309-300

309.

Ol. 117, 4

3 SE

 

Démétrios z Faléru

a. u. c. 445

L. Papirius Cursos dict. II., C. Iunius Bubulcus Brutus mag. equit. II.

rok bez konsulů (další ve výjimečné řadě viz roky 333, 324 a 301)

Rok 9 Antigona

************************************************************

Polyperchón, který žil od roku 315 v Korinthu a byl již pokročilého věku (c. 70 n. 80), dostal hrůzný nápad zamíchat se do diadošských her a přibrat k tomu i mladého syna Alexandra Velikého s Barsinou Héráklea. Na začátku roku k sobě oba povolal z Pergama  a vypravil se s nimi s vojenským oddílem do Aitólie ke svým spojencům a odtud přes Épeiros do Makedonie. V Tymfaji, Polyperchontově rodném kraji, však nedošlo s Kassandrem k boji, nýbrž k dohodě:

1. Polyperchón si může ponechat v Makedonii ty posádky, které tu zrovna má (asi právě jen v Tymfaji),

2. Kassandros ho uznal za stratéga Peloponnésu (byl jím nominálně do roku 303),

3. Polyperchón dostal neurčený podíl na Kassandrově vládě a

4. Polyperchón musí odstranit Héráklea.

Někdy v polovině roku (?) dal proto Polyperchón zavraždit Héráklea, který byl tehdy čtrnáct nebo sedmnáct let stár, a pak i milenku Alexandra Velikého Barsinu (c. 50; o osudu jejích tří dcer a syna ze dvou předcházejících manželství nevíme nic). Tím vymřel argejský rod makedonských králů i ve vedlejší linii (srov. rok 310), symbolicky se jménem svého prapředka Héráklea. Jakmile v Tymfaji Polyperchón splnil své smluvní závazky, obrátil se na jih. Boiótové ho však s mužstvem nepustili přes své území a tak musel přezimovat v Lokridě. Polyperchón zůstal Kassandrovi věrný, viz roky 306 a 303, kdy o něm poslední zmínka v historii - a rovněž o jeho zhovadilosti. 

 

V Athénách podle censu Démétria Falérského žilo 21 tisíc občanů s rodinami, deset tisíc usazených cizinců a čtyři sta tisíc otroků, srov. v indexu s. v. otroci.

 

V Lakedaimonu zemřel po dlouhé vládě král Kleomenés II. (od roku 370), syn Kleombrota II., bratr krále Agésipolida II., otec Akrotata a Kleónyma. Novým králem se nestal Kleónymos (Akrotatos byl již zřejmě mrtev, srov. rok 314), ale Akrotatův syn Aréus či Aréios I. (vládl do roku asi 265). Ágidovec Aréus I. byl prvním lakedaimonským králem, který ve Spartě razil mince, mimo to jako „správný hellénistický vladař“ používal diadéma. Třebaže slabá Sparta byla v této době víceméně již jen náborovým střediskem výborných žoldnéřů, podle jedné tradice navázal Aréus přátelství s veleknězem Židů Oniou (viz zde níže). Pravděpodobně již v polovině druhého století v Lakedaimonu existovala židovská osada, obec (o diaspoře viz rok 320 a srov. rok 168).

 

Lýsimachos založil na Thráckém Chersonésu jako sídelní město své říše Lýsimacheiu na místě Antigoneie, kterou zde postavil v době svého zimování v roce 313/312 Antigonos. Lýsimachos do ní usídlil hellénské obyvatelstvo z celé oblasti, mj. z Kardie. Lýsimacheia byla zničena roku 287, obnovena a definitivně vyvrácena roku 144 (viz tam a v indexu s. v.). Podle jiné tradice byla založena již roku 311.

 

Ptolemaios vyslal začátkem roku do Kilikie z Egypta flotilu, které velel Leónidás, a ten zemi s výsadkem obsadil. Proti Leónidovi poslal Antigonos do Kilikie svého syna Démétria; Antigonův nejmladší syn Filippos odešel válčit proti Foiníkovi do helléspontské Frygie (viz předešlý rok). Démétrios Leónidu porazil a získal otci Kilikii zpět.

Pak vyjednával Antigonos s vládcem kyperského Pafu Níkoklem o jeho odpadnutí od symmachie s Ptolemaiem. Ptolemaios se o tom dozvěděl a poslal do Pafu své důstojníky Argaia s Kallikratem: Níkoklés spáchal raději sebevraždu s celou rodinou (v Pafu vládl od roku 323). Pafos zůstal nadále až do roku 58 ptolemaiovský. • Níkoklés byl posledním v řadě domácích dynastů. Jako všichni kyperští vládci i on užíval královského titulu a zdá se, že se choval spíše despoticky než osvíceně. Traduje se o něm, že donutil vypít jed vyhlášeného kitharóda a theoretika hudby Stratoníka z Athén za to, že si udělal legraci z jeho synů. Stratoníkos byl přitom znám svým vtípky a přímočarými odpověďmi a pozvání do Pafu se mu stalo osudným.   

Čtvrtá válka diadochů trvající od roku 315 a přerušená mírem roku 311 se znovu rozhořela i na západěPo zavraždění Héráklea a Barsiny a po obnovení války v Kilikii odplul Ptolemaios z Egypta s loďstvem do Anatolie. v Lykii dobyl Fasélidu, Xanthos a Kaunos. Odtud se přeplavil na Kós, kde se setkal s Antigonovým synovcem a svým jmenovcem Ptolemaiem, který se právě vracel z Hellady k Antigonovi, zřejmě ne zcela spokojený se svým údělem: Ptolemaios, satrapa v Egyptě, dal Antigonova synovce Ptolemaia zavraždit. Na Kóu Ptolemaios i přezimoval, jeho flotila kotvila v Myndu.

Této zimy se zde mohl narodit jeho syn, další Ptolemaios (II., zemřel roku 246). • Matkou mu byla Bereníké I., vdova po Filippovi, synovi Amynty, která patřila původně k doprovodu Eurydiky, Antipatrovy dcery, kterou Ptolemaios zapudil snad již roku 317, anebo až nyní, krátce před tímto rokem (srov. též roky 299 nebo 287/286, kdy mohla teprve opustit Egypt). Teprve nyní se mohla konat svatba s Bereníkou I., která později palácovými intrikami rovněž odstavila legitimního nástupce Ptolemaia Sótéra, Ptolemaia Kerauna, ve prospěch vlastního syna, Ptolemaia Filadelfa.

Osud Filippovy výpravy proti Foiníkovi neznáme. Frygie na Helléspontu sice Foiníkovi zůstala, ale ten stál znovu na Antigonově straně (viz dále roky 306 a 302).

V Babylónii pokračovaly od začátku roku boje antigonovcůlse seleukovci. Rozsáhlá plenění antigonovských vojáků, nicméně jedinou babylónskou pevnost drženou Seleukovou posádkou, se jim dobýt nepodařilo: s obléháním bylo započato zřejmě 8. nisannu/18. dubna (může to ale být také datum začátku vpádu).

Sám Antigonos prodléval v této době pravděpodobně stále ve své severozápadní Syrii, kterou si oblíbil a kterou jistě plánoval za jádro své budoucí říše.

 

V téže době se v Jerúsalému/řec. v Hierosolymách stal správcem daní a jejich výběrčím jistý Ióséf či řec. Iósépos, syn Tobiův. Jeho potomci, Tobiadi, Tobiovci, byli bohatí, prohellénští a proptolemajovští exponenti v Iúdaji. Událost pravděpodobně spadá do pozdější doby, viz rok 246. Velekněz Oniás I., syn Iadduův (srov. rok 333), který byl protiptolemaiovský, musel z Jerúsalému uprchnout. Úřad velekněze pak zastával jeho syn Simón I. zvaný Spravedlivý (zemřel roku 289, srov. rok 168).

 

V Kimmerském Bosporu oblehl archón Satyros II. Euméla, ale během obléhání byl zraněn a ráně podlehl (vládl od roku 310 devět měsíců). Meniskos, velitel žoldnéřů, převezl jeho tělo do Pantikapaia, kde převzal (?) vládu Satyrův bratr Prytanis I. Vládl však jen čtyři měsíce. Asi v zimě téhož roku byl Prytanis I. Eumélem poražen, vzdal se dalšího boje a na útěku byl zabit. Eumélos, nový vládce do roku 304, dal nejprve vyvraždit celé své příbuzenstvo. Sloužícím se podařilo unést pouze malého syna Satyra II. Pairisada a ukrýt ho u skythského krále Agara.

 

V Africe na začátku roku obsadil Agathoklés město Tynés/Tunés, padly Adrýméty/lat. Hadrumetum, obsadil Thapsos. Ailymás, jeden z libyjských dynastů, který se loni přidal na jeho stranu, zradil, když Kartháginci oblehli hellénský tábor před Tynétem a div že ho nedobyli. Agathoklés, který byl na výpravě podél pobřeží, se vrátil, porazil nejprve Karthágince posílené o vojáky ze Sicílie, jichž dva tisíce padlo, pak Libyjce, jejichž proradný vládce padl, popř. byl dopaden a popraven.

V téže době na Sicílii obléhal Hamilkar (II.) s vůdcem syrákúských oligarchů-exulantů hladovějící Syrákúsy, nyní opět též z pevniny s pomocí Deinokratových exulantů. Při jednom z nočních pokusů o dobytí části města byli obleženými Púnové zaskočeni, pobiti, Hamilkar jat a ve městě popraven. Jeho hlavu Antandros poslal bratrovi do Afriky. Kartháginci ovládající dosud okolní města se nadále omezili jen na blokádu přístavu.

Po Hamilkarově smrti anedobré situaci Púnů doma v Africe vyzval akragantský zvolený stratégos Xenodikos hellénská města k boji za svobodu (sic?!) proti Agathokleovi, Deinokratovi, vůdci syrákúských exulantů a Karthágincům, zkrátka proti všem. Nočním přepaden a zradou někoho z domácích se zmocnil Gely, kde stále byla syrákúská posádka, Gelští se nadšeně k nápadu přidali, po nich Hennští a po boji s Agathokleovou posádkou Herbésští. Syrákúští žoldnéři obsadili pevnou Echetlu, vyrabovali Leontíny a Kamarinu, ale na pomoc jim přitáhl Xenodikos a žoldnéře zahnal.

