269-260

269.

Ol. 127, 4

43 SE

 

(Filínos)

a. u. c. 485

Q. Ogulnius Gallus a C. Fabius Pictor

************************************************************

Zemřel Stratón z Lampsaku, scholarchos peripatu, který se narodil kolem roku 330 a od roku 287 byl scholarchem Lykeia. Jeho nástupcem se stal Lykón z Tróady (scholarchem až do roku 225).

Narodil se Attalos I., nejstarší syn Attala z Tiu s Antiochidou, dcerou Acháiovou (I.). Král Attalos I. zemřel roku 197.

 

Vypukla válka Římanů proti Sallentinům v Ápulii, Římané oblehli Brundisium. Po dobytí bohatého italského jihu Římané zavedli vlastní stříbrnou minci, tzv. římsko-kampánská serie: první stříbrné mince v dějinách Říma. Nebyl to ještě denár/denarius, ten se asi razil až ze syrákúské kořisti snad roku 211, ale didrachma, tedy statér. První zlaté mince/aurei razili Římané roku 217, pak až za Sully (roku 82) a Pompeia, viz v přílohách oddíl o měrách a vahách. • Římané údajně ctili boha měděné ražby Aesculana/Aescolana, "Měďáka", a s příchodem ražby stříbrné zavedli prý kult jeho syna Argentina, "Stříbrňáka". Autor informace, apostata od polytheismu a křesťanský ideolog Numiďan Augustinus, se žertovně divil, že Argentinus nezplodil nějakého Aurina, když po stříbrné ražbě přišla zlatá.

Jedno z samnitských rukojmí, jistý Lollius, prchl v hrozné zimě, viz předešlý rok, z Říma a na severu Samnia dal dohromady bandity, s nimiž řádil v okolí. Zřejmě to nebyli prostí lapkové, neboť Římané se proti nim vypravili v čele s oběma konsuly. Briganty porazili, zajali a v mrazivé noci za sněžení obsadili sídelní město Caracenů, severního kmene samnitské konfederace Aufidenu, kde zbojníci skladovali kořist.

 

V Indii v Magadě začal vládnout Ašóka, viz rok 273 a rok 260.

 

************************************************************

268.

Ol. 128, 1

Seleukos z Makedonie

44 SE

(Diogeitón)

a. u. c. 486

P. Sempronius Sophus a Ap. Claudius Russus

************************************************************

Ke spolku Aitólů se připojila Dóris a Aitólům přibyl další hlas v amfiktyonii. • V uplynulých zhruba deseti letech rozšířili Aitólové své kmenové území východním směrem až k vodám Málijského zálivu. Rychlou expansí tak na kdysi nevýznamném území vznikl stát, který sehrál velmi důležitou roli v celé Helladě.

 

Filetairos, vládce v Pergamu a okolí, udělil těm z žoldnéřů, kteří mu věrně sloužili, právo ateleie, tj. daňové svobody (srov. rok 252).

 

Někdy po 3. lednu byl na pokyn krále Antiocha I. zabit jeho prvorozený syn a spoluvládce Seleukos (srov. rok 281 a 279). Důvody neznáme. Rovněž nevíme, zda se druhorozený syn Antiochos (II.) stal spoluvládcem otce bezprostředně, nebo až později, rozhodně však někdy před 5. dubnem roku 266 (srov. tam).

Antiochos I. byl tehdy v Syrii. Dne 28. března, tj. 12. addaru roku 43 SE, byly jeho jménem položeny v Babylónu a v Borsippě základní kameny pro chrámy Esangila a Ezida: jen Ezida v Borsippě byla ale později plně rekonstruována. • Borsippa byla v hellénismu proslulá jedinou věcí: velkými a chutnými netopýry.

Po nastoupení spoluvlády se Antiochos (II.) oženil s Láodikou (I.), dcerou Acháia (I.), bratra svého otce.

 

Někdy mezi lety 268 až 265 zemřel v Athénách Kratés, poslední filosof staré Akadémie a její scholarchos, jímž byl od roku 270. Měl společný hrob s Polemónem. Jeho nástupcem se stal Arkesiláos z Pitany, žák Krantóra ze Sol, který byl v úřadu do roku 241 a zahájil období střední Akadémie.

 

V Itálii Římané po roce obléhání dobyli Brundisium, viz dále rok 244. Sabínové dostali římské právo v plném rozsahu. Římské kolonie zavedeny do Beneventa a Arimina, viz rok 270. V Římě byl na Esquilinu Semproniem Sophem, synem stejnojmenného konsula roku 304, zasvěcen chrám bohyně Tellury, Země, který údajně zaslíbil před vítěznou bitvou s Pícény předešlého roku. Roku 252 zastával censuru s M'. Valeriem Maximem Corvinem Messallou a počínali si vůči senátu velmi přísně. Možná to bylo roku 264 o prvních gladiátorských zápasech v Římě při pohřebních hrách, kdy Sempronius Sophus poslal manželce rozvodový list, neboť se bez jeho vědomí účastnila krvavé podívané.

