459-450

459.

Ol. 80, 2

 

Filoklés I.

a. u. c. 295

Q. Fabius Vibulanus III. a L. Cornelius Maluginensis Uritinus

************************************************************

Vypukla válka Athénských proti Korinthu a Epidauru a byla obnovena válka s Aigínou (srov. poslední střetnutí z roku 465). Athéňané pod Leókratem porazili na souši spojené vojsko Korinťanů a Epidauřanů v bitvě u Halií/Haliés v Argolidě (srov. u roku 425; Athéňan Thúkýdidés praví, že naopak zde byli jeho krajané poraženi) a v následné námořní bitvě u ostrova Kekryfaleie. Válka, která trvala do roku 458, byla zároveň prvním přímým válečným konfliktem mezi Korinťany a Athénskými (srov. ale koaliční účast Korinťanů v tažení z roku 508)

Ve válce s Aigínou byli Athéňané přes silného protivníka rovněž úspěšní: na moři po velké bitvě zajali n. zničili sedmdesát aigínských lodí a podařilo se jim město oblehnout (viz rok 457). I zde byl athénským stratégem Leókratés a přemoci nepřítele mu zabralo devět měsíců.

Zřejmě zu t. r. pochází pomník s dlouhým seznamem padlých Athéňanů z fýly Erechtheidy ve válkách na Kypru, v Egyptě, ve Foiníkii, u Halií, na Aigíně a v Megaridě v tomto (athénském) roce/tõ autõ eniautõ. Z textu není zřejmé kde padli a v jaké hodnosti zemřeli/en tõi polemoi apethanon, jmenovitě uvedena pouze jména stratégů F[xxx]cha, snad i jeho nástupce Hippodáma a věštce e/mantis Teleníka, který zemřel v Egyptě. 

Snad t. r. oblehli Akarnánové město Oiniadai, kterého se před rokem zmocnili Messéňané z Naupáktu. Messéňané Oiniady opustili a vrátili se do Naupáktu. Pravděpodobně někdy v této době uzavřeli pakt s Athéňany. 

V Magnésii zemřel sebevraždou po zprávě, že Artaxerxés zamýšlí novou výpravu proti Hellénům a on že bude jejím vojevůdcem, Athéňan Themistoklés (narozen roku 524): vypil prý pohár krve z oběťního býka. O jeho exilu viz rok 471sqq., o rodině viz v indexu s. v.

 

Deset let po Andokidovi, viz rok 468, se v Athénách narodil Lýsiás, autor soudních řečí. Jeho otec Kefalos byl majetný Syrákúsan, provozoval v Peiraieu výrobnu štítů. Aby opustil rodné město, k tomu ho přemluvil jeho přítel Periklés. Lýsiás s bratrem Polemarchem po otcově smrti odcestovali do Thúrií (444), kde se jim dostalo vzdělání od Syrákúsanů Níkiy a Teisiy.

Lýsiás se stal občanem Thúrií a žil tu 33 let. Roku 412 byl exulován jako filathéňan.

Roku 404 mu Třicítka zabavila majetek, unikl do Megar; bratr Polemarchos byl popraven. O procesu s viníky viz rok 403. Třebaže finančně i materálově podporoval athénskou revoluci, občanství se mu na trvalo nedostalo a do konce života žil v Athénách jako metoikos-isotelés (viz rok 404; v Athénách Lýsiás i po roce 380 zemřel, jména sourozenců vi v indexu s. v. Kefalos). Ženat prý byl s dcerou svého bratra Brachylla.  

 

Na Sicílii dobyl Sikul Dúketios se Sikuly hellénisované sikulské město Morgantinu. Po roce c. 560 měla částečně hellénské obyvatelstvo, ale většina obyvatel byli domorodci a ani žádný hellénský chrám z této doby nebyl dosud archeology odkryt.

 

Vypukly nové boje Římanů s Volsky a Aequy. Aequové v počtui šesti tisíc se nočním přepadem zmocnili Tuscula, kde rabovali a zotročili mnoho žen a dětí. Zároveň vypukla protiřímská rebelie v Antiu a Volskové s Aequy vpadli na území Herniků. Konsul Q. Fabius zbavil Tusculum aequijské posádky, kořist z města však již byla s jádrem jednotky pryč. Ležení spojených síl Volsků a Aequů u Algida dobyl, osvobodil řadu Tusculánů a poplenil okolí volské Ecetry.

Druhý z konsulů L. Cornelius porazil Volsky před Antiem, město vzal útokem a přenechal vojákům v plen: vůdce rebelů, mezi nimiž se též nacházeli římští osadníci, srov. rok 467, popravil stětím. Aequové tehdy znovu požádali o mír/příměří, které dostali za předchozích podmínek (srov. rok násl. a roky 462 a 388). Census v Římě napočítal 117 319 občanů.

 

************************************************************

458.

Ol. 80, 3

 

Habrón

a. u. c. 296

C. Nautius Rutilus II. a [...] Carve[tus?]

C. Nautius Rutilus III. a L. Minucius Esquilinus Augurinus

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

Pokračovala válka Athéňanů s Korinthem, která vypukla před rokem pro hraniční spor Korinthu s Megarami (viz rok 460). Boje se stáhly do Megaridy a v bitvě u Kimólie megarští spojenci Athéňané pod Myrónidem, synem Kalliovým, zvítězili. Obě hellénské velmoci uzavřely mír příhodný i pro Megarské. Na další válečný konflikt Athénských s Korinthskými došlo až ve válce peloponnéské.

V Athénách byl k úřadu archonta připuštěn vedle pentakosiomedimnů a jezdců i třetí stav, zeugítové. Prvním jejich archontem byl Mnésitheidés.

Thétové nežádali nikdy aktivní volební právo (srov. rok 594, reformy Solónovy). Téhož roku se v Athénách začalo se stavbou vnitřní dlouhé zdi. Byla dokončena po roku 445. Athénské loďstvo s úspěchem operovalo v Egyptě (srov. rok 460).

Tragický básník Aischylos uvedl v Athénách svou poslední a jedinou zachovanou tetralogii Oresteia s částmi Agamemnón, Choéforoi/Obětující na hrobech, Eumenides/Milosrdné se satyrskou hrou Próteus (nedochov.). Z neznámých důvodů krátce nato odešel na Sicílii, kde o dva roky později zemřel (viz rok 456, o jeho prvním sicilském pobytu viz rok 476)

Tetralogie byla uvedena tři roky po Efialtově a Perikleově zásahu do starých pravomocí šlechtického areopagu (viz rok 461) a tragik jeho roli v Eumenidách velmi vyzdvihuje. Cesta na Sicílii nemusela být tedy uměleckým pobytem, ale útěkem před politickými poměry v Athénách, před Perikleem, nuceným exilem. Není známo, zda prométheovská trilogie předcházela nebo následovala Oresteiu. Prométheia měla části: Uvázaný Prométheus/Pr. Desmótés, Osvobozený Prométheus/Pr. Lyomenos a Ohňonoš/Prométheus Pyrforos, z níž dochována jen tragédie první. 

