249-247

249.

Ol. 132, 4

63 SE

 

(Polyeuktos) | (Hierón) 

a. u. c. 505

P. Claudius Pulcher a L. Iunius Pullus

A. Atilius Calatinus dict. 

************************************************************

Možné datum smrti krále Alexandra VII., vládce v Korinthu a na Euboji, popř. jeho usurpace (viz ale roky 245 a 244).

 

Aitólové změnili v Delfách, které měli pevně pod kontrolou, dobu konání a význam sótérií. Od nyní byly hry na paměť osvobození Delf od keltské invase roku 279 a na oslavu Dia Sótéra a Apollóna Pýthia konány jednou za čtyři roky (srov. jejich zřízení roku 277) v rozsahu pýthií a nemejí jako hry panhellénské. 

Za iniciativou stál zjevně aitólský stratégos Charixenos (srov. o něm roku 240), který rozeslal po Helladě vyslance, aby o tom informovali a lobbyovali. V Athénách podal návrh na přijetí aitólského projektu Kybernis (za což byl Delfskými o c. deset let později poctěn proxenií se všemi právy souvisejícími: promantejí, proedrií, prodikií, asýlií a atelejí), jak dosvědčuje fragment stély s usnesením z 29. elaféboliónu archonátu Polyeuktova/duben 249, popř. 248. Podle nedatovaného fragmentu sněmovního usnesení se Charixenovi dostalo v Athénách zlatého věnce. 

Stejně postupovali Chíjští, jak zůstalo zachováno na jiném kameni, již dlouho tehdy aitólští příbuzní-spojenci/oikeioi kai filoi ek progonón. Podobně někdy před rokem c. 240 honorovali hieromnémoni chíjského zástupce, básníka Amfikla, který byl poctěn proxenií se vším všudy též na Délu.

Někdy po c. 247 pět let po sobě honorovali hieromnémoni amfiktyonie v Delfách vavřínovým věncem svého mluvčího/hlasatele, "hierokýrykeón/hierokérekeón tó koinó synedrió tón amfiktyonón", Kalliklea z Athén a připojili všechna práva udělovaná cizincům s proxenií. O Kallikleovi usnesení praví, že žil v Aitólii; v této době neměli Athény mezi hieromnémony zástupce. 

Federativní Aitólové byli v této době již silným státním útvarem a třebaže jimi většina Hellénů opovrhovala jako zaostalými příbuznými, Aitóly nebylo již dávno možné v politice obcházet, srov. předcházejí roky. Snad roku 240 za spolkového stratéga Tímaia, srov. tam, nařídili Delfským netolerovat nikomu z cizinců neplacení daní, ledaže by spadali pod ateleji usnesením Delfských. Zachovaný nápis nezmiňuje žádné sankce.

Aitólové za čtvrté a poslední stratégie Lykópovy roku asi 237 (srov. o něm roku 250) si již mohli dovolit, aby garantovali hercům-dionýsovcům/technítai působícím v Iónii a na Helléspontu a na isthmijích a nemejích bezpečný pohyb a nedotknutelnost (ve válce)/asfaleia, asýliá.       

 

V království Pontos zemřel král Ariobarzánés II. (vládl od roku 266). Na trůn přišel jeho mladý syn Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl do roku 190). Roku c. 245 se oženil s dcerou Antiocha Thea a sestrou Seleuka II. Láodikou (I.). Seleukos II. ji provdal pravděpodobně v souvislosti s třetí válkou syrskou a jako věno dal Mithridátovi kus Frygie.

Královo mládí, tak zůstalo zachováno, prý využili Keltové/Galatové a rabovali v Pontu, až v zemi nastal hlad. S pomocí Héráklejských kteří do Amísu, které připojil ke svému království, poslali též obilí, byli zahnáni, za což se jim Keltové pomstili: vpadli na jejich území a plenili, jako již roku c. 246. Nyní byli v nouzi Hérákleótští a vyslali k nájezdníkům vyslance. Historik Nymfis sjednal konec války za pět tisíc statérů na vojsko a po dvou stovkách pro každého z vůdců. 

Jak Mithridátés IV. získal Amísos, pod Sinópou neuspělPodle jiné chronologie nevládl Mithridátés IV. tak dlouho, ale uvedenou dobu si podělili Mithridátové dva. Poněvadž druhý systém počítá s Mithridátem Ktistem jako s Prvním (v CSD je počítán jako Třetí, viz roky 302 a 266), dostali tito předpokládaní panovníci označení II. a III., viz jejich chronografii roku 302 a v příloze pod Dynastové I.

