279-270

279.

Ol. 125, 2

33 SE

 

Anaxikratés

a. u. c. 475

P. Sulpicius Saserrio a P. Decius Mus

************************************************************

Na jaře přišel nový vpád Keltů do Makedonie a Thrákie. Část Keltů, které velel Brennos z klanu/národa Prausiů (s nímž se již dále nesetkáme a již ve starém věku nikdo nevěděl, odkud pocházeli), a Akichórios, vpadla do Makedonie, část do Dardanie a část pod Leonnoriem a Lútariem do Thrákie. Makedonci pod Sósthenem byli Brennem poraženi a Sósthenés se musel stáhnout do opevněných sídel a měst, kde vydržel až do následujícího roku. Na podzim prošel Brennos Thessalií k Thermopylám.

V Thermopylách se v této době již shromáždili Aitólové, Hellénové ze střední Hellady, z Achájů jen Patrajští, Makedonci a Thessalové. Oddíly po 500 žoldnéřích vyslali Antigonos II. (velitelem byl Makedonec Aristodémos) a Antiochos I. (velitelem byl Syřan od Orontu Telesarchos).

Keltové se rozdělili, Brennos poslal zpět přes Thessalii do Aitólie část mužstva pod Orestoriem a Kombertem. Oba zde ale byli se ztrátami odraženi. V téže době se podařilo Brennovi prorazit Thermopylami, které se Athéňanům pod Kallippem s dobrovolníky nepodařilo udržet. Brennos se pustil k Delfám.

Další oddíl Keltů pod Akichóriem se nemohl spojit s hlavním vojem Brennovým, protože byl neustále tísněn Aitóly, kterým velel Pleistainos, syn Eurydámův. Keltové bestiálně vyvraždili na východě Aitólie sídlo Kallion.

V zimě plenil Brennos okolí Delf. Při přímém útoku na ně však byl odražen, podle hellénské tradice samotným Apollónem. Brennos byl v boji zraněn a zemřel. Decimované zbytky jeho voje se probojovaly v nastálé zimě na sever k Akichóriovi. Spolu se pak dostali Keltové do Makedonie. • Později dal Bathanattos, Brennův přítel, ze zbytků snad „brennova“ klanu smíšením s Illyry vzniknout národu Skordisků (viz následující rok).

Aitólskými zásluhami o Delfy se potvrdila jejich kontrola nad nimi (viz rok 290). Účast Fóků na boji proti barbarům jim zajistila obnovení členství v amfiktyonii, z níž byli vyloučeni roku 346. • Boje Hellénů bez Peloponnésanů proti Keltům u Thermopyl a Delf byly druhým největším společným válečným podnikem na území Hellady po událostech roku 480.

Mezitím plenil Kerethrios a pak Leonnorios a Lútarios celou Thrákii, mj. dobyli Lýsimacheiu a celý Thrácký Chersonésos.

 

Král Antiochos I. uzavřel mír s Antigonem II. ve válce v Anatolii (viz předešlý rok). Hranicemi jejich zájmů se zřejmě stal Helléspontos a část thráckého pobřeží (srov. roky 255 a 240). Jinými slovy: Seleukovci se zřekli nároků na trůn v Makedonii. Antigonos II. se zasnoubil s Filou II., dcerou Seleuka I. a Stratoníky I., tedy s Antiochovou nevlastní sestrou a dcerou (!!). Svatba byla slavena až roku 277.

Ze dne 24. kislímu roku 32 SE, tj. ze 4. ledna 279, pochází první zmínka o spoluvládě Antiocha I. s jeho prvorozeným synem Seleukem: snad doklad toho, že tomu tak bylo od samého začátku Antiochovy vlády.

 

V Egyptě potlačil král Ptolemaios II. v Deltě vzpouru čtyř tisíců keltských žoldnéřů. Nechal je vyhladovět na pustém nilském ostrově, kam je lstivě vylákal. • První zmínka o vzpouře Keltů v cizích službách. Od vpádu keltských kmenových svazů na Balkán se stalo žoldnéřství vyhledávaným zaměstnáním keltských mužů. Oddíly Keltů sloužily od zač. třetího století v každé hellénistické armádě.

Zemřela Ptolemaiova matka, královna Bereníké I. Sóteirá, manželka Ptolemaia I. Sótéra od roku 317 nebo 309. Brzy po ní zemřela (vlastní?) sestra Ptolemaia II. Filóterá. Obě ženy byly zbožněny, tzn. byl zaveden státní kult jejich božstev. Téhož roku se v Alexandreji poprvé slavily slavnosti a hry ptolemají. Držely se jednou za čtyři roky a slaveny byly na začátku roku. Filadelfovy ptolemaie přišly panovníka na 2239 talentů a padesát min, není-li údaj historika Kallixeina z Rhodu smyšlenkou.

 

Magás, král v Kýréně, se stal spojencem Antiocha I. a oženil se (již t. r.?) s Apamou II., jeho dcerou. Protože byl Antiochos I. ve válce s Ptolemaiem II. (tzv. válka kárská či o Seleukovo dědictví, která vypukla roku 281), vypravil se Magás na Seleukovcovu podporu proti Egyptu. V zádech mu ale vypuklo povstání libyjských Marmaridů, které bylo zřejmě zinscenované Ptolemaiovou diplomacií. Magás se proto musel vrátit domů.

 

V Syrákúsách byl svržen samovládce Hiketás (u moci od roku 288). Ten, co ho odstranil, se podle letitého sicilského zvyku stal novým tyrannem: jmenoval se Thoinón či Thoinión (vládl do roku 276).

 

V Itálii se na jaře Pyrrhos vypravil ze zimovišť do pole. Prošel Ápulií a ve dvoudenní bitvě u Askula v Pícénu porazil obě konsulské armády Římanů pod P. Sulpiciem Saserrionem a P. Deciem Murem, který padl (stejně jako jeho děd a otec třetí z Deciů, kteří se zasvětili před bitvou,viz roky 340 a 295; srov. o půl tisíciletí později smrt císaře Decia i se synem v bitvě s Goty roku 251 n. l. - tito Deciové však byli rodem Illyrové). • Výsledek bitvy byl těsný a královo vojsko mělo značné ztráty a na rozdíl od protivníků nepatrné možnosti doplnění stavů. "Porazíme-li Římany ještě v jedné bitvě, úplně se zničíme," zněl králův komentář k výsledku bitvy a z něho povstalo dnešní rčení Pyrrhovo vítězství; srov. k tomu v indexu rčení kadmejské vítězství s. v. Kadmos.