Kartháginci leželi stále s flotilou před syrákúským přístavem a několik hellénských triér, které unikly, aby doprovodily očekávané zásobovací lodi, porazili před Megarami. Nicméně boje na Sicílii na souši vedli mezi sebou nyní v podstatě pouze Helléni.

V Agathokleově táboře v Africe v silně opilé hádce Lykiskos, jeden ze stratégů, předhazoval Archagathovi, Agathokleovu synovi, důvěrný vztah vůči své nevlastní matce Alkii. Archagathos ho v noci probodl kopím, které uzmul jednomu ze strážných. Ráno vypukla vzpoura spuštěná přáteli stratéga domáhajících se popravy vraha nebo místo něho přímo jeho otce. Rebelové zvolili své stratégy, zmocnili se Tynétu a Agathoklea obklopili strážemi. Agathoklés v prostém oděvu k mužstvu promluvil, řekl, že klidně zemře, pokládají-li to za správné a tasil meč, aby se probodl. Křikem ho zastavili a oděli zpět do velitelského pláště. Dal troubit do útoku a zaskočil Karthágince, kteří již s rebely vyjednávali o předání vojska. Bylo po vzpouře a k Púnům přeběhlo pouze dvě stě vojáků, vůdců rebelie.

Vypravil se pak do vnitrozemí a snad někde na Bagradu na území numidských Zúfónů Agathoklés Púny porazil. Během bitvy se z boje stáhli Numidové z obou vojsk a vyčkávali: poněvadž hellénské ležení s trénem bylo daleko od místa bitvy, rozjeli se Berbeři tím směrem a snadno se ho zmocnili; kořist z vyhrané bitvy prý vojákům ztráty nahradila. Po bitvě vyslal Agathoklés do Kýrény Syrákúsana Orthóna, aby sjednal symmachii s Ofellou, účastníkem Alexandrovy anabase. Nabídl mu, že s jeho pomocí dobude "Libyi", Agathokleovi že postačí Sicílie bez Kartháginců. 

 

Další boje Římanů v Samniu a v Etrurii byly vedeny úspěšně: v (první) bitvě na Vadimonském jezeru rozdrtil diktátor L. Papirius etruskou koalici; srov. rok 283, kde na stejném místě a v podstatě se stejnými nepřáteli svedena druhá bitva.

 

************************************************************

308.

Ol. 118, 1

Andromenés z Korinthu (poprvé)

4 SE

 

Kairimos či Charínos I.

a. u. c. 446

P. Decius Mus II. a Q. Fabius Maximus Rullianus III.

Rok 10 Antigona

************************************************************

Zjara se vypravil z Myndu (viz rok předešlý) přes Andros po moři do Hellady Ptolemaios, satrapa egyptský. Pro oslnění hellénských států se po vzoru ostatních diadochů rovněž vybavil hesly o přinášené svobodě. Cestou „obnovil“, tzn. přeorientoval, spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, založené v roce 315 Antigonem (viz tam).

Ptolemaios připlul na Isthmos, kde se na jaře či v létě zúčastnil tradičních her isthmií. Pak obsadil Megary, Korinthos a Sikyón, kde vládla Kratésipolis, která se po odchodu do Makedonie svého extchána Polyperchonta (viz předešlý rok) zmocnila rovněž Korinthu (v Sikyónu vládla od roku 314; jakou disponovala vojenskou silou, nemáme představ)Protože Peloponnésané nedodrželi své sliby o podpoře, stanovil Ptolemaios Leónidu stratégem těchto měst a s Kassandrem, proti němuž vlastně a Polyperchontovi bylo celé tažení namířeno, uzavřel mír. Dohodli se na statu quo a Ptolemaios vrátil Kassandrovi Megary a Euboju, kterou jeho lidé obsadili krátce předtím.

Kratésipolis ale uzavřela spojenectví s Ptolemaiem, poněvadž měla strach z Polyperchonta, který zřejmě zůstával ve své části Makedonie (?; srov. rok 310) a jako snad osmdesátník stále na Kassandrově straně akční, viz roky 306 a 303. 

V této době zasáhla do světové politiky středomořské tolikrát opomíjená a zapomenutá Kleopatrá (snad 47), jediná vlastní sestra Alexandra Velikého, která již od roku 322 žila jako vdova v Sardách (a v této době snad byla vedle Kassandrovy manželky Thessaloníky posledním žijícím příslušníkem argejského rodu). Kleopatrá k sobě povolala Ptolemaia a nabídla mu svou ruku. • Její vdavky byly vždy velmi smutné thema: námluvy s Leonnatem ukončila jeho smrt roku 322, stejně tak s Perdikkou roku 321, roku 317 odmítl její ruku Kassandros, vzápětí Lýsimachos a někdy před rokem 309, snad roku 313/312 dokonce Antigonos.

Nyní se ale Antigonovi (c. 74) zdála Kleopatřina nabídka Ptolemaiovi (táhlko mu na šedesát) velmi nebezpečná a tak dal Alexandrovu sestru v Sardách zavraždit jejími vlastními služkami.

Na Euboji se Chalkis a Eretria připojily k boiótskému spolku, kde setrvaly do roku 304.

 

Na asijské frontě pokračovala válka v Babylónii. Bojů se pravděpodobně zúčastnili Antigonos i Seleukos osobně. Trvaly nepřetržitě od roku 312 a zemi zbídačily. V této době byly ukončeny příměřím nebo dokonce mírovou dohodou, podle níž se Seleukos zřejmě stal stratégem horních satrapií se jmenováním od Antigona (?; nedoložitelný úsudek). Antigonovci se totiž táhli z Babylónie, kterou Seleukos a jeho lidé udrželi (viz ovšem rok 302). Babylón byl zcela zničen válkou, v zemi vypukl hladomor a obyvatelstvo z velkoměsta odcházelo na venkov (srov. rok 274).

Po uzavření příměří n. míru s Antigonem se Seleukos vypravil na svou anabasi, na tažení do horních satrapií a do snad až do Indie, která trvala do roku 302. Antigonos pak opět pobýval v severní Syrii, kde se soustavně zabýval (?) zakládáním a stavbou svého sídelního města Antigoneie na Orontu a zřejmě i dalších měst v oblasti, která se později po konečném vítězi asijských diadošských válek nazývala Seleukis a dělila se v Seleukově říši na čtyři satrapie.

Proud kolonistů z válkou sužované mateřské Hellady a odjinud musel být v této a pozdější době relativně dosti silný. Antigoneia byla Seleukem I. přejmenována po jeho otci na Antiochii na Orontu. V této oblasti již za Antigona muselo vzniknout několik makedonských či hellénských klérúchií, které později Seleukos zvětšil, ačkoli se v tradici, ovšemže seleukovské, nazývá oikéstem. V pozdější Seleukidě byly největšími městy, souhrnně označovanými jako Tetrapolis, Antiocheia hé epi Dafné, Seleukeia hé en Píeriá, Apameia tés Syriás a Láodikeia hé paralos/lat. ad mare (o kolonisaci srov. roky 316, 301, 291 a 282).

 

Ofellás z Pelly (c. 45), vládce v Kýréně od roku 312, uzavřel někdy v zimě roku 309/308 spojenectví s Agathokleem pro válku proti Karthágu, viz rok předešlý. Na začátku téhož roku se oženil s Eurydikou (rukopisné: Euthydiké), Athéňankou slavného roku: otec Miltiadés byl potomkem vítěze od Marathónu a svým vlivem nalákal na Ofellovu expedici mnoho rodin z celé Hellady, kteří se chtěli jako kolonisté usadit v úrodných částech karthaginské říše. Z Kýrény se vydalo deset tisíc pěších vojáků a nejméně stejné množství civilistů doprovázených rodinami. Za dva měsíce trudné cesty podél libyjského pobřeží dorazili do ležení Agathokleova, místo neznáme. Ofellás se však se Syrákúsanem nepohodl, nevíme proč. O Agathokleovi nenakloněný zdroj dokonce tvrdí, že celá akce byla jeho úskokem a že po nějaké době společného tažení proti Púnům mu Syrákúsan lstivě odlákal vojáky a oslabený Ofellás v boji obou armád někdy v říjnu až listopadu padl n. byl zavražděn.

Důvody Agathokleovy zrady neznáme, ale možnost přímého ujednání s Ptolemaiem, aby se vládce na Nilu dostal opět ke Kýréně, není nelogická, viz zde níže. Kolonisty, kteří Ofellu následovali, posadil Agathoklés na lodi a poslal po zimním moři na Sicílii. V bouři jich však mnoho zahynulo, někteří dorazili do Syrákús a už o nich neuslyšíme. 

V Karthágu se v době rozbrojů mezi Hellény a po neúspěších v poli pokusil dostat k moci Bomilkar. Během převratu zahynulo hodně měšťanů, ale puč provedený jeho vojáky byl rychle potlačen. Vojáky Kartháginci omilostnili, Bomilkar, o němž kolovalo, že se snažil sblížit s Agathokleem, byl ve městě přibit na kříž.

V Kýréně byla po Ofellově smrti vojenskou výpravou obnovena Ptolemaiova moc. Stratégem, tj. vicekrálem, jmenoval Ptolemaios svého nevlastního syna Magu (vládl až do roku 258; znovuobsazení Kýrény ptolemaiovci lze datovat i do doby kolem roku 300). • Magás byl synem Filippovým, syna Amynty a Bereníky (I.), která už ovládla manželův dvůr (viz předcházející rok). Jeho sourozenci byli sestry Theoxená a Antigoné. Theoxenu si roku 304 vzal Agathoklés (srov. souvislost se smrtí Ofellovou zde výše), Antigoné se provdala roku 296 za épeirského Pyrrha.

 

Římané uzavřeli kratší příměří se Samnity a pokračovali v bojích v Umbrii. Po boku Samnitů tehdy poprvé proti Římanům válčili Marsové.

 

V Číně vedl král Wu-wang ze státu Čchin úspěšný boj se státem Chan. Téhož roku se začal král státu Čau/Zhao Wu-ling odívat do tatarského oděvu a reorganisoval svou armádu podle tatarského vzoru (Wu-ling vládl v letech 329 až 299).

 

************************************************************

307.