Fókové dobyli v Dóridě jejich tři města: tito Dórové byli historicky úzce spřízněni s Lakedaimonskými (vývoj války viz následujícího roku, o praspartských obcích v Dóridě viz v indexu, s. v.).

 

Peršan Megabázos přišel znovu jako vyslanec Krále s velkými penězi do Sparty, aby získal Sparťany na perskou a protiathénskou stranu. Odešel s nepořízenou, srov. rok 462. Ve Spartě zemřel Ágidovec Pleistarchos, syn Leónidy I. (vládl od roku 480). Jeho nástupcem se stal Pleistoanax, syn Pausaniův. Protože byl dosud nezletilý, byl jmenován poručníkem Níkomédés, syn Kleombrotův (viz rok následující a 446). Pleistoanax vládl půl staletí, až do roku 408.

  

Rok druhé vlny návratu Židů z Mesopotamie a Médie do Palestíny. Jejich vůdcem byl kněz 'Ezrá z Babylónu/řec. Esdrás, lat. Ezras, bibl. č. Ezdráš, vysoký úředník palácové perské správy, který s sebou odvedl 1775 Židů do Jerúsaléma. Z Babylónu vyrazili 8. dubna a do cíle došli 15. srpna. Mužem v pozadí byl Nchemjá, řec. Neemiás, na perském dvoře tehdy údajně ve funkci Artaxerxova arcičíšníka (srov. rok 538 a viz dále rok 445). Oba vůdcové reformovali židovskou komunitu. 

 

Obnoveny boje Římanů s Aequy, jimž od roku 471 velel Gracchus Cloelius, který opovrhl římskými vyslanci žádajícími pro nové nepřátelství vysvětlení, když přepadli Latíny. Vypukly nově boje se Sabíny, kteří se znenadání objevili před Římem, plenili a nahnali Římanům strachu (podle jiného podání se dostali jen k Fidenám). Proti Sabínům vytáhl konsul C. Nautius, proti Aequům jeho kolega L. Minucius. Minutia s armádou obklíčil Gracchus v jakémsi aequijském údolí. V obtížné situaci v Římě zvolili diktátorem pro válku L. Quinctia, srov. o něm rok 462. 

Diktátor Quinctius, který byl do úřadu povolán přímo z pole (manželku Racilii poslal tehdy rychle do "chýše" pro togu, jak praví patricijský mýthos), porazil Aequy a získal Corbionu drženou od roku 488 Volsky a Marciem Coriolanem. Poslal je pode jho a Gracchus Cloelius byl vydán a veden Římem v triumfu. Nautius porazil v bitvě Sabíny a L. Minucius byl ve velení v ležení u Algidu s ostudou vystřídán. Diktátorem byl Cincinnatus šestnáct dnů, jeho jízdním velitelem byl L. Tarquinius. • Je to zároveň první literární doklad oslavného pochodu městem, kterému se říkalo triumphus, po staru triumpus, „trojkrokový vítězný tanec“ (Livius; srov. rok 82).

 

************************************************************

457.

Ol. 80, 4

 

Mnésitheidés

a. u. c. 297

C. (M.?) Horatius Pulvillus II. a Q. Minucius Esquilinus

L. Quinctius Cincinnatus II. a M. Fabius Vibulanus

************************************************************

Sparťané se vypravili se 1500 muži a deseti tisíci peloponnéskými spojenci na pomoc Dórům z Oity do své pravlasti proti Fókům do Fókidy (viz předešlý rok). Vedl je Níkomédés, syn Kleombrotův, královský poručník (srov. rok předešlý). Fókové byli poraženi a uzavřeli mír. Proti Sparťanům se vypravili Athéňané ve spojenectví s Argívskými a Thessaly, srov. rok 477 a 460, celkem čtrnáct tisíc vojáků.

V létě pak Sparťané na cestě domů porazili v bitvě u Tánagry v Boiótii koalici Athéňanů a Argívských, neboť Thessalané před bitvou přeběhli na stranu Sparťanů, jejichž spojenci byli Spolek Peloponnésanů a čerstvě Thébané, jimž Sparťané dopomohli k obnově své hégemonie v Boiótii zničenou perskou válkou.

Podle jiného podání byl boj přerušený tmou nerozhodný a stejně tak, když Thessalové přepadli athénský zásobovací oddíl a pobili ho, athénský útok na Thessalany, který přerostl v další bitvu. Po bitvě, v níž bojoval též Periklés, prošli Sparťané nerušeně Megaridou, kde cestou pokáceli stromy, zpět na Peloponnésos.

O dva měsíce později (podle jiné tradice o měsíce čtyři, kolik trvalo příměří uzavřené po Tánagře) však Athénští pod Myrónidem vyrazili proti Boiótům, kteří se spolčili s Lakedaimonskými, oblehli a dobyli Tánagru, jejíž hradby srovnali se zemí. Šedesát dva dny po Tánagře je porazili po celodenní bitvě u Oinofyt a ovládli opět celou Boiótii (s výjimkou Théb) a Fókidu, s jejímiž předáky snad v této době uzavřeli Athéňané symmachii.

Athénské vojsko ze msty prošlo ještě Opúntskou Lokridou do Thessalie, kde neúspěšně oblehlo Farsálos: Orestés z thessalského královského rodu Echekratidova, který žil v athénském exilu, přišel o šanci k návratu. Odtud odtáhli Athéňané domů. Nevyhlášená, "studená", válka se Spartou trvala do roku 454 (viz rok 460). Někdy po Oinofytách padla v Thébách démokratická vláda, s níž byli obyvatelé nespokojeni, a nastolena oligokracie; datum ani uzpůsobení režimu neznáme. 

Mezitím obeplula athénská flotila Peloponnésos a porazila na souši Sikyónské; bitva bývá kladena i do roku 455. Velitelem loďstva byl Periklés (c. 40), velitelem výsadku Tolmidés, oba stratégové. Během plavby (pravděpodobně až roku 456) bylo Athéňany pleněno na pobřeží Lakónie, a to poprvé od příchodu Dórů do země!

 

Zřejmě téhož roku byl uzavřen definitivní mír Athénských s Aigínskými (podle jiného údaje trvala válka athénsko-aigínská devět měsíců, viz rok 459, tedy do roku 458). Skončily vleklé války, v nichž se dařilo Aigínským udržet si svou suverenitu (srov. k tomu roky 506, 488 či 465).

Aigína byla donucena strhnout hradby, vstoupit do athénského (délského) námořního spolku a platila stanovený členský příspěvek jako spojenec až do roku 431, kdy byli všichni Aigíňané Athéňany vyhnáni z ostrova, jejich majetek zabaven a půda rozdělena mezi athénské kolonisty.

Tím zanikl aigínský stát de facto. Definitivní konec přivodili Athéňané tím, že Aigíňany v exilu roku 424 vyvraždili. Aigína pak zůstala součástí athénského státu až do roku 318 (viz tam).

