599-590

599.

Ol. 45, 2

 

 

Kritiás (?)

a. u. c. 155

 

************************************************************

Po ročním klidu, viz rok předcházející, se Babylónci opět vydali, a to až v kislímu/prosinci, na vojenskou výpravu proti těm oblastem nepevné říše, které se odtrhávaly: nejprve směřovala armáda do Syrie/Chatti, pak obrátila do pouště proti arabským nomádům a plenili jejich majetky i bohy. Král Nabû-kudurrí-usur II. se vrátil s kořistí na dobytku kočovníků do Babylónu v addaru/březen 598. 

 

V Indii se narodil Vardhamána z Vaisálí v Biháru, syn krále Siddhártha, později zvaný Mahávíra, „Velký hrdina“, nebo Džina, „Vítěz“, zakladatel džinismu/džainismu, ideologický soupeř a starší vrstevník Buddhy (zemřel ve věku 72 let roku 527).

Na rozdíl od buddhismu zůstal džinismus, učení o nenásilí a askesi, které šíří putující mniši a mnišky, omezený na Indii. Vardhamána byl považován džinisty nikoli za vlastního zakladatele, ale za obnovitele společenství, které prý mělo 23 předchůdců (zvaných džina). Posledním před Mahávírou měl být o 250 let starší Páršva. O směrech džinismu a hlavních dílech viz v indexu s. v. • Stejně jako většina kulturního odkazu staré Indie také džinismus se stal od 60. let 20. století v euroamerickém prostředí módou.

 

V Číně ve státu Čchi zemřel v létě vévoda Chuej. Palácová klika ještě za života dynasty vyhnala jeho oblíbence Cchuej Čua/Cui Zhu. Chuejovým nástupcem se stal jeho syn Čching/Qing (vládl do roku 582).

Ve státu Čchen zastřelil šípem Sia Čeng-šu/Xia Zhengshu, syn dámy jménem Sia Ťi/Xia Ji, vévodu Linga (vládl od roku 614) za to, že byl označen na jedné opilé hostině za bastarda jednoho z milenců matky, když se hodovníci dohadovali o tom, komu by mohl kluk být podoben. Lingovým nástupcem se stal jeho syn Čcheng/Cheng, který Čchenům vládl do roku 569.

Zavražděný vévoda byl přitom dynasta galantní. Měl se Sia Ťi, vyhlášenou kráskou, aféru a když se dva jeho ministři veřejně chlubili, že též oni s ní spali, dal je Ling popravit.     

 

************************************************************

598.

Ol. 45, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 156

 

************************************************************

Syrákúsané zakládají Kamarínu (jiný tradiční údaj; srov. rok 601)Jiné tradiční datum založení Massalie (srov. rok 630 a 600). V Massalii existovala po celou dobu samostatnosti státu aristokratická demokracie. V čele bylo šest set radních, tímúchoi, z nichž bylo voleno předsednictvo o patnácti mužích. Z těchto byli vybíráni další tři, což byl nejvyšší vládní sbor Massalie, kterému předsedal jeden občan, tedy president. Město získalo na důležitosti v západním Středomoří zničením Syrákús roku 212. O založení města na území Ligurů a potížích Hellénů s jejich vládci viz v indexu, s. v.

 

Babylóňané znovu v měsíci kislímu/29. listopadu až 27. prosince vpadli s armádou do Syrie/Chatti a zahájili obléhání odbojného Jerúsaléma/bab. ál Jáchudu ("město Júdy"), viz rok následující.

 

Etruskové založili či obnovili/posílili na oskickém území Capuu/Kapuu (srov. rok 801 a 423). Starším datem založení města a Nóly byl rok 801. Nižším datem etruské kolonisace, nebo obnovení nadvlády, je rok 471, možná rok, kdy se v Kapuy etablovala čtvrť hellénských obchodníků (?), srov. v indexu s. v. Capua. 

V Římě dal král Tarquinius Priscus, jak se traduje, postavit Circus maximus a zvýšil počet senátorů z Romulových sta na tři sta (podle původní tří tribuí).