 

************************************************************

267.

Ol. 128, 2

45 SE

 

(Meneklés)

a. u. c. 487

M. Atilius Regulus I. a L. Iulius Libo

************************************************************

Pravděpodobně t. r. vypukla tzv. Chremónidova válka (trvala do roku 261). Její vlastní průběh nelze přesně datovat. Trvání války mohlo být podstatně kratší, ovšem také podstatně delší: rozhodně však proběhla v šedesátých letech tohoto století (srov. rok 262).

 

Mezi lety 270 až 267 se Ptolemaiovi Filadelfovi podařilo obnovit spolek Peloponnésanů pod vedením Sparty (srov. rok 370). Spolek neměl dlouhého trvání, nejzazším datem by mohl být rok 222. Největším zastáncem spolku byl spartský král Aréus I. a do spojenectví se Spartou se připojila Élis, Achájové, Tegea, Orchomenos, Mantineia, Figalia, Kafiai a Gortys na Krétě. Spolek byl namířen proti makedonskému králi Antigonovi Gonatovi.

 

V Athénách došlo ve stejné době ke změně nálad. Athény stály na straně Antigona II. asi od roku 281 (viz tam a srov. rok 283). Již roku 273 ale stranily Pyrrhovi a později Ptolemaiovi. Athéňané postavili sochy Ptolemaia II. Filadelfa a Arsinoé II. a 9. metageitniónu, tj. koncem srpna (snad t. r.) se rozhodli pro spojenectví se spolkem Peloponnésanů. Navrhovatelem státního usnesení, pséfismatu, byli Chremónidés a Glaukón, synové Eteokleovi.

Zřejmě poté obsadil Antigonos Gonatás Euboiu. Koncem téhož roku nebo již na začátku roku následujícího zahájil Antigonos dlouhé obléhání Athén, které trvalo až do roku 263!

Někdy v průběhu Chremónidovy války byl Antigonem Gonatou popraven athénský učenec Filochoros za sympatie vůči Filadelfovi.

 

************************************************************

266.

Ol. 128, 3

46 SE

 

(Níkiás III. Otrýneus)

a. u. c. 488

D. Iunius Pera a N. Fabius Pictor

************************************************************

Král Ptolemaios II. Filadelfos vyslal obleženým Athénám na pomoc loďstvo pod nauarchem Patroklem. Patroklos operoval před Attikou; ostrov před Lauriem byl později pojmenován Patroklos, protože ho dal opevnit (předtím byl bezejmenný a pustý). Patroklova flotila však nedokázala obléhání Athén zamezit.

 

Apollóniá v Épeiru poslala do Říma posly s žádostí o pomoc, zřejmě proti Mytilovi (srov. rok 272). Z neznámých důvodů došlo v Římě k jakési rvačce, v níž aedilové Q. Fabius a Cn. Apronius vyslance zbili; odpověď senátu na žádost o spojenectví pravděpodobně byla kladná. Senát poslal oba muže přestoupivší zásadu nedotknutelnosti diplomatů do Apollónie, aby si s nimi dělali, co chtějí: Apollónijští je bez trestu propustili domů. • Apollóniá byla prvním hellénským státem pevninského Řecka, který se obrátil s podobnou žádostí na Římany.

 

V království Pontos zemřel Mithridátés III. Ktistés (vládl od roku 302, od roku 296 jako král). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Ariobarzánés II. (vládl do roku asi 249). Mithridátés Ktistés byl prvním pontským vladařem, který razil mince (s vlastním portrétem). Aribarzánés byl od roku c. 280 nebo až nyní po nástupu vlády po otci dynastou v paflagonské Amástridě/starý Sésamos, kterou mu přenechal její vládce/tyrannos Eumenés raději, než aby spadla pod vládu Hérákleie Pontské. Pontské království se za něho rozkládalo na několika pobřežních místech Paflagonie a Pontu se sídelním městem v Amasii v pontském vnitrozemí. 

 

Někdy před 5. dubnem jmenoval Antiochos I. svého druhorozeného syna Antiocha II. spoluvladařem (viz rok 268).

 

V Číně ukončil král státu Čchin/Qin jménem Čao-siang/Zhaoxiang regentství své matky Süan a ministra Wej Janga/Wei Jang, které trvalo od roku 298. Ministr byl se všemi poctami odeslán ode dvora.

 

************************************************************

265.

Ol. 128, 4

47 SE

 

(Peithidémos)

a. u. c. 489

Q. Fabius Maximus Gurges a L. Mamilius Vitulus

?. Decius Mus suff.

