479-470

479.

Ol. 75, 2

 

Xanthippidés nebo Xanthippos

a. u. c. 275

K. Fabius Vibulanus III. a T. Verginius Tricostus Rutilus

************************************************************

Na jaře začala perská flotila o čtyřech stech lodích operovat v prostoru maloasijské Kýmé, kde po salamínské bitvě ležela přes zimu, a Samu, viz o jeho vládci rok předtím. Velitel perského pozemního vojska v Thessalii Mardonios vyslal do Athén s nabídkou spojenectví, což Athéňané odmítli a spartské vyslance ujistili o spojenectví s nimi (na konci tohoto století tento moment připomenou Sparťané svým spojencům, až se budou domáhat vyvrácení Athén poražených v peloponnéské válce). Funkci perského posla splnil král Makedonců Alexandros I.

Mardonios se v květnu pustil ze svých zimovišť v Thessalii a Makedonii do Boiótie a v červnu a červenci i do Attiky. Athény s okolím dal znovu srovnat se zemí. Z Attiky se stáhl do Boiótie a s armádou se utábořil u Platají.

Athénští mezitím nezvolili do sboru stratégů Themistoklea, ale mimo jiné Aristeida a Perikleova otce Xanthippa. Spojení Hellénové sněmovali na Isthmu a pak se hnuli od Salamíny a z Peloponnésu k Megarám, kde v bitvě nad Peršany zvítězili. U Erythrai padl i velitel této části perského vojska Masistios. Tak Hellénové dorazili k Platajím.

V září, 4. boédromiónu či 27. panému (boiótského kalendáře; k datu viz v oddílu o svátcích), byla vybojována bitva u Platají (Plataiai), v níž asi 110 tisíc hellénských spojenců porazilo zhruba tři sta tisíc Peršanů s asi padesáti tisíci muži z řad jejich hellénských satelitů (vyšší údaj o perské síle hovoří o půlmilionové armádě; ze zimovišť s Mardoniem vyrazilo "jen" dvě stě tisíc mužů). Velitelem spojenců byl Sparťan Pausaniás, který přihlížel k názoru Athéňana Aristeida.

V bitvě byl zabit i velitel Peršanů Mardonios, a to Arimnéstem ze Sparty (padl ve třetí messénské válce v bitvě u Stenykléru, srov. rok 464). Hellénů padlo deset tisíc. • Pausaniás dostal po bitvě jako velitel desátek z perské platajské kořisti. Patřili k ní i velbloudi arabské jízdy, kteří se s Xerxovým vojskem poprvé dostali do Evropy (Arabové i velbloudi viz předchozí rok, 286 a 45).

Hellénové po bitvě u Platají na jaře příštího roku poslali do Olympie jako votivní dar sochu Dia, kterou vytvořil Anaxagorás z Aigíny, a zlatou trojnožku (tu ukradli Fókové za svaté války) na bronzovém podstavci ve tvaru hadího těla se jmény všech 31 spojeneckých hellénských států ve válce s Xerxem (Kónstantínos/Constatinus I. ho převezl do Kónstantínopole do hippodromu, kde je zázračně dodnes). • Ve výroční den bitvy se Helléni po mnoho staletí setkávali na bojišti a přinášeli oběť Diu Osvoboditeli, zřejmě až do zákazu polytheismu. Každoroční tryzna za padlé byla držena o dva měsíce později, 16. maimaktériónu (boiótský alalkomenios; na konci listopadu či začátku prosince): vedle kultovních sportovních her jediná celohellénská slavnost.

Téhož dne, co svedli pozemní bitvu u Platají, vybojovali Hellénové námořní bitvu u mysu Mykalé v Iónii, v níž byli Peršané poraženi a rovněž tak i v navazující bitvě na souši. Vrchním velitelem Hellénů zde byl Leótychidás ze Sparty, Athéňany vedl Xanthippos, vrchním velitelem Peršanů byl Tigránés. Peršané se od Mykalé stáhli do Sard, Hellénové odpluli na Samos, kde jednali o osudech Iónie.

Po bitvě u Platají se perské pozemní vojsko stáhlo do Thessalie. Jeho velitelem byl po Mardoniovi Artabázos, který se přes Makedonii a Thrákii, kde Peršané utrpěli značné ztráty od dotírajících Thráků, dostal do Býzantia, odkud se se zbytkem armády musel do Asie přeplavit: most dal totiž, snad již na jaře, zničit ze strachu před hellénskou invasí do Asie Xerxés. Po bitvě u Mykaly se vrátil Xerxés do Ekbatan.

