409-400

409.

Ol. 92, 4

 

Dioklés I.

a. u. c. 345

Cn. Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus II.

ep. eforos ve Spartě Arákos

************************************************************

V Thoriku postavili Athéňané hradby. Začátkem léta se vypravil z Athén Thrasyllos v čele flotily na Samos, viz rok předcházející. U Pygel porazil jeho výsadek Míléťany, podrobil Athénským Kolofón, ale v Lýdii byl při loupení odražen v době, kdy zraje obilí. Pokusil se dobýt Efesos, před městem však byl poražen a zahnán Efeskými, jimž pomohl satrapa Tissafernés a flotila Syrákúsanů posílená loďmi z domova. Za to se jim a Selínúntským (dvě lodi, srov. zde níže) dostalo občanských práv v Efesu.

Odtud Thrasyllos pokračoval na Lesbos, kde zaskočil 25 syrákúských lodí, čtyři zajal a Syrákúsany poslal do Athén (v zimě se zajatci zazdění do kamelomu podhrabali a unikli do Megar a Dekeleje). Mezi zajatci byl i jeden athénský exulant: stejnojmenného Alkibiadova bratrance, kterého dal ukamenovat. Pak plul do Séstu a na zimu do Lampsaku. Následně po celou zimu Thrasyllos a Alkibiadés opevňovali Lampsakos. V téže době Athéňané při výpadu vybojovali úspěšnou bitvu u Abýdu s Farnabázem. Následovalo krátké příměří. V Athénách se v této válečné době konala premiéra Sofokleova Filoktéta.

V zimě Achájové ve válce Hérákleje Tráchínské zradili své spojence v bitvě: sedm set Héráklejských padlo a s nimi spartský velitel Labótás. Od roku c. 400 nicméně udržovali Sparťané v Hérákleji garnison (jeho osud viz rok 394). 

Sparťané koncem roku povolili svobodný odchod povstalých heilótů z Maleie do Korifasia (= Pylos). Vzácný okamžik v dějinách vztahů vládnoucího ethnika k podrobenému obyvatelstvu.

 

Na Sicílii Kartháginci ve druhém roce válečného tažení na ostrově oblehli a dobyli po devítidenním soustavném útoku Selínús, šestnáct tisíc Selinúnťanů zahynulo v boji včetně žen a dětí, pět tisíc jich Púnové zajali a pouze 2600 jich uniklo do Akragantu. Selínúntu uložil vojevůdce Hannibal, syn Gisgónův, platit tribut a přeživší obyvatelstvo nechal zčásti jeho osudu díky jistému Empediónovi, který varoval před válkou s Púny a byl pokládán za filopúna (událost lze klást ještě do roku 410). Od Selínúntu táhli Kartháginci k Hímeře, kterou po dobytí proměnili v ruiny. Zde Hannibal (I.) obětoval zádušním bohům svého dědy Hamilkara životy tří tisíců Hellénů, které Púnové umučili (viz rok předcházející a rok 480; srov. rok 358). • Krutosti, jichž se Kartháginci v Hímeře, Selínúntu a roku 406 v Akragantu dopustili, byly asi onou brzdou hellénského světa pro uzavírání důvěryhodných spojeneckých dohod s Karthágem, např. za válek s Římany (srov. rok 307). Hellénství nebylo nikdy ohrožováno na Východě v perské říši, ale zde na Západě. Jméno Hímery se nadále užívalo buď jako označení občanů nedalekých Therm, kde se zčásti přeživší katastrofu usadili, nebo bylo později osídlení obnoveno, srov. v indexu s. v. 

 

Kartháginci na Sicílii zřídili svou provincii, řec. epikrateia, která zde vydržela až do konce první púnské války roku 241. Hannibal (I.) se slavně vrátil s velkou kořistí do Karthága (viz dále rok 407). Helléni byli púnským tsunami zaskočeni. Ze Syrákús poslali na západ ostrova na pomoc expediční oddíl o čtyřech tisících mužích pod velením Diokleovým, ale proti přesile Kartháginců byl bezmocný a obával se, že Hannibal povede invasi přímo na Syrákúsy. Hímeřanům doporučil okamžitou evakuaci a s vojáky zmizel tak rychle, že ani nepohřbil své padlé (viz k tomu rok 407). Kdo z Hímeřanů se vešel s rodinami na dvacet pět syrákúských triér nebo stihl jinak uniknout, přežil v Messáně. Ostatní byli zotročeni.  

 

Povstání Médů proti Peršanům, o němž nevíme, jak dlouho trvalo, skončilo novým uznáním vlády Dáreia II.

 

V Římě zvoleni první plebejští quaestoři; boje s Aequy a Volsky.

 

************************************************************

408.

Ol. 93, 1

Eubatos nebo Eubótás z Kýrény

 

Euktémón I.

a. u. c. 346

Tribuni militum consulari potestate

P. Cornelius Rutilus Cossus dict.

ep. eforos ve Spartě Euarchippos

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, dvojspřeží/sinóris. Prvním jejím olympioníkem se stal Euagorás z Élidy. V pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, obr, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům!

Sofista Gorgiás pronesl na hrách řeč proti barbarům/Olympikos logos, v níž opět dal obživnout požadavku jednoty Hellénů proti Peršanům: stal se tak ideovým předchůdcem Lýsiovým, viz rok 388, a Ísokratovým, jehož výzvy použil Filippos II. (380, ale adresátem sofistova Panégyriku byli Athéňané). 

 

Athéňané se z Lampsaku (viz předešlý rok) vypravili z jara na Prokonnésos a ke Kalchédonu. Kalchédonští svěřili před válečnou hrozbou svůj majetek thráckým Bíthýnům, které však Alkibiadés s Athéňany donutil, aby ho vydali a Bíthýnům vnutil spojenectví s Athéňany.

Alkibiadés před Kalchédonem porazil Farnabáza se Kalchédonskými a Sparťany, jejichž velitel Hippokratés padl. Kalchédón oblehl, ale nedobýval: město se rozhodlo vyplatit Athéňanům dvacet talentů a opět přispívalo athénské symmachii pravidelným ročním spolkovým tributem (odpadlo roku 410).

Ujednání platilo do doby, než se z Persie vrátí athénští a lakedaimonští vyslanci, usilující v doprovodu Farnabáza o Královo zprostředkování. Mezi athénskými vyslanci byl mimo jiné Mantitheos, mezi spartskými i Syrákúsané Hermokratés s bratrem Proxenem. Zatímco spartská diplomacie putovala Anatolií nejkratší možnou cestou, Farnabázos s Athéňany přezimovali v Gordiu, kde se dozvěděli o pádu Býzantia (viz příští rok).

Alkibiadés mezitím dobyl Sélymbriu a převzal velení při obléhání Býzantia, v jehož zdech velel spartskému/peloponnéskému a thébskému oddílu harmostés Klearchos (srov. rok 411sq.). Když odplul na druhou stranu úžiny k Farnabázovi pro peníze a zorganisovat stavbu lodí, otevřeli proathénští zrádci na podzim brány Býzantia Alkibiadovi. Sparťanům nyní velel Anaxiláos a jeho muži v tvrdém boji z velké části padli. Zbytek se vzdal s tím, že nikomu ve městě se nic nestane ani nebude exulován. Sparťané směli odtáhnout, zajatí žoldnéři z posádky pod Koiratadou z Théb a Helixem z Megar poslali do Athén; Koiratadás dokázal strážcům v Peiraieu uniknout, zmizet v přístavním davu a dostat se napříč Attikou ke Sparťanům do Dekeleie. Klearchos po těchto událostech odcestoval domů do Sparty a roku 406 se vrátil do války jako zástupce Kallikratidův.

Ve Spartě zemřel král Pleistoanax (vládl od roku 458), nástupcem se stal jeho syn Pausaniás (vládl do roku 395). • Údaje o délce Pleistoanaktovy vlády se různí: podle jedné tradice zemřel již roku 445, srov. tam, podle jiné tradice byla jeho vláda přerušena dvacetiletým exilem po neúspěšné výpravě do Megaridy a Attiky v letech 446 až 427. V této době měl za nezletilého syna Pausaniu vládnout poručník Kleomenés.

 

Téhož roku došlo na Rhodu k synoikismu tří rhodských států, Lindu, Iálysu a Kameiru. Není zpráv o tom, že by mezi těmito obcemi někdy došlo k bojům nebo alespoň k hádkám - na hellénské poměry vzácnost! Státy byly kdysi založeny Dóry z Megar spolu s Argívskými (někdy po roce 1044), jako oikistés se tradují Tlépolemos či Althaimenés. Společné nové město Rhodos bylo postaveno podle zásad proslulého architekta Hippodáma z Mílétu (srov. rok 444).

 

Konala se premiéra Eurípidovy tragédie Orestés. Básník opustil Athény a přes Magnésii odešel do Makedonie, kde roku 406 zemřel (viz tam).

Kolem t. r. se v Athénách narodil Speusippos, žák a nástupce Platónův v Akadémii (viz rok 347). Pótóné, matka Speusippova, byla Platónova sestra. Politicky byl Speusippos promakedonský; zemřel roku 339.

Mezi lety 408 až 405 se v Kiu narodil Antifanés, autor komédií (zemřel kolem roku 330).

 

Boje Římanů s Volsky pokračují, od roku 423 vedeny permanentně.

 

V Číně porazil stát Wej barbary Severní Ťi, tj. asi Tatary (srov. roky 662 a 538).

 

************************************************************

407.

