339-330

339.

Ol. 110, 2

 

Lýsimachidés II.

a. u. c. 415

Ti. Aemilius Mamercinus a Q. Publilius Philo I.

týž pak dict.

************************************************************

V březnu uzavřeli Athéňané spojenectví s Megarskými, Acháji, Nésióty, Eubojany, Akarnány, Leukadskými, Ambrakií a Korkýrskými, koncem roku pak i s Thébany (srov. rok 360 a rok předešlý). V konfliktu s Filippem zůstali téměř všichni Peloponnésané neutrální (srov. konferenci předešlého roku a rok 344).

Téhož měsíce vypukla čtvrtá válka svatá, tentokrát proti Amfisse. Amfisští totiž oseli svaté pozemky, které kdysi patřily Kirrze (srov. roky 595 až 586 a rok 356). Amfiktyoni pověřili Filippa provedením trestného tažení; Athéňané a Thébané se zasedání kultovního spolku neúčastnili. Makedonský oddíl vedl na jaře Kottyfos z Farsálu, Filippos II. osobně přišel do Fókidy až v říjnu a ihned využil situace k tomu, aby v listopadu bleskurychle obsadil Elateiu a dostal se tak s vlastní posádkou jižně od Thermopyl. Král dokonce v Elateji přezimoval.

Před těmito událostmi, ještě na začátku t. r., ukončil Filippos obléhání Býzantia a pustil se do tažení proti skythským Agathyrsům: ještě před podzimem byli Agathyrsové na pravém břehu Istru poraženi a jejich král Ateás padl, stár devadesát let. • Ateův toulec byl zřejmě nalezen ve Filippově hrobě v Aigai-Vergině.

V souvislosti s tímto tažením se poprvé objevilo jméno Daoi = Dákové, čili pozdější označení pro Gety (?; srov. předešlý rok).

Na zpáteční cestě Thrákií porazil Filippos II. Tribally. Během bojů byl opět zraněn.

Ísokratés pronesl o athénských panathénajích řeč Panathénaikos (sc. logos), v níž připomíná své panhellénské theorie o společném boji proti Peršanům (srov. Agamemnón, viz rok 346; nabídku Ísokratés směřoval i Dionýsiovi I. a Filippovi II.).

 

Na Sicílii proběhly rozhodující boje šesté války o vládu nad ostrovem, která vypukla roku 346 (zda se všechny události staly v roce 341 či 339 nebo v rozpětí těchto let, nelze stanovit)Kartháginskému vojsku veleli Hasdrubal a Hamilkar (II.). Mámerkos z Katany a Hiketés z Leontín, oba samovládci, obnovili spojenectví s Kartháginci. Smlouvu sjednal Kartháginec Geskón, který tehdy poprvé najal do kartháginských služeb i hellénské žoldnéře.

V bitvě u Hierai v kartháginské epikratii padli na syrákúské straně všichni bývalí žoldnéři, kteří roku 356 s Filomélem a Onomarchem vyplenili Delfy (srov. rok 344); velel jim Euthýmos z Leukady, který byl následujícího roku Syrákúsany zajat jako velitel Hiketovy jízdy a popraven.

Sedmého dne poslední třetiny měsíce thergéliónu/začátkem června, v den, kdy byla podle jednoho z tradičních dat dobyta Troiá (srov. ale rok 776), porazili Hellénové, jimž velel Tímoleón, slavně na říčce Krimísu Karthágince, kteří už ve válce nepokračovali: padlo jich na deset tisíc, patnáct tisíc Kartháginců bylo zajato, úplně potřena byla elitní foinícká svatá četa/hieros lochos,o 2500 mužích, srov. o ní rok 379. Mírem byl potvrzen stav z roku 383, kdy skončila čtvrtá válka o Sicílii.

Dále porazil Tímoleón Hiketu na říčce Lamyria, ale Hiketés unikl. Thrasiás byl vyhnán ze Sicílie (viz předešlý rok) a Tímoleón pak porazil i piráta Postumia z Etrúrie. Dobyl město Aitné a zničil ty Kampány, kteří zde sídlili od roku 403. Leontínští byli znovu t. r. přesídleni do Syrákús.

Po bitvě u Krimísu obdržel jistý Karkínos z Rhégia a jeho syn Agathoklés (22) občanství v Syrákúsách, viz rok 361. Agathoklés pod Tímoleontem zahájil svou armádní karieru. Během tažení Syrákúsanů proti Akragantu, o jehož výsledku nevíme nic, si stratégos Damás Agathoklea oblíbil (nebo se do něho zamiloval?) a povýšil ho po smrti jednoho z chíliarchů na jeho místo. Bohatec Damás brzy na to zemřel a Agathoklés se oženil s jeho vdovou: stal se tak jedním z nejbohatších Syrákúsanů. Viz dále roky 337 a 319.

 

Téhož roku zemřel v Athénách Speusippos (narozen kolem roku 408), scholarch Akadémie od roku 347. Novým scholarchem Akadémie se stal Xenokratés z Kalchédónu (byl jím až do roku 314).

 

Latium zachvátila guerrillová válka proti Římanům, viz rok předešlý. Podle zákonů, jejichž navrhovatelem byl Q. Publilius Philo (leges Publiliae Philonis), je rozhodnutí plebejských sněmů závazné pro všechny Quirity a jeden z censorů musí být plebej (srov. rok 351 a 279).

 

Kolem roku 339 se v Číně narodil básník doby (státu) Čchu Čchü Jüan (zemřel kolem roku 291 n. až 280). Autor Čchuských elegií, Čchu cch´, byl prvním z velkých čínských básníků.

 

************************************************************

338.

Ol. 110, 3

 

Chairóndás či Chairóndés

a. u. c. 416

L. Furius Camillus II. a C. Maenius

************************************************************

V zimě úspěšně operovaly ve Fókidě spojené athénské a thébské jednotky, ale na jaře porazili Makedonci žoldnéřské jednotky pod Charétem a Proxenem v bitvě u Amfissy a král Filippos II. obsadil Delfy a Naupáktos (od roku 341 v rukách Achájů). Hellénové se stáhli zpět k Chairóneji. Amfissu v Lokridě Makedonci zbořili a Naupáktos předal Filippos Aitólům. Tím skončila čtvrtá a poslední válka svatá, která vypukla předešlého roku.

Filippos táhl do Boiótie v čele třiceti tisíců pěšáků a dvou tisíců jezdců. 7. metageitniónu, tj. 2. n. 7. srpna, byla u boiótské Chairóneie vybojována bitva, v níž Filippos II. a Makedonci, z nichž si spektakulárně počínal mladý korunní princ Alexandros, rozhodně porazili hellénskou koalici (srov. předcházející rok; druhou helléno-makedonskou válku viz roky 323 - 322). Athéňany, kteří s Thébany nesli hlavní tíhu boje, vedli do bitvy stratégové Lýsiklés, který byl po porážce v Athénách popraven, Stratoklés, který padl s tisícivkou dalších Athéňanů, a Charés, jemuž se podařilo zmizet a je pravděpodobně totožný s pozdějším mytilénským tyrannem Charétem (viz rok 333).

Hned po bitvě byla v Thébách popravena nebo exulována antimakedonská oligarchická vláda tří set a v Athénách povstala hvězda Démadova. Jeho protivníci z protimakedonské strany byli deklasováni: vždyť mj. také jejich vůdce Démosthenés u Chairóneie zahodil štít! Athénské státní finance začal řídit Lykúrgos (až do roku 324). Athénským politikům se podařilo uzavřít s Filippem výhodný mír: Athénám zůstaly ostrovy, ztratily Thrácký Chersonésos, zato dostaly zpět Órópos (srov. rok 366) a staly se Filippovými spojenci. Tím skončila druhá válka s Filippem II. (vedena od roku 340, první v letech 357 - 346).

 

V zimě se v Korinthu s výjimkou Lakedaimonských sešli zástupci všech hellénských států včetně těch, kterým Filippos na podzim poplenil a zmenšil státní území: byl ujednán nový všeobecný zemský mír/koiné eiréné (srov. roky 386 a 371), tentokrát po dlouhé době bez perské účasti. Mír měly střežit makedonské posádky na Kadmeji, Akrokorinthu a v Chalkidě.