Tím pádem by byl Mithridátés IV. synem Mithridáta III., bratr Farnaka I. a Láodiky, kterou si vzal a razil mince se společným portrétem a nápisem "basileós Mithradátú kai basilissés Láodikés filadelfón/krále M. a královny L., milujících sourozenců" (o Láodice není jinak nic známo); byli asi bezdětní a Mithridátés V., otec slavného Eupatora, byl synem Farnaka I. a snad Nýsy alias Láodiky, dcery Antiocha mladšího: ve versi roku 169 uváděné v CSD to byl Farnakův bratr, pokud bylo manželství bezdětné. ● Otcovství Mithridáta III. potvrzuje silně rekonstruovaný dedikační nápis z Říma, viz rok 190. 

 

V patnáctém roce první války púnské dobyl na Sicílii konsul L. Iunius Pullus pevnost Eryx i s chrámem Afrodíty/Venuše, viz zde níže. Karthágincům na ostrově zbývaly již jen pevnosti Drepanon/Drepana a Lilybaion, které byly od loňského roku Římany obleženy.

Obranu Lilybaia řídil stále Himilkón s pomocí velitele žoldnéřů Alexóna z Acháje, který se již proslavil při obraně Akragantu před Římany, kde též zabránil vzpouře syrákúských žoldnéřů c. 262. Nyní posloužil stejným způsobem, když odhalil mezi žoldnéři zárodky rebelie, kteří chtěli město vydat Římanům.

Kartháginci se pokusil při výpadu zničit obléhací stroje, ale v prudké řeži Římané udrželi posice a stroje uchránili. Téže noci odplul Hannibal s loděmi do Drepan, rovněž nepotřebnou jízdu odkomandoval Himilkón do Drepan. Podle jiné verse 

Hannibal, syn Hamilkarův, triérarch Adherbalův/řec. Atarbás, pronikl s padesáti loděmi a deseti tisíci muži námořní blokádou Lilybaia, a přivezl obklíčeným posily; na svou příležitost vyčkával u Aigús. Po vyložení výsadku a zásob odplul Hannibal k Drepanám.

"Poštovní" spojení Lilybaia s Karthágem nějaký čas udržoval jistý Hannibal zvaný Rhodios, který při znalosti pobřežních vod dokázal uniknout hlídkujícím plavidlům Římanů. Až se obléhatelé zmocnili stejně stavěné rychlé tetréry/čtyřřadky a "pošťaka" lapili (o jeho osudu není nic známo); podle ní pak začali roku 244 stavět novou válečnou flotilu.

Konsul P. Claudius posílili zábrany při ústí přístavu, viz rok předešlý, postavili do moře kamennou hráz s břevny a kotvami, ale živly ji rozmetaly. Bombardovali obležené velkými balvany, ale Púnové postavili proti Římanům novou zeď. Když původní hradbu Římané zdolali, byli ve větrném počasí zaskočeni výpadem Kartháginců a vichřice dopomohla ke spálení jejich obléhacích strojů. P. Claudius dal obležené Lilybaion oddělit příkopem a náspem a stejně tak římské ležení. 

Římské ztráty byly vysoké. Poněvadž vázlo zásobování a jedli pouze maso/kreóborúntes gar monon, šířily se moru podobné nemoci/loimiké nosos a Římané se spojenci houfně hynuli. Zoufalou situaci zachránil Hierón velkými dodávkami obilí zřejmě z tohoroční sklizně a nedostatek mužstva zachránilo deset tisíc narychlo sebraných námořníků a vojáků a poslaných k Drepanám.   

P. Claudius Pulcher se pak s flotilou vypravil na Drepana. Aby se vyhnul obléhání jako v případě Lilybaia, přijal Adherbal/Atarbás, velitel obrany Drepan a velitel flotily sicilské námořní bitvu. Kartháginci, jejichž lodi byly pro válku konstrukčně lepší, v bitevní sestavě útočili od moře, kdežto lodi P. Claudia pluly nevýhodně při pobřeží a konsul vyčkával na zbytek loďstva, které ještě od Lilybaia nedorazilo a ani nestačil plavidla sešikovat.

