309-308

309.

Ol. 117, 4

3 SE

 

Démétrios z Faléru

a. u. c. 445

L. Papirius Cursos dict. II., C. Iunius Bubulcus Brutus mag. equit. II.

rok bez konsulů (další ve výjimečné řadě viz roky 333, 324 a 301)

Rok 9 Antigona

************************************************************

Polyperchón, který žil od roku 315 v Korinthu a byl již pokročilého věku (c. 70 n. 80), dostal hrůzný nápad zamíchat se do diadošských her a přibrat k tomu Héráklea, mladého syna Alexandra Velikého s Barsinou. Na začátku roku k sobě oba povolal z Pergama a vypravil se s nimi s vojenským oddílem do Aitólie ke svým spojencům a odtud přes Épeiros do Makedonie. V Tymfaji, Polyperchontově rodném kraji, však nedošlo s Kassandrem k boji, nýbrž k dohodě:

1. Polyperchón si může ponechat v Makedonii ty posádky, které tu zrovna má (asi právě jen v Tymfaji),

2. Kassandros ho uznal za stratéga Peloponnésu (byl jím nominálně do roku 303),

3. Polyperchón dostal neurčený podíl na Kassandrově vládě a

4. Polyperchón musí odstranit Héráklea.

Někdy v polovině roku (?) dal proto Polyperchón zavraždit Héráklea, který byl tehdy čtrnáct nebo sedmnáct let stár, a pak i milenku Alexandra Velikého Barsinu (c. 50; o osudu jejích tří dcer a syna ze dvou předcházejících manželství nevíme nic). Oproti zvyklostem nebyli pohřbeni žehem, ale zahrabáni do země, prý pro utajení vražd, jak zněl výklad činu.

Tím vymřel argejský rod makedonských králů i ve vedlejší linii (srov. rok 310), symbolicky se jménem svého prapředka Héráklea (srov podobný osud Říma s Romulem). Jakmile v Tymfaji Polyperchón splnil své smluvní závazky, obrátil se na jih. Boiótové ho však s mužstvem nepustili přes své území a tak musel přezimovat v Lokridě. Polyperchón zůstal Kassandrovi věrný, viz roky 306 a 303, kdy o něm poslední zmínka v historii - a rovněž o jeho zhovadilosti. 

 

V Athénách podle censu Démétria Falérského žilo 21 tisíc občanů s rodinami, deset tisíc usazených cizinců a čtyři sta tisíc otroků, srov. v indexu s. v. otroci.

 

V Lakedaimonu zemřel po dlouhé vládě šedesáti roků a deseti měsíců král Kleomenés II. (od roku 370), syn Kleombrota II., bratr krále Agésipolida II., otec Akrotata a Kleónyma. Novým králem se nestal Kleónymos (Akrotatos byl již zřejmě mrtev, srov. rok 314), ale Akrotatův syn Areus či Aréios I. (vládl rovněž dlouho 44 let do roku asi 265). Ágidovec Areus I. byl prvním lakedaimonským králem, který ve Spartě razil mince se svým jménem (tetradrachmy alexandrovského typu s hlavou Hérákleovou a na rubu se sedícím Diem), mimo to jako „správný hellénistický vladař“ používal diadéma. O jeho eurypóntovském spolukráli Eudámidovi I. a jeho synovi Archidámovi IV. není v historiích v podstatě zmínky, viz k tomu dále rok 300. 

Třebaže slabá Sparta byla v této době víceméně již jen náborovým střediskem výborných žoldnéřů, podle novozákonní/apokryfní tradice navázal Areus přátelství s veleknězem Židů Oniou (viz zde níže). Sparťan se ho dopisem prý ptal, co je pravdy na tom, že Židé a Lakedaimonští pocházejí z Abraháma. Je-li to tak, pak jsou oba národové bratři a nabídl Oniovi spojenectví. Doručitelem listu opatřeného pečetí s orlem držícím v drápech hada byl jistý Démotelés. 

