289-280

289.

Ol. 122, 4

23 SE

 

Aristónymos

a. u. c. 465

M. Valerius Maximus Corvinus II. a Q. Caedicius Noctua

************************************************************

Protože se Delfy dostaly do moci Aitólů (viz předešlý rok), spojenců Pyrrhových, rozhodl se král Démétrios I. slavit pýthie v Athénách, což je ojedinělý případ v dějinách (athénské pýthie se konaly v lednu či někdy na jaře). Pak vytáhl s armádou proti Aitólům, zpustošil jejich zemi a vypravil se do Épeiru proti králi Pyrrhovi I. Vrátil se zpět do Makedonie a v Pelle onemocněl.

Mezitím bojoval Pyrrhos s Démétriovým stratégem Pantauchem, který zůstal s částí vojska v Épeiru. V Akarnánii ho Pyrrhos porazil a v bitvě se vzájemně oba poranili, Pantaucha však museli spolubojovníci zachraňovat před vítězícím Pyrrhem. Když si Épeiróťan uvolnil cestu, pokračoval do Makedonie, ale u Edessy se vyhnul rozhodujícímu střetnutí s Démétriovými voji. Uzavřel s Démétriem příměří a dohodu o vzájemném neútočení (viz následující rok). Příměří uzavřel Démétrios také s Aitóly.

V té době disponoval Démétrios armádou o 98 tisících pěších a dvanácti tisíci jízdních. K tomu chystal válečnou flotilu o pěti stech lodích. To je zhruba třikrát tolik, než s kolika muži vyrazil na Peršana Alexandros Veliký a srov. tyto počty s armádami bojujícími u Ipsu roku 301. 

 

Lýsimachos obsadil Hérákleiu v Pontu, Tios a Amástris a dal zavraždit matkovraha s královským titulem Klearcha II. a jeho bratra Oxathra (32 a asi 31); vládli despoticky od roku 305. Tím ukončil vládu jedné dynastie v tomto pontském soustátí (srov. roky 364, 353 a 305)Někdy předtím, možná v roce 292, roku Lýsimachova getského fiaska a zajetí Klerachova, viz tam, odstranil Klearchos II. se bratrem svou matku Amástridu (c. 50+) zinscenovanou lodní katastrofou (srov. o 348 let později příběh imperátora Nerona a jeho matky Agrippiny II.). Klearchos, původně přítel Lýsimachův, snad vycítil, že jeho matka přišla o ochránce a nyní byla Lýsimachova akce pravděpodobně mstou za její smrt, zároveň lákavou záminkou k obsazení bohatých měst. Lýsimachos byl s Amástridou ženat krátce, viz rok 302 a srov. rok 305 a jejich rozchod byl politický. Předcházejícími manželi Amástridy byl roku 324 Krateros a nesmírně tlustý, asi rekordně obesní na staré poměry, a velmi bojácný Dionýsios Héráklejský, otec obou dynastů zlikvidovaných Lýsimachem. 

Téhož roku založil Lýsimachos v Bíthýnii město Níkaiu, která se předtím jmenovala Antigoneia a ještě předtím Olbiá v Bíthýnii. • V podobných případech nešlo jen o přejmenování stávajícího města, ale o doplnění novými kolonisty, ať již politickými exulanty z celé Hellady, též veterány z vlastního vojska: v armádách diadochů mohlo v té době sloužit ještě relativně dost Makedonů, kteří ve svých dvaceti vyrazili s Alexandrem dobývat východní říši zla, Persii, a nyní z nich byli šedesátníci.

Lýsimachos v této době držel Thrákii s výjimkou nezávislého a suverénního Býzantia, Makedonii s Thessalií kromě Démétriady, západ Anatolie s výjimkou Bíthýnie, Pontu a Paflagonie, Iónii a měl sympatisanty v Helladě. Jeho říši přivedl do zhouby rodinný spor, viz dále rok 283.  

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Simón I. Spravedlivý (v úřadu snad od roku 309). Nástupcem se stal jeho bratr Eleazar, El'ázár (vládl do roku 255). Simónův syn Oniás II. byl ještě nedospělý. Eleazar údajně korespondoval s Ptolemaiem Filadelfem, který ho požádal o překlad židovských náboženských knih. Velekněz prý poslal do Alexandreje 72 učenců a ti Tóru převedli do řečtiny, dílo známé jako lat. Septuaginta/LXX, "Sedmdesát", řec. Metafrasis tón hebdomékonta, popř. Para hebdomékonta, viz rok 279. 

 

V Syrákúsách tragicky vyvrcholilo nepřátelství mezi Agathokleem II., synem panující krále Sicilanů Agathoklea I., a Archagathem II., synem Archagatha I. (zavražděn žoldnéři roku 307; viz předešlý rok), tedy královým vnukem: v pouličních bojích ve městě (?) byl Agathoklés II. poražen a synovcem zabit. Na smrt nemocný (rakovinou úst?) Agathoklés I. vyzval Syrákúsany k odboji proti svému vnoučeti Archagathovi II. a svou manželku Theoxenu se synem Archagathem (c. 14), mladší dcerou Theoxenou a s celým královským, tj. sicilským pokladem poslal do Egypta k jejímu nevlastnímu otci Ptolemaiovi I. Tento Archagathos (III.) vyrůstal v Alexandreji a za Ptolemaia Filadelfa sloužil jako epistatés tés Libyés/"guvernér Libye"; ženat byl s jistou Stratoníkou a dále o nich není známo nic. Archagathova sestra Theoxena (mladší) žila rovněž na ptolemaiovském dvoru, jméno manžela neznáme, ale ze dvou jejích dětí syn se jmenoval Agathoklés (III.). Pravděpodobně s vyhnáním Arsinoy I. do Koptu musela také ona opustit Alexandreji. Agathoklés (III.) se oženil s významnou ženou u dvora Oinanthou, viz rok 276, s ním měl syna Agathoklea (IV.), královského rádce, a dceru Agathokleiu, královskou milenku; o jejich osudu viz rok 203.

Brzy po odcestování rodiny král Agathoklés I. (72) zemřel (narozen v Thermách na Sicílii jako syn Karkína z Rhégia, po bitvě u Krímísu roku 341 či 339 občanem Syrákús, stratégem autokratórem od roku 317, královský titul přijal roku 305)Podle jiné, epičtější verse byl však otráven. Při likvidaci zrádců v Aigestě/Segestě roku 306 padl Agathokleovi do oka jistý Mainón či Menón. Snad se stal královým milencem, nepochybně dosáhl u dvora vysokého a důvěrného postavení. Stále však myslel na pomstu, až našel spoluhráče: oslovil ho mladý Archagathos, aby nemocného krále, který jím opovrhl v nástupnictví, otrávil. Sám pobýval v té době s armádou v ležení u města Aitny, když dostal definitivní rozhodnutí od svého dědy, že nástupcem trůnu bude králův syn Agathoklés II. a nikoli on, vnuk Archagathos. Archagathos uspořádal u příležitosti předání vojska hostinu, Agathoklea opil, v noci zavraždil a tělo dal svrhnout do moře, které ho ráno vyplavilo.

V Syrákúsách namočil Mainón brk užívaný králem k čištění ústní dutiny do jedu, který přivodil Agathokleovi ještě větší bolesti, zbavil ho pohybu a řeči, omezil dech. Poněvadž si všichni mysleli, že již zemřel, byl prý položen král na pohřební hranici ještě zaživa a spálen, zjevně ve spěchu, Démétriovým diplomatem Oxythemidem (srov. předešlý rok): městem se pravděpodobně již šířila "republikánská" revoluce.

Syrákúští po Agathokleově smrti zrušili monarchii a vrátili se k démokratii. Stratégem byl zvolen Hiketás a měšťané hned museli bojovat proti Archagathovi II., který se vydal proti městu spolu s Mainónem. Mainón se v této válce postavil na stranu aristokratických vyhnanců, kteří již měli spojence v Karthágincích, viz mír s nimi roku 306. Během bojů byl Archagathos II. zavražděn Mainónem, který se zmocnil velení nad vojskem a Oxythemis z Lárissy se vrátil zpět ke dvoru Démétria I. (později ho dal zabít Antigonos II. za to, že se hrubě zachoval k jeho milence jménem Démó, matce mladšího ze svých synů Alkyonea/Halkyonea). Hiketás s démokratickými Syrákúsany v bitvě s Mainónem, kartháginským spojencem, podlehli a na velkou válku nepřipravení Syrákúští museli uzavřít s Kartháginci mír nový, podle něhož se směli vrátit do města všichni exulanti a nadto museli poslat do Karthága čtyři sta rukojmí; o územní ztrátách zpráv není.

