559-550

559.

Ol. 55, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 195

 

************************************************************

Osadníci z Megar a Tánagry vedení Gnésilochem z Megar založili apoikie Hérákleiu na Pontu a Amísos. Přitom zotročili domorodé paflagonské Mariandýny (dohoda jim však zaručovala, že nesmějí být prodáváni mimo svou vlast). Megarští v Černomoří založili ještě Mesémbrii (přesné datum neznáme, je možné, že se tak stalo až před rokem 510). Hérákleótští později založili svou vlastní apoikii Kallátidu (ani zde neznáme tradiční datum založení).

T. r. byli z Mílétu posíleni osadníci Apollónie na Pontu. Při této epoikii byl aktivní rovněž Míléťan Anaximandros (o apoikii viz rok 609). Apollónští později na severním okraji dnešního Burgaského zálivu založili osadu Anchialos, dnešní Pomorje (tradiční datum založení historiografie nedochovala).

 

U Peršanů v království Anšan zemřel Kambýsés I. (vládl od roku 590). Novým vládcem se stal jeho syn s Mandanou, dcerou médského krále Astyaga, Kýros II., Kuraš, zvaný Veliký (vládl do roku 530). Jeho současníkem v království Parsa byl Hystaspés, syn a nástupcem Arsamův, otec Dáreia I. (viz rok 590).

Kýros II. brzy po svém nástupu dokázal spojit (historiograficko-politologický pojem zní: „sjednotit“) všechny země, které ovládal kmenový svaz Peršanů, tj. Parsumaš, Parsa a Anšan, čili celý bývalý Elam (k tomu viz rok 639). Vládnoucí větev v Parsa byla odstavena od ústřední moci, k níž se vrátila až roku 522.

Zakladatel rodu Achaimenés měl syna Teispa (viz 650) a ten měl dva syny: Ariaramna a Kýra I. (viz 590). Ariaramnův syn Arsamés měl dva syny: Hystaspa a Farnaka. Farnakovým synem byl Dáreios I., Farnakovým Artabázos. Podle Farnaka se jmenuje nekrálovská větec Achaimeneovců Farnakovci. Farnakovým synem byl Artabázos, vojevůdce Xerxa I., jeho synem Farnabázos, první z rodu, který byl satrapou ve Frygii na Helléspontu. Jeho synem byl Farnakés a vnukem Farnabázos, známý z peloponnéské války (o pokračování rodu v indexu s. v.).

 

V Tyru byla skončila kontrarevolucí „republika“ a vláda soudců-súfetů (viz rok 565). Monarchisté provolali králem Bá‘al-abara n. Ba’al-esera III., který však vládl jen krátce.

 

************************************************************

558.

Ol. 55, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 196

 

************************************************************

V Tyru skončila vláda krále Bá‘al-abara/Baal-esera III. (viz předcházející rok). Nástupcem na tyro-sídónském trůnu se stal Mer-bá‘al, Maherbal, který žil v Babylónu zřejmě jako rukojmí krále Nergal-šarra-usura (vládl do roku 551).

 

************************************************************

557.

Ol. 55, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 197

 

************************************************************

Appúašu či Appuwašu, král země Pirindu (dříve nazývané Chilakku, tj. Západní Kilikie) se vypravil do Syrie. V zemi Chumé (ass. Qúe, tj. ve Východní Kilikii) byl Nergal-šarra-usurem poražen a pronásledován až ke svému hlavnímu městu Urá.

Babylónci město dobyli a Appúašu byl zajat. Babylónci dobyli i město Kirši v jižní Anatolii, obsadili ostrov Pitusu (snad řec. Pityússa?) a vyplenili vše až po království Lýdů (bab. Lúdu). Appúašovi se při převozu podařilo ze zajetí uprchnout.

Nergal-šarra-usur se vrátil do Babylónu až v addaru, tj. v březnu roku 556 (srov. rok 600). • Nikdy se žádné babylónské ani jiné vojsko některé z mesopotamských říší nedostalo tak daleko na západ, jako t. r. armáda krále Nergal-šarra-usura, a také už nikdy poté.

 

************************************************************

556.

Ol. 56, 1

Faidros z Farsálu

 

 

Euthydémos I.

a. u. c. 198

 

************************************************************

V Athénách ukončili spojenými silami Megaklés (II.) a Lykúrgos první samovládu Peisistratovu (trvala od roku 561). Peisistratos byl vyhnán z města a žil až do roku 552 v exilu (srov. k tomu rok 585).

