239-230

239.

Ol. 135, 2

73 SE

9 AE

(Lýsiás)

a. u. c. 515

C. Manlius Turrinus a Q. Valerius Falto

************************************************************

V Makedonii zemřel někdy v zimě král Antigonos II. Gonatás (v zemi vládl od roku 277, královský titul ale používal už od roku 285). Jeho nástupcem se stal nejstarší syn Démétrios II. zvaný Aitólikos/Aitólský (37; vládl do roku 229). Démétriův mladší nevlastní bratr Alkyoneus/Halkynoeus v té době již nežil (srov. roky 289 a 272).

Snad téhož roku zemřel v Épeiru král Alexandros II. (55), syn Pyrrhův s Lanassou, viz rok 295 (vládl od roku 272, narozen roku 294). Regentkou/spoluvládkyní (nebo to bylo rodinné trojvládí, triarchie? cf. děje ptolemaiovské a římské triumviráty) za Alexandrovy syny Pyrrha II. a Ptolemaia (II.) byla králova nevlastní sestra, manželka a matka obou synů a jedné dcery, viz zde níže, královna Olympias II. (c. 56; dobu jejich svatby neznáme), dcera Pyrrhova s první jeho manželkou Antigonou, která při jejím porodu zemřela, viz rok 295. Olympiadina spoluvláda trvalo do roku 234.

Alexandrovy smrti využili Aitólové a vpadli do Akarnánie, která byla tehdy epeirótská (srov. původní épeirótsko-aitólskou koalici z roku 263). Válka se táhla do roku 237 a pro Aitóly nebyla úspěšná; boje byly vlastně součástí tzv. démétriovské války (viz zde níže).

Olympias II. hledala podporu proti aitólské hrozbě u krále Makedonů Démétria II. Zřejmě o Épeiróťanka zaujala, že pro ni risknul budoucnost makedonských vztahů k seleukovské Syrii: Olympias II. s sebou přivedla svou dceru Fthíu II. s Alexandrem II. a Démétrios se hned zamiloval; už o ní však nebude slyšet, viz rok 235. Nicméně byl od roku 253, viz tam, ženat se Stratoníkou II., dcerou Antiocha I., a král ji nyní poslal zpět do Syrie (viz rok 235). Její dceru s Démétriem II. Apamu (III.) otec provdal za Ziaélova syna, pozdějšího krále Bíthýnů Prúsiu I., a stala se matkou Prúsiy II.

Makedonsko-syrské vztahy rozchod Démétria II. se Stratoníkou II., ačkoli se hodně snažila, nepoznamenal. U Seleuka II. Kalliníka, jehož byla tetou, usilovala o ukončení makedonsko-syrského spojenectví, ale marně: do rodu Seleukova, nyní přímo u dvora, pouze vnesla další spory (srov. rok 235). Démétrios byl ovšem ženat od roku 243 též s Níkaiou II., vdovou po Alexandrovi VII., a tehdy Stratoníké nevyváděla, zpráv o tom není: viz možné vysvětlení roku 243.

V Épeiru probíhaly těžké boje (viz zde nahoře). V květnu se stal Arátos ze Sikyónu počtvrté stratégem spolku Achájů. Se stratégem spolku Aitólů Pantaleontem sjednal spojenectví Achájů s Aitóly proti králi Démétriovi II. Tak po čtyřech letech klidu vypukla druhá démétriovská válka (trvala do roku 228). Roku 236 uzavřel Démétrios symmachii s Gortynou a jejími krétskými spojenci, ale o významu paktu pro válku nevíme nic. 

 

Zřejmě t. r. vpadli Parnové-Parthové pod králem Arsakem II. Tíridátem I. do Hyrkánie a obsadili ji. Tím bylo přerušeno přímé spojení hellénisované Baktrie se Středomořím. • Událost lze položit až do roku 235 (srov. tam). Teprve roku 239 mohl být zavražděn Andragorás (srov. roky 256 a 248).

 

Zemřel literát Arátos ze Sol (ročník 315), který od roku 274 pobýval u Antiocha Sótéra, předtím žil dva roky u dvora Antigona Gonaty.

Na makedonském dvoře tvořil jeden z nejvšestrannějších mužů starého věku Antigonos z Karystu na Euboji, literát, paradoxograf a sochař (srov. rok 230)V Rudiae/řec. Rhodai v Kalábrii se narodil pozdější epik a tragický básník Q. Ennius, vlastní otec římské literatury (zemřel roku 169).

 

V Africe ve válce žoldnéřské (vzpoura vypukla roku 241) se jeden z libyjských náčelníků Naravas přidal ke Karthágincům. Žoldnéři sloužící na ostrovech se vzbouřili a pobili Púny i s velitelem Bóstarem. Nové kartháginské vojsko přešlo k povstalcům a svého velitele Hannóna ukřižovalo. Žoldnéři nabídli Římanům Sardinii a Korsiku, když se nebudou vměšovat do jejich války s Kartháginci. Římané nabídku přijali (a později, roku 237, ji dokonce dostali potvrzenou též Kartháginci; srov. roky 238 a 237)! Žoldnéřům se dařilo, Karthágince pod velením Hannónovým (jiný od umučeného na Sardinii) před Utikou porazili. Umučili a zohavili Geskóna, kdysi svého velitele, i s několika sty Kartháginců, kteří jim padly do rukou. Od roku 238 byl vrchním velitelem Púnů opět Hamilkar Barak, kdysi vrchní velitel vojsk na Sicílii (srov. jeho kapitulaci roku 241; velitelem možná již od roku 240).

