329-320

329.

Ol. 112, 4

Kéfísofón

a. u. c. 425

L. Aemilius Mamercinus Privernas II. a C. Plautius Decianus

(srov. s rokem 341)

************************************************************

Alexandrovo vojsko se ze zimovišť v Drangiáně a Gedrósii vypravilo přes Paropamisos (Hellény též zvaný Kaukasos/dn. Hindúkuš) do Baktrie proti Béssovi: cestou vedli Makedonci neustálé boje. Satrapou Paropamisadů byl jmenován Peršan Proexés, který zůstal v úřadu do roku 327. V jedné z bitev s Peršany zabili Erigyos a Karános bývalého satrapu a královraha Satibarzána.

Stásánór byl jmenován novým satrapou Ariány namísto Arsaka, který se po odchodu Makedonců vzbouřil (srov. předešlý rok). Stásánór či též Stásandros ze Sol na Kypru byl v úřadu asi až do roku 317. Fratafernés byl králem jmenován satrapou Parthyény a Hyrkánie namísto Amminapa (srov. předešlý rok, pravděpodobně zemřel; Fratafernés byl v úřadě do roku 321). Satrapou Baktrie byl jmenován Artabázos (viz příští rok).

Peršan Spitamenés zprostředkoval vydání královraha Béssa (viz následující rok).

Z Baktrie se Alexandros vydal do Sogdiány, kde vedl neustálé boje se Sogdy a Baktry. Na dolním toku řeky Óxos/dnešní Amu-darja bojoval se východními Skythy.

Mezitím v týlu oblehl Spitamenés Marakandy, sídelní město Sogdů, byl však zdejší makedonskou posádkou odražen. Současně vedli Makedonci jinde s Peršany boje nešťastné. Alexandros pak přezimoval v Zariaspách čili Baktrách, sídelním městě Baktrů.

Téhož roku dobyli Římané Privernum, Vitruvius Vaccus, který vlastnil dům i v Římě, byl po Plautiově triumfu popraven a město dostalo římské právo (válka od minulého roku). Do Anxuru (dn. Terracina) byla zavedena římská kolonie.

V Číně přijal vládce státu Čao/Zhao královský titul.

 

************************************************************

328.

Ol. 113, 1

Klitón z Makedonie

Euthykritos I.

a. u. c. 426

P. Plautius Proculus a P. Cornelius Scapula

************************************************************

Klitón byl prvním olympioníkem, který pocházel z Makedonie. V dolichu, tj. ve vytrvalostním běhu, zvítězil Ageus z Argu, který ještě téhož dne osobně informoval doma o svém olympijském vítězství!

V zimě byl v Zariaspách odsouzen k smrti královrah Béssos alias Artaxerxés IV. (viz předešlý rok), nominální král Peršanů od roku 330. Později byl s orientální krutostí popraven v Ekbatanách (roztržen dvěma prudce uvolněnými k zemi ohnutými stromy).

Na jaře se Alexandros vypravil znovu k Óxu, přeplavil se přes řeku do Sogdiány a znovu dorazil do Marakand. Mezitím vpadl do Baktrie Spitamenés, a to s massagetskou (= skythskou) pomocí, ale u Zariasp byl odražen.

Po odchodu Alexandra ze Marakand na tažení proti skythským Massagetům vypukla v týlu vzpoura Sogdů, kteří mj. vyvraždili makedonskou posádku v Marakandách. V bitvě u Gabai byli však Sogdové a Baktrové se svými skythskými spojenci poraženi. Po bitvě sami zabili Spitamena.

V létě, během vojenských operací, zabil Alexandros v opilé hádce Kleita, syna Drópidova: Kleitos byl zřejmě mluvčím „malomakedonské“ strany, která kritisovala Alexandra III. za jeho přijímání barbarských zvyků etc.

Brzy nato bylo odhaleno tzv. spiknutí pážat tkvící v osobní ješitnosti mladých makedonských šlechticů, mimo jiné Antipatra, syna syrského satrapy Asklépiodóra, a Hermoláa, Kallisthenova přítele: k počáteční urážce se rychle přidružil odpor k Alexandrovu „barbarofilství“ (srov. Aristotelovu radu dávanou mladému Alexandrovi, rok 343). Spiklenci byli vojskem popraveni ukamenováním, první takový referovaný případ v evropském vojsku (v Makedonii zjevně tradiční trest při spiknutí proti panovníkovi; srov. další v případě popravy Olympiady roku 316). 

Z účasti na konjuraci byl obviněn rovněž Kallisthenés z Olynthu, který kritisoval zavedení perského klanění u makedonského dvora/proskýnésis; viz dále příští rok. • T. r. vlastně byl Alexandrem u vojska eliminován tradicionalismus vítězných makedonských aristokratů. Zcela odstranit se samozřejmě nepodařil (srov. vývoj po Alexandrově smrti).

Alexandros přezimoval v Nautakách. Ještě před bitvou u Gab určil novým satrapou nad Baktry a Sogdy Amyntu, syna Níkoláova, který byl ve funkci do roku 326. Artabázos, původně jmenovaný (viz předešlý rok), odstoupil pro své stáří. Stásánóra král jmenoval satrapou (vedle Ariány, viz předešlý rok) i Drangiány: předtím byl satrapou Drangiány Arsamés či Arsamenés. 

Satrapou Médie se namísto Oxydata (od roku 330) stal Atropatés či Atropatios (pers. Átrupát; možné je i Arsakés?), který se postupně osamostatňoval; měl k disposici silné vojsko o deseti tisících jezdcích a čtyřicet tisících pěchoty. Namísto zemřelého Mazaia jmenoval Alexandros satrapou Babylónie Stámena či Stamna (v úřadu do roku 323)

Fratafernés, satrapa Parthyény a Hyrkánie, byl jmenován navíc ještě satrapou Mardů a Tapúrů, a to namísto Autofradáta či Fradáta, který byl později roku 324 popraven za přípravu povstání.

Sópolidu, Epókilla a Menidu poslal král do Makedonie pro nové síly. V zimě bylo vyjednáváno s indickým vládcem Taxil (Takšašíla u dnešního Ráwalpindí v Pákistánu) jménem Ámbhi, jemuž tehdy Helléni říkali Taxilés.

Zřejmě t. r. byl jmenován satrapou Malé Frygie Makedon (?) Démarchos, který byl v úřadu do roku 323. Původní satrapa Kalás (viz rok 334) byl zřejmě krátce předtím poražen bíthýnijským dynastou jménem Bás a evidentně i zabit. Válka Makedonců s thráckými Bíthýny byla vedena pravděpodobně od samého začátku makedonského tažení do Anatolie, snad již Filippem II.

V Athénách ukončil svou veřejnou činnost historik Fanodémos, kterou vedl od roku 343 (viz tam).

Zřejmě t. r. zemřela v Kárii královna Ada starší, která podruhé vládla od roku 334 (více tam). Alexandros jmenoval satrapou Kárů Filoxena (v úřadu až do roku 323).

Podle jedné verse měla t. r. vypuknout druhá válka samnitská, která trvala do roku 304. Viz ale rok 326.

 

************************************************************

327.

Ol. 113, 2

Hégemón

a. u. c. 427

L. Cornelius Lentulus a Q. Publilius Philo II.

************************************************************

Na jaře se vypravil Alexandros z Nautak do sogdiánských hor, kde zajal mnoho Sogdů a Peršanů, mj. Rhóxánu, dceru Oxyartovu. Následovaly boje s Pareitaky v Pareitakéně, zemi ve východní Sogdiáně. Zde se nacházela mimo jiné nedobytná „hora Choriénés“, jejíž vládce, údajně Choriénés, se Alexandrovi vzdal. 

Dobyvatel všude ponechával perské velitele. Pak se Makedonci pustili přes Paropamisos (řec. Kaukasos Indikos/Hindúkuš) v dnešní pákistánské provincii Chajbar-Pachtúnchwá (dříve Provincie severozápadní hranice, NWFP). Odtud se ale Alexandros vrátil zpět do Střední Asie. V Baktrách slavil v létě svatbu s Rhóxánou, dcerou persko-bakterského šlechtice Oxyarta (její věk neznáme, ale sotva byla podle moderních hledisek "zletilá": c. 15). Svatbu mimo jiné namaloval jeden z nejslavnějších malířů té doby Áetión z Iónie (dílo není zachováno).

Ještě téhož léta zahájil Alexandros III. indické tažení (trvalo do roku 325). Jeho armáda ve Střední Asii čítala na čtyřicet tisíc mužů ve zbrani a soudí se, že trén byl co do počtu třikrát početnější. Z Bakter přešel Paropamisos do Kófény, kde ho zdržely obtížné boje, např. při dobývání hory Aornis; městu Nýsa udělil svobodu, protože údajně až sem měl dorazit bůh Dionýsos na svém mýthickém tažení světem.

V právě budované Alexandreji v Paropamisii určil novým satrapou Tyriespida (srov. následující rok), protože původní Alexandrův satrapa Proexés zřejmě zemřel (srov. rok 329).

Z Kófény, což byla oblast dnešního Kábulu, přešel Alexandros s vojskem přes Chajbarský průsmyk a přes Indus v dn. severním Pákistánu, přes který postavil most oddíl Héfaistiónův. V Taxilách byl přijat přátelsky Taxilem (srov. předešlý rok) a armáda vítězů nad Peršany zde přezimovala živena masem Indovým. K tomu od něj Alexandros získal pomocný oddíl pěti tisíc mužů pro válku s Pórem, viz rok následující.

Níkánór byl jmenován satrapou (či jen episkopem) satrapie Indie I., kterou tvořilo území Kófény a pravého břehu Indu na jeho horním toku, satrapou Indie II., což byl levý břeh horního toku Indu, byl jmenován Filippos, syn Machatův. Jeho sídlo bylo v Taxilách.

Zemřel ve vězení nebo byl popraven Aristotelův synovec, filosof a dvorní historik Alexandra Velikého Kallisthenés z Olynthu (narodil se kolem roku 370; viz rok 328).

V Thrákii zemřel její stratégos Memnón (ve funkci od roku 334). Nástupcem byl jmenován Zópyrión (v úřadu do roku 325).

V Bíthýnii zemřel dynasta Bás (vládl od roku 377). Následoval jako vládce jeho syn Zipoités I. (též Tiboités; vládl do roku 280, srov. rok 297).

Římané zavedli do Fregell latinskou kolonii (předtím Sidiciniové, pak Volskové).

Vypuklo nepřátelství Palaiopolských (u Neápole) proti Římu: v oblasti se již roku 754 (viz tam) usadili kolonisté z Chalkidy na Euboji a z Kýmé. Neápolis byla v této době mírovou cestou pravděpodobně již kampanisována, když instituce a způsob života zůstal až do císařství hellénský (srov. rok 180).

 

************************************************************

326.

Ol. 113, 3

Chremés

a. u. c. 428

C. Poetelius Libo Visolanus a L. Papirius Mugillanus

M. Claudius Marcellus dict. a 14 mezikrálů (interreges)

************************************************************

Alexandros vyrazil na jaře z Taxil k řece Hydaspu/dn. Džihlam na severu pákistánského Paňdžábu. Zde Makedonci v měsíci múnichiónu, tj. v rozpětí května až června, porazili domácího krále Póra, jednoho z řady tehdejších hindských paňdžábských dynastů, ačkoli nasadil také bojové slony. Měl jich sice prý dva tisíce, ale útok Makedonů byl překvapivý a Indy zaskočil. • Bitva s Pórem byla zároveň poslední polní bitvou Alexandra Velikého, jíž osobně velel. V poli nikdy nebyl poražen.

Po bitvě zemřel stářím Alexandrův kůň Búkefalás. Přímo na bojišti král založil město Búkefala a na místě brodu v řece Hydaspu, kudy Makedonci přešli do vítězného útoku proti Indům, dal založit město Níkaia.

Odtud pokračoval Alexandros Paňdžábem přes řeky Akesínos-Čanáb a Hydraótés-Rávi dále na východ až k řece Hyfasis-Bjás. Další boje s Indy, vítězná bitva u Sangaly: města dobyto, byl zde zraněn Lýsimachos.

