489-480

489.

Ol. 72, 4

 

 

Aristeidés

a. u. c. 265

C. Iulius Iullus a P. Pinarius Mamertinus Rufus

************************************************************

Trestní výprava Athénských proti Paru za to, že pomáhali perskému loďstvu, byla neúspěšná. Její velitel, vítěz od Marathónu Miltiadés V., byl odsouzen k pokutě padesáti talentů, které neměl. Krátce poté (?) zemřel ve vězení na zranění, které na ostrově utrpěl.

 

************************************************************

488.

Ol. 73, 1

Astyalos z Krotónu (poprvé)

 

 

Anchísés

a. u. c. 266

Sp. Nautius Rutilus a S. Furius Medullinus? Fusus?

************************************************************

Znovu byla obnovena válka Athéňanů s Aigíňany (srov. etapy války roku 506 a 491). Athénští ani tentokrát neměli úspěch. Aigínským se dokonce podařilo zmocnit athénské Svaté lodi.

 

Ve Spartě si vzal hrůzným způsobem život údajně šílený král Kleomenés I. (viz rok 491; vládl od roku 521). Nástupcem se stal jeho bratr Leónidás I., syn Anaxandridův (vládl do roku 480).

 

Gelónovo čtyřspřeží zvítězilo v Olympii (dále viz rok 485).

 

Volskové, vedeni Attiem Tulliem z Coriol a římským exulantem Cn. Marciem Coriolanem, plenili Latium (v důsledku římsko-latínského paktu, viz rok 493), dobyli Corbionu a oblehli Řím ve válce, která vypukla v roce 490. Cn. Marcius při tom dával ochraňovat majetky římských senátorů, aby popudil plebeje co nejvíce. V jednáních s Římany vyžadoval vrácení půdy Volskům dobyté v minulé válce, což odmítali plebejové, jimž byla přidělena. 

 

************************************************************

487.

Ol. 73, 2

 

 

Telesinos

a. u. c. 267

P. Sicinius Sabinus (?) a C. Aquilius Tuscus (?)

************************************************************

V Athénách byla provedena ústavní změna:

Archonát byl zrušen jako úřad volitelný a stal se úřadem losovatelným. Pro každý rok bylo vylosováno devět archontů s různými pravomocemi (právo, kult, vojenství, viz r. 594);

stratégie zůstala úřadem volitelným a od tohoto okamžiku fakticky nejsilnějším ve státu;

úřad polemarcha, který byl jedním z archontů, ztratil na důležitosti: nový polemarchos se staral o spory mezi občany a metoiky či cizinci a z původní vojenské pravomoci mu zůstala jen péče o padlé a sirotky.

Téhož roku byl v Athénách jako první občan v dějinách ostrakován Hipparchos z Kollytu, syn Charmův, po matce vnuk Hippiův, protože se Athéňané obávali, že usiluje o tyrannidu (srov. rok 508 a 417, kdy poslední případ použití tohoto zákona).

 

V Akragantu se dostal k moci Thérón ze Syrákús a vládl pak do roku 472.

 

Cn. Marcius Coriolanus, velitel polních vojsk Volsků (viz předcházející rok), ukončil po rozhovoru se svou matkou Veturií, manželkou Volumnií s dětmi a dalšími matronami obléhání rodného Říma. Dal se přemluvit, ale domů se již nevrátil a zemřel v Coriolách ve vysokém stáří ve vyhnanství jako soukromník.

Téhož roku porazili Římané kmenový svaz Herniků, kteří se připojili ke Cassiově smlouvě, foedus cassianum, a s Římany a Latiny utvořili spojenectví, které se stalo základem pozdější světovlády (srov. rok 495 a 493).

 

V Číně stát Sung/Song zničil stát Cchao/Cao, jehož dějiny začínaly se začátkem dynastie Čouů.

 

************************************************************

486.

Ol. 73, 3

 

(neznámý; Keurés?)

a. u. c.268

Sp. Cassius Vecellinus II. a Proculus Verginius Tricostus Rutilus

************************************************************

V Athénách byl ostrakován Alkmeónovec Megaklés z Alópeky, syn Hippokratův.