Spojené hellénské loďstvo se v srpnu ze Samu vypravilo do Helléspontu. Protože ale most u Abýdu byl již stržený, odpluli. Peloponnésané se vrátili domů.

Na podzim oblehli Athéňané Séstos. Město se s celým Chersonésem vzdalo. Zajatí Peršané byli popraveni. Teprve pak se loďstvo vrátilo do Athén.

Do konce roku se k hellénské symmachii připojily státy Thasos, Samos, Lesbos a Chios, odkud byli vyhnáni properští tyrannové; o Samu viz rok předešlý, z Chiu byl vyhnán tyrannos Strattis, který vládl už před rokem 512 (viz tam).

 

V druhé polovině roku již probíhala intensivní výstavba nových Athén. V zimě roku 479/478 byla zahájena stavba městských hradeb, které byly dokončeny roku 476 (srov. rok 462). Athéňané využili Themistokleovy lsti, protože Sparťané si nepřáli mimo Peloponnésos žádné hradby: Themistoklés osobně ve Spartě odkládal oficiální jednání, až najednou stáli Lakedaimonští před hotovou věcí.

 

Na podzim t. r. a na jaře následujícího požadovali Sparťané vyloučení z delfské amfiktyonie pro každý stát, který se nezúčastnil bojů proti Peršanům nebo dokonce byl properský. Proti tomuto návrhu byl rozhodně Themistoklés a způsobil, že sparťanský návrh neprošel. Tím vlastně Athéňané zachránili existenci amfiktyonie.

V téže době byla v Boiótii ukončena hégemónie Théb, protože byli značně properští. Je to zároveň konec prvního spolku Boióťanů, který byl založen snad roku 600 (viz též 550 či 525; srov. k tomu i rok 480). • Druhý spolek Boióťanů vznikl roku 447 a trval do roku 335 (viz tam)Xerxés  před svým debaklem stačil přesídlit, důvody neznáme, jakési Boióťany do Sittakény do osady Kelónai a ještě v Alexandrově době dodržovali potomci přesídlenců hellénské zvyky, viz v indexu pod přesídlení.

 

V Kitiu na Kypru začal vládnout král Bá‘al-melek I. (panoval do roku 449).

 

Ve válce Římanů s Etrusky relativní klid. Boje za římskou stranu vedl rod Fabiů na vlastní náklady a vlastními silami, viz rok 484.

 

V Číně zemřel filosof Konfucius, Kchung-fu-c´, narozený roku 551.

 

************************************************************

478.

Ol. 75, 3

 

Tímosthenés

a. u. c. 276

L. Aemilius Mamercus II. a C. Servilius Structus Ahala

L. Aemilius Mamercus II. a Opiter Verginius (?) Esquilinus

************************************************************

Na popud Athéňanů byla založena nová symmachie Hellénů, a to pod athénským vůdcovstvím, hégemónií, tzv. první délský spolek, který trval do roku 404. Jeho členem se stalo na 150 států a jejich počet v průběhu let narostl až na 250. Vůdčí osobností při zakládání spolku byl Aristeidés, který též osobně určoval výši spolkových příspěvků (foros), vybíranýchi athénskými úředníky zvanými hellénotamiové. První dávka spojeneckých příspěvků činila 460 talentů, na začátku peloponnéské války šest set a Athénin poklad tehdy činil šest tisíc talentů raženého stříbra.

V roce 443 byli členové spolku z fiskálních důvodů rozděleni do pěti správních oblastí (do thrácké, helléspontské, ostrovní, iónské a kárské).

Pokladna spolku se nacházela do roku 454 na Délu, odtud jeho jméno, spolkové sněmy se odehrávaly v Apollónově chrámu. Jiné označení pro První délský spolek je athénský námořní spolek, nebo athénská říše, arché. Délský spolek se stal athénskou protiváhou sparťanského Spolku Peloponnésanů. • Tento rok bývá též považován za první ve slavné éře athénského „padesátiletí“, pentékontaetis, které ukončí vypuknutí peloponnéské války, resp. Perikleova smrt (srov. roky 431, event. 429). Svou padesátiletku cesty k moci ve Středomoří měli Římané (zhruba 218-168), stejně jako křesťané (asi 330-380 n. l.).