Na řece Hyfasis, byla doba monsunu, z celkové únavy, nezvyklosti prostředí propukla v armádě vzpoura; vojákům, kteří sloužili od začátku, se stýskalo, stárli. Vzpouru kdesi na východ od dnešního Láhauru v PAK uklidnil Koinos, syn Polemokratův. Alexandros chtěl jít stále na východ za svým snem, až „na konec světa“, ale vojáci žádali nastoupit zpáteční cestu a také toho u Alexandra dosáhli. Bylo to poprvé a naposledy, kdy Alexandros vůbec v něčem ustoupil. Jádro armády už deset let nevidělo domov a operovalo v zemích, o nichž předtím hellénský svět téměř ani neslyšel. Je ovšem též možné, že Makedony děsil vojenský potenciál, jímž disponovali indičtí panovníci. Nandové, jak se traduje, byli tehdy schopni postavit do pole dvě stě tisíc mužů pěchoty, dvacet tisíc jízdy, dva tisíce bojových vozů a tři tisíce slonů (!). Na Nandy, tehdy nejsilnější z indických států (viz ovšem rok 321), však Alexandros nikdy nenarazil. O dvě desetiletí později tvrdil očitý svědek Megasthenés, že vojenské ležení Sandrokottovo, viz rok 321 a 303, pojalo čtyři sta tisíc lidí.

Vojsko nastoupilo zpáteční cestu přes řeky Hydraótés a Akesínos na Hydaspés do Búkefal a do Níkaie. Vláda nad zemí předal Alexandros Pórovi, část zůstala Abisarovi, jehož v jeho vlastní zemi Alexandros ustanovil satrapou. Krateros, jehož oddíly se celou dobu držely pravého břehu Indu, v dopisu své matce Aristopatře sdělil, že Alexandros byl u Gangy a on sám, zachoval tu zprávu Strabón, že řeku viděl: je to ojedinělé tvrzení, vyloučit to nelze.

V listopadu zemřel na nemoc Koinos, jeden z nejdůvěrnějších přátel Alexandrových, srov. výše. Filippos, syn Machatův (srov. předešlý rok), byl králem jmenován satrapou celé (Horní) Indie, tzn. že spojil Indie I. a II. Níkánór zůstal zřejmě jeho podvelitelem (?, viz předešlý rok).

V Persii zemřel satrapa Frasaortés, který byl ve funkci od roku 331. Samovolně se opatřil titulem satrapy Peršan Orxinés a vládl do roku 324. V Baktrii padl (?) satrapa Amyntás (srov. rok 328). jeho nástupcem se stal Filippos (jiný než výše jmenovaný; ve funkci zde byl do roku 321, v letech 321 až 318 byl satrapou v Parthii).

Téhož měsíce Alexandros vyplul po řekách povodí Indu k Oceánu s částí vojska na palubě rozsáhlého loďstva, které bylo narychlo rekvírováno, částečně doplněno loděmi novými a osazeno posádkami z Foiníkie, Egypta, Kypru a Kárie doprovázejícími makedonský trén. Nauarchem flotily údajně dvou tisíc plavidel s osmdesáti třicetiřadkami byl Kréťan usazený v Amfipoli Nearchos, kormidelníkem královy lodi byl Onésikritos z Astypalaie, vyznáním kynik, žák Diogena Sinópského. 

Další část armády vedli Krateros a Héfaistión po souši za neustálých bojů po obou stranách řeky: jádro vojska kolem Alexandra plulo po Hydaspu/Džihlamu, který se stéká s Akesínem/Čanábem a později s Hydraótem/Rávim v řeku Trimáb. 

Vypukla válka Římanů s Palaiopolí (viz předešlý rok) a s jejími spojenci Samnity, tzv. druhá válka samnitská (trvala do roku 304; srov. rok 328). Konsul Q. Publilius se stal prvním Římanem, jemuž bylo jeho vojenské působiště ponecháno na další úřední období, a to v hodnosti proconsula. Tomuto právnímu aktu se začalo říkat prorogatio imperii/prodloužení úřední moci. Vojevůdce, kterému se dařilo, tak mohl sám dovést válku s Palaiopolí do vítězného konce (viz následující rok).

 

************************************************************

325.

Ol. 113, 4

Antiklés

a. u. c. 429

L. Furius Camillus II. a D. Iunius Brutus Scaeva

************************************************************

Alexandros pokračoval po proudu Hydaspu k jihu, pozemní vojsko bojuje začátkem roku s Mally na řece Hydraótés/dn. Rávi v pákistánském Paňdžábu. Při dobývání sídelního města Mallů byl Alexandros těžce raněn a město rozlícenými Makedonci vyvražděno. Mallové, srov. o státu Málavá/Málwa roku 600, kapitulují, stejně tak Oxydrakové. Satrapou této země jmenoval král Filippa (viz předešlý rok), který se tak stal správcem Indie I. a II., tj. země až po nově založenou Alexandrii na soutoku Akesínu/Džihlamu s Hydraótem/Rávim v Trimábu.

Král plul po Trimábu a po jeho soutoku se Satladžem (královskými kronikáři nezmiňován a řec. název je z doby o půl tisíciletí pozdější) po Pančanádu k jeho soutoku s Indem, kde založil další Alexandreji a vybavil ji loděnicemi. Satrapou této části Indie byl jmenován Peithón; Indie III. sahala na jih od soutoku Indu s Akesínem až k Oceánu, dn. Arabskému moři.

V této Alexandreji jmenoval král novým satrapou Paropamisadů Oxyarta, otce své manželky Rhóxány, který byl v úřadu nejméně do roku 316; Tyriespidés (viz rok 327) zřejmě zemřel. • Na území indických Sogdů byla založena další Alexandreia zvaná Sogdijská, která byla rovněž opatřena loděnicemi (je ale možná konfuse v pramenech, snad se jedná o jedno město).

Při další cestě na jih byla na pravém břehu Indu Kraterem vyvrácena říše hindského vladaře Músikana (či národa Músikanů, cf. v indexu; ind. jméno neznáme), který se sice nejprve podrobil, ale pak se v týlu vzbouřil. Byl poražen, zajat a potrestán smrtí oběšením. Jižně od Músikanovy říše byla říše Sambova, který před Makedonci uprchl do hor. Město a stát vydali jeho příbuzní. Všech těchto zemí satrapou se stal Peithón.

Po obsazení Sambovy říše se Krateros vypravil po souši na západ s veterány, nemocnými a se slony, které Makedonci ukořistili nebo dostávali jako součást mírových podmínek, přes Arachósii a Drangiánu do Karmánie. • Tito chobotnatci se stali spolu se zvířaty, která z Indie přivezl po roce 303 do Syrie Seleukos I., předky všech slonů, jichž kdy bylo v bitvách starověku ve vojenství užíváno. Naposledy použili Seleukovci bojových slonů v bitvě u Magnésie roku 190, poslední válečná zvířata na seleukovském dvoře byla Římany vybita roku 163, viz v indexu s. v. sloni.

Alexandrovo tažení na současnících velké „Indie“ mnoho dojmů zřejmě nezanechalo. Protože se dotkl jen severozápadního okraje civilisované části subkontinentu, není o makedonském dobyvateli stopy v žádném domácím literárním dílu. Do povodí Gangy, vlastního jádra indického světa s několika silnými státními útvary (srov. rok 600) se mu nepodařilo ani nahlédnout (to se zřejmě podařilo až Seleukovi I., viz rok 303).

Jádro makedonského vojska pokračovalo v cestě na jih po Indu i po souši. Výprava se dostala do delty Indu a Alexandros udělal další přestávku v Pattalách (dnešní Hajdárábad v Pákistánu), odkud vypravil mimo jiné expedici k Oceánu. V září se vydal Alexandros z Pattal na západ a podmanil národ Óreitů. Zde přeměnil vesnici Rhambakii v jednu z dalších Alexandrejí. Jako ve většině případů řídil podobné práce Héfaistión.

Alexandros jmenoval satrapou Óreitů a Gedrósů Apollofana (viz níže) a zanechal zpět Leonnata, aby na pobřeží čekal na Nearcha, který s loďstvem v Pattalách a později 33 dnů v nově obsazeném a kamennou zdí obehnaném "Alexandrově přístavu" vyčkával pasáty: tato lokalita nazývaná Bibakta/Bibaga a o tři staletí později Barbarikon se stala s ostrovem v deltě Indu jménem Krokala/Kokala základem dnešní pákistánské megalopole Karáčí. • Přes Barbarikon putovalo na západ do Alexandrie přes moře zboží z celé Střední Asie. 

Z Alexandreie-Rhambakie se pustil Alexandros s větší částí vojska Gedrósií na západ. Dorazil do jejího hlavního města Púr, když jádro vojska muselo překonat se ztrátami šedesátidenní cestu bezvodou pustinou. V Púrách sesadil satrapu Apollofana, podle jiné tradice krátce předtím padl, a novým satrapou Óreidy a Gedrósie jmenoval Thoanta. Thoás však brzy onemocněl a zemřel. V novém úřadu jako satrapa Óreů, Arachósů a Gedrósů nastoupil Sibyrtios, jehož krátce předtím v Púrách jmenoval Alexandros satrapou Karmánie. Proto nyní novým satrapou Karmánie jmenoval Tlépolema, syna Pýthofanova či Pýthónaktova. Sibyrtios i Tlépolemos vydrželi v úřadech do roku 316.

Alexandrův pobyt v Púrách spadá do listopadu. V listopadu až prosinci byl v Indii žoldnéři, kteří se účastnili Alexandrova tažení, zavražděn satrapa Indie I. a II. Filippos, syn Machatův. Jeho nástupcem se stal velitel Thráků Eudémón či Eudaimón, který byl satrapou až do asi roku 316. Území bývalé Filippovy satrapie bylo upraveno tak, že část připadla satrapii Taxilově. V údělu Abisarově zemřel jeho vládce Abisarés, nástupcem se stal jeho syn, jehož jméno historie neuchovala. Taxilés vládl s Eudémem zřejmě společně.

V prosinci se v Karmánii sešla celá makedonská armáda, která se vracela na západ po souši i po moři: části vedené Alexandrem, Héfaistiónem, Kraterem, Nearchem, Stásánórem, satrapou Ariány a Drangiány/Zarangiány, a Fratafernem či Farismanem, satrapou Parthie a Hyrkánie, se setkaly s vojsky z Médie, které vedli Parmeniónovi vrazi Kleandros, Sitalkés II. a s nimi Hérákón. 

Velitele médské armády ale dal všechny za hrabivost a plenění země král popravit. • Součástí Nearchovy námořní výpravy z Indie byla rovněž expedice Androsthena z Thasu, který sepsal zprávu o své cestě kolem Arábie, tedy podle tehdejšího názvosloví vodami Rudého moře, srov. v indexu s. v. Erythrá thalassa.

Menón, satrapa Arachósie od roku 330, právě zemřel. Arachósi spojil Alexandros s Gedrósií v jeden administrativní celek (viz výše). Původní satrapa Karmánie Astaspés (od roku 330) byl králem sesazen a popraven a jeho nástupcem se stal nakrátko Sibyrtios (viz výše).

Po celoarmádním meetingu ve vnitrozemí Karmánie se opět Makedonci rozešli. Nearchos pokračoval v plavbě podél pobřeží, Alexandros v cestě po souši do Persie.

Zópyrión, makedonský stratégos Thrákie, se vypravil proti zadunajským Getům (tj. Dákům?). Neúspěšně obléhal hellénský Borysthenés. Při dalších operacích bylo celé jeho vojsko zničeno smrští a on sám zahynul. Následovalo druhé povstání krále Odrysů Seutha III.: při této příležitosti snad přijal královský titul (srov. rok 313; první povstání viz rok 330).

Kolem roku 325 se narodili Hermachos z Mytilény, žák Epikúrův (zemřel kolem roku 250), a Zénodotos z Efesu, básník a grammatik, po Filitovi z Kóu vychovatel Ptolemaia II., od roku 283 hlavní knihovník-bibliothekář v Alexandrii (zemřel kolem roku 260).

V druhé polovině čtvrtého století působil sochař a dvorní umělec Alexandra Velikého Lýsippos ze Sikyónu. Pracoval jen s bronzem, např. Apoxýomenos/athlet seškrabující ze sebe špínu a pot, nebo Héráklés zvaný dnes Farnéský. Jeho syn a žák Boidás tolik neproslul, stejně tak jako jeho bratr, malíř Lýsistratos.

V téže době byl nejslavnějším malířem činným na dvoře Filippově a Alexandrově Apellés z Kolofónu. Proslulé jsou, byť nezachované, obrazy Afrodíté anadýomené, který namaloval podle bývalé Alexandrovy milenky Pakaté, nebo autoportrét atd. Mezi dvorní Alexandrovy umělce patřil také Prótogenés z Kaunu, jehož nejznámější obrazy byly např. Iálysos a portréty Aristotelovy matka nebo Alexandra (srov. rok 304).

