399-390

399.

Ol. 95, 2

 

Aristokratés

a. u. c. 355

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Vypukla druhá válka Hellénů proti Peršanům (srov. rok předešlý, trvala do roku 386; první válku viz 490 - 449, třetí 336 - 330). Začala nedůvěrou Krále po anabasi žoldnéřů vedených Sparťany, viz rok 401sq. a zde níže, a nyní nepřátelstvím Tissafernovým, nástupce Kýra mladšího, ke Sparťanům, kteří poslali do Iónie Thibróna s vojskem tisícovky propuštěných heilótů, čtyřmi tisíci Peloponnésanů a třemi sty athénskými jezdci v žoldu. Thibrón bez boje obsadil Pergamon či Pergamos, okolní kraj Teuthranii a Halisarnu v Tróadě, kde vládli Eurysthenés a Proklés, který se podílel na Kýrově anabasi. Oba byli potomky sparťanského krále Démaráta, který musel roku 491 opustit Spartu a jemuž tato města roku 480 věnoval Xerxés I.

K Thibrónovi se přidali vojáci, kteří předtím podnikli pochod deseti tisíce (tzv. anabasi, viz roky 401 až 400) a posléze pod Xenofóntem krátce bojovali v žoldu krále Seutha II. proti Thrákům u Salmydéssa. Na spartskou stranu se postavili dynastové Gorgión, který vládl v Gambriu a Palaigambryu, a jeho bratr Gongylos, vládce v Myrině a Grynaiu; oba exulovali z rodné Eretrie za kolaboraci s Peršany.

Thibrón shromáždil celou armádu v Efesu. Předtím se mu nepodařilo dobýt Lárísu u Kýmy zvanou Egyptskou náležející kdysi pod panství Mánie. Sparťané začátkem léta poslali do pole nového velitele Derkylidu, jemuž se říkalo Sísyfos. Thibrón byl odvolán a ve Spartě byl odsouzen do vyhnanství, protože během vojenských operací dovolil svým lidem plenit spojenecké území.

Derkylidás však uzavřel spojenectví s Tissafernem proti Farnabázovi, jeho dávnému protivníkovi, a vypravil se do Aiólidy, kterou celou obsadil. Zbavil moci jistého Meidiu ze Sképse, vraha Mánie, dardanské vládkyně této oblasti po zesnulém choti Zéniovi, v době dekelejské války, poddané Farnabázovi: Meidiás byl manželem dcery Mánie a tchyni zaškrtil, když jí bylo kolem čtyřicítky, zavraždil i jejího sedmnáctiletého syna.

Meidiás se zmocnil jen dvou z Mániiných měst, ale o ty ho připravil Derkylidás, který v Aiolidě obsadil v osmi dnech devět měst. Kromě toho, že přišel o moc, nebyl Meidiás nijak potrestán (není o tom zpráv).

Potom uzavřel Derkylidás s Farnabázem příměří a odešel do Bíthýnie, kde s vojskem přezimoval. V zimě bojoval s pomocí krále Odrysů Seutha II. s bíthýnskými Thráky.

Téhož roku vypukla nová válka Sparťanů s Élidskými pod záminkou, že Élejští odmítají udělit autonomii některým svým obcím (srov. rok 401 a o kořenech nepřátelství rok 420; tato válka trvala do roku 397). Na straně Lakedaimonských stáli všichni jejich spojenci včetně Athéňanů, kromě však Boiótů a Korinthských. Do Élidy se vypravil král Ágis II. Při vstupu do země ale vypuklo zemětřesení a tak se celé spojenecké vojsko rozešlo domů.

 

V Makedonii byl zavražděn proathénský a na vkus velké části domácí konservativní šlechty reformistický král Archeláos (vládl od roku 413), olympioníkos v závodu spřežení na 93. olympiádě. Podle jedné tradice následoval na trůnu Aerópos II., který zemřel na nemoc roku 395 a na trůn se dostal jeho syn Pausaniás (srov. rok 432?). Ten však byl po roce zavražděn Amyntou II. Míkrem/Malým. Podle jiné tradice následoval na panovnickém stolci po Archeláovi jeho nezletilý syn s Kleopatrou Orestés, kterého po krátké nominální vládě odstranil (jeho poručník?) Aerópos II. a vládl do roku 395. Po něm následoval na trůnu jeho syn Pausaniás, rovněž krátce (viz rok 395).

Zavražděn byl Archeláos, jeden z nejschopnějších panovníků Makedonů argívského rodu, na lovu, prý nechtěně, svým přítelem a milencem Kraterem/též Krataios n. Krateuás. Krateros dostal od krále slíbenou jednu ze dvou jeho dcer. Starší z nich ale Archeláos provdal za elimejského knížete/krále Sirrhu, otce Eurydíky, budoucí manželky Amynty III. a matky Filippa II., babičky Alexandra Velikého. Mladší, jejíž jméno rovněž neznáme, provdal za Sirrhova syna Amyntu. Uražený Krateros se proto spikl s jistým Hellénokratem z Lárissy, rovněž královým milencem, jemuž Archeláos slíbil, že ho dosadí zpět k vládě v jeho vlasti; což se rovněž nestalo a krále zavraždili.

Aerópos II. byl synem Arrhabaia Lynkéstského. Do doby jeho vlády spadají vpády Illyrů do Makedonie. Silně vzrostla moc Olynthu a celého chalkidického spolku. Král se proslavil pouze svým rukodělným truhlářským koníčkem: vyráběl stolečky a lampičky.

 

Dionýsios I. založil na Sicílii pod sopkou Aitnou na místě starého sikulského chrámu a osady, jejichž jména neznáme (novodobě označované jako Mendolito), město Adránon. Téhož roku kolonisovalo údajně deset tisíc Hellénů v srdci ostrova západně od Adrána jinou sikulskou osadu Agyrion. Nejslavnějším jejím rodákem byl historik Diodóros.

Hrozila válka s Rhégiem a Messánou, když se syrákúským exulantům žijícím v Rhégiu podařilo sněm přesvědčit k tažení proti Dionýsiovi. S šesti tisíci muži pěchoty, šesti sty jezdci a padesáti triérami vytáhli Rhégijští na jih. V Messáně přesvědčili stratégy, aby se připojili a armádu posílili o čtyři tisíce pěších, čtyři sta jezdců a třicet triér. Nicméně na hranicích messánského území se syrákúským se jim to vojákům v hlavě rozleželo, poněvadž neměli k výpravě schválení massánského sněmu a vůdce rebelie Láomedón prohlašoval, že jim Dionýsios vlastně nic neprovedl. Messánská armáda se vrátila domů a  po nich též rhégijská, neboť na invasi byla slabá. Dionýsios je čekal s vojskem na hranicích a když bylo po všem, přistoupil na nabídky smíru. 

S výhledem na osvobození Hellénů z púnského područí na západě ostrova, tedy na novou válku s Kartháginci, sužovanými tehdy doma v Africe stále "morem", začal Dionýsios hekticky budovat silnou syrákúskou armádu a námořní moc. Tehdy prý poprvé byly stavěny tetréry/čtyřřadky (jiná tradice vynález přisuzuje Púnům, srov. v indexu s. v. loďstvo) a pentéry, pro něž dřevo dal kácet na Aitně a v Itálii. Ke stávající flotile 110 triér stavěl dalších přes dvě stě nových a rozšiřoval proto přístavy a doky. Nadchl lidi pro zbrojní výrobu a sezval řemesníky z celého světa. Téhož roku byla v Syrákúsách vynalezena katapulta, řec. katapelton či katapeltés, vynálezcovo jméno neznáme, a v krátké době bylo vyrobeno 140 tisíc štítů a stejné množství mečů a helem, k tomu čtrnáct tisíc brnění. Lodní posádky tvořily z poloviny občané, z poloviny najímaní cizinci. Nezachovala se žádná zpráva o tom, jak Dionýsios nákladné stavitelské a vojenské programy financoval, nicméně jak ukazuje jeho neúspěšná presentace v Olympii roku 388, viz tam, Syrákúsy byly pokládány v hellénském světě za velmi bohatý, ne-li nejbohatší stát.  

Pokud se flotila o dvou stech "pětiveslicích" vypravila do světa, znamenalo to, že musela s sebou vést zásob pro šedesát tisíc veslařů a 24 tisíc vojáků! Jsou to čísla úctyhodná a je pochopitelné, že financovat takové expedice při platbě jedné drachmy námořníkovi denně, bylo pouze pro dávné velmoci. 

 

V Athénách se konal proces se Sókratem (roč. 469) pro jeho údajnou bezbožnost a špatný vliv na mládež. Ve skutečnosti to by asi jeden z protioligarchických procesů této doby (srov. ovšem jeho bezúhonnost za vlády junty, rok 404), později literárně předimensovaný Platónem, Sókratovým žákem (v době mistrovy smrti bylo Platónovi teprve 28 čili ještě nedosáhl „mužného“ věku, který se počítal od třiceti). Ostatně Kritiás, jeden z vůdců třicítky, byl bratrancem Platónovy matky Periktiopy a Kritiovým společníkem v despotickém klubu byl Charmidés, matčin bratr, jeden z deseti dohlížitelů na poměry v Peiraieu, viz rok 404. 

