429-420

429.

Ol. 87, 4

 

Epameión

a. u. c. 325

Hostus Lucretius Tricipitinus a L. Sergius Fidenas II.

ep. eforos ve Spartě Sóstratidás

************************************************************

Ještě v zimě byl v Anatolii na Maiandru poražen athénský expediční sbor, který se v Lykii vylodil, a jeho velitel Melésandros v bitvě s místními padl; srov. rok předešlý.

V létě, kdy Sparťané obléhali Plataje, působilo athénské vojsko, jemuž veleli Kalliadés a Xenofón, na Chalkidice. V bitvě u Spartólu či Spartalu v Bottiaji/Bottiké však byli poraženi. • Bitva je z vojenského hlediska zajímavá tím, že v ní poprvé v historii porazili lehkooděnci a jezdci těžkooděnce, hoplíty. Taktiku boje lehkooděnců později vypracoval Ífikratés.

Athéňané se po bitvě u Spartólu z regionu stáhli na dobu pěti let (viz dále rok 424).

 

Někdy v téže době se opět vyhrotily thrácko-makedonské vztahy (srov. rok 431). Sitalkés I. poskytl útočiště pretendentovi celomakedonského trůnu Amyntovi, který byl synem Filippa, Perdikkova bratra. Amyntás přemluvil Sitalka, athénského spojence, k tažení proti Perdikkovi II. a snad v září (?) se vypravil Sitalkés v čele silné thrácké armády do Makedonie.

Tak mohutné, ale špatně načasované tažení hellénský svět nepoznal. Sitalkova říše Odrysů se rozkládala mezi Haimem a Rhodopou až k Pontu, vládl i Paionům severně od Makedonů a Getům za Haimem a všem dalším národům mezi Abdérami u Egejského moře po Istros na severu a od Býzantia po Strýmón (projít tuto vzdálenost prý trvalo dobrému chodci třináct dnů).

Sitalkés disponoval pro tehdejší sousedský svět Hellénů obrovským bohatstvím a ročně na tributech vybral jenom ve stříbře a zlatě na čtyři sta talentů. Na pozdní tažení do Makedonie shromáždil armádu o 150 tisících mužích, z toho byla třetina jízdní, kteří táhli na jih po silnici vysekané v lesích.

Odryský král se asi v říjnu zmocnil větší části Makedonie, Perdikkás s Makedony zalezli do pevností a nijak se nebránili. Strach dostali i Thessalové a všichni z Hellénů, kteří žili severně od Thermopyl. Thrákové vpadli na Chalkidiku a plenili. Kořisti však bylo málo, Thrákové trpěli hlady a hlavně zimou. Po třiceti dnech války v Makedonii uzavřel s králem Perdikkou II. mír a jeho synovec a nástupce Seuthés, který smír zprosředkoval, se oženil s Perdikkovou sestrou Stratoníkou.

Amyntás (II.) zmizel nadlouho z dochovaných historických pramenů, zřejmě zůstal ve svém knížecím údělu. Trůnu se asi na krátko domohl, viz rok 394 (?).

 

V létě se vypravili Sparťané do Akarnánie, kde dali vzniknout spolku Molossů s Atintánci, kteří byli illyrským kmenem (srov. rok 282, event. 229). V épeirsko-akarnánském regionu, kde v této době teprve docházelo ke konečnému usazování épeirsko-illyrských kmenů v jejich historických sídlech, se stali spojenci Sparťanů Cháoni, Thesprótové, Parauajové a Orestové; viz předchozí rok.

Molossům tehdy velel Sabylinthos, poručník krále Tharyba, Parauaje vedl jejich král Oroidos, které doprovázel i oddíl Orestů, jejichž král Antiochos se ale nájezdu na Akarnánii neúčastnil; dokonce Perdikkás II. poslal tisícovku vojáků, tajně, aby se to tehdy jeho spojenci athénští nedozvěděli; dorazili však až když bylo po všem. Thesprótům, kteří královládu neznali, veleli Fótios a Níkánór.

Na podzim byla ale sparťanská koalice, kterou vedl v této oblasti Knémos, bitvou u Stratu, největším z akarnánských měst, domácími pod hradbami odražena a téhož dne porazili Athéňané s dvaceti loďmi pod Formiónem, synem Asópiovým, Korinťany s více než dvojnásobnou přesilou v námořní bitvě v prostoru mezi jižním pobřežím Akarnánie a mysem Rhion v Acháji. V další námořní bitvě bylo bojováno nerozhodně, třebaže Peloponnésané dostali posily z Lakedaimonu.

Po těchto úspěších se Formión s vojskem vrátil k přezimování na základnu v Naupáktu. V zimě dosadil do Stratu režim více nakloněný Athéňanům a podnikl výpravu proti Oiniadám, které jako jediné z akarnánských měst stály při Peloponnésanech, ale neuspěl (viz rok následující).

 

V létě se vypravil král Archidámos II. s jiným vojskem nikoli do Attiky, ale do Boiótie. Nabídl Platajským, aby spočetli svůj majetek, město mu vydali a odešli, kam chtějí; po válce že jim Sparťané vše vrátí i s výnosy jejich zabaveného hospodářství. Platajští, kteří měli své rodiny a služebnictvo v Athénách u svých spojenců, odmítli.

Archidámos město hájené čtyřmi sty Platajany, osmdesáti Athéňany a 110 ženami (na vaření) oblehl valem. Neměl však úspěch a vrátil se s jádrem vojska na Peloponnésos v době, kdy vychází v souhvězdí Boótés jeho nejjasnější hvězda Arktúros, tj. v polovině září, tedy v době, kterou Hellénové počítali začátek podzimu. Obležení Platají ale nebylo zrušeno, na spartské straně bojovali Boióťané (obléhány až do roku 427, viz).

Sparťané a Peloponnésané vracející se z Korinthského zálivu na zimu domů se pokusili o náhlý přepad Peiraiea. Šli se svými vesly z Korintha pěšky do Megar, kde v Nísaji bylo čtyřicet lodí. Cestou přepadli Salamínu, vyloupili ji a uprchli s kořistí před Athéňany, kteří se stačili z překvapení vzpamatovat.

 

Téhož roku na podzim zemřel v Athénách na mor, který právě vypukl v přelidněném městě, Periklés (narodil se roku 500). Zemřel krátce po té, co byl naposledy zvolen stratégem (srov. rok 443, od kdy byl volen každoročně, a 430).

Téhož roku měl premiéru autor staré attické komédie Frynichos. Jeho další životní data nejsou známa.

Do Athén se dostal, spíše jako uprchlík, než jako rukojmí (srov. výše v tomto roce) pozdější král Molossů Tharyps, prý na výchovu. Tharyps, též Tharypás či Tharipos, vládl v letech 410 až 404. Měl mezi Molossy zavést alfabétu a zákony, které prý v Athénách okoukal.

