259-250

259.

Ol. 130, 2

53 SE

 

(Antifón II.)

a. u. c. 495

L. Cornelius Scipio a C. Aquilius Florus

rok 1 autonomní éry Aradu

************************************************************

Začala autonomní éra foiníckého Aradu, který dostal od krále Antiocha II. Thea „svobodu“, tzn. že zde byl sesazen poslední domorodý dynasta, „král“ a stát byl řízen do jisté míry volenými stavovskými orgány.

 

Římané v šestém roce první válce púnské dobyli na Korsice Alerii a celé jižní pobřeží ostrova padlo do rukou římského výsadku vedeného konsulem L. Corneliem, synem Cn. Cornelia, cos. roku 298. Púnská flotila s nauarchem Hannónem před římským loďstvem uhnula, L. Cornelius si však netroufl vylodit se na Sardinii, kde byli Kartháginci v převaze.

V ten čas se v Římě spikli váleční zajatci se samnitskými rukojmími. Pravděpodobně chtěli zaútočit na senát, vyměnit senátory za svůj volný odchod, ale k tomu nedošlo, neboť spiknutí odhalil velitel pomocných jednotek Herius Potilius.

 

************************************************************

258.

Ol. 130, 3

54 SE

 

(Thýmocharés)

a. u. c. 496

A. Atilius Calatinus I. (či Caiatinus?) a C. Sulpicius Paterculus

************************************************************

Zemřel Magás, král v Kýréně (c. přes 60), původně místokrál Ptolemaia I. od roku 308 a samostatným vládcem od roku 283 (podle jiných chronologických úvah mohl vládnout v letech 300 až 250)Vdova po Magovi Apamé II. (přes 40), dcera krále Antiocha Sótéra, odmítla možnost svatby své dcery Bereníky (II.) s Ptolemaiem (III.; srov. rok 261). Z Makedonie povolala Démétria zvaného Kalos/Krásný (40), syna Démétria I. Poliorkéta a Ptolemáidy, dcery Ptolemaia Sótéra, a nabídla mu dceru i vládu. Proti vládě Apamy a Démétria Krásného se zdvihla nevole Kýrénských, důvody neznáme, a Bereníké (II.) zavraždila Démétria v náručí své matky Apamy II.

Kýrénští obnovili svou autonomii, poprvé po roce 322, a setrvali v ní do roku asi 250 či 246. Období bylo plné vnitřních sporů a rozbrojů a o osudu královny Apamé II. a její dcery Bereníké z této doby nevíme nic: Apamé se už na historické scéně neobjeví, o Bereníké viz rok 246. • Vláda Démétria Krásného s Apamou mohla v Kýréně trvat až do roku 250, resp. minimálně do roku 250.

 

Římané vedli další boje s Kartháginci a s jejich spojenci na Korsice a na Sicílii, kde Púnům velel Hamilkar. Na Sicílii dobyli Kameikos a s pomocí Hierónovou získali Římané po kapitulaci Kamarínu, Hennu a po dlouhém obléhání Mytistratos, kde byli obyvatelé povražděni a přeživší prodáni do otroctví. A. Atilius se nakonec vypravil proti Lipaře, ale tu krátce předtím námořním výsadkem rychleji obsadil Hamilkar a Římané zde opět neuspěli, srov. rok 263.

Atiliův kolega C. Sulpicius od začátku válečné sezony získal většinu Sardinie a měl v úmyslu plout do Afriky. S flotilou ho sledoval Hannibal, ale pro nepřízeň počasí se obě loďstva vrátila k Sardinii. Když se moře uklidnilo, Sulpicius v druhém svém pokusu o plavbu do Afriky napadl v mlze Hannibalovy lodi a zbylí Púnové prchli na pevninu. Hannibal se usadil v městě na ostrůvku Solkoi/lat. Sulci, lodi nechali Kartháginci na břehu. Jeho vojáci se proti němu vzbouřili a zavraždili ho. V následující púnské protiofensivě byli však Římané na Sardinii poraženi Hannónem. 

 

V Číně obnovil stát Čchin/Qin boje se státem Čao/Zhao a dobyl jeho hlavní město Chan-tan. Mezi vojevůdcem Po Čchi/Bo Qi a ministrem Fan Cü, nástupcem Wej Janga, viz rok 267, propukl osobní spor. Po Čchi odmítl velitelství v dalším tažení a král Čao-siang/Zhaoxiang veleúspěšnému vojevůdci poslal meč: první známé použití tohoto rituálu v dějinách! U Hellénů viz rok 192.

 

************************************************************

257.

Ol. 130, 4

55 SE

 

(Lykeás)

a. u. c. 497

C. Atilius Regulus I. a Cn. Cornelius Blasio II.

************************************************************

Narodil se Antiochos Hieráx, druhý syn Antiocha II. Thea (zavražděn roku 228).

Kolem t. r. se v Býzantiu narodil Aristofanés, pozdější alexandrijský filolog. Po smrti Eratosthenově byl kolem roku 195 jmenován Ptolemaiem V. Epifanem bibliothekářem v alexandrijském Múseiu (zemřel kolem roku 180 v Alexandreji).

 

Na Sicílii válčili Římané s Kartháginci nerozhodně a oba konsulové se opět pokusili dobýt Liparu. Ve vodách souostroví číhal s loděmi Hamilkar, který se dal vylákat k Sicílii, když se římská flotila rozdělila a Púnové doufali, že jednu z částí zničí: v námořní bitvě před Tyndaridou na severu Sicílie ztratil Hamilkar většinu své flotily. 

