339-338

339.

Ol. 110, 2

 

Lýsimachidés II.

a. u. c. 415

Ti. Aemilius Mamercinus a Q. Publilius Philo I.

týž pak dict.

************************************************************

V březnu upevnili Athéňané spojenectví s Megarskými, Achaji, Nésióty, Eubojany, Akarnány, Leukadskými, Ambrakií a Korkýrskými, koncem roku pak i s Thébany (srov. rok 360 a rok předešlý). V konfliktu s Filippem však zůstali téměř všichni Peloponnésané neutrální (srov. konferenci předešlého roku a rok 344sq.).

Téhož měsíce vypukla čtvrtá válka svatá, hieros polemos, tentokrát speciálně proti fócké Amfisse. Amfisští, nevelká komunita osídlená ozolskými Lokry, totiž oseli svaté pozemky, které kdysi patřily Kirrze (srov. roky 595 až 586, 356 a na konec 281). Amfiktyoni pověřili Filippa provedením trestného tažení; Athéňané a Thébané se zasedání prastarého kultovního spolku neúčastnili.

Thébané nyní na fócké straně obsadili Níkaiu a Thermopyly. Koaliční oddíly amfiktyonů, dílem se ani nesešly, vedl na jaře Kottyfos z Farsálu, ale přes Thermopyly se nedostal.

• Níkaiu v Epiknémidské Lokridě daroval Filippos s Magnésií Thessalům, ale brzy ji vyvrátili Fókové a obnovené město se stalo součástí Aitólského spolku. Níkajští, nebo jejich část, se vystěhovali do budoucí Bíthýnie, viz v indexu s. v. Níkaia a roky 311 a 307. Po čase je s dalšími okolními vesničany Antigonos Monofthalmos sestěhoval do jedné ze svých Antigonejí, kterou pak po roce 301 Lýsimachos přejmenoval na dodnes známou Níkaiu (to podle své manželky, kdežto původní Níkaia měla jméno od jedné naiády, dcery Kybely). 

Filippos II. s armádou obešel Thermopyly přes hory, dorazil do Fókidy až v říjnu a ihned využil situace k tomu, aby v listopadu bleskurychle obsadil Elateiu a dostal se tak s vlastní posádkou jižně od Thermopyl. Král dokonce v Elateji na severu Fókidy přezimoval. Okupace Elateie spustila v Athénách hysterickou reakci, jakoby Makedonové již stáli v Attice. Athéňané se prý shromáždili v divadle dříve, než archonti dali o sněmu úředně vědět. Na Démosthenův návrh poslali do Théb sjednat protimakedonský pakt; do té doby byli Boiótové vděční Filippovi spojenci, viz jejich situaci roku 347.  

Před těmito událostmi, ještě na začátku t. r., ukončil Filippos neúspěšné obléhání Býzantia, viz rok předešlý. Pravděpodobně s těmito událostmi nějak souvisí udělení proxenie Athéňany Apellovi z Býzantia, a to za spolupráci s nimi. Lze spekulovat, zdali tento Apellés nebyl otcem alexandrijského filologa Aristofana z Býzantia, který se také tak jmenoval a zůstalo zaznamenáno, že to byl condottiér.  

Filippos se pustil do tažení proti skythským Agathyrsům: před podzimem byli Agathyrsové na pravém břehu Istru poraženi a jejich král Ateás/Atheás padl, stár devadesát let. Před bitvou Filippos pohrozil Makedonům, že ty, co by utekli z bitvy, pobijí jezdci rozmístění za šikem. Kořist byla prý značná: na dvacet tisíc žen a dětí prodaných do otroctví a stejné množství koní. Přitom původně žádal Ateás prostřednictvím Apollónie Pontské o makedonskou podporu proti Histriánům, zřejmě Kothelovým, viz rok předešlý, svému tchánovi (!). Když však Histrián zemřel, Agathyrs otočil, tvrdil, že o pomoc nežádal a odškodnění Filippovi za to, že nechal obléhání Býzantia, odmítl. Filippos tedy na něho udeřil, třebaže Skythů byla převaha.  