Zřejmě t. r. se narodil pozdější král skythských Agathyrsů Atheás (padl v bitvě ve vysokém věku roku 339, viz tam).

 

************************************************************

428.

Ol. 88, 1

Symmachos z Messány (poprvé)

 

Diotímos I.

a. u. c. 326

A. Cornelius Cossus a T. Quinctius Poenus Cincinnatus II. nebo L. Quinctius (Cincinnatus) a A. Sempronius (Atratinus)

epón. eforos ve Spartě Exarchos

************************************************************

Na jaře se z Naupáktu do Athén vrátil Formión a brzy nato zemřel (?).

Na jaře přišli do Attiky potřetí od začátku války Peloponnésané, kterým opět velel Archidámos. Zemi znovu vyplenili a skoncem léta odtáhli. V létě odpadl od Athén celý Lesbos a kromě Méthymny, která jediná měla démokratické zřízení, se přidal k Peloponnéskému spolku. Akce byla oligarchy plánována ještě před vypuknutím války, ale Sparťané je odmítli. Athéňané s loďstvem čtyřiceti lodí pod stratégem Kleidippidem, Deiniovým synnem, oblehli z vody město Mytiléné, které usilovalo o synoikismos všech obcí na ostrově pod jeden stát.

Mytilénští však na souši ovládali ostrov a pokusili se též o dobytí Méthymny. V době olympiády, na níž podruhé ve své šňůře let 432-428-424 v pankratiu zvítězil Dórieus z Rhodu, poslali do Olympie vyslance, aby žádali o vstup Lesbu do Peloponnésského spolku. Tak se stalo, ale nové tažení do Attiky zastavila athénská demonstrace námořní síly. Na podzim posílili athénský expediční sbor na Lesbu oddílem, kterému velel Pachés, syn Epikúrův. Mytiléné byla obléhána až do příštího léta.

V létě plenila athénská flotila třiceti lodí, které velel Asópios, syn Formiónův, Lakónii. S dvanácti loďmi obeplula Peloponnésos do Naupáktu a odtud se pozemní vojsko s Akarnány vypravilo proti Oiniadám. U Oiniad ale Athéňané opět neuspěli, srov. předešlý rok, a Asópios se vylodil na Leukadě. Místními byl odražen a zabit. Zbytek vojska se vrátil do Naupáktu.

Na podzim zvýšili Athéňané spolkové poplatky pro své spojence: měli v té době na moři 250 triér s mužstvem a hoplíté v té době dostávali dvě drachmy denně (jedna na sluhu). Lýsiklés, jeden ze stratégů pověřený výběrem peněz, byl v Kárii i s vojáky pobit.

V nejtvrdší zimě, kdy vodní příkop měl na sobě ledový škraloup a sněžilo s deštěm, učinila část posádky výpad z obležených Platají. Dvě stě dvanáct mužů, polovina z obránců, dokázalo překonat dvojitou obléhací zeď kolem města a probít se do Athén.

 

Téhož roku byla v Athénách premiéra Eurípidova Hippolyta. Někdy mezi lety 428 až 425 se v Athénách konala premiéra básníka staré attické komédie Platóna Athénského. Kromě toho, že byl současníkem Aristofanovým, neznáme o něm žádná další životní data.

Téhož roku zemřel Anaxagorás z Klázomen (narodil se roku 500, srov. 432).

 

************************************************************

427.

Ol. 88, 2

 

Euklés I.

a. u. c. 327

C. Servilius Structus Ahala a L. Papirius Mugillanus

ep. eforos ve Spartě Hagésistratos

************************************************************

V zimě vyslali Sparťané do Mytilény, kterou obléhali Athéňané, Salaitha jako vojenského poradce a morální podporu. Později na jaře za ním vyslali čtyřicet triér, kterým velel Alkidás. Pomoc však již přišla pozdě, protože Athéňané počátkem léta Mytilénské vyhladověli a město se po revoltě proti oligarchův vzdalo: Mytilénští sjednali předběžné podmínky s athénským stratégem Pachétem, jako např. že ve městě bude umístěna posádka, nebudou vůdcové popraveni apod.

Za této situace Alkidova flotila z kursu na Lesbos směřovala na Délos, Íkaros, Embaton u Eryther a do Efesu, odtud se vrátila do Lakónie; cestou dal popravit zajatce ze států athénské koalice, ačkoli nikoho z nich nedopadl ozbrojeného.

Pachés začal s athénskou flotilou nejprve stíhat Alkidu až k Patmu, pak k Notiu u Kolofónu, který tehdy drželi ti z Kolofónských, kteří byli roku 430 vyhnáni z rodné obce perským hodnostářem Itamanem či Itamenem. Pachés Notion lstí dobyl a předal ho zpět Kolofónským, kteří se ihned zbavili properských spoluobčanů. • Notion dostalo později athénské oikisty a démokratickou ústavu.

Pak se Pachés vrátil na Lesbos a poslal do Athén zajatce. Athéňané okamžitě popravili Sparťana Salaitha a na Kleónovu radu krutě rozhodli o Mytilénských: na tisíc mužů bylo popraveno, hradby města strženy, celý Lesbos až na Méthymnu byl sice zbaven spojeneckých poplatků, ale rozdělen na tři tisíce klérů pro athénské osadníky. • Původně odhlasovaný návrh však zněl na popravu všech mužů a zotročení žen a dětí a tento trest za odpadnutí povstal až po revisi usnesení.

Po zisku na Aigíně (viz rok 431) to byla další značná úleva pro přelidněné Athény na úkor oslabeného spojence (viz dále rok 424). • Pachétovo jméno mizí z historie. Později si u soudu ve věci svého „liberálního“ chování na Lesbu přímo na řečništi vzal život, protože viděl svou obhajobu proti démagógům jako marnou (viz níže): první případ sebevraždy přímo na soudu.

 

Koncem zimy 428/427 nebo na jaře zemřel ve Spartě král Archidámos II. (vládl od roku 470). Nástupcem se stal další Eurypontovec, jeho syn Ágis II. (vládl do roku 397). • Z exilu v Lykaiu se mohl v této době vrátit do Sparty král Pleistoanax, pokud vůbec v nějakém exilu byl (viz rok 446): pak by Kleomenés mohl být poručníkem Pleistoanaktova syna Pausania, kterému v tomto roce muselo být již minimálně dvacet let (srov. rok 408).

 

Na začátku léta se Peloponnésané vypravili počtvrté v této válce do Attiky, tentokrát pod velením Kleomenovým. Athéňané v létě pod Níkiou, synem Níkeratovým, dobyli Mínóu, kde měli Megarští opevnění s posádkou. Tu nahradil oddíl athénský.

