399-390

399.

Ol. 95, 2

 

Aristokratés

a. u. c. 355

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Vypukla druhá válka Hellénů proti Peršanům (srov. rok předešlý, trvala do roku 386; první válku viz 490 - 449, třetí 336 - 330). Začala nepřátelstvím Tissafernovým ke Sparťanům, kteří poslali do Iónie Thibróna s vojskem tisícovky propuštěných heilótů, čtyřmi tisíci Peloponnésanů a třemi sty athénskými jezdci v žoldu. Thibrón bez boje obsadil Pergamon či Pergamos, Teuthranii a Halisarnu v Tróadě, kde vládli Eurysthenés a Proklés. Oba byli potomky sparťanského krále Démaráta, který musel roku 491 opustit Spartu a jemuž tato města roku 480 věnoval Xerxés I.

K Thibrónovi se přidali vojáci, kteří předtím podnikli pochod deseti tisíce (tzv. anabasi, viz roky 401 až 400) a posléze pod Xenofóntem krátce bojovali v žoldu krále Seutha II. proti Thrákům u Salmydéssa. Na spartskou stranu se postavili dynastové Gorgión, který vládl v Gambriu a Palaigambryu, a jeho bratr Gongylos, vládce v Myrině a Grynaiu; oba exulovali z rodné Eretrie za kolaboraci s Peršany.

Thibrón shromáždil celou armádu v Efesu. Předtím se mu nepodařilo dobýt Lárísu u Kýmy zvanou Egyptskou náležející kdysi pod panství Mánie. Sparťané začátkem léta poslali nového velitele Derkylidu, kterému se říkalo Sísyfos. Thibrón byl odvolán a ve Spartě byl odsouzen do vyhnanství, protože během vojenských operací dovolil plenit území spojenců.

Derkylidás však uzavřel spojenectví s Tissafernem proti Farnabázovi, jeho dávnému protivníkovi, a vypravil se do Aiólidy, kterou celou obsadil. Zbavil moci jistého Meidiu ze Sképse, vraha Mánie, dardanské vládkyně této oblasti po zesnulém choti Zéniovi, v době dekelejské války, poddané Farnabázovi: Meidiás byl manželem dcery Mánie a tchyni zaškrtil, když jí bylo kolem čtyřicítky, zavraždil i jejího sedmnáctiletého syna.

Meidiás se zmocnil jen dvou z Mániiných měst, ale o ty ho připravil Derkylidás, který v Aiolidě obsadil v osmi dnech devět měst. Kromě toho, že přišel o moc, nebyl Meidiás nijak potrestán (není o tom zpráv).

Potom uzavřel Derkylidás s Farnabázem příměří a odešel do Bíthýnie, kde s vojskem přezimoval. V zimě bojoval s pomocí krále Odrysů Seutha II. s bíthýnskými Thráky.

 

Téhož roku vypukla nová válka Sparťanů s Élidskými pod záminkou, že Élidští odmítají udělit autonomii některým svým obcím (srov. rok 401 a o kořenech nepřátelství rok 420; tato válka trvala do roku 397). Na straně Lakedaimonských stáli všichni jejich spojenci včetně Athéňanů, kromě však Boiótů a Korinthských. Do Élidy se vypravil král Ágis II. Při vstupu do země ale vypuklo zemětřesení a tak se celé spojenecké vojsko rozešlo domů.

 

V Makedonii byl zavražděn proathénský a na vkus velké části domácí konservativní šlechty reformistický král Archeláos (vládl od roku 413), olympioníkos v závodu spřežení na 93. olympiádě. Podle jedné tradice následoval Aerópos II., který zemřel na nemoc roku 395 a na trůn se dostal jeho syn Pausaniás (srov. rok 432?). Ten však byl po roce zavražděn Amyntou II. Míkrem, „Malým“.

Podle jiné tradice následoval na panovnickém stolci po Archeláovi jeho nezletilý syn s Kleopatrou Orestés, kterého po krátké nominální vládě odstranil (jeho poručník?) Aerópos II. a vládl do roku 395. Po něm následoval na trůnu jeho syn Pausaniás, rovněž krátce (viz rok 395). • Zavražděn byl Archeláos, jeden z nejschopnějších panovníků Makedonů argívského rodu, na lovu nechtěně svým přítelem a milencem Kraterem/též Krataios n. Krateuás. Krateros dostal od krále slíbenou jednu ze dvou jeho dcer. Starší z nich ale Archeláos provdal za elimejského knížete/krále Sirrhu, otce Eurydíky, budoucí manželky Amynty III. a matky Filippa II., babičky Alexandra Velikého. Mladší, jejíž jméno rovněž neznáme, provdal za Sirrhova syna Amyntu. Uražený Krateros se proto spikl s jistým Hellénokratem z Lárissy, rovněž královým milencem, jemuž Archeláos slíbil, že ho vojensky dosadí zpět k vládě v jeho vlasti; což se rovněž nestalo a krále zavraždili.

Aerópos II. byl synem Arrhabaia Lynkéstského. Do doby jeho vlády spadají vpády Illyrů do Makedonie. Silně vzrostla moc Olynthu a celého chalkidického spolku. Král se proslavil pouze svým rukodělným truhlářským koníčkem: vyráběl stolečky a lampičky.

 

Dionýsios I. založil na Sicílii pod sopkou Aitnou na místě sikulské osady město Adránon a začal budovat silnou syrákúskou námořní moc. Téhož roku byla v Syrákúsách vynalezena katapulta, řec. katapelton či katapeltés. Téhož roku kolonisovalo údajně deset tisíc Hellénů v srdci ostrova západně od Adrána jinou sikulskou osadu Agyrion. Nejslavnějším jejím rodákem byl historik Diodóros.

 

V Athénách se konal soudní proces proti Sókratovi (roč. 469) pro jeho údajnou bezbožnost a špatný vliv na mládež. Ve skutečnosti to by asi jeden z protioligarchických procesů této doby (srov. ovšem jeho bezúhonnost za vlády junty, rok 404), později literárně předimensovaný Platónem, Sókratovým žákem (v době mistrovy smrti bylo Platónovi teprve 28 čili ještě nedosáhl „mužného“ věku, který se počítal od třiceti).

Sókratovými žalobci byli démokratický politik Anytos, básník Melétos a řečník Lykón. Sókratés, mezi jehož žáky byli členové Třicítky a sám propagoval státní uspořádání krétských a spartských Dórů a upřednostňoval oligarchii před démokracií, byl údajně 6. thargéliónu, v den svých narozenin, asi koncem května n. začátkem června, odsouzen na smrt a popraven podáním jedu. • V roce 2001 si svět připomněl 2400. výročí Sókratovy smrti, jíž byl dáván význam posunutý již kdysi platóniky: myslitel prý zemřel pro své filosofické přesvědčení.

Sókratés, původním povoláním sochař-kameník, se nedostal k sepsání svého učení. Filosofovy výklady vydal posmrtně jeho žák, švec Simón z Athén. Přímými Sókratovými žáky byli mimo jiné další Athéňané Kritón, Glaukón, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés. Více o sókratovské fikci viz index, heslo školy filosofické.