************************************************************

U Korinthu byla vybojována velká bitva mezi králem Antigonem II. Gonatou a ptolemaiovskou koalicí (srov. rok 267). Pozemní vojsko spolku Peloponnésanů vedl spartský král Aréus I. Gonatás v bitvě zvítězil, ačkoli byli spojenci z moře podporováni ptolemaiovskou flotilou (viz předešlý rok). Král Aréus padl.

Antigonos Gonatás ale nemohl svého vítězství využít, protože musel rychle zpět do Makedonie, kam vpadl Alexandros II. z Épeiru. Épeirský vpád byl odražen.

Alexandros II. pokračoval v protiantigonovské politice svého otce.

 

Ve Spartě se stal nástupcem svého otce Aréa I. (vládl od roku 309) další Ágidovec, syn Akrotatos (vládl do roku asi 260). Jeho matkou byla Chílónis, jiná od jmenované roku 273.

Snad hned po bitvě u Korinthu vpadl do Lakóniky megalopolský tyrannos Aristodámos (vládl od roku 272, viz tam) a s kořistí se vrátil domů. Následovala válka spartsko-megalopolská (trvala až do roku 255). Spojencem Megalopolských byl Antigonos Gonatás. Bližší údaje o průběhu války neznáme.

V Sikyónu byl zavražděn tyrannos Kleón (druhá datovací možnost, srov. rok 274). Epimeléty státu se stali Tímoklés a Kleiniás (viz následující rok).

 

V Etrúrii ve Volsiniích se zvrtly sociální poměry s revoluci. Deklasovaní etruští patricijové neměli po poslední porážce od Římanů roku 282 zájem vládnout a přenechali, tak tradiční výklad, státní administrativu svým propuštěncům a otrokům. "Lid" se domohl stejných práv jako etruská šlechta, která posléze nevěděla, jak se vrátit ke starým pořádkům. Do Říma se tajně vypravila skupinka Etrtrusků, aby požádala senát o pomoc. Mise se prozradila a když se poslové vrátili domů, byli lidmi nového režimu, neznáme žádné jméno, mučeni a za zradu popraveni. Do pole proti Volsiniím se vypravil konsul Q. Fabius s vojskem, při dobývání města však padl. Římané Volsinie oblehli, viz rok následující. 

 

Na Sicílii koncem roku poslala část messánských Mámertínů do Říma s žádostí o pomoc proti kartháginské posádce na akropoli a flotile v přístavu, jíž po Hannibalovi velel nový nauarchos Hannó (srov. rok 270). Mámertínové, "Martovi synové", kampánští žoldnéři, kteří se drželi v Messáně od roku 288, viz, a stáli ve válce s Hierónem Syrákúským, byli v otázce spojenectví rozhádáni; část se stále klonila na stranu Kartháginců.  Poukazovali na osud svých soudruhů v Rhégiu a Krotónu, viz rok 270. Vyslanci v Římě uspěli, senát pomoc schválil, třebaže mu stávající pakt s Kartháginci uzavřený proti Pyrrhovi zakazoval zasahovat do poměrů mimo Itálii (srov. rok 272). S vysláním armády ale senátoři nepospíchali. • Římané vykročili na cestu boje o hégemónii nad celým západním Středomořím.

 

************************************************************

264.

Ol. 129, 1

Filínos z Kóu (poprvé)

48 SE

 

Diognétos II.

a. u. c. 490

Ap. Claudius Caudex a M. Fulvius Flaccus n. Q. Fulvius Flaccus

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána nová disciplína, závod spřežení hříbat, synóris póliké. Prvním vítězem se stal Filistiarchos, majitelem spřežení byla jistá Belistiché či Blistichis z Makedonie či Argu, údajně přítelkyně Ptolemaia Filadelfa, který, jak se zdá, se svou sestrou Arsinoé II. nežil pravým životem manželským (zemřela roku 270; srov. rok 276).

 

V Sikyónu zemřel Tímoklés a jeho kolega v epimelétském úřadu Kleiniás (srov. roky 274 či 265) byl zavražděn Abantidou, který jako samovládce vládl do roku 252. Sedmiletý syn Kleiniův Arátos byl s doprovodem odveden do Argu.

 

Tohoto nebo následujícího roku bylo nově založeno město Níkomédeia, jehož zakladatelem byl král Bíthýnů Níkomédés I. Do svého nového sídelního města převedl mimo jiné obyvatele blízkého Astaku, který kdysi vyvrátil Lýsimachos a který nyní definitivně zanikl. Níkomédeia zůstala sídelním městem Bíthýnů.

 

Dekretem Aitólského spolku byl poctěn epigrammik Poseidippos z Pelly, žák Zénónův a Kleanthův (srov. dekret z Délu z roku 276/275). Bližší data Poseidippova neznáme.

