359-350

359.

Ol. 105, 2

 

Eucharistos

a. u. c. 395

M. Popillius Laenas I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus I.

************************************************************

V zimě byl v Makedonii zavražděn nástrahami vlastní matky Eurydiké I. její syn a král Makedonců Perdikkás III. (vládl od roku 365, nominálně již od roku 368). Nástupcem na trůnu se stal jeho nezletilý syn Amyntás IV., tehdy pětiletý. Za poručníka si Makedonci zvolili Perdikkova bratra a nejmladšího syna Amynty III. Filippa II., kterému bylo tehdy 23 let.

Filippos II. velmi brzy Amyntu IV. odstavil a prohlásil se sám králem, což bylo částí Makedonců přijato. Později učinil Filippos II. Amyntu svým zetěm, ale Filippův syn Alexandros III. ho dal roku 335 zavraždit. • Podle jiné verse padl Perdikkás III. v bitvě s Illyry, v níž bylo zároveň zničeno i celé makedonské vojsko.

V Makedonii nastalo krátké období usurpací trůnu: jako Filippovi protihráči vystoupili Pausaniás, který byl kdysi již protivníkem Ptolemaia I. Aulority, Archeláos, syn krále Amynty III. z manželství s Gýgaiou, tzn. nevlastní bratr Filippův, a Argaios, který je pravděpodobně identický s vládcem známým ze stejně zmateného období roku 393.

Argaios byl exponentem Athéňanů, kterým slíbil vrátit Amfipolis (která připadla Makedoncům pravděpodobně po první válce olynthské roku 379, ovšem pouze co do spojeneckých závazků). Když ale týž slib učinil i Filippos II., který nejprve porazil athénský oddíl pod Mantiou, nechali Athéňané svého člověka v Makedonii padnout a Argaios byl Filippem dopaden.

Do makedonských záležitostí se zamíchal rovněž král Kotys I. a začal protežovat Pausaniu. Při osobním setkání s Filippem se dal ale přemluvit a také on nechal padnout svou loutku. Téhož roku se tedy podařilo Filippovi odstranit všechny pretendenty trůnu a uzavřít či potvrdit mír s Athéňany, Thráky a Paiony. O Archeláovi prameny mlčí. Filippos II. pak vládl do roku 336.

 

Krátce po dosažení dohody s Filippem byl v Thrákii z osobní msty zavražděn sourozenci Hérákleidem a Pýthónem z Ainu král Odrysů Kotys I. (vládl od roku 383). Jeho syn a nástupce Kersobleptés byl tehdy ještě mladík (vládl v zemi do roku 342, zemřel roku 340). O moc musel bojovat s dalšími odryskými dynasty Amádokem II., synem Amádoka I., který vládl ve svém údělu do roku asi 350, s Berisadem, který zemřel roku 356, a s již známým Miltokythem.

Athéňané, kterým velel Kéfísodotos, byli na Chersonésu Thráckém odraženi oddílem Charidéma z Órea, který nyní bojoval na straně krále Kersoblepta. Proto museli Athéňané na podzim s Kersobleptem uzavřít příměří a mimo to přišli o města Elaiús a Krithóté (srov. rok 365).

Charidémos se po té oženil s Kersobleptovou sestrou a se svými muži se usadil jako dynasta v Tróadě (byl mimo jiné také pánem Kardie). Předtím se (snad roku 360) dokázal lstí zmocnit Ília: získal na svou stranu otroka, který se pravidelně pro svého pána vydával v noci na lup. Charidémos ho přemluvil, aby vyjel koňmo. Když se pak otrok vracel do města, museli kvůli jeho koni otevřít obě křídla městské brány, čehož využili Charidémovi muži... Tak bylo podruhé v historii, po více než 820 letech, dobyto Ília opět pomocí koně!

Rovněž ještě na podzim přemohl zradou Kersobleptés Miltokytha a tak Athéňané odvolali Kéfísodota z Helléspontu. Kéfísodotos dostal peněžitou pokutu a jeho mírové smlouvy s Kersobleptem byly odvolány. Athéňané nyní uzavřeli spojenectví s dynasty Amádokem II. a s Berisadem.

 

V Molossii zemřel král Neoptolemos I. (vládl od roku 370). Nástupcem se stal jeho bratr Arrybás (vládl do roku 343). Arrybás se oženil s Tróadou, dcerou Neoptolema I. a takto sestrou Olympiady I. a měli spolu děti Alketu a Aiakida. Těmto později Olympias I. předhazovala, že jejich otec Arrybás zabil jejího otce a bratra Neoptolema I.

 

V Persii zemřel král Artaxerxés II. Mnémón, který vládl od roku 404 (podle jiné tradice měl zemřít již roku 361). Nástupcem se stal jeho syn Artaxerxés III. Óchos (bab. Úmasu; vládl do roku 338). Změnou na trůnu definitivně skončilo povstání satrapů (trvalo od roku 378, srov. rok 362).

 

Pokračovaly boje Římanů s Tiburem.

 

************************************************************

358.

Ol. 105, 3

 

Kéfísodotos

a. u. c. 396

C. Fabius Ambustus I. a C. Plautius Proculus

C. Sulpicius Peticus dict.

************************************************************

Vypukla válka Athéňanů s Boióty o nadvládu nad Eubojí, kde trvaly občanské rozbroje i boje mezi jednotlivými městy. Stratégem Athéňanů byl Tímotheos. Boiótové vyklidili zcela vypleněný ostrov a Eubojští se opět připojili ke spolku s Athénami (srov. rok 377 a 349).

 

Válka Athéňanů s Kersobleptem probíhala úspěšně: stratégos Athénodóros z Imbru vítězil a tak mohly být v Thrákii uzavřeny dohody, podle nichž byla říše Odrysů opět oficiálně rozdělená na samostatná knížectví (viz rok 450):

Thrácký Chersonésos připadl Athéňanům,

Kersobleptés se stal vládcem východothráckého pobřeží (Propontis a Pontos),

Amádokovi II. bylo přiřčeno území mezi Chersonésem a Maróneiou

•  a Berisadés vládl západně od Maróneie až po hranice Makedonie (viz dále hlavně rok 346).

