249-240

249.

Ol. 132, 4

63 SE

 

(Polyeuktos)

a. u. c. 505

P. Claudius Pulcher a L. Iunius Pullus

A. Atilius Calatinus dict. 

************************************************************

Možné datum smrti krále Alexandra VII., vládce v Korinthu a na Euboji, popř. jeho usurpace (viz ale roky 245 a 244).

 

V království Pontos zemřel král Ariobarzánés II. (vládl od roku 266). Na trůn přišel jeho syn Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl do roku 190). Roku 245 se oženil s dcerou Antiocha Thea a sestrou Seleuka II. Láodikou (I.). Připojil ke království Amísos, neuspěl však pod Sinópou. Podle jiné chronologie nevládl Mithridátés IV. tak dlouho, ale uvedenou dobu si podělili Mithridátové dva. Poněvadž druhý systém počítá s Mithridátem Ktistem jako s Prvním (v CSD je počítán jako Třetí, viz roky 302 a 266), dostali tito předpokládaní panovníci označení II. a III., viz jejich chronografii roku 302 a v příloze pod Dynastové I. Tím pádem by byl Mithridátés IV. synem Mithridáta III., bratr Farnaka I. a Láodíky, kterou si vzal a razil mince se společným potrétem a nápisem "basileós Mithradátú kai basilissés Láodikés filadelfón/krále M. a královny L., milujících sourozenců"; byli asi bezdětní a Mithridátés V., otec slavného Eupatora, byl synem Farnaka I.: ve versi roku 169 uváděné v CSD jeho bratr.

 

V první válce púnské dobyl na Sicílii konsul L. Iunius Pullus pevnost Eryx i s chrámem Afrodíty/Venuše. Karthágincům na ostrově zbývaly již jen pevnosti Drepanon a Lilybaion, které byly od loňského roku Římany obleženy. Obranu Lilybaia řídil Himilkón s pomocí velitele žoldnéřů Alexóna z Acháje, který se již proslavil při obraně Akragantu. • Byla to zároveň i první velká obléhací akce Římanů mimo Itálii.

K Lilybaiu plul konsul v čele velké zásobovací flotily doprovázené 120 válečnými trojveslicemi. Z obavy před Kartháginci číhajícím ve vodách na severu ostrova, Římané ve dvou svazech obeplouvali Sicílii z jihu, ale oba zničila bouře. Konsul L. Iunius nakonec dorazil k Lilybaiu se dvěma loděmi.

Druhý konsul P. Claudius Pulcher byl v patnáctém roce války před přístavem Drepana na hlavu poražen na moři kartháginskou flotilou, které velel Atarbás či Adherbal. 93 lodí, tj. tři čtvrtiny loďstva, které Římané používali k obléhání Lilybaia, padlo do zajetí a bylo posláno do Karthága. • Bylo to jediné větší námořní vítězství Kartháginců nad Římany během této války a na moři i během příštích válek s Římany.

Zanikla již čtvrtá velká flotila Římanů v krátké době desíti let (srov. roky 262 až 260, 255 a hlavně 253)! Přesto byl v senátu zabit člověk, který radil k uzavření míru s Púny. Konsul L. Iunius obsadil pevnost Eryx a Venušin chrámu na stejnojmenné hoře nedaleko Drepana, obsadil horské městečko Aigithallos, kde však byl v protiútoku Púnů vedených Karthalónem zajat a lokalita jím opět ovládnuta. Podle jiných pramenů si po nezdařené válečné sezoně vzal život, aby se v Římě vyhnul ostudě. Stalo se tak v době, kdy v poli úřadoval diktátor Atilius, viz zde níže.

Jeho kolega byl jiného ražení. Claudius vynikal zpupností. Když mu senát nařídil, aby jmenoval po katastrofě na moři diktátora, pověřil svého sluhu Glykia. Claudia, dcera Pulchrova, který dal před osudnou bitvou utopit věštebná kuřata v moři, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát“, se později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj otec a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“ Byla za to potrestána peněžitou pokutou, její bratr stanul pro špatné vedení války před soudem a rovněž byl odsouzen k velké pokutě.

A. Atilius Calatinus byl prvním diktátorem, který na Sicílii vedl válku Římanů mimo Itálii. Ničeho nedosáhl a moc předal novým konsulům; událost lze přiřadit už k roku 252.

Římané prodloužili spojeneckou smlouvu s Hierónem II. Syrákúským, králem Sikeliótů, z roku 263 na věčné časy. Za pakt nevyžadovali od krále žádnou formu tributu. Od 21. dubna konali po tři noci první známé stoletní hry/ludi saeculares s. ludi tarentini spojené s dostihy (podle jedné lokality na Martově poli s podzemí svatyní), zasvěcené podzemním kultům Ditovi a Proserpině, viz rok 149, 17 a v přílohách oddíl Svátky. 

 

V Číně dobyl král státu Čchin Čuang-siang-wang hlavní město Východních Čou, dnes u Che-nan-fu, a ukončil formální vládu Tung Wen Čou-kunga (viz rok 256): definitivní konec císařské vlády staré dynastie Čou. Vojevůdce státu Čchin jménem Meng An úspěšně bojoval proti státům Chan, Čao a Wej.

 

************************************************************

248.

Ol. 133, 1

Simylos z Neápole

64 SE

 

(Hierón)

a. u. c. 506

C. Aurelius Cotta II. a P. Servilius Geminus II.

rok 1 éry Arsakovců (AE) podle SE v západní části říše

************************************************************

V Astauéně či Astabéně, eparchii na severu Parthie východně od Kaspiku, zemřel vůdce Parnů, jednoho z kmenů Saků, řec. Skythů, Arsakés I. Ktistés/Zakladatel (vládl na tomto území od roku 250). Vládu převzal jeho bratr Tíridátés I. pod jménem Arsakés II. a vládl do roku 211. Arsakés II. se dal v sídelním městě Astabény Arsaku/Aršaku korunovat na krále Parnů a v krátké době se zmocnil celé seleukovské satrapie Parthie, kde se pravděpodobně již roku 256 osamostatnil místní satrapa Andragorás. Andragorás byl nyní Parny zabit a Parnové se dostávají do povědomí Hellénů již jako Parthové. • Tuto událost lze umístit do roku 238 (srov. eventualitu, uvedenou v roce 235). K osobě Tíridáta I. viz rok 250.

Vztah SE a AE je v babylónských dokumentech o jeden rok vyšší, tzn. 65 SE = 1 AE (viz tam).

Zřejmě t. r. zemřel ve středoasijské Baktrii král Diodotos I. (králem od roku 256). Nástupcem v královské hodnosti se stal jeho syn Diodotos II. (vládl do roku 235). • V návaznosti na jinou chronologii parthských dějin lze události v Baktrii posunout do roku 235 (srov. tam).