O velkých dionýsiích, které se konaly vždy v měsíci elaféboliónu, tj. v devátém attickém měsíci (koncem března), byly poprvé veřejně uvedeny komédie. Vítězem soutěže se stal Chiónidés, jeden z nejstarších básníků staré attické komédie (událost lze datovat o jeden rok dříve).

 

Na podzim zemřel král Peršanů Dáreios I. (vládl od roku 522). Posledním známým datačním použitím v dokumentech z jeho vlády je z Borsippy ze 17. listopadu, prvním známým datem jeho syna jako krále je ze stejného města z 1. prosince.

Nástupcem na trůnu se stal jeho syn s Atossou, dcerou Kýra II., Xerxés I., per. Chšjárša, bab. Achšíwari (vládl do roku 465/4).

Po Dáreiově smrti byla Parthie, Parthava, oddělena od Hyrkánie a přidána k ní země Chorasmiů, která předtím tvořila vlastní satrapii.

Že by do dějů Dáreiova života patřilo protiperské povstání v Egyptě vedené jistým Chabbašem, Chababašem/Chababešou trvající do roku 484, je všeobecně odmítáno, viz rok 338. Že při tom povstalci obsadili i sídelní město perských satrapů Memfidu, platí v obou případech.

 

V Římě byl přijat první zemědělský zákon, lex agraria, jímž se rozdělovaly dvě třetiny půdy Herniků (viz předcházející rok).

Politické boje mezi oběma konsuly. Sp. Cassius, který navrhoval půlku pozemků dát Latinům a druhou "lidu", byl pro svou velkou popularitu u plebejů nenáviděn senátem a stal se objektem intrik (viz následující rok).

 

************************************************************

485.

Ol. 73, 4

 

 

Filokratés I.

a. u. c. 269

Ser. Cornelius Maluginensis a Q. Fabius Vibulanus I.

************************************************************

Gelón z Gely obsadil Syrákúsy a chopil se v nich vlády. V Gele zanechal jako vládnoucího zástupce svého bratra Hieróna.

Gelón pokračoval ve výstavbě Syrákús. Osady Ortygiu a Achradínu spojil se Syrákúsami a neustále zvětšoval námořní moc státu, který se v té době stal největší hellénskou mocností Západu. Osadu Euboiu, kterou kdysi založili Chalkidští z Leontín (srov. rok 728), připojil k Syrákúsám jako pevnost a její obyvatelstvo převedl do Syrákús.

Z rodné Gely převedl do Syrákús celou polovinu obyvatel, úplně celé převedl obyvatelstvo Megar a Kamaríny; zdejšího vládce, tyranna Glauka z Karystu, dal popravit.

 

V Římě se senátu podařilo „věrohodně“ obvinit Sp. Cassia Vecellina z pokusu o obnovení královlády. Byl odsouzen za vlastizradu a popraven, možná z iniciativy vlastního otce, který pak synův majetek zasvětil Cereře (viz neshody mezi Římany předešlého roku). Podle jiné verse se tak stalo až roku 479.

Ve válce s Volsky se Římanům dařilo.

 

************************************************************

484.

Ol. 74, 1

Astyalos z Krotónu (podruhé)

 

Leóstratos I.

a. u. c. 270

L. Aemilius Mamercus I. a K. Fabius Vibulanus I.

700 let od dobytí Troje

************************************************************

V Athénách byl ostrakován švagr Megaklea III. Xanthippos, manžel Agaristy II., dcery Hippokratovy, bratra reformátora Kleisthenea; oba byli rodiči Periklea (viz rok 500).

Tragický básník Aischylos dosáhl svého prvního vítězství (srov. rok 499).

 

Mezi lety 484 a 481 se v Eretrii narodil tragik Acháios (zemřel kolem roku 405). V téže době se v Halikarnássu narodil historik Hérodotos, „Otec dějepisu“ (zemřel kolem roku 425). • Halikarnássos byl kdysi (doba není známa) hellénisován z původní kárské osady na městský stát Troizénskými, které vedl Anthés.

