409-400

409.

Ol. 92, 4

 

Dioklés I.

a. u. c. 345

Cn. Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus II.

ep. eforos ve Spartě Arákos

************************************************************

V Thoriku postavili Athéňané hradby. Začátkem léta se vypravil z Athén Thrasyllos v čele flotily na Samos, viz rok předcházející. U Pygel porazil jeho výsadek Míléťany, podrobil Athénským Kolofón, ale v Lýdii byl při loupení odražen v době, kdy zraje obilí. Pokusil se dobýt Efesos, před městem však byl poražen a zahnán Efeskými, kterým pomohl satrapa Tissafernés a flotila Syrákúsanů posílená loďmi z domova. Za to se jim a Selínúntským (dvě lodi, srov. zde níže) dostalo občanských práv v Efesu.

Odtud Thrasyllos pokračoval na Lesbos, kde zaskočil 25 syrákúských lodí, čtyři zajal a Syrákúsany poslal do Athén (v zimě se zajatci zazdění do kamelomu podhrabali a unikli do Megar a Dekeleje). Mezi zajatci byl i jeden athénský exulant: stejnojmenného Alkibiadova bratrance, kterého dal ukamenovat. Pak plul do Séstu a na zimu do Lampsaku.

Následně po celou zimu Thrasyllos a Alkibiadés opevňují Lampsakos. V téže době Athéňané při výpadu vybojovali úspěšnou bitvu u Abýdu s Farnabázem. Následovalo krátké příměří.

V zimě Achájové ve válce Hérákleje Tráchínské zradili své spojence v bitvě: sedm set Héráklejských padlo a s nimi spartský velitel Labótás.

 

Sparťané koncem roku povolili svobodný odchod povstalých heilótů z Maleie do Korifasia (= Pylos). Vzácný okamžik v dějinách vztahů vládnoucího ethnika k podrobenému obyvatelstvu.

 

Na Sicílii Kartháginci oblehli, dobyli a vyvrátili města Hímerá a Selínús (událost lze klást ještě do roku 410). V Hímeře Hannibal (I.) obětoval zádušním bohům svého dědy Hamilkara životy tří tisíců Hellénů (viz rok předcházející a rok 480; srov. rok 358). • Krutosti, jichž se Kartháginci v Hímeře a Selínúntu dopustili, byly asi onou silnou brzdou hellénského světa pro uzavírání důvěryhodných spojeneckých dohod s Karthágem, např. v době rozhodných bojů s Římany (srov. rok 307).

Kartháginci na Sicílii zřídili svou provincii, řec. epikrateia, která zde vydržela až do konce první punské války roku 241. Hannibal (I.) se slavně vrátil do Karthága (viz dále rok 407).

V Athénách se konala premiéra Sofokleova Filoktéta.

 

Povstání Médů proti Peršanům, o němž nevíme, jak dlouho trvalo, skončilo novým uznáním vlády Dáreia II.

 

V Římě zvoleni první plebejští quaestoři; boje s Aequy a Volsky.

 

************************************************************

408.

Ol. 93, 1

Eubatos nebo Eubótás z Kýrény

 

Euktémón I.

a. u. c. 346

Tribuni militum consulari potestate

P. Cornelius Rutilus Cossus dict.

ep. eforos ve Spartě Euarchippos

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, dvojspřeží, sinóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, obr, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům!

Sofista Gorgiás pronesl na hrách řeč proti barbarům, Olympikos logos, v níž opět dal obživnout požadavku jednoty Hellénů proti Peršanům: stal se tak ideovým předchůdcem Ísokratovým, jehož výzvy použil Filippos II.

 

Athéňané se z Lampsaku (viz předešlý rok) vypravili z jara na Prokonnésos a ke Kalchédónu. Kalchédónští svěřili před válečnou hrozbou svůj majetek thráckým Bíthýnům, které však Alkibiadés s Athéňany donutil, aby ho vydali a Bíthýnům vnutil spojenectví s Athéňany.

Alkibiadés před Kalchédónem porazil Farnabáza se Sparťany, jejichž velitel Hippokratés padl. Kalchédón oblehl, ale nedobýval: město se rozhodlo vyplatit Athéňanům dvacet talentů a opět platilo athénské symmachii pravidelný roční spolkový tribut (odpadlo roku 410).

Ujednání platilo do doby, než se z Persie vrátí athénští a lakedaimonští vyslanci, usilující v doprovodu Farnabáza o Královo zprostředkování. Mezi athénskými vyslanci byl mimo jiné Mantitheos, mezi spartskými i Syrákúsané Hermokratés s bratrem Proxenem. Zatímco spartská diplomacie putovala Anatolií nejkratší možnou cestou, Farnabázos s Athéňany přezimovali v Gordiu, kde se dozvěděli o pádu Býzantia (viz příští rok).

Alkibiadés mezitím dobyl Sélymbriu a převzal velení při obléhání Býzantia, v jehož zdech velel spartskému oddílu Klearchos (srov. rok 411). Když odplul na druhou stranu úžiny k Farnabázovi pro peníze a zorganisovat stavbu lodí, otevřeli proathénští zrádci na podzim brány Býzantia Alkibiadovi.

Ve Spartě zemřel král Pleistoanax (vládl od roku 458), nástupcem se stal jeho syn Pausaniás (vládl do roku 395). • Údaje o délce Pleistoanaktovy vlády se různí: podle jedné tradice zemřel již roku 445, srov. tam, podle jiné tradice byla jeho vláda přerušena dvacetiletým exilem po neúspěšné výpravě do Megaridy a Attiky v letech 446 až 427. V této době měl za nezletilého syna Pausaniu vládnout poručník Kleomenés.

 

Téhož roku došlo na Rhodu k synoikismu tří rhodských států, Lindu, Iálysu a Kameiru. Není zpráv o tom, že by mezi těmito obcemi někdy došlo k bojům nebo alespoň k hádkám - na hellénské poměry vzácnost! Státy byly kdysi založeny Dóry z Megar spolu s Argívskými (někdy po roce 1044), jako oikistés se tradují Tlépolemos či Althaimenés. Společné nové město Rhodos bylo postaveno podle zásad proslulého architekta Hippodáma z Mílétu (srov. rok 444).

 

Konala se premiéra Eurípidovy tragédie Orestés. Básník opustil Athény a přes Magnésii odešel do Makedonie, kde roku 406 zemřel (viz tam).

Kolem t. r. se v Athénách narodil Speusippos, žák a nástupce Platónův v Akadémii (viz rok 347). Pótóné, matka Speusippova, byla Platónova sestra. Politicky byl Speusippos promakedonský; zemřel roku 339.

Mezi lety 408 až 405 se v Kiu narodil Antifanés, autor komédií (zemřel kolem roku 330).

 

Boje Římanů s Volsky pokračují, od roku 423 vedeny permanentně.