Římané vyplenili a vypálili Melitu, dnešní Maltu: je to první zmínka v hellénistických pramenech o tomto ostrově vůbec (srov. rok 241).

 

V Číně porazila koalice státu Čchu/Chu a Wej armádu státu Čchin, kterou vedl Wang Che.

 

************************************************************

256.

Ol. 131, 1

Ammónios z Alexandreie

56 SE

 

(Eubúlos III.)

a. u. c. 498

L. Manlius Vulso Longus I. a Q. Caedicius, který zemřel krátce po nástupu úřadu; namísto něj zvolen M. Atilius Regulus II.

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána k soutěžím další disciplína, dostihy hříbat/monippos pólikos. Prvním olympioníkem se stal Hippokratés z Thessalie, podle jiného údaje Tlépolemos z Lykie.

 

Antigonos II. Gonatás odvolal svou posádku z Múseia v Athénách a velitelem makedonské posádky v Múnichii jmenoval attické občany Hérákleita, později Diogena. Tím byla vlastně ukončena přímá okupace Athén Makedonci (srov. rok 263 a 229).

 

Zřejmě t. r. se od seleukovské vlády odtrhli satrapové Baktrie Diodotos (I.) a Parthie Andragorás, potomek stejnojmenného Peršana, kterého měl Alexandros Veliký pověřit nám neznámou funkcí v Parthii. Oba separatisté se prohlásili králi (oba zřejmě vládli do roku 248). V Baktrii existovaly hellénské obce ještě před Alexandrovou anabasí. Ve Střední Asii byli Helléni zjevně vlivní a relativně silní: Diodotos prý vládl satrapii s "tisícem hellénských měst". Na některých svých mincích se představoval jako Diodotos Sótér/Zachránce, pravděpodobně hellénské nezávislosti.  

Státní útvary bakterských Hellénů se zapsaly do dobyvatelských dějin Indie a historik Apollodóros z Artemity, známý toliko z citací, tvrdil, že si prodrobily více národů než Makedonové, tedy vedle Alexandra myšleni též potomci Seleukovi. Jiný útržkovitě zachovaný autor zaznamenal, že středoasijští Helléni se zničili válkami navzájem, takže si je pak snadno podrobili slabší Parthové (Cn. Pompeius Trogus). Asijští Helléni nikdy nikoho "nehellénisovali", domorodcům nevnucovali své kulty a kulturu, fenomén ostatně společný pro celý hellénismus, jehož principem bylo sblížení s nehellénským světem, nikoli jeho likvidace, "žít a nechat žít". 

Hellénská říše bakterská se přitom rozšířila do severní Indie a do východního Turkestánu. Její dějiny však v podstatě neznáme, pouze z mincovní ražby a nápisně jména nejméně 39 králů a dvou královen (při shodě jmen otce a syna lze se domnívat, že jejich skutečný počet byl o něco vyšší, přičemž nevíme, zda se vždy jednalo o suverénní nebo jen údělné panovníky).

Událost t. r. lze posunout až za druhý vpád Parnů asi roku 250, někdy do doby třetí války syrské. Tzn. že roku 238 při dalším vpádu Parnů do Íránů byla obsazena Parthie, Andragorás zabit, roku 234 by zemřel Diodotos I., jeho nástupcem se stal Diodotos II., který byl svržen po roce 230.

 

Na jaře se vypravila římská flotila do Afriky a poprvé se tam vylodila. Oba konsulové předtím s armádou dorazili na Sicílii. Zprvu poslal Hamilkar Hannóna k Římanům vyjednávat a možná tehdy byl propuštěn na svobodu Cn. Cornelius Scipio jatý roku 260. Římané krátce spekulovali o Hannónově zajetí, aby oplatili Púnům lest na Corneliovi Scipionovi. Oba konsulové úspěšně bojovali na moři mezi Héráklejí Mínójskou a mysem Eknomos na jižním pobřeží Sicílie, kartháginskému loďstvu opět veleli Hannón s Hamilkarem.

Vedle námořní bitvy u Kóu mezi hellénistickými mocnostmi, srov. rok 262, a Aktia roku 31 to byla zřejmě největší akce na moři starého věku: Římané měli na 330 válečných lodích s neuvedeným počtem nákladních údajně 140 tisíc mužů pozemního vojska, Púnové na 350 lodích válečných a neznámým počtem nákladních 150 tisíc vojáků. Římská flotila vylodila vojsko u města Clupea či Klypea/Aspis, z něhož si udělali základnu. Římané dobyli Tunés/Tynés, loupili po okolí a osvobodili hodně zajatců. Na zimu odplul L. Manlius s kořistí domů.

Kartháginci po celou dobu setrvávali za hradbami a když byl v noční bitvě Hamilkar poražen v poli, chtěli znovu vyjednávat o míru. Příkré podmínky M. Atilia však odmítli, ostatně v té době měli stále k disposici mimo jiné stovku bojových slonů. V tísni provolali vrchním velitelem celé armády velitele hellénských žoldnéřů Xanthippa ze Sparty (srov. dále rok 245), jehož si vyžádali na pomoc; pro něho jako Řeka/"Graecus" měli Římané jen opovržení. • Obě rozhodnutí jsou pozoruhodná: Římané v první púnské válce poprvé opustili Itálii a nyní se dokonce odvážili s výsadkem až za moře (srov. příklad Syrákúsana Agathoklea, viz roky 310 až 307). Kromě toho vztahy Hellénů a hlavně Dórů k Púnům nebyli nikdy dobré, viz rok 409.