Po bitvě se dostavili poslové samovládců Sósitrata z Akragantu, Thoinóna ze Syrákús a Tyndarióna z Leontín, lákající Pyrrha na Sicílii. Pyrrhos vyjednával také s Římany, opět prostřednictvím Kiney Thessalského. S Římany však jednali rovněž Kartháginci (vyjednávač Mágón), kteří kromě toho jednali o spojenectví i s Tarentskými (opět Mágón).

V zimě Pyrrhos odvolal Kinea z Říma a naopak došlo k uzavření čtvrté (podle jiné tradice teprve třetí, srov. rok 306) a poslední spojenecké smlouvy mezi Římany a Karthágem, a to proti Pyrrhovi (k první smlouvě viz rok 508, druhou viz roku 348).

 

Podle tradičního data vznikla v této době tzv. Septuaginta, řec. Para hebdomékonta, tj. Podle sedmdesáti, což byl řecký překlad části židovského Starého zákona, souhrnu kronikářských záznamů a monotheistických náboženských předpisů, pořízený údajně sedmdesáti dvěma židovskými učenci v Alexandreji nezávisle na sobě ve stejném znění za sedmdesát dva dny. Vše se mělo odehrát z podnětu Démétria z Faléru, který však v této době již nežil (srov. rok 283). O dalších překladech starozákonních textů do řečtiny viz v indexu, s. v. Septuáginta.

 

V Římě bylo censem napočítáno 287 222 občanů. Jako první plebejský censor po delší době fungoval Cn. Domitius Calvinus Maximus (srov. rok 351 a 339).

 

************************************************************

278.

Ol. 125, 3

34 SE

 

Démoklés

a. u. c. 476

C. Fabricius Luscinus II. a Q. Aemilius Pappus II.

************************************************************

V Makedonii zemřel stratégos autokratór Sósthenés (v úřadu od roku 280). V celé zemi panovala anarchie. Králi se prohlásilo několik pretendentů:

Antipatros II. Etésiás přijal titul podruhé, Kassandrův synovec (srov. rok 280),

Ptolemaios III., nejstarší syn Lýsimacha I. a Arsinoé II.,

Arrhidaios, jinak neznámý, a

Alexandros VI., který se dále v dějinách již neobjevil.

Někdy v této době se od království odtrhlo město Kassandreia (je možné, že v souvislosti s odchodem Arsinoé II. až nyní?; srov. rok 281). Démagógos Apollodóros vyhlásil město za svobodný stát, stal se jeho samovládcem s jednou z nejhorších pověstí hellénských dějin (že by sociální revolucionář?; vládl do roku 276). S Apollodórem uzavřel spojenectví král Antiochos I.

 

Keltové v Thrákii porazili Tribally a Gety/Dáky. Zbytky Keltů z delfské výpravy pod Bathanattem se usadily na území illyrských Autariátů, které zčásti vyvraždily (srov. předešlý rok) a z nových poměrů vznikli Skordiskové, s nimiž se často potýkali Římané, až je kolem roku 86, viz, vyhladili nebo zapudili za Dunaj, kde se stali poddanými Burebistových Dáků. Část autariátského území obsadili Dardanové.

 

Král Antigonos II. Gonatás se z Anatolie přeplavil do Evropy (viz předešlý rok) a v bitvě u vypleněné Lýsimacheie porazil Kelty tak, že se museli stáhnout do Thrákie. Odtud Antigonos pokračoval do Makedonie, kde se pustil do bojů proti jednotlivým pretendentům (srov. zde výše). S pomocí keltských žoldnéřů, kterým velel Kiderios, nejprve porazil Antipatra II. a Ptolemaios III. uprchl do Asie k Antiochovi (viz pak rok 240).

 

Spolek Aitólů se rozrostl o Ozolské Lokry. S Hérákleiou na Oitě (viz rok 280) tak Aitólové získali další dva hlasy v delfské amfiktyonii.

 

Ptolemaios II. zřejmě slavil v Anatolii vojenské úspěchy. Mílétos se stal jeho spojencem a byl jím až do roku 255. Poté se pravděpodobně mírem také ukončila tzv. válka kárská či válka o Seleukovo dědictví (byla vedena Antiochem I. a Ptolemaiem II. od roku 281, viz pokračování v první válce syrské roku 275).

 

Na Sicílii na jaře uzavřeli Kartháginci spojenectví s Mámertíny a vypravili se proti Syrákúsám, které oblehli, a zároveň proti hellénským městům v Itálii. Vypukla devátá a poslední válka hellénsko-kartháginská o hégemónii nad ostrovem (trvala do roku 275).

V srpnu opustil těkavý Pyrrhos I. Tarás, ačkoli válka s Římany v Itálii nebyla ani zdaleka rozhodnuta. V Tarentu zanechal s posádkou hradu Milóna, plul do Loker, kde zanechal s oddílem syna Alexandra (II.) a odtud se přeplavil do Tauromenia na Sicílii. Než odplul, pokusil se znovu marně o smír s Římany. Fabriciovi nabídl jistý Níkiás, do té doby pokládaný za loyálního Tarenťana, že Pyrrha zavraždí. Byl odmítnut a při odchodu krále z Tarentu roku 275 zanechal za sebou Pyrrhos dar: sedačku vypletenou kůží staženou z Níkiy. Naopak o Fabriciovi Épeiróťan prohlásil, že "spíše odvrátí slunce z jeho dráhy než Fabricia od poctivosti, ... difficilius ab honestate, quam sol a cursu suo averti potest".

Spolu se sicilskými samovládci (srov. rok 279) vstoupil do Syrákús. Kartháginci odtáhli od města bez bitvy. Na Sicílii se všechna města mimo Messánu postavila za Pyrrha. Byla to všechna ta města, která kdysi tvořila s Agathoklem spolek Sikeliótů. Spolek Pyrrhos v Syrákúsách obnovil a on sám se prohlásil ve válce proti Karthágincům za krále a stratéga (viz rok 313).

 

V Číně dobyl vojevůdce státu Čchin/Qin Po Čchi/Bo Qi hlavní město státu Čchu/Chu jménem Ťing/Jing, dnešní Ťing-čou-fu v provincii Chu-pej. Definitivního vítězství ale nedosáhl. Následovaly další boje a expanse vůči východním státům.

 

************************************************************

277.

