319-310

319.

Ol. 115, 2

 

Apollódoros III.

a. u. c. 435

L. Papirius Cursor III. a Q. Aulius nebo Aemilius Cerretanus (srov. rok 323)

Rok 5. Filippa III.

************************************************************

V Makedonii mohl být v zimě na začátku roku popraven Démadés se svým synem (viz ovšem předešlý rok a rok 321; Démadés se narodil kolem roku 380).

Nemocný Antipatros jmenoval svým nástupcem v poručnickém úřadu a vrchním velitelem makedonské armády v Evropě Polyperchonta (c. 75), syna Simmiova z Tymfaie/epimelétés autokratór tón basileón kai stratégos tés Európés a obnovil úřad říšského chíliarcha, tedy Polyperchontova zástupce, jímž jmenoval svého sebevědomého syna Kassandra (c. 30). Praktický význam tohoto druhé kroku byl čistě formální.

Antipatros, vojevůdce Filippův a Alexandrův (c. 78-80), zemřel v Pelle v zimě nebo zjara roku 319 na horečky, které přišly po ztroskotání lodi snad už v prosinci roku 321 při přepravě vojska z Asie do Evropy (?). Tím byla ukončena druhá válka diadochů (trvala od roku 321), aniž by přinesla jakékoli rozhodnutí.

Hned po Antipatrově smrti propukly v Makedonii spory mezi Polyperchontem, dalším osvědčeným vojevodou Filippa II., který byl straníkem jednotné monarchie se silným královským dvorem jako centrem, a Kassandrem, který byl na rozdíl od otce vždy autonomista.

Posádku v Múnichiu převzal od Menylla Kassandrův přítel Níkánór.

 

Na asijské frontě od začátku roku pokračovaly boje „mocných“ s „královskými“ v Anatolii. Alketás, Attalos a další válčili v Pisidii a v Pamfýlii. Po neočekávaném protiútoku Antigonově byla obsazena Krétopolis v Pisidii. Antigonos porazil pěchotu „královských“, vojsko protivníka se mu vzdalo a Attalos, Dokimos, Polemón se s dalšími ocitli v jeho zajetí. Alketás unikl s jízdou do Termessu a antigonovci začali město obléhat. Měšťané začali vyjednávat s Antigonem: v bezvýchodné situaci si vzal Alketás, bratr Perdikkův, život.

Antigonos se pak vypravil do Frygie, do své satrapie (kterou spravoval již od roku 333, vzácně dlouhý to úřad pro diadocha). U Krétopole dostal zprávu od Aristodéma z Mílétu, že v Makedonii zemřel epimelétés autokratór Antipatros a že Polyperchón je jeho nástupcem. V téže době se k Antigonovi přidala i flotila Attalova.

Hned na to nabídl Antigonos obleženému Eumenovi pocty a satrapii; poslem při vyjednávání byl Hierónymos z Kardie, Eumenův rodák. Antigonos zrovna pobýval v Kelainách, když se Eumenovi podařilo z obležených Nór uniknout.

Na jaře se uzavřel satrapa Malé Frygie Arrhabaios z nejistoty před Antigonem ve svých městech. Arrhabaios mimo jiné podporoval samovládce Kýziku Tímoláa, jednoho z Platónových žáků. Obléhání Kýziku bylo s pomocí Býzantských odraženo. Antigonos se vypravil proti Arrhabaiovi a Kleitovi, satrapovi Lýdie. Arrhabaios byl obležen v Kiu, Antigonos působil v Lýdii, obsadil Efesos a zmocnil se částky šesti set talentů (tj. téměř 18 tun stříbra a zlata), které byly uloženy v Kyindě: byl to první otevřeně protikrálovský čin, protože tak činil bez formálního souhlasu dvora, tedy Polyperchonta.

V téže době uprchl ode dvora k Antigonovi Kassandros (srov. předtím jejich spory!). Tím se vytvořila nová koalice diadochů a mohla vypuknout třetí válka diadochů (trvala do roku 316). Na straně králů stáli především Polyperchón, Eumenés, Olympias, Arrhabaios, Kleitos, Antigenés, Peukestás, Tlépolemos, Sibyrtios, Stásandros a Eudámos, stranu autonomistickou a „mocných“, tvořili hlavně Antigonos, Kassandros, Ptolemaios, Seleukos, Peithón, Lýsimachos a jejich hellénští spojenci, např. Býzantion.

 

Na jaře vydal král Filippos III. Arrhidaios edikt, jehož iniciátorem byla zřejmě královna Eurydiké III., jeho manželka, podle něhož se v Helladě ustanovují ty státní ústavy, které v nich platily za králů Filippa II. a Alexandra III. Zároveň se měli vrátit domů vyhnanci. Athéňanům byl vrácen Samos (srov. podmínky míru z roku 322), nikoli však Órópos.

 

Polyperchón pozval do Makedonie Olympiadu, která stále ještě pobývala v Épeiru, a poslal k ní Rhóxánu s jejím synem Alexandrem IV. (viz následující rok).Tím došlo k odtržení obou králů od sebe a již nikdy se nesetkali. Alexandros IV. nebyl tehdy ani čtyřletý.

Hned vzápětí byl Polyperchontem přijat Eumenés do spojenectví proti Antigonovi. Eumenés začal v Kappadokii opět sbírat vojsko, které tu zanechal na přezimování. Proti němu poslal Antigonos Menandra (snad shodného s bývalým satrapou Lýdie, srov. roky 331, 323 a 321). Eumenés ale unikl do Kilikie, kde ho dostihl dopis od Polyperchonta a Olympiady, jímž byl jmenován namísto Antigona stratégem Asie.

Eumenés ihned vyzval všechny satrapy horních satrapií, aby ho podporovali: všichni zůstali věrní jménu králů až na Peithóna z Médie a Seleuka z Babylónie, kteří se drželi „mocných“. Peithón byl ještě k tomu Antigonem potvrzen (srov. rok 321) ve funkci zástupce celých horních satrapií, tedy Asie od Eufrátu na východ.

V Indii se na Antigonovu stranu postavil král Póros, byl však zabit Eudámem, vojenským velitelem v Indii I. a II. (srov. roky 324 a 323; tato událost se mohla udát až roku následujícího)Na konci roku se oddíly argyraspidů pod Antigenem a Teutamou přidaly rovněž k Eumenovi a odebraly se do kilikijské Kyindy. V Helladě začalo verbování žoldnéřů pro „královské“. V téže době se Ptolemaiovi u Zefyria nepodařilo znovu vylodit na Kypru (viz předešlý rok).

 

Na Sicílii požádali Krotónští tísnění Bruttijci Syrákúsany o pomoc. Armádě veleli stratégové Sósikratés a Hérákleidés a s nimi Agathokleův bratr Antandros. Ve výpravě sloužil Agathoklés (45) jako chílarchos. Dosáhl řady vojenských úspěchů, ale z žárlivosti si je přivlastnil Sósikratés a když ho v Syrákúsách později Agathoklés obvinil z podvodů, sněm mu nedal za pravdu a vládu uchopili Sósikratés s Hérákleidem. Agathoklés s Antanadrem odešli do Krotónu, kde se chtěli prosadit, ale nevyšlo jim to a Agathoklés prchl do Tarentu. Dal se najmout jako žoldnéř, ale poněvadž se účastnil několika nám neznámých riskantních akcí, Tarentští ho propustili. Obklopil se v Itálii exulanty ze všech možných hellénských států regionu a vytáhl s nimi na pomoc Rhégiu, proti němuž vytáhli ze Sicílie Sósikratés s Hérákleidem (důvody neznáme). Viz dále rok následující.

 

Narodil se Pyrrhos, syn Aiakidův a Fthíe, dcery Menóna z Farsálu, budoucí král Épeirótů (padl roku 272).

 

Římský konsul L. Papirius Cursor obnovil mír se Samnity (viz příští rok). Římané dobyli Satricum a v Ápulii Lucerii (viz rok 315).

 

************************************************************

318.

Ol. 115, 3

 

Archippos II.

a. u. c. 436

M. Fabius Flaccina(tor) a L. Plautius Venox (Venno)

Rok 6. Filipa III.

************************************************************

V Evropě převzala na začátku roku poručnictví nad malým Alexandrem IV. jeho babička Olympias - část makedonského dvora žila u ní v Épeiru (viz předešlý rok). Poručníkem Filippa III. zůstal Polyperchón.

Na jaře poslal Polyperchón do Athén nového velitele pro múnichijskou posádku náhradou za Níkánora, Kassandrova přítele. Níkánór se s pomocí Fókiónovou mohl z Athén zachránit, když již předtím dostal rozkaz od Olympiady opustit Múnichii a Peiraieus. S vojskem přišel do Attiky Alexandros, Polyperchontův syn.

V téže době se v Athénách složila vláda oligarchů (byla u moci od roku 322, srov. podmínky míru lamijské války). Na Fókiónovu radu nebyly Alexandrovi vydány přístavy. Fókión byl v čele vyslanců poslán vstříc Polyperchontovi, který byl na cestě do Attiky a na Peloponnésos spolu s králem Filippem III. Athénští poslové byli vyslechnuti s nevolí u vesnice Farygai ve Fókidě a pak „pro zradu“ vydáni Athénským k potrestání. Fókióna a jeho kolegy dopravil do Athén Kleitos a předal je soudu. V Athénách byli z promakedonské (= prokassandrovské) strany odsouzeni všichni k trestu smrti: dne 13. múnichiónu/asi 8. května byli jedem popraveni Fókión, Níkoklés, Thúdippos, Hégémón a Pýthoklés, zatímco Démétriovi z Faléru, Kallimedontovi a Charikleovi se podařilo uprchnout.

Krátce na to připlula k Athénám Kassandrova flotila a Kassandros obsadil Peiraieus, Níkánór Múnichii. Polyperchón začal obléhat Peiraieus, ale protože v Attice nebylo po ruce dosti spíže, vypravil se na Peloponnésos (srov. poměry před sto lety během peloponnéské války: Attika byla pro hellénistické armády malá). V obléhání přístavů pokračoval jeho syn Alexandros.

Kassandrovcům se podařilo v této době obsadit Aigínu, která pak pod různými králi zůstala makedonská až do roku 229. • Aigína byla athénským spojencem od roku 457, od roku 431 byla integrální součástí athénského státu.

V Korinthu (?) se sešlo shromáždění hellénských států a obnovilo koinon tón Hellénón z roku 338, již třetí spolek Hellénů, tentokrát s králem Makedonů Filippem III. Byl to čin pouze formální s nepatrným vlivem na obce, třebaže Polyperchón si od toho sliboval nabytí sympatií v hellénských státech (srov. roky 481 a 338, resp. 302).

Polyperchón se vypravil s vojskem proti Megalopoli, která odmítla vstoupit do spolku a oblehl ji, ale bez úspěchu. Město bránil Dámis, který s Alexandrem Velikým prodělal asijské tažení. Poté se Polyperchón s králem a jádrem vojska vrátil do Makedonie. Odtud poslal do Helléspontu Kleita s loďstvem. Kleitos se zde spojil s Arrhabaiem, satrapou Malé Frygie.

Proti „královskému“ loďstvu vyslal Kassandros z Peiraiea Níkánora, který se spojil s flotilou Antigonovou a společně pokračovali k Helléspontu. Již na podzim v blízkosti Býzantia porazil Kleitos antigonovské loďstvo, které v bitvě ztratilo polovinu lodí. V noci ale Níkánór spolu s Býzantskými přepadl tábor vítězů a zcela ho zničil. Kleitos, vítěz od Amorgu (viz rok 322), mohl v daném okamžiku uniknout, byl však později v Thrákii zabit Lýsimachovými vojáky.

Koncem roku dobyl Kassandros Salamínu (zůstala makedonská do roku 232 či 229). Antigonos s Kassandrem se tak stali pány Egejského moře.

