359-357

359.

Ol. 105, 2

 

Eucharistos

a. u. c. 395

M. Popillius Laenas I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus I.

************************************************************

V zimě byl v Makedonii zavražděn nástrahami vlastní matky Eurydiky I. její druhorozený syn a král Makedonů Perdikkás III. (vládl od roku 365, nominálně již od roku 368). Nástupcem na trůnu se stal jeho nezletilý syn Amyntás IV., tehdy pětiletý. Za poručníka si Makedonci zvolili Perdikkova bratra a nejmladšího syna Amynty III. Filippa II., jemuž bylo tehdy 23. 

Filippos velmi brzy Amyntu IV. odstavil a prohlásil se sám králem, což bylo částí Makedonů přijato, nikoli všemi (vládl do roku 336). Později učinil Filippos II. Amyntu svým zetěm, ale Filippův syn Alexandros III. ho dal roku 335 zavraždit: koneckonců byl Alexandros synem usurpátorovým... • Podle jiné verse padl se čtyřmi tisíci muži Perdikkás III. v bitvě s Illyry krále Bardylia, který se v Makedonii angažoval po čtyři desetiletí, viz rok 393.

V Makedonii nastalo krátké období usurpací trůnu: jako Filippovi protihráči nastoupili Pausaniás, který byl kdysi již protivníkem Ptolemaia I. Alóritského, Archeláos, syn krále Amynty III. z manželství s Gýgaiou, tzn. nevlastní bratr Filippův, a Argaios, který je pravděpodobně identický s vládcem známým ze stejně zmateného období roku 393. Argaios byl exponentem Athéňanů, jimž slíbil vrátit Amfipolis (která připadla Makedonům pravděpodobně po první válce olynthské roku 379, ovšem pouze co do spojeneckých závazků, srov. však podmínky všeobecného míru roku 371).

Argaia podporoval v okolí Amfipole stratégos Mantiás v čele flotily a tří tisíc hoplítů. Když Argaios vytáhl se svými žoldnéři do Aig uplatnit svůj nárok, nikoho ve starém královském městě Makedonů nezaujal. Nepovšimnut případnými poddanými vrátil se k Methóně, kam odplul Athéňan Mantiás. Cestou Argaiův oddíl zaskočil Filippos, žoldnéře porazil a ty, kteří přežili, nechal odejít; o osudu Argaia nevíme nic a když nepadl v boji, asi byl Filippem odstraněn.

Král pak poslal do Athén vyjednávat o smíru a jeho diplomaté slibovali Athéňanům, že se zřekne Amfipole, a to na věčné časy; viz ovšem obrat roku 357, kdy už na toliko frontách války nebojoval. Tehdy ještě svobodní měšťané v nejvyšší nouzi vyslali do Athén Hieráka a Stratoklea, viz o něm roku 357, vyjednávat o předání města a státního území Athéňanům.  

Do makedonských záležitostí se zamíchal rovněž thrácký král Kotys I. a začal protežovat Pausaniu. Při osobním setkání s Filippem se dal však přemluvit a také on nechal padnout svou loutku. Když se Filippos dozvěděl, že zemřel král Paionů Ágis, vypravil se s armádou hbitě podél Axia na sever, Paiony porazil a ti se mu podrobili (o Ágidově nástupci viz rok 356). Téhož roku se tedy podařilo Filippovi odstranit všechny pretendenty trůnu a uzavřít či potvrdit mír s Athéňany, částí Thráků a Paiony. O Archeláovi prameny mlčí. 

Krátce po uzavření dohody s Filippem byl v Thrákii z osobní msty zavražděn sourozenci Hérákleidem a Pýthónem z Ainu král Odrysů Kotys I. (vládl od roku 383). Bratři byli žáky Platónovými, královými poradci a mstili se prý za svého otce, nevíme však v jaké věci. V Athénách jejich čin udělal dojem, neboť je zbavil nepříjemného nepřítele, takže oba Aiňany poctili čestným občanstvím a zlatými věnci. Pýthón z Ainu byl již ve starém věku zaměňován s Pýthónem z Býzyntia, žákem řečníka a politického snílka Isokrata. Jako výrazného orátora ho angažoval král Filippos za svého diplomata a vystupoval v jednáních s Athéňany mimo jiné při dohovorech o Filokratově míru roku 346. 