Sókratovými žalobci byli démokratický politik a stratégos roku 409 Anytos, který sám patřil dlouho do okruhu Sókratových přátel a byl milencem Alkibiadovým, nijak známý tragický básník Melétos a řečník a démagógos Lykón (hlavní žalobce Melétos byl prý později lítostivými Athéňany popraven, Anytos s Lykónem údajně exulováni, asi někdy po roce 395, srov. tam). Obžalovaný mudřec se podle zachované obhajoby nehájil, nýbrž soustavně dělal z žalobců a Athéňanů, jako ostatně celý život, pitomce; z právního hlediska byl spor nicotný a žaloba snadno vyvratitelná. Sókratés, mezi jehož žáky byli členové Třicítky a sám propagoval státní uspořádání krétských a spartských Dórů a upřednostňoval oligarchii před démokracií, byl údajně 6. thargéliónu, v den svých narozenin, asi koncem května n. začátkem června, odsouzen na smrt a popraven podáním jedu. • V roce 2001 si svět připomněl 2400. výročí Sókratovy smrti, jíž byl dáván význam posunutý již kdysi platóniky: myslitel prý zemřel pro své přesvědčení.

Sókratés, původním povoláním sochař-kameník, se nedostal k sepsání svého učení. Filosofovy výklady vydal posmrtně jeho žák, švec Simón z Athén. Přímými Sókratovými žáky byli mimo jiné další Athéňané Kritón, Glaukón, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés. Více o sókratovské fikci viz index, heslo školy filosofické.

Sókratovy žáci se názorově rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se později nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později rozčlenila na eretrijskou, školu kynickou, kýrénskou a megarskou.

Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, pokračovatelem Pleistanos z Élidy. Od jeho žáka Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?) se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem byl Asklépiadés z Fleiúntu. Kynickou školu založil Sókratův žák Antisthenés z Athén. Jeho žákem byl Diogenés ze Sinópy, kterého poslouchali Hégésiás ze Sinópy, Filiskos z Aigíny, Onésikritos z Astypalaie, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Monimos ze Syrákús a Kratés z Théb. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie a jeho nástupcem ve škole byl její bratr Métroklés z Maróneie. Jeho žáky byli Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén Menippos z Gadar. Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeoklés z Efesu.

Zakladatelem kýrénské školy byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. Vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zv. Theos, tj. Bůh, resp. naopak Atheos/Bezbožník. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zv. Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající (srov. r. 330 a 270).

Megarskou školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Jeho žáky byli mj. Eubúlidés z Mílétu, Ichthiás, Kleinomachos z Thúrií a Stilpón z Megar. Eubúlidovými žáky byli mj. Alexínos z Élidy zv. Elenxínos (tj. Usvědčovatel), Eufantos z Olynthu (učitel Antigona Monofthalma) a Apollónios zv. Kronos, jeho žákem byl Diodóros z Iasu, zv. také Kronos. O filosofických školách viz v indexu s. v. školy.

Po roce 399 zemřel v Élidě řečník a sofista a diplomat Hippiás (narozený mezi lety 480 až 470).

 

V Egyptě začátek XXIX. dynastie Manethónovy: byl zavražděn král Amyrtaios II. (viz rok 404). Okolnosti puče zjevně armádních velitelů známy nejsou, lze však usuzovat, že Amyrtaios nebyl zadobře s klérem, což se za Neferita a jeho nástupců změnilo. Amyrtaios byl jediným panovníkem XXVIII. dynastie, třetí sajské ze západu Delty. Královský titul uzmul jistý Nefaarud I. (řec. Neferités či Nefereos, eg. též Nafiwert) z Mendéty/eg. Džedet ve východní Deltě. Vládl do roku 393 a byl spojencem Sparťanů. Poslal jim pro válku s Peršany obilí a materiál pro vystrojení stovky triér; o domácích poměrech za něho nevíme nic.

 

Před obléhanými Véjemi měli Římané válečné úspěchy. Pro vyhnání morové nákazy z Města po poradě se Sibyllinými knihami poprvé uspořádáno lectisternium, hostina bohů pod širým nebem.

 

************************************************************

398.

Ol. 95, 3

 

Euthyklés

a. u. c. 356

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se Ágis II. vypravil podruhé proti Élidským, v Olympii obětoval a okolí Élidy, kterou opustila všechna města, dokonale vyplenil; město bylo v této době ještě bez hradeb, takže ho nedobýval. V téže době se v Kylléně pokusili oligarchové vedeni bohatcem Xeniem o státní převrat. Po bitvě uvnitř města však zůstali démokraté u moci a pučisté museli uprchnout k lakedaimonskému vojsku, které do občanské války nezasáhlo. Vůdcem vítězných démokratů v Kylléně byl a zůstal Thrasydaios. Ágis II. v létě rozpustil vojsko a vrátil se do Sparty. V Epitaliu zanechal podvelitele Lýsippa, který plenil Élidu i v zimě.

 

Na jaře Derkylidás ve druhém roce druhé helléno-perské války opustil zimoviště v Bíthýnii a přešel s vojskem do Lampsaku, kde obnovil příměří s Farnabázem. Odtud se přeplavil přes Helléspontos do Thrákie, kde byl přátelsky přijat králem Seuthem II. Pokračoval na Thrácký Chersonésos, kam byl nasměrován rozkazem ze Sparty, protože Chersonéští žádali o pomoc proti místním Thrákům.

Spojení Hellénové z jedenácti obcí se Sparťany postavili proti Thrákům přes celý poloostrov ochrannou zeď o délce téměř sedmi kilometrů, která byla po třech čtyřech měsících dokončena ještě před žněmi (první zeď napříč šíjí postavili Athéňané, šlo zřejmě o rekonstrukci, viz rok 560).

Pak se Derkylidás vrátil do Asie, kde oblehl Atarneus, kam se uchýlili démokratičtí exulanti z Chiu (srov. roky 413 až 412). S jádrem vojska odešel na zimu do Efesu. Atarneu bylo dobyto po osmiměsíčním obléhání na jaře roku 397 a Derkylidás za jeho dynastu dosadil Drakonta z Pellény.

 

Na Sicílii Dionýsios I. usiloval o uchování přátelství s Rhégiem a Messánou, aby je držel od pokušení spojit se v případě války s Kartháginci, srov. rok předešlý. V kartháginské epikrateji v západní části ostrova sice "mor" jako u Púnů v Africe neřádil, ale země byla bez významnější vojenské ochrany. Do svých starých sídel se proto z dionýsiovského východu ostrova na západ vracelo hodně uprchlíků. V přípravě na válku s Púny daroval Dionýsios Messánským velký kus území (které asi odřízl z nedávno likvidované Katany) a jeho diplomaté přemlouvali Rhégijské, aby mu dali za ženu dceru některého ze svých magnátů a pak že jim dobude také kus území v jejich okolí. 

Rhégijské sněmování nabídku odmítlo. Vyslancům dokonce sdělili, že jediné děvče, které by za něho provdali, by byla dcera katova. Uspěl však na druhé straně špičky italské boty, v lokrech Epizefýrských, kde se ucházel o konkrétní dámu. Poslal tam první postavenou a zlatem zdobenou pentéru: Dionýsios I. si z Loker odvezl do Syrákús Dóridu, dceru veleváženého Xeneta z Epizefýrských Loker a ve stejný den se oženil s Aristomachou, dcerou Hipparína ze Syrákús. S kterou první strávil svatební noc, nikdo neví. Bratrem Aristomašiným byl Dión, pozdější syrákúský tyrannobijec. Výstředních případů polygamie hellénský svět neznal mnoho, srov. "harém" Makedonce Filippa II., otce Alexandra Velikého (viz rok 337) a praktiky řady diadochů, ale nikdo nedržel polygamní zvyky tak pevně, jako Dionýsios starší.

Kartháginci založili Lilybaion.

 

Obležení Véjí se vleklo, viz rok 405. Římané vyplenili město Falerii, území véjských spojenců Falisků, a Capeny. Dozvěděli se o etruské věštbě vázající osud města k vodě v Albánském jezeru. Věštce lstí unesli a ten jim potvrdil, že dokud bude jezero plné vody, Véje zůstanou nedobyty. Římané proto pro ověření jeho slov poslali do Delf s žádostí o ověření pravosti věštby (nebo již roku předešlého).

 

***************************************************************

397.

0l. 95, 4

 

Súniadés

a. u. c. 357

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Po celou zimu a jaro plenil Sparťan Lýsippos Élidu (viz předešlý rok). V létě poslal Thrasydaios z Élidy vyjednavače do Sparty a byl uzavřen mír mezi Lakedaimonskými a Élejskými, jímž skončila válka vedená od roku 399: Élejští zbořili hradby měst Feia či Feiai a Kylléné a udělili samostatnost trifýlským obcím Frixé, Epitalion, Letrínoi, Amfidolai, Margana a Épeion, kromě toho obcím Akróreion a Lasión, které ale vlastně patřily do svazku obcí arkadských. Obec Skillús připadla přímo Lakedaimóňanům. Élejští, jejichž moc byla tímto zlomena, zůstali správci Diova svatého okrsku v Olympii. O revisi tohoto míru viz rok 365.

Po uzavření míru s Élidou se vydal král Ágis II. obětovat do Delf. Na zpáteční cestě onemocněl a doma zemřel. Vládl od roku 427. Jeho syn Leótychidás byl na popud Lýsandrův odsunut z nástupnictví, a to pro údajnou nevěru Ágidovy manželky Tímaie, čímž by Leótychidás (narozen roku 413, viz tam) byl synem Alkibiadovým. Králem byl zvolen nejstarší Eurypontovec a bratr Ágida II., syn Archidáma II. Agésiláos II. (vládl do roku 360). • Události bývají kladeny i do roku 400/399.

Krátce na to, nebo až roku 396, se pokusil jistý Lakón bez občanských práv, tzv. hypomeión, jménem Kinadón zvrátit stávající poměry ve Spartě. Nevíme, zda chtěl měnit poměry sociální či ethnické, revolucionář to však byl. Na nebezpečí byl Agésiláos upozorněn při oběti, která nebyla přijata a udání přišlo už pět dnů na to. Kinadón chtěl vyvraždit všechny Lakedaimonské, jich bylo tehdy na čtyři tisíce. Jatý Kinadón vyzradil své druhy a všichni včetně jistého věštce Tísamena byl všem na očích zbičováni a popraveni.