 

V první válce púnské začalo šestnáctým rokem bojů období šesti neslavných let římských dějin tohoto století: na Sicílii kupili válečný nezdar, naopak Kartháginci byli aktivní a napadali italský jih. Nedokázali však vyzískat převahu. Karthalón nezbavil Lilybaion a Drepanon obležení, plenění italského pobřeží nebylo nijak účinné. Za to měl starosti s žoldnéři, kteří nedostávali peníze v dojednaných částkách a bouřili se. Hodně jich vyvezl ze Sicílie na pusté ostrovy v okolí (srov. událost z válek Púnů se Syrákúsany, kdy žoldnéře vyvezli na Osteódés/Ustiku, viz v indexu s. v. žoldnéři), jiné poslal do Karthága, další dal Karthalónův nástupce Hamilkar, viz rok následující, jedné noci povraždit nebo naházet do moře.

Buď ještě tohoto roku nebo někdy v průběhu let před rokem 242 se část žoldnéřů a sicilských spojenců Púnů přidalo k Římanům. Bylo to poprvé, kdy Římané vedli ve svých armádních stavech žoldnéře. Ve stejném období došlo též k výměně zajatců mezi Římany a Púny v poměru jeden ku jednomu a poněvadž jich Římané měli více, Kartháginci přebývající vyplatili. 

 

************************************************************

247.

Ol. 133, 2

65 SE

1 AE

(Diomedón)

a. u. c. 507

L. Caecilius Metellus II. a N. Fabius Buteo

************************************************************

Tento rok je prvním rokem éry Arsakovců podle babylónského kalendáře. Éra začala 15. dubnem roku 247. Proč je právě tento rok začátkem datovací éry, není jasné. Snad souvisí s korunovací krále Tíridáta I. (viz předešlý rok).

 

Na Sicílii se stal po Karthalónovi (od 249) vrchním velitelem Kartháginců Hamilkar Barak/"Blesk", řec. Barkas. Přeorganisoval púnské pozemní vojsko, raboval v Bruttiu a vyplenil Lokridu Epizefýrskou a italské pobřeží po Kýmu/Cumae, nicméně u Lilybaia a Drepana se Římané s oběma konsuly tohoto roku nadále drželi.

Římané se opět rozhodli, že nebudou vynakládat státní peníze na stavbu útočné flotily a na její vybavení a na moře nevyplouvali. Soukromníci, jejichž jména neznáme, však už několik let a v podstatě až do konce války, podnikali flibustýrské plavby proti Karthágincům a lze se domnívat, že ve značném rozsahu. Římská státem podporovaná piraterie žila z přepadávání nepřátelských měst a lodních konvojů, přesně tak, jak o mnoho staletí později konali flibustýři angličtí, francouzští a holandští.

T. r. přivedlo kořistnictví soukromou flotilu do afrického přístavu Hippo, který i se zakotvenými plavidly zapálila, ale obyvatelům se podařilo ústí přístavu zahradit řetězem. Římskou lstí se však trojveslice dostaly přes překážku, když rychlým přesunem posádky na záď dolehla loď na řetěz a následujícím přesunem na příď se ulehčilo zádi a loď se s pomocí vesel přes řetěz přehoupla celá. Cestou domů u Panormu římští piráti ve státních službách zničili kartháginskou flotilu číhající na zásobovací konvoje z Itálie.

 

V Číně byl sice stát Čchin/Qin v jedné z bitev od Sin-ling-ťüna, vládce státu Wej a hlavy protičchinské koalice, poražen, výpravy čchinského kancléře Lü Pu-weje/Lü Buwei však byly nadále úspěšné. Poté zemřel král Čchinu Čuang-siang-wang (vládl od roku 249). Jeho syn a nástupce Čeng-wang/Zheng byl teprve třináctiletý a vládl do roku 210, kdy zemřel jako Čchin Š'-chuang-ti; rodným jménem byl budoucí císař Jing Čeng/Ying Zheng. Jeho regentem do zplnomocnění roku 235 byl Lü Pu-wej; o jeho vztahu ke královně-matce a smrti viz rok 238. 

V koalici proti Čchinům stály čtyři zbývající státy a jejich představitelé. Tomuto období čínských dějin se říká období čtyř starců/s’-chao. Byli jimi původně Meng-čchang-ťün, ministr státu Čchi, Pching-jüan-ťün, princ státu Čao (zemřel již roku 250), Sin-ling-ťün alias princ Wu-ki ze státu Wej (zemřel roku 244) a Čchun-šen-ťün/Chunsheng Jun, ministr státu Čchu (zemřel roku 237), který jako jediný z partnerů nebyl šlechtického původu (původně se jmenoval Chuang Sie/Huang Xie).

 

************************************************************

246.

Ol. 133, 3

66 SE

2 AE

(Filoneos)

a. u. c. 508

M’. Otacilius Crassus II. a M. Fabius Licinus

************************************************************

Aitólové změnili v Delfách, které kontrolovali, dobu konání sótérií. Od nyní byly hry konány jednou za čtyři roky (srov. rok 277). Federativní Aitólové byli v této době již silným státním útvarem a třebaže jimi většina Hellénů opovrhovala jako zaostalými příbuznými, Aitóly nebylo možné v politice obcházet.  

 

V Alexandreji zemřel 29. ledna Ptolemaios II. Filadelfos I. (ročník 309, králem od roku 285, samostatným panovníkem od roku 283). Nástupcem na trůnu se stal Filadelfův nejstarší syn s Arsinoé I. Afrodítou Zefyrítidou Ptolemaios III. Euergetés I., někdy zvaný Megas/Dobroděj a Velký (narozen asi roku 283, vládl do roku 222 n. 221)Euergetés I. byl korunován 25. dia/v říjnu a krátce po korunovaci se podle domorodého ritu oženil s Bereníkou II., dcerou kdysi krále v Kýréně Magou. • Pravděpodobně se tímto aktem měla stát Kýréné opět ptolemaiovská i symbolicky, když mocensky tomu tak zřejmě již bylo (srov. rok 250).

Arsinoé I., dcera diadocha Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou, byla vyhnána z paláce sestrou Ptolemaia Filadelfa Arsinoou II., viz rok 276. Manželství sourozenců bylo bezdětné a Filadelfos pokládal Euergeta tak jako tak za korunního prince. Arsinoé I. žila dvacet roků v Thébaidě v Koptu v královském exilu, ale asi zcela v zapomenutí a pravděpodobně se nástupu na trůn svého syna nedožila (její data neznáme). Vzhledem k tomu, Arsinoé II. adoptovala všechny tři děti Arsinoy I., tj. Ptolemaia III., Lýsimacha a Bereníku Fernoforos (srov. zde níže), nový panovník asi po tak dlouhé době odloučení ani netušil, kdo je jeho skutečnou matkou. 

 

V měsíci abu/mezi 31. červencem až 28. srpnem zemřel v Efesu král Antiochos II. Theos/Bůh, jemuž Babylónci říkali stejně jako jeho otci šarru rabû/Velký král (vládl od roku 261). Theos odešel z Antiocheie do Efesu po rozepři se svou druhou manželkou a královnou Bereníkou, dcerou Ptolemaia Filadelfa, srov. zde výše. Láodiké I., Theova první královna, jej v Efesu údajně otrávila (srov. rok 253 a 252).