 

V Číně porazil stát Wej barbary Severní Ťi, tj. asi Tatary (srov. roky 662 a 538).

 

************************************************************

407.

Ol. 93, 2

 

Antigenés I.

a. u. c. 347

Tribuni militum consulari potestate

ep. efor ve Spartě Pantaklés

************************************************************

Na jaře se chtěli athénští vyslanci (viz předešlý rok) vypravit z Gordia, kde přezimovali, s Farnabázem do Persie ke Králi, ale hbitější Lakedaimonští se již vrátili z Persie se spojenectvím v kapse: Dáreios II. se rozhodl nadále podporovat Sparťany (srov. smlouvy z roku 412 a změnu vztahů roku 400).

Zároveň vystřídal Kýros, mladší bratr Arsakův (pozdějšího krále Artaxerxa II.), satrapu Tissaferna v nejvyšším velení Peršanů v Iónii se shromáždištěm vojska v Kastólu (srov. pak rok 400). Kýros propustil athénské vyslance domů až roku 404, aniž by kdy spatřili Krále. • Kýrovou nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie, které dal Peršan jméno podle slavné přítelkyně Perikleovy Aspásiá.

 

V téže době se stal novým lakedaimonským nauarchem Lýsandros. Kratésippidás, nauarchos od roku 410, nebyl úspěšný. Lýsandros se vypravil na Rhodos a přes Kós a Mílétos Efesos přišel ke Kýrovi do Sard. Kýros mu poskytl finanční podporu pro vedení války a Sparťané mohli zvýšit mzdu veslařům svých lodí na čtyři oboly na den (Sparťan chtěl celou drachmu). Pak se Lýsandros vrátil do Efesu, kde kotvila perská flotila o devadesáti lodích.

Alkibiadés se z Býzantia, viz předešlý rok, vypravil na jaře na Samos, odtud do Kárie vybírat peníze a zase zpět na Samos. Thrasybúlos se pustil do Thrákie, získal zpět Thasos, který krátce předtím odpadl, odtud pokračoval do Athén.

Athéňané mezitím v nepřítomnosti zvolili Alkibiada stratégem (druhým byl Thrasybúlos a třetím Konón). Alkibiadés odplul ze Samu na Paros a přes Gytheion směřoval do Athén, kam dorazil 25. thargéliónu, tj. začátkem června. Přišel do vlasti poprvé po roce 415. Nadšení Athéňané ho zvolili vojevůdcem bez omezení pravomocí, hégemón autokratór.

Pobyl ve městě čtyři měsíce a mimo jiné na konci léta zajistil Athéňanům, aby mohli konat eleusínská procesí po souši a nemuseli se z obavy před nepřátelským útokem na místo oslav plavit.

V říjnu vítězně zasáhl proti povstalcům na Andru, města však nedobýval. Alkibiadés pokračoval k Thrasybúlovi, který obléhal Fókaiu (kde rok předtím vyhořel Athénin chrám).

Na Samu zanechal Alkibiadés u loďstva jako velitele svého kormidelníka Antiocha. Ten se u Notia pustil neprozřetelně a přes zákaz do bitvy s Lýsandrem, kterou prohrál, Athéňané přišli o patnáct lodí a sám v ní padl. Alkibiadés se rychle vrátil na Samos a s celou flotilou se seřadil před efeským přístavem: Lýsandros, který byl slabší, ale nevyplul.

V Athénách bylo zle. Alkibiada zbavili velení a vybrali deset nových stratégů. Alkibiadés předal své oddíly Konónovi a v předtuše vrtkavých nálad lidu (srov. předcházející rok) uprchl do Paktyés v Thrákii na své opevněné sídlo na Chersonésu: ochlokratické nevoli unikl na jediné triéře. Zde pak vedl soukromou válku s Thráky až do roku 405, kdy odtud uprchl k Farnabázovi, kde byl rok nato zavražděn (viz tam).

Konón převzal na Samu mužstvo pro sedmdesát triér, ačkoli ještě krátce předtím zde bylo mužstva pro sto lodí.

Po sesazení Alkibiada se cestou k Andru náhodně setkaly athénské lodi pod Fanosthenem se dvěma triérami z Thúrií. Mezi zajatci byl i slavný olympioníkos Dórieus Rhodský, nyní thúrijský občan. Fanosthenés ho propustil bez újmy; srov. jiný přístup Lakedaimonských roku 394.

 

V létě byla na athénské Akropoli dokončena stavba Erechtheia, které se budovalo od roku před 421 (?). Jeho architektem byl Filoklés (srov. rok 396).

 

Na Sicílii se vrátil Hermokratés, který se účastnil minulého roku spartské mise ke Králi. Hermokratés dostal od satrapy Farnabáza peníze na válku (ale jistě ne na válku s Kartháginci). V Messáně si najal pět lodí a tisíc žoldnéřů, Selínús částečně obnovil a začal plenit kartháginské území. Syrákúští se proto rozhodli odvolat usnesení o jeho vyhnanství. Když se však pokusil zmocnit se své vlasti, padl v pouličních bojích.

Kartháginci se 120 triérami a 120 tisíci vojáky pozemní armády zahájili druhé tažení během druhé války o Sicílii (viz začátek války roku 409). Veliteli byli Hannibal (I.) a Himilkón, syn Hannónův. Zprvu poraženi oblehli Púnové Akragás (viz následující rok). Brzy v ležení obléhajících vypukl mor, mimo jiné zemřel velitel Hannibal. Obleženým přišli na pomoc Syrákúsané, vedení Dafnaiem a oddíl dalších Hellénů ze Sicílie a Itálie, který vedl Sparťan Deuxippos.

Syrákúští založili osadu Thermai, kam se uchýlili zbylí občané a vyhnanci z Hímery (viz rok 409).

 

************************************************************

406.

Ol. 93, 3

 

Kalliás z Angely

a. u. c. 348

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pityás II.

************************************************************

Dne 15. dubna bylo zatmění měsíce a v Athénách vyhořel starý chrám Athény.

Na jaře byl spartským nauarchem jmenován prchlivý Kallikratidás žárlící na úspěchy svého předchůdce. S Kýrem se nepohodl a rád by uzavřal s Athéňany mír ("úděl Hellénů je bídný, neboť pro mpeníze podlézají barbarům").

V Efesu vystřídal v úřadu Lýsandra a vypravil se 120 loďmi na Lesbos, kde dobyl Méthymnu; občany však do otroctví neprodal. Před Mytilénou porazil na moři Konóna, který přišel o třicet lodí se pak uchýlil s vojskem do města. Lakedaimonští Mytilénu oblehli na moři i na souši, když dostali posilu od spartské posádky na Chiu. K Mytiléně plul na pomoc Athéňan Diomedón s dvanácti loďmi, zaskočen o deset z nich přišel.