Ve spartském státu bylo pro lidi bez občanských práv nebo pro takové, kteří měli práva jen omezená, několik označení. Jejich právní náplň však zůstává mnohdy nejasná.

Neprivilegované skupiny Lakedaimonů:

• heilótes/heilóti (viz původ slova u roku 775),

neodámódeis ("noví z lidu", bývalí heilóti, zmínky o nich v pramenech v letech 424 - 370, kdy již zřejmě nebyli "noví"),

hypomeiones (bývalí Sparťané, tj. „o něco menší“, bez občanských práv, ale ve zbroji),

• perioikoi/perioikové (heilóti propuštění na svobodu, zřejmě pro naplňování vojska),

mothakes či mothones a

dámódes.

V druhé helléno-perské válce vyslala iónská města do Sparty nová poselství s žádostmi o pomoc proti perským satrapům. Satrapové Farnabázos a Tissafernés se po letech vzájemné nevraživosti dohodli na smíru. Není zpráv o tom, že by do jejich d. f. válečného sporu zasahoval dvůr.

Derkylidás se vypravil do Kárie, kterou plenil a podél pobřeží plula spartská flotila pod nauarchem Farakem. Na rovině u řeky Maiandru se obě vojska setkala, ale spojení Peršané přes početní převahu bitvu odmítli. Zato obě strany dohodla příměří: mír může nastat, pokud budou hellénská města svobodná, Peršané požadovali odchod Sparťanů z iónských měst a vojska z celé Anatolie. Přes zimu čekáno na ratifikaci.

 

Na Sicílii dal Dionýsios I. sněmem odsouhlasit a vyhlásit válku Karthágincům propagovanou jako osvobození Hellénů z područí Púnů, pokud ovšem nechtějí dát Hellénům svobodu hned: třetí válka o hégemonii nad ostrovem, kterou spolu svedli Hellénové s Kartháginci (trvala do roku 392)Syrákúsané rabovali púnské majetky ve městě a zboží v přístavu, následovali je Helléni v púnské části ostrova, kde ovšem Karthágince též týrali. Státní rada kartháginská přes tíži "morové" rány (o jakou epidémii šlo, nevíme, srov. ale totéž v Latiu) válku přijala a dala sbírat žoldnéře.

Dionýsiova armáda o osmdesáti tisících pěších a třech tisících jízdních vojáků doprovázená dvěma sty válečných lodí a pěti sty nákladních s obléhací technikou a zásobami se spojenci plenila západní část Sicílie, zmocnil se Menaina, Morgantiny, Kefaloidia, Soluntu, Henny a oblehl Panormos a sikánsko-kampánskou Entellu. Uzavřel spojenectví s vládcem sikelského Agyria Agyrem a s Dámónem, vládcem v Kentoripě, a s městy Assóros, Herbéssos a Herbité. Pevnost Eryx přešla k Hellénům, ostrovní pevnost Motyé oblehl nauarchos Leptinés, Dionýsiův bratr, s flotilou. Při silném odporu s obtížemi byla Motyé dobyta, když prvním na hradbách byl z útočníků velitel elitní jednotky Archýtos z Thúrií, za což obdržel od Dionýsia sto min stříbra/asi čtyřicet kilogramů raženého kovu. Masakr z Púnů přežil málokdo a Dionýsios dal ukřižovat Daimena a další Hellény bojující na straně Kartháginců. Velitelem posádky jmenoval Bitóna ze Syrákús, Leptina nechal se 120 loďmi chránit okolní vody a řídit obléhání Aigesty a Entelly a sám se na konci léta vrátil do Syrákús  (již následujícího roku byla Motyé opět ztracena). Hellénům se v poli příliš nedařilo, třebaže měli převahu a tolik na válku vynaložili příprav.

Himilkón s několika loděmi plul z Karthága přímo na Syrákúsy a zničil nočním útokem triéry, na které v přístavu narazil. Při druhém útoku na Syrákúsy již disponoval stovkou triér, ale změnil směr útoku a v noci se překvapivě objevil u Motye, kde spálil řadu hellénských lodí kotvících nebo vytažených na souš. Púnskou flotilu zahnala silná lukostřelba, palba z katapult a praků, v níž měli Helléni velkou převahu. Moderní dobývací stroje pak prorazily hradby Motyé, viz zde výše. Himilkón se vrátil s flotilou do Karthága, viz rok následující. 

 

Pokračovalo římské obléhání Véjí. Volskové oblehli římský Anxur, Aequové Labici. Římané porazili etruské Tarquinii a pokračovala válka s Falisky a Capenou: Faliskové v bitvě porazili Římany. Věštbu véjského Etruska, že jeho vlast padne, bude-li vypuštěno Albánské jezero/lacus Albanus, potvrdil výrok delfské Pýthie, viz rok předešlý. Římané začali kopat tunel, jímž by jezerní vodu svedli do roviny; následujícího roku dílo dokonali. 

Ostatní Etruskové odmítli pomoci Véjanům, tentokrát pro vpád Keltů ze severu: začátek keltské invase do Itálie. Nejsilnějšími kmenovými svazy či národy byli Insubrové, Senonové, Lingonové, kteří se též z velké části v Popádí a v zemi mezi Pádem a Alpami usadili. Keltská moc v různých částech severní a střední Itálie trvala až do roku 222.

 

************************************************************

396.

Ol. 96, 1

Eupolemos z Élidy

 

Formión

a. u. c. 358

L. Valerius (Potitus) interrex, Q. Servilius Fidenas interrex a M. Furius Camillus interrex

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. I.

************************************************************

Na olympijských hrách byly k soutěžím přidány další disciplíny: salpinktés, sc. agón, tj. troubení na polní trubku, jehož prvním olympioníkem se stal Tímaios z Élidy, a kéryx, tj. soutěž heroldů, v níž jako první uspěl Krátés z Élidy.

Lýsandros, inspirován tažením deseti tisíc, naplánoval tažení proti Králi. Využil zprávy jistého obchodníka Héródy ze Syrákús, který ve Foiníkii viděl loďstvo tří set lodí chystající se pod Tissafernem na výpravu na západ. Agésiláos II. jako velitel vyslaný se třiceti Sparťany a dvěma tisíci osvobozenými heilóty a třiceti Sparťany odešel ze Sparty do Aulidy, kde se shromáždilo spojenecké vojsko Hellénů o šesti tisících mužích (shromážďování v Aulidě bylo symbolické: bylo to Agamemnónovo shromaždiště před výpravou proti Íliu, nyní ale se konalo proti vůli Boiótů, kteří nedovolili obětovat). Z Aulidy se Agésiláos přeplavil do Geraistu a pak do Efesu.

Zde se pohádal o velitelské kompetence s Lýsandrem, jemuž během diplomatických jednání s Tissafernem dával Peršan najevo vyšší úctu než králi Agésiláovi. Lýsandros ustoupil a jako podřízený velitel se vypravil k Helléspontu. Zde k němu přeběhl s celou rodinou a dvěma sty jezdci Peršan Spithridátés (viz o něm roku 423), který měl jakési nepřekonatelné spory se satrapou Farnabázem; o něm jako spartském spojenci viz dále roku 395. Druhá válka s Persií, resp. se satrapy Tissafernem a Farnabázem, se opět rozhořela (viz rok 399). Spojenci Lakedaimonských v druhé fázi války byli všichni Peloponnésané mimo států Argos a Korinthos, jehož oddíly se nesměly bojů účastnit, protože právě vyhořel chrám Dia Olympského ve městě. Athény a Théby spoluúčast na protiperském tažení odmítly.

Agésiláos II. se vypravil s vojskem bez jízdy do Kárie a Frygie, kde svedl nerozhodné boje. Pak se vrátil do Efesu k přezimování. V zimě se do Sparty vrátil z Helléspontu Lýsandros a začal spřádat převratové plány: chtěl zpřístupnit královský titul, vyhrazený tradičně dvěma rodům, všem plnoprávným Sparťanům. Lýsandrovy cíle však vyšly najevo až po jeho smrti následujícího roku, kdy je odhalil Agésiláos. • Lýsandrovo spiknutí lze datovat též do roku 403 či 400.

 

Podle jedné tradice byl v Makedonii odstraněn chlapec Orestés z vladařského trůnu (na kterém byl od roku 399) a jeho nástupcem se stal Aerópos II., syn Arrhabaia z Lynkéstidy. Aerópos by podle této tradice vládl do roku 393 (viz ale tam).

 

Na Sicílii se z jara pustil Dionýsios opět na kartháginské území. Halikyajští uzavřeli spojenectví, obléhání Aigesty se vleklo a obležení uspěli při jednom z výpadů. Pak padla na Hellény hrůza: Himilkón se plavil k ostrovu se sto tisíci muži, aby posílil třicet tisíc Púnů již na Sicílii (vyšší údaj praví, že měl tři sta tisíc pěších vojáků, čtyři tisíce jízdních, čtyři sta bojových spřežení, čtyři sta válečných lodí a šest set proviantních). Leptinés zachytil pouze část konvoje a potopil padesát lodí s pěti tisíci vojáky na palubě a dvěma sty spřeženími. Kartháginci se vylodili v Panormu, zradou se zmocnili Eryku a po obléhání se zmocnil Motye. Dionýsios obléhající tehdy Aigestu vyzval k vyklizení západní části ostrova, Síkanové s ním neodešli do Syrákús a Halikyje se vrátili do spojenectví s Karthágem: hellénské síly na Púny nestačily.