Asi v téže době se vzdaly vyhladovělé Plataje, které byly obléhány od roku 429. Postup Sparťanů byl stejně krutý, jako postup Athénských proti Mytilénským. Zbývajících dvě stě Platajanů, kteří se neúčastnili zimního výpadu, bylo popraveno s dvaceti pěti Athéňany, ženy zotročeny, po dobu jednoho roku bylo území města osídleno prooligarchickými Megařany a Platajany, kteří odešli z města před obléháním.

Po roce bylo celé město, kromě chrámu Héřina, srovnáno se zemí a na jeho místě postavili vítězové vedle chrámu z materiálu zničeného města čtvercový zájezdní hostinec či ubytovnu po šedesáti metrech po stranách, katagógion (!). Půda Platají byla prohlášena za státní lakedaimonskou, a na deset let ji Sparťané propachtovali Thébanům.

Plataiai byly 93. rokem athénským spojencem (viz rok 519). Znovuosídleny byly až roku 386 po uzavření Antalkidova míru.

Rovněž v létě přešly rozbroje v občanskou válku na Korkýře. Neklid vnášeli váleční zajatci z roku 433, viz, které Korinthští propustili s tím, aby doma přemlouvali k odpadnutí od athénského paktu. Majetnými lidmi odsouzenými za použití stromů z Diova posvátného okrsku na výrobu kůlů do svých vinohradů (měli zaplatit pokutu dvou drachem za kus) bylo spunktováno povstání proti radě a zde zavražděn vůdce démokratů a strany proathénské Peithiás se šedesáti dalšími. Propeloponnésští oligarchové ovládli velkou část města, nikoli však akropoli.  

 

Druhý den po převratu připlul z Naupáktu Athéňan Níkostratos, syn Dieitrefův, s dvanácti loďmi a město "uklidnil"; mnoho příznivců aristokracie se uchýlilo do chrámových asylů.

Sparťanská flotila 53 lodí, které velel Alkidás a poradcem mu byl Brasidás (srov. výše), porazila před ostrovem Korkýřany se šedesáti loďmi a Athéňany pod Níkostratem. Po bitvě vyplenili Lakedaimonští okolí města a s kořistí odpluli do Sparty; pomoci oligarchům nedokázali, neboť se dostavila athénská flotila šedesáti lodí pod Eurymedontem synem Thúkleovým.

Nato korkýrští démokraté zmasakrovali oligarchy: byl to první případ takového činu v této válce. Desítky protivníků démokracie si v Héřině chrámu vzalo život, Athéňané garantovali čistku. Později se pět set vyhnanců vrátilo na ostrov a vedlo dlouhodobou loupeživou guerillovou válku proti démokratům (viz rok 425).

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Leontínami a Syrákúsami. Na syrákúské straně stála celá dórská Sicílie s výjimkou Kamarínských, v Itálii se k nim přidali Lokrové, vše spojenci Lakedaimonských, kteří se však aktivně do peloponnéské války dosud aktivně nezapojovali, za to zásobovali Peloponnésany obilím. Proti nim z Italů stáli Rhégijští a na Sicílii státy vzniklé z chalkidských kolonistů.

Leontínští poslali do spřízněných Athén vyslance s žádostí o pomoc. Členem poselstva byl i prosluslý sofista Gorgiás, který již v Athénách zůstal. Koncem léta vyslali Athéňané na Sicílii expediční sbor o dvaceti lodích: tzv. první sicilské tažení Athéňanů. Jeho veliteli byli Lachés a Charoiadés. Všechna dórská města v regionu, kromě Kamaríny a Loker Epizefýrských, byla prospartská čili i prosyrákúská.

Athéňané přezimovali v Rhégiu (první sicilské tažení trvalo do roku 424, o druhém viz roky 415 až 413).

V zimě se Athéňané vypravili s Rhégijskými na Aiolské ostrovy, které zpustošili, hlavně osadu knidských kolonistů na ostrově Lipará, spojenců syrákúských. Pak se vrátili do zimoviště v Rhégiu. • Nepřátelství Athéňanů se Syrákúsany trvalo téměř šedesát let až do roku 368, kdy bylo změněno na spojenectví (viz tam).

 

V zimě vypukla v Athénách opět epidémie moru. Během morové nákazy zemřelo na čtyři tisíce Athéňanů zapsaných jako těžkooděnci-hoplíté a tři sta jezdců, lidí mimo daňové seznamy prý "nezjistitelně" (Thúkýdidés). Pro svou mírnou zprávu o událostech na Lesbu byl postaven před soud stratégos Pachés. Aby předešel odsouzení a ponížení, vzal si sám život. • Podobné tragedie oslabovaly athénskou démokratii a rychle se staly jejím průvodním jevem.

 

V Athénách vystoupil Aristofanés, zatím ještě pod cizím jménem, se svou první komédií Hodovníci, Daitalés.

Dne 7. thargeliónu roku 428/427, tj. v jedenáctém měsíci tohoto athénského roku, čili v poslední třetině května roku 427, se v Athénách narodil proslulý aristokratický filosof nehmatatelného světa idejí a oligarchických forem vládnutí Aristoklés, který si později dal jméno Platón (zemřel v roce 347). • Přezdívku „platys“, široký, dostal od argejského zápasníka Aristóna, u něhož v gymnasiu budoucí filosof cvičil.

V zimě 427/426 se otřásala země v Attice a stejně tak na jaře roku 426, takže spartský král Ágis v čele armády otočil při cestě do Attiky vojsko domů, viz tam.

 

************************************************************

426.

Ol. 88, 3

 

Euthýnos II. nebo Euthydémos II.

a. u. c. 328

Tribuni militum consulari potestate

Mam. Aemilius Mamercinus dict. III.

ep. eforos ve Spartě Angenidás

************************************************************

Athénská flotila, které velel Démosthenés, syn Alkisthenův, a Proklés, obeplula s třiceti trojřadkami Peloponnésos a vyplenila s akarnánskými spojenci ostrov Leukas. Město nechtěl obléhat, jak si přáli Akarnánové, a dal se přemluvit Messénskými, aby je zbavil obtížných sousedů v okolí Naupáktu. Athéňané tedy táhli do Aitólie, kde však byli se ztrátami odraženi.

Proklés, druhý ze stratégů, padl. Démosthenés se obával vrátit do Athén, kde by se musel odpovídat za fiasko aitólského tažení, a zůstal na zimu v Naupáktu.

V zimě se vypravili na výzvu Aitólů podporovaných králem Agrajů Salynthiem Peloponnésané pod Eurylochem proti Akarnánům, ale v bitvě u Olp (Olpai) byli poraženi (srov. rok 424). Oba spartští vojevůdci Eurylochos a Makarios padli a vojsko bylo obleženo v Olpách. Sparťané se vzdali a Akarnánové a Démosthenés, velitel athénského vojska v Naupáktu, jim povolil odchod ze země. Pak Athéňané se spojenci porazili Ampračany a ti uzavřeli s Akarnány a Amfilochy stoletý mír a pakt o neútočení a vzájemné pomoci.