 

Xerxés I. se stal opět pánem Egypta, když se Peršanům podařilo potlačit povstání z roku 486. Jeho vůdce Chababeša byl popraven. Až dosud byl Egypt s Persií spojen personální unií. Nyní však obě egyptské země přišly o svá privilegia a celý Egypt se stal jednotnou satrapií. Došlo rovněž k zásadním změnám v držbě půdy: teprve Ptolemaios Sótér vrátil chrámům v Deltě ty dary, které jim mimo jiné udělil Chababeša; viz však rok 338.

Téhož roku vypuklo povstání v Babylónu, ale bylo rychle potlačeno a jeho vůdce Bél-šimanni v měsíci ulúlu, před koncem srpna, sťat (babylónské povstání lze datovat až do srpna roku 482). Tak jako v Egyptě postupoval Xerxés I. i v Babylónii: odboural veškerá „historická“ práva chrámových občin.

Za Xerxovy vlády, snad na jejím konci, povstali Babylónci ještě dvakrát, a to pod vedením Šamaš-eríby (asi hned po revoltě Bél-šimanniho roku 482, září až říjen?; dř.: Nabû-bullit[...]) a Marduk-apla-iddiny III. (roku 479?). I tato povstání byla rychle potlačena, protože si jich nestačili hellénští historiografové ani všimnout.

 

Římané porazili Volsky a Aequy a uzavřeli s nimi příměří. Válka s Volsky trvala od roku 495 či 490 (viz následující rok).

V Římě vzrostla moc rodu Fabiů, kteří až do roku 477 stát zcela ovládali, drželi konsulát a dokázali vzdorovat plebejům.

Na Foru byl 15. července zasvěcen chrám Dioskúrů, Gemini, též zvaný chrám Kastorův, zaslíbený roku 499 ve válce s Latiny.

 

************************************************************

483.

Ol. 74, 2

 

Níkodémos I.

a. u. c. 271

M. Fabius Vibulanus I. a L. Valerius Potitus I.

************************************************************

V Attice byly v pohoří Laurion objeveny stříbrné žíly. Athéňané zahájili rozpravy o jejich využití.

 

Na Sicílii ukuta koalice Kartháginců s Anaxilou II., vládcem v Rhégiu a Messáně, a s Térillem z Hímery: Thérón z Akragantu vyhnal Térilla Hímerského, který si na pomoc zavolal Karthágince. Thérón Akragantský se stal spojencem syrákúského vládce Gelóna a oženil se s dcerou Gelónova bratra Polyzéla; Gelón si vzal Thérónovu dceru Démarétu (viz dále rok 480).

Z téhož roku rovněž pochází koalice Peršanů s Kartháginci proti hellénským státům (viz dále rok 480): první helléno-perská válka se po odmlce opět rozjíždí a Xerxés I. podněcovaný ze svých dvořanů hlavně Mardoniem, viz jeho finální roli roku 480 a 479, začal uskutečňovat pomstu za otcovo fiasko u Marathónu roku 490.

Kartháginci dali údajně dohromady během tří let na výpravu proti sicilským Hellénům na dvě stě válečných lodí, Xerxés na 1200, z toho tři sta dvacet lodí dodali i s posádkami asijští a egejští Helléni, tři sta Foinířané a dvě stě Egypťané; k tomu 850 nákladních lodí na přepravu jízdy a tři tisíce zásobovacích lodí.

Kartháginci byli za tu dobu schopni nasmlouvat žoldnéřské vojsko z národů celého západního Středomoří o třech stech tisících mužích (!?).

Peršané pod vedením Búbara a Artachaia (1. pád Artachaiés) začali prokopávat poloostrov Akté u úpatí hory Athós, aby perské loďstvo nemuselo později riskovat její obeplouvání (poučeno katastrofou roku 492, viz). Dílo bylo dokončeno roku 480, viz, ale o jeho dalším užívání zpráv není. Nicméně o šedesát let později v době peloponnéské války dle svědectví Thúkýdidova ještě existoval.