Zároveň Filippos inicioval spolek Hellénů/koinon tón Hellénón pod svou hégemónií. Bylo to druhé panhellénské koinon, které trvalo prakticky až do smrti Alexandra Velikého roku 323. • K hellénským spolkům srov. roky 481, 336, k třetímu spolku viz rok 318 a o čtvrtém srov. rok 302.

Tímto rokem bývají obvykle novověkými historiky zakončovány dějiny klasického hellénského městského státu, polis. Podle některých začíná teprve v novověku vymezené období tzv. hellénismu, které se ale většinou datuje až od královlády Alexandra Velikého, resp. od jeho smrti. Hellénský svět, tradiční a ještě více nový, který povstane ve východním Středomoří, byl od nyní až do konce své nehzávislosti spojen s monarchiemi, králi, bytostmi nevolenými, zato dobře vyzbrojenými. Proto mohli republikánští Římané propagovat v blízských staletích, že přicházejí Hellény "osvobodit".  

 

Koncem roku byly znovu osídleny Plataie, Thespie a Orchomenos, které byly pusté od roku 373 (viz tam a srov. rok 427)Pravděpodobně t. r. byl rozpuštěn spolek Arkaďanů, který existoval od roku 370 (viz tam; srov. pak rok 255).

 

V Pontské Hérákleji zemřel její vládce Tímotheos (vládl od roku 353). Nástupcem se stal jeho bratr Dionýsios (vládl do roku 305).

 

Údajně téhož dne, co byla vybojována bitva u Chairóneie, padl u Mandurie (řec. Mandonion) na své druhé výpravě do Itálie v boji proti Lúkánům a Messápiům jako pomocník Tarentských spartský král Archidámos III. (vládl od roku 360, první expedici viz rok 343). Nástupcem v Lakedaimonu se stal další Eurypontovec, jeho syn Ágis III. (vládl do roku 331). • Sparťané dali postavit Archidámovu sochu v Olympii, a byla to první socha krále, kterou umístili mimo své území.

 

Na Sicílii byl zajat démokraty Hiketés z Leontín a se svým synem Eupolemem Syrákúsany popraven, stejně jako později jejich manželky. Tímoleón porazil v bitvě Mámerka, který uprchl do Itálie a odtud do Messány k tyrannovi Hippónovi. Mezitím se Tímoleón zradou zmocnil Katany. Nato se vypravil proti Messáně. Její vládce Hippón byl na útěku chycen a Messánskými popraven. Mámerkos se vzdal a byl pak popraven Syrákúsany. • Tyto události nebo jejich část je možné datovat již do roku 337.

 

Po bitvě u Chairóneie v Athénách zemřel slavný řečník a myslitel Ísokratés (ročník 436), když se ze smutku nad porážkou Hellénů zdržel stravy. Jeho řeči vydal posmrtně jeho žák Filiskos z Mílétu.

 

V Persii otrávil jistý vysoký dvořan s údajným jménem Bagóás (což je perský ekvivalent pro hellénské eunúchos a lze tudíž předpokládat, že běží o přezdívku nebo případně titul) Krále králů Artaxerxa III. Ócha (vládl od roku 359), syna krále Artaxerxa II. Novým panovníkem Bagóás učinil Artaxerxova syna Arsa. Arsés vládl krátce do roku 336 a zřejmě také užíval trůnního jména Artaxerxés (IV.).

Pravděpodobně za Arsa povstali v Dolní zemi Egypťané pod Chabbašem n. Chababašem, srov. ovšem roky 486 a 484. Ovládl Sais a Horní zemi a přijal královské jméno Senen-tenen. Chabbaše lze identifikovat s jistým Chambasutenem/Kambasawden, jehož podle slov z oslavné stély porazil a zahnal kúšitský král Nastasen, srov. rok 340. Po dvou letech Peršané dostali Egypt opět pod kontrolu a Chabbaš, jehož jméno neznáme ani z klasických pramenů, ani z aramejských n. hebrejských, zmizel ze scény. Souhlasí-li identifikace a chronologické zařazení Chabbašovo do těchto let, byl by posledním z domácích panovníků, třebaže jeho jméno egyptsky nezní, zřejmě též cizinec; viz rok 343. 

 

Římané obsadili v Latiu všechna města a zemi pacifikovali, konec druhé a poslední války latinské: Lanuvium, Aricia, Nomentum, Pedum a Antium dostaly římské občanské právo a totéž právo bylo obnoveno Tusculským. Fundi a Formiae obdržely římské občanství bez volebního práva, totéž bylo uděleno Kampánům, civitas sine suffragio. Města Velitrae, Tibur (s nímž byla válka od roku 361) a Praeneste byla těžce potrestána (srov. rok 188).

Latinské obce získaly od Římanů d. f. rovnocenná občanská práva. Latínové směli volně obchodovat s kýmkoli v Římě a na územích římských, ius commercii, mohli se s Římany volně ženit, ius conubii, a smluvní práva jim zůstávala uchována pro případ, že by se ze své vlasti přestěhovali do města či státu bez latinského práva, ius migrationis. O latinském právu, ius latinum/Latii n. Latinitas, srov. rok 90 a 89.

Původní spolek Latinů/foedus latinum, viz výčet starých členů/Latium vetus v indexu s. v., byl rozpuštěn a zanikl v římském státu; jeho dobu vzniku neznáme, ale v roce 578 (viz tam) již existovat musel. Války Římanů s Latiny trvaly dlouho: první proběhla v letech 501 až 495, zakončená Cassiovým paktem roku 493 s doplňkem roku 487, viz tam. Zároveň uzavřeli Římané spojeneckou smlouvu s Kapuou (viz rok 318). Od tohoto roku začínají Římané v Itálii uplatňovat nový systém ve vztazích ke svým „spojencům“. 

Ústřední kultovní slavnost latinského spolku konaná na jaře na počest Iova Latiara, Latinské slavnosti, feriae latinae, na hoře Albanské, byly od nyní řízeny Římany a zahrnuty do okruhu náboženských slavností římských.

 

************************************************************

337.

Ol. 110, 4

 

Frynichos

a. u. c. 417

C. Sulpicius Longus a P. Aelius Paetus

C. Claudius Inregillensis dict.

************************************************************

Na jaře proběhlo v Korinthu druhé, tzv. válečné zasedání druhého spolku Hellénů (zvaného v literatuře též prvního korinthského spolku, viz předcházející rok). Bylo rozhodnuto o válce proti králi Peršanů a za tím účelem vytvořena symmachie hellénských států bez Lakedaimonských s Filippem II., který byl zvolen stratégem autokratórem: králi Peršanů byla na tomto místě vyhlášena válka.

Vypukla třetí a poslední válka hellénsko-perská (trvala do roku 330). Vojenské operace začaly následujícího roku.

 

Po návratu z Hellady domů se král Filippos II. zamiloval do Kleopatry, neteře makedonského šlechtice Attala: v létě byla slavná svatba s novou královnou Kleopatrou II. Makedonskou. Po hádce o nástupnictví svého syna musela ze země do rodného Épeiru uprchnout královna Olympias, její syn Alexandros uprchl s přáteli do Illyrie.

Ještě krátce předtím učinil satrapa Kárie a její dynasta Pixódaros Filippovi návrh na provdání své dcery s Arrhidaiem, nebo s Alexandrem, což bylo jako ponižující (vzít si dceru otroka Krále králů) na nátlak Olympiady odmítnuto. Poté nabídl Filippos svou dceru s Olympiadou Kleopatru Makedonskou Alexandrovi I., králi Molossů a bratrovi Olympiady, což bylo přijato.

Král Filippos II. byl oficiálně ženat s těmito ženami: Fila z Elimie, Audata alias Eurydiké II. z Illyrie, Olympias z Molossie, Méda z Getie, dcera krále Kothély z Odéssu (jméno neznáme), Nikésipolis z Fer, Filinné z Lárissy a Kleopatrá II., s nimiž měl dohromady osm dětí (bezdětná byla manželství s Filou a Médou). S některými z jmenovaných žen žil Filippos úředně současně, užívaly dokonce titulu královny, byl tedy bigamistou i polygamistou, vzácný případ v historii hellénského světa (srov. Dionýsia I. roku 398), v němž pokračoval pouze jeho syn: o Alexandrově polygamii viz rok 324, srov. též život Démétria Poliorkéta.