 

Druhá flotila Athéňanů o šedesáti lodích, jimž velel Níkiás, se vypravila proti Mélu, jehož obyvatelé se nechtěli připojit k délskému paktu, ale neměla úspěch. Odtud se experdice obrátila k Órópu, kde se vylodili hoplíté, dva tisíce co do počtu, a vydali se k Tánagře. Zde se spojili s oddíly Athéňanů, které sem dorazily z města - první pěší výprava Athéňanů od vypuknutí války.

Athéňanům z města velel Hipponíkos, syn Kalliův, a Eurymedón, syn Thúkleův. Athéňané porazili Tánagerské a vrátili se zpět do města, dílem k lodím. Loďstvo Níkiovo pak plulo na sever do Lokridy, kde plenilo pobřeží.

Asi v této době zakládali Sparťané na místě městečka Tráchís ve Fthíótidě osadu Hérákleiu Tráchíniu. Zakladateli města (oikisty) byli León, Alkidás a Dámagón. Třebaže byla osada Sparťany neustále posilována novými kolonisty, neboť ji pokládali za strategicky dobře umístěnou poblíž Thermopyl, Thessalové ji za čas vyvrátili (srov. roky 420 a 371).

Na jaře se objevil král Ágis II. s vojskem na Isthmu, ale zemětřesení mu bylo důvodem toho, aby se nepouštěl do Attiky, kam měl namířeno plenit. Lokálně na Euboji a Peparéthu ničilo pobřeží a zabíjelo tsunami.

 

Ahéňané zahájili boje přímo na Sicílii. Již na jaře padl v boji se Syrákúsany Charoiadés. Lachétovi se podařilo dobýt Mýl (Mýlai) a pokořit Messánské. Po létě ze Sicílie několikrát vpadl na území jihoitalských Loker a zvítězil nad Lokerskými v polní bitvě. Na zimu dorazil do Rhégia z Athén s posilou čtyřiceti lodí stratégos Pýthodóros, aby převzal velení od Lachéta.

V zimě provedli Athéňané rituální očistu Délu, odnesli všechny rakve z ostrova a vydali zákaz pochovávání a rození na ostrově; rodit a umírat bylo možné jen na blízkém ostrůvku Rhénii či Rhýneji. Poté byly obnoveny na Artemidinu počest všeiónské hry délie pořádané ve spojení se zasedáním iónské amfiktyonie čtyřletně ke konci května (6. a 7. thargéliónu); jednou ročně se konaly "malé" délie. Srov. podobný pokus Polykratův roku 522.

 

Po loňském obnovení války mezi Římany a Véjany (srov. roky 474 a 438; formálně existovalo čtyřicetileté příměří) boje pokračovaly. Římané Véjany v poli poraženi, ale v odvetě pod Fidenami pod velením diktátora Mamerka Aemilia zvítězili. Fidanae byly konečně a definitivně Římany dobyty a obyvatelstvo zotročeno (srov. roky 437 a 435; viz následující rok).

 

V Číně zemřel císař Kchao-wang/Kao (vládl od roku 441). Nástupcem se stal jeho syn Wej-lej-wang/Weilei (vládl do roku 402). Za vládce rozpadlého státu Ťin/Jin uznal tři rodiny, viz rok 453, 441 a 403. • Vpády Tatarů a Hunů do Číny.

 

************************************************************

425.

Ol. 88, 4

 

Stratoklés

a. u. c. 329

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Onomaklés

************************************************************

Začátkem léta plenili Peloponnésané opět Attiku, popáté v této válce. Jejich vůdcem byl Ágis II. V téže době, kdy Sparťané doma drželi nějaké svátky a Athéňany přehlíželi, opevňoval velitel athénské flotily v Naupáktu Démosthenés zalesněný Pylos, sídlo kdysi achájského vládce a homérského hrdiny Nestóra, místo, jemuž Sparťané říkali Koryfasion. Opevňovací práce trvaly šest dnů a většina lodí odplula pak na Kerkýru a Sicílii pod stratégy Sofoklem a Eurymedontem.

Démosthenés zůstal s pěti loděmi a oddílem na obranu pevnosti. Král Ágis II. se s celou spojeneckou mocí vrátil po patnácti dnech pobytu na nepřátelském území z Attiky proti Pylu; kromě toho chladné počasí a obilí bylo ještě zelené, takže nemohl vojsko uživit. Povolal proti Pylu i šedesát lodí, které kotvily před Kerkýrou na podporu tamních vyhnanců v horách. Démosthenés naopak přivolal loďstvo, které předtím Pylos opustilo.

Sparťané vysadili na lesnatém ostrůvku před Pylem 420 hoplítů s jejich heilóty pod vedením Epitady. U Pylu pak byla začátkem srpna vybojována několikadenní bitva na moři i na souši, v níž byli Sparťané a jejich spojenci po připlutí posil od Zakynthu, o něž žádal Démosthenés, rozhodně poraženi. Sparťané na ostrůvku Sfaktériá před Pylem byli po bitvě obklíčeni a nebylo jim pomoci.

Po pohromě poslali Sparťané do Athén posly s mírovou nabídkou. Pro přijetí byla především strana majetných vrstev, kterou zastupoval Níkiás, proti přijetí byli hlavně lidoví ultras, vedení Kleónem, synem Kleainétovým (srov. jeho tvrdost roku 427). Na sněmu 9. října (zatmění slunce) zvítězili ultras a Kleón, který se holedbal, že do dvaceti dnů přivede do Athén spartské zajatce od Pylu, byl s Démosthénem pobývajícím u expedičního sboru, vyslán jako stratégos do oblasti Pylu.

Sparťané slibovali heilótům svobodu, podaří-li se jim obklíčené bojovníky na Sfaktérii zásobovat, pokoušeli se o to i jejich potápěči. Athéňané měli s Kleónovými posilami osm set hoplítů, mužstvo ze sedmdesáti lodí a osm set lučištníků, kteří rozhodli o konci Sparťanů na Sfaktérii.

Aniž by došlo k rozhodující velké bitvě, zajali v říjnu Athéňané 292 hoplíty a 120 těžkooděnců čili rodilých Sparťanů padlo v boji většinou na ostřelování šípy a kameny, mezi nim velitel Epitadás i jeho nástupce. Tak velké ztráty v boji dosud Lakedaimón nepoznal a ani nikdo ze Sparťanů se dosud nikomu nevzdal!

Po Pylu Sparťané slíbili heilótům, kteří se účastnili bojů s Athéňany, svobodu a dvěma tisícům ji také dali. Podle úvahy, že to jsou z heilótů ti nejodhodlanější a nejnebezpečnější, některé poslali s Brasidou do Thrákie, viz rok následující, většina z nich ale beze stop záhadně zmizela (těla nebyla nikdy nalezena).