 

Ve válce v Asii v zimě 319/318 přišel Eumenés do Foiníkie a začal zde vystrojovat loďstvo a vojsko proti Ptolemaiovi. Antigonos přešel z Frygie do Kilikie a poslal flotilu do Foiníkie. Sósigenés z Rhodu, který přivážel Eumenovi od králů peníze pro válku, přešel k Antigonovi a totéž učinila i osádka celé Eumenovy flotily.

V horních satrapiích zavraždil Eudémos krále Póra (což se ale mohlo přihodit již roku předešlého, srov. tam). Peithón, satrapa Médie a představitel všech horních satrapií, sesadil stratéga Parthie Filippa (byl v úřadu od roku 323) a dal ho popravit, protože se postavil na stranu „královských“. Na jeho místo jmenoval svého bratra Eudéma, který pak byl ve funkci do roku 316. Ostatní satrapové horních satrapií se však spojili a Eudéma vyhnali z Parthie do Médie k Peithónovi, který musel prchnout z Médie k Seleukovi do Babylónu.

Koncem roku se vypravil Eumenés do Mesopotamie, doprovázen satrapou Mesopotamie a Arbélítidy Amfimachem (satrapou od roku 321). Odtud pokračoval do Babylónie, kde v místě zvaném Kárské vesnice/Kárón kómai přezimoval.

Antigonos, který s armádou Eumena sledoval, dorazil do Mesopotamie z Kilikie. Kdesi v satrapii Mesopotamie přezimoval. Namísto „královského“ Amfimacha jmenoval protisatrapou Blitora.

V téže době uprchli „královští“ Attalos, Polemón, Dokimos, Antipatros a Filótás z jistého hradu ve Frygii, kde byli v Antigonově zajetí. Byli však dopadeni a opět internováni. Dokimos se uchýlil k Antigonově manželce Stratoníce, přesto byl znovu zavřen: později přešel k Lýsimachovi a zřejmě po smrti Eumenově se stal pánem eunúcha Filetaira (viz rok 302). Dokimos pobyl v Antigonově zajetí roky 319 až 315.

 

Na Sicílii byla ze Syrákús vyhnána oligarchická vláda "šesti set nejvznešenějších/hoi hexakosioi tón epifanestatón", která byla u moci od předešlého roku (?) a jejíž mluvčími byli stratégové Sósistratos a Hérákleidés, nepřátelé Agathokleovi. Oba byli exulováni, s nimi "mnoho významných mužů/polloi endoxoi andres" spojených s režimem a Agathoklés se mohl se svým bratrem vrátit z Itálie. Sósistratos se vypravil do Karthága a do Gely a dojednal válku proti démokratům ve své vlasti. Agathoklés si sice vedl v bojích s exulanty u Gely udatně, Syrákúští však raději zvolili stratégem, podobně jako v případě Tímoleonta, Korinťana Akestorida. Poněvadž o Agathokleovi kolovalo, že se pokouší zmocnit samovlády, byl opět exulován a Akestoridés za ním dokonce poslal vrahy (jimž exulant podstrčil sobě podobného převlečeného otroka).

Agathoklés sestavil a financoval vlastní oddíl a získal si oblibu mezi nespokojenými syrákúskými spojenci. Syrákúští v hrozící frontě viděli nebezpečí, exulovali své radikální demokraty a ti umírnění ve spojení s oligarchy uzavřeli spojenectví s Kartháginci: Sósistratos se vrátil do města a Akestoridés musel prchnout, aby nebyl popraven za pokus o samovládu. V této době byl Agathoklés se svými žoldnéři v Morgantině a dobyl Leontín. Viz dále rok následující.

V téže době zahájili v Itálii válku proti démokraty drženému Krotónu exulovaní oligarchové, viz rok následující. 

 

V Athénách zaznamenal své první vítězství básník nové attické komédie Dífilos ze Sinópy (žil v letech 360-350 až min. 263).

 

Římané opět obnovili mír se Samnity (srov. předešlý rok), Ápulové měli vydat do Říma rukojmí (?). V Římě byly přidány dvě nové tribue, oufantská a falernská. Censura C. Maenia, který dal na Foru nad obchody zřídit galerie, balkony, tzv. maenianum/maeniana.

V Capuy byli poprvé se souhlasem Říma voleni jako nejvyšší úředníci tzv. praefecti (srov. rok 338). O rok později byli obdobní protektorátní úředníci voleni v Antiu (zde s titulem patróni).

 

V Číně přijal vládce státu Sung královský titul. O porážce Číňanů od Hunů a o jejich první zmínce v dějinách viz v indexu pod heslem Hunové (srov. roku 200).

 

************************************************************

317.

Ol. 115, 4

 

Démogenés

a. u. c. 437

Q. Aemilius Barbula I. a C. Iunius Bubulcus Brutus I.

Rok 7 Filippa III. = rok 1 éry Antigona (a místně v západní části říše Makedonců i rok jedna éry Alexandra IV., viz ale rok 316)

************************************************************

V první polovině roku, poté, co byly již rok bez přístavů, se Athény vzdaly obléhatelům. Obnovili spojeneckou smlouvu s Kassandrem (srov. rok 322). Kromě toho:

1. Kassandros uvolnil přístav Peiraieus,

2. byla zmírněna oligarchická ústava z roku 322: census pro plnoprávné občanství byl snížen na tisíc drachem a vyhnanci z roku 322 se směli vrátit domů; podle sčítání lidu, které provedl později Démétrios z Faléru, bylo v této době v Athénách 21 tisíc plnoprávných občanů a deset tisíc metoiků (srov. rok 322),

3. Kassandros jmenoval svého zástupce v athénském státě: epistatem či prostatem v Athénách byl jmenován peripatetik Démétrios z Faléru, syn Fanostratův a žák Theofrastův (o ostatních velitelích makedonských posádek, frúrarchoi, viz rok 229). Servilní Athéňané mu během necelého roku dekretovali 360 soch, většinou prý na koni nebo se spřežením, které rozestavěli po městě. Asi to byl a zůstal světový unikát... O jejich osudu viz rok 307.

Pravděpodobně v téže době odstranil Kassandros svého vojevůdce Níkánora a do Múnichie dal přivést novou posádku.

Během desetileté Démétriovy vlády bylo v Athénách vytvořeno téměř skleníkové prostředí pro rozkvět všech druhů umění a věd. Zato politická činnost zcela vymřela: Athény již neměly vlastní síly, která by jim přinesla neustále touženou změnu. Od tohoto okamžiku Athéňané už jen dychtivě čekali na podnět zvenčí!

 

V téže době se na stranu Polyperchonta a „královských“ postavila velká část Hellady, Sparta a Tegea. Na Kassandrově straně „mocných“ stály Athény, Euboia a části Peloponnésu a Thessalie. Po obsazení Athén Kassandrem odešel Polyperchón od krále Filippa III. z Makedonie do Épeiru, aby přivedl zpět do Makedonie Olympiadu s Rhóxánou a mladým Alexandrem IV. Olympias zaujímala v Épeiru místo faktické regentky za Neoptolema II., syna Kleopatry (která žila od roku 322 v Sardách, srov. roky 330 a 322).

V Helladě byl Alexandros, syn Polyperchontův, kassandrovci zatlačen do Korinthu. V říjnu oblehl Kassandros Tegeu a Spartu (?, byla by to první zmínka o hradbách města a obléhání Sparty vůbec; druhé její dobývání viz roku 294). V téže době prováděla v Makedonii Olympias své mstivé vražedné tance (viz níže).

Zhruba v polovině roku, po odchodu Polyperchonta ode dvora do Épeiru, vzala v Makedonii vládu do svých rukou královna Eurydiké III.: vyzvala Polyperchonta, aby složil úřad, jménem krále Filippa III. jmenovala epimelétem a stratégem Evropy Kassandra a Antigona stratégem Asie namísto Eumena. Tím se král Filippos III. a jeho žena Eurydiké III. postavili na stranu koalice „mocných“.

Polyperchón, který byl tou dobou v Épeiru, se s Olympiadou a Aiakidem, nominálním vladařem Épeirótů, synem Arrybovým (kterého vyhnal Filippos II. roku 343 a který byl sám vládcem od roku 322), vypravil zpět do Makedonie. V říjnu se v pohraniční oblasti na místě zvaném Euia sešly obě královny v bitevních liniích, Olympias oděna jako bakchanatka, Eurydiké v plné zbroji. Makedonci ale přešli na stranu staré královny a král Filippos III. byl jat, stejně tak jako Eurydiké a její rádce Polyklés.

Krátce poté, ještě v říjnu, dala Olympias zapíchnout krále Filippa III. Arrhidaia, jehož jako dítě Filippovy (II.) nevěry nenáviděla a zřejmě mu způsobila drogami duševní chorobu (byl nominálním králem Makedonců od roku 323). Jeho manželce, teprve dvacetileté královně Eurydiké III., dala v královském paláci v Pydně volbu smrti: Eurydiké se oběsila na vlastním královském diadématu!

Následovala Olympiadina msta nad rodinou a přívrženci Alexandrových vrahů (Olympias byla přesvědčena o násilné smrti svého syna). Byl zabit Níkánór, Kassandrův bratr, se sto přívrženci, a hrob Iollův, dalšího bratra a asi i Alexandrova vraha, dala rozmetat.

Někdy v této době uzavřel Kassandros na Peloponnésu mír s Tegejskými a vypravil se na zpáteční cestu do Makedonie. Protože Thermopyly byly obsazeny Aitóly, spojenci Olympiady, pokračoval v cestě na sever oklikou přes Euboju do Opúntské Lokridy a Thessalie. Údolí Tempé bylo obsazeno, proto poslal vojevůdce Deiniu Perrhaibajským průsmykem, který stačil krýt dříve než Polyperchón.

Proti Polyperchontovi poslal Kassandros Kalu, sám se pustil proti Olympiadě: Olympias, Rhóxáné, Alexandros IV., nyní jediný král Makedonců, Thessaloníké a Deidameiá, dcera Aiakidova, byly s věrnými oblehnuty v Pydně.

Aiakidés Épeirský přišel opět Olympiadě na pomoc. Kassandros proti němu poslal oddíly, kterým velel Atharriás. V épeirském vojsku vypukla proti Aiakidovi, a tím vlastně proti Olympiadě, vzpoura: bylo to poprvé, co Molossové sesadili některého z Aiakovců • Aiakidés vládl nominálně (jeho první vláda) od roku 322. Byl ženat s Fthíou (jinde jmenována jako Fila), dcerou Menóna z Farsálu, který si udělal jméno v lamijské válce, a měli děti Déidameiu, Tróiadu (II.), o níž není v historii dalších zmínek, a slavného Pyrrha (I.).

Épeiróti provolali králem Neoptolema II., syna Alexandra I. Molosského a Kleopatry, sestry Alexandra Velikého (od roku 322 do své smrti roku 308 žila v Sardech). První vláda Neoptolemova trvala do roku 312 (srov. rok 313). Dvouletý Aiakidův syn Pyrrhos se tehdy dostal se svými opatrovníky k illyrským Taulantiům, kde byl v péči do roku 307 u krále Glaukia (srov. rok 335).

Épeiróti uznali vrchní velení Kassandrovo a ten jmenoval epimelétem/pečovatelem-poručníkem Neoptolema II. a svým stratégem pro Épeiros Lykiska. Épeiros se tedy stal Kassandrovým protektorátem (do roku 307, srov. rok 312).

Polyperchón se stáhl se zbylými jednotkami do Azoru, který spolu s Pýthiem a Dolichou tvořil v severní Thessalii Tripolis (federativní státní útvar tří malých městských států).

V Makedonii porazil Aristonús, jeden z původních sómatofylaků Alexandra Velikého, Kassandrova velitele Kratenu, který v bitvě padl (byl to otec Peithónův?).