O Mainónovi/Menónovi pak již nebude slyšet. Vstup Kartháginců do občanské války Syrákúsanů lze považovat za osmou válku o hégemónii nad Sicílií. Kartháginci byli pravděpodobně na válku se Syrákúsany nachystáni, neboť po svém italském tažení, viz rok 302, se proti nim chtěl vypravit Agathoklés. Plánoval, mír nemír, s flotilou dvou set lodí, kterou budoval, odříznout Karthágo od zásobovacích cest ze Sardinie a Sicílie. 

 

Své první vítězství zaznamenal během athénských dionýsií autor komédií Poseidippos z Kassandreie (nikoli už z Poteidaje, narodil se tudíž po roce 316).

 

Římané založili svou první pevnost na východní, vzdálenější straně Apennin:  Hatrii, Adrii či Atri v Pícenu, následovali Castrum a Sena. Census zjistil 272 000 římských občanů.

 

V Číně zemřel filosof Meng-c’, lat. Mencius (roč. 372).

 

************************************************************

288.

Ol. 123, 1

Antigonos z Makedonie (podruhé)

24 SE

 

neznámý

a. u. c. 466

Q. Marcius Tremulus II. a P. Cornelius Arvina II.

************************************************************

Démétrios I. se v Makedonii připravoval na další boje s koalicí diadochů. Ptolemaios I., Lýsimachos a Seleukos I. snadno přesvědčili Pyrrha I., aby zrušil s Démétriem dohody o neútočení z minulého roku.

 

Na Sicílii odtáhli ze Syrákús Mámertíni, kampánští žoldnéři ve službách démokratů, vyznavači boha Marta, protože vedli neustále hádky se Syrákúskými o volební právo ve státě, v němž je usadil Agathoklés I. Vydali se do Itálie, ale cestou byli přátelsky přijati v Messáně, spadající od roku 310 do sféry kartháginského vlivu, viz tam a raky předešlé. Mámertínové Messánské vyvraždili nebo vyhnali a město obsadili: Messáná přestala být hellénským státem (srov. rok 664).

V Syrákúsách následoval státní převrat a samovládcem se prohlásil volený stratégos Hiketás (jako stratégos autokratór vládl do roku 279, srov. předešlý rok). Ve stejné době se stal samovládcem v Akragantu Fintiás, Tauromenion ovládl Tyndarión a Hérákleidés Leontíny. V Akragantu se dostala k moci tyrannis poprvé od roku 472. V následujících letech (snad do roku 282) vedl Hiketás válku s Fintiou, kterého nejprve porazil v bitvě na Hýblaiu. Fintiás se však spojil s Kartháginci a Hiketás byl poražen v bitvě na Tériu. Dobu těchto událostí nelze stanovit.

 

V Číně přijal král státu Čchin/Qin Čao-siang/Zhaoxiang na radu svého ministra Wej Janga titul Si-ťi, tj. Císař západu. Titul Císař východu, Tung-ťi, nabídl králi státu Čchi/Qi Minovi z rodu Tchien/Tian. Ten ho zprvu odmítl pro hrozící potíže s ostatními státy, viz dále rok 285.

 

************************************************************

287.

Ol. 123, 2

25 SE

 

(Xenofón)

a. u. c. 467

M. Claudius Marcellus a C. Nautius Rutilus

************************************************************

Nanovo se rozhořely boje diadochů (pátá válka, tzv. démétriovská, vedena od 295). Ptolemaiova flotila se objevila před břehy Hellady, Lýsimachos se vypravil po souši proti Makedonii. Proti Lýsimachovi vyrazil Démétrios I., syna Antigona II. zanechal s oddíly v Helladě. Proti Démétriovi se do Makedonie vydal také Épeiróťan Pyrrhos I. U Berroie přešlo na jeho stranu makedonské vojsko Démétriovo a spojená armáda pak provolala Pyrrha I. králem Makedonů (Démétrios I. byl králem Makedonců v Makedonii od roku 293, Pyrrhos I. do roku 285; o hromadném přeběhnutí vojska srov. roky 285, 281, a 274).

Démétrios, jehož situace byla zoufalá, uprchl před nedávno ještě vlastními lidmi do Kassandreie. V téže době si v Thessaloníké vzala život jeho věrná manželka Fila I., Antipatrova nejstarší dcera a matka Antigona II. Gonáty (roč. asi 352, viz o ní roky 333 a 321).; zjevně dostala spatné informace o situaci, možná též falešné... Pak uprchl Démétrios do Thessalie a odtud do Théb (viz příští rok).

Pyrrhos si rozdělil moc v Makedonii s Lýsimachem, jemuž musel odstoupit východní části Makedonie, zřejmě i Amfipoli. Titul krále Makedonů ale zůstal Pyrrhovi. Tento stav trval do roku 285. Antipatros I., poslední ze synů Kassandrových a vnuk Filippova a Alexandrova stejnojmenného vojevůdce, viz rok 319, pobývající celý čas po roce 293 u Lýsimacha, vystoupil nyní s nároky na makedonský trůn. Lýsimachos ho tedy dal zavraždit a jeho mladičkou manželku a svou dceru Eurydiku, která Antipatra v nárocích podněcovala, internoval (makedonská královna Eurydiké IV. se již v dějinách neobjeví).

 

Zemětřesení zničilo Lýsimachovo sídelní město Lýsimacheiu založenou roku 309. 

 

V Athénách byl opět zvolen stratégem Olympiodóros (srov. roky 294 a 293). V boji proti démétriovským posádkám dislokovaným na území athénského státu měl úspěch a osvobodil zemi kromě posádek Peiraiea, Eleusíny a několika pevností v Attice. Athéňané si povolali na pomoc proti Démétriovi Pyrrha. Král Pyrrhos I. Athény navštívil a vzápětí uzavřel s Démétriem mír, resp. příměří (viz dále rok 285).

  

T. r. mohla opustit Egypt bývalá manželka Ptolemaia I. Eurydiké, dcera Antipatrova, se svou dcerou Ptolemáidou, aby ji směla provdat za Démétria I. (srov. ale roky 317 nebo 309, kdy došlo k zapuzení ode dvora, ne však ze země. Srov. i rok 299 a viz rok následující)V Egyptě byl Ptolemaiem Sótérem úředně zaveden kult Sarápidův či Serápidův pocházejí pravděpodobně, a kuriosně, z Babylónie/Šar-apsî, "Král podzemních vod", srov. rok 323. Zahájena stavba jeho chrámu v Alexandreji, zasvěcen byl chrám o dva roky později. Zničen Židy roku 116 n. l., po Hadriánově obnově definitivně vyvrácen křesťany, dalšími monotheistickými fanatiky asi roku 391 n. l. O původu kultu viz v indexu, s. v.

 

V Syrákúsách se narodil fysik a matematik Archimédés (zabit roku 212)V Athénách zemřel nástupce Aristotelův Theofrastos z Eresu (narozen kolem roku 372). Dalším scholarchem peripatu se stal Stratón z Lampsaku (scholarchem do roku 269).

 

V Římě provedli plebejové svou třetí secessi, nyní na Iániculum, jediný kopec na pravém břehu Tiberu, opět pro nespokojenost s poměry ve státě (srov. roky 494 a 449). Diktátor Q. Hortensius je přivedl zpět. Nový zákon, lex Hortensia, ukončil více než dvousetleté stavovské spory: comitia tributa/tributní sněmy byly postaveny na roveň sněmům centuriátním/comitia centuriata. Znamenalo to, že usnesení lidu/plébiscíta byla automaticky postavena na roveň zákonů.

 

************************************************************

286.

Ol. 123, 3

26 SE

 

(Dioklés II.)

a. u. c. 468

M. Valerius Maximus (Potitus?) a C. Aelius Paetus

************************************************************

Démétrios I. (51) se z Evropy přeplavil do Iónie a vylodil v Mílétu; válku v Evropě řídil jeho syn Antigonos Gonatás (33). Zde za něho Eurydiké, Antipatrova dcera, provdala svou dceru s Ptolemaiem I., s nímž válčil, Ptolemáidu (srov. předešlý rok). • Svatba již neznamela sňatek politický, ale zřejmě gesto dvou lidí v beznaději (?). Zasnoubili se již roku 299, to ještě s otcem Ptolemaiem byl Démétrios partnerem, viz tam, ale pána na Nilu pravděpodobně celá aféra již nyní nezajímala. Novomanželé byli spolu krátce, král pak pospíchal na další bitevní pole, svá poslední, aby dobyl Asii. Jejich synem byl Démétrios zvaný Krásný/ho Kalos, budoucí panovník v Kýréně. Démétrios dobyl Sardy, obsadil celou Frygii a z Lýsimachova území pokračoval do říše Seleukovy.