Decimované Sparťany Kleón triumfálně odvezl do Athén: skutečně stihnul svou misi dokončit během dvaceti dnů, jak sliboval. Od námořní bitvy po závěrečné boje na ostrově uplynuly 72 dny.

Do Pylu pak Athéňané naveleli oddíl Messéňanů z Naupáktu. Současně byla athénská flotila, jíž velel Níkiás, úspěšná v Korinthiadě a u Troizény.

Jiná flotila pod Eurymedontem a Sofoklem se vydala z Pylu na Korkýru, kde Athéňané podpořili místní démokraty a spolu s nimi dobyli pohoří Istónu, kde bylo středisko oligarchické guerrilly (viz rok 427). Třebaže se korkýrští aristokraté stali zajatci Athénských, démokraté je vylákali k sobě a bestiálně povraždili: zavřeli je do jedné budovy, po desítkách odváděli na popravu, zbytek se střechy postříleli šípy, část aristokratů si vzala sama život nebo navzájem. Jejich ženy byly demokraty zotročeny a na Korkýře v podstatě oligarchie zanikla.

Na akarnánském bojišti dobyli Akarnánové spolu s Athéňany Anaktorion.

 

Athénská flotila po vítězství na Korkýře odplula na Sicílii. Zde totiž, kromě toho, že na začátku jara vybuchla Aitné/Etna (naposledy předtím roku 475, od začátků hellénské kolonisace ostrova potřetí), v létě odpadli od Athéňanů Messánští, kteří byli jejich spojenci jen z donucení (viz předešlý rok).

Lokrové v Itálii vyplenili okolí Rhégia, kde byla během prvního sicilského tažení athénská základna. Samo Rhégion bylo přitom zrovna zmítáno občanskými rozbroji.

Athénská posila jedenácti lodí s osmi rhégijskými porazila následně v úžině Charybdis v námořní bitvě Syrákúské s jejich třicetilodní flotilou. Na souši pak porazila koalice athénských spojenců Naxijských, Leontínských a Sikulů Messánské. Na zimu se Athéňané vrátili na základnu do Rhégia, na Sicílii válčily koalice proti sobě i bez Athéňanů.

 

V zimě zajal v Éionu na Strýmonu athénský stratégos Aristeidés, syn Archippův, Peršana Artaferna, který jako vyslanec Krále byl na cestě do Sparty; první pokus Peršanů zamíchat se do celohellénského konfliktu. Athéňané Artaferna poslali s vlastním doprovodem zpět do Efesu, ale protože v prosinci t. r. král Artaxerxés I. zemřel, vrátili se doprovodci zpět do Athén (viz následující rok).

Koncem téhož roku musel Chios na athénský rozkaz strhnout své nové městské hradby.

 

Téhož roku se Athéňané usnesli na zvýšení příspěvků pro soudce-občany vylosované losem do soudní funkce na rok. Návrh podal populista Kleón.

V létě se konala premiéra Aristofanovy komédie Acharňané, Acharnés.

 

Kolem roku 425 zemřel v Thúriích nebo v Athénách „Otec dějepisu“ Hérodotos z Halikarnássu (narodil se kolem roku 484).

 

V Kitiu na Kypru skončila vláda krále Azbáala (vládl od roku 449). Následoval král al-melek II. (vládl do roku 400).

 

V prosinci zemřel král Artaxerxés I. Makrocheir, který vládl říši Peršanů v klidu od roku 465. Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Sogdis, který přijal trůnní jméno Xerxés II. Vládl pouze čtyřicet pět dní. • Podle jiné interpretace historických skutečností byl Artaxerxův syn Xerxés II. zavražděn nevlastním bratrem Sogdem (1. p. Sogdis či Sogdus) a ten byl zavražděn v lednu následujícího roku dalším nevlastním bratrem Dáreiem II. (viz tam).

 

Římané uzavřeli nové příměří s Véjany, tentokrát na dvacet let (viz dále rok 405 a srov. předešlý rok).

 

************************************************************

424.

Ol. 89, 1

Symmachos z Messány (podruhé)

 

Ísarchos

a. u. c. 330

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Zeuxippos

************************************************************

Zatmění slunce 21. března a o několik dnů později se v Helladě třásla zem; žádné významné škody nezaznamenány.

Athénská flotila, které velel Níkiás, dobyla Kythér, zanechala na ostrově posádku a znovu plenila pobřeží Lakónie. Přitom byla mj. dobyta i Thyrea, kterou roku 431 přenechali Sparťané Aigínským (viz tam): Athéňané popravili všechny Aigíňany, na které narazili a tím definitivně zanikl stát Aigína, neboť už neexistovali jeho nositelé (srov. roky 457 a dále 318).

Na další frontě Athéňané, kterým veleli stratégové Démosthenés a Hippokratés, dobyli s pomocí démokratických exulantů megarskou Nísaiu, samy Megary ale zůstaly oligarchické. Ve městě se pak odvetně konaly exekuce démokratů: včas totiž přišel s vojskem spartský velitel Brasidás, syn Telliův.

Brasidás se z Megar se 1700 hoplíty vypravil do Korinthu a odtud přes Thessalii do Makedonie. Thessalové mu povolili průchod a dorazil do Día pod Olympem. Tím se po pěti letech klidu otevřela thrácko-makedonská fronta války. Makedonský král Perdikkás II. se postavil na Brasidovu stranu a Sparťan ho tím, že proti němu nevytáhl, usmířil s králem lynkéstských Makedonů Arrhabaiem (I.), synem Bromerovým, s nímž právě Perdikkás válčil (Perdikkovi se to nelíbilo, tak snížil svůj podíl na proviantu pro Sparťany z poloviny na třetinu; viz rok 423).

Krátce před začátkem vinobraní se Brasidás spolu s Chalkidičany vypravil proti Akanthu, dávné kolonii Andru, a město ve strachu o úrodu odpadlo od athénské symmachie a odhlasovalo si spojenectví s Peloponnésany. Vzápětí odpadla od Athéňanů další původní kolonie Andru, Stageiros.

V zimě, sněžilo, dorazil Brasidás k Amfipoli a město se vzdalo za slib, že jim Lakedaimonští nesáhnou na majetek a že Athéňané smějí odejít v míru. Poté dobyli Sparťané zradou Toróné a vlastně celou Akté a Chalkidiku s obcemi s hellénisovanými Thráky a Pelasgy, údajně původním obyvatelstvem mimo jiné Attiky ("Tyrrhénové" podle historika Thúkýdida); při Athénách setrvala Sané, osada Andru, a Díon.

Pro údajnou vojenskou nerozhodnost před Amfipolí byl Athéňany poslán do vyhnanství stratégos flotily u Thasu a v této části Thrákie Thúkýdidés, syn Olorův. Muž, který zde vlastnil právo těžby zlata, setrval v exilu v Thrákii na svém panství až do roku 404.