Ol. 93, 2

 

Antigenés I.

a. u. c. 347

Tribuni militum consulari potestate

ep. efor ve Spartě Pantaklés

************************************************************

Na jaře se chtěli athénští vyslanci (viz předešlý rok) vypravit z Gordia, kde přezimovali, s Farnabázem do Persie ke Králi, ale hbitější Lakedaimonští vedení Boiótiem/Boiótiova smlouva se již vrátili z Persie se spojenectvím v kapse: Dáreios II. se utvrdil v rozhodnutí z roku 412 a nadále podporoval Sparťany (srov. Epilykovu smlouvu z roku 424, prospartskou změnu roku 412 a protispartský obrat roku 400) a potvrdil autonomii hellénských států v Anatolii. Zároveň vystřídal Kýros, mladší bratr Arsakův (pozdějšího krále Artaxerxa II.), satrapu Tissaferna sídlícího v Sardech v nejvyšším velení Peršanů v Iónii se shromáždištěm vojska v Kastólu (srov. pak rok 400); oba se nesnášeli, vedli spolu otevřenou válku o vliv v západoanatolských hellénských státech, v níž převládl vítězil Kýros s výjimkou Mílétu, který jeho žoldnéři obléhali.

Kýros propustil athénské vyslance domů až roku 404, do kdy je zadržoval z Kýrovy vůle Farnabázos, aniž by kdy spatřili Krále. • Kýrovou nejoblíbenější milostnicí byla Miltó z Fókaie alias Fókais/"Fóčanka", jíž dal Peršan jméno podle slavné přítelkyně Perikleovy Aspásiá. Po bitvě u Kúnax se stala kořistí Artaxerxovou. Kýrova druhá milenka pocházející z Mílétu, jejíž jméno neznáme, se tehdy zachránila útěkem k hellénským žoldnéřům; její další osud rovněž neznáme (snad zvána Mílésiá?).   

 

V téže době se stal novým lakedaimonským nauarchem Lýsandros. Kratésippidás, nauarchos od roku 410, nebyl úspěšný. Lýsandros se vypravil na Rhodos a přes Kós a Mílétos Efesos přišel ke Kýrovi do Sard. Kýros mu poskytl finanční podporu pro vedení války a Sparťané mohli zvýšit mzdu veslařům svých lodí na čtyři oboly na den (Sparťan chtěl celou drachmu). Pak se Lýsandros vrátil do Efesu, kde kotvila perská flotila o devadesáti lodích.

Alkibiadés se z Býzantia, viz předešlý rok, vypravil na jaře na Samos, odtud do Kárie vybírat peníze a zase zpět na Samos. Thrasybúlos se pustil do Thrákie, získal zpět Thasos, který krátce předtím odpadl, odtud pokračoval do Athén. Athéňané mezitím v nepřítomnosti zvolili Alkibiada stratégem (druhým byl Thrasybúlos a třetím Konón). Alkibiadés odplul ze Samu na Paros a přes Gytheion směřoval do Athén, kam dorazil 25. thargéliónu/začátkem června. Přišel do vlasti poprvé po roce 415. Nadšení Athéňané ho zvolili vojevůdcem bez omezení pravomocí, hégemón autokratórPobyl ve městě čtyři měsíce a mimo jiné na konci léta zajistil Athéňanům, aby mohli konat eleusínská procesí po souši a nemuseli se z obavy před nepřátelským útokem na místo oslav plavit.

V říjnu vítězně zasáhl proti povstalcům na Andru, města však nedobýval. Alkibiadés pokračoval k Thrasybúlovi, který obléhal Fókaiu (kde rok předtím vyhořel Athénin chrám).

Na Samu zanechal Alkibiadés u loďstva jako velitele svého kormidelníka Antiocha. Ten se u Notia pustil neprozřetelně a přes zákaz do bitvy s Lýsandrem, kterou prohrál, Athéňané přišli o patnáct lodí a sám v ní padl. Alkibiadés se rychle vrátil na Samos a s celou flotilou se seřadil před efeským přístavem: Lýsandros, který byl slabší, ale nevyplul.

V Athénách bylo zle. Alkibiada zbavili velení a vybrali deset nových stratégů. Alkibiadés předal své oddíly Konónovi a v předtuše vrtkavých nálad lidu (srov. předcházející rok) uprchl do Paktye a na své opevněné sídlo na Chersonésu nad Helléspontem Bisanthé: ochlokratické nevoli unikl na jediné triéře. Zde pak vedl soukromou válku s Thráky až do roku 405, kdy odtud uprchl k Farnabázovi do Bíthýnie, kde byl rok nato zavražděn (viz tam)

Konón převzal na Samu mužstvo pro sedmdesát triér, ačkoli ještě krátce předtím zde bylo mužstva pro sto lodí.

Po sesazení Alkibiada se cestou k Andru náhodně setkaly athénské lodi pod Fanosthenem se dvěma triérami z Thúrií. Mezi zajatci byl slavný olympioníkos Dórieus Rhodský, nyní thúrijský občan. Fanosthenés ho propustil bez újmy; srov. jiný přístup Lakedaimonských roku 394.

 

V létě byla na athénské Akropoli dokončena stavba Erechtheia, které se budovalo od roku před 421 (?). Jeho architektem byl Filoklés (srov. rok 396).

 

Na Sicílii se vrátil Hermokratés, který se účastnil minulého roku spartské mise ke Králi. Od satrapy Farnabáza dostal peníze na válku (ale jistě ne na válku s Kartháginci). V Messáně si dal postavit pět triér a najal tisíc žoldnéřů, k tomu se přidalo tisíc přeživších Hímeřanů, Selínús částečně obnovil a začal plenit kartháginské území kolem Motye a Panormu. Do Syrákús poslal ostatky spoluobčanů padlých v Hímeře před dvěma roky a tehdejší jejich velitel Dioklés byl nyní za to, že je nepohřbil, exulován. Syrákúští se přesto rozhodli neodvolat usnesení o Hermokratově vyhnanství. Po čase se Hermokratés s třemi tisíci vojáky vydal tajně do Syrákús, dostal se do části města, kde však narazil na ozbrojené občany a v pouličních bojích padl. Mezi raněnými Hermokratovými muži tehdy byl i jistý Dionýsios (asi 25), který nebyl s ostatními exulován, ale s několika dalšími mu bylo povoleno léčit se v rodině a unikl tak lynchování, viz rok následující.

Kartháginci se 120 triérami a 120 tisíci vojáky pozemní armády (vyšší údaj hovoří dokonce o třech stech tisících) zahájili druhé tažení během druhé války o Sicílii (viz začátek války roku 409). Veliteli byli Hannibal (I.) a jeho bratranec Himilkón, syn Hannónův. Zprvu poraženi v poli oblehli Púnové Akragás (viz následující rok). Brzy v ležení obléhajících vypukl mor, mimo jiné zemřel velitel Hannibal. Obleženým přišli na pomoc Syrákúsané posílení Hellény ze Sicílie a Itálie vedení Dafnaiem a oddíl 1500 žoldnéřů s osmi sty Kampány (viz rok 410 a 404), který vedl Sparťan Deuxippos, dohromady na třicet tisíc pěších a pět tisíc jízdních podporovaných třiceti triérami.

Syrákúští založili osadu Thermai, Thermai Hímeraión/Lázně Hímerských, kam se uchýlili zbylí občané a vyhnanci z nedaleké Hímery (viz rok 409; podle jiného podání založili město Púnové).

 

************************************************************

406.

Ol. 93, 3

 

Kalliás z Angely

a. u. c. 348

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pityás II.

************************************************************

Dne 15. dubna bylo zatmění měsíce a v Athénách vyhořel starý Athénin chrám.

Na jaře byl spartským nauarchem jmenován prchlivý Kallikratidás žárlící na úspěchy svého předchůdce. S Kýrem se nepohodl a rád by uzavřal s Athéňany mír ("úděl Hellénů je bídný, neboť pro peníze podlézají barbarům"). Zástupcem Kallikratidovým byl Klearchos a tehdy se seznámil s Kýrem, který mu velmi důvěřoval, viz dále rok 403 a 401. 

V Efesu vystřídal v úřadu Lýsandra a vypravil se 120 loďmi na Lesbos, kde dobyl Méthymnu; občany však do otroctví neprodal. Před Mytilénou porazil na moři Konóna, který přišel o třicet lodí se pak uchýlil s vojskem do města. Lakedaimonští Mytilénu oblehli na moři i na souši, když dostali posilu od spartské posádky na Chiu. K Mytiléně plul na pomoc Athéňan Diomedón s dvanácti loďmi, zaskočen o deset z nich přišel.

Jedné z athénských lodí vyslaných Konónem z Mytilény se podařilo proniknout obklíčení a dorazit do Athén. Do třiceti dnů obsadili mužstvem včetně otroků, to poprvé v historii, 110 lodí a v srpnu odpluli na Samos. Zde se spojenci vznikla flotila 150 lodí.

Kallikratidás proti nim vyrazil. Zanechal před Mytilénou padesát lodí pod Eteoníkem a se 120 loďmi plul k Arginúsám, kde Athéňané kotvili. V námořní bitvě u Arginús byli Sparťané a jejich spojenci poraženi, velitel Kallikratidás se utopil. Athéňané přišli o 25 lodí, spartská koalice o 69 (z deseti lakedaimonských bylo devět zničeno).

Eteoníkos zrušil obléhání Mytilény, lodi poslal na Chios a s pěším vojskem odešel do Méthymny. Spartský expediční sbor na Chiu prožil krušné měsíce. Vojáci se živili z úrody a z toho, co dostali za práci na poli. V zimě hrozila vzpoura a vojáci chtěli obsadit obec Chios. Eteoníkos však požádal Chíjské o žold, který dostal a bylo po vzpouře (asi už událost roku 405).