Pravděpodobně nejpozději v polovině druhého století v Lakedaimonu existovala židovská osada, obec (o diaspoře viz rok 320 a srov. rok 168). O dalších spartsko-židovských kontaktech viz rok 144. Jak přesně souviselo jméno rabínské rodiny Ben Laqonia ze druhého století n. l. se Spartou, jasné není. • Obraz letícího orla s hadem v pařátech se poprvé v Evropě objevil ve dvanáctém zpěvu Íliady, kde se plaz osvobozuje uštknutím opeřeného dravce, srov. roku 29 s obrazem neznámého Filochara z Iuliovy curie (sedící orel s hadem v zobáku v mexickém znaku není antický, ale aztécký).   

 

Lýsimachos založil na Thráckém Chersonésu jako sídelní město své říše Lýsimacheiu na místě Antigoneie, kterou zde postavil v době svého zimování v roce 313/312 Antigonos na místě staré athénské obce Agorá/Agoraion teichos alias Chersonésos. Lýsimachos do ní na plochu nejméně tří set hektarů (výměra hradeb dosud nezjištěna) usídlil hellénské obyvatelstvo z celé oblasti, mimo jiné z Kardie, srov. rok 346 a viz o původu města roku 560.

Lýsimacheia byla zničena zemětřesením roku 287, obnovena Seleukovci a definitivně vyvrácena roku 144 (viz tam a v indexu s. v.). Podle jiné tradice byla založena již roku 311.

 

Ptolemaios vyslal začátkem roku do Kilikie z Egypta flotilu, které velel Leónidás, a ten zemi s výsadkem obsadil. Proti Leónidovi poslal Antigonos do Kilikie svého syna Démétria; Antigonův nejmladší syn Filippos odešel válčit proti Foiníkovi do helléspontské Frygie (viz předešlý rok). Démétrios Leónidu porazil a získal otci Kilikii zpět.

Pak vyjednával Antigonos s vládcem kyperského Pafu Níkoklem o jeho odpadnutí od symmachie s Ptolemaiem. Ptolemaios se o tom dozvěděl a poslal do Pafu své důstojníky Argaia s Kallikratem a byl z toho masakr nevídaný: Níkoklés spáchal raději sebevraždu s celou rodinou a s rodinami svých sourozenců (v Pafu vládl od roku 323). Klíčovou roli v masové sebevraždě královského rodu sehrála Níkokleova manželka Axiothea, která k zavraždění všech dětí a sebevraždám všech v ženské části paláce přemlouvala; sama se probodla nakonec a všechna těla spolkl požár, který ženy zapálily. 

Pafos zůstal nadále až do roku 58 ptolemaiovský. • Níkoklés byl posledním v řadě domácích dynastů. Jako všichni kyperští vládci i on užíval královského titulu a zdá se, že se choval spíše despoticky než osvíceně. Traduje se o něm, že donutil vypít jed vyhlášeného kitharóda a theoretika hudby Stratoníka z Athén za to, že si udělal legraci z jeho synů. Stratoníkos byl přitom znám svým vtípky a přímočarými odpověďmi a pozvání do Pafu se mu stalo osudným.   

Čtvrtá válka diadochů trvající od roku 315 a přerušená mírem roku 311 se znovu rozhořela i na západěPo zavraždění Héráklea a Barsiny a po obnovení války v Kilikii odplul Ptolemaios z Egypta s loďstvem do Anatolie. V Lykii dobyl Fasélidu, Xanthos a Kaunos. V obléhání Halikarnássu neuspěl, když ho odtamtud vypudil Démétrios (I.). O lykijské a kárské zisky Ptolemaios pravděpodobně přišel v důsledku kyperské katastrofy, viz rok 306, o obnovení jeho moci zde viz rok 295. 

Odtud se přeplavil na Kós, kde se setkal s Antigonovým synovcem a svým jmenovcem Ptolemaiem, který se právě vracel z Hellady k Antigonovi, zřejmě opět nespokojený se svým údělem, viz rok předešlý: Ptolemaios, satrapa v Egyptě, dal Antigonova synovce Ptolemaia zavraždit. Na Kóu Ptolemaios i přezimoval, jeho flotila kotvila v Myndu.