 

Ve Ferách v Thessalii zavraždili na podnět Alexandrovy manželky Thébé její bratři Tísifonos, Pýtholáos a Lykofrón, všichni děti Iásonovi (srov. roky 374, 371 a 370), thessalského vládce Alexandra Ferského, který byl u moci od roku 369. Nástupcem v úřadu thessalského tága se stal Tísifonos (vládl asi do roku 353), po něm následoval Lykofrón.

 

V Makedonii zahájil král Filippos II. cestu za hégemónií v hellénském světě. Ve své první illyrské válce porazil v zemi Illyry, získal zpět makedonská města, porazil krále illyrských Encheleů Bardylia I., který mu musel odstoupit část illyrského území až po jezero Lychnitis, tj. dnešní Ochridské, kde Filippos založil pevnost Hérákleiu, dnešní Monastyr (Héráklés byl zakladatelem argejské dynastie makedonských králů).

Filippos II. se přitom, součást mírových smluv, oženil s Bardyliovou dcerou (?) Audatou, velmi udatnou ženou, která se účastnila manželových vojenských tažení a v jedné bitvě proti Illyrům prý dokonce sama měla zabít v boji jistou illyrskou královnu. Audata přijala jako makedonská královna trůnní jméno Eurydiké II. a stala se matkou Kynny, manželky Amynty IV.; Kynna byla později matkou Addaie alias Eurydiky III.

 

Na Sicílii založil z bývalých naxijských občanů Andromachos, otec Tímaiův, město Tauromenion (srov. rok 392, 356 a 345; dnešní Taormina).

Dión začal v Helladě sbírat žoldnéře proti Dionýsiovi II. Shromaždištěm stanovil Zakynthos.

 

Nový útok Peršanů na Egypt byl králem Nektanebem II. odražen s pomocí hellénských žoldnéřů, které vedl Diofanés z Athén a Sparťané Lamios a Gastrón.

 

Etruskové u Tarquinií plení římské území, byli ale odraženi. Před Praeneste porazili Římané pod C. Sulpiciem Petikem Kelty, poraženi byli i Hernikové, s nimiž byla takto zakončena válka, která trvala od roku 362.

V Římě byly přidány dvě nové tribue, Pomptina a Publilia (nyní celkově 27) a byl přijat zákon tribuna lidu C. Poetelia proti volebním intrikám (lex Poetelia).

V Tarquiniích obětovali Etruskové 307 Římanů za vítězství svých zbraní: je to druhá největší lidská oběť barbarů z dob starého světa; srov. rok 409, kde Kartháginci obětovali Hellény a dále roku 596 a 480. Roku 353 se údajně Římané Tarquinijským pomstili, když popravili 358 Etrusků.

 

************************************************************

357.

Ol. 105, 4

 

Agathoklés I.

a. u. c. 397

C. Marcius (Rutilus) I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus II.

************************************************************

Vypukla první thrácká válka Filippa II. (trvala do roku 353). Filippos se zmocnil zlatých dolů v Pangaiu, které se nacházely na území odryského dynasty Berisada. Osadu Krénides, kterou založili Athéňané roku 361, rozšířil a přejmenoval na Filippoi.

Makedoňané v průběhu roku dobyli Amfipoli a thessalskou Lárissu (viz zde níže) a v zimě tohoto nebo již následujícího roku i Pydnu.

Všechny tyto akce odstartovaly dlouhou válku mezi Athénami a Makedonií, která trvala do roku 346, tzv. první athénská válka s Filippem II. Athéňané tradičně považovali celé makedonsko-thrácké pobřeží za svou doménu a celou oblast za sféru vlastního vlivu (srov. athénské dějiny v 6. a 5. století a jejich vazby na Thrákii).

Nově se rozhořela válka Athéňanů s Kersobleptem na Thráckém Chersonésu. Stratégos Athéňanů Chabriás neměl úspěch. Jeho nástupce ve velení Charés dobyl zpět mimo Kardie celý Chersonésos. Vzápětí ale byl ztracen Séstos, který získal Charés zpět až roku 353.

 

Uzavřen vojenský pakt, symmachie, kárského satrapy Mausóla s Chiem, Rhodem, Kóem a Býzantiem. Mausólos, který byl zároveň kárským dynastou („králem“), setrvával po skončení povstání satrapů v odporu vůči Králi (srov. rok 391, 362 a 359) a jednotlivé ostrovní oligarchické vlády proti Athéňanům podnítil. Uvedené hellénské státy odpadly s Mytilénskými od symmachie s Athéňany: začátek tříleté neboli spojenecké války (trvala do roku 355). Mausólos byl nakrátko nejsilnějším mužem v oblasti; vládl od roku c. 375 do 353.

V této době vládl v Mytiléně, zřejmě jako tyrannos, jistý Kammys, na Samu se dostal právě k moci Kyprothemis. Athénským vojskům v nové válce velel Menestheus, syn Ífikratův a zeť Tímotheův, spolu s Charétem a Chabriou.

Oddíl Athéňanů, kterému velel Charés, byl poražen při výpadu z obleženého Samu, který se pak rovněž připojil k protiathénským vzbouřencům.

 

Aleuadové povolali krále Filippa II. do Thessalie proti tyrannům, kteří se pravděpodobně po smrti Alexandra Ferského (viz předcházející rok) zmocnili vlády nad jejich rodnou Lárissou a vládli i jinde v zemi. Makedonci obsadili větší část Thessalie a z většiny obcí se staly spojenci makedonského krále (srov. výše v tomto roce a roky 369, 353 a 352).