V Athénách otevřel Archedémos, vůdce démokratické strany a správce dvojobolového pensijního fondu dióbelie (viz rok 410), soudní tažení proti velitelům vítězného loďstva. Obvinil Erasínida ze zpronevěry státních peněz a kausy využili prooligarchičtí politici a otočili ji v podivné obvinění stratégů, že nevyslali do místa bitvy lodi na pátrání po padlých a trosečnících.

Thérámenés dal dohromady postižené rodiny o apatúriích a přemlouval k hlasování po fýlách o trestu pro stratégy. Kdo byl proti, byl Sókratés, syn Sófroniskův, známý konservativní filosof, neboť takové jednání nebylo zákonné.

Nejagilnější v prosazování trestu smrti byl Kallixeinos: později, když se Athéňanům vše rozložilo, byl se čtyřmi dalšími obžalován. Po nepokojích utekl do ciziny a vrátil se roku 404. Lidé se mu stranili a Kallixeinos si vzal život hladověním, viz rok 403.

V měsíci pyanepsiónu/v říjnu až listopadu byli odsouzeni všichni stratégové, kteří se zúčastnili vítězné bitvy u Arginús, osm ze všech deseti: záminkou bylo nepohřbení padlých spoluobčanů, protože hned po bitvě nastalo bouřkové počasí. Na smrt byli odsouzeni a popraveni: Periklés, nemanželský syn Perikleův s Aspásií, Diomedón, Lýsiás, Aristokratés, Thrasyllos a Erasínidés; stratégové Prótomachos a Aristogenés se popravě vyhnuli včasným útěkem do vyhnanství.

Alkibiadés v Thrákii kolem Chersonésu bojoval na svou pěst s žoldnéřským oddílem proti Thrákům, kteří nepodléhali Králi (viz rok předcházející a následující).

 

Na Sicílii porazili spojení Helléni pod hradbami Akragantu Púny a zmocnili se jejich ležení. Akraganťané ve městě byli nespokojení se svými stratégy, že je nevedli do útoku na prchající Karthágince a čtyři z pěti z nich ukamenovali. Himilkónovi se podařilo při transportu zásob z Panormu porazit na moři syrákúské loďstvo a Kampánci, dosud na akragantské straně, přeběhli za patnáct talentů ve stříbře k Púnům (takové řeči tehdy šli též o Dexippovi). Když došli zásoby, opustili město spojenci, po nich vlastní armáda a s ní část obyvatel, kteří se před konečným útokem dostala do Gely, později odešla do Leontín. 

Kartháginci obsadili Akragás po sedmiměsíčním obléhání někdy před zimním slunovratem. Druhé největší město ostrova bylo z velké části zničeno a kdo zůstal ve městě, byl Púny zabit. Mělo v té době dvacet tisíc občanů a na dvě stě tisíc obyvatel. Severoafričtí Foiníčané se pod velením Himilkóna opět k poraženým chovali nezvykle krutě. Mezi kořistí byl i Falaridův býk, který se vrátil s dalšími předměty do města po vyvrácení Karthága Římany roku 146. Akragás byl obnoven až roku 337. • Mezi mrtvými Akragantskými byl i nejbohatší z měšťanů Telliás, kteří se s řadou dalších uchýlili do Athénina chrámu. Když viděli, že se Kartháginci nezastaví před ničím, zapálili ho a uhořeli. Telliás proslul velkorysým pohostinstvím. Služebnictvu nakazoval vyhledávat cizince. Měl velký dům s bohatými sklepy a skladišti. Jednou pohostil pět set jezdců z Gely, kteří se k němu uchýlili před bouří, a každému věnoval tuniku a plášť. V jeho vinných sklepech bylo místa pro tři sta sudů po stu amforách a káď o tisíci amforách, tj. asi šest tisíc hektolitrů vína.  

V této době byla většina Sicílie kartháginská. Himilkón přezimoval s púnskou armádou v dobytém Akragantu. V Syrákúsách se jeden z nově zvolených deseti stratégů Dionýsios (I.) s pomocí svého příbuzného Filista, pozdějšího autora dionýsiovských dějin (viz o jeho osudu rok 386), a oddílu žoldnéřů, jemuž velel Deuxippos či Dexippos ze Sparty, srov. zde výše, zmocnil vlády nad státem. Bývalý pučista, viz rok 407, vystupoval zprvu jako lidový revolucionář, obviňoval své kolegy v úřadu, že berou peníze, ostentativně se jim vyhýbal. Na sněmu prosadil návrat vyhnanců a dal se v čele oddílu dvou tisíc mužů a čtyř set jezdců poslat do Gely, kterou hýbaly sociální rozbroje až občanská válka/stasis.

Syrákúské zájmy tam hájil Dexippos, jehož mužům Gelští dlužili žold. Dionýsios se postavil na stranu démokratů, na sněmu dosáhl odsouzení na smrt několika gelských boháčů a jejich majetku použil na zaplacení vojenských dluhů; svým lidem zároveň slíbil zvýšit služné na dvojnásobek. Gelské ujistil ochranou proti Karthágincům a púnskou kartu vytáhl při návratu domů; ke Gelským se připojila Kamarína. Dorazil do Syrákús v okamžiku, kdy lidé opouštěli divadlo a dav postrašil obviněním, že je tu horší nepřítel než Púnové, totiž úředníci a stratégové, kteří rozkrádají státní peníze, neplatí vojáky a vůbec se nepřipravují na válku s Karthágem; nechce proto dál být stratégem, když ostatní rozprodávají vlast a on sám by mohl být později viněn z toho, že se na zradě podílel. 

Druhého dne se stejným programem přesvědčil většinu a dal se sněmem zvolit stratégem autokratorem/vrchním velitelem vojska bez povinnosti konsultovat rozhodnutí s volenými úředníky a sněmem: tak se v Syrákúsách na půl století opět usadila tyrannis (srov. rok 466 a 461). Dionýsios starší (I.), původním povoláním písař-tajemník státní správy/grammateus, vládl až do roku 367. Dal sněmem odsouhlasit zdvojnásobení armádního služného a povolal do zbraně všechny občany pod čtyřicet let věku a s proviantem na měsíc. Srazištěm byly Leontíny, tehdy součást syrákúského státu a plné exulantů a uprchlíků před Kartháginci. Sehrál tu v noci pokus o svou likvidaci, přespal na akropoli a druhého dne si dal po vzoru Peisistrátově shromážděním vojáků odsouhlasit osobní gardu o šest stech mužích. Jak dosáhl toho, aby jeho bývalí kolegové-stratégové byli popraveni ukamenováním, známo není. Viz o něm dále rok následující. 

 

V Makedonii v Pelle, sídelním městě krále proathénského Archeláa, zemřel básník Eurípidés (narozen v letech asi 485 až 480; o jeho náboženské činnosti viz rok 420). Byl prý roztrhán psy v Bormisku či Bromisku. Athéňan Eurípidés byl rodák ze Salamíny, kde po dlouhá staletí ukazovali návštěvníkům jeskyni, kam chodíval psát. Pochován byl v Arethúse na Chalkidiké. Jeho poslední hra Bakchantky, Bakchai, vznikla pod dojmem z prostředí prosáklého dionýsovským kultem v jeho syrové makedono-thrácko-illyrské podobě: jistě měla premiéru v Pelle, s athénskou zvítězil následujícího roku Eurípidés mladší.

V Athénách zemřel další velký tragik Sofoklés, který se narodil kolem roku 496 a divadelní cenu získal osmnáctkrát (o způsobu smrti viz rok 367)Kolem roku 406 se v Knidu narodil astronom, mathematik a polyhistór Eudoxos, žák pýthagorika Archýty. Na studijních cestách byl mj. v Egyptě. Jeho akmé byla kladena do doby 103. olympiády. Zemřel roku 353, když mu prý předtím Ápis olízl roucho.

 

Římané dobyli na Volscích Anxur, pozdější Tarracinae. Poprvé v římských dějinách dostali vojáci čili občané ve vojenské službě stipendium/žold ze státní pokladny. Dříve byli Římané všech vrstev v poli na své náklady, viz rok 414. • Zřejmě velmi tradicionalistické datum (srov. rok 403).

 

************************************************************

405.

Ol. 93, 4

 

Alexiás

a. u. c. 349

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Archýtás

************************************************************

Nauarchem Sparťanů byl jmenován Arákos, epónymní eforos roku 409, jeho zástupcem Lýsandros: Peloponnésané se spojenci konferovali s koncem zimy v Efesu a žádali spolu s Kýrem, aby jim ze Sparty poslali jako velitele Lýsandra (který ale nemohl formálně velet dvakrát po sobě). Lýsandros se po rozhovorech s Kýrem Mladším (viz rok 407) dostal k perským penězům pro plavce.

Povolal do Efesu z Chiu Eteoníka a vypravil se na Rhodos, odtud do Helléspontu, kde dobyl Lampsakos; jeho flotilu podpořil po zemi Thórax. Sparťané nikoho nezotročovali, pouze vyloupili.

Po rozhovorech s Lýsandrem odcestoval Kýros za svým otcem, který se vypravil pro Kadúsiům a vážně ochořel v ležení u jistých Thamnérií v Médii na hranicích s povstalým národem. Několik měsíců předtím roku 406 dal Kýros odstranit dva syny Dáreiovy sestry, neboť mu prý neprokázali příslušnou úctu.

U dvora se tudíž proti Kýrovi vedly intriky. Kýros vyzval Lýsandra, aby během své nepřítomnosti nepodnikal žádnou velkou bytvu s Athéňany.