Himilkón z Panormu vytáhl na Messánu, loďstvo obsadilo Liparu, kde si vynutil na Hellénech třicet talentů výpalného. Messány, z níž prchly ženy s dětmi, se snadno zmocnil, strhl její hradby a město dal srovnat se zemí, aby nebylo znát, že místo bylo někdy vůbec osídleno (srov. osudovou inspiraci roku 146 pro Římany). Dionýsios dal svobodu otrokům, jimiž obsadil posádky šedesáti triér, ze Sparty obdržel oddíl tisíce žoldnéřů, opevnil hrad Leontín, kam uložil zásoby potravin a přemluvil Kampány žijící v darované Kataně, aby přesídlili do Aitny. Armáda Dionýsiova oproti loňsku

zeštíhlela: síla pěchoty činila třicet tisíc mužů, tři tisíce jízdy a k tomu 180 válečných lodí, z nichž jen menšinu tvořily triéry. 

Z vyvrácené Messány se Himilkón vydal s armádou po souši k jihu, jeho nauarchos Magón plul ke Kataně. Poněvadž právě soptila Aitna, museli Púnové horu obcházet, neboť pobřežní cesta byla zavalena lávou. V námořní bitvě před Katanou byli Syrákúsané pod Leptinem Kartháginci v přesile snadno poraženi: Helléni ztratili sto lodí a na nich dvacet tisíc mužů, to vše na dohled Dionýsiovy pozemní armády. Na souši odmítl Dionýsios riskovat pozemní bitvu a opuštěn spojenci stáhl se za zdi Syrákús. Svého zetě Polyxena a další poslal do Itálie, Korinthu a Sparty žádat o pomoc a najímat žoldnéře. Polyxenos po čase dorazil s třiceti triérami, jimž velel Farakýdás ze Sparty (snad totožný s Farakem?, viz rok předešlý). Věrní Syrákúsám zůstali Kampáni v Aitně, třebaže jim Himilkón dával za příklad jejich soukmenovce v Entelle, kteří Hellénům úspěšně vzdorovali (ještě o století později obyvatelé udrželi oskický charakter, ale stát měl hellénské uspořádání a jeho úřední řečí byla dórská řečtina).

Himilkón s obrovským loďstvem a nesmírnou pozemní armádou oblehl Syrákúsy. Vyraboval Achradínu, chrámy Démétry a Kory, srov. zde níže, a usadil se v Diově chrámu. Púnové zničili hrobky před městem, též Gelónovu a Dámáretinu. Podél pobřeží postavil tři pevnosti, aby chránily zásoby potravin, které svážely proviantní flotily ze Sardinie a Afriky. Jeden takový konvoj napadli v několika triérách Syrákúsané a když se boj o zásoby posilami přiostřil, potopili čtyřicet kartháginských lodí. Sebevědomí vítězové se doma domáhali sesazení Dionýsiova, který podle nich prohrál, co mohl. Na sněmu pak mu vyčetl mluvčí oposice Theodóros neúspěchy a utrpení lidu za jeho vlády, Sparťan Farakýdás ho naopak podržel slovy, že nebyl poslán někoho v Syrákúsách sesazovat, ale aby válčil s Púny. Při Dionýsiovi stála většina armády a nespokojence mezi civilisty posléze ukonejšil hostinami, dary a liberálnější vládou. 

Město se znamenitě bránilo a k tomu propukl v kartháginském vojsku mor: panovalo to léto nezvyklé horko, hlavní ležení Púnů bylo v místech, jako před osmnácti roky Athéňanů a na průjmové a horečnaté onemocnění vedoucí ke smrti do šesti dnů zahynulo tehdy údajně 150 tisíc púnských vojáků. Jedné noci sužované Karthágince zaskočil hellénský výpad. Leptinés s Farakýdou a 180 loďmi přepadli púnské lodi kotvící nebo vytažené na břeh a padesát jich zapálili. Od nich chytli zásobovací lodi a velká část flotily ve velkém chaosu zanikla.  Himilkón tajně (Syrákúsané by mu to nedovolili) s Dionýsiem dojednal, že za tři sta talentů bude moci odplout. Když peníze doručil na sjednané místo (bylo to bezmála osm tun kovu), čtyři dny na to směl opustit přístav se čtyřiceti triérami, zbytek armády zůstal bez velitele. Většina Púnů se vzdala, kdo prchnul, byl ve vnitrozemí ubit, Ibérové vyjednali s Dionýsiem žoldnéřskou smlouvu. • Himilkón dožil po návratu do Karthága v bídě a život si vzal hladovkou, srov. jeho slávu v letech 407-405.

Dionýsios I. po porážce Púnů zatkl a dal eskortova do Sparty vůdce nespokojenců mezi žoldnéři Aristotela. Neměl totiž na výplatu žoldu, tak navrhl deseti tisícům námezdným vojákům město a úrodnou půdu Leontín a najal si vojáky nové. Do Messány poslal jako kolonisty tisíc Lokřanů, čtyři tisíce Medméjských a šest set Messéňanů vyhnaných z Peloponnésu, Zakynthu a Naupáktu, kteří u něho bojovali (viz rok 405 nebo 401). Když se to nelíbilo Sparťanům, dal Messéňanům půdu opodál a založili město Tyndaris, která měla brzy pět tisíc občanů a budila v regionu respekt, viz rok 394. • Rozdávání dobyté půdy se stalo velkým lákadlem Dionýsiovy politiky při najímání žoldnéřů. Pro tisíce z nich se stal darovaný pozemek startem do nového života. 

 

Kolem roku 396 zemřel historik, po matce thrácké kníže a majitel zlatých dolů Athéňan Thúkýdidés, syn Olorův (narodil se kolem roku 460). Dle jiné tradice byl zavražděn na svém statku v thrácké Skapté Hylé a jeho ostatky převezeny do Athén.

V Chalkédonu na Bosporu se narodil Xenokratés, který se po smrti Speusippově roku 339 stal jeho nástupcem v Akadémii. Zemřel roku 314.

V Athénách vyhořelo Erechtheion (srov. rok 407). Později bylo restaurováno.

 

Po fiasku na Sicílii vypuklo v okolí Karthága povstání Afričanů, obsadili Tynés/Tunis a obklíčili Karthágo, ale bylo brzy potlačeno vojevůdcem Maharbalem (možná i díky lsti s vínem, srov. pod hostiny v indexu). Vůdce rebelie neznáme. Afričany jsou zřejmě myšleni tzv. Libyové, jimž se později říkalo Numidové, čili předkové dn. Berberů (o jejich prvních panovnících viz rok 220). Pak byl v kartháginském státu slavnostně zaveden kult Démétry a Koré, a to jako výkupné bohyním za vyloupení chrámu na syrákúském předměstí, viz zde výše. Uvítán byl jistě především hellénskými obchodníky ze Sicílie, pro něž byly bohyně "národním" kultem ostrova a kteří v této době měli v Karthágu již kolonii (v Římě byl kult Démétry-Cerery, Persefony, Libery a Dionýsa-Libera přijat již roku 496).

 

Římané pod velením diktátora M. Furia Camilla konečně dobyli etruské Véje, které s mezerami obléhali desátým rokem od roku 405; konec čtvrté války véjské, srov. rok 483, 437 a 426. Poslední útok byl veden z tunelu prokopaného pod hradbami. Přeživší byli prodáni do otroctví, stát zanikl, jeho půda byla rozdělena mezi římské osadníky; Augustus zde po staletích usadil veterány a obec měla statut municipia. Kultovní socha véjské Iunony byla přenesena do Říma, kde se konaly čtyřdenní děkovné slavnosti, zatím po všech římských válkách nejdelší. Camillus vjel do Města na voze taženém bílým čtyřspřežím, což mu konservativci vyčetli, neboť to pokládali za znak nadutosti, že prý to okoukal od Dionýsia Syrákúského. Srov. o bílých koních rok 46. 

Pád Véjí byl rozhodným zvratem v dlouhých římsko-etruských válkách a Římané začali snáze pronikat na sever do centra Etrúrie (viz rok 310). Jestliže podle moderních odhadů se římský stát na zašátku reouvliky rozkládal na c. 882 kilometrech čtverčních, nyní to bylo kilometrů 1582 (Beloch). Tribunové lidu prý tehdy navrhovali rozdělit římské občany na dvě poloviny a losovat o to, která z obou částí opustí Řím a usadí se v dobytém městě a na půdě zlikvidovaného státu.

Téhož dne, kdy padly Véje, dobyli Keltové etruské město Melpum v Transpadáně. Tím byli Etruskové definitivně vyhnáni zpoza Apennin (srov. rok 775)Římané rovněž uzavřeli mír či příměří s Volsky a Aequy. Válka s Volsky trvala nepřetržitě od roku 423 a první příměří bylo uzavřeno až roku 403. Válka s Aequy byla obnovena roku 394.

 

************************************************************

395.

Ol. 96, 2

 

Diofanés nebo Diofantos

a. u. c. 359

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se vypravil král Agésiláos II. proti Sardám. V bitvě na Paktólu byli Peršané poraženi, ale města, kde se držel Tissafernés, Helléni nedobyli. Král Peršanů Artaxerxés II. poslal Tithrausta, aby potrestal údajnou Tissafernovu zradu, že ho zatáhl do války s Lakedaimoňany. Tithraustés zbavil Tissaferna úřadu a hlavy a sám zaujal jeho posici. Hned poslal peníze a nabídky míru Agésiláovi, odejde-li válčit proti Farnabázovi. • Tissafernés byl dominantní postavou perské strany posledních let peloponnéské války, satrapou Lýdie a Iónie byl od roku někdy po 420, viz rok 414, vedl válku s Kýrem, Artaxerxovým bratrem, viz rok 407, až do jeho konce.