V Makedonii se narodil Démétrios, budoucí král známý jako Poliorkétés/Dobyvatel měst (zemřel roku 283). Snad již následujícího roku se narodil jeho bratr Filippos. Jejich rodiči byli Antigonos, budoucí král řečený Monofthalmos, a Stratoníké, dcera Korrhaiova. Filippos padl roku 306.

 

V Kiu zemřel místní dynasta a zřejmě tributární perský satrapa Ariobarzánés I. (vládl od roku 362). Nástupcem se stal jeho syn (?) Mithridátés II., jako jeho otec vládce též v Kiu v Propontidě, odkud rod vzešel z místních údělných perských dynastů, pozdějších králů v Pontu. Byl popraven Antigonem I. roku 302.

 

Pravděpodobně t. r. se na Sicílii Tímoleón zřekl svého úřadu stratéga autokratora v Syrákúsách a stal se soukromníkem, viz rok následující. Zůstalo po něm fungující umírněné démokratické zřízení a symmachie/pakt Syrákúsanů s většinou sicilských hellénských států. Viz dále rok 319sqq. Zřejmě t. r. byly Megillem a Feristem z Eley spolu s Gorgem z Keu nově kolonisovány Akragás a Gela, které byly vyvráceny Kartháginci roku 406 (viz tam).

 

V Latiu Sidicinští napadli Aurunky a oblehli je v Suesse (viz následující roky)V Římě byl zvolen podle zákona z roku 367 první plebejský praetor (Q. Publilius Philo). Téhož roku byla v Římě pro nepovolený sexuální vztah zaživa zakopána panna vestálka, virgo Vestalis, Minucia. Byl to druhý případ v historii (srov. rok 483; viz další v letech 274, 235 a 216).

 

V Číně se dostal ve státě Čchin/Qin k moci šlechtic Chuej-wen/Huiwen (vládl do roku 311, od roku 325 jako král Chuej-wen-wang). Zemřel legalista Šen Pu-chaj (narozený kolem roku 400).

 

************************************************************

336.

Ol. 111, 1

Kleomantis z Kleitóru

 

Pýthodélos či Pýthodóros

a. u. c. 418

L. Papirius Crassus I. a Kaeso Duellius či Duillius

************************************************************

Na jaře zahájil král Filippos II. tažení proti Peršanům. Vyslal vojevůdce Attala a Parmenióna, syna Filóty (bratra Asandrova a Agathónova, otce Filóty), aby vybudovali předmostí v Asii, a to v Tróadě. Zde se Makedonci uchytili a vedli drobné bitky s místními reservami Peršanů. Tím i fakticky začala třetí válka helléno-perská, která trvala do roku 330 (srov. předcházející rok a roky 490 a 399).

Filippos se usmířil s Olympiadou a Alexandrem a nástupce trůnu se vrátil do Makedonie; o Olympiadě viz níže.

V červnu slavil v Aigách Filippos II. svatbu své dcery Kleopatry s králem Alexandrem I. Molosským (viz předcházející rok). Během slavnostního průvodu byl, údajně ze msty, zavražděn jistým Pausaniou z Orestidy. • Král Filippos II. vládl od roku 359; seznam jeho manželek viz předešlý rok. Jeho hrob i ostatky byly nalezeny roku 1977 v Aigách/Vergině, ale nověji jsou označovány za Filippa III. Arrhidaia s Eurydikou(hrob 2), zatímco v hrobu 1 ležel Filippos II. s Kleopatrou a novorozenětem.

Novým králem Makedonců se stal jeho syn Alexandros III. Veliký, tehdy dvacetiletý (vládl do roku 323). S Olympiadou, která se vrátila do Makedonie až po Filippově smrti (srov. výše), potrestal vrahy svého otce: do atentátu byli aktivně zapleteni Lynkéstové Héromenés a Arrhabaios (II.), jakož i Alexandros Lynkéstský. Héromenés s Arrhabaiem byli popraveni, Alexandros byl omilostněn a dokonce mu byla svěřena stratégie v makedonské Thrákii, kde působil do roku 334. • Tento Alexandros byl synem Aerópovým, který vládl Makedoncům jako druhý tohoto jména v letech 399 až 395 a byl bratrem popravených a makedonského krále Pausania (vládl krátce v letech 395 až 394). Ženat byl s Antipatrovou dcerou.

Podle jiné tradice byla do atentátu na Filippa zapletena Olympias: Pausaniovu mrtvolu, atentátník byl na místě ubit strážemi, ozdobila zlatým věncem a meč, kterým byl Filippos zabit, zasvětila Apollónovi pod jménem Myrtalé(s), což bylo jedno z jejích dívčích jmen (viz rok 357).

 

Alexandros III. se z Makedonie vypravil do Thessalie, kde byl zvolen archontem, tj. vládcem Thessalů (srov. rok 342). Odtud pokračoval do Korinthu, kde se dal Hellény na místo svého otce zvolit hégemónem prvního korinthského spolku a stratégem autokratóoem pro válku s Peršany. Z Korinthu se odebral do Delf a pak se vrátil do Makedonie. Aristotelés ze Stageiry opustil makedonský dvůr, kde byl až do jeho proklamace vychovatelem mladého Alexandra. Odešel do Athén.

 

V Syrákúsách zřejmě t. r. zemřel Tímoleón z Korinthu, postrach sicilských tyrannů. V Athénách zemřel rhétór a autor tragédií Theodektés z Fasélidy (narozen kolem roku 377). v Kitiu na Kypru se narodil Foiníčan Zénón, zakladatel stoické filosofie, původně kupec. Od roku asi 300 měl v Athénách vlastní školu (zemřel dobrovolnou smrtí v roce 264).

 

V Persii otrávil Bagóás (srov. rok 338) krále Arsa (vládl nominálně od roku 338). Na trůn pozdvihl eunúchos jednoho z králových příbuzných a pod jménem Dáreios III. Kodomannos ho učinil králem Peršanů (vládl do roku 331, nominálně pak ještě do roku následujícího). Nový král dal Bagóu hbitě odstranit.

 

V Itálii byli před městem Cales Římany spolu s Ausony (Aurunky) poraženi Sidicinští (viz předcházející rok). Průběh bojů není jasný.

 

************************************************************

335.

Ol. 111, 2

 

Euainétos

a. u. c. 419

M. Valerius Corvus IV. a M. Atilius Regulus Calenus

L. Aemilius Mamercinus dict.

************************************************************

Na jaře se vypravil Alexandros III. proti Triballům a Illyrům; Triballové byli nejsilnější z Thráků, kteří sídlili mezi Haimem a Istrem. Přes Haimos (dnešní jméno tohoto pohoří je Stara planina v Bulharsku) se probojoval až k Istru, který jako první člověk z hellénského světa překročil v čele samostatné vojenské výpravy. Na druhé straně řeky porazil Gety, kteří ovšem sídlili po obou stranách (srov. rok 512, kde je o nich vůbec první historická zmínka, a roky 340 a 339).

Pak se vrátil a pustil se do Paionů. Po jejich podmanění, resp. po obnovení makedonské svrchovanosti nad nimi, mu nastala válka s knížetem illyrských Enchelejů Kleitem, synem Bardylovým (I.) a s Glaukiou, králem Taulantiů (viz až rok 317). Boje s Illyry byly těžké a do Hellady pronikly zvěsti, že král je mrtev. Zatímco Enchelejové byli znovu podrobeni a jejich knížetem se stal či byl jmenován Kleitův syn Bardylios II. (vládl do asi roku 282), Taulantiové dosáhli zřejmě velmi výhodných mírových podmínek, protože vláda Glaukiova přivedla jejich říši do rozkvětu.

V téže době povstali proti Makedoncům Thébané, což způsobili navrátivší se exulanti (srov. rok 338). Thébané na podzim oblehli makedonskou posádku na Kadmeji. Alexandros se s armádou od illyrských hranic rychlými pochody vrátil přes Eordaiu, Elimiótis, Stymfaiu a Parauaiu a již sedmého dne byl v Thessalii. Odtud se za šest dnů dostal do Boiótie.

Théby byly po krátkém obležení dobyty, město vyvráceno v celém rozsahu kromě rodného domu básníka Pindara a chrámů a obyvatelstvo zotročeno. Výnos makedonské kořisti činil tehdy na 440 talentů. • Podle tradice starých chronografů byly Théby založeny roku 1518 Foiníčanem Kadmem, synem sídónského krále Agénora. Obnoveny byly roku 315 (viz rok 316).