Athéňané se na jaře se 180 triérami vypravili ze své základny na Samu do Helléspontu. V době pádu Lampsaku kotvili nedaleko v Elaiúntu an Chersonésu, po jeho pádu se zásobili v Séstu a loďstvo kotvili u Aigospotamoi/u Kozích potůčků na Chersonésu naproti Lampsaku; břehy Helléspontu tu jsou od sebe asi 2,7 kilometrů.

V září loďstva ležela proti sobě, Peloponnésané se zásobovali z Lampsaku, kde kotvili, Athéňané odmítli využít podobným způsobem Séstu, jak jim radil Alkibiadés, který žil na Thráckém Chersonésu, viz rok 407. Několik dnů proti nim Lýsandros nevyplouval a Athéňané si zvykli se na břehu rozejít, aby si sehnali proviant. Po nečekaném výpadu pátého dnes Sparťanů padla veškerá námořní moc Athéňanů do lakedaimonských rukou. Jen ostražitý Konón s osmi loděmi, jejichž veslaři se nepotoukali po břehu, stačil uprchnout a uchýlil se k Euagorovi na Kypr, a loď „paralos“ unikla do Athén, aby přinesla zprávu o zkáze, o prohrané válce.

Téměř celé athénské vojsko o třech tisících mužích po soudu Sparťané se spojenci u Aigospotamoi popravili stětím. Jako první zemřel velitel flotily Filoklés za svou krutost k protivníkům, když například dal hodit přes palubu zajaté posádky dvou lodí z Andru a Korinthu; uchráněn zůstal ze stratégů Adeimantos, který se nikdy na zajatcích nijak neprovinil; mluvilo se však také o tom, že vzal před bitvou od Lýsandra peníze, což se tvrdilo rovněž o Athéňanovi Týdeovi. Lýsandrův postup lze nazvat prvním evropským soudem nad válečnými zločiny.

Býzantion otevřelo brány, proathénští politici, kteří město nedávno vydali, prchli do Pontu a později získali v Athénách občanství. Také Kalchédón otevřel brány, ale athénské posádce povolil volný odchod. Lýsandros všude, kam přišel, nikoho nezabíjel, ale Athéňany posílal domů, aby se město přeplnilo hladovými krky.

Vítěz od Aigispotamů Lýsandros pak vyplul se dvěma sty válečnými loďmi z Lampsaku na Lesbos; Eteoníkos se vypravil do Thrákie přebírat vládu nad athénskými spojenci. Sparťané dosazovali všude, kromě démokratického Samu, aristokratické režimy; ostrované byli t. r. poctěni Athéňany jejich občanstvím, viz však rok následující.

Ágis II. sestoupil z opevněné Dekeleie (zde od roku 413, srov. tzv. válka dekelejská) a druhý král Pausaniás (asi přes 40) se vypravil, asi poprvé za svého úřadování v poli, s veškerou polní mocí ze Sparty s Peloponnésany s výjimkou Argívských. Lýsandros dorazil s loďstvem z Lesbu na Aigínu, které dal svobodu a stejně tak restituoval samostatnost Mélu a dalších států zlikvidovaných Athéňany.

Pokračoval na Salamínu, kterou vyplenil a se 150 loďmi uzavřel z moře Peiraieus: všechny tři lakedaimonské armády se sešly před Athénami, hlavní stan držely v Akadémii. Ve městě vypukl brzy hlad a Athény chtěly vyjednávat. Ágis posly odkázal do Sparty, ale eforové je poslali zpět už od Sellasie, neboť jejich podmínky míru nepokládali za dostatečné (ponechání hradeb na místě). V Athénách i v tak zoufalé situaci horlil radikální démagógos Kleofón proti všem, kteří by navrhovali mír se Spartou. Oligarchové se ho napřesrok zbavili vykonstruovaným obviněním ze zanedbání občanských vojenských povinností, byl odsouzen a popraven; proces se neobešel bez protestů a pouličních nepokojů a podle jedné verse zahynul nikoli popravčím jedem, ale během násilností; viz jeho zásluhy rok 410. 

Mírová jednání Athéňanů s králem Ágidem II. a efory vedl Thérámenés. U Lýsandra byl nejméně tři měsíce, aby zjistil, že stržení dlouhých zdí není jen záminka pro okupaci Athén. Vymlouval se na jeho neochotu jednat a mezitím se hlad stal hlavní pákou diplomacie. Thérámenés posléze dostal od Athéňanů plnou moc a putoval do Sparty. Na sněmu peloponnéských spojenců tu Korinthští, Thébané s dalšími žádali úplnou likvidaci Athéňanů a odkazovali na válečné zločiny Athéňanů, ale proti tomu se s odkazem na minulé zásluhy o Helladu postavili Sparťané.

Sněm na jejich návrh rozhodl o stržení dlouhých zdí, zničení opevnění v Peiraieu, o ponechání pouhých dvanácti lodí a o povolání zpět athénských vyhnanců-oligarchů (viz dále následující rok). Hradby se pak bořily s pomocí exulantů a za hudebního doprovodu pištkyň: začátek lakedaimonské hégemonie v Helladě, která trvala do roku 370 (srov. rok 386). Pokud z dosavadních hellénských dějin vznikl dojem, že jejich svět šel z války do války, další století bude v tomto ohledu ještě intensivnější. 

Zřejmě ještě t. r. porazili v námořní bitvě Sparťané Messéňany z Naupáktu, kde sídlili od roku 460. Messénští pak opustili Helladu a odpluli do Rhégia (o osudu jejich potomků viz rok 288). Většina z nich ale pokračovala dále do Euesperidés v Kýrénaice: těmto velel athénský velitel Sfaktérie Konón. Lokrové se opět vrátili do Naupáktu, odkud byli vyhnáni Athéňany a Messéňany (srov. rok 460). • Celou událost vyhnání Messéňanů z Hellady lze posunout do roku 401.

 

V Kimmerijské Bosporu snad t. r. předal Gylón, děd řečníka Démosthena z matčiny strany, athénskou klérúchii Nymfaion jako její velitel Pantikapajským, respektive Satyrovi I. Za to ho vládce Pantikapaia odměnil osadou Képoi/Zahrady původně mílétskou u Fanagoreie. V důsledku ztracené války se Spartou přišli Athéňané o všechny posice v Pontu, posádky museli stáhnout. 

Kolem t. r. dobyl v Thrákii Seuthés II. (srov. rok 410) s pomocí krále Amádoka I. ztracené otcovské knížectví v jihovýchodní Thrákii mezi Propontidou a Pontem. Vládl zde do roku 383.

 

Do Syrákús se vrátil z Leontín Dionýsios. Obměnil velitelské funkce v armádě a poslal domů velitele hellénských žoldnéřů Sparťana Dexippa, aby snad nespustil kontrarevoluci. V polovině roku dotáhl Dionýsios starší ústavně čistý převrat do konce. Snad tehdy odložil titul stratégos autokratór a dal si sněmem nadekretovat titul tés Sikeliás archón/vládce Sicílie (srov. stejný titul u bosporských Spartokovců); v Helladě byl současníky označován za krále/basileus n. tyrannos, tedy samovládce. Dionýsios I., syn Hermokratův (nikoli onoho velkého Hermokrata z roku 407) n. spíše Hermokritův, se oženil s dcerou Hermokrata (toho, který padl v boji při pokusu o puč roku 407; o ní dále viz zde níže); její jméno neznáme. Svou sestru Thestu provdal za Polyxena, bratra Hermokratovy vdovy (viz o ní rok 386). Na sněmu prosadil odsouzení a popravu Dafnaia a Démarcha, kteří se roku 407 zasadili o odmítnutí Hermokratova návratu, viz tam. 

Kartháginci v létě zničili ve svém akragantském zimovišti, co se ještě dalo a vypravili se proti Gele a Kamaríně. Dionýsios dal dohromady armádu o padesáti tisících pěších, tisíci jezdců a padesát triér a ležení rozbil u moře proti Púnům. Po dvaceti dnech klidu roztrojil Dionýsios armádu, ale jednotlivé proudy nezasáhly do boje s nepřítelem koordinovaně a syrákúská armáda se spojenci byla poražena. Dal Gelu evakuovat a stejně tak Kamarínu, kam dorazil, neboť se neměl Karthágincům čím postavit. Dionýsios poslal ženy a děti Gelských s Kamarínskými, jejichž obec byla rovněž následně Kartháginci dobyta, do Syrákús a později se usadili v Leontínách. • Apollónovu kolossální sochu, kterou Kartháginci před Gelou ukořistili, poslali jako votivní dar do Tyru. Později jí tam hned po dobytí města přinesl obětní dary Alexandros Veliký.

Část syrákúské armády nebyla s vedením války spokojena a proti Dionýsiovi se vzbouřila. Převažovali mezi rebely jezdci, samovládci zůstali věrní žoldnéři. Jezdci vpadli do Syrákús, plenili a mstili se na Dionýsiově rodině: znásilnili a týrali jeho manželku, viz zde výše, až si sama vzala život (o novém Dionýsiově dvojsňatku viz rok 398). Dionýsios dorazil do města pozdě a jezdci před ním prchli do Aitny. Dionýsios na to uzavřel s velitelem Kartháginců Himilkónem mír, jímž uznal kartháginské územní zisky na Sicílii, hellénská města, která byla dobyta, musela platit Púnům tribut a nesměla být ohrazena hradbami, Elymové a Síkanové zůstali Púnům podrobeni. Smlouva obnovila nezávislost Leontín a Messány a uznala vládu Dionýsia nad Syrákúsami. Mírová jednání nabídli sami Púnové, protože v jejich armádě opět vypukl "mor", který údajně zahubil polovinu jejich armády (což by bylo c. šedesát tisíc lidí). Tím skončila druhá válka o Sicílii, která vypukla roku 410 (další viz rok 397).