V Makedonii se koncem roku oženil Filippos (26), již potřetí (viz rok 383), s dcerou roku 359 zemřelého molosského krále Neoptolema I. Olympiadou (19). Krátce předtím zemřela Filippova první žena Fila, sestra elimiótského dynasty Derdy a Machaty. • Rodné jméno Olympiady bylo Myrtalé, dívčími jmény byla Polyxené a Stratoníké.

V Eordaji se narodil Ptolemaios, syn Lága či Laga. Od roku 330 byl v osobní stráži Alexandra Velikého, od roku 305 byl králem v Alexandrii a v Egyptě, autor vlastních pamětí a zakladatel slavné vladařské dynastie Ptolemajovců či Lagovců. Zemřel roku 283.

 

V létě se vypravil Dión Syrákúský s vojskem, které se mu shromáždilo na Zakynthu, na Sicílii. Bouře ale zahnala loďstvo až ke Kerkíně u Afriky, odkud se muselo obrátit zpět na sever. Diónovci se pak vylodili v kartháginské části Sicílie u Mínoé.

Dionýsios II. byl tehdy v Itálii u Kaulónie (srov. rok 389). Dión vstoupil bez boje do Syrákús, odstranil samovládu-tyrannidu a vrátil státu démokratické zákony (tyrannis nepřerušeně od roku 406). Dionýsiovi zůstala pevnost a loďstvo (vládl od 367). Když se z Jaderského moře vrátil jeho nauarchos Filistos, byl v námořní bitvě před městem Syrákúsany poražen a zabit, podle jiné verse popraven. Nauarchem Syrákúsanů byl Hérákleidés a třebaže byl s Diónem ve vyhnanství, byl neustále jeho sokem.

V Itálii se podle tradičního údaje oddělil od Lúkánů národ Bruttiů, řec. Bretiů, který rychle dobyl řadu místních hellénských měst. Sídelním městem Bruttiů byla Consentia.

 

V Římě byl přijat zákon M. Duilia a L. Menenia Lanata, podle něhož se stanovují úroky na jednu dvanáctinu (faenus unciarium) celé summy jako úrok měsíční, roční úrok mohl být maximálně osmiprocentní (srov. rok 347). V ležení v Sutriu dal konsul Cn. Manlius po tribuích odhlasovat zákon o odvádění pětiprocentní daně, visesima, z ceny otroka propouštěného na svobodu, manumissio. Peníze putovaly do aeraria ve sklepeních Saturnova chrámu.

Téhož roku byl v Římě odsouzen C. Licinius Stolo k pokutě deseti tisíc assů pro porušení (ostatně jím prosazovaného) zákona o největší možné výměře polností do pěti set jiter; nebylo uznáno, že svého syna vlastnícího také pět set jiter propustil z otcovské moci  (srov. rok 367).

Vypuklo povstání Falisků; boje s nimi pokračovaly do roku 351.

 

************************************************************

356.

Ol. 106, 1

Póros z Kýrény (podruhé)

 

Elpinés

a. u. c. 398

M. Fabius Ambustus II. a M. Popilius Laenas II.

C. Marcius Rutilus dict.

************************************************************

Dne 6. lóa, který odpovídal athénskému hekatombaiónu, tj. snad 21. července, se v Pelle Filippovi II. (27) a Olympiadě (20) narodil Alexandros, budoucí slavný král Makedonců a dobyvatel říše Peršanů; zemřel 11. či 13. června 323. • Údajně téhož dne vyhořelo Artemísion v Efesu, které měl zapálit jistý Hérostratos, téhož dne prý Filippovo vojsko porazilo pod velením Parmeniónovým Illyry (viz níže) a Filippovo spřežení zvítězilo v Olympii. To vše se král dozvěděl v okamžiku, když dobyl Poteidaiu (od 364 athénskou; o něco později t. r. padla Pydna, athénská od roku c. 364 n. 363, viz rok 365). Athénské klérúchy poslal domů, ostatní z Poteidaje prodal do otroctví a území zaniklého státu předal chalkidskému spolku (srov. rok 361).

Téhož roku se v Makedonii narodil i Seleukos, syn Antiochův a vnuk Seleukův. Jeho matka se jmenovala Láodiké, sestra Didymeia, strýcem byl jistý Ptolemaios (zemřel roku 333 a měl jednoho syna Ptolemaia). Seleukos byl zavražděn v roce 281 v okamžiku, kdy se po čtyřiceti letech válek stal faktickým nástupcem Alexandrova imperiálního dědictví.

 

V námořní bitvě tzv. tříleté či spojenecké války, v níž Athéňané podlehli Chijským před jejich ostrovem, padl stratégos Chabriás (na historické scéně čtyři desetiletí od roku 398). Velitelem athénského loďstva byl v bitvě Charés a byla to jeho druhá porážka v této válce.

 

V Thrákii zemřel dynasta Berisadés, který vládl ve svém knížectví od roku 359. Jeho nástupcem se stal Ketriporis (vládl do roku 351). Ihned uzavřel spojenectví proti Filippovi s Athéňany, s vládcem Paionů Lyppeiem či Lykpeiem a s Illyrem Grabem.

Z toho vzápětí vypukla blesková druhá válka illyrská Filippa II.: makedonské vojsko, kterému velel Parmenión zdolalo rychle Illyry i s jejich „králem“ Grabem a Filippos byl úspěšný v Thrákii, kde mj. v krátké době dobyl Poteidaiu. To vše proběhlo v červenci, viz výše. • Poteidaiu, která roku 365 vystoupila z chalkidského spolku a stala se opět athénským spojencem, Filippos II. dobyl ve spojenectví s hégemónem spolku Olynthem (viz rok 379). Území Poteidaie přenechal spolku Chalkiďanů (pod názvem Kassandreia obnovena roku 316, viz tam). Odtud pak vznikl další spor s Athéňany (srov. roky 352 a 349). Hranice Makedonie zůstaly přes četné protifilippské koalice zajištěny.

