579-570

579.

Ol. 50, 2

 

 

(neznámý n. anarchie)

a. u. c. 175

 

************************************************************

V Kýréně zemřel král Arkesiláos I. (vládl od roku 590). Moc převzal jeho syn Battos II. Eudaimón/„Šťastný“ (vládl asi do roku 540).

Za jeho vlády dorazilo do Kýrénaiky mnoho nových hellénských osadníků a posílilo hellénský charakter státu.

 

************************************************************

578.

Ol. 50, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 176

 

************************************************************

V Římě byl v paláci zavražděn dvěma muži najatými syny předešlého krála Anka Marcia král Tarquinius I. Priscus (vládl od roku 616). Odmítal totiž jim vládu postoupit, z níž je lstí vypudil, viz rok 616, a místo nich prosazoval svého syna Tullia s jistou Ocrisií, manželkou Sp. Tullia, vládce ve starolatinském Corniculu, která padla do zajetí v jedné z četných válek se Starolatiny a Sabíny vedených Tarquiniem. Jako zajatec měla Ocrisia statut otrokyně, což se nelíbilo římským patricijům. Ale ani smrt králova nepomohla Marciovým synům na trůn. Vdova Tanaquil dala přednost Tulliovi před vlastními syny, utajovala manželovu smrt tak dlouho, dokud nebylo jasné, že Tullius se stane nástupcem a když viděl podporu, teprve pak šel do senátu (srov. stejný postup Agrippiny roku 54 n. l.). Dopadení vrazi byli vyslechnuti a popraveni, Marciové prchli k Volskům do obce Suessy Pometie a už o nich nebude slyšet.

Šestým králem Římanů byl tedy zvolen Servius Tullius (vládl do roku 534). Rozšířil městský obvod, pomerium, tím, že připojil k Římu společnými hradbami k již stávajícím osídleným pahorkům Capitolinu, Palatinu, Aventinu a Caeliu pahorky Quirinal, Aesquilius (Esquilius) a Viminal.

V průběhu své vlády provedl základní státní reformu: zavedl census (původně vykonáván králem, pak konsuly, od roku 434 dvěma censory jednou za pět let; census byl zakončován slavnostní očistnou obětí/lustrum) a rozdělil všechny občany podle výše majetku do pěti tříd/classis a podle toho je zařadil do vojenské služby, od jezdců po pištce. Nemajetní přitom tvořili vlastní skupinu. Classis se členila do centurií, a to z poloviny centurie/setniny starší s občany nad 45 let věku, z poloviny mladší. Výraz classis, pl. classés, souvisel s "povoláním"/srov. řec. klásis, klésis a původně znamenal vojsko, pozemní armádu občanskou, pěchotu n. oddíl/skupinu někoho, a teprve v průběhu věků "loďstvo/flotilu" (zřejmě podle toho, že na palubě vedle lodníků všeho typu byli vojáci určení pro boj a výsadek). Majetkové vymezení classés vedlo k označení "třídy" v jedné z násilnických hospodářských theoriích moderních dějin ("třídní boj/Klassenkampf").  

Hlasovací mašinerie pozdější římské republiky uchovávala od začátku do konce státu podobu oligarchie: většina občanů patřila do třetí až páté třídy a na jejich názor došlo málokdy.

Serviův census napočetl, jak tvrdí tradice, osmdesát tisíc občanů všech majetkových vrstev (občanů = tehdy mužů; Řím Serviovy éry mohl tedy mít, což je nepravděpodobné, nejméně čtvrt milionu obyvatel bez služebnictva). Je pozoruhodné, že půl tisíciletí po králově censu bylo právoplaných Římanů čtvrt milionu, viz rok 251. První výsledek „sčítání lidu“ za republiky, censu římských občanů, máme k disposici pro rok 465, viz tam.