Mezi další proslulé malíře této doby patřil Pausiás ze Sikyónu, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole. Pausiás vytvořil mj. obraz Stefanoplokos, tj. vijící věnec (portrétu postála proslulá hetairá Glykerá), Methé a Obětování býka. Žil v Sikyónu a dříve než s Glykerou byl přítelem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou.

Jistý Filoxenos z Eretrie namaloval obraz bitvy u Issu. Jeho podoba je dodnes známa, neboť posloužila jako předloha mosaiky z Pompéjí.

Ve druhé polovině 4. století se proslavil massalský obchodník Pýtheás, který se plavil po moři až k ústí Vistuly (Visly) a cestou zpět byl v Thúlé, dnes neidentifikovatelné severské zemi (jižní Skandinávie, britské ostrovy, Island?). Viz v indexu pod objevy.

V Itálii uzavřeli Lúkánové a Apúlové spojenectví s Římany, ale brzy ho zrušili. Palaiopolis byla zradou jistého Chariláa Římany obsazena (viz předcházející rok) a Římané uzavřeli nové spojenecké smlouvy s Palaiopolíťany a Neápolíťany. Tarás a další hellénské státy italského jihu se postavily ve válce římsko-samnitské na stranu Samnitů, stejně tak i Vestinové. Římanům také vypukla nová válka s Tusculem (viz rok 323).

Nenasytnost lichváře L. Papiria a jeho touha sexuálně zneužít zotročeného syna jednoho ze svých dlužníků vedla kupodivu k celkové úlevě pro plebeje. Podle Poeteliova zákona/lex Poetelia bylo v Římě ukončeno zotročování plebejů prostřednictvím lichvy: zárukou dluhu nadále nesmělo být tělo, nýbrž majetek člověka (zákon bývá datován už rokem 326, kdy byl C. Poetelius Libo konsulem)Konec dlužního otroctví v Římě.

V Číně přijal Chuej-wen/Huiwen královský titul vládce státu Čchin/Qin.

 

************************************************************

324.

Ol. 114, 1

Mikinás z Rhodu

Hégésiás nebo Agésiás

a. u. c. 430

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 333, 309 a 301)

L. Papirius Cursor dict.

Dnem 12. listopadu začíná éra „po smrti Alexandrově“ nebo též „éra Filippa Arrhidaia“: rok 1 trval od 12. 11. 324 do 11. 11. 323. Používali ji hlavně babylónští astronomové.

************************************************************

V lednu se Alexandros s armádou dostal do Persidy, kde už pobýval v zimě roku 331/330. V Pasargadách/Pásárgádách dal popravit jistého Baryaxa, který si v Médii nasadil královskou korunu Médů (jal a přivedl ho satrapa Médů Atropatés), a Makedonce Púlamacha z Pelly za to, že vykradl Kýrův hrob. Z Pasargad pokračovalo vojsko do Persepole. Zde dal král popravit samozvaného satrapu Peršanů Orxina, který se prohlásil satrapou po smrti Frasaortově v roce 326, a pro spiknutí byl popraven (Auto)Fradátés, který byl v letech 330 až 328 satrapou Hyrkánie. Novým satrapou Persidy jmenoval Alexandros Peukestu (byl jím až do roku 316). Peukestás se rychle naučil persky a zcela přijal domorodé zvyky.

Z Persepole pokračoval král do Sús. Zde dal popravit dalšího guvernéra, satrapu Súsiány Abúlita s jeho synem Oxathrem (Abúlités byl Alexandrovým satrapou od roku 331). Novým satrapou Súsiány byl jmenován Argaios z Órópu, ale brzy byl nahrazen Koinem, který vydržel v úřadu do roku 321. O gymnosofistech a smrti jednoho z nich viz v indexu pod gymnosofisté. 

Na jaře uspořádal v Súsách Alexandros III. hromadnou svatbu Makedonů s Peršankami všech stavů. Bylo to prý deset tisíc párů čili dodnes největší svatba v historii (s výjimkou akcí novodobého orientálního kultu tzv. moonistů). Např. Alexandros III. se oženil ještě s Barsinou,nejstarší Dáreiovou dcerou, a s Parysatidou, nejmladší dcerou Artaxerxa III. Ócha (v pramenech se ovšem objevuje namísto Barsiny, jiné od vdovy po Memnónovi a Alexandrovy milenky, i jméno Dáreiovy dcery Stateiry; srov. jeho svatbu s Rhóxánou roku 327 a o polygamii Alexandrova otce viz rok 337), Héfaistión se oženil s Drypetidou, rovněž dcerou Dáreiovou, Ptolemaios s Artakamou, dcerou Artabázovou a sestrou Barsiny, Alexandrovy milenky, Krateros si vzal Amástridu, dceru Dáreiova bratra Oxyarta, Perdikkás se oženil s nejmenovanou dcerou Atropatovou, viz rok 328, Eumenés s Artónidou, dcerou Artabázovou a druhou ze sester Barsiny, a Seleukos si vzal Apamu, dceru Spitamenovu: později po ní pojmenoval tři města. Seleukos také zůstal jediným Makedonem, který se své Peršanky po Alexandrově smrti nezbavil, a Apamé se stala spoluzakladatelkou seleukovské dynastie. Jeho potomci se však v Peršankami ani jinými Íránkami neženili (srov. ovšem vnucenou svatbu Démétria Níkátora s Rhodogúnou roku 141). 

Při příležitosti masové svatby zaplatil Alexandros všechny dluhy svých vojáků, údajně to bylo dvacet tisíc talentů (tedy zhruba 520 tun stříbra; o množství drahých kovů z perské kořisti viz v indexu pod zlato): údajně veškeré perské kořisti bylo za 180 tisíc talentů! Za přeplavbu z Indie do Rudého moře, jehož částí podle dobového názvosloví byla i oblast dnešního Perského/Arabského zálivu, vyznamenal král nauarchy Nearcha a Onésikrita.

V srpnu vydal Alexandros v Súsách diagramma/dekret pro spolek Hellénů neboli spolek korinthský, který jej krátce předtím uznal za boha a přisoudil mu božské pocty, aby města přijala zpět všechny vyhnance, opatření, které vedlo v mnoha případech k chaosu. V Helladě bylo diagramma vzápětí zveřejněno v Olympii při hrách.

V září nastoupil Alexandros ze Sús cestu lodí po Eulaiu k moři, Héfaistión následoval s vojskem po souši. Makedonci přišli do oblasti, kterou mesopotamské kultury nazývaly Mořská země nebo Přímoří, později byla osídlena aramejskými Jakíny/Bít Jakíni, Hellénové jí ještě později říkali Charakéné, pak Méséné; dnes je to široká oblast Šatt al-Arabu, okolí Basry. Hlavním sídlem regiónu byla perská pevnost Dúris, kterou nyní pod jménem Alexandreia přeorganisoval král jako vojenskou osadu/klérúchii: část kolonistů zjevně pocházela z makedonské Pelly. • Alexandreia byla později nově osídlena Antiochem IV. jako Antiocheia, po pádu seleukovské moci byla Hellény zvaná Spasinú Charax a stala se sídlem autonomního arabského knížectví.

Odtud se Alexandros plavil na sever proti proudu Tigridu do Ópidy. Zde vypukla v říjnu druhá vzpoura v Alexandrově vojsku, jehož část král propustil domů ze svých služeb jako přestárlé a deset tisíc vojáků nahradil Asiaty. Vzpouru části armády uklidnil král osobně a pensionované vypravil do Evropy pod Kraterem, který byl již tehdy nemocen, a Polyperchontem. Krateros měl v Makedonii vystřídat ve funkci vicekrále Antipatra, který měl do Asie s sebou přivést čerstvé síly. • Část pramenů uvádí Antipatrův strach z Alexandra a jeho matky Olympiady (viz rok 330) jako případný motiv Alexandrovy vraždy Antipatrovci. Ještě před Alexandrovou smrtí byly patrné neshody až otevřená nepřátelství v armádních řadách mezi Makedony a Hellény, Makedony, Hellény a Peršany, mezi makedonskou pěchotou a jízdní aristokracií. 

Z Ópidy pokračoval Alexandros do sídelního města Médů Ekbatan. Zde ještě v průběhu října zemřel jeho nejbližší přítel Héfaistión. Král vyhlásil smutek v celé říši a dal nákladem deseti tisíc talentů stavět obrovské pohřební žároviště (viz následující rok). • Héfaistiónovu i Alexandrovu smrt z vnitřností předpověděl Alexandrův věštec Peithagorás. Po Héfaistiónově smrti ho králi udal tehdejší vojenský velitel Babylónu Apollodóros z Amfipole (srov. rok 331) s tím, že by mohlo jít o spiknutí. Když to Peithagorás králi vysvětlil, že měl pravdu, Alexandros se prý usmál, Apollodóra pochválil za "dobrou vůli" a Peithagoru za "neohroženost". 

V zimě podnikl Alexandros výpravu proti bojovným Kossajům, což byla řecká forma jména Kassitů/bab. Kaššú. Třebaže byla zima a krajina těžce přístupná, horalé se po bitvě Makedonům vzdali. • Kassité jsou jmenováni v Babylónii již v 18. století (tradice hovoří o roce 1732), roku 1594 se kassitský vládce Agum II. dokonce zmocnil vlády v právě zpustošeném Babylónu a v průběhu let i v celé zemi; Babylónie dostala na dlouho nové jméno Karduniaš či Karanduniaš a Kassité jí vládli až do roku 1156, kdy byli vyhnáni zpět do hor severní Súsiány.

Současně vyslal Alexandros výpravu do Hyrkánie a ke Kaspickému moři, jíž velel Hérákleidés, syn Argaiův. Výprava měla pravděpodobně rekognoskační účel. Lze se s trochou fantasie domnívat, že kontroly nad oblastí Ibérie se v důsledku zhroucení perské moci a případné hellénské intervence zmocnil t. r. jistý Azo/Azón a mohl by být pokládán za prvního z vládců spojené Ibérie, základu soudobé Gruzie. Azóna asi až po letech, snad roku 300, porazil a zabil Farnabázos I., Parnavaz/Farnavaz, pokládaný Gruzínci za prvního z králů Kartli-Ibérie. Založil dynastii, od níž berou původ Bagrationové. Jeho spojenci ve válce s Azónem byl vládce Kolchidy Kudži, jemuž dal Farnabázos svou sestru za ženu, a Alánové. Vládu uspořádal po perském způsobu, založil sídelní město Mcchetu a na ní na kopci prý vztyčil sochu boha Armaziho a nad metropolí Armazciche, "Armaziho pevnost", řec. Harmozika/Armastika. Kdy k tomu všemu došlo, známo není. Farnabázos I. údajně vládl 65 let a dožil se 92 roků, snad tedy vládl do roku 235, viz dále tam.  

V zimě dorazilo do Ekbatan mnoho vyslanců z celého světa, mimo jiné Libyů, Ítaliků, Etrusků atd. (kartháginský posel či zvěd, jistý Hamilkar Rhodinos, byl u Alexandra již v době obléhání métropole Karthága Tyru roku 332). Ještě koncem roku (?) se Alexandros dal na cestu do Babylónu.

Na začátku t. r. prchnul z Babylónu správce Alexandrova pokladu Harpalos (srov. jeho první útěk roku 333). Na cestě do Hellady ho doprovázelo šest tisíc žoldnéřů a pět tisíc talentů. Z Athén byl zakrátko vykázán a později roku 323 na Krétě zavražděn Pausaniou a Thibrónem (viz tam). Harpalos se v Athénách stačil oženit s hetairou Pýthoníkou n. Pýthioníkou, působící v Athénách a v Korinthu, jíž dal po její předčasné smrti, pravděpodobně po porodu společného děvčátka, v Eleusíně zhotovit sarkofág, který byl k vidění ještě ve druhém století n. l.; o Harpalových přítelkyních viz v indexu s. v. sex.

V souvislosti s Harpalovým pobytem a jeho korupční činností byl exulován z Athén Démosthenés, a to za vzetí úplatku od Harpala (srov. ale odhalení následujícího roku). Démosthenés byl ve vyhnanství na Aigíně do roku 323.

Téhož roku se Antipatros vypravil proti Seuthovi III. do Thrákie, nebyl však úspěšný. Koncem roku padl v boji proti povstaleckým městům Isaurám a Larandám satrapa Kilikie a zeť Antipatrův Balakros (satrapou od roku 333, viz tam, kde jeho rodina; povstalci pacifikováni o dva roky později, viz tam). Jeho nástupcem se stal Filótás (v úřadu do roku 321)V Efesu byl bratry Diodórem, Anaxagorou a Kodrem zavražděn tyrannos Hégésiás: délku jeho usurpace neznáme. Diodóros se později stal stratégem Démétria Poliorketa (viz rok 302 a 295).

