439.

Ol. 85,2

 

Glaukinos či Glaukidos

a. u. c. 315

Agr. Menenius Lanatus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus VI.

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

V Římě byl pro podezření z touhy po královládě, obvinění asi vykonstruované, zavražděn podnikavý bohatec Sp. Maelius Felix (viz předešlý rok). Jeho vrahem byl C. Servilius Ahala, velitel jízdy více než osmdesátiletého diktátora L. Quinctia, syna Cincinnatova. Za to se mu dostalo pochvaly senátu a beztrestnost: Maelius patřil do jezdeckého stavu a jeho společenská prestiž ohrožovala senátní aristokraty. Podle jiné verse se Maelius po výzvě, aby se dostavil k diktátorovi, pokusil o útěk z fora, dostal se však pouze k řeznictví/ergastérion mageirikon, kde se zmocnil bouracího nože/kopis tón kreokopón a bránil se. V boji s přesilou mu kdosi usekl ruku a ležícího nešťastníka ubili jako zvíře/hósper thérion apothnéskei. Diktátor L. Quinctius též odstranil tajně Maeliovy stoupence; vyšetřovány tyto vraždy římských občanů nebyly nikdy. 

Maeliův dům byl rozvalen a parcela zůstala nezastavěna. Na místě domu pod Capitoliem se posléze shromažďovala obětní zvířata; říkalo se mu Aequimaelium. Srov. podobné osudy zastavěných nemovistostí roku 485, 439, 384, 329, 121 a 58.

 

************************************************************

438.

Ol. 85, 3

 

Theodóros

a. u. c. 316

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Athénách byla zasvěcena Feidiova socha Athény Partheny/Panenské, 11,5 metrů vysoká nejmladší z jeho tří monumentálních Athén na Akropoli. Athéna Promachos/"Bojující v čele" byla bronzová socha o devíti metrech výšky a na pětimetrovém mramorovém podstavci, která stála snad od roku 456 mezi Propylajemi a Erechtheiem. Byla upomínkou na vítězství nad Peršany.

Vydržela na místě do doby kolem roku 465 n. l., kdy byla odvlečena do Kónstantínopole do circu a zničena byla roku 1203. Druhá bronzová Athéné Lémnié/"z Lémnu" byla zasvěcena kolem roku 450 jako dar athénských klérúchů.

Athéna v Parthenónu měla dřevěnou konstrukci držící bronzové pláty vlastní sochy. Nato byla obložena zlatými pláty o celkové váze 44 talentů kovu, tedy přes 1150 kilogramů zlata, jakási finanční jistota na zlé časy. Přepočteno do tehdejší stříbrné měny, kdy byl kurs obou kovů 1 ku 14, stálo "ošacení" Athény 616 talentů k tomu náklady na slonovinu, z níž byly viditelné tělesné partie bohyně, a za další materiál a práci nejméně sedm set talentů.

Zlato si troufl sejmout roku 294 Lácharés během obléhání Démétriova, ale musel utéci dříve než ho stačil roztavit. Šat byl bohyni navrácen, ale zřejmě nepřečkal plundrování Athén Sullovými vojáky; literát Pausaniás ve druhém st. n. l. zlatý oděv už neviděl. Osud sochy není blíže znám. Snad někdy po roce 429 n. l. byla Athéna z akropole odvlečena (?) a její chrám přeměněn v kostel křesťanské panny Marie.

Podle dílčí zprávy dozorců stavby sochy/epistatai zachované nápisně bylo pro Feidiovo chrýselefantinové dílo nakoupeno zlato o váze šesti talentů, 1618 drachem a jednoho obolu v ceně 87 talentů, 4652 drachem a pěti obolů, slonoviny za dva talenty a 743 drachmy etc.

Snad roku 434 se Athéňané usnesli o splacení dluhů, které měli u ostatních bozích kromě Athény: jejích tři tisíce talentů, které si od ní půjčili, již vrátili. Peníze bohů vrátí z toho, co spravují hellénotamiové, tzn. spolkové peníze, a co zbude, použijí Athéňané v loděnicích a na hradební práce. O jakou částku s desetiprocentním úrokem z ní/ek tés dekatés šlo, usnesení, kterému se moderně podle navrhovatele říká Kalliovo, na poškozené stéle dochováno nemá.

