459-450

459.

Ol. 80, 2

 

Filoklés I.

a. u. c. 295

Q. Fabius Vibulanus III. a L. Cornelius Maluginensis Uritinus

************************************************************

Vypukla válka Athénských proti Korinthu a Epidauru a byla obnovena válka s Aigínou (srov. poslední střetnutí z roku 465). Athéňané pod Leókratem porazili na souši spojené vojsko Korinťanů a Epidauřanů v bitvě u Haliés v Argolidě (Athéňan Thúkýdidés praví, že naopak zde byli jeho krajané poraženi) a v následné námořní bitvě u ostrova Kekryfaleie. Válka, která trvala do roku 458, byla zároveň prvním přímým válečným konfliktem mezi Korinťany a Athénskými (srov. ale koaliční účast Korinťanů v tažení z roku 508).

Ve válce s Aigínou byli Athéňané přes silného protivníka rovněž úspěšní: na moři po velké bitvě zajali sedmdesát aigínských lodí a podařilo se jim město oblehnout (viz rok 457). I zde byl athénským velitelem Leókratés.

 

Snad t. r. oblehli Akarnánové město Oiniadai, kterého se před rokem zmocnili Messéňané z Naupáktu. Messéňané Oiniady opustili a vrátili se do Naupáktu.

 

V Magnésii zemřel sebevraždou po zprávě, že Artaxerxés zamýšlí novou výpravu proti Hellénům a on že bude jejím vojevůdcem, Athéňan Themistoklés (narozen roku 524).

 

Na Sicílii dobyl Dúketios město Morgantiné.

 

Vypukly nové boje Římanů s Volsky a Aequy, znovu uzavřeno příměří (srov. rok 388 a 462). Census v Římě napočítal 117 319 občanů.

 

************************************************************

458.

Ol. 80, 3

 

Habrón

a. u. c. 296

C. Nautius Rutilus II. a [...] Carve[tus?]

C. Nautius Rutilus III. a L. Minucius Esquilinus Augurinus

L. Quinctius Cincinnatus dict.

************************************************************

Pokračovala válka Athéňanů s Korinthem, která vypukla před rokem pro hraniční spor Korinthu s Megarami (viz rok 460). Boje se stáhly do Megaridy a v bitvě u Kimólie megarští spojenci Athéňané pod Myrónidem, synem Kalliovým, zvítězili. Obě hellénské velmoci uzavřely mír, příhodný i pro Megarské. Další válečný střet Athénských s Korinthskými bylo až ve válce peloponnéské.

V Athénách byl k úřadu archonta připuštěn vedle pentakosiomedimnů a jezdců i třetí stav, zeugítové. Prvním jejich archontem byl Mnésitheidés.

Thétové nežádali nikdy aktivní volební právo (srov. rok 594, reformy Solónovy). Téhož roku se v Athénách začalo se stavbou vnitřní dlouhé zdi. Byla dokončena po roku 445.

Athénské loďstvo s úspěchem operovalo v Egyptě (srov. rok 460).

Tragický básník Aischylos uvedl v Athénách svou poslední a jedinou zachovanou trilogii Oresteia s částmi Agamemnón, Choéforoi, Eumenidy se satyrskou hrou Próteus (nedochov.). Z neznámých důvodů krátce nato odešel na Sicílii, kde o dva roky později zemřel (viz rok 456, o prvním sicilském pobytu viz rok 470).

Trilogie byla uvedena tři roky po Efialtově a Perikleově zásahu do starých pravomocí šlechtického areopagu (viz rok 461) a tragik jeho roli v Eumenidách velmi vyzdvihuje. Cesta na Sicílii nemusela být tedy uměleckým pobytem, ale útěkem před politickými poměry v Athénách, před Periklem, exilem.

 

Fókové dobyli v Dóridě jedno z dórských měst: tito Dórové byli historicky spřízněni s Lakedaimonskými (vývoj války viz následujícího roku).