Filippos byl jedním z mála vojevůdců, jemuž se podařilo v bitvě a válce přemoci Skythy. • Ateův toulec byl zřejmě nalezen ve Filippově hrobě v Aigai-Vergině. Kdysi si Skyth udělal jméno na hostině, na níž mu hrál zajatý flétnista Isméniás z Théb, jedna z hvězd dobové hudební scény. Zatímco všem barbarům se pištcův výkon líbil, král na to, že mu ladí více ržání jeho koně. V souvislosti s tímto tažením se poprvé objevilo jméno Daoi = Dákové, čili pozdější označení pro Gety n. Thráky-Gety (?; srov. předešlý rok)

Na zpáteční cestě Thrákií byl Filippos II. nucen svést bitvu kdesi v oblasti pozdějšího Naissu s Tribally, s nimiž někdy před těmito událostmi válčili též Ateovi Skythové: Ateás použil lsti, dal za své voje postavit ženy, děti a muže trénu s kopími, aby to vypadalo, že je silnější, a Triballové proto ustoupili. 

Thrákové se domáhali podílu na velké skythské kořisti spočívající hlavně v zajatcích a množství dobytka, viz zde výše, což Makedon odmítl. V bitvě byl zraněn do nohy tak mocně, že rána zabila pod ním koně. Vojáci mysleli, že je po králi, nechali boje a Triballové se zmocnili většiny kořisti. Bylo to druhé Filippovo vážné zranění, viz rok 354, podle něhož byly jeho ostatky v moderní době identifikovány.

Isokratés pronesl o athénských panathénajích (?) řeč Panathénaikos (sc. logos), v níž připomíná své panhellénské theorie o společném boji proti Peršanům (viz roky 380 a 346; nabídku Isokratés směřoval nepřímo i Dionýsiovi I., přímo Filippovi II.). Psát projev začal roku 342, to mu bylo 94 roků, pak na dlouho onemocněl, nyní zdlouhavě znovu hovořil o spartské a athénské minulé velikosti, vychválil Agamemnona, ale v době, kdy protimakedonská strana zjevně již směřovala k válce s králem Filippem, byl Panathénaikos pouhou prázdnou krasořečí.  

 

Na Sicílii proběhly rozhodující boje šesté války o vládu nad ostrovem, která vypukla roku 346 (zda se všechny události staly v roce 341sq. či až 339, nelze stanovit)Kartháginskému vojsku, které se shromáždilo v Lilybaiu o dvou stech triérách, tisícem lodí přepravních a sedmdesáti tisících pěších vojácích doprovázených bojovým vozatajstvem, veleli Hasdrubal a Hamilkar (II.).

Mámerkos z Katany a Hiketés z Leontín, oba samovládci, obnovili svá spojenectví s Kartháginci. Smlouvu sjednal Kartháginec Geskón, který tehdy poprvé najal do kartháginských služeb na ostrově i hellénské žoldnéře. Na Syrákúsany z obří armády padl strach, nikomu se nechtělo do války, dokonce ani části žoldnéřů vedených Thrasiem, viz rok předešlý. Tímoleón v tomto okamžiku disponoval pouze pěti tisíci žoldnéři. 

V bitvě u Hierají v kartháginské epikratii padli na syrákúské straně další bývalí žoldnéři, kteří roku 356 s Filomélem a Onomarchem v Delfách sáhli na Apollónův poklad (srov. rok 344); velel jim Euthýmos z Leukady, který byl následujícího roku Syrákúsany zajat jako velitel Hiketovy jízdy a popraven; srov. rok následující. Podle jiného řazení událostí se udála hierajská bitva po Krimísu, svedli ji Kartháginci pod Geskonem, který dorazil se sedmdesáti triérami jako posila hlavního expedičního sboru; zároveň však dorazili diplomaté vyjednat výhodný mír s Hellény. 