Precisnímu vedení financí v Athénách odpovídá dochovaný epigrafický materiál. Zpráva finančních úředníků vyčísluje výpůjčky státu ve čtyřletí 426 až 422 od chrámových pokladnic a s nim i spojené úroky. Se zahrnutím předcházejících závazků si během jedenácti roků Athéňané od svých bohů vypůjčili c. 5999 talentů a 4900 drachem s úroky mezi jedním až šesti procenty ročně. Účetní záznam bohužel neobsahuje údaj o tom, k čemu byly položky určeny.  

T. r. se Athéňané usnesli zahrnout Karpathské a Eteokartpathie mezi dobroděje svého státu za to, že darovali Athéninu chrámu cypřiš/tén kyraritton epi ton neón tés Athénaiás, který pocházel z pozemků Apollónova chrámu na ostrově. Obec Eteokarpathiů, podle všeho předhellénské populace, uznali za autonomní a v jakémsi domácím ostrovním ozbrojeném sporu se postavili na jejich stranu. Nepřátelé měli vyklidit jakousi lokalitu a pomoci Eteokarpathiům měli athénští spojenci z Kóu, Knidu a Rhodu.

Eteokarpathiové patřili mezi nejchudší členy délského spolku se spolkovým příspěvkem šestnáct drachem a čtyři oboly (minimum bylo poloviční). 

 

Fidenae, latinské město s kolonií Římanů, odpadly od spojenectví s Římem na stranu véjského krále Larta Tolumnia. Na králův příkaz zabili římské posly a důsledkem byla válka s Tusky (srov. rok 474 a následující rok). Sochy vyslanců Tulla Cloelia, L. Roscia, Sp. Nautia a C. Fulcinia stávaly na Foru u roster vedle tří soch Sibylly a Furia Camilla, k tomu sochy dvou obětí královny Teuty, viz rok 229 a konsulára Cn. Octavia, viz rok 163.

Sochu zde měla též jako jediná z žen vestálka Gaia Taracia alias Fufetia za to, že věnovala lidu pozemek u Tiberu, okolnosti neznáme (pravděpodobně pozdější campus Mártius, Martova pole). 

Tradiční údaj klade do t. r. vznik národa Kampánů, zřejmě synoikismem jejich vesnických sídel (srov. s událostmi roku 432).

 

************************************************************

437.

Ol. 85, 4

 

Euthymédés

a. u. c. 317

M. Geganius Macerinus III. a L. Sergius Fidenas

M. Valerius Lactuca (Lactucinus?) Maxumus a L. Sergius Fidenas II.

Mam. Aemilius Mamercinus dict.

************************************************************

Výprava athénských námořních sil do Pontu. Velitelem flotily byl Periklés, který připojoval městské státy v Pontu k délskému spolku. Neměl v regionu konkurenci, ale zda s loďstvem dorazil až do Kimmerijského Bosporu, nevíme. Athéňané, vedení Lámachem, pomohli s třinácti loďmi občanům Sinópy vyhnat tyranna Tímésilea či Tímésithea a poslali do Sinópy šest set svých kolonistů.

Athéňané posílili též pod vedením Athénoklea hellénskou osadu v Amísu, která se na čas jmenovala pak podle athénského přístavu Peiraieus.

Možná, že do téže doby patří protioligarchický puč v Hérákleji Pontské jistého Eurytióna, chlapíka odsouzeného předtím po právu za cizoložství, a nastolení režimu démokratického.  

Téhož roku založili athénští kolonisté vedení Hagnónem, synem Níkiovým a otcem Théramenovým, v Thrákii na místě zvaném Enneaodoi obtékaném Strýmónem znovu osadu Amfipolis (srov. rok 464). Přes řeku vedl k hradbám most, asi nejstarší zmínka o takové stavbě v Evropě.

 

V Athénách byl dokončen Parthenón, stavěný od roku 447 a za zhruba pět set talentů stříbra. Byla zahájena stavba Propylají (nom. pl.: Propylaia), vstupní brány na Akropoli, která byla dokončena v roce 432. Ve tvaru malého průchozího dórského chrámu stavbu provedl architekt-stavitel/architektón Mnésiklés. Na údržbu a opravy Akropole vyčlenili Athéňané deset talentů ročně. 

Za Euthymédova archonátu bylo zrušeno censurní opatření blíže neznámého rozsahu pro autory komédií/kómikoi poiétai, zavedené roku 440. 