Vyvrácením Théb skončil rovněž druhý spolek Boiótů, který vznikl v roce 447 (srov. k tomu roky 550 nebo 525). Je možné, že byl spolek nadále organisován bez svého hégemóna nově (k tomu srov. rok 316).

Alexandros mírně potrestal ty státy, které verbálně podporovaly Thébany; např. z Athén musel odejít do vyhnanství jen Charidémos. K thébskému povstání se totiž nikdo z Hellénů se zbraní v ruce nepřipojil.

 

Pokračovaly boje Makedonců v Asii. Výsadku velel Parmenión, později byl odvolán domů a zastoupil ho Kalás. Velitel perských žoldnéřů a vrchní velitel západních přímořských satrapií Memnón z Rhodu však v Tróadě nabyl vrchu a Makedonci byli zatlačeni do Abýdu a Rhoiteia. Předmostí se jim ale podařilo udržet.

 

V Makedonii mezitím již „úřadovala“ Alexandrova matka. Olympias dala po Alexandrově odchodu do války zavraždit královnu Kleopatru II., vdovu po Filippovi II., i s jejím potomkem (Karánem, event. i s dcerou Európou?; podle jednoho pramene prý dala Olympias uzavřít Kleopatru se synem do kovové truhly a tu vrhnout do ohně).

Když se z Boiótie vrátil koncem roku Olympiadin syn Alexandros, poslal Parmenióna zabít Kleopatřina otce Attala, svého bývalého spolubojovníka: byla tak vyvražděna celá rodina Olympiadiny mladé sokyně.

Alexandros dal tehdy rovněž zavraždit případného pretendenta trůnu Amyntu IV., který užíval královského titulu již od roku 359 (viz tam).

 

Aristotelés, který se po odchodu z Makedonie usadil v Athénách, založil v Lykeiu svou vlastní filosofickou školu, peripatos/"procházku".

 

Římané oblehli a dobyli Cales, kam byla následujícího roku zavedena římská kolonie; pak se obrátili proti Sidicinům.

 

************************************************************

334.

Ol. 111, 3

 

Ktésiklés

a. u. c. 420

T. Veturius Calvinus I. a Sp. Postumius Albinus (Caudinus) I.

P. Cornelius Rufinus dict.

M. Valerius Corvus interrex

************************************************************

Na jaře uspořádal král Alexandros III. v Aigách velké hry a zahájil tažení proti Peršanům. V Makedonii zanechal v čele jedné čtvrtiny všech vojenských sil země jako místodržitele v hodnosti stratéga Antipatra. Do Asie s Alexandrem odešlo třicet tisíc pěšáků a pět tisíc jezdců (údaje kolísají mezi 30 až 43 tisíci pěchoty a čtyřmi až pěti tisíci jízdy) se sedmdesáti talenty na proviant a král s dluhy asi dvou set talentů. Majetek "koruny" svěřil či rozdal mezi své hetairy, proto na otázku, kde má své poklady, mohl odpovídat: "U přátel."

Z korinthského spolku byli Makedonci posilněni sedmi tisíci pěšáků, šesti sty jezdci a 160 triérami. S tak malými silami bylo zahájeno nejslavnější vojenské tažení v evropských dějinách. Srov. s mnohem vyššími armádními stavy např. roku 301 před bitvou u Ipsu.

Na Helléspontu se větší část armády v čele s Parmeniónem přepravila přes moře ze Séstu do Abýdu, Alexandros se zbytkem se přeplavil do Asie z Elaiúntu. Navštívil Ílion, kde s přítelem Héfaistiónem obětoval Achilleovi, pak s armádou pokračoval přes Arisbé a Lampsakos k městečku Zeleia, v jejíž blízkosti byla na říčce Gráníku vybojována první velká bitva Makedonců s Peršany. Stalo se tak v měsíci daisiu, tj. dle athénského kalendáře v thargéliónu, podle našeho kalendáře v období od poloviny května do poloviny června. Alexandrovo vítězství znamenalo v Zeleji konec vlády tyranna Níkagory, který pro sebe vyžadoval prokazování božských poct.

Na perské straně se bitvy zúčastnili se svými jednotkami Spithridátés, satrapa Lýdie, Arsités, satrapa Frygie na Helléspontu, Atzyés, satrapa Velké Frygie a Mitrobúzanés, satrapa Kappadokie. Spithridátés a Mitrobúzanés padli, Arsités si vzal po ztracené bitvě život. V jejím průběhu zachránil Alexandrovi život Kleitos zvaný Melás, syn Drópiův a bratr Laniky, Alexandrovy kojné (její syn Próteás patřil k nejužšímu kruhu Alexandrových pijáckých přátel). Peršané byli v bitvě rozhodným způsobem poraženi. Organisovaně ustoupili jen hellénští žoldnéři v perských službách, jimž velel Memmón z Rhodu.

Po bitvě na Gráníku jmenoval Alexandros satrapou Malé Frygie/Frygie na Helléspontu Kalu, který předtím velel thessalské jízdě (srov. předešlý rok). Kalás byl satrapou na Helléspontu do roku asi 328. Novým velitelem thessalské jízdy byl jmenován Alexandros Lynkéstský, který byl od roku 336 stratégem Thrákie (srov. níže). Novým stratégem Thrákie byl jmenován Makedonec Memnón (v úřadě do roku 327).

 

Z Tróady pokračoval Alexandros k Sardám, sídelnímu městu lýdské satrapie. Velitel perský posádky Mithrénos či Mithrénés (srov. pak rok 331) mu vydal město bez boje. Alexandros jmenoval satrapou Lýdie a Iónie Asandra, syna Filótova (bratr Parmeniónův a Agathónův; v úřadu do roku 331). Lýdům vrátil svobodu a jejich staré zákony (tento historický údaj ale dnes nedokáže nikdo přesněji vysvětlit). • Sardy a Lýdie byly perské od roku 547. Země zůstala až do konce starého věku pod hellénským vlivem.

Ze Sard táhli Makedonci do Efesu. Všude v Iónii zaváděl Alexandros do měst démokratické ústavy a rušil oligarchie. Dobyl Mílétu, kde se perská posádka bránila.

 

Začátkem zimy přišel Alexandros s armádou do Kárie a oblehl Halikarnássos. Města dobyl a bylo přitom zničeno požárem, který založili Peršané. Peršané a jejich žoldnéři se stáhli do pevnosti na ostrově před městem a do halikarnásského hradu Salmakidy (viz příští rok).

V těchto válečných dnech zemřel v Halikarnássu jeho pán a kárský dynasta Pixódaros, který zde vládl od roku 341, když sesadil svou sestru Adu. V obleženém Halikarnássu vládl manžel Pixódarovy dcery Ady mladší, nový perský satrapa Kárie Orontobatés. Po pádu města uvedl Alexandros Makedonský zpět Pixódarovu sestru Adu, která celou tu dobu pobývala a vládla jako údělný dynasta v Alindě. Ada starší byla dcerou Hekatomnóvou, manželkou a sestrou Hidrieovou a vládla již v letech 344 až 341 (viz tam). Alexandros ji jmenoval satrapou Kárů a Ada Starší ho adoptovala za svého syna (zemřela asi roku 328). • Ada byla poslední domácí kárskou vládkyní. Z jejího rodu je ale ještě roku 193 v Delfách honorován jistý Pixódaros (II.), nikoli ale jako vladař.

Z Kárie odešel Alexandros s vojskem do Frygie. Parmenión se s částí armády na přezimování vrátil do Sard. Alexandros táhl přes Milyadu k jihu do Lykie. U Fasélidy dal pro velezradu a pro pokus o královraždu zatknout Alexandra Lynkéstského, velitele thessalské jízdy. Dáreios III. mu měl nabídnout makedonské královské diadéma. Později byl popraven. • Alexandros byl pravděpodobně posledním z rodu lynkéstských knížat.

Z Fasélidy táhl Alexandros do Pamfýlie a odtud přes Sidé (osadu kdysi Kýmských), Aspendos a Pergé znovu do Frygie. Přes Kelainai dorazil do Gordia, kde strávil zbytek zimy (srov. anekdotu o tzv. gordickém uzlu). • Kalendářně bude poslední část tohoto tažení zřejmě patřit již do zimy/začátku roku 333.