Před rozhodující bitvou ostrovní Hellény vystrašil mul ověnčený celerovým věncem, znamení pro ně neblahé. Tímoleón je uklidnil odkazem na cenu pro vítěze isthmií a hned si spletl z celeru věnec; po něm celé vojsko. Sedmého dne poslední třetiny měsíce thargéliónu, krátce před letní rovnodenností 21. června, v den, kdy byla podle jednoho z tradičních dat dobyta Troiá (srov. ale rok 776), porazili Hellénové, jimž velel Tímoleón, slavně na říčce Krimísu Karthágince.

Púnové už ve válce nepokračovali: padlo jich v bitvě vybojované za velké bouře a zčásti v rozvodněné řece na deset tisíc, patnáct tisíc Kartháginců bylo zajato, úplně potřena byla elitní foinícká svatá četa/hieros lochos o 2500 mužích, srov. o ní rok 379. Zajato bylo pět tisíc lidí z púnského vojska, k tomu na dvě stě bojových vozů. Mírem z následujícího roku byl potvrzen stav z roku 383 s hranicí na řece Lykos/Halykos, kdy skončila čtvrtá válka o Sicílii, a s tím, že se Helléni mohou vystěhovat z epikrateie a že Púnové zruší spojenecké smlouvy uzavřené s hellénskými samovládci. Znamená to, že část akragantského území připadlo Syrákúsanům, Selinús a Hímerá zůstaly Karthágincům. 

Dále porazil Tímoleón Hiketu na říčce Lamyrii, ale Hiketés unikl. Thrasios byl vyhnán ze Sicílie (viz předešlý rok) a Tímoleón pak porazil i piráta Postumia z Etrúrie, vůdce flotily dvanácti lodí přepadajících lodi v regionu, a popravil. Dobyl město Aitné a zničil, nevíme proč, ty Kampány, kteří zde sídlili od roku 403; srov. rok 346. Z Kentorip vyhnal tyranna Níkodéma a Apollóniada z Agyria, jehož obyvatelé se stali občany Syrákús (o osudu samovládců nevíme nic).

Leontínští byli znovu t. r. přesídleni do Syrákús, z Korinthu dorazilo dalších pět tisíc kolonistů sebraných zjevně z celé Hellady. Údajně za Tímoleonta dostalo na syrákúském území půdu čtyřicet tisíc hellénských osadníků, na agyrijském deset tisíc, posílena byla Kamarína, tedy silná posila hellénismu na Sicílii.  

Po bitvě u Krimísu obdržel jistý Karkínos z Rhégia a jeho syn Agathoklés (22) občanství v Syrákúsách, viz rok 361. Agathoklés pod Tímoleontem zahájil svou armádní karieru, upozornil na sebe ve válce s Aitnou. Během tažení Syrákúsanů proti Akragantu, o jehož výsledku nevíme nic, si stratégos Damás Agathoklea oblíbil (nebo se do něho zamiloval?) a povýšil ho po smrti jednoho z chíliarchů na jeho místo. Bohatec Damás brzy na to zemřel a Agathoklés se oženil s jeho vdovou: stal se tak jedním z nejbohatších Syrákúsanů. Viz dále roky 337 a 319.

 

Téhož roku zemřel v Athénách Speusippos (narozen kolem roku 408), Platónův synovec, scholarch Akadémie od roku 347. Novým scholarchem se volbou stal Xenokratés z Kalchédonu (zůstal jím až do roku 314), když se těsně prosadil proti Platónovu důvěrníkovi Hérákleidovi z Pontu, viz o něm roku 310 a v indexu s. v. školy (3). Zatímco Speusippos byl na rozdíl od Platóna poživačný a prchlivý, Xenokratés vrátil do čela školy přísný výraz a prkennost, viz o nich též v indexu s. v. školy (3).