 

V bitvě na řece Anionu porazil konsul M. Geganius se značnými ztrátami Tolumniovy Tusky. Dalším vedení války byl pověřen diktátor Mam. Aemilius, který s římskou armádou narazil na ležení nepřátel před Fidenami. Zde Římané porazili Etrusky posílené Falisky. Vojenský tribun, nyní v roli velitele jízdy/magister equitum, A. Cornelius Cossus ve vzájemném souboji v bitvě zabil krále Larta Tolumnia a získal jeho zbroj/spolia opima, kterou zasvětil Iovovi Feretriovi (událost se mohl odehrát až roku 426, viz tam).

Byl to první případ této trofeje po Romulovi roku 751, další se stal až v roce 222. Fidenae byly obsazeny Římany, ale dokázaly se velmi brzy osvobodit (viz roky 435 a 426). Operace patří do druhé véjské války trvající do roku 435 (srov. první roku 483, třetí 426 a čtvrtou 405).

 

************************************************************

436.

Ol. 86, 1

Theopompos z Thessalie

 

Lýsimachos nebo Nausimachos

a. u. c. 318

L. Papirius Crassus I. a M. Cornelius Maluginensis

************************************************************

V Epidamnu, společné kdysi osadě Korkýry a Korinthu, pozdějším Dyrrhachiu, dnešním albánském Dürresu, eskalovaly dlouholeté občanské násilné rozbroje/stasis, do toho válka s Illyry. Vyhnaní oligarchové vyhledali pomoc u Illyrů a plenili kraj, démokraté v Korkýře, v jedné z métropolí Epidamnu, viz rok 627.

Zde však byli odmítnuti, ačkoli Korkýra disponovala flotilou 120 triér, tehdy po Athénách druhou největší v Helladě používanou hlavně pro boj s illyrskými piráty na Jadranu; Korkýřané, kteří se pokládali za potomky Faiáků, slavných homérosvských mořeplavců, nebyli vázáni žádnou spojeneckou smlouvou, řídký úkaz mezi hellénskými státy. 

Občanská válka v Epidamnu dala v dsledku rozhořet zhoubné celohellénské, tzv. peloponnéské válce (viz další roky): jak pravil Thúkýdidés, byl to největší otřes, jaký Helléni a část barbarů zažila, řeklo by se většina lidí.

• Illyrové jsou zde poprvé v dějinách jmenováni jako jejich aktivní součást. Podle jedné verse podávané Aristotelem stál za epidamnskou revolucí osobní spor: jistý muž slíbil svou dceru mladíkovi, jehož otec se brzy stal archontem. V úřadu pokutoval zeťova otce, za co, nevíme, toho to rozčílilo, spikl se s částí Epidamňanů, kteří neměli plná občanská práva a provedli puč. Jak to v obou rodinách dopadlo, také nevíme. 

 

Téhož roku se v Erchiích, jednom z attických démů, narodil politický myslitel, logograf a sofista Isokratés. Zemřel ve své vlasti po téměř stu letech života roku 338. Jeho otec Theodóros měl výrobnu fléten a dopřál synům, viz jejich jména v indexu s. v., nejlepší vzdělání. Isokratés měl slabý hlas a nejisté vystupování, churavěl a ve vlastní věci složil pouze jednu řeč, fiktivní (roku 354, když mu 82, viz zde níže). Otevřel školu na Chiu, v Athénách měl více než sto žáků. Vydělával, jeho školné bylo vysoké.

Psal řeči všeho druhu, též protreptika, ethické návody soukromníkům i králům: Níkoklés Kyperský mu za jedinou takovou řeč, kterou rhétór složil a k němu přednesl, vyplatil dvacet talentů, pochvalné enkómion napsal též po smrti Níkokleova otce Euagory, srov. rok 374 (správná hlava království by měla být něčím jako korunovaný superman: čestný, vzdělaný, zdatný hospodář a ovšemže bohatý, nikoli však okázale).

Isokratés měl visi sjednocování Hellénů pod některým ze silných monarchů, ale s nimi nikdy neuspěl, až se po Chairóneji utrápil, viz roky 380, 344, 339 a 338. Isokratés se za mlada neoženil, žil dlouho s hetairou Lágiskou, s níž měl dcerku, která zemřela ve dvanácti letech. Ve stáří se oženil s Pláthanou, vdovou po rhétorovi Hippiovi se třemi syny; nejmladšího z nich Afarea adoptoval. Stal se z něho rovněž logograf a autor nejméně šesti dramat (činný v letech 369-342).

