aby snadněji přepravoval své pozemní síly. Snad též uvažoval o nabytí kontroly nad illyrským pobřežím, viz rok 213sqq. O flotile informoval Skerdiláidás své římské spojence, takže se mladý král setkal někdy před cannenskou bitvou s deseti římskými válečnými loděmi, které připlouvaly z Rhégia. Byla to první římská flotila v hellénských vodách. Ke střetnutí nedošlo, Filippos se vyděsil, uhnul a plul domů. V hannibalské válce střežilo italské jaderské pobřeží a vody mezi Brundisiem a Tarentem 25 válečných lodí, s vypuknutím války s Filippem následujícího roku čítala flotila lodí 55. 

Filippos poslal jako vyslance k Hannibalovi do Itálie Xenofana z Athén. Římané ho zajali, ale později propustili, když tvrdil, že je na cestě do Říma, kde měl dojednat spojenectví (srov. roky 215 a 212). Touto lstí dorazil k Hannibalovi do Kampánie.

 

V létě se vypravil Seleukovec Antiochos III. ze Syrie přes Tauros do Anatolie proti usurpátorovi Acháiovi. Antiochovými spojenci se stali král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos a Attalos I. Sótér, jemuž Antiochos zřejmě uznal dědičnou královládu (srov. rok 225) • Attalovci byli v tomto případě poprvé a naposledy spojenci Seleukovců v positivním smyslu. Říše Acháia II., který byl nyní již bez pomoci Ptolemaia IV. Filopatora I., zůstala omezena na okolí Sard.

Prúsiás po bitvě u Arisbé u Abýdu zcela zničil a vyhladil keltské Aigoságy, kteří volně plenili v oblasti Helléspontu a oblehli Ílion (srov. rok 218).

 

V Itálii byla ve třetím roce druhé púnské války po několikaměsíčních posičních manévrech obou armád vybojována jedna z nejproslulejších bitev dějin, bitva u Cann v Ápúlii/řec. Kannai, lat. Cannae. Konsul Terentius Varro ve shodě s většinou senátu tlačil na vybojování polní bitvy, jeho kolega Aemilius Paullus zastával stanovisko Fabia Maxima takových akcí se zdržovat. Kartháginci pod Hannibalem, necelých padesát tisíc mužů, rozdrtili obě římské konsulské armády. 2. sextilia (= později augusta, tj. 2. srpna, podle předjuliánského kalendáře v červenci), zůstalo na bojišti z osmdesátitisícového vojska na padesát až šedesát tisíc Římanů a spojenců, mezi nimi jeden z konsulů L. Aemilius Paullus; velká část zbytku padla do zajetí. Kartháginci přišli o šest tisíc mužů, z toho čtyři tisíce bylo keltských spojenců a 1500 Ibérů.

V Římě hysterie, jíž dokonce propadla část senátu. M. Caecilius Metellus dokonce navrhoval vystěhovat se z Itálie (!). Roku 209 byl s jinými při censu zata ze senátu vyloučen. Canny byla největší porážka Římanů v jejich předkřesťanských dějinách, přesto senát odmítl púnskou nabídku o vykoupení zajatců; z velké části byli prodáni do otroctví do Hellady, nebo skončili v Karthágu. Již nikdo nevysvětlí, proč Hannibal nevyužil svého velkolepého vítězství k pochodu na Řím ("Hannibal ante portas"; srov. rok 211). Důvodem mohla být jeho obava z dlouhého obléhání, kromě toho likvidace Města nebyla zřejmě cílem války, srov. rok 218.

Zámožná Ápulka Bussa z Canusia se po bitvě starala o menáž pro až deset tisíc vojáků s konsulem C. Terentiem, za což byla po válce senátem vyznamenána (a kupodivu Hannibalem předtím netrestána, ačkoli ve městě tábořil). K Hannibalovi se připojily Capua a celá Kampánie (do roku 211; srov. rok 338), kromě toho stáli při Púnech Ápúlové, Lúkánové, většina hellénských měst a Keltové. Bojováno o Neápolis a celou jižní Itálii; kampánská Nola setrvala na římské straně díky předákovi L. Bantiovi, hrdinovi od Cann. • Capujské ke spojenectví s Púny přemluvil magnát Pacuvius Calavius a bratři Pacuvius a Stheneus Ninniové Celerové. Římanům věrnost uchoval Decius Magius, který odmítal vpustit Hannibala do města: za to byl od něho jat a poslán do Karthága. Bouře ale loď odchýlila do Kýrény a Decius požádal o asyl, které mu pak osobně v Alexandreji potvrdil Ptolemaios IV. Filopatór. 

Hannibalův generál Himilkón obsadil v zemi Bruttiů Petélie, která vydržela jedenáctiměsíční obléhání a obyvatelé kapitulovali s římským svolením (Petélským později Římané vlast vrátili a udělili jim plnou svobodu s právem mincovní ražby). Bruttiové stojící na kartháginské straně dobyli s výjimkou hradu Krotón; srov. rok následující. Lokridští aristokraté se dali na bruttijskou stranu, Rhégion zůstalo prořímské. Od Římanů zběhl i syn a spoluvládce Hieróna II. Syrákúského Gelón II., ale záhy po své zradě zemřel; není známo jak. Hierón stál věrně při Římanech a zásoboval je obilím.

 

V Galliích krutě podlehli Římané púnským spojencům Bojům. Praetor L. Postumius Albinus, dvojnásobný konsul, viz rok 229, a designovaný konsul na rok 215, padl se dvěma legiemi do léčky kdesi na jih od Pádu ("silva litana") a většina Římanů a jejich spojenců byla Kelty pobita. Postumiovu hlavu zasadili Bojové do zlata a používali ji údajně k úlitbám během kultovních úkonů. Je to první případ "pití" z lebky v Evropě v historické době; o dovozu zvyklosti z hunského prostředí viz rok 177 a dalších souvislostech viz v indexu s. v. oběti lidské.  

Pokračovaly boje v HispániíchHasdrubal na jihu válčil s Tartésy, jejichž jeden vůdce Chalbus se dal na římskou stranu, byl však Kartháginci poražen. Z Karthága dostal Hasdrubal rozkaz, aby se vydal do Itálie. Jakmile se zpráva o tom roznesla, Keltibérové přeběhli masově k Římanům. Hasdrubal táhl s armádou na sever k Hibéru, kde ve druhé bitvě byla Římany rozprášena a od výpravy do Itálie sešlo.

 

Římský stát byl po bitvě u Cann v nejhlubší mocenské krisi od dob keltské okupace před více než 170 roky. Stát byl bez peněz, neboť vyzbrojil do pole i otroky (zvané volones/dobrovolníci) a neměl na placení žoldu a menáže pro sicilské loďstvo. K tomu byly usvědčeny ze zneuctění vestálky Opimia a Floronia. První byla zaživa zahrabána do země u Collinské brány, druhá si vzala život sama. Pontifikův písař L. Cantilius byl pro poměr s Floronií ubit pruty k smrti.