V Athénách zemřel t. r. (nebo až o tři roky později za archonta Arrhenida 21. maimaktériónu?) dobrovolnou hladovku filosof Zénón z Kitia (narozený roku 336). Jeho nástupcem ve stoy se stal jeho žák Kleanthés z Assu, který byl scholarchem do roku 232. • Mezi další Zénónovy žáky patřili Aristón z Chiu, Hérillos z Karchédónu, tj. z Karthága, Dionýsios z Hérákleie, zvaný Automolos neboli Přeběhlík (několikrát vystřídal scholarchy a školy). Stoá zpočátku lákala hodně Nehellénů: vždyť i její zakladatel byl rodilý Foiníčan.

V Athénách zemřel skladatel komédií Filémón ze Sol nebo Syrákús (narodil se někdy mezi lety 365 a 360).

Do doby 129. až 130. olympiády spadá akmé lékaře Filína z Kóu, žáka Hérofila z Chalkédónu. Filínos žil a působil hlavně v Alexandrii, kde se především zabýval farmakologií. Hérofilos byl prvním hellénským anatomem.

Rokem 264/263 začíná text kroniky, které se říká Parský mramor, marmor Parium. Obsahuje chronografické údaje od roku 1581/1580.

 

Vypukl první válečný konflikt Římanů s Kartháginci v boji o nadvládu v západní části Středomoří, vlastně pokračování válek o hégemónii nad Sicílií s pozměněnými aktéry (viz rok 275). Začala první válka púnská (trvala do roku 241).

Do Rhégia pochodoval s vojskem konsul Ap. Claudius Caudex a dopředu vyslal s několika loďmi vojenského tribuna C. Claudia. Převaha Kartháginců v úžině byla velká a tak se přeplavil do Messány na civilní lodi, aby zjistil, že Mámertíni si žádnou římskou posádku ve městě nepřejí a z té kartháginské že mají strach. Při další takové cestě Mámertíni ujišťoval, že Římané je přišli osvobodit a pak že z ostrova zase zmizí. Napotřetí už s sebou vzal z Rhégia své válečné trojřadky, ale první římský pokus o námořní invasi skončil fiaskem: za bouřlivého počasí byl poražen a jen část lodí se vrátila do Rhégia.

Hannó, který nechtěl vypadat jako ten, kdo porušil podmínky kartháginsko-římského paktu, poslal do Rhégia zajaté trojveslice i se zajatci a žádal o potvrzení míru, jinak že si Římané v moři ani ruce neumyjí (srov. roky 282, 272 a 270). C. Claudius připlul do Messány ještě jednou a promluvil ke sněmu Mámertínů v přístavu. Když na jeho výzvu přišel z akropole i Hannó, se souhlasem Mámertínů ho Římané zajali. Proto jeho oddíl messánský hrad vyklidil a za to byl později v Karthágu odsouzen na smrt a ukřižován.

V nových poměrech uzavřeli Kartháginci spojenectví proti Římanům a Mámertínům s Hierónem II. Syrákúským a s Akragantem. Pomoc Karthágincům odmítl Ptolemaios II. Filadelfos, který měl smlouvu o přátelství s Římany od roku 275 či 272 a držel se jí. Kartháginci stanovili Římanům lhůtu na opuštění ostrova a když se tak nestalo, popravili všechny žoldnéře pocházející z Itálie a s Hierónem zaútočili na Messánu.

Konsul Ap. Claudius se přeplavil v létě z Rhégia a vylodil se s velkým vojskem v létě poblíž Hierónova tábora. Jeho armádu Římané zahnali a král se vrátil do Syrákús (podle některých byl v poli poražen, podle jiných hystericky se svými vojáky utekl).

Následovaly boje u ležení Kartháginců a do Messány vložil konsul římskou posádku. Vytáhl proti Syrákúsám, ale pod jejich hradbami se Římanům nevedlo a Ap. Claudius se stáhl do Messány a pak zpět do Rhégia, neboť ve vojsku vypukla jakási nákaza. Tím skončil první rok první římské vojenské expedice mimo Itálii.

V Etrúrii byly Volsinie vyhladověny, viz rok předcházející, konsul M. Fulvius zlikvidoval vládnoucí stranu "propuštěnců & otroků", všechno, co se dalo odnést, odvezl s sebou do Říma, a město srovnal se zemí. Patricie a jim věrné obyvatele přesídlil k Volsinijskému jezeru/dn. jezero Bolsena a obec dostala jméno Volsinii novi, jejichž nejslavnějším synem byl Tiberiův praefectus praetorio L. Aelius Seianus. Srov. dále rok 262 a gladiátorské zápasy. • Římané založili kolonii Firmum Picenum.

 

************************************************************

263.