 

V Číně zvítězil stát Čchin/Qin nad vojsky státu Chan a Čao. Císař Nan-wang (seděl na nebeském trůnu jen jako stín staré císařské moci od roku 314) zemřel brzy po té, co se zamíchal do sporu mezi válčícími státy. Čchin odtrhl západní části císařské domény, východní část ponechal čouoskému příbuzenstvu. Ťi Ťie/Ji Jie, jeden z nich, zde vládl do roku 249 jako Tung Čou Wen-kung, „Princ Wen Východního Čou“.

Stát Čchin tak ukončil vládu dynastie Čou (trvala od roku 1122, srov. rok 249). Sídelním městem dynastie bylo Chao n. Chao-ťing/Haojing (srov. rok 454). Hegemonie Čchinů trvala do roku 221.

 

************************************************************

255.

Ol. 131, 2

57 SE

 

(Alkibiadés)

a. u. c. 499

M. Aemilius Paulus a Ser. Fulvius Paetinus Nobilior

************************************************************

Spolek Achájů zvolil poprvé namísto dvou stratégů, nejvyšších úředníků koina, jen jednoho a k němu deset démiúrgů. Stratégovi k ruce byl jeho zástupce/hypostratégos, velitel jízdy/hipparchos a písař-tajemník/grammateus. Ročně konány čtyři synody/synodoi pro všechny Acháje ve vojenském věku, na nichž volena na jaře rada z mužů nad třicet, po 217 po vzoru aitólském na podzim. Mimořádným synodám říkali synklétoi. Prvním samostatným stratégem byl zvolen Margos z Karýneie (o původní podobě spolkových úředníků viz rok 280).

Snad t. r. dali Ekdélos a Démofanés, žáci Arkesiláovi a tzv. přední občané, zavraždit tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl od asi roku 265. Pravděpodobně tím skončila i válka se Spartou, o níž není bližšího nic známo (trvala od roku 265, srov. rok 260). Promakedonský Aristodámos oslabil v důsledku porážky Lakedaimonských v Chremónidově válce zřejmě vliv Sparty, kterou pravděpodobně užíraly sociální rozbroje vrcholící roku 245, viz tam. 

Kolem roku 255 byl obnoven spolek Arkaďanů, nyní na konfederační bási (trval asi do roku 222, viz tam; první spolek existoval v letech 370 až asi 338). Do koina vstoupily arkadské státy Tegea, Mantineia, Orchomenos, Klétór, Héraiá (historicky nejmladší obec, která byla založena Sparťany Kleombrotem I.? nebo Kleónymem), Telfúsa, Lepreon, Megalopolis, Kynúriá a Mainaliá, nikoli však Figaleia, Psófis, Feneos, Stymfalos, Kafyai atd. • Většina arkadských měst vznikla synoikismem vesnických občin, démů: Tegea povstala z devíti démů, Mantineia z pěti, Héraiá z devíti; stejně tak vznikly některé achájské státy, Dýmé z osmi, Patrai ze šest atd. (viz rok 280).

 

V rámci druhé války syrské (od roku 261) vypukla v Evropě válka Antiocha II. s Býzantiem, Perinthem a keltskou říší Tylis/Tylé. Na Antiochově straně stáli thráčtí dynastové Dromichaités a Térés (IV.). Válka probíhala pro Seleukovce úspěšně a část pobřeží východní Thrákie zůstalo dynastii do roku 240 (viz tam, srov. rok 260; seleukovská od roku 281, viz tam a roku 240).

Antiochos II. dosáhl dalších úspěchů v západní Anatolii. od svého alexandrijského suveréna (viz rok 261) odpadl stratégos Efesu Ptolemaios, levoboček krále Ptolemaia II. Filadelfa (nelze ovšem vyloučit, že by se mohlo jednat o syna Lýsimachova!), a přidal se na stranu Antiochovu. Na Filadelfův příkaz byl se svou ženou Eirénou zavražděn. Efesos po krátké ptolemajovské episodě přesto zůstal nyní seleukovský (o zavražděných viz rok 261).

Krátce nato obsadil Antiochos II. Mílétos, kde odstranil samovládce Tímarcha, který tu vládl údajně krutými způsoby rovněž asi od roku 261. Míléťané proto poctili krále přízviskem Theos/Bůh, které mu zůstalo dodnes.

Události v západní Anatolii z průběhu druhé syrské války nelze přesně datovat. Pořadí známých událostí lze mj. sestavit i takto:

roku 261 (?) se stal Efesos ptolemajovským, smrt Ptolemaia Efeského,

roku 255 byl popraven Tímarchos v Mílétu, t. r. se stal Efesos opět seleukovský;

anebo se obě události staly až roku 255.

 

Pravděpodobně téhož roku uznal král Antiochos II. Theos královský titul pro kappadockého vládce Ariamena (byl u vlády od roku 280). Antiochos provdal svou dceru Stratoníku (III.) za Ariamenova syna Ariarátha (III.), který se pak stal otcovým spoluvládcem. • Ariamenem začíná řada kappadockých králů či velkokrálů (jak se později titulovali/basileus megás). Sám se na mincích nedával znázorňovat s diadématem, ani na ně nedával razit svůj královský titul. To až jeho syn Ariaráthés III. (srov. rok 230)Ani kappadocké události nelze datovat přesněji. Je možné je zařadit do let 255 až 250, ale také později.

 

Pravděpodobně t. r. byla zahájena diplomatická jednání mezi Antigonem II. Gonatou a Ptolemaiem II. Filadelfem. Gonatovým vyjednavačem byl Sóstratés (viz rok 253, kdy byl mír konečně uzavřen).