Kotyův syn a nástupce Kersobleptés byl tehdy ještě mladík (vládl v zemi do roku 342, zemřel roku 340). O moc musel bojovat s dalšími odryskými dynasty Amádokem II., synem Amádoka I., který vládl ve svém údělu do roku asi 350, s Bérisadem, který zemřel roku 356, a s již známým Miltokythem, viz rok 362sq. Thráčtí dynastové vedle svých domorodých oddílů disponovali jednotkami žoldnéřů. Kersobleptovým stratégem byl kondottier Charidémos z Órea, Bérisadovým Athénodóros z Athén, Amádokovým mužům veleli Simón a Bianór, manželé Amádokových dcer.

Miltokythés byl brzy zrazen jistým Smikythiónem, dostal se do rukou Charidéma a ten ho vydal i se synem Kardijským, Miltokythovým úhlavním nepřátelům. Kardijští Helléni vyvezli zajatce na moře, syna podřízli a pak s otcem hodili do vody.  

Athéňané, jimž velel Kéfísodotos (triérarchem velitelské lodi byl Démosthenés), byli na Chersonésu Thráckém odraženi oddílem Charidéma z Órea, stratégem krále Kersoblepta. Kéfísodotos byl odvolán z obléhání Alópekonnésu a později odsouzen k pokutě pěti talentů, detaily neznáme. Athéňané museli na podzim s Kersobleptem uzavřít příměří a mimo to přišli o města Elaiús a Krithóté (srov. rok 365).

● Elaiús podle všeho dlouho v Thrákových rukách nezůstal. Stratégos Athéňanů Charés se měl postarat o zajištění elaiúntských majetků na Chersonésu, jak ukazují dochované fragmenty usnesení Athénských a Elaiúntských z let 357, 346 a 345; naposledy vzájemné spojenectví honoruje usnesení Athénských z roku 341. 

Charidémos se po té oženil s Kersobleptovou sestrou a se svými muži se usadil jako dynasta v Tróadě (byl mimo jiné také pánem Kardie). Předtím se (snad roku 360) dokázal lstí zmocnit Ília: získal na svou stranu otroka, který se pravidelně pro svého trojského pána vydával v noci na lup. Charidémos ho přemluvil, aby vyjel koňmo. Když se pak otrok vracel do města, museli kvůli jeho koni otevřít obě křídla městské brány, čehož využili Charidémovi muži a města se zmocnili.

Téže noci se pokusil Charidémův protivník, athénský stratégos n. kondottiér Athénodóros z Imbru se svými muži o protitah, srov. o něm rok následující. Ve tmě se část Athénodórových žoldnéřů dostala s Charidémovými do města, ale v rozhodném okamžiku spletli heslo: znělo Tyndareovci/synthéma Tyndaridai, Charidémovi lidé používali Dioskúrové/synthéma Dioskúroi, tedy synonymní výraz. Tak bylo podruhé v historii, po více než 820 letech, dobyto Ília opět pomocí koně!

Rovněž ještě na podzim přemohl zradou Kersobleptés Miltokytha a tak Athéňané odvolali Kéfísodota z Helléspontu. Kéfísodotos dostal peněžitou pokutu a jeho mírové smlouvy s Kersobleptem byly odvolány. Athéňané nyní uzavřeli spojenectví s dynasty Amádokem II. a s Bérisadem, viz rok následující. • Snad do této doby spadá Charidémova výdělečná činnost v Aiolidě. Zakázal "civilistům" držet doma zbraně, chvíli nic nedělal a když lidem otrnulo, dal domácnosti prohlížet a vybíral velké pokuty. 

 

V Molossii zemřel král Neoptolemos I. (vládl od roku 370). Nástupcem se stal jeho bratr Arybbás (vládl do roku 343). Arybbás se oženil s Tróiadou, dcerou Neoptolema I. a takto sestrou Olympiady I. a měli spolu děti Alketu a Aiakida. Těmto později Olympias I. předhazovala, že jejich otec Arybbás zabil jejího otce a bratra Neoptolema I. Rodina byla tradičně filathénská.