 

V Itálii Sabínové kontrolovali t. r. opět kraj kolem Fiden Crustumeria. Nezmarní Aequové opět zvedli hlavy. Nočním přepadem osvobodili svou Corbionu, viz rok předešlý, a po ní se zmocnili latinské Ortony, kde popravili všechny muže a zotročili rodiny obětí. Rychlým odvodům v Římě bránili tribunové a jejich nejznámější představitel A. Verginius, který byl plebeji volen již popáté v řadě; jejich politika obstrukcí za prosazení svých "ústavních" požadavků však ovoce nenesla, srov. rok 461. Dostalo se plebejům ale nyní práva volit tribunů lidu namísto pěti deset, srov. rok 494 a alternativní datum změny roku 449.

V římské protiofensivě konsul Horatius Corbionu znovu získal a její pevnost zbořil, podle jiné verse vyvrátil celé město. Zároveň Římané postupovali na Algidu, viz dále rok 455, neboť roku 456 na žádnou armádní akci nedošlo: deště ohrozily úrodu a v Římě nastala drahota.  

 

************************************************************

456.

Ol. 81, 1

Polymnástos z Kýrény

 

Kalliás I.

a. u. c. 298

M. Valerius Maxumus Lactuca a Sp. Verginius Tricostus Caelimontanus

************************************************************

Pravděpodobný rok návratu Kimóna z exilu (viz rok 461; bývá však udáván i rok 451, a to v případě, že by se počítal exil desetiletý). Podle jedné tradice přivedl teprve t. r. Athéňan Tolmidés Messéňany do Naupáktu, který obsadil útokem z moře, když předtím dobyl Kefallénii a Zakynthos a připojil je k athénské říši (viz ale rok následující a rok 460: zřejmě jde o zhuštěnou informaci o dvou různých taženích, z tažení roku 460 a 455).

Během plavby padesáti triér s čtyřmi tisíci hoplíty k Naupáktu se vylodil u Methóny v Lakónice a když proti němu vytáhli Sparťané, přeplavil se do Gytheia, kde spálil lakedaimonské loděnice i s městem. 

Do téhož roku bývá kladen krach athénského expedičního sboru v Egyptě (viz však rok 454).

 

V Olympii byl dokončen Diův chrám, jehož stavba byla zahájena roku 468 (viz tam). Olympioníkem v pankratiu se stal Tímanthés z Kleón. Když po letech zanechal závodění, utvrzoval se ve svém zdraví napínáním jakéhosi velkého luku. Jednou to nedokázal, navršil hranici a vrhl se do plamenů. 

 

Na Sicílii zemřel athénský tragický básník Aischylos, syn Euforiónův, narozen roku 525 v Eleusíně (srov. rok 458). Pohřben byl u Gely. Jeho rod se podle všeho tragickému básnictví upsal. Tragédie skládal jeho syn Euforión (poprvé zvítězil na hrách roku 431), syn Aischylovy sestry Filopathó Filoklés básnil, jeho syn Morsimos i vnuk Astydamás, původně žák Isokratův než se dal na poetickou literaturu, stejně tak Astydamantův stejnojmenný syn (poprvé zvítězil roku 372, byl méně plodný otce).

Astydamás otec složil prý 240 her a vyhrál patnáctkrát, poprvé roku 398; viz v indexu s. v. tragédie. O Morsimovi se tradovalo, že byl autorem nudným/psýchros a též lékařem-očařem, profesně ojedinělé spojení. 

 

V Římě se podařilo tribunovi lidu L. Iciliovi prosadit parcelisaci Aventinu. Senát odsouhlasil, aby pozemky poctivě nabyté zůstaly stávajícím majitelům, nepoctivě aby se vrátily do státního majetku a byly přiděleny občanům: t. r. si plebejové na Aventinu stavěli domy.  

 

************************************************************

455.

Ol. 81, 2

 

Sósistratos I.

a. u. c. 299

T. Romilius Rocus Vaticanus a C. Veturius Cicurinus

************************************************************

Největší územní rozsah athénské arché v Helladě v období slavného padesátiletí/akmé pentékontaetés (viz rok 478): Athéňané ovládali celé území od korinthského Isthmu až po Málijský záliv a t. r. byli připojeny „spojeneckou smlouvou“ ostrovy Kefallénie a Zakynthos (srov. rok předcházející).

 

Kolem tohoto roku byl z Halikarnássu odstraněn tyrannos/král Lygdamis (II.) a historik Hérodotos se mohl vrátit ze samského exilu (srov. rok 460). Na ostrově začal psát, nebo dopsal, své slavné Dějiny. Svou vlast asi po deseti letech opustil, aby unikl závisti spoluobčanů, jak se tradovalo, důvody neznáme; viz rok 445.  

Artaxerxés I. vyslal do války do Egypta posily o dvou stech tisících mužích pod Megabýzem, synem Zópyrovým, vnukem stejnojmenného Dárieova souspiklence, viz rok 522 (nebo je tato akce identická s rokem 461?). Předtím snadno potlačili povstání, které téhož roku vypuklo v Babylónu (k tomu srov. rok 484). Viz začátek egyptské války rok 462sqq. 

 

Aequové plenili území Tuscula, ale v bitvě na hoře Algidus u stejnojmenné pevnosti (Algidum) byli Římany poraženi. V bitvě prý padlo sedm tisíc Aequů a výnos z kořisti konsulové převedli do státní pokladny. Na vítězství měl podíl plebejský vůdce Siccius, kterého T. Romilius poslal s osmi sty veterány, aby se zmocnil ležení Aequů umístěného na špatně přístupném místě: Siccius měl za to, že nebezpečný úkol je způsob, jak se ho patricij chtěl zbavit. Relativní klid mezi oběma národy trval do roku 449.

Po stížnostech nespokojených vojáků-občanů usvědčil napřesrok tribun lidu C. Claudius Cicero (podle jiného podání to byl Siccius, nyní opět tribun lidu) konsuly ze špatně vedeného tažení a z toho, že okradli vojáky při dělbě kořisti (připadla státu): T. Romilius zaplatil pokutu deset tisíc assů, jeho kolega C. Veturius, žalovaný aedilem L. Alienem, patnáct tisíc. Vůdcové plebejů se konečně dohodli s aristokraty, že pokročí v hledání cesty z "ústavního" sporu o zákon Terentiliův, viz rok 461 a rok následující.

 

************************************************************

454.

Ol. 81, 3

 

Aristón

a. u. c. 300

Sp. Tarpeius Montanus Capitolinus a A. Aternius Varus Fontinalis

************************************************************

Athénská flotila padesáti trojřadek a tisícovkou hoplítů se podruhé vypravila kolem Peloponnésu (srov. rok 457). Jejím velitelem byl Periklés. Sikyónští byli znovu poraženi a Achajové, kteří byli předtím členy Peloponnéského spolku, se nyní připojili k spolku délskému.