 

Peršan Megabázos přišel jako vyslanec Krále s velkými penězi do Sparty, aby získal Sparťany na perskou a protiathénskou stranu. Odešel s nepořízenou.

Ve Spartě zemřel Ágidovec Pleistarchos, syn Leónidy I. (vládl od roku 480). Jeho nástupcem se stal Pleistoanax, syn Pausaniův. Protože byl dosud nezletilý, byl jmenován poručníkem Níkomédés, syn Kleombrotův (viz rok následující a 446). Pleistoanax vládl půl staletí, až do roku 408.

 

Začíná druhý návrat Židů z Mesopotamie a Médie do Palestíny. Jejich vůdcem byl kněz Ezrá z Babylónu (řec. Esdrás). Mužem v pozadí byl Nechemja, řec. Neemiás, na perském dvoře tehdy údajně ve funkci Artaxerxova číšníka (srov. rok 538 a viz dále rok 445).

 

Další boje Římanů s Aequy, jimž od roku 471 velel Gracchus Cloelius, a vypukly boje se Sabíny. Diktátor L. Quinctius, který byl do úřadu podle tradice povolán přímo z pole (manželku Racilii poslal tehdy rychle do "chýše" pro togu), dobyl město Corbio držené od roku 488 Volsky a Coriolanem a porazil Aequy. Poslal je pode jho a Gracchus Cloelius byl vydán a veden Římem v triumfu. Diktátorem byl Cincinnatus šestnáct dnů. • Je to zároveň první doklad oslavného pochodu městem, kterému se říkalo triumphus, po staru triumpus, „trojkrokový vítězný tanec“ (srov. rok 82).

 

************************************************************

457.

Ol. 80, 4

 

Mnésitheidés

a. u. c. 297

C. (M.?) Horatius Pulvillus II. a Q. Minucius Esquilinus

L. Quinctius Cincinnatus II. a M. Fabius Vibulanus

************************************************************

Sparťané se vypravili na pomoc Dórům z Oity do své pravlasti proti Fókům do Fókidy (viz předešlý rok). Vedl je Níkomédés, syn Kleombrotův, královský poručník (srov. rok předešlý). Fókové byli poraženi a uzavřeli mír.

Proti Sparťanům se vypravili Athéňané ve spojenectví s Argívskými a Thessaly. V létě pak Sparťané na cestě domů porazili v bitvě u Tánagry v Boiótii koalici Athéňanů a Argejců, neboť Thessalané před bitvou přeběhli na stranu Sparťanů, jejichž spojenci byli Spolek Peloponnésanů a Thébané. Po bitvě prošli Sparťané nerušeně Megaridou, kde cestou pokáceli stromy, zpět na Peloponnésos.

O dva měsíce později (podle jiné tradice o měsíce čtyři, kolik trvalo příměří) však Athénští pod Myrónidem porazili u Oinofytai Boióty a ovládli opět celou Boiótii a Fókidu, zbořili hradby Tánagry. Athénské vojsko ze msty prošlo ještě Opúntskou Lokridou do Thessalie, kde neúspěšně oblehlo Farsálos: Orestés z thessalského královského rodu, který žil v athénském exilu, přišel o šanci k návratu. Odtud odtáhli Athéňané přes Thessalii domů. Nevyhlášená válka se Spartou trvala do roku 454 (viz rok 460).

Mezitím obeplula athénská flotila Peloponnésos a porazila na souši Sikyónské; bitva bývá kladena i do roku 455. Nauarchem, velitelem loďstva, byl Periklés, velitelem výsadku Tolmidés. Během plavby (pravděpodobně až roku 456) bylo pleněno na pobřeží Lakónie, a to poprvé od příchodu Dórů do země!