Bohovým nástupcem se stal jeho nejstarší syn s Láodikou I. Seleukos II. Kalliníkos alias Pógón/Slavně vítězící alias Vousáč (19; vládl do roku 225). Na podzim se oženil v rámci rodu s dcerou Seleukovce Andromacha, syna Acháia I., jménem Láodiké II. • Antiochos Theos měl věrného dvojníka v mimovi Artemónovi. S jeho pomocí Láodiké I. zařídila nástupnické záležitosti, i když Antiochos II. ležel již mrtev. Při nástupu na trůn musel Seleukos II. ihned řešit spory kolem své a matčiny osoby a hlavně musel prosadit svůj nárok na trůn proti Ptolemajovkyni Bereníce a jejím přívržencům. Příznivcem Láodiky I. byl mimo jiné stratégos Kilikie Aribázos, ale sídelní město satrapie, Soloi, se postavilo na stranu (vlastně legitimní královny!) Bereníce v Antiocheji: Aribázos byl protivníky na útěku zabit.

Seleukos II. uklidnil Anatolii a pak se vypravil s vojskem do Syrie (viz následující rok). • Všechna data z doby vlády Seleuka II. jsou velmi hypothetická. S určitostí nelze stanovit sled událostí, pouze délku jeho vlády. Některé události, např. Kalliníkovu výpravu do horních satrapií proti Parthům, lze datovat až o deset let později, podobně začátek tzv. války bratrů, kterou datujeme do let 242 až 236, lze klást např. do roku 239 (srov. rok 235, kde chronologická alternativa dějin Seleuka II.).

Antiochos Theos založil několik měst, hlavně na podporu hellénisace horních satrapií a vlastní mocenské a hospodářské síly v nich. Z nich nejdůležitější byla Apameia na Sellaiu (řeka Sellaios měla též jméno Silchu, Eulaios a Ulai), která mohla být snad identická s Apamejí v Meséně (?), Apameia v Sittakéně na Tigridu, Apameia na Eufrátu (= Zeugma na východním břehu); rozšířil Antiocheiu v Persidě.

 

V Bíthýnii zemřel král Níkomédés I. (vládl od roku 280). Byl prvním z dynastie, který razil vlastní minci. Nástupcem se stal jeho syn z prvního manželství s královnou Ditizélou I. jménem Ziaélás (vládl do roku 229). Ziaélás byl ještě za života otce vypuzen ode dvora nevlastní matkou, královnou Heptazétou či Étazétou. Žil v Armenii a po smrti otce se vrátil. S pomocí galatských žoldnéřů donutil Heptazétu ke smírné dohodě; její syn Zipoités III. byl ještě nezletilý (srov. rok 200). • Je možné, že Níkomédés I. zemřel již roku 250 a že Ziaélás se domohl vlády až roku 246.

 

V Jerúsalému zemřel Jahweho velekněz Menašše, řec. Manassés (v úřadu od roku 255). Následoval jeho synovec Chónijó/řec. Oniás II., syn Menaššeho bratra Simóna I. (byl ve funkci do roku 232). Odmítl zaplatit do Egypta nástupní daň ve své funkci dvaceti talentů. Udělal to za něj výběrčí daní Jóséf/Iósépos, syn Tobiův (ben Tovija/Tovijahu), Oniův příbuzný, viz rok 309, a s penězi se osobně presentoval u Ptolemaia III. Získal pak od krále právo vybírat daně v celé ptolemaiovské Asii, což tehdy údajně dělalo od Syrie po Foiníkii a Samareiu osm tisíc talentů ročních daní (dokud ještě ptolemaiovské byly, viz vládu Antiocha III.). V ptolemaiovském úřadu Jóséfa následoval jeho syn Hyrkános.  

 

Po roce 246 opustil učenec, literát a knihovník knihovny alexandrijského Múseia Apollónios Rhodios/Rhodský, žák Kallimachův, tvůrce epu Argonautika a učitel krále Euergeta I., svou vlast Alexandreji a odešel na Rhodos. Jak dlouho zde ještě žil a působil, nevíme, stejně jako nám historická paměť zakryla důvod jeho odchodu z ptolemaiovské métropole a pěkného místa (umělecké spory se svým učitelem?). Od roku 246 byl jmenován hlavním bibliothekářem Múseia Eratosthenés z Kýrény namísto svého předchůdce, třetího knihovníka, Kallimacha z Kýrény, který téhož roku publikoval a věnoval při příležitosti svatby Euergeta I. s Bereníkou II. Euergetis, dcerou Magovou, verše „Kadeř Bereníčina/Plokamos Bereníkés". Eratosthenés byl v úřadu do roku 195.

 

Na Sicílii obsadil Hamilkar Barak horu Heirkté severozápadně od Panormu, dnešního Palerma. • Narodil se (pravděpodobně v Karthágu) slavný Barakův syn Hannibal (zemřel r. 182; za roky, kdy se narodil, se uvádějí 249 až 246).

 

************************************************************

245.

Ol. 133, 4

67 SE

3 AE

(Theofémos I.)

a. u. c. 509

M. Fabius Buteo a C. Atilius Bulbus I.

************************************************************

Ve Spartě zemřel král Eudamidás II. (vládl od asi roku 275). Nástupcem se stal jeho syn Ágis IV., vlastně poslední král z rodu Eurypontovců (vládl do roku 241 a srov. ještě dobu stínové vlády jeho synů Eudámidy III. a Archidáma V.). Viz dále rok 243.

V Megalopoli se dostal k moci tyrannos Lýdiadás (vládcem do roku 235).

V Helladě se ke králi Alexandrovi VII., vládci v Korinthu a na Euboji (nebo alespoň v Chalkidě, viz rok následující; srov. rok 253) přidali spojeneckou smlouvou spolek Achájů a spolek Boiótů a spolu jako spojenci Ptolemaia III. Euergeta I. začali válku s AitólyArátos ze Sikyónu (26) se stal poprvé stratégem Achájů a vedl tažení na aitólské pobřeží a proti Amfisse. Aitólové vpadli do Boiótie a v bitvě u Chairóneie byli Boiótové poraženi. V bitvě padl s tisícem mužů i boiótarchos/nejvyšší úředník spolku Abaiokritos, jehož před dvanácti lety Aitólové poctili v Delfách.

 

Vypukla třetí válka syrská, které se též říká válka Láodičina/Láodikeios polemos (trvala do roku 240)Král Seleukos II. Kalliníkos přišel na jaře se svou matkou Láodikou I. z Anatolie do Syrie (viz předešlý rok). Antiocheia na Orontu se postavila na Seleukovu stranu a královna Bereníké Fernoforos/Přinášející věno (viz rok 252) prchla do Dafny u Antiocheie, kde byl jeden z hlavních garnisonů seleukovské říše. Posádku Seleukos oblehl. Jedním z antiošských předáků Ikadiónem ale byla Bereníké otrávena a zavražděn byl i její syn, pro nás bezejmenný, který byl pravděpodobně rovněž prohlášen před rokem seleukovským králem; ke spojení Seleukova a Ptolemaiova rodu na trůnu tedy nedošlo a tím pádem ani ke vzniku zárodku obří výchostředomořské říše. • Ikadión je pravděpodobně týž velmož, který zastával důležité funkce ve správě horních satrapií. Je nápisně doložen z ostrova Íkaros, dnešní Failaká před Kuvajtem, a to z roku 239, resp. 145.