 

V Athénách se v těchto pohnutých dobách konala premiéra Aristofanových Žab/BatrachoiZemřel Achaios z Eretrie, autor tragédií (narozen v letech 484 až 481)Tohoto nebo následujícího roku jmenoval Král svým dvorním lékařem Ktésiu z Knidu. Byl jím až do roku 397/8. Jeho další životní data neznáme; Ktésiás byl účastníkem bitvy u Kúnax roku 401 a sepsal historické dílo o Peršanech/Persika, z něhož jsou zachovány velmi stručné výpisky kónstantínopolského patriarchy/křesťanského předáka Fótia z 9. století n. l.  

 

Vypukla čtvrtá a poslední válka Římanů s etruskými Véjany (srov. roky 483, 437 a 426). Římané zahájili obléhání města, které s přestávkami trvalo do roku 396.

 

************************************************************

404.

Ol. 94, 1

Krokínás z Lárisy

 

(Pýthodóros) anarchie

a. u. c. 350

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Athénách se Pýthodóros neuvádí jako epónymní archón, protože byl zvolen za vlády oligarchie: udává se rok anarchie.

V Lakedaimonu byl epónymním eforem Endios a jím končí jejich známá souvislá řada (začíná rokem 433, viz).

V Athénách 16. múnichiónu/na začátku května, údajně v den bitvy u Salamíny (pravděpodobně kyperské, viz rok 451), vplula spartská flotila do Peiraiea a Athéňané přijali mírové podmínky z předešlého roku. Lýsandros nařídil změnit athénské zákony: říkal své visi "patrios politeia/otcovská ústava". 

Tím skončila vleklá peloponnéská válka, která trvala od roku 431 a zároveň její druhá fáze, válka dekelejská, trvající od roku 413. Byl to též faktický konec prvního délského spolku, který vznikl roku 478 jako původně protiperská symmachie, později se přeměnil ve skutečnou říši Athéňanů/arché tón Athénaión (druhý délský spolek viz rok 378)

Lakedaimonští prokázali v okamžiku svého naprostého vítězství panhellénské smýšlení, velkorysost a přirozenou moudrost tím, že athénský stát nezlikvidovali („nelze přeci vytrhnout jedno oko Hellady“, říkali). • Obdobným příkladem z novověku může být rozhodnutí politiků Spojených států Ameriky a jejich spojenců po roce 1945 uchovat Německo. • O dalších evropských třicetiletých válkách viz v indexu s. v. válka.

Nastávající bůh Lýsandros (srov. níže) pak odplul s flotilou z Athén k Samu, král Ágis II. vyklidil attickou pevnost Dekeleiu, kterou drželi Sparťané obsazenou nepřetržitě od roku 413. Lýsandros oblehl Samos, ale athénští kolonisté se vzdali: směli svobodně odejít, avšak veškerý majetek kromě toho, co měli na sobě (sic), museli nechat na ostrově. Odešli zpět do Athén, kde posílili v převratových dobách démokratickou stranu, viz rok předešlý (athénští kolonisté byli na Samu od roku 440, démokratický režim zde vládl od roku 412)Na Samos se vrátili původní obyvatelé a vládla pak opět oligarchie, v čele státu stála dekarchiá, rada deseti. Vojenským guvernérem ostrova/harmostés se stal Sparťan Thórax; o jeho osudu viz rok následující. Systému dekadarchií n. dekarchií a harmostů však nedůvěřovali spartští efoři a už roku 403 jejich vlády rušili: Lýsandrova moc ve Spartě se jim vymykala z kontroly.

V Athénách se mezitím démokraté hádali s oligarchy a oligarchické frakce mezi sebou. Poslali proto na Samos, aby se Lýsandros k podobě ústavy vyjádřil. Koncem léta se Lýsandros vrátil s flotilou stovky triér do Athén, pokáral Athéňany shromážděné na sněmu, že odmítají Thérámenovy návrhy, vytkl jim a varoval, že bourají své "dlouhé zdi" nějak pomalu a nařídil vybrat třicet mužů na sepsání oligarchické ústavy. Na athénské Akropoli zanechali Sparťané posádku pod harmostou Kallibiem, který se rychle stal spojencem Kritiovy kliky uvnitř Třicítky. 

Pak Sparťan odplul do Sparty s kořistí včetně 470 talentů stříbra (přes dvanáct tun kovu), zbytku peněz od Peršana Kýra. Podle jiné tradicie to bylo talentů 1500/téměř čtyřicet tun a s penězi poslal Gylippa, viz roky 414sq., od Samu do Sparty. Ten ovšem trpěl stejnou slabostí na šedý kov jako jeho otec, viz rok 446, a z pytlů s raženým stříbrem "odsypal" na tři sta talentů, téměř osm tun. Ve Spartě na to okamžitě přišli, neboť Lýsandros opatřil pytle skytalami s údaji o obsahu. Gylippos utekl a byl odsouzen na smrt; o jeho osudu není dále nic známo. 

Athéňané zvolili třicet mužů (po třech z každé fýly?), kteří měli sepsat novou ústavu státu. Byli to: Aischinés, Anaitios, Aresiás, Aristotelés, Dioklés, Drakontidés, Erasistratos, Eratosthenés, Eukleidés, Eumathés, Faidriás, Feidón, Hippolochos, Hippomachos, Hierón, Chaireleós, Chariklés, Chremón, Kritiás, Kleomédés, Mélobios, Mnésilochos, Mnésitheidés, Onomasthés, Peisón, Polycharés, Sofoklés, Thérámenés, Theogenés a Theognis. Vůdčími osobnostmi mezi nimi byli Kritiás a Thérámenés a jejich klubu se v historii říká třicet tyrannů, Třicítka (vládli necelý rok, viz 403).

Choirilos, epik ze Samu, byl v této době již velmi starý a tak nemohl ke své lítosti věnovat osvoboditeli Lýsandrovi žádnou oslavnou báseň. O něco později Choirilos zemřel v Makedonii u Archeláa. V zimě roku 404/403 se Lýsandros stal prvním ze smrtelných Hellénů, který byl uctíván jako bůh pajány, oltáři a oběťmi; poprvé se tak stalo na Samu (?, srov. rok 422 a osud dalšího Sparťana Brasidy)V samském Héráiu se po válce každoročně konala slavnost zvaná lýsandreia, což snad vydrželo až do roku 365, kdy se ostrov vrátil pod athénskou kontrolu. 

V deklasovaných Athénách to šlo za vlády třiceti tyrannů od desíti k pěti. Kritiás sestavil seznam tří tisíc spolehlivých občanů a všem ostatním s pomocí Kallibiovou odňal zbraně, které uložil na Akropoli. Sestavili sněmovní radu pěti set, přibrali deset vojenských velitelů z Peiraiea, jedenáct bachařů státní věznice a tři sta státních zaměstnanců opatřených karabáči a touto silou ovládli deklasované Athény. Aby mohl kolaborantský režim platit Sparťany, posílal na smrt i metoiky a zabavoval jejich majetky, mezi nimi filosofa Polemarcha, syna Syrákúsana Kefala, rhétora usazeného v Peiraieu; Polemarchův slovutný bratr, autor soudních řečí Lýsiás, režimu unikl; otec s Polemarchem patří k postavám Platónova dialogu Ústava/Politeiá. Mezi vyhlédnutými oběťmi byl též León ze Salamíny, osvědčený stratégos, viz roky 412 a 411. Junta nařídila Sókratovi, pro Leonta došel a přivedl k exekuci. Filosof se nechtěl s režimem namočit a odešel jednoduše domů: León popraven byl, Sókrata, který měl mezi "třicítkou" své posluchače, zachránil před popravou sled událostí; viz rok 399.

Soustavné rozpory mezi Kritiou („všechny démokraty likvidovat“) a umírněným Thérámenem, jemuž se pro snahu vypadat na obou stranách pěkně přezdívalo Kothornos (lat. Cothurnus)/(divadelní) Holínka, neboť obě boty jsou stejné, vedly k hrdelnímu procesu s Thérámenem. Rada ho však nechtěla odsoudit, Kritiás ho tedy s pomocí ozbrojenců isoloval, Athéňany zastrašil, vyškrtl ho ze seznamu "tří tisíc", "odsoudil" a kázal agentovi junty Satyrovi urychleně jedovatým nápojem popravit. Thérámenés zemřel s přípitkem: "Na zdraví milému Kritiovi/Kritiá tút' estó tó kaló."

Tím se v létě začala Kritiova tyrannida, nyní již s významem krutovláda. Na tisíc pět set občanů bylo popraveno (mezi nimi např. Níkiův syn Níkératos) a mnoho zastánců démokracie prchlo do emigrace. Oligarchický režim (kaloi kagathoi/"krásní a dobří" n. beltistoi/"nejlepší") byl nepřátelský i k bohatším venkovanům, aby se členům junty dostalo majetků. Kritiás měl ovšem na dálku Lýsandrovu podporu.

V zimě na rok 403 se sedmdesátka athénských emigrantů, vedených Thrasybúlem a Anytem, vypravila z Théb a dobyla pevnost Fýlu v Attice. Thrasybúlos odrazil ve sněhové vánici protiútok třiceti tyrannů a podnikal úspěšné výpady. Kritiás dal obsadit Eleusis, sepsat majetky a všechny obyvatele zatknout s tím, že je dá v Athénách popravit. Vypukla několikaměsíční občanská válka, první od dob vyhnání Peisistratovců v letech 513-510.