 

Mytilénští exulanti se vrátili na Lesbos a zmocnili se Antandru. Athéňané je však rychle zahnali (srov. rok 427).

Po neúspěchu v Megerách se Athéňané připravovali na vpád do Boiótie. Démosthenés se čtyřiceti loďmi přes léto v Naupáktu a s Akarnány vytáhl proti Salynthiovi a Agraiům (srov. rok 426). Hippokratés plánoval vylodění v boiótském Déliu ležícím proti Euboji; v boiótských městech se chystali démokraté na koalici s Athéňany, aristokratičtí vyhnanci dávali na Peloponnésu dohromady žoldnéřské oddíly.

Na začátku zimy byl athénský plán na invasi do Boiótie prozrazen dříve než ze dvou stran vpadli Démosthenés s Hippokratem do země. Hippokratés s výsadkem opevnil valem kolem posvátného Apollónova okrsku, jehož stavby ležely zčásti již v rozvalinách. Po několika dnech se Athéňané vydali po souši na cestu do Attiky.

Boiótové v zimě pod jedenácti boiótarchy se svými oddíly měli sraz v Tánagře a z iniciativy Págóndy z Théb vytáhli proti Athéňanům, kteří již byl v pohraničí Órópu, obce pod athénským protektorátem. V bitvě u Délia na území tánagerském porazili Boiótové Athéňany a sedmnáctý den po bitvě s posilou korinthských hoplítů, peloponnéské posádky Nísaie a Megařanů, kteří vyhnali Athéňany z dlouhých zdí a zbořili je (možná už rok 423), dobyli i Délion. Padl athénský stratégos Hippokratés a s ním téměř tisíc Athéňanů.

V bitvě použili Thébané poprvé taktiky kosé bojové řady, „loxé falanx“, kterou později proslavil Epameinóndás (viz rok 371). Rozhodují úder v bitvě vedl thébský boiótarchos Págóndás. Při obléhání Délia bylo poprvé použito plamenometu sestaveného z okovaného dutého trámu, kotle s řezavým uhlím, sírou a smůlou a z měchů. • U Délia bojoval mimo jiné jako hoplítés Sókratés a jako jezdec jeho přítel Alkibiadés; informaci platóniků o jejich účasti v bitvě a udatnosti zpochybňovali již ve starém věku.

 

Athéňané uzavřeli mírovou smlouvu s Králem, jíž se obnovovaly podmínky Kalliova míru z roku 449 (viz tam). Ujednáním se v historii říká Epilykova smlouva, a to podle vůdce athénského poselstva, bratra řečníka Andokida (srov. rok 414).

 

V Athénách se konala premiéra Aristofanovy komédie Jezdci, Hippés, která vyjadřovala protikleónské nálady.

 

Na Sicílii v létě uzavřeli Kamaríňané s Gelskými mír a jejich příkladu následovaly všechny západohellénské státy. Poslové se sešli na kongresu v Gele a na návrh Hermokrata ze Syrákús přijali všeobecný mír na Sicílii, koiné eiréné, což byl první takový případ na ostrově. Athéňané s ním souhlasili a odpluli: skončila jejich první sicilská výprava, která byla zahájena roku 427 (o druhé viz rok 415).

V Athénách však byli později posláni za své rozhodnutí stratégové sicilské armády Pýthodóros a Sofoklés do vyhnanství, stratégos Eurymedón byl potrestán peněžitým trestem: Athéňané byli po úspěších nad Sparťany v euforii a byli přesvědčeni o tom, že se jejich velitelé mohli zmocnit celého ostrova.

 

V Thrákii zemřel zřejmě na následky zranění z prohrané bitvy na území Triballů v době událostí u Délia král Odrysů Sitalkés I., který od roku 440 vládl vlastně nad celou Thrákií.  V říši Odrysů po něm následoval jeho synovec Seuthés I., syn Sparadokův a manžel Perdikkovy sestry Stratoníky (vládl do roku asi 410). Také jemu se podařilo po většinu vlády udržet moc Odrysů nad celou Thrákií a zároveň jejich vnitřní jednotu. • Seuthés I. si založil vlastní sídelní město Odrysů Seuthopolis.

 

V lednu zavraždil v Persii Dáreios II. Nothos, Nemanželský, jak byl zván Hellény, svého nevlastního bratra Xerxa II. (viz předešlý rok) a dosedl na trůn. Dáreios II. a vládl do roku 404. Prvním jeho známým datem použitým v babylónských dokumentech je 13. února 423, posledním 20. září 408. • O jiné versi přechodu královlády v Persii viz předešlý rok.

Celou dobu jeho vlády měla faktickou moc v rukách jeho sestra a manželka Parysatis. Byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové ve světě smrtelných mohli setkat. Parysatis proslula krutostí.

 

************************************************************

423.

Ol. 89, 2

 

Amyniás nebo Ameiniás

a. u. c. 331

C. Sempronius Atratinus a Q. Fabius Vibulanus

ep. eforos ve Spartě Pityás I.

************************************************************

14. elaféboliónu (a 12. gerastia ve Spartě), tj. na konci března n. začátkem dubna, bylo dohodnuto mezi Athénami a Lakedaimonem a jejich spojenci roční příměří.

Dva dny před vyhlášením podivného příměří v Athénách odpadly po přemlouvání Brasidem tábořícím stále ještě v Toróně od athénské symmachie pallénské státy Skióné a ještě pozdějí Mendé. Brasidás odvedl ženy a děti do chalkidického Olynthu. Athéňané konali přípravy na tažení do Thrákie v okamžiku, kdy odpadla Mendé, osada původem Eretrijská. Z Toróny odtáhlo jádro lakedaimonského vojska s Brasidou do Makedonie, když Athéňané ještě nebyli na Akté.

Perdikkás se totiž znovu znepřátelil s Arrhabaiem Lynkéstským, viz rok 424. Proti Arrhabaiovi se s Perdikkou a Makedonci vypravil v čele Sparťanů a spojenců Brasidás, dohromady tři tisíce hoplítů, makedonských a chalkidických jezdců tisíc. Arrhabaios byl poražen a uprchl k illyrským Dassaretům a Enchelejům.

S jejich pomocí, původně to ale byli sjednaní spojenci Perdikkovi, se vzápětí vrátil a Perdikkás II. před nimi v noci bez vědomí Lakedaimoňanů utekl i s celým makedonským vojskem. Sparťané si museli probojovávat cestu z Lynkestidy a nitra Makedonie k pobřeží sami. Odtud povstalo vzájemné nepřátelství: král Makedonců Perdikkás II. změnil opět spojeneckou stranu, během své vlády již popáté, a dohodl se s Athénskými, s nimiž začal obléhat Skiónu, jejíž obyvatelé si náhle vzpomněli, že jsou původem osadníky z Pellény (v obležení až do roku 421).