 

V Číně se vypravil Čcheng-ťiao/Chengjiao, mladší bratr Čenga/Zhenga (20), krále státu Čchin/Qin, proti státu Čao/Zhao. Vzbouřil se proti svému bratrovi a odpadl k Čao, kde obdržel údělné knížectví. Podle jiné zachované verse příběhu zemřel za vzpoury a jeho důstojníci byli Čchiny potrestáni smrtí.

 

************************************************************

238.

Ol. 135, 3

74 SE

10 AE

(Fanostratos)

a. u. c. 516

Ti. Sempronius Gracchus a P. Valerius Falto

************************************************************

Snad t. r. v létě, po vypršení úřadu stratéga spolku Achájů, který počtvrté nastoupil v květnu předešlého roku, podnikl Arátos ze Sikyónu svůj druhý, nyní soukromý, pokus o získání Argu; opět neúspěšně. Brzy poté následovala bitva na říčce Charés v Argolidě, v níž byl sice argívský vládce Aristippos, viz o něm rok 240, poražen, ale vítězství zůstalo Acháji nevyužito.

 

V egyptském Kanóbu/Kanópu byla zahájena stavba Osíridova chrámu (datum dokončení není známo; o tzv. kanóbském ediktu a kalendářní reformě viz pod Svátky). V zachovaném nápisu datovaném 7. březnem se objevuje i zmínka o tom, že panovník obětavě a "pro spásu lidí" dal dovést ze Syrie, Foiníkie, Kypru a dalších míst obilí: odjinud o nedostatku potravin v té době v Egyptě nevíme a příčinu neznáme. 

 

Hamilkar Barak vítězně ukončil boj s hlavní silou žoldnéřů, který se pro Karthágince od roku 241 nevyvíjel dobře a v podstatě ukončil válku žoldnéřů. Spendia a Autarita se zmocnil během vyjednávání mírových podmínek a oslabené jádro žoldnéřů (údajně v počtu čtyřiceti tisíc mužů) dal pobít v lokalitě dnes neznámé polohy jménem Prión.

Zajatí velitelé žoldnéřů byli ukřižováni před obleženým Tynétem. Při nenadálém výpadu žoldnéřů z města byl jeden z kartháginských velitelů Hannibal zajat, Mathós dal sundat z kříže mrtvého Spendia a na jeho místě ukřižovat Hannibala a u jeho nohou umučit třicet Kartháginců. Púnové definitivně zlomili odpor svých bývalých námezdných vojáků až následujícího roku.

Pro Sardinii, které se nechtěli Púnové vzdát (viz předešlý rok), vyhlásili Římané Karthágu válku: byla to vlastně „půldruhá válka púnská“ (trvala do následujícího roku)Na Korsice byla ustavena římská moc. Jako provincie byl ostrov organisován až roku 227 (srov. tam, 236 a roku 241).

 

Na severu Itálie vypukly nové boje Římanů s Boji (viz rok 236), které vedli Atis a Galatás, a s některým z ligurských kmenů (trvaly do roku 182, resp. 154). Bojové nejprve v poli porazili konsula P. Valeria, jakmile Říman obdržel posily, donutil Kelty k míru, viz ale rok následující. Ligury porazil druhý konsul Ti. Sempronius. Římané založili t. r. v Umbrii kolonii Spoletium.

V Římě na Aventinu byl zasvěcen chrám Libertě. Poprvé pořádány hry na počest bohyně květeny Flóry, jedné z nejstarších italských bohyní/lúdí flórálés (slavnost byla poprvé konána roku 241, hry a slavnosti pak každoročně 27. dubna až 3. května).

 

V Číně zemřel filosof Sün-c’ (narozen roku 298). Ve státu Čchin/Qin se pokusil o puč Lao Aj, milenec královny-matky Čao Ťi/Zhao Ji. Původním milencem královny byl regent Lü Pu-wej/Lü Buwei, který však v obavě, že se to král Čeng dozví, brzy vyklidil její komnaty a nastrčil do nich Lao Aje. Nový milenec měl s královnou dokonce dva chlapce. Ukradl jí pečetě a s jejich oprávněním spustil revoltu. Armáda však zachovala Čengovi věrnost, Lao Aj byl rozčtvrcen a jeho příbuzenstvo do třetího kolene vyvražděno.

Kancléř-regent byl Čengem sesazen a exulován; na hranicích si vzal život jedem, podle jiné verse byl otráven (235). Čengova matka Čao dostala do konce života domácí vězení. Novým kancléřem udělal Čeng Li-S'ho/Li Si podporujícího myšlenku jednotné čchinské čínské říše, tedy likvidaci ostatních pěti konkurenčních států. Čchinové byli ze všech nejsilnější a vedli ještě intensivnější války k likvidaci soků. 

 

************************************************************

237.

Ol. 135, 4

75 SE

11 AE

(Kimón)

a. u. c. 517

L. Cornelius Lentulus Caudinus a Q. Fulvius Flaccus I.

************************************************************

Arátos ze Sikyónu byl v květnu popáté zvolen stratégem Achájů. Pokusil se podruhé vpadnout do Attiky kontrolované Makedony, ale opět bez úspěchu (poprvé roku 243).

 

Pravděpodobně t. r. porazil v bitvě u Ánkýry Antiochos Hieráx se svými galatskými žoldnéři a anatolskými spojenci krále Seleuka II. Kalliníka. Po bitvě, zřejmě ještě téhož roku, uznal Seleukos II. právo svého mladšího bratra na seleukovskou Anatolii, nosit diadéma a užívat královského titulu. To byl konec války bratrů, synů Antiocha II. Thea s Láodikou, nikoli však sporů (trvala od roku 242, říše Antiocha Hieráka existovala do roku 228).