 

Hellénové zahájili protiperskou ofensívu, v jejímž průběhu byly osvobozeny egejské ostrovy, celý Helléspontos a jižní pobřeží Thrákie. Nelze stanovit přesný sled událostí a jejich dataci. Události ofensivy patří do období let 478 až 464.

Velitelem Athéňanů v Thrákii a jejich spojenců byl Kimón III., syn Miltiada V. V jedné z bitev proti thráckým Édónům padli u zlatých dolů u Drabésku nebo u Data Sófanés a Leagros z Dekeleie; je to jeden z tradičních údajů, viz ale rok 464, který by měl být pravděpodobnější.

 

Na Kypru úspěšně působila athénská flotila pod velením Aristeidovým. Helléni vyhnali Peršany z ostrova. Vrchním velitelem kyperských operací byl Sparťan Pausaniás. Prý zde byl Peršany podplacen; ukazoval se později v Býzantiu v "médských" šatech v doprovodu perské a egyptské gardy, jedl perskou stravu a vedl korespondenci a Artabázem o vydání Hellady a Sparty do Králových rukou (srov. následující rok).

 

Téhož roku se v Eley usadil filosof Xenofanés z Kolofónu (srov. rok 475).

 

V Číně stát Čchen/Chen byl dobyt a zničen státem Čchu/Chu (srov. rok 771).

 

************************************************************

477.

Ol. 75, 4

 

Adeimantos

a. u. c. 277

C. (M.?) Horatius Pulvillus I. a T. Menenius Lanatus

************************************************************

Spartský král Leótychidás II. se vypravil v čele vojska do Thessalie, kde měl potrestat „promédskou“ šlechtu. Jeho válečné operace ale nebyly úspěšné a ve Spartě povstalo podezření, že byl Thessaly uplacen (thessalské tažení Sparťanů proti Aleuadům se mohlo odehrát i v roce 470, viz; k tomu srov. rok 475, který dějově navazuje na události roku 477).

 

Protiperská hellénská koalice dobyla Býzantion. Vrchní velitel spojených Hellénů Pausaniás se musel pro své hrubé chování k Býzantským a pro podezření z úplatku vrátit do rodné Sparty (srov. předešlý rok). Zde se všech obvinění zbavil. Mezitím Sparťané jako hégemóni hellénské symmachie vyslali náhradního stratéga spojeneckého vojska Dorkia, který však nebyl všemi spojenci za vrchního velitele uznán.

 

Na Sicílii zemřel Gelón, od roku 491 vládce v Gele a od roku 485 v Syrákúsách, kde vládl až do svého konce. V té době byl nejsilnějším hellénským vladařem na ostrově a vlastně v celém hellénském světě. Po vítězství nad Kartháginci, viz rok 480, ho Syrákúsané provolali "králem". V Syrákúsách se Gelónovým nástupcem stal jeho bratr Hierón I., syn Deinomenův (vládl do roku 466).

 

Messápiové porazili v Itálii Tarentské. Messápiové tak poprvé vstupují do známých dějin (viz rok 730 a 473).

 

Athénští sochaři Kritiás a Nésiótés vytvořili nové sousoší Tyrannobijců (viz rok 514).

 

Ve válce Římanů s Véjany v bitvě na řece Cremeře dne 18. července padlo 306 příslušníků rodu Fabiů, který byl v té době nejsilnější v Římě (viz rok 484 a 479). Z bitvy se zachránil pouze pozdější konsul roku 467, který jako nedospělý zůstal v Římě. Etruskové se zmocnili Ianiculu a překročili Tiber na levý břeh.

Podle jiné tradice byla bitva na Cremeře vybojována až roku 472, ale rovněž 18. července, tedy ve stejný den jako roku 390 bitva u Allie, a podle další uchované ve verších Ovidiova Kalendáře už 13. února.

