469-460

469.

Ol. 77, 4

 

Apséfión

a. u. c. 285

T. Numicius Priscus a A. Verginius Caelimontanus4

************************************************************

Athéňan Kimón III. vyhnal ve válce hellénsko-perské všechny Peršany z Iónie: v Iónii nezůstala jediná perská posádka.

 

Pravděpodobně v této době se vrátil do Sparty ze svého exilu v Tróadě Pausaniás, aby se mohl znovu hájit proti obviněním ze zrady (viz rok 476). Nebyl proti němu žádný důkaz, až jeho otrok pocházející z Argilu na Chalkidice, dříve jeho milenec, prozradil Pausaniovu korespondenci s Artabázem, který Sparťana zaopatřoval penězi, a nastražil na něho past ve svém obydlí, kam se jako cizinec a prosebník mimo Spartu uchýlil, aby jeho rozhovor s Pausaniou mohli vyslechnout efoři.

Je možné, že již t. r. byl odsouzen, ale podařilo se mu uniklnout před zatčením a uchýlit se do chrámového asylu. Zemřel hladem zazděn efory v chrámu Athény Chalkioikos, "bydlící v mědi" (viz rok 467, kam lze také zařadit Pausaniovu smrt).

Podle jedné tradice bylo v Lakónice velké zemětřesení, což bylo vykládáno jako Athénina pomsta, že její posvátný okrsek nebyl správně očistěn od smrti Pausaniovy, jak roku 432 Athénští předhazovali Lakedaimonským při hledání důvodů k válce, když Sparťané mluvili o kylónském zločinu z roku 631 (viz ale rok 464).

Snad v tomto roce porazili Lakedaimonští v bitvě u Dipají v Arkadii vojsko Arkaďanů bez Mantinejských.

 

Snad krátce po Pausaniově odsouzení ve Spartě uprchl z Argu Themistoklés, protože se prokázaly jeho vypočítavé styky s Peršany (viz rok 471). Nejprve odešel na Korkýru, pak pobýval v Épeiru u krále Molossů Adméta, kde se jeho vydání domáhali spartští poslové. Po čase tedy vybaven penězi na cestu Admétem se vykradl do Makedonie. Teprve odtud se roku 466 uchýlil na perské území do Asie, kde měl hostinného přítele, properského bohatce Lýsitheida, Xerxova známého (viz tam; o jeho případném jménu Níkogenés viz v indexu, s. v. Lýsitheidés).

 

Dne 6. thargéliónu, tj. v poslední třetině května, se v Athénách narodil Sókratés, syn Sófroniska a Fainarety. Podle jiné tradice se tak stalo až roku 466 (filosof byl popraven roku 399).

 

V Číně zemřel císař Jüan-wang/Yuan (vládl od roku 476). Na nebeském trůnu ho následoval jeho syn Čen-ting-wang/Zhending (vládl do roku 441). Za jeho císařství začal vnitřní rozpad několika z čínských států. Vypukly boje o moc ve státě Ťin/Jin (viz rok 453): šest velmožů se pustilo do sebe, dva byli poraženi a ostatní si jejich domény rozdělili, vévoda prchl ze země. Vlastní začátek éry válčících států, čan-kuo š'-taj/zhanguo shidai, čínská chronografie ale oficiálně počítá až od roku 453. Úspěšné boje Číňanů s Huny.

 

************************************************************

468.

Ol. 78, 1

Parmenidés z Poseidónie

 

Theágenidés

a. u. c. 286

T. Quinctius Capitolinus Barbatus II. a Q. Servilius Structus Priscus I.

************************************************************

Hellénští spojenci, vedení Athéňany a stratégem Kimónem opět úspěšně táhli Iónií. Vyhnali Peršany z Pamfýlie, obsadili Fasélidu v Lykii a v Pamfýlii na řece Eurymedontu rozhodným způsobem porazili Peršany dvakrát téhož dne, když po vítězství na vodě, kde zničili a zajali na dvě stě foiníckých lodí (vyšší údaj: 340) a dvacet tisíc mužů, hned po vylodění porazili nepřítele na zemi. Velitel Peršanů Ferendatés padl v boji.