Přesto se pustil před přístavem do boje a byl na hlavu poražen. 93 lodi, tj. tři čtvrtiny lodí, které Římané používali k obléhání Lilybaia, zahynulo osm tisíc mužů, padly do zajetí i s dvaceti tisíci plavci a vojáky a byly poslány do Karthága; zajetí uniklo pouze třicet plavidel s konsulem, kterého pak doma čekala pokuta 120 tisíc assů za špatné vedení války (o jeho osudu viz zde níže). • Bylo to jediné větší námořní vítězství Kartháginců nad Římany během této války a na moři i během příštích válek s Římany.

K Lilybaiu plul též konsul L. Iunius v čele velké zásobovací flotily o osmi stech lodích doprovázených 120 válečnými trojveslicemi. Z obavy před Kartháginci číhajícím ve vodách na severu ostrova, Římané ve dvou svazech obeplouvali Sicílii z Messány z jihu. V Syrákúsách totiž konsul flotilu rozdělil a pod quaestory poslal napřed polovinu nákladních lodí, sám čekal, až dorazí z Messány celé jeho loďstvo.

Adherbal tehdy poslal jako svého nauarcha Karthalóna, který právě dorazil z Karthága se sedmdesáti bojovými loděmi, přidal mu třicet ze svých stavů, aby napadl Římany před Lilybaiem. Púnové zde zničili několik římských plavidel a pokračovali do Hérákleie. Když flotilu spatřili Římané, kteří na bitvu neměli, zakotvili a opevnili se na souši před Fintiadou. Púnský útok znemožnil plavbu padesáti velkých zásobovacích lodí, sedmnáct válečných plavidel potopil a třináct nebylo schopných plavby. Karthalón pak zakotvil v ústí Halyku. 

Konsul L. Iunius s 36 válečnými loděmi a ostatními proviantními obeplul Pachýnos a teprve u Fintiady se dozvěděl, co se stalo; púnská rozvědka fungovala lépe. Když spatřil Karthalónovu flotilu, spálil oněch třináct lodí a obrátil se se všemi loděmi zpět do Syrákús. Dohnán u Kamaríny zakotvil unáhleně na skalnatém pobřeží nechráněné před vlnami. Schylovalo se k bouři, jíž se zkušení Púnové vyhnuli obeplutím Pachýnu a zakotvením ve vhodném přístavišti.

Bouře pak římskou flotilu rozmetala a velkou část mužstva zahubila; na základě jedné časově nezařaditelné informace mohlo před Kamarínou zemřít 39 tisíc Římanů. Konsul dorazil pak k Lilybaiu se dvěma loděmi z původních 105 bitevních. Zanikla již čtvrtá velká flotila Římanů v krátké době desíti let (srov. roky 262 až 260, 255 a hlavně 253)! Přesto byl v senátu zabit člověk, který radil k uzavření míru s Púny.

Konsul L. Iunius pak obsadil pevnost Eryx a Venušin chrámu na stejnojmenné hoře nedaleko Drepan a horské městečko Aigithallos, kde zanechal posádku osmi set mužů. Brzy však bylo v protiútoku Púnů vedených Karthalónem znovu obsazeno a lokalita teď měla posádkou tři tisíce vojáků kartháginských. Během bojů o Aigithallos padl konsul do zajetí, podle jiných pramenů si po nezdařené válečné sezoně vzal život, aby se v Římě vyhnul ostudě (i jemu se předhazovalo, že neuposlechl věštebných znamení). Stalo se tak v době, kdy v poli úřadoval diktátor Atilius, viz zde níže.  

Jeho kolega P. Claudius Pulcher byl jiného ražení. Claudius vynikal zpupností. Když mu senát nařídil, aby jmenoval po katastrofě na moři diktátora, pověřil svého sluhu n. písaře Glykia/M. Claudius Glicia a bez velitele jízdy/magister equitum; senát jmenování neuznal. Claudia, sestra Pulchrova, který dal před osudnou bitvou u Drepan věštebná kuřata naházet do moře, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát/quia esse nólunt, bibant“, se někdy později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj bratr a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“

Byla za to potrestána peněžitou pokutou, její bratr stanul bezprostředně po návratu z války pro špatné vedení války před soudem a rovněž byl odsouzen k velké pokutě. Původně ho však tribun lidu C. Fundanius Fundulus žaloval před centuriátním shromážděním z velezrady, ale když došlo na hlasování, bouřka sněm rozehnala. Na opakování nedošlo, kolegové tribunové byli proti, takže Fundanius prosadil pouze pokutu 120 tisíců assů, za každou ztracenou loď tisícovku. Fundanius byl též ten, který pohnal před soud Claudiovu sestru. 