V té době dorazili do Thrákie stratégové Níkiás a Níkostratos s padesáti triérami a tisícem hoplítů. Z Poteidaje se Athéňané pustili na Mendské a Skiónské, mezi nimiž mezitím vypukly rozbroje. Athéňané Mendu obsadili a vyloupili a když oblehli Skiónu, přišla Perdikkova nabídka na smír. Brasidás byl v tom okamžiku zpět v Toróně.

Thébané zbořili v létě hradby Thespií, města tradičně proathénského.

 

Stavitel Eupolemos dokončil obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry ze slonoviny a zlata vytvořil Polykleitos ze Sikyónu. • Héraion vyhořelo nedbalostí Héřiny velekněžky Chrýséis n. Chrýsis, která v chrámu usnula; od hořící svítilny chytly věnce. Kněžka, která byla v epónymním úřadu od roku 479, uprchla, získala asyl ve Fleiúntu či Tegey a zůstala nepotrestána; ještě ve druhém století n. l. stála v Argu její socha.... Její nástupkyní byla Faeinis.

 

V Athénách zemřel komický básník Kratínos, který se narodil roku 520 a své první vítězství zaznamenal roku 453.

Aristofanés uvedl premiéru komédie Oblaka, Nefelai, která byla namířena proti proaristokratickému Sókratovi. Aristofana o hrách v dané soutěži porazil Athéňan Ameipsiás komédií Vousy, Konnos. Své vítězství nad Aristofanem zopakoval Ameipsiás ještě v roce 414 hrou Pijani, Kómastai, kterou porazil Aristofanovy Ptáky, Orníthes.

 

Římanům vypukly nové boje s Volsky, v nichž byli poraženi (srov. rok 430, kdy bylo uzavřeno příměří).

V Římě předtím změnili nástupní den nových konsulů a tím i začátek úředního roku: konsulové na rok 423 nastoupili úřad již 13. prosince roku 424 (k tomu srov. roky 463 a 450).

 

Samnité dobyli etruské město Volturnum a vyvraždili jeho obyvatelstvo. Údajně již několik let předtím (snad roku 438) byla Samnity dobyta a držena Capua, centrum etruské moci v Kampánii (srov. rok 598). Etruskové byli definitivně z Kampánie vytlačeni.

 

************************************************************

422.

Ol. 89, 3

 

Alkaios

a. u. c. 332

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pleistolás

************************************************************

Koncem zimy, na začátku desátého roku bojů, se na severní frontě peloponnéské války pokusil Brasidás zmocnit Poteidaie, což se mu ale nezdařilo.

Na jaře dorazil ke Skióné v čele athénského expedičního sboru o třiceti lodích a 1200 hoplíty Kleón. Město bylo stále ještě obléháno Athéňany z předešlého roku. Od Skióny se Kleón pustil k Toróné, kterou již Brasidás opustil. V době pýthií, asi v srpnu, vypršelo roční příměří z loňska, a Kleón Torónu obsadil a zajal spartskou posádku.

Athénský démagógos táhl k Amfipoli, ale v bitvě před městem byli Athéňané Sparťany, kteří mělo jádro svého expedičního sboru ve městě, zaskočeni a na hlavu poraženi. Padlo šest set Athéňanů a sedm Lakedaimonských. Athéňané pak odpluli. Z Lakedaimonu vyrazily koncem léta posily, ale Thessalové jim zakázali průchod a se smrtí Brasidy i ve Spartě rostla chuť na mír, stejně jako po smrti válečného štváče Kleóna v Athénách.

Přímo v bitvě padl Kleón, krátce po bitvě na následky zranění zemřel Brasidás. Bitvy u Amfipole se mimo jiné zúčastnil i Sókratés. Sparťan Brasidás byl prvním z Hellénů, jemuž se dostalo hérojských poct, a to konkrétně od Amfipolských (k tomu srov. rok 404, 395, 353). Byl pohřben přímo na náměstí a Amfipolští zbořili Hagnónovy domy, které postavil athénský oikistés obce roku 437, viz, aby vymazali vzpomínky na svůj původ.

Athéňané vyslali začátkem léta na Sicílii a do Itálie Faiáka, aby zjistil nálady mezi spojenci; jeho zjištění byla příznivá, mezi Leontínskými občanská válka, aristokraté se vystěhovali z části do Syrákús a o svou starou vlast bojovali s démokraty. V zimě probíhala intensivní diplomatická jednání mezi Athéňany a Lakedaimonskými.

Athéňané vypudili pro jakési porušení obětní čistoty z Délu všechny místní, kteří se usadili v Atramyttiu; půdu jim dal Peršan Farnakés. Po uzavření míru mezi Athéňany a Sparťany (viz následující rok) se směli vrátit domů.

 

V Athénách se konala premiéra Aristofanových Vos, Sfékes. Kolem roku 422 zemřel tragický básník, všestranný literát a historik Ión z Chiu (narozen kolem roku 490).

 

Vypukla nová válka Římanů proti Aequům.

 

************************************************************

421.

Ol. 89,4

 

Aristión

a. u. c. 333

Cn. (N.) Fabius Vibulanus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus

ep. eforos ve Spartě Kleinomachos

************************************************************

Na konci zimy, ve Spartě 24. artemísia za epónymního efora Pleistoly (ep. efor roku 422, viz), v Athénách 26. elaféboliónu, za epónymního archonta Alkaia (ep. archón roku 422, viz), tj. na začátku n. v polovině dubna, bylo přísaháno v obou městech na právě uzavřený mír mezi délskou symmachií Athéňanů a spolkem Peloponnésanů. Bylo to jen několik dnů více než na desáté výročí vpádu Lakedaimoňanů do Attiky.

Podle hlavního athénského jednatele a podporovatele míru mezi oběma hellénskými velmocemi byl mír nazván Níkiovým. Odpřisáhnut na padesát let potvrzoval status quo roku 431, spojenectví mezi oběma bloky a pakt o neútočení. Skončila tzv. Archidámova či desetiletá válka, která vypukla roku 431, první část války peloponnéské. Mír mezi oběma státy vydržel do roku 414.

K Níkiově míru se však k nespokojenosti Sparťanů nepřipojil Korinthos a Argos (srov. rok 431). Z iniciativy Argívských vznikla nová symmachie: hégemónem paktu byl Argos, členy Korinthos, Mantineia, Élis a Chalkidiké, resp. Olynthos (srov. roky 433 a 417). Symmachie měla však efémerní trvání.

V Argu byla tehdy u moci oligarchie, jejímž vůdcem byl jistý Bryás, který si jako nástroj moci udržoval oddíl jednoho tisíce mužů, s nimiž ovládal stát (viz léto 417).