Následovaly boje Athéňanů s Akarnány: jejich zemi vyplenili a oblehli Oiniady, ale dobýt je se jim nepodařilo; srov. případnou souvislost roku 552. Pak se vrátili zpět do Athén.• Srov. tuto výpravu s výpravou roku 457, pokud se nejedná o zdvojené podání jedné a té samé expedice.

Spolková pokladnice prvního délského spolku, athénské arché, byla přenesena z Délu, kde byla od roku 478, do Athén. Tím byla veškerá vydání symmachie, paktu, kontrolována pouze Athéňany: spolek již dlouho ztratil svůj spojenecký protiperský ráz a stal se nástrojem athénského imperialismu; byla to první evropská říše démokratického státu.

Že život vedle athénské démokratie (ale též například syrákúské) nebyl žádný med a sám systém určitě nic povznesenějšího než státní zřízení oligarchická či monarchická ukazují dějiny athénské "padesátiletky" a v jeho závěru slova Thúkýdidova, takto Athéňana, že na začátku Archidámovy války většina sympatií v Helladě ležela straně Sparťanů, obzvláště prý když prohlásili, "že osvobodí Helladu/hoti tén Hellada eleutherúsin". Řádění athénských démagógů/hoi tón démón prostatai bylo totiž mnohdy srovnatelné se zvůlí despotických režimů. ● Novověká představy liberálů, že demokratické vlády nemohou být imperialistické, se již na athénském příkladu míjejí seriosností. 

Tak z athénského dekretu od Erytherských přijatého zřejmě následujícího roku po athénské poražce v Egyptě vyplývá přímá protektorátní správa nad městem. Pravděpodobně to byla reakce na pokus o puč po zprávách z Egypta, snad nějaký properský aristokrat se pokoušel o návrat k moci (?), proto Athéňané poslali do Eryther episkopa/"dozorce, inspektora", který společně s velitelem athénské posádky města/frúrarchem, dobově na usnesení frorarchos (vůbec první jeho epigrafická zmínka) dohlíželi na ustavení nové státní rady/búlé o 120 vylosovaných mužích na čtyřicet.

V příštích letech se o ustavení nových rad staraly odstupující ve spolupráci s protektorátním důstojníkem. Jejich hlavní starostí bylo, aby se nevrátili do Eryther uprchlí properští ("promédští") exulanti. Konat cokoli jiného směli Erytherští jen se svolením "rady a lidu athénského". Nakolik běžný tento protektorátní model v arché byl, nevíme. 

 

V Egyptě porazili Peršané rozhodným způsobem egyptské a athénské spojence. Vzbouřenecký král Inarós, který části Dolnoegypťanů vládl a stál v čele protiperského povstání od roku 463, byl zradou dopaden a následujícího roku slavnostně ukřižován. Athéňané byli na osmnáct měsíců obleženi v Deltě na ostrově Prosópitis, dnes polohy neznámé. • Události tohoto desítiletí lze řadit také jinak: porážku Athéňanů lze položit do roku 456, obležení a zničení v Deltě do roku 454 a do roku 453 klást pětiletý mír mezi Athéňany a Sparťany (srov. níže).

Podle jiné verse Inarós s Hellény prchl do Byblu. Zde se Megabýzos s Inaróem dohodl, že se vzdá a Egypťanovi s jeho šesti tisíci hellénskými žoldnéři garantoval, že se jim nic nestane. Artaxerxés je u dvora skutečně nijak nepotrestal, ale Améstris/Amástris, tchyně Megabýzova a matka Achaimenova, viz rok 462, rebelům nechtěla odpustit smrt synovu a po pěti letech internace dosáhla toho, že Inarós byl naražen na tři kůly a z Hellénů padesát jich sťato.

Srov. ovšem rok následující, nicméně egyptská revolta po athénské katastrofě žila dále. O Megabýzovi viz dále rok 449, kde souvislost s Amástridinou pomstou.

 

Athénští a Lakedaimonští uzavřeli na pět let příměří, čímž uzavřely nevyhlášenou válku, která trvala od roku 457 (srov. ale již rok 460). O příměří se zasloužil především Kimón, který po návratu z exilu smír vyjednal. Athéňané se ale museli zříci spojenectví s Argem (viz rok 460), který uzavřel třicetiletý mír se Spartou (začátek příměří lze ovšem datovat, srov. výše, i do let 456, 453 či 451, mír s Argem lze též klást do roku 451). Argívští proto stáli mimo peloponnéskou válku, viz rok 431, a novou padesátiletou smlovu se Sparťany uzavřeli roku 420. 

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Segestou/Egestou a Lilybaiem, městy nehellénskými, o pozemky na řece Mazaros. Srov. však s roku 396, kdy Púnové údajně Lilybaion teprve založili (nebo ho proměnili ve své oblastní armádní velitelství?). Moderní historikové doporučují namísto války s Lilybaiem, jak jako jediný uvedl Diodóros, číst "se Selinúntem", tradičním sokem Segesťanů. Egesta a elymojské Halikyie měly spojeneckou smlouvu s Athéňany, datum uzavření neznáme.  

V Syrákúsách byl zaveden petálismos, místní forma ostrakismu. Jméno podezřelého nebylo psáno na střepinu, jako v Athénách, ale na olivový list či destičku/petálon, a takto "poctěný" musel na pět let do vyhnanství (v Athénách na deset, od roku 461 na pět). V jakém rozsahu byl petálismos uplatňován, nevíme, a na rozdíl od Athén se žádný hlasovací předmět s případným exulantovým jménem nenalezl. 

Toto zákonné opatření zřejmě platilo až do konce démokratie ve městě, tj. do roku 406. Petálismos byl důsledek podvratné činnosti jistého Tyndarida, který byl se svými revolucionáři/neóterisantes popraven za to, že usiloval ve státě o královládu a shromažďoval proto kolem sebe chudinu a vyzbrojoval ji.

 

Římané vyslali do Athén senátory Spuria Postumia Alba, A. Manlia a P. Sulpicia Camerina, aby opsali Solónovy zákony a aby poznali i zákony dalších hellénských států, zřejmě jihoitalských (viz roky 452 a další). Byl to první politický kontakt republiky Quiritů s hellénským kontinentem. Akce byla pravděpodobně vedle obecné občanské nespokojenosti důsledkem sporu o válečnou kořist, viz rok předcházející, a především o návrh tribuna lidu Terentilia na kodifikaci práv a povinností konsulů, srov. rok 461.

Konsulové t. r. prosadili zákon regulující udělování veřejných pokut, lex Aternia Tarpeia. Dosavadní platidla v dobytku začala nahrazovat "měna" v bronzu a to tak, že ovce dostala ekvivalent deseti assů/librových kusů bronzu neraženého ještě v této době, býk byl za sto assů.

Bližší mechanismy zákona neznáme, stejně jako znění zákona konsulů roku 452, lex Menenia Sestia, potvrzující vyrovnávání pokut kovem, srov. tam. Definitivně bylo zavedeno splácení pokut kovem roku 430, lex Iulia Papiria de multarum aestimatione/"o cenění pokut". Platilo, že býk znamenal hodnotu sta liber bronzu neboli dvanáct ovcí. Před zákonem Aterniovým se pokuty platily v naturáliích v poměru, který svědčil o tom, že v Itálii (slovo se odvozuje od starořec. ítalos/býk) bylo více skotu než bravu: tzv. velká pokuta/multa suprema činila denně dvě ovce popř. třicet býků, malá pokuta/multa minima ovci jednu. 