Sparťan odešel s vojskem do Frygie, za což dostal od Tithrausta na výživu armády třicet talentů zlata ve stříbře (do té doby rekordní finanční částka, vynaložená na státní „korupci“). Z války proti Peršanům však Agésiláos odstoupit nehodlal. V létě učinili Sparťané Agésiláa i vrchním velitelem nad loďstvem, do té doby rozhodnutí nebývalé, neboť cítili, že autorita perského krále v Anatolii není velká. Za nauarcha Agésiláos určil Peisandra, bratra své ženy.

Satrapa Tithraustés poslal do Hellady Rhoďana Tímokrata s penězi za padesát talentů ve stříbře proti Lakedaimonským. V Thébách přijali úplatek Androkleidás, Isméniás (viz o obou roku 383) a Galaxidóros, v Korinthu Tímoláos a Polyanthos a v Argu Kylón, aby doma štvali proti spojenectví s Lakedaimonem. V Athénách se Tímokratovi nepodařilo získat nikoho, třebaže nálada mezi Athéňany byla pro válku se Spartou. Z Athén se někdy před jarem podařilo proniknout s jednou ze dvanácti povolených triér Démainetovi ke Konónovi, ačkoli se mu spartský harmosta Aigíny Milón informovaný vůdčími athénskými politiky Thrasybúlem, Aisimem a Anytem snažil v tom zabránit (a sám při tom přišel o loď). 

 

Válku opúntských Lokrů, boiótských spojenců, s jejich věčnými nepřáteli Fóky, která zřejmě probíhala víceméně permanentně od roku 421 (srov. tam), si Lakedaimonští vzali za záminku pro válku proti Thébám, které se na popud Peršany zpracovaných mužů, viz výše, postavily na stranu Lokrů a Thébané vpadli do Fókidy: Tímokratův finanční perský jed se v Helladě náramně ujal.

Vyslanci Fóků přišli do Sparty a ihned byl vyslán oddíl, jemuž velel Lýsandros, aby vpadl do Boiótie. Hlavní voj Peloponnésanů (bez Korinthských) pak vedl král Pausaniás, který následoval za Lýsandrem. Na stranu Thébanů proti Sparťanům se postavili Athéňané, k čemuž je nejvíce přemlouval Thrasybúlos: obrat ve vztazích obou států, které až do této doby stály proti sobě vždy nepřátelsky; od nyní až do konce nezávislosti obou státních útvarů tomu bude naopak!

Vypukla první válka boiótská. V bitvě přímo pod hradbami Haliartu v Boiótii padl na řadě míst hellénského světa uctívaný hérós Lýsandros, ale Thébané, kteří pronásledovali prchající protivníky, byli hoplíty zatlačeni zpět do města a na dvě stě jich padlo. Druhého dne po bitvě dorazili oddíly Athéňanů pod Thrasybúlem a postavili se po bok Thébanů, a zároveň hlavní síly Sparťanů, jimž velel a které také záměrně zdržel král Pausaniás. Do bojů nezasáhl a uzavřel s Thébany a Boióťany mír a zemi vyklidil.

Pausaniás byl za svůj podraz odsouzen k trestu smrti (jako další příklad jeho řevnivosti k Lýsandrovi srov. např. událost z roku 403, kdy dal propustit v Peiraieu athénské démokraty, což bylo nyní zahrnuto do zdůvodnění rozsudku). Vyhnul se mu tím, že se do Sparty nevrátil a zůstal v exilu v Tegeji, kde roku 393 zemřel přirozenou smrtí. Vládl od roku 408. Novým králem byl zvolen jeho nedospělý syn Agésipolis I. (vládl do roku 380). Poručníkem byl určen Aristodémos, rovněž z rodu Ágidovců.

 

Agésiláos se mezitím spojil ve Frygii s přeběhlým perským šlechticem Spithridátem (srov. rok předešlý), který pak Sparťana s vojskem přivedl do Paflagonie. Zde bylo uzavřeno spojenectví s místním dynastou či „králem“ Otyem, který se již předtím vzbouřil proti Králi. Otys se oženil se Spithridátovou dcerou. Hérippidás, jeden ze třiceti Sparťanů provázejících Agésiláa, ve spojení s Paflagony a Spithridátem, porazili ve Frygii jeden z Farnabázových oddílů a zmocnili se značné kořisti. Hérippidás, viz jeho osud roku 379, ji však spojencům sebral, aby ji mohl sám prodat. Na to Paflagonci, Spithridátés a jeho syn Megabatés přeběhli k Ariaiovi do Sard, který se právě znovu vzbouřil proti Králi.  

Ariaios býval pravá ruka Kýra Mladšího, ale po bitvě u Kúnax zradil Hellény, ačkoli mu nabízeli perský trůn, viz rok 401. Král Artaxerxés II. ho pak poslal na západ snad jako fryžského satrapu. Aktivně se nyní podílel na likvidaci satrapy Tissaferna, rovněž muže podlého, kterého zrádně vylákal k sobě do Koloss, tehdejší fryžské métropole, zajal v lázni a předal Tithraustovi, viz zde výše. Nový satrapa Tithraustés odcestoval ke dvoru a Ariaios ho v Sardech zastupoval - a spustil rebelii. Jak dopadla Ariaiova druhá revolta, nevíme. 

Agesiláos II., který byl tehdy zamilovaný do Megabata, viz zde výše, se na podzim vrátil do Frygie, kde se zřejmě už na začátku roku 394 osobně sešel s Farbanázem. Uzavřeli osobní přátelství a dohodu o příměří a pokud by nebyl Farnabázos potvrzen Králem jako satrapa, pak i o spojenectví proti Králi. V téže době byl Athéňan Konón, který velel části perského loďstva, blokován Farakem v Kaunu. Konón vstoupil do kypersko-perských služeb po tragickém roku 405 (viz tam).

 

V Makedonii po nemoci zemřel král Aerópos II. (vládl od roku 399, srov. k tomu rok 396). Nástupcem se stal jeho syn Pausaniás, který vládl do roku 394, maximálně do roku 393.

 

Římané pokračují ve válce proti Faliskům, srov. roky 398-397. Do Vitellie, města Aequů, poslali osadníky, srov. rok předešlý.

 

************************************************************

394.

Ol. 96, 3

 

Eubúlidés

a. u. c. 360

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Brzy na jaře se spartský král Agésiláos II. podle dohody s Farnabázem vypravil z Frygie do Théby v Tróadě, kde ho zastihl rozkaz eforů vrátit se do Hellady: nerad odešel od nedobojované války, zanechal v Asii oddíl pod Euxenem s asi čtyřmi tisíci muži a sám se s jádrem vojska přepravil přes Helléspontos a do Hellady se dostal Xerxovou cestou (viz rok 480).

Vypukla totiž válka Lakedaimonských s Thébany, Korinthskými, Athéňany a Argívskými, tzv. válka korinthská (trvala až do roku 386). Spojenci ustavili v Korinthu válečnou radu a rozeslali po Helladě mise přemlouvající k odpadnutí od Sparty. Předehrou korinthské války (viz předešlý rok) byla první válka boiótská. Korinthská válka byla sice vzhledem k válčícím paktům v podstatě panhellénskou, ale ničen byl především severovýchod Peloponnésu. Do Thessalie poslali spojenci oddíly na pomoc Médeiovi, dynastovi v Lárisse, který vyhnal spartskou posádku z Farsálu. Osvobodili Hérákleiu Tráchínskou, kterou vrátili původním obyvatelům, viz rok 409, a Peloponnésany odtamtud vyhnali, Sparťany však zabili. 

Nejpozději v červnu porazili Sparťané pod Aristodémem, poručníkem nezletilého krále Agésipolida, u Nemeje drtivě spojence. Válečná nálada v Athénách a Korinthu vyvanula; z vůdčích postav proathénské korinthské politiky neznáme nikoho. V té době byl Agésiláos s vojskem teprve u Amfipole, kde se dozvěděl o nemejském vítězství, a mířil do Thessalie. Sparťané zde bojovali proti Thessalům a v bojích byl mimo jiné zabit jeden z tetrarchů Polycharmos z Farsálu. • V této bitvě zvítězil Agésiláos pomocí jízdy, což je v hellénských, ale hlavně thessalských dějinách ojedinělé!

Když se Agésiláos dostal s vojskem na hranice s Boiótií, obdržel dne 14. srpna, v den částečného zatmění slunce, zprávu o prohrané námořní bitvě u Knidu, kde Peršané se 170 triérami porazili Sparťany s jejich spojenci s 85 loďmi. Foinícké části perské flotily velel satrapa Farnabázos (srov. jeho obavy předešlého roku), menší hellénské části Athéňan Konón, nyní v roli perského admirála, ale s podporou z domova; spartský nauarchos Peisandros padl, padesát spartských lodí bylo jato.

Krátce nato v srpnu byla vybojována bitva u Koróneie, kde Agésiláos posílen oddíly z Fókidy a z domova korinthské spojence porazil, sám byl v bitvě zraněn. Obrátil se v pochodu domů a šel na pomoc Lakedaimonským spojencům do Delf. Napříč Fókidou prošel do Lokridy a vojsko stále plenilo; zde byl v nočním boji kamenem z praku zabit Agésiláův polemarchos Gýlis. Když nastala zima, rozpustil Agésiláos v Lokridě vojsko a sám se svým zraněním odplul domů. Blesková válka perských spojenců v Helladě proti Spartě se nekonala... 

Zřejmě v ohlasu na Knidos byl ve Spartě odsouzen a popraven trojnásobný olympioníkos v pankratiu, osminásobný vítěz isthmií a sedminásobný nemejí Dórieus z Rhodu, syn Diagorův, protože údajně podporoval odpadnutí Rhodu k Athénám (démokratický puč na Rhodu již roku 395?). Sám ovšem před ostrovními démokraty utekl s rodinou kamsi na Peloponnésos, kde ho Lakedaimonští dopadli (srov. athénské genersoní zacházení s ním roku 407). Rhoďany přemluvil Konón před spartskou porážkou, když s perským loďstvem kotvil u Kaunu.