 

Dne 3. září nastalo v Helladě částečné zatmění slunce. Někdy kolem tohoto data zvítězil v bitvě u Lárissy tetrarcha Lykofrón z Fer nad ostatními protivníky z řad Thessalů. Lykofrón, spartský spojenec, usiloval o vládu nad celou Thessalií. Na jeho straně bojoval Thessal Aristippos, který za Kýrovy peníze sestavil žoldnéřský oddíl o čtyřech tisících mužích. Roku 401 se jeho muži podíleli na Kýrově anabasi, ale vedl je Menón, jehož dal proradný Tissafernés po zajetí skupiny kondottiérů umučit.  

V průběhu roku opustil Alkibiadés Thrácký Chersonésos, neboť na jeho likvidaci měl zájem Lýsandros a v Athénách Kritiás, a odešel na protilehlý břeh do Bíthýnie. Zde však byl místními Thráky oloupen a uchýlil se do helléspontské Frygie k satrapovi Farnabázovi. Na přání Lýsandrovo ho dal Farnabázos zavraždit: poslal za ním svého bratra Bagaia a strýce Súsamithru. Podle jiné verse byl zabit domorodci ve sporu o jakousi ženu, jejich sestru. S Alkibiadem žila mimo jiné i ve Frygii hetairá Tímandrá, matka Láidy (srov. rok 415). Tímandrá Athéňana pohřbila a o půl tisíciletí později na jeho hrobě dal vztyčit pomník císař Hadrianus, viz rok 129+.

V Molossii zemřel král Tharyps (vládl od roku 410). Jméno jeho nástupce neznáme, viz až rok 385.

 

Na Sicílii vypuklo povstání Syrákúsanů proti archontovi Dionýsiovi I., který právě obléhal sikulský Herbéssos. Revolta se šířila vojskem, když Dórikos, jeden z jeho velitelů, udeřil vojáka rekrutovaného z propuštěnců, jimž se od Dionýsia dostalo občanských práv/neopolítai, a ten ho zabil. Vraha, jehož jméno neznáme, povýšili vzbouřenci na svého velitele a spojili se s jezdci v Aitně, viz rok předešlý. Dionýsios prchl do Syrákús do pevnosti Epipol, kde ho povstalci, posílení nespokojenci všeho druhu, oblehli. Vypsali odměnu na jeho hlavu a po poradě se svým důvěrníkem či dokonce adoptivním otcem Helóridem a švagrem Polyxenem Dionýsios vyjednával (z této rozpravy pochází údajně výrok Helóridův, že "samovláda je krásným rubášem/kalon epitafion estin hé tyrannis" a pravděpodobně z něho brzy učinil exulanta, viz rok 394).

Směl s pěti loděmi opustit město a jeho plán byl ďábelský: odplul do púnské epikrateie a dohodl se s Kampány, které tu loni Himilkón zanechal (viz jejich karieru uvedenou u roku 410sqq.). Bylo jich dvanáct set jízdních mužů a s nimi se nenadále Dionýsios objevil ve městě. K obnově jeho vlády přispěl Aristón, jehož ze Sparty poslal Lýsandros. Pučisté opět prchli do Aitny a obdarovaní Kampáni se na sicilském středozápadu zmocnili elymského města Entelly: od občanů získali povolení k pobytu, pak vyvraždili muže a s vdovami se oženili. S pomocí Kampánů a později Sparťanů Dionýsios povstání potlačil a svou neomezenou moc nad syrákúským státem utvrdil. 

 

V perské říši zemřel v Babylónu po nemoci král Dáreios II. Nothos (vládl od roku 424), syn Artaxerxa I. Makrocheira. Nástupcem byl Dáreiův nejstarší syn Arsakés pod trůnním jménem Artaxerxés II. Mnémón/„Rozvážný, Pamětlivý“ (vládl do roku 359). Jeho nejstarším známým datem je 3. červen 404, posledním 25. listopadu 359. Tissafernés hned u nového Krále obvinil jeho mladšího bratra Kýra ze spiknutí, ale na příhovor matky Parysatidy (s Dáreiem II. měla třináct dětí) byl Kýros zproštěn obvinění a poslán zpět do svého úřadu do Anatolie, kam ho určil otec roku 407. Namísto tradičního zarathuštrianismu s Ahúrou Mazdou zaváděl kult Anaíty a Mithry, mimo jiné do lýdských Sard, západního střediska perské říše. Podle hellénských zdrojů, nebo klepů, miloval Artaxerxés svou dceru Atossu, až se s ní oženil, po její smrti se oženil s její sestrou Amástridou. Od Artaxerxa II. odvozují původ parthští Arsakovci. 

V Egyptě vypuklo povstání Amenarda II. ze Saje, řec. Amyrtaios nebo Amonortais, zakladatele a jediného panovníka Manethónovy XXVIII. dynastie. Vládl do roku 399 (nezaměňovat s Amenardem I., viz rok 453, jehož mohl být tento vnuk; nelze vyloučit, že trůnním jménem byl Psammetichos V., viz rok 400)Tím skončila v Egyptě vláda první perské dynastie, podle Manethóna XXVII., která byla na Nilu u moci od roku 525. Druhá perská dynastie byla v manethónovských počtech XXXI., u vlády od roku 343 (srov. povstání roku 411). Je s podivem, že se perské říši s vojenskou a materiální převahou nedařilo po dlouhá desetiletí Egypťany opět porobit, ačkoli po tom velkokrálové toužili.

Amyrtaios zprvu nevládl celé zemi, ještě roku 401 datovali židovští kolonisté v Elefentíně podle Artaxerxa II. Nevíme o něm téměř nic až na to, že tzv. démotická kronika (religiosní text snad z rané doby ptolemaiovské) o něm uvedla, že se nedržel božských zákonů a že nenechal vládnout svého syna (jehož jméno neznáme). Země na Nilu žila v chaosu, srov. rok 400. Mocensky převládaly zájmy soupeřících rodin z Delty opřené o domácí ozbrojence/řec. machimoi a hellénské žoldnéře. Domácí armády při tom podle všeho dosahovaly úctyhodných velikostí: osmdesáti až jednoho sta tisíce mužů.  

 

Římané dobyli další město Volsků, Artenu. Otrok-zrádce byl Římany odměněn statkem se dvěma rodinami sloužících a jménem Servius Romanus (další nositele toho jména neznáme).

 

************************************************************

403.

Ol. 94, 2

 

Eukleidés

a. u. c. 351

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V zimě na přelomu roku se vydali athénští démokraté pod Thrasybúlem z pevnosti Fýly do Peiraiea. Na pahorku v athénském přístavu Múnichii přemohli v bitvě oligarchy. Mezi padlými byli i jejich vůdcové Kritiás a Hippomachos. Druhého dne rada zbavila juntu "Třiceti" moci a nahradila je "deseti", po jednom z každé fýly. Skupina třiceti tyrannů odešla do Eleusíny a poslala do Sparty s žádostí o pomoc. Mezitím obsadil Thrasybúlos, syn Lykův, Peiraieus. Zde pak pokračovaly potyčky s oligarchy.

Na jaře přišel do Attiky Lýsandros, který měl s sebou jako nauarcha svého bratra Libya, který uzavřel přístav. Jako vrchní velitel celého vojska však dorazil král Pausaniás, údajně z řevnivosti k Lýsandrovi, a podporoval proto Thrasybúlův tábor. Athénští démokraté ztratili bitvu před městem s ním, ale Pausaniás je podpořil, aby se obě strany athénské občanské války usmířily. Následovala v létě jednání mezi oligarchy a démokraty (Pausaniás byl později za tento čin ve Spartě souzen, ale osvobozen, nicméně viz opakovaný soud roku 395 po smrti Lýsandrově).

V září došlo v athénské občanské válce k dohodě o usmíření. Členové vlády třicet mužů či tyrannů odešli do vyhnanství (vládli krátce, viz předešlý rok). V Eleusíně se usadili pak ti z oligarchů a jejich příznivců, kteří měli strach zůstat ve městě: občanská válka, resp. ozbrojené půtky, trvala ještě dva roky, viz rok 401.

Byla vyhlášena všeobecná amnéstie (srov. rok 401) a opět začala fungovat rada pěti set. Thrasybúlos byl dne 12. boedromiónu/21. září slavnostně uvítán v Athénách. Ve státě byla obnovena démokratiá a v ten den se později každoročně slavily charistérie. Je to první případ rozsáhlé amnéstie v evropských dějinách a dohody, že na zločiny obě strany občanské války zapomenou ještě za života. Zda se metoikům, kteří se postavili na stranu démokratů, dostalo slíbeného občanství, známo není. Po vyhnání třiceti z Athén se hladem dobrovolně připravil o život i Kallixeinos, jeden z velkých podílníků na soudní manipulaci kolem poprav vítězných stratégů od Arginús (srov. rok 406).

V Athénách byla oficiálně přijata iónská alfabéta za státní písmo.

 

Na podzim působil v Helléspontu Lýsandros. Lze předpokládat, že se snažil vyplnit mocenskou mezeru po Athéňanech na severu a v hellénských státech na thráckém pobřeží. • O datu jeho odvolání z velitelské funkce a o datu popravy Thóraka srov. rok 400, i když se to mohlo stát již v tomto roce; rovněž údajný pokus Lýsandrův o puč ve Spartě a o odstranění královlády v lakedaimonském státě viz rok 400 nebo spíše později rok 396 (dále viz rok 370).