Jedné z athénských lodí vyslaných Konónem z Mytilény se podařilo proniknout obklíčení a dorazit do Athén. Do třiceti dnů obsadili mužstvem včetně otroků 110 lodí a v srpnu odpluli na Samos. Zde se spojenci vznikla flotila 150 lodí.

Kallikratidás proti nim vyrazil. Zanechal před Mytilénou padesát lodí pod Eteoníkem a se 120 loďmi plul k Arginúsám, kde Athéňané kotvili. V námořní bitvě u Arginúsai byli Sparťané a jejich spojenci poraženi, velitel Kallikratidás se utopil. Athéňané přišli o 25 lodí, spartská koalice o 69 (z deseti lakedaimonských bylo devět zničeno).

Eteoníkos zrušil obléhání Mytilény, lodi poslal na Chios a s pěším vojskem odešel do Méthymny. Spartský expediční sbor na Chiu prožil krušné měsíce. Vojáci se živili z úrody a z toho, co dostali za práci na poli. V zimě hrozila vzpoura a vojáci chtěli obsadit obec Chios. Eteoníkos však požádal Chíjské o žold, který dostal a bylo po vzpouře (asi už událost roku 405).

V Athénách otevřel Archedémos, vůdce démokratické strany a správce dvojobolového pensijního fondu dióbelie (viz rok 410), soudní tažení proti velitelům vítězného loďstva. Obvinil Erasínida ze zpronevěry státních peněz a kausy využili prooligarchičtí politici a otočili ji v podivné obvinění stratégů, že nevyslali do místa bitvy lodi na pátrání po padlých a trosečnících.

Thérámenés dal dohromady postižené rodiny o apatúriích a přemlouval k hlasování po fýlách o trestu pro stratégy. Kdo byl proti, byl Sókratés, syn Sófroniskův, známý konservativní filosof, neboť takové jednání nebylo zákonné.

Nejagilnější v prosazování trestu smrti byl Kallixeinos: později, když se Athéňanům vše rozložilo, byl se čtyřmi dalšími obžalován. Po nepokojích utekl do ciziny a vrátil se roku 404. Lidé se mu stranili a Kallixeinos si vzal život hladověním, viz rok 403.

V měsíci pyanepsiónu, tj. v říjnu až listopadu, byli odsouzeni všichni stratégové, kteří se zúčastnili vítězné bitvy u Arginús, osm ze všech deseti: záminkou bylo nepohřbení padlých spoluobčanů, protože hned po bitvě nastalo bouřkové počasí. Na smrt byli odsouzeni a popraveni: Periklés, nemanželský syn Perikleův, Diomedón, Lýsiás, Aristokratés, Thrasyllos a Erasínidés; stratégové Prótomachos a Aristogenés se popravě vyhnuli včasným útěkem do vyhnanství.

Alkibiadés v Thrákii bojuje proti Thrákům, kteří nepodléhali Králi (viz rok předcházející a následující).

 

Na Sicílii dobyli Kartháginci po sedmiměsíčním obléhání vyhladověním Akragás. Bohaté město bylo zcela zničeno a kdo zůstal ve městě, byl Púny zabit. Mělo v té době dvacet tisíc občanů a na dvě stě tisíc obyvatel. Severoafričtí Foiníčané se pod velením Himilkóna opět k poraženým chovali nezvykle krutě. Část obyvatel se před konečným útokem dostala do Gely, později odešla do Leontín. Akragás byl obnoven až roku 337. • Mezi mrtvými Akragantskými byl i nejbohatší z měšťanů Telliás, kteří se s řadou dalších uchýlili do Athénina chrámu. Když viděli, že se Kartháginci nezastaví před ničím, zapálili ho a uhořeli. Telliás proslul velkorysým pohostinstvím. Služebnictvu nakazoval vyhledávat cizince. Měl velký dům s bohatými sklepy a skladišti. Jednou pohostil pět set jezdců z Gely, kteří se k němu uchýlili před bouří, a každému věnoval tuniku a plášť. V jeho vinných sklepech bylo místa pro tři sta sudů po stu amforách a káď o tisíci amforách, tj. asi šest tisíc hektolitrů vína.  

V této době byla téměř celá Sicílie kartháginská. V Syrákúsách se jeden z nově zvolených stratégů Dionýsios (I.) s pomocí svého příbuzného Filista a oddílu žoldnéřů, kterému velel Deuxippos či Dexippos ze Sparty, zmocnil vlády nad státem. Dal se sněmem „zvolit“ stratégem autokratórem, tj. vrchním velitelem vojska bez povinnosti konsultovat rozhodnutí s volenými úředníky a sněmem, a tak se v Syrákúsách po půl století opět usadila tyrannis (srov. rok 466 a 461). Dionýsios I. vládl až do roku 367.

Na jeho stranu se postavila Gela a Kamarína. O osudu Filistově viz rok 386.

 

V Makedonii v Pelle, sídelním městě krále proathénského Archeláa, zemřel básník Eurípidés (narozen v letech asi 485 až 480; o jeho náboženské činnosti viz rok 420). Byl prý roztrhán psy v Bormisku či Bromisku. Athéňan Eurípidés byl rodák ze Salamíny, kde po dlouhá staletí ukazovali návštěvníkům jeskyni, kam chodíval psát. Pochován byl v Arethúse na Chalkidiké. Jeho poslední hra Bakchantky, Bakchai, vznikla pod dojmem z prostředí prosáklého dionýsovským kultem v jeho syrové makedono-thrácko-illyrské podobě: jistě měla premiéru v Pelle, s athénskou zvítězil následujícího roku Eurípidés mladší.

V Athénách zemřel další velký tragik Sofoklés, který se narodil kolem roku 496 (o způsobu smrti viz r. 367).

Kolem roku 406 se v Knidu narodil astronom, mathematik a polyhistór Eudoxos, žák Archýtův. Na studijních cestách byl mj. v Egyptě. Jeho akmé byla kladena do doby 103. olympiády. Zemřel roku 353, když mu prý předtím Ápis olízl roucho.

 

Římané dobyli na Volscích Anxur, pozdější Tarracinae. Poprvé v římských dějinách dostali vojáci čili občané ve vojenské službě, žold ze státní pokladny. Dříve byli Římané všech vrstev v poli na své náklady, viz rok 414. • Zřejmě velmi tradicionalistické datum (srov. rok 403).

 

************************************************************

405.

Ol. 93, 4

 

Alexiás

a. u. c. 349

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Archýtás

************************************************************

Nauarchem Sparťanů byl jmenován Arákos, epónymní eforos roku 409, jeho zástupcem Lýsandros: Peloponnésané se spojenci konferovali s koncem zimy v Efesu a žádali spolu s Kýrem, aby jim ze Sparty poslali jako velitele Lýsandra (který ale nemohl formálně velet dvakrát po sobě). Lýsandros se po rozhovorech s Kýrem Mladším (viz rok 407) dostal k perským penězům pro plavce.