Lýsimachos poslal proti Démétriovi svého syna a nástupce trůnu Agathoklea se silným vojskem. V Démétriově vojsku, které Agathoklea porazilo a s nímž hodlal král dorazit do Armenie a Médie, vypukl hlad a nespokojenost. Démétrios se proto musel obrátit přes Tauros do Kilikie, do Tarsu. Průsmyky přes Tauros obsadil Agathoklés a Démétrios I. byl nucen napsat Seleukovi z Kilikie o pomoc. Došlo k diplomatickým jednáním. Seleukos vrátil pomocné sbory, které mu poslal Lýsimachos. V zimě vypukly potyčky mezi démétriovci a seleukovci.

Démétriův syn Antigonos II. po celý rok manévroval proti Pyrrhovi v Thessalii.

 

Někdy v červenci se spřátelil kníže Paionů Audoleón/Audóleón s Lýsimachem. Brzy na to však zemřel (vládl od asi roku 310 a byl velkým přítelem Athéňanů). Jeho syn Aristón byl ze země vyhnán a uprchl k Lýsimachovi. Král Thrákie ho osobně s vojskem uvedl zpět, ale hned se sám zmocnil vlády nad Paiony. Aristón uprchl podruhé, tentokrát k Dardanům (viz rok 200). Lýsimachovi vyzradil polohu Audoleontova pokladu a jeho předchůdců jeho důvěrník Xermodigestos. Ležel prý pod hladinou řeky Sargentios a není známo, zda ho Lýsimachos vyzvedl. • Obdobný příběh s pokladem v řece, kam byl zakopán po dočasném odvedení toku, se tradoval ještě o dáckém Decebalovi a zrádci jménem Bicilis (106 n. l.) a o Gotovi Alarichovi (410 n. l.).

Nejstarším vládcem Paionů, jehož jméno známe z mincí, byl současník Filippa II. Patraus a po něm jeho syn (?) Ágis. Audoleón byl Ágidův bratr (?). Vládcem Paionů po roce 281, kdy padl Lýsimachos, se stal Dropión, zakladatel spolku Paionů/koinon tón Paionón, což zřejmě bylo klanové/federativní náboženské shromáždění Paionů. Délka jeho vlády není známa.

Dropión věnoval jako votivní dar do Delf kovovou hlavu zubra dokazující, že ještě začátkem hellénismu toto zvíře na Balkánu žilo. V této době bylo živě chytáno do ohrad. Z téže doby, spíše ale starší, pochází z Makedonie zmínka o lovu lvů, posledních v Evropě. V hellénismu zmizeli lvi i ze Syrie. Posledním, o němž je zachována zpráva, že lovil lvi, byl Antiochos IX. Filopatór vulgo Kýzikénos, který se prý obklopoval mímy a kouzelníky a miloval noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se tak vystavoval nebezpečí. V rákosí mesopotamských řek žili a byli loveni lvi ještě v polovině 4. století n. l.

Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické. Masově je poprvé v cirku předvedl Sulla a Pompeius, první lví spřežení použil M. Antonius roku 48. Xerxovu armádu v roce 480, když táhla Thrákií a Makedonií, napadali lvi a lovili velbloudy arabské jízdy. Tito poslední evropští lvi tehdy žili na území mezi řekami Nestos a Achelóos (v Akarnánii). Lvi lovil i mladý Alexandros Veliký. Historik Hérodotos ještě k roku 480 připomíná v Makedonii divokého tura, jehož rohy byly pro Hellény hledaným artiklem. Na druhou stranu byli v oborách na Eufrátu chováni a loveni jeleni ještě roku 361 n. l. (opuštěná Dúra za tažení císaře Iuliana).

 

Ptolemaios I. obsadil foinícké přístavy Tyros a Sídón, kde se stále ještě po roce 301 drželi antigonovci, resp. démétriovci. Místní domorodý vládce, „král“ Sídónu Filoklés (přijal hellénské jméno), syn Apollodórův, se později stal nauarchem Ptolemaia II. V tom samém roce byl Ptolemaios I. potvrzen hlavou spolku Ostrovanů/koinon tón Nésiótón a oblast zůstala pevně pod ptolemaiovskou kontrolou a egyptská flotila chránila moře před piráty (viz rok 308).

 

V Číně zničil stát Čchi stát Sung. Králem v Čchi byl do roku 284 Min. V Japonsku povstala po zemětřesení v červnu hora Fudži (tradiční údaj; geologická skutečnost je mnohem starší) vysoká dnes 3776 metrů n. m. První její sopečná erupce je zaznamenána roku 781 n. l., zatím poslední mezi prosincem 1707 a lednem 1708.

 

************************************************************

285.

Ol. 123, 4

27 SE

 

(Diotímos III.)

a. u. c. 469

C. Claudius Canina I. a M. Aemilius Lepidus

rok 1 éry Dionýsa - používáno jen astronomy

************************************************************

Na jaře Démétrios I. vyplenil východní Kilikii a severní Syrii až po Kyrrhéstiku. Před rozhodující bitvou se Seleukem I. ale přešla větší část zbylých vojáků, počty neznáme, k protivníkovi. Démétrios unikl s hrstkou věrných zpět do Kilikie a brzy se Seleukovi vzdal. Seleukos, který byl sňatkově s Démétriem spřízněn (viz rok 299), ho dal Pausaniou odvést do syrské Pelly a zde ho držel v královské internaci až do jeho smrti roku 283 (viz tam). • Tato Pella byla později přejmenována na Apameiu (srov. rok 301), event. spojena synoikismem s jinou Apamejí v blízkosti.

Démétriovi se podařilo odeslat do Hellady dopis, v němž všechny své straníky vyzval, aby ho považovali za mrtvého a aby jeho syna Antigona II. považovali za nástupce. Tím skončila pátá válka diadochů, válka démétriovská (trvala od roku 295). Vyřazením Démétria I. ze hry se změnily diadošské koalice: Lýsimachův expansionismus začal být ostatním na obtíž.

 

Lýsimachos vyhlásil válku Pyrrhovi o makedonské království, pravděpodobně ještě před Démétriovým pádem. Před Edessou přešlo Pyrrhovo vojsko k Lýsimachovi (obdoba Démétriova osudu z roku 287 a dá se předpokládat, že ho provedli v makedonském vojsku stejní aktéři: srov. ještě roky 281 a 274). Lýsimachos byl prohlášen králem Makedonů a Thessalů a byl jím až do smrti roku 281. Na to uzavřel v Lýsimacheji, která již byla obnovena po zemětřesení roku 287, spojenectví s Aitóly.

Antigonos II. Gonatás se po skončení bojů s Pyrrhem, vytlačeného do svého Épeiru, pustil do války s Athéňany (trvala do roku 281 a pak obnovena roku 267, viz tam). Athéňané mezitím pod stratégem Olympiodórem osvobodili celou svou zemi od makedonských posádek (srov. rok 287, bez posádek byly i přístavy, a to až do roku 263, viz a srov. rok 229). • Athénský stát byl poprvé bez cizí posádky od roku 322.

Po osvobození Athén se mohl vrátit domů mimo jiné bývalý vůdce strany démokratické Démocharés, synovec Démosthenův, který byl v exilu od roku 303 (srov. rok 280/279; zemřel před rokem 270).

 

Ptolemaios dobyl Kaunos v Kárii, snad na Lýsimachově posádce (srov. rok 295, tzn. že zde muselo dojít k historicky nedokumentované změně).

Operace v Kárii byli posledními akcemi, které král Ptolemaios I. Sótér ve svém životě řídil. Brzy následoval jeho poslední politický skutek, když v době mezi 2. listopadem roku 285 a 1. listopadem roku 284 (krajní vymezení časového rozmezí) předal vrchní velitelské hodnosti svému až třetímu v pořadí synovi Ptolemaiovi II., který dostal později přízvisko Filadelfos, synovi Bereníky I. (narozen roku 309 na Kóu; do roku 283 vládl jako spoluvládce otcův, v letech 283 až 246 samostatně).

Ptolemaios II. byl královským nástupcem uznán vojenským shromážděním Makedonů v Alexandrii. • Později se tento zásadní státoprávní akt stal formální náležitostí ceremoniálu převzetí královské moci v dynastii Ptolemaiovců (stejně jako všech ostatních makedonských hellénistických rodů).

Proklamace krále shromážděnými Makedonci ve zbrani (= vojskem) byl zbytek původních rodových práv volby vladaře, resp. bojového náčelníka. Shromáždění Makedonů ve zbrani tvořilo vlastní stát, jehož práva nezanikala nikdy a nikde, tedy ani mimo Makedonii (srov. rok 280).

Král Ptolemaios I. se stáhl do soukromí a sepisoval memoiry.