 

Zřejmě téhož roku byl uzavřen definitivní mír Athénských s Aigínskými (podle jiného údaje trvala válka athénsko-aigínská devět měsíců, viz rok 459, tedy do roku 458). Skončily vleklé války, v nichž se dařilo Aigínským udržet si svou suverenitu (srov. k tomu roky 506, 488 či 465).

Aigína byla donucena strhnout hradby, vstoupit do athénského (délského) námořního spolku a platila stanovený členský příspěvek jako spojenec až do roku 431, kdy byli všichni Aigíňané Athéňany vyhnáni z ostrova, jejich majetek zabaven a půda rozdělena mezi athénské kolonisty.

Tím zanikl aigínský stát de facto. Definitivní konec přivodili Athéňané tím, že Aigíňany v exilu roku 424 vyvraždili. Aigína pak byla součástí athénského státu až do roku 318 (viz tam).

 

Vojenské úspěchy Aequů ve válce s Římany: dobyli zpět města Corbionu a Ortonu, kterou drželi Římané od roku 458. V římské protiofensivě konsul Horatius Corbionu znovu získal a (její pevnost) zbořil. Zároveň Římané postupovali na Algidě, viz dále rok 455.

 

************************************************************

456.

Ol. 81, 1

Polymnástos z Kýrény

 

Kalliás I.

a. u. c. 298

M. Valerius Maxumus Lactuca a Sp. Verginius Tricostus Caelimontanus

************************************************************

Pravděpodobný rok návratu Kimóna III. z exilu (viz rok 461; bývá však udáván i rok 451). Podle jedné tradice přivedl teprve t. r. Athéňan Tolmidés Messéňany do Naupáktu, když předtím dobyl Kefallénii a Zakynthos (viz ale rok následující a rok 460: zřejmě jde o zhuštěnou informaci o dvou různých taženích, z tažení roku 460 a 455).

Do téhož roku bývá kladen krach athénského expedičního sboru v Egyptě (viz však rok 454).

 

V Olympii byl dokončen Diův chrám, jehož stavba byla zahájena roku 468 (viz tam).

 

Na Sicílii zemřel tragický básník Aischylos, syn Euforiónův, narozen roku 525 v Eleusíně (srov.rok 458). Pohřben byl u Gely.

 

************************************************************

455.

Ol. 81, 2

 

Sósistratos I.

a. u. c. 299

T. Romilius Rocus Vaticanus a C. Veturius Cicurinus

************************************************************

Největší územní rozsah athénské arché v Helladě v období slavného padesátiletí, akmé pentékontaetis(viz rok 478): Athéňané ovládali celé území od korinthského Isthmu až po Málijský záliv a t. r. byli připojeny „spojeneckou smlouvou“ ostrovy Kefallénie a Zakynthos (srov. rok předcházející).

 

Kolem tohoto roku byl z Halikarnássu odstraněn tyrannos/král Lygdamis (II.) a historik Hérodotos se mohl vrátit z exilu (srov. rok 460).

 

Peršané vyslali do Egypta posily pod Megabýzem, synem Zópyrovým (nebo je tato akce identická s rokem 461?). Předtím snadno potlačili povstání, které téhož roku vypuklo v Babylónu (k tomu srov. rok 484).

 

Aequové plenili území Tuscula, ale v bitvě na hoře Algidus u stejnojmenné pevnosti (Algidum) byli Římany poraženi. Relativní klid mezi oběma národy trval do roku 449.

Konsula roku 455 T. Romilia usvědčil napřesrok ze špatně vedeného tažení; jiná tradice uvádí jeho kolegu v úřadu C. Calvia Cicerona.

 

************************************************************

454.