Ol. 129, 2

49 SE

 

(Polystratos)

a. u. c. 491

M’. Valerius Maximus Messala a M’. Otacilius Crassus

************************************************************

Pravděpodobně t. r. kapitulovaly obležené Athény (viz rok 267, možná však až roku následujícího). Podle mírové smlouvy se Athény staly spojencem krále Antigona II. Gonaty a do Múseia, Múnichie, na Súnion a na Salamínu přišly opět makedonské posádky (srov. léta 322 až 307 a 294 až 287). Byly zde až do roku 229 (viz tam, kde seznam velitelů). Bratři Chremónidés a Glaukón unikli do Alexandreie. Chremónidova válka však pokračovala (viz rok následující a rok 261).

Snad t. r. dobyli Aitólové v koalici s Alexandrem II. z Épeiru Akarnánii a spolu si ji rozdělili (země byla do této doby opět při Makedonii, srov. rok 294; tento stav trval do roku 233). • Je možné, že k této události došlo až v letech 253 až 251.

 

Zemřel vládce v Pergamu a okolí Filetairos z Tia (vládl od roku 283, od roku 275 jako autonomní dynasta). Jeho nástupce Eumenés I. (vládl do roku 241) byl synem Filetairova bratra Eumenea z Tiu se Satyrou.

Zřejmě hned po nástupu k moci porazil Eumenés I. v bitvě u Sard krále Antiocha I., který uplatňoval svou nadvládu nad Pergamem, a přijal královský titul. Seleukovec titul uznal, ale nevíme, zda rovněž uznal královské diadéma pro Attalovce. • Autonomie attalovské dynastie již ale později nebyla Seleukovci zpochybňována. Přesto zůstala pro Attalovce říše Seleukovců úhlavním nepřítelem (výjimku viz rok 216).

 

Po roce 263 zemřel básník nové komédie Dífilos ze Sinópy. Svého prvního vítězství dosáhl roku 318, zemřel ve Smyrně, pohřben je v Athénách. Jeho díla byla předlohou Plautovi a Terentiovi.

 

Na Sicílii operovaly obě římské konsulské armády. Po svém velkém vítězství nad Kartháginci se Syrákúsany dostal M’. Valerius jako první přízvisko Messala n. Messalla. Po výrazném vítězství Římanů byl obnoven mír s Mámertíny v Messáně, kteří byli do té doby v otázce spojenectví ještě rozpolceni, Hierón II. po zrušení krátkého obléhání Syrákús uzavřel s Římany smlouvu o spojenectví na patnáct let a vyplatil jim odškodné jednoho sta talentů stříbra (viz rok 249). Syrákúsy se pak staly významným zdrojem proviantu pro římské armády. Vzápětí přistoupilo ke spojenectví s Římany město Alaisa, Tyndaris zůstala kartháginská.

Z velké části ostrova vyhnali Římané kartháginské posádky, jen v Segestě ji obyvatelé sami povraždili a připojili se ke spojenectví s Římem, neboť se pokládali stejně jako Římané za Aineiovy potomky. Na podzim se oba konsulové stáhli do Rhégia. Kartháginci shromažďovali lodi na Sardínii, aby předešli Římany před invasí. 

Při dobytí Katany se Římanům mimo jiné dostaly do rukou místní sluneční hodiny, které pak jako kořist M'. Valerius instaloval v Římě (dal též na postranní zeď Hostiliovy kurie, kde zasedal senát, freskou zvěčnit své vítězství před Messánou: umělec se jmenoval Theodotos). Vůbec první římské sluneční hodiny zřídil prý konsul L. Papirius Cursor roku 293. Katanské hodiny na římskou zeměpisnou polohu nastavili až o století později censoři roku 164 Q. Marcius Phillipus a L. Aemilius Paullus. • Sama Katané byla vyvrácena, obnovena byla až Augustem.

Census napočítal v Římě 282 234 občany.

 

************************************************************

262.

Ol. 129, 3

50 SE

 

(Kleomachos)

a. u. c. 492

L. Postumius Megallus a Q. Mamilius Vitulus

************************************************************

T. r. nebo roku předešlého (viz tam) se Antigonovi II. Gonatovi vzdaly Athény. Pak následovala bitva u Kóu poblíž neznámé lokality jménem Leukolla, v níž Gonatás osobně řídil svou flotilu a rozhodně porazil loďstvo Filadelfovo pod vrchním velením Patroklovým (?). Zastavil tak ptolemaiovskou expansi v Egeidě (srov. rok 253) a svou velitelskou trojřadku Antigonos pak zasvětil Apollónovi. Námořní bitva u Kóu byla tradována jako největší námořní bitva hellénského starého věku, ale žádné počty známy nejsou.

Ve stejné souvislosti hovoří prameny o bitvě u Andru, která snad byla vybojována až během jiné války (viz rok 245).• Je však možné, že se jedná o jednu a tutéž bitvu. Lze totiž zaměnit ostrov Kós s jiným menším ostrovem u Andru, Keem (v rukopisech lze tedy předpokládat záměnu Kós a Keós). Všechny události Chremónidovy války můžeme zařazovat pouze hypotheticky (srov. rok 267).