 

Po srpnové bitvě u Knidu vyháněli Konón a Farnabázos sparťanské posádky z ostrovů a měst a prohlašovali jednotlivé obce za „svobodné“, rozumí se: od Sparťanů. • Totéž v roce 405 prováděli se stejným odůvodněním Sparťané. Skončila desetiletá lakedaimonská hégemonie v egejské oblasti a v Iónii, která trvala od roku 405.

O činnosti Sparťana Euxena, viz zde výše, informováni nejsme. Na Samu, který před deseti roky tak zbožně vítal osvobození od Athéňanů, postavili Konónovi sochu (čili asi přišli o spartskou posádku, viz rok 404 a opět změnu 391), stejně tak v Efesu. Na zimu se Konón s Farnabázem vypravili do Efesu, který byl po celou peloponnéskou válku a později hlavním sparťanským garnisonem a námořní základnou v Egeidě. Předtím ale dostal Konón čtyřicet lodí a Farnabázos se vypravil po souši do Helléspontu proti svému nepříteli Derkylidovi. Za ním se stahovali všichni Sparťané a vyhnanci vypuzení Peršany a Athéňany. Derkylidás byl v době knidské bitvy v Abýdu. Farnabázos pak bezúspěšně město oblehl a po velkou část zimy v Helléspontu operovalo Konónovo loďstvo. Konóna financoval Tithraustés 220 talenty z majetku po popraveném Tissafernovi. Perská flotila se poprvé od dob Xerxových opět objevila v Egeidě (srov. rok 449). Tím byla porušena i druhá část úmluv Kalliova míru (srov. rok 414, 412 a 407).

V Athénách byl proskribován Xenofón za to, že se zúčastnil prohrané bitvy u Koróneie na sparťanské straně (viz výše). Sparťané mu věnovali náhradou statek ve Skillúntu (srov. mírové podmínky s Élidou roku 397, ale i roku 365).

 

V Makedonii zavraždil Amyntás Pausaniu (vládl od roku 395) a sám se prohlásil králem Makedonů. Vládl jen krátce do roku 393: Amyntás II. zvaný Míkros, tj. Malý, byl zřejmě synem Meneláovým, bratra Alexandra I. nebo Filippovým, syna Alexandra I., s Eurydiké. Tento Filippos byl bratrem krále Perdikky II. (srov. rok 433 a 429 a Amyntu II. snad již z historické scény známe z roku 429, viz tam)V Makedonii propukla doba chaosu (viz následující rok).

 

Na Sicílii vypukla válka Dionýsia I. s Rhégiem. Rhégijští měli obavy z mohutnící Messány a Tyndaridy, viz rok 396, a do Mýl v prostoru mezi oběma městy zavedli kolonii bývalých občanů Naxu a Katany. Stratégos rhégijský Helóris, zjevně přítel n. nevlastní otec Dionýsiův, který se z nám neznámých důvodů ocitl v exilu (viz rok 404), obléhal krátce Messánu, ale Dionýsiovi žoldnéři jeho výsadek pod messánskou akropolí přemohli a vzápětí obsadili Mýly, odkud umožnili lidem z Naxu volný odchod; rozptýlili se pak po celé Sicílii. Dionýsios chystal odplatu, ale tažení proti Rhégiu musel odložit, poněvadž mu dělali problémy Sikulové usazení v Tauromeniu (viz rok 388 a 387). V době kolem zimního slunovratu byl jeho hrad pod sněhem a noční útok Dionýsia skončil pro Syrákúsany strašně: šest mužů přišlo v boji o hradby o život a on sám unikl do bezpečí jen se štěstím.  

 

Římany obléhané etruské město Falerii se vzdalo do rukou vojevůdce M. Furia Camilla, když vojevůdce (jeden z vojenských tribunů) odmítl nabídky zrádného učitele, který mu přivedl svěřené děti předních Falisků a zrádce s dětmi vrátil do města.

Opět byli vysláni poslové do Delf s dary pro boha: Apollón obdržel desetinu z véjské kořisti v podobě zlatého měsidla (srov. rok 396). • Na cestě do Delf byli poslové na moři přechodně zajati piráty, kteří je dopravili na Liparu, popřípadě hellénskými Lipařany, vedenými stratégem Tímésitheem, kteří římskou loď považovali za pirátskou. Stratégos, jiní si myslí, že vůdce pirátů, Římany osobně doprovodil do Delf a zpět, za což byl senátem vysoce oceněn. Jeho potomkům roku 252 při obsazení ostrovů Římané nechali svobodu a zbavili je daní.

Vypukla nová válka Římanů s Aequy (srov. rok 396).

 

************************************************************

393.

Ol. 96, 4

 

Démostratos I.

a. u. c. 361

L. Valerius Potitus I. a P. (?) Cornelius Maluginensis

L. Lucretius Tricipitinus Flavus a Ser. Sulpicius Camerinus

************************************************************

Spojenci ve válce korinthské (viz předešlý rok) vedli od t. r. válku z Korinthu, Lakedaimonští a jejich spojenci ze Sikyónu. Athénským oddílům velel Ífikratés, spartské posádkce v Sikyónu Praxitás. Boje se soustředily na severovýchodní Peloponnésos. Athéňané po čase vyslali do Sparty poselství jednat o míru. Mezi mluvčími neúspěšných vyslanců byl známý autor soudních řečí/logograf a politik Andokidés, který byl za neúspěch znovu poslán do vyhnanství, kde krátce nato zemřel. Aristokrat Andokidés byl poprvé exulován roku 415, viz tam, pokusil se o návrat roku 411, ale teprve s amnéstií roku 403 se směl ve vlasti usadit, když předtím žil na Kypru, rovněž s problémy, u krále Euagory, před nímž také musel prchnout (viz o něm roku 411). Roku 400 se obhájil před soudem ze starých obvinění a ze znesvěcení eleusínských mystérií. 

V korinthské válce koaliční loďstvo Athénských a Korinthských vedl Agathínés a po něm Proainos z Korinthu, loďstvu Lakedaimonských velel nauarchos Podanemos, který brzy v bojích padl. Následovali nauarchové Pollis a Hérippidás (srov. rok 395 a o jeho konci rok 379), kteří byli ale zakrátko vystřídáni Proainem a Teleutiou.

 

V hellénsko-perské válce, nyní již lépe lakedaimonsko-perské válce, vyplul na jaře Farnabázos s Konónem z Efesu na Mélos, přes Fery na Kythéry, odkud před nimi odešlo obyvatelstvo samo od sebe do Lakónie. Na ostrově byla ponechána posádka, jíž velel Athéňan Níkofémos. Z Kythér vyplulo perské loďstvo k Isthmu, odkud se ale Farnabázos vrátil do Asie. Předtím rozdal mezi spojence peníze na válku, ale Sparťany z moří nevyhnali. Konón pokračoval do Athén, kde byl naposledy někdy před rokem 405. • Farnabázos u Isthmu je nejzápadnější bod, kam se kdy perské vojenské námořnictvo vůbec dostalo.

V Athénách dal Konón v létě za perské peníze a s pomocí pěti set řemeslníků z Théb obnovit dlouhé zdi/ta makra teiché spojící Peiraieus s Athénami (srov. podmínky míru roku 405 a dále 391). Uspořádal t. r. nebo již předešlého hekatombu, pravděpodobně poslední s obětováním jednoho sta volů v Athénách, a s obětí pohostil všechny Athéňany. Státy Chios, Mytiléné (nikoli však ostatní Lesbos), Keós, Knidos a Eteokarpathos se staly opět athénskými spojenci: katastrofa peloponnéské války přestala působit, roky 404-394 jakoby zmizely z paměti a Athéňané ani nemysleli na to, že vítězství u Knidu bylo perské, že Konón je perským nauarchem a že athénská obranyschopnost a sen o návratu arché/říšese buduje za perské peníze!

Téhož roku zemřel v Tegeji Pausaniás, syn Pleistoanaktův a vnuk Pausaniův, do roku 395 ágidovský král Sparťanů. • Jeho smrt bývá posouvána i do roku 385.

 

V Makedonii byl král Amyntás II. Míkros zahnán vpadnuvšími Illyry (vládl od minulého roku). Země propadla totální anarchii. Podle jedné tradice krátce, možná dva roky, užíval královského titulu, tzn. že sotva měl prostor k vládě, jistý Argaios II., snad identický s pretendentem trůnu z roku 359 (?).

Podle jiné tradice se stal po Míkrovi králem Amyntás III., syn Arrhidaia s Kleopatrou. Vyhnán vpádem Illyrů vedených dynastou Bardyliem z trůnu daroval hraniční kraje s Olynthem na východu Makedonie výměnou za vojenskou pomoc hégemona chalkidického spolku proti invasorům. Bardylis, uhlíř původem, který se vypracoval ve zdatného piráta a banditu, se stal illyrskou kapacitou v regionu se silnou posicí v Makedonii a Épeiru. 

Po dvouleté vládě Argaia se vrátil Amyntás s pomocí Thessalů (roku 391? nikoli však Olynthských), mírem s Illyry snad roku 390 (?) se zavázal platit tribut a vládl do roku 370. Za ženu si z vděku za vojenskou pomoc proti nim vzal dceru elimejského knížete Sirrhy (Sirrhás), Eurydiku I., matku Filippa II. Když se domáhal navrácení darovaného kraje, Olynthští ho odmítli; viz dále rok 383. • Existenci dvou Amyntů, krále Amynty II. a III., v této době nelze bezpodmínečně potvrdit. Je možné, že se jedná o totožné osoby (srov. předcházející rok a rok 429).