A. Atilius Calatinus byl prvním diktátorem, který na Sicílii vedl válku Římanů mimo Itálii. Ničeho nedosáhl a moc předal novým konsulům; událost lze přiřadit už k roku 252.

Římané vděčně prodloužili spojeneckou smlouvu s Hierónem II. Syrákúským, králem Sikeliótů, z roku 263 na věčné časy. Za pakt nyní už nevyžadovali od krále žádnou formu tributu.

Od 21. dubna konali po tři noci první známé stoletní hry/ludi saeculares s. ludi tarentini spojené s dostihy (podle jedné lokality na Martově poli s podzemní svatyní), zasvěcené podzemním kultům Ditovi a Proserpině, viz rok 149, 17 a v přílohách oddíl Svátky. Římané ovšem tradovali, že vůbec první stoletní hry uspořádal po vyhnání králů roku 509 P. Valerius Publicola a druhé se pořádaly roku 346 (n. 344).  

 

V Číně dobyl král státu Čchin Čuang-siang-wang hlavní město Východních Čou, dnes u Che-nan-fu, a ukončil formální vládu Tung Wen Čou-kunga (viz rok 256): definitivní konec císařské vlády staré dynastie Čou. Vojevůdce státu Čchin jménem Meng An úspěšně bojoval proti státům Chan, Čao a Wej.

 

************************************************************

248.

Ol. 133, 1

Simylos z Neápole

64 SE

 

(Hierón) | (Diomedón) 

a. u. c. 506

C. Aurelius Cotta II. a P. Servilius Geminus II.

rok 1 éry Arsakovců (AE) podle SE v západní části říše

************************************************************

V Makedonii korunní princ Démétrios (II.) uspořádával chrámové pořádky v Beroji s oblastním epistatem Harpalem. Nápisně dochovány tři princovy stručné dopisy: Démétrios se pídil po osudu peněz chrámu Héráklea Kynágida (att.: Kynégetés), které si přivlastnilo město, a po stížnosti kněží nakázal vše urovnat.

Byl dále toho náhledu, že Hérákleovi kněží by měli platit daně jen takové, jako to je v případě Asklépiových, a že chrám už má z rituálních nádob dost fial, které darují propuštěnci, a že by místo toho potřeboval kerata kai skyfús. Dopisy s datem 15. dystra 36. roku Antigona II./únor-březen t. r. vznikly po žádosti "lovců/kynágoi", Hérákleových kněží, bratrů Charty a Attyla. K začátku Gonatovy éry viz rok 283.

Harpalos z Beroie z těchto dopisů byl pravděpodobně synem jinak neznámého Ptolemaia. Harpalův syn se totiž jmenoval Ptolemaios a patřil k velitelům/hégemones berojského kontingentu o síle c. 780 mužů na tažení Antigona III. Dósóna roku 223, srov. tam: je uveden jako první na seznamu 61 jmen, které uvedl král v dopisu Berojským 17. gorpiaia svého sedmého roku vlády, asi začátek září, pro něž žádal o osvobození od občanských povinností ve městě.

Synem tohoto Ptolemaia byl Harpalos (ii.), hieromnémón a dvořan Perseův. Jeho syn, podle všeho Ptolemaios (iii.), nebyl roku 168-167 deportován, neboť byl asi mladší patnácti. Vnuk (?) Harpala (ii.), syn snad Ptolemaia (iii.), Harpalos (iii.) byl v Beroji někdy na přelomu druhého a prvního století př. n. l. poctěn občany olivovým věncem a bronzovou sochou, jak sděluje fragment usnesení; za co, nevíme.

Posledního elféboliónu/duben 247 archonátu Diomedontova v Athénách na návrh Theoféma uspořádali dobrovolnou sbírku peněz do armádního fondu/stratiótikon do položky "ochrana země/eis fylakés tés chórás". Do konce následujícího měsíce múnichiónu měli Athéňané přispívat nejméně padesáti, nejvíce dvěma sty drachmami. Usnesení doprovází poškozený seznam dárců o nejméně stovce jmen; mezi Athéňany po jednom Makedonovi, Syrákúsanovi a muži z Mesémbrie. V jaké souvislosti se peníze vybíraly, není známo.  

 

V Astauéně či Astabéně, eparchii na severu Parthie východně od Kaspiku, zemřel vůdce Parnů, jednoho z kmenů Dahů, příbuzných Saků, řec. Skythů, "autokratór" Arsakés I. Ktistés/Zakladatel (vládl na tomto území od roku 250). Vládu převzal jeho bratr Tíridátés I. pod jménem Arsakés II. a vládl do roku 211.