 

V létě se rozhořela třetí válka svatá, též druhá válka fócko-thébská (trvala do roku 346). Fókové nebyli schopni zaplatit pokutu amfiktyonů, kterou dostali za používání zasvěcených pozemků a za jejich obdělávání (= území bývalé Kirrhy, srov. roky 595 až 586 a rok 448). Peněžní pokuta byla hlavně zásluhou Thébanů, odvěkých protivníků a nepřátel Fóků, velmi vysoká (srov. roky 395 a 375).

Z amfiktyonů se pro„pomoc Apollónovi“, tj. pro válku proti Fókům, vyslovili Boiótové, Lokrové, Thessalové a Perrhaibové. Proti válce byli Dórové a Dolopové, Athamanští, Fthíótští Achájové, Magnétové a Ainiánové. Spojenci Fóků byli skrytě Athéňané, Lakedaimonští a někteří z Peloponnésanů (tzn. protithébská koalice z minulých let; naopak společné protifócké zájmy svedly dohromady Thessaly a Thébany).

Fócká válka se tak stala i druhou válkou fócko-thébskou. Jestliže první vedla k pádu spartské hégemónie v Helladě v letech 375 až 371, tato přivedla do Hellady Makedonce.

Fókové se tváří tvář válce proto rozhodli k zoufalému činu: vyzvedli zlaté poklady Delf a vyzbrojili jimi žoldnéřské vojsko, kterému velel Filomélos z Ledónu, jemuž Fókové udělili moc stratéga autokratóra. Boj s Thébany byl t. r. úspěšný.

 

Na Sicílii opustil Dionýsios II. pevnost Syrákús a odplul do Itálie. Jako velitele pevnosti zanechal na místě svého syna Apollokrata. Dionýsios II. pak vládl v italských dependencích Syrákús až do roku 347; sídlil v Epizefýrských Lokrech (srov. pak rok 346).

Po celý rok pokračovaly boje Syrákúsanů s Dionýsiovými jednotkami. Dión byl politickými triky domácích oponentů (srov. předešlý rok) zbaven stratégie a později odešel se svými žoldnéři do Leontín. Velitelem Dionýsiových jednotek byl Nypsios z Neápole, ethnický Kampánec.

 

Kolem roku 356 se v Tauromeniu (srov. rok 358) narodil pozdější historik Tímaios, syn vládce tohoto státečku Andromacha. Roku 317 či 312 byl Agathokleem poslán do vyhnanství a dlouhý zbytek života pak prožil v Athénách. Tímaios v historiografii zavedl dataci podle olympiad. Zemřel v Athénách po 96 letech života kolem roku 260.

Po roce 356 zemřel sókratik Aischinés ze Sféttu (narozen někdy mezi lety 430 až 425).

 

Římané pokračovali ve válkách s Tiburem, Tarquiniemi a Falisky. Etrusky byli poraženi. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským diktátorem a proti Etruskům byl úspěšný (o jeho kariéře viz také rok 351); rovněž velitel jízdy byl plebej, C. Plautius.

 

************************************************************

355.

Ol. 106, 2

 

Kallistratos I.

a. u. c. 399

C. Sulpicius Peticus III. a M. Valerius Poplicola I.

interreges: Q. Servilius Ahala - M. Fabius - Cn. Manlius - C. Fabius Ambustus – C. Sulpicius Peticus - L. Aemilius Mamercus - Q. Servilius Ahala II. a M. Fabius Ambustus II.

************************************************************

Charés, athénský stratégos, vojensky vypomohl Peršanovi Artabázovi, který povstal proti Králi, protože neměl dostatek finančních prostředků na výplatu žoldu athénských oddílů. Tím zatáhl Athény do války s Králem. Athéňané však dostali strach z tak vysokých met a rychle potvrdili mír s Králem (srov. rok 367) a pak hned se svými bývalými spojenci v symmachii: ti, co roku 357 povstali proti Athéňanům, byli uznáni za svobodné a nezávislé. V symmachii s Athéňany, tzv. druhý délský spolek, zůstala pouhá třetina původních členů z roku 378. Athéňané již nadále nemohli mluvit o arché, o říši. Územní rozsah moci athénského státu se postupně zmenšoval i nadále (viz podmínky mírů např. roku 338, 322 či 317). Tím skončila i tříletá či spojenecká válka. Mausólos vložil na Rhodos kárskou posádku a ze státu vyhnal démokraty (viz rok 353).

Na stranu satrapy Artabáza se postavil Pammenés z Théb s vlastním žoldnéřským oddílem. Artabázos bojoval předtím na Králově straně proti Datamovi (srov. rok 362): po vícero úspěších se dostalo Artabázovi od Artaxerxa III. milosti, nicméně brzy musel pro jistotu odejít do Makedonie (snad po roce 353?), kam uprchl spolu s velitelem žoldnéřů v perských službách v Iónii Memnónem z Rhodu. Memnón, budoucí nejnebezpečnější zahraniční protivník Alexandra Velikého, se oženil s Artabázovou dcerou Barsinou (srov. rok 341; později se stala matkou Alexandrova syna Héráklea).

 

Po skončení tříleté války se z makedonského exilu vrátil do Athén Kallistratos, když se spolehl na doporučující výrok delfské věštírny (srov. rok 361; jiný než epónymní archón roku). Po krátkém politickém procesu byl ale popraven. Vůdčím politikem Athén se stal přítel míru Eubúlos, jeho neúspěšným protivníkem zůstával Aristofón, který byl spolu s Charétem příznivcem expansionistické politiky. Eubúlos vedl athénské finance do roku 350 a celou státní politiku až do roku 338.