Nicméně sloužil Athéňanům jako důvěryhodný diplomat, který nevzal úplatky ani od Filippa II., ani později po lamijské válce od Antipatra. Z peněžitého daru Alexandrova si ponechal tři tisíce drachem, to bylo hodně peněz, ostatní králi vrátil s tím, že Makedon živí více lidí.   

 

Latium zachvátila guerrillová válka proti Římanům, viz rok předešlý. Konsul Ti. Aemilius se položil s armádou proti Pedu. Na pomoc městu přišly jednotky z Tiburu, Praeneste, Veliter, Lanuvia a Antia, ale konsul odtáhl po zprávě, že jeho kolega dosáhl v Římě u senátu triumfu za to, že úspěšně válčil proti rebelům jinde v Latiu. Podle zákonů, jejichž navrhovatelem byl Q. Publilius Philo (leges Publiliae Philonis), je rozhodnutí plebejských sněmů závazné pro všechny Quirity, senát že musí schválit zákonné návrhy ještě dříve než budou předloženy centuriátním komiciím a jeden z censorů musí být plebej (srov. rok 351 a 279).

 

Kolem roku 339 se v Číně narodil básník doby (státu) Čchu Čchü Jüan (zemřel kolem roku 291 n. až 280). Autor Čchuských elegií, Čchu cch´, byl prvním z velkých čínských básníků.

 

************************************************************

338.

Ol. 110, 3

 

Chairóndás či Chairóndés

a. u. c. 416

L. Furius Camillus II. a C. Maenius

************************************************************

V zimě úspěšně operovaly ve Fókidě spojené athénské a thébské jednotky. Na jaře král oklamal žoldnéřské jednotky pod Charétem Athénským a Proxenem střežící průsmyk vedoucí k Amfisse fingovanou zprávou Antipatrovi do Makedonie, že končí s tažením ve Fókidě a že se vypravuje do Thrákie, kde se prý kdosi bouřil. Když si spojenci zachycenou zprávu přečetli, přestali se hlídání průsmyku věnovat. Filippos nerušeně prošel a v bitvě u Amfissy je porazil. Pak král obsadil Delfy a snad až nyní achajský Naupáktos (viz již rok 343). Koaliční Hellénové se stáhli zpět k boiótské Chairóneji. Amfissu v Lokridě Makedonci zbořili a Naupáktos předal Filippos Aitólům (nebo teprve teď naplnil koaliční sliby?). Tím skončila čtvrtá a poslední válka svatá, která vypukla předešlého roku.

Filippos táhl do Boiótie v čele třiceti tisíců pěšáků a dvou tisíců jezdců. 7. metageitniónu/2. n. 7. srpna byla u boiótské Chairóneie vybojována bitva, v níž Filippos II. (44) a Makedonci, z nichž si spektakulárně počínal korunní princ Alexandros (18), rozdrtili hellénskou koalici (srov. předcházející rok; druhou helléno-makedonskou válku viz roky 323 - 322).

Athéňany, kteří s Thébany nesli hlavní tíhu boje, vedli do bitvy stratégové Lýsiklés, který byl po porážce v Athénách popraven po žalobě Lykúrgově ("odvažuješ se žít, dívat se na sluneční světlo a chodit po agoře jako živoucí památník ostudy a ponížení vlasti"), Stratoklés, který padl s tisícovkou dalších Athéňanů, když právě na jeho úseku Filippovy řady zakolísaly a Athéňan své povzbuzoval, že teď Makedony zaženou do Makedonie (s Filippovou údajnou odpovědí: "Athéňané neumějí vítězit/úk epistantai níkán Athénaioi"), a Charés, jemuž se podařilo zmizet a je pravděpodobně totožný s pozdějším mytilénským properským tyrannem Charétem (viz rok 333).

Dva tisíce Athéňanů padlo do zajetí, mezi nimi též démagógos Démádés, obdobné ztráty měli Boióťané. Zatímco Thébané museli své zajetce vykoupit, Athénské Filippos propustil gratis. 