Ol. 125, 4

35 SE

 

(Sósistratos II.)

a. u. c. 477

C. Iunius Bubulcus Brutus II. a P. Cornelius Rufinus II.

************************************************************

V Makedonii vypukla válka Antigona II. s Apollodórem, vládcem Kassandreie. Současně pokračoval Antigonos v obsazování země. Velitelem jeho žoldnéřů se stal dobrodružný Kleónymos ze Sparty, královského rodu. Dobyli Edessu a pak přikročili k důkladnému obléhání Kassandreie, které trvalo deset měsíců.

Zřejmě v této době slavil Antigonos II. svatbu s Filou II., sestrou Antiocha I. (zasnoubeni od roku 279, viz; svatbu lze datovat i do roku 276).

 

Spolek Aitólů založil na památku zahnání Keltů od Delf slavnosti sóterií, tj. her spasitelských.

 

V Thrákii se Keltové rozdělili. Jedna část pod Komontoriem si podmanila Thráky v bývalém kmenovém území Odrysů (srov. roky 358 a 346) a založila si na jejich území říši se sídelním městem Tylis. (Říše Tylis trvala do roku 212, srov. roky 255, 220). Komontorios byl otcem Kanara (?).

V keltské říši Tylis vládli Thrákové jako místní dynastové, např. Kotys II., Rhaiskúporis, Rhaizdos (tyto známe jen z mincí), Skostokés, Orsoaltios nebo Kersibaulés. Jména Mostis a Dixatelmeus (také známá jen z mincí) jsou zřejmě o století mladší.

Druhá část Keltů, kmenové svazy Tolistobogiů, Tektoságů a Trokmů, kterým veleli Lútarios a Leonnorios, navázala spojenectví s tzv. severním spolkem (viz rok 281 a násl.) a dohodla se s Býzantiem, Hérákleiou a Níkomédem I. proti Antiochovi I. Keltové byli přepraveni do Asie, což se mohlo stát již koncem minulého roku.

Zde hned s jejich pomocí porazil Níkomédés I. svého bratra Zipoita II., který zmizel z viditelných dějin a tím skončila první usurpace bíthýnského trůnu (Zipoités II. používal královského titulu od roku 280). • Všichni tito Keltové, kteří se později usadili v Anatolii, byli pravděpodobně z Gallií, z oblasti pozdější římské provincie Narbonské Gallie. Ve svatyni v sídelním městě Tektoságů Tolóse byla uložena část delfské kořisti, odkud ji roku 105 odnesl jako kořist Q. Servilius Caepio. Z evropských příbuzných těchto Keltů jich část zůstala doma pod Pyrenejemi, část jich zůstala v Alpách.

 

Pyrrhos, který na Sicílii přezimoval v Akragantu, se vypravil dobývat ostrov. Obsadil Hérákleiu, Selínús, Halikyai, Egestu, po obléhání Eryx, Iétai a Panormos, což byla vše místa v epikratii, v kartháginské části ostrova. Obléháno bylo Lilybaion, ale nedobyto.

Římané pod C. Iuniem utrpěli další porážku, tentokrát v Samniu, P. Cornelius válčil v Lúkánii a Bruttiu. Vypravil se se svou konsulskou armádou proti Lokerským a Krotónským, kteří od Říma odpadli, viz rok předešlý a 282. Nejdříve je Alexandros (II.) s pomocí posily, kterou poslal Milón a jíž velel Níkomachos, odrazil, ale Římané získali Krotón lstí, když Épeiróťany vylákali z města, a vyloupili ho. Epizefýrští Lokrové se pak postavili na římskou stranu a Níkomachos se vrátil do Tarentu.

Kaulónii vyplenili Kampánové, spojenci Kartháginců (srov. rok 389). Od této doby je město definitivně pusté, protože zbytek obyvatel odešel na Sicílii. • Kaulóniá byla založena roku 708.

 

Konsul P. Cornelius Rutinus později ve spánku přišel o zrak, když se mu o tom současně i zdálo.

 

************************************************************

276.

Ol. 126, 1

Ídaios zvaný též Níkátór, z Kýrény (či je to někdo jiný)

36 SE

 

(Filokratés II.)

a. u. c. 478

Q. Fabius Maximus Gurges II. a C. Genucius Clepsina I.

************************************************************

V Makedonii byl král Antiognos II. Gonatás všeobecně uznán za krále Makedonců (což se mohlo stát už předešlého roku). Pravděpodobně na začátku roku byla lstí Ameiniovou (srov. rok 272) dobyta Kassandreia a Apollodóros popraven (vládl zde, možná jako utopický socialista, od roku 278). Antigonos obsadil i Thessalii a mj. se opět zmocnil dvanácti hlasů Thessalů v amfiktyonii.

Členy spolku Aitólů se stali Dolopové a Aitólům přibyl v amfiktyonii další hlas.

Achájské Aigion vyhnalo makedonskou posádku Antigona II. a připojilo se ke spolku Achájů (nebo se tak stalo až následujícího roku?). Později se připojila ještě Búrá, kde lidé zavraždili svého dnes už neznámého tyranna, a Karýneia, kterou z obavy o svůj osud připojil ke spolku její tyrannos Iseás, a do roku 273 se přidaly obce Leontion, Aigeirá, Pelléné a Ólenos (který ale ve druhém století neexistoval, resp. zanikl jako městské sídliště a území připadlo Dýmě).

 

Keltové, kteří se minulého roku přeplavili z Evropy do Anatolie, dobyli, obsadili a rozdělili si anatolské vnitrozemí, zemi na rozmezí Frygie a Kappadokie, která se pak po Keltech začala jmenovat Galatiá. Před řekou Halys se usídlili Tolistobogiové (v okolí Pessinúntu) a Tektoságové (v okolí Ánkýry), za řekou Halys Trokmerové (jejich sídelním táborem bylo Tauion).

Král Antiochos I. zavedl v seleukovské Anatolii berni/daň pro boj proti Keltům, galatikon (srov. ale rok 250, kdy by vypsání této daně bylo pravděpodobnější, ovšem pak již za jeho syna Antiocha II). • Podle jiné úvahy by mohl být v této době Antiochos I. již poplatný Keltům, tj. vyplácel tribut, aby nenapadali seleukovské území.

 

V Egyptě vyhnala ode dvora Arsinoé II. (viz rok 281), vdova po Lýsimachovi I. a Ptolemaiovi II. Keraunovi a vlastní sestra Ptolemaia II. Filadelfa jeho první ženu, královnu Arsinoé I., dceru Lýsimachovu. Arsinoé I. byla vypovězena do Koptu v Horním Egyptě. Pak byla slavena svatba obou sourozenců, tehdy čtyřicetilé Arsinoé II. se sedmadvacetiletým Ptolemaiem II.