 

 

V Japonsku zemřel na podzim císař Itoku (vládl dle kronik od roku 511, inthronisován roku následujícího). Nástupcem nejstarší jeho syn Kóšó, "Prokázaná synovská láska", trůnním jménem Mi-macu-hiko-kaješina. Žádný z pozemních skutků vladaře pokládaného za mýthického není znám. Zemřel na podzim roku 393, ale rituálně pohřben byl až na podzim 355. Nástupcem se stal jeho druhorozený syn Kóan, "Synovská láska v míru", trůnním jménem od roku 392 Jamato-taraši-hiko-kuni-oši-bito. Zemřel na jaře 291. Jeho nástupcem byl nejstarší syn Kórei, "Synovská láska duchovní", trůnním jménem Oho-Jamato-neko-hiko-futo-ni, císařem od 290, zemřel na jaře 215, pohřben byl až roku 209. Jeho nástupcem byl osmý z císařů/tennó, jeho syn Kógen, "Synovská povinnost díky původu", inthronisován roku 214, zemřel roku 158. Pohřben byl roku 153. Jeho nástupcem byl Kaika/Kaikwa, "Civilisace", pozemským jménem Waka-Jamato-neko-hiko-Oho-hihi, který nastoupil císařské povinnosti ještě v roce otocivy smrti. Zemřel roku 98. O činech všech těchto panovníků dynastie Jamato není nic známo. Viz dále rok 98.    

 

************************************************************

476.

Ol. 76, 1

Skamandros z Mytilény

 

Faidón

a. u. c. 278

A. Verginius Tricostus Rutilus a Sp. Servilius Structus

************************************************************

O 76. olympiádě byl středem pozornosti v Olympii Themistoklés. Byl to vrchol jeho politické kariéry, která měla tolik ambiciosních zvratů (viz dále rok 471). • Skamandros z Mytilény byl prvním epónymním olympioníkem z Ostrovů.

 

Vrchní velitel hellénských spojenců ve válce s Peršany Dorkios se vrátil do Sparty a do Býzantia se vrátil ke svému postavení Pausaniás (viz předcházející rok). Pokračoval však v přehmatech vůči spojencům a byl proto Sparťany definitivně zbaven velení. Pausaniu z Býzantia vyhnal Kimón III. Athénský a Pausaniás se musel přes Kolónai v Tróadě vrátit do Sparty; jak dlouho se v Tróadě zdržel, není jasné, možné je, že i několik let lákán Peršany ke zradě, a to už v době, kdy měl velení: je mu předhazováno, že vznešené perské zajatce přes prostředníka propouštěl domů (viz dále rok 469).

Vrchním velitelem hellénských spojenců pro válku s Peršany se po Pausaniovi stal Athéňan Aristeidés. Kimón dobyl v Thrákii poslední opěrný bod Peršanů, pevnost Éión (srov. rok 470). Následovalo dobytí Skýru, kde až do této doby sídlili thráčtí Dolopové: byli zotročeni a na ostrov zavedena athénská katoikie (dobytí Skýru se mohlo odehrát až roku 468).

 

V Athénách byla dokončena stavba městských hradeb, s níž bylo započato v zimě roku 479. Namísto malého přístavu Faléron byl vybrán větší, Peiraieus, který byl rovněž opevněn na návrh Themistokleův podaný asi roku 477a byl pokládán za nejlepší přístav Hellady. Themistoklés rovněž prosadil, aby ročně bylo postaveno dvacet trojveslic a aby se státu dostávalo "odborníků" všech profesí, zrušili Athéňané metoikovskou daň. 

 

Téhož roku přišel na Sicílii boiótský básník Pindaros a žil na dvoře Hierónově, mj. se Simónidem z Keu. Udobřil Hieróna I. s vládcem v Akragantu Thérónem, synem Ainésidéma ze Syrákús. Když pak došlo v Syrákúsách k roztržce mezi bratry Hierónem I. a mezi lidmi populárním Polyzélem, udobřil je zase Thérón.

Hierón I. přesídlil původní obyvatele Katánie a Naxu do Leontín. Obec Inessa na úpatí sopky byla přejmenována na Aitné; buď tohoto nebo roku příštího vyvalila ze svého jícnu do kraje lávu, viz rok 425. Nové kolonisty pro města Naxos a Kamariné (srov. rok 485) přivedl z Peloponnésu a ze Syrákús.

Thérón Akragantský dal Hímeřanům za vládce svého syna Thrasydaia, viz rok 472. Nespokojeni s jeho vládou obrátili se o pomoc k Hierónovi Syrákúskému, který si to ale nechtěl s Thérónem rozházet a o počinu nespokojenců ho informoval. Oposice byla zmasakrována a Thérón Hímeru osídlil Dóry z Dóridy. Město prosperovalo do roku 409, kdy bylo na věky vyvráceno Karthágiňany, viz.