V rámci censu docházelo později k vylučování osob ze Senátu, a to z důvodů majetkových, mravních apod. Censoři roku 118 L. Caecilius Metellus a Cn. Domitius Ahenobarbus vyloučili najednou 32 senátorů, censoři roku 70 Cn. Lentulus a L. Gellius vyloučili dokonce 64 osob. Podobně býval kontrolován stav jezdecký, kde jeho příslušníci museli předložit např. svou zbroj, včetně koně. Senátoři zbavení z trestu censory příslušnosti k senátu bývali zahrnuti mezi blíže neznámé aerarii, „náležející státní pokladně“. Srov. Případ Q. Fulvia, který za své censury roku 174 poslal mezi aerarie dokonce svého bratra L. Fulvia. V bájné době Servia Tullia snad šlo o vrstvu bezzemků, bez příslušnosti k centuriím a tím pádem bez volebního práva, neplatící daně kromě jisté kapitální, možná od roku 304 šlo o jednotlivce stavovsky z trestu degradované.

I. classis/třída byla tvořena 80 centuriemi, k nimž přistupovalo 18 centurií jezdců,

II. třída sestávala ze 22 centurií,

III. třídu tvořilo 20 centurií,

IV. třídu 22 centurií a poslední

V. třídu tvořilo 30 centurií.

nemajetní, proletarii, byli shromážděni do jediné centurie.

V této době se nikde v Itálii ještě nerazily mince, a proto vyjádření majetkového censu v assech nemohlo být dobové: I. 100 tisíc a výše, II. 75 tisíc a výše, III. nad 50 tisíc, IV. více než 25 tisíc a V. více než 11 tisíc assů. Vyjádřeno na plochu zemědělské půdy jde v případě I. majetkové třídy o výnos z 20 jiter, tj. asi 5 ha, u II. z 15 jiter, u III. z deseti jiter (asi 2,5 ha), u IV. z pěti a u V. třídy ze dvou jiter půdy. • O odstupňování povinností vůči státu podle majetkového censu srov. roky 594 (Athény) a 548 (Čína).

Hlasování na centuriátních komitiích, tj. sněmech setninových, probíhalo podle pořadí tříd, tzn. že rozhodovalo mínění prvních dvou nejmajetnějších a nejvlivnějších centurií, které měly dohromady 98 hlasů, kdežto všichni ostatní dohromady již jen 95 z celkového počtu 103 centurií.

Dále rozdělil král Řím na čtyři městské územní tribue: Sucusana, Esquilina, Palatina a Collina (roku 495 a 471 byl rozšířen jejich počet na 21, resp. 26). Tribue se scházely na tributních komitiích (viz rok 471). Původní kuriátní komitie spojené rodovými vazbami, jak je zavedl Romulus, pozbyly své důležitosti (viz rok 753).

Podle prvního censu prý tehdy žilo osmdesát tisích římských občanů; rozumí se pouze mužů čili celkově by to znamenalo nejméně čtvrt milionu obyvatel (bez služebnictva). Tradičnímu antickému údaji novověká historiografie logicky nedůvěřuje, stejně jako datu reforem. Nejstarší kamenné hradby jsou v Římě archeologicky doložitelné až ve 4. století, ale nepochybně již v Tulliově době nějaká opevnění v Římě existovala.

Před územním rozdělením Říma se Římané dělili do tří kmenových tribuí, fýl, viz původní členění roku 753: Ramnes, Tities a Luceres, viz v indexu s. v.

Římané vedli s přestávkami stálé války s etruskými městy. Dali se do nové koalice se spolkem Latinů, viz jejich původní výčet v indexu s. v.

 

************************************************************

577.

Ol. 50, 4

 

Archestratidés

a. u.c. 177

 

************************************************************

Ve válce o Olympii dobyli Élidští Olympii zpět, Písané a jejich koalice byli poraženi, Písa vyvrácena a obyvatelé buď vyvražděni nebo zotročeni;  její území se navždy stalo součástí élidského státu (konec války, která trvala od roku 580; boje o hégemónii nad Olympií byly však mnohem starší, srov. např. rok 668).

Élidští hry reorganisovali. Agónothety nebyli napříště již jen příslušníci rodu Oxylovců, nýbrž pro každé hry zvlášť byli losováni dva občané Élidy. Další změna u rozhodčích nastala až roku 400 (srov. rok 776).

 

************************************************************

576.