Zřejmě ještě za Ptolemaia I., rozhodně ale již za Ptolemaia II. byl Egypt rozdělen na 24 nomů ve středním a dolním Egyptě a na Thébaidu (dvacátý pátý):

1. Libyé, 2. Saités, 3. [Gynaiko?]polítés nebo Nitriótés, 4. Prosópités, 5. Athribités, 6. [Mene]láis, 7. Delta (= Héliopolítés), 8. Sebennytés, 9. Búsirités, 10. Mendésios (stóma), 11. Leontopolítés, 12. Sethroités či Sethroétés, 13. Farbaithités, 14. Arabiá, 15. Búbastités a Búbastos, 16. Tanités, 17. Memfités a Memfis, 18. Létopolítés, 19. Hermopolítés, 20. Oxyrhynchités, 21. Kynopolítés, 22. hé limné - „bažina, jezero, kanál“; před rokem 256/255 Arsinoités, 23. Hérákleopolítés, 24. Afrodítopolités.

Thébais byla spravována zvláštními stratégy s velikými vojenskými pravomocemi: byla to vlastně celá egyptská Horní země (širší seznam jmen egyptských nomů/žup srov. v indexu s. v. Egypt). Viz též rok 3236. 

 

V Itálii se vytvořila koalice Bruttiů a Lúkánů pod velení Stenia Statilia proti Thúrijským, kteří měli spojeneckou smlouvu s Římany a s Venusijskými. Lúkánové a Bruttiové oblehli Thúrije/Thúrioi.

V severní Itálii se obnovila protiřímská koalice Etrusků, Keltů a Umbrů (srov. rok 296 a 295). • Tento rok je další možné datum pro bitvu u Vadimonského jezera (viz ale rok 283).

 

V Číně se král Min ze státu Čchi/Qi, který se minulého roku mohl prohlásit císařem, pokusil bojovat proti koalici států Čchin, Jan, Čchu, Wej a Čao (viz následující rok a srov. rok 333).

 

************************************************************

284.

Ol. 124, 1

Filomélos z Farsálu

28 SE

 

(Ísaios)

a. u. c. 470

C. Servilius Tucca a L. Caecilius Metellus Denter

************************************************************

Pokračovala válka Antigona II. s Athénskými; pobýval v Démétriadě, která byla až do nástupu na makedonský trůn v roce 277 jeho sídelním městem, v Chalkidě, Korinthu a na Peloponnésu. • Podle jednoho historického pramene měl t. r. Antigonos II. jako první z cizinců obsadit město Spartu (srov. pak rok 222). Souvislosti nám však nejsou známy.

 

Snad t. r. uzavřeli dohodu o Koilé Syrii Ptolemaios II. se Seleukem I. a zřejmě potvrdili status quo: Ptolemaiovo panství nebylo umenšeno. V Egyptě zahájil stavitel Sóstratos z Knidu provoz na dokončeném majáku na ostrůvku Faru před Alexandrií; jeden ze sedmi divů starého věku.

 

 

Možná t. r. se spojily všechny dardanské kmeny pod jednu královládu, možná pod Aristónovou (?, srov. rok 286). Tato říše Dardanů trvala do roku 217.

 

V Bosporské říši zemřel král Spartokos III., o jehož kralování nevíme nic (vládl od roku 304). Nástupcem se stal jeho syn Pairisados II. (panoval do roku asi 245). O jeho diplomatických aktivitách viz roky 254 a 250.

  

Kolem t. r. se v Tarentu narodil Androníkos, jenž od roku 272 žil v Římě jako válečný zajatec a otrok, později jako propuštěnec pod jménem L. Livius Andronicus. Roku 240 provozoval v Římě první komédii na římských hrách, ludi Romani. Skládal latinské komédie a tragédie a přeložil do latiny Odysseiu. Zemřel kolem roku 204.

Římané, jimž velel praetor L. Caecilius, byli pod Arretiem poraženi keltskými Senony a Etrusky. Celá severní Itálie se dostala do moci protiřímské koalice (srov. předešlý rok), jejíž nejsilnější osobností byl vojevůdce Senonů Britomaris. Střídavé boje s keltskými Boji, kteří právě dorazili do severní Itálie. • O rozdílení dobytých pozemků v této oblasti římským občanům, ager Gallicus, viz rok 232.

 

V Číně dobyl vojevůdce Jao I ze státu Jan hlavní město státu Čchi a král Min byl na útěku zavražděn vlastním ministrem. V Čchi se stal Minovým nástupcem jeho syn Siang-wang.

 

************************************************************

283.

Ol. 124, 2

29 SE

 

(Euthios)

a. u. c. 471

P. Cornelius Dolabella a Cn. Domitius Calvinus Maximus

rok 1 prokonsulské éry bíthýnské

************************************************************

1. října začala prokonsulská bíthýnská éra (srov. se počátkem éry královské roku 297).

Začátkem roku zemřel ve fešácké internaci u Seleuka Démétrios I. Poliorkétés (54, králem od roku 306). Podle všeho se upil. Výčet manželek viz rok 299. Celý život žil v představě, že dovrší dílo svého otce, udržet Alexandrovu říši pod svou vládou, ale na to neměl: králem byl všude a vlastně nikde. Šanci uchytit se po Kassandrově smrti alespoň v rodné Makedonii zahodil, nicméně zůstal v dějinách zapsán jako velký milovník života, umění, dobrodruh velkého stylu, který přes relativní mládí už nezapadal do své doby.

Jeho vojsko v Helladě provolalo králem syna Antigona II. Gonatu (36), který se stal roku 277 králem Makedonů ve vlastní Makedonii. Zatím však vládl jen vojsku a několika opevněným místům, žádné zemi a žádným lidem (srov. předešlý rok a výklad u roku 285). T. r. Athéňané pod Olympiodórem odrazili Antigonův vpád do Attiky. Gonatův nevlastní bratr, asi o dva roky starší Krateros, vlastní syn diadocha Kratera s Filou I., viz rok 322 a 321, pravděpodobně od t. r. velel garnisonům v Chalkidě, Korinthu a v Démétriadě, hlavním základnám Démétriovy, Antigonovy a později vůbec makedonské moci v Helladě, dynastické bariery proti Ptolemaiově politice. Krateros, o jehož vědecké činnosti viz rok 253, zůstal po celý život bratrovi věren.

 

Krátce po Démétriovi, nejpozději na jaře či v létě roku 282, zemřel v Alexandrii král Ptolemaios I. Sótér (ročník 357, králem byl proklamován roku 305; po smrti Alexandrově patřil mezi přední autonomisty mezi „mocnými“ a jako jediný z diadochů zemřel přirozenou smrtí a v míru. Jeho syn Ptolemaios II. zůstal jediným vládcem v zemi.

Druhorozený syn Ptolemaia Sótéra s Eurydikou, jehož jméno neznáme, ale pravděpodobně také on byl Ptolemaios, byl na rozkaz Ptolemaia II. zavražděn na Kypru pro pokus o povstání vůči své osobě. V Alexandrii pak byl na rozkaz krále zavražděn Argaios, jiný syn Ptolemaia I., asi s Tháidou, "žhářkou z Persepole". Prvorozený syn Ptolemaia I. Ptolemaios zvaný Keraunos/Blesk stačil z Egypta uprchnout do Thrákie k Lýsimachovi, pokud tento prozíravý útěk nepodnikl již před rokem (viz zde níže). Zde se oženil s pro nás neznámou dcerou Lýsimachovou, sestrou Agathokleovou (?).

Ptolemaios II. se oženil s Arsinoé I., dcerou Lýsimacha a Níkaie (svatba mohla být už před rokem). Po svatbě se narodil dědic trůnu Ptolemaios (III.), viz rok 246.

 

Lýsimachos (78) byl v této době již natolik zpracovaný manželkou Arsinoé II. (33), viz rok 300, že uvěřil v údajné pikle svého prvorozeného syna Agathoklea, nešťastník měl namísto toho osudově odmítnout nabídku lásky věkově blízké Arsinoé II., a dal ho zavraždit. Arsinoé tak zajistila svým dětem s Lýsimachem nástupnictví (srov. rok 300 a 281)Lýsandrá, vdova po Agathokleovi a snad i Alexandrovi V., viz rok 300, uprchla se svými syny, jejichž jména nejsou dochována, s Alexandrem, Agathokleovým nevlastním bratrem (syn Mekridin) a s Ptolemaiem Keraunem, viz zde výše, k Seleukovi I. do severní Syrie. Tím povstala záminka k poslední válce diadochů, viz rok následující.

Poté se strážce říšského pokladu v Pergamu, Paflagonec Filetairos, ze strachu před pomluvami mocné Arsinoy II., spojil se Seleukem I. Filetairos z Tiu byl od dětských let eunúchem. Jako dítě se s ním služka zúčastnila jakéhosi pohřbu a dostala se v davu do takového tlaku, že malému Filetairovi byly rozmačkány genitálie. Byl synem Attala z Tiu a hudebnice a nevěstky/aulétris hetairá Boy, a měl bratra Eumena a Attala. Za nástupce si vybral Eumeneova stejnojmenného syna Eumenea (I.), který zemřel zjevně bezdětný a jeho nástupcem se stal stejnojmenný syn strýce Attala, pozdější Attalos I. Sótér, jehož bratry byli opět Filetairos a Eumenés. 