 

Kolem roku 483 se v Leontínách narodil proslulý sofista Gorgiás, syn Charmantidův. Od roku 427 pobýval v Athénách, zemřel roku 380, pravděpodobně v Lárisse.

 

Římané obnovili válku s Volsky (viz předešlý rok). Dobu jejího ukončení neznáme, zřejmě následovalo dlouhé příměří (viz dále rok 471). Zároveň Římané zahájili válku s etruskými Véjemi (válka s véjskými Etrusky trvala do roku 474).

V Římě byla pro smilství popravena Opia, panna vestálka, virgo Vestalis; byla zaživa zazděna u Collinské brány. Byl to první takový případ v římských dějinách, ke druhému došlo až roku 337 (viz k tomu více v Indexu s. v.).

 

Zřejmě t. r. zemřel v Indii Gautama-Buddha, který se narodil roku 563 jako Siddhárta Gautama, syn Suddhodany, knížete jednoho ze státečků národa Sákjů na dnešních indicko-nepálských hranicích, a jeho manželky Máji (1. pád Májá) či Mahámáji. Mezi evropskými indology byl na základě literárních rozborů a archeologických nálezů vysloven též názor, že žil až ve století pátém.

Narodil se u sídelního města svého otce Kapilavatthu v lese jménem Lumbiní; jméno Gautama či Gótama bylo jméno rodové. Zemřel na území „republiky“ Mallů u městečka Kusinára/Kušínárá (dn. Kušinagar) na východu dn. uttarpradéšského správního distriktu Górakhpur. • B. kázal v mágadhí, jazyku rozšířeném na sv. dn. IND. Jeho výroky a kázání byly později převedeny do páli a tak jsou dodnes kanonisovány.

Pouze několik neděl po světcově smrti první buddhistický koncil Buddhových nejbližších mnichů ve Rádžagaha/Rádžagriha fixoval jeho učení. Druhý se konal kolem roku 380 ve Vesálí/Vaišálí s celoindickou účastí, třetí v Pátaliputře, viz rok 250, přijal kompromis mezi tradicionalisty a novými buddhistickými školami a vypracoval kanón.

Čtvrtý koncil za Kanišky (viz rok 55) v Kašmíru odsouhlasil oddělení dvou hlavních škol buddhismu, mahájány a hínajány, velké a malé cesty. Viz Index pod buddhismus, kde také o pátém koncilu.

 

************************************************************

482.

Ol. 74, 3

 

(neznámý)

a. u. c. 272

A. Sempronius Atratinus interrex

Sp. Larcius Flavus interrex

Q. Fabius Vibulanus II. a C. Iulius Iullus II. (?)

************************************************************

V Athénách přemluvil Themistoklés občany, aby nerozdělovali stříbro z Lauria mezi sebe (bylo by to na hlavu po deseti drachmách), nýbrž aby ho použili na stavbu lodí pro válku s Aigínou (srov. roky 491 a 488). Tímto rozhodnutím se Athény postupně stávaly námořní velmocí Hellady.

Čistý zisk z laurijského stříbra činil ročně jedno sto talentů (= bohatí dostali půjčku po talentu a postavili a vystrojili triéru). Původní záměr Themistokleův zněl na dvě stě lodí, ale nenaplnil se. Stovka triér se stala základem athénského úspěchu u Salamíny o dva roky později. Neúspěšným protiřečníkem na sněmu byl jistý Kyrsilos, zjevně straník Aristeidův, který doporučoval spoléhat se na pozemní vojsko a bezpečí za hradbami.

Z Athén byl pravděpodobně vzápětí ostrakován Aristeidés, syn Lýsimachův, epónymní archón roku 489 a odpůrce Themistokleovy námořní politiky vedené na úkor zemědělců, tradiční opory aristokratů.

 

V Itálii Véjané poplenili okolí Říma, Aequové opět v poli, Římané v defensivě; válka na dvou frontách trvala i následujícího roku.

 

************************************************************

481.