Ačkoli zahrnovali Hellénové ve své historické tradici bitvu na Eurymedontu mezi svá nejslavnější vítězství nad barbary a největší zásluhu o tuto bitvu si přisuzovali hlavně Athéňané, ze staré doby se nedochoval jediný údaj, který by nám pomohl tuto bitvu přesněji datovat. Lze uvažovat o rozmezí let 470 až 465, objektivně řečeno ale musíme započítat eventuality, které v podstatě zahrnují celou dobu Kimónova vojevůdcovství.

Po vítězství u Eurymedontu následovalo v hellénsko-perských válkách sedm let klidu. Podle nepsané úmluvy nepřekračovali Peršané a jejich loďstvo moře u Chelídonských, „Vlaštovčích“, ostrovů směrem západním: je to období velkého hellénského triumfu.

 

Mykénští povstali proti Argívským, s nimiž byli v dlouhém historickém spojenectví kromě let 494 až asi 478, kdy byli spojenci Lakedaimonských (viz). Pro Mykénské byl dórský Argos obtížný hégemón, byli však v bitvě poraženi a oblehnuti. Město bylo dlouhým obléháním vyhladověno a obsazeno snad v době krátce před bitvou u Oinoé (viz rok 460).

Mykénai byly vyvráceny a obyvatelé zotročeni; není známo, zda to ještě byli potomci homérovských Achajů, nebo bylo i obyvatelstvo dórské. Nadále však Mykény existovaly jako dependence Argu a v hellénismu (srov. rok 236) se zase staly samostatným státním útvarem. Část mykénské populace usadil v Makedonii král Alexandros I. • Snad v této době Argívští násilným synoikismem včlenili do svého státu i území a obyvatelstvo Tírynthu, Hýsií a dalších malých obcí Argolidy. V Augustově době už Mykény ležely v ruinách.

 

V Olympii postavil v letech 468 až 456 architekt Libón z Élidy chrám Dia Olympského.

V Athénách provozoval svou první tragédii básník Sofoklés.

 

Římané porazili Volsky (válka trvala od roku 471) a sídelní město Volsků Antium bylo obleženo a dobyto. Přesto to nebyl konec války (viz dále rok 464). Téhož roku zřejmě Římané uzavřeli příměří s Aequy.

 

************************************************************

467.

Ol. 78, 2

 

Lýsistratos I.

a. u. c. 287

Ti. Aemilius Mamercus II. a Q. Fabius Vibulanus I.

************************************************************

Možné datum smrti Pausania a útěku Themistokleova z Argu, viz ale rok 469.

 

Vypuklo povstání Naxijských proti Athéňanům a jejich hégemónii. Byli však snadno poraženi a jejich stát zlikvidován. Zotročení obyvatelé byli první v délském spolku, kteří povstali proti svým hégemónům a jejich půda připadla Athéňanům. První athénská kolonie byla zavedena na ostrov roku 453, viz. • Státnost Naxu již nikdy nebyla obnovena a ostrov se stal integrální součástí athénského státu.

 

Na hellénském západu ve spojeném státu Messány a Rhégia předal poručník Mikythos zastávající úřad od roku 476, synům Anaxily II. Jejich jména neznáme, srov. rok 476; vládli do roku 461. Do té doby žili v Syrákúsách na dvoru Hierónově. Jedním z bratrů mohl být Leófrón slavící roku 468 (Ol. 78) okázale vítězství v olympských dostizích, viz v indexu pod hry. • Případ nezištného Mikynthova poručnictví patří mezi ojedinělé ve světových dějinách! Mimo jiné v Lúkánii založil kolonii Pyxús, pozdější latinské Buxentum. Messánští kolonisté ji ale brzy z velké většiny opustili. Po složení úřadu odplul Mikythos přes Rhégion na Peloponnésos. Dožil ve velké slávě arkadské Tegeji a stavěl v Olympii sochy.