Molossové začali za Arybby razit vlastní bronzové mince a později, zřejmě z Filippova kovu, stříbrné. Arybbás byl olympioníkem ze 109. olympiády, kdy zvítězilo jeho čtyřspřeží, slavil též v Delfách o pýthiích. Pravděpodobně krátce po nástupu na trůn porazil v poli oddíly Bardylia Illyrského, které nalákal vidinou snadné kořisti do země, neboť rozhlásil, že přenechává majetek a města Aitólům, kam též odvedl civilisty; plenící Illyry pak Molossové pobili.  

 

V Persii zemřel král Artaxerxés II. Mnémón (94), který vládl od roku 404 (podle jiné tradice měl zemřít již roku 361; babylónské texty však vymezují jeho smrt listopadem 359 a dubnem 358). Podle jiné verse byl Mnémón zavražděn spiknutím svého bratra jménem Gósithrás/epibúlé tadelfú Gósithrú edolofonéthé

Nástupcem se stal jeho syn Artaxerxés III. Óchos (bab. Úmasu; vládl do roku 338, podle orientálních zvyklostí jeho prvním rokem datovacím byl rok 358), dosud velitel otcovy armády. O osudu jeho starších sourozenců viz rok 404; otec se prý utrápil hořem ze skutků Óchových. Změnou na trůnu definitivně odumřelo povstání satrapů (trvalo od roku 378, srov. rok 362). Aby k němu nemohlo znovu dojít, zakázal Král satrapům budovat vlastní žoldnéřské armády.   

 

Pokračovaly boje Římanů s Tiburem, jehož oddíly se opět dostaly až před Řím, viz rok 361.

 

************************************************************

358.

Ol. 105, 3

 

Kéfísodotos

a. u. c. 396

C. Fabius Ambustus I. a C. Plautius Proculus

C. Sulpicius Peticus dict.

************************************************************

Vypukla válka Athéňanů s Boióty o nadvládu nad Eubojí, kde trvaly v jednotlivých státečcích občanské rozbroje i boje mezi jednotlivými městy. Stratégem Athéňanů byl po návratu z vyhnanství Tímotheos. Boiótové vyklidili zcela vypleněný ostrov a Eubojští se opět připojili ke spolku s Athénami: Chalkis, Eretriá, Karystos a Hestiaia (srov. rok 377 a 349).

Válka Athéňanů s Kersobleptem probíhala úspěšně: stratégos Athénodóros, Athéňan z Imbru, srov. o něm rok předešlý, vítězil a tak mohly být v Thrákii uzavřeny dohody (nápis na desce velmi poničený zachován), podle nichž byla říše Odrysů opět oficiálně rozdělená na samostatná knížectví (viz rok 450):

Thrácký Chersonésos připadl Athéňanům,

Kersobleptés/Kersebleptés se stal vládcem východothráckého pobřeží (Propontis a Pontos),

Amádokovi II. bylo přiřčeno území mezi Chersonésem a Maróneiou

• a Bérisadés vládl západně od Maróneie až po hranice Makedonie (viz dále rok 356 a finále thráckých válek roku 346)

Přenechat Chersonésos Athéňanům byl nápad Charidémův, jemuž se o tom podařilo přesvědčit thrácké dynasty, kteří všichni nechtěli přijít o athénskou přízeň. Přístavy tu v mírových dobách ročně vynášely dvě stě talentů, tedy slušný příspěvek do athénské státní pokladny. Athéňané za to Charidéma poctili na návrh jistého Aristokrata zlatým věncem a občanstvím/theton polítén auton epoiésanto, hlavně když ještě uslyšeli, že to je jediný člověk, který by jim mohl zajistit navrácení Amfipole, viz rok předešlý a o Aristokratově kause rok 351. Thrácká "občanská" válka s athénskou a posléze makedonskou účastí se brzy rozjela znovu. 

Ve Ferách v Thessalii zavraždili na podnět Alexandrovy manželky Théby, viz o ní roku 367, její bratři Tísifonos, Pýtholáos a Lykofrón, všichno děti Iásonovy (srov. roky 374, 371 a 370), spícího ve své ložnici thessalského vládce Alexandra Ferského, který byl u moci od roku 369. Nástupcem v úřadu thessalského tága se stal Tísifonos (vládl asi do roku 353), po něm následoval Lykofrón.