Ol. 74, 4

 

Hypsichidés

a. u. c. 273

K. Fabius Vibulanus II. a Sp. Furius Fusus

************************************************************

V Helladě probíhala diplomatická jednání o spojenectví proti Peršanům. Na konci roku byl na Isthmu uzavřen všeobecný mír a válečný spolek Hellénů, symmachie, proti perskému králi, ke kterému se připojilo 31 stát. K protiperskému paktu se nepřipojil mimo jiné Argos a syrákúský Gelón vyčkával, viz rok příští, který se marně chtěl stát hégemónem a sliboval flotilu o dvou stech lodích a téměř třiceti tisících vojácích. Vojenskou pomoc po poradě s delfskou věštírnou odmítly i krétské státy. Hégemónem spolku byli Lakedaimonští.

Bylo to první podobné spojení Hellénů od dob trojské války vůbec. Jako ve všech dalších případech, viz roky 338, 336, 318 a 302, kdy hégemóny byli Makedoňané, byl I. spolek Hellénů, koinon tón Hellénón, velmi volným sdružením (o jeho proklamaci bývá dokonce v moderní době někdy pochybováno).

Hellénská symmachie a koinon přestaly fakticky existovat po míru s Peršany roku 449 (srov. ale rok 462).

Na přelomu roku 481/480 se hellénská spojená flotila shromáždila u eubojského mysu Artemísion. Athénští vyslali pod společné velení 127 lodí, Korinthští 40, Megarští a Chalkidští po dvaceti, Aigínští 18, Sikyónští 12, Lakedaimonští 10, Epidaurští 8, Eretrijští 7, Troizénští 5, Styrští a Kejští po dvou a Opúntští Lokrové poslali sedm lodí.

Vrchním velitelem hellénského vojska byl uznán Eurybiadés ze Sparty. Během jedné zimní bouře se potopilo na čtyři sta perských lodí z celkového počtu asi tisíc; srov. rok 492 a 255.

Téže zimy se shromáždili Peršané s králem Xerxem I. v Sardech. U Abýdu perské ženijní jednotky stavěly lodní most přes Helléspontos, první interkontinentální přemostění v historii.

 

V Číně skončila Éra hegemonů, Doba Jarních a Podzimních annálů, která trvala od roku 722; vymezení je ryze formální.

 

************************************************************

480.

Ol. 75, 1

Astyalos z Krotónu (potřetí)

 

Kalliadés

a. u. c. 274

M. Fabius Vibulanus II. a Cn. Manlius Cincinnatus

************************************************************

Asi v březnu do Syrákús dorazili poslové Athénských a Sparťanů s dotazem, zda se Gelón zúčastní bojů proti Peršanům (srov. předcházející rok). Zhruba v květnu poslal Gelón svou odpověď do Delf. Jeho poslem byl Kadmos z Kóu, bývalý samovládce v Messáně (viz roky 494 a 491), a byla to jeho již druhá mise v sicilských službách.

 Hellénové v počtu deseti tisíc těžkooděnců zjara čekali na Peršany v údolí Tempé na makedonsko-thessalské hranici. Jejich veliteli byli Sparťan Euainétos a Athnéňan Themistoklés. Po několika dnech se stáhli na jih, neboť se obávali vpádu do zad.

V květnu přešel Xerxés I. s vojskem přes Helléspontos po mostu sestaveném na lodních trupech do Evropy a v červnu uspořádal v thráckém Dorisku, v sídlu perských satrapů pro Evropu, přehlídku všeho vojska. Údajně bylo napočítáno 2 641 610 vojáků (střízlivější starověký odhad: osm set tisíc), i s trénem pak 5 283 220 lidí!

V perské armádě táhnoucí dobýt západ sloužili vojáci všech národů říše. Byli mezi nimi i Indové, černí Afričané z Aithiopie a Arabové (velel jim Arsamés, Dáreiův syn), kteří se tak dostali poprvé do Evropy (podruhé tomu bylo až v 7. st. n. l. v nájezdech tzv. Saracénů na východořímskou, "byzatskou" říši, Sicílii a Hispánie).

Po sečtení megavojska Velkokrál vytáhl do Thessalie.