Sókratovy žáci se názorově rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se později nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později rozčlenila na eretrijskou, školu kynickou, kýrénskou a megarskou.

Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, pokračovatelem Pleistanos z Élidy. Od jeho žáka Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?) se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem byl Asklépiadés z Fleiúntu.

Kynickou školu založil Sókratův žák Antisthenés z Athén. Jeho žákem byl Diogenés ze Sinópy, kterého poslouchali Hégésiás ze Sinópy, Filiskos z Aigíny, Onésikritos z Astypalaie, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Monimos ze Syrákús a Kratés z Théb. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie a jeho nástupcem ve škole byl její bratr Métroklés z Maróneie.

Jeho žáky byli Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén Menippos z Gadar. Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeoklés z Efesu.

Zakladatelem kýrénské školy byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. Vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zv. Theos, tj. Bůh, resp. naopak Atheos, Bezbožník. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zv. Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající (srov. r. 330 a 270).

Megarskou školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Jeho žáky byli mj. Eubúlidés z Mílétu, Ichthiás, Kleinomachos z Thúrií a Stilpón z Megar. Eubúlidovými žáky byli mj. Alexínos z Élidy zv. Elenxínos (tj. Usvědčovatel), Eufantos z Olynthu (učitel Antigona Monofthalma) a Apollónios zv. Kronos, jeho žákem byl Diodóros z Iasu, zv. také Kronos.

 

Po roce 399 zemřel v Élidě řečník a sofista a diplomat Hippiás (narozený mezi lety 480 až 470).

 

V Egyptě začala vládnout XXIX. dynastie Manethónova: byl zavražděn král, nebo spíše pouhý místní dynasta, vládnoucí původně s perským souhlasem, Amyrtaios II. (viz rok 404). Byl jediným panovníkem manethónovské XXVIII. dynastie, třetí sajské.

Královský titul uzmul jistý Nefaarud I. (řec. Neferités či Nefereos) z Mendés (eg. Džedet) ve východní Deltě. Vládl do roku 393 a byl spojencem Sparťanů.

 

Před obléhanými Véjemi měli Římané válečné úspěchy. Pro vyhnání morové nákazy z Města po poradě se Sibyllinými knihami poprvé uspořádáno lectisternium, hostina bohů pod širým nebem.

 

************************************************************

398.

Ol. 95, 3

 

Euthyklés

a. u. c. 356

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se Ágis II. vypravil podruhé proti Élidským, v Olympii obětoval a okolí Élidy, kterou opustila všechna města, dokonale vyplenil; město bylo v této době ještě bez hradeb, takže ho nedobýval.

V téže době se v Kylléně pokusili oligarchové vedeni bohatcem Xeniem o státní převrat. Po bitvě uvnitř města však zůstali démokraté u moci a pučisté museli uprchnout k lakedaimonskému vojsku, které do občanské války nezasáhlo. Vůdcem vítězných démokratů v Kylléně byl a zůstal Thrasydaios.

Ágis II. v létě rozpustil vojsko a vrátil se do Sparty. V Epitaliu zanechal podvelitele Lýsippa, který plenil Élidu i v zimě.

 

Na jaře Derkylidás ve druhém roce druhé helléno-perské války opustil zimoviště v Bíthýnii a přešel s vojskem do Lampsaku, kde obnovil příměří s Farnabázem. Odtud se přeplavil přes Helléspontos do Thrákie, kde byl přátelsky přijat králem Seuthem II. Pokračoval na Thrácký Chersonésos, kam byl nasměrován rozkazem ze Sparty, protože Chersonéští žádali o pomoc proti místním Thrákům.

Spojení Hellénové z jedenácti obcí se Sparťany postavili proti Thrákům přes celý poloostrov ochrannou zeď o délce téměř sedmi kilometrů, která byla po třech čtyřech měsících dokončena ještě před žněmi (první zeď napříč šíjí postavili Athéňané, šlo zřejmě o rekonstrukci, viz rok 560).

Pak se Derkylidás vrátil do Asie, kde oblehl Atarneus, kam se uchýlili démokratičtí exulanti z Chiu (srov. roky 413 až 412). S jádrem vojska odešel na zimu do Efesu. Atarneu bylo dobyto po osmiměsíčním obléhání na jaře roku 397 a Derkylidás za jeho dynastu dosadil Drakonta z Pellény.

 

Na Sicílii Dionýsios I. usiloval o přátelství Rhégia a Messány proti Karthágincům. V kartháginské epikrateji v západní části ostrova vypukl mor.

Dionýsios I. se oženil s dcerou Xeneta z Epizefýrských Loker Dóridou a zároveň s Aristomachou, dcerou Hipparína ze Syrákús. Bratrem Aristomašiným byl Dión. Výstředních případů polygamie hellénský svět neznal mnoho, srov. harém Makedonce Filippa II. (viz rok 337).

Kartháginci založili Lilybaion.

 

Obležení Véjí se vleklo. Římané vyplenili město Falerii, území véjských spojenců Falisků, a Capeny. Římané se dozvěděli o etruské věštbě vázající osud města k vodě v Albánském jezeru. Věštce lstí unesli a ten jim potvrdil, že dokud bude jezero plné vody, Véje zůstanou nedobyty. Římané proto pro ověření jeho slov poslali do Delf s žádostí o ověření pravosti věštby (nebo již roku předešlého).

 

***************************************************************

397.

0l. 95, 4

 

Súniadés

a. u. c. 357

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Po celou zimu a jaro plenil Sparťan Lýsippos Élidu (viz předešlý rok). V létě poslal Thrasydaios z Élidy vyjednavače do Sparty a byl uzavřen mír mezi Lakedaimonskými a Élejskými, jímž skončila válka vedená od roku 399: Élejští zbořili hradby měst Feia či Feiai a Kylléné a udělili samostatnost trifýlským obcím Frixé, Epitalion, Letrínoi, Amfidolai, Margana a Épeion, kromě toho obcím Akróreion a Lasión, které ale vlastně patřily do svazku obcí arkadských. Obec Skillús připadla přímo Lakedaimóňanům. Élejští zůstali správci Diova svatého okrsku v Olympii. O revisi tohoto míru viz rok 365.

Po uzavření míru s Élidou se vydal král Ágis II. obětovat do Delf. Na zpáteční cestě onemocněl a doma zemřel. Vládl od roku 427. Jeho syn Leótychidás byl na popud Lýsandrův odsunut z nástupnictví, a to pro údajnou nevěru Ágidovy manželky Tímaje, čímž by Leótychidás (narozen roku 413, viz tam) byl synem Alkibiadovým. Králem byl zvolen nejstarší Eurypontovec, bratr Ágida II., syn Archidáma II., Agésiláos II. (vládl do roku 360). • Události bývají kladeny i do roku 400/399.