 

Na asijské frontě na jaře vytáhl Eumenés ze svých zimovišť v Babylónii do Sús. Vypukly boje se Seleukem, babylónským satrapou. Při přechodu přes Tigris zatopil Seleukos Eumenův tábor, ale bez většího úspěchu. Seleukos pak s Eumenem uzavřel příměří a Eumenés dorazil do Sús.

V Súsách se sešli hodnostáři strany královské z horních satrapií: vrchní velitel, tzn. stratégos Asie, Eumenés, Peukestás, satrapa v Persidě, Tlépolemos z Karmánie, Sibyrtios z Arachósie a Gedrósie, Stásandros, satrapa v Arii a Baktrii, Eudámos z Indie; satrapa Paropamisadů Oxyartés poslal zástupce Androbáza s vojskem. „Královských“ bylo 18 700 pěchoty a 4 700 jezdců. Na súské konferenci došlo na hádky o vrchní velitelství, nakonec byl všeobecně uznán Eumenés.

V daném okamžiku byl v horních satrapiích na straně „mocných“ pouze Peithón a jeho bratr Eudémos. Zcela mimo hru stál Orontés či Aroandés I., dynasta v Armenii (srov. rok 331). • Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, vládl v části Armenie dynasta Artasmás, následoval jistý Samos I., který vládl do zhruba poloviny třetího století (srov. rok 250). Zřejmě až od Oronta či Aroandy II. (srov. rok 205) byl rod usazen v Kommágéně.

V době konání konference v Súsách dorazil do Babylónu s jádrem svého vojska Antigonos. V Babylónii se rok 317 začal počítat jako rok 1 Antigonovy éry (= stratéga Asie), a to minimálně do května roku 7 této éry, tj. do roku 311. Antigonos byl v Babylónu v měsíci du‘úzu/v rozmezí 6. července až 4. srpna.

V srpnu se Antigonos se Seleukem a Peithónem vypravili na východ. Přes lodní most přešli Tigris a pokračovali do Sús, které krátce předtím opustil Eumenés, zanechav zde posádku pod Xenofilem. V té době již byl s vojskem za Pasitigridem. Antigonos oblehl pevnost v Súsách, kterou hájila Xenofilova posádka. Antigenés, který byl se svým oddílem v okolí města, uprchl k Eumenovi.

Antigonos jmenoval z moci svého úřadu stratéga Asie Seleuka satrapou Súsiány: byl jím do příštího roku a zároveň spravoval Babylónii.

V době vrcholícího léta, v době největších veder tzv. psích dnů/mezi 23. červencem až 23. srpnem, vedl Antigonos bojové akce proti Eumenovi na řece Kopratás či Kopratés v Súsiáně. Část vojska přepravil Antigonos na Eumenův břeh řeky, zde byla poražena „královskými“. Antigonos se stáhl do Badaké na Eulaiu (je možná záměna se Soloké, pozdější Seleukejí na Hédyfontu, anebo nesla později i Badaké jméno Seleukeie na Eulaiu, stejně tak jako Súsy). Odtud pokračoval do Médie do Ekbatan. Při průchodu zemí Kossajů měl těžkosti, vojevůdce Nearchos byl domorodci v poli poražen. Přesto tudy v devíti dnech pronikl do Médie.

Eumenés s Antigenem se chtěli obrátit na západ, ale většina správců horních satrapií to odmítla ze strachu před Antigonem. V září tedy pokračoval Eumenés do Persie, kam dorazil po 24 dnech. V Persepoli uspořádal velké hry na paměť Alexandra a jeho otce Filippa. Nicméně hašteřivost v řadách "královských" neustávala. Peukestás, satrapa v Persii, se v Persepoli snažil získávat sympatie vojáků proti Eumenovi. Vůdce královské strany použil lsti - údajné psaní Olympiady, že Kassandros je mrtev a Polyperchón je již v Kappadokii.

V téže době vyslal Sibyrtios několik svých jezdců bez vědomí Eumena zpět do Arachósie. Za to byl Eumenem a shromážděním vojáků odsouzen na smrt. Před provedením trestu uprchl. Z Persidy se „královští“ vydali do Paraitakény (eparchie, administrativní části jižní Médie), kde se pohyboval s vojskem rovněž Antigonos. Eumenés cestou onemocněl. V bitvě, kterou v Paraitakéně obě armády vybojovaly, byl Eumenés a argyraspidové pod Antigenem úspěšní, ale právé křídlo „královských“ podlehlo. Noční boj Eumenés nepřijal a proto byl pokládán Antigonos za vítěze.

Po bitvě přezimoval Antigonos v médské krajině Gadamarga, Eumenés v Gabiéně, v kraji na severu Persidy. V době zimního slunovratu/kolem 21. prosince se pokusil Antigonos překvapit Eumena rychlým přepadem jeho zimovišť, ale bez úspěchu.

 

Zřejmě t. r. slavil v Alexandrii Ptolemaios svatbu s Bereníkou I. (srov. rok 309, který připadá též v úvahu). V tom případě musel krátce předtím zapudit Eurydiku, dceru Antipatrovu, která však odešla z Alexandrie do Mílétu snad až roku 309 (vdána za Ptolemaia od roku 321, srov. roky 309 a 287). • Odtud později odešla k bratrovi Kassandrovi a usídlila se v Kassandreji (srov. následující rok), kterou zřejmě přejmenovala na Eurydikeiu. Zde vládla absolutisticky až do své smrti, jejíž datum neznáme.

 

Na Sicílii se Syrákúští usmířili s Agathokleem, viz rok předešlý, který se dokázal sblížit s velitelem Púnů Hamilkarem, na něhož jako jediného spojence v Syrákúsách dali. Hamilkar však po domluvě Agathokleově od města odtáhl, prý pro osobní sympatie, a Syrákúsanům zůstal exulant opět na krku. Agathoklés se vrátil, odpřisáhl jim při Démétře a Koře, že nebude usilovat o samovládu a byl zvolen "stratégem a ochráncem míru/stratégos kai fylax tés eirénés".

Brzy bylo vše jinak. Aby úspěšně bojoval s exulanty a sikulskými povstalci shromážděnými u Herbity ve středu ostrova, najal v Morgantině tři tisíce vojáků. Nevytáhl však na nepřítele, ale pod záminkou obrany je rozmístil po městě: nachystal puč (podle jiné verse mu prý na převrat půjčil pět tisíc vojáků Hamilkar). Vůdce bývalé oligarchické vlády "šesti set nejvznešenějších" Dioklea a Tísarcha n. Peisarcha dal jednoho jitra zavraždit v Tímoleonteu, kam je povolal k debatě o státních záležitostech a pak obvinil, že mu usilovali o život. Ve dvoudenním masakru zahynulo na čtyři tisíce oligarchů a jejich straníků, šest tisíc jich prchlo a majetky obětí revoluce byly rozkradeny. Ušetřil tehdy svého přítele Deinokrata, budoucího vůdce oligarchů v exilu, viz rok 312.

Za spáchané zločiny pak nikoho netrestal, chtěl složit funkci a stát se opět soukromníkem, ale po naléhání sněmu se dal zvolit stratégem autokratorem/vrchním velitelem bez omezení s úkolem pečovat o stát/epimeleia tés poleós. Všechny volené instituce státu přitom fungovaly dál. Správě státního majetku se vskutku věnoval, rozšiřoval válečnou flotilu, vyráběl zbraně a ačkoli měl výhradní postavení, neobklopoval se ochrankou ani si na hlavu nevložil královské diadéma. Slíbil zničit dlužní úpisy a provést pozemkovou reformu a pravděpodobně to též udělal. Žil skromně a prokazoval veřejně úctu Démétřině kultu. Viz o něm dále rok 315. 

Pravděpodobně téhož roku nebo až roku 312 vykázal Agathoklés ze Syrákús pozdějšího historika Tímaia z Tauromenia, který odešel do Athén a po zbytek života Agathoklea nesnášel a ve svém díle, které se zachovalo jen v citací, zjevně pomlouval.

 

V Itálii uzavřeli Krotónští mír s Bruttijci a s exulanty, viz rok předešlý, válčili stratégové Parón a Menedémos. Když se oligarchové soustředění v Thúriích s posilou tří set žoldnéřů vplížit v noci do Krotónu, pokus jim nevyšel a při hranicích s územím Bruttiů, kde se utábořili, byli stratégy přepadeni a všichni pobiti (srov. rok 320)Menedémos byl později zvolen stratégem autokratorem.  

 

Římané vedli další boje v Ápulii, bylo vypleněno území Dauniů a vzato jejich největší město Canusium.

 

V Číně napadla koalice šesti států (liou-kuo) stát Čchin/Qin, ale v průsmyku Chan-ku/Hangu v Che-nanu byla její armáda poražena, když se jí nepodařilo zdolat opevnění Čchinů.

 

************************************************************

316.

Ol. 116, 1

Démosthenés z Lakónie

 

Démokleidés

a. u. c. 438

Sp. Nautius Rutilus a M. Popilius Laenas

L. Aemilius Mamercinus Privernas dict. II.

Rok 2 Antigona = rok 1 Alexandra IV. (srov. předešlý rok)

************************************************************

V horních satrapiích bývá poslední rok éry Filippa III., tj. rok 317, počítán též jako první rok Alexandra IV.

V posledním roce třetí války diadochů na jaře vypukl v obležené Pydně velký hlad a nouze. Ze všech makedonských posádek zůstaly do této doby věrné Olympiadě a Polyperchontovi jen Pella, které velel Monimos, a Amfipolis, které velel Aristonús.

V jednáních, která zahájila Olympias, Kassandros slíbil nedotknutelnost její osoby, když vydá města a Rhóxánu s Alexandrem IV. (viz zde níže o rozhodujícím vlivu událostí na východě říše). Monimos vydal Pellu a teprve na přímý rozkaz Olympiady vydal Aristonús, jemuž rovněž Kassandros slíbil život, Amfipoli. Kratenovi příbuzní (srov. předešlý rok) okamžitě Aristonúa ze msty zavraždili.

Kassandros svolal shromáždění vojska, které Olympiadu odsoudilo na smrt ukamenováním. Protože vojáci odmítli provést popravu, Kassandros určil ke kamenování příbuzné těch, které dala před rokem pozabíjet Olympias. • Olympias z Épeiru (c. 60), matka Alexandra III., byla královnou Makedonů od roku 357.

Rhóxáné s Alexandrem IV. (7) byla pod dohledem Glaukiovým internována v Amfipoli a s ní Déidameia, dcera Aiakida s Fthíou, sestra Pyrrhova, zaslíbená do manželství s Alexandrem IV., oba ještě v dětském věku. Kassandros se jmenoval královým epimelétem. V téže době uprchl Polyperchón z Azoru k Aitólům.

Po uklidnění Makedonie se vypravil Kassandros do Boiótie, kterou si podmanil. Obnovil spolek Boiótů, koinon tón Boiótón, v němž byly ze starých boiótských států Tánagra, Plataiai, Kópai, Haliartos, Koróneia, Orchomenos, Thespiai. Přistoupily Chairóneia, Lebadeia (oddělením od Orchomenu), Thisbé, Choraiai, Hyettos, Sifai (oddělením od Thespií) a Órópos (v letech 411 až 338 thébský, od roku 338 athénský, po roce 171 nezávislý zcela).

Théby dal Kassandros obnovit až následujícího roku a včlenil je rovněž do III. spolku Boiótů (viz tam a srov. rok 335). • Třetí boiótské koinon existovalo v letech 316 až 171 (srov. první roku 550 či 525, druhé roky 447 až 335).

Pak se Kassandros vrátil do Makedonie a v Aigách dal slavnostně pochovat pozůstatky krále Filippa III., Eurydiké III. a její matky Kynané. Snad jde částečně o pozůstatky, nalezené současně s ostatky Filippa II. ve Vergině (viz rok 336).