 

Ve Spartě zemřel před rokem 556 Eurypontovec Agasiklés (mohl vládnout od roku asi 600). v královské hodnosti následoval jeho syn Aristón (do asi roku 510).

Epónymním eforem ve Spartě byl Chílón, syn Dámagetův, kterého staří počítali mezi Sedm mudrců (srov. roky 668 a 367). • Jména spartských eforů známe jen velmi zlomkovitě: prvním v seznamu byl Elatos (viz rok 754), pak známe už jen některá jména (srov. první období Peloponnéské války).

Za vlády Ágidovce Anaxandridy a Eurypontovce Aristóna se Chilónovi podařilo vyrovnat autoritu eforátu s mocí královskou. Spolu s Anaxandridou zahraničněpoliticky vedli lakedaimonský stát proti hellénským samovládám, což byla zcela protikladná orientace k tomu, co prosazovali spartští politici později v období klasickém a hellénistickém.

Nyní Sparťané pomáhali později vyhnat Kypselovce z Korinthu a Ambrakie, tyranna Lygdamida z Naxu, Peisistratovce z Athén, tyranna Symmacha z Thasu, Aula z Fókidy a Aristogena z Mílétu (srov. rok 517).

 

Kolem roku 556 pravděpodobně vznikl Peloponnéský spolek, původně volná koalice dórských obcí. Sparta měla ve spolku od samého začátku hégemónii. Spolek byl zároveň nejstarší hellénskou symmachií, tj. vojenským paktem. Trval prakticky do roku 370.

 

Ze Sikyónu byl vyhnán samovládce Aischinés, syn ĺsodémův (vládl od roku 560; jména pučistů neznáme). Tím byla ukončena tyrannis též v Sikyónu (trvala od roku 656). Vláda se vrátila do rukou oligarchie. Kleisthenovy reformy z roku 595 byly zrušeny, jména jednotlivých dórských fýl a jedné předdórské byla vrácena do původní podoby (viz rok 595). • Rovněž Aischinés byl vyhnán se sparťanskou pomocí.

 

V Babylónu v dubnu zemřel král Nergal-šarra-usur (vládl od roku 560). Jeho nezletilý syn a nástupce Lá-bâši-Marduk, řec. Labosordachos, který nominálně vládl jen během května t. r., byl záhy zavražděn klikou kněží bohů Sîna a Šamaše, kteří byli protihráči kněží Mardukových. Na trůn byl dosazen Nabû-ná‘id, hebr. Nabonid, řec. Nabonadios/Naboandélos, rodem z Charránu, poslední chaldajský panovník Babylónu (vládl do roku 539). O jeho matce viz rok 553 a 547.

 

V Persii odpadl král Peršanů Kýros II. od médského vladaře Astyaga, jemuž byl poddán: vypukla persko-médské válka (trvala do roku 550). Kýros byl podporován médským velmožem Harpagem, jemuž údajně Astyagés zavraždil syna. Na perské straně nyní stál i armenský král Tigránés/Tigran, jemuž domácí kronikáři dali, zřejmě omylem, přízvisko Veliký a někdy bývá počítán za prvního svého jména, viz však rok 97. Asytagés si vyžádal za ženu Tigránovu sestru Tigranuhi. O Armenii viz rok 550. 

 

************************************************************

555.

Ol. 56, 2

 

 

Hégésiás

a. u. c. 199

 

************************************************************

V letech 555 až 525 byl v Athénách činný mistr černočervené malované keramiky Exekiás.

 

Babylónský král Nabû-náid se vypravil do Kilikie a Syrie proti odpadnuvším dynastům a mj. proti foiníckým městům. Pobyl tu s armádou dva roky.

 

************************************************************

554.

Ol. 56, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 200

 

************************************************************

Na Sicílii vypukla první válka mezi Hellény, jev, který nakonec rozhodným způsobem přispěje ke všeobecnému vymýcení hellénského živlu na ostrově a v jižní Itálii: Syrákúsy zničily svou vlastní apoikii Kamaríné, která povstala proti své métropoli. Obyvatelé Kamaríny po dobu jedné generace žili v Gele (?). • Kamaríné byla založena roku 598 (srov. rok 528, kdy z Kamaríny pocházel opět olympioníkos).