V této době žilo Býzantion ve vnitřních (stasis) i vnějších starostech (Thrákové). Sparťané poslali do Býzantia podruhé Klearcha, viz rok 411sq. Nicméně býzantským oligarchům se nezamlouval a tvrdili, že se za svého prvního harmostování ve městě pokoušel u nich o tyrannidu, že byl tvrdý vůči Býzantincům. Když se to eforové dozvěděli, Klearcha odvolali, ale ten již byl na Isthmu a domů se již nevrátil. Kromě toho o Klearchovi kolovaly Spartou řeči jako o Lýsandrovi, že se chce zmocnit královlády (pokud zde snad zachovaná historická tradice nezaměnila údaje se starším příběhem spartského vojevůdce Pausania, viz rok 476?). Klearchos za Kýrovy peníze najal žoldnéřský oddíl, s nímž válčil na Chersonésu s Thráky, chránil hellénská města a ta se ráda podílela na Klearchových nákladech na válku: ze spartského generála se stal kondottiér, doma ho čekal trest smrti. 

 

Na Sicílii dobyl Dionýsios I. město rebelů Aitné a vymýtil pučistické zárodky proti sobě. U Leontín neuspěl, poplenil jejich území a opět se vypravil proti Sikulům. V Henně nejprve přemluvil předáka  Aeimnésta, aby se chopil moci, když mu však pak odmítl otevřít brány, umluvil občany, aby samovládce svrhli. V nastálém chaosu vpadl do města, Aeimnésta zajal a předal ho občanům k popravě. Město Herbité, kde vládl Sikul Archónidés (jiný od roku 414 a 446), se ke spojenectví se Syrákúsami připojilo samo od sebe. Přepadl Katanu, jejíž stratégos Arkesiláos slíbil Dionýsiovi zradu vlasti, a Naxos, který mu vydal stratégos Proklés. Dionýsios zotročil obyvatelstvo obou měst a vydal je vojákům v plen. Území Naxu věnoval Sikulům, vlastní město předal k obývání Kampáncům ze svého vojska! Leontínští, nyní obležení, nakonec ze strachu přesídlili dobrovolně do Syrákús. • Kampánové žili v Aitné až do roku 339. Archónidés, nejvyšší úředník Herbity s titulem epistatés, založil po míru s Dionýsiem ze žoldnéřů a uprchlíků před Dionýsiovými válkami prosperující osadu Halaisa či Alaisa (srov. výše; tradovalo se kdysi, že zakladatelem mohl být roku 405 Pún Himilkón), opatřenou přízviskem Archónidova.

 

Římané uzavřeli po přerušovaných bojích od roku 423 příměří s Volsky a Aequy (viz ale již příští rok). Pokračovali v obléhání Véjí (od 405): Římané poprvé přezimovali v zimním táboře v poli (hiberna, hibernacula). Téhož roku začal být vyplácen i žold pro jezdce/stipendium. Jezdci jeli poprvé do války na vlastních koních (srov. s rokem 406; obě tradiční data zřejmě příliš vysoká).

 

V Číně uznal se zpožděním půl století čouský císař Wej-lej-wang oficiálně rozpad státu Ťin z roku 453 na tzv. válčící státy Chan/Han, Čao/Zhao a Wej/Wei, čín. san ťin, "tři Ťiny". Období "válčících států", čan-kuo/zhanguo, jedna z historiografických čínských epoch, trvalo do roku 221.

 

************************************************************

402.

Ol. 94, 3

 

Mikón

a. u. c. 352

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Obnovená démokratiá v Athénách vedla neustálé spory se zvláštním státem oligarchů v Eleusíně (srov. předešlý rok)Domácí rozbroje/stasis v attickém Órópu uklidněny Thébany (Órópos byl thébský od roku 411 do roku 338, srov. rok 366). Vypukla válka Lakedaimonských proti Élidským, kteří odmítali udělit autonomii dalším městům v Élidě (viz následující rok a rok 399). O kořenech starého nepřátelství s Élidskými, kteří byli ve třicetileté válce spojenci Argívských a Mantinejských, viz rok 420.

 

Dionýsios I. začal velkolepě stavět a opevňovat Syrákúsy. Nově byly vybudovány Ortygiá, Euryalos a Epipolai. Syrákúsy se za jeho vlády staly největším městem hellénského světa po celou první polovinu čtvrtého století. Předstihly Athény a syrákúskou velikost překonala až ptolemajovská Alexandrie. Při opevňování Epipol shromáždil na stavbu hradeb o délce tří set stadií/téměř šest set metrů šedesát tisíc vesničanů a šest tisíc volů na dovoz kvádrů z lomů: zeď prý s věžemi byla hotova za dvacet dnů. Dále viz o něm rok 399.

 

V Athénách se narodil Fókión (popraven roku 318). V soutěži zvítězil v Athénách básník sborové (chorické) lyriky Telestés ze Selínúntu (další životní data nejsou známa).

 

Do války s Římany vstoupila etruská Capena a poetruštělí Faliskové, Římané byli pod obléhanými Véjemi v bitvě poraženi, obležení uvolněno. Volskům se podařilo dobýt zpět své město Anxur, od roku 406 římské (viz dále), Římané v defensivě.

 

V Číně zemřel císař Wej-lej-wang/Weilei (vládl od roku 426). Nástupcem se stal jeho syn An-wang (panoval do roku 376). Nový císař uznal usurpaci ve státu Čchi/Qi, která se udála roku 410, kdy vyhnal klan Tchien/Tian formálně vládnoucího knížete. Tchienové ovládali stát od roku 481 do konce státu Čchi roku 221, resp. 205.  • Za vlády An-wanga byla v Číně zavedena kuše.

 

************************************************************

401.

Ol. 94, 4

 

Xenainétos

a. u. c. 353

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Démokraté z Athén se vypravili proti oligarchům v Eleusíně: oligarchové si totiž začínali najímat žoldnéře a mimo jiné hrozilo nebezpečí, že se na území Attiky vytvoří dva státní útvary. Démokraté oligarchy porazili, jejich vůdce zabili, s ostatními se usmířili a vyhlásili všeobecnou amnéstie. Skončila občanská válka z roku 404 a „eleusínské Athény“ z roku 403.

 

Sparťané uzavřeli mír s Élidskými ve válce, která vypukla minulého roku: byl potvrzen status quoSnad ještě téhož roku (?) zahájili Sparťané válku s Messéňany, kteří se drželi v Naupáktu a na Kefallénii (tuto událost lze zařadit i do roku 405, viz tam).

Na jaře poskytli Sparťané Kýrovi Mladšímu vojenskou pomoc v jeho touze po trůnu: zkušený Klearchos, exulant doma pro zběhnutí odsouzený na smrt, viz rok 403, byl jmenován Kýrem, s nímž se znal od roku 408, velitelem žoldnéřů na souši, Samios sparťanským nauarchem po boku Egypťana Tamóa, srov. o něm rok následující: vypukla válka Kýra s jeho starším bratrem a králem Peršanů Artaxerxem II. o říši. Kýros, který byl mimo jiné velitelem všech perských vojsk v západní Anatolii, se snadno dostal do Kilikie, kde údělný vládce zvaný Hellény Syennesis stál na stranách obou bratrů, jeho manželka Epiaxa ovšem Kýry osobně vyhledala, dala mu peníze na válku a prý s ním měla aféru. Bez problémů překročili Eufrátés a dorazili až do Mesopotamie, zde však v září v bitvě u Kúnax u Babylónu Kýros padl, i když Hellénové na svém úseku jasně a dokonce beze ztrát zvítězili. Velitel perských oddílů Kýrových Ariaios po bitvě vyčkával, když mu však Klearchos nabídl perský trůn (!), odmítl (viz o něm dále roku 395). Naopak se dal umluvit Tissafernem ke zradě Hellénů, které chtěli Peršané všechny zahubit. 

Po bitvě byli při jednáních o zpáteční cestě pro hellénské žoldnéře záludností Tissafernovou pobiti jejich velitelé, Sparťan Klearchos, (c. 50) ambiciosní Thessal Menón (c. 30) a další tři kondottiéři. Proto si zvolili za nového velitele Cheirisofa ze Sparty, jehož zástupcem byl Athéňan Xenofón (c. přes 25), žák Sókratův a autor slavného popisu celé výpravy a návratu z ní; k účasti ho přemluvil jeden z popravených, kondottiér Proxenos z Boiótie. Královna-matka Parysatis, která měla více v oblibě Kýra než Artaxerxa, dala Kleandrův hrob osázet palmami. V palácových intrikách, v nichž byla nepřekonatelná, otrávila Stateiru, Artaxerxovu choť, a poněvadž byla nedotknutelná, dal její syn umučit Parysatidinu důvěrnici Gingu. 

Původně na Kýrově přehlídce v Kelainách, sídelním a garnisonním městě Velké Frygie, stálo jedenáct tisíc těžkooděnců a dva tisíce lehkooděnců. Když jejich mise úmrtím pretendenta perského trůnu ztratila smysl, hellénští žoldnéři se rozhodli pro vlastní cestu z centra cizí říše. Probojovali se Mesopotamií a armenskými horami k Pontu a událost je známa jako anabasis, tj. "cesta nahoru, od moře do vnitrozemí, ke Králi". Do Trapezúntu dorazili na jaře 400, v Iónii byli roku 399. Při sčítání mužstva v Kerasúntu jich zůstalo po všech bojích a útrapách naživu 8600; o jejich dalším osudu viz rok následující a 399.

Vojáky ovšem doprovázelo vedle služebnictva též hodně žen, které s nimi rovněž útrapy prodělaly, ale kromě údaje, že jich bylo "hodně/pollai gar ésan hetairai en tó strateumati", o nich nevíme nic (mezi nimi byla jedna z milenek Kýrových, viz rok 407). Xenofón, autor jedinečného strhujícího popisu výpravy, knihu nazval Kyrú anabasis/"Kýrova cesta do vnitrozemí". Vzhledem k tomu, že se Kýrova pokusu o převrat týká pouze první ze sedmi oddílů knihy, z pohledu Hellénů to byla spíše "katabasis/cesta z vnitrozemí od Krále k moři".