Kassandros přivedl nové kolonisty do Poteidaie (vyvrácena před 40 roky, viz tam), kterou přejmenoval na Kassandreiu (srov. rok předešlý). Později  přejmenoval obci Thermé na Thessaloníké a přivedl do ní zbytky obyvatel ze dvaceti šesti zničených obcí v regionu. Učinil tak v tomto, nebo následujícího roku, rozhodně ale při příležitosti svatby s nevlastní sestrou Alexandra Velikého Thessaloníkou (c. 25?), dcerou Filippa II. s hetairou (?) Níkésipolis z Thessalie (zemřela několik dnů po porodu).

Kassandrův bratr Alexarchos založil pod horou Athós na Chalkidice město Úraniá či Úranúpolis, kde údajně vládl a žil podle blíže neznámých utopických představ. Užíval novotvarů, které vymýšlel a jeho pošetilosti sotva přečkaly bratrovu smrt o deset let později. • Athós se v dějinách starého věku dále nijak neukazuje. S nástupem křesťanství se na poloostrově usadilo několik mnišských skupin, jimž později osmanští Turci garantovali autonomii. Klášterní komunita hory Athós si ji uchovala v rámci dnešní Řecké republiky a je jedním ze symbolů patriarchálního východního křesťanství/orthodoxie (na území státečku, jemž republika zajišťuje bezpečnost a zahraniční vztahy, nemají přístup ženy ani zvířecí samičky).

 

Na asijské frontě v zimě téhož roku, v lednu nebo únoru, došlo ve straně královských k všeobecnému spiknutí proti Eumenovi. Eumenés ještě před rozhodnou bitvou s protivníkem sepsal závěť a zničil velký archiv kompromitujících dokumentů (bylť Alexandrův archigrammateus; vlastní královský archiv zničil nechtěně c. 324 sám Alexandros, který pak nařídil satrapům odeslat Eumenovi opisy královských dokumentů).

V bitvě, k níž došlo někdy na jaře kdesi v Gabiéně (viz předešlý rok), byla Antigonova pěchota poražena, ale na levém křídle zradil „královské“ satrapa Peukestás a Antigonovi padl do rukou trén mj. argyraspidů. Teutamás, jeden z jejich velitelů, poslal ihned k Antigonovi s vyjednáváním o vydání majetku oddílu - protihodnotou se stal Eumenés.

Dva dny po bitvě byl Eumenés argyraspidy zajat a vydán Antigonovi: vojáci vítěze provolali „králem celé Asie“, titulu, zdá se, však neužíval. Na valné hromadě velitelů vojska „mocných“ byli pro zachování Eumena při životě Antigonos, jeho syn Démétrios a Nearchos, většina ale proti: Antigonos ho tedy dal popravit a popraveni byli z vůdců „královských“ na východě ještě Antigenés, Kebalinos a Eudámos (Eudaimón), satrapa v Indii (?). Eumenés z Kardie byl posledním výrazným zastáncem udržení územní jednoty Alexandrova dědictví, avšak jako Hellén to měl mezi makedonskými elitami těžké.

Tím se strana královská rozpadla a zpráva o Eumenově smrti vedla zřejmě v Makedonii královnu Olympiadu k amfipolské kapitulaci. Třebaže žil ještě poslední z argejského rodu makedonských králů Alexandros IV., jeho moc byla nulová: byl zajatcem Kassandrovým.

Antigonos vyznamenal v Gabiéně svého věrného diplomata a pozdějšího historika Hierónyma z Kardie. Pak se s vojskem vrátil do zimovišť, on do Ekbatan, větší část vojska rozložila tábory po Médii kolem Rhag, pozdějšího Európu.

Peithón, exponent „mocných“ v horních satrapiích, se ze msty po smrti svého bratra Eudaimóna (srov. ale výše?), oddělil od Antigona a opatřil si ze zbytků „královských“ vojsko. Byl však jat, odsouzen a popraven. Následně se Antigonovi vzdali resp. mu v Anatolii holdovali Attalos, Polémón, Antipatros a Filótás.

Na jaře roku 316 skončila třetí válka diadochů (trvala od roku 319).

 

Antigonos, který se právě stal nejsilnějším z diadochů a proto též terčem další války, jako stratégos Asie jmenoval satrapou Médie Orontobáta, kdysi perského satrapu Kárie (viz rok 334 a 333) a stratégem této satrapie, tzn. že v tomto případě byla oddělena funkce vojenského velitele, jmenoval Hippostrata. Na jaře se po všech těchto událostech Antigonos vydal s pěti tisíci talenty (na 150 tun zlata a stříbra) z ekbatanského pokladu do Persepole, kam dorazil ve dvaceti dnech. Po Antigonově odchodu se postavili Peithónovi přátelé Meleagros a Menoitás do čela zbylých jednotek Eumenových a Peithónových a pustili se do Orontobáta. Až po delší době (nebo snad ještě t. r. ?) byli přemoženi a v boji padli.

V Persepoli rozdělil Antigonos nově funkce v horních satrapiích:

Súsiána - namísto Seleuka (viz předešlý rok) byl jmenován satrapou domorodec Aspisás (v úřadu do roku 312?); Seleukos zůstal ještě krátce satrapou Babylónie (viz níže);

Persis - Asklépiodóros byl jmenován namísto Peukesty (satrapou od roku 324), který nyní zůstal na dvoře Antigonově a Démétriově; Asklépiodóros byl v úřadě do roku 315? (viz rok 312);

Médie, Parthie a Hyrkánie - Níkánór (byl satrapou Kappadokie od roku 321; kdo přišel sem na jeho místo, nevíme, v Médii byl ve funkci do roku 312 n. 311). Nahradil Orontobáta a k Médii byla připojena administrativa satrapie Parthie a Hyrkánie;

Baktrie a Sogdiána - oblast s hellénskou populací, potvrzen Stásánór z kyperských Sol, který byl v úřadu od roku 321 a dále již není v historii zmiňován; předtím byl satrapou v Arii a Drangiáně (Stásánór je pravděpodobně identický se Stásandrem);

Paropamisadai a Kóféné - potvrzen Oxyartés, který byl v úřadu od roku 323, rovněž naposledy zmiňován;

Karmánie - satrapou byl potvrzen Tlépolemos, v úřadu od roku 323, naposledy zmiňován;

Arachósie a Gedrósie - potvrzen Sibyrtios (od roku 325), také naposledy v dějinách zmiňován. Antigonos mu svěřil argyraspidy, aby se za svou zradu na Eumenovi již nemohli nikdy vrátit do Makedonie;

Aria a Drangiána - namísto Stásandra či Stásánóra z Kypru, viz výše pod Baktrie, který byl zde satrapou od roku 323, jmenován Euétos. Brzy však zemřel a na jeho místo přišel jistý Euagorás, který byl satrapou do roku 312.

Indie, tedy oblasti dn. PAK, byla v této době zřejmě pro makedonskou říši již ztracena, protože není zmínka o jmenování nového satrapy.

Vrchním velitelem vojsk umístěných v horních satrapiích byl jmenován Níkánór (v úřadě do roku 312 či 311). Byl to pravděpodobně on, kdo založil v době svého úřadu klérúchii Dúra-Európos na Eufrátu, usadil hellénské kolonisty do Rhag-Európos v Médii (později opodál vznikla Arsakeia). • Namísto Níkánora připadá v této zakladatelské činnosti v úvahu později Seleukos Níkátór (o kolonisaci viz roky 308, 301, 291, 282).

Z Persepole pokračoval Antigonos do Sús. Zde již stál na Seleukově straně velitel posádky Xenofilos, který vydal Antigonovi poklad dvaceti pěti tisíc talentů (tj. téměř 750 tun kovu), které Antigonos s sebou vzal na západ. Ve 22 dnech dorazil s vojskem do Babylónu, kde žádal od satrapy Seleuka složení účtů ze správy satrapie: důvod neznáme, nicméně Seleukos uprchl s padesáti jezdci k Ptolemaiovi do Egypta. • V tomto okamžiku měl Antigonos na financování svých ambicí minimálně třicet tisíc talentů, tj. téměř jeden tisíc tun stříbra a zlata nebo ražby z nich. Obrovský majetek perských králů, který se valil do východního Středomoří, změnil od základů hospodářské poměry hellénského světa. O reakci ostatních diadochů viz následující rok, o darech např. Alexandra Velikého srov. rok 324 a násl.

Novým satrapou Babylónie jmenoval Antigonos Peithóna, kdysi satrapu Indie (srov. rok 323), který zde zůstal do roku 312. Novým satrapou Mesopotamie a Arbélítidy byl namísto Blitora jmenován [...] (jméno se nezachovalo).

V listopadu prošel Antigonos s vojskem Mesopotamií do Kilikie, kde u Mallu přezimoval.

 

T. r. se mohla narodit dcera Ptolemaia a Bereníky I. Arsinoé II. Filadelfos (srov. předešlý rok; zemřela roku 270).

Po roce 316 se narodil básník nové attické komédie Poseidippos z Kassandreie. První vítězství zaznamenal roku 289/288. Další životní data neznáme.

 

Nové boje Římanů v Samniu, obléhání Sory v Latiu, která odpadla k Samnitům. U Lautul byli Římané Samnity poraženi.

 

V Číně dobyl stát Čchin/Qin zemi Šu, dnešní provincii S’-čchuan.

 

************************************************************

315.

Ol. 116, 2

 

Praxibúlos

a. u. c. 439

L. Papirius Cursor IV. a Q. Publilius Philo V.

Q. Fabius Maximus Rullianus dict.

Rok 3 Antigona = rok 2 Alexandra IV.

************************************************************

Na jaře se Kassandros opět vydal z Makedonie do Hellady. Aitólové obsadili Thermopyly a tak se dostal na jih jen s velkými obtížemi. V Boiótii rozhodl o obnovení Théb, které vyvrátil Alexandros Veliký roku 335 (srov. předešlý rok). Náklady nesl spolek Boiótů: s pomocí Athéňanů byly vystavěny hradby, další prostředky poskytli Megalopolští, Messéňané a sicilské a italské hellénské státy. Kassandros pokračoval na Peloponnésos, přeplavil se do Epidauru, podrobil si Argos, odtud táhl do Messénie, které se celé zmocnil kromě Ithómy. Pak se vrátil do Epidauru a odtud do Makedonie.

Celou tu dobu byl Alexandros se svým otcem Polyperchontem, který za synem přišel v zimě z Aitólie, v Korinthu. Kassandros zanechal na Isthmu posádku s velitelem Molykkem. Polyperchón byl posledním z těch, kteří si přáli jednotu říše: stále sice byl epimelétem krále, ale toho držel Kassandros, Olympias byla po smrti a východ říše ovládl Antigonos. 

 

Antigonos na jaře pověřil Aristodéma z Mílétu výsadkem na Peloponnésos a jmenoval ho stratégem pro Evropu (?, srov. níže). Aristodémos s žoldnéřskými oddíly dorazil na Peloponnésos v době, kdy již byl Kassandros zpět v Makedonii. Polyperchón byl nyní Antigonem jmenován stratégem Peloponnésu, nikoli ani celé Hellady: jeho syn Alexandros odplul z Korinthu do Syrie, kde bylo u Tyru uzavřeno spojenectví mezi Antigonem a Polyperchontem.

Kassandros se ve druhé části roku opět objevil na Peloponnésu, když byl v Argu zabit velitel jeho posádky Apollónidés. Prošel s vojskem Thessalií a Boiótií, přes Kenchreai kolem Korinthu prošel do Arkadie, Messénie, zpět do Arkadie, kde jmenoval Dámida z Megalopole epimelétem (rozumí se zřejmě spolku Arkadů?) a přes Nemeu, aniž by došlo na nějakou polní bitvu, se vrátil zpět do Makedonie.

Alexandros, syn Polyperchontův, byl po návratu ze Syrie do Korinthu přemluven Prepeláem, jedním z přátel a velitelů Kassandrových, aby změnil válčící stranu: Alexandros dostal pět set talentů, odpadl od Antigona a vlastního otce a dal se jmenovat Kassandrem jeho stratégem Peloponnésu. Tím se mimo jiné stal protivníkem svého otce v nově vytvořeném říšském úřadu (k situaci na Peloponnésu viz zde níže).