Na konci roku se narodil Antiochos, syn a nástupce Seleukův. Antiochos byl králem od roku 281, zemřel roku 261.

Římané porazily Vestiny a Samnity a uzavřeli s nimi příměří pro zbytek roku.

 

************************************************************

323.

Ol. 114, 2

Kéfísodóros

a. u. c. 431

C. Sulpicius Longus II. a Q. Aemilius Cerretanus I. (resp. Q. Aulius Cerr., srov. rok 319)

První rok éry Filippa III.; v Babylónii byl částečně za první rok této éry počítán až rok 322

************************************************************

Na jaře se Alexandros vrátil do Babylónu, kde poprvé pobýval v roce 331; je pravděpodobné, že s městem počítal jako s říšskou métropolí. Přivedl s sebou jádro vítězné makedonské armády, s loďstvem připlul Nearchos. Začal chystat vojenskou výpravu proti Arabům, údajně jediným, kteří k němu neposlali vyslance, ačkoli se zdržoval v jejich blízkosti. V Babylónu Alexandros vrátil hellénským obcím umělecká díla, která během první helléno-perské války odvlekli Peršané.

Dne 28. daisia, podle jiné tradice až 30. daisia, podle babylónského kalendáře 29. ajjáru, podle egyptského 13. farmúthi (v osmém měsíci podle makedonského, ve druhém podle babylónského kalendáře), tj. 11. nebo 13. června, zemřel po krátké horečnaté nemoci v paláci Nabû-kudurrí-usurově král Makedonů Alexandros III. Veliký (vládl od roku 336, narozen asi 21. července 356). • Jeho poslední slova byla údajně odpověď na otázku, komu zanechává královládu: „Tomu nejlepšímu“ (pokud nezřetelně řekl „kratistó“/nejlepšímu, nejsilnějšímu; mohl však mít na mysli Kratera/„Krateró“, který byl na cestě do Makedonie, viz níže). • Následovalo čtyřicet let bojů o Alexandrovo nástupnictví, tzv. války diadochů.

Podle jedné tradice zemřel na nemoc, podle jiné byl zavražděn jedem, který mu měl podat jeho arcičíšník Iolás, jeden ze synů Antipatrových (k tomu srov. předešlý rok a hlavně Olympiadinu mstu roku 317). Nejnověji byl vysloven dohad, že zemřel v alkoholickém komatu po společenské soutěži v pití. V Sarápidově chrámu (asi Šar-apsî/"Král podzemních vod", srov. rok 287) Seleukos s řadou dalších hetairů zalehl, aby zvěděli, zda-li ho mají z paláce přenést k bohu: odpověděl prý, že ne. 

Alexandrovou náhlou smrtí vznikla v Babylónu konfusní situace v otázce nástupnictví a s tím spojenými problémy mocenskými:

• jediným žijícím přímým potomkem Alexandrovým byl Héráklés, syn vdovy po kondottiérech Mentórovi a Memnónovi z Rhodu, Artabázovy dcery Barsiny (narozen buď ještě před svatbou s dívčí Rhóxanou roku 327, nebo až koncem roku 324 či začátkem t. r., srov. rok 309, kdy byl jako poslední z argívského rodu zavražděn). Barsiné žila po Alexandrově svatbě s Rhóxánou se synem v Pergamu (možnost, že Hérákleovou matkou je jiná Barsiné, a sice ta, s níž se Alexandros Veliký oženil před rokem v Súsách, nelze zcela vyloučit);

• ještě nenarozen byl Alexandrův potomek s Rhóxánou (byla v osmém měsíci těhotenství), syn Alexandros (IV.).

Z pozůstalých v rodu makedonských králů argejské dynastie byl mužského pohlaví již pouze nevlastní Alexandrův bratr Arrhidaios. V daném okamžiku byl vlastně jediným možným nástupcem: byl to však duševně nemocný muž (viz níže).

Pozůstalí:

• Arrhidaios, syn Filippa II. s Filinnou z Lárissy, nevlastní bratr Alexandra Velikého (a asi zhruba stejně starý?). Jako král se rozhodl pro trůnní jméno Filippos III. Olympias, Alexandrova matka, jej v mládí údajně systematicky navykala na drogy (což je první doložená vnucená narkomanie v historii);

• Alexandrova matka Olympias Épeirská;

• Kleopatrá (c. 32), Alexandrova sestra, vdova po épeirském králi Alexandrovi I., jediný vlastní sourozenec Alexandrův;

• Kynna alias Kynané (c. 40?), starší Alexandrova nevlastní sestra, vdova po Amyntovi IV. (zabit Alexandrem již roku 335), matka Addaie;

• Thessaloníké (c. 20), druhá nevlastní sestra Alexandrova, od. roku 316 manželka Kassandrova;

• Karános (c. 14?), nevlastní bratr, možná již roku 335 zavražděný (srov. tam).

Všichni pozůstalí pobývali v daném okamžiku v Makedonii.

Hlavní slovo v nástupnické otázce měl Alexandrův důstojnický sbor, většinou makedonští šlechtici.

Osobními strážci/sómatofylakes v době Alexandrovy smrti byli:

• Perdikkás z Orestidy, syn Orontův,

• Leonnatos z Pelly, syn Anteův, příbuzný s Eurydikou I., matkou Filippa II.,

• Ptolemaios z Eordaie, syn Lágův s Arsinoé, dcerou Meleagrovou,

• Lýsimachos z Pelly, syn Agathoklea, Thessala z Krannónu,

• Aristonús z Eordaie, syn Pesaiův,

• Peithón z Alkomen, syn Kratenův a

• Peukestás, stávající satrapa Peršanů.

Z nejvyšších armádních hodnostářů v armádě vynikali:

• Meleagros, syn Neoptolemův, velitel makedonské pěchoty,

• Seleukos, syn Antiochův, od roku 327 velitel elitního oddílu pěchoty (hypaspistés/štítonoš; brzy se oddílu začalo říkat argyraspides/štříbrné štíty),

• Eumenés z Kardie, jediný Hellén ve vysoké funkci mezi Makedonci, Alexandrův státní sekretář a archivář/archigrammateus, po Perdikkově povýšení (viz níže) dostal jeho funkci velitele jezdectva/hipparchos,

• Kassandros, syn Antipatrův,

• Antipatros, vicekrál v Makedonii a Evropě, v daném okamžiku ale již odvolaný Alexandrem (viz předešlý rok),

• Krateros, srov. výše, designovaný vicekrál v Evropě (vicekrál/stratégos tés Makedoniás kai Hellados nebo později stratégos tés Europés), byl právě s vysloužilci na cestě do Evropy (viz níže) a

• Antigonos, syn Filippův, satrapa ve Velké Frygii, příbuzný s kdysi královským rodem z Lynkéstidy.

Z těchto všech nebyl v červnu 323 v Babylónu přítomen Peithón, Peukestás, Antipatros, Krateros a Antigonos.

Bezprostředně po Alexandrově smrti byla zahájena jednání makedonských předáků. Perdikkás, který měl tehdy největší váhu u armády, byl toho názoru, že je třeba vyčkat Rhóxánina slehnutí, zda se narodí mužský potomek. Representoval jednu část makedonské šlechty, druhou část, zřejmě nižší, representoval názor Ptolemaiův, který navrhoval řídit říši kolektivně. Nearchos navrhoval Héráklea. Prosté Makedonce, sedláky z pěchoty, representoval Meleagros, který navrhoval rovněž za krále Héráklea či Arrhidaia a případného makedono-íránského míšence (= Alexandros IV.) odmítal. Většina šlechticů, kteří se před rokem oženila s Peršankami, ženy s výjimkou Seleuka zapudila a s nimi všechno perské; zde byl výjimkou Peukestás, satrapa v Persidě. Alexandrův sen o zrození makedono-perských míšenců vládnoucí nové světové řiši zemřel s ním, nikoli však soužití dobyvatelů s domorodými kulturami a kulty, srov. osudy seleukovské a ptolemaiovské; říkáme tomu hellénismus.

Šlechtici se mezi sebou dohodli na tom, že správcem říše bude Perdikkás, k ruce že bude mít Leonnata a že Antipatros zůstane vicekrálem v Evropě a k ruce že bude mít Kratera.

Jednání se neúčastnili zástupci pěchoty. Nastalo vzbouření, Melagros provolal Arrhidaia králem pod jménem Filippos III. Vojáci makedonské jízdy, jezdci, tedy šlechta, uprchli z Babylónu a uzavřeli veškeré přístupové cesty k dovozu zásob do města.

• 

Byla proto zahájena mezi Makedonci nová jednání, která zprostředkoval Hellén Eumenés. Babylónské dohody v zásadě platily do roku 321:

1. Arrhidaios byl uznán králem a pod jménem Filippos III. vládl do roku 317,

2. dítěti Rhóxány budou uznána plná dědická práva,

3. Perdikkás obdržel chíliarchii/říšské správcovství a tím i elitní oddíl ustavený po perském vzoru, jemuž předtím velel Héfaistión (v úřadu byl Perdikkás do roku 321),

4. Antipatros se stal opět stratégem v Evropě (byl jím od roku 334 až do své smrti roku 319),

5. Meleagros byl stanoven za pomocníka a poradce Perdikkovi a

6. Krateros byl určen namísto Meleagra za prostata-poradce krále Arrhidaia a postaven na roveň Antipatrovi. V daném okamžiku byli nejsilnějšími muži makedonské říše Perdikkás, Antipatros a Krateros, ale s jádrem armády a s králi v doprovodu byl pouze Perdikkás.

Po uzavření dohod bylo před Babylónem provedena rituální očišta vojska a jeho přehlídka. Z pěchoty bylo třicet vůdců vzpoury proti šlechtě vydáno a předhozeno slonům k ušlapání.

Po určité době byl Meleagros nalezen v jednom babylónském chrámu mrtev. Případ nebyl nikdy objasněn, i když motiv vraždy byl evidentní.

Zároveň s těmito dohodami bylo v Babylónu potvrzeno nebo pozměněno přidělení satrapií a správa dalších území a úřadů:

• Makedonie a Hellas - Antipatros s Kraterem

• Thrákie s oblastí při Pontu - Lýsimachos

• Malá Frygie, Frygie na Helléspontu - namísto Démarcha, který byl v úřadu od roku 328, určen Leonnatos (satrapou do roku 322)

• Velká Frygie s Pamfýlií a Lykií - Antigonos, v úřadě již od roku 333 a vlastně až do roku 301

• Lýdie - Menandros, ve funkci již od roku 331 až do asi roku 319

• Kárie - Asandros, syn Agathónův nebo jeho bratra Filóty (srov. rok 331), sourozence Parmeniónova. Nahradil Filoxena, který byl ve funkci od roku 328; úřadoval do roku 315

• Kappadokie, Paflagonie, Pontos až po Trapezús - Eumenés, vlastně až do roku 316. Nahradil Sabiktu (viz rok 333). Antigonos dostal za úkol satrapii pro Eumena teprve dobýt

• Kilikie - Filótás, který již byl rok v úřadu (do roku 321)

• Syrie mezi Eufrátem, Kilikií a Egyptem - Láomedón z Mytilény (v úřadu do roku 320)

• Egypt s Libyí a Arabií - Kleomenés z Naukratidy a Ptolemaios

• Mesopotamie a Arbélítis - Arkesiláos, v úřadu od roku 331 do roku 319

• Babylónie - Archón, v úřadu do roku 321

• Armenie - Neoptolemos, v úřadu do asi roku 317

• Médie - Peithón, který byl zároveň vrchním velitelem pro horní satrapie/anó satrapeiai, tj. pro všechny země východně od Syrie; v úřadu do roku 316

• Médie, její západní část - Atropatés, v úřadu od roku 328 až do své smrti, jejíž datum neznáme; země se zřejmě ve velmi krátké době zcela osamostatnila. Slovo Médiá Atropaténé zřejmě přežilo v dnešním Ázerbájdžán (Ázerové ovšem již nejsou lid íránský, ale od turecké invase v 11. století národ turkický) 

• Súsiána - Koinos, který byl již rok v úřadu a satrapou byl do roku 321

• Persis - Peukestás byl potvrzen (viz předešlý rok), v úřadu do roku 316

• Parthie a Hyrkánie - Fratafernés byl satrapou v letech 329 až 321

• Baktrie a Sogdiána - Filippos, který byl satrapou od roku 326, byl potvrzen (v úřadu do roku 318)

• Paropamisadé a Kóféné - Oxyartés, otec Rhóxány, byl satrapou od roku 325 do minimálně roku 316

• Aria a Drangiána - Stásánór ze Sol kyperských, satrapou od roku 329 do roku asi 317

• Karmánie - Tlépolemos satrapou od roku 325 do roku 316

• Arachósie a Gedrósie - Sibyrtios byl satrapou v letech 325 až 316

• Indie I., II. - Taxilés a Póros, nad nimi dohlížel Eudámos či Eudémos (ten satrapou v letech 325 až asi 316)

• Indie III. a nově založená města - Peithón, syn Agenórův, satrapou ve stejném období

Hipparchie nad jízdou královských hetairů, funkce vysoké prestiže, byla svěřena Seleukovi, a velitelství nad královskou ílou/ílarchie bylo předáno Kassandrovi. Úkol pohřbít Alexandra dostal Arrhabaios. Krateros se měl kromě toho postarat o stavbu šesti chrámů Alexandrova kultu po tisíci pěti stech talentech (Délos, Delfoi, Dódóna, Díon, Amfipolis a Kyrrhos), v Íliu měl dát vybudovat chrám Athéně a v Egyptě pyramidu Filippovi II. (nic z toho se neuskutečnilo). Polní tažení do Arabie bylo odloženo (již se nikdy neuskutečnilo) a zastavena byla stavba Héfaistiónova žároviště, největšího všech dob, které se stavělo již rok (srov. tam).