 

T. r. nebo někdy před rokem 305 získal Ptolemaios v Kárii spojence v Iasu, jak dokládá zachovaný text trojstranné dohody na stéle. Ptolemaios neužíval tehdy ještě královského titulu a zřejmě po krátkém obléhání se domluvil s antigonovskou posádkou, které veleli Machaón, Hierón a Sópolis, že se souhlasem Iasských mohou svobodně z pevnosti odejít, nebo se ve městě usadit jako cizinci. Za to Ptolemaios uznal Iasos "svobodným, autonomním, bez posádky a bez tributu/eleutheron, autonomon, afrúréton kai aforologeton" a Iasští slíbili, že na věky věků zůstanou jeho spojenci (srov. vývoj po roce 306). 

Této zimy se zde mohl narodit jeho syn, další Ptolemaios (II., zemřel roku 246). • Matkou mu byla Bereníké I., vdova po Filippovi, synovi Amynty, která patřila původně k doprovodu Eurydiky, Antipatrovy dcery, kterou Ptolemaios zapudil snad již roku 317, anebo až nyní, krátce před tímto rokem (srov. též roky 299 nebo 287/286, kdy mohla teprve opustit Egypt). Teprve nyní se mohla konat svatba s Bereníkou I., která později palácovými intrikami rovněž odstavila legitimního nástupce Ptolemaia Sótéra, Ptolemaia Kerauna, ve prospěch vlastního syna, Ptolemaia Filadelfa.

Osud Filippovy výpravy proti Foiníkovi neznáme. Frygie na Helléspontu sice Foiníkovi zůstala, ale ten stál znovu na Antigonově straně (viz dále roky 306 a 302).

V Babylónii pokračovaly od začátku roku boje antigonovců se seleukovci. Rozsáhlá plenění antigonovských vojáků v kraji, začátkem března vyrabovali Kutu, nicméně jedinou babylónskou pevnost drženou Seleukovou posádkou, se jim dobýt nepodařilo: s obléháním bylo započato zřejmě 8. nisannu/18. dubna (může to ale být také datum začátku vpádu).

Antigonos jmenoval svého stratéga Archeláa/bab. Ariskilamu satrapou Akkadu, tedy Babylónie, srov. o něm rok 311. 10. srpna/25. abu 8. roku Alexandra ml. vybojoval Archeláos bitvu s oddíly Seleukovými, jak je známo z fragmentárního chronografického záznamu, ale více o ní nevíme nic (přinesla rozhodnutí v "babylónské" válce?; viz rok následující). 

Sám Antigonos prodléval v této době pravděpodobně stále ve své severozápadní Syrii, kterou si oblíbil a kterou jistě plánoval za jádro své budoucí říše.

V téže době nebo spíše později, viz rok 246, se v Jerúsalému/řec. v Hierosolymách n. v Ierúsalém (neskl.) stal správcem daní a jejich výběrčím jistý Ióséf či řec. Ióséppos, syn Tobiův. Jeho potomci, Tobiadi, Tobiovci, byli bohatí, prohellénští a proptolemajovští exponenti v Iúdaji. Velekněz Oniás I., syn Iadduův (srov. rok 333 a 320), který byl protiptolemaiovský, musel z Jerúsaléma uprchnout. Úřad velekněze (devatý v pořadí) pak zastával jeho syn Simón I. zvaný Spravedlivý (zemřel roku 289, srov. rok 168).

 

V Kimmerském Bosporu oblehl archón Satyros II. Euméla, ale během obléhání byl zraněn a ráně podlehl (vládl od roku 310 devět měsíců). Meniskos, velitel žoldnéřů, převezl jeho tělo do Pantikapaia, kde převzal (?) vládu Satyrův bratr Prytanis I. Vládl však jen čtyři měsíce. Asi v zimě téhož roku byl Prytanis I. Eumélem poražen, vzdal se dalšího boje a na útěku byl zabit.