Ol. 118, 2

5 SE

 

Anaxikratés I.

a. u. c. 447

Ap. Claudius Caecus I. a L. Volumnius Flamma Violens

Rok 11 Antigona není doložen, ani další z jeho éry

************************************************************

Na jaře vypravil Antigonos, který se stále zdržoval v severní Syrii, svého syna Démétria, přes zimu operujícího proti Ptolemaiovi v Iónii a přezimujícího v Efesu, do Athén a do Hellady „osvobozovat“ Hellény. Dne 26. thargeliónu/v první třetině června se Démétrios s flotilou neočekávaně objevil před Athénami a zcela bez boje a vítán Athéňany vstoupil do města. Jeho poradcem na tomto tažení byl Aristodámos z Mílétu (srov. rok 312). Démétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén od roku 317, byl s poctami odeslán do Théb, kde se zdržoval až do Kassandrovy smrti roku 297 (podle jiného podání do Théb utekl).

Athény a Peiraieus se ocitly v Démétriových rukách (srov. další pobyty v roce 304 a 294). Hbitě byla proklamována svoboda Athén, to formálně byly i předtím a poté, a ve městě byla obnovena démokratiá: byl zrušen majetkový census z roku 317, zrušena opatření Kassandrova Démétria, svého rodáka, a servilně nadčení obyvatelé přidali k dosavadním deseti fýlám (viz rok 508) další dvě jménem Antigonis a Démétrias (srov. rok 199). Kassandrova posádka v Múnichii, jíž velel Dionýsios, byla obležena, ale pouze Démétriovými vojáky, Athéňané se operací nezúčastnili. Démétrios později zvaný Poliorkétés/"Dobyvatel měst", viz rok 305, se s loďstvem vypravil proti Megarám a krátce je oblehl, poněvadž i zde měl Kassandros posádku.

Od Megar si Démétrios (c. 30), známý aférami se ženami i muži a od roku 321 ženatý s Filou (I.), odskočil navštívit Kratésipolis (mohlo jí být c. 25), krásnou vdovu po Alexandrovi, synovi Polyperchontovu (extchán asi t. r. zemřel?), která se v této době zdržovala v Patrách (srov. roky 314 a 309; nyní poslední zmínka v dějinách o ní). Když byl při tomto dobrodružství nepřáteli téměř zajat a unikl pouze v plášti, vrátil se k Megarám, které v měsíci hekatombaiónu/v červenci až srpnu dobyl, ale na přímluvu Athéňanů je nedovolil vyplenit. Pak se Démétrios s vojskem vrátil do Athén, dobyl Múnichii a zajal kassandrovce Dionýsia.

Athéňané poslali do vyhnanství řadu „promakedoňanů“ (= prokassandrovců), mezi nimi na jeden rok byl exulován peripatetický filosof Theofrastos, učitel mimo jiné Démétria Falérského. Oněch unikátních více než tři stovky soch peripatetika Démétria Falerského, které stály deset let po Athénách, bylo tehdy rozbito, zůstala jediná na akropoli; viz rok 317.

Démétrios v Athénách slavil "svatbu" s Eurydikou čerstvou vdovou po Ofellovi z Pelly (viz předešlý rok; ženat byl ovšem již od roku 321 s Filou, viz tam), dcerou Miltiadovou z athénského rodu Filaidů. Stala se matkou Korrhaga, o jehož osudu však nevíme nic (srov. rok 293). Démétrios dal podnět k rozsáhlým restauračním pracím na fortifikačním systému města, který byl částečně zničen a stržen roku 322. Na akropoli byl ctěn v Athénině chrámu jako její "spolubydlící|"/theos synnáos, s otcem se jim dostalo kultu "Spásných bohů"/Theoi sótéres, tedy dříve, než k tomu došlo v ptolemaiovském Egyptě. • Práce na hradebních zdech a věžích zpočátku vedl přesvědčený démokrat Démocharés (viz rok 303), od roku 305 dílo převzal Habrón, syn Lykúrgův. Obnova hradeb byla dokončena roku 295, kdy je sám Démétrios musel obléhat.

 

Glaukiás, vládce illyrských Taulantiů, přivedl zpět do Épeiru tehdy dvanáctiletého Pyrrha, který vyrůstal od roku 317 s otcem Aiakidem v exilu. Král Alketás II. (vládl od roku 312) byl se svými syny Éiónem a Nísem pučisty zabit, a Neoptolemos II. byl jako Kassandrův spojenec vyhnán ze země (Neoptolemos II. nominálně vládl od roku 330; do roku 322 v poručnictví své matky Kleopatry, od 322, resp. 317 do roku 307 trvala jeho první samostatná vláda. Druhá začala roku 302, viz tam). Pyrrhova první vláda trvala do roku 302.

 

V Africe dobyl Agathoklés po obléhání Utiku/řec. Ityké a mys Hippúakrá s pevností: hellénská moc v kartháginské říši stála v zenithu. Poněvadž však situace na Sicílii nevypadala pro Syrákúsany růžově, zanechal v Africe většinu vojska s Archagathem v čele a odplul na Sicílii: rozhodnutí to bylo pro zdar expedice osudové.

V té době se vypravil Xenodikos, stratégos Akragantských, přímo proti Syrákúsám. Syrákúští stratégové Leptinés a Démofilos ho v poli proti očekávání porazili, neboť útočníci byli početnější, Xenodikos, který ztratil 1500 mužů, prchnul do Akragantu. Agathoklés se brzy po bitvě vylodil v Sélínúntu. Zmocnil se opět vlády nad Héráklejí, Thermami, odkud nechal v míru odejít púnskou posádku, a Kefaloidiem, neuspěl v Kentoripách, kde přišel o pět set mužů, řádil v Apollónii. Vyhnul se střetnutí s Deinokratem a jeho oligarchickými exulanty, jehož voje čítaly dvacet tisíc pěších a 1500 jizdních: v Akragantu Xenodika sice stratégie nezbavili, ale přiklonili se k Deinokratovi, který měl nejsilnější armádu na ostrově.

V téže době plenil v Africe Archagathův velitel Eumachos Numidii. Dobyl několika numidských měst či osad a vrátil se s kořistí. Jeho nová výprava už narazila na silný odpor domorodců. Kartháginci rozdělili svou armádu stejně jako Helléni a Aischrión s Eumachem byli odděleně zničeni Hannónem s Himilkónem: s veliteli padlo dohromady dvanáct tisíc vojáků a Archagathos se stáhl do Tynétu. Tehdy poslal na Sicílii za otcem žádat o pomoc. 

Agathoklés zatím před Syrákúsami překvapivě porazil se svými sedmnácti triérami posílených nenadálým připlutím etruských spojenců s osmnácti (pirátů?) loďstvo obléhající přístav a osvobodil po třech letech město od námořní blokády. Na pevnině porazil stratégos Leptinés, který vyrazil rabovat na akragantské území, znovu Xenodika a pronásledoval ho až do hradeb. Akragantští pak chtěli postavit Xenodika po dvou prohraných bitvách před soud, ale vyhnul se mu a utekl do Gely. 

Pak se vrátil Agathoklés zpět do Afriky: hořely obě jeho fronty. V Africe našel vše ve zmatku, spojenečtí Numidové se postavili proti Hellénům, Púnové ovládli opět většinu své země. Ztratil bitvu s Kartháginci, nedařilo se, proto se rozhodl Afriku vyklidit. Poněvadž neměl dostatek přepravních lodí, vzal s sebou pouze vybrané, mladšího syna Hérákleida, staršího Archagatha, který zjevně na vojevůdcovství za otcovy nepřítomnosti nestačil, zanechal zpět jako velitele armády; také mu nedůvěřoval za jeho vztah ke maceše, druhé Agathokleově manželce Alkii, matce Lánassy.

Archagathos záměr vyzradil, došlo ke vzpouře, Agathoklés byl zajat, ale propuštěn vojáky, jimž se nelíbil pohled na spoutaného vůdce. Podařilo se mu dostat se zpět do Syrákús v době západu Plejád, kdy se končilo s plavebním obdobím, tj. v říjnu. Zrazení vojáci zvolili nové velitele a dohodli s Kartháginci vydání měst, které drželi, za údajně tři sta talentů, kdo chtěl, mohl odplout do Solúntu na severu epikrateie a tam se usadit, kdo nechtěl, mohl sloužit v púnském vojsku za stejných podmínek jako u Agathoklea. Pouze ti, kteří se odmítli vzdát, byli Púny přemoženi, velitelé umučeni, ostatní posláni na nucené práce. Podle jiné verse vojáci zavraždili oba Agathokleovy syny, podle další zavraždil Archagatha jistý Arkesiláos, přítel kdysi Agathokleův. To byl podivný konec ojedinělého vojenského tažení, které Agathoklés začal v roce 310, mír viz roku následujícího. 

 

Epikúros přišel do Athén z Lampsaku. V Lampsaku byl od roku 310, v Athénách pak do konce života.

V Alexandrii, kterou Ptolemaios systematicky budoval jako sídelní město své domény, bylo otevřeno velkolepě koncipované vědecké a literární středisko Múseion. Fungovalo do roku 145. V dobách rozkvětu jeho knihovna údajně obsahovala na 700 tisíc svitků/knižních titulů. • O Múseiu Sapfině viz rok 603. 

V Alexandrii zemřel sebevraždou élidský dialektik Diodóros z Iasu zvaný Kronos, protože nedokázal vyřešit dialektickou hádanku Stilpónovu (narodil se kolem roku 350).

 

T. r. nebo až následujícího založil Antigonos synoikismem/sloučením několika obcí v jeden státní celek Antigoneiu v Tróadě. Usadil do ní občany Sképse, Sígeia, Neandreie a dalších menších obcí. Po roce 300 poslal Sképské Lýsimachos zpět domů a město přejmenoval z Antigoneia na Alexandreia v Tróadě a toto jméno mu zůstalo. Lýsimachos tehdy přejmenoval i Antigoneiu v Bíthýnii na Níkaiu, a to podle své manželky Níkaie I., dceři Antipatrově (srov. začátek níkajské autonomní éry roku 311, jíž počítáno ještě monotheistickým autorem Sókratem Scholastikem při dataci všekřesťanské synody roku 325 n. l./konané roku 636 dle této éry).

 

Římané zase obnovili válku se Samnity a vypukla revolta Herniků (viz následující rok).

 

V Číně zemřel ve státě Čchin/Qin král Wu-wang (vládl od roku 311). Jeho nástupcem se stal Čao-siang/Zhaoxiang (vládl do roku 251). Čao-siang vedl válku se státem Čchu/Chu. Do roku 266 byla regentkou jeho matka Süan/Xuan.