Po všech těchto neblahých událostech poslali Římané do Delf s dotazem na boha senátorskou komisi. Jejím členem byl mj. Q. Fabius Pictor, který po hannibalské válce řecky sepsal její a starší dějiny a stal se tak prvním římským historikem-annalistou (srov. rok 753).

Dictatorem pro řízení státu/rei gerendae causa byl zvolen M. Iunius Pera, který dal svobodu otrokům i odsouzeným zločincům a sestavil vojsko 25 tisíc ozbrojenců vybavených zbraněmi z keltské kořisti. Později dostal „kolegu“ pro doplnění senátu v osobě censora M. Fabia Buteona: poprvé a naposledy měl Řím současně dva diktátory.

V Římě byli do podzemní kobky zaživa zazděni jako smírná oběť podzemním bohům Řek s Řekyní a Kelt s Keltkou. • Byl to poslední známý případ lidské oběti v Římě, přinášené v okamžicích nejvyššího ohrožení státu (nepřítel, mor; viz rok 97). Koncem roku 216 byl při volbách konsulů zvolen L. Postumius Albinus III., který však právě v téže době padl v bitvě proti Bojům (viz zde výše). Volbu M. Claudia Marcella odmítli bohové, když zahřmělo, tak se stal definitivní volbou konsulem na rok 215 potřetí Q. Fabius Cunctator.

 

************************************************************

215.

Ol. 141, 2

97 SE

33 AE

(Dioklés III.)

a. u. c. 539

M. Fabius Buteo dict.

Ti. Sempronius Gracchus I. a Q. Fabius Maximus Cunctator III. cos. suff., viz dole;

M. Claudius Marcellus II., cos. suff.

************************************************************

Boiótarchem někdy mezi lety 215 až 208 byl Dámofilos. Do tohoto období lze zařadit více jmen; jméno dalšího boiótarcha viz rok 208.

V létě uzavřel král Filippos V. spojenectví s Kartháginci proti Římanům s tím, že po válce připadne Itálie Púnům, římská území v Illyrii Makedonům. Filippův diplomat Xenofanés Athénský i s Hannibalovými vyslanci byli na zpáteční cestě opět Římany zadržen, tentokrát na moři (srov. předešlý rok a rok 212) a s doprovodem a listinami držen v Římě. Filippos se o zajetí dozvěděl, ale neznal podmínky smlouvy: poslal proto v čele druhého poselství jistého Hérákleita, jemuž se cesta k Hannibalovi i zpět vydařila. Koncem léta tedy vypukla první válka makedonská, která trvala do roku 205. Byla to vlastně válka Filippa (23) proti římským spojencům v Helladě (srov. rok 200).

Filippův útok na Korkýru, která byla římským spojencem již od roku 228, se nezdařil. Zároveň slábl vliv Aráta ze Sikyónu u makedonského dvora a vrchu nyní nabyl jadranský pirát Démétrios z Faru, v Makedonii od roku 219. Začala se měnit Filippova politika vůči Hellénům. Démétrios Filippovi doporučoval zmocnit se Akrokorinthu i messénské Ithómy: "Budeš-li držet oba rohy, bude kráva (= Peloponnésos) tvoje."

V Acháji vypukly spory mezi „aristokraty“, v tomto případě majetnějšími občany, kteří se vrátili po míru v Naupáktu roku 217 ze svých exilů, a „starými občany“, které vedl Gorgos, syn Euklétův. „Aristokratické“ režimy byly v achájských státech svrženy zřejmě po naupáktském míru a občanská práva byla ve státech spolku rozšířena snížením majetkového censu.

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj patnáctý úřad stratéga Achájů (srov. rok 217).

Pak vypukla válka Achájů s Messénií, která byla až do této doby jejich spojencem. Dobu jejího trvání a vlastní průběh neznáme. Zřejmě byla součástí bojů první války makedonské a asi byla ukončena mírem ve Foiníké roku 205. Filippos s oběma Aráty a s Démétriem z Faru vpadl do Messénie a král obětoval na hoře Ithómé (srov. následující rok).

 

Král Antiochos III. oblehl Acháia II. v Sardech. Acháios se opevnil na hradě, velitelem města byl Aribázos. Acháiovo obklíčení předcházela velmi krutá válka orientálních dimensí.

 

V Bosporské říši zemřel král Spartokos IV. (vládl od roku asi 245), pravděpodobně bez mužských potomků, a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytana (II.).

 

V Syrákúsách zemřel král Sikeliótů Hierón II. (vládl od roku 274, jako král od roku 270). Jeho nástupcem se stal Hierónymos, syn Hierónova syna a spoluvládce Gelóna II. s Néréidou, dcerou Pyrrha II. Épeirského. Hierónymos (asi 15) vládl jen třináct měsíců. Poručnictví mladého Hierónyma, který na rozdíl od svého otce a děda dal na panovnickou nádheru, tvořilo patnáct mužů, mezi nimiž vynikali Adránodóros, manžel Hierónovy a Filistidiny dcery Dámaréty (II.), Zóippos, manžel jejich druhé dcery Hérákleie, a Themistos, manžel Gelónovy dcery Harmoneie.

Hierón II. (90) zemřel na jaře a již v průběhu roku bylo poručnictví ukončeno.

 

Ve čtvrtém roce druhé púnské války se rozšířily boje v jižní Itálii, pokračovaly v Hispániích a římská flotila plenila africké pobřeží (poprvé v této válce; viz dále roky 212, 207, 205 a 204). V Kampánii ubránili Římané Kýmské/Cumae před Hannibalem, který po krátkém obléhání odtáhl. Hannibalův hlavní tábor byl v Tifatách východně od Capuy. M. Claudius Marcellus porazil v létě u Noly Hannibala a Římané se zmocnili dvou slonů a čtyři zabili. 

Předtím, v době sardských událostí, totiž připlul do Loker, hlavního púnského garnisonu a spojence v jižní Itálii, nauarchos Bolmilkar s posilami, proviantem a slony z Karthága (srov. poznámku roku 203).

Púnský agent Hannón vzbouřil Sardy, na pomoc přijel námořní výsadek vedený Hasdrubalem řečeným Holohlavým, Calvus (výprava se zpozdila, když ji bouře zahnala k Baleárám). Římané pod T. Manliem Torquatem, dvojnásobným konsulem a jednou censorem, který Sardínii již jednou pacifikoval (viz rok 235), Sardy s Kartháginci porazili u Caralis, dnešní Cagliari; Hasdrubal s Hannónem a jistým Mágónem, vzdáleným Hannibalovým příbuzným, zajati, vůdce Sardů Hostius padl a jeho otec, nejbohatší ze Sardů Hampsicora, si vzal na útěku život. Poté provincie opět Římany pacifikována.

Na hispánské frontě Cn. a P. Corneliové Scipioni na Hibéru porazili vrchního velitele Kartháginců, když se pokoušel proniknout za Hannibalem do Itálie. Později porazili dvakrát Karthágince na jihu a osvobodili od púnského obléhání město Iliturgis (které později ale změnilo strany).  