V červenci se narodil Rhóxáně syn, který byl provolán králem jako Alexandros IV. Nominálně vládl do roku 310. Koncem roku pak dala žárlivá Rhóxáné zavraždit Stateiru, vdovu po Dáreiovi III., a její nejmenovanou sestru, pravděpodobně Drypetidu, srov. rok předešlý, a jejich těla shodila do studny a zasypat. O osudu Parysatidy, další z vdov po Alexandrovi, není nic známo, ledaže byla ona tou zavražděnou a neznámého nám osudu zůstala Drypetis, vdova po Héfaistiónovi. V téže době se z Babylónu ucházel správce říše Perdikkás o ruku Antipatrovy dcery Níkaie (srov. konec roku 322).

Zatímco Íránci a další národové Orientu zachovali po zprávě o dobyvatelově smrti klid, ozvali se Hellénové. Koncem roku vypuklo v Baktrii povstání hellénských vojáků. Asi dvacet tisíc pěšáků a tři tisíce jezdců vedl Filón z Ainia. Chíliarchos Perdikkás pověřil Peithóna, satrapu Médie a vrchního velitele v horních satrapiích, aby povstání potlačil, údajně jen se třemi tisíci pěšáky a osmi sty jezdců. V bitvě, která se odehrála pravděpodobně kdesi u Kaspické brány, Hellénové zradou Diodórovou nebo Asklépiodórovou podlehli. Vyjednáváním bylo dohodnuto, že odevzdají zbraně a bez nich že se mohou vydat na cestu domů. Jakmile ale zbraně vydali, byli makedonskými vojáky povražděni, protože ještě před bitvou jim Peithón slíbil majetek Hellénů. Tím spontánně učinili konec i Peithónovým plánům, který chtěl s pomocí hellénského oddílu pro sebe získat celý východ. Vrátil se proto k Perdikkovi do Babylónu.

Zda skutečně došlo k masakru dvacet tisíc žoldnéřů v makedonských službách, nevíme. Pokud ano, znamenalo to dosud největší krveprolití bezbranných osob v hellénských dějinách. V Baktrii byl ovšem hellénský živel zastoupen ještě z dob perských králů, kteří do Střední Asie exulovali při různých příležitostech iónské povstalce. O síle hellénství v Asii však informováni nejsme. 

Nesoulad mezi Hellény a Makedony v Alexandrově armádě zdůrazňují prameny často. Makedonská šlechta jen tak někoho mezi sebe nepustila, srov. výjimku v osobnosti Eumenově. Hellénský element byl v Íránu a v Baktrii zastoupen dávno před Alexandrovou anabasí a pád perské moci přinesl jeho posílení. Seleukovská říše a její horní satrapie, ačkoli to žádný ze zachovaných pramenů explicitně neříká, byly útočištěm pro všechny Hellény prchající v éře hellénismus z mateřské Hellady před persekucemi v domácích rozbrojích a válkách. A později jediné místo, kam mohli prchnout před Římany. Srov. rok 256. 

V Helladě se šířil neklid ještě před Alexandrovou smrtí, který způsobilo královo diagramma ze Sús ze srpna předešlého roku o návratu politických exulantů do jejich vlastí. Na olympiádě ho loni přečetl Alexandrův posel Níkánór ze Stageiry s tím, že kdyby se někde vzpěčovali, Antipatros dostal rozkaz královo nařízení uvést v život. Bylo tehdy z velké většiny přijato s radostí davem dvaceti tisíc vyhnanců, kteří byli v Olympii, pouze Athéňané a Aitólové se zdráhali: jedni si již rozdělili půdu vyhnaných obyvatel Samu, druzí Oiniad. 

Zřejmě ještě v zimě roku 324/323 uzavřeli spojenectví Athénští s Aitóly, k němuž se během jara přidali Thessalové, Akarnánové, celá střední Hellas, Argos, Sikyón, Troizén, Epidauros, Fleiús, Élis a Messéné. Poselství, které odešlo na konci t. r. z Athén do Messénie, vedli Hypereidés a Polyeuktos (srov. rok 340). 

Během t. r. se tedy fakticky rozpadl spolek Hellénů, tzv. korinthský spolek (I.) utvořený roku 338 a násl. Po Alexandrově smrti vzalo povstání bývalých členů spolku rychlý spád. Bylo vytvořeno společné velitelství a společná rada/koinon synedrion. K protimakedonské koalici se připojil král Odrysů Seuthés III. (viz níže).

Z Rhodu byly vyhnány makedonské posádky. Athénský stratégos a kondottiér Leósthenés, poslední z velkých athénských vojevůdců, s osmi tisíci žoldnéři, kteří se zdržovali na Tainaru, mezinárodním shromáždišti nájemných vojáků, a s Aitóly, Lokry a Fóky obsadil Thermopyly. Athéňané ho posílili dalšími pěti tisíci pěšáky, pěti sty jezdci a dvěma tisíci žoldnéři, které najali. Z Athén uprchli exponenti promakedonské politiky Pýtheás a Kallimedón. Aristotelés ze Stageiry, kdysi vychovatel Alexandrův, byl obžalován z bezbožnosti. Předal proto vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel, viz tam. • Stejně jako v případě Sókrata i nyní byly „pravda“ a „bohové“ využiti jako záminka k politické odplatě: Aristotelés byl nahlížen jako přítel makedonských králů a pocty mu prokazoval rovněž Antipatros. 

Proti koalici Hellénů stáli Makedonci s Boióty (mimo Thébanů) a s částí Molossů. Lakedaimonští, Arkadové, Achájové, Korinthští, Megarští a Nésióti (kromě Karystu na Euboji) zůstali neutrální. Např. Megarští nikdy v historii nebojovali proti Makedoncům. V Boiótii porazili spojenci Boióty, vítězům velel Leósthenés. Do Athén se pak slavně vrátil z exilu na Aigíně Démosthenés, kde byl od minulého roku (srov. zde níže).

Antipatros, stratégos Makedonců v Evropě, povolal na pomoc proti Hellénům Kratera, který byl zrovna s vojskem v Kilikii, Lýsimacha, který se koncem roku vypravil do Thrákie proti Seuthovi III., ale ani on neměl proti přesile dvaceti tisíc Thráků úspěch (srov. předchozí rok), a Leonnata, který byl ve své satrapii Malá Frygie.

Antipatros zanechal v Makedonii jako stratéga Sippu a s vojskem třinácti tisíc pěšáků a šesti sty jezdci se vypravil proti Hellénům do Thessalie. Thessalská jízda, vedená Menónem z Farsálu, se postavila na stranu Leósthenovu.

Před Lamií v Thessalii porazili spojenci, jimž velel Leósthenés Athénský, Makedonce pod Antipatrem. Antipatros se se zbytky vojska mohl zachránit za hradbami Lamie. Město bylo Hellény oblehnuto a odtud se této druhé koaliční válce helléno-makedonské říká válka lamijská (trvala do následujícího roku, první viz 340 - 338; jiným tradičním označením pro tuto válku je „hellénská“)V zimě byl při obléhání Lamie zasažen do hlavy kamennou střelou z praku stratégos Leósthenés a zemřel. Novým velitelem před Lamií byl spojenci zvolen Antifilos z Athén.

Ve stejném období obsadili spojenci celou Euboiu. Athéňané pod Faidrem vyvrátili Styry (či Steirie) a půdu dali Eretrijským; přeživší se usadili v Karystu. V zimě dorazil do Leonnatovy satrapie Eumenés z Kardie. Jak Leonnatos, tak Hekataios z Kardie, Antipatrův diplomat a samovládce v Eumenově vlasti a tudíž si oba antipatičtí, se Eumena pokoušeli získat na svou stranu, totiž, aby s nimi přešel do Evropy, třebaže byl designovaným satrapou Kappadokie. Eumenés vše odmítl.

Leonnatos měl vyšší ambice: Kleopatrá, Alexandrova sestra, mu nabídla svou ruku a pozvala ho do Pelly. Eumenés se vrátil k Perdikkovi, který ještě pobýval v Babylónu.

Zřejmě ještě před Alexandrovou smrtí byl na Krétě, kam musel odejít z Athén, zavražděn Makedoncem Pausaniou Alexandrův pokladník/oikonomos; moderně: ministr financí Harpalos (srov. předcházející rok). • Pausaniův člověk byl o něco později na Rhodu v době, kdy tu ještě Makedonci vládli (viz výše), vyslechnut Filoxenem, který Harpala pronásledoval jako headhunter/fygadothérás, srov. násl. rok. Filoxenos pak napsal do Athén, že mezi Harpalem podplacenými Athéňany nebylo uvedeno jméno Démosthenovo (srov. předešlý rok, tehdy důvod k řečníkově vypuzení z města).

Harpalova oddílu i peněz se zmocnil Thibrón ze Sparty a na něho se s žádostí o pomoc obrátili vyhnanci z Kýrény a Barky, aby jim pomohl k návratu do vlasti.

Thibrón s žoldnéři odcestoval do Afriky. Porazil Kýrénské před městem, dobyl přístav, později město Apollónii a vlastní Kýréné oblehl. Po čase se s Kýrénskými dohodl: dostal výpalné ve výši pěti set talentů. Barké a Euesperidští se postavili na jeho stranu a společně se vypravili proti libyjským kmenům. V kýrénském přístavu zabavil Thibrón zboží a při dělení kořisti vypukla mezi žoldnéři hádka, po níž Thibrónův podvelitel Mnásiklés přešel na stranu Kýrénských.

V nové válce s Kýrénskými obsadil Thibrón opět přístav v Kýréné, Kýrénští vpadli na území Barkajských a Euesperidských. Thibrón se s částí žoldnéřů vydal do Barky a v té době dobyli Kýrénští zpět svůj přístav, kde se zmocnili zavazadel žoldnéřů, tj. celého jejich majetku.

Thibrón dobyl obec Taucheiry (Taucheira či Teucheira byly později přejmenovány na Arsinoé). Jeho flotila byla přepadena Libyjci a utrpěla těžké ztráty. Zbytek flotily se potopil v bouři. Thibrón dorazil na Tainaron a naverboval dalších dva a půl tisíce žoldnéřů, s nimiž se vrátil do Afriky. Byl Kýrénskými poražen, po získání posil však opět nabyl převahy. Kýrénští si zavolali na pomoc Libyjce a Karthágince. Tak skončil první rok války o Kýrénu (skončila následujícího roku).

V Pafu na Kypru skončila vláda Tímarchova (vládl snad od roku 385). Jeho nástupcem se stal Níkoklés (vládl do roku 309).

V Korinthu zemřel po pozření syrového polypa slavný kynický filosof Diogenés ze Sinópé (narozen roku 412 či 400). Jeho žáky byli Monimos ze Syrákús, Onésikritos z Astypalaie, který byl mimo jiné Alexandrovým nauarchem a autorem spisu a tažení, v němž přeháněl i na starověké poměry, Kratés z Théb a jeho manželka Hipparchiá z Maróneie a její bratr Métroklés z Maróneie.

V Athénách konali t. r. povinnou vojenskou službu Epikúros s Menandrem, budoucí filosof s nastávajícím komickým básníkem. Neoklés, otec Epikúrův, se ze Samu, viz zde výše, přestěhoval do Kolofónu. Epikúros své rodiče posléze následoval a žil tu do roku 311/310.