Ukončením války v Anatolii se Kalliníkovi uvolnili ruce pro válku s Parthy v horních satrapiích. Během tažení na východ, o němž toho víme velice málo, porazil Seleukos II. Kalliníkos několikrát Arsaka II. Tíridáta I., který nakonec musel uprchnout do stepí na jihovýchodu od Kaspického moře ke kočovnému národu Apasiaků, k Apa-Sakům neboli Vodním Skythům (srov. roky 209 a 170).

Kalliníkovo tažení trvalo do roku 235. • Byl však vysloven i názor, že Seleukova výprava do horních satrapií nebyla vůbec úspěšná. Králův portrét na mincích po tažení ukazuje muže vousatého: Pógón/Vousáč, což předtím nebyl. Z toho bylo dokonce v moderní historiografii vyvozováno, že Kalliníkos se dostal na čas do zajetí.

 

V Egyptě v Idfú/Edfú, Velká Apollónopolis, A. hé megalé, položil Ptolemaios III. Euergetés I. základní kámen ke stavbě velkého Horova chrámu. Viz rok 142, dostavěn byl definitivně 5. prosince 57.   

 

Pokračovala válka Římanů s keltskými Boji (viz předešlý rok). Vypravili se proti nim oba konsulové a dokud byly obě konsulské armády spolu, Římanům se dařilo. Po rozdělení se do obklíčení dostaly legie Q. Fulvia, avšak s pomocí, která dorazila včas, unikly zkáze.

 

Kartháginským vyslancům se konečně podařilo dosáhnout míru a ukončení první války púnské též de iure (srov. rok 241), resp. uzavření půldruhé války z předešlého roku: Karthágo muselo navíc odstoupit Sardinii a přidat tisíc dvě stě talentů odškodnění (31,44 tun stříbra), srov. rok 241 a výnosnost hispánských stříbrných dolů, rok 228.

Dobojována byla válka žoldnéřů, která vypukla roku 241 a trvala tři roky a čtyři měsíce. Po řadě bitev Kartháginci vyhladili zbytky povstalců pod Mathóem v okolí města Malá Leptis/Leptis hé Mikrá, jeho samotného umučili (viz předešlý rok).

 

************************************************************

236.

Ol. 136, 1

Pýthoklés ze Sikyónu

76 SE

12 AE

(Ekfantos)

a. u. c. 518

P. Cornelius Lentulus Caudinus a P. Licinius Varus

************************************************************

V květnu vystřídal Aráta Sikyónského v úřadu stratéga spolku Achájů Dioitás. Zřejmě t. r. došlo k bitvě u Mykén, v níž Achájové porazili Argívské a v níž padl i tyrannos Argu Aristippos (vládl od roku 240). Nástupcem se stal jeho syn (?) Aristomachos II. (vládl do roku 229). Snad jako důsledek, nebo to byl důvod války s Argem?, vstoupily do spolku Mykény, o nichž je takto poprvé po dlouhé době v dějinách zmínka (srov. rok 468). O vývoji její státnosti po staletí nevíme nic, lze se však domnívat, že co do počtu obyvatel byl nový federální státeček Achájů ještě menší než ostatní členové, pravděpodobně to bylo několik set obyvatel, z toho několik desítek občanů.

 

Zřejmě t. r. se v Anatolii ve zlém rozešel král Antiochos Hieráx se svými spojenci a dokonce se obrátil proti nim. S keltskou pomocí se vypravil proti Mithridátovi IV. Filopatorovi Filadelfovi, králi v Pontu. Vzpourou mezi Kelty však byl donucen k návratu až musel uprchnout do Magnésie na Maiandru, odkud pak s pomocí ptolemaiovských oddílů (viz podmínky míru z roku 240) zlomil vzpouru. Galatové za těchto událostí zůstali jeho spojenci.

Dne 22. března byla Babylóncům, Borsippanům a Kutejcům navrácena půda (identická s dary z roku 32 a 38 SE?), kterou předtím získali královna Láodiké I. a její synové Seleukos II. a Antiochos Hieráx od otce Antiocha Thea někdy mezi lety 257 až 253. • Jméno královny Láodiké I. , matky obou znesvářených bratrů, se v historii již dále neobjevuje. Zřejmě někdy v této době v Sardech zemřela.

 

V Itálii se keltské vojsko složené z mnoha kmenů a rodových klanů, sešlo před Ariminem/dn. Rimini. Mezi Boji a zaalpskými Kelty však propukla hádka, nakonec šarvátky: vůdcové Bojů (viz rok 238) byli od svých kmenových bratrů zabiti a zaalpští Keltové se opět stáhli do svých rodných krajů. Následoval římský mír s Boji.

Po míru s Boji se proti Ligurům, resp. některému z kmenů ligurské konfederace, vypravil konsul P. Cornelius Lentulus, ale ani tentokrát, a ještě po další řadu desetiletí, definitivně Římanům nepodlehli. Druhý konsul dostal na starost pacifikaci Korsů, které se Římanům zkomplikovalo. P. Licinius neměl právě po ruce dost lodí na přepravu své konsulské armády na ostrov, tak vyslal dopředu legáta M. Claudia Clineu. Legát se s Korsy, neznámo, zda bez boje nebo po porážce, dohodl na míru (podmínky neznáme), k čemuž měl ostatně od konsula zmocnění. Když pak P. Licinius s vojáky dorazil, nevzal mír na vědomí a podrobil Korsy válečně, neboli jich část pobil (o žádné bitvě zprávy není). Senátoři posléze v Římě vymysleli, že když už byl mír porušen, že vydají nepříteli jeho původce (!). M. Claudia Clineu, který v poli uzavřel pro ně nepřijatelný mír (srov. analogii z roku 321 a 136), tedy Korsům vydali k potrestání, ti ho však vrátili domů, neboť jim nic neprovedl: tak ho senát poslal do exilu a už o něm neuslyšíme.