Obyvatelé poloprázdného Krotónu s hradbami po obvodu dlouhými osmnáct kilometrů (viz roky 272 a 270) po dobývání Bruttiy předešlého roku na naléhání démagóga Aristomacha uzavřeli s Púny a Bruttiy dohodu a vyklidili město i hrad a odešli do Loker; Lokry a Rhégion se otevřely Karhágincům několik týdnů předtím s podmínkou, že do nich nebudou vpuštěni Bruttiové, jimiž Helléni opovrhovali (ale také se jich báli). 

 

V Římě byl přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen: zlata na sobě směly mít jen polovinu unce nebo-li 13,6 gramů, dostaly zákaz pestrobarevných oděvů a projížděk v bigách, dvouspřeží. Navrhovatelem zákona byl C. Oppius, tribun lidu, proto se zákon nazývá Oppiův/lex Oppia. Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na válku a platil do roku 195 (srov. tam). • Už z roku 220 z censury C. Flaminia pocházel zákon nařizující barvířům uchovávat přirozenou barvu látek, podle asi tribuna lidu Metilia (celé jméno neznáme) zvaný lex Metilia de fullonibus, zřejmě první opatření proti luxusu.

První zmínka o společnostech dodávající armádě proviant: devatenáct jezdců utvořilo tři firmy na zásobování hispánské armády na dluh, neboť státní pokladna byla vyčerpána. Stát garantoval zboží proti zničení v bouři nebo nepřítelem. Válečných dluhů se S. P. Q. R. zbavil roku 187.

Toho roku postihla Řím s okolím dvakrát těžká povodeň. 

 

************************************************************

214.

Ol. 141, 3

98 SE

34 AE

(Eufilétos)

a. u. c. 540

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator IV. a M. Claudius Marcellus III.

************************************************************

Ve druhém roce první makedonské války se král Filippos V. vypravil s flotilou 120 lehkých bojových lodí/lembů do Épeiru, oblehl římského spojence Apollónii (spojencem S. P. Q. R. od roku 228) a dobyl Órikos. Órikos ale brzy na to dobyl zpět velitel římské flotily (velitelem v Helladě až do roku 211) M. Valerius Laevinus s výsadkem ze svých pětiřadek/quiqueremes a poskytl rychlou pomoc Apollónii. Zde byl Filippos s vojáky zaskočen praefektem Q. Naeviem Cristou, unikl na poslední chvíli a musel dokonce spálit své lodě, aby se jich nezmocnili Římané. Makedonci se pak oloupení a zčásti beze zbraní stáhli domů po souši (srov. rok 211), Valeriovo vojsko přezimovalo v Óriku.

V polovině roku se Filippos vypravil do Messénie, aby se jí zmocnil. Více o této akci není známo. O něco později se do Messénie vypravil i Démétrios z Faru. V bojích zde našel svou smrt. Démétrios byl dynastou v Illyrii od roku 229 do roku 219. Jeho konec lze zařadit i do roku 212.

Skerdiláidás, illyrský spojenec Římanů, vyplenil zemi illyrských Dassaretů, Filippových spojenců (srov. s údaji roku 217 a 212).

 

Po ročním obléhání zásluhou Kréťana Lagory a Aitóla Theodota, obou předtím v ptolemaiovských službách, dobyl král Antiochos III. Sard (viz předešlý rok), ale nikoli ještě jejich hradu (viz následující rok)

 

V Syrákúsách vypukly na dvoře Hierónymově spory o orientaci státu: Adránodóros a Zóippos, manželé Hierónových dcer Dámaréty (II.) a Hérákleie, přemluvili Hierónyma, aby začal jednat s Hannibalem o spojenectví proti Římanům. Jako Hannibalovi vyslanci přišli do města bratři Hippokratés a Epikýdés, oba narození v Karthágu z hellénského otce, po matce Púnové, oba s domovským právem v Herbéssu. Jejich děd, jméno neznáme, musel opustit rodné Syrákúsy, neboť zavraždil Agatharcha, syna Agathokleova, srov. rok 299.

Hierónymos uzavřel s Kartháginci spojenectví a římského se zřekl. Jeho prořímský parasítos a poradce Thrasón zvaný Karcharos/"Zubatec", proslulý tím, že neustále pil nezředěné víno, byl po intrikách jiného parasíta a lichotníka/kolax jménem Sósis n. Ósis zabit a puč byl dokonán. Byla obnovena hellénsko-kartháginská dohoda o dělení ostrova napůl z roku 383 s hranicemi na obou řekách Hímerách a král Hierónymos zahájil dobývání Sicílie na Římanech, jejich provincie (viz rok 241 a 227). Protože ale zamýšlel zmocnit se celého ostrova, na což rovněž v Karthágu za slib vojenské intervence do Itálie přistoupili, zosnovali Kartháginci a jejich agenti Hippokratés a Epikýdés spiknutí části Hierónymovy gardy.

V Leontínách byl pak chlapecký král žoldnéři, které vedl Deinomenés, někdy v době začínajícího léta zavražděn. Hierónymos vládl krátce (srov. předešlý rok).

V Syrákúsách nebyla obnovena monarchie, která byla syrákúskou státní formou od roku 270, ale stát se vrátil k předhierónovské démokratické ústavě. V jeho čele stálo patnáct stratégů, srov. s patnácti poručníky předešlého roku, prvním z nich byl Adránodóros ve společnosti těch, kteří Hierónyma zavraždili. Krátce poté byli při pokusu o zvrat na pokyn Hippokrata s Epikýdem zabiti Adránodóros, Themistos, Dámarété, dcera Hierónova, Harmonie, dcera Gelónova, a Hérákleia, Hierónova dcera a manželka Zóippova, který byl vyslancem v Alexandreji a domů se už nevrátil, se dvěma dcerami (srov. předešlý rok).

Krátce po Hierónymově smrti se na Sicílii objevil konsul M. Claudius Marcellus s vojskem. Stratégové obnovili spojenectví s Římem. Po Claudiově odchodu však vzrostla obliba Hippokrata a Epikýda. V zimě, asi už začátkem roku 213, se oba kartháginští agenti se vzbouřenými žoldnéři vrátili z Leontín do Syrákús, zosnovali povstání, dali povraždit stratégy a vládli formou vojenské diktatury. Syrákúsy po několika měsících přišly o "démokratii" a opět se staly spojenci Karthága. Později se ještě Deinomenés pokusil na veřejnosti zavraždit Hippokrata, byl ale v činu předstižen.

 

Pátým rokem pokračovaly boje druhé púnské války v jižní Itálii, kde měl Hannibal navrh, a v Hispániích, kde Římané pod Cn. Corneliem Scipionem téměř dobyli púnský tábor u Mundy (zastavil boj, protože byl zraněn do stehna, ale i tak zůstalo prý na bojiště dvanáct tisíc padlých nepřátel a dokonce bylo prý střelami zabito 39 slonů, což je nepochybně evropský rekord). O něco později zvítěli Římané pod Cn. Scipionem neseným v nosítkách v bitvě u lokality Aurinx, kde zajali osm slonů a tři zabili. Posléze Římané dobyli Saguntum (srov. rok 219sq.). Hasdrubal, syn Geskónův, porazil v Hispániích ibérské spojence Římanů.