 

Začátkem roku se vypravil Antigonos ze svého zimoviště v Kilikii do Syrie. V severní Syrii k němu dorazili poslové-diplomaté Kassandra, Ptolemaia a Lýsandra a žádali pro své pány podíly na satrapiích a na finančních prostředcích, které si Antigonos přinesl z horních satrapií (o množství zlata a stříbra viz předešlý rok). Obraz supů kroužících nad kořistí v savaně asi nejlépe znázorňoval situaci. Antigonovým odmítnutím vypukla čtvrtá válka diadochů, válka proti Antigonovi (trvala v letech 315 až 311 a znovu 309 až 301); byla již jen boj „mocných“ o hégemónii v říši Makedonů.

Na straně Antigona zvaného pro jednookost Monofthalmos stáli:

Démétrios, jeho syn,

Polyperchón, nyní stratégos na Peloponnésu,

Alexandros, krátce jeho syn (srov. zde výše),

Kratésipolis, Alexandrova manželka,

spolek Nésiótů/Ostrovanů (viz níže) a

všechny horní satrapie.

Protiantigonovskou koalici tvořili magnáti:

Ptolemaios,

Kassandros,

Lýsimachos,

Asandros a později Seleukos.

Ve snaze získat co nejvíce spojenců poslal Antigonos jako vyslance na Kypr Agésiláa. Ale Kypr byl v této době již Ptolemaiovou doménou. Stejně byl Agésiláos odmítnut na Rhodu, který pravděpodobně od t. r. měl spojeneckou smlouvu s Ptolemaiem, pánem nad Egyptem a Libyí.

Ptolemaios, syn Antigonova bratra Démétria (podle jiné tradice se ale Antigonův synovec jmenoval Polemaios), se vypravil s vojskem do Kappadokie proti Asklépiodórovi, podřízenému veliteli Asandra (podle jiné verse Kassandra?), který zrovna obléhal Amísos. Současně byl na Peloponnésos odeslán Aristodémos, viz výše.

Antigonos sám setrval v Syrii, která byla zcela v jeho rukách. Chystal velkou flotilu a zahájil obléhání Tyru, který zůstal věrný Ptolemaiovi. Seleukos, kterého Ptolemaios pověřil velením svého loďstva (viz předešlý rok) se objevil v blízkosti Tyru, pak ale odeplul směrem k Anatolii. Androníkos z Olynthu, rádce Démétriův, se vrátil před Tyros, sám Antigonos dobyl pevnosti Iopé a Gázu a pak se zase vrátil do severní Syrie.

 

Na začátku roku vyslali Athéňané svou malou flotilu pod stratégem Thýmocharem proti pirátovi Glauketovi, který ovládal ostrov Kythnos: pirát byl z ostrova vyhnán.

Někdy v první části roku vytvořil Antigonův nauarchos Dioskúridés spolek Ostrovanů/koinon tón Nésiótón, rozumí se ostrovů Kykladských. Federace patřila jednak do výstroje antigonovské politiky, jednak z ní povstala účinná síla proti vzmáhající se piraterii v regionu po smrti Alexandra Velikého. Do spolku Ostrovanů byl zahrnut i Délos, který byl dosud athénský (samostatný zůstal do roku 167). Spolek Ostrovanů byl řadu let pod Antigonovou hégemónií, od roku 308 už byl ptolemaiovský (viz tam).

Někdy v téže době vydal Antigonos ze Syrie královský výnos/prostagma, jímž se vyhlašovala svoboda všem hellénským obcím, což byla diplomatická akce namířená proti Kassandrovi. V Helladě však zůstala bez zvláštní odezvy. Vojskem se dal Antigonos provolat epimelétem Alexandra IV. drženého Kassandrem v Amfipoli a proklamoval pomstu Olympiadiny smrti.

Zároveň propustil bývalé Eumenovy spolubojovníky ze zaniklé strany „královských“: Dokimos, Attalos, Polemón, Antipatros, Filótás a Aristón (velitel Paionů u Alexandra Velikého?) s dalšími. Současně posílili Seleukos a Meneláos, Ptolemaiův bratr, ptolemaiovské posice po téměř celém Kypru (Kition připadlo Ptolemaiovi Sótérovi až roku 313).

 

Ve druhé části roku osvobodil Ptolemaios, Antigonův synovec, z obležení Amísos (viz výše) a povolil Asklépiodórovi svobodný odchod. Pak se vypravil do Helléspontu. Mimo jiné uzavřel spojenectví s Dionýsiem z Hérákleie, manželem Amástridy, neteře Dáreia III. (v letech 324 až 322 manželkou Kratérovou), proti bíthýnskému dynastovi Zipoitovi. Ptolemaios se přitom oženil s Dionýsiovou dcerou z prvního manželství.

V Bíthýnii pak přinutil Zipoitu, Bantova syna, zrušit obležení Astaku a Kalchédónu. Nato předal Antigonos Ptolemaiovi do správy satrapii Malou Frygii čili Frygii na Helléspontu: o jejím předešlém satrapovi Arrhabaiovi se (po roce 318) v historii již nemluví (jméno dalšího správce země srov. rok 310).

Z Helléspontu Ptolemaios pokračoval do Iónie a Lýdie. Při Ptolemaiově příchodu se stáhl s loďstvem Seleukos, který se z Kypru (viz výše) obrátil zpět k Anatolii a právě obléhal iónské Erythrai.

 

Ptolemaios, satrapa Egypta, poslal v druhé polovině roku na Peloponnésos diplomata a vojáka Polykleita, který tu však ničeho nedosáhl. Polykleitos se proto přeplavil do Pamfýlie a odtud táhl s oddíly do Afrodisiady v Kilikii. Zde pak vybojoval vítězné bitvy proti místním antigonovcům Periláovi na souši a Theodotovi na moři. Theodotos brzy poté zemřel. Polykleitos se pak přes Kypros přepravil do Pélúsia.

Na konci roku se na místě zvaném Ekrégma/arab. Wádí mezi vesnicí Rhinokolúra a horou Kasios ve východní pohraniční části Egypta s Palaistínou osobně setkali Ptolemaios s Antigonem. Rozešli se však bez konkrétních dohod a již se nikdy nespatřili (srov. setkání Kassandrovo s Antigonem roku 313).

 

Na Sicílii zahájil Agathoklés válku Syrákús s Messánskými, kde žilo hodně aristokratických běženců. Na zásah Karthága, odkud dorazila delegace varující před porušováním míru se Syrákúsami, musel Agathoklés ukončit obléhání Messány a odtáhnout; viz rok následující.

 

V Pitané v Aiolidě se narodil Arkesiláos, první představitel střední Akadémie, po smrti Kratétově v letech 268 až 265 scholarchos Akadémie. Zemřel v roce 241 (podle jiné tradice byl v akmé ve 120. Olympiádě, tj. v letech 300 až 297).

Současně se v Solech v Kilikii narodil literát Arátos (zemřel v roce 239) a v Pleurónu Alexandros zvaný Aitólos, jeden ze zakladatelů alexandrijské elegie (zemřel na dvoře Antigona II. asi po roce 276).

Zřejmě t. r. zemřel v exilu na Rhodu athénský promakedonský politik a řečník Aischinés (narozený roku 390).

 

Pokračovaly boje Římanů v Ápulii a v Samniu. V Ápulii ztratili Římané zradou město a pevnost Lucerii, ale vzápětí ji na Samnitech dobyli zpět a obyvatele vyvraždili (srov. rok 319 a následující rok).

 

V Číně zemřel císař Šen-ťing-wang/Shenjing (vládl od roku 321). Následoval jeho syn Nan-wang, poslední „syn nebes“ v dynastii Čou (vládl do roku 256). Nominálně byl vládcem jedenácti vasalských států, z nichž pouze státy Lu a Wej nebyly proklamovanými královstvími, ale knížectvími (rozumí se Wej Menší, viz rok 209). 

 

************************************************************

314.

Ol. 116, 3

 

Níkodóros

a. u. c. 440

M. Poetelius Libo a C. Sulpicius Longus III.

C. Maenius dict. III.

Rok 4 Antigona = rok 3 Alexandra IV.

************************************************************

Na jaře se vypravil Aristodémos Mílétský, Antigonův stratégos pro Peloponnésos (?), spolu s Aitóly proti Kassandrovi a Alexandrovi. Aristodémos pochodoval do Élidy a do Acháje, kde zřejmě rozpustil spolek Achaiů, či spíše jejich symmachii (srov. roky 388 a 280). Z Patrai a Aigia se vrátil zpět do Aitólie. V téže době byl v Sikyónu zavražděn jistým Alexiónem Alexandros (c. 20), syn Polyperchontův. Jeho manželka Kratésipolis (c. 17?) se stala vládkyní v Sikyónu (viz rok 307).

 

Kassandros vytáhl do pole proti Aitólům. Své spojence Akarnány přesídlil a soustředil do větších měst Stratos, Oiniadai, Sauria a Agrinion, odkud vyhnal Aitóly, a na ochranu jim zanechal Lykiska s vojskem.

Z Akarnánie táhl do Illyrie, obsadil Apollónii a porazil Glaukiu, vládce illyrských Taulantiů. Na Kassandrovou stranu se přidal Epidamnos a Kassandros se vrátil do Makedonie. • Hellénská města Apollónie a Epidamnos se zřejmě po smrti Alexandra Velikého dala v ochranu illyrského krále Glaukiy; nyní obdržely makedonskou posádku, která zde byla do roku 313.

Současně ale porazili Aitólové Akarnány, dobyli Agrinion a připojili ho opět ke své zemi.

 

V létě vyslal Antigonos ze Syrie flotilu do Anatolie: jejím velitelem byl Médeios. Následovala kapitulace Tyru, který byl v obležení od minulého roku. Ptolemaiovské posádce byl povolen svobodný odchod. Pak poslal Antigonos další flotilu, tentokrát zpět do Egejského moře, jejímž nauarchem byl opět Dioskúridés, Antigonův synovec (srov. předešlý rok). Po dobytí Tyru se vypravil Antigonos na západ, prošel Anatolií a přezimoval v Kelainách.

Zřejmě v téže době poslal Kassandros do Anatolie Prepeláa jako (proti)stratéga Asie.

Na konci roku porazil Ptolemaios, Antigonův synovec, Eupolema, Asandrova velitele, a Myrmidóna, jiného kassandrovce. Velká část kassandrovců byla v Anatolii pochytána, ale Eupolemos se již příští rok objevil u Kassandra. 

V téže době zemřel Démétrios, Antigonův bratr a Ptolemaiův otec.

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Agathokleem a koalicí Akragantu, Gely a Messány, kde všude žilo hodně syrákúských oligarchů-vyhnanců. V Akragantu se dal sněm přemluvit exulanty k válce a do symmachie s městem se přidaly Gela s Messánou. Poněvadž všichni měli strach z toho, že z domácího stratéga by mohl vzejít nový usurpátor samovlády, poslali s žádostí do Sparty a vrchním velitelem koaličních partnerů se stal Akrotatos, syn spartského krále Kleomena II. Doma byl konfliktní typ, hýřil, nežil podle představ, které se v té době ještě držely v povědomí o prostém spartském životním stylu. Připlul s několika loděmi vystrojenými vlastním nákladem a dvaceti tarentskými, nicméně do žádné války se lakedaimonský princ nehrnul. Akrotatos pozval k hostině v Akragantu vůdce syrákúských oligarchů-exulantů Sósistrata a dal ho z neznámé příčiny zavraždit; asi v něm cítil soka (srov. dále rok 312): exulanti se mu postavili, ztratil přízeň a musel před davem proto uprchnout ze Sicílie domů. Rovněž Tarentští ukončili spojenectví, o konci války viz rok následující.