 

Krátce na to, nebo až roku 396, se pokusil jistý Lakón bez občanských práv, tzv. hypomeión, jménem Kinadón zvrátit stávající poměry ve Spartě. Nevíme, zda chtěl měnit poměry sociální či ethnické. Na nebezpečí byl Agésiláos upozorněn při oběti, která nebyla přijata a udání přišlo už pět dnů na to. Kinadón chtěl vyvraždit všechny Lakedaimonské, jich bylo tehdy na čtyři tisíce. Jatý Kinadón vyzradil své druhy a všichni včetně jistého věštce Tísamena byl všem na očích zbičováni a zabiti.

Ve spartském státu bylo pro lidi bez občanských práv nebo pro takové, kteří měli práva jen omezená, několik označení. Jejich právní náplň však zůstává mnohdy nejasná.

Neprivilegované skupiny Lakedaimonů:

heilóti (viz původ slova u roku 775),

neodámódeis (bývalí heilóti),

hypomeiones (bývalí Sparťané, tj. „o něco menší“, bez občanských práv, ale ve zbroji),

perioikové (heilóti propuštění na svobodu, zřejmě pro naplňování vojska),

mothakes či mothones a

dámódes.

 

V druhé helléno-perské válce vyslala iónská města do Sparty nová poselství s žádostmi o pomoc proti perským satrapům. Satrapové Farnabázos a Tissafernés se po letech vzájemné nevraživosti dohodli na smíru. Není zpráv o tom, že by do jejich d. f. válečného sporu zasahoval dvůr.

Derkylidás se vypravil do Kárie, kterou plenil a podél pobřeží plula spartská flotila pod nauarchem Farakem. Na rovině u řeky Maiandru se obě vojska setkala, ale spojení Peršané přes početní převahu bitvu odmítli. Zato obě strany dohodla příměří: mír může nastat, pokud budou hellénská města svobodná, Peršané požadovali odchod Sparťanů z iónských měst a vojska z celé Anatolie. Přes zimu čekáno na ratifikaci.

 

Na Sicílii vyhlásil Dionýsios I. válku Karthágincům: třetí válka o hégemónii nad ostrovem, kterou spolu svedli Hellénové s Kartháginci (trvala do roku 392).

Syrákúsané se spojenci poplenili západní část Sicílie, oblehli pevnost Motyé (nauarchos Leptinés) a Eryx. Motyé byla dobyta, ale již následujícího roku opět ztracena.

Kartháginci se s vojskem vylodili v Panormu. V námořní bitvě u Katany byli Syrákúsané pod Leptinem Kartháginci, kterým velel Mágó, poraženi. Na souši zatlačili Kartháginci pod Himilkónem Hellény do Syrákús a město oblehli.

 

Pokračovalo římské obléhání Véjí. Volskové oblehli římský Anxur, Aequové Labici. Římané porazili etruské Tarquinii a pokračovala válka s Falisky a Capenou: Faliskové v bitvě porazili Římany. Věštbu véjského Etruska, že jeho vlast padne, bude-li vypuštěno Albánské jezero/lacus Albanus, potvrdil výrok delfské Pýthie, viz rok předešlý. Římané začali kopat tunel, jímž by jezerní vodu svedli do roviny; následujícího roku dílo dokonali. 

Ostatní Etruskové odmítli pomoci Véjanům, tentokrát pro vpád Keltů ze severu: začátek keltské invase do Itálie. Nejsilnějšími kmenovými svazy či národy byli Insubrové, Senonové, Lingonové, kteří se též z velké části v Popádí a v zemi mezi Pádem a Alpami usadili. Keltská moc v různých částech severní a střední Itálie trvala až do roku 222.

 

************************************************************

396.

Ol. 96, 1

Eupolemos z Élidy

 

Formión

a. u. c. 358

L. Valerius (Potitus) interrex, Q. Servilius Fidenas interrex a M. Furius Camillus interrex

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. I.

************************************************************

Na olympijských hrách byly k soutěžím přidány další disciplíny: salpinktés, sc. agón, tj. troubení na polní trubku - prvním olympioníkem se stal Tímaios z Élidy, a kéryx, tj. soutěž heroldů, v níž jako první vyhrál Krátés z Élidy.

 

Lýsandros, inspirován tažením deseti tisíc, naplánoval vojenské tažení proti Králi. Využil zprávy jistého obchodníka Héródy ze Syrákús, který ve Foiníkii viděl loďstvo tří set lodí chystající se pod Tisaafernem na výpravu na západ. Agésiláos II. jako velitel vyslaný se třiceti Sparťany a dvěma tisíci osvobozenými heilóty odešel ze Sparty do Aulidy, kde se shromáždilo spojenecké vojsko Hellénů (shromážďování v Aulidě bylo symbolické: bylo to Agamemnónovo shromaždiště před výpravou proti Íliu, nyní ale se konalo proti vůli Boiótů, kteří nedovolili obětovat). Z Aulidy se Agésiláos přeplavil do Geraistu a pak do Efesu.

Zde se pohádal o velitelské kompetence s Lýsandrem, jemuž během diplomatických s Tissafernem dával Peršan najevo vyšší úctu než králi Agésiláovi. Lýsandros ustoupil a jako podřízený velitel se vypravil k Helléspontu. Zde k němu přeběhl s celou rodinou a dvěma sty jezdci Peršan Spithridátés, který měl jakési nepřekonatelné spory se satrapou Farnabázem; o něm jako spartském spojenci viz dále roku 395.

Druhá válka s Persií, resp. se satrapy Tissafernem a Farnabázem, se opět rozhořela (viz rok 399). Spojenci Lakedaimonských v druhé fázi války byli všichni Peloponnésané mimo států Argos a Korinthos, jehož oddíly se nesměly bojů účastnit, protože právě vyhořel chrám Dia Olympského ve městě. Athény a Théby odmítly spoluúčast na protiperském tažení.

Agésiláos II. se vypravil s vojskem bez jízdy do Kárie a Frygie, kde svedl nerozhodné boje. Pak se vrátil do Efesu k přezimování.

 

V zimě se do Sparty vrátil z Helléspontu Lýsandros a začal spřádat převratové plány: chtěl zpřístupnit královský titul, vyhrazený tradičně dvěma rodům, všem plnoprávným Sparťanům. Lýsandrovy cíle však vyšly najevo až po jeho smrti následujícího roku, kdy je odhalil Agésiláos. • Lýsandrovo spiknutí lze datovat též do roku 403 či 400.

 

Podle jedné tradice byl v Makedonii odstraněn chlapec Orestés z vladařského trůnu (na kterém byl od roku 399) a jeho nástupcem se stal Aerópos II., syn Arrhabaia z Lynkéstidy. Aerópos by podle této tradice vládl do roku 393 (viz ale tam).

 

Na Sicílii nadále obléhali Kartháginci Syrákúsy. Město se ale znamenitě ubránilo díky pomoci Sparťanů a díky moru v kartháginském vojsku: velitel spojeneckého oddílu Farakýdás ze Sparty přesvědčil občany Syrákús, aby nesesazovali Dionýsia.