Roku 354 vydal zdlouhavou fiktivní soudní řeč, vlastně pamflet, obhajobu před obviněním, že kazí mládež (po sókratovském vzoru) a že ze své sofistiky bohatne (Antidosis/Výměna majetku). Mnohem dříve předtím (c. 390) ovšem složil esej Kata tón sofistón/Proti sofistům, aby jim vytkl, že za málo peněz pletou žákům hlavu ilusí, že se dozvědí, jak jednat a vystupovat.  

Starším vrstevníkem Isokratovým byl Athéňan Polykratés. Pro nějaké neštěstí odešel z vlasti a živil se jako sofista a logograf na Kypru, žil též na dvoře Iásona Ferského. Bývá považován za autora řeči proti Sókratovi roku 399 a ze zachovaných textů lze usuzovat, že byl Isokratovým soupeřem (odlišně pojatá enkómia na Helenu a Búseirida/Búsirida).

První vítězství autora staré attické komédie Hermippa z Athén. Z jeho životních dat víme již jen to, že pohnal roku 432 před soud Aspásii Mílétskou; viz o něm v indexu s. v. komédie.

 

Římané plenili území Etrusků, v zemi, která se několikrát otřásla, opět řádil mor. Srov. morovou ránu v části Hellady, nicméně její rozsah ve Středomoří popsán zachovanými prameny není. 

 

************************************************************

435.

Ol. 86, 2

 

Antiochidés nebo Antilochidés

a. u. c. 319

C. Iulius (Iullus?) II. a L. (Proculus?) Verginius Tricostus

Q. Servilius Priscus Fidenas dict.

************************************************************

Epidamňané poslali žádost o pomoc proti oligarchům spolčeným s barbary do Korinthu s tím, že je jediné budou považovat za svou métropoli, viz rok předešlý. Korinthští vyslali po souši přes Apollónii nové kolonisty i s vojáky. Vzápětí Korkýrští Epidamnos oblehli, domáhali se návratu exulantů a Illyrové souběžně plenili kraj.

Korinťané doma mobilisovali všechny ochotné kolonisovat Epidauros a od těch, kteří by se rádi podíleli na podniku, ale hned nevypluli, vybírali po padesáti drachmách; vlastní korinthská flotila čítala třicet lodí s výsadkem tří tisíc těžkooděnců/hoplítů.

Když je podpořili svými plavidly Megarští, kefallénští Palští, Epidaurští, Hermionští, Troizénští, Leukaďané, Ampračané a další, čítala spojenecká korinthská flotila sedmdesát lodí se sedmi tisíci hoplíty na palubě. Vyslanci Korkýry s vyjednavači ze Sparty a Sikyónu nijak se smírem v Korinthu neuspěli a flotila vyplula na západ do války. Byla to na tehdejší dobu neobvykle silná armáda.

V prostoru Aktia a kerkýrského mysu Leukimmé byla korinthská "armada" korkýrským loďstvem o osmdesáti triérách poražena, patnáct spojeneckých plavidel bylo zničeno, lidské ztráty neznáme. Téhož dne se vzdal i Epidamnos (viz následující rok), který obléhalo čtyřicet zbylých korkýrských lodí. Korkýrští popravili všechny zajatce s výjimkou Korinthských, které uvrhli do želez (Korkýra byla též osadou Korinthu). Válce se říkávalo "korinthská" a trvala do roku 432; srov. ovšem též roky 394sqq. 

 

Básník díthyrambů Filoxenos z Kythér narozený kolem t. r. byl asi roku 424 při vzetí ostrova Athéňany, srov. tam, zotročen. Stejný osud ho později potkal ještě u Dionýsia I., viz rok 388. Zemřel roku 380 v Efesu; o jeho životě viz roku 388 a 380 a v indexu s. v. lyrika. 

První vítězství tragického básníka Iofónta, syna Sofokleova, autora padesáti dramat. Později stanul se svým otcem před soudem: obvinil ho z toho, že jako stařec sešlý věkem utrácí rodinné jmění s hetérou Theóridou ze Sikyónu, s níž měl tragik syna Aristóna a Iofón měl obavy o dědictví.