Povolal do Efesu z Chiu Eteoníka a vypravil se na Rhodos, odtud do Helléspontu, kde dobyl Lampsakos; jeho flotilu podpořil po zemi Thórax. Sparťané nikoho nezotročovali, pouze vyloupili.

Po rozhovorech s Lýsandrem odcestoval Kýros za svým otcem, který se vypravil pro Kadúsiům a vážně ochořel v ležení u jistých Thamnérií v Médii na hranicích s povstalým národem. Několik měsíců předtím roku 406 dal Kýros odstranit dva syny Dáreiovy sestry, neboť mu prý neprokázali příslušnou úctu.

U dvora se tudíž proti Kýrovi vedly intriky. Kýros vyzval Lýsandra, aby během své nepřítomnosti nepodnikal žádnou velkou bytvu s Athéňany.

Athéňané se na jaře se 180 loďmi vypravili ze své základny na Samu do Helléspontu. V době pádu Lampsaku kotvili nedaleko v Elaiúntu an Chersonésu, po jeho pádu se zásobili v Séstu a loďstvo kotvili u říčky Aigospotamoi, tj. u Kozích potůčků na Chersonésu naproti Lampsaku; břehy Helléspontu tu jsou od sebe asi 2,7 kilometrů.

V září loďstva ležela proti sobě, Peloponnésané se zásobovali z Lampsaku, kde kotvili, Athéňané odmítli využít podobným způsobem Séstu, jak jim radil Alkibiadés. Několik dnů proti nim Lýsandros nevyplouval a Athéňané si zvykli se na břehu rozejít, aby si sehnali proviant.

Po nečekaném výpadu pátého dnes Sparťanů padla veškerá námořní moc Athéňanů do lakedaimonských rukou. Jen ostražitý Konón s osmi loděmi stačil uprchnout a uchýlil se k Euagorovi na Kypr, a loď „paralos“ unikla do Athén, aby přinesla zprávu o zkáze, o prohrané válce.

Téměř celé athénské vojsko Sparťané u Aigospotamoi popravili stětím, jako první zemřel velitel Filoklés (pro minulou  krutost k protivníkům, když dal hodit přes palubu zajaté posádky dvou lodí z Andru a Korinthu; uchráněn zůstal ze stratégů Adeimantos, který se nikdy na zajatcích nijak neprovinil; mluvilo se však také o tom, že vzal před bitvou od Lýsandra peníze, což se tvrdilo rovněž o Athéňanovi Týdeovi).

Býzantion otevřelo brány, proathénští politici ,kteří město nedávno vydali, prchli do Pontu a později získali v Athénách občanství. Také Kalchédón otevřel brány, ale athénské posádce povolil volný odchod. Lýsandros všude, kam přišel, nikoho nezabíjel, ale Athéňany posílal domů, aby se město přeplnilo hladovými krky.

Vítěz od Aigispotamů Lýsandros pak vyplul s 200 loďmi z Lampsaku na Lesbos; Eteoníkos se vypravil do Thrákie přebírat vládu nad athénskými spojenci. Sparťané dosazovali všude, kromě démokratického Samu, aristokratické režimy; ostrované byli t. r. poctěni Athéňany jejich občanstvím, viz však rok následující.

Ágis II. sestoupil z opevněné Dekeleie (zde od roku 413, srov. tzv. válka dekelejská) a druhý král Pausaniás se vypravil s veškerou polní mocí ze Sparty s Peloponnésany s výjimkou Argívských. Lýsandros dorazil s loďstvem z Lesbu na Aigínu, které dal svobodu a stejně tak restituoval samostatnost Mélu a dalších států zlikvidovaných Athéňany.

Pokračoval na Salamínu, kterou vyplenil a se 150 loďmi uzavřel z moře Peiraieus: všechny tři lakedaimonské armády se sešly před Athénami, hlavní stan měly v Akadémii. Ve městě vypukl brzy hlad. Ágis posly odkázal do Sparty, ale eforové je poslali zpět už od Sellasie, neboť jejich podmínky míru nepokládali za dostatečné (ponechání hradeb na místě).

Mírová jednání Athéňanů s králem Ágidem II. a efory vedl Thérámenés. U Lýsandra byl nejméně tři měsíce, aby zjistil, že stržení dlouhých zdí není jen záminka pro okupaci Athén. Vymlouval se na jeho neochotu jednat a mezitím se hlad stal hlavní pákou diplomacie.

Thérámenés posléze dostal od Athéňanů plnou moc a putoval do Sparty. Na sněmu peloponnéských spojenců tu Korinthští, Thébané s dalšími žádali úplnou likvidaci Athéňanů, ale proti tomu se s odkazem na minulé zásluhy o Helladu postavili Sparťané.

Sněm na jejich návrh rozhodl o stržení dlouhých zdí, zničení opevnění v Peiraieu, o ponechání pouhých dvanácti lodí a o povolání zpět athénských vyhnanců-oligarchů (viz dále následující rok). Hradby se pak bořili s pomocí exulantů a za hudebního doprovodu pištkyň: začátek lakedaimonské hégemónie v Helladě, která trvala do roku 370 (srov. rok 386).

Zřejmě ještě t. r. porazili v námořní bitvě Sparťané Messéňany z Naupáktu, kde sídlili od roku 460. Messénští pak opustili Helladu a odpluli do Rhégia. Většina z nich ale pokračovala dále do Euesperidés v Kýrénaice: těmto velel athénský velitel Sfaktérie Konón. Lokrové se opět vrátili do Naupáktu, odkud byli vyhnáni Athéňany a Messéňany (srov. rok 460). • Celou událost vyhnání Messéňanů z Hellady lze posunout do roku 401.

 

Snad t. r. předal Gylón, děd řečníka Démosthena, athénskou klérúchii Nymfaion jako její velitel Pantikapajským. Tito ho za to odměnili osadou Képoi u Fanagoreie.

 

Kolem t. r. dobyl v Thrákii Seuthés II. (srov. rok 410) s pomocí krále Amádoka I. ztracené otcovské knížectví v jihovýchodní Thrákii mezi Propontidou a Pontem. Vládl zde do roku 383.

 

V polovině roku provedl v Syrákúsách Dionýsios I. krvavý převrat a odložil titul stratégos autokratór. Přijal titul archón, vládce Sicílie. Dionýsios I., syn Hermokratův, se oženil s dcerou Hermokrata, zavražděného roku 408.

Kartháginci oblehli Gelu a dobyli ji. Pomoc, kterou poslal Dionýsios, byla poražena. Dionýsios pak usadil zbytky Gelských s Kamarínskými, jejichž obec byla rovněž následně Kartháginci dobyta, v Syrákúsách a později v Leontínách. • Apollónovu sochu, kterou Kartháginci v Gele ukořistili, poslali do Tyru. Později jí tam hned po dobytí města přinesl obětní dary Alexandros Veliký.