 

Na Sicílii dorazili Kartháginci vedení Mágónem a otevřeli válku na severovýchodu ostrova (srov. rok 396). Spolčili se se Sikuly, ale u Abakaina byl Dionýsiem poražen a přišel o osm set mužů. Syrákúsan nechal Púny Púny, důvody neznáme, vrátil se domů a s flotilou stovky triér se vypravil proti Rhégiu. Před dobytím města z moře uchránil Rhégijské Helóris a tak Syrákúští ošklivě poplenil kraj kolem a po uzavření příměří se vrátili domů; viz dále rok 390. Ze strachu z Dionýsia se spojily hellénské státy v jižní Itálii do jedné ítaliótské symmachie, poprvé a naposledy. Vedle Helléna Dionýsia jim byli nepřáteli ještě expandující Lúkánové (srov. rok 390; o ítaliótské symmachii bez Hellénů viz rok 281).

 

V Bosporu Kimmerském zemřel archón Seleukos (spoluvládl od roku 433); jako archón v Pantikapaiu následuje sám jeho bratr Satyros I. (vládl do roku 389).

Obnovil válku s Theodosií a rozšířil své území proti kimmerským Sindům na Tamanském poloostrově: přivedl Sindům zpět jejich zapuzeného krále Hekataia a dal mu za ženu svou vlastní dceru. Za to ovšem měl Sind zabít svou první manželku, Maiótku Tirgatao. Ta samozřejmě nesouhlasila a povolala na pomoc sarmatské Ixomaty, kteří se tak dostali do války se Satyrem I. (srov. rok 389). Satyros, za jehož vlády země prosperovala, se tituloval jako archón Bosporu a Theodosie, jako král Sindů, Toretů, Dandariů a Psessů, popř. Sindů a všech Maiótů (do jejich počtu ještě náleželi Kerketové, asi prapředkové Čerkesů). 

 

V Egyptě se prohlásil protikrálem Neferita I. jistý Hakór, řec. Achóris či Akorés (vládl do roku 380). Zřejmě ještě t. r. zemřel přirozenou smrtí král Nefaarud I. (řec. Neferités; vládl od roku 399) a o nástupnictví se utkali tři pretendenti. Krátkou dobu se honosil královským jménem kdosi, jehož jméno historie "démotická kronika" neuvádí, po něm jistý Múthés a ještě téhož roku jistý Pašerienmut, Pšenmut, řec. Psamúthis (vládl v Horní zemi rok). Oba zmizeli a Hakór zůstal c. 391 jediným panovníkem v zemi. Proti Peršanům uzavřel spojenectví s Athéňany.

 

Římané pokračují v bojích s Aequy. Hlasováním byl zamítnut plebejský návrh zákona o přestěhování Římanů do Véjí (srov. rok 389). Do Circei byla zavedena kolonie Latínů, srov. první římské osadníky roku 529.

 

************************************************************

392.

Ol. 97, 1

Terinaios z Élidy

 

Filoklés II.

a. u. c. 362

L. Valerius Potitus II. a M. Manlius Capitolinus

************************************************************

V Olympii byl vedle devíti hellánodíků zaveden jako desátý rozhodčí áthlothetés (srov. rok 400).

V korinthské válce pokračovaly boje a plenění v Korinthiadě. Zradou aristokratů Pásiméla a Alkimena byl Korinthos málem Sparťany pod Praxitou dobyt: předcházel krvavý pokus démokratů o vyhlazení aristokracie nachystaný na Artemidiny eukleje (dnes neznámého datat konání, snad dle platajského svátku koncem listopadu n. začátkem prosince). Někdy před tím došlo k synoikismu Korinthu s Argem. V soustátí byli u moci umírnění argívští démokraté. Synoikismos (či snad jen koinon, spolek, federace) obou států trval do roku 386 (viz tam; začátek synoikismu může být kladen až do roku 390).

Při dobývání Korinthu byly mimo jiné pobořeny sparťanským polemarchem Praxitou městské dlouhé zdi, tedy hradby spojující město s mořem (viz následující rok)V bojích se Sparťany a jejich spojenci, hlavně Sikyóňany, poprvé vynikl Athéňan Ífikratés se svým žoldnéřským oddílem. Pravděpodobně téhož roku nebo roku následujícího porazil v bitvě Fleiúntské, kteří pak z obav před ním přijali do svých hradeb lakedaimonskou posádku: první cizí vojáci v historii Fleiúntu/Fliúntu v městských hradbách od příchodu Dórů na Peloponnésos.

 

Do Sard dorazil nový perský satrapa pro Lýdii a Iónii Tíribázos, který byl do roku 393 satrapou Arménie. Vystřídal chíliarcha Tithrausta, který byl v satrapii od roku 395. Vrátil se ke dvoru a později se účastnil tažení proti Egyptu.

Lakedaimoňané se změnou poslali do Sard k Tíribázovi jako vyslance Antalkidu, aby přemluvil Peršana k míru se Spartou a k podpoře v korinthské válce. Proto poslali do Sard i Athéňané své vyslance, v jejichž čele byl Konón. Dostavili se i poslové Boiótů, Korinťanů a Argívských. Antalkidás nabízel "svobodu a nezávislost" ostrovů a měst a nijak nerozlišoval mezi hellénskými státy asijskými a v mateřské Helladě. Athéňané by tak byli připraveni mimo jiné o své tradiční ostrovy Lémnos, Imbros a Skýros a Boióťané o nadvládu na Boiótií. Tíribázos dal Antalkidovi tajně peníze, zatkl Konóna za jakousi urážku Krále a s Antalkidovými návrhy odcestoval ke Králi: ostrovy mají zůstat „svobodné“ (tedy nikoli perské), ale iónská města mají zůstat Králi. Viz dále rok 387. Brzy nato ve vězení Konón zemřel, nebo se mu podařilo uniknout k Euagorovi na Kypr, kde zemřel v Salamíně.

Na Kypru v Kitiu skončila vláda Bá'al-rama (kraloval od roku asi 400). Následoval Melekiathón (vládl do roku 361; viz ale roky 388 a 387).

 

Na Sicílii se Kartháginci pod Mágónem opět vypravili do pole, s důvěrou v osmdesátitisícovou armádu táhli vnitrozemím ostrova. Mágón nepřesvědčil Dionýsiova spojence Agyra, vládce Agyria, pevného a bohatého města s tehdy dvaceti tisíci obyvateli, aby přešel na púnskou stranu. Čelili v hornatém terénu soustavné guerrille a zásobovacím problémům a tak došlo na mír potvrzující status quo s tím, že Dionýsios I. ovládl Sikuly včetně těch v okolí Tauromenia, kam Dionýsios usadil své žoldnéře (viz změnu rok 358)skončila třetí válka o hégemonii nad Sicílií (začala roku 397): Dionýsios I. ovládl téměř celý východ Sicílie, na západě potvrzena existence kartháginské epikratie (srov. rok 409).

 

Pokračovaly boje Římanů s Aequy a nově s etruskými městy Volsiniemi a Salpiny.

 

************************************************************

391.

Ol. 97, 2

 

Níkotelés

a. u. c. 363

M. Furius Camillus interrex II., P. Cornelius Scipio interrex a L. Valerius Potitus interrex II.

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Ífikratés se v korinthské válce vypravil se svým oddílem na plen do Arkádie. Po návratu do Korinthu dokončil obnovu dlouhé zdi, kterou započal roku 393 Konón. Sparťan Agésiláos, který se dlouho léčil ze svých zranění (viz rok 394), se vypravil v čele vojska do válkou dosud nedotčené Argolidy, kterou vyplenil, a pak se obrátil proti Korinthu. Dobyl a zrušil obnovené hradby a jeho bratr Teleutidás dobyl korinthský přístav. Pak rozpustil své spojenecké vojsko a vrátil se do Sparty.

V létě obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu. Vypravil se proti městu v době konání isthmických her. Na Isthmu vyhnal domácí od obětišť, dal obětovat Poseidónovi a pod dohledem svých oddílů nechal uspořádat celé hry korinthskou aristokratickou emigraci. Zmocnil se lidí a velké kořisti v okolí Héřina chrámu/Héraion, den před tím vyhořel z neznámých příčin nedaleký Poseidónův chrám. Po odchodu vojáků hry vypravili ještě jednou Argívští.

Část sparťanské armády byla ve stejné době na cestě ke Korinthu u Lechaia poražena Ífikratem jako velitelem peltastů a Kalliou, Hipponíkovým synem jako velitelem hoplítů (tato událost se mohla stát i v roce 389). Agésiláos se stáhl domů, Ífikratés zbavil spartských posádek místa v Korinthiadě a Argolidě, které tam loni a t. r. umístili Praxitás s Agésiláem.

Tíribázos nápadem s koalicí se Sparťany Artaxerxa nezaujal a Král poslal z Persie jako jeho nástupce Strúthu, který se setrval na straně Athéňanů. V bitvě u Efesu (?) dokonce Peršan porazil a zabil nepozorného Sparťana Thibróna, který právě v rámci snídaně soutěžil s pištcem Thersandrem v hodu diskem; ten rovněž při útoku přišel o život. Lakedaimonští poslali namísto Thibróna jako velitele svých vojsk v Anatolii Difridu. Difridás si počínal proti Strúthovi úspěšně, dokonce zajal jeho zetě Tigrána s chotí a za jejich výkupné uživil své vojáky.

Sparťan Ekdikos se cestou do Asie s několika triérami opět zmocnil Samu. Nauarchos Teleutidás (viz výše) cestou od Lechaia, kde byl dislokován, na Rhodos, kde měl podpořit ohroženou či v tom okamžiku už sesazenou vládu aristokratů, zmocnil deseti triér s mužstvem, které Athéňané poslali pod velením Filokrata, syna Efialtova, na Kypros na pomoc Euagorovi, ačkoli se postavil Králi, tehdy athénskému spojenci (a naopak Sparťané na moři zajali a rozprodali v Knidu kořist z lodí Athéňanů, perských spojenců, ačkoli se sami právě ucházeli o smlouvu s Peršany (k zajetí athénské flotily mohlo dojít až roku následujícího). Z Knidu odplul Teleutidás na Rhodos.