Ol. 81, 3

 

Aristón

a. u. c. 300

Sp. Tarpeius Montanus Capitolinus a A. Aternius Varus Fontinalis

************************************************************

Athénská flotila padesáti trojřadek a tisícovkou hoplítů se podruhé vypravila kolem Peloponnésu (srov. rok 457). Jejím velitelem byl opět Periklés. Sikyónští byli znovu poraženi a Achájové, kteří byli předtím členy Peloponnéského spolku, se nyní připojili k spolku délskému. Následovaly boje Athéňanů s Akarnány: jejich zemi vyplenili a oblehli Oiniady, ale dobýt je se jim nepodařilo. Pak se vrátili zpět do Athén.• Srov. tuto výpravu s výpravou roku 457, pokud se nejedná o zdvojené podání jedné a té samé expedice.

Spolková pokladnice prvního délského spolku, athénské arché, byla přenesena z Délu, kde byla od roku 478, do Athén. Tím byla veškerá vydání symmachie, paktu, kontrolována pouze Athéňany: spolek již dlouho ztratil svůj spojenecký protiperský ráz a stal se nástrojem athénského imperialismu; byla to první evropská říše démokratického státu.

 

V Egyptě porazili Peršané rozhodným způsobem egyptské a athénské spojence. Král Inarós, který části Dolnoegypťanů vládl a byl v čele protiperského povstání od roku 463, byl zradou dopaden a následujícího roku slavnostně ukřižován. Athéňané byli obleženi v Deltě na ostrově Prosópitis. • Události tohoto desítiletí lze řadit také jinak: porážku Athéňanů lze položit do roku 456, obležení a zničení v Deltě do roku 454 a do roku 453 dát pětiletý mír mezi Athéňany a Sparťany (srov. níže).

 

Athénští a Lakedaimonští uzavřeli na pět let příměří, čímž uzavřely nevyhlášenou válku, která trvala od roku 457 (srov. ale již rok 460). O příměří se zasloužil především Kimón. Athéňané se ale museli zříci spojenectví s Argem (viz rok 460), který „podepsal“ třicetiletý mír se Spartou (začátek příměří lze ovšem datovat, srov. výše, i do let 456, 453 či 451, mír s Argem lze též klást do roku 451).

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Segestou a Lilybaiem o pozemky na řece Mazaros. V Syrákúsách byl zaveden petálismos, místní forma ostrakismu. Jméno podezřelého nebylo psáno na střepinu, jako v Athénách, ale na olivový list či destičku, petálon, a takto "poctěný" musel na pět let do vyhnanství (v Athénách na deset).

Toto zákonné opatření zřejmě platilo až do konce démokratie ve městě, tj. do roku 406. Petálismos byl důsledek podvratné činnosti jistého Tyndarida, který byl popraven za to, že usiloval ve státě o královládu a shromažďoval proto kolem sebe chudinu a vyzbrojoval ji.

 

Římané vyslali do Athén senátory Spuria Postumia Alba, A. Manlia a P. Sulpicia Camerina, aby opsali Solónovy zákony a aby poznali i zákony dalších hellénských států (viz roky 452 a další). Je to první politický kontakt republiky Quiritů s hellénským kontinentem.

 

V Číně přeložil vládce státu Čchin sídelní město formálně vládnoucích císařů Východních Čou do města Luo-jang. Částečný konec Východních Čou (viz rok 771, srov. rok 256).

 

************************************************************

453.

Ol. 81, 4

 

Lýsikratés

a. u. c. 301

S. Quinctilius a P. Curiatius Fistus Trigeminus

Sp. Furius (Medullinus Fusus?) III.

************************************************************

Po osmnáctiměsíčním obléhání (viz předcházející rok), kdy dal Megabýzos vysušit nilské rameno kolem ostrova a athénské lodi zůstaly v blátě viset, dobyli Peršané hellénská opevnění na ostrově Prosópitis v Deltě a pobili všechny Athéňany. Jen malému oddílu se podařilo probít se do Kýrény. Krátce po těchto událostech dovršili Peršané athénskou katastrofu na moři, když porazili a zničili flotilu nic netušících padesáti athénských lodí, které spěchaly na pomoc obleženým.