 

V Číně přeložil vládce státu Čchin sídelní město formálně vládnoucích císařů Východních Čou do města Luo-jang. Částečný konec Východních Čou (viz rok 771, srov. rok 256).

 

************************************************************

453.

Ol. 81, 4

 

Lýsikratés

a. u. c. 301

S. Quinctilius a P. Curiatius Fistus Trigeminus (uváděn též P. Horatius)

Sp. Furius (Medullinus Fusus?) III.

************************************************************

V Egyptě po osmnáctiměsíčním obléhání (viz předcházející rok), kdy dal Megabýzos vysušit nilské rameno kolem ostrova a athénské lodi zůstaly v blátě viset, dobyli Peršané hellénská opevnění na Prosópitidě v Deltě a pobili všechny Athéňany. Jen malému oddílu se podařilo probít se do Kýrény; srov. s podobnou situací roku 461. • Pravděpodobně v Kýréně v této době vládla již démokratiá, královský rod Battovců byl odstraněn, viz rok 512, kdy byl zavražděn Arkesiláos IV. se svým synem Battem (V.). 

Krátce po těchto událostech dovršili Peršané athénskou katastrofu na moři, když porazili a zničili flotilu nic netušících padesáti athénských lodí, které spěchaly na pomoc obleženým. 

Athéňané pak vyslali na Kypros další loďstvo, jehož velitelem byl Kimón (III.). Flotila dvou set plavidel dorazila na ostrov zřejmě až následujícího roku a její část o šedesáti lodích se pak vypravila znovu do Delty na pomoc dalšímu povstalci, jistému sajskému dynastovi Amyrtaiovi či Amenardovi I. (viz níže). Na Kypru Athéňané oblehli Marion a Kition, nevíme jistě, zda města též dobyli, viz roky následující.

V části Egypta vládl jako údělný dynasta Inarův syn Thannyrás, a to s Artaxerxovým svolením. Délku vlády neznáme. Totéž platilo o rebelovi Amyrtaiovi I. a jeho synovi Pausiridovi v Deltě. Amyrtaios I., eg. Amun-ir-des, kraloval svým lidem do roku asi 450 (viz dále rok 404) 

 

Téhož roku rozdělil Tolmidés bývalou půdu Naxijských (viz rok 467) a Eubojských (viz rok 507) athénským kolonistům. Periklés přiděloval parcely athénským kolonistům na Thráckém Chersonésu: oba stratégové usadili po tisícovce nových osadníků (k události mohlo dojít až roku 447, viz). Perikleovův výsadek vybudoval nové ochranné valy na ochranu proti thráckým nájezdům (= obnovili Miltiadův, viz rok 560?) a v kraji nastal dlouhý mír. V předcházejícím čase zřejmě řada athénských osad a dalších hellénských kolonií na Chersonésu vzala válkami za své, o dějích nevíme nic. 

V Athénách zaznamenal autor komédií Kratínos své první vítězství na divadle (srov. rok 423 či 520). Za svůj život vystoupil s 21 dramatem, dle jiného zdroje 28, a devětkrát v klání komických básníků vyhrál.  

  

Na Sicílii spojil Dúketios části Sikulů s výjimkou Hybly do jednoho státního útvaru a vystavěl po hellénském vzoru velké město Paliké u temenu Paliků, sikulských bohů. Dúketios sem přesídlil mnoho Sikulů a nazval ho Menainon (srov. rok 460). Stalo se střediskem efemerní sikelské synteleie n. koina, viz rok 451 a 440.

Staré nepřátelství Syrákúsanů a Etrusků (srov. rok 474) znovu přerostlo ve válečný konflikt. Námořní válku proti etruským pirátům vedli nejprve Syrákúsané pod stratégem Fayllem. Poplenil Aithalii/dn. Elbu, kde se zmocnil etruské kořisti, a pak prý neměl válečné štěstí a významného již nic nepodnikl. Údajně vzal od Etrusků peníze a byl pro neúspěch sněmovním usnesením poslán do vyhnanství (byl to první případ petálismu?).

Novým stratégem flotily byl jmenován Apellés a pod jeho velením na šedesáti triérách vyplenili Syrákúsané pobřeží Etrúrie, Kyrnu, tj. Korsiky, a znovu Aithalie. Do Syrákús se vrátil s velkou kořistí a mnoha zajatci. 

 

Téhož roku bylo obnoveno opodál od původního místa město Sybaris, které roku 510 zničili Krotónští. Oikistem byl dnes již anonymní Thessal či celá skupina z Thessalie se zbytky potomků Sybarských.

 

Řím měl sice tento rok s okolním světem mír, ale v celém regionu vypukl hlad a opět mor/fames et pestilentia, řec. loimiké nosos, které devastovaly stát: zpustošena pole a Město vylidňovaly pohřby/vastati agri, urbs exhausta funeribus, když pohřby žehem a do země nestačily, házeli těla Římané do podzemních štol a nejvíce do řeky, od jejíchž břehů zamořoval kraj mrtvolný zápach. Když nepomáhaly ani žádosti bohům, zanechali Římané i bohoslužeb. Přesto po opadnutí smrtelné vlny konali noví konsulové velká díkůvzdání a pořádali po celou zimu nákladné hry. Na jaře příštího roku pak stát i podnikatelé dovezli množství obilí, neboť nikdo tehdy neobdělával pole.    

V dosud nejtěžší epidémii, jaká kdy Město postihla, zemřela t. r. polovina obyvatelstva a téměř všichni otroci. Zemřel konsul S. Quictilius i jeho náhradník Sp. Furius, umírali kněží, čtyři z tribunů lidu, řada senátorů; celkové počty obětí neznáme, bezprostřední výsledek censu nemáme. Aequové se opět chystali do války/na loupeživou guerrillu, ale přípravy nedotáhli do konce, poněvadž i na ně epidémie dolehla stejně jako na zbytek Latia. Zda byla morem postižena i jiná část Itálie, nevíme.  

Od začátku století ubývalo podle archeologů na jihu Etrúrie a v Latiu dovozů hellénské keramiky a stavební činnosti. Válečná kořist zjevně slábla, lze spekulovat o snad klimatických důvodech, které spustily dlouhodobé potíže se zásobováním (srov. časté, většinou jednovětné zmínky starých historiografů o hladu zde po roce 472 a viz v indexu s. v. mor).   

 

V Číně se rozpadl stát Ťin/Jin na severu Říše středu. Jeho vládce uprchl. Rozpad státu Ťin byl dynastií Čou oficiálně uznán až roku 403, kdy císař akceptoval existenci nových států Chan/Han, Wej/Wei a Čao/Zhao. Rok 453 je oficiálním začátkem období válčících států, čan-kuo, která trvala až do roku 221 (srov. rok 469).