 

V Makedonii zahájil král Filippos II. (24) cestu za hégemonií v hellénském světě. Jeho armáda činila tehdy deset tisíc pěchoty a šest set jízdy, tedy ani na hellénský svět nic až tak oslňujícího. Ve své první illyrské válce vyhnal ze své země Illyry: porazil krále illyrských Encheleů Bardylia I., viz o něm roku předešlého, v bitvě, v níž padlo na sedm tisíc Illyrů z vojska jen o sto jezdců slabšího než makedonské. Jejich králi bylo tehdy devadesát let a do boje jel i tentokrát na koni (není v pramenech řečeno, zda bitvu přežil, nebo ne, roku 352 vládl již jeho syn). Filippos tímto zbavil severovýchodní Hellény vlády loupeživých Illyrů trvající čtyři desetiletí, viz rok 393. 

Illyrové se zavázali vyklidit Makedonii a všechno, co za Bardyliovy vlády získali na východ od jezera Lychnitis/dnešní Ochridské, kde Filippos založil pevnost Hérákleiu/dnešní Monastyr (Héráklés byl zakladatelem argejské dynastie makedonských králů). 

Filippos se přitom, součást mírových smluv, oženil s Bardyliovou dcerou (ve věku však pravnučky) Audatou, velmi udatnou ženou, která se účastnila manželových tažení a v jedné bitvě proti Illyrům prý dokonce sama měla zabít v boji jistou illyrskou královnu. Audata přijala jako makedonská královna trůnní jméno Eurydiké II. a stala se matkou Kynny, manželky Amynty IV.; Kynna/Kynané se stala později matkou Addaie alias Eurydiky III. Byla Filippovou druhou manželkou, viz rok 357.

 

Na Sicílii založil pod auspiciemi Dionýsia mladšího z bývalých naxijských občanů bohatý Syrákúsan Andromachos, otec Tímaiův, nad Naxem pod horou Tauron město Tauromenion (srov. rok 392, 356 a 345; dnešní Taormina): Naxos ležící na území Sikulů, viz roky 388 a 387, vyvrátil Dionýsiův otec roku 403, tedy před půl stoletím; za Augusta se T. stalo římskou kolonií. 

Dión v Helladě sbíral žoldnéře proti Dionýsiovi II. Shromaždištěm stanovil Zakynthos, viz rok následující. Impulsem k tažení se zřejmě stalo Dionýsiovo rozhodnutí provdat Aretu, svou sestru a manželku exulovaného Dióna, za Tímokrata, svého důvěrníka (viz o něm roku 366); podle jiné historické verse provdal Dionýsios Aretu až po zprávě o Diónově aktivitách. Soudívá se, že se k válce rozhodl již po návratu Platóna roku 360 a Hérákleidově útěku.

Diónův pokus byl všeobecně pokládán za fantaskní, neboť s hrstkou mužů chtěl zničit půlstoletí trvající pevný režim chráněný systémem spojenců, flotilou pěti set válečných lodí a armádou, která dokázala do pole postavit údajně sto tisíc mužů pěchoty a deset tisíc jezdců, viz dále rok následující.    

 

Nový útok Peršanů na Egypt byl králem Nektanebem II. odražen s pomocí hellénských žoldnéřů, které vedl Diofanés z Athén a Sparťané Lamios a Gastrón, o nichž bližšího nevíme nic.

 

Etruskové z Tarquinií plení římské území, byli ale odraženi. Před Praeneste porazili Římané pod diktátorem C. Sulpiciem Petikem Kelty, který po rychlém triumfu nad nimi o květnových nónách/7. dne uložil na Capitoliu velké množství zlata z keltské kořisti. V bitvě s invasory použil diktátor novinky, když nakázal legionářům před přímým kontaktem s nepřítelem vrhnout kopí z první řady, která se ihned skrčila, aby mohla házet řada druhá atd.; teprve pak vojáci vyrazili s tasenými meči. 

Poraženi byli konsulem C. Plautiem i Hernikové, s nimiž byla takto zakončena válka, která trvala od roku 362. Po válečném zdaru odebrali Římané Hernikům část území a rozšířili stát o dvě nové tribue, Pomptina a Publilia (nyní celkově 27). Jak Římané reagovali na loupeživé vpády Veliterských a Privernských t. r., známo není. Následujícího dal konsul C. Marcius území Priverna vojákům v plen a město obsadil. V Římě byl přijat zákon tribuna lidu C. Poetelia proti volebním intrikám (lex Poetelia).