 

************************************************************

306.

Ol. 118, 3

6 SE

 

Koroibos

a. u. c. 448

Q. Marcius Tremulus I. a P. Cornelius Arvina I.

P. Cornelius Scipio Barbatus dict.

************************************************************

Na jaře opustil Démétrios Athény a přeplavil se do Kárie (viz níže). Tehdy zahájili v Helladě Kassandros s Polyperchontem protiofensivu. Dobyli zpět Boiótii a Euboju s Chalkidou. Pak se vypravili proti Athénám a drželi je v obležení až do roku 304. Hned na začátku bojů se dopustili zrady Salamínští s vůdcem Aischétadem, který byl později za to popraven. Těmito akcemi byla zahájena tzv. čtyřletá válka/tetraetés polemos (trvala v letech 306 až 302; válka Kassandra s Démétriem v Helladě byla episodou IV. války diadochů, a to její druhé fáze v letech 309 až 301).

Téhož roku během obléhání Athén zakoupil Epikúros ve městě zahradu/képos a začal v ní vyučovat a přednášet svou novou filosofii: proto se jeho škole říká Zahrada/Képos.

 

Antigonos povolal již během zimy syna Démétria. Sám byl stále v Antigoneji na Orontu: Antigonos pobýval v severozápadní Syrii soustavně od roku 310 či 308 až do roku 302. Démétrios na jaře opustil Athény a přeplavil se do Kárie. Jeho pomoc a spojenectví odmítl Rhodos, a tak pokračoval do Kilikie a pak se vylodil na Kypru u Karpasia. Ptolemaiův stratégos a jeho bratr Meneláos byl poražen a uzavřen v Salamíně. Při obléhání kyperské Salamíny použil Démétrios poprvé v historii důmyslných obřích obléhacích věží s bojovou technikou, tzv. helepolí.

Ptolemaios, satrapa Egypta, připlul bratrovi na pomoc a vylodil se u Pafu. Odtud pokračoval do Kitia. V námořní bitvě před Salamínou byl Ptolemaios Démétriem rozhodně poražen, ale na souši byl později téhož dne úspěšnější Meneláos. Celkový dojem z nepřítele a ztráty však donutily Ptolemaia vzdát se Kypru. Stratégos Meneláos (v úřadu od roku 312) vydal Salamínu a s Ptolemaiem se vrátil do Egypta. Kypr zůstal Démétriův do roku 293.

Meneláos se vrátil do Egypta se svým bratrem Ptolemaiem a jeho synem Leontiskem, kterého měl Ptolemaios s athénskou hetairou Tháidou. Meneláos pak mizí z historie. Nikoli však pro eventuální ztrátu důvěry: byl po něm pojmenován jeden z kanálů v Deltě u Kanóbu.

Démétrios našel mezi zajatci proslulou athénskou hetairu Lamiu, s níž pak nějaký čas žil. Byla to dcera Kleomenova a měl s ní dceru Filu, která však do napsané historie nijak nevstoupila (srov. zde níže).; proč děvčátko dostalo jméno zrovna po Démétriově manželce File, viz rok 321, známo není. Z které doby a z které lásky pochází jeho syn Démétrios zvaný Hubený/ho Leptos, rovněž nevíme; matkou mu byla jménem neznámá Illyrka. 

Po návratu do Antigoneie na Orontu vojsko provolalo Antigona s Démétriem králi. Již předešlého roku se o tom usnesli Athéňané, ale tentokrát to Antigonos a Démétrios vzali vážně a začali se tak oficiálně psát a titulovat. Krátce na to přijali královské tituly také Lýsimachos a Kassandros. Ostatní „mocní“ přijali tituly až následujícího roku. Definitivně zanikla idea jedné makedonské říše, narodily se hellénistické říše (viz dále rok 301).

Démétrios v Syrii žil s hetairou Myrrhinou ze Samu. I ona dostala královský titul, basilissa, nedostala ale diadéma (srov. o Lamii zde výše a rok 281).

Zřejmě v tomto roce padl v boji s Foiníkem, s nímž byla obnovena válka (viz rok 309), Antigonův syn Filippos (srov. ještě rok 302). • Podle jiné verse je za syna Antigonova vydáván i Foiníx a Filippos za Antigonova přítele.

V době nejvyššího léta se vydali Antigonos s Démétriem na tažení proti Egyptu. Z Antigoneie obsadili Gázu a došli až k Pélúsiu, které oblehli v době povodní, tj. v červenci až srpnu. Démétriův pokus zmocnit se Delty se nezdařil. Antigonovská flotila byla v bouři z části zničena. Antigonos a Démétrios se museli se značnými ztrátami vrátit zpět do Syrie a Ptolemaiovi živly zachránily říši.

 

Na Sicílii přešel Syrákúsan Pásifilos s částí vojska k Deinokratovi, který v čele svých oligarchů byl daleko nejmocnějším mužem ostrova. Agathoklés mu nabídl mír a dohodu, Deinokratés, kdysi Agathokleův přítel, ale předložil nesplnitelné podmínky. Proto uzavřel Agathoklés mír s Karthágem, stvrdil mír z roku 313, který uchovával stav z roku 383 po IV. válce o Sicílii, vyklidil vše, co obsadil v epikrateji a získal od Púnů obilí pro hladové Syrákúsy a zlata za 150 stříbrných talentů. Tím skončila sedmá válka o hégemónii nad Sicílií mezi Hellény a Kartháginci (trvala v letech 311 až 306; že Agathoklés chystal další válku s Púny, viz rok 289).

Ještě před uzavřením míru, někdy na začátku roku, potrestal Agathoklés velmi přísně zradu Aigesťanů/Segesťanů, kteří se ve válce postavili na stranu Kartháginců: byli vyvražděni nebo prodáni do otroctví do Bruttia (o mstě jednoho z Aigesťanů viz rok 289). Město bylo přejmenováno na Dikaiopolis/"Město spravedlnosti" a předáno k obývání přeběhlíkům na syrákúskou stranu. Pak dal Agathoklés pokyn Antandrovi v Syrákúsách povraždit příbuzné těch, kteří se s ním účastnili afrického tažení, což bylo rovněž provedeno; počty obětí neznáme - pokud to je autentická historická zpráva. Antandros bratra přežil a sepsal historii jeho vlády, která je ztracená, takže údaje o Agathokleově vládě máme v podstatě pouze od jeho nepřejícníků.

Po uzavření míru s Kartháginci se uvolnil Agathokleovi prostor k válce proti Deinokratovi a Pásifilovi. V bitvě u Torgia/Gorgia neznámé polohy Agathoklés Deinokrata a jeho přívržence porazil, třebaže měl pět tisíc pěších vojáků a osm set jízdních, zatímco exulantů bylo 25 tisíc pěších a tři tisíce jízdních. Údajně sedm tisíc pěších z vojska exulantů, kteří se v noci uchýlili na jakýsi vrch, vylákal slibem smíru a volného odchodu, pak je však dal povraždit, zatímco nepřátelská jízda unikla do opevněné lokality rovněž neznámé polohy jménem Ambikas.

Po bitvě však došlo k zásadní dohodě a k ukončení syrákúské občanské války: Deinokratés se stal Agathokleovým stratégem a Agathoklés stratégem autokratorem obživlého spolku Sikeliótů a syrákúským archontem; přátelství obou vydrželo až do Agathokleovy smrti. Hned na to se Deinokratés obrátil proti ostatním Agathokleovým nepřátelům, jimž se dohoda nelíbila, dohonil Pásifila a zabil v Gele.

V Syrákúsách se narodil Hierón (II., zemřel roku 215).

 

Římané porazili Herniky a udělením omezeného římského práva z nich učinili své poddané (tzv. caeritské právo viz rok 352; srov. předešlý rok), v Samniu dále válčeno. Římané zde zahájili vyhlazovací válku taktikou spálené země, způsob boje, který do této doby nebyl v Evropě používán. Samnité vydrželi do roku 304.

Téhož roku uzavřeli Rhodští námořní smlouvu s Římany pravděpodobně ve věci potírání piraterie. Zároveň Římané uzavřeli smlouvu o spojenectví s Kartháginci, třetí, jen částí pramenů jmenovanou (srov. roky 508, 348 a 279), podle níž se na základě protiagathokleovské koalice obě strany dohodly na mocenských sférách: Římané se měli omezovat na Itálii, Kartháginci na Sicílii a Sardinii.

V Římě byl zaslíben chrám Spásy & blaha/Salutis (nom. Salus), zasvěcen roku 302. 

 

************************************************************

305.

Ol. 118, 4

7 SE

 

Euxenippos

a. u. c. 449

L. Postumius Megellus a Ti. Minucius Augurinus

M. Fulvius Curvus Paetinus cos. suff.

************************************************************

Rok 7 seleukovské éry je v horních satrapiích počítán jako první rok Seleukovy královlády. Ptolemaios počítal svou královskou éru od 1. thotha/7. listopadu 305.

T. r. snad 7. listopadu, rozhodně před 17. dubnem roku 304, přijali královský titul po Antigonovi s Démétriem rovněž Ptolemaios, Seleukos a Agathoklés. Seleukos královského titulu používal ve styku s domorodci v Babylónu a po satrapii zřejmě již hned po roce 312, třebaže o korunovaci podle domácího ritu zpráv není.

Agathoklés odložil titul archón tés Sikeliás a začal používat královské titulatury/basileus. Nikdy však nenosil diadéma ani nepřipojoval ke jménu, čeho byl králem: prostě jen basileus Agathoklés. Ptolemaios tímto krokem otevřel v Egyptě dějiny nové, XXXIII. dynastie, dynastie Ptolemaiovců, která vládla do roku 30.

 

V Helladě pokračovalo obléhání Athén kassandrovci a Polyperchón obsadil Peloponnésos. Nic bližšího není známo. Démétrios zahájil obléhání Rhodu, který měl smlouvu s Ptolemaiem (snad již od roku 315). Démétrios znovu použil svých slavných helepolí, srov. kyperskou Salamínu předešlého roku. Konstruktérem obřích obléhacích zařízení byl mechanik, poliorkét a theoretik Epimachos z Athén. Rhodští se bránili technikou mechanika a architekta Kalliy z Aradu, později Diognéta z Rhodu. Obléhání trvalo přes rok. Třebaže pro Démétria neskončilo úspěšně, bylo tak nákladné a proslulé, že přispělo ke vzniku přízviska krále Démétria I. Poliorkétés/Dobyvatel měst.