Římané ve válce se Samnity uzavřeli opět příměří, mír uzavřeli s Tusculskými po válce, kterou vedli od roku 325. Nově byla úspěšně vedena válka v Ápulii.

 

************************************************************

322.

Ol. 114, 3

Filoklés III.

a. u. c. 432

Q. Fabius Rullus Maximus I. a L. Fulvius Curvus

A. Cornelius Arvina dict.

Rok 2. Filippa III.

************************************************************

V pokračující lamijské válce se na jaře „bez souhlasu králů“ (viz níže) přeplavil Leonnatos ze své fryžské satrapie přes Helléspontos do Evropy. Přivedl s sebou do Makedonie posily. Thessalové pod Menónem proti němu vytáhli do pole se silnou jízdou. Hellénové ukončili neúspěšné obléhání Lamie. V Thessalii byl Leonnatos se svými posilami poražen. Nečekal totiž na Antipatra a spojenci pod Thessalem Menónem měli úspěch - Leonnatos svou ctižádostivost zaplatil životem. Druhý den na bojiště dorazil Antipatros a s poraženými oddíly dokázal v Thessalii udržet pole. • Novým satrapou ve Frýgii na Helléspontu byl králi jmenován Arrhabaios (III.) Lynkéstský (v úřadu do asi roku 321).

V téže době byl dvakrát za sebou v námořních bitvách u Amorgu a u Echínad poražen stratégos Euetión z Athén. Vítězné makedonské loďstvo vedl Kleitos: 240 makedonských triér bojovalo proti 170 spojeneckým: sláva athénské flotily povstala před téměř sto šedesáti roky u Salamíny, nyní se utopila u Amorgu. Následoval útok makedonského loďstva proti Aitólii a z Euboie pod velitelem Mikiónem do Attiky. Athénští pod Fókiónem ale Makedonce odrazili a Mikión v bitvě padl.

Mezitím dorazil do Evropy s makedonskými veterány Krateros (s nimiž byl na cestě z Babylónu od roku 324, viz tam) a spřátelil se s Antipatrem, dokonce se zasnoubil s jeho dcerou Filou I., viz o ní rok 333.

V měsíci metageitniónu, tj. v rozmezí srpna až září, byla v Thessalii u Krannónu vybojována největší pozemní bitva této války mezi Makedonci, jimž veleli Antipatros a Krateros, a hellénskými spojenci, jimž velel stratégos Antifilos z Athén. V bitvě porazila thessalská jízda pod velením Menónovým makedonskou, ale podlehla hellénská pěchota, nikoli však rozhodným způsobem. Koalice, která již během zimy trpěla spory, se postupně rozpadala. Ač neporaženy, jednotlivé státy navazovaly s Makedonci kontakty a žádaly o mír: jako první Thessalové, proti jejichž městům se Makedoni obrátili.

Antipatros zatím došel s armádou do Boiótie a do Attiky. V Athénách byl rehabilitován Démadés, vůdce promakedonské strany, a s Fókiónem byl vyslán v čele poselství k Antipatrovi a Kraterovi, kteří právě pobývali na Kadmeji v bývalých Thébách (srov. rok 336). Fókión dosáhl oproti bezpodmínečné kapitulaci slib, že Makedonci nevkročí s armádou do Attiky (srov. ovšem jednu z podmínek míru). - Tak zanikl spolek Hellénů z roku 323 a skončila i tzv. válka lamijská (vypukla minulého roku).

V září byl uzavřen mezi Makedonci a Athéňany mír za těchto podmínek:

1. obnovení přátelství a spojenectví krále Makedonů s Athéňany z roku 338,

2. vydání Démosthena a Hypereida, vůdců protimakedonské strany,

3. omezení počtu občanů na základě majetkového censu, který činil dva tisíce drachem: dvanáct tisíc Athéňanů tak přišlo o občanství a mělo odejít do Thrákie jako kolonisté, což měl zařídit a provést Antipatros (zřejmě k tomu nedošlo, viz rok 317). Občanské armádě mělo zůstat devět tisíc hoplítů a dvanáct tisíc peltastů, tzn. že asi dvacet jedna tisíc plnoprávných občanů tvořilo athénský stát (viz rok 317);

4. do Múnichie a do pevnosti v Peiraieu bude umístěna makedonská posádka; zůstala zde až do roku 229 (viz tam, kde je uveden seznam jejích makedonských velitelů),

5. zaplacení válečných výdajů a pokuty,

6. povolení návratu promakedonské strany (Kallimedón atd.) a

7. králové se rozhodli pro navrácení Samu Samským, srov. rok 319: jejich stát byl obnoven po 43 letech (viz rok 365). Zároveň Athéňané přišli o Órópos.

20. nebo 22. boédromiónu, tj. na začátku října, přišla do Múnichia makedonská posádka, jejímž velitelem byl Menyllos. Ještě předtím odešli do vyhnanství na Aigínu makedonští protivníci Hypereidés, Hímeraios a Aristoníkos z Marathónu. Z aigínské Aiakovy svatyně, kam se uchýlili, ale byli vylákáni lovcem hlav (fygadothérás, srov. Filoxena roku předcházejícího) Archiou z Thúrií a jeho thráckým oddílem, zajati a posláni do Kleón, kde zrovna pobýval Antipatros. Na jeho rozkaz byli všichni popraveni, řečníkovi Hypereidovi byl dokonce před smrtí vyříznut jazyk.

V téže době byl stejným komandem dopaden na Kalaurii v Poseidónově chrámu Démosthenés. Archiás respektoval starou asylovou výsadu chrámu a uprchlíka přemlouval. Démosthenés (62) požil jedu ukrytého ve svém rákosovém pisátku. To vše se událo v pyanepsiónu, řečník zemřel 16., tj. začátkem listopadu.

Po bojových akcích lamijské války v Thessalii opustil zbytek obyvatel své rodné město Skotússu (viz k tomu rok 371)Následovaly trestné výpravy Makedonců. Antipatros s Kraterem se vypravili v čele silného vojska, které čítalo na třicet tisíc mužů pěchoty a dva tisíce pět set jízdy, proti Aitólům. Tažení nebylo úspěšné, třebaže Makedonci Aitóly vyhnali do hor a do sněhu (I. válka aitólsko-makedonská, srov. o 110 let později druhou válku).

Během trestné expedici, možná ještě v říjnu, se Krateros (c. 50) oženil s nejstarší Antipatrovou dcerou Filou I. (c. 20?; srov. výše). V průběhu léta se tudíž musel rozvést s Peršankou Amástridou, kterou si vzal v Súsách roku 324. Amástris, dcera Dáreiova bratra a jedna ze silných žen hellénistického světa, si brzy poté vzala Dionýsia z Hérákleie v Pontu. S Filou, která byla již matkou tří synů, viz rok 333, měl Krateros stejnojmenného syna, vojevůdce a historika/archiváře.

Po Kraterově svatbě, snad v listopadu, se slavila svatba Perdikky s Níkaiou I., rovněž dcerou Antipatrovou (srov. níže). K Perdikkovi, který byl v té době s jádrem makedonské armády a s oběma králi v zimovišti v Pisidii, ji přivedli její bratři Iolás či Ioláos (možný Alexandrův vrah) a Archiás (pokud tento není totožný s oním lovcem hlav z Thúrií, srov. zde výše).

V průběhu roku se z Makedonie do Asie ke dvoru vypravila Kynna/Kynané, dcera Filippa II. s Eurydikou II., se svou dcerou Addaiou, kterou hodlala provdat za krále Filippa III. Addaia byla dcera s Amyntou IV., tudíž nejlepšího makedonského rodu. Cestou ale byla Kynna po hádce zavražděna Alketou, bratrem Perdikkovým. Addaia byla přesto v Pisidii za Filipa III. provdána a dostala trůnní jméno Eurydiké III.

Koncem roku v zimě dorazil k Antipatrovi a Kraterovi z Asie Antigonos, satrapa Velké Frygie, a žádal o pomoc proti Perdikkovi (viz níže). Antipatros tudíž uzavřel mír s Aitóly: Aitólové přišli o hraniční území ve prospěch Akarnánů. Pak se Antipatros, Krateros a Antigonos vypravili do Asie.

Z Babylónu na cestu do Evropy na jaře vyrazil chíliarchos Perdikkás s oběma králi Filippem III. a Alexandrem IV. Perdikkovo vojsko v součinnosti s Antigonovým dvakrát porazilo kappadockého dynastu Ariarátha I. (který zde vládl od roku 330). Ariaráthés byl jat a popraven ukřižováním (jeho porážky a popravu lze umístit až do roku následujícího; o ukřižování poprvé v Evropě viz rok 303)Eumenés se tak v létě mohl uchopit správy jemu přidělené satrapie: byl však v úřadu jen rok (viz pak roky 311 a 301).

Perdikkás postupoval s královskou armádou Anatolií dále na západ a v Pisidii dobyli Makedonci Larandy a Isaury (viz rok 324). V Pisidii vojsko přezimovalo (viz výše) a zlomilo revoltu z roku 324. V zimě se zde Perdikkás oženil s Antipatrovou dcerou Níkaiou I., kterou přivedli její bratři Iolás a Archiás (viz výše). Perdikkás jednal ještě před tímto krokem s Olympiadou, která mu nabízela svou dceru Kleopatru, vdovu po Alexandrovi I. Molosském, když její nápadník Leonnatos na jaře padl. Kleopatrá se vydala do Asie a usadila se v Sardách. Perdikkás se ale nakonec rozhodl pro Níkaiu I., resp. pro její aktuálně silnější rodinné zázemí.

Odchodem Kleopatry z Épeiru zřejmě zaniklo její regenství za syna Neoptolema II. Pravděpodobně novým regentem nebo přímo vladařem nad Épeiřany byl zvolen Aiakidés, syn Arrybův. Jeho první vláda trvala do roku 317, ale byla to zřejmě jen vláda nominální, protože veškerou moc držela Olympias, k evidentní nevoli většiny Épeiřanů (viz události roku 317).

V zimě byli nuceni pro zásadní rozpory v otázkách mocenských uprchnout od dvora v Pisidii do Makedonie Antigonos se svým synem Démétriem (srov. výše), kde získali pomoc Antipatrovu. Na konci roku pohlížel dvůr, tedy Perdikkás, na svého tchána Antipatra, Antigona a jejich spojence Ptolemaia jako na rebely, oni ho vinili z toho, že se sám chce stát jediným dědicem alexandrovské říše.

V téže době, někdy koncem roku, přišel do Sard za Kleopatrou ze své satrapie Eumenés, že je prý čerstvě ženatý Perdikkás (srov. výše) ochoten opustit Antipatrovou dceru Níkaiu I. Eumenés zůstal s Olympiadou nenávidějící Antipatra s jeho vdavkovou politikou v podstatě posledním Perdikkovým spojencem: byl to zárodek královské strany ve válkách diadošských, viz rok následující. 

Téhož roku opustil Babylón také pohřební průvod s Alexandrovými ostatky. Pod vedením Arrhabaiovým bylo královo tělo vezeno do Ammóneia (dnešní oásy Síwa). Říšský správce Perdikkás si ale přál převést Alexandra k pochování do Makedonie. Za tím účelem vyslal Polemóna a Attala, ale Arrhabaios předal pohřební vůz v Damašku Ptolemaiovi (což se stalo až v roce 321). Ptolemaios pochoval Alexandra podle makedonských zvyklostí v Memfidě a teprve Ptolemaios Filadelfos převezl Alexandrovy ostatky do sídelního města dynastie, do Alexandreie (jeho ostatky viděl ještě Augustus, Caracalla-Tarautás a asi jako poslední z římských císařů Dioclatianus a částmi zbroje se chlubila řada z nich).

Ptolemaios, zřejmě již začátkem t. r., dal v Egyptě odstranit svého kolegu v úřadu satrapy Kleomena z Naukrátidy (viz rok 323; Kleomenés byl satrapou, pokud ne pouze administrátorem úřadu, od roku 331). Ptolemaiovi byl nyní plně k disposici říšský poklad osmi tisíců talentů uložených v zemi, základ jeho moci a celé dynastie.