Eumélos, nový vládce do roku 304, dal nejprve vyvraždit celé své příbuzenstvo. Sloužícím se podařilo unést pouze malého syna Satyra II. Pairisada a ukrýt ho u skythského krále Agara.

 

V Africe na začátku roku obsadil Agathoklés město Tynés/Tunés, padly Adrýméty/lat. Hadrumetum, obsadil Thapsos. Ailymás, jeden z libyjských dynastů, který se loni přidal na jeho stranu, zradil, když Kartháginci oblehli hellénský tábor před Tynétem a div že ho nedobyli. Agathoklés, který byl na výpravě podél pobřeží, se vrátil, porazil nejprve Karthágince posílené o vojáky ze Sicílie, jichž dva tisíce padlo, pak Libyjce, jejichž proradný vládce padl, popř. byl dopaden a popraven.

V téže době na Sicílii obléhal Hamilkar (II.) s vůdcem syrákúských oligarchů-exulantů hladovějící Syrákúsy, nyní opět též z pevniny s pomocí Deinokratových exulantů. Při jednom z nočních pokusů o dobytí části města byli obleženými Púnové zaskočeni, pobiti, Hamilkar jat a ve městě popraven. Jeho hlavu Antandros poslal bratrovi do Afriky. Kartháginci ovládající dosud okolní města se nadále omezili jen na blokádu přístavu.

Po Hamilkarově smrti anedobré situaci Púnů doma v Africe vyzval akragantský zvolený stratégos Xenodikos hellénská města k boji za svobodu (sic?!) proti Agathokleovi, Deinokratovi, vůdci syrákúských exulantů a Karthágincům, zkrátka proti všem.

Nočním přepaden a zradou někoho z domácích se zmocnil Gely, kde stále byla syrákúská posádka, Gelští se nadšeně k nápadu přidali, po nich Hennští a po boji s Agathokleovou posádkou Herbésští. Syrákúští žoldnéři obsadili pevnou Echetlu, vyrabovali Leontíny a Kamarinu, ale na pomoc jim přitáhl Xenodikos a žoldnéře zahnal.

Kartháginci leželi stále s flotilou před syrákúským přístavem a několik hellénských triér, které unikly, aby doprovodily očekávané zásobovací lodi, porazili před Megarami. Nicméně boje na Sicílii na souši vedli mezi sebou nyní v podstatě pouze Helléni.

V Agathokleově táboře v Africe v silně opilé hádce Lykiskos, jeden ze stratégů, předhazoval Archagathovi, Agathokleovu synovi, důvěrný vztah vůči své nevlastní matce Alkii. Archagathos ho v noci probodl kopím, které uzmul jednomu ze strážných. Ráno vypukla vzpoura spuštěná přáteli stratéga domáhajících se popravy vraha nebo místo něho přímo jeho otce. Rebelové zvolili své stratégy, zmocnili se Tynétu a Agathoklea obklopili strážemi.

Agathoklés v prostém oděvu k mužstvu promluvil, řekl, že klidně zemře, pokládají-li to za správné a tasil meč, aby se probodl. Křikem ho zastavili a oděli zpět do velitelského pláště. Dal troubit do útoku a zaskočil Karthágince, kteří již s rebely vyjednávali o předání vojska. Bylo po vzpouře a k Púnům přeběhlo pouze dvě stě vojáků, vůdců rebelie.

Vypravil se pak do vnitrozemí a snad někde na Bagradu na území numidských Zúfónů Agathoklés Púny porazil. Během bitvy se z boje stáhli Numidové z obou vojsk a vyčkávali: poněvadž hellénské ležení s trénem bylo daleko od místa bitvy, rozjeli se Berbeři tím směrem a snadno se ho zmocnili; kořist z vyhrané bitvy prý vojákům ztráty nahradila. Po bitvě vyslal Agathoklés do Kýrény Syrákúsana Orthóna, aby sjednal symmachii s Ofellou, účastníkem Alexandrovy anabase. Nabídl mu, že s jeho pomocí dobude "Libyi", Agathokleovi že postačí Sicílie bez Kartháginců. 