 

V Pontu nebo podle jiné tradice v Athénách zemřel politik Aristeidés zv. Dikaios, Spravedlivý (narozen roku 540).

Aischylos uvedl poprvé svou tragédii Sedm proti Thébám. Téhož roku pravděpodobně zemřel Simónidés z Kea: narodil se kolem roku 556 v Iúlidě na Keu, do roku 514 žil v Athénách, odtud odešel do Thessalie k lárisským Aleuadovcům a ke krannónským Skópadovcům, odtud se vrátil zpět do Athén a kolem roku 476 se přestěhoval do Syrákús. Zemřel v Akragantu.

K původním šestnácti písmenům tzv. Kadmovy alfabéty, kterou o čtyři další prý rozšířil Palamédés z Euboje za trojské války (Z, Ψ, Φ, X), přidal Simónidés nové čtyři (Y, Ω, Ξ, Θ). Podle jiné tradice měl písmena Y a Z připojit Epicharmos ze sicilských Megar.

 

V Římě opět vypukly z hádek o přidělování právě dobyté půdy nepokoje. Proto byli poprvé zvoleni triumvirové, komise o třech členech, kteří měli celý proces řídit, triumviri agris dividendis. Římané pak zavedli do Antia kolonii, ale pro malý zájem plebejů, kteří chtěli pozemky v bezprostředník okolí Říma, byla posilněna osadníky volskými (srov. předešlý rok).

Podobné komise pak pracovaly po celou dobu republikánských dějin: rozdělovaly dobytou půdu, zakládaly kolonie, řídily některé sakrální úkony apod. • Q. Fabius Vibulanus cos. byl údajně jediným z Fabiů, který přežil zánik rodu ve válce s Etrusky roku 477.

 

************************************************************

466.

Ol. 78, 3

 

Lýsaniás I.

a. u. c. 288

Q. Servilius Priscus II. a Sp. Postumius Albus Regilensis I.

************************************************************

Themistoklés dorazil do Persie, kam ho tajně v nosítkách pro ženy dopravil Lýsitheidés, viz rok 469. Po jeho přímluvě byl Themistoklés přijat králem Xerxem I. nebo již jeho synem Artaxerxem I. (srov. následující rok). Za své properské služby dostal od Velkého krále darem západoanatolská města Magnésii, Lampsakos a Myús (o jeho exulantské „anabasi“ viz rok 469 a 464). • Proti přijetí Themistoklea brojila Xerxova sestra Mandané, která u Salamíny přišla o své syny a domáhala se Athéňanovy smrti. Xerxés údajně sestavil soud, do něhož se Themistoklés naučil persky. Král byl prý jeho obhajobou nadšen a je to asi poslední událost z jeho života, kterou známe, viz rok následující...

 

V Kataně zemřel samovládce Syrákús Hierón I. zahrnut poctami jako hérós (vládl od roku 477). Nástupcem se stal jeho bratr Thrasybúlos, kterého však Syrákúští pro jeho násilnictví brzy po krátké občanské válce, kdy se opevnil v části Syrákús, porazili a vyhnali a žil pak jako soukromník v Lokrech Epizefýrských. V Syrákúsách byla nastolena démokratiá. Syrákúsané postavili obří sochu Dia Osvoboditele a během slavností a her zabili pro jeho slávu 450 volů. Na Sicílii následovaly postupně v jednotlivých hellénských státech podobné převraty (srov. rok 463, 461 a 406).

 

Nová válka Římanů s Aequy, nemoc ve vojsku (srov. rok 468).

 

************************************************************

465.