 

Zemřel Anaxilás II., vládce dvoustátí Zanklé a Rhégion. V Zanklé-Messáně vládl již před rokem 494 (viz), v Rhégiu vládl od roku 491. Anaxiláův domácí otrok a důvěrník Mikythos se stal poručníkem jeho synů a byl v úřadě do roku 467. Synové vyrůstali v Syrákúsách u Hieróna, viz rok 467.

 

Roční příměří Římanů s Véjemi: soustavná válka s Etrusky byla vedena již od roku 483 a nikoli úspěšně. Etruskové dále drželi Ianicul, snad do roku 474. Během klidu zbraní se vrátily mezi Římany majetkové spory spojené s dělením dobývaných pozemků.

 

V Číně zemřel císař Ťing-wang II. (vládl od roku 520). Nástupcem se stal jeho syn Jüan-wang/Yuan (vládl do roku 469).

 

************************************************************

475.

Ol. 76, 2

 

Dromokleidés

a. u. c. 279

P. Valerius Poplicola I. a C. Nautius Rutilus I.

************************************************************

Pokus Athéňanů kolonisovat Éión (viz předešlý rok) skončil fiaskem: kolonisté byli vyhnáni Thráky.

 

Ve Spartě byl podle jedné tradice (viz rok 477) sesazen n. zemřel král Leótychidás II. (vládl od roku 491). Viz ale rok 470. Jeden z členů gerúsie, všeobecně vážený Hetoimaridás z rodu Hérákleových potomků toho roku přemluvil Sparťany, aby netáhli do války proti Athéňanům jenom proto, že jejich moc na moři roste, ale aby jim naopak nadvládu na moři přenechali. U toho zůstalo do konce vzájemné velmocenské řevnivosti.

 

V první polovině 5. století působil v Athénách malíř červenobílé figurální keramiky Epiktétos, žák malíře Euthýmida. Měl stejnojmenného předchůdce.

 

V Eley zemřel básník a filosof Xenofanés z Kolofónu. Narodil se kolem roku 570 (srov. rok 478).

 

Po vypršení loňského příměří pokračovala válka Římanů s Véjany. Řady římských nepřátel znovu rozšířili Sabínové.

 

************************************************************

474.

Ol. 76, 3

 

Akestoridés II.

a. u. c. 280

L. Furius Medullinus a A. Manlius Vulso

************************************************************

Na Západě porazil Hierón I. Syrákúský koalici Kartháginců a Etrusků v námořní bitvě u Kýmy-Cumae. Kampánský hellénský stát ho totiž povolal na pomoc proti společným nepřátelům. Hellénské obce v regionu, ale mimo jiné též Řím, byly na delší dobu zbaveny kartháginského a etruského nebezpečí, etruská konfederace byla regionální velmocí (srov. roky 524, 453, resp. 431).

Římané měli na žádost Etrusků a podle tradičního údaje uzavřít čtyřicetileté příměří s Véjany ve válce, která trvala již od roku 483. Byli Římanům povinováni platit tribut a posílat obilí, pravděpodobně vyklidili Ianiculum, viz roky 477 a 476. Z logiky vojenské situace tento tradiční údaj v římské historiografii zjevně zkrášluje skutečnost. Nicméně to může být důsledek syrákúského vítězství (viz výše; srov. však dále události roku 471, 438 a 426).

V Římě opět vypukly po vleklých sporech o rozdělení dobyté půdy nepokoje.

 

************************************************************

473.

Ol. 76, 4

 

Menón

a. u. c. 281

L. Aemilius Mamercus III. a Vopiscus Iulius Iullus (nebo byl místo Iulia jmenován Opiter Verginius Esquilinus II.?)

************************************************************

V Itálii Messápiové a Iápygové zle porazili Tarentské a Rhégijské, v jejichž čele stál Mikythos (srov. s rokem 477). Při pronásledování vnikli Iápygové do Rhégia a na krátko se ho zmocnili; padlo prý na tři tisíce Hellénů, ale moc rhégijsko-messánského soustání katastrofa nezlomila, viz rok 467. Válka vznikla z územního sporu Tarentských s Iápygy. 

 

V Římě pokračovaly sociální rozbroje. Ve svém domě byl nalezen mrtev tribun lidu Cn. Genucius a dav při pokusu zatknout Volerona Publilia, který se postavil konsulům, zbil liktory. Vůdcem plebejů byl zvolen tribun lidu Volero Publilius (viz dále rok 471).