Athéňané pak vyslali na Kypros další loďstvo, jehož velitelem byl Kimón III. Flotila dvou set plavidel dorazila na ostrov zřejmě až následujícího roku a její část o šedesáti lodích se pak vypravila znovu do Delty na pomoc dalšímu povstalci, jistému sajskému dynastovi Amyrtaiovi či Amenardovi I. (viz níže).

 

Téhož roku rozdělil Tolmidés bývalou půdu Naxijských (viz rok 467) a Eubojských (viz rok 507) athénským kolonistům.

V Athénách zaznamenal autor komédií Kratínos své první vítězství na divadle (srov. rok 423 či 520).

 

V Egyptě vládl jako údělný dynasta Inarův syn Thannyrás, a to s Artaxerxovým svolením. Délku vlády neznáme. Totéž platí o Amyrtaiovi I. a jeho synovi Pausiridovi v Deltě (viz poznámku o podpoře jeho vzpoury výše). Amyrtaios I. vládl do roku asi 450? (viz dále rok 404).

 

Na Sicílii spojil Dúketios části Sikulů do jednoho státního útvaru a vystavěl město Paliké u temenu Paliků, sikulských bohů. Dúketios přesídlil a pojmenoval své „město“ Menainon (srov. rok 460).

Staré nepřátelství Syrákúsanů a Etrusků (srov. rok 474) znovu přerostlo ve válečný konflikt. Námořní válku proti etruským pirátům vedli nejprve Syrákúsané pod velitelem Faullem, který však neměl válečné štěstí, údajně vzal od Etrusků peníze a byl pro neúspěch sněmovním usnesením poslán do vyhnanství. Novým velitelem byl jmenován Apellés a pod jeho velením vyplenili Syrákúsané pobřeží Etrúrie a Kyrnu, tj. Korsiky.

 

Téhož roku bylo obnoveno město Sybaris, které roku 510 zničili Krotónští. Oikestem byl dnes již anonymní Thessal či celá skupina z Thessalie se zbytky Sybarských.

 

Řím měl sice tento rok se světem mír, ale ve městě vypukl mor.

 

V Číně se rozpadl stát Ťin/Jin na severu Říše středu. Jeho vládce uprchl. Rozpad státu Ťin byl dynastií Čou oficiálně uznán až roku 403, kdy císař akceptoval existenci nových států Chan/Han, Wej/Wei a Čao/Zhao. Rok 453 je oficiálním začátkem období válčících států, čan-kuo, která trvala až do roku 221 (srov. rok 469).

 

************************************************************

452.

Ol. 82, 1

Lykos z Lárissy

 

Chairefanés

a. u. c. 302

T. Menenius Lanatus I. a P. Sestius Capito(linus?) Vaticanus

************************************************************

Athéňané začali na Kypru obléhat Kition, které setrvávalo na perské straně. Veliteli perské flotily před Kyprem byl Artabázos a v Kilikii Megabýzos. Athéňané se svými spojenci porazili Peršany v Kilikii, v bitvě ale jejich velitel padl. Pak se tato část athénského vojska vrátila na Kypr.

 

Na Sicílii dobyl Dúketios hellénské město Aitné, viz rok 461, a porazil v bitvě Akragantské, kteří se napřesrok ubránili Sikulům a vyhnali je ze své země po dobytí pevnosti Motyé.

 

Římští vyslanci, kteří byli roku 454 vysláni do Hellady, splnili své studijní poslání a vrátili se domů. Tribunové lidu už byli netrpěliví a domáhali se pokroku při kodifikaci římských zákonů.

 

************************************************************

451.

Ol. 82, 2

 

Antidotos

a. u. c. 303

Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus a T. Genucius Augurinus

Decemviri consulari imperio legibus scribundis

************************************************************

Možné datum pětiletého příměří mezi Spartou a Athénami a míru mezi Argem a Spartou (viz ale rok 454).