V Tarquiniích obětovali Etruskové 307 (260) Římanů za vítězství svých zbraní (poražen konsul C. Fabius): je to druhá největší lidská oběť barbarů zmiňovaná z dob starého světa; srov. rok 409, kde Kartháginci obětovali Hellény a dále roku 596 a 480. Roku 353 se údajně Římané Tarquinijským pomstili, když popravili 358 Etrusků.

 

************************************************************

357.

Ol. 105, 4

 

Agathoklés I.

a. u. c. 397

C. Marcius (Rutilus) I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus II.

************************************************************

Vypukla první thrácká válka Filippa II. (trvala do roku 353). Král se zmocnil zlatých dolů v Pangaiu, které se nacházely na území odryského dynasty Bérisada. Osadu Krénides, kterou založili na místě n. poblíž thráckého sídla Datos Thasští roku 361, rozšířil s podporou athénského exulanta Kallistrata, viz rok 361, o kolonisty a přejmenoval na Filippoi/č. Filippy. 

Makedoňané v průběhu roku dobyli Amfipoli, viz o ní roku 359, odkud Filippos exuloval oponenty, ale jinak město netrestal, a thessalskou Lárissu (viz zde níže). Sami Amfipolští doživotně vyhnali proathénské exponenty Filóna a Stratoklea s rodinami. Po odchodu makedonské posádky amfipolští měšťané obětovali Filippovi jako bohu, ale o zvláštním kultovním místě zmínka není, srov. božské pocty pro králova otce Amyntu III. v Pydně u roku 370. 

Zachované sněmovní usnesení/pséfisma ("edoxen tó démó/uzdálo se lidu") pojistilo neštěstí obou rodin nařízením, že kdyby je někdo někde načapal, bude s nimi naloženo jako s vlastizrádci a přijdou o veškerý majetek; stejně tak dopadne každý, kdo by podal sněmovní návrh na zrušení tohoto pséfismatu. 

Král zvýšil těžbu zlata, jímž byl kraj kolem města proslavený, a ročně odtud získával jeden tisíc talentů kovu. Razil z něho mince zvané filippeioi (sc. statéres)/"filippovské", zlaté didrachmy, a mohl si dovolit budovat silnou armádu, neboť dobře platil (u jeho vojska se dalo vydělat i třicet drachem měsíčně, viz rok 351). K tomu mohl po perském vzoru úspěšně korumpovat politiky v hellénských státech, nakloněné i nenakloněné. 

V zimě tohoto nebo až následujícího roku opustil spojenectví s Athénami, přiklonil se k Olynthu a pustil se do Pydny, viz příští rok. Olynthským věnoval Anthemús, viz rok následující. Všechny tyto akce odstartovaly dlouhou válku o vliv nad regionem a nad chalkidickým spolkem mezi Athénami a Makedonií, která trvala do roku 346: první athénská válka s Filippem II.

Athéňané tradičně považovali celé makedonsko-thrácké pobřeží za svou doménu a celou oblast za sféru vlastního vlivu (srov. athénské dějiny v 6. a 5. století a jejich vazby na Thrákii). Nicméně zapleteni do spojenecké války, viz zde níže, neměli Athéňané sil ubránit před Makedony své thrácké posice a domáhat se uznání amfipolského nároku smluvně garantovaného, viz rok 371. Část operací vedl Filippos v zimě, kdy se athénská flotila nepouštěla na moře a když, trvalo jí dlouho, než se dopravila k thráckým břehům. 

Nově se rozhořela válka Athéňanů s Kersobleptem na Thráckém Chersonésu. Stratégos Athéňanů Chabriás neměl úspěch. Jeho nástupce ve velení Charés dobyl zpět mimo Kardie celý smluvně získaný Chersonésos. Vzápětí ale byl ztracen Séstos, který získal Charés zpět až roku 353. V Attice v těchto letech vypadávaly úrody obilí a athénský stát byl silněji závislý na dovozech především z Pontu. 

 

Uzavřen pakt/symmachie kárského satrapy Mausóla s Chiem, Rhodem, Kóem a Býzantiem, takto spojenci Athén (Býzantion asi již od roku 364, viz tam). Mausólos, který byl zároveň kárským dynastou („králem“), nevykazoval po skončení povstání satrapů a smrti Artaxerxa II. roku 359 nijakou podřízenost Artaxerxovi III. (srov. rok 391, 362 a 359) a vedl vlastní suverénní politiku, která ovšem byla zcela v souladu s perskými zájmy.