Ol. 78, 4

 

Lýsitheos

a. u. c. 289

Q. Fabius Vibulanus II. a T. Quinctius Capitolinus Barbatus III.

************************************************************

Vypuklo povstání Thasských proti hégemónii Athéňanů. Válka Thasu byla vedena o tržiště na pevnině a o stříbrné a zlaté doly v pohoří Pangaion v naproti ležící Thrákii. Válka trvala do roku 463 (viz tam).

Téhož roku obnovili Athéňané válku s Aigínou (srov. jejich poslední neúspěch roku 488): závěrečná fáze letité řevnivosti skončila roku 457.

 

V rozmezí let 465 až 464, rozhodně ale před dubnem roku roku 464 (podle jednoho astronomického diáře se to však stalo 14. abu, tedy 4. srpna 465), zavraždili v Persii Artabános z Hyrkánie a jeho příbuzný eunúch a vládcův hlavní komoří Mithridátés krále Xerxa I. (vládl od roku 486). Protože chtěl Artabános vládnout přímo sám, zavraždil ještě nejstaršího Xerxova syna Dáreia a na trůnu vydržel asi půl roku. Dokonce byl uznán za krále v Egyptě.

Artabános stačil v bitvě porazit druhorozeného Xerxova syna Hystaspa, v té době satrapu Baktrie, a teprve pak byl odstraněn nejmladším Xerxovým synem Artaxerxem I., zvaným Hellény Makrocheir, „Dlouhoruký“, neboť jednu delší měl, který pak vládl do roku 425. Prvním jeho známým datem je z 11. června 464.  • Sled událostí královraždy je tradován různě. Podle jiné verse Hyrkán Artabános označil Artaxerxovi staršího bratra Dáreia za otcovraha, a ten ho zabil. Když se Artabános pokusil zavraždit Artaxerxa (buď osobně v paláci, ale mečem dobře nesekl, nebo se v bitvě), budoucí král mu zasadil smrtící ránu. Přes tuto rasanci proslul Makrocheir tím, že se pokoušel zmírňovat krutost perských trestů, takže namísto hlav dával odsouzencům stínat jejich tiáry a místi řezání uší se spokojoval s uříznutí střapců na pokrývkách hlavy.

 

Ve válce s Aequy dobyli Římané město Algidum. V prvním censu za republiky, jehož výsledek, není-li fantaskní malversací římských chronografů, bylo napočítáno "kromě sirotků a vdov" 104 714 římských občanů (srov. zavedení censu roku 578 a rok 434). Zachovaný údaj lze vykládat jako „první evropské sčítání lidu,“ jehož výsledek známe (?).

 

************************************************************

464.

Ol. 79, 1

Xenofón z Korinthu

 

Archedémidés

a. u. c. 290

A. Postumius Albus Regillensis a Sp. Furius Medullinus Fusus I.

 

************************************************************

Xenofón byl prvním korinthským epónymním olympioníkem v dějinách.

 

Athénští kolonisté byli vyhnáni z thrácké, resp. pozd. makedonské oblasti, kde se v počtu deseti tisíců pokoušeli založit osadu (viz rok 437). U Drabésku je porazili thráčtí Édónové na místě zvaném Enneaodos, „Devíticestí“, pozdější Amfipolis. Stalo se tak přesně 32 let poté, co zde byl zabit Aristagorás z Mílétu (srov. rok 496).

V bitvě padli oba athénští velitelé Leagros a Sófanés, oba z Dekeleie (srov. s údaji roku 478, kdy též mohlo k události dojít. Porážka z roku 464 je pravděpodobně jinou z řady athénských porážek v této oblasti).