 

Při obléhání Kitia na Kypru zemřel dne 16. múnichiónu, tj. začátkem května tohoto či roku následujícího athénský vojevůdce Kimón III. (narodil se roku 510; srov. rok 480). Jeho smrt byla velícími důstojníky dlouho utajována. Pro hlad v táboře bylo obléhání města ukončeno a v následné námořní bitvě u kyperské Salamíny Athéňané Peršany porazili.

 

V Athénách byli na návrh Perikleův vyloučeni z řad plnoprávných občanů synové Athéňanů z neattických žen. Byl to důsledek daru egyptských povstalců, kteří poslali do Athén obilí pro lid. Při rozdělování daru se přišlo na velké množství levobočků a na pět tisíc lidí bylo tak prodáno do otroctví. Pravých Athéňanů, jejichž oba rodiče byli Athéňany, bylo tehdy zjištěno jen 14 040! (srov. údaje o římském censu).

Podobná opatření vedla v důsledku k oslabení populačního potenciálu hellénských států: cizinci se nikde v hellénském světě nestávali plnoprávnými občany, pokud tak nebyli poctěni. Nové poměry sice přinesly hellénistické říše, ale v mateřské Helladě se po celou dobu nic nezměnilo.

V Athénách získal své první vítězství autor staré komédie attické Kratés. Další jeho životní data neznáme. Víme jen, že jako první uvedl na scénu postavu opilce.

V Athénách se narodil Alkibiadés, syn Kleiniův a Deinomachy, aristokratický enfant terrible celohellénské politiky v dobách peloponnéské války (zavražděn byl v roce 404).

 

Na Sicílii porazili Syrákúsané Dúketia u Nomai a jeho Sikuly, kteří Dúketia zradili a opustili a on se vydal do rukou Syrákúsanů. Přišel do města jako žebrák a natolik dojal na sněmu Syrákúsany, že od nich obdržel povolení odcestovat do jejich métropole Korinthu a od státu dostal dokonce peníze na cestu. V exilu setrval do roku 446 (viz, zemřel pak roku 440).

 

V Římě byli zvoleni decemviri (Xviri) consulari imperio legibus scribundis, tj. sbor desíti mužů, vybavených konsulskými pravomocemi, aby mohli sepsat zákony.

Největší autoritu v tomto sboru měl konsul Ap. Claudius Crassus. Decemvirové formulovali do konce roku zákoník dvanácti desek, leges duodecim tabularum či XII Tabulae. Seznam decemvirů viz v indexu, s. v., včetně těch, kteří byli v srpnu 451 zvoleni na následující rok; nastoupili 15. května 450 a s pomocí aristokratických úderek terorisovali plebeje.

Legislativní práce se účastnil jistý Hermodóros z Efesu, aristokrat, který musel uprchnout ze své vlasti po zavedení démokratické ústavy (dobu neznáme), přítel filosofa Hérákleita. Ujednání zákoníka platila do konce říše a byla zahrnuta do zákonných sbírek pozdní imperiální éry codex theodosianus a Iustiniani, viz pod lex/leges a roky 160+ a 290+. 

 

************************************************************

450.

Ol. 82, 3

 

Euthydémos II.

a. u. c. 304

Xviri cos. imp. leg. scrib.

************************************************************

Athéňané zasáhli v Mílétu ve prospěch démokratů a zahájili diplomatická jednání s Králem.

 

Kolem t. r. zemřel v Makedonii král Alexandros I. Filhellén (vládl od roku 496)Rozšířil panství makedonských králů na úkor Thráků a v perských válkách zviditelnil království v hellénském světě. Měl pět synů a jednu dceru: Stratoníku provdal on nebo až roku 429 její bratr Perdikkás II. za Seutha I. a jejich synem byl Sparadokos, viz dále rok 440, 429 a 424.