V červenci očekávali Hellénové Peršany u průsmyku Thermopylai: 300 Sparťanů s heilóty pod králem Leónidou I., synem Anaxandridovým a bratrem Kleomena I., Dóriea (přeběhlíka k Peršanům) a Kleombota I., tisíc Tegejských, a Mantinejských, 120 Orchomenských a tisíc ze zbytku Arkadie, 400 z Korinthu, 200 z Fliúntu, 80 z Mykén, 700 z Thespií, 400 Thébanů a tisíc z Fókidy a Opúntských Lokrů.

Peršanům se přes obrovskou přesilu nepodařilo chráněným průsmykem proniknout: útok vedli zprvu Médové a po jejich neúspěchu Kissiové ze Súsiány a středoasijští Skythové-Sakové. V srpnu odeslal Leónidás všechny své spojence zpět, když se údajně od přeběhlíka jménem prý Tyrrhastiadás z Kýmy dozvěděl, že Peršané poslali dvacet tisíc vojáků oklikou přes hory Hellénům do zad.

V průsmyku zůstali se Sparťany a jejich heilóty Thespijští pod Démofilem, synem Diadromovým, a Thébané pod Leontiadem. Na poslední Peršanovu výzvu, aby složili Helléni zbraně, odpověděl Leónidás: Přijď a vezmi si je ("molón labe")! Sparťané bojovali v času karnejí, kdy jimi byl držen klid zbraní.

Zradou jistého Epialta z Málie, syna Eurydémova, obešli Peršané po kopcích průsmyk a vpadli Hellénům do zad: v konečné bitvě padlo všech asi čtyři tisíce hellénských spojenců. V přepočtech se tvrdívá, že to bylo našeho kalendáře 11. srpna.

Ve stejnou dobu nerozhodně bojovali Helléni s Peršany, jimž velel Megabatés, na moři u Artemísia. V okamžiku, kdy byl ztracen průsmyk a tím i týl pro loďstvo, flotila se stáhla zpět až k Salamíně, kam se dostavily posily z celé Hellady. Po těchto dramatických událostech slavili Helléni olympiádu (!).

Po obsazení Thermopyl se pustili Peršané do Fókidy a Boiótie, kde se jim vše buď podrobilo nebo bylo zničeno. Po Thermopylách vyzvali athénští archonti, aby se každý občan postaral o rodinu a dostal na to od státu osm drachem, což mohlo stačit na potraviny na měsíc a dopravu do Troizény v Argolidě přes Sarónský záliv. Tak dostal Themistoklés Athéňany definitivně na lodě, viz rok 493 a 482.

V září Peršané vyplenili Attiku a vypálili Athény, které předtím obyvatelé na radu Themistokleovu na lodích opustili. Předčasně ukončili vyhnanství Aristeidovo (viz rok 482; o lidské oběti před bitvou viz rok 596).

Mezi jinou kořistí odvlekli Peršané z Braurónu do Sús i prastarou dřevěnou sochu Artemidy Orthie, tj. Vzpřímeně stojící, kterou prý kdysi přinesli z Tauridy Orestés s Ífigenejí (totéž ale tvrdili Sparťané o své tauridské bohyni). Po roce 300 byla Attičanům kultovní socha navrácena králem Seleukem Níkátorem stejně jako řada dalších. Např. Mílétským se vrátila z Ekbatan bronzová Apollónova socha z chrámu v Didymách, kterou s sebou Dáreios nebo Xerxés odvlekl. Podle části pramenů chrám vyloupil a vypálil Dáreios roku 494 při likvidaci iónského povstání, podle druhé až Xerxés při návratu od Salamíny. Tehdy mu však kněžská rodina mílétských Branchidů střežící Apollónův kult v Didymách vydala chrámový poklad dobrovolně a o své vůli ho všichni následovali. Xerxés je usadil v Sogdiáně a jejich město Branchidai vyvrátil a potomky vyvraždil v odplatě za zradu Alexandros

Dne 20. boédromiónu, tj. 28. září (podle jiné tradice 16. múnichiónu, kteréžto datum ale spíše patří bitvě u kyperské Salamíny roku 451, viz), se hellénští spojenci střetli v námořní bitvě u Salamíny s Peršany. Vrchním velitelem Hellénů byl opět Eurybiadés ze Sparty. Perské loďstvo s Foiníčany a Kypřany v první linii sledovaných Kiliky, Pamfyly a Lyky, bylo před očima Krále králů rozhodně poraženo a stáhlo se.