Svou první řeč před ekklésií a první řeč soudní držel Démosthenés: řeč Proti Leptinovi, Pros Leptinén, se stavěla na ochranu Ktésippa, syna Chabriova, který padl roku 356 (viz tam) a řeč O symmoriích, Peri tón symmorión, podpořila Eubúla. • Symmoriá byla v tomto období skupina daňových poplatníků-občanů, která se ustavila v počtu šedesáti na rychlejší vybírání mimořádných válečných daní s vlastní agendou, která nebyla shodná se státní; symmorií bylo v athénském státu dvacet (srov. rok 508 a 378).

 

V druhém roce třetí svaté války fócké porazil na místě zvaném Faidriadai petrai, tj. u Faidřiných skal, Filomélos z Ledónu s Fóky Lokry a poté porazil na výšině Argolás v Lokridě Thessaly.

 

V prosinci zahájil Filippos II. obléhání Methóny (viz následující rok).

 

Na Sicílii pokračovaly boje Syrákúsanů s Dionýsiovými jednotkami. Dión působil v Leontínách.

 

Další boje Římanů s Etrusky.

 

************************************************************

354.

Ol. 106, 3

 

Diotímos II.

a. u. c. 400

M. Fabius Ambustus III. a T. Quinctius Poenus Capitolinus Crispinus

************************************************************

Filippos II. na makedonském pobřeží dobyl v létě Methónu (viz předešlý rok a rok 365) a vyplenil ji, Págai se podrobily samy - byly členy spolku thráckých Chalkiďanů. Před Methónou přišel Filippos II. o jedno oko. Podle této skutečnosti a podle toho, že v důsledku pádu s koně kulhal na jednu nohu, byly identifikovány jeho ostatky z žárového pohřbu, nalezené po roce 1976 v Aigai (dn. Vergina).

Při operacích v Thrákii porazili Athéňané pod Charétem žoldnéřský oddíl Filippa II., jemuž velel Thrák Adaios. • Adaios se stal básníkům předlohou pro typ chlubivého vojáka, stratiótés filodoxos, lat. miles gloriosus.

 

Na podzim porazili Boiótové v bitvě u Neónu Fóky, jejich vůdce Filomélos se na útěku zabil pádem ze skály. Novým stratégem autokratórem ve svaté válce byl Fóky zvolen Onomarchos (viz rok 352).

 

Na Sicílii se Dión vrátil z Leontín do Syrákús (srov. rok 356), kde právě podnikla posádka Achradíny, které velel Nypsios z Neápole, úspěšný výpad proti obléhatelům. Diónovi žoldnéři odrazili Dionýsiovy jednotky a stratégos Hérákleidés se veřejně omluvil a s Diónem usmířil. Nato vydal Dionýsiův syn Apollokratés pevnost a odešel za svým otcem do Itálie (viz rok 356).

Poté dal Dión zavraždit Hérákleida, avšak v červnu byl sám zavražděn ve spiknutí, údajně protityrannském, které vedl Kallippos z Athén: Kallippos zůstal u moci jen krátce (viz následující rok; Dión se narodil roku 410).

 

V exilu v Chalkidě na Euboji zemřel Tímotheos, syn Konónův (srov. rok 360). Tímotheův syn Konón (II.) dal později rekonstruovat athénské hradby, které jeho děd Konón (I.) dal obnovit po peloponnéské válce v roce 393.

 

V Sídónu vládl od roku 370 Tennés II. Z neznámých příčin se postavil proti satrapovi Kilikie Mazaiovi a proti satrapovi Syrie Belesyovi a pozval si na pomoc z Egypta žoldnéřské vojsko, které bylo předtím v žoldu krále Nektaneba II. a kterému velel Mentór z Rhodu, bratr Memnóna (viz předešlý rok).

Tuto událost lze datovat i do roku 345 či roku následujícího (viz tam). Spíše ale půjde o dvě oddělené události: válka satrapů s Tennem byla lokální válkou od roku 354 a teprve roku 345 odpadl Tennés od Krále (viz tam).

 

Pokračovaly boje Římanů s Etrusky, s Praeneste uzavřeli Římané mír po válce, která trvala od roku 368.

 

************************************************************

353.

Ol. 106, 4

 

Thúdémos

a. u. c. 401

C. Sulpicius Peticus IV. a M. Valerius Poplicola II.

************************************************************

Filippos II. obsadil v Thrákii knížectví Ketriporiovo a Ketriporis zde dále vládnul již jen jako vasal. tím se také skončila první válka thrácká, kterou Filippos vedl od roku 357.

Nato Filippos opět zasáhl do událostí thessalských, když znovu vyhověl pozvání Aleuadů (srov. rok 369 a 357), tentokrát proti samovládci ve Ferách Lykofronovi, bratrovi a nástupci Tísifona (viz rok 358). Lykofrón se mj. spolčil s Onomarchem, vojevůdcem Fóků. Jako Lykofronův spojenec porazil Onomarchos s Fóky dvakrát Boióty a Makedonce a dokázal se udržet v Thessalii. Tím se do Svaté války, a to zřejmě nechtěně, zamotal Filippos II. (srov. rok 356). U pobřeží Marathónu přepadlo makedonské loďstvo, které Filippos II. pozvolna budoval, athénskou posvátnou loď Paralos.

 

V Athénách byl jistým Lýsimachem, který na výzvu státu měl vystrojit loď (jedna z forem leitúrgií), ale neměl na to, požádán podle zákona o antidosi Ísokratés, aby převzal jeho povinnosti, nebo aby si vyměnili majetky (srov. rok 508). Ísokratova řeč sice nebyla nikdy pronesena, ale je zachována (Peri antidoseós, O výměně majetku).

 

V Halikarnássu zemřel dynasta a odpadnuvší satrapa Kárie Mausólos (narozen v Mylasách; o době jeho vlády srov. roky 391 a 362). Před smrtí předal vládu nad Káry své manželce a sestře Artemísii (žila už jen krátce do roku 351). Jejich manželství bylo bezdětné. Ještě před jeho smrtí dorazilo do Halikarnássu athénské poselstvo ve věci rhodských démokratů, které Mausólos předtím vyhnal z Rhodu, viz rok 355.