Bereníčin bratr, nejmocnější z králů své doby a celých ptolemaiovských dějin, Ptolemaios III. Euergetés I. se okamžitě vypravil s egyptskou vojenskou mocí proti říši Seleukovců: nová seleukovsko-ptolemaiovská válka dostala již ve starém věku jméno podle vlastního původce nejen této války, podle seleukovské královny Laodiké I. Syrské, viz zde výše.

Třetí syrská válka byla další z válek, do níž byly přímo zapleteny všechny velmoci východního Středomoří a koaličními smlouvami pak každý stát od Illyrie po Baktrii. Byla to válka celohellénská, která ale ani nyní neměla návaznost na probíhající konflikt v západním Středomoří Římanů s Púny (srov. rok 261).

Koalice třetí války syrské:

seleukovská: král Antigonos II. Gonatás spolek Aitólů Élis;

ptolemaiovská: král Alexandros VII. spolek Arkadů spolek Achájů Lakedaimonští a zřejmě Antiochos Hieráx.

Euergetés I. rychle po souši obsadil celou Syrii až po Eufrátés, dokonce vstoupil na půdu Mesopotamie či až Babylónie. Pro povstání, které mělo vypuknout v Egyptě, se ale musel vrátit. V oblasti za Eufrátem byl po určitou dobu jeho stratégem Xanthippos ze Sparty, proslavený vrchní velitel kartháginské armády z války s Římany, nyní pro změnu v egyptských službách (srov. rok 256).

Podle jednoho monumentálního nápisu nalezeného v Adúlidě/monumentum adulitanum byl Eurgetés I. s armádou až v Persidě a měla se mu podrobit i Baktrie! Část výpravy se měla po lodích vrátit do Egypta po plavbě na kanálech Eufrátu a Tigridu a Perským zálivem Rudého moře obeplou Arábii do dnešního Rudého moře/tehdejšího Arabského zálivu, kde v osadě Adúlis tento nápis vznikl, resp. jeden z jeho opisů byl vystaven.

Všeobecně se však dnes považuje jeho obsah za orientálně chlubivý: údaje o báječných úspěších Ptolemaia III. Euergeta I. nemůžeme odjinud potvrdit. 

Námořní síly Euergetovy obsadily celé pobřeží Anatolie, dobyly Kilikii, kde byl egyptským stratégem jistý Antiochos. Euergetovo loďstvo v Thrákii zmocnilo měst Ainos, Maróneia a Lýsimacheia, která zůstala ptolemaiovská až do roku 200 (viz tam a srov. rok 240)Zřejmě téhož roku nebo někdy v průběhu Láodičiny války byla u Andru vybojována námořní bitva krále Antigona II. Gonaty s Euergetovým nauarchem Sófrónem, v níž byli Egypťané poraženi a jejich moc v Egeidě definitivně zlomena (srov. rok 262 a 253)Sófrón byl krátce předtím seleukovským velitelem Efesu, který se v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou postavil na stranu ptolemaiovské Bereníky. Láodiké, sídlící po nuceném odchodu od antiošského dvora v Efesu, ho chtěla dát zavraždit, ale záměr prozradila její vlastní služka Danaé, Sófrónova milenka. Sófrón varován unikl, ale Danaé byla popravena svržením se skály. Byla dcerou jisté hetairy, jedné z žákyň Epikúrových, jejíž jméno však neznáme.

 

Kolem t. r. zemřel v království Kimmerského Bosporu Pairisadés II. (vládl od roku 284). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Spartokos IV. (vládl do asi roku 215). Spartokův bratr Leukón se stal knězem Apollóna Iétra, nejvyššího kultu v Pantikapaiu. Během Spartokovy vlády hellénská říše upadala, vzrostl význam okolních domorodců.

 

Kolem roku 245 poslal v Indii král Ašóka do Anurádhapury na Cejlonu králi Devánampijatissovi (řec. Tissovi), osmému v sinhalské dynastii Vidžajů, na jeho žádost větvičku posvátného fíkovníku, kterou s naukou na ostrov přinesl Ašókův bratr Mahendra.

Původní obyvatelstvo Cejlonu (Veddové, Nagové, Jakšové-Jakkové) byli kolonisováni někdy ve 4. století lidmi z Bengálska, které vedl Vidžaja, vyhnaný královským otcem z vlasti (viz rok 450). Vidžaja vtrhl na ostrov se sedmi sty muži - příchod předků dnešních Sin(g)halců na Cejlon.

Devánampijatissa/Devánampija Tissa vládl v letech 247 až 207. Po něm postupně panovali tři jeho bratři a poslední z nich byl snad roku 177 sesazen dvěma syny tamilského obchodníka s koňmi. Druhého z nich Aselu zbavil trůnu čólský šlechtic Elara, který se stal buddhistou a v míru prý vládl 44 let (od roku 145 do roku 101, viz tam). O tamilské kolonisaci ostrova viz rok 175.

 

Pořadí vládců Sinhaly, dynastie Vidžaja (pokr. z roku 450): 8. syn Mutasivův Devánampijatissa 247 - 207 (vyšší datace 307-267), 9. jeho bratr  Uththija/Uttija 207 - 197 (267-257), 10. jeho bratr Mahásíva 197 - 187 (257-247), 11. bratr Mutasívův Suratissa 187 - 177 (247-237); padl v boji s tamilskými obchodníky s koňmi, kteří přišli z Indie a pak spoluvládli 12. Sena & Guththika/Guttika 177 - 155 (237-215); zabil je nejmladší z devíti Mutasívových synů 13. Asela 155 - 145 (215-205). Sám zemřel ve válce s tamislkým invasorem z Indie, 14. Ellalan/Elara (čólský Tamil) 145 - 101 (vyšší datace: 205-161) [viz pokr. 101; pokračování výčtu panovníků viz rok 59].

Mahánága, bratr Devánampijatissy, založil snad po bratrově smrti v Ruhuně království závislé na Anurádhapuře. Po něm tu vládl Jatala Tissa, Gothabhaja a Elarův současník Kavan Tissa (145-101), pravnuk Devánampijatissy a nejmladší z bratrů Mahánágových; panoval i v Maji. Jeho syn Dutthagámaní/Dutugámunu opět spojil Ruhunu s Anurádhapurou. Viz dále rok 101.

 

************************************************************

244.