Kartháginci byli před městem těžce poraženi a jejich loďstvo spáleno. Velitel Himilkón tajně vykoupil sebe a Karthágince z obklíčení, do kterého se následně celá karthágincká armáda před Syrákúsami dostala. Ostatní složky púnského vojska, tj. hlavně afričtí žoldnéři, byli Syrákúsany povražděny. • Himilkón si po návratu do Karthága vzal život hladovkou, viz jeho slávu v letech 407-405.

Dionýsios I. usídlil své žoldnéře v Leontínách a v Messáně, kam poslal i část Messéňanů, kteří u něho bojovali (viz rok 405 nebo 401).

 

Kolem roku 396 zemřel historik, po matce thrácké kníže a majitel zlatých dolů Athéňan Thúkýdidés, syn Olorův (narodil se kolem roku 460). Dle jiné tradice byl zavražděn na svém statku v thrácké Skapté Hylé a jeho ostatky převezeny do Athén.

V Chalkédonu na Bosporu se narodil Xenokratés, který se po smrti Speusippově roku 339 stal jeho nástupcem v Akadémii. Zemřel roku 314.

V Athénách vyhořelo Erechtheion (srov. rok 407). Později bylo restaurováno.

 

Po fiasku na Sicílii vypuklo v okolí Karthága povstání Afričanů, které ale bylo brzy potlačeno vojevůdcem Maharbalem (možná i díky lsti s vínem, srov. pod hostiny v indexu). Afričany jsou zřejmě myšleni tzv. Libyové, jimž se později říkalo Numidové, čili předkové dn. Berberů (o jejich prvních panovnících viz rok 220).

Pak byl v kartháginském státu slavnostně zaveden kult Démétry a Koré, a to především pro hellénské obchodníky, kteří v této době měli v Karthágu již kolonii (v Římě byl kult Démétry-Cerery, Persefony- Libery a Dionýsa-Libera přijat již r. 496).

 

Římané pod velením diktátora M. Furia Camilla konečně dobyli etruské Véje, které s mezerami obléhali desátým rokem od roku 405. Poslední útok byl veden z tunelu prokopaného pod hradbami. Přeživší byli prodáni do otroctví, stát zanikl, jeho půda byla rozdělena mezi římské osadníky; Augustus zde po staletích usadil veterány a obec měla statut municipia. Kultovní socha véjské Iunony byla přenesena do Říma, kde se konaly čtyřdenní děkovné slavnosti, zatím po všech římských válkách nejdelší. Camillus vjel do Města na voze taženém bílým čtyřspřežím, což mu konservativci vyčetli, neboť to pokládali za znak nadutosti, že prý to okoukal od Dionýsia Syrákúského. Srov. o bílých koních rok 46. 

Pád Véjí byl rozhodným zvratem v dlouhých římsko-etruských válkách a Římané začali snáze pronikat na sever do centra Etrúrie (viz rok 310).

Tribunové lidu prý tehdy navrhovali rozdělit římské občany na dvě poloviny a losovat o to, která z obou částí opustí Řím a usadí se v dobytém městě a na půdě zlikvidovaného státu.

Téhož dne, kdy padly Véje, dobyli Keltové etruské město Melpum v Transpadáně. Tím byli Etruskové definitivně vyhnáni zpoza Apennin (srov. rok 775).

Římané rovněž uzavřeli mír či příměří s Volsky a Aequy. Válka s Volsky trvala nepřetržitě od roku 423 a první příměří bylo uzavřeno až roku 403. Válka s Aequy byla obnovena roku 394.

 

************************************************************

395.

Ol. 96, 2

 

Diofanés nebo Diofantos

a. u. c. 359

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se vypravil král Agésiláos II. proti Sardám. V bitvě na Paktólu byli Peršané poraženi, ale města, kde byl Tissafernés, Helléni nedobyli. Král Peršanů Artaxerxés II. poslal Tithrausta, aby potrestal údajnou Tissafernovu zradu, že ho zatáhl do války s Lakedaimoňany. Tithraustés zbavil Tissaferna úřadu a hlavy a sám zaujal jeho posici. Hned poslal peníze a nabídky míru Agésiláovi, odejde-li válčit proti Farnabázovi. • Tissafernés byl dominantní postavou perské strany posledních let peloponnéské války, satrapou Lýdie a Iónie byl od roku někdy po 420, viz rok 414.

Sparťan odešel s vojskem do Frygie, za což dostal od Tithrausta na výživu armády třicet talentů zlata ve stříbře (do té doby rekordní finanční částka, vynaložená na státní „korupci“). Z války proti Peršanům však Agésiláos odstoupit nehodlal.

V létě učinili Sparťané Agésiláa i vrchním velitelem nad loďstvem, neboť cítili, že autorita perského krále není velká. Za nauarcha Agésiláos určil Peisandra, bratra své ženy.

Satrapa Tithraustés posla do Hellady Rhoďana Tímokrata se zlatem za padesát talentů stříbra ve stříbře proti Lakedaimonským. V Thébách přijal úplatek Androkleidés, Isméniás a Galaxidóros, v Korinthu Tímoláos a Polyanthos a v Argu Kylón, aby doma štvali proti spojenectví s Lakedaimonem. V Athénách se Tímokratovi nepodařilo získat nikoho, třebaže nálada mezi Athéňany byla pro válku se Spartou.

 

Válku opúntských Lokrů s jejich věčnými nepřáteli Fóky, která zřejmě probíhala permanentně od roku 421 (srov. tam), si Lakedaimonští vzali za záminku pro válku proti Thébám, které se na popud Peršany zpracovaných mužů, viz výše, postavily na stranu Lokrů a Thébané vpadli do Fókidy.

Vyslanci Fóků přišli do Sparty a ihned byl vyslán oddíl, jemuž velel Lýsandros, aby vpadl do Boiótie. Hlavní voj Peloponnésanů (bez Korinthských) pak vedl král Pausaniás, který následoval za Lýsandrem.  Na stranu Thébanů proti Sparťanům se postavili Athéňané: historický obrat ve vztazích obou států, které až do této doby stály proti sobě vždy nepřátelsky; od nyní až do konce nezávislosti obou státních útvarů tomu bude naopak!

Vypukla první válka boiótská. V bitvě přímo pod hradbami Haliartu v Boiótii padl na řadě míst hellénského světa uctívaný hérós Lýsandros, ale Thébané, kteří pronásledovali prchající protivníky, byli hoplíty zatlačeni zpět do města a na dvě stě jich padlo. Druhého dne po bitvě dorazili oddíly Athéňanů a postavili se po bok Thébanů a hlavní síly Sparťanů, kterým velel a které také záměrně zdržel král Pausaniás. Do bojů nezasáhl a uzavřel s Thébany a Boióťany mír a zemi vyklidil.