 

Lakedaimonští se tajně chystali vpadnout do Attiky, o což je žádali Thasští, ale sami potřebovali pomoc. V létě bylo v Lakónice silné zemětřesení, které pobořilo sídelní město Spartu (srov. jiný tradiční údaj roku 469). Heilóti využili oslabení Lakedaimonských a povstali: vypukla třetí válka messénská, která trvala do roku 460 či 456. Messénští zvítězili v bitvě u Stenykléru (srov. rok 479). Athéňané poslali Sparťanům vojenskou pomoc s Kimónem III. na čele, která se ale na zimu vrátila domů (viz dále rok 462). Povstalci odešli na horu Ithómé v Messénii.

 

Themistoklés se vrátil od Krále do Anatolie a přes Sardy odešel do Magnésie, kde se usadil, viz rok 466. Zde se podruhé oženil: vzal si kněžku chrámu Dindymény neboli Matky bohů, podle jiných se kněžkou stala jeho dcera z toho manželství Mnésiptolemé.

 

Volskové se stali spojenci Aequů ve válce s Římany. Aequové ale byli před Římem poraženi, nicméně ve válce v neztenčené míře pokračovali (srov. s rokem 468).

 

************************************************************

463.

Ol. 79, 2

 

Tlépolemos

a. u. c. 291

P. Servilius Priscus a L. Aebutius Helva

C. Aemilius (?) Mamercus jako dict. nebo interrex?

************************************************************

Athéňané porazili ve válce Thasské, kteří se spartské pomoci nedočkali (viz rok 465): Thasos se stal tributární, tj. odváděl do Athén roční tribut, „příspěvek“, a přišel o hradby, doly a emporia v Thrákii; srov. rok 411.

 

V Egyptě vypuklo povstání proti Peršanům a Artaxerxovi I. V čele povstalců stál Libyjec Inarós, eg. Ienharoú, syn knížete či „krále“ Libyjců Psammeticha. Egypťany v rámci vlastního boje proti Peršanům podpořili Athéňané a jejich hellénští spojenci. Inarovo povstání bylo potlačeno definitivně až roku 453, kdy byl Peršany ukřižován.

 

V Syrákúsách vypukly občanské rozbroje, viz rok 466. „Noví občané“, které kdysi usadil ve městě Gelón, žádali na rodilých Syrákúsanech rovný přístup ke státním úřadům (viz rok 485). Otázka asi nebyla uspokojivě vyřešena, protože nepokoje, v nichž vlastní zájmy hájili i žoldnéři, trvaly až do roku 460.

 

Volskové a Aequové plení území Římanů a jejich spojenců Herniků a Latinů, aniž by jim v tom někdo bránil. V římském vojsku vypukl mor, na který mimo jiné zemřeli oba konsulové.

11. srpen se v Římě začal počítat jako začátek roku a bylo to datum nástupu konsulů do úřadu (viz dále rok 450).

 

************************************************************

462.

Ol. 79, 3

 

Konón

a. u. c. 292

P. Valerius Poplicola interrex

L. Lucretius Tricipitinus a T. Veturius Geminus Cicurinus

************************************************************

Athéňané poslali do Sparty druhou pomocnou výpravu o čtyřech tisících mužích, kterou opět vedl Kimón (viz rok 464). Sparťané však expediční sbor poslali zpět domů. Kimón se ocitl v nemilosti uražených Athéňanů, kteří vypověděli symmachii z roku 481 se Sparťany a uzavřeli jménem Délského spolku spojenectví s Argem a Thessalií.

V létě zahájil v Athénách svou politickou činnost Efialtés. Poháněl před soud občany pro korupci a malversaci. Nakolik souvisela jeho činnost proti konservativnímu areopagu, viz příští rok, s prudkým ochladnutím Sparťanů vůči Kimónovi a athénské pomoci, nelze vystopovat.

Athény byly spojeny s přístavem Faléron a Peiraieus obrannými zdmi. K těmto hradbám přistoupila později ještě zeď třetí, která byla dokončena až roku 445. O opevňovací práce měl zásluhu především Kimón (viz roky 479 a 476).