 

Na Sicílii oblehli Římané kartháginského spojence Akragás. Obranu města řídil v čele padesáti tisíc mužů Hannibal, syn Gyskónův. Obléhání trvalo půl roku či snad déle. Před městem byl Římany na konci roku poražen druhý velitel vyslaný na Sicílii s posilami Hannó, syn Hannibalův, s celým kartháginským vojskem i se slony, který měl základnu v nedaleké Hérákleji Mínójské.

Kartháginci se pak stáhli do pevností na ostrově. Jedné noci z obleženého Akragantu unikl Hannibal a druhého dne Římané město bez odporu obsadili, vyplenili a obyvatele zotročili. Na zimu se Římané vrátili do Messány. Událost může spadat už do začátku roku 261.

Římané zahájili výstavbu své první námořní flotily. Znalosti získali pravděpodobně v Tarentu, kde zabavili roku 272 jeho flotilu, a s velkou pravděpodobností od syrákúských inženýrů. Později se zmocnili rychlé pentéry Karthágince Hannóna, která se stala vzorem pro římskou pátou flotilu první púnské války. • Byla založena kolonie Aesernia.

Decimus Iunius Brutus pořádal na počest svého zesnulého otce první gladiátorské zápasy v Římě (bývá datováno do roku 264). Lze se domnívat, že mužstvo pro krvavou podívanou poskytly vyvrácené Volsinie, viz rok 264. Původně etruský zvyk se do Říma dostal přes Kampánii a krvavé souboje na život a na smrt si Římané rychle a hluboce oblíbili: roku 122 pořádal první veřejné gladiátorské hry C. Sempronius Gracchus (munus gladiatorium; o hellénském světu srov. rok 100).

Zákaz odsuzovat k zápasům v circu vydal až císař Valentinianus I. (vládl v létech 364 až 375 n. l.). Gladiátorské školy zakázal Honorius (395 až 423) roku 399, zápasy vůbec roku 404 n. l.

 

************************************************************

261.

Ol. 129, 4

51 SE

 

(Antipatros II.)

a. u. c. 493

L. Valerius Flaccus a T. Otacilius Crassus

************************************************************

Zřejmě na jaře uzavřeli králové Antigonos II. Gonatás a Ptolemaios II. Filadelfos mír či spíše příměří (srov. rok 253). Ptolemaios II. byl vytlačen z pevninské Hellady a potvrzen status quo. Tak skončila Chremónidova válka (trvala od roku 267; o možném řazení událostí viz rok 267 a 262). O ztrátě ostrovů na jedno století viz rok 167.

Mír s Gonatou musel Ptolemaios uzavřít proto, že mu vypukla nová válka s Antiochem I., tzv. druhá válka syrská (trvala do roku 253). Jsme o ní velmi nedostatečně informováni a stejně jako u Chremónidovy války neznáme dobu ani rozsah akcí. Válka vypukla snad proto, že do egyptských rukou padl Efesos. Filadelfos zde jmenoval velitelem posádky svého levobočka Ptolemaia, který ve městě vládl se svou manželkou Eiréné autonomně (pravděpodobně do roku 255).

Na ptolemaiovské straně setrval též Mílétos, kde pravděpodobně nějaký čas kotvila ptolemaiovská flotila pod nauarchem Kallikratem Samským; srov. rok 272. Nicméně zřejmě v tomto roce zavraždil v Mílétu jistý Tímarchos z Aitólie velitele ptolemaiovské posádky Charmada a prohlásil se samovládcem (vládl rovněž asi do roku 255). • Potomci tohoto Tímarcha, bratři Hérákleidés a Tímarchos, se stali o sto let později usurpátory královského titulu v seleukovské Médii (srov. rok 161).

Ve druhé válce syrské zůstal Antigonos II. Gonatás neutrální a Seleukovci bojovali osamoceni. Na ptolemaiovské straně stáli:

Magás, král v Kýréně, který v první válce syrské stál na seleukovské straně (do roku 258, viz níže),

spolek Peloponnésanů v čele se Spartou,

některá iónská města,

Eumenés I. Pergamský a

Diodotos I. Bakterský (od roku 256, viz tam).

 

Dne 16. ajjáru roku 51 SE, tj. 2. června, zemřel král Antiochos I. Sótér (vládl od roku 281), Babylónci zvaný Velký král, šarru rabú. S královnou Stratoníkou I. měl syna Seleuka (zavražděn roku 268), Antiocha II. a dcery Apamu II., Stratoníku II. a Láodiku.

Nástupcem na seleukovském trůnu se stal jeho syn a spoluvládce Antiochos II., později zvaný Theos, tj. Bůh (viz rok 255; vládl do roku 246, po celou dobu bez spoluvládce). V době nástupu na trůn bylo Antiochovi II. 24 let. Vládu nad interními záležitostmi přenechal ministrům Themisónovi a Aristovi z Kypru.