 

V Hérákleji na Pontu zemřel po 33 letech u moci samovládce Dionýsios (55), zřejmě nejtlustší vladař starého věku (od roku 338). Nástupci se stali jeho synové: Klearchos II. (16; vládl do roku 298) a po něm jeho bratr Oxoathrés či Oxathrás (vládl do roku 289, viz další tam). Jejich perská matka Amástris, viz rok 324, 322 a 302, působila zkraje jako jejich poručnice, viz však její konec roku 289.

Kolem t. r. (?) přijal královský titul také archón pantikapajský v Bosporu Kimmerském Eumélos. Vedl právě válku s piráty na východním pobřeží Pontu/Černého moře.

 

Na Sicílii dělali v její hellénské části Agathoklés s Deinokratem pořádek v poměrech politických a bezpečnostních; moderně bychom řekli, že se vměšovali do záležitostí jiných suverénních států. 

 

Římané pokračovali ve vyhlazovací válce v Samniu, dobyto sídelního města Samnitů Boviana.

 

V Číně se narodil filosof jin-jangové školy Cou Jen (zemřel roku 240).

 

************************************************************

304.

Ol. 119, 1

Andromenés z Korinthu (podruhé)

8 SE

 

Fereklés

a. u. c. 450

P. Sempronius Sophus a P. Sulpicius Saverrio

************************************************************

Ze dne 3. ledna roku 304 pochází nejstarší zachovaná seleukovská datace na pozdněbabylónských klínových dokumentech.

Démétrios I. pokračoval v obléhání Rhodu a sevřel město i z pevniny. Málem se mu podařilo získat na svou stranu velitele Ptolemaiových pomocných sborů Athénágoru z Mílétu. Ptolemaios I. poslal jednak posily, jednak obilí a město se dokázalo ubránit. Jedním z faktorů rhodského úspěchu ovšem byla také vysoká kultivovanost obléhatele, který např. zakázal dobývat město na úseku, kde mohlo dojít k poškození blízkých proslulých nástěnných maleb Prótogeneových (srov. rok 325)Démétrios I. a Rhodští uzavřeli velmi formální mír, podle něhož se měli ostrované stát spojenci králů Antigona I. a Démétria I., nikoli však pro případ konfliktu s králem Ptolemaiem I.

Po Démétriově odchodu poctili Rhodští Kassandra a Lýsimacha a králi Ptolemaiovi I. udělili přízvisko Sótér/Zachránce, s nímž vstoupil do historie. Dále se Rhodští rozhodli na oslavu vítězné obrany a na oslavu udržení svobody postavit sochu státního patrona ostrova, Hélia. Vytvořením jeho vysoké bronzové sochy, Kolossu, byl pověřen sochař Charés z Lindu, prostředky získány z prodeje zbraní a vojenské techniky, které na ostrově zanechali démétriovci. Socha byla dokončena roku 291 (viz tam). • Rhodské vítězství se stalo začátkem dlouhé epochy prosperity státu, kterou ukončili až Římané.

V téže době stále ještě obléhal Kassandros Athény. Uvolněný Démétrios se vypravil proti Kassandrovi do Evropy. Vylodil se v Aulidě a Kassandros se stáhl do Makedonie; obléhání Athén ale nepřerušit. Démétrios uzavřel spojenectví s Aitóly, Boióty a vyňal opět Euboju ze spolku Boiótů (kam patřila od roku 308)V zimě pak Démétrios I. osvobodil Athény od Kassandrova obléhání (trvalo od roku 306), a přezimoval zde: Athéňané ho s místem, kde snad slezl s koně (?), ctili jako "Sestoupivšího boha"/Theos kataibatés, tedy přívlastkem náležejícím Diovi, resp. Dionýsovi. Byl to jeho druhý athénský pobyt (viz rok 307 a 294) a Athéňané ho ubytovali i s jeho fraucimorem v části Parthenónu (královy ženy dokázaly utratit za parfémy a kosmetiku 250 talentů státních athénských peněz ve stříbře). V zimě ještě obsadil korinthský přístav v Kenchrejích/Kenchreai.

 

Seleukos I., který byl již od roku 308 na tažení po horních satrapiích, zahájil své indické tažení (viz následující rok).

 

V Bosporské říši zahynul při jezdecké nehodě král Eumélos (vládl od roku 309, jako král od roku 305?). Následoval ho syn Spartokos III. (vládl do roku 284 a od samého začátku s královským titulem). Skutky jeho vlády neznáme.

 

Král Sicílie Agathoklés se vypravil na Liparské či Aiolské ostrovy, kde obyvatelům uložil těžké výpalné padesáti talentů ve stříbře; důvod nepřátelství neznáme. Jak poznamenal historiograf, rozhněvalo to bohy, takže při návratu se lodi s penězi potopily v bouři. V Syrákúsách se Agathoklés oženil s Theoxenou, dcerou Bereníky I. s Filippem, jejím prvním manželem, čili s nevlastní dcerou Ptolemaia I. (srov. k tomu události v Africe kolem Ofelly z roku 308).

 

Téhož roku skončila mírem dlouhá druhá válka Římanů se Samnity (vypukla roku 328 či 326, první válku se Samnity viz roky 343 a 341, třetí viz roky 298 až 290) a oba národy uzavřely vzájemné spojenectví. Krátce předtím byli Římany téměř vyhlazeni Aequové a nad nimi triumfováno (přesto je zmínka o  bojích s nimi ještě z roku 302 a 300).

Na Foru Romanu poprvé úředníci vystavovali fasti/seznamy úředních dnů praetorů, v nichž se rozsuzovaly soudní pře atd., později celoroční kalendář v našem slova smyslu. Nápad byl písaře Cn. Flavia, syna propuštěnce Ap. Claudia Caeca, zastávajícího t. r. aedilitu. Cn. Flavius byl též autor spisu o právnických postupech, zajímal se mj. o postavení třídy proletářů/proletarii (srov. rok 578 a 281)Q. Fabius, který byl t. r. censorem, proletáře rozdělil do čtyř městských tribuí, aby tak omezil politický význam této početné občanské vrstvy. Pro své bystré řešení byl pak zván Maximus!

 

************************************************************

303.

Ol. 119, 2

9 SE

 

Leóstratos II.

a. u. c. 451

Ser. Cornelius Lentulus a L. Genucius Aventinensis

************************************************************

Na jaře se vypravil Démétrios I. z Athén na Peloponnésos, který ovládal Polyperchón (jako Kassandrův stratégos Peloponnésu od roku 309; viz rok 305). V Korinthu se držel Kassandrův stratégos Prepeláos (Kratésipolis již zjevně přišla o své panství, srov. rok 307; známo o ní není dále nic) a v Sikyónu seděl s výsadkem stratégos Ptolemaia I. Filippos, nástupce Leónidův (srov. rok 308).

Démétrios Sikyón dobyl a Filippos unikl do Egypta. • Sikyón byl zcela přebudován a vnitřně přeorganisován a až do Démétriovy smrti roku 283 se jmenoval Démétrias. Pravděpodobně celou první polovinu třetího století vládly v Sikyónu tyrannidy (srov. rok 251).

Pak dobyl Démétrios Korinthos, Prepeláos mu vydal Akrokorinthos a sám se vrátil do Makedonie. Následovalo tažení proti Polyperchontovi. Démétrios prošel Achájí do Arkadie, kde se bránila pouze Mantineia. Megalopolis se hned postavila na stranu Démétriovu. Pak se Démétrios obrátil zpět do Acháje, kde dobyl Aigion. Jeho předák Strombichos byl později za zradu přibit podlým Polyperchontem na kříž, což je první známé použití této podoby trestu smrti v Evropě; srov. jeho zradu Barsiny s Hérákleem roku 309. Zároveň to byl poslední známý skutek Polyperchontův, o němž pak už není zmínky: pravděpodobně krátce poté zemřel stářím (c. 80 a více?).

Zřejmě (?) někdy koncem čtvrtého a začátkem třetího století vládli v Argu samovládci Lafaos a Periláos, nikoli ale současně: Periláos by mohl být identický s vojevůdcem krále Antigona I. Otázkou zůstává, zda byly obě postavy vůbec hellénistické (srov. rok 544).

V době, kdy byl Kassandros vytlačen z téměř celé Hellady, přišel z Itálie (srov. zde níže) na Korkýru Kleónymos Lakedaimonský a obsadil ostrov. Kleónymos odmítl spojenectví jak s Démétriem, tak s Kassandrem. S Démétriem se ale spojil Pyrrhos I., teprve šestnáctiletý král Épeirótů (vládl od roku 307). Démétrios I., který v průběhu t. r. dobyl téměř celou Helladu, slavil v zimě v Argu v Héraiu svatbu s Déidamejí (c. 20), dcerou Aiakidovou a sestrou Pyrrhovou, která byla kdysi zaslíbena Alexandrovi IV., viz rok 310. Jak se z Kassandrových rukou dostala k atigonovcům, známo není. Viz dále rok 301. • Déidameia I. zemřela asi v roce 299 nebo roku následujícího.

Asi téhož roku byl z Athén exulován vůdce démokratické strany Démocharés, synovec Démosthenův (srov. roky 286 a 280; zemřel před rokem 270).

 

Pravděpodobně téže zimy na konci roku byla obnovena protiantigonovská koalice Kassandra, Lýsimacha, Ptolemaia I. a Seleuka I., když Antigonos odmítl Kassandrovy návrhy. Kassandros poslal dokonce posly za Seleukem do Indie, aby se vrátil do Středomoří, kde se právě Antigonos a Démétrios dostali na vrchol moci. Antigonovo snažení od likvidace Perdikky roku 321 se zdálo, že spěje k úspěšnému konci, když tu se proti němu a jeho synovi Démétriovi I. spojili všichni ostatní diadochové, neboť byli vážně ohroženi. 

Kassandrova zpráva buď přerušila úspěšné Seleukovo tažení v Indii, nebo mu možná přišla vhod. Seleukos I. uzavřel mír s Čandraguptou/řec. Sandrokottem I., podle něhož si hinduističtí Indové podrželi povodí Indu, Arachósii, Paropamisadii, Kófénu a Gedrósii, tzn. vlastně celý dnešní Pákistán, velkou část Afghánistánu jižně od Hindúkuše a jihovýchod Íránu.