 

V Číně zničil stát Jüe stát Wu: boje obou jižních států trvaly od roku 520. Král Wu Fu-čchaj/Fuchai spáchal sebevraždu (srov. roky 514 a 496), Kou-ťien/Goutian neoplatil Fu-čchajovi jeho velkorysost, viz rok 496 a jako vítěz se stal nejsilnější oporou císařství Jüan-wanga. Boje mezi dalšími čínskými státy ale pokračovaly.

• Jüe a Wu byly před Čou původně „barbarské“ státy jižní Číny (srov. rok 334).

 

************************************************************

472.

Ol. 77, 1

Dandés z Argu

 

Charés

a. u. c. 282

L. Pinarius Mamercinus Rufus a P. Furius Medullinus Fusus

************************************************************

Dandés byl prvním epónymním olympioníkem Argívských.

 

Zemřel tyrannos v Akragantu Thérón ze Syrákús (vládl od roku 487). Jeho násilnický syn a nástupce Thrasydaios (srov. rok 476) byl brzy občany sesazen a vyhnán z města: po prohrané válce Akragantu se Syrákúsami totiž musel prchnout do mateřské Hellady do Nísajských Megar (srov. rok 728), kde však byl odsouzen (není známo zač) a popraven. Akragantští pak uzavřeli se Syrákúskými mír a ve městě nastolili démokratii. • K novému nastolení tyrannidy v Akragantu došlo až v roce 288, viz.

 

Jeden z nejstarších básníků staré attické komédie Magnés z Athén poprvé zvítězil o velkých dionýsiích. Jiná data o něm neznáme. V témže roce měla premiéru Aischylova tragédie Peršané, Persai. V ní se poprvé v historii objevuje jméno Arsakés, i když zde v nehistorické postavě vůdce perské jízdy (srov. dále např. rok 410 a hlavně rok 250).

Aischylos bojoval u Marathónu (bylo mu asi 35, to se někdy v té době teprve Hérodotos narodil) a Salamíny a je jediným zachovaným autentickým autorem éry perských vpádů do Hellady. Aischylův Ameiniás se vyznamenal u Salamíny, druhý bratr Kynegeiros/Kynaigeiros byl u Marathónu jedním ze stratégů a zahynul, když se pokoušel zadržet nepřátelský člun prchající na moře: Peršané mu uťali ruku sekerou (podle mnohem mladší verse obě) a vykrvácel. Kynegeirova smrt byla Athéňany ctěna jako symbol vlastenectví a malíř Polygnótos z Thasu scénu zobrazil v Malované stoy, Stoá poikilé (viz rok 470). 

 

************************************************************

471.

Ol. 77, 2

 

Praxiergos

a. u. c. 283

Ap. Claudius Crassinus Inregillensis Sabinus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus II.

************************************************************

V Athénách byl ostrakován Themistoklés, kterého již předtím obviňovali Sparťané z persismu, neboli z kolaborace s Peršany, a spolupráci s Pausaniem. Themistoklés odešel zprvu do Argu (viz dále rok 469).

 

V Élidě byla odstraněna vláda rodové aristokracie a Éliďané provedli synoikismos celé Élidy od Acháje po Messénii, tzn. že se spojili všichni do jednoho státního útvaru. Podle attického vzoru rozdělili stát na deset fýl (srov. pozdější změny v letech 368 a 348) a nejvyšším státním výkonným orgánem byla búlé, rada pěti set.

 

V Římě byl díky tribunům lidu C. Laetoriovi a Publiliovi Voleronovi (srov. rok 473, nyní podruhé) prosazen zákon o volbách plebejských úředníků, lex Publilia Voleronis: které volily tributní sněmy, komicie, a jejich počet se zvýšil z původních dvou na čtyři.

Vypukla Římanům nová válka s Aequy a s Volsky (srov. rok 483 a čtyřicetileté příměří z roku 474), která trvala do roku 468. Velitelem Aequů byl Cloelius Gracchus, který dobyl Tusculum a v poli porazil praetora M. Minucia. S Aequy bojovali Římané prakticky permanentně po dvě staletí. Boje byly přerušovány příměřími, mír s Aequy byl podepsán až roku 388. Třebaže byl později tento národ snad celý vyvražděn, srov. rok 304, ještě o čtyři roky později je poslední zmínka o bojích Římanů s nimi.