Pausaniás byl za svůj podraz odsouzen k trestu smrti (jako další příklad jeho řevnivosti k Lýsandrovi srov. např. událost z roku 403, kdy dal propustit v Peiraieu athénské démokraty, což bylo nyní zahrnuto do zdůvodnění rozsudku). Vyhnul se mu tím, že se do Sparty nevrátil a zůstal v exilu v Tegeji, kde roku 393 zemřel přirozenou smrtí. Vládl od roku 408.

Novým králem byl zvolen jeho nedospělý syn Agésipolis I. (vládl do roku 380). Poručníkem byl určen Aristodémos, rovněž z rodu Ágidovců.

 

Agésiláos se mezitím spojil ve Frygii s přeběhlým perským šlechticem Spithridátem (srov. rok předešlý), který pak Agésiláa s vojskem přivedl do Paflagonie. Zde bylo uzavřeno spojenectví s místním dynastou či „králem“ Otyem, který se již předtím vzbouřil proti Králi. Otys se oženil se Spithridátovou dcerou.

Hérippidás, jeden ze třiceti Sparťanů provázejících Agésiláa, ve spojení s Paflagony a Spithridátem, porazili ve Frygii jeden z Farnabázových oddílů a zmocnili se značné kořisti. Hérippidás ji však spojencům sebral, aby ji mohl sám prodat. Na to Paflagonci, Spithridátés a jeho syn Megabatés přeběhli k Ariaiovi do Sard, který se právě znovu vzbouřil proti Králi.

Ariaios byl pravá ruka Kýra Mladšího a po bitvě u Kúnax zradil Hellény. Král Artaxerxés II. ho pak poslal na západ, kde se aktivně podílel na likvidaci satrapy Tissaferna, kterého zrádně zajal a předal Tithraustovi, viz zde výše. Nový satrapa Tithraustés odcestoval ke dvoru a Ariaios ho v Sardech zastupoval.

Agesiláos II. se na podzim vrátil do Frygie, kde se zřejmě už na začátku roku 394 osobně sešel s Farbanázem. Uzavřeli osobní přátelství a dohodu o příměří a pokud by nebyl Farnabázos potvrzen Králem jako satrapa, pak i o spojenectví proti Králi.

V téže době byl Athéňan Konón, který velel části perského loďstva, blokován v Kaunu. Konón vstoupil do perských služeb po tragickém roku 405 (viz tam).

 

V Makedonii po nemoci zemřel král Aerópos II. (vládl od roku 399, srov. k tomu rok 396). Nástupcem se stal jeho syn Pausaniás, který vládl do roku 394, maximálně do roku 393.

 

Římané pokračují ve válce proti Faliskům, srov. roky 398-397.

 

************************************************************

394.

Ol. 96, 3

 

Eubúlidés

a. u. c. 360

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Brzy na jaře se spartský král Agésiláos II. podle dohody s Farnabázem vypravil z Frygie do Thébé v Tróadě, kde ho zastihl rozkaz eforů vrátit do Hellady: nerad odešel od nedobojované války, zanechal v Asii oddíl pod Euxenem a sám se s jádrem vojska přepravil přes Helléspontos a do Hellady se dostal Xerxovou cestou (viz rok 480).

Vypukla totiž válka Lakedaimonských s Thébany, Korinthskými, Athéňany a Argívskými, tzv. válka korinthská (trvala až do roku 386). Její předehrou (viz předešlý rok) byla první válka boiótská. Kornthská válka byla sice vzhledem k válčícím paktům v podstatě panhellénskou, ale ničen byl především severovýchod Peloponnésu.

V červnu porazili Sparťané pod Aristodémem, poručníkem nezletilého krále Agésipolida, u Nemeje spojence, když Agésiláos byl s vojskem teprve u Amfipole a mířil do Thessalie. Sparťané zde bojovali proti Thessalům a v bojích byl mimo jiné zabit jeden z tetrarchů Polycharmos z Farsálu. • V této bitvě zvítězil Agésiláos pomocí jízdy, což je v hellénských, ale hlavně thessalských dějinách ojedinělé!

Když se Agésiláos dostal s vojskem na hranice s Boiótií, dostal dne 14. srpna, v den částečného zatmění slunce, zprávu o prohrané námořní bitvě u Knidu, kde Peršané porazili Sparťany s jejich spojenci. Foinícké části perské flotily velel satrapa Farnabázos (srov. jeho obavy předešlého roku), menší hellénské části Athéňan Konón; spartský nauarchos Peisandros padl.

Krátce nato byla vybojována bitva u Koróneie, kde Agésiláos rozhodně porazil korinthské spojence, sám byl v bitvě zraněn. Obrátil se v pochodu domů a šel na pomoc Lakedaimonským spojencům do Delf. Napříč Fókidou prošel do Lokridy a vojsko stále plenilo; zde byl v nočním boji kamenem z praku zabit Agésiláův polemarchos Gýlis.

Když nastala zima, rozpustil Agésiláos v Lokridě vojsko a sám se svým zraněním odplul domů.

 

Ve Spartě byl odsouzen a popraven trojnásobný olympioníkos Dórieus z Rhodu, syn Diagorův, protože údajně podporoval odpadnutí Rhodu k Athénám (démokratický puč na Rhodu již roku 395?). Sám ovšem před démokraty utekl s rodinou kamsi na Peloponnésos, kde ho Lakedaimonští dopadli. Rhoďany přemluvil Konón před spartskou porážkou, když s perským loďstvem kotvil u Kaunu.

 

Po srpnové bitvě u Knidu vyháněli Konón a Farnabázos sparťanské posádky z ostrovů a měst a prohlašovali jednotlivé obce za „svobodné“, tj. od Sparťanů. • Totéž v roce 405 prováděli se stejným odůvodněním Sparťané. Skončila desetiletá lakedaimonská hégemónie v egejské oblasti a v Iónii, která trvala od roku 405.

Na zimu se Konón s Farnabázem vypravili do Efesu, který byl po celou peloponnéskou válku a později hlavním sparťanským garnisonem a námořní základnou v Egeidě. Předtím ale dostal Konón čtyřicet lodí a Farnabázos se vypravil po souši do Helléspontu proti svému nepříteli Derkylidovi. Za ním se stahovali všichni Sparťané a vyhnanci vypuzení Peršany a Athéňany.

Derkylidás byl v době knidské bitvy v Abýdu. Farnabázos pak bezúspěšně město oblehl a po velkou část zimy v Helléspontu operovalo Konónovo loďstvo.

Perská flotila se poprvé od dob Xerxových opět objevila v Egeidě (srov. rok 449). Tím byla porušena i druhá část úmluv Kalliova míru (srov. rok 414).

V Athénách byl proskribován Xenofón za to, že se zúčastnil prohrané bitvy u Koróneie na sparťanské straně (viz výše). Sparťané mu dali náhradou statek ve Skillúntu (srov. mírové podmínky s Élidou roku 397, ale i roku 365).