Stal se služebníkem Dokimovým (srov. např. rok 302), později Filetairos přešel k Lýsimachovi v důležité hodnosti strážce pokladu v Pergamu/gázofylax. Po Seleukově smrti byl Filetairos samostatným místním dynastou, kuriosita ve starých dějinách, v nichž bylo zavedeno, že eunúchům jakožto tvorům zbaveným mužství vládnout nepřísluší. Kolem roku 275 začíná Filetairova autonomní mincovní ražba. Vládl do roku 263 kromě Pergamu Teuthranii, tedy jeho okolí a snad držel i nějaký aiolský přístav. V Aiolidě existovala údělná knížectví již za Peršanů, srov. Hermióna z nedalekého Atarnea, ostatně též eunúcha. 

 

Po smrti Ptolemaia I. se jeho syn a zástupce v Kýréně Magás (v úřadu od roku 308) zbavil svého poddanství vůči mladšímu nevlastnímu bratrovi Ptolemaiovi II. a prohlásil se v Kýréně samostatným králem (srov. rok 279; vládl do roku 258)V Egyptě byl vyhnán kamsi do venkovského exilu Démétrios Faléreus/Falerský, který byl od roku 297 knihovníkem-bibliothekáriem v alexandrijském Múseiu, jehož byl duchovním otcem. Důvod exilu znám není: nový král zjevně nesnášel přátele svého otce. Vyhnanec zemřel na uštknutí písečné zmije (narozen kolem roku 350). Druhým knihovníkem se stal Zénodotos z Efesu (byl jím do roku 260; srov. rok 325); jak se v praxi projevovala činnost bibliothekáriů na chodu Múseia, známo není.

 

Římané porazili v bitvě na Vadimonském jezeru koaliční armádu Keltů a Etrusků, a to velmi rozhodným způsobem (konání bitvy lze umístit i do roku 285; srov. s rokem 295); o první bitvě na stejném místě viz rok 309. Tím byla jednak zlomena poslední resistence Etrusků (srov. následující rok), jednak P. Cornelius Dolabella, jeden z konsulů, vypudil z Itálie téměř všechny části keltských Senonů a část Boiů: Senonové vlastně t. r. zmizeli ze seznamu italských národů. Na dobytém území následovalo založení římské kolonie pod jménem Sena Gallica.

Italští Keltové patřili pravděpodobně k mohutné keltské vlně, která v roce 280 vpadla do Makedonie a Hellady (viz rok 281nn.).

 

************************************************************

282.

Ol. 124, 3

30 SE

 

(Níkiás II.)

a. u. c. 472

C. Fabricius Luscinus I. a Q. Aemilius Pappus I.

************************************************************

Lýsimachos I. zbrojí proti Seleukovi I. a koncem roku přešel přes Helléspontos do Anatolie. To byl začátek šesté a poslední války diadochů, která trvala jen rok. V ní bojovali poslední z těch, kteří se před 52 lety vypravili s Alexandrem Velikým do války s Peršany.

 

Zřejmě t. r. zemřel v Taulantii kníže Glaukiás (viz rok 335 nebo 317). Jméno jeho nástupce neznáme. Následovala válka Taulantiů s Monúniem či Monúmiem, knížetem Echelejů, nástupcem Bardylia II. (srov. rok 335). Do války zasáhl i Pyrrhos I., poněvadž Monúnios byl jeho švagr. Boje probíhaly v jižním Illyriku. Pyrrhos pravděpodobně dobyl pro Épeiros Atintánii, která byla od dob Filippa II. součástí Makedonie a v době zmatků po Alexandrově smrti připadla Illyrům (viz rok 272). V téže době ovládl Monúmios města Epidauros a Apollónii (srov. rok 272).

 

Pravděpodobně v této době, snad krátce před rokem 282, byli ze svých domovských sídel mezi Iaxartem a Óxem či Óchem, tedy zhruba v dnešním Uzbekistánu, jinými kočovníky vypuzeni Parnové, íránský národ, který byl později podle jednoho ze svého trvalejšího sídliště v dn. IR nazýván hellénským světem Parthové. Odešli jižněji a usadili se na březích Óxu. Tím se oddělili od Dahů, jazykově příbuzného íránského národa stejných tradic, se nímž patřili do skupiny Saků, Hellény někdy nazývanými Massagetové/Západní Sakové; starší hellénská literatura označovala všechny tyto středoasijské íránské kmeny a ethnika jednotným pojmem Skythové. Dahové pak kočovali na západ směrem ke Kaspiku.

Protože Parnové pustošili nájezdy východní seleukovské satrapie až po Arianu a plenili západní Baktrii, vyslal Antiochos (I.), stratégos horních satrapií, Démodamu s vojskem, které Parny zahnalo zpět za Iaxartés, obnovilo v regionu hellénskou autoritu a zařídilo obnovu hellénských měst; srov. k tomu rok 323 a 256. Tím skončil první vpád Parnů do říše Seleukovců (viz pak rok 250 či 248)Démodamás obnovil právě zpustošená města Hérákleia v Arii (založena Alexandrem Velikým), jíž dal nyní jméno Acháis, a nově byla přejmenována Alexandreia v Margiáně na Antiocheji (nebo se jedná o Alexandreji Eschaté/Nejzazší v Sogdiáně, která byla nyní přejmenována na Antiocheia Skýthiá?).

Acháios I. se aktivně účastnil správy horních satrapií vedle svého bratra Antiocha I. a podporoval seleukovskou kolonisaci (srov. jeho jméno, které nesla Acháis či Acháia v Arii). • K seleukovské kolonisaci viz roky 316, 308, 301 a 201.

 

Mámertínové zničili na Sicílii města Kamarínu a Gelu: tuto již definitivně (založena byla roku 691 či 688, srov. následující rok).

 

V Athénách zemřel řečník Deinarchos z Korinthu (narodil se kolem roku 360). Krátce předtím se vrátil z exilu z Chalkidy. Byl přítelem Démétria z Faléru (podle jiné tradice ale byl popraven Polyperchontem již roku 318).

 

Římané vedli válku proti Lúkánům. Na podzim Římané pod konsulem C. Fabriciem osvobodili z lúkánského obležení Thúrije/Thúrioi (srov. rok 285), svého spojence, a lúkánský vojevůdce Statilius byl zajat. Hellénská města Lokroi Epizefýrioi, Krotón, Thúrioi a Rhégion přijala do svých zdí římské posádky a to vedlo ke konfliktu Thúrijských s Tarentskými.

Římská posádka pod vojenským tribunem Deciem Vibelliem/Iubelliem se údajně po vzoru Mámertínů Rhégia zmocnila, povraždila volené představitele, které obvinila z kontaktů s Pyrrhem (to ještě Épeiřan žil jinými problémy), s Mámertíny uzavřela spojenectví a vládla městu deset let. Roku 270 město oblehli a dobyli Římané, viz tam, a na čtyři tisíce Římanů, údajně celá kampánská legie, kteří se dopustili zrady spojenecké smlouvy s Rhégijskými, bylo zabito nebo v Římě popraveno a majetky vráceny Hellénům. Podle jiného výkladu město měnilo majitele, zmocnili se ho Mámertínové (viz roky 280, 277, 275, 272 a 270).

Druhý konsul porazil u Populonie podruhé koalici Etrusků a Boiů (viz předcházející rok). Boiové uzavřeli s Římany mír, Etruskové později, když se nepřidali na stranu Pyrrhovu, ani mnohem později na stranu Hannibalovu. Z Volsinií tehdy Římané odvezli jako kořist na dva tisíce soch. O vývoji ve Volsiniích viz rok 265n. • S touto válkou také padla politická moc Etrusků (srov. rok 775, 539 a rok následující). Přední postavení mezi etruskými městskými státy od nyní na příštích dvacet let zaujaly kuriosně Volsinie, které však Římané definitivně pokořili na začátku I. púnské války (srov. rok 265 a 264). Tehdy skončila definitivně i politická nezávislost etruského národa.

 

************************************************************

281.

Ol. 124, 4

31 SE

 

(Úrios)

a. u. c. 473

L. Aemilius Barbula a Q. Marcius Philippus

************************************************************

Lakedaimonští vytvořili spolek s Élidskými a s achájskými obcemi Dýmou, Patrami, Tritají a Fárami proti Aitólům, spojencům krále Antigona II., na obranu svatého okrsku Apollóna v Delfách (viz následující rok a srov. roky 290 a 289). Král Aréus I. se vypravil do Aitólie, nedosáhl však ničeho. Zato dobrodruh Kleónymos, syn Kleomena II., dobyl Troizény. Tyto bojové akce byly prvními spartskými válečnými činy vykonanými ve spojenectví s někým jiným po dlouhých padesáti letech (srov. rok 331); dokumentují snahu o obnovení aktivní zahraniční politiky ve Spartě (srov. rok 370).