Válka s Ptolemaiem II. pokračovala v nezměněných intencích i za Antiocha II. Po smrti Antiocha Sótéra uzavřel mír s Filadelfem král Magás a slíbil mu svou jedinou dceru Bereníku II. (viz následující rok). Třebaže se v tomto okamžiku válčilo vlastně všude ve Středomoří a později dokonce v Íránu, kartháginsko-římská válka s konfliktem ve východním Středomoří evidentně nijak nesouvisela (srov. rok 245).

Římané a víceméně také Kartháginci kromě svých mateřských obcí udržovali diplomatické styky s východem v daném okamžiku velmi vzácně, oficiálně pouze s Ptolemaiem II. (srov. rok 275 a 272).

 

V bojích první války púnské obsadili na Sicílii Kartháginci Kamarínu a Hennu. Novým velitelem na ostrově byl jmenován namísto Hannóna Hamilkar Barkas, který vyslal Hannibala s flotilou, aby plenil italské pobřeží. Římané však měli všude stráže, neboť s tím počítali. Hamilkar se úskočně zbavil keltských žoldnéřů, kteří nedostali zaplacenou plnou mzdu a bouřili se. Poslal je dobýt několik sicilských městeček kontrolovaných Římany s tím, že je mohou vyplenit. Zároveň však o cestě Keltů informoval Římany a ti je při velkých vlastních ztrátách pobili.

Když se konsulové vrátili ze Sicílie, dal Hamilkar znovu plenit italské pobřeží a zmocnil se několika sicilských měst.

 

************************************************************

260.

Ol. 130, 1

Filínos z Kóu (podruhé)

52 SE

 

(Arrheneidés)

a. u. c. 494

C. Duilius či Duellius a Cn. Cornelius Scipio Asina I.

************************************************************

V boji s megalopolským tyrannem Aristodámem, v jedné z bitev války megalopolsko-lakedaimonské (trvala od roku 265), padl spartský král Akrotatos, syn Aréa I. (vládl od roku 265). Nástupcem se stal Akrotatův syn Aréus II., který se prý narodil těsně před bitvou a který se měl dožít jen osmi let věku (viz rok 252). Válka Sparťanů s Antigonem II. pokračovala i bez ptolemaiovské podpory (viz předešlý rok).

 

Ve druhé válce syrské se fronta rozšířila do Evropy a Antiochos II. obsadil město Kypsely v Thrákii, dosud pod ptolemaiovskou kontrolou (srov. rok 255).

Zřejmě v téže době bojoval Ptolemaios II. proti Nabatajským Arabům ve snaze uzmout jim podíl na dálkovém obchod s kadidlem. Při námořních operacích v Rudém moři měl úspěch, ale na souši se Arabové dokázali udržet (o Sabajích a jejich monopolní produkci a obchodu kadidlem viz rok 600 a 400).

Pravděpodobně tohoto roku se zasnoubil Filadelfův syn Ptolemaios (III.) Euergetés s Bereníkou (II.), dcerou Magovou, dědičkou v Kýréně (viz předešlý rok a roky 258 a 236).

 

Zemřel Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, který se narodil kolem roku 325 a od roku 284 byl knihovníkem-bibliothekářem v Alexandrii. Po něm byl třetím knihovníkem Múseia Kallimachos z Kýrény (do roku 246).

Kolem t. r. zemřeli:

Euémeros či Euhémeros z Messány na Sicílii (narozen kolem roku 340), kdysi ve službách krále Kassandra, mj. autor utopického cestopisu a theorie o vzniku bohů z proslulých lidí, tzv. euhémerismu,

alexandrijský literát Theokritos ze Syrákús (narozen kolem roku 300) a

Tímaios z Tauromenia, historik, který mj. zavedl datování podle olympiád; narodil se kolem roku 356, zemřel v Athénách.

 

Na Sicílii dal Hamilkar, velitel Kartháginců, vybudovat přístav Eryku Drepanon či Drepana a tam také všechny obyvatele Eryka přestěhoval. Eryx srovnal se zemí, aby se případně nestal římskou základnou v púnských zádech.

Římané spustili na vodu svou první válečnou flotilu (viz rok 262). K Sicílii se vypravilo sto dvacet lodí. Konsul Cn. Cornelius Scipio neplánovaně podnikl výpravu proti Lipaře, kam se dal vylákat Púny. Když se vylodil, jeho lodi byli před přístavem obklíčeny Kartháginci. Jejich velitel, v hellénských pramenech Bodés, Cornelia Scipiona s jeho tribuny vylákal k jednáním na palubu púnské trojřadky: zajatce pak poslal do Karthága. Římané přišli o sedmnáct lodí s posádkou. Spíše než vojenskou ztrátou je událost známa osudem konsulovým. Za svou prostoduchost dostal v Římě přizvisko Asina, "Oslice", nicméně dostal ještě jednu šanci: konsulem se stal roku 254, zřejmě krátce po propuštění ze zajetí, a na Sicílii pak slavil válečné úspěchy, viz tam.