 

V Makedonii zavraždil Amyntás Pausaniu (vládl od roku 395) a sám se prohlásil králem Makedonů. Vládl jen krátce do roku 393: Amyntás II. zvaný Míkros, tj. Malý, byl zřejmě synem Meneláovým, bratra Alexandra I. nebo Filippovým, syna Alexandra I., s Eurydiké. Tento Filippos byl bratrem krále Perdikky II. (srov. rok 433 a 429 a Amyntu II. snad již z historické scény známe z roku 429, viz tam).

V Makedonii nastala doba chaosu (viz následující rok).

 

Na Sicílii vypukla válka Dionýsia I. s Rhégiem. Rhégijští krátce předtím obléhali Messánu. Dionýsiův stratégos Helóris ze Syrákús však Rhégijské zahnal. Zato Dionýsios utrpěl porážku v bitvě se Sikuly (viz rok 388 a 387).

 

Římany obléhané etruské město Falerii se vzdalo do rukou vojevůdce M. Furia Camilla, když vojevůdce (jeden z vojenských tribunů) odmítl nabídky zrádného učitele, který mu přivedl svěřené děti předních Falisků a zrádce s dětmi vrátil do města.

Opět byli vysláni poslové do Delf s dary pro boha: Apollón obdržel desetinu z véjské kořisti v podobě zlatého měsidla (srov. rok 396). • Na cestě do Delf byli poslové na moři přechodně zajati piráty, kteří je dopravili na Liparu, popřípadě hellénskými Lipařany, vedenými stratégem Tímésitheem, kteří římskou loď považovali za pirátskou. Stratégos Římany osobně doprovodil do Delf a zpět.

Vypukla nová válka Římanů s Aequy (srov. rok 396).

 

************************************************************

393.

Ol. 96, 4

 

Démostratos I.

a. u. c. 361

L. Valerius Potitus I. a P. (?) Cornelius Maluginensis

L. Lucretius Tricipitinus Flavus a Ser. Sulpicius Camerinus

************************************************************

Spojenci ve válce korinthské (viz předešlý rok) vedli od t. r. válku z Korinthu, Lakedaimonští a jejich spojenci ze Sikyónu. Athénským oddílům velel Ífikratés, spartské posádkce v Sikyónu Praxitás. Boje se soustředily na severovýchodní Peloponnésos.

Athéňané po čase vyslali do Sparty poselství jednat o míru. Mezi mluvčími neúspěšných vyslanců byl známý řečník a politik Andokidés, který byl za neúspěch poslán do vyhnanství, kde krátce nato zemřel.

V korinthské válce loďstvo Athénských a Korinthských vedl Agathínés a po něm Proainos z Korinthu, loďstvu Lakedaimonských velel nauarchos Podanemos, který brzy padl. Následovali nauarchové Pollis a Hérippidés, kteří byli ale zakrátko vystřídáni Proainem a Teleutiou.

 

V hellénsko-perské válce, nyní již lépe lakedaimonsko-perské válce, vyplul na jaře Farnabázos s Konónem z Efesu na Mélos, přes Ferai na Kythéry, odkud před nimi odešlo obyvatelstvo samo od sebe do Lakónie. Na ostrově byla ponechána posádka, které velel Athéňan Níkofémos. Z Kythér vyplulo perské loďstvo k Isthmu, odkud se ale Farnabázos vrátil do Asie. Předtím rozdal mezi spojence peníze na válku, ale Sparťany z moří nevyhnali.

Konón pokračoval do Athén, kde byl naposledy někdy před rokem 405. • Farnabázos u Isthmu je nejzápadnější bod, kam se kdy perské vojenské námořnictvo vůbec dostalo!

V Athénách dal Konón za perské peníze obnovit dlouhé zdi, ta makra teiché spojící Peiraieus s Athénami (srov. podmínky míru roku 405 a dále 391). Uspořádal t. r. nebo již předešlého hekatombu, pravděpodobně poslední s obětováním jednoho sta volů v Athénách, a s obětí pohostil všechny Athéňany. Státy Chios, Mytiléné (nikoli však ostatní Lesbos), Keós, Knidos a Eteokarpathos se staly opět athénskými spojenci: výsledky peloponnéské války přestaly působit.

 

Téhož roku zemřel v Tegeji Pausaniás, syn Pleistoanaktův a vnuk Pausaniův, do roku 395 ágidovský král Sparťanů. • Jeho smrt bývá posouvána i do roku 385.

 

V Makedonii byl král Amyntás II. Míkros zahnán vpadnuvšími Illyry (vládl od minulého roku). Země propadla totální anarchii. Podle jedné tradice krátce užíval královského titulu, tzn. že sotva měl prostor k vládě, jistý Argaios II., snad identický s pretendentem trůnu z roku 359 (?).

Podle jiné tradice se stal po Míkrovi králem Amyntás III., syn Arrhidaia s Kleopatrou. S pomocí Thessalů vyhnal Illyry. Amyntás III. vládl do roku 370. Uzavřel na 50 let na obranu proti Illyrům spojenectví s Olynthem, hégemónem chalkidického spolku. • Existenci dvou Amyntů, krále Amynty II. a III., v této době nelze bezpodmínečně potvrdit. Je možné, že se jedná o totožné osoby (srov. předcházející rok a rok 429).

 

Na Sicílii se pustili Kartháginci opět do protiofensívy (srov. rok 396). Dionýsios I. je pod velitelem Mágónem porazil, pak byl úspěšný v bitvě s Rhégijskými. Město před dobytím ale nechtěně zachránil Dionýsiův stratégos Helóris.

Ze strachu z Dionýsia se spojily všechny hellénské státy v jižní Itálii do jedné ítaliótské symmachie, poprvé a naposledy. Připojili se k ní Lúkánové (srov. rok 390; o ítaliótské symmachii bez Hellénů viz rok 281).

 

V Bosporu Kimmerském zemřel archón Seleukos (spoluvládl od roku 433); jako archón v Pantikapaiu následuje sám jeho bratr Satyros I. (vládl do roku 389).

Obnovil válku s Theodósií a rozšířil své území proti kimmerským Sindům na Tamanském poloostrově: přivedl Sindům zpět jejich zapuzeného krále Hekataia a dal mu za ženu svou vlastní dceru. Za to ovšem měl Sind zabít svou první manželku, Maiótku Tirgatao. Ta samozřejmě nesouhlasila a povolala na pomoc sarmatské Ixomaty, kteří se tak dostali do války se Satyrem I. (srov. rok 389).

 

V Egyptě se prohlásil protikrálem Neferita I. jistý Hakór, řec. Achóris či Akorés (vládl do roku 380). Zřejmě ještě t. r. zemřel král Nefaarud I. (řec. Neferités; vládl od roku 399) a Hakór se stal jeho nástupcem. Krátkou dobu byl Hakórovým protikrálem jistý Múthés a ještě téhož roku jistý Pšenmút, řec. Psamúthis. Oba byli odstraněni a Hakór uzavřel spojenectví s Athéňany.

 

Římané pokračují v bojích s Aequy. Hlasováním byl zamítnut plebejský návrh zákona o přestěhování Římanů do Véjí (srov. rok 389). Do Circei byla zavedena kolonie Latínů.