Mezi posly byl i historik a politik Androtión, který kolem roku 343 vydal Dějiny Attiky (další životní data neznáme).

Artemísia začala s výstavbou Mausóleia, neboli zádušního chrámu svého manžela a bratra, z něhož se stal jeden z divů starého světa.

Na jeho výzdobě se podíleli všichni přední hellénští umělci doby: sochař Tímotheos z Athén, který byl činný i v Epidauru, kde stála jeho socha Apollóna, Leócharés z Athén, činný i v Knidu, kde byla jeho socha Démétry a který se proslavil jako portrétista Alexandra Velikého, Skopás z Paru, který mj. působil při stavbě Artemísia v Efesu a v Tegey a Nemey, a Bryaxis z Kárie, zřejmě domorodec, který žil hlavně v Athénách a který vytvořil sochařský prototyp Dia-Sarápida (o jmenovaných umělcích a o dalších téže doby viz níže).

Artemísia, se traduje, Mausólův popel a kosti rozdrcené na prach vypila, aby bratrovi byla živoucím hrobem.

 

V Hérákleji Pontské byl zavražděn tyrannos státu Klearchos I. (vládl od roku 364). Nástupcem se stal jeho bratr Satyros jako poručník Klearchových synů Tímothea a Dionýsia. Tímotheos po sedmi letech vládl samostatně až do roku 338, jeho bratr Dionýsios následoval do roku 306.

Klearchos I. se stal po Sparťanech Brasidovi a Lýsandrovi dalším z Hellénů, kterému se od některých z nich pro zásluhy o jejich obce dostalo hérójských, tedy d. f. božských poct (srov. rok 422, 404 a 395). Pak již následovali Filippos II., Alexandros III. a po nich většina hellénistických vladařů, jimž konvenoval domácí, orientální usus dynastického kultu.

 

Na Sicílii byl ze Syrákús vyhnán Kallippos Athénský a po krátkém období restituované démokratie se k moci dostal Hipparínos, nejstarší syn Dionýsia I. s Aristomachou a vládl do roku 351. Kallippos se na jistou dobu etabloval jako tyrannos v Katané.

 

Zemřeli mathematik, geógraf a astronom Eudoxos z Knidu, který se narodil roku 406, a voják a literát Xenofón, syn Gryllův (narodil se v Athénách roku 430 až 425, zemřel v Korinthu; podle jiné verse zemřel již v roce 360/359).

Skopovým soupeřem, viz výše, jehož nejznámějším dílem asi je socha Apollóna Kitharóda, byl Praxitelés z Athén, tvůrce soch Afrodíty v Knidu, Herma s Dionýsem etc. Bratrem nebo otcem Práxitelovým byl Kéfísodotos starší, autor sochy Eiréné s Plútem, tj. Míru s Bohatstvím. Syny a nástupci Práxitelovými byli Kéfísodotos mladší a Tímarchos, který se proslavil sochou řečníka Lykúrga, Menandra a Afrodíté, které se dnes říká Medici.

Zhora uváděný Leócharés z Athén portrétoval vedle Alexandra také jeho rodiče a kromě toho známe jeho sochu Apollóna, kterému se dnes říká Belvederský, a sochu orla s Ganymédem.

Architektem Artemísia v Efesu, který byl roku 356 vypálen, byl Paiónios z Efesu. Roku 333 navrhl s architektem Dafnidem z Mílétu Didymaion a zkraje ho také stavěl jako jeho stavitel. Paiónios byl architektem v pořadí již třetího efeského chrámu (srov. roky 675. 650, 644 či 600).

 

Římanům se vzdal Tibur, s nímž byly vedeny boje od roku 361, ale definitivně byl přemožen až roku 338. Zároveň bylo uzavřeno příměří s Tarquiniemi (viz ale rok 351). Údajně bylo vybráno 358 Etrusků a v Římě na Foru sťato sekyrou jako odplata za podobnou krutost z roku 358, srov. tam, vypráví T. Livius při výkladu o příměří.

Téhož roku uzavřeli Římané spojenectví se Samnity, kteří se za několik let stanou nejsilnějším a nejvytrvalejším z italských protivníků Říma (událost se mohla stát o rok dříve; viz dále rok 343).

 

************************************************************

352.

Ol. 107, 1

Mikrinás z Tarentu

 

Aristodémos

a. u. c. 402

C. Marcius Rutilus II. a P. Valerius Poplicola

T. Manlius Imperiosus Torquatus dict. I.

************************************************************

Ve čtvrtém roce třetí svaté války bylo na jaře u Pagaského zálivu (?) na místě zvaném Šafránové pole drtivě poraženo vojsko fóckých žoldnéřů, kterému velel Onomarchos. Vítězná makedonsko-thessalská koalice svrhla tři tisíce zajatců z útesu do moře jakožto vykrádače chrámů. Stratéga autokratora Onomarcha po bitvě zabili vlastní vojáci, protože v něm viděli příčinu porážky. Část vojáků se mohla plováním zachránit na kolem ploucí athénskou loď. Filippos II. se tak mj. zmocnil měst Pagasai a Magnésie.

Fókové si zvolili za nového vrchního velitele Onomarchova bratra Faulla, který hned vpadl do Boiótie, kde však byl v bojích několikrát přemožen. Odtáhl tedy do Epiknémidských Loker, kde již byl úspěšnější.

Po Onomarchově smrti uprchl k Faullovi se svým mladším bratrem a pravděpodobně i spoluvládcem Pýtholáem či Peitholáem samovládce Lykofrón z Fer (vládl od roku 358). Ve Ferách se konečně uchytili Aleuadovci (srov. roky 369, 357 a 353) a tím se Filippos II. stal vlastně pánem Thessalie kromě Thermopyl, které rychle stačili obsadit Athéňané, jimž velel Nausiklés. O osudu thessalských protivníků Filippových viz rok 344.