 

Zemřel Xenokratés z Chalkédonu. Narodil se kolem roku 396, od roku 339 byl nástupcem Speusippovým v Akadémii. Novým scholarchem Akadémie se stal Polemón z Athén (do roku 270).

 

Pokračovaly boje Římanů v Samniu, dobyli Soru obléhanou od roku 316; 225 Sořanů bylo v Římě sťato (pak znovu ztracena a dobyta zpět roku 305). Římané zcela vyhubili Ausony či Aurunky (s nimiž byla vedena válka s přestávkami od roku 345, ale první válka proběhla již v letech 503 až 502), vyvrátili jejich města v Latiu Ausonu, Minturny a VesciiDo ápulské Lucerie byla t. r. zavedena římská kolonie (viz předešlý rok).

 

************************************************************

313.

Ol. 116, 4

 

Theofrastos II.

a. u. c. 441

L. Papirius Cursor V. a C. Iunius Bubulcus Brutus II.

C. Poetelius Libo Visolus dict.

Rok 5 Antigona = rok 4 Alexandra IV.

************************************************************

Kassandros se opět vypravil proti Aitólům. Jeho bratr Filippos se do Aitólie pustil s vojáky z Akarnánie. V téže době se do Épeiru vrátil z illyrského exilu král Aiakidés (začala jeho druhá, krátká vláda; první byla v letech 322 až 317, viz tam). Proti němu se ihned vypravil Filippos a Aiakida v bitvě s jeho hotovostí porazil. Ten se sice spojil s Aitóly, ale v nové bitvě u Oiniand byl znovu Makedony poražen a tentokrát i zabit. Králem Molossů a všech Épeiróťanů zůstal nadále Neoptolemos II.

Aitólové se vrátili do hor. Pak odpadli od Kassandra Boiótové a město Óreos na Euboji. Boiótové a Aitólové vyslali k Antigonovi, který v této době pobýval v Iónii, s žádostí o pomoc proti Kassandrovi. Antigonos spojenectví s nimi uzavřel a poslal do Hellady svého synovce Ptolemaia jako stratéga Evropy spolu s loďstvem s nauarchem Médeiem. Vojsko dorazilo do Boiótie přes Euboju. To již dospěl Antigonos (viz níže) k Helléspontu, kam směřoval na tažení proti Lýsimachovi. Zde se sešel s Kassandrem, ale ani tento rozhovor nevedl k výsledku a ve válce bylo pokračováno (srov. setkání Antigonovo s Ptolemaiem roku 315). Ve sporu Kassandra a Lýsimacha s Antigonem zůstal nejsilnější stát regionu, Býzantion, neutrální.

 

Na začátku t. r. uzavřel Antigonos v Anatolii mír s Asandrem, který tehdy působil se svými oddíly v Kárii: Asandros předá své vojáky Antigonovi, hellénská města zůstanou autonomní, Asandros zůstane satrapou Kárie a jeho bratr Agathón pobude u Antigona jako rukojmí. Asandrovi se ale brzy vše v hlavě rozleželo, osvobodil bratra a obrátil se na Ptolemaia, satrapu Egypta, a na Kassandra, královského epimeléta. Antigonos poslal proti Asandrovi flotilu, které velel Médeios a kterou musel odvolat z Euboje, a pozemní vojsko pod Dokimem, kdysi jedním z "královských". Přitom byl „osvobozen“ Mílétos; byly obsazeny Kaunos a Tralleis (které kdysi založili Argívští a později za Seleukovců se jmenovaly Seleukeia na Maiandru); jeho synovec Ptolemaios obsadil Iasos.

Teprve po této bojové činnosti proti Asandrovi se odebral Antigonos k Helléspontu, kde došlo k rozmluvě s Kassandrem (viz výše) a kde též přezimoval.

 

Kassandros na jaře oblehl Óreos, byl však loďstvem Telesforovým (viz níže) a Médeiovým zahnán. Médeios byl však povolán Antigonem zpět do Asie (srov. výše) a Kassandrovi dorazily posily z Athén. Ptolemaios působil v Boiótii, Kassandros od Órea přešel k Chalkidě na Euboji, kterou dobyl.

Kassandros předal město ke střežení svému bratru Pleistarchovi. Pak se obrátil na pevninu a dobyl či prostě obsadil Órópos. Thébané opět vstoupili do spolku s ním a následovalo příměří se všemi Boióty. Kadmeiá, na níž od obnovení Théb v roce 315 nesídlila žádná cizí vojenská posádka, byla zase obsazena Makedonci.

Na konci roku odešel Kassandros do Makedonie a chystal se na Antigona, který přezimoval na evropské straně Helléspontu. V Boiótii zůstal jako Kassandrův velitel Eupolemos. 

Téhož léta vyhnali Korkýrští ve spojení s Glaukiou z Apollónie a z Epidamnu Kassandrovy makedonské posádky, které tu byly od roku 314.

 

Antigonos se po zimě 314/3, kterou strávil ve Frygii v Kelainách, po akcích proti Asandrovi na začátku roku (viz výše), vypravil proti Lýsimachovi. V domluvě s Antigonem vyhnali měšťané Kallátidy Lýsimachovu posádku a osvobodili i Istros, Odéssos a další hellénská města na západním pobřeží Pohostinného/Černého moře. Společným úsilím místních států vznikla tzv. thrácká Pentapolis, konfederace Apollónie, Odéssu, Kallátidy, Istru a Mesembrie. „Pětiměstí“ se spojilo proti Lýsimachovi s Thráky a Skythy (zřejmě zadunajskými). Lýsimachos ale rychle znovu obsadil Odéssos a Istros, získal na svou stranu Thráky a pak porazil Skythy. Kallátidu oblehl.

Antigonos vyslal část flotily pod Lykónem do Pontu, část vojska, které měl s sebou, poslal pod Pausaniou do Evropy, kam se také přepravil a usídlil se v Hieron oros/ve Svatém pohoří v Helléspontu (se stejnojmennou odryskou pevností). Král Odrysů Seuthés III. přešel k Antigonovi. Byla to již jeho třetí změna politických partnerů; když opustil makedonské satrapy, sloužil Perdikkovi a Lýsimachovi. Později se vztahy k Lýsimachovi zlepšily a Lýsimachos se dokonce oženil jako se svou čtvrtou manželkou s jeho dcerou Mekris, která mu dala syna Alexandra.

Lýsimachos si v neustálém boji se Seuthem Odryským prorazil cestu Haimem, antigonovský protivník Pausaniás byl obklíčen, zničen a sám padl. Nevíme, zda Kallátis byla Lýsimachem dobyta, pravděpodobně ano. Později, snad až roku 309 (?), odešlo tisíc občanů Kallátidy na Kimmerský Bosporos, kde se usadilo.

 

Jedna z Antigonových flotil, které velel jeden z jeho synovců Telesforos a kterou poslal na Peloponnésos ještě roku 314 ze Syrie, „osvobozovala“ zdejší města. Pouze Korinthos, kde se držel Polyperchón, a Sikyón, kde se držela Kratésipolis, se nestaly spojenci Antigona.

 

Na Kypru se vylodil Ptolemaios, satrapa Egypta, a konečně dobyl Kition, které bylo v obležení od roku 315 (viz tam). Jeho král Púmiathón či Pygmalión (vládl od roku 361) byl Makedonem popraven. V důsledku pádu Kitia došlo ke vzniku stoického učení, viz rok následující. Město Marion bylo po dobytí vyvráceno, vládl tu od nezjistitelné doby král Stásioikos II.; obyvatelstvo Maria bylo odvedeno do Pafu. Následoval pád Lapathu (který kdysi založili Sparťané pod oikistem Praxandrem) a Kerýneie. Ptolemaios jmenoval vládce Salamíny Níkokreonta stratégem celého ostrova čili vrchním velitelem všech ozbrojených sil na ostrově. Níkokreón byl u moci do roku 310.

Z Kypru Ptolemaios pokračoval do Syrie a přechodně obsadil její severozápad a Mallos v Kilikii. Démétrios, Antigonův syn, jehož tu otec zanechal jako svého zástupce, byl vojensky slabší. Od obsazení Kýrény v roce 322 a akce na Kypru a v Syrii roku 320 byla tato Ptolemaiova výprava první jeho větší vojenskou akcí. Měl dost času připravit válečné prostředky a příslušné reservy.

Téhož roku došlo v Kýréné k povstání proti ptolemajovské posádce umístěné na akropoli města. Občané ji oblehli, ale Ptolemaios poslal z Egypta vojsko, kterému velel Ágis, a loďstvo, kterému velel Epainétos. Měšťané byli rychle odzbrojeni a Ofellás potvrzen za vicekrále (s titulem prostata?). 

 

Na Sicílii byl uzavřen oboustranně výhodný mír mezi Syrákúsami na jedné straně a Akragantem, Gelou a Messánou s Karthágem na straně druhé po válce, která vypukla minulého roku. Jednání zprostředkoval Agathokleův přítel Hamilkar, srov. rok 317. Doma pak byl obviněn ze spiknutí, že usiloval s Agathokleem o puč v Karthágu, ale zemřel dříve, než nad ním vynesli rozsudek. Agathoklés obnovil spolek Sikeliótů z dob Dionýsia I. Z hellénských států pouze Hérákleia Mínóa, Selínús a Hímerá setrvaly ve spojenectví s Kartháginci. • V případu Hímery není jasné, zda šlo o Thermy/Thermai Hímeraión, viz rok 409 a 407, kde se po vyvrácení města přeživší občané usadili (lokalita ležela na území zaniklého státu), nebo zda město nebylo někdy později v nějaké formě obnoveno, srov. rok 252.

 

Římané dobyli Nolu, zavedli kolonie do Suessy Aurunky a na ostrov Pontii před Latiem a dobyli zpět Fregelly, které krátce předtím ztratili.

 

************************************************************

312.

Ol. 117, 1

Parmenidés z Mytilény

 

Polemón

a. u. c. 442

M. Valerius Maximus Corvinus I. a P. Decius Mus I.

C. Sulpicius Longus dict.

Rok 6 Antigona = rok 5 Alexandra IV. = rok 1 seleukovské éry (SE) v pozdějších západních částech říše, zhruba západně od Eufrátu (viz následující rok)

************************************************************

Ptolemaios, Antigonův synovec, přezimoval ve střední Helladě. V zimě dobyl Pleistarchos, Kassandrův bratr, zpět Chalkidu. Ptolemaios zato opět dobyl Órópos a pak celá Euboia znovu připadla antigonovcům.

Na jaře se vypravil Ptolemaios proti Athénám, uzavřel však s Démétriem z Faléru příměří, protože ten právě poslal posly k Antigonovi k Helléspontu. Ptolemaios se obrátil zpět do Boiótie, „osvobodil“ Théby a dobyl Kadmeiu s kassandrovskou posádkou (srov. předcházející rok).

Antigonos jmenoval stratégem Evropy namísto Aristodéma z Mílétu synovce Ptolemaia (srov. rok 315). Telesforos, který s flotilou pobýval ve vodách Peloponnésu, z řevnivosti vůči Ptolemaiovi prodal sobě svěřené lodi, obsadil Élidu, vyplenil Olympii a usadil se v Kylléně. Další zprávy o Telesforovi, jak to s ním dopadlo, neexistují.

 

V Épeiru byl zvolen na protest proti Kassandrově způsobu vlády králem Alketás II., bratr Aiakidův, jehož kdysi otec Arrybás zapudil (?, vládl do roku 307). Pravděpodobně byl částí Épeirótů i nadále uznáván Neoptolemos II. (srov. roky 317 a 313)Kassandrův vojenský správce Épeiru a Akarnánie Lykiskos vyrazil z Akarnánie proti Alketovi. Alketás II. byl u Eurymen poražen a pak obležen. Z obležení ho osvobodili dva z jeho synů Alexandros (III.) a Teukros. Z Makedonie poslal Kassandros posily pod Deiniou a v nové bitvě byl Alketás se syny opět poražen. Pak se do Épeiru vypravil Kassandros osobně a Alketás II. uznal Kassandra za svého suveréna (srov. rok 317; údajně již jako krále Kassandra!).