Ap. Claudius cos. dal decimovat občanské vojsko, protože v bitvě s Volsky prchlo před nepřítelem. Je to zároveň první případ nejvyššího kolektivního vojenského trestu, při němž byl popraven každý desátý voják-odvedenec odsouzené jednotky. Decimace byla používána vzácně (srov. roky 295, 71, 36). • Ap. Claudius byl synem Sabína Attia Clausa, nesnášel plebejce a zemřel přirozenou smrtí následujícího roku.

 

************************************************************

470.

Ol. 77, 3

 

Démotión

a. u. c. 284

L. Valerius Potitus II. a Ti. Aemilius Mamercus I.

************************************************************

Athéňané pod Kimónem III. dokončili vyhánění Peršanů z Thrákie zpět do Asie (srov. rok 476). Úspěšně bojovali proti perské flotile u Kypru, v Kárii a Lykii. Velitelem perského loďstva, nauarchem, byl Tithraustés, nevlastní syn krále Xerxa I.

Z Thrákie byli Peršané vyhnáni po dlouholetém obléhání Doriska, sídla evropských satrapů. Velitelem Peršanů byl Maskamés. • Byla uzavřena perská přítomnost v Evropě, která trvala od roku 512. Další národ z nitra Asie, který vpadl do Evropy, ale až po 845 letech, byli Hunové, kteří v této době napadali čínskou říši.

 

Kolem t. r. (?) zvítězili u Tegey Lakedaimonští v bitvě proti Tegejským a Argívským. Jiné souvislosti nejsou známy: zřejmě vzpoura v Peloponnéském spolku (?).

Podle jiné historické úvahy se t. r. vypravili Sparťané do Thessalie proti Aleuadovcům, ale velitel expedičního sboru, král Leótychidás II., měl od Thessalů vzít velké dary, za což byl později ve Spartě zbaven vlády (tato událost se mohla stát již roku 477, srov. rok 475, podle jiné tradice král zemřel).

Leótychidás II. vládl od roku 491 a jeho nástupcem se stal další Eurypontovec Archidámos II., syn Zeuxidámův a Leótychidův vnuk (vládl až do roku 427; Zeuxidámos, zv. Kyniskos, Štěně, Leótychidův syn, nevládl, protože zemřel dříve než otec, a po něm má jméno jeho vnučka Kyniska).

• Archidámovou manželkou byla Lampidó či Lampitó, dcera Leótychidova z jiné ženy a jediná žena v dobách předhellénistických, které se „podařilo“ být během svého života dcerou, manželkou a matkou krále. Archidámova dcera Kyniska zase byla první ženou, která si držela vlastní koně a jako první z žen s nimi získala olympijské vítězství (v závodě spřežení, a vlastně i jako první žena vůbec)!

 

V letech 470 až 468 pobýval na Sicílii u Hieróna I. tragický básník Aischylos (o jeho druhém pobytu viz rok 458). V letech 470 až 460 působil v Athénách první z velkých hellénských malířů Polygnótos z Thasu, který tvořil i v Platajích a Delfách. Byl přítelem Kimónovým a spolu se svými žáky Mikónem z Athén a Panainem, bratrem Feidiovým, vymalovali Pestrou stou, Stoá poikilé (která se až do vyhnání tyrannů jmenovala Peisianakteion), srov. rok 472. Za svá díla obdržel od Athéňanů občanství.

Jeho kolegou byl Hippasos z Metapontia a vrstevníkem sochař Myrón z Eleuther, pracující hlavně s bronzem. Jeho hlavním dílem byl dodnes známý Diskař, Diskobolos.

Kolem t. r. pravděpodobně na Sicílii zemřel athénský tragik Frynichos, který se narodil kolem roku 540. V téže době zemřel další autor tragedií a satyrských dramat Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, protivník Aischylův a Choirilův (srov. rok 499). Část Prátínova díla uvedl na scénu až jeho syn Aristiás (rozumí se, že v Athénách).

Kolem roku 470 se narodil pýthagorik Filoláos z Tarentu či Krotónu. Datum jeho úmrtí nelze stanovit ani přibližně. Roku asi 450 se přestěhoval do boiótských Théb. Byl héliocentrikem (viz rok 450).

 

Válka Římanů s Aequy a Volsky se rozšířila na Sabíny, s nimiž bylo zřejmě již roku 468 uzavřeno příměří (viz).