Kolem roku 435 se v Kýréně narodil Sókratův žák, hédonický filosof a zakladatel kýrenské školy Aristippos (zemřel po roce 366). Z jeho životních dat je známo pramálo: nabízel peníze Sókratovi za to, aby směl naslouchat jeho přednáškám, což Athéňan odmítl. Sám později jako první ze sókratiků peníze bral. Miloval nákladný životní styl, mimo jiné byl partnerem Láidy Korinthské, čímž si znepřátelil řadu svých vrstevníků, srov. rok 398. S nestydatou upřímností si dokázal říkat o peníze, a dostával je. Hodně cestoval a na čas byl zajatcem jinak neznámého satrapy Artaferna (které satrapie, nevíme).

Zda-li se někde nějak zapletl s politikou a proč odešel z Kýrény, nevíme. Vlastního syna zapudil, žačkou mu byla mimo jiné dcera Arété, která se stala učitelkou otcovy filosofie svému stejnojmennému synovi přezdívanému Métrodidaktos/"Vyučený matkou". O Aristippovi a jeho škole viz v indexu s. v. školy (2).  

 

V Římě se držel mor, viz rok předešlý, přesto Římané v bitvě před Městem proti véjským Etruskům a Faliskům zvítězili: následovalo druhé dobytí Fiden. Ty se ovšem znovu osvobodily, okolnosti neznáme (viz rok 437 a 426). Na etruské frontě panoval několik let klid, viz dále rok 426. 

Censoři t. r. C. Furius Pacillus Fusus a M. Geganius Macerinus poprvé úřadovali jen po dobu osmnácti měsíců, viz rok 443; k jakým dospěli údajům, nevíme. Za nich byl na Martově poli postaven dům, v němž úřad a spojená administrativa vykonávány, villa publica. O jejich konfliktu se senátem viz rok následující.

 

************************************************************

434.

Ol. 86, 3

 

Kratés

a. u. c. 320

C. Iulius Iullus III. a L. (Proc.?) Verginius Tricostus II., nebo dvojice M. Manlius Capitolinus (Vulso?) a Q. Sulpicius Camerinus Praetextatus anebo tribuni militum consulari potestate • na konci úřed. roku následoval Mam. Aemilius Mamercinus dict. II.

************************************************************

Korkýrští bez odporu (viz předešlý rok) plenili na Leukadě, která byla ostatně rovněž korinthskou osadu (srov. rok 657). Zapálili Kyllénu, neboť Élejští se podíleli na financování korinthského tažení, ničili korinthské spojence. Pozemní jednotky stály proti sobě v okolí Aktia, ale k boji po celé léto nedošlo. V Korinthu zahájili stavbu nových lodí, najímali veslaře a zajišťovali si na Peloponnésu spojence. 

Z toho byly na Korkýře obavy, takže se pojistili jinde. Dórská Korkýra, která do té doby neměla spojenecké smlouvy s žádnou z hellénských mocností, přistoupila na pakt o vzájemné pomoci při obraně/epimachii s Athéňany, čemuž se v Athénách na sněmu snažili zabránit korinthští poslové (smlouva zněla s ohledem na třicetiletý mír Athéňanů s Peloponnéským spolkem z roku 446 na vzájemnou pomoc při napadení, nikoli na plné členství v délském paktu/symmachii).

Válka Korkýry s Korinthem, rovněž dórským, pokračovala a obě strany intensivně zbrojily, korinthský návrh na spojenectví s Athénami athénská rada odmítla. Po smlouvě s Korkýrou uzavřeli, resp. obnovili Athéňané následujícího roku symmachii s vyslanci jihoitalského Rhégia a sicilských Leontín (smlouvy na fragmentární stéle v úvodní části textu zachovány). Z úvah, proč si připoutat Korkýru, převládly ty, že je jednak námořně po Athénách nejsilnější a jednak je vhodnou základnou pro plavbu do Itálie. Návrhy na uzavření obou paktů podával Kalliás. 

V této době se přes trvání třicetiletého míru zdála v Athénách válka s Peloponnésany tak jako tak nezbytná. Protispartská nálada mezi Athéňany dosáhla značné nenávisti, že postihla též jindy spíše pacifisticky laděné literáty. V Eurípidově tragédii Andromaché, která mohla mít premiéru někdy v této době, vložil básník zotročené vdově po Hektorovi v hádce s Meneláem do úst na adresu peloponnéské velmoci odpudivá slova: "Všem lidem nejodpornější mezi smrtelníky, vy obyvatelé Sparty, rádci lstí, vládci falešností, spřadatelé hanebností, milující záludnosti a nic upřímného, zato v kličkách o všem spekulující, vy v bezpráví prosperujete v Helladě..., zdechněte!" Hellénský svět zjevně vykolejil. 