 

V Číně se stát Čeng poddal smlouvou z Čchen-ling hegemonii státu Čchu, kterou sjednal čchuovský ministr Sun-šu Ao. Dohoda nevydržela ani rok. Roku 597 obsadili Čchuové sídelní město Čengů, pomoc Ťinu dorazila pozdě, když už byla kapitulace podepsána. Obě armády se pak srazily u Pi/Bi v okamžiku, kdy se o postup rozhádali velitelé Ťinu Čao Čan a Wej I. Vsadili na vyjednávání, ale ťinovského zmatku využil král Čuang z Čchu a velel do útoku. Ťinové měli těžké ztráty a další utrpěli při útěku, když je Čchuové pronásledovali s podporou Tchang, malého panství pod čchunskou hegemonií.

Bitva u Pi se tak stala odpovědí na ťinské vítězství roku 632 u Čcheng-pchu, viz. Hlavní armádní velitel Ťinu Sün Lin-fu žádal pro sebe od vévody smrt, byl však ušetřen. Obětním beránkem se stal Sien Chu/Xian Hu, který byl roku 596 popraven a s ním celý jeho rod.

Čchu oblehlo a zničilo Siao/Xiao a v Čching-čchiou/Qingqiu konferovali dynastové Ťinu, Sungu a státu Cchao. Červení Tiové napadli Ťin, jejich "Bílí" soukmenovci zůstali ťinskými spojenci, dílo ministra Si Čchüea/Xi Que. Roku 596 Čuang z Čchu napadl Sung a Červení Tiové se znovu pustili do loupení ve státu Ťin. Viz dále rok 594. 

 

************************************************************

597.

Ol. 45, 4

 

 

Kypselos

a. u. c. 157

 

************************************************************

V obléhaném Jerúsalému, sídelním městě Júdského království/bab. ál jáchudu, zemřel 22. arachsamna/7. prosince 598 král Jhójáqím/Jehójáqím (vládl od roku 608). Nástupcem se stal jeho syn Jhójáchín/Jehójáchín, řec. Iechoniás/Ióachin, bibl. řec. Ióakim (!), lat. Ioiachim (!), bab. Ja'ukín, tehdy osmnáctiletý. Jeho matka se jmenovala Nchuštá/Nechuštá, dcera Elnátána z Jerúsaléma, bibl. řec. Nestha, lat. Naestha.

Nový král se 2. dne měsíce addaru na konci sedmého roku Nabû-kudurrí-usura/16. března po tříměsíční vládě Chaldajům vzdal a město bylo dobyvateli vyrabováno, nikoli však zničeno; to až deset let nato. Chaldajové vzali s sebou deset tisíc zajatců (tři tisíce rukojmí a celý panovnický dvůr, k tomu též řemeslníky) a mladý král, který ke všemu přišel jako slepý k houslím, byl Chaldajem zbaven trůnu. Zbytek života prožil v internaci v Babylónu. Roku 562, viz, získal zpět osobní svobodu, ale do Júdy se již nevrátil. 

Nabû-kudurrí-usur II., hebr. Nabuchadne'ssar, posadil na židovský trůn Jhójáchínova strýce Mattanju, jemuž, opět z neznámých důvodů, změnil panovnické jméno na Sidqijáhú (21), řec. Zedekiás, bibl. řec. & lat. Sedekia, bibl. č. Sedechiáš, který pak vládl jako chaldajský vasal do roku 587 a byl na více než 450 let posledním králem Júdy v dějinách. Byl synem Chamútaly, která se nyní, jen o kapitolku dále, v biblické kronice nazývá Chamítal, řec. Amital, lat. Amithal, srov. rok 609. 

Babylónská armáda se vrátila s kořistí domů, ale v měsíci tebétu svého osmého roku vlády/5. ledna až 2. února 596 již opět Nabû-kudurrí-usurovi vojáci válčili u Karchemiše a v Syrii/bab. Chatti, tedy "země Chetitů", resp. Eber nári, "Za řekou". V šabátu/únor-březen 596 se král vrátil do říšské své metropole. 