 

************************************************************

452.

Ol. 82, 1

Lykos z Lárissy

 

Chairefanés

a. u. c. 302

T. Menenius Lanatus I. a P. Sestius Capito(linus?) Vaticanus

************************************************************

Athéňané začali na Kypru obléhat Kition, které setrvávalo na perské straně. Veliteli perské flotily před Kyprem byli Artabázos, satrapa helléspontské Frygie, a v Kilikii syrský satrapa Megabýzos. Kimón porazil perskou flotilu, z níž sto triér zajal i s posádkami a ostatní pronásledoval. Athéňané se svými spojenci vylodili a porazili Peršany kdesi v Kilikii n. Foiníkii, v bitvě ale padl stratégos Anaxikratés. Pak se tato část athénského vojska vrátila na Kypr.

 

Na Sicílii dobyl Sikul Dúketios hellénské město Aitné, viz rok 461, když jakousi lstí zlikvidoval vůdce/stratéga (?) Aitnenských, jehož jméno neznáme (novodobě se spekuluje, že by to mohl být Hierónův syn Deinomenés). Před zimou/na podzim (?) porazil Dúketios v bitvě Akragantské posílené syrákúským vojskem vedeným stratégem Bolkónem.

Během sikulské ofensivy padla pevnost v Motyji držená akragantskou posádkou. Za porážku, neboť se údajně spikl s Dúketiem, Bolkóna doma odsoudili na smrt a popravili. Napřesrok vyslali Syrákúsané do pole proti Sikulům nového stratéga, jehož jméno se nedochovalo, viz rok následující.

 

Římští vyslanci, kteří byli roku 454 vysláni do Hellady, splnili své studijní poslání a vrátili se domů. Tribunové lidu už byli netrpěliví a domáhali se pokroku při kodifikaci římských zákonů, situace ve státě byla pohnutá, viz rok předešlý. Konsulové se přeli o to, jak s prací vyslanců naložit. P. Sestius byl pro zřízení komise na sepsání římského zákoníku, viz rok následující, T. Menenius proti; onemocněl však a do konce úřadu se politice nevěnoval. Rozhodnutí padlo až roku následujícího. 

 

************************************************************

451.

Ol. 82, 2

 

Antidotos

a. u. c. 303

Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus a T. Genucius Augurinus

Decemviri consulari imperio legibus scribundis

************************************************************

Možné datum pětiletého příměří mezi Spartou a Athénami a míru mezi Argem a Spartou (viz ale rok 454).

Při obléhání Kitia na Kypru zemřel dne 16. múnichiónu/začátkem května tohoto či roku následujícího athénský vojevůdce Kimón (III.) (narodil se roku 510; srov. rok 480). Jeho smrt byla velícími důstojníky třicet dnů utajována. Pro hlad v táboře bylo obléhání města ukončeno a v následné námořní bitvě u kyperské Salamíny Athéňané Peršany porazili; kdo Athéňanům velel, nevíme. Vítězství nijak nevyužili a pokud někdy uvažovali se na ostrově uchytit, tohle byla jejich poslední příležitost. V důsledku Kalliova míru, viz rok 449, Athéňané ostrov vyklidili a města s jejich králi se vrátila pod perské protektoráty. 

 

V Athénách bylo omezeno občanské právo: na návrh Perikleův byli vyloučeni z řad plnoprávných občanů synové Athéňanů z neattických žen, viz rok 594. Byl to důsledek daru egyptských povstalců, kteří poslali do Athén obilí pro lid. Při rozdělování daru se přišlo na velké množství levobočků a na pět tisíc lidí bylo po soudních procesech prodáno do otroctví. Pravých Athéňanů, jejichž oba rodiče byli Athéňany, bylo tehdy zjištěno jen 14 040! (srov. údaje o římském censu). Ještě před Perikleovou smrtí Athéňané jemu k vůli učinili výjimku, takže se jeho stejnojmenný syn s Aspásií z Mílétu stal rovněž občanem. 

Zákon zřejmě Periklés předložil v nějaké souvislosti s Kimónem, neboť jeho sok pocházel z thrácké matky, viz rok 510 (stejně tak by se athénskjého občanství nedočkal Themistoklés). Třebaže prolakónský Kimón měl tři syny z manželství s Isodikou z klanu Megakleovců Lakedaimonia, Éleia a Thessala a byli občany, Periklés neustále tvrdil, že jsou syny s jistou Arkaďankou z Kleitoru; viz též rok 433.

Po Kimónově smrti se nejhlasitějším mluvčím athénských konservativních oligarchů stal Thúkýdidés, syn Melésiův. Oponentem Perikleovým byl též jistý Kéfísodémos, vynikající řečník v soudních kausách, údajně ze skythské matky (?). Jeho syn Euáthlos patřil později k soudruhům Kleónovým, srov. o něm roku 420.  

Podobná osudová opatření vedla v důsledku k oslabení populačního a tím pádem hospodářského potenciálu hellénských států: cizinci se nikde v hellénském světě nestávali plnoprávnými občany, pokud tak nebyli poctěni. Nové poměry sice přinesly hellénistické říše, ale v mateřské Helladě se po celou dobu nic nezměnilo.

V Athénách získal své první vítězství autor staré komédie attické Kratés. Další jeho životní data neznáme. Víme jen, že jako první uvedl na scénu postavu opilce. V Athénách se asi t. r. narodil Alkibiadés, syn Kleiniův a Deinomachy z klanu Alkmeónovců a tedy příbuzné Perikleovy, aristokratický enfant terrible celohellénské politiky v éře peloponnéské války (zavražděn byl v roce 404, srov. tam jeho charakteristiku). Karieru dělal v oligarchických kruzích svým šišláním a mezi jeho milence patřil též Sókratés. O osudu jeho otce z rodu Aiantova syna Eurysaka viz rok 447.

Podle fragmentární stély byl v Athénách vyznamenán neznámý [xxx, syn x]strata z Théry, že v dobách nouze o obilí/síto endei[iás...] stál na athénské straně. Podle všeho postihla neúroda v těchto letech celé Středomoří.  

 

Na Sicílii porazili Syrákúsané Dúketia u jinak neznámé lokality či obce Nomai s jeho Sikuly, kteří se z velké části pak rozprchli po svých pevnostech ve vnitrozemí ostrova. Souběžně se Syrákúsany donutili Akragantští obléháním sikulskou posádku pevnosti Motyé n. Motyon, aby se vzdala, viz rok předešlý. Obě hellénské armády se pak spojily a Dúketiova říše se zhroutila. Část Sikulů a osobních přátel mezi nimi se dokonce proti němu spikla.

Opuštěn v prohrané válce odjel v noci do Syrákús a na agoře usedl u oltářů jako prosebník. Nad jeho osudem zasedli ráno Syrákúsané na sněmu a změna Dúketiova osudu natolik dojala většinu, že od nich obdržel povolení odcestovat do syrákúské métropole Korinthu a od státu dostal dokonce peníze na cestu a na živobytí. V exilu setrval do roku 446 (viz, zemřel pak roku 440).