 

Hamilkar Barkas, otec Hannibalův, odešel v čele kartháginského vojska do Hispánií, kde desetiletí úspěšně bojoval s domorodci (zemřel však „civilně“: utopil se roku 228; podle jiných padl v bitvě s Ibéry). Porazil koalici Tartéssanů, Ibérů a Keltů vedených Turdetány Istolatriem a jeho bratrem, jehož jméno se nedochovalo. Po nich se Karthágincům postavil ibérské válečník v turdetánských službách Indortés s padesátitisícovou armádou. Byl však Púnem poražen, dopaden a Hamilkar ho dal ukřižovat. Tartéssos byl pravděpodobně Púny vyvrácen, neboť se jméno kdysi tak bohatého království v historii více neobjevuje, srov. rok 700.

Hamilkar někdy po roce 236 založil pevnost u staré hellénské osady Akrá leuké/"Bílý mys", dn. Alicante. Jeho ležení pojalo na dvě stě slonů, což bylo nejvíce, co kdy v Evropě bylo pohromadě (nevíme ovšem, zda tam zvířata skutečně v tom množství najednou žila). Tábor byl určen pro padesát tisíc vojáků pěších a šest tisíc jízdních. V Evropě postavili do té doby větší ležení pouze Peršané během svých tažení proti Hellénům. Kartháginská vojenská moc byla v Hispániích přítomna pouze třicet let, do roku 206. Byla to tři desetiletí neustálých válek s domorodci, později s Římany. 

Téhož roku Hamilkarův zeť Hasdrubal v Africe porazil povstalecké Numiďany v bitvě, v níž jich na osm tisíc padlo, a podmanil je panství Karthága. Změnu poměrů v říši berberských nomádů přinesla až druhá válka púnská.

 

************************************************************

235.

Ol. 136, 2

77 SE

13 AE

(Lýsaniás III.)

a. u. c. 519

T. Manlius Torquatus I. a C. Atilius Bulbus II.

************************************************************

V květnu se stal Arátos pošesté stratégem spolku Achájů. Za něho se staly členy spolku (o jejich spojenectví viz rok 240) arkadské obce Tegea, Mantineia, Orchomenos a Figaleia a s nimi Élis. Lýdiadás, od roku 245 samovládce v Megalopoli, se zřekl své vládní moci, promakedonského kursu a démokratická Megalopolis rovněž vstoupila do spolku Achájů (srov. roky 240 a 233)Arátos zabránil promakedonským Argívským v uspořádání nemejských her v Argu a dobyl Kleóny. Následoval mír Achájů s Aristomachem II. z Argu, čímž bylo ukončeno nepřátelství od roku 241 (srov. rok 229)Megary, člen spolku Achájů od roku 243, ukončily smírně hraniční spor mezi Korinthem a Epidaurem, který byl poprvé řešen roku 242.

 

Ve Spartě zemřel král Leónidás II. (c. 75?; vládl v letech 252 až 242 a 241 až 235). Nástupcem z rodu Ágidovců se stal jeho syn Kleomenés III. (c. 23; vládl do roku 222). Kleomenés III. byl ve svých školních letech posluchačem Sfaira z Borysthenu, žáka stoiků Zénóna a Kleantha, a později mu Sfairos sloužil jako poradce. • Sfairos se narodil kolem roku 280 a s Kleomenem rovněž odešel do exilu ke dvoru Ptolemaia IV. Doba Sfairovy smrti není známa.

 

V Makedonii zemřela snad kolem t. r. královna Fthíá II., druhá či třetí (k tomu viz rok 243) manželka krále Démétria II. (41) od roku 239 (viz tam). Byla matkou pozdějšího krále Filippa V. (narodil se roku 238 a zemřel roku 179). Démétrios II. se oženil ještě jednou, a to s jistou Chrýséidou z Thessalie.

Jeden z pramenů (Eusebios) uvádí, že Filippos byl synem Chrýséidy: nicméně v době smrti otce mu bylo osm. Na základě toho moderní historici usuzují, že Chrýséis bylo jiné jméno Fthíe. Možné je však i to, že Démétrios II. byl ženat s více ženami najednou: se Stratoníkou II., viz rok 253 a 243, s níž měl dceru Apamu, s Níkaiou II., viz rok 243, s Fthíí II., viz rok 239 a k tomu s Chrýséidou Thessalskou. Vzhledem k tomu, že Antigonos III. se na nátlak vojska oženil s Démétriovou vdovou, viz rok 229, mohl Fthíina Filippa adoptovat a tím pádem se stala Chrýséis pro Makedony a svět jeho matkou...     

 

Seleukos II. Kalliníkos byl na svém tažení v horních satrapiích úspěšný a Parthové byli přemoženi (tažení trvalo od roku 237)V Baktrii odstranil Hellén Euthydémos (I.) z Magnésie na Maiandru krále Diodota II. (vládl od roku 248), když byl předtím jedním z jeho satrapů v jeho bakterské říši, a ukončil vládu Diodotovců (začala v roce 256). • Diodotos II. pravděpodobně (?) propadl u hellénského obyvatelstva pro své spojenectví s Parthy ve válce proti Seleukovcům na straně ptolemaiovské protikalliníkovské koalice. Euthydémos I. byl zřejmě v téže době uznán Seleukem II. Kalliníkem králem a snad se také oženil s příslušnicí seleukovské dynastie, vdovou po Diodotovi II. (?). Euthydémos vládl do roku asi 200, jeho dynastie a nakonec i samostatný státní útvar trvaly do roku asi 85. Za své vlády rozšířil pravděpodobně vliv hellénské středoasijské říše do východního Turkestánu mezi Séry, což nemuselo být jen obvyklé označení pro Číňany, ale snad část Saků/Skythů, a jinak neznámé Fryny. 