Arsinoé II. adoptovala všechny děti z prvního manželství svého bratra, sama s ním již žádné děti neměla (srov. o Ptolemaiově přítelkyni roku 264). Arsinoé II. byla již vlastně sama, protože její poslední syn, přechodně makedonský král Ptolemaios III., pobýval u Seleukovců (srov. rok 278). • Básník Sótadés z Maróneie , tvůrce palindromu a obscénní a homoerotické poesie, řec. kinaidografos, kinaidologein, si dovolil na tuto svatbu napsat posměšné pornografické verše. Za což v Alexandreji propadl hrdlem, prchl a když byl později ptolemaiovskými vojáky nauarcha Patrokla dopaden, byl v moři před Kaunem utopen v sudu.

S výjimkou kultovních účelů se Ptolemaios Filadelfos sesterskou láskou příliš neobklopoval. Zato krásnými ženami z celého Středomoří. Flétnistka a tanečnice Oinanthé ze Samu mezi ně patřila a na dvoře udělala karieru celá její rodina. Dcera Agathokleia byla milenkou Ptolemaia Filopatora a se svým bratrem Agathokleem dokonce poručníky za Ptolemaia Epifana, viz rok 204-203. Prameny ovšem označují Oinantheu jako kuplířku, bordelmámu.

Z milenek Filadelfových je známa ještě hudebnice Aristoníká, asi také ze Samu, herečka mímů Myrtion, Stratoníké, která leží pochována v Eleusíně, a jisté dámy jménem Mnésis a Potheiné, po nichž se prý jmenovaly v Alexandreji výstavné domy, zřejmě bordelly. Vícenástrojová hudebnice, komponistka, zpěvačka a básnířka Glauké z Chiu sice převyšovala okolí nadáním, ale prý se zamilovala do berana.

Z domácích, egyptských venkovských žen, si prý Filadelfos oblíbil Didymé a Makedoňanka či žena argívská Bilistiché vyhrála se čtyřspřežím i olympiádu; po její smrti ji král dal zbožnit pod kultovním jménem Afrodíté Bilistiché. Srov. v indexu pod hry. 

 

Král Pyrrhos ovládl téměř celou Sicílii. Kartháginců zůstalo několik pevností a Messána. Pyrrhos se pokoušel vládnout po způsobu diadochů, tj. osvícenecko absolutisticky, a tak se proti němu rychle začaly zdvíhat hlasy nespokojených spojenců. Dal odstranit samovládce Syrákús Thoinia (vládl od roku 279), vládce Akragantských Sósistratos uprchl ze Syrákús domů. Odpadlá města opět povolala Karthágince a Mámertíny. Kartháginci se vylodili na ostrově a znovu se vypravili proti Syrákúsám.

Lúkánové a Samnité byli zle tlačeni Římany, a proto volali Pyrrha zpět na pomoc do Itálie.

 

Z roku 276/275 pochází usnesení Délských na počest literáta Poseidippa z Pelly (srov. rok 264/263).

V této době pobývá na dvoře Antigona Gonaty didaktický básník Arátos ze Sol (snad až do roku 274?). Po roce 276 zemřel elegický básník a dramatik Alexandros Aitólos z Pleurónu (narodil se roku 315), když právě t. r. přijal pozvání na Antigonův dvůr.

 

************************************************************

275.

Ol. 126, 2

37 SE

 

(Olbios)

a. u. c. 479

M’. Curius Dentatus II. a L. Cornelius Lentulus Caudinus

************************************************************

Kolem roku 275 zemřel ve Spartě král Archidámos IV. (vládl od roku asi 300). Nástupcem se stal jeho syn Eudámidás II. (vládl do roku 245).

 

Vypukla první válka syrská o území Koilé Syrie (srov. rok 301; trvala do roku 271): spor o toto rozsáhlé území se potáhne až do konce seleukovského státu vůbec. Válečnými stranami v konfliktu, který se rychle stal celostředomořským, byly:

Ptolemaios II. Filadelfos se spojenci

spolek Ostrovanů (Nésiótů),

Lakedaimonští,

Římané, s nimiž Filadelfos při upadající Pyrrhově hvězdě uzavřel spojenectví t. r. nebo až roku 272 (prodlouženo roku 210),

pravděpodobně Filetairos, vládce v Pergamu a

později i Pyrrhos;

blok Antiocha I. Sótéra

Antigonos II. Gonatás,

Magás, král v Kýréně,

někteří domorodí vládci v Anatolii a

anatolští Keltové.

 

Antiochos I. daroval určité množství půdy v Malé Frygii jistému hodnostáři Aristodikidovi z Assu, jehož majetek velmi utrpěl keltským řáděním. Tímto rozhodnutím pravděpodobně Antiochos ohrozil nebo omezil Filateira. Pergamský vládce zřejmě t. r. odstoupil od Seleukovu domu a začal vystupovat jako autonomní vládce - s vlastní ražbou mincí, nikoli však ještě s královským titulem.

Ještě před vypuknutím syrské války se Antiochovi I. podařilo rozhodným způsobem porazit anatolské Kelty v tzv. sloní bitvě, v níž díky nápadu svého stratéga Theodoty z Rhodu postavil proti keltské jízdě šestnáct slonů. Tolistobogiové, Tektoságové a Trokmové (srov. předešlý rok) se pak definitivně usadili na území, které si vyhlédli a které jim Antiochos I. uznal v držení, Galatiá.

Hned na to následovala mírová jednání s těmi, kteří do Anatolie vlastně Kelty přivedli, totiž se severním spolkem, Býzantiem a Héráklejí. Král Níkomédés I. byl Antiochem uznán králem Bíthýnů a město Níkaia připojeno k jeho království. Sinópé uznána za samostatnou a autonomní, v níž vládl samovládce Chrýsothemis či Kyprothemis (o jeho případném předchůdci jménem Skydrothemis viz v indexu, s. v. Sarápis). Tak skončila válka se severním spolkem (trvala od roku 281). Rovněž k těmto dohodám došlo před začátkem války s Ptolemaiem II.

Ptolemaios II. vyslal do Iónie a Kárie svého nauarcha Filokla ze Sídónu (srov. rok 286). Bližší data z průběhu války nemáme (o předcházející válce kárské viz rok 278).