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Eleazar (v úřadu od roku 289). Nástupcem byl kmenovými předáky určen jeho strýc Manašše, syn Jadduy (do roku 246).

 

V první púnské válce v Africe zahájili Kartháginci ofensivu proti římskému výsadku, viz předešlý rok. Púnský vojevůdce Sparťan Xanthippos, jímž Římané opovrhovali, zdrtil v bitvě na řece Bagradas slony římskou jízdu, legie porazil a velkou část invasní armády včetně konsulára M. Atilia Regula zajal. V létě však Xanthippos odplul domů, neboť katháginští předáci usilovali o jeho život, aby púnský stát nemusel vděčit za záchranu Sparťanům. Jeho žoldnéře a spojence prý cestou do Hellady vysadili na jakémsi nehostinném ostrově, sám Xanthippos se zachránil z potápějící se lodi údajně záměrně rozklížené (o kondottierově karieře viz dále rok 245)

S římskými zajatci jednali Púnové dobře, jen Regula zprvu trápili stressem. Ostatní Římané byli Katháginci obleženi v Klypeji. V červenci se pak Římané museli z Afriky stáhnout; evakuaci provedla nová flotila, s níž připluli na pomoc noví konsulové. Cestou do Afriky se v bouři dostalo jejich loďstvo ke Kossyře drženou odedávna Púny, vyplenili ji a vložili na ostrov římskou posádku; po odplutí Římanů z Afriky se Kossyrá vrátila do púnských rukou a nová armáda se vylodila na Sicílii.

Ve velké bitvě na moři i na souši pak porazili Římané znovu Karthágince. V bouři za evakuace římského výsadku u břehů Sicílie ztratili Římané tři čtvrtiny loďstva i mužů: ze 364 (jinde: 464) lodí se zachránilo osmdesát, zahynulo na sto tisíc Římanů, námořníků a vojáků (srov. rok 253). Byla to jedna z největších námořních katastrof dějin, ne-li největší (srov. záhuby perských flotil mířících na Helladu za Dáreia a Xerxa v letech 492 a 481, kdy šlo ke dnu na tři sta čtyři sta lodí, nepochybně však menších; viz v indexu s. v. loďstvo). O obnově římské námořní moci viz rok následující.

V Africe následovala msta Kartháginců na domorodém obyvatelstvu, které se postavilo na stranu Římanů. Libyjci byli potrestáni až následujícího roku.

V Římě byl konsul roku 280 Ti. Coruncanius zvolen jako první plebej pontifikem maximem (kterým se stal následujícího roku; srov. rok 300). Byl právníkem a jako první poskytoval v Římě právní porady.

Při censu bylo zjištěno 297 797 římských občanů.

 

V Číně dobyl a zničil stát Čchu stát Lu (v dnešním jižním Šan-tungu).

 

************************************************************

254.

Ol. 131, 3

58 SE

 

(Filostratos I.)

a. u. c. 500

Cn. Cornelius Scipio Asina II. a A. Atilius Caiatinus II. (srov. rok 258)

************************************************************

V babylónském měsíci tašrítu/mezi 27. zářím a 25. říjnem zemřela v Sardech královna Stratoníké I. (63), od roku 299 choť Seleuka Níkátora a od roku 292 choť jeho syna Antiocha Sótéra, matka krále Antiocha Thea.

 

21. září připluli do Alexandreie vyslanci bosporského krále Pairisada II. a předali dary králi Ptolemaiovi Filadelfovi (srov. rok 250). • O politických stycích obou států ale nejsme blíže informováni, ani o královládě Pairisada II.

 

Římané v roce, kdy slavili půl tisíciletí od založení Města, dokázali po katastrofě roku 255 během nezvykle krátké doby financovat, postavit, vybavit a osadit mužstvem novou flotilu a po třech měsících se vrátili na Sicílii. V útoku proti nové armádě Púnů dobyli na Sicílii na Karthágincích, jimž v doprovodu sto čtyřiceti slonů velel Hasdrubal, Kefaloidion, Panormos, Solús a Tyndaris. Panormos/dn. Palermo se od této chvíle pozvolna stává nejdůležitějším místem na ostrově. Římané obsadili město a Púnové se drželi na hradě. Když jim došly potraviny, dovolili Římané kargtháginské posádce odtáhnout i se zbraněmi.

Kartháginci poslali do Říma jako posla s podmínkou návratu M. Atilia Regula (viz předcházející rok), aby v senátu vyjednával o výměně válečných zajatců. Senát na výměnu nepřistoupil a v Karthágu pak byl M. Atilius údajně hrůzným způsobem umučen vyříznutím očních víček a vystavováním slunci.

 

V Číně porazil stát Čchin/Qin stát Wej a král státu Chan uznal vládu státu Čchin - jako první z čínských států.

 

************************************************************

253.

Ol. 131, 4

59 se

 

([...]bios)

a. u. c. 501

Cn. Servilius Caepio a C. Sempronius Blaesio n. Blaesius I.

************************************************************

Snad t. r. zemřel Krateros (II.; 68), pohrobek diadocha Kratera s Filou, nevlastní bratr Gonatův (srov. rok 271) a nevlastní syn Démétria I. Celý život fungoval jako bratrův místokrál v Helladě, velitel makedonských posádek v Korinthu, Peiraieu, Chalkidě a Démétriadě. Kromě toho pořídil jako první v historii sbírku nápisů-usnesení athénských sněmů/Pséfismatón synagógé: byl tedy něco jako zakladatel diplomatiky. Celou dobu žil se svým královským bratrem a nevlastním otcem ve shodě a sloužil jim v armádě v nejvyšších velitelských funkcích. Soudívá se někdy, že padl již o deset let dříve v Chremónidově válce, srov. roky 267sqq. Kraterův syn Alexandros (VII.), který nastoupil otcovo velitelské dědictví, asi podporovaný Filadelfem a nevíme, zda bezprostředně, se prohlásil po otcově smrti králem Makedonů (?) a zle zamíchal Gonatovou politikou. Vládl na Euboji a v Korinthu do roku 249 nebo 244 (nebo od roku 249).