Arsakés II. se dal v sídelním městě Astabény Arsaku/Aršaku korunovat na krále (?) Parnů/Aparnů a v krátké době se zmocnil celé seleukovské satrapie Parthie, kde se pravděpodobně již roku 256 osamostatnil místní satrapa Andragorás. Andragorás byl nyní Parny zabit a Parnové se dostávají do povědomí Hellénů již jako Parthové.

• Tuto událost lze umístit do roku 239 (srov. eventualitu, uvedenou v roce 235). K osobě Tíridáta I. viz rok 250. Růst Parthů souvpadal do doby třetí syrské války, kdy se existence seleukovské říše otřásala v základech, viz rok 246.  

Korelace SE a AE je v babylónských dokumentech o jeden rok vyšší, tzn. 65 SE = 1 AE (viz tam).

Zřejmě t. r. zemřel ve středoasijské Baktrii král Diodotos I. (králem od roku 256). Nástupcem v královské hodnosti se stal jeho syn Diodotos II. (vládl do roku 235). • V návaznosti na jinou chronologii parthských dějin lze události v Baktrii posunout do roku 235 (srov. tam). V jednom z latinských pramenů jsou otec i syn jmenováni Theodotus. 

 

V první válce púnské začalo šestnáctým rokem bojů období šesti neslavných let římských dějin tohoto století: na Sicílii kupili válečný nezdar, naopak Kartháginci byli aktivní a napadali italský jih. Nedokázali však vyzískat převahu, třebaže Římané nedisponovali žádnou relevantní námořní silou, srov. rok předešlý. Karthalón nezbavil Lilybaion a Drepanon obležení, proti Římanům v poli, na ostrově stály obě konsulské armády, nedosáhl ničeho, plenění italského pobřeží nebylo nijak účinné a s flotilou se vrátil na Sicílii, když se proti němu vypravil městský praetor.

Za to měl starosti s žoldnéři, podle předcházejících náborů převážně keltskými, kteří nedostávali peníze v dojednaných částkách a bouřili se. Hodně jich vyvezl ze Sicílie na pusté ostrovy v okolí (srov. událost z válek Púnů se Syrákúsany, kdy žoldnéře vyvezli na Osteódés/Ustiku, viz v indexu s. v. žoldnéři), jiné poslal do Karthága, další dal Karthalónův nástupce Hamilkar, viz rok následující, jedné noci povraždit nebo naházet do moře.

Buď ještě tohoto roku nebo někdy v průběhu let před rokem 242 se část žoldnéřů a sicilských spojenců Púnů přidávalo u Eryku k Římanům. Otevřeným desercím bránil Hamilkar lstí: vyslal loyalní vojáky, aby se tvářili jako přeběhlíci, pak však vítající Římany pobíjeli. To vedlo v římském táboře k opatrnosti a podezřívavosti vůči Keltům. Bylo to poprvé, kdy Římané vedli ve svých armádních stavech žoldnéře. Brzy se jich zbavovali pro jejich obtížnost, vylupování chrámů a vyháněli je ze Sicílie (o jejich konci v Épeiru viz roky 232sqq.).

Ve stejném období došlo též k výměně zajatců mezi Římany a Púny v poměru jeden ku jednomu a poněvadž jich Římané měli více, Kartháginci přebývající vyplatili.

V Africe se někdy kolem t. r. vypravil Hannón zvaný Velký do vnitrozemí proti domorodcům, numidským klanům. Jako Hamilkarův oponent nesázel na námořní válku a zámořská území, ale na silné postavení v Africe. Jeho aktivity byly nicméně kontraproduktivní, neboť právě v této době byli Římané slabí, srov. zde výše.

Kartháginci byl poslán do války s berberskými nomády jako stratégos tés Libyés/vrchní velitel Libye a vítězně dorazil až do lokality Hekatompylé neboli Thebesté/dn. Tibisa na hranicích DZ a TN. Zde se spokojil s vydáním tří tisíc rukojmí a, údajně ke spokojenosti domorodců, nechal město nedotčené. Viz dále o Hannónovi roku 241. 

Konsul P. Servilius Geminus byl si prý tolik podobný se svým bratrem Quintem, že si je Římané pletli. Šlo to dokonce tak daleko, že se pochybovalo o dvojím konsulátu Publiově. 

 

************************************************************

247.