Satrapou Lykie a Pamfýlie byl jmenován Nearchos z Lató na Krétě, syn Androtímův, a úřad vykonával snad do roku 330 (?).

V zimě vyslal Alexandros z Asie na Peloponnésos Kleandra, syna Polemokratova, aby naverboval nové žoldnéře.

 

V Athénách prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie zavedením dvouletého vojenského výcviku. Kolem roku 300 byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný (srov. se základní vojenskou službou v novověké Evropě).

 

Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého, se vydal do Itálie, kam ho na pomoc proti Lúkánům a Messápiům povolali Tarentští. Bojoval zde až do roku 330. Boje Tarentských, kteří se stali od padesátých let tohoto století nejsilnějším hellénským státem jižní Itálie, s barbary, se táhnou již delší dobu (viz roky 343 a 338).

 

V Samniu a celé jižní Itálii neklid. Římané zavedli osadu do kampánských Calií/Cales, udělili občanství Kampánům a některým ze Samnitů, nicméně bez práva hlasovacího. 

 

V jižní Číně zničil stát Čchu/Chu stát Jüe/Yue. Oba byly původně „barbarskými“ státy jižní Číny před Čou (srov. rok 473).

 

************************************************************

333.

Ol. 111, 4

 

Níkokratés

a. u. c. 421

v Římě „rok bez konsulů“ (další ve výjimečné řadě viz roky 324, 309 a 301)

M. Papirius Crassus dict.

začátek Alexandrovy éry ve Foiníkii, tj. její rok 1

************************************************************

Na jaře se vrchní velitel Peršanů v regionu Memnón z Rhodu vypravil na Chios a Lesbos. Zde zemřel na jakousi nemoc při obléhání Mytilény. Memnón byl jediným z perských vojevůdců, který věděl, jak je možné Makedonce odrazit a porazit.

Novými perskými veliteli nad celou oblastí byli jmenováni Autofradátés a Farnabázos, syn Artabázův.

Mytiléné byla dobyta lstí a Peršané dosadili jako tyranna jistého Diogena, velitelem perského garnisonu se stal Lykomédés z Rhodu. Krátce nato se namísto Diogena stal vládcem Mytilény jistý Charés z Athén, zřejmě totožný s athénským condottiérem a stratégem od Chairóneie (ale již následujícího roku byl sesazen; srov. rok 338).

Po dobytí Mytilény odplul Farnabázos na Tenedos. Peršané měli na moři naprostou převahu a snažili se odříznout Makedonce od mateřské země a iniciovat jim v zádech povstání (viz následující rok).

 

Alexandros se na jaře vydal ze svého zimoviště v Gordiu do Ankýry, kde potvrdil Kalu za satrapu Malé Frygie a Sabiktu jmenoval satrapou Kappadokie, jímž byl po celou Alexandrovu vládu až do roku 323. • Podle jiné tradice byl satrapou Kappadokie jmenován jistý Abistamenés (srov. ale možnou konfusi jmen Sabiktás a Abistamenés).

Z Ankýry táhlo jádro makedonského vojska do Kilikie, kde Alexandros jmenoval satrapou Velké Frygie Antigona Monofthalma, syna Filippova. • Antigonos byl v úřadu rovněž po celou královu vládu a theoreticky až do roku 301.

Alexandros se zdržel v Tarsu, sídelním městě Kilikie, protože onemocněl po koupeli za horkého počasí v řece Kydnos. Uzdraven pokračoval do Anchialu a do Sol.

V téže době porazili v Kárii Ptolemaios a její makedonský satrapa Asandros bývalého perského satrapu této země Orontobata, Makedonci dobyli halikarnásskou pevnost (srov. předešlý rok) a všechna ostatní opevněná místa v Iónii, která ještě byla v perských rukách.

Alexandros se s jádrem vojska vrátil ze Sol do Tarsu a odtud pokračoval do Mallu a k Issu. • Města Mallos i Tarsos založili kdysi Argívští pod Amfilochem z Argu a Mopsem z Théb při návratu z Troje. Oba se zde měli ve vzájemném boji usmrtit. Mopsos měl založit i Mopsúestiá (srov. rok 95).

U Issu byla vybojována další velká bitva Makedonů s Peršany, které se tentokrát zúčastnil, a to poprvé od roku 480, i Král králů: v maimaktériónu, tj. asi v listopadu, byli Peršané opět poraženi na hlavu. Dáreiova matka, manželka a Královy děti byly zajaty, stejně jako padl do makedonských rukou celý Dáreiův trén, který Peršané zanechali v Damašku.

Dáreios III. po bitvě uprchl přes Thapsakos do Mesopotamie, Alexandros se rozhodl ho nepronásledovat a pustil se k jihu do Foiníkie. Satrapou Koilé Syrie jmenoval Menóna, syna Kerdymmova. Zřejmě po bitvě u Issu byla v prostoru Helléspontu zničena perská flotila, jíž velel thessalský exulant Aristomédés z Fer, srov. rok 344. Jeho syn (?) Aristomenés velel u Issu na perském levém křídlu dvaceti tisícům barbarů.

Ve Foiníkii obsadili Makedonci Arados, kde sesadili krále Stratóna, syna Gérostratova, a Marathos. V Marathu obdržel Alexandros mírové nabídky od Dáreia III.: Král mu nabídl vládu nad Asií po Eufrát, což Alexandros odmítl. Alexandrovým vyjednávačem s Peršanem byl Thersippos z Nésu (v souostroví Hekatonnésoi), který předtím dosáhl u Alexandra pro svou vlast autonomie (byla později potvrzena ještě Polyperchontem).

V Byblu potvrdil Alexandros vládu místního krále Enyla, v Sídónu sesadil vladaře Stratóna II., ‘Abd‘aštarta (vládl od roku 342; je ovšem možná záměna jména s vladařem aradským). O osudu posledního k králů Byblu viz rok 64.

Na konci roku byli Makedonci na cestě ze Sídónu k Tyru.

 

Po bitvě u Issu unikla část hellénských žoldnéřů v perských službách k lakedaimonskému králi Ágidovi III. a bojovali pak ve spartských službách na Peloponnésu a na Krétě, kde trvaly nepřetržité války mezi jednotlivými městy. V době bitvy u Issu vyjednávali s Ágidem Peršané Farnabázos a Autofradátés, kteří právě obsadili Chios. Jednání proběhla na Sifnu. • Pobyty spartských králů na egejských ostrovech byly po celou dobu existence lakedaimonského státu vzácné!

Po bitvě u Issu odplul Farnabázos na Chios a Autofradátés do Halikarnássu (resp. na jeho ostrovní pevnost; město nebylo stále ještě plně v rukách Makedonců, srov. rok 334). Ágis III. poslal svému bratrovi Agésiláovi peníze, které dostal od Peršanů, a vyslal ho do války na Krétu. Sám působil na Ostrovech, pak se uchýlil k Autofradátovi.

Po isské bitvě byli zajati též vyslanci některých hellénských států u Krále, mimo jiné Athéňan Ífikratés, syn Ífikratův, který později zemřel během tažení, protože si všechny vyslance Alexandros raději ponechal u sebe, než aby je vrátil do jejich domovských států.

 

Alexandros jmenoval hned po bitvě u Issu satrapou Kilikie Balakra, v té době jednoho ze sómatofylaků/osobních gardistů, syna Níkánorova, který byl v úřadu až do roku 324. Někdy za svého úřadu se oženil s Filou (I.), nejstarší dcerou Antipatrovou a měli spolu syny Antipatra, Thraseu a Balakra, o nichž v historii stop nezůstalo. Fila byla vážená moudrostí, věrností a radila otci v politických záležitostech; zřejmě tedy i svému manželovi. Viz dále rok 324 a 322.

V zimě byl jmenován ve Foiníkii nový satrapa Syrie: Menón byl odvolán (srov. dále rok 330) a na jeho místo byl jmenován Arimmás či Arimnás (v úřadě do roku 331). Dohližitelem nad Palaistínou se Samareiou byl jmenován Andromachos, který nahradil posledního domorodého dynastu pod Peršany Sanbalata III. Samarského/bab. Sîn-uballit (rod pocházel z exilových Samarejců usazených v Kutě, srov. roky 445 a 433): židovský velmož zemřel v době obléhání Turu. Andromachos byl zřejmě již v průběhu roku 332 Samarskými zabit a roku 331 byl pak pomstěn Alexandrovým syrským satrapou Asklépiodórem (viz tam).