Pravděpodobně se oženil Démétrios (II.), Gonatův manželský syn (23), se Stratoníkou (II.), dcerou Antiocha I., sestrou Thea (srov. roky 243 a 239).

 

Začátkem roku byl uzavřen mír mezi Antiochem II. Theem a Ptolemaiem II. Filadelfem. Druhá válka syrská (trvala od roku 261) byla ukončena tak, že část Iónie, celá Pamfýlie, části Lykie, Kárie, Kilikie, Arábie, Libye, Syrie s Foiníkií, Kyklady a část "Aithiopie" zůstala nadále ptolemaiovská: Ptolemaiovci kontrolovali největší říši východního Středomoří. 

Pravděpodobně zároveň byl uzavřen konečný mír Filadelfa s Antigonem Gonatou (srov. roky 262 a 261 a diplomatickou aktivitu roku 255), který potvrdil vytlačení Ptolemaiovců z části Egeidy, ačkoli určité posice udrželi až do roku 146 (srov. tam a rok 245)Ve spolku Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, který byl založen roku 315 Antigonem I. a obnoven Ptolemaiem I. Sótérem roku 308, však ztratili Ptolemaiovci své výsadní postavení. Od zhruba roku 200 se Ostrované dostali pod hégemónii Rhodu, ještě roku 88 se dokázali postavit na stranu Mithridáta VI., než přišel definitivní konec pod vládou Říma.

S omezením ptolemaiovské námořní moci v Egeidě se uvolnil mimo jiné prostor pro aitólské piráty, jejichž síla se v oblasti postupně etablovala. Je to období aitólského rozmachu. Jeden z nich, jistý Níkoláos, založil dokonce na Délu slavnosti níkoláeia stejně tak jako mocní králové, srov. slavnosti, které se na ostrově slavily od roku 249 jako ptolemaieia, antigoneia či stratoníkeia.

Seleukovsko-ptolemaiovské usmíření mělo být potvrzeno sňatkem Antiocha Thea a Filadelfovou dcerou Bereníkou: v listopadu až prosinci v Alexandreji konány přípravy k odchodu princezny do Syrie. Král Antiochos II. Theos se zřejmě již roku 254 nebo ještě dříve rozešel s královnou Láodikou I., dcerou Acháia I., s níž žil od roku 268, neboť ze dne 5. dia roku 59 SE/z května či září roku 254 (podle anatolské éry) je dochován darovací dokument na půdu pro Láodiku I., která v něm již není titulována královnou (viz následující rok).

 

Římské loďstvo se ve dvanáctém roce první války púnské marně pokusilo dobýt Lilybaion a podruhé se vydalo do Afriky, ale jen za účelem plenění pobřežních krajů. Nejjižněji byli u ostrova Méninx/dnešní Džerby. Při návratu bylo znovu v bouři severně od Sicílie na sto padesát lodí ztraceno (srov. rok 255). Tehdy si v Římě odhlasovali, že zůstanou bez útočné flotily a lodí budou užívat jen k ochraně vlastního pobřeží. 

 

************************************************************

252.

Ol. 132, 1

Xenofanés z Aitólie (první z Aitólů)

60 SE

 

(Kallimédés II.)

a. u. c. 502

C. Aurelius Cotta I. a P. Servilius Geminus I.

A. Atilius Calatinus dict.

************************************************************

Ve Spartě zemřel osmiletý Aréus II., syn Akrotatův (nominálně vládl od roku 260). Dalším králem z rodu Ágidovců byl zvolen Leónidás II., syn dobrodružného Kleónyma; byl již pokročilejšího věku a vládl do roku 242 (srov. rok 310). Leónidás za mlada sloužil v žoldu Seleuka I., žil na jeho dvoře a přinesl s sebou do Sparty cizí mravy, jak tvrdili spartští konservativci, a manželku jménem Kratésikleia, dceru asi některého ze seleukovských stratégů/satrapů, viz rok 242. S ní měl dva syny, budoucí krále Kleomena III. a Eukleidu a dceru Cheilónis/Chílónis.

 

V Sikyónu zavraždili Deiniás a dialektik Aristotelés filosofujícího tyranna Abantidu, který byl u moci od roku 264. K vládě se ale dostal Abantidův otec Páseás. Po čtyřměsíční vládě odstranil Páseu jistý Níkoklés, vládnoucí pravděpodobně od ledna roku 251 (viz tam). Čím byli tito "tyranni" nesnesitelní a vůči komu, koho vyháněli z vlasti, v podstatě nevíme.

Někdy v květnu se v Megalopoli narodil Filopoimén, syn bohatého občana Kraugia, budoucí vůdčí politik spolku Achájů.

 

Někdy po roce 252 se vzbouřili proti Eumenovi I. jeho žoldnéři (srov. rok 268). Čtyřměsíční vzpouru ukončila vzájemná dohoda: ve Filetaireji a Attaleji byly ponechány posádky, jimž veleli Paramón a Polyláos a žoldnéřům byla potvrzena ateleia z roku 268. Dostalo se jim podle dochovaného nápisu příspěvku na obilí a víno, do pole táhli jen deset měsíců v roce a kdo z nich odsloužil dobu svého kontraktu, dostane stejný žold jako za aktivní služby.