 

Další boje Římanů v Samniu a v Etrurii byly vedeny úspěšně: v (první) bitvě na Vadimonském jezeru rozdrtil diktátor L. Papirius etruskou koalici posílenou Umbry; srov. rok 283, kde na stejném místě a v podstatě se stejnými nepřáteli svedena druhá bitva. Místo diktátorovy vítězné bitvy se Samnity není známo. Konsulár Q. Fabius porazil u Perusie Etrusky a město, které porušilo podmínky spojenectví s Římem z roku předešlého, Římanům otevřelo brány. V Perusii se usadila římská posádka. L. Papirius držel triumf nad Samnity o ídách 15. října, Q. Fabius nad Etrusky 13. listopadu.  

 

************************************************************

308.

Ol. 118, 1

Andromenés z Korinthu (poprvé)

4 SE

 

Kairimos či Charínos I.

a. u. c. 446

P. Decius Mus II. a Q. Fabius Maximus Rullianus III.

Rok 10 Antigona

************************************************************

Zjara se vypravil z Myndu (viz rok předešlý) přes Andros po moři do Hellady Ptolemaios, satrapa egyptský. Pro oslnění hellénských států se po vzoru ostatních diadochů rovněž vybavil hesly o přinášené svobodě. Cestou „obnovil“, tzn. přeorientoval, spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, založené v roce 315 Antigonem (viz tam a dále roku 286). Někdy v této době nebo později za vlády Ptolemaiovy byl nésiarchem, dosazeným guvernérem koina Bakchón/Bachchón, jehož podřízeného Zénóna, viz o něm roku 295 a 287, poctili na Iu z vděku za to, že jim vrátil uprchlé otroky, kteří využili příležitosti a dostali se na plavidla Nésiótů. Nauarchovi se dostalo pohoštění a padesáti drachem, srov. u roku 287. Nástupce (?) Bakchónovým v nésiarchátu se podle všeho jmenoval Apollodóros z Kýziku a jeho, asi po 268, Hermiás.

O dva roky později, po bitvě u kyperské Salamíny, Nésióté ustavili oslavné hry antigoneie a démétreie se střídavým dvouletým cyklem. V té souvislosti podle zachovaného textu usnesení na stéle Samští poctili občanstvím věhlasného tragického herce Póla z Aigíny, syna Sósigenova, za to, že souhlasil s nižší gáží za svá vystoupení během her, než na jakou byl zvyklý (srov. rok 322 a viz v indexu s. v. herci), poněvadž sami by se na něho asi složit nedokázali: tak mu "doplatili" poctami a občanstvím s právem neplatit daně.   

Ptolemaios připlul na Isthmos, kde se na jaře či v létě zúčastnil tradičních her isthmií. Pak obsadil Megary, Korinthos a Sikyón, kde vládla Kratésipolis, která se po odchodu do Makedonie svého extchána Polyperchonta (viz předešlý rok) zmocnila rovněž Korinthu s Akrokorinthem (v Sikyónu vládla od roku 314; jakou disponovala vojenskou silou, nemáme představ, ale vojáci jí zjevně byli oddáni)Protože Peloponnésané nedodrželi své sliby o podpoře, stanovil Ptolemaios Leónidu stratégem těchto měst a s Kassandrem, proti němuž vlastně a Polyperchontovi bylo celé tažení namířeno, uzavřel mír. Dohodli se na statu quo a Ptolemaios vrátil Kassandrovi Megary a Euboju, kterou jeho lidé obsadili krátce předtím.

Kratésipolis ale uzavřela spojenectví s Ptolemaiem, poněvadž měla strach z Polyperchonta, který zřejmě zůstával ve své části Makedonie (?; srov. rok 310) a jako snad osmdesátník stále na Kassandrově straně akční, viz roky 306 a 303. Lstí předala Ptolemaiovi též Akrokorinthos, ačkoli se jeho posádce po jeho křídla nechtělo. Za jakých podmínek Kratésopolis své panství opustila, nevíme, usadila se v Patrách, viz rok následující. Ptolemaiovo "egyptské" panství na Peloponnésu trvalo do roku 303, viz tam.  