 

Na Kypru se totiž rozhořela tzv. kyperská válka (trvala do roku 385). O jejím průběhu není přesných informací. Euagorás I. vyhnal ze své vlasti roku 411 usurpátora Abdémona z Tyru, viz tam, a jako příslušník rodu Teukrova, zakladatele města a státu, se prohlásil králem. Abdémón to ale měl dobré u perského dvora. Euagorás I. se snažil dostat s athénskou pomocí pod svou moc celý Kypr. Pravděpodobně od roku 398 napadal ostrovní království a postupně je připojoval ke svému. T. r. autonomní zůstávaly na Kypru už jen z jedenácti, viz o nich v indexu s. v. Kypros, Amathús, Kition a Soloi. Poněvadž žádali o pomoc, dostal se s Abdémonovou pomocí do přímé války s Králem (viz dále rok 389 a 386).

V perské Anatolii byly provedeny administrativní změny. Král zrušil úřad nejvyššího velitele v Sardech, Tíribázos byl odvolán (viz ale rok 387), Iónové, kteří byli dosud v jedné satrapii s Lýdy, utvořili samostatnou satrapii, kterou od nyní spravoval Strúthos. Lýdie byla samostatně pod satrapou Autofradatem (srov. rok 362).

Kárie zůstala pod domácími dynasty se statutem satrapů: někdy od t. r. vládl Kárům král Hekatomnós z Mylas, otec pozdějších vládců a zároveň sourozenců a manželů Mausóla, Idriea, Pyxódara, Artemísie a Ady/dynastie Hekatomnóů. Zahájil nejslavnější oddíl kárských dějin, který vedl až do hellénismu. Kdy a jak Hekatomnóův život skončil, nevíme, zřejmě někdy kolem roku 375. Jeho nástupcem se stal nejstarší ze synů Mausólos, manžel Artemísie, viz dále rok 362 a 357.

 

V Itálii v Římě se stal 1. červenec začátkem úředního roku (srov. již roky 463, 450 a 423). Římané přerušili války s Aequy, Volsiniemi a Salpiny. S Etrusky, jichž bylo na osm tisíc zajato, bylo uzavřeno příměří na dobu dvaceti let a s tím, že nahradí škody a uhradí roční vojenské výdaje Římanů. Příměří s Aequy vydrželo jen do roku 388, Volsinští se s Římany dostali do války až jako součást etrusko-keltské koalice poražené na Vadimonském jezeru roku 283.

Za zpronevěru podílu na véjské kořisti byl obviněn jedním z tribunů lidu L. Apuleiem a poslán do vyhnanství a pokutován patnácti tisíci assy M. Furius Camillus; odešel do Ardeje, viz rok následující.

Vypukla válka etruského města Clusium s Kelty, kteří město oblehli. Spojenci Etrusků byli snad tehdy též Římané, jimž Etruskové za pomoc slíbili část svého území. Před městem došlo k prvnímu válečnému kontaktu Římanů s Kelty, když se na etruské straně boje zúčastnili římští poslové a mezi nimi opět vlivní Fabiové (srov. jejich záhubu roku 477). Tím na sebe Římané Kelty upozornili (viz následující rok a rok 9). • Kelty prý do země z Popádí pro svou osobní mstu přilákal Tusk Arrhón/lat. Arruns, který jim prý také jako novinku přinesl s sebou víno. Je pozoruhodné, že archeologové nedokáží pobyt Keltů v Popádí doložit. 

 

************************************************************

390.

Ol. 97, 3

 

Démostratos II.

a. u. c. 364

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict.

************************************************************

Z Athén do Helléspontu se v čele flotily čtyřiceti lodí vypravil Thrasybúlos. Původně plul na pomoc démokratům na Rhodu, ale v Halikarnássu usoudil, že není dost silný pro výsadek na ostrově a obrátil se do Helléspontu: občanská válka na Rhodu probíhala se střídavými úspěchy obou stran, z nichž ta oligarchická spoléhala na pomoc Sparty. Thrasybúlos na severu Egeidy usmířit krátce znepřátelené odryské vládce Amádoka I. a Seutha II., z nichž se stali athénští spojenci. V Býzantiu zbavil Thrasybúlos vlády oligarchy, dosadil démokraty a pronajal vybírání celního desátku od lodí z Pontu zavedené roku 410.

Odtud plul na Lesbos a kryt spojenectvím s Mytilénou porazil oddíl Sparťana Thérimacha, který v boji padl. Většina ostrova se stal po patnácti letech opět athénským spojencem, stejně tak jako Thasos, Samothráké, Chersonésos, Býzantion, Kalchédón, Halikarnássos a Klázomenai (část těchto spojeneckých smluv mohla být uzavřena až roku následujícího).

Lakedaimonští předali ostrov Samos Peršanům (srov. rok 404, kdy se ostrova Sparťané zmocnili, rok 394, kdy o něj přišli, rok 391, kdy ho získali zpět, a rok 365, kdy se dostal zpět do athénské moci)Do t. r. by mohla spadat unie Korinthu s Argem, viz ale rok 392.

  

Dionýsios starší vedl válku proti Ítaliótům, paktu hellénských měst na jihu Itálie: Krotónu, Kaulónii, Sybaře na říčce Traeis (založena kdysi v Bruttiu údajně Rhodskými; na rozdíl od známější stejnojmenné osady v této oblasti, kterou zakládali Achájové, viz následující obec), Thúriím (neboli Sybaris v Lúkánii, viz 444), Hippóniu, Tarentu atd. (viz 393, o sídlu federace jihoitalských Hellénů viz rok 431, o symmachii Ítaliótů bez Hellénů viz rok 281).

Lúkánové byli v této válce úspěšní. S dvaceti tisíci pěšími vojáky, tisícem jezdců a s flotilou 120 lodí se Dionýsios vylodil na území spojeneckých Loker, viz rok 398, a opět ničil rhégijské území. S padesáti loďmi zahnal v námořní bitvě na břeh krotónskou flotilu o šedesáti lodích, ale bouře před završením vítězství syrákúské loďstvo zastavila a sedm lodí s 1500 muži na palubě potopila; sám se svou pentérou na zimním moři unikl do Messány.

Lúkánové vpadli to léto na thúrijské území. Po získání pomoci vytáhli Thúrijští do pole se čtyrnácti tisíci pěšáky a tisícovkou jezdců a v protiofensivě zahnali agresory. Měli v plánu napadnout město Láos ležící naproti Thúriím přes špičku italské boty, ale v horách byli obklíčeni přesilou třiceti tisíc Lúkánů se čtyřmi tisíci jezdci a rozdrceni: padlo na deseti tisíc Hellénů a k moři se dostalo jen málo z Thúrijců. Dionýsiova flotila pod nauarchem Leptinem, jeho bratrem, spojenci Lúkanů, zastavila pronásledování. Leptinés za každého zajatého Thúrijce vyplatil Lúkánům minu stříbra a bylo jich prý tisíc. Usmířil též Lúkány s Ítalióty, čímž rozladil bratra, neboť ztratil prostor pro svou expansivní politiku. Leptina zbavil funkce a jeho velitelské místo dostal mladší z bratrů Theáridás (k Leptinově osudu viz rok 386).  

 

V Athénách se narodil řečník a protimakedonský politik Hypereidés, který byl popraven roku 322, a v attických Kothokidai se narodil Aischinés, jeho protivník (zemřel asi roku 315 na Rhodu)Kolem roku 390 se v pontské Hérákleji narodil Hérákleidés, pozdější člen Akadémie (zemřel kolem roku 310)Ve stejné době se narodil politik a řečník, žák Ísokratův, Lykúrgos z Athén. V letech 338 až 326 byl nejvyšším finančním úředníkem své vlasti. Kolem roku 390 zemřel přírodní filosof Diogenés z Apollónie na Krétě (narodil se kolem roku 460).

 

V Itálii se vypravili Keltové proti Římu. Je to jedno ze tří tradičních dat, která uváděli již starověcí historici vedle roku 387 a 386. 18. července porazili pod Brennem (vlastně označení pro keltského náčelníka) zničujícím způsobem Římany na říčce jménem Allia, přítoku Tiberu. Téhož večera stáli Keltové před Římem (srov. shodu ve dni konání s bitvou na Cremeře roku 477)19. července byl nehájený Řím obsazen, vypleněn a veškeré víno vypito (ve stejný den roku 64 n. l. dal prý Nero podpálit Město znovu). Pouze na Capitoliu se držela posádka. Hrad byl oblehnut. Podle jiné tradice byla bitva vybojována 6. října a Město obsazeno o dva dny později. • Bylo to druhé dobytí Říma od jeho založení (srov. roky 753 a 507). Boj s keltským živlem Římané na kontinentu uzavřeli až roku 9 př. n. l., viz tam. Římané měli za republiky z Keltů velký respekt a jejich pohyb ohrožující Řím nazývali slovy tumultus gallicus/keltská hrůza. 

Část Keltů byla poražena M. Furiem Camillem před Ardeou, kde od loňska žil ve vyhnanství. Oddíly římského vojska, které po Allii uprchly do Véjí, porazily jiný oddíl Gallů a Etrusků. Římané povolali zpět z vyhnanství M. Furia a zvolili ho ve Véjích v nepřítomnosti počtvrté diktátorem. Řím na mnoho měsíců přestal být residenčním městem římského státu.

 

Kolem roku 390 zemřel čínský filosof Mo-c' (Mozi, narozen kolem roku 480), zakladatel mohismu.