Magás Kýrénský se opět vypravil do Egypta a opět neměl úspěch.

 

V zimě roku 276/275 nebo na jaře t. r. utrpěl král Pyrrhos I. při přeplavbě ze Sicílie do Itálie před Rhégiem od Kartháginců porážku v námořní bitvě. Na Sicílii byla ponechána část épeirského vojska pro boj proti Karthágincům. Pyrrhos dobyl zpět Lokry, do Rhégia nebyl vpuštěn, a proto pokračoval do Tarentu (srov. rok 282). Pak se vypravil na sever proti Římanům. U Maluenta či Malventa (zřejmě roku 270 přejmenovaného na Beneventum) se mu však Římany pod konsulem Maniem Curiem Dentatem porazit nepodařilo, Římané se zmocnili osmi jeho slonů a trénu, a vrátil se do Tarenta.

V Tarentu převládla nechuť krále nadále podporovat. Zanechal zde posádku a svého syna Helena se stratégem Milónem a s jádrem vojska se vrátil do Épeiru. To byl konec války Římanů s Pyrrhem (vypukla roku 280, zatím ale ještě ne války tarentsko-římské, viz rok 272). Pro Pyrrha to byl konec italského a sicilského tažení a probuzení ze snu o říši na středomořském západu.

Po králově odchodu ze Sicílie se Kartháginci opět zmocnili celé své původní epikratie a spolek Sikeliótů se pozvolna rozpadal. Tvořily ho ještě státy Syrákúsy, Tauromenion, Katané, Leontínoi, Akrai, Helóros, Néton etc.

Byl to zároveň konec poslední helléno-kartháginské války o hégemónii nad Sicílií. Tato devátá válka trvala od roku 278 a znovu skončila na statu quo. Namísto Hellénů jsou však nyní na dohled Římané (viz rok 264), příští soupeři Kartháginců v boji o ostrov.

Syrákúští žoldnéři se pokusili dobýt Akragás. Jejich velitel Alexión z Acháje však vše vyzradil měšťanům a záměr vojáků se nezdařil. Pak vypukla válka Syrákúsanů s Mámertíny a v samotných Syrákúsách propukly občanské rozbroje.

 

Mezi lety 275 až 270 zemřel v Élidě rodák, spoluobčany velmi vážený skeptik Pyrrhón (narodil se v letech 365 až 360). Byl účastníkem indické výpravy Alexandra Velikého a setkal se s gymnosofisty. Po návratu domů prý napodoboval jejich asketický životní styl, ale zda opravdu chodil nahý jako indičtí džinisté, známo není.

Kolem t. r. se v Chalkidě narodil básník a bibliothekář v Antiocheji, athénský občan Euforión. Zemřel v Antiocheji nad Orontem nebo Apameji, datum smrti není známo. • Po vzoru ptolemajovského Múseia v Alexandreji založili neznámo kdy Seleukovci v Antiocheji nad Orontem literární a vědeckou instituci, jejíž jméno neznáme, ale pravděpodobně se stejným názvem, Múseion. Nikdy nedosáhla významu alexandrijské a pergamské knihovny či vědeckého pracoviště.

V téže době se narodil Hérákleidés Kritikos, autor spisu o hellénských městech (zemřel kolem roku 200).

 

V Římě byl vedle Q. Aemilia Pappa druhým z censorů C. Fabricius Luscinus, cos. let 282 a 278, který vedl válečná tažení v jižní Itálii a poselství k Pyrrhovi (první z Římanů spatřil na vlastní oči slona). Vyloučili ze senátu dvojnásobného konsula a jednou diktátora P. Cornelia Rufina jenom za to, že vlastnil desetiliberní stříbrný tác, což byl přestupek proti zákonům o přepychu.

 

************************************************************

274.

Ol. 126, 3

38 SE

 

(Eubúlos II.)

a. u. c. 480

M’. Curius Dentatus III. a Ser. Cornelius Merenda

************************************************************

Na jaře vpadl činorodý král Pyrrhos I. z Épeiru do Makedonie proti Antigonovi II. Antigonovo vojsko přešlo na Pyrrhovu stranu a uznalo ho makedonským králem (srov. podobné případy v letech 287, 285 a 281). Antigonos unikl do Thessaloníké. Tím začala Pyrrhovi v Makedonii jeho druhá královláda (do roku 272) a Antigonovi II. skončila jeho první (od roku 277).

Pyrrhos zanechal v Épeiru vicekrálem svého nejstaršího syna Ptolemaia, který roli zemského regenta plnil již během otcova italského tažení. Z Makedonie se Pyrrhos vypravil za Antigonem do Thessalie, kde uprchlík s přáteli shromažďoval síly. V Makedonii se však keltští žoldnéři v Pyrrhových službách zabrali do vylupování královských hrobů v Aigách a Pyrrhos ztratil sympatie makedonských předáků.

Na podzim povolal Pyrrhos z Itálie zpět Milóna s Helenem: z Tarentu, a tím i z Itálie, odešla poslední hellénská vojenská posádka v dějinách. Épeiróťané byli ohrožováni Římany z pevniny a Kartháginci z moře; tak tehdy ještě fungovala římsko-kartháginská koalice.

 

V Sikyónu skončila tyrannis Kleónova (jedna z datovacích možností, srov. rok 265). Do roku 264 vládli Tímoklés, resp. Tímokleidés, a Kleiniás.

 

V měsíci addaru roku 37 SE, tj. mezi 15. březnem a 13. dubnem, opustil král Antiochos I. své sídelní město v Anatolii Sardy, kde zanechal s částí vojska královnu Stratoníku I., a vypravil se do Syrie proti Ptolemaiovi II., který do ní vpadl. Egypťané byli zahnáni, pravděpodobně pomocí slonů, kteří v létě t. r. byli posláni z „indických“ zdrojů z Baktrie.

Dne 12. tašrítu, tj. 19. října, byli obyvatelé Babylónu úředně přestěhováni do Seleukeie na Tigridu, sídelního města seleukovských horních satrapií (srov. rok 308).

Babylóncům, Borsippanům a Kuthajským, tj. domorodým chrámovým občinám, byla odňata ta půda, kterou obdrželi roku 32 SE, protože se zřejmě jejich počet přestěhováním podstatně snížil.

Snad t. r. odešel k Antiochovi I. ode dvora Antigona II., který byl ostatně v rozpadu (viz výše), básník Arátos ze Sol. Pobýval v Makedonii od roku 276.