Ostrovní oligarchické vlády proti Athéňanům podněcoval (Kós), kde mohl, šel démokratům po krku, měl pakt s oligarchy v Erythrách, srov. rok 355 a o diplomacii roku 353. Uvedené hellénské státy, kde byli pravděpodobně od vlády vyhnáni démokraté, odpadly s Mytilénskými od symmachie s Athéňany: začátek tříleté neboli spojenecké války (polemos symmachikos; trvala do roku 355).

Mausólos z rodu Hekatomnóova byl nakrátko nejsilnějším mužem v oblasti; vládl od roku c. 375 do 353. Obsadil Latmos/Hérákleiu na Latmu, Fasélidu a pokusil se zmocnit i Mílétu, kde se našli lidé ochotní mu město vydat, ale podnik jeho stratégovi Aigyptovi nevyšel; dobu události neznáme.

Mausólos se stal jediným perským satrapou, který udělil pocty proxenie a euergesie na věky, ateleje na celé své území s přístupem do přístavů, a to Knóssu. Chovali se vůči němu a Artemísii vždy dobře a za to je budou ochraňovat, jak uvádí dekret po vzoru hellénských poleis nalezený v chrámu Dia Labraundského. Čím se cítili kárští dynastové Kréťanům zavázáni, známo není. 

Zůstane též záhadou, jak svou intensivní politiku, k tomu synoikismos Halikarnássu se silným opevněním a hradbami sedm kilometrů dlouhými (c. roku 367, viz tam a v indexu s. v. H.), přenesení residenčního města z Mylas do Halikarnásu a stavbu svého světově známého náhrobku s top umělci dokázal financovat.

V této době vládl v Mytiléně tyrannos blíže neznámý Kammys, viz o něm a asi i jeho konci roku 347, na Samu se dostal právě k moci jistý Kyprothemis. Jejich současníkem byl na Lesbu Kleommis/nápisně Kleomis, syn Apollodórův, pán v Méthymně, který vešel v dějinnou paměť svou moralisující despocií: dal zašít do pytlů pasáky a ty ze svobodných žen, které se prodávaly, a hodit do moře/katapontídzein. Isokratés ho chválil jako vzor dobrého vládce, který nikoho nepopravuje, nevyvlastňuje, exulanty přivedl zpět do vlasti, zajišťuje lidem bezpečí. V Athénách se Kleommidovi dostalo proxenie za to, že vykupoval athénské občany zajaté piráty, jak lze vyrozumět z poškozené nedatované stély s usnesením. 

V Eresu vládli, ani zde dobu neznáme, vlastní sourozenci/kasignétoi Apollodóros, Hermón a Héraios/Híraios a po nich jistí Agónippos a Eurysiláos. Restaurovali akropoli Eresu, kam zavřeli ženy a děti měšťanů, z nichž vyždímali dvacet tisíc statérů na stavbu a za výkupné rodin 3200 statérů; muže vyhnali z města, když jim předtím zkonfiskovali zbraně.

Samovládci se svými piráty obrali o majetky též bohy a chrámy zapálili. Uhořela v nich řada občanů, viz o konci samovládců rok 332. Peripatétici Theofrastos a Fainiás, eresští rodáci a přátelé, žáci Aristotelovi, se podíleli na protityrannském převratu; nevíme kdy a proti kterému z nich, srov. rok 332.

Na nápisu, svodce zacházení s tyranny ve městě (novodobě zváno: "tyrants dosier") z roku c. 306, zachována ještě jména dalších eresských samovládců, resp. jejich potomků, kteří rovněž stanuli za vlády Alexandra Velikého před občanským soudem: Híróidás/Héróidás, syn Tertikóneiův, syna Híraiova/Héraiova, a Agésimenos, syn Hermésideiův, viz rok 332. Potomci s odvoláním nikdy neuspěli.  

Athénským vojskům v nové válce velel Menestheus, syn Ífikratův a zeť Tímotheův, spolu s Charétem a Chabriou (o Menestheově bratrovi Ífikratovi viz rok 333). 

Oddíl Athéňanů, jemuž velel Charés, byl poražen při výpadu z obleženého Samu, který se pak rovněž připojil k protiathénským vzbouřencům. Vzbouřenci, jejichž loďstvo čítalo jedno sto triér, plenili athénský Imbros, Lémnos, Samos a další ostrovy.