 

V polovině dubna dorazil slavnostní průvod Bereníčin (nejvýše 30; viz předešlý rok) do Sídónu, kde se provdala za Seleukovce Antiocha II. Thea. Bývalá královna Láodiké I. žila s dětmi v Efesu, Bereníké s králem u dvora v Antiocheji a od syrských Hellénů dostala přízvisko Fernoforos/Přinášející věno. Kromě toho jí dával otec Filadelfos posílat vodu z Nilu. Se seleukovským prostředím se nikdy nesžila a zavražděna byla roku 245, viz. Bereníku provázel dlouholetý Filadelfův dioikétés/říšský hospodářský správce-finmin Apollónios, za jehož úřadování Egypt prosperoval. Fungování dioikéta známe z archivu jeho tajemníka Zénóna z Kaunu, jehož dvě tisícovky dokumentů se zachovaly, "Zénónovy papyry". Apollónios se na rozdíl od svých předchůdců Telesta a Satyra udržel ve funkci po velkou část Filadelfovy vlády až do jejího konce. 

 

Úspěšné boje Římanů na Sicílii. Obsadili Hímeru, odkud však dokázali Kartháginci v noci odvést obyvatelstvo, a dobyli Thermy. Konsul C. Aurelius dostal od Hieróna Syrákúského několik bojových lodí a s nimi se vypravil proti Lipaře; byl to již třetí pokus o dobytí ostrova. K obléhání města zanechal tribuna Q. Cassia, jemuž nakázal neútočit na hradby, a odplul. Tribun ho však neposlechl a ztratil hodně vojáků. Konsul se vrátil, město konečně dobyl a obyvatelstvo vyvraždil.

 

************************************************************

251.

Ol. 132, 2

61 SE

 

(Antimachos)

a. u. c. 503

L. Caecilius Metellus I. a C. Furius Pacilus

************************************************************

V lednu (?) se v Sikyónu dostal k vládě Níkoklés (viz předešlý rok). 5. daisia/začátkem dubna zavraždil Arátos (20) s pomocí exulanta Aristomacha Sikyónského a Ekdéla Megalopolítského tyranna Níkoklea a sikyónský stát přijal po dlouhé době démokratickou ústavu - od časů makedonské hégemónie v Helladě vládli v Sikyónu pouze samovládci nebo přímo makedonští králové. Dórský Sikyón pak vstoupil do spolku Achájů, jehož stratégem byl v tomto roce opět Margos (srov. rok 255). Do Sikyónu se vrátilo na šest set exulantů, kteří byli tyranny vykazováni za hranice státu po více než půl století (začátek tyrannidy tedy patří do roku 303?). Co to bylo za lidi, nevíme, ani k jakým majetkovým sporům restituce vedly. Arátos obdržel od kteréhosi z králů (Antigona II. nebo Ptolemaia II.?) 25 talentů, z nichž hradil výkupné za Sikyóňany zajaté ve válkách

Arátos Sikyónský se následujícího roku vydal dobrodružně do Alexandreie žádat o pomoc proti makedonskému králi; důvod konfliktu není znám, ale Ptolemaiem byl přijat příznivě,viz rok následující.

 

L. Caecilius Metellus porazil na hlavu v červnu před Panormem Karthágince pod Hasdrubalem, jejichž vojsko bylo opět posíleno slony, z nichž měli Římané po afrických zkušenostech z roku 255 strach. Do pole Púnové vytáhli v okamžiku, kdy se druhý konsul C. Furius vrátil do Říma. Byla to zároveň první polní bitva na Sicílii po více než deseti letech této války (srov. rok 262). Kartháginci se následně opět stáhli do pevností. Hasdrubal unikl z bitvy a doma byl později za špatné vedení války ukřižován.

Sto dvacet slonů, které ukořistil (střízlivější údaj hovoří o pouhých deseti), převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů sestavených ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům a Metellus je ukazoval ve svém  triumfu roku 250; zvířata pak zůstala symbolem jeho rodu. V římské armádě však nikdy nenalezla uplatnění: všechna pomřela jako atrakce v circu. Kartháginci měli mít v této době na Sicílii na 140 slonů (někteří zřejmě byli kořistí po Pyrrhovi nebo jejich potomci, většina asi byla afrického původu). • Caecilius Metellus zachraňoval roku 241 palladium před požárem ve Vestině chrámu a když ho vynesl, oslepl. Dostalo se mu pak přízviska Caecus/Slepý. Přesto zastával funkci pontifika maxima a roku 224 byl určen diktátorem po dobu voleb.

Census napočítal 241 212 římských občanů. Kolem téhož roku se v Sarsině (m. v Emilii-Romagni se jmenuje stále stejně) narodil autor komédií T. Maccius Plautus (zemřel kolem roku 184).

 

V Číně zemřel král státu Čchin/Qin Čao-siang/Zhaoxiang (75; vládl od roku 315). Nástupcem se stal jeho syn Siao-wen/Xiaowen (vládl jen do příštího roku).

 

************************************************************

250.

Ol. 132, 3

62 SE

 

(Thersilochos)

a. u. c. 504

C. Atilius Regulus a L. Manlius Vulso Longus II.

************************************************************

Ptolemaios II. Filadelfos uzavřel spojenectví se spolkem Achájů, které v Alexandreji sjednal Arátos ze Sikyónu (srov. předešlý rok). Spojenectví namířené proti Makedonii se projevilo jen v pomoci finanční: Arátos dostal na cestu domů čtyřicet talentů a slib dalších 110 (viz rok 226).