Dionýsios uzavřel s velitelem Kartháginců Himilkónem mír, jímž uznal kartháginské územní zisky na Sicílii. Mírová jednání nabídli sami Púnové, protože v jejich armádě opět vypukl mor. Tím skončila druhá válka o Sicílii, která vypukla roku 410 (další viz rok 397).

 

V Athénách premiéra Aristofanových Žab, Batrachoi.

Zemřel Achaios z Eretrie, autor tragédií (narozen v letech 484 až 481).

Tohoto nebo následujícího roku jmenoval Král svým dvorním lékařem Ktésiu z Knidu. Byl jím až do roku 397/8. Jeho další životní data neznáme; Ktésiás byl účastníkem bitvy u Kúnax roku 401 a sepsal historické dílo o Peršanech.

 

Vypukla další válka Římanů s Véjany (srov. rok 425). Římané zahájili obléhání Véjí, které trvalo až do roku 396!

 

************************************************************

404.

Ol. 94, 1

Krokínás z Lárisy

 

(Pýthodóros) anarchie

a. u. c. 350

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Athénách se Pýthodóros neuvádí jako epónymní archón, protože byl zvolen za vlády oligarchie: udává se rok anarchie.

V Lakedaimonu byl epónymním eforem Endios a jím končí jejich známá souvislá řada (začíná rokem 433, viz).

 

Athéňané pod nátlakem okolností zvolili třicet mužů (po třech z každé fýly?), kteří měli sepsat novou ústavu státu. Byli to: Aischinés, Anaitios, Aresiás, Aristotelés, Dioklés, Drakontidés, Erasistratos, Eratosthenés, Eukleidés, Eumathés, Faidriás, Feidón, Hippolochos, Hippomachos, Hierón, Chaireleós, Chariklés, Chremón, Kritiás, Kleomédés, Mélobios, Mnésilochos, Mnésitheidés, Onomasthés, Peisón, Polycharés, Sofoklés, Thérámenés, Theogenés a Theognis. Vůdčími osobnostmi byli Kritiás a Thérámenés a jejich klubu se v historii říká třicet tyrannů (vládli necelý rok, viz 403).

Dne 16. múnichiónu, tj. na začátku května, údajně v den bitvy u Salamíny (pravděpodobně kyperské, viz rok 451), změnil Lýsandros athénské zákony a dal státu oligarchickou vládu. Spartská flotila vplula do Peiraiea a Athéňané přijali mírové podmínky z předešlého roku.

Tím skončila celá peloponnéská válka, která trvala od roku 431 a zároveň její druhá fáze, válka dekelejská, která trvala od roku 413. Je to i faktický konec prvního délského spolku, který vznikl roku 478 jako původně protiperská symmachie, později se přeměnil ve skutečnou říši Athéňanů, arché tón Athénaión (druhý délský spolek viz rok 378).

Lakedaimonští prokázali v okamžiku svého naprostého vítězství panhellénské smýšlení, velkorysost a přirozenou moudrost tím, že athénský stát nezlikvidovali („nelze přeci vytrhnout jedno oko Hellady“, říkali). • Obdobným příkladem z novověku může být rozhodnutí politiků Spojených států Ameriky (USA) a jejich spojenců po roce 1945 uchovat Německo.

 

Nastávající bůh Lýsandros (srov. níže) pak odplul s flotilou z Athén k Samu, král Ágis II. vyklidil attickou pevnost Dekeleiu, kterou drželi Sparťané obsazenou nepřetržitě od roku 413.

Lýsandros oblehl Samos, ale athénští kolonisté se vzdali: směli svobodně odejít, avšak veškerý majetek kromě toho, co měli na sobě (sic), museli nechat na ostrově. Odešli zpět do Athén, kde posílili démokratickou stranu, viz rak předešlý (athénští kolonisté byli na Samu od roku 440, démokratický režim zde vládl od roku 412).

Na Samos se vrátili původní obyvatelé, vládla opět oligarchie. • Choirilos, epik ze Samu, byl v této době již velmi starý a tak nemohl ke své lítosti věnovat osvoboditeli Lýsandrovi žádnou oslavnou báseň. O něco později Choirilos zemřel v Makedonii u Archeláa. V samském Héráiu se po válce každoročně konala slavnost zvaná lýsandreia.

Koncem léta se Lýsandros vrátil do Sparty s kořistí včetně 480 talentů stříbra (přes patnáct tun). Na athénské Akropoli zanechali Sparťané posádku pod harmostou Kallibiem, který se rychle stal spojencem Kritiovy kliky.

V zimě roku 404/403 se Lýsandros stal prvním z Hellénů, který byl uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi; poprvé se tak stalo na Samu (?, srov. rok 422 a osud dalšího Sparťana Brasidy).

 

V poražených Athénách to šlo za vlády třiceti tyrannů od desíti k pěti. Kritiás sestavil seznam tří tisíc spolehlivých občanů a všem ostatním s pomocí Kallibiovou odňal zbraně, které uložil na Akropoli. Sestavili sněmovní radu pěti set, přibrali deset vojenských velitelů z Peiraiea, jedenáct bachařů státní věznice a tři sta státních zaměstnanců opatřených karabáči a touto silou ovládli deklasované Athény. Aby mohl kolaborantský režim platit Sparťany, posílal na smrt i metoiky a zabavoval jejich majetky, mezi nimi filosofa Polemarcha, syna Syrákúsana Kefala, rhétora usazeného v Peiraieu; Polemarchův slovutný bratr, autor soudních řečí Lýsiás, režimu unikl; otec s Polemarchem patří k postavám Platónova dialogu Ústava/Politeiá. Mezi vyhlédnutými oběťmi byl též León ze Salamíny, osvědčený stratégos, viz roky 412 a 411. Junta nařídila Sókratovi, pro Leonta došel a přivedl k exekuci. Filosof se nechtěl s režimem namočit a odešel jednoduše domů: León popraven byl, Sókrata, který měl mezi "třicítkou" své posluchače, zachránil před popravou sled událostí; viz rok 399.

Soustavné rozpory mezi Kritiou („všechny démokraty likvidovat“) a umírněným Thérámenem, kterému se pro změny názorů přezdívalo Kothornos (lat. Cothurnus), tj. (herecká) Holínka, neboť obě boty jsou stejné, vedly k hrdelnímu procesu s Thérámenem. Rada ho však nechtěla odsoudit, Kritiás ho tedy s pomocí ozbrojenců isoloval, Athéňany zastrašil, vyškrtl ho ze seznamu "tří tisíc", "odsoudil" a kázal urychleně jedovatým nápojem popravit. Thérámenés zemřel s přípitkem: "Na zdraví milému Kritiovi, Kritiá tút' estó tó kaló."