 

V Římě na návrh konsulů zvolily centuriátní komitie komisi nazvanou decemviri (Xviri) consulari imperio legibus scribundis, tj. sbor desíti mužů vybavených konsulskými pravomocemi, sami všechno konsulárové, aby mohli sepsat zákony. Při ustavení jim byla zajištěna neodvolatelnost.

Největší autoritu v tomto sboru měl konsul Ap. Claudius Crassus. Decemvirové formulovali do konce roku zákoník dvanácti desek, leges duodecim tabularum či XII Tabulae. Seznam decemvirů viz v indexu, s. v., včetně těch, kteří byli v srpnu 451 zvoleni na následující rok; nastoupili 15. května 450 a s pomocí aristokratických úderek terorisovali plebeje. Ani t. r. nebyl čas na žádnou válku. 

Legislativní práce se účastnil jistý Hermodóros z Efesu, aristokrat, který musel uprchnout ze své vlasti, resp. byl exulován po zavedení démokratické ústavy (dobu neznáme), přítel filosofa Hérákleita; srov. o situaci v indexu s. v. školy (1). Ujednání zákoníka platila do konce říše a byla zahrnuta do právnických sbírek pozdní imperiální éry codex theodosianus a Iustiniani, viz pod lex/leges a roky 160+ a 290+. Hermodórovi se dostalo sochy na foru romanu na comitiu, zřejmě z doby mnohem pozdější. 

 

************************************************************

450.

Ol. 82, 3

 

Euthydémos II.

a. u. c. 304

Xviri cos. imp. leg. scrib.

************************************************************

Athéňané zasáhli v Mílétu ve prospěch démokratů a zahájili diplomatická jednání s Králem o míru; iniciátory jednání byli vojevůdci Artabázos a Megabýzos, viz rok následující. Z t. r. pochází zřejmě zničená stéla s usnesením Athéňanů o paktu s Mílétskými a o spojeneckých povinnostech. Zachována poničená část o soudním projednávání případů těch, kteří se proti ujednáním provinili a které čekal soud v Athénách. 

Někdy z pátého století pochází fragment nápisu s přísahou občanů Tea, že už nikdy nebudou ustanovovat si ve sněmu aisymnéta, ani kdyby si přála většina: [s]ym pentako[s]ioisin é pl[eo]sin aisymnétén ú stésó úte sym polloisi[n]... Souvislost není zřejmá, pravděpodobně je však přísaha, známa jako Teorum dirae, důsledkem svržení jisté samovlády. Podle Aristotela byla "vláda aisymnétů volenou formou tyrannidy/aisymnéteiá estin haireté tyrannis".  

 

Kolem t. r. zemřel v Makedonii král Alexandros I. Filhellén (vládl od roku 496)Rozšířil panství makedonských králů na úkor Thráků a v perských válkách zviditelnil království v hellénském světě. Měl pět synů a jednu dceru: Stratoníku provdal on nebo až roku 429 její bratr Perdikkás II. za Seutha I. a jejich synem byl Sparadokos, viz dále rok 440, 429 a 424.

Kdo se stal přímým nástupcem, není z pramenů zřejmé. Alexandrovi nejstarší synové Amyntás a Meneláos pravděpodobně již nežili (k Meneláovi srov. u roku 414, je-li to ten samý?). Je možné, že dalším v pořadí byl Perdikkás II. (vládl do roku 413), kdežto jeho bratři Filippos a Alketás (II.) byli pouze údělnými knížaty, které brzy Perdikkás z jejich údělů vyhnal. Možné je i to, že starším byl Filippos s Alketou a že z vzájemných bojů vyšel vítězně Perdikkás.

Kolem t. r. spojil vládce Térés thrácký národ Odrysů: doba rozmachu nové říše. Její personální jednota trvala do roku asi 410, definitivně se rozdělila roku 358 (srov. rok 346). Po přerušení „nezávislosti“ odryských knížectví v letech 277 až 212 pokračovala jejich autonomie až do římské doby.

 

Kolem roku 450 uzavřely lokerské státečky Oianthea a Chaleion smlouvu o ochraně práv svých občanů a o jejich podnikání na území druhé smluvní obce, jak vyplývá z nápisu na bronzové desce.

Z let 450 až 425 je doložena první ražba mincí na Krétě ve městech Gortys či Gortyn, Faistos a Knóssos. Předtím doloženy mince aigínské osady Kydóneie (viz rok 519).

Kolem roku 450 vládl v Pafu na Kypru Stásandros a v Salamíně po jistém Euanthovi, který vládl od roku asi 460, následoval jistý Tyřan, jehož jméno známo není. Přijat jako prosebník, vyhnal krále a s ním všechny z vládnoucí dynastie Teukrů, zakladatelů města. Neznámého usurpátora po čase odstranil Abdémón z Tyru (vládl až do roku 411; podle kratší datace vládl neznámý usurpátor od c. 415).

 

V letech 450 až 445 se v Athénách narodil Antisthenés, zakladatel filosofické školy kyniků (jméno podle athénského gymnásion Kynosarges). Zemřel kolem roku 365. Poněvadž pocházel z fryžské n. thrácké matky, neměl občanství. Posluchač zprvu Gorgiův, hlavně však Sókratův. Byl literárně aktivní, věnoval se řečnictví a jeho theorii, z více než šesti desítek spisů se nedochovalo nic.

Kolem roku 450 se v Megarách narodil Eukleidés, zakladatel tzv. megarské filosofické školy. Zemřel ve své vlasti někdy v letech 380 až 370. Viz o něm a jeho škole v indexu s. v. školy (2). 

Někdy v téže době se v Mílétu narodil lyrický básník a hudební skladatel Tímotheos (zemřel téměř stoletý kolem roku 360, viz tam a srov. v indexu s. v. hudba). Putoval po hellénských městech, několik let žil na makedonském královském dvoře. Přidal prý k lyře desátou a jedenáctou strunu a skládal a psal enkómia, hymny, díthyramby, básně Artemis, Peršané čili Nauplion, Fíneus, Laertés. 

V polovině 5. století působil v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy. Pýthagorik Menestór ze Sybary pokračoval v Empedokleových botanických a zoologických bádáních, tvořil autor prosou psaných mímů Sófrón ze Syrákús, otec svého pokračovatele Xenarcha (viz o obou v indexu s. v. komédie), proslavil se další syrákúský intelektuál Teisiás (viz níže), učitel Gorgiův, Lýsiův a Isokratův, a Athéňan Dámón/Damón, politik a hudební teoretik, učitel Perikleův; Damón byl v letech 450 až 440 ostrakován, neboť prý byl v Athénách nejchytřejší (!).