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus u Beneventa porazil Karthágince s Lúkány a Bruttiy vedených asi Hannónem, který působil po Cannách na jihu Itálie, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům bojujícím v legiích druhým rokem svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu: "kdo ustoupí, zemře otrockou smrtí (tedy asi ukřižováním)". Hannibal krátce na to nebyl ani tentokrát pod Nolou v Kampánii úspěšný a odtáhl směrem na Tarás. V Kampánii ho několik Tarentinců ujišťovalo o snadném převzetí města, když se ale nic pod městem nedělo, Hannibal odtáhl do Ápúlie, kde přezimoval.  Po zbytek války operoval Hannibal v Itálii pouze na jih od Říma. • Gracchus pod dojmem propouštění otroků na svobodu dal postavit za peníze vybrané na pokutách na Aventinu chrám Svobodě/Libertatis; majitelé popuštěných otroků dostali od státu potvrzení a své nároky na náhradu uplatnili až po válce. 

Římané měli ten rok v poli osmnáct legií po pěti tisích mužích (roku 212 již 23, roku 208 o dvě méně) a na mořích 150 válečných lodí. Poprvé v rámci válečné ekonomiky a v době nedostatku posádek na lodi z nařízeních konsulů přikázali bohatým lidem nést náklady na válku na svých bedrech: lidé s censem z roku 220 mezi padesáti až sto tisíci assy museli postavit námořníka s půlročním žoldem, z příjmové skupiny sto až tři sta tisíc assů námořníky tři a k tomu jejich celoroční služné. Opatření jakoby inspirované athénskými leitúrgiemi.

 

V Kýréně se narodil filosof a scholarchos nové Akadémie Karneadés. Scholarchem byl v letech 164/161 až 137, zemřel v Athénách roku 129.

 

************************************************************

213.

Ol. 141, 4

99 SE

35 AE

(Hérákleitos I.)

a. u. c. 541

Q. Fabius Maximus, syn Cunctatorův, a Ti. Sempronius Gracchus II.

C. Claudius Centó pro volby konsulů dict.

************************************************************

Ve třetím roce první makedonské války si podrobil král Filippos V. v Illyrii Atintány a Parthíny a dobyl Lissos s protilehlým Akrolissem. Pak se mu podrobili další Illyrové, s nimi Ardiaiové, z nichž pocházel Skerdiláidás či Skordilaidás a jeho syn Pleuratos II. (viz následující rok). Přes úspěchy v Illyrii nemohl Filippos provést rozhodující operaci svého paktu s Hannibalem, přeplavit se do Itálie, poněvadž moře ovládali Římané. 

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achájů. Brzy na to se dozvěděl o tom, že Filippos svedl ženu Aráta juniora Polykrateiu z Argu. Arátos Starší zemřel v zimě tohoto roku v Aigiu (narozen roku 271). Krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil (srov. rok 212). • Podle protimakedonské tradice dal údajně Filippos Aráta zavraždit jedem, který mu měl podat Filippův stratégos na Peloponnésu Taurión. Arátos je jednou ze známých postav hellénských dějin. Dokázal strhnout ostatní k nesmyslným neuváženostem. Svou politickou krátkozrakost a provinční ctižádostivost léčil krutostí, zradou, pletichami a zákeřnosti, srov. události kolem Akrokorinthu, Argu, Mantineie atd.

 

V Anatolii skončila válka Antiocha III. proti usurpátorovi Acháiovi II. Sósibios, ministr krále Ptolemaia IV. Filopatora I., poslal z palácové správy na sardský hrad Bólia z Kréty, aby odtamtud pomohl Acháiovi uprchnout z obležení, v němž byl od roku 215. Dopředu mu Sósibios vyplatil deset talentů. Bólis měl v Antiochově vojsku známého krajana Kambyla, velitele Kréťanů v seleukovských službách. Přes Acháiovy přátele se napojili na vzdorokrále obleženého na sardském hradu. Acháios se dal v noci vylákat na místo slabě chráněné právě krétskými oddíly a myslel, že unikne do Syrie a zmocní se tam vlády.

Zradou Kréťanů, kteří se o ptolemaiovské peníze rozdělili a své záměry už vyjevili Antiochovi, byl Acháios jat. Antiochos III. byl zprvu při nočním setkání s Acháiem dojat k slzám, ale druhé dne dal zničeného bratrance krutým způsobem popravit: dal mu uřezat uši a nos, uříznout hlavu, kterou dal zabalit do vaku z oslí kůže a tělo bylo přibito na kříž.

Acháios II. byl králem od roku 221. Jeho manželka Láodiké a velitel vojska Aribázos s posádkou se vzdali vzápětí. Anatolští dynastové uznali seleukovskou navládu. Stratégem Cistaurie byl jmenován Zeuxis.

 

V Numidii se král Syfax rozhodl pro spojenectví s Římany, druhý z vládců Gala s Kartháginci (srov. o poměrech v Numidii roku 220). Syfax i Galův sedmnáctiletý syn Masinissa bojovali v Hispániích na straně svých spojenců. Někdy předtím, snad roku 214, byl v Numidii Syfax Galou poražen a do Hispánií odešel přes Gádés.

 

Šestého roku války s Púny zahájili na Sicílii Římané pod M. Claudiem Marcellem obléhání Syrákús (srov. převratový předešlý rok a viz rok následující)Také Kartháginci se pod Himilkónem vypravili s vojskem na Sicílii, aby posílili oddíly z roku 218, a dobyli Akragás. Hippokratés vyšel s částí žoldnéřů ze Syrákús, byl však proconsulem M. Claudiem poražen. Se zbytky se uchýlil k Himilkónovi. 

Aby předešel zradě, dal velitel římské posádky L. Pinarius vyvraždit obyvatele Henny shromážděné v divadle, M. Claudius obsadil sicilské Megary a přezimoval před Syrákúsami, Himilkón v Akragantu a Hippokratés v Morgantii (toto město bylo příští rok důkladně vypleněno Římany a ztratilo charakter polis; definitivně vyvráceno roku 36 během občanské války).

Druhý římský velitel na Sicílii Ap. Claudius Pulcher se vypravil do Říma, kde byl zvolen konsulem na příští rok.

Pokračovaly boje v jižní Itálii a v Hispániích. Části Keltibérů přešly za stejně vysoký žold na římskou stranu a staly se prvními cizími žoldnéři v římské armádě (viz následující rok).