 

Kolem roku 250 zemřel ve Skodře v Illyrii král Pleuratos I. (srov. rok 272). Nástupcem se stal jeho syn Agrón, vládnoucí Illyrům do roku 230. Agrónovy lupičské výpravy „proslavily“ Illyry po celé hellénské oblasti. Během jeho vlády byli zahnáni Liburnové na sever.

 

Kolem roku 250 prodal Kallimédés, Antiochův satrapa na Helléspontu, evropským Býzantijským Hieron, svatyni Dia Úria, ležící na asijské straně.

Pravděpodobně t. r. ustanovil Antiochos II. Theos v seleukovské Anatolii keltskou daň/galatikon (srov. ale již rok 276, kde je uvedena druhá eventualita). Antiochos Theos by tak měl být, po neznámých válečných neúspěších a alespoň na čas, poplatný Keltům. Podle jiného výkladu by mohlo jít o berni na válku s Kelty.

O jiném chronologickém řazení seleukovskýcha parthských  dějin po roku 250 viz rok 235.

 

Kolem roku 250 skončila v části Armenie a v Kommágéně vláda dynasty Sama I. (srov. rok 317). Následoval Arsamés (vládl do roku asi 230), který přenesl své sídelní město ze sofénské métropole Karkathiokert/Arkathiokert, snad dn. Eğil v TR, do jím založených Arsamósat. Je též pokládán za zakladatele Arsameie na Nymfaiu, zprvu královského sídelního města Kommágény (v římské době již opuštěná). • Z Armenie je znám ještě jiný dynasta, ale jen numismaticky, jménem Abdisarés (srov. roky 205 a 317).

 

Bosporský král Pairisadés II. poslal dary délskému Apollónovi (srov. jeho diplomatickou aktivitu z roku 254)Nejpozději v této době překročili Sarmaté řeku Tanais/dnešní Don a obsadili okolí Borysthenu/dnešního Podněpří (srov. rok 700). Zdejší Skythové byli vyhnáni nebo podrobeni. Sarmaté se v této oblasti členili na několik větších kmenů, z nichž nejznámější byli Rhoxolánové/Roxolánové, Iázygové a východně od Donu žili Aorsové (srov. rok 126).

 

Zřejmě t. r. vpadli Parnové čili Parthové do Íránu, dobyli severní oblast satrapie Parthie jménem Astauéné či Astabéné, kde zabili místního eparchu Agathoklea, resp. podle jiného pramene Fereklea. Vůdci nájezdníků byli bratři Arsakés a Tíridátés, králem Parnů Arsakés I. (vládl do roku 248, který je podle západní seleukovské éry začátkem arsakovské éry, tj. 64 SE = 1 AE).

Arsakés I. a Tíridátés byli syny Arsaka a vnoučaty Friapita z Baktrie (?). Vše kolem začátku arsakovské státnosti je zřejmě uměle zahaleno mystikou, jak to bývá, když se kulturně nevyspělý subjekt dostane do styku s civilisačně silnějším (např. o existenci Tíridáta jako Arsaka II. lze pochybovat, viz rok 248). Arsakovci později, aby se sblížili se všemi Íránci, tvrdili, že jsou potomky perského krále Artaxerxa II. Dynastie Arsakovců vládla Parthům a celému Íránu až do roku 227 n. l., kdy byli odstraněni perskými Sásánovci. • K odlišné dataci srov. rok 235. Parthové, jak Parny nazvali Hellénové, se stali posledním ze starověkých národů, s nimiž se v průběhu svých dlouhých dějin seznámili.

 

Snad t. r. ukončili Ekdélos a Démofanés z Megalopole jako pozvaní rozhodčí občanské rozbroje v Kýréně (srov. rok 258). Někdy po těchto událostech, avšak před rokem 246, vypukla válka Kýrénských s Ptolemaiem Filadelfem. Velitelem kýrenských žoldnéřů byl Lykopás z Aitólie. Brzy se ale sám zmocnil vlády nad státem a vydal celou Kýrénaiku do rukou Filadelfových (to vše se přihodilo před rokem 246, nelze ovšem vyloučit i údaje pozdější)Ptolemaiovská Kýréné nyní doznala názvoslovných změn: Euesperidés byla přejmenována na Bereníké, Taucheiry na Arsinoé, Barké na Ptolemáis; od kýrénského státu byla odtržena Apollóniá.

 

Na Sicílii Římané vyvrátili Karthágincům věrný Selínús. Zbytek obyvatelstva byl převeden později do Lilybaia a město nebylo již nikdy obnoveno. Rozvalena byla rovněž Hérákleia Mínóá, později ale byla obnovena. • Selínús byl založen roku 648 nebo 628.

Oba konsulové oblehli púnskou baštu na Sicílii Lilybaion. Během dlouhého obléhání, pevností města nebylo do míru roku 241 dobyto, bylo bojováno v tunelích a protitunelích. Do římského vojska se pustily choroby a jedna konsulská armáda odtáhla. Z Karthága dorazilo velké loďstvo se zásobami a penězi pod nauarchem Adherbalem. Velitel Lilybaia Himilkó podnikl výpad, v němž zničil velkou část obléhacích strojů. Z Drepana bránila púnská jízda plynulému zásobování římského vojska. Adherbal s flotilou plenil sicilské a italské pobřeží.