V zimě zemřel po náhlé nemoci fócký stratég Faullos. Dalším zvoleným stratégem autokratorem se stal Onomarchův syn Falaikos. Na krátkou dobu mu byl poručníkem otcův přítel Mnáseás, který však již záhy, zřejmě na jaře následujícího roku, padl. Synem Mnáseovým byl Mnásón, který proslul jako velký otrokář: prý si držel více než jeden tisíc otroků, srov. v indexu s. v. otroci. 

 

V okrajovém konfliktu války fócké bojovali Sparťané proti koalici Megalopoliťanů s ostatními Arkaďany a Argívských, Thébanů, Sikyónských a Messéňanů (srov. změnu bloků, rok 362). Válka přinesla určité rozhodnutí až v příštím roce. Arkado-lakedaimonská válka byla první válkou od skončení války peloponnéské, v níž proti sobě opět bojovali Sparťané s Messéňany.

Athéňané v zimě 353/2 odmítli žádost megalopolských vyslanců o podporu; spartští poslové je lákali na vrácení Órópu (od roku 366 thébský) a obnovu boiótských měst zničených Thébany roku 373, viz tam. Athéňané zůstali neutrální.

 

Athéňané dobyli zpět Séstos a obnovili svou moc na Thráckém Chersonésu (srov. rok 355). Na poloostrově usídlili Athéňané své klérúchy. Vojenské operace a kolonisaci řídil Charés, který v Séstu popravil všechny zajatce a ženy s dětmi prodal do otroctví.

Olynthos uzavřel s Athénami mír, spojenectví pak až roku 350 (srov. roky 356 a 349).

Filippos II. v létě podmanil vládce illyrských Encheleů Kleita, syna a nástupce Bardylia I. Na podzim se pak pustil do své druhé války thrácké (skončila roku 350): v krátké době se Amádokos II. a Kersobleptés opětovně stali makedonskými vasaly; Kersobleptés byl krátce „spojencem“ athénským (byl to švagr Charidémův; srov. rok 353). Filippos uzavřel smlouvy o přátelství s Býzantiem, Perinthem a Kardií (srov. roky 342 a 341).

V Makedonii se narodila Fila (I.), dcera Antipatrova (zemřela roku 287).

 

Vypukla válka Rhodských s Artemísií z Halikarnássu. Rhodští byli odraženi a Rhodos Káry dobyt. Mírová smlouva válku ukončila, královna se s vojskem stáhla z ostrova a vrátila domů (srov. předešlý rok). Na Rhodu dala postavit dva vítězné sloupy, které po královnině smrti obehnali ostrované zdí (abaton), aby jejich ostuda nebyla vidět (objekt však nezbořili...).

 

V Athénách začal proces proti Démosthenovu poručníkovi Meidiovi. Démosthenés přednesl svou řeč až v roce 349/348. Meidiás byl jedním z mocných, příznivec Eubúlův, a řečník se tím postavil i proti vládní straně (srov. rok 355 a 351).

 

Římané uzavřeli příměří s etruským městským státem Caere na sto let a jeho etruští občané dostali omezené římské občanství, tzv. caeritské občanství, které se později stalo vzorem pro římské poddanství dalších měst: jde sice o občanství, ale bez práva hlasovacího a bez práva uzavírání sňatku s Římany (smlouvu je možné klást již do roku 354).

 

************************************************************

351.

Ol. 107, 2

 

Théelos

a. u. c. 403

C. Iulius dict.

interreges: C. Sulpicius Peticus - M. Fabius Ambutus

C. Sulpicius Peticus V. a T. Quinctius Pennus II.

************************************************************

Falaikos a Fókové plení ve válce svaté Boiótii a Boiótové Fókidu.

Megalopolští ve válce se Sparťany nejprve s thébskou pomocí porazili u Telfússy Sparťany, pak ale byli sami Sparťany rozhodným způsobem poraženi. Novým mírem byla uznána autonomie Megalopolských, tj. Arkaďanů, a Thébané se opět vrátili do války s Fóky (arkado-spartská válka trvala krátce, viz předešlý rok).

 

Charidémos z Órea se v athénském žoldu vypravil na podzim do Helléspontu. Athéňané se spřátelili s Peršanem Orontem, povstaleckým satrapou Mýsie (srov. jeho osud roku 362).

Od zimy 352/351 byl makedonský král Filippos II. více než rok nemocen. Podrobnosti nejsou známy.

V Thrákii v oblasti západně od Maróneie zemřel dynasta Ketriporis, který zde vládl od roku 356. Jeho knížectví se dostalo pod přímou makedonskou správu.

 

V Halikarnássu zemřela žalem po svém manželovi a bratrovi bezdětná Artemísia (vládla Kárií od roku 353). Dokázala rozšířit svou moc na úkor Rhoďanů (viz předešlý rok). Nástupcem, tj. králem a satrapou Kárů, se v Halikarnássu stal její bratr Hidrieus/Idrieus se svou sestrou Adou (vládl do roku 344). Ke konci vlády se zjevně udobřil s Velkým králem, viz rok 345.

 

V Salamíně na Kypru skončila vláda Euagory II. (panoval od roku 361). Následoval jeho syn (?) Pnytagorás, který vládl do roku 322.

 

V Syrákúsách byl v opilecké hádce zabit tyrannos Hipparínos (u moci od roku 353). Nástupcem se stal jeho bratr Nysaios (vládl do roku 347).

V Itálii osvobodili Leptinés ze Syrákús s Kallippem Athénským (!) z Dionýsiovy moci Rhégion. Zároveň zaniklo i jeho označení Foibiá (srov. rok 387).

 

Zemřel athénský vojevůdce, vojenský theoretik a jeden z nejslavnějších hellénských žoldnéřů Ífikratés, který se poprvé objevil na historické scéně roku 392 (datum narození neznáme).