 

Aleuadové povolali krále Filippa II. do Thessalie proti tyrannům, kteří se pravděpodobně po smrti Alexandra Ferského (viz předcházející rok) zmocnili vlády nad jejich rodnou Lárissou a vládli i jinde v zemi. Makedonci obsadili větší část Thessalie a z většiny obcí se staly spojenci makedonského krále (srov. výše v tomto roce a roky 369, 353 a 352).

Pravděpodobně nyní se oženil Filippos s Filinnou z Lárissy, jejíž rodiče neznáme, snad rodem tetrarchovského (šla o ní později pomluva, že byla tanečnicí/orchéstris). Jejich synem byl Arrhidaios, královským jménem Filippos III., nevlastní bratr Alexandra Velikého a narozený zřejmě téhož roku jako velký král (viz rok následující; o Arrhidaiově handicapu viz rok 324). 

V Makedonii se koncem roku oženil Filippos (26), již počtvrté (viz rok 383), s dcerou roku 359 zemřelého molosského krále Neoptolema I. Olympiadou (19). Krátce předtím zemřela Filippova první žena Fila, sestra elimiótského dynasty Derdy a Macháty (datum sňatku neznáme, zřejmě je starší než Filippův nástup na trůn). Rodné jméno Olympiady bylo Myrtalé, dívčími jmény Polyxené a Stratoníké; viz rok následující.

Filippos byl od přírody hrubián a k tomu oddaný velký pijan/filopotés kai polypotés. Nezřídka táhl do bitvy opilý. Jeho stabilní opileckou společnost tvořili se svými skupinami kitharódos Aristoníkos a flétnista Dórión. Tradovalo se, že začátkem svých trachtací říkával: "Třeba pít, stačí že Antipatros je střízliv/chré pinein, Antipatros gar esti néfrón." K mnohem staršímu Antipatrovi choval Filippos, a později též jeho syn, úctu. Prý dokonce, když hrál kostky a bylo slyšet, že přichází Antipatros, schoval hru pod své lůžko. Zda s tímto ostychem souvisí též informace, že král spával se zlatým pohárem pod polštářem, nelze posoudit.  

V Eordaji se narodil Ptolemaios, syn Lága či Laga. Od roku 330 byl v osobní stráži Alexandra Velikého, od roku 305 byl králem v Alexandrii a v Egyptě, Kýréně a na Kypru, držel vojenské posádky v Anatolii, Égeidě a na Rudém moři, autor vlastních pamětí a zakladatel slavné vladařské dynastie Ptolemajovců či Lagovců. Zemřel roku 283.

 

Na Sicílii se uprostřed léta ze Zakynthu, viz rok předešlý, vypravil Dión Syrákúský s oddílem o osmi stech zkušených žoldnéřích, jimž velel Athéňan Kallippos. Před vyplutím nastalo 9. srpna částečné zatmění Měsíce. Na ostrově zanechal Hérákleida, aby pokračoval ve shromažďování žoldnéřů. Bouře ale zahnala miniloďstvo dvou velkých, jedné malé nákladní lodi a dvou triér až ke Kerkíně u Afriky, odkud se muselo obrátit zpět na sever.

Diónovci se pak vylodili u Mínóy (Hérákleie Mínójské) na území Akragantu. Ocitli se v kartháginské epikrateji, ale púnský velitel města Synalos (n. Paralos?) byl Diónovým hostinným přítelem a jeho akci podpořil. Posilněn zájemci o tažení na Syrákúsy včetně části Sikulů, Sikanů a občanů Kamaríny dorazil před tehdy největší město hellénského světa a nejlépe opevněné v čele vojska o pěti tisících mužích.

Proti němu ovšem stála nejsilnější hellénská mocnost schopná mobilisovat údajně sto tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jízdy, flotilu čtyř set válečných lodí a k tomu velké zásoby a arsenál. Podle jednoho zdroje si v té době mohl Dionýsios dovolit udržovat armádu deseti tisíc žoldnéřů, sílu pro soudobý hellénský svět neobvyklou.  