V Jerúsalému, který se dostal do správy nové moci, byl v této době židovským veleknězem po Jóchánánovi, řec. Iannaios/Iannés, synovi a nástupci Jójadově, jeho syn Jaddua (řec. Iaddos/Iaddús, viz rok 445). Po něm byl veleknězem jeho syn Chonijó, řec. Oniás I. (srov. rok 309). • Přesná datace těchto údajů není možná.

Krátce před bitvou u Issu uprchli se značnou finanční hotovostí dva Alexandrovi hetairové Tauriskos a Harpalos, ale dlouho si peněz neužívali. Tauriskos uprchl k Alexandrovi I. Molosskému do Itálie, Harpalos do Megar. Tauriskos záhy v Itálii zemřel a Harpalos se pak vrátil k Alexandrovi, který mu odpustil (viz ale rok 324).

 

V Itálii se úspěšně potýkal Alexandros I. Molosský s Lúkány. Jako spojenci Lúkánů vstoupili do války Samnité.

 

V Číně se vytvořila konfederace šesti států (liou-kuo): Jan/Yan, Čao/Zhao, Chan/Han, Wej, Čchi/Qi a Čchu/Chu proti státu Čchin/Qin, který ale byl ve válkách s ostatními velmi úspěšný o století později násilně spojí Čínu opět v jednu říši, viz rok 221.

 

************************************************************

332.

Ol. 112, 1

Eurylás z Chalkidy

 

Níkétés I.

a. u. c. 422

Cn. Domitius Calvinus a A. Cornelius Cossus Arvina II.

************************************************************

Od ledna do července či srpna (athén. měsíc hekatombaión) obléhali Makedonci Tyros: ostrov byl nakonec spojen násypem s pevninou a dobyt. Násep zůstal dodnes. Tyrský král Azemilkos byl ponechán za vládce vyrabovaného a zpustlého města, které se však v následujících desetiletích opět postavilo na nohy.

Během obléhání Tyru se Hellénové dostali poprvé válečně do styku s Araby, když Alexandros vyslal expediční sbor pro dřevo do Antilibanonu. V této době již sídlili Arabové ve vnitrozemí dnešního Libanonu a jižní Syrie.

U Tyru obdržel Alexandros nové mírové nabídky od Dáreia III., které opět odmítl.

Následovalo další obtížné obléhání, a to pevnosti Gáza, Hellény také zvané Mínóa na paměť „krétských“ osadníků z doby migrace tzv. mořských národů. Gázu dva měsíce udatně bránil eunúchos Batis s oddílem arabských žoldnéřů. Po jejím dobytí (Batis byl usmýkán k smrti, nezvykle krutá Alexandrova odplata za věrnost Králi) pokračovali Makedonci do Pélúsia, kde Alexandrovi vydal celý Egypt jeho perský satrapa Mazakés.

Na konci roku se Alexandrovo vojsko z Pélúsia vydalo dílem po Nilu, dílem po souši do Memfidy, sídelního města perského Egypta, kde Alexandros uspořádal velkolepé hry na oslavu vítězství. • To byl zároveň konec XXXI. dynastie, která trvala dle Manethóna od roku 343 (doba druhé perské vlády nad zemí; první perská vláda je označována za XXVII. dynastii a trvala v letech 525 až 404) a začátek XXXII. dynastie, která trvala do roku 305.

V listopadu byl zajat Farnabázos a třebaže se mu podařilo později uniknout, celá Egeis byla zbavena Peršanů a tyrannů: byli vyhnáni nebo popraveni samovládci Apollónidés z Chiu, Aristoníkos z Méthymny, Charés Athénský z Mytilény a Agónippos z Eresu. Vojenským operacím v egejské oblasti velel Makedonec Hégelochos.

Plány Deinokrata z Rhodu, Stásikrata a Dioklea přetvořit horu Athós na poloostrově Akté v obrovský Alexandrův pomník. K jejich naplnění nedošlo, ačkoli král roku 324 akceptoval versi Stásikratovu (viz blíže pod sedm divů, Kolossos).

 

V Helladě se Lakedaimonským podařilo spojit opět téměř celý Peloponnésos (srov. předešlý rok a rok 370) a obrátit ho proti Makedonům (viz rok následující).

 

V Salamíně na Kypru skončila vláda Pnytágory (vládl od roku 351) a novým vládcem se stal Níkokreón (vládl do roku 310, srov. rok 312).

 

Alexandros I. Molosský bojoval u Paesta proti Samnitům a Lúkánům. Uzavřel mírovou smlouvu s Římany (snad již roku 334).

 

V Římě vyvstaly obavy z Keltů a Samnitů. Byly přidány další dvě tribue (Maecia a Scaptia). Acerrae obdržely římské občanství, ale bez práva hlasovacího.

 

V Číně napadl stát Wej a Čchi/Qi stát Čao/Zhao (vše koaliční státy, srov. předešlý rok). Čao se ubránil. Téhož roku přijali vládci státu Jan a Chan královský titul.

 

************************************************************

331.

Ol. 112, 2

 

Aristofanés

a. u. c. 423

C. (T.?) Valerius Potitus a M. Claudius Marcellus

Cn. Quinctius Capitolinus dict.

************************************************************

Na začátku roku se Alexandros pustil z Memfidy po Nilu do Kanóbu. V jeho blízkosti, na místě rybářské osady Rhakóti(s), srov. rok 593, založil údajně 7. dubna 331 město Alexandreia, první a nejslavnější toho jména a po nejméně dvě staletí největší město starého věku. Architektem města jmenoval Deinokrata z Rhodu (srov. předešlý rok), předtím činného při obnově Artemísia v Efesu, které vyhořelo v den Alexandrova narození. • Alexandreju 29. září 642 n. l. dobyli Arabové, ale jméno jí ponechali, neboť Alexandros Veliký se těšil u všech Orientálců dobré pověsti včetně monotheistů (arab. Iskandaríja). O městě viz v indexu s. v.

Z Alexandreie podnikl král výpravu do Ammóneia cestou přes Paraitonion. V Ammóneiu/dnešní oasy Síwa se mu podrobili mimo jiné Kýrénští.

Přes poušť se vrátil k Nilu do Memfidy, kde nově uspořádal vládu v Egyptě. Jmenoval dva domorodé nomarchy, Doloaspida a Petisia, který však brzy z úřadu odstoupil a Doloaspis zůstal samotným nomarchou do roku 324 (?). Satrapou Arabů v Héróónpoli byl jmenován Kleomenés z Naukrátidy, ale spíše byl dán za dozor a spoluvládce k Doloaspidovi. Kleomenés byl v úřadu až do roku 322.

Satrapou Libyjců byl jmenován Apollónios, syn Charínův, o němž pak již není v historiích zmínky. Za velitele všech jednotek včetně pevnostních posádek umístěných v obou egyptských zemích a žoldnéřů určil Peukestu, syna Makartatova, a Balakra, syna Amyntova (údajně to bylo dvacet tisíc mužů), nauarchem flotily v Pélúsiu Polemóna, syna Thérámenova, a vrchními dohlížiteli/episkopoi nad novou královskou správou určil Hellény Aischyla z Rhodu a Efippa z Olynthu (nelze stanovit, zda je to týž, který sepsal knihu o pohřebních hostinách Héfaistiónově a Alexandrově). • Arabové z jižní Arabie pozvolna infiltrovali pouštní oblasti mezi Rudým mořem a Nilem od zhruba 9. či 8. st. (v lat. textech deserta arabica, tj. Arabská poušť, jak se ostatně jmenuje dodnes; zdomácnělí Arabové jí říkají Východní, as-Sachrá aš-šarqíja, kdežto poušti na západ od Nilu se dodnes říká Západní, as-Sachrá al-gharbíja). Po celou dobu pozdních egyptských a hellénistických dějin se o nich prameny nijak příliš nezmiňují.

Na jaře se Alexandros III. s armádou vydal z Memfidy do Foiníkie. V Tyru uspořádal nové velké hry. Zde ho zastihli vyslanci Athéňanů, kteří žádali o pomoc proti lakedaimonské koalici, která se utvořila minulého roku na Peloponnésu (viz tam a zde níže). Mj. žádali o pomoc v podobě foiníckých a kyperských lodí.