Kassandros pokračoval v tažení, obrátil se proti Apollónii, odtud byl odražen, poněvadž Apollónie a Epidamnos byly již od minulého roku opět pod protektorátem Glaukia Taulantského. Od Kassandra se odvrátil i Leukas.

 

Na jaře se vypravili Ptolemaios se Seleukem z Pélúsia. U Gázy, jejíž pevnost byla od roku 315 v rukách antigonovců, byla svedena veliká bitva, která rozhodla o vzniku dvou velkých hellénistických říší, ptolemaiovské a seleukovské. Ptolemaios se Seleukem jasně zvítězili nad protivníky, jimž velel Antigonův syn Démétrios (c. 25); Antigonos byl v té době stále ještě v západní Anatolii. Z Démétriových rádců bitvu přežili Androníkos z Olynthu a Makedonec Filippos, padli Alexandrův nauarchos Nearchos z Kréty, Peithón, syn Agénorův, satrapa Babylónie, předtím Indie, tedy lidé, kteří se účastnili Alexandrovy anabase a byli o generaci starší než jejich král, a jinak neznámý Boiótos, starý přítel Antigonův. Sídón se vzdal Ptolemaiovi a z Tyru uprchl Androníkos Olynthský, neboť ho nemohl udržet: téměř celá Syrie se tak dostala do Ptolemaiových rukou.

Po bitvě se Seleukos, materiálně vybavený Ptolemaiem, vydal do Babylónie. Na jeho stranu se hned přidaly Karrhai/starý Charrán a vojenský velitel babylónské satrapie stratégos Polyarchos. Město a garnison Babylón se však k němu nepřidalo a tak začal obléhat babylónský „hrad“ (tj. zřejmě Mardukův chrámový komplex). Proti Seleukovi se vypravil satrapa Médie a antigonovský vrchní velitel všech vojsk v horních satrapiích stratégos Níkánór (viz rok 316; předtím satrapa Kappadokie). Níkánór přešel Tigris, ale Seleukos kdesi v Arbélítidě v noci přepadl jeho tábor a v bitvě mimo jné padl i Euagros či Euagorás, satrapa Persie po Asklépiodórovi (předtím satrapa od roku 316 v Ariáně). Níkánór unikl s částí vojska k Antigonovi, pak se vrátil zpět do Médie. Část horních satrapií (Persis a Súsiána) se nyní přidala na Seleukovu stranu.

 

V Kýréně se osamostatnil Ofellás z Pelly, který přestal uznávat Ptolemaiovu suverenitu nad městem a regionem (vládl samostatně do roku 309 či 308)

 

Na Sicílii uspořádal Agathoklés novou výpravu proti Messánským, kteří odmítli přijmout ujednání loňského míru. Jeho stratégos Pásifilos donutil pleněním a zajímáním lidí Messánské poddat se a vyhnat z města syrákúské exulanty-oligarchy. Když pak dorazil s jádrem armády Agathoklés, přinutil je přijmout své vlastní exulanty, kteří do té doby žili v Syrákúsách, dal shromáždit své protivníky z města a z Tauromenia a šest set z nich popravit. Pak se vypravil proti Akragantu, kde ale v přístavu kotvilo šedesát kartháginských lodí, takže plenil pouze akragantský venkov: tím překročil podmínky míru s Púny, neboť vkročil s armádou do jejich epikrateie. Tehdy poslal nový vůdce syrákúských exulovaných oligarchů Deinokratés, kdysi přítel Agathokleův, viz rok 317, do Karthága s žádostí o pomoc. 

 

Do Athén přišel Foiníčan Zénón z kyperského Kitia (viz osud jeho vlasti loňského roku), obchodník a zakladatel stoické filosofie.

 

Římané zavedli do Interamny-Succasiny kolonii. Téhož roku byl censorem Ap. Claudius Caecus, cos. roku 307 a 296, autor moralisujících Sentencí a díla o právech, politický řečník. Dal vydláždit silnici na Capuu (přes 190 kilometrů) vedoucí od roku c. 190 přes Beneventum a Tarás do Brundisia (via Appia pak o c. 530 kilometrech). Její úsek přes Pomptinské mokřiny o délce 62 kilometrů byl dodnes nepřekonanou nejdelší rovnou silniční stavbou Evropy. Claudius Caecus k tomu postavil první římský kamenný vodovod/aquaeductum známý jako aqua Appia (zemřel po roce 280). • Rod Potitiů vyučil oběťním úkonům na Hérákleově/Herculově oltáři své otroky. Podle jedné verse všech dvanáct rodin rodu z hněvu bohů do roka vymřelo a s nimi i jméno Potitiů (a censor Ap. Claudius, který to schvaloval, byl prý potrestán slepotou, odtud jeho příjmení "caecus").

 

V Číně úspěšné boje státu Čchin/Qin se státem Čchu/Chu. V Čchin vládl od roku 337 do 311 Chuej-wen/Huiwen, po něm následoval do roku 307 Wu-wang. V Čchu kraloval Chuaj/Huai.

 

************************************************************

311.

Ol. 117, 2

1 SE

 

Simonidés

a. u. c. 443

C. Iunius Bubulcus Brutus III. a Q. Aemilius Barbula II.

Rok 7 Antigona = rok 6 Alexandra IV. = rok 1 éry Seleuka (SE v horních provinciích) = rok 1 éry Ptolemaia Sótéra = rok 1 éry bíthýnské Níkaie (srov. k tomu rok 307)

************************************************************

Dne 1. nisannu/3. dubna roku 311 byl v horních satrapiích počítán za začátek seleukovské éry (SE). V Syrii a v Anatolii se začátek SE počítal od října roku 312 (viz předešlý rok). Datum pravděpodobně souvisí s možnou korunovací Seleuka podle domácího, babylónského ritu. Je též možné, ale nedoložitelné, že téhož roku byla založena Seleukeia na Tigridu. K možnosti 1 SE = rok 7 Alexandra IV. viz roky 317, resp. 316.

 

V pátém roce války proti Antigonovi neboli čtvrté války diadochů Ptolemaios, satrapa Egypta, poslal svého stratéga Killa proti Démétriovi do severní Syrie, kde antigonovci přezimovali. Démétrios v noci přepadl ležení ptolemaiovců a chytře se zmocnil celého vojska útočníků. V téže době se vypravil Antigonos ze svého zimoviště v Kelainách přes Tauros k Démétriovi. Ptolemaios se stáhl zpět do Egypta a celá Syrie se stala opět doménou Antigonovou.

Antigonos vyslal svého velitele Athénaia proti nabatajským Arabům, kteří zřejmě drželi při ptolemaiovsko-seleukovské koalici. Athénaios přešel s vojskem z Idúmaie do Petry, kde se prý zmocnil velké kořisti. Nabatajové ale oddíl dohnali a téměř celý ho zničili. Antigonos proto vyslal svého syna Démétria. Petru nedobyl a dal se uklidnit dary, které mu Arabové nabídli. Antigonos se smlouvou nesouhlasil, ale vojensky proti Arabům již nic nepodnikl. Hierónyma z Kardie poslal pro asfalt k Mrtvému moři, ale ani tato výprava neměla úspěch. • Tyto boje s nabatajskými Araby byly prvními a na dlouhou dobu jedinými vojenskými konflikty hellénského světa s Araby vůbec. Srov. Alexandrovo tažení a pak až polovinu druhého století. Arabové ovšem táhli v Xerxově vojsku na západ roku 480, kdy se poprvé v historii dostali do Evropy; pak až jako spojenečtí i nepřátelští vojáci římské armády, ale též jako několik římských císařů, a v 7. st. n. l. při nájezdech na (východo)římskou říši, Sicílii a Hispánie, kdy se jim v Evropě říkávalo Saracéni, viz v indexu s. v. a pod Arabové.

Vzápětí poslal Antigonos Démétria a Níkánora do Babylónie proti Seleukovi. Démétrios se vypravil z Damasku proti Babylónu, který již měl Seleukos v rukách (viz předešlý rok). Seleukos s přáteli město opustil a odešel do Súsiány, někteří z nich do Přímoří. V Babylónu zanechal jen posádku jedné z pevností, jíž velel Patroklés.

Démétrios obsadil Babylón a vydal se za Seleukem. V Babylónu zanechal Archeláa, kdysi Perdikkova příznivce, aby pokračoval v obléhání seleukovské posádky (byl zde až do roku 308?). Archeláos vyplenil babylónskou satrapii.

K otevřenému boji mezi Démétriem a Seleukem nedošlo. Seleukos se vrátil do Babylónu a vedl úspěšné boje s démétriovci, jejichž velitel se vrátil do Syrie. Pevnost, jedna z několika v rozlehlém městě, jíž velel démétriovec Dífilos, dobyl Seleukos v měsíci abu/v rozmezí 30. července až 27. srpna t. r. Pak se vypravil do Médie proti Níkánorovi, kterého v jeho satrapii porazil a který v bitvě padl. • Úřad stratéga tón anó/stratéga horních satrapií, nebyl Antigonem (jakožto stratégem celé Asie) obnovován. Existoval od roku 321. Obnovil ho až ve své říši Seleukos I. pro svého syna Antiocha I. v roce 292.

Antigonos, který byl zase zpět ve své oblíbené severní Syrii v oblasti kolem řeky Orontés (budoucí Seleukis), sjednal přes diplomaty v měsíci arachsamna/mezi 26. říjnem a 24. listopadem mír s Kassandrem, Lýsimachem a Ptolemaiem, ovšem bez Seleuka a také Polyperchonta, které zjevně neuznal za hodné, za těchto podmínek:

1. Alexandros IV., tehdy dvanácti- n. patnáctiletý, byl uznán za krále stále ještě jednotně pojímané říše,

2. Kassandros byl uznán za říšského stratéga v Evropě a byla zrušena epimelétie,

3. Antigonos byl potvrzen říšským stratégem v Asii,

4. Lýsimachos obdržel jako vlastní doménu Thrákii, přestala tedy být považována za říšskou satrapii či stratégii,

5. Ptolemaios dostal jako vlastní doménu Egypt s Libyí a Arábií (v obou případech je u Lýsimacha i Ptolemaia použito slovesa kýrieuein/neomezeně vládnout), a

6. všechny hellénské městé státy byly prohlášeny za zcela svobodné, proklamace bez jakýchkoli garancí.

Antigonovský mír znamenal krátkou přestávku ve čtvrté válce diadochů, která trvala od roku 315. Nové boje vypukly roku 309. • Mír z roku 311 je sice posledním dokladem pdohody v rámci jednotné říše Makedonů v čele s jedním králem, zároveň ale potvrdil odtržení dvou velkých částí původní Alexandrovy říše, Thrákie a Egypta.

 

Zřejmě roku 311, v době, kdy byl na Sicílii Agathoklés zaměstnán v Kentoripách, kde zlikvidovali jeho lidé pokus o noční vpád exulantů vedených Nymfodórem a útočníky pobili (město pak mizí z historie; další údaj o něm praví, že ho obnovil a rozšířil až Augustus), se objevila před ostrovem kartháginská flotila a přepadla z moře Syrákúsy. Akce padesáti lodí se nezdařila, v přístavu potopili Púnové dvě athénské obchodní lodi a posádkám usekli ruce (části flotily, kterou větry zanesly k pobřeží Bruttia, odplatili stejně hrůzně Agathokleovi lidé).