Kdo se stal přímým nástupcem, není z pramenů zřejmé. Alexandrovi nejstarší synové Amyntás a Meneláos pravděpodobně již nežili. Je možné, že dalším v pořadí byl Perdikkás II. (vládl do roku 413), kdežto jeho bratři Filippos a Alketás (II.) byli pouze údělnými knížaty, které brzy Perdikkás z jejich údělů vyhnal. Možné je i to, že starším byl Filippos s Alketou a že z vzájemných bojů vyšel vítězně Perdikkás.

Kolem t. r. spojil vládce Térés thrácký národ Odrysů: doba rozmachu nové říše. Její personální jednota trvala do roku asi 410, definitivně se rozdělila roku 358 (srov. rok 346). Po přerušení „nezávislosti“ odryských knížectví v letech 277 až 212 pokračovala jejich autonomie až do římské doby.

 

Z let 450 až 425 je doložena první ražba mincí na Krétě ve městech Gortys či Gortyn, Faistos a Knóssos. Předtím doloženy mince aigínské osady Kydóneie (viz rok 519).

 

Kolem roku 450 vládl v Pafu na Kypru Stásandros a v Salamíně po Euanthovi, který vládl od roku asi 460, následoval Abdémón z Tyru (vládl až do roku 411).

 

V letech 450 až 445 se v Athénách narodil Antisthenés, zakladatel filosofické školy kyniků (jméno podle athénského gymnásion Kynosargés). Zemřel kolem roku 365. Kolem roku 450 se v Megarách narodil Eukleidés, zakladatel tzv. megarské filosofické školy. Zemřel ve své vlasti někdy v letech 380 až 370.

V téže době se v Mílétu narodil lyrický básník Tímotheos (zemřel kolem roku 360).

V polovině 5. století působili v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy, pýthagorik Menestór ze Sybary, Empedokleův pokračovatel v botanických a zoologických bádáních, dále autor mímů Sófrón ze Syrákús, otec svého pokračovatele Xenarcha, další syrákúský intelektuál Teisiás (viz níže), učitel Gorgiův, Lýsiův a Ísokratův, a Athéňan Dámón, politik a hudební teoretik, učitel Perikleův; Damón byl v letech 450 až 440 ostrakován.

V 5. století žili na hellénském Západu pýthagorik Ekfantos ze Syrákús, který byl spolu s Filoláem asi prvním héliocentrikem v dějinách, tzn. že tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, Hippys z Rhégia, který byl spolu s Antiochem ze Syrákús prvním „italským“ historikem (díla: Ktisis Ítaliás, Sikelika etc.), Korax ze Syrákús, teoretik řečnictví, který spolu s Teisiou (viz výše), svým žákem, sepsal první učebnici řečnictví vůbec.

Vedle těchto intelektuálů z Velké Hellady žili v 5. století dále Stésimbrotos z Thasu, literát a komentátor Homéra, básník staré attické komédie Ferekratés, tragický básník Filoklés Athénský, takto Aischylův synovec, historik Charón z Lampsaku a filosof Kebés z Théb, žák Sókratův, ale původně pýthagorik.

Ve druhé polovině 5. století působili v Athénách komický básník Hégémón z Thasu, který byl zároveň nejstarším autorem parodií, a Athéňané Kleidémos, přírodní filosof, a Kallimachos, údajný tvůrce korinthského stavebního stylu.

V téže době působil Xanthos ze Sard, lýdský historik, který psal řecky: první známý případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního ethnika v regionu. Je to vlastně i první případ fenomenu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě.

V téže době ještě působil sochař Paiónios z Mendé na Chalkidice, který byl činný hlavně v Olympii. Podílel se na sochařské výzdobě Diova chrámu a je mimo jiné autorem částečně zachované sochy létající Níké (votivní dar Messéňanů z Naupáktu, po 426?, srov. tam).