 

Na Sicílii zvolilo v Syrákúsách vojsko svými novými stratégy Artemidóra (dále se jeho jméno nikde neobjevuje) a Hieróna (ročník 306), syna Hierokleova. Druhý se vzápětí uchopil moci sám a jako samovládce Hierón II. vládl do roku 215, od roku 270 jako král Sikeliótů.

Hierón II. se oženil s Filistis, dcerou Leptinovou. Leptinés se stal autokratorovým zástupcem. Hierón nechal původní syrákúské žoldnéře v jedné bitvě s Mámertíny záměrně na holičkách: pak si najal vojáky nové.

 

V Římě byla zaživa zazděna panna vestálka Sextilia. Byl to třetí případ v dějinách (srov. roky 483 a 337).

 

************************************************************

273.

Ol. 126, 4

39 SE

 

(Glaukippos II.)

a. u. c. 481

C. Fabius Licinus a C. Claudius Canina II.

*************************************************************

Král Pyrrhos I. se dostal na Peloponnésos. Athénští, Messénští, Élidští (zde démokraté pod Thrasybúlem) a Megalopolští se přidali na jeho stranu. Athéňané, Messéňané a Achájové byli ještě krátce předtím spojenci Antigona II., který dlel v této době v Makedonii, kam se vrátil, když byl předtím poražen Ptolemaiem, Pyrrhovým synem (srov. následující rok).

Ze Sparty odešel t. r. pro nevěru své ženy Chilónidy dobrodruh královského rodu Kleónymos, nedávno ještě velitel Antigonových žoldnéřů (viz rok 277) a uchýlil se k Pyrrhovi.

 

V měsíci nisannu, tj. v době od 2. dubna do 30. dubna, byly odeslány z Babylónie posily do Syrie, kde stále ještě trvaly boje Antiocha I. s Ptolemaiem II. V téže době vypukl v Babylónii velký hladomor.

 

V Itálii podle mírové smlouvy s Římany odstoupili Samníté, Lúkánové a Bruttiové části svého území Římanům. Paistum čili Poseidóniá a etruská Cosa dostaly římské kolonisty s latinským právem, Messápiové se podrobili. Římskými spojenci se staly hellénské státy Hérákleia na Síru, Metapontion a znovu Thúrioi. Poslední, kdo odolával, byli Tarentští.

 

V Indii v Magadě zemřel král z maurijské dynastie Bindusára zvaný Amitragháta (panoval od roku 297). Během své vlády ovládl kromě Kalingy/ dnešní Uríši téměř celý subkontinent. Po asi čtyřletých bojích o trůn a vyvražďování nevlastních bratrů následoval jeden z jeho nejmladších synů Ašóka neboli Prijadarsí (vládl do roku 232). Řecky jeho jméno znělo Piodassés nebo Pijadassi/angl. Piyadassi. Začínal jako otcův vicekrál v Taxilách, kde potlačil vzpouru, pak byl guvernérem v Udždžainu. Viz dále rok 260.

 

************************************************************

272.

Ol. 127, 1

Perigenés z Alexandreie

40 SE

 

(Lýsitheidés)

a. u. c. 482

L. Papirius Cursor II. a Sp. Carvilius Maximus II.

************************************************************

Do spolku Aitólů vstoupili Ainiánové a Aitólové získali další hlas v amfiktyonii. • Ainiánové (Ainis, hlavní město Hypata) razili od roku 250 vlastní mince, po roce 189 vytvořili federativní státní útvar-spolek, koinon tón Ainiánón.

Pravděpodobně t. r. se stal tyrannem v Megalopoli Aristodámos z Figalie, syn Artylův, adoptovaný jistým Tritaiem. Jako samovládci se mu říkalo Chréstos, tj. Dobrotivý (vládl do roku 255, srov. rok 265).

 

Na jaře se Pyrrhos I., ponoukán Kleónymem (viz předešlý rok), vypravil proti Spartě a město oblehl. Antigonos II. poslal na pomoc žoldnéře, jimž velel bývalý pirát Ameinios z Fókidy. Z Kréty se vrátil král Aréus I., který tam bojoval námezdně na straně Gortýnských, a přivedl s sebou jádro lakedaimonského vojska. Někdy v této době skončila vleklá válka Falasarny s Polyrrhénií na západě ostrova.

Pyrrhovi se nepodařilo Sparty dobýt, a proto se obrátil proti Argu, kde zrovna probíhaly boje mezi vůdcem promakedonské strany Aristippem a Aristeou, vůdcem strany démokratické, protimakedonské. Aristeás si Pyrrha povolal na pomoc. Na cestě z Lakóniky do Argu padl v boji proti Sparťanům Pyrrhův syn Ptolemaios, kterého otec, nevíme proč, odvolal z Makedonie: možná se Antigonos dostal zpět k moci (srov. předešlý rok).

Na podzim se před Argem s vojskem objevil Antigonos II. a oba králové vyjednávali s Argívskými. Pyrrhos na oko slíbil, že odtáhne: Aristeás však v noci otevřel brány města a Pyrrhos vnikl dovnitř. V pouličních bojích jej přizabila zoufalá žena cihlou, kterou hodila se střechy, když viděla svého syna v boji s králem, a antigonovci byl doražen. Aristippos se pak stal v Argu samovládcem: další data Aristippa I. neznáme.

Tak skončila druhá vláda Pyrrhova v Makedonii, která začala rokem 274, jeho královláda v Épeiru a život vůbec: poprvé kraloval v letech 307 až 302, podruhé v letech 296 až 272. Pyrrhovým nástupcem v Épeiru se stal jeho druhorozený syn Alexandros II. (vládl do roku 239). Jeho mladší bratr Helenos se v dějinách již neobjevuje. Alexandros II. se oženil se svou sestrou Olympiadou II. Jeho druhou sestrou byla Déidameia II. (ta by ovšem mohla být i jeho dcerou).

Král Pyrrhos I. byl pochován v Ambrakii. Původce jeho posledního dobrodružství, Sparťan Kleónymos, rovněž vymizel z dohledu pramenů. Sparta byla od nyní jednoznačně ptolemaiovským spojencem. • O palci na Pyrrhově pravé noze se tradovalo, že jeho dotek léčil slezinu. Při Pyrrhově pohřbu neshořel a byl odděleně uložen v Épeiróťany uctívané skříňce (srov. např. obdobné pověry u křesťanů, třeba kult Jana Nepomuckého).