 

V Egyptě se perský expediční sbor pod Achaimenem, synem roku 465 zavražděného bratra Artaxerxa I. Dáreia, sice úspěšně dostal do země, ale v bitvě na Nilu byl poražen athénským loďstvem o dvou stech lodích a Libyjci dobyli sídelní město satrapie Memfidu.

Sparťané odmítli perskou žádost o pomoc proti Athéňanům podpořenou penězi. Peršané byli obléháni kdesi v Deltě déle než jeden rok v lokalitě jménem Leukon teichos, „Bílá pevnost“, kterou však povstalci nedokázali dobýt.

 

V roce 462/461 pobýval básník Pindaros v Kýréně.

 

Římané přivodili Volskům a Aequům těžkou porážku, uzavřeli příměří, nicméně bylo nad nimi triumfováno: soustavné boje trvaly od roku 464 (a dále viz rok 459).

 

************************************************************

461.

Ol. 79, 4

 

Euthippos nebo Euippos

a. u. c. 293

P. Volumnius Amintinus Gallus a Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus

************************************************************

V Athénách se podařilo démokratům, tj. občanům brojícím za svá práva proti tradiční moci rodové šlechty, které vedl Efialtés, syn Sofónidův, omezit moc aristokratického areopagu tím, že musel předat politické soudnictví a otázky finanční kriminality radě pěti set, búlé, sněmu, ekklésii a héliaji, porotnímu soudu (srov. roky 594 a 508). Areopagu tak zůstalo již jen soudnictví ve věcech náboženských a souzení vrahů (srov. reakci Aischylovu, rok 459).

Koncem roku byl reformátor Efialtés zavražděn. Zločin nebyl nikdy objasněn, padlo však podezření, že vrahem mohl být Aristodikos z Tánagry či Aristodikos, syn Tanagriův. Tehdy stál na straně démokratů již delší dobu Periklés, ač sám aristokrat. Poté Athéňané ostrakovali Kimóna III. • V této době byla exilová povinnost vyplývající z ostrakismu zkrácena na pět let (srov. rok 456).

 

Artaxerxés I. poslal do Egypta s posilami třech set tisíc vojáků vojevůdce Artabáza a Megabýza (k tomu ale srovnej rok 455). V Kilikii postavili a vystrojili flotilu o třech stech plavidlech, s níž pluli následujícího roku podél levantského pobřeží do Egypta. Libyjci s Athéňany stále ještě obléhali Leukon teichos.

Peršané obležené osvobodili a znovu obsadili sídelní město své satrapie Memfis. Athénské lodi v Deltě dostali na souš tím, že vykopali kanál, jímž odvedli vodu z okolí ostrova, kde kotvily. Athéňané lodi na suchu spálili, do boje se s nimi ale Peršané nepustili, údajně z obav, že by jich Hellénové hodně v boji strhli do smrti, a povolili jim volný odchod přes Libyi do Kýrény.

 

Ze soustátí Rhégia a Zanklé-Messány byli vyhnáni Anaxilovi synové, kteří zde vládli samostatně od roku 467 (jedním z nich mohl být Leófrón, viz tam, druhého jménem neznáme). Spojené státy obou měst existovaly od roku 491. Nyní se opět oddělily a v jednotlivých obcích zavládla démokratiá.

Kamaríné byla posílena osadníky z Gely (srov. rok 528). Na Sicílii, kde v této době byly již všechny státy démokratické, zavládl všeobecný chaos. Provalily se rozepře mezi obcemi, propukaly vnitřní nepokoje a k tomu se mobilisovalo domorodé předhellénské obyvatelstvo, Sikelové (lat. Sikulové): původně část Síkanů, kteří kdysi přišli na ostrov z Gallií. Jejich vůdcem se stal Dúketios, který se vypravil proti Katané. Kataňané se bránili, ale v několika bitvách byli poraženi v poli a odešli do Aitné neboli Inessy, kdysi katanské osady.