V této době zasáhla do světové politiky středomořské tolikrát opomíjená a zapomenutá Kleopatrá (snad 47), jediná vlastní sestra Alexandra Velikého, která již od roku 322 žila jako vdova v Sardách (a v této době snad byla vedle Kassandrovy manželky Thessaloníky posledním žijícím příslušníkem argejského rodu). Kleopatrá k sobě povolala Ptolemaia a nabídla mu svou ruku. • Její vdavky byly vždy velmi smutné thema: námluvy s Leonnatem ukončila jeho smrt roku 322, stejně tak s Perdikkou roku 321, roku 317 odmítl její ruku Kassandros, vzápětí Lýsimachos a někdy před rokem 309, snad roku 313/312 dokonce Antigonos.

Nyní se ale Antigonovi (c. 74) zdála Kleopatřina nabídka Ptolemaiovi (táhlo mu na šedesát) velmi nebezpečná a tak dal Alexandrovu sestru v Sardách zavraždit jejími vlastními služkami; aby na něho nepadlo podezření, tak se to tehdy tradovalo, vražedkyně pak popravil.

Na Euboji se Chalkis a Eretria připojily k boiótskému spolku, kde setrvaly do roku 304. Pravděpodobně t. r. se zbavily, resp. byly zbaveny, makedonských posádek. Podle zachovaného nápisu odešli vojáci z Eretrie v době konání procesí za dionýsií, ale chybějící datace připouští úvahy, že se tak stalo už roku 313, srov. tam, nebo až roku 196sq., srov. tam.   

 

Na asijské frontě se završila válka v Babylónii. Bojů se pravděpodobně zúčastnili Antigonos i Seleukos osobně. Trvaly nepřetržitě od roku 312 a zemi zbídačily/válka "babylónská". V této době byly ukončeny příměřím nebo dokonce mírovou dohodou, podle níž se Seleukos zřejmě stal stratégem horních satrapií se jmenováním od Antigona (?; nedoložitelný úsudek). Antigonovci se totiž táhli z Babylónie, kterou Seleukos a jeho lidé udrželi (viz ovšem rok 302). Babylón byl zcela zničen válkou, v zemi vypukl hladomor a obyvatelstvo z velkoměsta odcházelo na venkov (srov. rok 274).

Po uzavření příměří n. míru s Antigonem se Seleukos vypravil na svou anabasi, na tažení do horních satrapií a do snad až do Indie, která trvala do roku 302. Antigonos pak opět pobýval v severní Syrii, kde se soustavně zabýval (?) výstavbou svého sídelního města Antigoneie na Orontu, viz rok 318, a zřejmě i dalších měst v oblasti, která se později po konečném vítězi asijských diadošských válek nazývala Seleukis a dělila se v Seleukově říši na čtyři satrapie.

Proud kolonistů z válkou sužované mateřské Hellady a odjinud musel být v této a pozdější době relativně dosti silný. Antigoneia, jejíž obvod měl sedmdesát stadií/c. třináct kilometrů byla Seleukem I. zrušena, použita jako stavební materiál pro nové nedaleké město pojmenované po jeho otci na Antiochii na Orontu, viz dále rok 301, kam stávající a nové kolonisty uvedl. V této oblasti již za Antigona muselo vzniknout několik makedonských či hellénských klérúchií, které později Seleukos zvětšil, ačkoli se v tradici, ovšemže seleukovské, nazývá oikistem. V pozdější Seleukidě byly největšími městy, souhrnně označovanými jako Tetrapolis, Antiocheia hé epi Dafné, Seleukeia hé en Píeriá, Apameia tés Syriás a Láodikeia hé paralos/lat. ad mare (o kolonisaci srov. roky 316, 301, 291 a 282).