Ol. 134, 1

Alkidás z Lakónie (na dlouhou dobu poslední ze Sparťanů, další až v Ol. 169 roku 104)

68 SE

4 AE

(Kydenór)

a. u. c. 510

A. Manlius Torquatus Atticus I. a C. Sempronius Blaesus II.

************************************************************

V Helladě změnili Boiótové válečnou stranu (viz předešlý rok) a stali se spojenci Aitólů (do roku 233). Na tuto dobu nebyla boiótarchie nejvyšším úřadem spolku Boiótů, ale stratégie, jíž byla podřízena. V boji proti svému vzdorokráli Alexandrovi VII. dobyl Antigonos II. Gonatás Chalkidu a Eretriu a obsadil celou Euboju. Alexandrova eubojská liga byla rozbita (spolek/koinon zřejmě nikoli, o jeho existenci viz rok 341, o nové jeho organisaci srov. rok 196). Alexandrovi zůstal jen Korinthos a zde brzy zemřel, někdy před létem roku 243; údajně byl otráven Gonatovým agentem. Alexandros VII. byl synem Kratera (II.), nevlastního bratra krále Gonaty. Královský titul přijal po smrti otce c. roku 253, viz tam. Vláda nad Korinthem zůstala krátce v rukách jeho manželky Níkaie II., viz ovšem rok následující a o ní rok 272.

Snad t. r. vpadli poprvé Aitólové na Peloponnésos pod veliteli Tímaiem, Polykritem a Polyperchontem (viz ale rok 240); připojení Trifýlie k Élidě se konalo až po roce 240 (?, viz tam).

 

Snad téhož roku osvobodil král Seleukos Kalliníkos Syrii, kterou část, nevíme, od ptolemaiovských posádek. Část seleukovské flotily byla v bouři zničena. Města v Kilikii a v Syrii, včetně vojsk zde, se opět postavila na stranu Seleuka II. Na Eufrátu založil Seleukos Kalliníkos město Níkéforion-Kalliníkon (snad po svých vojenských úspěších při restituci seleukovské moci v této oblasti). 8. nisannu/19. dubna otevřel a zasvětil místodržitel města Uruk (řec. asi Orcha) Níkarchos, jehož babylónské domorodé a rodné jméno bylo Anu-uballit z klanu Achu'útovců chrám Bít réš, zasvěcený kultu boha Anu a bohyně Antu.

Kolem t. r. skončila v Paropamisii/dn. afghánském Hindúkuši autonomní ražba mincí téměř nezávislá dynastie seleukovských satrapů, kteří všichni používali jméno Oxyartés po prvním satrapovi, otci Alexandrovy manželky Rhóxány. Země se zmocnil král Ašóka z Indie.

 

Někdy v rozmezí let 244 až 240 zemřel v Chalkidě rhétór, filosof a politický dobrodruh Bión z Borysthenu. Delší dobu žil na dvoře krále Gonaty. Byl učitelem spartského reformistického krále Ágida IV. Původně patřil k filosofům střední Akadémie. Hlásal mimo jiné, že bohové jsou pouhé nic. Když ale ve stáří onemocněl, začal nosit amulety a projevoval lítost nad svými názory. Z Akadémie odešel ke kynikům a skončil jako theodórovský atheista. Další jeho životní data neznáme.

 

Na Sicílii dobyl Hamilkar Barak pevnost Eryx (srov. rok 249), která s městem a s Drepanem tvořila zvláštní správní jednotku. Až do konce první púnské války Římané Eryx obléhali. Hora s Afrodítiným chrámem zůstala římská. Událost se mohla stát už roku 246, srov. tam. 

V Římě znovu změnili názor a senát a lid se rozhodl opět financovat útočné válečné námořnictvo, viz dále rok 242. Osazena nová římská kolonie do Brundisia.

 

************************************************************

243.

Ol. 134, 2

69 SE

5 AE

(Eurykleidés)

a. u. c. 511

C. Fundanius Fundullus a C. Sulpicius Gallus

************************************************************

V létě se v Korinthu konala svatba vdovy po králi Alexandrovi VII. Níkaie II. s Démétriem (II.), synem krále Antigona II. Gonaty (76). Byl to pouhý diplomatický krok, vedoucí ke snadnému obsazení Akrokorinthu Makedony Gonatovými držený do té doby věrně garnisonem novomanželky pravděpodobně o c. dvacet let starší novomanžele. O dalším osudu Níkaie II. víme pouze to, že snad žila ještě kolem roku 232, nicméně roku c. 239 se Démétrios oženil s épeirskou princeznou, viz tam. Démétrios (33) byl od roku c. 253 ženat se Stratoníkou II., sestrou Antiocha Thea, jejíž reakci na bigamii korunního prince neznáme: srov. totiž další jeho sňatek roku 239. Možným vysvětlením by bylo, že Antigonos sice s Démétriem a Níkaiou slavili svatbu, k níž však nedošlo, poněvadž během oslav král obsadil Akrokorinthos...

Velitelem makedonské posádky na Akrokorinthu jmenoval Antigonos Gonatás svého důvěrníka, stoika Persaia z Kitia, přítele a žáka Zénónova (jeho akmé byla ve 130. olympiádě). Poněvadž Persaiův otec se jmenoval Démétrios, lze snad usuzovat (?), že mohl být nelegitimním synem krále Démétria I. z časů jeho kyperského pobytu (viz rok 306)., mohl tedy být Gonatovým nevlastním bratrem (?). Antigonos byl nakloněn stoickému učení a žádal před lety Zénóna, aby za ním přišel a pobyl u dvora. Zakladatel učení odmítl a místo sebe poslal Persaia, který se stal vychovatelem nemanželského syna Gonatova Halkyonea (dobu jeho smrti neznáme, lze pouze spekulovat, že padl n. zemřel v době Chremónidovy války, srov. roky 267sqq.).

Antigonos se však z Akrokorinthu a Korinthu radoval velmi krátce. Ve spolku Achájů byl koncem května zvolen Arátos ze Sikyónu podruhé jeho stratégem. V létě se za slib šedesáti talentů pomocí syrského/syrského Helléna v makedonském žoldu Ergína, jehož bratr Dioklés sloužil v posádce pevnosti, zmocnil Akrokorinthu a pak i města Korinthu. Velitel makedonské posádky Persaios sice unikl, ale ze studu, že Antigona zklamal, si vzal v Pelle život. • Po téměř jednom století, poprvé od dob krále Filippa II., byl Akrokorinthos se svou důležitou pevností opět připojen ke korinthskému státu, ale s achájskou posádkou (srov. rok 240, 225 a 224).

Arátos s Acháji obsadil za své stratégie dále ostrov Salamínu a Megary se připojily ke spolku (obsazení Salamíny lze ovšem datovat, a snad lépe, rokem 229, viz tam). Spolek Achájů pak uzavřel spojenectví s Ptolemaiem III. Euergetem I., který se stal jeho hégemónem (srov. rok 250, 245 a 226). Antigonos Gonatás se po ztrátě Korinthu do hellénské politiky už nemíchal, zpráv o tom není, takže neznáme ani důvod (války na severní makedonské hranici, nebo důsledek mírových ujednání s Acháji a Aitóly?), viz dále rok 239.