 

************************************************************

553.

Ol. 56, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 201

 

************************************************************

V Akragantu odstranil Télemachos samovládce Falaridu (vládl jako tyrannos od roku 569). Falaris byl vyhlášen svou krutostí. Mimo jiné zabil sochaře Periláa z Athén, který vytvořil proslulou bronzovou sochu býka, do něhož měl tyrannos zavírat své oběti a pod břichem býka pak prý dával rozdělávat oheň... O osudu uměleckého mučidla viz v indexu pod heslem sochaři. Falaris vybudoval u mysu Eknomu pevnost a na druhém břehu řeky Hímery při jejím ústí další zvanou ještě po staletích Falarion. 

Akragás se zřejmě vrátil k oligarchické formě vlády. • Pod Falaridovým jménem se zachovala sbírka literárních dopisů, která je však asi až ze druhého století našeho letopočtu.

 

Babylónský král Nabû-náid se v Charránu stará o svatyni boha Sîna E-chul-chul, kterou dal restaurovat. Jeho rodné město bylo do té doby v moci Médů, snad v souvislosti s tím, že se Nabû-ná‘id postavil v persko-médské válce na stranu Peršanů (tzn. že nakrátko změnil zahraniční orientaci svých předchůdců, srov. rok 597; viz rok 550). Králova matka Adda-quppí byla Sînovou kněžkou, viz rok 547.

 

************************************************************

552.

Ol. 57, 1

Ladromos z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 202

 

************************************************************

V Athénách se pomocí lsti vymyšlené Megakleem, v níž sehrála základní úlohu květinářka Fyé (buď z Paiánie nebo Thrákyně z attického Kollytu) dostal podruhé k moci Peisistratos (srov. rok 561 až 556). Fyé představovala bohyni Athénu doprovázející muže, kterého chce doporučit občanům. Doba Peisistratovy druhé tyrannidy byla velmi krátká (viz následující rok).

 

Zemřel autor sborových písní, básník Stésichoros z Metauru (narodil se roku 632; srov. tam).

 

************************************************************

551.

Ol. 57, 2

 

 

 

K[...]

a. u. c. 203

 

************************************************************

Začátek Peisistratova II. exilu (až do roku 546). Z Athén odešel přes Eretriu a Rhaikélos na Chalkidiké, který spoluzakládal, do pohoří Pangaion v Thrákii. Je to oblast stříbrných a zlatých dolů a Peisistratos zde přišel k velkému majetku.

V Athénách se totiž rozešel s Megakleem, který ho oženil se svou dcerou, jméno neznáme: Peisistratos s ní nechtěl spát, aby s ní neměl děti.

V Eretrii získal přátelství a pomoc Lygdamida z Naxu, samovládce, jehož krátce předtím vyhnali z jeho ostrova Sparťané. Lygdamis byl rodem aristokrat, vůdce strany kdysi Telestagorovy (v exilu setrval asi až do roku 541, pak vládl do roku 517). Telestagorás nežil ve městě jako všichni lepší z Naxijských, ale jako všichni chudí obyvatelé na venkově ve vsi Léstadai a ovládal obchod s rybami a potravinami. Když se Naxští při nákupu jednou rozčílili na vysoké ceny, Telestagoru insultovali a s ním i jeho dvě dcery ve věku na vdavky. Z hádek o ceny ryb povstala revoluce, která vedla k pádu vlády aristokratů a ze stratéga Lygdamida se stal tyrannos.

 

V Babylónu prohlásil Nabû-náid svého syna Bél-šarra-usura, hebr. Belsazar, řec. Baltasarés, za spoluvládce.

 

V Tyru skončila vláda krále Mer-báala (od roku 558). Je možné, že jeho vládě přivodil konec násilný zásah Chaldajů. Novým tyrským králem se stal jeho syn Chírám III., který přežil konec chaldajské říše (vládl do roku 531).

 

V Číně se za doby vlády císaře Ling-wanga (vládl od roku 572) narodil ve státu Lu, v obci Cou (Zou) u města Čchü-fu (Qufu) v dnešní provincii Šan-tung ethik Kchung-fu-c', Konfucius (zemřel roku 479 pohřben ve svém rodišti Čchü-fu). Viz dále 520.

 

************************************************************

550.