Hned po bitvě byla v Thébách popravena nebo exulována antimakedonská oligarchická vláda tří set a v Athénách povstala hvězda Démádova. Jeho protivníci z protimakedonské strany byli deklasováni: vždyť mimo jiné také jejich vůdce Démosthenés u Chairóneie zahodil štít, aby se mu lépe utíkalo! Podivně pak působí informace, že po zprávě o Filippově smrti roku 336 Démosthenés vyšel do ulic vyšnořený, ačkoli držel smutek za dcerku, která nedávno zemřela.

Je též zajímavé, že pohřební řeč za padlé u Chairóneie držel rovněž Démosthenés; o původnosti zachovaného projevu bývá pochybováno. Nemluvil o vině či nevině, řekl, že o pravdě, a válečný štváč skončil slovy: "Když jste se vyplakali a projevili vše, jak má být a je zvykem, běžte domů/hýmeis d'apodýramenoi kai ta prosékonth' hós chré kai nomina poiésantes apite." 

Po bitvě bylo sněmem usneseno, že Athéňané stáhnou své rodiny z attického venkova za hradby Města a nikdo aby nikam neemigroval (srov. o osm let později proces s jistým Leókratem pojednaný v indexu s. v. rhétór, kde žalobu přednesl Lykúrgos). Athénské státní finance začal úspěšně řídit právě tento Lykúrgos, syn Lykofronův (až do roku 324, kdy zemřel). Ztrojnásobil roční příjmy rozpočtu na 1200 talentů (podle jiné verse vytáhl příjmy ze šedesáti talentů na 1200).

Za jeho úřadování bylo rozšířeno Dionýsovo divadlo, stadion pro panathénaie, stát dostal nové soudní budovy a gymnasion v Lykeiu, Athénina socha dostala opět celý šat ze zlata. Postavil zbrojnici s množstvím zbroje a padesáti tisíci střelami. Roku 330 vydržovaly Athény 293 triér a na konci jeho úřadu padesát čtyřřadek a triér 360, to v době, kdy nálady mezi Athéňany byly spíše pacifistické. Srov. přitom reformu efébie roku 334.

Prý mu za dvanáct let v úřadu prošlo účetně rukama 14.650 n. dokonce 18.650 (n. 18.900) talentů, s malversací nespojoval však jeho jméno nikdo. Vzácný muž byl natolik důvěryhodný, že mu soukromníci do správy svěřili svých 250 (jiný zdroj: 650) talentů, pro "finmin" jakékoli éry počin velmi neobvyklý. Podle fragmentárního textu stély se sněmovním usnesením z roku asi 307 mu Athéňané postumně přisoudili bronzovou sochu na agoře.   

Athénským promakedonským politikům Démádovi, Aischinovi a Fókiónovi se podařilo u Chairóneie uzavřít s Filippem výhodný mír zvaný Démádův: Athénám zůstaly ostrovy, ztratily Thrácký Chersonésos a zjevně Euboiu, zato dostaly zpět Órópos (srov. rok 366) a staly se Filippovými spojenci; Filippovi postavili jezdeckou sochu na agoře a se synem Alexandrem obdržel občanství.

Tím skončila druhá athénská válka s Filippem II. (vedena od roku 340, první v letech 357 - 346).

 

V zimě se v Korinthu s výjimkou Lakedaimonských sešli zástupci všech hellénských států včetně těch, kterým Filippos na podzim poplenil a zmenšil státní území: byl ujednán nový všeobecný zemský mír/koiné eiréné (srov. roky 386 a 371), tentokrát po dlouhé době bez perské účasti. Mír měly střežit makedonské posádky na Kadmeji, Akrokorinthu a v Chalkidě.