Pravděpodobně t. r. vypukly v Antiocheji na Orontu nepokoje, které podněcovala Stratoníké II., Seleukova teta, poněvadž jí král Seleukos II. odmítl v jejích manželských sporech v Makedonii podpořit (viz rok 239), popřípadě ji samotnou si vzít za svou nevěstu. Kalliníkos byl donucen se rychle vrátit z horních satrapií a zakročit: Stratoníké II. byla na útěku do Seleukeie Píerijské, města s ptolemaiovskou posádkou, dopadena a popravena.

Vzpouru Kalliníkovy tety zřejmě podporoval Euergetés: král Ptolemaios III. Euergetés I. byl v této době asi osobně v Seleukeji Píerijské (?). Seleukovský stratégos Andromachos, syn Acháia I., se dostal po prohrané bitvě do ptolemaiovského zajetí. Byl otcem Acháia II. (srov. rok 220, kdy byl na přímluvu Rhodských propuštěn, aby získali vděk u Acháia II., jeho syna, a odlákali ho od spojenectví s Býzantskými v "celní válce").

Smrtí Stratoníky II. byl zažehnán nový konflikt obou hellénistických říší.

 

Jiné datace seleukovských dějin let 250 až 230:

a.

asi 250 Parnové pod Arsakem I. dobyli Astauénu,

247 korunovace Arsaka v Aršaku,

246 začátek třetí války syrské,

245 povstání Andragory, satrapy v Parthii,

239 začátek války bratrů, Diodotos I. se prohlásil králem,

238 Seleukos II. poražen Kelty, druhý vpád Parnů do Íránu pod Arsakem, jejich uchycení v Parthii, smrt Andragorova,

235 Arsakés dobyl Hyrkánii,

234 zemřel Diodotos I., nástupcem se stal Diodotos II.,

232 - 230 Seleukos II. v horních satrapiích,

po 230 Euthydémos I. svrhl dynastii Diodotovců.

 

b.

230 - 227 přibližně v těchto letech byl Seleukos II. v horních satrapiích.

 

V kavkazské Ibérii zemřel po 65leté vládě král Farnabázos I. (od 300). Jeho syn Saurmag I./řec. Sauromakés I. vládl o deset let déle až do roku 160. Ženat byl s albánskou královskou dcerou. O jeho skutcích není nic známo.   

  

Římané si podrobili Sardinii (viz následující rok a rok 215) a nad Sardy v Římě triumfoval 10. března konsul T. Manlius. • V Římě T. Manliem poprvé uzavřen na znamení míru ve státě několik měsíců Ianův chrám (srov. ale již rok následující). Podruhé byl uzavřen až roku 29 vítězem v občanské válce C. Octaviem alias C. Iuliem Caesarem, pozdějším Caesarem Augustem. Vestálka Tuccia byla za porušení slibu čistoty odsouzena k nošení vody v sítu.

 

************************************************************

234.

Ol. 136, 3

78 SE

14 AE

(Feidostratos)

a. u. c. 520

L. Postumius Albinus I. a Sp. Carvilius Maximus Ruga I.

************************************************************

V květnu se po Arátovi stal stratégem Achájů poprvé Lýdiadás z Megalopole (srov. předešlý rok).

V Épeiru zemřel král Pyrrhos II. (titulárně vladařem či spoluvladařem/triarchie/trojvládí? od roku 239). Králem jeho bratr Ptolemaios (II.), jemuž byla jeho matka Olympias II. regentkou nebo spíše dominantní spoluvládkyní. To ale vydrželo jen velmi krátce (viz následující rok).

 

V Itálii do Ligurie vytáhl konsul L. Postumius, znovu proti Korsům jeho kolega Sp. Carvilius a městský praetor/praetor urbanus P. Cornelius opět proti Sardům. Oba konsulové rychle ukončili svá tažení, na Sardinii ale praetor zemřel na chorobu a s ním hodně vojáků, takže se sem přeplavil Sp. Carvilius a Sardy porazil (triumf nad nimi držel 1. dubna). Jakmile Římané z ostrova i z Ligurie odešli, národové se znovu vzbouřili, viz následující rok.

V Tusculu se narodil M. Porcius Cato Censorinus, pozdější konsul roku 195 a censor roku 184, konservativní šovinistický politik, latifundista a didaktický autor a uznávaný řečník (zemřel roku 149).

 

************************************************************

233.

Ol. 136, 4

79 SE

15 AE

(neznámý)

a. u. c. 521

Q. Fabius Maximus Verrucosus I. a M’. Pomponius Matho

************************************************************

V květnu se stal Arátos posedmé stratégem spolku Achájů. Znovu se vypravil proti Athénám a znovu neúspěšně. Démétrios II. vyslal z Makedonie svého stratéga Bithya s vojskem na Peloponnésos a ten porazil Aráta s Acháji na místě zvaném Fylakeia/Strážnice, snad u Tegeje. Boiótové (od roku 244 spojenci Aitólů) se vrátili do spojeneckého svazku s Makedonci a králem Démétriem II. Spojenectví s Aitóly uzavřela Fókis a Lokris, kromě toho dále Mantineia, Orchomenos, Tegea a Kafyai (srov. jejich spojenecké smlouvy s Acháji z roku 235): Spolek Achájů právě procházel krisí.

 

Zřejmě v této době v Épeiru zemřel na tělesnou slabost král Ptolemaios (II.; vládl jen krátce, viz rok předešlý). Brzy po něm zemřela žalem královna-matka Olympias II., spoluvládkyně či regentka svých synů od roku 239. Poněvadž asi již předtím se Néréis, dcera loni zesnulého Pyrrha II., provdala za Gelóna (II.) Syrákúského, stala se královnou Épeirótů nejmladší dcera Alexandra II. s Olympiadou II. Déidameia II., poslední vládce z rodu molosských králů (vládla rovněž pouhý rok). • Gelon II. byl synem a spoluvládcem Hieróna II. v Syrákúsách.