Ol. 57, 3

 

 

 

Fa[...]

a. u. c. 204

 

************************************************************

Kolem roku 550 se ke spolku Boiótů připojily státy Koróneia, Haliartos a Tánagra (dohromady spolek čítal 13 členů). Hégemónem byly Théby, mezi starší členy patřily např. Plataiai a Thespiai. • Formování boiótské konfederace je možné posunout až do poslední čtvrtiny 6. století (viz rok 525, ale hlavně 600). Výčet známých členů spolku z doby hellénistické viz v roce 316, kdy byl založen spolek třetí (srov. rok 571).

 

Zřejmě skončila válka o Orestovy kosti mezi Tegejskými a Sparťany. Sparťan Lichás nalezl v Tegey údajně Orestovy kosti a lstí je přenesl do Sparty: pro předdórské obyvatelstvo, jemuž Lakedaimonští vládli, to byl symbol moci (válka trvala od roku 560). Tegea se stala spojencem Sparťanů a členem Peloponnéského spolku.

 

Kýrénští založili osadu Barké. Téhož roku zřejmě Mílétští založili na Kimmerském Bosporu osadu Fanagoreia, která byla později posilněna kolonisty z Teu (srov. rok 545, 541, resp. 389).

 

Kolem roku 550 byl z Megar vyhnán aristokratický lyrik Theognis. Odešel na Sicílii do Megar Hyblejských a pak do Sparty. Ve stáří se vrátil do vlasti, kde však žil ve velké nouzi.

V 6. století žil lyrik ĺbykos z Rhégia a epický básník Aristeás z Prokonnésu, autor mystického epu o Arimaspech: bývá pokládán za šiřitele skythského šamanismu v hellénském světě.

V polovině 6. století působil v Athénách hrnčíř Nearchos, jeden z nejlepších umělců černofigurálních vás. Totéž platí o jeho synech. V letech 550 až 530 působil v Athénách další hrnčíř černofigurální techniky Amásis.

 

Médská armáda se vzbouřila proti svému králi a vydala ho perským protivníkům, když byl Kýros II. Perský ve válce úspěšnější. Astyagés Médský, syn Kyaxarův (vládl od roku 585), zemřel v perské internaci. Ještě před vzpourou dobyl Kýros II. Ekbatan, Agamtanu, médského sídelního města.

K dataci: Válka persko-médská trvala od roku 556 a sled známých událostí lze datovat různě. Perská vítězství lze klást i do roku 549, Astyagovo zajetí až do roku 547. Jiné možné řazení událostí, kterého se držíme zde, klade začátek války do roku 556, roku 553 Peršané dobyli Ekbatan, a jejich spojenci, chaldajští Babylónci, obsadili Charrán, roku 550 proběhla poslední bitva války u Pasargad a Astyagés byl vydán a roku 549 se vypravil Nabû-ná‘id do Arabie a přenechal Peršanům prostor k diplomatické aktivitě.

Po bitvě u Pasargad se Kýros II. oženil s Astyagovou dcerou Amytis. Spojením Peršanů s Médy vznikl zárodek mocného íránského státu, říše Peršanů.

 

Je možné, že téhož roku dobyl Kýros II. i Urartu a tak definitivně ukončil existenci této říše (srov. ale rok 580)Země Urartu byla poté, nebo již v období let 580 až 550, rychle osídlena indoevropskými ethniky a pojem Urartu byl nahrazován novým Armenie. Asimilací povstal národ dnešních Armenů/Hajků; viz ovšem rok 800. Jejich jméno se poprvé objevuje na nápisu perského krále Dáreia I. z Bísutúnu (Baghistán, Behistún). Prapůvodní Armeni pravděpodobně patřili mezi fryžské kmeny, které přišly do Anatolie z Evropy (srov. rok 742) ; nic z toho neodpovídá tradičním údajům z křesťanských armenských kronik.

Namísto Urartejců se později u Hellénů objevují jména nových národů: Saspeirové žili v Kolchidě, Kardúchové čili Gordyové (srov. s Gordyéné) a Matienové žili na jihu bývalé říše a Armenové uprostřed. Zbytek Urartejců byl Hellénům znám pod zkomoleným jménem Alarodioi, i když oficiální název perské satrapie (18.) zněl až do doby Dáreia II. Urartu, Uraštu.

 

Z doby kolem roku 550 pocházejí první jihoarabské nápisy (srov. roky 600 a 400).