Na podzim zahájil ve Spartě král Ágis IV. svou reformní činnost: s podporou svého strýce Agésiláa se mu zdařilo dostat mezi efory svého příznivce Lýsandra. Ágis IV. pak prosadil novou rhétru/zákon o zrušení dluhů/chreón apokopé a o novém rozdělení půdy, klérů/gés anadasmos. Plnoprávných občanů bylo v té době pouhých sedm set (ještě v Alexandrově éře jich bylo tisíc). V důsledku úmrtí ve válkách a prodejů původních údělů vznikly velké majetky, většina občanů ale pozemky neměla: v této době vlastnila kléry pouhá stovka Sparťanů a Sparťanek. Zákonodárce Lykúrgos přitom kdysi rozdělil dobytou Lakóniku na třicet tisíc rovných dílů/klérů a výhradně pro Sparťany dalších devět tisíc, viz rok 810. Zásadní zlom však přinesla Epitádeova rhétra povolující volný prodej domů a pozemků, viz rok 400. Ágidova matka Agésistraté a babička Archidámiá byly shodou okolností nejbohatšími osobami Sparty: obě dobrovolně svůj majetek rozdaly. Ágis sám odevzdal státu šest set talentů v hotovosti. V Lakedaimonu vládlo silné politické napětí, kulminovaly spory mezi Sparťany vedené zřejmě v nestálých dobách po smrti Akrotatově, viz rok 260. Koncem roku se Lakedaimón stal spojencem Achájů (a byl jím až do roku 229).

 

************************************************************

242.

Ol. 134, 3

70 SE

6 AE

(Fanomachos)

a. u. c. 512

C. Lutatius Catullus a A. Postumius Albinus

************************************************************

Na Kóu se poprvé konaly pentérické/podle starého počítání "pětiletní", podle našeho čtyřletní slavnosti na počest Asklépiovu/asklépieia. Staly se panhellénskými slavnostmi, které se svou návštěvností vyrovnaly slavnostem a hrám olympijským.

Ve Spartě pokračoval boj o politické a hospodářské reformy. Ágidův protivník, král Leónidás II., byl odsouzen ke ztrátě královského titulu, ale stačil se ukrýt do chrámového asylu. Jedním z momentů jeho vyhnání "revolucionáři" bylo to, že Leónidás žil dlouho v cizině až že se tam oženil: "vyrůstal v cizině a děti měl ze sňatků s dcerami satrapů/tethrammenos en xené kai pepaidopoiémenos ek gamón satrapikón", viz k tomu rok 252. Novým králem z rodu Ágidovců byl zvolen jeho zeť Kleombrotos III. (byl králem jen do příštího roku)Na podzim vystoupil obojaký Agésiláos proti Lýsandrovi a Mandrokleidovi, spolutvůrcům reforem, a soudně je obžaloval. Ágis IV. s Kleombrotem III. vyhnali efory a nahradili je svými stoupenci. Tehdy unikl do Tegeje před pučisty i Leónidás II. se svou dcerou Chílónidou, která otce provázela do exilu, srov. rok 252.

 

Král Seleukos II. Kalliníkos (23) vysvobodil v Syrii z ptolemaiovského obležení města Orthósiá (dávná Ullaza) a Damaskos (snad seleukovský někdy po roku 266, n. kolem roku 261, srov. tam; někdy v této době byl ptolemaiovským stratégem města jistý Dión). Souvislosti neznáme, jistě šlo o operace v rámci Láodičiny války (viz rok 245, dále pak rok 218).

Pravděpodobně v téže době (?) se odvrátila královna-matka Láodiké I., která stále žila se svým druhým synem v Anatolii, od Seleuka II., svého prvorozeného syna, a dala v Sardách provolat králem mladšího syna Antiocha Hieraka (14; kraloval do roku 228)Na Láodičinu a Hierákovu stranu se postavil velitel Sard, její bratr Andromachos (podle jiného zdroje se jmenoval Alexandros). Antiochos Hieráx/Jestřáb ovládal v daném okamžiku celou selukovskou Anatolii a sídelním městem mu byly Sardy.

Tak vypukla válka bratrů (trvala do roku 237). Spojenci Antiocha se stali Ariamenés z Kappadokie, Galatové, Mithridátés IV. Pontský (od roku 245 manžel sestry obou válčících bratrů Láodiké I. Pontské) a Ziaélás z Bíthýnie, který snad roku 237 provdal za Hieráka svou dceru Láodiké-Nísu (?).

Seleukos II. se zřejmě téhož roku vydal do Anatolie a v Lýdii Hieráka porazil. V oblasti zanechal stratéga Themistoklea, který mu zůstal věrný po celou dobu jeho vlády a zůstal později věren i Antiochovi III. v boji proti Achájovi II.

Narodil se syn Seleuka Kalliníka a Láodiky II. Antiochos (III.). Byl zabit v roce 187.

 

Na podzim měli Římané připravenu pro válku s Kartháginci novou, nyní již pátou flotilu, kterou budovali od roku 244. Čítala nejméně dvě stě pentér.

T. r. zavedli úřad praetora peregrina pro soudní záležitosti cizinců ve Městě. Od nyní jsou tedy s městským praetoři dva, praetor urbanus (srov. rok 367 a 26, kdy byl Augustem městský praetor proměněn v praefecta urbi).

 

************************************************************

241.

Ol. 134, 4

71 SE

7 AE

(Lýsiadés I.)

a. u. c. 513

Q. Lutatius Cerco a A. Manlius Torquatus Atticus II.

************************************************************

Ve Spartě kázal král Ágis IV. spálit všechny dlužní úpisy Sparťanů, klária. Vzácný jev spartských dějin se Sparťanům líbil, ostatně zákonodárce Lykúrgos dulhy zakazoval, ale pro dělení svých pozemků už tolik nadšení neprojevovali. Na jaře vpadli na Peloponnésos přes pohoří Geraneia v Megaridě Aitólové. V květnu se stal potřetí stratégem Achájů Arátos ze Sikyónu. Ágis jako achájský spojenec vytáhl proti Aitólům a u Korinthu se spojil s Arátem. Aitólové právě plenili Pellénu, když byli v době po žních Arátem přepadeni a těžce poraženi.

V době Ágidovy nepřítomnosti roztrpčoval a popouzel Agésiláos, viz rok 243, Sparťany proti sobě a hlavně proti Ágidovi svou chtivostí po majetku a moci. Ágidovi protivníci se sjednotili a přivedli z Tegeje zpět Leónidu II. Agésiláos uprchl s pomocí svého syna Hippomedonta do Egypta k Euergetovi I., kde zřejmě také zemřel. • Sparťan Hippomedón byl roku 228 stratégem krále Euergeta I. na Samothráce, tzn. guvernérem pro celou ptolemaiovskou Thrákii a roku 219 byl krátce ve hře o nástupnictví ve Spartě.