 

Snad v únoru došlo severně od Magnésie pod Sipylem na Kúrúpediu nebo Korúpediu/"Kýrovo pole" (?) k jediné a rozhodné bitvě šesté války mezi diadochy, v níž Seleukos I. (c. 75) porazil Lýsimacha I. Krále Lýsimacha v boji zabil Malakón z Hérákleie na Pontu: zemřel ve věku osmdesáti let (ročník 361; nižší údaj praví: 74 let). Tělo bylo později pohřbeno v héróu v jeho Lýsimacheji. Vdova po Lýsimachovi I., královna Arsinoé II., byla v okamžiku ztracené bitvy v Efesu. Před rozohněnými vojáky uprchla do Makedonie v převleku za služku: vojáci pak zabili skutečnou služku jako královnu. Lýsimachovo vojsko přešlo na Seleukovu stranu a uznalo ho svým králem (o hromadných přeběhnutích diadošských a epigonských vojsk srov. roky 287, 285 a 274). U Magnésie pod Sipylem velikost seleukovské říše začala a o devadesát let později roku 190 zde také skončila (viz tam).

Iónská města uznala Seleukovu nadvládu a správcem fryžských a pontských měst byl jmenován Afrodisios. Seleukovu nadvládu/hégemónii neuznala Hérákleia na Pontu a dynastové Zipoités Bíthýnský a Mithridátés III. Ktistés Pontský, kteří se prohlásili panovníky autonomními, viz rok 296. Proti nim vyslal Seleukos svého vojevůdce Diodóra (viz zde níže).

Pak se poslední z diadochů a druhů Alexandrových přeplavil přes Helléspontos a v Evropě, kam vstoupil poprvé po 55 letech, byl svými vojáky provolán a uznán králem Makedonů v rodné Makedonii. Na oddychové projížďce před Lýsimachejí byl však neočekávaně zavražděn Ptolemaiem Keraunem, který byl v jeho doprovodu (srov. rok 283)Seleukos I. byl zavražděn v babylónském měsíci ulúlu roku 31 SE/někdy mezi 26. srpnem a 24. září roku 281, sedm měsíců po bitvě u Kurúpedia. Jiný pozdněbabylónský pramen ale hovoří o měsíci simánu/mezi 29. květnem a 27. červnem. Pak by ovšem bitva s Lýsimachem musela být vybojována již v prosinci roku 282.

Seleukos I. Níkátór, který se pravděpodobně narodil ve stejném roce jako Alexandros Veliký (prameny uvádějí roky 358, 356 a 354), patřil k jeho důvěrníkům a doprovázel ho na celé anabasi. Roku 324 se v Súsách ženil s Peršankou Apamou, s níž měl syny Antiocha I. a Acháia I. a dceru Láodíku (?). Od roku 299, po smrti Apamé, byl ženat se Stratoníkou I. a s ní měl dceru Filu (II.).

Seleukos I. (75) byl posledním z žijících diadochů. V okamžiku smrti byl de facto Alexandrovým politickým dědicem: nominálně totiž vládl územím od Makedonie přes Anatolii a Mesopotamii do Střední Asie, tedy všemu kromě části Syrie a Afriky, které pevně drželi již ve druhé generaci Ptolemaiovci. Nástupcem Seleuka I. Níkátora se stal jeho prvorozený syn Antiochos I., později zvaný Sótér (vládl do roku 261). Antiochovým spoluvládcem, a to minimálně do ledna roku 268, byl jeho prvorozený syn Seleukos.

Hned po vraždě Seleuka I. musel Antiochos I. přemoci vzpouru posádky v Apameji v Seleukidě, jejíž cíle neznáme. Antiochos pak v Seleukidě, na kmenovém území říše, pobýval. V krátkém sledu následovala válka o Seleukovo dědictví zvaná též válka kárská, kterou v letech 281 až 278 vedl Antiochos I. s Ptolemaiem II. Bojové akce byly pravděpodobně vedeny výhradně v Kárii, popř. v okolní Anatolii. Část Thrákie východně od řeky Nestos po Chersonésos s výjimkou některých měst pod ptolemajovskou kontrolou zůstala seleukovská až do roku 240 (viz tam).

 

Po svém ohavném činu se zneuznaný Ptolemaios zvaný Keraunos (39), prorozený syn Ptolemaia Sótéra s Eurydikou a nejstarší ze všech Ptolemaiových manželských dětí, dokázal s pomocí nedávných Lýsimachových vojáků zmocnit Lýsimacheie a celého ležení. Část vojska, které přešlo do Evropy, jádro stálo ještě v Asii, ho uznala svým vrchním velitelem a byl jim prohlášen králem makedonským (jako makedonský král Ptolemaios II. Keraunos vládl jen krátce, viz následující rok). Jeho prvním diplomatickýcm činem byla ryze formální dohoda se svým mladším nevlastním bratrem Ptolemaiem II. Egyptským (27), že se Keraunos zříká všech nároků na Egypt.

Vzápětí mohl Keraunos zahájit válku s odvěkým pretendentem makedonského trůnu Antigonem II. Gonatou (38), což byla první z mnoha epigonských válek. V námořní bitvě byl Antigonos II. Keraunovou flotilou poražen a nucen se stáhnout do Boiótie. Usurpátor obsadil Makedonii a Antigonos se zřejmě koncem tohoto nebo až v roce příštím přeplavil z Boiótie do Anatolie (viz tam).

 

Někdy v době Seleukovy smrti porazil Mithridátés III., vládce severní části Kappadokie, jíž se říkalo Pontská Kappadokie čili Pontos (viz o zemi roku 362), Seleukova stratéga Diodóra, který v bitvě padl (srov. zde výše). Touto událostí byla potvrzena nezávislost království Pontos a válka byla první a poslední válkou Seleukovců s Pontem vůbecPo Diodórově porážce vznikl na obranu proti Antiochovi v oblasti jihozápadního evropského i anatolského černomořského pobřeží pakt ustavený Héráklejí Pontskou s Kierem, Býzantiem a Chalkédonem. Pontská symmachie uzavřela spojenectví s Ptolemaiem II. Keraunem a s Mithridátem III. Pontským (válka s Antiochem trvala do roku 275).

 

V zimě však uzavřel Keraunos mír s Antiochem a Pyrrhem. Keraunos slíbil dohlížet v době Pyrrhovy nepřítomnosti na hranice Épeiru: zde byly totiž v plném běhu přípravy na italské tažení (viz následující rok).

V téže době totiž Ptolemaios II. Keraunos už bojoval s nejstarším synem krále Lýsimacha I. a Arsinoé II. Ptolemaiem, který byl tehdy asi osmnáctiletý a který si po otcově smrti našel útočiště u Illyra Monúmia; viz dále o něm rok 278. Jeho mladší bratři Lýsimachos (II.) a Filippos žili s matkou v Kassandreji, kam se Arsinoé II. uchýlila po útěku z Efesu. • Arsinoé II. (35) pravděpodobně v Kassandreji vládla: byla první z hellénských či makedonských žen hellénistické doby, která byla korunována diadématem (srov. smrt Eurydiky III. roku 317). Titul „královna“/basilissa se dával všeobecně všem manželkám, nebo dokonce jen příslušnicím královského domu, rozhodně však neprokazoval politickou moc dané osoby.

Hnán bestiální mstivostí navštívil Keraunos Kassandreiu a donutil svou nevlastní sestru Arsinoé II. v jejím malém království, aby se za něho provdala. Ještě během svatební hostiny dal zavraždit její syny Lýsimacha (II., 16 let) a Filippa (13 let), sourozence Ptolemaiovy, viz zde výše.  Arsinoé II. uprchla na Samothráku a snad hned, tzn. začátkem následujícího roku, odplula za svým vlastním bratrem Ptolemaiem II. do Egypta, aby se na jeho dvoře zavedla podobně jako na Lýsimachově: rozvrátit a zmocnit se ho. • Samothráké jakož i řada dalších ostrovů v Égeidě zůstala pak až do dob Filippa V. Makedonského ptolemaiovská.

 

Zřejmě téhož roku vpadli do severní Thrákie Keltové pod Kambaulem, ale byli odraženi; na Makedonii a hellénský svět se valily nevídané běsi, viz rok následující.

 

Na Sicílii založil tyrannos Fintiás z Akragantu město Fintiás pro bývalé občany Gely (viz předešlý rok). V Itálii ještě v zimě roku 282/281 či vůbec ještě v roce 282 vpadli Tarentští na území Thúrijských, římských spojenců, a vyplenili ho (viz předešlý rok). Na jaře roku 281 se objevily římské lodě za mysem Lakínion/dn. Colonna u Krotónu: podle římsko-tarentské mírové smlouvy z roku 303 (?) nesměly římské válečné lodě plout za tento mys.