 

************************************************************

596.

Ol. 46, 1

Chrýsomachos z Lakónie

 

 

Télekle[...]

a. u. c. 158

 

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil v krátkém běhu chlapců Polyméstór/Polymnéstór z Mílétu, který byl prý tak rychlý, že dokonce chytil zajíce běžícího po louce, když pásl kozy; u té příležitosti si ho všiml majitel stáda a dorostemce vycvičil k závodění. O dalších jeho úspěších však zpráv není. 

 

Epimenidés z Knóssu n. Faistu byl dopraven Níkiou, synem Níkératovým, do Athén, aby očistil město od moru, jak jim Epimenidés vyjevil, trestu za tzv. kylónský zločin (viz rok 632 a srov. rok 625). Někdy bývá Kréťan počítán mezi Sedm mudrců (srov. rok 668). K očistě použil bílé a černé ovce pasoucí se na Areiopagu: kde ulehly, tam bylo obětováno lokálnímu kultu. Jako lidské oběti měli být tehdy obětováni z Epimenidova návodu mladíci Kratínos a Ktésibios (proč právě oni dva, nevíme): jediná zmínka o obětování Hellénů vlastními lidmi v historické době; srov. 480, kdy Hellénové před bitvou u Salamíny obětovali tři příbuzné perského krále a naopak Peršané krátce před touto událostí zabili nejkrásnějšího z námořníků na přídi hellénské lodi, které se zmocnili. Další případy lidských obětí viz roky 409 a 358 a v indexu pod oběti.

 

Babylónci se vypravili na východ za řeku Idiglat-Tigris a proti tzv. Elamitům, což bylo v této době babylónské zřejmě již historisující označení pro Peršany (srov. s rokem 639 nebo 650 a 626). Zda-li pronikli až k Súsám, známo není. Obě armády se přiblížil na jeden den pochodu a "elamský" král dostal strach a vrátil se domů/šar mát Elamti iplachma chattu imtaqussuma ana mátišu itúr. Tím zanikly spojenecké vazby z války s Aššurem (viz rok 617) a vypuklo nepřátelství, které vedlo k zániku nezávislosti poslední domácí mesopotamské říše (viz roky 547 až 539).

 

V Júdě éra probabylónských proroctví Jirmejáhú/Jirmejá, řec. Ieremiás, č. Jeremiáš, a Jechezkela, řec. Ezekiel/Iezekiél, č. Ezechiel.

 

************************************************************

595.

Ol. 46, 2

 

 

Filombrotos

a. u. c. 159

 

************************************************************

V Helladě kolem roku 595 vypukla I. svatá válka (hieros kalúmenos polemos; trvala do roku 586), konflikt delfské amfiktyonie s občany města Kirrhy či Krisy (není zřejmé, s kým bylo válčeno; možné též, že jde o jedno a totéž město), kteří usurpovali moc nad Apollónovými Delfami a podřídili je vlastní administrativě, vydírali poutníky atd.

Válku spustil únos dcery Pelagonta z Fókidy Megistó a nějakých Argívanek, které se vracely z Delf. Veliteli spojenců byli Eurylochos a Hippiás z Thessalie, Alkmeón z Athén, otec Megakleův (srov. rok 631), a Kleisthenés ze Sikyónu, který velel námořní blokádě. Město samo bylo obleženo (dále viz rok 591).

Někdy krátce před touto dobou bylo přeneseno sídlo „svaté ligy severní a střední Hellady“, amfiktyonie kolem chrámu Démétry v Anthéle u Thermopyl, do Delf, které se staly kultovním střediskem spolku.

Členy delfské amfiktyonie byli Thessalové, Perrhaibové, Magnéti, Fthiótští Achájové, Dolopové, Máliové, Ainiánové, Lokrové, Dórové z Dóridy, Fókové, Boiótové a Iónové z Euboje, původně dohromady dvanáct hellénských kmenů. Změny byly provedeny v roce 591 (viz tam).