Ol. 51, 1

Eratosthenés z Krotónu

 

 

(neznámý)

a. u. c. 178

 

************************************************************

Olympioníkem v závodě spřežení se stal Kleisthenés ze Sikyónu. Ještě v Olympii dal rozhlásit, že provdá svou dceru Agaristé. Do Sikyónu se pak sjel celý svět hellénské aristokratické elity, kromě honorace ze Sparty a z Korinthu, s nimiž měl tehdy Kleisthenés právě spory (k tomu srov. rok 566).

Kleisthenés si nakonec vybral Megaklea (II.) z athénského rodu Alkmeónovců. Syn Megaklea a Agaristy jménem Kleisthenés se pak stal prapředkem řady slavných lidí, jako např. Periklea či Alkibiada.

 

Mezi uchazeči o Agaristinu ruku byl i argívský král Lákédás II., syn Feidóna II. Jeho bratr Meltás byl po jeho smrti posledním monarchou z rodu Témenova, kdo v Argu vládl. Rod byl po převratu, jehož datum neznáme, ze státu vyhnán a usadil se v Kleónách. Argívští si zvolili za nového krále Dámokratidu a po něm Aigióna (vládl snad do roku 544, viz tam; srov. rok 680).

 

************************************************************

575.

Ol. 51, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 179

 

************************************************************

V první polovině 6. století porazili Tegejští Lakedaimonské v bitvě před svým městem a tím zchladili spartskou touhu po nových klérech, alespoň na čas (viz rok 560). V Tegey tehdy vládl král Perimédés, zvaný Svině, Hýs.

 

Zhruba v téže době působil v Athénách malíř černofigurálních váz Klétiás. Pracoval u hrnčíře Ergotíma.

 

V letech 575 až 550 vznikla Chijská kronika.

Mezi lety 581 až 561 působil legendární tvůrce prvních komédií Súsarión (známý jen z tzv. Parského mramoru).

 

Kolem roku 575 je doložena první mincovní ražba státu Aigína (původ. pelasgickým jménem Oinóné či Oinópiá). Zároveň to je první ražba v mateřské Helladě. Mince měly obraz želvy. Teprve po Aigínských razili stříbrné mince kolem roku 520 Athéňané s obrazem sovy a nápisem ATHÉ (viz rok 720, 680, 640, 600 a 594).

 

************************************************************

574.

Ol. 51, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 180

 

************************************************************

Někdy v letech 574-570 výprava egyptského krále Wahjebreho na Kypr; do Foiníkie dorazil na pomoc spojencům pozdě, viz následující rok.

 

************************************************************

573.

Ol. 51, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 181

 

************************************************************

Občané Kleón založili nemejské hry, které pak pořádali každé dva roky. Podle jiné tradice založil hry mýthický Héráklés nebo Adrástos z Argu. • Kleóny byly vždy spojenci Argejských.

Hlavní cenou za vítězství byl olivový, později miříkový nebo břečťanový věnec (v Olympii olivový, v Delfách vavřínový a na Isthmu borovicový).

 

Foinícký Tyros se znovu objevil v historických záznamech. Jeho králi Ithoba‘alovi III. (Itto-ba‘al, Ethbáal, nebo Tubá‘al) se nedostalo z Egypta od Wahjebreho žádné pomoci, a proto se po dlouhém obležení (od roku 586!) vzdal Nabû-kudurrí-usurovi II. Babylónskému (čímž pro sebe uchoval královládu, viz rok 570). Chaldajští Babylónci měli nyní Foiníkii pevně v rukách.

Království Tyros bylo v této době opět spojeno v jeden stát se Sídónem (k tomu srov. roky 732, 729, 673 a 669).

O něco později přemohli Babylónci i další syrské autonomní státečky a rovněž Ammón (srov. rok 587), Móab a Edom se dostaly pod chaldajskou nadvládu.

 

************************************************************

572.

Ol. 52, 1

Ágis z Élidy

 

 

(neznámý)

a. u. c. 182

 

************************************************************

V letech kolem 52. olympiády byl proslulý Aisópos z Thrákie či Frygie („Esop“) dospělým mužem (akmé). O něco později (viz rok 564) byl v Delfách odsouzen k trestu smrti za svatokrádež a svržen ze skály.