Ol. 133, 2

65 SE

1 AE

(Diomedón) | (Theofémos I.) 

a. u. c. 507

L. Caecilius Metellus II. a N. Fabius Buteo

************************************************************

Tento rok je prvním rokem éry Arsakovců podle babylónského kalendáře. Éra začala 15. dubnem roku 247. Proč je právě tento rok začátkem datovací éry, není jasné. Snad souvisí s korunovací krále Tíridáta I. (viz předešlý rok), nebo s nějakou porážkou seleukovských oddílů a tím pádem potvrzení parthské autonomie (srov. události třetí syrské války roku následujícího).

 

Na Sicílii se stal po Karthalónovi (od 249) vrchním velitelem Kartháginců Hamilkar Barak/"Blesk", řec. Barkas. Přeorganisoval pozemní vojsko, raboval v Bruttiu, vyplenil Lokridu Epizefýrskou a italské pobřeží po Kýmu/Cumae, nicméně u Lilybaia a Drepan se Římané tohoto roku nadále drželi. Jako jediný římský armádní úspěch t. r. historie zachovala zprávu o dobytí ostrůvku Peliadu (řec. nom.: Peliás) před drepanským přístavem. Operaci řídil konsul N. Fabius. O Hamilkarově hlavní sicilské základně viz rok následující.  

Římané se opět rozhodli, že nebudou vynakládat státní peníze na stavbu útočné flotily a na její vybavení a na moře nevyplouvali. Že většinu jejich plavidel ničily bouře a nikoli nepřátelé, tedy spíše nezkušenost velitelů než zdatnost Púnů, nebrali v potaz. Viz k tomu roky 244 a 242.

Zónarás, východořímský excerptor historika Cassia Diona, o následujících letech války zkráceně uvedl, že "pak úřadovali různí konsulové, ale nedosáhli ničeho, co by stálo za zaznamenání/ektote de diaforoi men hypateusan, úden de historiás epraxan axion".

Soukromníci, jejichž jména neznáme, však už několik let a v podstatě až do konce války, podnikali flibustýrské plavby proti Karthágincům a lze se domnívat, že ve značném rozsahu. Římským státem podporovaná piraterie žila z přepadávání nepřátelských měst a lodních konvojů, přesně tak, jak o mnoho staletí později velmi účinně konali flibustýři angličtí, francouzští a holandští.

T. r. přivedlo kořistnictví soukromou flotilu do afrického přístavu Hippón Diarrhos, který i se zakotvenými plavidly zapálila, ale obyvatelům se podařilo ústí přístavu zahradit řetězem. Římskou lstí se však trojveslice dostaly přes překážku, když rychlým přesunem posádky na záď dolehla loď na řetěz a následujícím přesunem na příď se ulehčilo zádi a loď se s pomocí vesel přes řetěz přehoupla celá. Cestou domů u Panormu římští piráti ve státních službách zničili kartháginskou flotilu číhající na zásobovací konvoje z Itálie.

Římané t. r. založili kolonie Alsium na jižním pobřeží Etrúrie a na severu Latia na bývalém území Aequů horské Aefulum (Aesulum, Aefulae).  

 

V Číně byl sice stát Čchin/Qin v jedné z bitev od Sin-ling-ťüna, vládce státu Wej a hlavy protičchinské koalice, poražen, výpravy čchinského kancléře Lü Pu-weje/Lü Buwei však byly nadále úspěšné. Poté zemřel král Čchinu Čuang-siang-wang (vládl od roku 249). Jeho syn a nástupce Čeng-wang/Zheng byl teprve třináctiletý a vládl do roku 210, kdy zemřel jako Čchin Š'-chuang-ti; rodným jménem byl budoucí císař Jing Čeng/Ying Zheng. Jeho regentem do zplnomocnění roku 235 byl Lü Pu-wej; o jeho vztahu ke královně-matce a smrti viz rok 238. 

V koalici proti Čchinům stály čtyři zbývající státy a jejich představitelé. Tomuto období čínských dějin se říká období čtyř starců/s’-chao. Byli jimi původně Meng-čchang-ťün, ministr státu Čchi, Pching-jüan-ťün, princ státu Čao (zemřel již roku 250), Sin-ling-ťün alias princ Wu-ki ze státu Wej (zemřel roku 244) a Čchun-šen-ťün/Chunsheng Jun, ministr státu Čchu (zemřel roku 237), který jako jediný z partnerů nebyl šlechtického původu (původně se jmenoval Chuang Sie/Huang Xie).