Tím se v létě začala Kritiova tyrannida, nyní již s významem krutovláda. Na tisíc pět set občanů bylo popraveno (mezi nimi např. Níkiův syn Níkératos) a mnoho jich prchlo do emigrace. Oligarchický režim (kaloi kagathoi, "krásní a dobří", n. beltistoi, "nejlepší") byl nepřátelský i k bohatším venkovanům, aby se členům junty dostalo majetků. Kritiás měl ovšem na dálku Lýsandrovu podporu.

V zimě se sedmdesátka athénských emigrantů, vedených Thrasybúlem, vypravila z Théb a dobyla pevnost Fýlé v Attice. Thrasybúlos odrazil ve sněhové vánici protiútok třiceti tyrannů a podnikal úspěšné výpady. Kritiás dal obsadit Eleusis, sepsat majetky a všechny obyvatele zatknout s tím, že je dá v Athénách popravit. Vypukla několikaměsíční občanská válka, první od dob vyhnání Peisistratovců v letech 513-510.

 

Dne 2. září nastalo v Helladě zatmění slunce. Někdy kolem tohoto data zvítězil v bitvě u Lárissy tetrarcha Lykofrón z Fer nad ostatními protivníky z řad Thessalů. Lykofrón usiloval o vládu nad celou Thessalií.

 

V průběhu roku opustil Alkibiadés Thrácký Chersonésos a odešel do Bíthýnie. Zde však byl místními Thráky oloupen a tak se vydal do Frygie k satrapovi Farnabázovi. Na přání Lýsandrovo ho dal Farnabázos zavraždit. Podle jiné verse byl zabit domorodci při sporu o jakousi ženu. S Alkibiadem žila mimo jiné i ve Frygii hetairá Tímandrá, matka Láidy (srov. rok 415). Tímandrá Athéňana pohřbila a o půl tisíciletí později na jeho hrobě dal vztyčit pomník císař Hadrianus, viz rok 129+.

 

V Molossii zemřel král Tharyps (vládl od roku 410). Jméno jeho nástupce neznáme, viz až rok 385.

 

Vypuklo povstání Syrákúsanů proti archontovi Dionýsiovi I., který zrovna bojoval mimo město proti Sikulům. S pomocí Kampánů a později Sparťanů Dionýsios povstání potlačil a svou neomezenou moc nad syrákúským státem utvrdil. Ze Sparty poslal Lýsandros Dionýsiovi na pomoc Aristóna.

 

V Persii zemřel král Dáreios II. Nothos (vládl od roku 424), syn Artaxerxa I. Makrocheira. Nástupcem byl Dáreiův nejstarší syn Arsakés pod trůnním jménem Artaxerxés II. Mnémón, tj. „Rozvážný“ (vládl do roku 359). Jeho nejstarším známým datem je 3. červen 404, posledním 25. listopadu 359.

Tissafernés hned u nového Krále obvinil jeho mladšího bratra Kýra ze spiknutí, ale na příhovor matky Parysatidy byl Kýros zproštěn obvinění a poslán zpět do svého úřadu do Anatolie.

 

V Egyptě začalo povstání Amenarda II. ze Saje, řec. Amyrtaios nebo Amonortais, zakladatele Manethónovy XXVIII. dynastie. Vládl do roku 399 (nezaměňovat s Amenardem I., viz rok 453, jehož mohl být tento vnuk).

Tím skončila v Egyptě vláda první perské dynastie, dle Manethóna XXVII., která byla u moci od roku 525. Druhá perská dynastie byla v manethónovských počtech XXXI., u vlády od roku 343 (srov. povstání roku 411).

 

Římané dobyli další město Volsků, Artenu. Otrok-zrádce byl Římany odměněn statkem se dvěma rodinami sloužících a jménem Servius Romanus.

 

************************************************************

403.

Ol. 94, 2

 

Eukleidés

a. u. c. 351

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V zimě na přelomu roku se vydali athénští démokraté pod Thrasybúlem z pevnosti Fýlé do Peiraiea. Na pahorku v athénském přístavu Múnichii přemohli v bitvě oligarchy. Mezi padlými byli i jejich vůdcové Kritiás a Hippomachos. Druhého dne rada zbavila juntu "Třiceti" moci a nahradila je "deseti", po jednom z každé fýly.

Skupina třiceti tyrannů dodešla do Eleusíny a poslala do Sparty s žádostí o pomoc. Mezitím obsadil Thrasybúlos, syn Lykův, Peiraieus. Zde pak pokračovaly potyčky s oligarchy.

Na jaře přišel do Attiky Lýsandros, který měl s sebou jako nauarcha svého bratra Libya, který uzavřel přístav. Jako vrchní velitel celého vojska však přišel král Pausaniás, údajně z řevnivosti k Lýsandrovi, a podporoval Thrasybúlův tábor. Athénští démokraté ztratili bitvu před městem s ním, ale Pausaniás je podpořil, aby se obě strany athénské občanské války usmířily. Následovala v létě jednání mezi oligarchy a démokraty.

V září došlo v athénské občanské válce k dohodě o usmíření. Členové vlády třicet mužů či tyrannů odešli do vyhnanství (vládli krátce, viz předešlý rok). V Eleusíně se usadili pak ti z oligarchů a jejich příznivců, kteří měli strach zůstat ve městě: občanská válka, resp. ozbrojené půtky, trvala ještě dva roky, viz rok 401.

Byla vyhlášena všeobecná amnéstie (srov. rok 401) a opět začala fungovat rada pěti set. Thrasybúlos byl dne 12. boedromiónu, tj. 21. září, slavnostně uvítán v Athénách. Ve státě byla obnovena démokratiá a v ten den se později každoročně slavily Charistérie.

Je to první případ rozsáhlé amnéstie v evropských dějinách a dohody, že na zločiny obě strany občanské války zapomenou.

Po vyhnání třiceti z Athén se hladem dobrovolně připravil o život i Kallixeinos, jeden z velkých podílníků na soudní manipulaci kolem poprav vítězných stratégů od Arginús (srov. rok 406).

V Athénách byla oficiálně přijata iónská alfabéta za státní písmo.

 

Na podzim působí v Helléspontu Lýsandros. • O datu jeho odvolání z velitelské funkce a o datu popravy Thóraka srov. rok 400, i když se to mohlo stát již v tomto roce; rovněž údajný pokus Lýsandrův o puč ve Spartě a o odstranění královlády v lakedaimonském státě viz rok 400 nebo spíše později rok 396 (dále viz rok 370).

V této době bylo Býzantion ve vnitřních i vnějších starostech (Thrákové). Sparťané poslali do Býzantia Klearcha. • Rovněž o Klearchovi se tvrdilo, že chce uchopit královskou moc pouze do svých rukou a to byl důvod jeho útěku do Anatolie ke Kýrovi: Klearchos byl ale odvolán z Býzantia pro excesy vůči obyvatelstvu, pokud zde snad historická tradice nezaměnila údaje se starším příběhem spartského vojevůdce Pausania (viz rok 476).