Po Lipaře se Hamilkar vypravil proti Segestě a Římany před městem porazil, města se ale nezmocnil. Krátce nato v létě vyplul druhý konsul C. Duilius se svým loďstvem vybaveným k uchycení nepřátelského plavidla k boji zblízka. U Mýlai porazil kartháginské loďstvo o 130 plavidlech pod Hannibalem, tím, který před dvěma roky unikl z Akragantu: první římské vítězství v námořní bitvě. Kartháginci přišli o padesát lodí i velitelskou heptérou, která kdysi patřila Pyrrhovi; Hannibal však z ní zázračně unikl a doma jen těsně unikl popravě. Duilius pak s pěchotou táhl k Segestě, kterou zbavbil kartháginského obležení, a s koncem léta se vrátil do Říma. Po jeho odchodu Hamilkar přes zimu dobyl na Římanech hodně měst a jeho ofensivu zastavil až konsul následujícího roku C. Florus.

Vítěz dal na římském Foru lodní zobce, rostra, upevnit na sloup (tzv. Duiliův sloup) a ten opatřit starolatinským nápisem: „in altod marid pugnandod cepet“, čili „získal v boji na širém moři“. Na jiném nápisu se pochlubil, že byl "prvním z Římanů, který obdaroval občany z námořní kořisti a prvním, který vedl v triumfu svobodné Karthágince".

 

V Indii ve válce, která vypukla minulý rok, dobyl a zničil maurijský král Magadhy Ašóka (vládl od roku 273 n. 269) říši Kalingu na území dnešní Uríši/angl. Odisha. V rozhodující bitvě na řece Daja v Uríše s rádžou Amanthou Padmanabhanem údajně padlo na 150 tisíc vojáků Kalingy a sto tisíc Magadhských. Tím se stal pánem prakticky celého subkontinentu (srov. rok 273)Jeho předbuddhistické období vlády bylo velmi kruté. V bojích o trůn prý povraždil 99 svých (nevlastních) bratrů a v dochovaných nápisech se chlubí, že po dobytí Kalingy deportoval na 150 tisíc lidí, dal pozabíjet na sto tisíc jiných a mnoho dalších zemřelo v důsledku války ve vypleněné a zničené zemi. Pak se mu to v hlavě rozleželo, rok 259 strávil cestováním po poutních místech buddhismu na severu Indie a s návratem do Pátaliputry definitivně přijal ideologii buddhismu, ideologii přemožené říše, s nímž se seznamoval již před kalingskou válkou. Přestoupil do druhého extrému a odstartoval velkolepou misionářskou činnost, ojedinělou pro starý věk, po celé říši dal vytesávat oslavné a výchovné nápisy ke správnému chování a správě říše.

Zhruba z této doby pochází též Ašókův řecko-aramejský nápis z Alexandreie v Arachósii, dn. Kandaháru, buddhistický edikt. Ašóka nyní zakazoval mimo jiné praxi lidských obětí, i zabíjení zvířat na lovu, pojídání masa a nabízel a obstarával léčivé rostliny panovníkům sousedních zemí. Hlásal odpuštění a velkorysost, ale Kalinze nezávislost nevrátil a ani nedovolil, aby se vyhnanci směli vrátit domů; o zhroucení říše Maurjů a obnově samostatné Kalingy viz rok 185. 

Tehdejší indický svět byl o Středomoří dobře informovaný. Ašóka se ve svých ediktech zmiňuje o soudobých panovnících na západ od svých hranic, o Antiochovi II. (sanskrt: Amtijoko), Ptolemaiovi II. (Turamaje), Antigonovi II. (Amtikini), Magovi Kýrénském (Maka) a o Alexandrovi II. Épeirském (Alikasudaro). Ke všem poslal vyslance-misionáře buddhismu, stejně jako na Cejlon a do Číny. Zda a s jakým výsledkem byli poslové přijati, nevíme, ale stopy buddhismu v hellénismu nepochybně spatřit lze. • Ašókovy nápisy jsou nejstarší datovatelné nápisy indického subkontinentu. Mezi nejstarší buddhistické památky patří komplex stúp a chrámů v Sánčí/Sanchi ve státu Madhjapradéš. 

 

V Číně porazil vojevůdce Po Čchi/Bo Qi ze státu Čchin město Šang-tang, dnešní Lu-an-fu v provincii Šan-si a stát Čao/Zhao: město patřilo předtím státu Chan/Han, který je ztratil ve prospěch Čchinu, ale měšťané chtěli k Čao: Čchinové povraždili na čtyřicet tisíc obyvatel Šang-tangu.