 

************************************************************

392.

Ol. 97, 1

Terinaios z Élidy

 

Filoklés II.

a. u. c. 362

L. Valerius Potitus II. a M. Manlius Capitolinus

************************************************************

V Olympii byl vedle devíti hellánodíků zaveden jako desátý rozhodčí áthlothetés (srov. rok 400).

 

V korinthské válce pokračovaly boje a plenění v Korinthiadě. Zradou aristokratů Pásiméla a Alkimena byl Korinthos málem Sparťany pod Praxitou dobyt: předcházel krvavý pokus démokratů po vyhlazení aristokracie nachystaný na Artemidiny Eukleje (dnes neznámého datat konání, snad dle platajského svátku koncem listopadu n. začátkem prosince).

Někdy před tím došlo k synoikismu Korinthu s Argem. V soustátí byli u moci umírnění démokraté. Synoikismos (či snad jen koinon, spolek, federace) obou států trval do roku 386 (viz tam; začátek synoikismu může být kladen až do roku 390).

Při dobývání Korinthu byly mimo jiné pobořeny sparťanským polemarchem Praxitou městské dlouhé zdi, tedy hradby spojující město s mořem (viz následující rok).

V bojích se Sparťany a jejich spojenci, hlavně Sikyóňany, poprvé vynikl Athéňan Ífikratés se svým žoldnéřským oddílem. Pravděpodobně téhož roku nebo roku následujícího porazil v bitvě Fleiúntské, kteří pak z obav před ním přijali do svých hradeb lakedaimonskou posádku: první cizí vojáci v historii Fleiúntu/Fliúntu v městských hradbách od příchodu Dórů na Peloponnésos.

 

Do Sard dorazil nový perský satrapa pro Lýdii a Iónii Tíribázos, který byl do roku 393 satrapou Arménie. Vystřídal Tithrausta, který byl v satrapii od roku 395.

Lakedaimoňané se změnou poslali do Sard k Tíribázovi jako vyslance Antalkidu, aby přemluvil Peršana k míru se Spartou a k podpoře v korinthské válce. Proto poslali do Sard i Athéňané své vyslance, v jejichž čele byl Konón. Dostavili se i poslové Boiótů, Korinťanů a Argívských. Antalkidás nabízel "svobodu a nezávislost" ostrovů a měst a nijak nerozlišoval mezi hellénskými státy asijskými a v mateřské Helladě. Athéňané by tak byli připraveni o své tradiční ostrovy a Boióťané o nadvládu na Boiótií.

Tíribázos dal Antalkidovi tajně peníze, zatkl Konóna za jakousi urážku Krále a s Antalkidovými návrhy odcestoval ke Králi: ostrovy mají zůstat „svobodné“ (tedy nikoli perské), ale iónská města mají zůstat Králi. Viz dále rok 387.

Brzy nato ve vězení Konón zemřel, nebo se mu podařilo uniknout k Euagorovi na Kypr, kde zemřel v Salamíně.

 

Na Kypru v Kitiu skončila vláda al-rama (kraloval od roku asi 400). Následoval Melekiathón (vládl do roku 361; viz ale roky 388 a 387).

 

Na Sicílii se Kartháginci pod Mágónem opět vypravili do pole a opět byli poraženi. Dionýsios I. ovládl Sikuly v okolí pozdějšího Tauromenia (viz rok 358).

Kartháginci následně uzavřeli s Dionýsiem a Syrákúsany mír, čímž skončila třetí válka o hégemónii nad Sicílií (začala roku 397): Dionýsios I. ovládl téměř celou Sicílii kromě severozápadu ostrova, kde zůstal zbytek předtím tak rozsáhlé kartháginské epikratie (srov. rok 409).

 

Pokračovaly boje Římanů s Aequy a nově s etruskými městy Volsiniemi a Salpiny.

 

************************************************************

391.

Ol. 97, 2

 

Níkotelés

a. u. c. 363

M. Furius Camillus interrex II., P. Cornelius Scipio interrex a L. Valerius Potitus interrex II.

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Ífikratés se v korinthské válce vypravil se svým oddílem na plen do Arkádie. Po návratu do Korinthu dokončil obnovu dlouhé zdi, kterou započal roku 393 Konón.

Sparťan Agésiláos, který se dlouho léčil ze svých zranění (viz rok 394), se vypravil v čele vojska do válkou dosud nedotčené Argolidy, kterou vyplenil, a pak se obrátil proti Korinthu. Dobyl a zrušil obnovené hradby a jeho bratr Teleutidás dobyl korinthský přístav. Pak rozpustil své spojenecké vojsko a vrátil se do Sparty.

V létě obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu. Vypravil se proti městu v době konání isthmických her. Na Isthmu vyhnal domácí od obětišť, dal obětovat Poseidónovi a pod dohledem svých oddílů nechal uspořádat celé hry korinthskou aristokratickou emigraci. Zmocnil se lidí a velké kořisti v okolí Héřina chrámu/Héraion, den před tím vyhořel z neznámých příčin nedaleký Poseidónův chrám. Po odchodu vojska hry vypravili ještě jednou Argívští.

Část sparťanského vojska byla ve stejné době na cestě ke Korinthu u Lechaia poražena Ífikratem jako velitelem peltastů a Kalliou, Hipponíkovým synem jako velutelem hoplítů (tato událost se mohla stát i v roce 389). Agésiláos se stáhl domů, Ífikratés zbavil spartských posádek místa v korinthiadě a Argolidě, které tam loni a t. r. umístili Praxitás s Agésiláem.

Tíribázos poslal z Persie jako svého nástupce Strúthu, který se ale postavil na stranu Athéňanů. V bitvě u Efesu (?) dokonce porazil a zabil nepozorného Sparťana Thibróna, který právě v rámci snídaně soutěžil s pištcem Thersandrem v hodu diskem.

Lakedaimonští poslali namísto Thibróna jako velitele svých vojsk v Anatolii Difridu. Difridás si počínal proti Strúthovi úspěšně, dokonce zajal jeho zetě Tigrána s chotí a za jejich výkupné uživil své vojáky.

Na moři se nauarchos Teleutidás (viz výše) cestou na Rhodos, kde měl podpořit ohroženou vládu aristokratů, zmocnil deseti triér, které Athéňané poslali pod velením Filokrata, syna Efialtova, na Kypros na pomoc Euagorovi, ačkoli se postavil Králi, tehdy athénskému spojenci (a naopak Sparťané na moři zajali lodi Athéňanů, perských spojenců, ačkoli se právě ucházeli o smlouvu s Peršany.

 

Na Kypru se totiž rozhořela tzv. kyperská válka (trvala do roku 385). O jejím průběhu není přesných informací. Euagorás I. vyhnal roku 411 vládce Salamíny Abdémona z Tyru a sám se prohlásil vládce tohoto městského státu. Abdémón to ale měl dobré u perského dvora. Euagorás I. se snažil dostat s athénskou pomocí pod svou moc celý Kypr. T. r. se dostal do přímé války s Králem, do které ho přivedl Abdémón (viz dále rok 386).