Kartháginci požádali krále Ptolemaia II. Filadelfa o půjčku dvou tisíc talentů. Filadelfos chtěl zprostředkovat mezi válčícími stranami první púnské války mír a půjčku odmítl (srov. jeho smlouvu s Římany z roku 275 či 272).

 

Kolem roku 250 zemřel scholarchos Zahrady/Képos Hermarchos z Mytilény (narozen kolem roku 325). Jsou zachovány zlomky z jeho spisu Epistolika o Empedokleovi. Jeho nástupcem se stal Polystratos z Athén (?), který byl scholarchem snad do roku 230. Následoval Dionýsios z Lampter/Lamptrai, Basileidés z Tyru a snad začátkem druhého století následoval Apollodóros zvaný Képotyrannos/Vládce Zahrady. Po Apollodórovi scholarchovali Ptolemaios z Alexandreie, Filónidés (shromáždil Epikúrovy, Métrodórovy, Hermarchovy a Polyainovy dopisy), Zénón ze Sídónu, Démétrios Lakón/Sparťan (zachovány zlomky z jeho matematických a grammatických spisů), jehož učitelem byl Prótarchos z Bargyl, a v prvním století Diogenés z Tarsu. Učenci Faidros, Patrón a Filodémos z Gadar již vyučovali římské polovzdělance z konce republiky již v Itálii. • Bližší datace představitelů Zahrady není možná.

V první polovině třetího století žil a působil:

Antagorás z Rhodu, epický básník, autor Thébaidy,

Rhintón ze Syrákús, činný v Tarentu, autor komédií parodujících tragédie,

Ktésibios z Alexandreie, slavný mechanik, konstruktér vodních a vzduchových čerpadel, hasičské stříkačky, vodních hodin atd.; jeho žákem se stal Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o technice, též spisu o sedmi divech světa, a

Diotímos z Adramyttia, epigramik a epický autor (epos o Hérákleovi).

• Ktésibios z Alexandreie ze čtvrti Aspendie, jak psal Athénaios, holič/kúreus vlastním povoláním, se za Ptolemaia Euergeta II. proslavil jako vynálezce vodních varhan a jeho manželka Tháis jako hráčka na ně. Pravděpodobně není totožný se svým starším jmenovcem za Euergeta I. zde výše. 

V druhé polovině třetího století působili:

Níkainétos z Abdér, který se narodil na Samu, autor epyllií a epigramů,

Rhiános z Bené či Keraiai na Krétě, básník a filolog působící v Alexandrii, kam se dostal jako otrok; jako první opěvoval pederastii,

Satyros z Kallátidy, peripatetický životopisec působící v Alexandrii, autor Bioi/Životopisů,

Dioskoridés či Dioskúridés z Alexandreie, epigramik a

Fýlarchos z Athén, historik.

Ve třetím století žili:

Menedémos, excentrický kynik a žák Kólóta z Lampsaku,

Foiníx z Kolofónu, básník, autor mímiambů,

Héróndás či Héródás z Kóu, autor mímiambů,

Iambúlos, syrský autor, zřejmě první Arab v dějinách literatury, tvůrce utopických románů,

Šú-iddin, řec. Súdinés, babylónský astronom a věštec na dvoře Antiocha I. Sótéra,

Telés z Megar (?), stoicko-kynický autor filosofických dialogů/diatríbai, z nichž se několik řádků zachovalo,

Aristarchos ze Samu, astronom a matematik působící v Alexandrii, autor první evropské heliocentrické theorie,

Filikos z Kerkýry, učený alexandrijský tragický básník, a

Lykos z Rhégia, autor historických spisů o západu hellénské oikúmeny.

 

Kolem roku 250 nastalo stěhování Germánů jihozápadním směrem. Migrací byl přiveden konec keltské kultuře marnské (zde od roku 400, viz tam).

V téže době se severní část Belgů dostala do svých nových sídel, kde je později poznali i Římané. Jižní část kmenového svazu došla v průběhu minulého padesátiletí až do Hispánií, Makedonie a Itálie. Nelze stanovit, zda Belgové byli kmenovým svazem keltsko-germánským nebo jen germánským. Jméno Belgů může být keltským označením pro všechny kmeny na pravém břehu Rýna (?). • Nositelé kultury marnské unikli mj. do Britanie a do Irska, kam nyní dorazila také kultura La-Tène: v kontinentální Evropě vymřela (začátek laténské kultury viz roku 450). Irští Keltové se nikdy nestali součástí antického světa, viz v indexu s. v. Irsko. Zato ještě v prvním st. n. l. o nich kolovali zvěsti, které o nich zaznamenal geógrafik Strabón z Amáseie, že jsou mnohem divočejší než Britové, že jedí lidské maso, že pokládají za správné sníst tělo zemřelého otce a že veřejně souloží se svými ženami, též však matkami a sestrami (nicméně upozorňuje na fakt, že se o Irech vlastně nic neví...).

 

Kolem roku 250 se v Indii v Pátaliputře konal třetí tzv. velký buddhistický koncil: tentokrát již proti heretikům (srov. rok 483; čtvrtý viz rok 55). • Buddhističtí misionáři tehdy už působili v Tibetu (o první královládě v Tibetu viz Index, s. v.), Nepálu, v Zadní Indii a v Číně.

 

V Číně zemřel vládce nejsilnějšího státu Čchin Siao-wen/Xiaowen (vládl jen krátce, viz předešlý rok). Nástupcem se stal jeho syn I-žen/Yiren pod trůnním jménem Čuang-siang-wang (vládl do roku 247). Svého přítele Lü Pu-weje/Lu Buwei jmenoval ministrem.