Dionýsios II. byl právě s osmdesáti triérami v Itálii u Kaulónie (srov. rok 389). Město svěřil Tímokratovi, svému novému zeti, který za tchánem vyslal posla informujícího o Diónově příchodu: nicméně chlapík se zapomněl cestou u přátel, usnul a brašnu s kusy darovaného masa i zprávou mu uzmul vlk...

Dión vstoupil bez boje do Syrákús triumfálně s bratrem Megakleem a Athéňanem Kallippem po boku, proklamoval svobodu a vrátil státu démokratii (tyrannis nepřerušeně od roku 406). Dionýsiovi zůstal pevný hrad se silnou posádkou, kterou Tímokratés ale opustil, a loďstvo (vládl od 367). Dionýsiovi přátelé a udavači byli Syrákúsany v ulicích lynchováni. Sedmého dne po revoluci dorazil se svou flotilou Dionýsios a uchýlil se na hrad Ortygie na ostrovu před čtvrtí Achradínou spojený s válečným přístavem hradbami. Hrad Syrákúsané oblehli obléhací zdí, přístupu od moře zabránit nedokázali. 

Když se o něco později z Jaderského moře vrátil jeho nauarchos Filistos, byl v námořní bitvě před městem Syrákúsany poražen a stejně tak Dionýsiovi lidé při výpadu z pevnosti, kdy jich na osm set padlo. V jednáních s hradem požadoval Dión, zvolený Syrákúsany s Megakleem za stratégy s neomezenou mocí, Dionýsiovu resignaci, což samovládce odmítal.  

Filistos se vrátil do Rhégia, kde naložil pět set jezdců a přeplavil je na Sicílii. Připojil k nim oddíl dvou tisíc pěších a dobýval Leontíny, které s Dionýsiem nedržely. Byl by se ho zmocnil, kdyby nepřispěchali Syrákúsané a Filista z části dobytého města nevytlačili. Filistos pak před Syrákúsami znovu poražen v naumachii s loďstvem šedesáti triér a v boji zabit; podle jiné verse byl lapen, sťat a jeho tělo zohaveno, podle další si vzal v zajetí život.

Nauarchem Syrákúsanů byl zvolen Hérákleidés, který po zdržení bouřlivým počasím na moři dorazil ze Zakynthu s posilou 1500 peloponnéských žoldnéřů, a třebaže žil s Diónem ve vyhnanství, byl neustále jeho sokem, podporujícím neomezenou démokratickou ústavu, nikoli oligarchickou jako Dión.

Dión soudruhovu volbu pokládal za umenšení své absolutní velitelské pravomoce stratéga autokratora, jen stěží se dal uklidnit a svým oponentům, že jednu tyrannidu nahradí jiná, dal tak velmi brzy zapravdu. Ostatně až tak velkou podporu neměl ani mezi exulanty, pro něž to byl bohatec příbuzný s Dionýsiovou rodinou, démokraté mu nedůvěřovali vůbec a aristokraté se znepokojením pozorovali, jak rozdává majetky svým přátelům a žoldnéřům za zásluhy o návrat. Viz rok následující.

 

V Římě byl přijat zákon M. Duilia a L. Menenia Lanata, podle něhož se stanovují úroky na jednu dvanáctinu/faenus unciarium celé summy jako úrok měsíční, roční úrok směl být maximálně osmiprocentní (srov. rok 347). V ležení v Sutriu dal konsul Cn. Manlius po tribuích odhlasovat zákon o odvádění pětiprocentní daně/visesima, aurum vicesimarium z ceny otroka propouštěného na svobodu, manumissioPeníze putovaly do aeraria ve sklepeních Saturnova chrámu, srov. rok 209.

Zjevně již v této době pokročil podíl otrocké práce v rodinách, války přinášely na trh nové zotročené zajatce italské a etruské, což mimo jiné zvýšilo údernost římské občanské armády: muži mohli bojovat, nemuseli na pole, s bojovností římských elit soupeřila ctižádostivost plébejů. Srov. o bolském incidentu roku 415.  

Téhož roku byl v Římě odsouzen C. Licinius Stolo k pokutě deseti tisíc assů pro porušení (ostatně jím prosazovaného) zákona o největší možné výměře polností do pěti set jiter; nebylo uznáno, že svého syna vlastnícího také pět set jiter propustil z otcovské moci  (srov. rok 367).

Vypuklo protiřímské povstání Falisků; boje s nimi pokračovaly do roku 351.