V první polovině 5. století (nebo již na přelomu 7. a 6. století ?) žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky až do Kamerunu (?), kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Snad kolem roku 450, nebo již v 6. století, doplul zřejmě k ústí Senegalu jistý Euthýmenés z Fókaie n. Massalie.

 

Nejzachovalejším starohellénským chrámem je Héfaisteion v Athénách, vystavěný v polovičních rozměrech Parthenónu v letech 450 - 440 v dórském slohu s iónskými prvky. Mnohem později, až v dobách křesťanských, kdy sloužil jako kostel, se chrám stal známým pod jménem Théseion. Ironií osudu ovšem je to, že jméno stavitelovo historie nezachovala.

 

V Římě byl stanoven nově začátek úředního roku na den 15. května (srov. roky 463 a 423). Začal teror Xvirů, především proti plebejům.

 

Kolem této doby dožívala ve střední Evropě starší doba železná, zde pod jménem doba hallstattská, č. halštatská, datovanou od roku asi 800 (vyšší datace: 900). Jejími nositeli byli z velké části Keltové (jiné formulace o nich mluví jako o lidu „protokeltském“ nebo dokonce „předkeltském“). Centrum kultury leželo v jižní části dnešního Německa, od Čech až po Rýn. Později byla rozvíjena v Ibérii a rozšířena do Británie.

V této době byla ve střední Evropě a ve dnešní Francii vystřídána mladší dobou železnou, zde pod jménem kultury La-Tène, laténskou trvající do doby kolem roku 250 (viz tam). Začátek laténské doby je ve znamení rychlého rozšíření moci keltských kmenových svazů po celé západní Evropě. • Podle jiné chronologie se vymezuje život hallstattské kultury na roky 750 až 500 a kultury La-Tène na roky 500 až 50 n. k začátku našeho letopočtu.

 

Někdy v 6. či 5. století vyhostil v Indii jeden z hindských vládců země Vanga na sv. Indie, jak praví Mahávamsa, "Velká kronika" starých cejlonských dějin, svého syna Vidžaju ze své říše, neboť páchal na lidu krutosti. Princ se skupinou sedmi set přátel-kolonistů z Vangy a zřejmě i Kalingy odplul na Lanku/Cejlon, kde porazil autochthonní Veddy (Jakka) a založil hindské království Sinhala. Kronika praví, že loď s dětmi Vidžajovců doplula na Nágadípa, ostrůvek před severním pobřežím Cejlonu, se ženami na Máhiládípu, Maledivy. • Tradiční datace kladou dobytí ostrova Vidžajou do roku 543 (srov. tam), 504 nebo 483 (držíme se nízké datace; Vidžaja dorazil na ostrov v době kolem Buddhovy smrti).

Vidžaja sídlil v Tambapanni/Thammanna, jeho čtyři nástupci v Upatissa Nuwara založenou Upatissou I. roku 455 a teprve král Pandukábhaja (vládl od 377-307) založil Anurádhapuru, sídelní město s vybavením antických metropolí ve Středomoří. A. zůstala hlavním městem státu Sinhala až do 10. st. n. l., kdy se metropolí ostrova po čólské invasi stala Polonnaruwa.

 

Panovníci Sinhaly, dynastie Vidžaja:

1. Vidžaja 483 - 455 (vyšší datace: 543-505), 2. Upatissa I. 455 - 444 (neměl král. titul, ministr/poručník-regent; jiná datace: 505-504), 3. synovec Vidžajův Panduwas dév/Panduvasudéva 444 - 414 (504-474), 4. Panduvasudévův syn Abhaja 414 - 394 (474-454), 5. jeho bratr princ Tissa 394 - 377 (neměl král. titul; 454-437), byl ve válce se svým synovcem a nástupcem, až mu podlehl, 6. Pandukábhaja, stavitel Anurádhapury, 377 - 307 (437-367), 7. jeho syn Mutasíva 307 - 247 (367-307).

V souvislosti se šířením buddhismu viz pokr. roku 245.