Po roce 272 dobyl Alexandros II. Épeirský zpět Atintánii (srov. rok 282), kterou na konci Pyrrhovy vlády dobyli Taulantiové. Epidamnos a Apollónie však zůstaly v moci Illyrů. Alexandros vedl dále válku s Mytilem, nástupcem Monúmiovým. • Tato illyrská říše slábla. Naproti tomu vznikla ve Skodře další jihoillyrská říše, kterou vytvořil král Pleuratos I. z kmenů Ardiajů či Vardajů, Labeátů a Dokleátů. Později byl připojen i zbytkový stát Taulantiů a Daorsů. Pleuratos I. vládl do roku 250.

 

Snad t. r. se konala svatba Alexandra (VII.), syna Kratérova, bratra Antigona Gonaty, s Níkaiou (II.).

 

Pokračovala válka Ptolemaia II. s Antiochem I., tzv. první válka syrská. Egyptská flotila pod Kallikratem ze Samu operuje v egejské oblasti. Spojenectvím Ptolemaia s Aréiem I. byla na Peloponnésu získána protiváha proti Antigonovi II. Gonatovi.

Římané si vyměnili dary a vyslance s Ptolemaiem II.; spojenectví bylo uzavřeno již roku 275 (viz tam; výměna diplomatů nastala zřejmě až po smrti Pyrrha).

Snad t. r. se do války Antiocha I. proti Ptolemaiovi zapojil i Mithridátés III. Ktistés se svým synem Ariobarzánem: s pomocí Keltů zatlačili v Anatolii postupující ptolemaiovské jednotky zpět k moři. Po ofensivě následoval mír (viz následující rok).

 

V Egyptě se začali Ptolemaios II. a jeho sestra Arsinoé II. uctívat jako Theoi adelfoi, tj. Bohové sourozenci (ženatí od roku 276). Od t. r. je Ptolemaios II. zván buď Adelfos, tedy Bratr, nebo častěji Filadelfos, tzn. Milující sestru. Téhož epitheta používala královna Arsinoé II. - Filadelfos, tj. Milující bratra.

 

V Itálii museli Tarentští, opuštěni od všech spojenců, uzavřít zničující mír s Římany a tím ukončit tarentsko-římskou válku (trvala od roku 280). Tarás se stal římským spojencem, přišel o právo razit minci, platil kontribuce, rozvalil své hradby, vydal zbraně a loďstvo, Římané vedeni konsulem L. Papiriem vybílili město od uměleckých předmětů a intelektuálů a na akropoli města se usadil garant "spojenectví", římská posádka a s výjimkou krátkého období za hannibalské války už na věky. Taková byla cena za zesměšňování římského vyslance, viz rok 281. 

Kartháginská kontrola moře před Tarentem skončila a jejich lodě odpluly. Tím také fakticky skončilo římsko-kartháginské spojenectví a vztahy obou velmocí západního Středomoří se změnily v nesmiřitelné nepřátelství.

Kampánové se zmocnili Rhégia (viz ale rok 282), Mámertínové Krotónu (srov. rok 270; hellénské obyvatelstvo Krotónu, poloviční oproti roku 272, definitivně opustilo město po obléhání Bruttijci v římských službách roku 215 a odešlo do Loker - obec byla založena roku 710).

Kampánové i Mámertínové byli spojenci Kartháginců a události t. r. na jihu Itálie od sebe pro zbytek všech dnů oddělily bývalé spojence Římany a Karthágince, jejichž údajně první smlouva je z roku 508.

 

************************************************************

271.

Ol. 127, 2

41 SE

 

Pýtharátos

a. u. c. 483

K. Quinctius Claudus a L. Genucius Clepsina

************************************************************

Pravděpodobně t. r. byli tažením Antigonova nevlastního bratra Kratéra (II.) na Peloponnésos vyhnáni z Élidy všichni spojenci Lakedaimonských. Messéňané se zřejmě stali makedonskými spojenci.

V Élidě se dostal k moci tyrannos Aristotímos z Messénie, syn Dámarétův, olympioníkos. Po šesti měsících krutovlády byl Élidskými svržen a zabit. Vůdci povstání se jmenovali Hellaníkos, Chílón, Lampis a Kylón. Posledně jmenovaný zabil samovládce přímo na Diově oltáři ve městě. Élis se stala jako první peloponnéský stát spojencem spolku Aitólů.

Narodil se politik Arátos ze Sikyónu (zemřel roku 213).

 

Mírem, který byl příznivější pro Ptolemaiovce, skončila první válka syrská (vedena od roku 275): Ptolemaios II. Filadelfos ubránil Foiníkii, državy v jižní Anatolii i v Egeidě. V Alexandrii se proto pořádala velkolepá oslava vítězství.

Filadelfův syn Ptolemaios (III.), později zvaný Euergetés (I., tj. Dobroděj), se stal otcovým spoluvládcem (narodil se asi roku 283).

 

Římané vedli válku s Pícénskými, která byla úspěšně dokončena následujícího roku. Censor M’. Curius Dentatus založit vodovod, tzv. starý anijský, aqua Anio vetus.

 

************************************************************

270.

Ol. 127, 3

42 SE

 

(Filippidés)

a. u. c. 484

C. Genucius Clepsina II. a Cn. Cornelius Blasio II.

rok 1 éry Arsinoé II. v Alexandreji

************************************************************

Zemřel Epikúros (ročník 341). Nástupcem v Zahradě se stal Hermarchos z Mytilény (žil v letech cca. 325 až 250). • Mezi přímé Epikúrovy žáky patřili Métrodóros (zemřel již roku 277) a Polyainos z Lampsaku, Leonteus z Lampsaku a jeho žena Themistó, Kólótés a Ídomeneus z Lampsaku atd., jakož i Epikúrova přítelkyně, hetairá Leontion, mj. autorka spisu proti Theofrastovi.

 

Ke spolku Aitólů se připojili Lokrové Opúntští a Epiknémídští.

Kolem t. r. začala v Orchomenu samovláda jistého Aristomélidy či Aristokleidy (trvala asi do roku 240, viz tam).

 

9. července zemřela v Alexandreji královna Arsinoé II. Filadelfos (roč. 316), sestra a manželka krále Ptolemaia II. Filadelfa. Byla adoptivní matkou dětí svého bratra s Arsinoé I. Ptolemaia (III.), Lýsimacha a Bereníké, sama byla matkou Ptolemaia III., krátce krále v Makedonii, Lýsimacha II. a Filippa, kteří byli zavražděni Keraunem roku 281 (synové Lýsimacha I.). Spoluvládla v Egyptě od roku 276 (o jejím manželském životě srov. roku 264).