Koncem roku v zimě se Hannibal, který od zimy 214/213 měl hlavní stan v ápúlské Salapii, zradou zmocnil Tarentu. Prokartháginskou strana vedli Níkón a Filomélos či Filomenés s Tragiskem kryjící své kontakty s Púny nočními loveckými výpravami do okolí. Šanci dostali v okamžiku, kdy římský velitel města M. Livius byl unaven po velké hostině, a vpustili do města Hannibala. Na akropoli se udržela římská posádka pod velením M. Livia (nezaměňovat se M. Liviem Salinatorem). • Tarenťany předtím pobouřil případ rukojmí držených v Římě, která se s pomocí tarentského vyslance Filey pokusila o útěk domů; byla dopadena a nešťastníci popraveni svržením z Tarpejské skály. 

Velký požár v Římě a částečně před hradbami.

 

************************************************************

212.

Ol. 142, 1

Krátés z Alexandreie

100 SE

36 AE

(Euandros II.)

a. u. c. 542

Q. Fulvius Flaccus III. a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************

Na této olympiádě zvítězil Kapros z Élidy jak v pankrátiu, tak v palé, tj. boxu, což se stalo poprvé od mýthického vítězství Hérákleova. (srov. rok 156, Ol. 156). Ten, kdo dosáhl Hérakleova výkonu, byl nazván paradoxoníkem (tj. „neočekávaným, překvapivým vítězem“): Kapros byl tedy prvním smrtelným paradoxoníkem po Hérákleovi. Na pýthiích zvítězil v zápasu již jako dorostenec a stejný úspěch jako na olympiádě zopakoval na pýthiích jako dospělý.

 

Král Filippos ve čtvrtém roce první makedonské války pokračoval v bojích v Illyrii, kde na Římanech dobyl Dimalos. Vyjednávání s Hannibalem o vyslání pomocných jednotek na Sicílii ztroskotalo. Jeho posel Dámippos byl opět Římany zachycen: třetí doklad perfektní agenturní sítě Římanů (srov. roky 216 a 215).

V létě se Polykrateji narodil Filippův syn Perseus. Zemřel v římském zajetí roku 165 (o aféře kolem Polykrateie viz předešlý rok). O mateřství Filippových synů panuje nejasnost. Je též možné, že Perseus už žil a narodil se z matky mimo královské lože, kdežto Polykrateiá porodila druhého syna Filippa V. Démétria (III.), s nímž král zacházel jako s nástupcem trůnu, byť mladším z obou synů, ale narozeným v purpuru. Mladším bratrem Persea a pravděpodobně ze stejné matky, jejíž jméno neznáme, byl Filippos. Perseus bratra po otcově smrti adoptoval a měl ho za svého královského dědice, upřednostňovaného před vlastním synem s Láodíkou V. Alexandrem. Filippos V. měl ještě dceru Apamu (IV.), provdanou za Prúsiu II. Bíthýnského, viz rok 177, a druhou, jejíž jméno neznáme, vyvdanou roku 184 za Téréa Odryského. 

 

Na podzim se stal stratégem spolku Aitólů Skopás. S dalším aitólským předákem Dorimachem uzavřeli v Naupáktu tajnou dohodu o spojenectví spolku s Římany, kterou Skopás vyjednal s velitelem římského expedičního sboru v Helladě M. Valeriem Laevinem. Dohoda byla zveřejněna až po dvou letech: ve válce s Makedonci měly připadnout domy, zdi a pole loupeživým Aitólům, vše pohyblivé včetně lidí mocichtivým Římanům.

Ke smlouvě přistoupili Skerdiláidovi Illyrové a Římané souhlasili s tím, aby se připojili i další z nepřátel Makedonie, viz rok 211. Takto vedená aitólsko-makedonská válka trvala do roku 206 (II. válka aitólsko-makedonská, srov. rok 322). • Aitólské spojenectví otevřelo Římanům cestu k dobytí Hellady: za padesát let budou hégemóny Hellady a za dalších dvacet let tu již bude provincie.

Aitólové vpadli do Thessalie, M. Valerius dobyl Zakynthos, Oiniady a Násos. Ještě v průběhu zimy se Zakynthos opět stal makedonským.

M. Valerius Laevinus s polovinou jaderské flotily přezimoval na Korkýře, Filippos V. v Pelle.

 

Ve skoderské illyrské říši pravděpodobně t. r. zemřel král Pinnés/Pinneus (nominálně vládl od roku 230). Skerdiláidás začal nad i nad touto částí Illyrů vládnout ze Skodry samostatně (srov. rok 228 a 217, zemřel roku 206). Za spoluvládce si přibral svého syna Pleurata II. (samostatně vládl do roku 181).

V Thrákii podlehl tohoto nebo následujícího roku Kanaros (Kauaros) Filhellén, nástupce a asi syn Komontoriův, vládce místní keltské říše Tylis, Thrákům a celý keltský element byl vítězi v této oblasti vyhlazen. • Říše Tylis existovala od roku 277 (viz tam, 255 a srov. rok 220). Kanaros/Kauaros garantoval roky bezpečnost plavby Úžinami a byl spojencem Býzantinců proti Thrákům a Bíthýnům. Mužem, který ho nám už neznámým zpsobem přivedl k záhubě, byl jeho poradce Sóstratos z Chalkédonu.

Thráčtí Odrysové, spojenci Makedonců, se v této době dělili na dvě či více samostatných knížectví. O nich a o jejich personalistice nejsme téměř vůbec informováni (viz dále rok 183 a 87).

 

Začátkem léta vpadl Antiochos III. do Armenie proti vzbouřivšímu se místnímu mladému dynastovi Xerxovi. Povstalec zpočátku unikal, ale po obležení sídelního města Armosata vydal sebe i svůj majetek do rukou Seleukovce. Antiochos jej omilostnil a zřejmě jako roční tribut od něj přijal tři sta talentů, tisíc koní a tisíc vystrojených mezků. Za to ho oženil se svou sestrou Antiochis a jako svatební dar mu odpustil část tributu dluženého Seleukovcům jeho otcem (Arsamés?).

Antiochis armenské království ovládla a pravděpodobně Xerxa brzy odstranila (viz rok 205, kdy byl zřejmě zabit). Antiochos rozdělil Armenii na západní a východní část, které spravovali satrapové Artaxiás a Zariadris či Zariadrés.

Kolem roku 212 mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů/katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězné válce Antiocha III. nad Acháiem. Oblast Palaistíny byla v této době sice stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200), nicméně podle dopisu, bývá někdy pokládán za podvrh starých židovských historiků, měli osadníci pocházet z Babylónie, kde žila velmi silná židovská komunita. Začátkem druhého století však již existovaly židovské obce po celé seleukovské Anatolii a později se staly semeništěm monotheistických sektářských hnutí, v tom křesťanství.