S ním pak i jádro vojska: Xerxés I. přešel u Abýdu do Asie a přezimoval v Sardech. Jádro perského pozemního vojska přezimovalo v Thessalii, jeho velitelem byl jmenován Mardonios, srov. rok 483.

O počtech lodí a případném označení salamínské bitvy za největší námořní dějin viz v indexu pod lodi, loďstvo. • Spojenci pod spartským tlakem rozhodli, že za udatnost v salamínské bitvě bude oceněn stát Aigína a z jedinců Athéňan Ameiniás, bratr básníka Aischyla, za to, že jako první z námořních velitelů potopil perskou loď a že potopil i loď královny halikarnásské/kárské Artemisie (I.), jíž se však podařilo přestoupit na jinou a uniknout. • Artemísie, dcera Lygdamidova, se výpravy účastnila jako poručnice svého nezletilého syna Pisindélia. Známější byl pak jeho syn, královnin vnuk Lygdamis (II.), král-tyrannos v Halikarnássu, viz rok 460. 

Po bitvě u Salamíny se Peloponnéský spolek rozhodl ke stavbě ochranné zdi na Isthmu. Velitelem prací byl nástupce Leónida I., jeho bratr Kleombrotos I. Vládl jen velmi krátce, protože ještě před koncem koncem t. r. se vrátil do Sparty vyplašen zatměním slunce 2. října a zde zemřel.

Po něm byl zvolen králem jiný Ágidovec, Pleistarchos, nezletilý syn Leónidy I. a jeho manželky Gorgó, dcery Kleomenea I. Poručníkem mu byl Pausaniás, syn Kleombrota I. (Pleistarchos vládl až do roku 458).

V zimě 480/479 přišel do Sparty pro projednání společného válečného plánu Athéňan Themistoklés.

V zimě oblehl Peršan Artabázos Poteidaiu a Olynthos. V prosinci Peršané Olynthos dobyli a předali ho Kritobúlovi, vládci v Toróné v Sithónii. Poteidaia se ubránila snad díky náhlé vysoké přílivové vlně, která smetla Peršany do moře; byla to asi pomsta Poseidónova za zneuctění chrámu, dnes se to vykládá jako tsunami.

 

Na Samu byl za odměnu za bojovnost u Salamíny Xerxem jmenován samovládcem Theoméstór, syn Androdamantův. Vládce Aiakés, který vládl od roku 494, byl sesazen. Theoméstór byl u moci zřejmě jen do příštího roku, viz operace perského loďstva roku 479.

 

V Pantikapaiu na Bosporu Kimmerském se dostali k vládě tyrannové z rodu Archaianaktovců (pokud tento název není místním označením vrstvy hellénského obyvatelstva, řekněme aristokratů). Prvním prý byl Archaianax. Další jména neznáme. Všichni drželi v moci úřad archonta v Pantikapaiu, který byl předtím volitelný. Archaianaktové vládli do roku 438.

 

V srpnu údajně téhož dne, kdy se odehrál první akt bitvy v Thermopylském průsmyku, zastavili Gelón Syrákúský s Thérónem Akragantským kartháginskou expansi na Sicílii, vedenou vojevůdcem Hamilkarem I., zdrcujícím vítězstvím u Hímery, kterou Kartháginci obléhali. V bitvě padl i jejich velitel Hamilkar, syn Mágónův s jednou syrákúskou občankou, zmizel z bojiště a jeho tělo nebylo nalezeno (srov. osud Ptolemaia XIII. roku 47). Nachystán na výpravu do Hellady odvolal velkou expedici, když se dozvěděl o hellénském vítězství u Salamíny. • Podle údajně púnské tradice se Hamilkar/Amilkás během bitvy táhnoucí se od rána po celý den za obětování zvířat vrhl do oběťního ohně, aby zajistil Karthágincům vítězství, když viděl, že ho ztrácejí, a tím pádem nebylo jeho tělo k nalezení. 