Seleukos I., který zřejmě (?) pronikl až na Gangu, získal od Inda jako „výpalné“ obrovské finanční prostředky, k tomu pět set indických válečných slonů, tedy asi cvičených, a podle jedné verse se měl oženit se Sandrokottovou dcerou, jejíž jméno neznáme. Velvyslancem Seleukovým v Pátaliputře/dn. Patně v Biháru, sídelním městě Maurjů,  byl nejprve Megasthenés, pak Daimachos. 

Asi tohoto roku začala v Paňdžábu autonomní ražba jistého dynasty jménem Sófytés n. Sópeithés (trvala do 294). Alexandros ho ponechal vládnout v jeho doméně, snad kdesi na východě Arachósie, a po seleukovském míru se stal jedním z údělných panovníků Maurjů. O více než století (?) později je z řeckého nápisu v hellénské Alexandreji v Arachósii/dn. Kandaháru znám jiný Sófytés, syn Náratův, obchodník, jenž se po zbohatnutí vrátil do vlasti, odkud byl vyhnán válkou (vpádem Hellénů z Baktrie?). Jméno není hellénské (asi Subhúti, syn Nárady). Je možné, že tento Sófytés byl potomkem onoho dynasty. 

Seleukovi indičtí sloni byli se slony z vojska Alexandra Velikého a s posilou z roku 38 SE (viz tam) předky všech bojových slonů, kterých evropský starověk kdy použil (srov. k tomu i tzv. sloní bitvu z roku 275 a v indexu s. v. slon). Indický dar-výkupné znamenal vzhledem k okolnostem pravděpodobně největší poskytnou vojenskou pomoc vůbec; ve starém věku zcela určitě. 

Ve větším měřítku používala slonů jen seleukovská armáda a naposledy bylo jimi bojováno u Magnésie proti Římanům roku 190. Všichni zbývající slonové byli pak Římany pozabíjeni n. zmrzačeni roku 163 v Antiocheji. Poslední bojový slon je zmiňován ještě za vlády Micipsovy v letech 149 až 118, což byl poslední ze slonů kartháginských, kteří se do Afriky dostali přes Ptolemaia I., který je daroval Pyrrhovi a ten o ně přišel na Sicílii. Rozhodně se nejedná o slony africké, o nichž je ostatně známa jejich nízká adaptabilnost a cvičitelnost. Ptolemajovci sice lovili africké slony (viz rok 270), ale jejich úloha v armádě byla zřejmě jen symbolická, nikoli bojová. Viz v indexu s. v. sloni.

 

Vypukla válka Římanů s Lúkánů s Tarentskými. Tarentští brzy s Římany uzavřeli mír (o jeho případné podmínce pro římskou plavbu viz rok 281), ale pro válku proti Lúkánům si pozvali Kleónyma ze Sparty, bratra Akrotatova, syna Kleomena II. (srov. o Kleónymovi zde výše, o Akrotatovi roku 314). Kleónymos najal na Tainaru za jejich peníze pět tisíc žoldnéřů, stejné množství pak v Tarentu a k tomu měl k disposici dvacetitisícovou armádu občanskou se dvěma tisíci jezdci. Většina hellénských států se rovněž postavila na Kleónymovu stranu a tak brzy donutil Lúkány přijmout od Tarentských mír.

Když se Metapontští zdráhali připojit k dohodám s Tarentem, poštval na ně Lúkány. Zděšení Metapontští otočili a Kleónymos se jim zle pomstil: do města přišel v míru, ale donutil je vyplatit mu šest set talentů ve stříbře a jako rukojmí dvě stě děvčat z dobrých rodin. Počínal si stejně jako jeho bratr před desetiletím v Akragantu, žil v luxusu a prý hanobil jméno Sparty. Pak odešel z Itálie (viz výše) a odplul na Korkýru. Vrátil se však ještě na messápské pobřeží, teprve pak definitivně obsadil Korkýru, kterou držel do roku 299. Odtud podnikal pirátské výpravy po Jaderském moři apod. Nepřátelství jihoitalských barbarů vůči Tarentským ovšem neskončilo a osada původně spartská se obrátila o pomoc k Agathokleovi Syrákúskému, viz dále rok 300.

Římané zavedli kolonie do Sory, Alby a římské občanství dostali Sabinové z Arpina a Trebuly.

 

************************************************************

302.

Ol. 119, 3

10 SE

 

Níkoklés

a. u. c. 452

M. Livius Denter a M. Aemilius Paullus

C. Iunius Bubulcus Brutus dict.

************************************************************

Na začátku roku v zimě se na Isthmu konalo shromáždění hellénských států. Diplomatická jednání Démétria kolem dalšího korinthského spolku vedl hlavně Adeimantos z Lampsaku, jeden z jeho rádců. Třetí spolek Hellénů, který byl dojednán v Korinthu (vůbec ale čtvrtý, srov. roky 481, 338, 336 a 318), byl slavnostně vyhlášen o isthmiích, tedy na jaře v květnu, a s ním i celohellénský mír/koiné eiréné. Do spolku a do symmachie proti Makedonii (= Kassandrovi) nevstoupili Sparťané, Messénští a Thessalové. Stratégy spolku zvoleni Antigonos I. a Démétrios I. Korinthos dostal novou posádku a antigonovská posádka vydržela ve městě a na Akrokorinthu až do roku 243. Spolek vydržel pouhý rok.

Na jaře se Kassandros vypravil z Makedonie do Thessalie a Prepeláa vyslal s částí vojska k Lýsimachovi. Lýsimachos se přeplavil přes Helléspontos, Prepeláos s ním. Oba postupovali v nové koaliční protiantigonovské ofensivě do Iónie, Lýsimachos do Frygie. U Synnad k Lýsimachovi přešel i s vojskem místní Antigonův velitel Dokimos (kdysi jeden ze stratégů královské strany, srov. rok 318; mj. byl pánem Filetairovým, pozdějšího dynasty v Pergamu).

Prepeláos dobyl Efesos, Sardy mu předal Foiníx a držel se pouze jejich hrad hájený Filippem, starým přítelem Antigonovým (srov. s rokem 306). Stratégem v Sardech byl jmenován Diodóros (srov. roky 324 a 295), stratégem spolku Iónů/koinon tón Iónón jmenoval později Lýsimachos Hippostrata (ovšem k tomuto jmenování mohlo dojít až roku 294).

Po Dokimově zradě se vypravil do Anatolie Antigonos I. osobně, když šest až osm let neopustil severní Syrii, kde pobýval v Antigoneji na Orontu, odkud jen zřídka podnikal tažení (srov. rok 306). Přes Tarsos prošel Kappadokií a přes Lykáonii dorazil do jižní Frygie. Ve Frygii následovaly manévry a taktická tahy Antigonova a Lýsimachova. Antigonos se bitvě vyhnul.

V téže době vpadl do Syrie Ptolemaios I. Z Indie a z horních satrapií se vracel Seleukos I. (viz předešlý rok). Na podzim dorazil do Kappadokie, kde přezimoval (na východě byl od roku 308; ještě 6. srpna roku 302 byl Antigonos pánem Babylónie; za nejzazší doložitelné datum trvání Antigonovy moci v Babylónii lze považovat datum 7. března roku 301, tzn. že v této době byl Seleukos ještě na východě, nebo že se při návratu ze svého indického tažení vyhnul antigonovským posádkám umístěným v jižní části Mesopotamie: srov. rok 301). • O možnosti dohody Seleuka s Antigonem o rozdělení východu, tzv. horních satrapií, viz rok 308.

Antigonos přezimoval ve Frygii, Lýsimachos v Hérákleji na Pontu. Zde se oženil s Amástridou, která byla od roku 306 vdovou, králova manželka Níkaia, dcera Antipatrova, zemřela pravděpodobně rovněž někdy krátce před touto svatbou: jejich dětmi byly Agathoklés, korunní princ, Arsinoé (I.), pozdější první manželka Ptolemaia Filadelfa a matka Ptolemaia Euergeta, a Eurydiké, manželka makedonského krále Antipatra I., syna Kassandrova. • Amástris žila od roku 301 v Sardách, ale následujícího roku se vrátila do Hérákleie a s Lýsimachem se rozešla (srov. rok 305 a 289).

V zimě koncem roku povolal král Antigonos I. svého syna Démétria z Evropy na pomoc.

 

Démétrios I. se na jaře t. r. vypravil z Athén na Peloponnésos, ale v athénském měsíci múnichiónu/v rozmezí dubna až května byl zase zpět. Vydal se do Chalkidy a odtud do Lárissy Kremasty/"Zavěšené". Na začátku zimy stál Démétrios v Thessalii proti Kassandrovi a „osvobodil“ Fery. Pak dostal zprávu od otce, aby se s vojskem přepravil do Anatolie. Proto uzavřel s Kassandrem mír či příměří. Tím skončila tzv. čtyřletá válka (trvala od roku 306).

Kassandrovi připadla celá Thessalie. Svého bratra Pleistarcha poslal s částí vojska k Lýsimachovi do Anatolie. Démétrios se v zimě přeplavil do Efesu, který dobyl zpět, prošel Iónií k Helléspontu a přezimoval v Malé Frygii. Poněvadž Démétriovo vojsko právě dlelo na Helléspontu, musel se Pleistarchos přepravit s vojskem přes Černé moře až u thráckého Odéssu. Část loďstva ale byla zadržena démétriovci, část zanikla v zimní bouři. Jen třetina lodí se dostala přes Pontos k Lýsimachovi do Hérákleie.

Naplánován synoikismos Teu a Lebedu, a to na rozkaz Antigonův. Nebyl však v ruchu válečných událostí doveden do konce, viz v idexu s. v. synoikismos. • Lebedos se v době vlády Ptolemaia Filadelfa a Filopatora jmenoval Ptolemáis.

Mithridátés II., syn Ariobarzánův, dynasta Kiu, předek vládců v Pontu (byl u moci od roku 337), spojenec kdysi Alexandrův (?) a posléze Antigonův, byl na rozkaz Monofthalma asi za paktování s Kassandrem popraven. Dynastii udržel při životě jeho synovec, syn bratra Ariobarzána, Mithridátés III., jemuž se podařilo s několika jezdci před stejným trestem uniknout do Paflagonie a později do přímořské části Kappadokie, do země zvané podle moře Pontu (viz dále rok 296).