Zároveň Filippos inicioval spolek Hellénů/koinon tón Hellénón pod svou hégemonií. Bylo to druhé panhellénské koinon, které trvalo prakticky až do smrti Alexandra Velikého roku 323. Synedrové spolku ho zvolili pro pakt/symmachiá pro válku s Peršany velitelem s neomezenými právy/stratégos autokratór. • K hellénským spolkům srov. roky 481, 336, k třetímu spolku viz rok 318 a o čtvrtém srov. rok 302.

Tímto rokem bývají obvykle novověkými historiky zakončovány dějiny klasického hellénského městského státu, polis. Podle některých začíná teprve v novověku vymezené období tzv. hellénismu, které se ale většinou datuje až od královlády Alexandra Velikého, resp. od jeho smrti. Hellénský svět, tradiční a ještě více nový, který povstane ve východním Středomoří, byl od nyní až do konce své nezávislosti spojen s monarchiemi, králi, bytostmi nevolenými, zato dobře vyzbrojenými. Proto mohli republikánští Římané propagovat v blízkých staletích, že přicházejí Hellény "osvobodit".  

Koncem roku byly znovu osídleny Plataie, Thespie a Orchomenos, které byly pusté od roku 373 (viz tam a srov. rok 427)Pravděpodobně t. r. byl rozpuštěn spolek Arkaďanů, který existoval s thébskou podporou od roku 370 (viz tam; srov. pak rok 255).

 

V Pontské Hérákleji zemřel její vládce Tímotheos (vládl od roku 353). Nástupcem se stal jeho korpulentní bratr Dionýsios (vládl do roku 305).

 

V Itálii údajně téhož dne, kdy byla vybojována bitva u Chairóneie, padl u Mandurie/řec. Mandonion na své druhé výpravě do Itálie v boji proti Lúkánům a Messápiům jako pomocník Tarentských spartský král z Eurypóntova rodu Archidámos III. (syn Agésiláův vládl od roku 360, první expedici viz rok 343). Jeho tělo odmítli barbaři vydat, třebaže jim Tarentští nabízeli vysoké výkupné. Po jeho smrti v dalších bojích padli též žoldnéři, které s sebou přivedl a kteří se kdysi podíleli na svaté válce na straně Fóků; zjevně to byli poslední z nich, srov. rok předešlý a 344. Nástupcem v Lakedaimonu se stal eho syn Ágis III. (vládl do roku 331). • Sparťané dali postavit Archidámovu sochu v Olympii, a byla to první socha krále, kterou umístili mimo své území.

 

Na Sicílii byl zajat démokraty v Tímoleontově tažení proti Leontínám Hiketés a se svým synem Eupolemem Syrákúsany popraven, stejně jako později jejich po soudu v Syrákúsách manželky a dcery. Tímoleón porazil v bitvě Mámerka, vládce Katany. V bitvě padlo na dva tisíce vojáků poslaných Geskonem; literát Mámerkos pokračoval do Itálie, získal na čas podporu Lúkánů, ti se ale obrátili proti němu, obsadili Katanu a vydali ji Tímoleontovi. Na to se Mámerkos uchýlil do Messány k tyrannovi Hippónovi.

Proti nim se vypravil Tímoleón, město oblehl, její vládce Hippón byl na útěku chycen a Messánskými hanebně v divadle popraven, když k podívané doprovázené mučením sezvali i své děti. Mámerkos, který skládal tragédie a další básně, se vzdal pod podmínkou, že se mu dostane soudu a že Tímoleón nebude žalobcem: Syrákúsané mu ovšem nakloněni nebyli, Mámerkos se rozběhl proti kamenné stěna v divadle, náraz hlavou však přežil, tak byl popraven "jako bandita" (podle jiné verse Tímoleón dodržel slovo, křivého Mámerka nežaloval, ale vydal rozkaz k jeho popravě). • Tyto události nebo jejich část je možné datovat již do roku 337.