Leónidás II., muž jistě věku pokročilého a pro spartské aristokraty a konservativce náhle přijatelný, byť mu vyčítali "asijské" móresy, uvedl v úřad nové efory. Krále Kleombrota III. ušetřil na prosby své oddané dcery (viz předešlý rok) a poslal ho do vyhnanství - tentokrát šla Chílónis za manželem, nikoli otcem. Za této situace se do Sparty vrátil z obléhání Megalopole Ágis IV. Králův vliv doma skončil s dalšími vyhnanstvími jeho příznivců. Leónidás II. s efory završili kontrarevoluci a krále Ágida bez veřejného soudu odstranili: byl ve věznici oběšen a po něm jeho matka Agésistraté a babička Archidámiá. Byla to první vražda spartského krále z vůle eforů a spolukrále.

Králova manželka Ágiátis byla Leónidou donucena provdat se za jeho syna Kleómena (III.; viz rok 235), "ačkoli ještě neměl na manželství věk". Ágidův syn s Agiátidou, tehdy snad tříletý Eudámidás III., vládl zřejmě pouze nominálně: do roku 227 byla účast Eurypontovců na spartské dyarchii/dvoukrálovládě ukončena (srov. rok 245). Ve vyhnanství žil do roku 227 i Ágidův bratr Archidámos V. (viz tam).

Arátos ze Sikyónu se pokusil atentátem odstranit argívského promakedonského samovládce Aristomacha (viz následující rok); tentokrát byl neúspěšný.

 

V Athénách zemřel pátý scholarchos Akadémie Arkesiláos z Pitany (v úřadu od roku 268 až 265). Jeho nástupcem v tzv. střední Akadémii se stal Lákýdés z Kýrény (snad do roku 205). Lákýdovými nástupci byli Téleklés a Euandros z Fókaie, kteří převzali funkci scholarcha ještě za jeho života. Oslněn Lákýdem dal král Attalos I. v Athénách postavit v Akadémii část zahrady, která se pak jmenovala Lákýdeion. Po Télekleovi a Euandrovi byl scholarchem Hégésinús z Pergamu a kolem roku 164 až 160 se stal scholarchem již tzv. nové Akadémie Karneadés z Kýrény (srov. roky 167 a 137).

 

Snad t. r. se vypravil král Seleukos II. Kalliníkos ze Syrie proti Ptolemaiu III. Euergetovi I. do Egypta, byl ale poražen; o tažení nevíme nic.

V Pergamu zemřel král Eumenés I. (vládl od roku 263). Jeho bratr Filetairos (II.) se neúčastnil ani na vládě ani na nástupnictví a tak se králem dal provolat Eumenův bratranec Attalos I., později zvaný Sótér (vládl do roku 197). Byl synem Eumenova strýce Attala a Antiochidy, dcery Acháia I., bratra Antiocha I. (o attalovské rodině viz rok 283)Po nástupu na trůn bojoval Attalos I. úspěšně s Antiochem Hierákem a jeho spojenci Galaty. Dosáhl údajně osmi až devíti vítězství. Rozhodující bylo vybojováno zřejmě až roku 230 (viz tam). Tehdy dostal od anatolských Hellénů za jejich ochranu proti Galatům přízvisko Sótér/Spasitel.

Attalos I. odmítl hned po nástupu na trůn platit Keltům poplatek, výpalné. Všechny boje s Kelty probíhaly vždy v údolí pramenů řeky Kaikos, bližšího o nich nevíme nic.

 

Padlo rozhodnutí v první púnské válce. Dne 10. března/a. d. VI. Idus Martias vybojovali Římané pod velením konsulára C. Lutatia (bratra stávajícího konsula a censora roku 236 Q. Lutatia) s Kartháginci u ostrova Aigúsa (lat. Aegusa v Aegatských ostrovech) u západního pobřeží Sicílie velkou námořní bitvu, jednu z největších starého věku. V ní byli Púnové s čerstvou flotilou vyslanou z Karthága a obtíženou nákladem, proviantem a penězi pod Hannónem na hlavu poraženi, padesát jejich lodí potopeno a sedmdesát zajato i s mužstvem. Hannó unikl, doma ho ukřižovali a rozhodli jednat o míru. 

Předtím, tedy roku 242, C. Lutatius s městským praetorem Q. Valeriem Faltonem zbořil část zdí Drepana, byl však v boji zraněn; Kartháginci se v Lilybaiu s Drepanu udrželi celou dobu obléhání od roku 250 a ztratili je až s mírovými podmínkami. Pod dojmem porážky a pro celkovou vyčerpanost z války se rozhodl vrchní velitel Kartháginců na Sicílii Hamilkar Barkas, syn Hannibalův a otec slavného Hannibala, uzavřít s Římany mír, který pak byl v Karthágu i Římě lehce pozměněn a potvrzen nejvyššími státními představiteli:

podle něho Kartháginci vyklidí Sicílii a ostrovy mezi ní a Itálií,

nebudou napadat Hieróna Syrákúského ani jeho spojence,

Kartháginci vydají všechny zajatce bez výkupného

a uhradí Římanům válečné náklady ve výši tří tisíc dvou set eubojských talentů stříbra (to jest 83,84 tun kovu) v průběhu deseti let, z toho tisíc ihned. Další peníze a Sardinii s Korsikou k tomu viz dodatek ke smlouvě z roku 237 po "jednaapůlté" válce púnské. Ostrov Melité/dn. Malta po první válce púnské zřejmě zůstal Karthágincům (srov. roky 257 a 218).

 

Tak skončila první válka púnská (trvala od roku 264; o Hamilkarovi viz dále rok 239). Římané podle jednoho zdroje přišly o sedm set pentér včetně těch, které ztroskotaly, Kartháginci o pět set. Nikdy jindy ve starém věku nebylo tak intensivně a tak nákladně bojováno za války na moři.

V podmínkách míru, v touze Hamilkarově po odplatě, kterou přenesl na svého syna Hannibala, a v kartháginských úspěších v Hispániích ležely příčiny nové války, která se rozhořela o dvě desetiletí později a je známa jako druhá válka púnská.

Území zaniklé kartháginské sicilské epikratie (srov. s rokem 392) začal spravovat římský quaestor usazený v Lilybaiu. Teprve roku 227 byla správa nových území přeorganisována v provinciích pod praetory: provincia byla mimoitalské nebo zámořské území Římanů (viz rok 227).

Po uzavření míru, pravděpodobně ještě v průběhu t. r., vypukla v Africe vzpoura navrátivšího se sicilského vojska Kartháginců, kterému "opomněli" předáci foinícké obchodní republiky vyplatit žold. Hamilkar složil velení ještě na Sicílii a o přepravu do Afriky se staral velitel Lilybaia Geskón. Doma pak s Hannónem marně usiloval o uklidnění nespokojenců. Karthágo bylo nuceno uzavřít proti svým bývalým žoldnéřům spojenectví s Římany. Žoldnéři z Ibérie, Baleárové, Foiníčané, Ligurové a lidé s jedním z rodičů hellénským si získali spojence v Libyjcích a v dalších severoafrických domorodcích: vypukla tzv. válka žoldnéřská (dobově též libyjská, africká; trvala do roku 237).