Velké množství zotročených zajatců pak stavělo velkolepé veřejné stavby, odvodňovací kanály a chrámy pod vedením architekta Faiáka, lámalo kámen. Některé akragantské rodiny měly tehdy i pět set otroků.

Hellénští spojenci asi následujícího roku uzavřeli s Kartháginci mír, který Foiníčany stál dva tisíce talentů stříbra, úhradu válečných nákladů, stavbu dvou chrámů na uchování kopisí smlouvy a Démarétě/Dámárátě věnovali věnec o sto talentech zlata (262 kilogramy kovu). Gelón z kořisti věnoval do Delf Apollónovi zlatou trojnožku o šestnácti talentech. 

Helléni měli štěstí: obří Hamilkarovo vojsko, viz rok 483, složené z afrických, hispánských, sardských, korsických a gallských žoldnéřů rozmetala před Sicílií bouře a Katháginci přišli o téměř celý trén a jízdu. Význam a rozsah Gelónova vítězství pro západní Hellény byl nesmírný a nezaslouženě stojí ve stínu souběžných velkolepých událostí v Helladě.

Skončila první helléno-kartháginská válka o hégemónii nad Sicílií, která v podstatě vypukla v roce 483. • V mírových jednání aktivně vystupovala Gelónova manželka Dámarété, Dámarátá (dór.). Gelón dal na oslavu vítězství razit v Syrákúsách zlatou dekadrachmu (tj.  desetidrachmu), které se říkalo dámaráteia, na Sicílii pentékontalítron, "padesátilibrovka".

 

Kolem roku 480 vznikly v krétské Gortýně dodnes uchované zákony. Udává se i doba po roku 450. Nejstarším krétským „ústavním“ textem, a vůbec evropským, je však zápis zákona o pravomocech nejvyššího městského-polisního voleného úředníka státu Dréros na východě Kréty z doby 650 až 600.

 

Narodil se na Salamíně pravděpodobně v den salamínské bitvy athénský tragik Eurípidés (podle jiné tradice byl o čtyři roky starší). Zemřel roku 406 v makedonské Pelle údajně roztrhán psy. Stejně starý byl Antifón z attického dému Rhamnús, který se proslavil jako sofista a řečník (byl popraven roku 411).

Kolem roku 480 se narodil Anaxagorův žák a učitel Sókratův Archeláos z Athén či Mílétu (zemřel kolem roku 410 v Athénách) a historik Hellaníkos z Mytilény (zemřel kolem roku 400 v Perperéné).

V letech 480 až 470 se narodil sofista a řečník Hippiás z Élidy, který mj. spočítal začátek olympijských her na rok 776 a pořídil první úplný seznam olympioníků; zemřel někdy po roce 399. V téže době se narodili fysik a filosof, žák Zénóna z Eley, Leukippos z Mílétu či Eley (jeho věk neznáme) a sofista a řečník Prodikos z Iúlidy na Keu (zemřel po roku 400).

Kolem roku 480 zemřeli historik a geograf Hekataios z Mílétu (narodil se kolem roku 560) a filosof Hérákleitos z Efesu (narozený kolem roku 540).

Roku 480 přišel do Athén Anaxagorás z Klázomen a začal se zaobírat filosofií (srov. r. 500 a 432).

 

V Itálii ve válce s Římany byli Véjané (viz rok 483) posilněni oddíly z celé Etrúrie. Velká bitva s Římany ale dopadla nerozhodně. V Římě problémy při odvodech s plebeji.

 

V Číně se kolem roku 480 narodil filosof Mo-c´ (pinyin Mozi, lat. Micius; zemřel kolem roku 390) s doktrinou o vše prolínající lásce, tzv. mohismus, moismus: člověk se podrobuje vůli nebes a na rozdíl od konfuciánů, kteří uznávali ve vztahu k rodičům a rodině zvláštní druh lásky, Mo-c´hovořil o jedné universální lásce (srov. rok 520).