Poslové obcí, pylagorové (protože původně zasedali v Pylai, čili Thermopylai) se setkávali na jaře a na podzim. Ještě předtím, než k tomu došlo v Delfách, byl společný bůh Apollón uctíván v Onchéstu u Haliartu, který byl druhým sídlem amfiktyonů.

 

Krátce před rokem 595 zavraždil Isodémos svého bratra a spoluvládce Myróna II. (srov. rok 648) a stal se sám tyrannem v Sikyónu. Postupoval tak na radu svého mladšího bratra Kleisthéna, kterého přibral ke spoluvládě. Opět na radu Kleisthénovu se ĺsodémos odebral do Korinthu do vyhnanství, aby se zde očistil z vraždy, ale návrat mu protřelý Kleisthenés již neumožnil. Kleisthenés pak vládl sám až do roku 560.

Kleisthenés opatřil tři původní dórské tribue/fýly, jejichž jména známe také z jiných dórských států, totiž Hylleis, Dymánes a Pamfýloi, novými, hanlivými jmény Hyátai, Oneátai a Choireátai, čili Čuňata, Oslové a Selata. Čtvrtá fýla dostala jméno Archeláoi („Vládcové lidu“), z níž pocházel sám Kleisthenés a do níž zřejmě patřilo předdórské obyvatelstvo.

Později, šest desetiletí po Kleisthenově smrti, byla při návratu ke starým jménům i tato fýla přejmenována na Aigialeis, protože původním předdórským jménem se Sikyón nazýval Aigialé či Aigialeia.

Dělení dórských skupin na tři fýly sahá daleko zpět: před půl tisíciletím se tak dělily již při vpádu na Peloponnésos c. 1104 (Hylleis/Hyllova fýla pojmenována po Hérákleově synovi, který se první pokusil o návrat na Peloponnésos, cf. rok 1266). • Kultovní povinnosti Pamfýlů, Hylleů a Dymánů na Kóu a podíly na obětinách, příděly masa, vymezoval nápis z doby kolem roku 300. 

 

V Babylónii trvala v měsíci kislímu/15. listopadu 595 až 12. ledna 594 vzpoura/bártu proti Nabû-kudurrí-usurovi, který t. r. setrval doma; potlačena byla krvavě a podle všeho po polní bitvě s povstalci, v níž královy oddíly zvítězili a mnoho nepřátel pobili. Kdo byli pučisté a co bylo příčinou rebelie, nevíme. Následovaly soudy, popravy a konfiskace (jmenovitě je z postižených znám Baba-acha-iddina). Pak se král v čele armády zase vypravil do Syrie, kde ve Foiníkii byly posice přátel Egypta stále silné, viz zde níže; vrátil se obtěžkán kořistí. 

 

V Egyptě zemřel Neko II. (vládl od roku 610). Následoval s tůnním jménem Nefer-ib-Re jeho syn Psamtek II., Hor Menech-ib, řec. Psammétichos n. Psamúthés (vládl do roku 589). Jeho vláda přinesla zemi klid. Vypravil se s armádou proti Napatám (zřejmě roku 591 nebo již roku 593) a posunul hranice říše k druhým nilským peřejím. Napaty, sídelní město Kúšitů a Aspelty, jejich krále Meri-ka-Rea, horovským jménem Nefer-cha, vládl do c. 580 a viz o jeho původu roku 600, byly pravděpodobně roku 591 či 590 vypleněny a vyvráceny; residenčním městem Kúšitů se stala Meroé. Tažení se zúčastnili i hellénští žoldnéři (viz rok 591 a 600).

Král Psamtek sám zůstal v Elefantíně, armáda pokračovala na jih pod velením Egypťanů Pedismataweje/řec. Potasimtó, vůdce žoldnéřů, Egypťany ve vojsku vedl Amasis. Oddíl hellénských vojáků pod Psammétichem, synem Theokleovým, dorazil podél řeky až do lokality Kerkis polohy neznámé, ale jistě ležící mnohem jižněji než Napaty ("až kam to šlo"). Egypťané ničili památky panovníků 25. dynastie, kameníci likvidovali jejich jména na nápisech. Během tažení nebo až za Psamtekova nástupce uklidnil velkou revoltu Psamtekových žoldnéřů jistý Nesihor, syn Ifrerův.   