 

Na Sicílii v sedmém roce bojů druhé púnské války dobyl M. Claudius Marcellus na jaře po osmi měsících obléhání díky snížené pozornosti během třídenní Artemidiny slavnosti a po zradě Syrákúsana Sósistrata či Sósida městské čtvrti Epipolai, Tychá a Neápolis. Syrákúsy byly v obležení od předešlého roku. Koncem léta se proti obléhatelům vydali Himilkón s Hippokratem a obléhající M. Claudius byl obklíčen. Kartháginci se svými spojenci však začali v ležení umírat na jistou epidémii. Mezi oběťmi byli oba vojevůdci Himilkón a Hippokrates. • Zrádci Sósis a Hispánec Moirikos/Moericus, který vydal další čtvrti, dostali od Římanů občanství a množství nemovitostí ve vyvráceném městě a okolí; Moirikovi Hispánci obdrželi za odměnu půdu Morgantíny.

Za této situace opustil obléhanou Achradínu Epikýdés a unikl k Bomilkarovi, veliteli kartháginské flotily, operující kolem Sicílie. Bomilkar se vyhnul střetnutí s Římany na moři a Epikýdés odešel do Akragantu.

Ve zbývajících dosud obléhaných částech Syrákús, v Achradíně a na ostrově Ortygiá, byli při vzbouření lidu proti vládnoucí kartháginské klice pobiti velitelé Epikýdových žoldnéřů Polykleitos, Filistión a jiný Epikýdés, zvaný Sindón. Občané si zvolili stratégy a ti začali vyjednávat s Římany o míru. Žoldnéři se však proti novému režimu vzbouřili a začali vyjednávat s Římany na vlastní pěst.

V pozdním létě se Římanům podařilo dobýt Ortygie a Achradíny. Zbytek města byl pak dokonale vypleněn a veškeré obyvatelstvo prodáno do otroctví. Mezi zavražděnými byl i fysik a matematik Archimédés (ročník 287). Anekdotu o jeho posledních okamžicích života („Neruš mé kruhy/Noli tangere circulos meos“) je pravděpodobně třeba považovat za smyšlenku římské propagandy, která se chtěla v hellénském světě ospravedlnit za syrákúská jatka. • Spory o nemovitosti vedli syrákúští Helléni, kteří přežili, s římskou mocí ještě dlouho; roku 205 se domáhali splnění římských slibů, že nevinní dostanou své majetky zpět, na P. Corneliovi Scipionovi.

Syrákúsy byly jako obec obnoveny teprve Augustem. Do dnešních dnů zůstaly druhořadým středomořským městem, ačkoli až do založení egyptské Alexandreie byly největším městem celého hellénského světa a Středomoří!

V Itálii u Beneventa porazil Mágón vojsko Římanů pod Ti. Semproniem Gracchem, který padl. Praetor Cn. Fulvius Centimalus poražen u Herdonií v severní Ápulii; z 18 tis. Římanů prý uniklo jen dva tisíce (ze dva roky mu lokalita bude osudná, viz tam). Nato Římané oblehli kartháginskou Capuu, kterou ale Hannibal na čas osvobodil. Vojska obou konsulů odtáhla a Hannibal jejich část zničil v bitvě na řece Silarus (první bitva na Silaru, viz dále rok 71).

V jižní Itálii pokračovaly porážky Římanů. Hellénská města Thúrioi a Metapontion vyhnala po zprávě o popravě svých rukojmí, viz předešlý rok u Tarentu, Římany a byla obsazena Púny, jejichž posádky se tu udržely až do roku 203. Do vylidněných Thúrií později poslali Římané své kolonisty, kteří město přejmenovali na Kópiai/Copiae.

Římské loďstvo se podruhé v této válce vypravilo z Lilybaia do Afriky. Římané s osmdesáti pětiveslicemi pod T. Otaciliem Crassem vyplenili okolí Utiky, zmocnili se 130 nákladních lodí s obilím a dopravili je k Syrákúsám, pod jehož hradbami Římané trpěli nouzí o potraviny (srov. rok 215 a 207, 205 a 204). Potřetí v této válce plenil utické okolí roku 210 M. Valerius Messala, počtvrté opět Messala roku 208 v okolí Klypey/Clupea se stovkou lodí, kdy také porazil púnskou flotilu. Pátou expedici viz roku 207.

V Hispániích měli Púnové tři armády, jimž veleli Hasdrubal, syn Gyskónův, Maharbal a zkušený Hasdrubal, syn Hamilkarův, bratr Hannibalův. Kromě silných numidských posil pod Masinissou měli znovu v poli třicet slonů. V bojích s Kartháginci na horním toku Baety/Guadalquiviru padli římští velitelé, bratři P. a Cn. Cornelius Scipiones, Gnaeus 29 dnů po bratrovi uhořel obklíčen v jakési věži, když je opustili keltibérští spojenci (viz předešlý rok). Sourozencům Corneliům Scipionům se dařilo pět let držet Púny v Hispániích v defensivě a zajistili, aby se poloostrov nestal zdrojem posil a materiálové podpory pro Hannibalův expediční sbor v Itálii.

Za dočasného nástupce si vojsko zvolilo tribuna L. Marcia Septima, který dokázal armádu po obou porážkách organisovat Karthágince odrazit; v Římě se ale senátu znelíbilo, že vojevůdce zvolilo vojsko, viz rok následující: nebyl totiž senátorského ranku, ale rytířského.

V Římě byly jako prosebné hry proti moru založeny a poprvé uváděny apollinské hry/ludi Apollinares. Od roku 208 byly konány každoročně 13. července (lex Licinia de ludis Apollinaribus, datum navrženo městským praetorem P. Liciniem Varem: III. Non. Quinctiles), od Augusta 6. až 13. července.

 

************************************************************

211.

Ol. 142, 2

101 SE

37 AE

(Aischrón)

a. u. c. 543

Cn. Fulvius Centimalus Maximus a P. Sulpicius Galba Maximus I.

************************************************************

V pátém roce první makedonské války se makedonský král Filippos V. vypravil opět proti Apollónii a Óriku a opět neúspěšně (srov. rok 214). Odtud se obrátil do Illyrie, prošel Pelagonií, kde dobyl Sintii, kterou drželi Illyrové, a přes Pelagonii táhl do Lynkéstidy, kde obsadil její hlavní město Lynkos. pokračoval přes Bottiaiu a Thessalii do Thrákie. Jako odvetnou akci za předchozí vpády Maidů do Makedonie oblehl Formu, hlavní město thráckých Maidů v Rhodopech.

Ve stejnou dobu vpadli do Akarnánie Aitólové, ale Akarnány opět nezlomili. Filippos dobyl Formu a z Maidie se na výzvu tísněných Akarnánů jim vypravil na pomoc. Aitólové se vyhnuli střetnutí s Makedonci dříve než dorazili a Filippos přezimoval v Pelle. Spojili se s M. Valeriem Laevinem, velitelem římských jednotek v Helladě (od roku 214), a společně dobyli Antikyru ve Fókidě (roku 208 se opět stala fócko-makedonskou, zničena Římany roku 198).