 

Po bitvě u Chairóneie v Athénách zemřel slavný řečník a panhellénský myslitel Isokratés (98; ročník 436). Tradovalo se, že se ze smutku nad porážkou Hellénů a zklamán Filippem zdržel se čtyři dny stravy. Pod jeho jménem se zachovaly dva dopisy Filippovi a ve druhém Isokratés králi sděluje, že hovořil s Antipatrem a jasně mluví o době "po uzavření míru/meta tén eirénén" a o "bitvě, která proběhla", srov. zde výše. Teď tedy, tak sofista, nastal čas se pustit do Peršana: což skutečně Filippos učinil, viz zde výše a rok následující, ale toho se Isokratés již nedožil.

• Stojí v této souvislosti za povšimnutí, že v Athénách byli na smrt posíláni lidovými soudy lidé za mnohem menší prohřešky proti patriotismu, ale snílkovství Isokratovo pokládali démagógové pravděpodobně za neškodnou pošetilost...

Nikdy se za mlada neoženil a žil s hetairou Lágiskou a Metaneirou (jiní autoři tvrdí, že byla přítelkyní Lýsiovou); o jeho manželství ve stáří viz rok 436. Sofistovy řeči vydal posmrtně jeho žák Filiskos z Mílétu, učitel rhétora Neantha z Kýziku. Isokratův hrob ležel obklopen náhrobky jeho rodiny a příbuzných a zdobil ho desetimetrový sloup s nymfou; v římské době ho už nebylo. 

• Filiskos se před svou řečnickou karierou proslavil jako aulétés/flétnista a proto mu Isokratés říkával Aulotrýpés/"Vrták do flétny". Z jeho děl se jmenovaly proslovy Mílétský a Amfiktyonský, učebnice řečnictví o dvou knihách a spis s pozoruhodným názvem Popření Isokrata/apofasis Isokratú

 

V Persii otrávil někdy po Chairóneji jistý vysoký dvořan ("chíliarchos") s údajným jménem Bagóás (což je perský ekvivalent pro hellénské eunúchos a lze tudíž předpokládat, že běží o přezdívku nebo případně titul) Krále králů Artaxerxa III. Ócha (Ardašír; vládl od roku 359), syna krále Artaxerxa II. Novým panovníkem Bagóás učinil v srpnu/září Artaxerxova syna Arsa. Arsés, bab. Aršu, řec. též Arógos (ptolem. kanón) vládl krátce do roku 336 a zřejmě také užíval trůnního jména Artaxerxés (IV.). Energický Óchos budoval vojenskou sílu říše a opět pokořil Egypt.

Jeho podivná smrt, babylónské prameny o královraždě nevědí nic, ulehčila Makedonům rozhodování v tom, zda vpadnout do říše nebo ne. Bagóás údajně povraždil všechny Arsovy sourozence. Bagoás pocházel z Egypta a královrahem se shytal ze msty, že prý tento, po vzoru Kambýsově, zabil Apida. Eunúchos si prý ze stehenních kostí Óchových vyrobil rukojeti svých mečů/ek tón mérón autú labás machairón epoiése.  

Pravděpodobně za Arsa povstali v Dolní zemi Egypťané pod Chabbašem n. Chababašem, srov. ovšem roky 486, 484 a 343. Ovládl Sais a Horní zemi a přijal královské jméno Senen-Tenen reps. Senen-Tenen setepu-ni-Ptah/"Obraz Tatenův, vyvolen Ptahem". Chabbaše lze identifikovat s jistým Chambasutenem/Kambasawden, jehož podle slov z oslavné stély porazil a zahnal kúšitský král Nastasen, srov. rok 340.

Po dvou letech Peršané dostali Egypt opět pod kontrolu a Chabbaš, jehož jméno neznáme ani z klasických pramenů, ani z aramejských n. hebrejských, zmizel ze scény. Souhlasí-li identifikace a chronologické zařazení Chabbašovo do těchto let, byl by posledním z domácích panovníků, třebaže jeho jméno egyptsky nezní, zřejmě též cizinec; viz rok 343. 