 

V Římě konsul Q. Fabius Maximus triumfoval 1. února nad Ligury (srov. rok 238) a ligurské sídelní město Genua dostalo římskou posádku. Druhý konsul M'. Pomponius porazil Sardy a v triumfálním pochodu vešel do Říma 15. března, srov. ovšem rok následující. Římané obvinili Karthágince, že penězi podněcují na ostrovech a v Ligurii protiřímská povstání a poslali do Karthága vyslance, aby dali Púnům vybrat mezi mírem a válkou. 

 

************************************************************

232.

Ol. 137, 1

Menestheus z Bargylie (první Hellén z Kárie)

80 SE

16 AE

(Iásón I.)

a. u. c. 522

M. Aemilius Lepidus I. a M. Publicius Malleolus

************************************************************

V květnu se podruhé stal stratégem spolku Achájů extyrannos Lýdiadás z Megalopole. Při ucházení se o magistrát vypukly spory mezi ním a Arátem ze Sikyónu. Lýdiadás se vypravil se spolkovou hotovostí do Attiky rabovat, protože Athény právě uzavřely novou spojeneckou smlouvu s Makedonií.

 

V Épeiru v Ambrakii v chrámu bohyně Artemidy byla při spiknutí Épeirótů jistým Milónem zavražděna královna Déidameia II. (vládla krátce od minulého roku). Jí definitivně zanikl rod molosských králů, rod Aiakovců/Aiakidai. Aiakos byl synem Diovým a jeho synem byl Péleus, otec Achilleův. Podle Achilleova syna Neoptolema zvaného Pyrrhos/Ryšavý se rodu říkávalo též Pyrrhovci/Ryšavci. Po matce Olympiadě patřil k potomkům Achilleovým Alexandros Veliký. 

Épeirótové, tj. hellénské kmeny Cháonů, Molossů a Thesprótů a nyní s "republikánskou" ústavou, si začali každoročně volit tři stratégy. Federálním sídelním městem se nově namísto královské Ambrakie stala Foiníké. Kmeny se sdružily v nový státní útvar, ve federativní spolek Épeirótů kolem města Foiníké/koinon tón Épeirótón tón peri Foiníkén. • Épeirské události roku 232 jsou jediným případem zrušení monarchie mezi Hellény z vlastní vůle „národa“ od zhruba osmého století! Spolek Épeirótů existoval do roku 167, viz tam, po likvidaci autonomie v pozměněné formě pak do roku 148. Dále již fungoval jen jako náboženská instituce, organisovaná za principátu kolem císařova kultu.

Od Épeiru se v tomto roce oddělily Ambrakie a Akarnánie a vstoupily do spolku Aitólů (srov. roky 263 a 239). V Athamánii se osamostatnil „král“, spíše však náčelník pirátů Amýnandros (vládl ve své oblasti až do roku 188). O následku zániku épeirské monarchie v Illyrii viz rok 230.

 

Hladovkou zemřel v Athénách Kleanthés z Assu, scholarchos stoy od roku 264 (narodil se kolem roku 331). Druhým scholarchem Zénónova učení se stal Chrýsippos ze Sol a byl jím do roku 202.

 

V Jerúsalému zemřel židovský velekněz Oniás II. (v úřadu od roku 246) a nástupcem se stal jeho syn Simón II. (vládl do roku 208).

 

Oba konsulové byli při návratu ze Sardinie při přistání na Korsice, kam byla flotila zahnána bouří, domorodci okradeni o ukořistěný lup; viz pomstu následujícího roku. Římané zahájili rozdělování půdy na východním pobřeží Itálie, tzv. „gallské pole“/ager gallicus, pozemků, které byly roku 284 "odebrány" Keltům. Tím se postupně rozhořela válka Římanů proti keltským národům v Itálii. Stranou bojů s Římany zůstali jen Cenomanové a starousedlí nekeltští Veneti/řec. Henetové, kteří přišli do oblasti dnešních Benátek z Paflagónie. Venetové drželi na základě spojenecké smlouvy z roku 225 při Římanech i za hannibalské války.

Vůdci revolty byli Concolitanus a Aneroestus/řec. Konkolitános a Anéroëstos, oba předáci mezi Kelty "internacionálních" bojovníků válčících za žold nazývaných Gaisatové. Válka trvala do roku 222 (srov. rok 225), viz dále rok 230. • Římané rozdělovali keltskou půdu při Jaderském moři, nyní státní/ager publicus-gallicus podle zákona, jehož přes odpor senátu hájícího latifundisty navrhovatelem byl tribun lidu C. Flaminius (padl v červnu 217 u Trasimenského jezera), lex flaminia. O další agrární reformě viz rok 133.

 

V Indii v Magadě zemřel slavný král maurijské dynastie Ašóka (vládl od roku 296, srov. roky 273, 260 a 250). Následoval pozvolný rozpad říše Maurjů (viz rok 185, také 230). Po Ašókovi vládl Sujaša či Kunala (8 roků), Sangata (9), Šališuka (13), Somašarma (7), Šatadhanva (8) a poslední v dynastii Brihadratha či Brhadratha (údajně 87 roků), viz rok 185. Jiná stará indická chronografie vkládá mezi Sujašu a Sangatu královlády Maurjů jménem Dasaratha (8 let), Indrapalita či Samprati (70 let) a Harsa (8).