 

V perské Anatolii byly provedeny administrativní změny. Byl zrušen úřad nejvyššího velitele v Sardech, Tíribázos byl odvolán (viz ale rok 387), Iónové, kteří byli dosud v jedné satrapii s Lýdy, utvořili samostatnou satrapii, kterou od nyní spravoval Strúthos. Lýdie byla samostatně pod satrapou Autofradatem (srov. rok 362).

Kárie zůstala pod domácími dynasty se statutem satrapů: někdy od t. r. vládl král Hekatomnós z Mylas, otec pozdějších vládců a zároveň sourozenců a manželů Mausóla, Idriea, Pyxódara, Artemísie a Ady. Zahájil nejslavnější oddíl kárských dějin, který vedl až do hellénismu. Kdy a jak Hekatomnóův život skončil, nevíme, zřejmě někdy kolem roku 375. Jeho nástupcem se stal nejstarší ze synů Mausólos, manžel Artemísie, viz dále rok 362 a 357.

 

V Itálii v Římě se stal 1. červenec začátkem úředního roku (srov. již roky 463, 450 a 423). Římané přerušili války s Aequy, Volsiniemi a Salpiny. S Etrusky, jichž bylo na osm tisíc zajato, bylo uzavřeno příměří na dobu dvaceti let a s tím, že nahradí škody a uhradí roční vojenské výdaje Římanů. Příměří s Aequy vydrželo jen do roku 388, Volsinští se s Římany dostali do války až jako součást etrusko-keltské koalice poražené na Vadimonském jezeru roku 283.

Za zpronevěru podílu na véjské kořisti byl obviněn jedním z tribunů lidu L. Apuleiem a poslán do vyhnanství a pokutován patnácti tisíci assy M. Furius Camillus; odešel do Ardeje, viz rok následující.

Vypukla válka etruského města Clusium s Kelty, kteří město oblehli. Spojenci Etrusků byli snad tehdy též Římané, jimž Etruskové za pomoc slíbili část svého území. Před městem došlo k prvnímu válečnému kontaktu Římanů s Kelty, když se na etruské straně boje zúčastnili římští poslové a mezi nimi opět vlivní Fabiové (srov. jejich záhubu roku 477). Tím na sebe Římané Kelty upozornili (viz následující rok a rok 9). • Kelty prý do země z Popádí pro svou osobní mstu přilákal Tusk Arrhón/lat. Arruns, který jim prý také jako novinku přinesl s sebou víno.

 

************************************************************

390.

Ol. 97, 3

 

Démostratos II.

a. u. c. 364

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict.

************************************************************

Z Athén do Helléspontu se v čele flotily čtyřiceti lodí vypravil Thrasybúlos. Původně plul na pomoc démokratům na Rhodu, ale obrátil se do Helléspontu. Usmířit krátce znepřátelené odryské vládce Amádoka I. a Seutha II., z nichž se stali athénští spojenci. V Býzantiu zbavil Thrasybúlos vlády oligarchy a dosadil démokraty a pronajal vybírání celního desátku od lodí z Pontu.

Odtud plul na Lesbos a kryt spojenectvím s Mytilénou porazil oddíl Sparťana Thérimacha, který v boji padl. Celý ostrov se stal po patnácti letech opět athénským spojencem, stejně tak jako Thasos, Samothráké, Chersonésos, Býzantion, Kalchédón, Halikarnássos a Klázomenai (část těchto spojeneckých smluv mohla být uzavřena až roku následujícího).

Lakedaimonští předali ostrov Samos Peršanům (srov. rok 404, kdy se ostrova Sparťané zmocnili, a rok 365, kdy se dostal zpět do athénské moci).

Do t. r. by mohla spadat unie Korinthu s Argem, viz ale rok 392.

 

V Makedonii uzavřel král Amyntás III. mír s Illyry a musel jim platit tribut. Za ženu si z vděku za vojenskou pomoc vzal dceru elimejského knížete Sirrhy (Sirrhás), Eurydiku I.

 

Dionýsios I. se stal spojencem Lúkánů, když byl předtím před Rhégiem poražen. Dionýsios vedl válku proti Ítaliótům, federaci hellénských měst na jihu Itálie: Krotónu, Kaulónii, Sybaře na říčce Traeis (založena kdysi v Bruttiu údajně Rhodskými; na rozdíl od známější stejnojmenné osady v této oblasti, kterou zakládali Achájové, viz následující obec), Thúriím (neboli Sybaris v Lúkánii), Hippóniu, Tarentu atd. (viz 393, o sídlu federace jihoitalských Hellénů viz rok 431, o symmychii Ítaliótů bez Hellénů viz rok 281).

Lúkánové byli v této válce úspěšní.

 

V Athénách se narodil řečník a protimakedonský politik Hypereidés, který byl popraven roku 322, a v attických Kothokidai se narodil Aischinés, jeho protivník (zemřel asi roku 315 na Rhodu).

Kolem roku 390 se v pontské Hérákleji narodil Hérákleidés, pozdější člen Akadémie (zemřel kolem roku 310).

Ve stejné době se narodil politik a řečník, žák Ísokratův, Lykúrgos z Athén. V letech 338 až 326 byl nejvyšším finančním úředníkem své vlasti.

Kolem roku 390 zemřel přírodní filosof Diogenés z Apollónie na Krétě (narodil se kolem roku 460).

 

V Itálii se vypravili Keltové proti Římu. Je to jedno ze tří tradičních dat, která uváděli již starověcí historici vedle roku 387 a 386.

18. července porazili pod Brennem (vlastně označení pro keltského náčelníka) zničujícím způsobem Římany na říčce jménem Allia, přítoku Tiberu. Téhož večera stáli Keltové před Římem (srov. shodu ve dni konání s bitvou na Cremeře roku 477).

19. července byl nehájený Řím obsazen, vypleněn a veškeré víno vypito (ve stejný den roku 64 n. l. dal prý Nero podpálit Město znovu). Pouze na Capitoliu se držela posádka. Hrad byl oblehnut. Podle jiné tradice byla bitva vybojována 6. října a Město obsazeno o dva dny později. • Bylo to druhé dobytí Říma od jeho založení (srov. roky 753 a 507). Boj s keltským živlem Římané na kontinentu uzavřeli až roku 9 př. n. l.(viz).

 

Část Keltů byla poražena M. Furiem Camillem před Ardeou, kde od loňska žil ve vyhnanství. Oddíly římského vojska, které po Allii uprchly do Véjí, porazily jiný oddíl Gallů a Etrusků. Římané povolali zpět z vyhnanství M. Furia a zvolili ho ve Véjích v nepřítomnosti počtvrté diktátorem. Řím na mnoho měsíců přestal být residenčním městem římského státu.

 

Kolem roku 390 zemřel čínský filosof Mo-c' (Mozi, narozen kolem roku 480), zakladatel mohismu.