 

V Thúriích vypukly hádky mezi občany v otázce původu kolonie: kdo je métropolí Thúrií a kdo jejich zakladatelem (srov. roku 444). Spor lidí, kteří přišli na italský jin z celé Hellady, byl ukončen výrokem z Delf, že zakladatelem města je Apollón: odpověď vyhovovala a byl klid. 

 

V Římě omezil diktátor Mam. Aemilius délku trvání censorského úřadu z pěti let na osmnáct měsíců, neboť se jeho moc překrývala s několika volebními obdobími ostatních úředníků (lex Aemilia de minuenda censura; srov. rok 578, 465, 443 a 435). Novátora ale stačili odstupující censoři potrestat zbavením aktivního volebního práva tím, že ho vyloučili z jeho tribue a nandali mu jako pokutu osminásobek vyměřené daně z majetku.

Pokud jeden z censorů v úřadu zemřel, nebyl na jeho místo volen jiný, ale museli být zvolení jiní dva censoři. Uvedený zákon zároveň censorský úřad zpřístupnil plebejům.

 

************************************************************

433.

Ol. 86, 4

 

Apseudés

a. u. c. 321

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

V Lakedaimonu byl epónymním eforem Sthenelaidás. • Spartské epónymní efory známe souvisle jmenovitě jen z rozmezí let 433 až 404. Z doby před a po tomto roce se zachovala jejich jména jen ojediněle.

 

Athéňané poslali Korkýrským pomoc, ale jen deset lodí, s příkazem nezasahovat do boje s Korinťany, ledaže by museli bránit ostrov před útokem; za nimi plulo však dalších dvacet. Velitelem prvního loďstva byl se dvěma dalšími Lakedaimonios, syn Kimóna III., druhého, které dorazilo po bitvě, Glaukón a Andokidés, syn Leógorův, vyhlášeného milovníka luxusu, chovatele koní a bažantů, srov. rok 415; podle dochovaného nápisu na kameni však druhé flotile veleli Glaukón, [Metagenés?] a Drakontidés.

V bitvě u Sybotských ostrovů porazili ve stísněném prostoru Korinťané Korkýrské, resp. na jednom křídle převládli Korkýrští, na druhé se museli dát na útěk před Korinťany. Do Sybot, opuštěného thesprótského přístavu, dopravili Korinťané se spojenci své padlé a vrátili se do boje, ale stáhli se zpět, když spatřili k večeru připlouvat druhou athénskou flotilu. Druhého dne postavily vítězné znamení obě strany, Korinťané v Sybotech, Korkýřané na ostrůvcích.

Byla to do té doby největší námořní bitva, kterou mezi sebou Hellénové vybojovali: 150 korinthských a jejich spojenců (z toho devadesát korinthských, kterým velel Xenokleidés) proti 110 lodím, jimž veleli Mikiadés, Aisimidés a Eurybatos. Athéňané pod Lakedaimoniem se bitvy zprvu neúčastnili, jen ji pozorovali; zasáhli až v okamžiku, když se Korkýřané obraceli na útěk.

Bilance ztrát: Korinťané se spojenci zničili sedmdesát lodí a zajali přes tisíc Korkýřanů, Korkýrští potopili třicet lodí. Osm set zajatců Korinthští prodali, dvě stě padesát uvěznili, prý vlivné občany, a počítali s tím, že jim jednou pomohou Korkýru získat. 

Athéňané pak odpluli domů. Korinťané se spojenci cestou domů obsadili Anaktorion, který držívali společně s Korkýrskými, a usadili v něm své osadníky. Kimónova syna údajně vyslal s tak malou silou do války Periklés, aby ho z nenávisti k otci zesměšnil... 