 

V létě dobyli Athéňané Skiónu, kterou obléhali od roku 423. Skióné jako státní útvar zanikla, obyvatelé zotročeni. Athéňané přidělili její území a půdu zbytku boiótských Platajanů (viz rok 427).

Amfipolští se nechtěli vydat do athénských rukou a jednání o vrácení Pylu Lakedaimonským rovněž vázla. Zato uzavřeli Athéňané padesátileté příměří s Boióťany, které bylo obnovováno každých deset dnů (!).

Délští se vrátili po uzavření míru Níkiova zpět na svůj rodný ostrov (srov. předešlý rok).

Vypukla válka mezi Fóky a Lokry, jejíž příčinu ani délku neznáme. Zřejmě šlo o jednu výraznější episodu ve víceméně permanentním nepřátelství mezi oběma sousedy (viz rok 395).

V létě se Lakedaimonští pod králem Pleistoanaktem, synem Pausaniovým, vypravili k Parrhasiům v Arkádii, kteří byli poddáni Mantinejským, a osvobodili je. • Parrhasiové se pak jako kmen-část Arkaďanů, naposledy objevují roku 370 při zakládání Megalopole.

 

V zimě koncem roku proběhla neúspěšná jednání o vstup Boiótských do symmachie s Argem, viz výše.

 

Premiéra Aristofanovy komédie Mír, Eiréné.

 

V Římě zvýšili počet quaestorů ze dvou (od roku 509, viz v indexu s. v.) na čtyři. Úřad se stal přístupný i pro plebeje. U každé konsulské armády bylo nyní po quaestoru. Viz dále rok 270.

 

************************************************************

420.

Ol. 90, 1

Hyperbios ze Syrákús

 

Astyfilos

a. u. c. 334

L. Papirius Mugillanus interrex

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Ílarchos

************************************************************

V zimě pokračovala jednání mezi Sparťany a Athéňany o vydání měst a lidí, získaných během právě skončené tzv. desetileté války.

Zároveň uzavřeli spojenectví se Sparťany Boiótové (srov. jejich jednání předešlého roku s Argem). Boiótští strhli zdi původně athénské pevnosti Panakton. Skutek považovali Athéňané za porušení smlouvy Níkiova míru ze strany Sparťanů, protože všechna města a pevnosti měla být předána v původním stavu.

Na jaře sjednali mírovou smlouvu se Spartou i Argejští, když ji během zimy uzavřeli všichni jejich spojenci v symmachii (viz předešlý rok). Smlouva mezi Spartou a Argem byla uzavřena opět na padesát let (viz ale již rok 418).

V létě sjednali spojeneckou smlouvu s Argem, Mantineiou a Élidou Athéňané, a to na sto let, protože Sparťané nechtěli zrušit svou symmachii s Boióty. Korinthos se ke smlouvě s Athénami ani Argem nechtěl připojit, ačkoli byl s ostatními v jedné symmachii. Aktérem jednoznačně protilakedaimonských jednání byl Alkibiadés, syn Kleiniův z rodu Eupatridů, jemuž tehdy bylo 31 roků.

Níkiovo poselství ve Spartě neuspělo, i když loňský mír byl potvrzen: po jeho návratu pověřili Athéňané Alkibiada jednáním s Argívskými, Mantinejskými a Élejskými. Další diplomatická jednání přerušilo zemětřesení, o jehož rozsahu není nic známo.

V téže době odepřeli Élejští Lakedaimonským přístup k olympijským hrám, protože v době svatého příměří, ekecheiriá („zdržení se vojenských akcí“), se zbraní v ruce obsadili Lepreon a nechtěli zaplatit pokutu dvou tisíc min, dvě miny za těžkooděnce. Lakedaimonští nesměli proto toho roku v Olympii ani obětovat ani závodit. Sparťan Lichás byl zbit rhabdúchy za to, že vozku svého spřežení, které závodilo za Boiótské, veřejně ověnčil, aby všichni viděli, kdo vlastně zvítězil (srov. v indexu pod hry).

V zimě válčili Héráklejští z Tráchíny proti Ainiánům, Dolopům, Máliům (Mélům) a části Thessalů: spartští Héráklejští byli poraženi a spartský velitel Xenarés padl (srov. rok 426, kdy byla obec založena). Začátkem příštího léta zuboženou Hérákleiu k velké nelibosti Lakedaimonských obsadili Boiótové.

 

V Athénách zaveden kult Asklépiův. Jako kněz léčivého daimóna Halóna se na jeho uvedení významně podílel básník Sofoklés, jehož dům byl dokonce do vystavění Asklépiova chrámu sídlem kultu. Za to byl Sofoklés po smrti uctíván jako hérós Dexión.

Kolem roku 420 začal v Athénách působit domácí malíř Apollodóros, který začal používat nové techniky. Znázorňoval světlo a stíny na obrazech s výlučně mýthologickými náměty, tzv. illusionista. Byl předchůdcem Zeuxida z Hérákleie v Itálii, který žil v Athénách a v Efesu, kde si konkurovali s Parrhasiem z Efesu (illusionisté).

Současníkem těchto umělců byl další malíř mýthologických themat Tímanthés ze Sikyónu.

Kolem roku 420 se v Chalkidě narodil budoucí Ísokratův žák a Démosthenův učitel Ísaios. Psal soudní řeči v Athénách, kde také zemřel někdy po roce 343.

Mezi lety 420 až 410 zemřel proslulý sofista Prótagorás z Abdér (narozen mezi lety 490 až 480).

 

Kolem t. r. propuklo v Persii povstání Arsita, bratra krále Dáreia II., namířené hlavně proti králově manželce Parysatidě. Arsités použil jako první z Peršanů hellénských žoldnéřů.

 

Samarští postavili či obnovili na posvátné hoře Garizim chrám bohu Jahwe. Opět se začali označovat jménem Israél (potomci deseti kmenů). Židé z Júdy samarský čin neuznali a tím se dovršilo samarské schisma. Jerúsalémští proroci budou po staletí označovat Samarské za proklatce, až přivodí jejich záhubu; "samaritáni" jako sekta nicméně přežívají dodnes (k tomu viz rok 773, 722, 433, 168 a 110).

 

Kolem roku 420 podává Amani-néta-arike, král Meroé, zprávu o svém vítězství nad nomády Rehreh, což byl jeden z blemmyjských kmenů či klanů, a Meded, starší označením Medžau, viz VI. dynastii, nebo snad též označení pro Libyjce.

 

V Itálii dobyli Samnité hellénskou Kýmé-Cumae a město bylo náhle „odhellénisováno“ (Kýmé byla založena snad roku 754, viz tam; srov. rok 180).

V Římě byla vestálka Postumia varována, aby nenosila příliš zdobný šat. Nebyla trestána, ale pontifex ji nakázal, aby nosila šat ctihodný.