Výběrčím daní pro Foiníkii určil král Koirana z Beroie, daně z Transtauridy, tj. ze Syrie, vybíral jistý Filoxenos. Nearchova satrapie byla rozšířena až po Tauros, tzn. včetně Lykie s Pamfýlií a Pisídií (?), namísto Asandra (od roku 334) byl jmenován satrapou Lýdie Menandros, který jím byl až do roku 321, a namísto Arimmy (od roku 333) byl jmenován satrapou Syrie Asklépiodóros, syn Euníkův, který byl v úřadu do roku 323.

V téže době pověřil Alexandros vedením královské pokladny (sic!) Harpala, syna Machatova a bratra Filippova (srov. roky 326 a 325). • Alexandros odpustil Harpalovi jeho dobrodružství z roku 333, a proto ho mohl Harpalos roku 324 zopakovat, tentokrát ovšem s mnohem větší sumou.

 

V hekatombaiónu, tj. v červenci až srpnu, dorazil Alexandros do Thapsaku, města, které Seleukos I. o tři desetiletí později přejmenuje na Amfipolis. Perský satrapa Babylónie/tehdy celé Mesopotamie Mazaios prchnul. Makedonci překročili Eufrátés a prošli severní Mesopotamií. Po překročení Tigridu pravděpodobně kdesi v Zabdikéně pod pevností později zvanou Fainiché či Bázabdá/Bézabdé se dostali do země, která se kdysi jmenovala Assyrie (srov. roky 612 a 606). Po přepravě přes řeku nastalo v měsíci boédromiónu, v noci z 20. na 21. září, úplné zatmění měsíce. Pátého dne poslední třetiny měsíce boédromiónu/1. října rozbili Makedonci u osady Gaugaméla u města Arbéla/Arbá'il, dn. Erbíl v Kurdistánu, definitivně perskou válečnou moc

Podle jiné verse proběhla bitva až v pyanepsiónu, tj. až po polovině října. • Později stávalo v okolí Arbél hellénistické město/polis Démétrias na Tigridu, samy Arbély byly snad přeměněny v jednu z Alexandrejí.

Dáreios III. unikl do Médie, Alexandros  obrátil na jih k Babylónu. Město mu vydal satrapa celé země Mazaios. Alexandros ho za to jmenoval svým satrapou Babylónie, ale velitelem pevnosti v Babylónu určil Agathóna z Pydny a velitelem vojáků v satrapii s pravomocí až po Kilikii jmenoval Apollodóra z Amfipole a Menéta z Pelly, všechno Makedonci. Satrapou Mesopotamie, kterou zřejmě právě oddělil od Babylónie, jmenoval Arkesiláa (?). Mazaios byl v úřadě do roku 328, Arkesiláos snad do roku 321.

Do Armenie poslal král jako satrapu Mithréna. Peršan se zřejmě chtěl osamostatnit a již o něm nejsou žádné zprávy, nebo se dokázal perský satrapa Armenie Orontés (I.) udržet a prosadit proti Mithrénovi. Orontés je zmiňovaný ještě roku 317. Alexandros vyhlásil velkorysou obnovu Babylónu. Pravděpodobně zamýšlel zde vybudovat hlavní město rodící se říše.

Ještě v říjnu odešel Alexandros s vojskem z Babylónu a po dvacetidenním pochodu dorazil do Sús. Našel zde uložených 49 tisíc talentů raženého a neraženého zlata a stříbra. Abúlita ponechal satrapou Súsiány (do roku 324). V listopadu vyrazili Makedonci do Persie. Cestou museli přes území Uxiů, kterým se dostal do rukou dokonce Búkefalás, Alexandrův kůň. Byl vrácen až po výhrůžce, že všichni Uxiové budou vyvražděni (průchodné zde platili odjakživa všichni perští králové).

V prosinci byl v Persidě poražen její satrapa Ariobarzánés a Makedonci obsadili Persepoli a Pasargady. Satrapou Persidy byl jmenován Frasaortés, přeběhlík po Issu (v úřadu byl do roku 326)Tím prakticky skončila perská státnost, i když žili ještě dva králové Peršanů: Dáreios III. a Alexandros III. (a viz následující rok). • O začátcích perského státu viz roky 774, 650 a 639, samostatný perský stát byl obnoven až v letech c. 227 až 651 našeho letopočtu.

Na konci roku vzešel v průběhu hostiny v královském paláci v Persepoli z hetairy s uměleckým jménem Tháis, milenky Ptolemaiovy, opilý nápad, že by jeho vypálení přineslo odplatu za kdysi ohněm zničené Athény: nadšeně schváleno a hbitě provedeno. • Persepolis byla residencí králů od roku 515. Makedonům zde připadlo z kořisti 120 tisíc talentů zlata a stříbra, viz o perských pkladech v indexu s. v. zlato.

 

Athéňané odmítli spojenectví s Lakedaimonskými (přátelské vztahy od dob thébské hégemónie prudce ochladila sparťanská absence v protimakedonské koalici roku 338). Athéňané vyslali posly za Alexandrem (viz výše). V létě pak porazili Makedonci se svými spojenci pod stratégem Antipatrem v bitvě u Megalopole Lakedaimonské s jejich peloponnéskými spojenci. Sparťané utrpěli těžké ztráty, mezi padlými byl i král Ágis III. (vládl od roku 338). Válce vedené od roku 332 se říkalo "myší", myomachiá.

Bitva u Megalopole definitivně zlomila spartskou vojenskou moc a dovršila proces celkového úpadku po smrti krále Agésiláa II., resp. po bitvách u Leukter a Mantineie, srov. roky 371, 362 a 360. Z Lakedaimonu se stal pouhý politický faktor na Peloponnésu, jeden z mnoha.

Novým králem z rodu Eurypontovců byl zvolen mladší bratr Ágidův, syn Archidáma III. Eudamidás I. (vládl do roku 300).

Někdy po bitvě u Megalopole se v Pelléně dostal k moci s podporou Makedonce Korraka a na Alexandrův pokyn vyhlášený athlet a filosof Chairón či Cheilón. Vládl prý s pomocí otroků. Bližší údaje nejsou známy; stěží přečkal Alexandrovu smrt.

 

Zřejmě někdy kolem t. r. v Solech na Kypru skončila vláda krále Pásikrata (doba začátku jeho vlády není známa). Nástupcem se stal jistý Eunostos, který byl od roku 293 manželem Ptolemaiovy dcery Eiréné (viz tam).

 

V Assu v Tróadě se narodil Kleanthés, žák a nástupce stoika Zénóna z Kitia (zemřel roku 232).

 

V Římě byl mor. Jak se ukázalo, nešlo o nákazu, ale po udání jisté služky o hromadné otravy. Proces s travičkami Cornelií, Sergií a mnoha dalšími byl vůbec prvním toho druhu v římských dějinách. Jmenované patricijky se procesu vyhnuly vypitím jedu, celkově odsouzeno na 170 (!) žen, manželek římských politiků, jimž podávaly údajně léčivé lektvary. Důvod spiknutí traviček historie nedochovala: zda šlo o pověru, čarodějnictví či gynaikokratické spiknutí, není známo; srov. asi příbuzný případ kolem bakchanálií z roku 186, popřípadě legální senátek, senaculum, zřízený Sardanapallem-Héliogabalem roku 219 n. l., který chtěl později obnovit Aurelianus (jde-li o autentickou zprávu). • Je to zřejmě dodnes největší travičský proces dějin vůbec.

 

************************************************************

330.

Ol. 112, 3

 

Aristofón I.

a. u. c. 424

L. Papirius Crassus II. a L. Plautius Venno či Venox

************************************************************

Na jaře pokračoval Alexandros III. ve stíhání Dáreia III. Z Persepole se vojsko vypravilo do Médie: Dáreios přezimoval v Ekbatanech a poslední dny byl pánem mimo jiné pokladu čítajícího 180 tisíc talentů zlata a stříbra, srov. rok předešlý. Alexandros prošel nejprve Paraitakénou, kde potvrdil v úřadu satrapu Paraitakénů Oxathra, syna Abúlitova (viz rok 324).