Tarentští právě slavili dionýsie a opilí seděli v divadle, když spatřili několik trojřadek, jimž velel nauarchos L. Valerius. Lodi byly Tarentinci na popud démagóga Filocharida, jemuž se podle jeho životního stylu říkalo po jedné slavné hetaiře Tháis, zčásti potopeny a zčásti zahnány zpět na otevřené moře, některé ze zajatců Helléni popravili. Římská mise, která následovala, vedená konsulem roku 305 a úspěšným válečníkem L. Postumiem Megellem, byla v Tarentu zesměšněna a poplivána, vyslanec dokonce pomočen: důvod k vypuknutí římsko-tarentské války, která přerostla ve válku Římanů s Pyrrhem (trvala do roku 275). Postumius Tarenťany varoval: jen se smějte, brzy tenhle oděv vyperete ve své krvi. Výhrůžka se desátým rokem naplnila.

Tarentští ustavili spolek Ítaliótů, kde byli jako jediní z Hellénů s Messápijci, Lúkány, Samnity a Bruttijci (srov. s původní protidionýsiovskou symmachii roku 393 a 390), a zjevně věřili tomu, že se dokáží Římanům postavit. Na podzim však vpadli Římané pod konsulem L. Aemiliem Barbulou na tarentské území a plenili, když Tarentští ztratili bitvu. Některé významné zajatce Římané pustili, aby změnili proválečnou náladu mezi tarentskou mládeží. Tarentští zvolili stratégem Ágida, který měl s Římany přátelské vztahy, ale krátce na to dorazil z Épeiru Kineás Thessalský, Pyrrhův rádce a diplomat, jehož předcházela pověst, že svou výřečností a důvtipem dobyl Pyrrhovi více měst, než král dokázal získat zbraněmi. Tarentští totiž s římským útokem poslali vyslance s dary do Épeiru a požádali o pomoc Pyrrha I. (srov. zde výše).

Pyrrhos měl prý už dlouho zálusk na Sicílii, Karthágo a Sardínii, o válku s Římany moc ale nestál a svou intervenci podmínil tím, že po skončení války Tarentských se vrátí domů. Épeirský král poslal pro věštbu do Dódóny a dvojakou odpověď ohledně tažení do Itálie si vyložil ve svůj prospěch.  S Kineovým příchodem se Tarentští opět vzmužili, odvolali Ágida, na jeho místo dosadili člověka nakloněného válce a krátce na to dorazil v čele s vojevůdcem Milónem expediční sbor tří tisíc Pyrrhových vojáků a obsadil tarentskou akropoli.

L. Aemilius Barbula s Římany odtáhl přezimovat do Ápúlie. Tarentští obsadili průsmyk, kudy táhl, a ostřelovali Římany šípy. Konsul použil zajatců, které postavil před vojáky, jako štíty a tak bez dalších ztrát prošel. 

 

V letech mezi roky 281 až 278 se narodil v kilických Solech/Soloi nebo v Tarsu stoický filosof Chrýsippos (zemřel někdy mezi roky 208 až 205).

 

V Římě shlédli poslední římský triumf nad Etrusky (srov. předchozí rok). Válku dokončil a triumfoval Q. Marcius Philippus, který jako první použil v armádě vojáky z třídy proletářů (viz rok 304). Zřejmě t. r. se narodil v Římě jeden ze stratégů hannibalské války  Q. Fabius Maximus Cunctator (zemřel roku 203).

 

************************************************************

280.

Ol. 125, 1

Ladás z Aigia

32 SE

 

Gorgiás

a. u. c. 474

Ti. Coruncanius a P. Valerius Laevinus

************************************************************

Achájové obnovili symmachii/vojenský pakt (srov. roky 388 a 314) a rozhodli se spojit své státečky v konfederaci: vznikl spolek Achájů/koinon tón Acháión (existoval do roku 146; srov. dále rok 276)Novým začátkem symmachie bylo spojení měst Dýmé, Patrai, Fárai a Tritaia proti Antigonovi II. (viz předešlý rok). Ze symmachie vzniknuvší spolek byl po většinu svého trvání protimakedonský a proegyptský.

Achájové žili odvěků ve dvanácti městských státech: Pelléné, Aigeirá, Aigai na řece Kráthis, Búrá, Héliké, Aigion, Rhypés, Patrai, Fárai, Ólenos, Dýmé a Tritaia. V této době byla města Aigai, Héliké (zničena živly) a Rhypés již opuštěna. Spolkovou svatyní, předtím kmenovou, byl do roku 373 chrám Poseidóna Hélikónia, po tsunami Dia Homagyria a Aigia. Většina achájských měst vznikla synoikismem vesnických občin, démů, podobně jako arkadských (viz rok 255)Zpočátku byli ve spolku voleni dva stratégové; k ústavní změně došlo po čtvrtstoletí roku 255 (viz tam), odkdy byl volen jen jeden stratégos. K ruce měl sekretáře/grammateus, velitele loďstva/nauarchos a deset, později dvanáct démiúrgů. 

Hérákleia pod Oitou se stala členem spolku Aitólů (do roku 189).

 

Na jaře se z prostoru Illyrika pustily na jih tři pochodové proudy Keltů (srov. rok 283 a rok předešlý). Jeden, jemuž velel Kerethrios, se vypravil proti Triballům a ostatním Thrákům, druhý pod Brennem a Akichóriem postupoval proti Paionům a třetí pod Bolgiem či Belgiem směřoval proti Illyrům a Makedonům na jihu.

Král Makedonů Ptolemaios II. Keraunos pyšně odmítl proti Keltům pomoc Dardanů (zhruba: "když Makedonové dobyli celý Orient, nepotřebují k ochraně hranic žádné Dardany") a samozřejmě odmítl vyplacení značného výpalného Belgiovi za zachování míru. Keltové vpadli do Makedonie a v rozhodující bitvě Makedonce porazili, král Ptolemaios II. Keraunos (40) byl raněn zajat a sťat, aby jeho hlavu ukazovali nabodnutou na kopí (vládl jen krátce od minulého roku). Keltové začali zemi plenit. Vládu nad Makedonci převzal Meleagros, Keraunův mladší bratr, syn Ptolemaia I. Sótéra s Eurydikou, viz rok 321, jemuž se zřejmě s nevlastním bratrem Leontiskem (synem Tháidiným) a s Keraunem podařilo uniknout před Ptolemaiem II. Filadelfem (viz rok 283). Meleagros ale musel pro nespokojenost Makedonů, důvody neznáme, po dvou měsících předat vládu Antipatrovi II., synovi Filippa, bratra Kassandrova (viz rok 278).

Antipatros II. dostal přízvisko Etésiás/„z času vanoucích pasátních větrů“: tato doba je v egejské oblasti vrcholem léta a mohl tedy vládnout v srpnu. Po 45 dnech Antipatrovy vlády, během nichž se podařilo Sósthenovi, kdysi Kassandrovu stratégovi, vyčistit Makedonii od rabujících Keltů, došlo k další změně ve vládě. Shromáždění vojska zvolilo králem Makedonů Sósthena, který však odmítl jak královský titul tak diadéma a ponechal si funkci armádního stratéga.

O činu není blíže nic známo, rozhodně to ale nebyl skutek republikánský. Sósthenés byl v čele státu do roku 278. • Sněm, shromáždění vojska/ekklésiá tón stratiótón, bylo v Makedonii státoprávní institucí, které v době války representovalo mínění celého „národa“. Proto mohlo v kterékoli době a kdekoli proklamovat krále, činit nejvyšší soudy a být státoprávním základem nových státních útvarů, např. v Egyptě a Syrii, kde všichni vladaři byli, alespoň z počátku, králi Makedonů stejně jako ti zvolení v rodné Makedonii (srov. rok 285).

 

V Kappadokii zemřel dynasta Ariaráthés II. (u moci od roku 301), když krátce předtím odstranil seleukovského stratéga čili vojenského velitele této satrapie Amyntu. Jeho dynastickým nástupcem se stal syn Ariamenés (vládl do roku 230, od roku 255 pak samostatně, viz tam)V Bíthýnii zemřel král Zipoités (dynastou místních Thráků od roku 327, jako král vládl od roku 296). Nástupcem se stal jeho syn Níkomédés I. (vládl do roku 246). Oba noví vládci se přidali k pontské symmachii, viz předešlý rok.

 

Antiochos I. předal vrchní velení nad vojsky v Anatolii ve válce se severním spolkem stratégovi Patroklovi, který zodpovídal za území od Egejského moře až po pohoří Tauros, Cistaurie: Antiochos stále dlel v Seleukidě. Patroklés vypravil proti Hérákleótským vojevůdce Hermogena z Aspendu, Hérákleia ustoupila a uzavřela spojeneckou dohodu s Antiochem. Patroklés se pak vypravil proti Níkomédovi I. do Bíthýnie, byl však poražen a v bitvě padl.