V počtech pontských králů podle jiné chronologie bývá řazení odlišné od našeho: na perské satrapy Frygie Ariobarzána I. (není ve výčtu roku 362), navazovali Mithridátés I., Ariobarzánés II. (362-337) a Mithridátés II. (do 332, tedy zde uváděný jako popravený roku 302). Rodově navazoval roku 302 Mithridátés I. Ktistés vládnoucí do roku 266. Po něm Ariobarzánés panoval do roku c. 250, Mithridátés II. do c. 220, Mithridátés III. do c. 195 (oba nejsou v naší chronologii, rozdělují dlouhou vládu Mithridáta IV.), Farnakés I. do c. 170, Mithridátés IV. do c. 150, Mithridátés V. Euergetés do c. 120, slavný Mithridátés VI. Eupatór do roku 63. Viz též rok 249. 

 

Z Épeiru byl palácovým pučem vyhnán Pyrrhos I., když byl právě na návštěvě u svého protektora Glaukiy v Illyrii. Teprve sedmnáctiletému králi skončila jeho první vláda (trvala od roku 307). Samostatným vládcem Épeirótů se opět stal Neoptolemos II. (jeho druhá vláda trvala do roku 296; první od roku 322, resp. 317 do roku 307).

Kleónymos Spartský provedl výpad z Korkýry proti Thúriím, dobyl je, a pak se vydal za kořistí na sever po Jaderském moři. U Patavia, pozdějšího rodiště historika T. Livia, však byl místními odražen a musel se s velkými ztrátami vrátit.

 

Římané úspěšně ukončili boje se zbytky nezávislých Aequů (srov. rok 304).

 

************************************************************

301.

Ol. 119, 4

11 SE

 

Klearchos

a. u. c. 453

M. Valerius Maximus Corvus dict. II.

Q. Fabius Maximus Rullianus a M. Aemilius Paullus, mag. equit.

rok bez konsulů, poslední ve výjimečné řadě, viz roky 333, 324 a 309

************************************************************

Na jaře (viz ale poznámku zde dole) se Lýsimachos a Seleukos vypravili ze svých zimovišť a postupovali proti Antigonovi do Frygie. Zde byla v létě (v září?) u jinak nevýznamné obce Ipsu poblíž Synnad/dn. Șuhut v TR, srov. rok předešlý, vybojována jedna z největších bitev starého věku, v níž byl Antigonos I. Monofthalmos a jeho syn Démétrios I. Poliorkétés zcela poraženi koalicí Lýsimacha, Seleuka a Kassandra, který poslal jen vojsko, ale sám zůstal v Makedonii. V bitvě Antigonos (81) padl (proklamovaným králem od roku 306, na nejpřednějším místě mezi diadochy již od roku 321). Démétrios I. (35) prchl do Efesu, asi spolu s Pyrrhem I., který žil po sesazení v Épeiru (viz předešlý rok) v jeho doprovodu. • Bitva u Ipsu byla zřejmě největší jízdní bitvou celého starého věku. S Antigonem šlo do boje sedmdesát tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jezdců a 75 slonů. Spojenci přitáhli se 64 tisíci pěšáků, 10.500 jezdci, 120 spřeženími bojových vozů a se čtyřmi sty slony (!), čili ve zbrani proti sobě stálo přes 150 tisíc lidí a nejméně stejné množství i více v trénu: tolik lidnaté město tehdy ještě ve Středomoří neexistovalo. O ztrátách není zachováno nic: srov. s podobně silnými armádami a jejich padlými v bitvě u Rafie roku 217, takže život na bojišti asi zanechalo relativně málo bojovníků, ze značné části zřejmě žoldnéřů.  Skončila jí čtvrtá válka diadochů (trvala od roku 315, její druhá fáze od roku 309 pokračovala po přechodném míru roku 311).

Síla antigonovců rozhodně u Ipsu nevyvanula. Démétriovi, který po bitvě unikl do Efesu, zůstala nedotčena silná flotila, nejsilnější ze všech diadochů, ovládal ostrovy v Égeidě a Kypr, na pevnině držely jeho jednotky řadu pevných míst v Helladě, pobřežní Anatolii a ve Foiníkii (srov. jeho situaci s postavením Sex. Pompeia o dvě a půl století později). Kromě toho mu zůstal velký diplomatický potenciál, poněvadž vítězní magnáti si ani trochu nedůvěřovali a hybnou silou jejich řevnivosti bylo stále ještě vědomí, že oni jsou právě ti jediní nástupci Alexandrova dědictví; viz dále rok 299.

Přímo na bojišti provedli vítězové nové rozdělení formálně stále ještě existující říše Makedonců:

Seleukos, jemuž pravděpodobně (?) již roku 308 přiznal Antigonos všechny horní satrapie, dostal navíc Velkou Frygii, původní satrapii Antigonovu, a jižní Kappadokii,

Lýsimachos, získal ke své Thrákii Kárii, Lýdii (Lykie byla již tehdy pod ptolemaiovsko-rhodským vlivem), Malou Frygii čili Frygii na Helléspontu, Paflagonii a severní část Kappadokie, kde však vládl až do své smrti jen nominálně: skutečným vládcem musel být tehdy místní dynasta Ariaráthés II., který se dostal k moci právě po bitvě u Ipsu (vládl do roku 280);

Kassandros dostal přiznánu celou Helladu a

Pleistarchos, jeho bratr, obdržel Kilikii, i když jeho říše musela zasahovat až do Kárie, poněvadž Hérákleia na Latmu u Mílétu jím byla přejmenována na Pleistarcheia a stala se zřejmě jeho sídelním městem (?): říše trvala do roku 295 (viz tam).

Ve stejné době dobýval Ptolemaios antigonovskou Syrii a obsadil celou Koilé Syrii/"Údolní či Úvozní Syrii". Třebaže si na celou Koilé činil nárok Seleukos, v tomto okamžiku se ještě neozval: otázka Koilé se stane hlavním sporným bodem mezi Seleukovci a Ptolemaiovci - syrské války (srov. rok následující a rok 219).

 

Stratoníké I. (16), jediná dcera Démétriova s Filou, byla v okamžiku bitvy v Kilikii; po bitvě uprchla na antigonovský Kypr. Démétrios I. pokračoval z Efesu, který rychle vyklidil, aby jeho vojáci nevyloupili Artemísion, přes Kyklady na Isthmos. Do Athén nebyl vpuštěn a ještě nedávno tolik oddaní Athéňané vypravili jeho manželku Déidameiu, která od roku 303 ve městě žila, do Megar; viz dále rok 299. Démétrios zanechal v Helladě Déidamejina o čtyři roky mladšího bratra Pyrrha, jako správce své říše a sám se vypravil do Thrákie s loďstvem proti Lýsimachovi.

Lýsimachos hned po bitvě prohlásil Smyrnu za svobodný stát/polis, když jednotlivé vesnické občiny spojil ve státní celek již Antigonos I. (srov. k tomu rok 617). • Smyrenský stát se až do roku 281 jmenoval po Lýsimachově dceři Eurydikeia (srov. rok 294). Smyrně o něco později připojila pozemky Arsinoé II. (?) a ještě později Attalos I. celou záležitost potvrdil. Namísto názvu státu Arsinoé (jak jen v jednom prameni) by ovšem bylo logičtější označení Apollónie po manželce Attala I. Dekrety Arsinoé a Attala I. byla Smyrna přijata zpět do spolku Iónů. Pozemky, o něž byla Smyrna rozšířena, byly kdysi územím dávno vyvráceného města Melité (srov. rok 650). Melité v Iónii bývala původním členem paniónské amfiktyonie, ale pro zpupnost občanů ji spoluamfiktyoni vyvrátili a její místo ve spolku získala Smyrna.

 

Seleukos se po bitvě u Ipsu obrátil zpět do severní Syrie, které se okamžitě zmocnil. Města po léta budovaná Antigonem I. přejmenoval:

Antigoneia na Orontu, sídelní město Antigonovy říše, byla dne 22. artemísia/22. května (jul.) přejmenována podle Seleukova otce na Antiocheiu na Orontu; stala se sídelním městem vznikající Seleukovy říše a rychle z ní vyrostlo jedno z největších měst starého věku vůbec. Hradby města rozšířil Seleukos I. Sótér, Seleukos II. Kalliníkos a Antiochos IV. Epifanés; roku 538 n. l. byla zničena Peršany;

původní antigonovská jména dalších měst neznáme: u starého Ugaritu se objevila Láodikeia na Moři, dále Apameia na Orontu, starším jménem snad Pella, Seleukem přebudována v říšské garnisonní město, u něhož mimo jiné drženi bojoví sloni (další příklady proměn viz rok 308);

jména některých makedonských měst zřejmě měněna nebyla, jako např. Edessa za původní Urhai (teprve mnohem později Antiocheia), nebo Beroia za starý Chalab, Iamchad/Jamchad (pro novodobé Evropany Aleppo). Přejmenování Hamathu na Epifanii je rovněž dílem mnohem pozdějším, zřejmě Antiocha IV.

V následujících letech zakládal Seleukos I. mnoho měst v Mesopotamii: např. Kallipolis, zřejmě z roku 311 je Seleukeia na Tigridu, dále Níkátoris na Eufrátu, Európos (= Órópos) na Eufrátu (původní Dúra, kterou posílil kolonisty) a jiný Európos v Médii (Rhagai, pozd. Arsakeia), Hérákleiu u Rhag, Seleukeia na Eufrátu (= Zeugma), Apameia v Rhagiáně atd. • Podle jednoho zdroje založil nebo přejmenoval Seleukos na počest svého otce 16 Antiochejí, pět Láodikejí k poctě své matky, devět Seleukejí, tři Apameie a jednu Stratoníkeiu k poctě svých manželek a řadu dalších měst podle makedonských měst, svých a Alexandrových činů. O antigonovské a seleukovské kolonisaci viz roky 316, 308, 291 a 282.

[Podle údajů ze stále v plném textu nezveřejňovaných astronomických diářů pozdněbabylónského období, které ale byly publikovány F. X. Kuglerem  před téměř sto lety, byl král Seleukos I. údajně ještě 6. srpna roku 302 nebo dokonce 7. března roku 301 kdesi v horních satrapiích. Bitvu u Ipsu by pak podle těchto údajů bylo možné přeložit na duben roku 300, založení Seleukeie Píerijské (resp. její přejmenování) na den 23. dubna 300 a přejmenování Antiocheie na Orontu na den 22. artemísia/22. května roku 300 (srov. rok 302). Platí ovšem, že astronomické údaje, které počítají s rokem 0, je třeba zvýšit o jeden rok, abychom se dostali na datum kalendářní éry, která rok 0 nezná.].