V Ekbatanech, hlavním městě Médie, rozpustil Alexandros vojsko korinthského spolku a hellénské symmachie, protože válka s Králem Peršanů skončila v zimě roku 331. Dále Alexandra následovali jen dobrovolníci. Oficiálně ukončila třetí a poslední helléno-perská válka (trvala od roku 336; první viz roky 490 až 449 a 399 až 386).

Satrapou Médů byl potvrzen Oxydátés (v úřadu do roku 328). Pak se jal Alexandros opět stíhat unikajícího Dáreia. Na cestě ke Kaspické bráně, což je průsmyk na hranicích Médie s Hyrkánií, se dozvěděl, že se Dáreios III., který již byl za průsmykem, stal zajatcem prchajících satrapů a dalších perských předáků. V hekatombaiónu, tj. v měsících červenec až srpen, zavraždili Béssos, vůdce vzbouřenců, Satibarzánés, satrapa Ariány, a Barsaentés, satrapa Arachósie, krále Dáreia III. Kodomanna (vládl od roku 336): jím také skončila královláda rodu Achaimenovců, která trvala zhruba od roku 650 (viz tam).

Béssos byl komplici provolán za krále Peršanů jako Artaxerxés IV. Alexandros brzy nato osobně dostihl opuštěného Dáreia, který zemřel krátce před jeho příchodem.

 

Alexandros jmenoval satrapou Hyrkánie a Parthyény (Parthie) Amminapa z Parthie, který mu před nedávnem spolu s Mazakem předávali Egypt. Amminapés byl Artaxerxem III. poslán do vyhnanství a žil nějakou dobu v Makedonii (v úřadu jen krátce, viz příští rok).

Celé makedonské vojsko dorazilo do Hyrkánie. V Zadrakartě, hlavním městě Tapúrů a Tapúrie, se vzdala další část perské šlechty. Autofradátés byl potvrzen jako satrapa Tapúrů (v úřadu byl do roku 328). Pak Alexandros vytáhl proti Mardům, kteří sídlili západně od Tapúrů. Podmanil je a jejich satrapou byl určen rovněž Autofradátés. • Do Hyrkánie údajně za Alexandrem od Thermódontu dorazila královna Amázonek Thaléstriá, aby s ním měla dítě: vzhledem ke vzdálenosti a obtížnosti cesty byl údaj pokládán za drb již ve starém věku.

Makedonci pokračovali dále východním směrem přes Zadrakarty do Parthiény a Ariány. Satibarzánés, spoluvrah Dáreiův, se přidal na vítězovu stranu a byl potvrzen v Ariáně za satrapu. Alexandros pak směřoval za Béssem, který již byl v Baktrii. V makedonském týlu ale, v sídelním městě Ariény Artakoan (pozdější Alexandreia Areión, dnešní Herát v Afghánistánu), povstal zrádný satrapa Satibarzánés. Makedonci se vrátili a povstání potlačili. Satibarzánés unikl, na jeho místo byl jmenován satrapou jistý Arsakés, který zastával úřad jen do následujícího roku.

Z Artakoan táhl Alexandros do Drangiány. Další z vrahů Dáreiových, Barsaentés, uprchl do Indie, byl však později vydán a popraven.

Na podzim, když byl s jádrem armády ve městě Fráda v Drangiáně, se Alexandros dozvěděl o spiknutí proti své osobě, které vedl Filótás. Spiklenec byl usvědčen, odsouzen a popraven. Jeho otec Parmenión, zkušený vojevůdce Filippa II., byl tehdy jako velitel vojska v Médii: na základě Alexandrova dopisu ho Kleandros, Menidás a Sitalkés (II.), Parmeniónovi podvelitelé, popravili.

V téže době provedl Alexandros významnou vojenskou reformu: dal stratégům do podřízenosti více chiliarchií a tím stratégii značně povýšil.

Makedonci v Drangiáně přezimovali. Král rozhodl o dalších administrativních změnách. Satrapie Lykie s Pamfýlií byla spojena s Velkou Frygií, kde zůstal satrapa Antigonos. Nearchos, který byl satrapou Lykie od roku 334, se vrátil k vojsku (roku 329 už byl v Baktrii).

Novým satrapou Arachósie za Barsaenta byl jmenován Menón, který byl od roku 333 krátce satrapou Syrie (v Arachósii zůstal do roku 325). Satrapou Karmánie byl potvrzen Astaspés (v úřadu rovněž do roku 325).

 

Celou Helladu zasáhl hlad(omor), který trval do roku 326.

V Athénách propuklo soupeření mezi promakedonskou stranou a tzv. vlastenci, které vyústilo v nové politické soudy: na Aischinovu řeč Proti Ktésifóntovi pronesl Démosthenés na obranu svého přítele, ale spíše své politické činnosti, proslulou řeč O věnci, Peri stefanú. Ktésifón totiž navrhl vyznamenat protimakedonského Démosthena za celoživotní postoje zlatým věncem.

V Thrákii propuklo první protimakedonské povstání krále Odrysů Seutha III., pravděpodobně mladšího syna Kersoblepta. Povstání rychle potlačil Antipatros. Starším bratrem Seutha III. byl Sitalkés II., který byl s Alexandrem na Východě. Druhé Seuthovo povstání spadá do roku 325.

V Itálii byl v bitvě u Pandosie, kterou svedli Hellénové s barbary, zabit lúkánským exulantem král Alexandros I. Molosský, strýc Alexandra Velikého (vládl od roku 343; v Itálii byl již od roku 334 jako pozvaný, tj. placený spojenec státu Tarás).

Královna Molossů Kleopatrá, vdova po Alexandrovi I. a sestra Alexandra Velikého, byla určena za regentku nezletilého syna, tehdy tři roky starého Neoptolema II. (stal se králem až roku 317). V této době pobývala již zřejmě v Molossii také Kleopatřina matka Olympias, která odešla z Makedonie z obav před Antipatrem. Olympias, sestra molosského Alexandra, žila mimo Makedonii až do roku 322.

Zřejmě bezprostředně po smrti krále Alexandra I. se změnil spolek Molossů, koinón tón Molossón, na spojence Épeirótů, symmachoi tón Ápeirótán, který byl ve spolku s aiakovskými vládci. Roku 232 se pak symmachie změnila na spolek Épeirótů, koinon tón Ápeirótán.

 

V Kappadokii se dostal k moci jako místní dynasta Peršan Ariaráthés I. (vládl až do roku 322). Stal se zakladatelem dynastie, která v Kappadokii vládla až do roku 98 (srov. tam). • po něm se stal satrapou Kappadokie (pouze nominálně, bez země) Eumenés, od roku 321 to byl Níkánór (viz tam).

 

Narodil se žák Epikúrův Métrodóros z Lampsaku (zemřel roku 277).

Kolem roku 330 zemřel autor komédií Antifanés z Kia (narozen někdy mezi lety 408 až 405), a historik Eforos z Kýmé (narozen kolem roku 400).

Narodil se filosof Annikeris z Kýrény, představitel tzv. kýrénské školy (zemřel ve své vlasti kolem roku 270). Z téže školy a téže vlasti pocházel Hégésiás zvaný Peisithanatos, čili k smrti přemlouvající: jeho přednášky později v Alexandreji pro velký úspěch musel zakázat král Ptolemaios. Zemřel rovněž kolem roku 270.

V téže době se v Lampsaku narodil Stratón, žák a nástupce Theofrastův v peripatu. Kolem roku 294 byl vychovatelem pozdějšího krále Ptolemaia II. Zemřel asi roku 269/268 v Athénách.

Zřejmě 28. června 330 byl v Athénách Kallippem z Kýziku spuštěn vylepšený a upřesněný tzv. metónský kalendářní cyklus (srov. rok 432).

Zřejmě téhož roku nebo až roku 320/319 byl v Delfách dostavěn nový chrám Apollónův, který se stavěl od roku 370 (srov. rok 373). Podle tradice to byl již šestý chrám, doložitelně třetí.

 

Římané vedli válku s Fundi a s Privernem. Vůdcem koalice nepřátel Římanů v tzv. válce privernské byl Říman Vitruvius Vaccus z Fundi. Fundijští se vzdali a získali občanství s obyvateli Formií, Privernum bylo obléháno (viz následující rok).

V Římě v circu postavili startovací zábradlí pro závody spřežení.