Pokračovala válka o Kýrénu. Thibrón se svými žoldnéři ve velké bitvě porazil Kýrénské a jejich spojence Karthágince a Libyjce, prý na třicet tisíc vojáků. Za této situace požádal Mnásiklés o pomoc z Egypta Ptolemaia. Čerstvý samovládce na Nilu poslal v čele své flotily Ofellu, syna Seiléna z Pelly (Ofellás sloužil v Alexandrově loďstvu). Kýrénská aristokracie se postavila na stranu Ofellovu a démos chtěl mír s Thibrónem. Thibrón však byl v nové bitvě poražen. Na ústupu byl napaden a zajat Libyjci, kteří jej předali Epikýdovi z Olynthu, Ofellovu veliteli posádky v Taucheirách: Thibrón byl nakonec pověšen v kýrénském přístavu. Skončila válka o Kýrénu, která vypukla minulého roku. • Ptolemaios se pak v Kýréně objevil osobně a jmenoval Ofellu správcem celého území: Kýréné zůstala ptolemaiovská až do roku 96, velká část půdy, tzv. královská země/chórá basiliké, byla v letech 96 až 74 římská a teprve pak byla zřízena provincie S. P. Q. R.

V Chalkidě na Euboji zemřel filosof Aristotelés ze Stageiry (ročník 384). Nástupcem v peripatu se stal jeho žák Theofrastos z Eresu, který byl scholarchem školy až do roku 287. • Peripatos, stejně Akadémie, existoval jako filosofická škola bez přerušení až do roku 529 našeho letopočtu, tj. 864 let.

Římané vedli úspěšně válku se Samnity v jejich zemi; Samnité chtěli vydat rušitele předcházejícího příměří Brutula Papia, ale velmož si raději sám vzal život.

 

************************************************************

321.

Ol. 114, 4

Archippos I.

a. u. c. 433

T. Veturius Calvinus II. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) II.

Q. Fabius Ambustus dict.

M. Aemilius Papus dict.

interreges: Q. Fabius Maximus a M. Valerius Corvus

Rok 3 Filippa III.

************************************************************

Začátek t. r. přinesl pravděpodobně i zrod spolku Aitólů/koinon tón Aitólón v rozsahu, jak ho známe z hellénistických dějin. Poprvé byl spolek zmiňován roku 367, politicky zanikl roku 167 (srov. na obou místech). V této době do něj patřil rovněž kraj kolem Oity a Málijského zálivu a Ozolští Lokrové.

Aitólové se jako spojenci Perdikkovi vypravili proti Antipatrově Makedonii. Jejich velitelem byl Alexandros, první známý stratégos spolku. V bitvě pod Amfissou byli Makedonci poraženi a jejich velitel Polyklés padl. Z Ozolské Lokridy Aitólové pokračovali do Thessalie, kde se stali jejich spojenci Thessalové pod Menónem z Farsálu. Ve stejné době ale do Aitólie vpadli Antipatrovi spojenci Akarnánové, a proto se museli Aitólové z Thessalie vrátit. Oslabení Thessalové byli poraženi Antipatrovým zástupcem Polyperchontem a Menón Farsálský v boji padl.

Na jaře opustil Perdikkás s králi zimoviště v Pisidii a královská armáda, o jak velkou masu šlo, nevíme, se vydala proti jednomu z koaličních spojenců, proti Ptolemaiovi do Egypta. Vypukla první válka diadochů, která skončila ještě téhož roku (ze šesti, poslední v letech 282 - 281)

Byla to válka říšského správce Perdikky a jeho spojence Eumena, satrapy kappadockého, representujících stranu (velko)královskou, která chtěla udržet územní celistvost říše Makedonů, se stranou makedonských šlechticů/tzv. mocných, satrapů atd., kteří buď sami chtěli získat u dvora vliv na krále (Antipatros, Krateros) nebo si hodlali vydobýt autonomní postavení (Antigonos, Ptolemaios). Stranu mocných řídil Antipatros a Antigonos, velkou autoritu měl, hlavně mezi prostými vojáky, Krateros, který byl tolik blízký Alexandrovi.

Perdikkás zanechal v Anatolii jako vrchního velitele pozemních vojsk Helléna Eumena. K ruce mu dal Neoptolema, pravděpodobně satrapu Armenie, a Alketu, Perdikkova bratra. Velitelem královského loďstva jmenoval Perdikkás Kleita, loňského vítěze nad Athéňany a jejich spojenci. Eumenovi dále svěřil satrapie svých nepřátel Velkou Frygii a Kárii (srov. níže). Perdikkás mj. uzavřel spojenectví proti Antipatrovi a jeho zástupci v Evropě Polyperchontovi s Aitóly (viz výše).

Na začátku roku se Antipatros, byla to jeho první cesta mimo Makedonii a mateřskou Helladu, a Krateros přeplavili z Evropy do Asie a Antigonos připlul s loďstvem do Efesu. Zde přešel na stranu mocných s částí loďstva Kleitos a k Antigonovi se dostavili též satrapové Kárie Asandros a Lýdie Menandros (srov. výše).

Antigonos se od moře vydal do Sard, kde u Kleopatry (viz předešlý rok) stále ještě pobýval Eumenés. Tomu se však podařilo uprchnout.

V téže době byl dvůr v Kilikii a zde sesadil Perdikkás z úřadu satrapy Filótu, přítele Kraterova, a nahradil ho Filoxenem, údajně Makedoncem nízkého původu (lovcem hlav/fygadothérou, srov. roky 323 a 322?). Také Archonta, satrapu Babylónie, který se přidal na stranu „mocných“, zbavil satrapie a na jeho místo jmenoval Dokimu. Archón se sice bránil, byl však raněn a posléze zemřel (byl satrapou od roku 323, Dokimos byl v úřadu jen do konce roku).

Současně byla již uzavřena symmachie mezi Ptolemaiem a většinou vládců na Kypru: s Níkokreontem ze Salamíny, Pásikratem ze Sol, Níkoklem z Pafu a Androklem z Amathúntu. Na královské straně zůstalo jen Marion (pozdější Arsinoé Kyperská), které koalice oblehla. Proti ptolemajovcům stál na straně královských na ostrově Aristonús z Pelly, jeden z Alexandrových tělesných strážců.

Ptolemaios se pravděpodobně na jaře také znovu oženil, a to s třetí dcerou Antipatrovou Eurydikou. Je ale možné, že se sňatek uskutečnil až po smrti Perdikkově nebo dokonce po Triparadeisu na konci roku. Před svatbou se rozešel s Peršankou Artakamou, s níž byl ženat od súské svatby roku 324 (s Eurydikou do roku 317). Prvorozeným synem Ptolemaiovým se stal Ptolemaios, jemuž dějiny daly pro jeho výbušnou povahu přízvisko Keraunos/Blesk, následoval Meleagros, rovněž krátce král v Makedonii, pak syn, jehož jméno neznáme (snad Ptolemaios; zavraždil ho nevlastní bratr Ptolemaios II. při svém nástupu na trůn), Lýsandrá, choť Agathoklea Thráckého, a Ptolemáis, poslední manželka Démétria Polirkéta. 

Na jaře přešel od „královských“ na stranu „mocných“ k Antigonovi Neoptolemos, satrapa armenský (srov. výše)V dubnu prošel Perdikkás s králi z Kilikie Syrií k hranicím Egypta. V téže době v Anatolii vytáhl Eumenés s vojskem do Armenie proti Neoptolemovi a porazil ho v bitvě. Neoptolemos uprchl k Antipatrovi a Kraterovi: Antipatros byl na cestě do Kilikie, Krateros do Kappadokie.

V květnu konal Perdikkás se dvorem na egyptských hranicích shromáždění vojska (v babylónském měsíci ajjáru/mezi 21. květnem až 20. června roku 321. V Pélúsiu zakotvila královská flotila, které po zběhnutí Kleitově velel Attalos, Perdikkův zeť, manžel jeho sestry Atalanty.

Shromáždění makedonské armády byl přítomen mimo jiné Ptolemaios. Třebaže odsouzen jako rebel, ve vojsku se ozvalo hodně hlasů proti Perdikkovi. U Pélúsia se Perdikkovi s vojskem nepodařil přechod přes Nil; na dva tisíce mužů přišlo o život, z toho nejvíce zahubeno krokodýli. Část vojska tehdy přešla k Ptolemaiovi. V následujícím boji o pevnost Kamélón teichos/Pevnost velbloudů, se dokázal Ptolemaios udržet. Na začátku června se Perdikkovi nezdařil další přechod přes Nil, tentokrát u Memfidy. Zde byl na jistém ostrůvku v řece zavražděn nespokojenci, mezi nimiž figurovali Peithón, satrapa Médie, Arrhabaios, Antigenés, nyní velitel elitního pluku makedonské pěchoty/argyraspides, Seleukos, velitel elitního jízdního oddílu atd. • Popravena byla pučisty též Perdikkova sestra Atalanté, manželka Attalova. Vdova po Perdikkovi Níkaia I., dcera Antipatrova, se ještě na konci t. r. nebo napřesrok vdala za Lýsimacha.

Mezi událostmi v Egyptě u Velbloudí pevnosti a bitvou v Kappadokii leželo deset dnů. Dva dny po zavraždění Perdikky dorazila ke dvoru zpráva, že kdesi v Kappadokii porazil ve velké bitvě Eumenés vojsko „mocných“ pod Kraterem (I.) a Neoptolemem: Neoptolemos i Krateros (I.) padli. • Kraterův syn s Filou I. (srov. říjen předešlého roku) se narodil jako pohrobek: Krateros (II.) pak byl otcem Alexandra Korinthského.

Tím skončila první válka diadochů, která vypukla na začátku roku. V červnu jmenovali noví kolektivní vládci u dvora Peithóna a Arrhabaia za epimeléty, vlastně poručníky obou nominálně vládnoucích králů. Eumenés byl s padesáti ostatními armádními představiteli "královské strany" odsouzen na smrt.

Pak se vojsko z Egypta rozešlo. Antigonos s loďstvem bojoval úspěšně na Kypru, Antipatros se vrátil do Syrie. V Anatolii převzali iniciativu „mocní“. Eumenés byl vytlačován z posic, Alketás, Perdikkův bratr, se od něho, od Helléna, oddělil. Attalos vyplul z Pélúsia do Tyru, který mu byl předán Archeláem, místním velitelem; ve městě uložil předtím Perdikkás tři sta talentů. Oba se pak s loďstvem plavili podél pamfýlského, lykijského a kárského pobřeží, kde se spojili „královští“ pod Alketou, Dokimem, Attalem a Archeláem. Spolu dobyli Knidos a Kaunos, ale od Rhodu byli odraženi rhodským stratégem Démarátem.

Mezitím vybíral Eumenés kontribuce v Aiolidě a pak zase odešel za Kleopatrou do Sard.

Dvůr s jádrem vojska se z Egypta odebral do Syrie, kde byla kdesi na severu země na místě zvaném Triparadeisos konána konference předáků a shromáždění makedonského vojska o uspořádání říše po smrti Perdikkově.

Královna Eurydiké III., manželka Filippa III., chtěla řídit záležitosti svého chorého chotě sama. Po příchodu Antipatra a Antigona do Triparadeisu složili Peithón a Arrhabaios své úřady epimelétů. Epimelétem králů byl nyní jmenován Antipatros.

Vypukly nové nepokoje ve vojsku, které mimo jiné ještě nedostalo dary slibované ještě Alexandrem Velikým. Neklid byl urovnán a uzavřeny tzv. triparadeiské dohody o novém uspořádání říše Makedonů (srov. s babylónskými roku 323):

1. Antipatros byl uznán za poručníka nad králi s neomezenou rozhodovací pravomocí/epimelétés autokratór

2. magnáti vyhlásili válku „královským“, které vedl Eumenés: vrchním velitelem pro tuto válku, stratégem, jmenován Antigonos,

3. Kassandros se stal Antigonovým podvelitelem, oficiálně chíliarchem jízdy (namísto Seleuka),

4. Antigonos byl jmenován stratégem královské armády v Asii a stratégem Asie/stratégos tés basilikés dynameós kai stratégos tés Asiás,

5. vrchním velitelem horních satrapií byl potvrzen Peithón (srov. rok 323 a 319),

6. nebyl nově obsazen post říšského chíliarcha (srov. pak rok 319) a snížena moc hipparchie,

7. novými osobními strážci/sómatofylakes králů byli jmenováni: Autolykos, syn Agathokleův, Amyntás, syn Alexandrův a bratr Peukestův, Ptolemaios, syn Ptolemaiův, a Alexandros, syn Polyperchontův (srov. rok 323),

8. Antigenés měl dopravit ze Súsiány peníze pro armádu (srov. vzpouru výše) a

9. bylo nově provedeno přidělení části satrapií:

Malá Frygie - Arrhabaios potvrzen (jmenován byl již předešlého roku, v úřadu do roku 318),

Lýdie - Kleitos (v úřadu do roku 318). Původní satrapa Menandros toho roku buď zemřel (viz výše), nebo byl povolán k vojsku (viz rok 319),

Kappadokie - Níkánór (v úřadu do roku 311),

Kilikie - Filoxenos, bývalý satrapa Kárie, nahradil Filótu, který byl v úřadu od roku 324; o Filoxenovi již dále není zmínek (a jméno přímého nástupce neznáme, je možné, že byla podřízena Syrii?),

Mesopotamie a Arbélítis - Amfimachos (v úřadě do roku 318), namísto Arkesiláa, který úřadoval od roku 331,

Babylónie - Seleukos namísto Dokima (viz výše; satrapou do roku 316),

Súsiána - Antigenés vystřídal Koina a úřadoval do roku 317, zároveň velitel argyraspidů,

Parthie a Hyrkánie - namísto Frataferna, který úřadoval od roku 323, jmenován Filippos (ve funkci do roku 318; srov. níže),

Baktrie a Sogdiána - Stásánór ze Sol na Kypru namísto Filippa (viz předešlý), který odešel do Parthie. Stásánór byl od roku 323 satrapou Arie a Drangiány (v Baktrii zůstal do roku 316), a

Aria a Drangiána - jistý Stásandros z Kypru (Pafu?), v úřadu do roku 316: je pravděpodobnější, že Stásánór a Stásandros jsou jedna a táž osoba, tzn. že obě satrapie byly pod jednou správou.