Částečně již za jejího života zakládal bratr (nebo jen nově osídlil a přejmenoval) města s jejím jménem, což dělal již Lýsimachos I. Na dnešním Rudém moři to byly Arsinoé na Sínai, pozdější Kleopatris, Filóterá jižně od dn. Suezského zálivu a Arsinoé-Olbiá u Tróglodytů, které založili stratégové Satyros a Eumenés či Eumédés jako terminály pro lovce slonů; později se druhé přístaviště jmenovalo Bereníké Tróglodytiké. Poslední osadou v této oblasti byla Arsinoé epi Dirés v dnešním Somálsku, naproti Jemenu, později rovněž přejmenovanou na Bereníké. Cesta od Koptu na Nilu přes poušť do Bereníky a Myos hormos byla jako za dávných časů opatřena na každém dvacátém n. třicátém kilometru studní a cesta Východní pouští k moři trvala šest sedm dnů.

Jinde byla přejmenována města na Arsinoé: Patara v Lykii, Marion na Kypru, Teucheiry v Kýrénaice, Methány v Argolidě (zde zřídil loděnice a základnu nauarchos Patroklos; v Methánách se někdy v době vlády Antigona II. objevil thermální pramen a je tam dodnes), Arsinoé u Lyttu na Krétě a Arsinoé v Aitólii u jezera Hyriá, která se později jmenovala podle blízkého města Lýsimacheia (podle kterého z Lýsimachů se město jmenovalo, nevíme; její předhellénistické jméno bylo Kónópé).

Král Ptolemaios II. Filadelfos byl první z hellénského světa, který se vojensky vypravil podél pobřeží dnešního Rudého moře, tehdy nazývaného Arabský záliv (pro změnu dnes je toto označení Araby používáno pro dnešní Perský záliv, kterému Hellénové kdysi říkali Rudé moře). Velitelem Ptolemaiova loďstva byl Tímosthenés z Rhodu. Podél pobřeží dal vybudovat studny a záchytné body, a to až do dnešního Djibouti/arab. Džíbútí (viz výše a srov. např. Ptolemáis epi thérás, jednu z osad pro lovce slonů). Tímosthenés složil (nedochovaný) rozsáhlý spis O přístavech, Peri limenón, o deseti knihách, k tomu index vzdáleností mezi přístavišti Stadiasmoi a knihu O ostrovech, Peri nésón, vše nedochováno. Všichni pozdější geógrafové z jeho periplů vycházeli. Doplnil též o čtyři větrnou růžici na dvanáct. 

 

Na Sicílii se vypravil Hierón, stratégos syrákúský, proti Mámertínům a dobyl mnoho jejich pevností. V bitvě na řece Longanos u Mýlai (událost bývá kladena až do roku 265) byli Mámertínové s jejich vůdcem Kiem (nom. Kiós) poraženi a prchli za hradby Messány. Po bitvě byl Hierón II. provolán králem Sikeliótů (a byl jím až do roku 215) mámertínské panství postupně omezil na vlastní Messánu, kterou držel v obležení.

Mámertínové si zavolali na pomoc jako obvykle Karthágince, srov. vývoj vztahů od roku 289. V Messáně se objevila kartháginská flotila, jíž velel Hannibal, pravděpodobně nauarchos loďstva posádkou na Lipaře. Kartháginské loďstvo tak získalo kontrolu nad úžinou dělící ostrov od Itálie. Viz dále rok 265.

 

 

V jižní Itálii Římané pod konsulem C. Genuciem Clepsinou dobyli Krotón a Rhégion (viz rok 272). Všichni zajatí Kampánové, přesněji příslušníci římské kampánské legie, kteří od roku 282 v Rhégiu vládli a dobývání přežili, byli popraveni (viz k tomu rok 282). • Dobytím těchto hellénských měst se celá Itálie na jih od řeky Pád, Padus, dostala pod přímou římskou moc a tím se završila základní fáze cesty Římanů ke světovládě. Řím byl v této době již jednou z hlavních středomořských velmocí a od přímého kontaktu s Kartágem, konkurencí na západě Středomoří, ho dělila pouze "Skylla s Charibdou", tedy Messánská úžina.

 

Téhož roku (nebo až roku 268) byly založeny latinské kolonie Beneventum v Samniu (srov. rok 275) a Ariminum v Pícénu. • Počet quaestorů byl ze čtyř (viz rok 421) zvýšen na osm; čtyři z nich měli na starosti loďstvo, viz dále rok 44. Ve Městě byla zima na rok 269 tak tvrdá, že zamrzl Tiber.

 

Kolem roku 270 se narodil M. Claudius Marcellus (padl roku 208).

 

Kolem roku 270 založil na ostrově Kós Béróssos z Babylónu (bab. asi Bél-usur nebo Burášu) astronomickou školu. Byl veleknězem Mardukovým, astronom a historik, autor babylónských dějin pro Hellény, které věnoval Antiochovi I.

Před rokem 270 zemřel v Athénách Démocharés, synovec Démosthenův, politik, řečník a historik (srov. roky 303, 286 a 280).

Kolem roku 270 zemřeli:

Annikeris z Kýréné, kýrénajský filosof (narozen kolem roku 330),

státník a historik Dúris ze Samu (narozen kolem roku 340, srov. rok 301),

kýrénajský filosof Hégésiás z Kýrény, zv. Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající (narozen kolem roku 330),

Chamaileón z Hérákleie, peripatetik (narozen kolem roku 340),

kýrénajský filosof Theodóros z Kýrény, zvaný Atheos (narozený kolem roku 340),

Polemón z Athén, od roku 314 scholarchos Akadémie, když již předtím zemřel jeho spolužák Krantór ze Sol, učitel Arkesiláův. Scholarchem Akadémie po Polemónovi se stal Athéňan Kratés (a byl jím do roku 268);

Alexis z Thúrií, strýc a učitel Menandrův, též autor komédií, který se narodil kolem roku 372 (!).

V téže době se v Římě nebo v Kampánii narodil Cn. Naevius, pozdější dramatický autor, na scéně od roku 235, a básník, autor epu o první púnské válce Bellum Poenicum. Od roku 204 žil v exilu v Utice, kde také roku 201 zemřel.

 

V Číně tažení státu Čchin/Qin proti státu Čao, ale armádu Čchinů porazil na hlavu vojevůdce státu Čao jménem Čao Še.