 

Makedonský král Perdikkás II., syn Alexandra Filhelléna, byl stále ještě smluvně athénským spojencem. A to přesto, že Athéňané podporovali jeho bratra Filippa a Perdikkova synovce Derdu, údělné kníže v Elimii, kteří se oba Perdikkovi postavili (a předtím byli s velkou pravděpodobností ze svých údělů vyhnáni a Filippos mohl být dokonce přímým dědicem trůnu po svém otci Alexandrovi I.). Nyní začal Perdikkás II. vyjednávat o nové koalici v Thrákii, ve Spartě i Korinthu, a to protiathénské.

Athéňané rozdmýchali doutnající válečný oheň tím, že vyzvali Poteidajské, jejichž métropolí byl Korinthos, a další původně korinthské osady na Palléně, které však byly všechny v symmachii s Athénami, aby si samy strhly hradby a aby odmítly korinthské epidémiúrgy, tj. kontrolní orgán mateřské obce v dórských státech nad nejvyššími úředníky klérúchie (kolonie), kteří připlouvali každoročně. Korinthští rozohnění událostmi kolem Epidamnu a v Thrákii si přáli válku a doporučili hlasovat proti Athéňanům.

Poteidajští se pokusili v Athénách odvrátit opatření proti odpadnutí, jednali též ve Spartě, kde dohodli spojenectví, když Lakedaimonští vpadnou do Attiky. Na radu krále Perdikky II. se přestěhovali všichni hellénští obyvatelé přímořských státečků Chalkidiky se svými sousedy Bottiaji do Olynthu, ten jediný opevnili, dostali od krále velké území a tak prostřednictvím synoikismu vznikl nový silný státní útvar v regionu, který 85 let později vyvrátí Perdikkův prapotomek Filippos II. Svá původní městečka přitom zbořili a všichni Chalkiďané se tak připojili k protiathénské rebelii. 

Athénská flotila třiceti lodí s tisícem hoplítů na palubě se v té době pod velením Archestrata a čtyř dalších stratégů již vypravila proti Perdikkovi. Výsadek vytáhl do Makedonie a v koalici s Perdikovými soky Filippem a bratry Derdovými, kteří otevřeli frontu v makedonském vnitrozemí, začali válku proti Perdikkovi. 

Athéňané umístili do Astaku v Propontidě, člena délského spolku, svou kolonii.

Korinthští poslali do Poteidaie na pomoc proti Athéňanům po souši oddíl dvou tisíc Peloponnésanů, jemuž velel Aristeus (viz pak rok 430).   

 

V Bosporu Kimmerském zemřel archón Spartokos I., zakladatel dynastie Leukónovců (vládl od roku 438). Nástupci se stali jeho synové Seleukos (?) a Satyros I. Archontský titul zdědil prvorozený syn Seleukos, který vládl se svým bratrem do roku 393. Ve válce proti Theodosii, viz rok 438, nebyli Pantikapajští úspěšní.

 

Skokem do Etny/Aitné si prý vzal život dlouhovlasý filosof Empedoklés z Akragantu (narodil se roku 493). Pochybováno o této události bylo již ve starém věku a o jeho konci kolovalo několik versí. Snad po válce Syrákúských s Akragantem roku 446, viz, odešel filosof do Thúrií, viz rok 444, návrat mu znemožnily rodiny politických oponentů a zřejmě v rámci aristokratické řevnivosti vyhnán z vlasti odešel na Peloponnésos a tam zemřel.

Jiné podání nevylučující první říkalo, na cestě do Messány spadl s vozu, zlomil si pravou stehenní kost a v důsledku zemřel, podle další verse skočil do moře. Dodnes populární je podání s vulkánem, logičtější je ta politická. 

 

V Jerúsalému zemřel Nchemjá/Nechemjá, místodržitel perského krále a kníže-ethnarchos Židů/násí od roku 445. Faktická moc ve městě zůstala v rukách kněží. Místodržitelství v Šomrónu snad Král udělil dědičně samarské rodině Sanballatů z přesídlenců usazených v Kutě (jméno z bab. Sîn-uballit/"Sîn-(mi) dal život"): Sanballat I./řec. Sanaballetés (srov. rok 445), jeho synové Delajá/Delajáhú a Šelemjá/Šlemjáhú, syn jednoho z nich Sanballat II., jeho syn Chananíja a jeho syn Sanballat III. (viz o něm roku 445 a 333).

 

V Římě stále řádil mor, přidal se hlad; nákupy obilí v okolních zemích potravinovou nouzi zahnaly. Pod Capitoliem byl stavěn chrám Apollónovi Medikovi/"Léčitelskému", viz rok 431.