Z téhož roku pochází Démosthénova První Filippika, kterou Démosthenés jasně vystoupil jako politický protihráč Eubúlův a mluvčí protimakedonské strany (srov. předešlý rok). Za třináct let roku 338 jeho verbální válka s Makedoncem skončí úprkem od Chairóneje.

 

V Římě pro rozsáhlou zadluženost vypukly sociální nepokoje. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským censorem (další plebej v úřadu viz rok 339 a 279); před pěti roky byl C. Marcius prvním diktátorem z plebejů.

 

Na pomoc předluženým plebejům byla v Římě ustavena pětičlenná komise, quiquevirí mensárií ab dispénsátióne pecúniae, "pět finančníků pro správu peněz", dohlížející na oceňování zastaveného majetku dlužníků a na výplatu státní podpory těm z nich, kteří nebyli již schopni splácet dluhy. Členem komise byl též P. Decius Mus, cos. 340.

Roku 216 se na základě zákona tribuna lidu M. Minucia proměnila pětičlenná komise v tříčlennou, triumvirí, ale jejím hlavním účelem bylo řídit finanční otázky spojené s totální válkou s Hannibalem (fungovala do roku 210).

 

Římané uzavřeli čtyřicetileté příměří s Falisky, se kterými byli od roku 357 ve válce, a s Tarquiniemi, se kterými bylo válčeno od roku 358 (srov. příměří z roku 353).

 

************************************************************

350.

Ol. 107, 3

 

Apollódoros II.

a. u. c. 404

M. Popilius Laenas III. a L. Cornelius Scipio

L. Furius Camillus dict. I.

************************************************************

Fókové i Thébané se v průběhu svaté války již značeně vyčerpali. Thébané dostali v jejím sedmém roce finanční pomoc od Artaxerxa III., přesto pokračovala válka až do roku 347 jen vzájemným pleněním.

 

Filippos II. se po roční odmlce opět vypravil do Thrákie, kde právě zemřel Amádokos II. (?). Jeho nástupcem se stal Térés III., který vládl jako Filippův vasal do roku 342. To byl také konec druhé thrácké války Filippa II. (viz předešlý rok).

Pak Filippos oblehl a dobyl Stageiros, obci, která byla členem spolku thráckých Chalkiďanů. Odtud pokračoval Filippos s vojskem do Thessalie.

 

Kolem roku 350 vládne v Amathúntu na Kypru jistý Rhoikos (?).

 

Kolem t. r. se objevili na Balkáně Keltové: illyrští Iápodové či Iápúdové, řec. Iápydové, byli Kelty podmaněni a asimilováni. Srov. italské tažení keltských kmenových svazů od roku 397, proti Římu od roku 391 nn., o postupu na Balkáně viz dále 310.

V Itálii vypukly nové boje Etrusků s Kelty. Keltové dobyli poslední opěrný bod Etrusků v Popádí Felsinu (dnešní Bologna) a na jihu narazili v Latiu na Římany.

 

Kolem roku 350 se narodil Démétrios z Faléru, politik a filosof, protivník Démétria Poliorkéta, přítel Kassandrův. V letech 317 až 307 byl v Athénách Kassandrův prostatés či epistatés státu (tj. asi protektor), do roku 297 byl v exilu v Thébách a pak odešel do Alexandrie. Zemřel kolem roku 283.

V téže době se narodil filosof megarské školy Diodóros z Iasu, zvaný Krónos, který žil na dvoře Ptolemaia Sótéra (kde zemřel roku 307), a pravděpodobně zemřel Aineiás Taktikos z arkadského Stymfalu, stratégos spolku Arkaďanů a autor nejstaršího známého spisu o vojenství Poznámky o vojenských otázkách, Ta peri tón stratégikón hypomnémata, z něhož se zachovala část o hájení oblehnutých měst Poliorkétikos (srov. rok 366).

V první polovině čtvrtého století působil řečník a sofista, žák Gorgiův, Alkidamás z Elaie, a básník střední attické komédie Tímoklés z Athén.

V druhé polovině čtvrtého století ohromovala mužský svět hetairá Frýné, vlastním jménem Mnésarété z Thespií. Žila v Athénách a mezi její přátele patřil sochař Praxitelés, který podle ní vytvořil sochu Afrodíté Knidiá, malíř Apellés, který podle ní vytvořil obraz Afrodíté anadyomené, politik Hypereidés atd.

V téže době žil Onésikritos z Astypalaie, žák Diogena ze Sinópy, námořník a spisovatel, který byl s Alexandrem v Indii.

Koncem čtvrtého století působili:

básník nové attické komédie Anaxippos z Athén, autor parodických veršů na Homéra Matrón z Pitany, malíř Melanthios, žák Pamfilův a velevážený spolupracovník Apellův, Menekratés z Efesu, didaktický básník, který psal na zemědělskou thematiku, a proslulý athénský lékař Dioklés z Karystu, který jako první z Evropanů psal o lidské anatomii - vedle Hippokrata a Praxágory to byl nejznámější hellénský lékař.

Ze čtvrtého století dále známe:

Falaika z Fókidy, autora epigramů, Eubúlida z Mílétu, megarika, žáka Eukleidova (?), Eubúla, básníka střední attické komédie, Neofróna ze Sikyónu, tragického básníka a filologa, historika a řečníka Zóila z Amfipole, zv. Homéromastix, tj. Bič na Homéra, makedonského protivníka Ísokratova (snad žil v letech 440 až 330?).

Ve stejném století působil v Paestu Assteás, hlavní představitel vázového malířství jižní Itálie. Z Amfipole pocházel a pak v Sikyónu působil malíř Pamfilos, žák a nástupce Eumolpův či Eupompův v Sikyónu, učitel mj. i Apellův. Pamfilos zavedl do malířství enkaustii; jeho nejslavnějším dílem byl obraz bitvy u Flíúntu (v roce 369?).