Tradiční údaje nesouhlasí v součtech, a proto je po Ašókovi možné následující pořadí: 232 Kunala a Dasaratha či Sujaša, 224 Sangata či Samprati, 215 Šališuka, 202 Somašarma či Dévadharma, 195 Šatadhanva, 187 až 185 Brihadratha. • Podoba hlavice tzv. Ašókova sloupu ze Sárnáthu v Uttarpradéši se čtyřmi sedícími lvy s kolem se stala státním znakem dnešní Indické republiky/Bháratu.

 

V Číně zemřel filosof Chan Fej (narozený roku 280).

 

************************************************************

231.

Ol. 137, 2

81 SE

17 AE

(neznámý)

a. u. c. 523

M. Pomponius Matho a C. Papirius Maso

************************************************************

Do Makedonie vpadli Dardanové, jejichž králem byl Longaros nebo Langaros. Proto uzavřel Démétrios II. spojenectví s Agrónem, králem jižních Illyrů, synem Pleurata (vládl od asi roku 250). Démétrios se musel proti Dardanům vrátit zpět z Hellady, kde vedl válečné operace proti Achájům.

V květnu se stal stratégem Achájů poosmé Arátos ze Sikyónu. Na podzim oblehli Aitólové akarnánské město Medión, protože se nechtělo připojit spolu s ostatními Akarnány k Aitólskému spolku (viz předešlý rok). Agrón, který byl povolán Démétriem na pomoc proti Aitólům, připlul s pěti tisíci muži na sto člunech a pode zdmi obleženého Mediónu dosáhl nad Aitóly velkého vítězství (srov. následující rok). Illyrové hned po vítězství s kořistí odpluli domů a náramně slavili, viz rok následující. Démétrios tak zapojil illyrské briganty do hellénské politiky a v důsledku Římany.

Akarnánie se při té příležitosti z větší části osamostatnila a spolek Akarnánů, dobu jehož vzniku neznáme, přestěhoval své sídelní město ze Strata na Leukadu, kde vydrželo do roku 167.

 

Zřejmě t. r. vypravili Římané svou první diplomatickou, resp. výzvědnou misi k národům a kmenům do Hispánií s cílem zjistit poměry a snad i zastavit postup Kartháginců. V této době neudržoval s Římany žádný ibérský ani keltský národ Hispánie žádné vztahy (srov. roky 236 a 226; možné datum spojenecké smlouvy se Saguntem). Římané neměli v regionu do té doby žádné zájmy, ohrožen byl však kartháginskou expansí obchod nejstaršího mimoitalského a nejspolehlivějšího římského spojence Massilie, která udržovala na severovýchodním pobřeží Hispánie řadu emporií. Vyslanci byli též přijati Hamilkarem, který jim vysvětlil, že v Hispánii válčí jenom proto, aby Karthágo mohlo Římanům splácet kontribuce z prohrané války ("první púnské"): bylo právě deset let od míru a za tu dobu měli Púnové už mít zaplaceno, viz rok 241.

Konsul M. Pomponius se znovu vypravil proti Sardům, ti však s dobytkem zalezli do lesů a hor a ukryli se v jeskyních. Římané na vyhledávání Sardů dovezli psy (psů v poli užívali Épeirótové, Lykové, Garamantové, Kimbrové). Druhý konsul C. Papirius vyhnal na Korsice domorodce od pobřeží do hor a třebaže se srdnatě bránili, podlehli. 

 

************************************************************

230.

Ol. 137, 3

82 SE

18 AE

(neznámý)

a. u. c. 524

M. Aemilius Barbula a M. Iunius Pera

************************************************************

Kolem roku 230 nebo 220 je v Illyrii doložena existence spolku Bylliónů/koinon tón Bylliónón se sídelním městem Byllis či Búllis. Do roku 232 (viz tam) byl i tento kraj součástí Épeiru. Někdy v zimě roku 231/230 zemřel na následky nezřízených oslav vítězství u Mediónu, viz rok předešlý, král Illyrů Agrón, pocházející z kmene Ardiajů (vládl snad od roku asi 250). Nástupcem ve vládě se stala jeho první manželka Teuta jako poručnice svého nevlastního syna Pínea či Pinna, Agrónova syna s druhou manželkou Triteutou. Pinnos nominálně vládl do roku 212.

Illyrové se pak vydali po souši a po moři na jih na svou první velkou loupežnou výpravu. Výsadkem z moře obsadili město Foiníké v Cháonii, hlavní město spolku Épeirótů, Épeiróty v poli u Antigoneie porazili a celou zemi vyplenili poté, když se spojili s druhým, pozemním illyrským vojskem, vedeným Agrónovým bratrem SkerdiláidouIllyrové mimo jiné před Foiníkou způsobili škody také italským kupcům (viz zde níže a následující rok)

V květnu byl Acháji zvolen potřetí stratégem Lýdiadás z Megalopole. Achájové se společně s Aitóly vypravili na pomoc Épeirským. Ti však mezitím uzavřeli spojeneckou dohodu s Teutou, která tomu byla nakloněna, neboť část Illyrů právě odpadla k Dardanům (kořist dle smlouvy Illyrům ovšem zůstala!), tzn. i s Makedonií (král Démétrios II. stále ještě bojoval s Dardany, srov. předešlý rok), a Illyrové odtáhli domů. Épeirótové se jako spojenci Illyrů a Akarnánů nyní stali nepřáteli Aitólů a Achájů, za což si u většiny Hellénů vysloužili opovržení, že se paktují s barbary.

 

Kolem t. r. dal v Thrákii Ptolemaios III. Euergetés I. zatknout dynastu Adaia, který byl zřejmě vládcem v Kypsele. Důvod neznáme (promakedonské tendence?).