 

Na Sicílii dobyl Dionýsios I. město Aitné, ale u Leontín neuspěl. Opět se vypravil proti Sikulům. V Henně sesadil tyranna Aéimnésta, který byl krátce u moci a předal ho občanům k popravě. Město Herbité, kde vládl Sikul Archónidés (jiný od roku 414), přinutil ke spojenectví se Syrákúsami. Obsadil města Katané a Naxos, která byla zrazena jejich vlastními stratégy Arkesiláem, resp. Proklem, vyplenil je a předal k obývání Kampáncům a Sikulům ze svého vojska! Leontínští nakonec ze strachu přesídlili dobrovolně do Syrákús. • Kampánové žili v Aitné až do roku 339.

Archónidés, nejvyšší úředník Herbity s titulem epistatés, založil osadu Halaisa či Alaisa (srov. výše).

 

Římané uzavřeli po přerušovaných bojích od roku 423 příměří s Volsky a Aequy (viz ale již příští rok). Pokračovali v obléhání Véjí (od 405): Římané poprvé přezimovali v zimním táboře v poli (hiberna, hibernacula).

Téhož roku začal být vyplácen i žold pro jezdce. Jezdci jeli poprvé do války na vlastních koních (srov. s rokem 406; obě tradiční data zřejmě příliš vysoká).

 

V Číně uznal se zpožděním půl století čouský císař Wej-lej-wang oficiálně rozpad státu Ťin z roku 453 na tzv. válčící státy Chan/Han, Čao/Zhao a Wej/Wei, čín. san ťin, "tři Ťiny". Období "válčících států", čan-kuo/zhanguo, jedna z historiografických čínských epoch, trvalo do roku 221.

 

************************************************************

402.

Ol. 94, 3

 

Mikón

a. u. c. 352

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Obnovená démokratiá v Athénách vedla neustálé spory se zvláštním státem oligarchů v Eleusíně (srov. předešlý rok).

Vypukla válka Lakedaimonských proti Élidským, kteří nechtěli udělit autonomii dalším městům v Élidě (viz následující rok a rok 399). K kořenech starého nepřátelství s Élidskými, kteří byli ve třicetileté válce spojenci Argívských a Mantinejských viz rok 420.

Domácí rozbroje v attickém Órópu uklidněny Thébany (Órópos byl thébský od roku 411 do roku 338, srov. rok 366).

 

Dionýsios I. začal velkolepě stavět a opevňovat Syrákúsy. Nově byly vybudovány Ortygiá, Euryalos a Epipolai. Syrákúsy se za jeho vlády staly největším městem celého hellénského světa po celou první polovinu čtvrtého století. Předstihly Athény a syrákúskou velikost překonala až raněptolemajovská Alexandrie.

 

V Athénách se narodil Fókión (popraven roku 318). V soutěži zvítězil v Athénách básník sborové (chorické) lyriky Telestés ze Selínúntu (další životní data nejsou známa).

 

Do války s Římany vstoupila etruská Capena a poetruštělí Faliskové, Římané byli pod obléhanými Véjemi v bitvě poraženi, obležení uvolněno. Volskům se podařilo dobýt zpět své město Anxur, od roku 406 římské (viz dále), Římané v defen siv.

 

V Číně zemřel císař Wej-lej-wang/Weilei (vládl od roku 426). Nástupcem se stal jeho syn An-wang (panoval do roku 376). Nový císař uznal usurpaci ve státu Čchi/Qi, která se udála roku 410, kdy vyhnal klan Tchien/Tian formálně vládnoucího knížete. Tchienové ovládali stát od roku 481 do konce státu Čchi roku 221, resp. 205.  • Za vlády An-wanga byla v Číně zavedena kuše.

 

************************************************************

401.

Ol. 94, 4

 

Xenainétos

a. u. c. 353

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Démokraté z Athén se vypravili proti oligarchům v Eleusíně: oligarchové si totiž začínali najímat žoldnéře a mimo jiné hrozilo nebezpečí, že se na území Attiky vytvoří dva státní útvary. Démokraté oligarchy porazili, jejich vůdce zabili, s ostatními se usmířili a vyhlásili všeobecnou amnéstie. Skončila občanská válka z roku 404 a „eleusínské Athény“ z roku 403.

 

Sparťané uzavřeli mír s Élidskými ve válce, která vypukla minulého roku: byl potvrzen status quo.

Snad ještě téhož roku (?) zahájili Sparťané válku s Messéňany, kteří se drželi v Naupáktu a na Kefallénii (tuto událost lze zařadit i do roku 405, viz tam).

 

Na jaře poskytli Sparťané Kýrovi Mladšímu vojenskou pomoc v jeho touze po trůnu: zkušený Klearchos byl jmenován Kýrem velitelem žoldnéřů na souši, Samios sparťanským nauarchem: vypukla válka Kýra s jeho starším bratrem a králem Peršanů Artaxerxem II.

Kýros, který byl mj. velitelem všech perských vojsk v Anatolii, se snadno dostal až do Mesopotamie, zde však v září v bitvě u Kúnax u Babylónu padl, i když Hellénové na svém úseku jednoznačně zvítězili. Po bitvě byli při jednáních o zpáteční cestě pro hellénské žoldnéře zrádně pobiti jejich velitelé, mezi nimi Sparťan Klearchos. Proto si zvolili za nového velitele Cheirisofa ze Sparty, jehož zástupcem byl Athéňan Xenofón, autor slavného popisu celé výpravy a jejího návratu.

Původně asi deset tisíc hellénských žoldnéřů se rozhodlo pro vlastní cestu z centra cizí říše: většina z nich se probojovala Armenií k Pontu - tzv. anabasis (tj. cesta nahoru, rozumí se z Mesopotamie přes hory k moři; do Trapezúntu dorazili na jaře 400, v Iónii byli roku 399).

 

V Athénách posthumní premiéra Sofokleovy tragedie Oidipús Kolóneios.

 

Římané opět oblehli Véje a Anxur a vyplenili území Falisků a Capeny.

 

************************************************************

400.

Ol. 95, 1

Minón z Athén

 

Lachés

a. u. c. 354

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na této olympiádě bylo zavedeno devět rozhodčích, hellánodíků. Srov. rok 577, kdy byla v tomto směru provedena poslední změna v Olympii.

 

Ve Spartě vstoupily v platnost nové zákony o půdě, které poprvé umožnily prodej a koupi klérů. Navrhovatelem zákonů byl eforos Epitadeás, též Epitadás či Epitadeus, proto bývají nazývány Epitadeova rhétra. Na vývoj spartského státu měla zásadní vliv. Přispěla mj. k tomu, že pozvolna ubývalo plnoprávných Sparťanů.