 

Římané obsadili v Latiu všechna města a zemi pacifikovali, konec druhé a poslední války latinské. Konsul C. Maenius porazil na řece Astuře koalici Aricie, Lanuvia, Antia a Veliter, jeho kolega L. Furius porazil pod Pedem Tiburské a město dobyl. Oba konsulové byli poctěni triumfem a Latium senát nově uspořádal. C. Maenius obdržel od senátu třetinu z kořisti a též sochu na sloupu/Maeni columna; viz o něm roku 184. 

Lanuvium, Aricia, Nomentum, Pedum a Antium dostaly plné římské občanské právo jako municipia a totéž právo bylo po likvidaci vůdců revolty obnoveno Tusculským/civitas optimo iure. Fundi a Formiae obdržely římské občanství bez volebního práva, totéž bylo uděleno Kampánům/civitas sine suffragio.

Města Velitrae, Tibur (s nímž byla válka vedena od roku 361) a Praeneste byla těžce potrestána a přišla o část území, neboť držela s Kelty (srov. rok 188). Ve Velitrách Římané exulovali celou vládu/senát, zabavili jejich majetek a rozdělili mezi římské kolonisty, k tomu strhli hradby.

Antium přišlo o svou flotilu, jejíž velikost neznáme (část jí byla zničena; srov. rok 469, kde první ztráta ve prospěch Římanů), nesmělo provozovat námořní plavbu a do města posláni noví osadníci; římská posádka odtud střežila pobřeží. Zobce z přídí válečných lodí byly umístěny na Římském foru/forum romanum u řečniště a od té doby se místo jmenovalo rostra/zobce.

Až do první púnské války Římané žádné významné námořní síly nebudovali, srov. první zmínku o válečné flotile roku 281 a viz Duilliův/Duiliův sloup roku 260. 

Obyvatelé Antia podle všeho však provozovali svou piraterii ve spojení s některými z Etrusků dál, ale s tím, že je ve světě považovali za Římany. Údajně si na na činnost "římských pirátů" v hellénských vodách stěžoval Alexandros Veliký, lidé Démétria Poliorkéta nějaké takové piráty lapili a poslali zpět s královým přípisem, co že to jsou za zvyky, že stavitelé chrámu Dioskúrů (v Římě zasvěcen roku 484) loupí ve vlasti božských dvojčat; za jaké příležitosti a kdy se tak stalo, nevíme, snad c. roku 303 a později. Římané toho pak prý nechali (není-li tato informace anekdotou).

Většina latinských obcí, výjimky neznáme, získaly od Římanů d. f. rovnocenná občanská práva. Latínové směli volně obchodovat s kýmkoli v Římě a na územích římských/ius commercii, mohli se s Římany volně ženit/ius conubii a smluvní práva jim zůstávala uchována pro případ, že by se ze své vlasti přestěhovali do města či státu bez latinského práva/ius migrationis. O latinském právu, ius latinum/Latii n. Latinitas, srov. rok 90 a 89. 

Původní spolek Latinů/foedus latinum, viz výčet starých členů/Latium vetus v indexu s. v., byl rozpuštěn, Latínům zakázáno mezi sebou sněmovat, a zanikl v římském státu; jeho dobu vzniku neznáme, ale v roce 578 (viz tam) již existovat musel. Války Římanů s Latiny trvaly dlouho: první proběhla v letech 501 až 495, zakončená Cassiovým paktem roku 493 s doplňkem roku 487, viz tam.

Zároveň uzavřeli Římané spojeneckou smlouvu s Kapuou (viz rok 318). Od tohoto roku začínají Římané v Itálii uplatňovat nový systém ve vztazích ke svým „spojencům“. Od nyní občanské římské legie doprovázejí do válek oddíly spojenců posilující armádu nejméně jednou tolik. 

Ústřední kultovní slavnost latinského spolku konaná na jaře na počest Iova Latiara, Latinské slavnosti/feriae latinae, na hoře Albanské, byly od nyní řízeny Římany a zahrnuty do seriálu náboženských slavností římských.