Veliteli námezdných vojáků byli Spendios z Kampánie a Mathós z Libye, k nimž se údajně připojilo na sedmdesát tisíc Afričanů. Oddíl asi dvou tisíc ibérských Keltů pod Autaritem byl první gallskou skupinou, která bojovala v Africe. Hlavní tábor drželi povstalci v Tynétu, na jejich stranu se postavila města Hippó a Utika. Karthágincům velel Hannón, asi od roku 238 opět Hamilkar Barak. Žoldnéřská válka byla jednou z nejkrutějších válek starého věku.

 

V Itálii Římané po uzavření púnského míru během šesti dnů potlačil druhý konsul A. Manlius povstání Falisků (viz následující rok)V Římě byly do státní administrativy přidány dvě další tribue Velina a Quirina a tím završen jejich konečný počet na třicet pět. Byla vybudována tzv. Aureliova silnice/via Aurelia vedoucí z Říma do Pisy.

 

************************************************************

240.

Ol. 135, 1

Eratón z Aitólie

72 SE

8 AE

(Athénodóros)

a. u. c. 514

C. Claudius Centho a M. Sempronius Tuditanus

************************************************************

Olympioníkos v boxu t. r. Kleoxenos z Alexandreie dokázal vítězit ve všech svých zápasech beze zranění, a to nejen na těchto hrách; jistě to je dodnes světová kuriosita.

Na jaře vpadli na Peloponnésos opět Aitólové, jimž veleli Charixenos a Tímaios (srov. s rokem 244: je možné, že se jedná o jednu a tutéž událost).

Aitólové dobyli a vyrabovali všechna města Lakóniky kromě Sparty; je možné, že to této expedice patří údaj, že s sebou odvlekli na padesát tisíc otroků (?). Aitólskými spojenci se stali Mantinejští, Tegejští a Orchomenští, tzn. velká část spolku Arkadů. V Orchomenu v této souvislosti zavraždil jistý Chronios tyranna Aristomélidu, který byl u moci od asi roku 270 a o jehož dílech nevíme vůbec nic. Stejně tak o jistém Nearchovi, který se někdy po této době zmocnil vlády nad Orchomenem (snad u moci do roku 235). 

Aitólové vyplenili mimo jiné Héraion u Argu. Následoval všeobecný mír/koiné eiréné mezi spolky Achájů a Aitólů a jejich spojenci. Ze smlouvy byla vynechána Sparta. Arkadové vrátili Élejským sporné území Trifýlie, kterou jim tito přepustili roku 370. Do všeobecného míru byl zřejmě zahrnut také král Antigonos II. Gonatás (srov. příští rok).

Zřejmě t. r. byl v Argu zavražděn rukou otroka promakedonský samovládce Aristomachos (I.; začátek jeho vlády není znám, důvod atentátu rovněž ne). Za svůj neúspěšný pokus o atentát na Aristomacha a útok na Argos byl Arátos před rokem pokutován spolkem Achájů (viz tam). Nástupcem Aristomacha se stal jeho syn (?) Aristippos, prý ještě větší padouch než předchůdce; v jakém smyslu ovšem nevíme (vládl do roku 236).

Pokus achajského politika Aráta ze Sikyónu o obsazení Peiraiea, který podnikl v první polovině roku, se nezdařil pro údajnou chybu jeho pravé ruky, žoldnéře Ergína ze Syrie (srov. jeho vydání Akrokorinthu z roku 243).

 

Král Seleukos II. Kalliníkos byl pravděpodobně t. r. donucen válkou na všech frontách uzavřít s Ptolemaiem III. Euergetem I. mír, jímž skončila třetí válka syrská a které se též říkalo válka Láodičina (trvala od roku 245):

1. Ptolemaiovi zůstala Seleukeia Píerijská, kterou Egypťané obsadili již na začátku války v roce 245 a která jim zůstala až do roku 219,

2. byly potvrzeny ptolemaiovské vojenské úspěchy na thráckém pobřeží,

3. Seleukos musel vyklidit vůbec celou Thrákii, která od Nestu po Chersonésos patřila k říši Seleukovců od roku 281 (srov. tam),

4. v Telméssu v Lykii upevnil a potvrdil Euergetés I. vládu místního dynasty Ptolemaia, syna Lýsimachova. Ptolemaios z Telméssu byl buď vnukem Ptolemaia II. Filadelfa, nebo spíše asi šedesátiletým synem diadocha Lýsimacha, tedy snad identický s bývalým několikatýdenním králem Makedonů Ptolemaiem III. (srov. roky 281, 278, 276 a 270). • Dynastie v Telméssu vládla automně pod egyptským protektorátem až do roku 189, a to v pořadí Ptolemaios I. z Telméssu, jeho syn Lýsimachos a tohoto syn Ptolemaios II. z Telméssu.

Pravděpodobně z této doby pochází legendární spojenecká smlouva Seleuka Kalliníka s Římany: Římané měli nabídnout králi své přátelství a za to získali autonomii pro Ílion (tvrdí to římská tradice, ale spíše smyšlenka patřila mezi diplomatické triky, jejichž cílem bylo Hellénům předvést, jak blízko k nim Římané mají; císař Claudius Íliu odpustil na věčné časy daně).

 

Kolem roku 240 se narodil žák Chrýsippa ze Sol stoik Diogenés ze Seleukeie na Tigridu (zemřel kolem roku 150)V téže době zemřeli v Alexandreji (?) literát Kallimachos z Kýrény (narozen kolem roku 310), a v Číně filosof Cou Jen (narozen kolem roku 305).

 

V Římě napsal L. Livius Andronicus, zavlečený do Města roku 272 zřejmě jako rukojmí Tarenťanů nebo jako otrok-válečný zajatec, pro tzv. římské hry/ludi Romani první latinskou komédii a tragédii (srov. rok 284).

Po vzpouře poetruštělých Falisků bylo jejich sídelní město Falerii do šesti dnů obsazeno (viz předcházející rok), Faliskové definitivně podrobeni, v březnu nad nimi držel A. Manlius triumf a do Falerií přišli římští kolonisté: Falerii Novi povstaly opodál bývalým F. Veteres (srov. předcházející rok).

S porobou Falisků snad souvisí zkazka o praetorovi Genuciovi Cipovi, jemuž před římskými branami při návrat z vyhrané války (nevíme odnikud, že právě z faliské ani dobu neznáme) narostly na čele rohy, resp. "něco jako rohy/veluti cornua". Haruspex při vojsku znamení vyložil jako věštbu, že se Genucius Cipus stane ve Městě králem. Praetor neváhal a odešel do doživotního dobrovolného exilu, aby uchránil Řím od obnovy královlády. Podle jiné verse podávané v Metamorfosách básníkem P. Ovidiem Nasonem Genucius poslechl rozhodnutí senátu. Na jeho poctu v "rudné bráně"/porta raudusculana v Serviových hradbách umístili Římané rytinu s rohatým obličejem.