Všichni „cizinci“, tj. lidé bez občanských práv v jednotlivých městských státech, o které je připravily různé převraty na Sicílii, se usadili v Messáně. • První tyrannida se na ostrov vrátila až po půl století roku 406.

 

V Římě opět vypukly vnitřní rozbroje. Tribun lidu C. Terentilius Harsa s kolegy se pokoušel již od předešlého roku legislativně omezit moc konsulů, ale neuspěl. Proti plebejům se do čela úderky postavil aristokrat Caeso Quinctius, syn pozdějšího konsula a diktátora L. Quictia Cincinnata. Tribunové ho křivě obvinili z vraždy a před rozsudkem smrti musel uprchnout k Etruskům. Předtím se za něho příbuzní zaručili částkou tehdy nesmírnou třiceti tisíc assů a aby dostáli závazku, musel otec prodat celý svůj majetek. • Ten, který Caesona křivě obvinil, byl odsouzen k vyhnanství roku 458.

 

V Magadě v Indii zemřel král Adžátašatru (vládl od roku 493). Pokračoval v expansivní politice svého otce, viz rok 493, nicméně zkraje byl poražen svým strýcem Prasénadžitou, vládce kóšalským. Zato anektoval Káší a po čtrnácti letech bojů, od nichž ho odrazoval Buddha, porazil Vidždžijskou konfederaci.

Do Adžátašatry se pustil král Avantiů Pradjota z Udždžainu, který dobyl Vatsu a Kaušámbí, ale Magadhové ho porazili, nicméně jejich stát zůstal nezávislý. Adžátašatru založil podle jedné tradice město Pátaliputra Nagara, dn. Patna, které se stalo sídelním městem magadhských králů, viz rok 493.

Po Adžátašatrovi vládli ještě čtyři vládci téže [Jeho syn a nástupce Udajin/Darvaka či Darbhaka vládl údajně 25 (nebo také 35) let a podle některých pramenů měl postavit pevnost a pak město Pátaliputra Nagara on a nikoli už jeho otec, viz rok 493. Byl oddaným džinistou. Jeho nástupce Adžája vládl prý 33 let, Nandivardhana II. 42 a poslední v dynastii Mahánádí či Mahánandí kraloval 43 roky, ale součty tradičních údajů to vyvracejí.]

Vládu dynastie zvané Harjanka ukončil kolem c. 400 Šišunága, který anektoval stát Avanti. Jeho syn Kakavarna uspořádal roku 380 druhý buddhistický koncil, srov. rok 483. Po Kakavarnovi vládlo údajně kolektivně deset jeho synů snad do roku 362, viz.

 

V kóšalské metropoli Šravastí, kde ztrávil Buddha dvacet pět let, zavraždil Virúdhaka svého královského otce Prasénadžitu a ve válce zmasakroval a obsadil stát Šákjů, odkud pocházela jeho matka (a Buddha zde byl z královského rodu), vyvrátil jeho metropoli jménem Kapilavastu. Po králově smrti se Kóšaly zmocnila Magadha.  

 

************************************************************

460.

Ol. 80, 1

Torymnás z Thessalie

 

Frasikleidés I.

a. u. c. 294

P. Valerius Poplicola II. a C. Claudius Inregillensis Sabinus I.

L. Quinctius Cincinnatus I. a C. Claudius Inregillensis Sabinus II.

************************************************************

Na olympiádě vyhrál západ Amesinás z Barky, trénující doma s býky, když s dobytkem trávil čas na pastvě. Býka si s sebou přivezl i do Písy, kde se hry konaly.

Pro pohraniční válku s Korinthskými vystoupili Megarští z Peloponnéského spolku a uzavřeli spojenectví s Athénami. V Délském spolku setrvali do roku 446. Athéňané ihned umístili do Megar posádku a hradbami spojili město jeho s přístavem Nísaiou; byl to důvod dlouhého hněvu Korinthských na Athéňany. Po čtyřiceti letech klidu se rozhořel otevřený, byť nevyhlášený, konflikt mezi Athénami a Spartou (trval do roku 454; viz dobu Kleomena I., např. rok 508).