Nástupcem Laevinovým byl v Římě jmenován P. Sulpicius Galba. V létě se ke spojenectví s Římany připojil anatolský dynasta, král v Pergamu Attalos I. Sótér, kdežto Prúsiás I. Chólos, král Bíthýnů a Attalův sok, se spojil s Filippem V. • Spojenectví s hellénisovanou paflagonskou dynastií attalovců se rychle stalo základním kamenem římské zahraniční politiky v Helladě a v oblastech dosud pod hégemónií říše Seleukovců. Attalovci pomohli Římanům s eliminací velmocenského vlivu Seleukovců, stejně jako přispěli k likvidaci makedonského státu, aby se nakonec stali hříčkou v rukou „lidu římského“ (viz rok 133).

Na stranu Aitólů se postavili Messéňané a Lakedaimonští: první a poslední dobrovolná společná koalice těchto dvou států v historii.

Ve Spartě zemřel král Lykúrgos (vládl od roku 219). Jeho syn Pelops byl ještě nezletilý (nominálně pak vládl do roku 207). Jeho poručníkem byl Máchanidás.

Na podzim se stal stratégem spolku Acháiů Euryleón. V zimě při diplomatických jednáních Filippa V., Akarnánů a Aitólů ve Spartě vyslanec Akarnánského spolku hájícího i zájmy makedonského krále Lykiskos z Akarnánie, když mluvil o spojenectví Sparty s Makedonci, jako první z Hellénů pronesl panhellénské výroky proti „římským barbarům“ s nimiž se ku zhoubě Hellady spojili Aitólové; Římany zotročující Hellény a loupící hellénský majetky srovnal s Peršany (srov. podobný tón u  Rhoďana Thrasykrata roku 207).

 Mluvil marně (srov. rok 217 a 207). Díky aitólským vyslancům Kleoníkovi a Chlaineovi zůstala Sparta, tradičně protimakedonská, aitólská, tzn. v tomto okamžiku římská (srov. roky 219 a 217).

 

Antiochos III. zahájil svou anabasi do horních satrapií (trvala až do roku 205, resp. 204; viz rok 208). Král se vypravil přes sídelní město horních satrapií Seleukeiu na Tigridu a přes Seleukeiu na Eulaiu, tj. Súsy, do Persie a odtud pak proti Parthům. • Byl vysloven názor, že hlavním důvodem expedice na východ/anabasis byla spíše než touha po obnově staré slávy snaha zajistit si větší přísun zlata ze sibiřských zdrojů, které k Seleukovcům přicházelo přes středoasijské oblasti. Seleukovská zlatá ražba se pro nedostatek vzácného kovu nemohla nikdy rovnat ražbě ptolemájovské (do Egypta přicházel žlutý kov tradičně z Núbie). Totéž platí o stříbrných seleukovských mincích: dokud patřila k říši Anatolie, byla stříbrná ražba kvalitní (srov. rok 188).

U Parthů zřejmě tohoto nebo předcházejícího roku zemřel král Arsakés II. Tíridátés (vládl od roku 248). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés III. Artabános I. (vládl do roku 191).

Pravděpodobně od tohoto roku se stal syn Antiocha III. Antiochos otcovým spoluvládcem a byl jím až do roku 192 (viz rok 209).

 

V Egyptě zřejmě tohoto roku přemohl stratégos Polykratés z Argu vzbouřence v Horním Egyptě a ukončil vzpouru, která vypukla již roku 217. O dozvucích povstání viz následující rok.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. se tohoto nebo následujícího roku oženil se svou sestrou Arsinoé III. (srov. rok 217). Roku 209 se pak narodil jejich syn Ptolemaios (V.) Epifanés. Filopatór I. vládl se svou sestrou společně až do roku 204 jako Theoi Filopatores, tj. Bohové milující (svého) otce.

V Meroé byl Filopatorovým současníkem hellénsky vzdělaný a obeznámený s filosofií kúšský vládce Erq-amani, řec. Ergamenés (srov. rok 220). Vládly mezi nimi přátelské vztahy. Mj. dali společně vystavět v Thébaidě chrám. Kúšský Ergamenés měl používat přízviska Filhellén. Přičítá se mu, že zlomil moc kněží z Meroé, kteří omezovali královládu příšerným způsobem: na základě výkladu snů a věšteb měli nad panovníky právo života a smrti. Jednoho dne dal kněží prostě povraždit. 

 

Po syrákúské katastrofě obnovili Kartháginci válku na Sicílii. Jejich veliteli byli Hannón, Epikýdés a další míšenec, Libyfoiníčan Myttonés z Hippakry (lat. Muttines), který velel numidským jezdcům. Byli však Římany poraženi na řece Hímeře. Numiďané se rozdělili: část, kterou vedl Myttonés, uvažovala o zradě. M. Claudius Marcellus odešel ze Sicílie do Říma, aby se mohl ucházet o svůj další konsulský úřad. S sebou do Latia na konci léta jako součást triumfu nad Syrákúsami přivedl osmnáct slonů.

V Itálii se Hannibal s jádrem svého vojska v osmém roce II. války púnské pleněním Latia dostal u Capénské brány na dohled Říma. Kartháginci se opět z neznámých důvodů neodhodlali město dobývat („Hannibal ante portas!“). Tradice je možná omyl historiografů, nebo srov. poznámku k roku 216.

Předtím přitáhl od Tarentu na pomoc obležené Capuy. Ve vojsku měl 33 slonů, ale konsulskou armádu před městem nedokázal porazit. Nechal věrné město na holičkách, učinil výpad k Římu, ale pak se obrátil na jih k Bruttiům. Římané po ročním obléhání získali zpět Capuu, věrnou dosud Hannibalovi: Capua se vzdala prokonsulovi Ap. Claudiovi Pulchrovi (srov. 216), který krátce nato zemřel. Vibius Virrius, který doporučoval přidat se k Púnům, a s ním 27 senátorů, před odevzdáním Římanům města vypilo otrávené víno. Posledním nejvyšším úředníkem Kampánů, meddix tuticus, byl Seppius Loesius.

Římané následujícího roku vyvlastnili naprostou většinu kampánského majetku a Capua stejně jako svaz kampánských měst zanikly jako státní útvar (srov. rok 438). Senát a kampánská elita byly popraveny, na tři sta šlechticů v internaci pomřelo, městští Kampánové byli zotročeni. Kampánské operace vedl Q. Fulvius Flaccus, který také nařídil popravy.

Do Hispánií byl převelen C. Claudius Nero, úspěšný u Capuy, který se s vojskem přeplavil z Puteol. Nahradil L. Marcia. Před rozhodnou bitvou s Hasdrubalem se dal obelstít a neuspěl; viz ovšem jeho úspěšný rok 207. Na podzim ho jako nový velitel pro hispánskou římskou armádu P. Cornelius Scipio, syn zde padnuvšího P. Cornelia (viz rok 212). Bylo mu teprve 25 a neměl věk pro žádný z kurulských úřadů. Do války odešel vybaven proconsulskými pravomocemi a imperiem nad všemi jednotkami v Hispánii. Konsulem byl zvolen teprve na rok 205 a to také ještě neměl předepsaných 43 roků (a neměl ani čtyřicet, když byl roku 199 zvolen censorem). Přesto zastával po zbytek hannibalské války desetiletí nejvyšší velitelské pravomoci (211-201). 