V 5. století žili na hellénském Západu pýthagorik Ekfantos ze Syrákús, který byl spolu s Filoláem asi prvním héliocentrikem v dějinách, tzn. že tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, Hippys z Rhégia, který byl spolu s Antiochem ze Syrákús prvním „italským“ historikem (díla: Ktisis Ítaliás, Sikelika etc., viz též v indexu s. v. dějepisci 1), Korax ze Syrákús, teoretik řečnictví, který spolu s Teisiou (viz výše), svým žákem, sepsal první učebnici řečnictví vůbec.

Vedle těchto intelektuálů z Velké Hellady žili v 5. století dále Stésimbrotos z Thasu, literát a komentátor Homéra, básník staré attické komédie Ferekratés, herec a autor sedmnácti n. devatenácti her, údajně nejattičtější/attikótatos" (poprvé zvítězil asi roku 436), tragický básník Filoklés Athénský, takto Aischylův synovec, srov. rok 456, historik Charón z Lampsaku, viz o něm v indesu s. v. dějepisci (1), a filosof Kebés z Théb, žák Sókratův, ale původně pýthagorik. 

Ve druhé polovině 5. století, určitě za peloponnéské války, tvořili v Athénách komický básník Hégémón z Thasu zvaný Faké/Čočková (polévka), který byl zároveň zřejmě nejstarším autorem parodií a také spisu o hostinách, Athéňané Kleidémos, přírodní filosof, a Kallimachos, údajný tvůrce korinthského stavebního stylu. Hégémón, který to u Athéňanů několikrát vyhrál, karikoval mimo jiné Gigantomachii (možná v narážce na katastrofální sicilské tažení). O autorovi bylo též zaznamenáno, že zesměšnil v jedné své komédii významnou hetairu své doby Filinnu. Parodie na hérójská themata byla však starší, možná že i mnohem starší. Kolovala kdysi parodie Íliady pod názvem Margítés/Šílenec o všeználkovi-trotlovi, jejíž autorství bývalo rovněž přičítáno Homérovi; zachovány zlomky. 

V téže době působil Xanthos ze Sard, lýdský historik: první známý případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního ethnika v regionu. Je to vlastně i první případ fenomenu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě. Za jeho tradiční datum narození se uvádí doba pádu Sard do perských rukou. 

V téže době ještě působil sochař Paiónios z Mendy na Chalkidice, který byl činný hlavně v Olympii. Podílel se na sochařské výzdobě Diova chrámu a je mimo jiné autorem částečně zachované sochy létající Níké (votivní dar Messéňanů z Naupáktu, po 426?, srov. tam).

V první polovině 5. století (nebo již na přelomu 7. a 6. století ?) žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky až do snad Kamerunu (?), kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Plul v čele flotily šedesáti lodí o padesáti veslech s třiceti tisíci mužů a žen na palubě, s nimiž osadil několik měst za "Sloupy/Stélai" (jejich poloha nám známa není, viz o výpravě více v indexu s. v. objevy). Snad kolem roku 450, nebo již v 6. století, doplul zřejmě k ústí Senegalu jistý Euthýmenés z Fókaie n. Massalie.

Od všech zde uvedených autorů se až na drobné zlomky/citace nedochovalo nic.  

 

Nejzachovalejším starohellénským chrámem je Héfaisteion v Athénách, vystavěný v polovičních rozměrech Parthenónu v letech 450 - 440 v dórském slohu s iónskými prvky. Mnohem později, až v dobách křesťanských, kdy sloužil jako kostel, se chrám stal známým pod jménem Théseion. Ironií osudu ovšem je to, že jméno stavitelovo historie nezachovala.

 

V Římě byl stanoven nově začátek úředního roku na den 15. května (tehdy připadl úplněk na květnové ídy; srov. roky 463 a 423). Vypukl teror Xvirů, komise sestavené pouze z aristokratů/patricijů, proti nepohodlným plebejům. Každého z decemvirů doprovázelo dvanáct liktorů, ze zákonodárců se stali též soudci a popravci a nic nenasvědčovalo tomu, že by po skončení svých úředních dnů funkce složili. 

 

Kolem této doby dožívala ve střední Evropě starší doba železná, zde pod jménem doba hallstattská, č. halštatská, datovanou od roku asi 800 (vyšší datace: 900). Jejími nositeli byli z velké části Keltové (jiné formulace o nich mluví jako o lidu „protokeltském“ nebo dokonce „předkeltském“). Centrum kultury leželo v jižní části dnešního Německa, od Čech až po Rýn. Později byla rozvíjena v Ibérii a rozšířena do Británie.

V této době byla ve střední Evropě a ve dnešní Francii vystřídána mladší dobou železnou, zde pod jménem kultury La-Tène, laténskou trvající do doby kolem roku 250 (viz tam). Začátek laténské doby je ve znamení rychlého rozšíření moci keltských kmenových svazů po celé západní Evropě. • Podle jiné chronologie se vymezuje život hallstattské kultury na roky 750 až 500 a kultury La-Tène na roky 500 až 50 n. k začátku našeho letopočtu.

 

Někdy v 6. či 5. století vyhostil v Indii jeden z hindských vládců země Vanga na sv. Indie, jak praví Mahávamsa, "Velká kronika" starých cejlonských dějin, svého syna Vidžaju ze své říše, neboť páchal na lidu krutosti. Princ se skupinou sedmi set přátel-kolonistů z Vangy a zřejmě i Kalingy odplul na Lanku/Cejlon, kde porazil autochthonní Veddy (Jakka) a založil hindské království Sinhala. Kronika praví, že loď s dětmi Vidžajovců doplula na Nágadípa, ostrůvek před severním pobřežím Cejlonu, se ženami na Máhiládípu, Maledivy. • Tradiční datace kladou dobytí ostrova Vidžajou do roku 543 (srov. tam), 504 nebo 483 (držíme se nízké datace; Vidžaja dorazil na ostrov v době kolem Buddhovy smrti).

Vidžaja sídlil v Tambapanni/Thammanna, jeho čtyři nástupci v Upatissa Nuwara založenou Upatissou I. roku 455 a teprve král Pandukábhaja (vládl od 377-307) založil Anurádhapuru, sídelní město s vybavením antických metropolí ve Středomoří. A. zůstala hlavním městem státu Sinhala až do 10. st. n. l., kdy se metropolí ostrova po čólské invasi stala Polonnaruwa.

 

Panovníci Sinhaly, dynastie Vidžaja:

1. Vidžaja 483 - 455 (vyšší datace: 543-505), 2. Upatissa I. 455 - 444 (neměl král. titul, ministr/poručník-regent; jiná datace: 505-504), 3. synovec Vidžajův Panduwas dév/Panduvasudéva 444 - 414 (504-474), 4. Panduvasudévův syn Abhaja 414 - 394 (474-454), 5. jeho bratr princ Tissa 394 - 377 (neměl král. titul; 454-437), byl ve válce se svým synovcem a nástupcem, až mu podlehl, 6. Pandukábhaja, stavitel Anurádhapury, 377 - 307 (437-367), 7. jeho syn Mutasíva 307 - 247 (367-307).

V souvislosti se šířením buddhismu viz pokr. roku 245.