 

V Číně zemřel císař Ťien-wang/Jian (vládl od roku 586). Jeho nástupcem se stal syn Ling-wang (vládl do roku 545). V říši další boje mezi státy. V Ťiang-su stát Wu ovládal na jihu čínské pomoří, ale v provincii Če-ťiang vzrostla moc státu Jüe, který kontroloval jihočínské pobřežní kraje (vlastní založení obou států může souvpadat do začátků vlády Čouů). O konci státu Wu viz rok 473.

 

************************************************************

571.

Ol. 52, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 183

 

************************************************************

Podle jednoho tradičního údaje byli někdy kolem t. r. Thessalové pod vedením Lattamyovým v bitvě u Keressu u Thespií v Boiótii poraženi Boióty a Lattamyás padl. Tím skončila thesalská hégemónie ve střední Helladě a začala první thébská (viz rok 600, 591 a 550 či 525).

• Patří mezi kuriosity zachovaných historických pramenů, že sice neznáme rok svedení bitvy, zato víme, že se tak stalo přesně v den, kdy bylo roku 371 bojováno u Leukter (někdy v poslední třetině července). Je ovšem možné, že k bitvě došlo krátce před rokem 480. V každém případě současně s vítězstvím Boiótů zvítězili nad Thessaly i Fókové, jimž velel Telliás a Gelón.

 

Král Libyjců/Berberů (?) Adikranposlal vyslance k egyptskému králi Wahjebre s žádostí o pomoc proti Kýrénským (viz následující rok).

 

************************************************************

570.

Ol. 52, 3

 

 

Aristomenés

a. u. c. 184

 

************************************************************

Někdy v letech 570 až 565 dobyli v čele s vojevůdcem Peisistratem Athénští Nísaiu, přístav Megar. Dlouhá válka Athéňanů s Megarskými o Salamínu vypukla roku 631. Roku 604 Athéňané ostrov dobyli (viz tam), ale válka trvala až do roku 528.

 

Kolem t. r. zemřel Pittakos z Mytilény (narodil se roku asi 645).

Kolem t. r. se narodili:

aristokratický elegik Theognis z Megar (zemřel asi roku 490),

filosofující literát, zakladatel školy eleatské Xenofanés z Kolofónu, který roku 545 opustil svou vlast a žil porůznu ve světě a od roku 486 v jihoitalské Eleji, kde roku 475 zemřel;

Pýthagorás ze Samu, syn řezbáře gem Mnésarcha. Jeho akmé patří do 60. olympiády. Zemřel někdy mezi roky 500 až 490 v Metapontiu. Podle starověké tradice byl považován za prvního „filosofa“, tedy nikoli mudrce, sofos (viz rok 668 a 565).

Alkmaión z Krotónu, žák Pýthagorův, který jako první z Hellénů prováděl pitvy lidského těla a který mj. první vyslovil názor, že mozek je centrem duševního života člověka (zemřel asi roku 500).

 

V Tyru skončila vláda krále Ithobaala III. (délka jeho vlády není známa, srov. rok 573). Jeho nástupcem se stal Baal II. (vládl do roku 565). Tyro-sídónský stát byl i v této době vasalským státem Chaldajů čili Novobabylónské říše.

 

Egypťané pod králem Wahjebre-Apriés se vypravili proti Kýrénským (viz rok předcházející). Sajové však byli Hellény těžce poraženi u pramene Thestis v zemi Irasa (snad jméno pozdější Marmariké). Následovalo povstání egyptských vojáků proti králi a jeho hellénským a kárským žoldnéřům, které vedl Ahmose, řec. Amásis z obce Sinf u Sais. Povstalci ho provolali králem jako Si-neit Ahmose II.

Wahjebre uprchl do Delty. Později se oba králové dohodli a Apriés zůstal spoluvládcem Amásia či Amásida až do roku 568. Oba byli velcí filhelléni, Apriés dokonce používal hellénské zbraně a zbroj. • Amásis se později oženil s Kýréňankou Ládiké či Láodiké. Nástupce egyptského trůnu ale nebyl jejím synem (po roku 525 ji Peršan Kambýsés poslal domů do Kýrény).

Ahmosovými wezíry byli Psammtek-Merejneit, Pašerientaihet, možná ještě Harsiese. Do pozdější z dynastií patří jistý Neferdžedneferibre.