Syrákúští exulanti pod Deinokratem o síle tří tisíc pěších a dvou tisíc jízdních obsadili se svolením obyvatel Galarii poblíž Kentorip. Agathoklés poslal pět tisíc mužů s veliteli Pásifilem a Démofilem, kteří pod Galarií Deinokrata s jeho muži porazili, Deinokratův kolega ve velení Filónidés padl. Pozemní oddíly Kartháginců opevněných na kopci u mysu Eknomu na západním břehu ústící řeky Hímery odmítly bitvu a Agathoklés se triumfálně vrátil do Syrákús. Byly to úvodní tóny sedmé války helléno-kartháginské o hégemónii nad Sicílií (trvala do roku 306).

¨

Filosof Epikúros opustil Kolofón, kde žil od roku 323/322, a začal vyučovat filosofii, zřejmě ještě nikoli svou vlastní, na Mytiléně, kam se přestěhoval.

 

Z roku 311/310, ze sedmého roku krále Alexandra IV. podle „západního“ počítání, pochází nejstarší zachovaný řecky psaný papyrus a zároveň i řecký text z Egypta, svatební smlouva mezi dvěma Hellény z Elefantiny.

 

Další boje Římanů v Samniu a nově v Etrurii. V Římě stávkovali pištci/tibicines, protože jim censoři zakázali hodovat v Iovově chrámu, jak jim podle starého zvyku přináleželo. Všichni hudebníci odešli do Tiburu a zpět se je podařilo dostat pouze lstí: byli opiti a odvezeni do Říma. Staré právo jim bylo vráceno (pokud byla oběť doprovázena hudbou) a jednou ročně směli po tři dny rozpustile oslavovat po městě (13. červen/quinquatrus minores); je to první známý případ úspěšné stávky hudebníků v evropských dějinách a kompromisu vlády se stávkujícími.

 

V Číně ve státu Čchin zemřel král Chuej-wen (vládl od roku 337). Následoval Wu-wang (panoval do roku 307). Čchin byl v této době nejsilnějším z čínských států.

 

************************************************************

310.

Ol. 117, 3

2 SE

 

Hieromnémón

a. u. c. 444

Q. Fabius Maximus Rullianus II. (též Rullus) a C. Marcius Rutilus Censorinus

Rok 8 Antigona = rok 7 Alexandra IV.

************************************************************

Začátkem roku se vypravil Kassandros z Makedonie s knížetem Paionů Audoleontem, synem Patraovým, proti Autáriátům, které podrobil. • Autáriátové či Autáriové, nejsilnější tehdy z Illyrů, ustupovali k jihu před útoky Keltů ze severu Illyrika (viz rok 350, kdy keltská cesta na Balkán začala). Kassandros dvacet tisíc Illyrů usadil na úpatí hor Orbélos v pohraničním pohoří mezi Makedonií a Thrákií.

 

Ptolemaios, Antigonův synovec, který byl stále s vojskem v Helladě, přistoupil ke smlouvě mezi Antigonem a Kassandrem z roku 311. Nic bližšího není známo. Pravděpodobně se po většinu roku 311 a snad i 310 v této oblasti vyjednávalo a vládlo příměří.

 

Kolem roku 310 se ve Spartě narodil Leónidás II. (zemřel roku 235).

 

Od Antigona se odtrhl jeho správce (= satrapa?) Frygie na Helléspontu Foiníx, podle jedné nejisté tradice dokonce jeho syn, a udělal se pro sebe (viz následující rok; jméno předešlého správce země viz rok 315).

 

Zřejmě koncem roku nařídil Kassandros Glaukiovi, veliteli pevnosti v Amfipoli (viz rok 316), aby zavraždil Rhóxánu (c. 30 n. 32) s mladým králem Alexandrem. Alexandros IV. (13) byl posledním makedonským králem argejského rodu, který v zemi vládl od začátku osmého století (srov. rok 770; srov. úplné vymření v mužské linii roku 309). Zavražděním krále automaticky zanikly všechny říšské úřady, jako byly stratégie Evropy, Asie a Peloponnésu a v daném okamžiku neměla ani kmenová Makedonie žádného vládce, natož obecně uznávaného; viz několikanásobnou obnovu titulu královského roku 306. Déidameia, dívčí snoubenka Alexandrova, vězněná rovněž v Amfipoli, zavražděna nebyla, viz dále o ní rok 303. 

 

V Mesopotamii pokračovaly boje Seleuka s Antigonem a bojovalo se pravděpodobně i v Médii. V bojích měl Antigonos převahu a kromě několika opevněných míst byl zřejmě pánem celé oblasti. Seleukos pravděpodobně našel zázemí v Súsiáně. Boje v Babylónii trvaly evidentně do roku 308. Seleukos nebyl vázán antigonovským mírem, viz předešlý rok, do něhož ani nebyl zahrnut, a na východě proto čtvrtá válka diadochů neboli s Antigonem nepřerušeně pokračovala.

 

V Bosporské říši zemřel archón pantikapajský Pairisadés I. (vládl od roku 349). Mezi jeho syny Satyrem II., který převzal vládu, Eumélem a Prytanem I. vypukla válka (viz rok 309). Eumélos se pustil proti Satyrovi II. spolu s králem Thateů Arifarnem, který odpadl již ke konci vlády Pairisada I. Oba spojenci však byli Satyrem II. poraženi a země Thateů pleněna.

 

Na Kypru v Salamíně sesadil Meneláos, Ptolemaiův bratr, pro údajnou konspiraci s Antigonem krále Níkokreonta (vládl od roku 332). Níkokreón byl od roku 313 Ptolemaiovým stratégem ostrova. Meneláos se jmenoval panovníkem v Salamíně, kde vládl do roku 306, a Ptolemaiem byl jmenován stratégem celého Kypru.

 

Na Sicílii se na jaře objevil s velkým vojskem Kartháginec Hamilkar (II.), syn Geskónův: vypukly vojenské operace sedmé války o Sicílii (viz předešlý rok). Vyrazil z Afriky se 130 triérami, ale bouře jich šedesát poslal ke dnu a s nimi dvě stovky zásobovacích lodí. Nicméně po vylodění nahradil ztráty spojeneckými silami sicilskými, takže disponoval čtyřiceti tisíci pěšími vojáky a pěti tisíci jezdci (z toho pouze dva tisíce mužů byli občany Karthága). 

Agathoklés potrestal Gelu za spojenectví s Kartháginci, čtyři tisíce Gelských zavraždil, zabavil státní poklad a majetky obětí, jejichž těla dal naházet do hradního příkopu. Pak se vypravil přímo proti Púnům a obsadil vrch s pevností Falarion na východním břehu Hímery, naproti vrchu Eknomu při ústí řeky drženého Kartháginci. Zde byl však těžce poražen, když rozhodujícím okamžikem byl útok tisícovky baleárských prakovníků, kteří Hellény zavalili kameny: v bitvě jich nechalo život sedm tisíc, nepřátel jen pět set. Přes Gelu, kterou se marně pokusil Hamilkar obléhat, uprchl Agathoklés do Syrákús, kde dal hbitě opravovat hradby. Města Kamarína, Leontínoi, Katané, Tauromenion, Messána a Abakai se připojila na stranu Kartháginců. Znamenalo to faktický konec spolku Sikeliótů proklamovaného roku 313. Syrákúsy byly obleženy. Události měly rychlý spád: vše se přihodilo v poledne jednoho červencového dne po východu Síria a vše nasvědčovalo tomu, že s Agathokleovým režimem je konec.

Agathoklés učinil zcela ojedinělé rozhodnutí: 14. srpna prorazil s loďstvem šedesáti plavidel s 14.500 vojáky na palubě kartháginskou blokádu na moři a se svými syny Archagathem a Hérákleidem jako podveliteli se vypravil s flotilou proti Karthágu do Afriky. Využil zmatku při přistávání zásobovacích lodí s obilím v přístavu, čemuž chtěli Púnové zabránit. Zlikvidoval předtím zbývající oposici, vyvlastnil její majetky, jejich otrokům dal svobodu a zařadil je do armády, ženám zabavil šperky a půjčil si od obchodníků. Ještě žádný Evropan se k námořní invasi do severní Afriky neodhodlal a Agathoklés vycházel z toho, že Kartháginci žili po dlouhém míru rozmařile a že jejich armáda nemá zkušenosti s nebezpečím jako syrákúská.

V Syrákúsách zanechal silnou posádku, které velel jeho bratr Antandros spravující stát jako jeho epimelétés, s částí žoldnéřů, jimž velel Erymnón z Aitólie fungující též jako poradce/synedros údajně ne příliš rozhodného bratra. 15. srpna nastalo, to byli Helléni na moři na cestě podél severního pobřeží Sicílie, v regionu úplné zatmění slunce a 21. srpna se Agathoklés vylodil u pohoří a mysu Hermaia v lokalitě Látomiai/"Lomy" u osady Aspis či Klypea/lat. Clupea východně od Karthága (jméno osady je prý odvozeno od podoby hory jako štítu; do osady měl Agathoklés zavést katoikii, což se nezdá pravděpodobné - srov. Aspis, místo ve Velké Syrtě). Africké tažení Agathokleovo trvalo do roku 307, srov. římskou „repliku“ roku 256.

22. srpna dal Agathoklés při obětech Démétře a Koře, Sicilany váženým bohyním, spálit všechny triéry a svou armádu tím zaskočil. V následujících dnech však Syrákúsané obsadili velmi úrodný kraj, dobyli a obsadili z větších měst Tynés, Tunés/dn. Tunis. Jeho spojencem se stal "král" Libyjců Ailymás, který se ale později opět přidal ke Karthágincům. U Tynétu vybudoval Agathoklés opevněné ležení, obsadil při pobřeží Neápoli a oblehl Adrýméty/lat. Hadrumetu.

V Karthágu úřadovali jako súfeti/"soudci", v hellénském pojetí stratégové, Hannón a Bomilkar. Ve velké bitvě s Hellény, v níž měli Púnové se čtyřiceti tisíci pěšáky, tisícovkou jezdců a dvěma tisíci spřeženími velkou převahu, Hannón padl a Bomilkar uprchl. Situace Kartháginců byla skličující a ve městě byly Baalovi-Hammonovi obětovány děti, jak se traduje. Hamilkarovo obléhání Syrákús bylo rovněž neúspěšné. Jednání mezi Antandrem a Erymnem na jedné straně a Kartháginci na straně druhé byla přerušena. Dorazil totiž posel z Afriky přinášející nejprve zprávu o spálení flotily, pak o bratrově vítězství nad Púny, což Hamilkar tutlal. Na výzvu z vlasti musel pak do Karthága odvelet pět tisíc svých mužů a zrušil proto obléhání města ze souši. Jistého Diognéta, který radil na sněmu ke kapitulaci, Antandros zavřel a pravděpodobně s ním všechny, kdo byli jeho názoru. Údajně jich bylo osm tisíc a museli opustit Syrákúsy. 

 

Kolem roku 310 se narodili učenec a básník Kallimachos z Kýrény (zemřel kolem roku 240), a před rokem 310 Lykofrón z Chalkidy, básník a autor tragédií a spisku o komédiích, který později působil v Alexandrii v bibliothéce a na dvoře Ptolemaia II.; další jeho data neznáme.

Kolem téhož roku zemřel akadémik Hérákleidés z Hérákleie v Pontu, který zastupoval Platóna v Akadémii, když potřetí pobýval na Sicílii (narodil se kolem roku 390).

V letech 310 až 307 žil v Lampsaku Epikúros, kde vyučoval filosofii (srov. roky 311 a 306).

 

Římané nadále bojovali se Samnity a Etrusky, vypukly nové boje s Umbry. Na severu poprvé překročili hornatý kraj zvaný Ciminský les, otevírající přístup do dalších částí Etrurie a Umbrie (srov. rok 396). Během tažení na sever bylo osvobozeno Sutrium, obléhané od roku 311 Etrusky, samnitskými spojenci. V Římě byl zaveden nový úřad pro bitevní loďstvo/duomviri či duumviri navales. Římské lodi loupily v okolí Pompejí, rabující byli však se ztrátami zahnáni zpět na moře.