 

Iónská města zavolala na pomoc proti satrapovi Farnabázovi, který jim činil příkoří, Sparťany. Po Farnabázově stížnosti do Sparty byl povolán zpět Lýsandros, který v iónské oblasti působil nepřetržitě od roku 403. Po té, co ho odvolali eforové z Helléspontu, byl ve Spartě obžalován, ale osvobozen. Jeho přítel Thórax, který byl příliš chtivý peněz, však byl odsouzen a popraven (tato událost se mohla stát již roku 403; o převratových plánech Lýsandrových srov. rovněž tam, ale hlavně roku 396).

Do úřadu satrapy Iónie se vrátil Tissafernés, zbavený funkce roku 408 (viz tam). V této době stáli Sparťané již na straně iónských měst a na protiperském kursu (srov. spojenecké úmluvy persko-spartské z roku 412 a 407 a rok následující). Příběh Kýrových žoldnéřů přispěl k aktualisaci protiperských nálad.

Hellénští žoldnéři na jaře ukončili anabasi z Mesopotamie k Pontu/Černému moři. Oddíl deseti tisíc se po souši přemístil severní Anatolií do obce Chrýsopolis v Bíthýnii.

 

Kolem roku 400 vznikla spojením s Parthíny říše illyrských Taulantiů (kmeny Chelidóniů a Sesarethiů). Říše trvala až do asi první poloviny třetího století.

 

Na Kypru v Kitiu skončila vláda krále al-meleka II. (vládl od roku 425). Po něm kraloval al-ram (vládl do roku 392).

V letech 400 až 360 vládli v kyperském Amathúntu Lýsandros a Epipaló(n). Někdy v letech 400 až 390 bylo město Amathús na určitou dobu v moci Euagory I. Salamínského.

 

Kolem roku 400 a dále vládl v Sídónu král Ešmunasar (snad do roku 384?).

 

Na přelomu pátého a čtvrtého století žili epický a elegický autor Antimachos z Kolofónu, historik Kratippos z Athén, který navázal na Xenofónta (nebo byl mladším současníkem Thúkýdidovým?), komický básník Níkocharés z Athén, který svým dílem vyplnil dobu mezi starou a novou attickou komédií, a Meidiás z Athén, poslední z velkých hrnčířů.

Na začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédonu, první společenský kritik a theoretik státu: zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír: Faleás zřejmě byl prvním socialistou dějin (srov. rok 133).

Kolem roku 400 tvořil Chairemón z Athén, autor prvních tragédií, které nebyly určeny pro scénická provedení, ale pravděpodobně jen k předčítání.

Na konci pátého století působil Antiochos ze Syrákús, nejstarší ze sicilských historiků, který svým dílem navázal na Hérodota. Jeho současníkem v Athénách byl řečník a sofista Thrasymachos z Chalkédonu, přesvědčený démokrat (srov. výše údaj o Faleovi a rok 404, vystupoval v Platónově dialogu Ústava) a Athéňan Kratylos, Sókratův současník, první učitel Platónův, skeptický přírodní filosof, stoupenec Hérákleitův.

Kolem roku 400 se v Sinópé narodil proslulý a mýthy opředený kynik Diogénés (nebo již roku 412?, zemřel roku 323). V anatolské Kýmé se narodil historik Eforos (zemřel kolem roku 330).

Kolem téhož roku zemřel v Perperéné historik a genealog Hellaníkos z Mytilény (narozen kolem roku 480), v Pellé v makedonské Émathii zemřel Agathón z Athén, autor tragédií a někdy po roce 400 zemřel sofista Pródikos z Iúlidy na Keu (narozen mezi lety 480 až 470).

 

Tamós, Egypťan s vysokým postavením u Peršanů, ale sympatisant Kýrův, uprchl s celou rodinou až na syna jménem Glós do Egypta. Zde však byli všichni povražděni jedním z místních dynastů jménem Psammetichos (identický s Amyrtaiem II.?, srov. rok 404).

 

Kolem roku 400 dobyl nástupce jistého Irike-amanoteho Har-si-jótef/Harsijótef, král Meroé, na Egyptu zemi jižně od druhého nilského kataraktu (dn. severní SDN), válčil s Mededy (staří Medžaové, pozdější Blémmyové). Vládu nad Dolní Nubií však nedokázal udržet (viz dále rok 343 a 300).

 

V Arábii obsadili koncem pátého století původně jemenští Mínajové (arab. Ma‘ín) severní Hidžáz, kde žili ve státním útvaru poplatném jemenskému Qatabánu (srov. rok 600).

Začátek královlády v Saba’ spadá do let asi 450 až 425 (?), v Maínu kolem roku 400 a v Qatabánu o něco později. Vznik theokratického státu na území Jemenu je ovšem staršího data, někdy po roce 1000, snad kolem roku 950.

Lze se domnívat, že prvně začal přechod z theokratických mukarribů na světské panovníky právě v Qatabánu. Prvním králem zde byl Jada‘‘ab Dubján ben Šahr. Poslední mukarrib Sabajů a první jejich král Kariba‘il Watar (jiný srov. rok 715 a 600) v téže době válčil s koalicí Qatabánu, Hadramautu a ‘Ausánu.

Mukarribové vládli v afrických sabajských koloniích ještě po celé čtvrté století. Je zachováno 26 jmen mínájských králů s nejasnou výslovností (v písmu byly vyjadřovány jen konsonanty). Prvním králem Mínájů byl Jada‘samh, který byl zbožněn v tradici jeho nástupců, následoval Hawtar‘att, Ma‘dikarib Raidán a Jadmur-malik, současník Kariba‘il Watara ze Saba’, dále pak Bi-‘Attar a Watar‘íl, ti všichni vládli v Haram, další vládli pak v Kaminá: Nabat‘alí, Ílsami‘Nabít, Ílsami’, Nabat‘alí Amír, Mas‘údum a Wahbum.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen, obývali čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, čes. křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v ritech všech starých kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Nejvíce pryskyřice se rodilo a dodnes urodí v Dhofáru (Zufár), historickém kraji na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně v červenci začíná sklizeň: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do Maribu a odtud pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazili 3700 km a náklad prodali u Středozemního moře. V hellénismu to bylo v Alexandrii (o snaze Ptolemajovců kontrolovat arabský obchod viz roku 260, o sabajském monopolu kadidlem viz rok 600).

 

Ve čtvrtém až třetím století se všechny kmeny Skythů, které kočovaly mezi Donem a Karpaty, v tomto prostoru usadily.

V době mezi lety asi 400 až 250 existovala keltská kultura marneská, Marne, zvaná též podle hrobů kulturou vozových hrobů.

 

Téhož roku dobyli Římané podruhé ztracený Anxur (srov. rok 406). Zima byla nezvykle velká a sněhu bylo tolik, že tarasil cesty v Latiu. Následujícího roku se z neznámých příčin, možná po tání, naplnilo Albánské jezero po okraj. Viz dále rok 398. 

 

V Číně se narodil legalista Šen Pu-chaj (zemřel roku 337).