 

Někdy kolem roku 230 definitivně porazil u svatyně Afrodíty u Pergama Attalos I., vládce v Pergamu, Galaty, spojence Antiocha Hieráka (srov. rok 241). Galatové se pak mimo jiné zřekli spojenectví s Hierákem, který v této době byl zřejmě na výpravě do horních satrapií (viz následující rok v Armenii a Mesopotamii)Po těchto vítězstvích, dosáhl jich prý jako osmadvacetiletý, obdržel král Attalos I. od Hellénů přízvisko Sótér/Spasitel a zvěčnil je nádhernými stavbami v Pergamu: dary Athéně vyzdobili svými díly malíř Pyromachos a z kamene a bronzu sochaři Epigonos z Pergamu, Antigonos z Karystu a Stratoníkos. Diův, tzv. pergamský oltář, však dal vztyčit až Attalův syn Eumenés II. snad až po dalším vítězství nad Galaty roku 166, konec třetí attalovské války galatské (srov. tam; o oltáři, nyní v Berlíně, viz v indexu pod heslem sochaři).

 

V Kappadokii zemřel místní dynasta Ariamenés (vládl od roku 280, srov. rok 255). Nástupcem se stal jeho syn Ariaráthés III. (vládl do roku 220): byl prvním z Ariaráthovců, který používal královského titulu. Zorganisoval své království podle seleukovského vzoru. Administrativně ho rozdělil na oblasti a tyto na satrapie. Města, konstituovaná podle vzoru hellénistických poleis, tvořila vlastní administrativní jednotky:

a. oblast při Tauru (satrapie): Meliténé, Kátaonie, Kilikie, Tyanítis a Garsaurétis;

b. oblast kolem řeky Halys: Lauianséné, Sargarauséné, Sarauéné, Chamanéné a Moriméné;

c. města v Kappadokii: Ariarátheia, Ariaramneia a Anisa, která dosud není lokalisována.

V Armenii zemřel dynasta Arsamés (vládl od asi roku 250). Jeho nástupcem se stal Xerxés (vládl do roku 205).

 

Kolem roku 230 zemřel v Athénách Tímón z Fleiúntu (narozený kolem roku 320). Založil filosofické učení skepticismu/skepsis (tj. úvaha, srov. rok 365)Jeho žáky byli Praylús z Tróady, Dioskúridés z Kypru, Níkolochos z Rhodu a Eufranór ze Seleukeie, který se stal jeho nástupcem; jeho žákem byl Eubúlos z Alexandreie, tohoto Ptolemaios z Kýrény. Jeho žáky a nástupci byli Sarpédón a po něm Hérákleidés, jehož žákem byl Ainesidémos z Knóssu (viz rok 50), tohoto Zeuxippos z Knóssu, tohoto Zeuxis zvaný Góniopús/Křivonohý, a tohoto Antiochos z Láodikeie na Lyku.

Antiochovými žáky a nástupci byli Theiódés z Láodikeie na Lyku a Ménodotos z Níkomedeie, empirický lékař. Jeho žákem a nástupcem byl Hérodotos z Tarsu, tohoto Sextos Empeirikos (kolem roku 200 n. l., viz tam) a tohoto zároveň poslední známý skeptik Sáturnínos Kythénios.

 

V Itálii konsul M. Aemilius vytáhl proti Ligurům, nevíme, proti kterým kmenům. Římané si zakázali obchodovat s Kelty ve stříbře a zlatě, neboť se obávali, že by se vynaložené peníze za zboží a otroky mohly použít proti nim ve válce, která se rozjížděla od roku 232, viz. Jak dlouho embargo trvalo, známo není, možná přečkalo konec války s italskými Gally. Na výpravě proti Ligurům táhly legie bojským územím, ale Keltové se k Římanům chovali přátelsky.

Římanům se t. r. otevřela další válečná fronta, když je do dějů hellénských zatáhl illyrský banditismus, viz zde výše.

V Mediolanu/dnešním Milanu se narodil Insuber Statius Caecilius, autor latinských palliát (zemřel roku 168). Byl prvním známým keltským dramatikem a literátem vůbec (srov. rok 1).

 

V Indii v Magadě po smrti Ašókově, viz rok 232, se zbavili maurjského vasalství Sátaváhanové, pravděpodobně předárjská dynastie z dnešního Ándhrapradéše. Jejich původní residencí byla Amarávátí a prvním ze samostatných panovníků rodu byl Simuka n. Sindhuka (c. 230-207) a jeho bratr a nástupce Krišna n. Kanha (vládl do roku c. 189). Nedostatek chronografických údajů dovoluje posunout začátek dynastie a vládu Simuky až do doby kolem roku 22. Sátaváhanové, vládcové Ándry a oblasti Dekkánské plošiny, zapadli někdy po roce 200 n. 250 n. l. (viz s. v. v indexu a roky 55 a 22). Podle purán vládlo třicet sátaváhanských králů.

 

V Číně spustil vládce státu Čchin/Qin Čeng panující od roku 247 a disponující více než půlmilionovou armádou závěrečnou fázi tažení za sjednocením Číny neboli za likvidací soupeřících států: vyvrátil stát Chan/Han. Následujícího roku se obrátil proti Čao, kde se narodil a vyrůstal jako otcovo rukojmí mírové smlouvy; viz dále rok 228. Jistý velmož Čang Liang z Chanu roky chystal na Čengovi mstu. Rozprodal majetek, dal zhotovit kovový kužel, najal atentátníky a roku 218 nastražil past. Těžký kužel zavěsil na stromy nad cestou, kterou se ubíral císařský průvod. Jako mohutné kyvadlo měl předmět smést vůz s císařem. Mechanismus zafungoval, ale císař seděl právě v jiném voze. Atentátníkům se podařilo beztrestně uniknout do hor.