 

Na Samu se dostal k moci Dúris, olympioníkos v boxu, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, Makedonika, Samská kronika/Samión hóroi (žil zřejmě mezi roky 340 až 270). Nejpozději po jeho smrti byl Samos asi až do roku 201 ptolemaiovský (srov. ale již rok 295).

 

Římané porazili Marsy a vedli si úspěšně v Etrurii.

 

************************************************************

300.

Ol. 120, 1

Pýthagorás z Magnésie na Maiandru (poprvé; jako první Hellén z Asie)

12 SE

 

Hégémachos

a. u. c. 454

M. Valerius Maximus Corvus V. a Q. Appuleius Pansa

************************************************************

Athéňané uzavřeli spojenectví s Aitóly proti Kassandrovi. Athénský stratégos Olympiodóros osvobodil fóckou Elateiu od Kassandrova obléhání.

Pravděpodobně t. r. zemřel ve Spartě král Eudamidás I., mladší syn Archidáma III. (kraloval od roku 331). Novým králem se stal další Eurypontovec, jeho syn Archidámos IV. (vládl do asi roku 275).

 

Amástris, která se rozešla s králem Lýsimachem (byli spolu jen rok, viz tam a zde níže), se vrátila ze Sard do Hérákleie. Zřejmě t. r. založila po sobě pojmenované město Amástris, když kolonisovala a přejmenovala starý Sésamos ležící v Paflagonii na hranicích s Bíthýnií. Později předala přímou vládu nad Héráklejí v Pontu svému nejstaršímu synovi Klearchovi II., jemuž byla poručnicí (vládl do roku 298; srov. rok 305).

Ptolemaios I. se spojil s Lýsimachem proti Seleukovi. Byla to hektická doba, dělení Alexandrova dědictví pokračovalo. Důvodem rozpadu koalice byly rozepře o jižní, větší část Syrie, o Koilé (viz předešlý rok) - severní, menší část země se brzy začala nazývat Seleukis, protože se stala jádrem říše Seleukovců. Ujednání byla potvrzena dynastickými svatbami: Agathoklés, nejstarší syn Lýsimachův s Níkaiou (o jejích dětech viz rok 302), se oženil s Lýsandrou (I.), dcerou Ptolemaia I. s Eurydikou (o ní viz rok 316). • Ptolemaios I. měl buď dvě dcery jménem Lýsandrá, nebo byla tato Lýsandrá vydána za Agathoklea jen do roku 294 (viz tam), kdy si vzala makedonského krále Alexandra V. a rok na to ovdověla. Agathokleův otec, král Lýsimachos (c. 60), čerstvě rozvedený s Amástridou, se oženil s dcerou Ptolemaia I. a Bereníky I. Arsinoé II. (16). Dívka se stala matkou Ptolemaia (asi III. Makedonského a I. Telmésského), Lýsimacha a Filippa, viz o nich rok 281. Arsinoé usilovala o nástupnictví svých dětí v říši a brojila proti Agathokleovi mladšímu, viz rok 283. 

  

Na západě pravděpodobně t. r. vedl král Agathoklés v Itálii válku s Bruttiy a Lúkány, jak se uvázal symmachií s Tarentskými, viz rok 303. Byl to jeho návrat na jih Itálie, kde zahajoval svou válečnou karieru, po dvaceti letech, viz rok 319. O průběhu tažení a době informováni nejsme. Viz dále rok 299.

 

Zhruba v letech 300 až 230 byla opět přeložena residence říše Kúš z Meroé do Napat, event. zde sídlila vedlejší linie panovnického rodu. Srov. rok 340. Králové Kúš nebyli nyní pohřbíváni v Napatách. V Meroé se stavějí pyramidy. Pro Kúš se v této době objevilo staronové nebezpečí, a to z Egypta v podobě silných Ptolemaiovců. Posledním panovníkem, který byl pohřben v Napatách, byl král Nistasen/Nastesen (mohl vládnout v letech 328 až 308).

 

Kolem roku 300 připluli z východu na Madagaskar předkové dnešních Malajců a Indonésanů. • Původními obyvateli ostrova byli Sanové (tzv. Bušmeni-Křováci). Mezi 1600 - 1100 migrovali na Madagaskar alpičtí lovci z kmene Vazimba, kteří se s původním negroidním obyvatelstvem smísili. Vazimbové přišli ze západní Sumatry a jejich tamními přímými potomky jsou Sihanakové na severu ostrova (příchod protomalajských Vazimbů bývá kladen i do 10. - 6. st., vrchol další protomalajské migrační vlny, tentokrát z jižní Sumatry a ze západní Jávy, bývá kladen do 2. st.). V letech 900 n. l. - 1300 n. l. přicházeli Arabové a později Evropané. Původ madagaskarského obyvatelstva však není zcela objasněný.

 

V Athénách v Malovaném sloupořadí/stoá poikilé začal přednášet své filosofické poučky Foiníčan Zénón z Kitia: začátek stoicismu.

Kolem roku 300 působil babylónský astronom Kidinnu ze Sipparu/řec. Kidénás, který zdokonalil matematické metody určování polohy nebeských těles po Nabû-rimannim, prvním babylónském astronomovi, kterého známe jménem (zač. 5. st., řec. Nabúrianos).

V téže době byl v Číně sepsán Tao-te ťing.

Kolem roku 300 zemřel Stilpón z Megar, scholarchos megariků po Eubúlovi (narozen kolem roku 380). V téže době zemřel peripatetik Fainiás z Eresu (narozen kolem roku 370), historik a autor první známé systematické Botaniky.

V téže době se narodil Theokritos ze Syrákús, básník na dvoře Hieróna II. a Ptolemaia II. a na Kóu (zemřel kolem roku 260).

Kolem roku 300 působili:

- Eufranór ze Seleukeie, žák Tímóna Skeptika, učitel Eubúla z Alexandreie,

- Asklépiadés ze Samu, alexandrijský lyrik a epigrammatik,

- Nossis z Loker, epigrammatička,

- Anyté z Tegeje, básnířka,

- Alexínos z Élidy, žák Eubúlida z Mílétu; žil osaměle v Olympii,

- Eufrátos z Olynthu, další žák Eubúlida Mílétského, učitel krále Antigona II.,

- Marsyás z Pelly, nevlastní bratr krále Antigona I. a syntrofos Alexandrův, historik, autor ztracených deseti knih Makedonik/dějin Makedonie po Alexandra Velikého,

- Praxagorás z Kóu, jeden z nejslavnějších lékařů a theoretiků, učitel Hérofilův; jako vůbec první psal o nádorech a

- Theón ze Samu, malíř, který vynikl prostorovým ztvárňováním obrazů.

 

Na přelomu čtvrtého a třetího století žili a působili:

Aristobúlos z Kassandreie, historický spisovatel, účastník Alexandrova tažení,

Krantór ze Sol, filosof staré Akadémie, žák Xenokratův a Polemónův (zemřel ale ještě před Polemónem a Kratétem),

Érinná z Télu, básnířka,

Kratés z Thríe v Athénách, žák a nástupce Polemónův, scholarchos Akadémie,

Stratón, básník nové komédie,

Fanoklés, básník,

Hermésianax z Kolofónu, elegik a učenec,

Kleitarchos z Athén, alexandrijský historik, vzor pro Diodóra,

Eudámos z Rhodu, žák Aristotelův, po jehož smrti a volbě Theofrasta scholarchem peripatu odešel zpět na Rhodos,

Machón z Korinthu či Sikyónu, básník nové komédie, který žil a zemřel v Alexandrii, učitel Aristofana z Býzantia,

Manethón, zvaný podle místa narození Sebennytés, egyptský historik u Ptolemaia II., kněz kozlího kultu v Mendés, který též působil při zavádění kultu Sarápida,

Mnásalkés ze Sikyónu, elegik a epigrammatik,

Menedémos z Eretrie, žák Platónův a Faidónův, filosof a politik, přítel Démétria I. a Antigona II.,

Neoptolemos z Paria, učenec a básník zvaný Glossografos,

Sópatros z Pafu, autor komédií.

V první polovině třetího století žili:

Menippos z Gadar, kynik a básník, původem foinícký otrok, který se lichvou dostal k majetku: když ale o něj přišel, vzal si život. Mimo lichvářství byl žákem Métrokleovým,

Hégésiás z Magnésie, historik a řečník, zakladatel tzv. asijského stylu v řečnictví,

Leónidás z Tarentu, epigrammatik,

Eukleidás n. Eukleidés z Kýrény (?), možná z Athén, o životě není nic známo slavný matematik a zeměměřič, který působil v Alexandrii (Stoicheia, Elementa, Principy; vedle křesťanské bible jsou prý jeho základy mathematiky a geometrie druhým nejvydávanějším titulem všech dob).

 

Kolem roku 300 začalo jihozápadní stěhování Germánů a Keltové byli zatlačeni zhruba na linii pozdějšího „limes Romanus“. Belgové se v této době objevují v gallském prostoru (srov. rok 250).

 

Římské boje proti Umbrům a Aequům. S těmito to byly vůbec poslední, které nám historie zachovala: Aequové byli jako národ Římany vyhlazeni (srov. rok 304)V Římě byl zvýšen počet augurů ze čtyř na devět a počet pontifiků ze čtyř na osm. I tyto náboženské úřady se staly přístupné pro plebeje, a to podle zákona tribunů lidu Q. a Cn. Ogulniů, lex Ogulnia (srov. rok 255).

Z téhož roku pochází novelisace zákona o možnosti občana odvolat se k lidovému sněmu/lex Valeria de provocatione (srov. rok 509 a 449). Ochranu plebejů před zvůlí úředníků později završila trojice zákonů porciovských, viz rok 199. • Prvního holiče-bradýře přivezl do Říma ze Sicílie P. Titinius Menas (denně se ale prý začal z Římanů holit až o mnoho desetiletí později P. Cornelius Scipio Africanus).

 

V Mesoamerice kolem roku 300 začátky kultury Diquís na jihu tichomořského pobřeží Kostariky. Vrcholila v letech 700 až po 1500 n. l., zahubena byla španělskou invasí.