Protože v této době začal v Anatolii působit i král Antigonos II. Gonatás, který se přeplavil z Boiótie (viz předešlý rok), vypravil se do pole král Antiochos I. osobně. Následovaly boje s Níkomédém a Antigonem. Situace v oblasti se velmi zamíchala. Vypukly spory Hérákleótů s Níkomédem, Antiochem a nově s Eumenem, vládcem v Tiu, bratrem Filetaira, pána na Pergamu. Eumenés z Tiu přenechal město Amástris synovi pontského krále Mithridáta III. Ktista Ariobarzánovi (II.), který tu pak vládl až do roku 266.

Pravděpodobně současně vypukla válka Zipoita II., bratra bíthýnského krále Níkoméda I., proti Hérákleji na Pontu a pak i proti svému bratrovi, který byl v tomto okamžiku spojencem Antiocha I. (Zipoités II. usurpoval trůn do roku 277). • Část událostí z Anatolie se rozhodně neudála jen v roce 280. Střídání válečných koalicí se zřejmě protáhlo na celou dobu válečných akcí války Antiocha I. se severním spolkem, tj. do roku 275.

Král Antiochos I. věnoval ve 32. roce SE babylónské chrámové občině velké pozemky v Babylónii (viz rok 38 SE).

 

Na Sicílii ukončil Sósistratos vládu tyranna Fintiy v Akragantu (vládl od roku 288) i jeho život a sám se prohlásil vládcem města (u moci byl do roku 276).

 

Netrpělivý Pyrrhos I. Épeirský nečekal na příchod jara a přeplavil se s armádou do Itálie. Se svými syny Alexandrem (II.) a Helenem v čele třiceti tisíců mužů a s dvaceti (n. třiceti) slony spěchal na sjednanou pomoc Tarentu (viz předešlý rok). Doma zanechal jako regenta svého nejstaršího syna Ptolemaia. V této době setrvávala v jižní Itálii na římské straně hellénská města Rhégion a Lokry, v nichž ležely římské posádky (viz rok 282). Během přeplavby však bouře rozmetala invasní armádu, která utrpěla značné ztráty. Aby je nahradil, odvedl v Tarentu rekruty, přiřadil je ke svým jednotkám a aby eliminoval nebezpečí vzpoury nespokojenců s novým, nezvyklým způsobem života, zavřel divadlo a zakázal hostiny, aby se Tarenťané nemohli snadno srocovat. Město střežily královy stráže a oposiční představitele posílal Pyrrhos pod různými záminkami za svým synem Ptolemaiem do Épeiru. Udělal to též v případě oblíbeného a výřečného Aristarcha, ten však hru prohlédl a s lodí prchl k Římanům.  

Pyrrhos byl v Tarentu zvolen vrchním velitelem spolku Ítaliótů a hned se vypravil proti Římanům, kteří v této době již měli mír s Etrusky a stali se nejsilnějším státem Itálie s mnohem silnějšími lidskými i hospodářskými zdroji než jakými disponoval Pyrrhos se svou koalicí. Římané pod konsulem P. Valeriem Laevinem byli právě v Lúkánii, když narazili na Pyrrha. V červenci byli Římané v bitvě u Hérákleie na řece Síris Pyrrhem poraženi a osmnáct set jich bylo zajato. Byl to zároveň jejich první válečný kontakt s kontinentálními Hellény, Épeiróty, Makedony, hellénskými žoldnéři atd. a s bojovými slony, jimž s ohledem na místo bitvy zkraje říkali Římané „lúkánští volové/bós lúca“.

Po bitvě se na Pyrrhovu stranu přidali spojenci Tarenťanů, tj. Bruttiové, Lúkánové a Samnité. Z Rhégia a z Loker byly vyhnány římské posádky a Rhégion obsadili Kampánové, spojenci Mámertínů (viz však rok 282, kde jiný možný sled událostí). Pyrrhos se pustil do Kampánie, kterou obsadil celou kromě Kapue a Neápole, kde byli Římané rychlejší a obsadili je svými garnisony.

Odtud pokračoval král do Latia. Dorazil až k Praeneste, asi 35 km jižně od Říma (místní pučisty Římané hbitě zlikvidovali) a zamýšlel pokračovat do Etrúrie. Pak se však vrátil na jih do zimovišť (osudově chodil naprázdno kolem Města jako o šest desetiletí později Pún Hannibal). Římané vyslali C. Fabricia, aby jednal o vykoupení zajatců, nikoli však o míru. Pyrrhos ho ujišťoval náklonností k Římu a zajatce propustil bez výkupného. V době zimní poslal do Říma vyjednávat svého diplomata, filosofa a rádce Kineu Thessalského (nebo toto až na jaře 279?), který mimo jiné vynikal velkou pamětí: Římany ohromil tím, že již druhého dne po příchodu do Říma oslovoval jménem jejich senátory a jezdce. Chodil totiž po domácnostech významných Římanů, rozdával dary a pozornosti pro manželky senátorů; takové věci římská politika ještě neznala. Teprve pak přišel na slyšení do senátu a měl tam už silnou lobby: většina senátorů byla pro mír, ale po přesvědčivé intervenci asi šedesátiletého App. Claudia Caeka, který se dal do senátu donést, rozhodnuto bylo ve válce pokračovat, ledaže by král opustil Itálii. • Jeho projev byl pak šířen v opisech a je tím pádem nejstarší ze známých latinských politických řečí, viz v Indexu s. v. řečnictví. Pyrrhos byl jediným válečníkem hellénského světa, který se dokázal s vojskem dostat do Latia.

 

V Athénách žádal Démocharés, Démosthenův synovec, božské pocty pro svého strýce. Athénští se rozhodli pro bronzovou sochu athénského sochaře Polyeukta: dodnes existuje několik kopií. Mýthos Démosthena jako bojovníka za svobodu proti Makedoncům se zřejmě zrodil už roku 287, třicet pět let od řečníkově smrti.

Kolem t. r. zemřel Krátés z Théb (narozen kolem roku 360), kdysi bohatý muž, který svůj majetek rozdal a věnoval se kynickému filosofování a stylu života. Byl manželem kyničky Hipparchie z MaróneieV téže době se narodil filosof a sociální reformátor Sfairos z Borysthenu (srov. rok 235; zemřel po roce 222?)Po roce 280 zemřel Ap. Claudius Caecus, cos. 307 a 296 a censor roku 312, viz zde výše.

 

Zhruba v téže době byl otevřen vyčištěný kanál z Nilu do Héróónpolského zálivu, tj. do dnešního Suezského zálivu. Bylo tak obnoveno přímé vodní spojení Indického oceánu se Středomořím, které dal kdysi vystavět král Nekó II. (viz rok 610)Nekóův kanál byl dlouhý tisíc stadií a vedl od Nilu u Búbastidy přes Wádí Tumílat do Hořkých jezer a k dn. Rudému moři (viz pravděpodobně staršího stavitele roku 1871). Při jeho stavbě prý přišlo o život na 120 tisíc lidí (podobný údaj o počtu mrtvých se traduje při novověkém průkopu Suezského průplavu).

Nekó ale práce na kanálu nedokončil, to provedl až Peršan Dáreios I. v letech 510-497. Že by ho Peršané používali pro dopravu z Indického oceánu do Středomoří, zpráv není. Ptolemaiem byl obnoven: Alexandreia byla největším přístavem obchodu s Indií ve Středomoří a si též vůbec, ale na konci vlády jeho dynastie byl opět nepoužíván. Kanál byl vyčištěn Trajánem/amnis Traiani a poslední zpráva o něm je z roku 395 n. l. z dob vlády křesťanského císaře Arkádia. Arabové ho ve druhé polovině 7. století obnovili a na dvě staletí byl v užívání, než byl definitivně dán mimo provoz a upadl v zapomnění.

Novověký kanál o délce 193 kilometrů mezi Středozemním mořem a Indickým oceánem/dn. Suezský kanál vede mimo ramena Nilu. Slavnostní výkop se konal v Port Saidu 22. dubna 1859 a 17. listopadu 1869 byl otevřen (stavba kanálu je spojena se jménem Francouze Ferdinanda Lessepse). Po pouhém roku prací byl 6. srpna 2015 presidentem Abdalfatahem as-Sísím otevřen nový úsek průplavu o délce 72 kilometrů, z toho 37 kilometrů bylo nově hloubeno. Dvě plavební dráhy zkrátily plavbu kanálem ze 22 hodin na polovinu.

 

V Číně porazil vojevůdce státu Čchin Po Čchi/Bo Qi vojsko státu Čou. Narodil se legalistický filosof Chan Fej-c´/Chan Fej (zemřel roku 232).