 

Ofellás z Pelly (c. 45), vládce v Kýréně od roku 312, uzavřel někdy v zimě roku 309/308 spojenectví s Agathokleem pro válku proti Karthágu, viz rok předešlý. Na začátku téhož roku se oženil s Eurydikou (rukopisné: Euthydiké), Athéňankou slavného roku: otec Miltiadés byl potomkem vítěze od Marathónu a svým vlivem nalákal na Ofellovu expedici mnoho rodin z celé Hellady, kteří se chtěli jako kolonisté usadit v úrodných částech karthaginské říše. Z Kýrény se vydalo deset tisíc pěších vojáků a nejméně stejné množství civilistů doprovázených rodinami.

Za dva měsíce trudné cesty podél libyjského pobřeží dorazili do ležení Agathokleova, místo neznáme. Ofellás se však se Syrákúsanem nepohodl, nevíme proč. O Agathokleovi nenakloněný zdroj dokonce tvrdí, že celá akce byla jeho úskokem a že po nějaké době společného tažení proti Púnům mu Syrákúsan lstivě odlákal vojáky a oslabený Ofellás v boji obou armád někdy v říjnu až listopadu padl n. byl zavražděn.

Důvody Agathokleovy zrady neznáme, ale možnost přímého ujednání s Ptolemaiem, aby se vládce na Nilu dostal opět ke Kýréně, není nelogická, viz zde níže. Kolonisty, kteří Ofellu následovali, posadil Agathoklés na lodi a poslal po zimním moři na Sicílii. V bouři jich však mnoho zahynulo, někteří dorazili do Syrákús a už o nich neuslyšíme. 

V Karthágu se v době rozbrojů mezi Hellény a po neúspěších v poli pokusil dostat k moci Bomilkar. Během převratu zahynulo hodně měšťanů, ale puč provedený jeho vojáky byl rychle potlačen. Vojáky Kartháginci omilostnili, Bomilkar, o němž kolovalo, že se snažil sblížit s Agathokleem, byl ve městě přibit na kříž.

V Kýréně byla po Ofellově smrti vojenskou výpravou obnovena Ptolemaiova moc. Stratégem, tj. vicekrálem, jmenoval Ptolemaios svého nevlastního syna Magu (vládl až do roku 258; znovuobsazení Kýrény ptolemaiovci lze datovat i do doby kolem roku 300). Magás byl synem Filippovým, syna Amynty a Bereníky (I.), která už ovládla manželův dvůr (viz předcházející rok). Jeho sourozenci byli sestry Theoxená a Antigoné. Theoxenu si roku 304 vzal Agathoklés (srov. souvislost se smrtí Ofellovou zde výše), Antigoné se provdala roku 296 za épeirského Pyrrha.

Buď t. r. nebo již roku 322, srov. tam, určil Ptolemaios Kýrénským novou ústavu. Občanství vymezoval majetkový census a v zásadních rozhodnutích Ptolemaiovo slovo (ještě se na zachovaném nápisu netituloval jako král); více o ústavě viz s. v. Kýréné.  

 

Římané uzavřeli kratší příměří se Samnity. Po jejich boku tehdy poprvé proti Římanům válčili Marsové. Konsul P. Decius táhl vítězně etruským venkovem, Tarquinie mu poskytly menáž pro armádu a žádali čtyřicetileté příměří. Když mobilisovali Umbrové, povolal senát ze Samnia druhé z konsulů Q. Fabia, aby se obrátil proti novému nebezpečí. Umbrové se shromažďovali u Mevanie a zde bylo jejich vojsko lehce přemoženo. Nejbližší z Umbrů k Latiu Ocriculští se tehdy stali římskými spojenci.  

 

V Číně vedl král Wu-wang ze státu Čchin úspěšný boj se státem Chan. Téhož roku se začal král státu Čao/Zhao Wu-ling odívat do oděvu severních kočovníků a reorganisoval svou armádu podle hunského/tatarského (?) vzoru, vojáci se učili jízdnímu umění nomádů a střelbě s koně (Wu-ling vládl v letech 329 až 299).