 

************************************************************

210.

Ol. 142, 3

102 SE

38 AE

(Sóstratos)

a. u. c. 544

M. Valerius Laevinus II. a M. Claudius Marcellus IV.

Q. Fulvius Flaccus dict. na dobu voleb

************************************************************

Jako velitel Lakedaimonských dobyl Máchanidás na Achájích Tegeu. Achájskou Dýmé dobyli Římané pod P. Sulpiciem Galbou. Město se pak připojilo k Élejským a s nimi setrvalo ve federaci zřejmě až do míru roku 205.

Římané dobyli na Achájích také ostrov Aigínu, který byl členem spolku od roku 229. P. Sulpicius ostrov předal (podle smlouvy z roku 212, viz) Aitólům a ti ho obratem za třicet talentů prodali králi Attalovi I. (předtím ovšem podle uvedené smlouvy Římané zotročili všechno obyvatelstvo, tj. pro daný okamžik také ostrov vylidnili). • V rukách Attalovců ostrov zůstal až do konce jejich říše, od roku 129 patřil k římské provincii.

Na podzim byl Attalos I. zvolen stratégem spolku Aitólů a tím se přímo dostal do války s králem Filippem V. Stratégem spolku Achájů se stal poprvé Kykliadás; někdy mezi lety 210 až 204 byl boiótarchem, nejvyšším úředníkem spolku Boiótů, Lykinos.

 

Druhého roku vojenského tažení do horních satrapií vybral Seleukovec Antiochos III. v Ekbatanách (dnešním íránském Hamadánu) "pokladnici" chrámu bohyně Anaítis, údajně na čtyři tisíce talentů; dřevěné stěny měly zlaté obložení a stecha byla ze stříbrných tašek. Většinu drahého kovu už tehdy z médského chrámu odnesli Antiochovi předci. • Anaítis/Anahita je stará íránská bohyně, jejíž kult byl od dob říše Peršanů místně rozšířen rovněž po Anatolii.

 

V Egyptě byla zavedena měděná mince, protože vznikl nedostatek stříbra, a to snad pro bariéru, kterou vytvořilo povstání v Thébaidě v letech 217 až 211: povstalci zablokovali dovoz stříbra z Núbie a z Púntu/Somálska. Poměr obou mincovních kovů byl stanoven na jedna ku šedesáti.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. poslal do Říma obilí a dary po té, co bylo prodlouženo římsko-egyptské spojenectví (srov. rok 275).

 

Na Sicílii v devátém roce II. púnské války přešel Myttonés s částí svých Numidů (viz předešlý rok) na římskou stranu a vpustil Římany do Akragantu. Za to se mu dostalo římského občanství a jeho Numidům půdy na Sicílii. Kartháginci Hannón a Epikýdés odešli s jádrem svého vojska do Afriky (namísto do Itálie za Hannibalem!) a Římané pod M. Valeriem Laevinem obsadili celý ostrov. • Tím také skončila vůbec poslední válka Kartháginců o Sicílii. S Římany v tomto konfliktu válčili od roku 218 (poprvé viz I. púnská válka). Války Kartháginců s Hellény o Sicílii začaly v roce 483 (viz), a bylo jich celkem devět (poslední skončila roku 275).

M. Valerius Laevinus zůstal na Sicílii několik let (?) a zaváděl v rozšířené provincii nové pořádky (srov. rok 227). Praetorem zde byl L. Cincius Alimentus, který později padl do kartháginského zajetí a po skončení této púnské války sepsal řecky římské dějiny.

Při pokusu dovést z pověření Marcellova obležené posádce v Tarentu proviant byl v námořní bitvě před přístavem poražen a zabit velitel Decius Quinctius. Vítěz Níkón byl posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele. 

Římané pod procos. Cn. Fulviem Centumalem poraženi Hannibalem u ápulské Herdonie, kterou Pún dobyl před dvěma roky právě na tehdejším praetorovi Fulviovi, jenž nyní v bitvě padl, viz rok 212; předáci města zrovna vyjednávali o přeběhnutí k Římanům a Hannibal je dal popravit. Potom zahájil M. Claudius Marcellus cunctatorovskou taktiku sledování púnského vojska: obě armády operovaly v Ápulii, Hannibal zradou přišel o Salapii, bez boje stály proti sobě u Venusie, nerozhodně celý den bojováno u Numistronu. V Capuy chtěli bratři Blossiové v čele téměř dvou stovek Kampánů podpálit římské ubikace, byli ale prozrazeni otroky a popraveni.

V Hispániích dobyl P. Cornelius Scipio Nové Karthágo, hlavní zásobovací přístav Púnů. Velká část obyvatel byla povražděna včetně psů a dobytka. Masakr skončil, jakmile vydal púnský velitel Magón pevnost. Do rukou Římanům padlo na deset tisíc zajatců a přes tři sta keltibérských rukojmí, mimo jiné manželka Mandonia, bratra Indibiliova. Scipio zahájil jednání s králem Numiďanů Syfakem, který ho žádal o pomoc (události lze datovat i do roku následujícího). Hamilkar s loďstvem poplenil na dvou místech Sardínii a s kořistí odplul do Karthága.

 

V Římě založili urození Kampánci z vendetty (viz předešlý rok) na sedmi místech požár. Vestin chrám zachránilo třináct otroků, které pak stát vykoupil a propustil na svobodu. Otrok-udavač, sluha Manus v kampánské rodině Calaviů, dostal za informaci svobodu a dvacet tisíc assů k tomu.

Kolem roku 210 se narodil Luscius Lanuvius, autor palliát a starší konkurent Terentiův. Jiná jeho životní data neznáme.

 

V Číně zemřel neočekávaně na výpravě mimo hlavní město Sien-jang/Xianyang 10. září císař Čchin Š’Chuang-ti (49), zakladatel dynastie Čchinů (králem Čchinů jako Čeng-wang od roku 247, "Prvním císařem" od roku 221); o rtuťových souvislostech viz rok 221. Byli s ním mladší syn Chu-chaj (19), kancléř Li S'/Li Si a hlavní správce u dvora eunuch Čao Kao/Zhao Gao. Císař nezanechal závěť a starší ze synů Fu-su s respektovaným generálem Meng Tchienem/Maeng Tian byli na severu země na stavbě Velké zdi. Čao Kao se s Chu Chajem spikli, zfalšovali císařovy listiny a nařídili Fu-suovi vzít si život: korunní princ poslechl. Generál Meng byl zatčen a ve vězení rovněž donucen vzít si život; jeho rodina byla vyvražděna.  

Úmrtí bylo u dvora dva měsíce tutláno, než dorazila výprava domů do Sien-jangu, srov. rok 221. Čchinův mladší syn a nástupce Chu-chaj či Er-š’ („Druhý císař“) vládl do roku 207 a bývá pokládán za posledního vládce této dynastie. Moc u dvora však držel Čao Kao, zhouba čchinovské dynastie. V Číně vzpoury a povstání, viz následující rok.