 

V Athénách posmrtná premiéra Sofokleovy tragedie Oidipús Kolóneios.

 

Římané opět oblehli Véje a Anxur a vyplenili území Falisků a Capeny.

 

************************************************************

400.

Ol. 95, 1

Minón z Athén

 

Lachés

a. u. c. 354

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na této olympiádě bylo zavedeno devět rozhodčích, hellánodíků. Srov. rok 577, kdy byla v tomto směru provedena poslední změna v Olympii.

 

Ve Spartě vstoupily někdy v této době v platnost nové zákony o půdě, které poprvé umožnily volný prodej a koupi klérů. Navrhovatelem zákonů byl eforos Epitádeás, též Epitádás či Epitádeus, proto bývají nazývány Epitádeova rhétra. Zarputilý bohatec se prý rozhádal se svým synem, nevíme proč, a nechtěl ho pustit k dědictví. Prosadil tedy, aby každý roduvěrný Sparťan směl se svým domem a klérem/pozemky nakládat, jak se mu zlíbí: prodat, nebo odkázat komukoli, nikoli automaticky nejstaršímu synovi. Na vývoj spartského státu měla reforma zásadní vliv. Přispěla mimo jiné k tomu, že pozvolna ubývalo plnoprávných Sparťanů, část jich nesmírně bohatla a po staletích se Epitádeův nápad, nejrevolučnější ústavní změna od doby Lykúrgovy, přispěl k zániku spartské moci zevnitř, viz reformy Área IV. a Kleomena III. roky 243sqq. a 227sqq.

 

Iónská města zavolala na pomoc proti Farnabázovi Sparťany. Satrapa, jistě s Královou vůlí, se po Kúnaxách mstil těm z Hellénů, kteří podporovali Kýra. Po Farnabázově stížnosti do Sparty, že plenil jeho území, odvolali eforové Lýsandra z Helléspontu domů; v iónské oblasti působil nepřetržitě od roku 403. Ve Spartě byl obžalován, ale osvobozen a vymluvil se na potřebu obětovat v Libyi Ammónovi, takže mu dovolili též odplout. Jeho přítel Thórax, který byl příliš chtivý peněz, však byl odsouzen a popraven (tato událost se mohla stát již roku 403; o převratových plánech Lýsandrových srov. rovněž tam, ale hlavně roku 396).

Do úřadu satrapy Iónie se vrátil Tissafernés, sok Kýrův, zbavený funkce roku 408 (viz tam). V této době stáli Sparťané již na straně iónských měst a na protiperském kursu (srov. spojenecké úmluvy persko-spartské z roku 412 a 407 a rok následující). Příběh Kýrových žoldnéřů přispěl k aktualisaci protiperských nálad. Událost zvěčnělá účastníkem výpravy Xenofóntem  Athénským se stala inspirací intelektuálních panhellénistů a generace Alexandra Velikého. Hellénští žoldnéři na jaře ukončili anabasi z Mesopotamie k Pontu/Černému moři, viz rok předešlý. Oddíl "deseti tisíc" se po souši přemístil severní Anatolií do Chrýsopole v Bíthýnii, viz rok 399, kde se krátce pokoušel o převzetí velení nad nimi kondottiér Koiratadás z Théb, viz o něm rok 408. 

 

Kolem roku 400 vznikla spojením s Parthíny říše illyrských Taulantiů (kmeny Chelidóniů a Sesarethiů). Říše trvala až do asi první poloviny třetího století.

 

Na Kypru v Kitiu skončila vláda krále Bá'al-meleka II. (vládl od roku 425). Po něm kraloval Bá'al-ram (vládl do roku 392)V letech 400 až 360 vládli v kyperském Amathúntu Lýsandros a Epipaló(n). Někdy v letech 400 až 390 bylo město Amathús na určitou dobu v moci Euagory I. Salamínského. Jeho mladšími vrstevníky snad byli vládci v Pafu blíže neznámí Echetímos a Tímocharés, srov. rok 385. 

Od roku zhruba 400 vládl v Sídónu král Ešmun'azar II. (snad do roku 384? zde o jeho rodině).

 

Na přelomu pátého a čtvrtého století žili epický a elegický autor Antimachos z Kolofónu, historik Kratippos z Athén, který navázal na Xenofónta (nebo byl mladším současníkem Thúkýdidovým?), komický básník Níkocharés z Athén, který svým dílem vyplnil dobu mezi starou a novou attickou komédií, a Meidiás z Athén, poslední z velkých hrnčířů.

Na začátku čtvrtého století žil Faleás z Chalkédonu, první společenský kritik a theoretik státu: zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír: Faleás zřejmě byl prvním socialistou dějin (srov. rok 133).

Kolem roku 400 tvořil Chairemón z Athén, autor prvních tragédií, které nebyly určeny pro scénická provedení, ale pravděpodobně jen k předčítání.

Na konci pátého století působil Antiochos ze Syrákús, nejstarší ze sicilských historiků, který svým dílem navázal na Hérodota. Jeho současníkem v Athénách byl řečník a sofista Thrasymachos z Chalkédonu, přesvědčený démokrat (srov. výše údaj o Faleovi a rok 404, vystupoval v Platónově dialogu Ústava) a Athéňan Kratylos, Sókratův současník, první učitel Platónův, skeptický přírodní filosof, stoupenec Hérákleitův.

Kolem roku 400 se v Sinópé narodil proslulý a mýthy opředený kynik Diogénés (nebo již roku 412?, zemřel roku 323). V anatolské Kýmé se narodil historik Eforos (zemřel kolem roku 330).

Kolem téhož roku zemřel v Perperéné historik a genealog Hellaníkos z Mytilény (narozen kolem roku 480), v Pellé v makedonské Émathii zemřel Agathón z Athén, autor tragédií a někdy po roce 400 zemřel sofista Pródikos z Iúlidy na Keu (narozen mezi lety 480 až 470).

 

Tamós, Egypťan s vysokým postavením u Peršanů, ale sympatisant Kýrův, uprchl s celou rodinou až na syna jménem Glós do Egypta, srov. o něm rok předešlý. Zde však byli podle hellénské tradice všichni povražděni jedním z místních dynastů v Deltě jménem Psammetichos (V.?; identický s Amyrtaiem II.?, srov. rok 404). Kolem roku 400 dobyl nástupce jistého Irike-amanoteho Har-si-jótef/Harsijótef, král Meroé, na Egyptu zemi jižně od druhého nilského kataraktu (dn. severní SDN), válčil s Mededy (staří Medžaové, pozdější Blémmyové). Vládu nad Dolní Nubií však nedokázal udržet (viz dále rok 343 a 300).

 

V Arábii obsadili koncem pátého století původně jemenští Mínajové (arab. Ma'ín) severní Hidžáz, kde žili ve státním útvaru poplatném jemenskému Qatabánu (srov. rok 600).

Začátek královlády v Saba’ spadá do let asi 450 až 425 (?), v Ma'ínu kolem roku 400 a v Qatabánu o něco později. Vznik theokratického státu na území Jemenu je ovšem staršího data, někdy po roce 1000, snad kolem roku 950.

Lze se domnívat, že prvně začal přechod z theokratických mukarribů na světské panovníky právě v Qatabánu. Prvním králem zde byl Jada‘‘ab Dubján ben Šahr. Poslední mukarrib Sabajů a první jejich král Kariba‘il Watar (jiný srov. rok 715 a 600) v téže době válčil s koalicí Qatabánu, Hadramautu a ‘Ausánu.

Mukarribové vládli v afrických sabajských koloniích ještě po celé čtvrté století. Je zachováno 26 jmen mínájských králů s nejasnou výslovností (v písmu byly vyjadřovány jen konsonanty). Prvním králem Mínájů byl Jada‘samh, který byl zbožněn v tradici jeho nástupců, následoval Hawtar‘att, Ma‘dikarib Raidán a Jadmur-malik, současník Kariba‘il Watara ze Saba’, dále pak Bi-‘Attar a Watar‘íl, ti všichni vládli v Haram, další vládli pak v Kaminá: Nabat‘alí, Ílsami‘Nabít, Ílsami’, Nabat‘alí Amír, Mas‘údum a Wahbum.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen, obývali čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, čes. křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v ritech všech starých kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Nejvíce pryskyřice se rodilo a dodnes urodí v Dhofáru (Zufár), historickém kraji na jihu dn. Ománu/arab. Umán na jemenských hranicích. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně v červenci začíná sklizeň: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do Maribu a odtud pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazili 3700 km a náklad prodali u Středozemního moře. V hellénismu to bylo v Alexandrii (o snaze Ptolemajovců kontrolovat arabský obchod viz roku 260, o sabajském monopolu kadidlem viz rok 600).

 

Ve čtvrtém až třetím století se všechny kmeny Skythů, které kočovaly mezi Donem a Karpaty, v tomto prostoru usadily.

V době mezi lety asi 400 až 250 existovala keltská kultura marneská, Marne, zvaná též podle hrobů kulturou vozových hrobů.

 

Téhož roku dobyli Římané podruhé ztracený Anxur (srov. rok 406). Zima byla nezvykle velká a sněhu bylo tolik, že tarasil cesty v Latiu. Následujícího roku se z neznámých příčin, možná po tání, naplnilo Albánské jezero po okraj. Viz dále rok 398. 

 

V Číně se narodil legalista Šen Pu-chaj (zemřel roku 337).