Athéňané vyslali flotilu na Kypros. Později dostala rozkaz odplout do Egypta na pomoc Inaróovi. Zde zřejmě zůstala do začátku roku 459.

Koalice Argívských s Athéňany porazila u Oinoé v Argolidě velmi rozhodným způsobem Lakedaimonské. Byla to první veliká sparťanská porážka po bitvě u Hysií roku 669 (srov. rok 468). • Bitvě u Oinoé předcházelo oficiální ukončení sparťansko-athénského spojenectví, které bylo součástí hellénské symmachie z roku 481 (viz dále rok 457 a 454).

 

Pravděpodobně t. r. skončila třetí válka messénská (trvala od roku 464; jako možný konec války lze pokládat i rok 456). Sparťané zcela ovládli situaci. Zhruba čtyři tisíce povstalců opustilo Ithómu a s athénskou pomocí pak i Peloponnésos. Athéňané messénské exulanty usadili v Naupáktu, kde žili až do konce peloponnéské války, do roku 405.

Messénští z Naupáktu se hned dostali do války s Oiniadami a město dobyli (viz následující rok).

 

Kolem t. r. skončila v kyperské Salamíně vláda krále Gorga (1. pád Gorgos či Gorgús; vládl od roku 497?). • V Salamíně vládli po Euelthontovi (vládl od roku asi 530 do zhruba roku 515; srov. rok 520) Sironnús, Chersis a jeho syn Onésilos (délku jejich vlád nelze odhadnout).

Gorgos byl zřejmě vyhnán Athéňany. Následoval král Euanthés (vládl do roku asi 450).

 

Na Sicílii skončily občanské rozbroje nebo přímo válka v Syrákúsách, které vypukly roku 463. Vůdce Sikelů Dúketios založil město Menai (viz rok 453).

 

Roku 460 se narodil na Kóu proslulý lékař Hippokratés (zemřel roku 364 v Lárisse). Jeho pozdější jmenovec z Chiu byl matematik a astronom.

Kolem roku 460 se narodili Athéňané Thúkýdidés, syn Olorův, aristokrat, historik a po matce zámožný thrácký dynasta (zemřel kolem roku 396) a Kritiás, strýc Platónův, sofista, politik a básník; padl v občanské válce roku 403.

V téže době se narodili filosofové v Abdérách Démokritos (zemřel ve své vlasti kolem roku 370) a v Apollónii na Krétě Díogenés (zemřel kolem roku 390). • Démokritos se podle jednoho údaje měl dožít 109 let, ale rok narození přesněji neznáme.

Někdy v této době byl po neúspěšném pokusu o povstání proti halikarnásskému tyrannovi/králi Lygdamiovi či Lygdamidovi (II.) popraven Hérodotův strýc, možná bratranec, epik velkého jména Panyas(s)is. • Lygdamis II. byl synem Pisindéliovým a vnukem královny Artemísie I., účastnice bitvy u Salamíny na straně Xerxově, viz rok 480. 

 

V Římě se asi dva a půl tisíce otroků a vyhnanců, které vedl Sabín Appius Herdonius, zmocnilo Capitolia. S pomocí města Tuscula, kde byl diktátorem, tj. místním nejvyšším úředníkem, L. Mamilius, se Římanům podařilo Capitolia rychle dobýt zpět a povstání za vysokých ztrát zlikvidovali; otroci ukřižováni, svobodní sťati. • Byl to další z pokusů o získání svobody, které ve starém věku nikdy nevyšly, viz vzpoury roku 501 a 500.

V srpnu byli zvoleni noví konsulové, protože P. Valerius padl v boji (podle jiné tradice byl zvolen jen L. Quinctius Cincinnatus, a to v prosinci).