Ostatní satrapie byly obsazeny podle babylónské dohody roku 323.

Dohody z Triparadeisu byly zveřejněny pravděpodobně dne 10. arachsamna/25. listopadu. Tím okamžikem vypukla druhá válka diadochů, která trvala do roku 319. Na jedné straně fronty stáli „královští“, jejichž nejvyšší autoritou byl Eumenés, na druhé „mocní“ pod vedením Antipatrovým, kteří po smrti Perdikky ovládli královský dvůr. Na jejich straně ovšem stáli též autonomisté (např. Ptolemaios). Strana královských byla co do zdrojů, sympatisantů a armádních počtů podstatně slabší.

V prosinci dorazil do své satrapie Seleukos. Dosavadní satrapa Babylónie Dokimos zemi opustil již předtím, poněvadž se přidal ke straně „královských“ na anatolském pobřeží (viz výše).

V Babylónu stále pokračovaly práce na odstraňování rumu z Mardukova chrámu Esangily, které byly Alexandrem Velkým zahájeny již roku 331. Tehdy prý po dva měsíce odstraňovalo rum na deset tisíc pracovníků. Práce, o jejichž intensitě nemáme zpráv, byly zastaveny až po šedesáti letech za vlády Antiocha Sótéra. K úplné rekonstrukci chrámu a zikkurratu (tzv. babylónské věže) nikdy nedošlo.

V letech 321 až 316, tedy v době, kdy byl Seleukos satrapou Babylónie, byla jím na místě starého sídliště Ópis založena Seleukeia na Tigridu, jedno z největších měst starého věku.

V prosinci dorazil Antipatros k Sardám a Eumenés uprchl do Frygie. Antipatros vyčetl Kleopatře její vztah k Eumenovi a Perdikkovi. V téže době porazili „královští“ Attalos s Alketou jednoho z „mocných“ Asandra.

Pozemní vojsko „mocných“ se ze Sard hnulo k Helléspontu. Cestou vypukla hádka mezi Kassandrem, Antipatrovým synem, a Antigonem, jemuž byl Kassandros velitelsky podřízen. Antipatros hádku urovnal a rovněž uklidnil vojáky s jejich novými finančními požadavky na Helléspontu. Jedné prosincové noci přešel Antipatros s oběma králi a s vojskem Helléspontos a přezimoval u Lýsimacha, satrapy Thrákie.

V zimovišti na hlavu Eumenovu vypsali odměnu ve výši jednoho sta talentů (tj. téměř tři tuny raženého stříbra). Zde se pravděpodobně také konala svatba Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou a čerstvou vdovou po Perdikkovi (viz výše).

Eumenés přezimoval s částí „královských“ oddílů v Kelainách na Maiandru. Další vůdcové „královských“ Alketás, Attalos a Dokimos se však nadále nechtěli spojovat s Eumenem nebo mu dokonce podléhat - Eumenés byl Hellén, oni Makedonci.

Na podzim nebo v zimě téhož roku, rozhodně po Triparadeisu, se konala svatba Antigonova syna Démétria (ročník 337) s Filou (I.), o patnáct let starší dcerou Antipatrovou, červnovou vdovou po Kraterovi (I.) a matkou novorozeněte Kratera (II.). Přes všechny peripetie a chronickou nevěru bisexuálního Démétria Fila manžela neopustila anipo Ipsu, srov. její smrti roku 287. Měli spolu syna Antigona II., pozdějšího krále, a dceru Stratoníku (I.), manželku Seleukovu a Antiochovu. Zřejmě jako jediná z antigonovských královen se jí dostalo kultovních poct: v Athénách, Lampsaku a na Samu byla ctěna jako Afrodíta. 

Zřejmě ještě na konci t. r. nebo již začátkem příštího roku se do Thrákie k Antipatrovi dostavil Fókión, aby požádal o osvobození Athén od makedonské posádky. Byl odmítnut. V Athénách tehdy poprvé vystoupil Menandros, a bylo to zároveň jeho první vítězství s komédií na divadle (srov. rok 342).

Římany potkala těžká porážka v soutěsce u Caudia v Samniu. Celé vojsko i s konsuly muselo z obklíčení odejít beze zbraní pod samnitským jhem, symbolicky sestaveného ze tří kopí. V nouzi uzavřené příměří nebylo v Římě uznáno a nemělo v této samnitské válce dlouhého trvání. Velitelem vítězných Samnitů byl Gavius Pontius. Jeho otec, slavný válečník Herennius Pontius, radil Římany nepobíjet. Římané vydali všechny ručitele míru Samnitům, ti je ale odmítli přijmout (srov. obdobu z roku 136).

Caudijskou ostudu pokládali Římané za jedno z nejhorších národních pokoření, viz další katastrofy v indexu s. v. legie, vojenství.

V Indii v Magadě, v nejsilnějším z království na severu subkontinentu, ukončil Čandragupta I., řec. Sandrokottos, z rodu Maurijů vládu dynastie devíti Nandů (byla u moci od roku asi 362). Mahápadmadhipati Nanda se svými osmi syny, z nichž nejvlivnější byl Sumalja, předtím Čandraguptu vyhnali ze země a on krátce žil v Alexandrově táboře (dobyvatelovo indické tažení trvalo 327 – 325). Odtud uprchl, bojoval proti posádkám, které v zemi Makedonci zanechali a pak se postavil Nandům; jak se přes celou Indii k nim dostal, s čí pomocí, známo není. Po jejich svržení roku 320 se rychle zmocnil celé Magadhy (vládl do roku 297, srov. rok 303). • Nandové byli prý nižšího původu, možná z kasty šúdrů (srov. rok 1). Čandragupta Maurja byl též z nižší kasty a oženil se s Kumera Déví z Liččhaví, z vlivné součásti Vidždžijské konfederace na sv. Indie, z rodu, který nebyl ani bráhminský ani kšatrija, a stala se babičkou Ašóky. Královým rádcem a vojevůdcem byl bráhman Čánakja alias Kautilja/Kautalja vulgo Višnugupta (asi 350-283, viz dále rok 297) z Taxil, autor příručky o vládnutí Arthašástra v patnácti částech („indický Machiavelli“). 

V téže době přišly do styku s buddhismem hinduistické státní útvary Vanga (srov. rok 450 a 245) v Bengálsku a Kalinga na jihu Bengálska a na celém území dn. spolkového státu Uríša.

V Gudžarátu se stali nejmocnějšími Suráštrové, ve středu subkontinentu mezi řekami Narbada a Krišna existovala království Ándhrů, dále na jih Čólů, Čérů a Pandjů (předárijské národy a království, zřejmě drávidská).

V Číně zemřel císař Sien-wang/Xian (vládl od roku 369). Nástupcem se stal jeho syn Šen-ťing-wang/Shenjing (do roku 315). Za něho se pokusila skupina států vyvrátil Čchin/Qin, byla však poražena v bitvě v průsmyku Chan-ku/Hangu, viz rok 317.

 

************************************************************

320.

Ol. 115, 1

Damasiás z Amfipole

Neaichmos

a. u. c. 434

Q. Publilius Philo III. a L. Papirius Cursos II.

C. Maenius dict., L. Cornelius Lentulus dict. a T. manlius Imperiosus Torquatus dict. III.

Rok 4 Filippa III.

************************************************************

Na začátku roku odešel tehdy již nemocný Antipatros z Thrákie do Makedonie. Zároveň nanovo propukly spory Kassandra s Antigonem a Kassandros odešel za otcem do Makedonie.

Démadés, vůdce promakedonské strany v Athénách, a jeho syn Demeás, poslové Athénských, přišli k Antipatrovi, který však pro nemoc neúřadoval, a proto je přijal Kassandros. Žádali znovu (viz předešlý rok) o odvelení makedonské posádky z Múnichia. Kassandros oběma předhodil spojení s Antigonem, jako důkaz předložil dopisy a v rozčilení je dal oba popravit, třebaže byli státními diplomaty. • Tato událost se ovšem mohla stát i krátce před Antipatrovou smrtí následujícího roku.

V Evropě byl toho roku válečný klid. Oba králové s dvorem pobývali poprvé od roku 334 doma v Makedonii. Poručník králů Antipatros byl celou dobu nemocen.

V Asii se na jaře druhého roku druhé války diadochů Eumenés vypravil z Frygie do Kappadokie. Cestou ukončil revoltu části vojáků, když dal popravit jejich vůdce, důstojníka Perdikku (žádná přízeň se zavražděným správcem říše). V Kappadokii u osady Orkynia došlo k velké bitvě mezi Eumenem (dvacet tisíc mužů pěchoty a pět tisíc jízdy) a Antigonem (deset tisíc pěchoty a dva tisíce jízdy, k tomu třicet slonů), v níž byl díky zradě hipparcha Apollónida, podplaceného Antigonem, Eumenés poražen (Apollónidés ovšem jat a potrestán oběšením).

Eumenés ustoupil do Armenie, pak se ale do Kappadokie vrátil a rozpustil zde vojsko. S malým oddílem se uchýlil do pevnosti Nóra na hranicích Kappadokie s Lykáonií, kde byl Antigonem oblehnut. V Nórách Eumenés ztrávil zimu.

V zimě propukly v Antigonově vojsku v Lykáonii nepokoje. Na tři tisíce mužů se vzbouřilo a plenilo zemi až do Frygie (opět předložen požadavek výplaty Alexandrových darů?). Antigonos je uklidnil a vojáci byli propuštěni domů do Makedonie/demobilisováni.

Ptolemaios obsadil Kypr. Spojeneckou smlouvu s místními vladaři měl uzavřenou již od minulého roku (viz další krok roku 313). Pak dobyl Syrii, on loďstvem, Níkánór po souši. Byla to první vojenská operace přinášející jednomu ze satrapů území jiných, aniž by o tom rozhodli králové a jejich rada. Přitom dobyl Ptolemaiův stratégos Níkánór mimo jiné Jerúsalém/řec. Hierosolyma. • Poražené a zajaté Židy usadil Ptolemaios v Kýréně: byl to vlastně začátek židovské diaspory západním směrem (o tzv. babylónském exilu viz rok 587, srov. rok 309).

Syrský satrapa Láomedón z Mytilény váhal se svou mocenskou orientací, nedržel s autonomisty, a byl proto Níkánórem zajat a dopraven do Egypta. Ze zajetí uprchl do Kárie k Alketovi, Perdikkovu bratrovi, tedy ke "královským".

Syrákúský stratégos Antandros a jeho bratr Agathoklés jako chíliarchos uspěli při pomoci Krotónským na polním tažení proti Bruttiům (srov. rok 318).

Zemřel Anaximenés z Lampsaku, učitel Alexandra Velikého (narodil se kolem roku 380)

Kolem roku 320 se narodili Timón z Fleiúntu, skeptický filosof a literát, žák Pyrrhóna z Élidy (zemřel kolem roku 230 v Athénách), a Filitás či Filétás z Kóu nebo Rhodu, básník a grammatik, učitel Ptolemaia II. během králova pobytu na Kóu (další životní data neznáme).

Nové, tentokrát úspěšné boje Římanů proti Samnitům, což pravděpodobně není důvěryhodný historický údaj; údajně šli tentokrát pode jho Samnité i s Herenniem Pontiem (viz předešlý rok a tam sjednané příměří a srov. rok 318).

V Číně byly zavedeny do vojska jízdní oddíly.