Psamtek II. navštívil též Foiníkii, ovšemže v čele armády, kde v Byblu přinesl dary do místního egyptského chrámu (srov. dále roky 586 a 573). Pokračoval v tradicích svého otce a dědy v protibabylónské politice vycházející původně ze stranictví Aššurově. 

 

************************************************************

594.

Ol. 46, 3

 

 

Solón

a. u. c. 160

 

************************************************************

V Athénách si zvolili ve sporech mezi stavy za prostředníka a zákonodárce šlechtice Solóna (diallaktés, aisymnétés, srov. rok 621 a rok 640), aby od základu reformoval stát:

podstatně nebo úplně zrušil dlužní otroctví za dluhy mezi občany, seisachtheiá (ještě ve 4. století byly slaveny svátky „setřesení břemene“, seisachtheie); většinu půdy vlastnila skupinka aristokratů a pozemky pronajímala za šestinový výnos úrody, proto se nájemcům, lidem jinak svobodným, říkávalo hektémoroi/"šestidílníci", viz k tomu zde níže, 

reformoval měnové, vahové a měrné jednotky, srov. feidónovské roku 680, a

rozdělil občany do čtyř daňových kategorií podle výnosů z pozemkového majetku, telé: pentakosiomedimnoi, „pětisetmedimnové“ (s ročním výnosem nad 500 medimnů obilí n. tekutých produktů), hippeis, „jezdci“ (s ročním výnosem statků nad 300 medimnů obilí nebo vyživující alespoň jednoho koně), zeugítai, kteří měli výnos nad 200 medimnů a v boji vytvářeli oddíl těžkooděnců a thétes, „dělníci“, pod touto hranicí, zbylá většina obyvatel Attiky-občanů.

Občané, patřící do prvních dvou skupin, sloužili v armádě jako jezdci a mohli být voleni do nejvyšších úřadů, zeugítové sloužili jako těžkooděnci a zastávali nižší úřady. Thétové sloužili u vojska jako lehkooděnci a později jako veslaři, nesměli do úřadů, ale měli plná občanská práva na politických a soudních sněmech (ekklésiá a héliaiá).

Vedle areopagu, Areios pagos, kde zasedali původně archonti, viz zde níže, po složení funkcí, tedy eupatridé, rodoví šlechtici, k nimž patřil sám reformátor, i každý epónymní archón po uplynutí své úřední doby (podle jednoho údaje jich bylo 51), vytvořil Solón další radu, radu čtyř set (búlé) - po stu z každé fýly, která řídila vlastní správu státu a připravovala podklady pro lidový sněm, ekklésii.

Pokud tento sněm rozhodoval jako odvolací soudní instance proti rozhodnutím úředníků, nazýval se héliaiá. Později bylo jeho jméno přeneseno na porotní soud o šesti tisících členů.

Solón zavedl společné schůzování archontů, jichž bylo devět: archón epónymos (jeho jméno dávalo označení pro celý rok a seznam epónymních archontů býval základem athénské chronologie), archón basileus („král“, pro religiosní záležitosti), polemarchos (záležitosti vojenské) a šest thesmothetů (soudců-zákonodárců; viz reformu roku 487 a v indcexu s. v. Athény). • Solón prý také vydal zákaz exportu obilí a cizím řemeslníkům, pokud se usadili s rodinou v Attice, uděloval občanství: první státní hospodářská politika v dějinách Evropy.  Srov. rok 532 a ovšem 451.

• zrušil platnost Drakontových zákonů s tresty smrti i za povalečství a krádež ovoce na trhu a ponechal smrt jako trest u vražd. O novém trestním zákoníku ale nevíme nic. 

Již ve starém věku se spekulovalo o tom, nakolik Solón zrušil dluhy (ve slovníkářském podání Súidově/Súda: chreókopiá démosión kai idiótikón, hén eiségésato Solón). Sám prý mezi prvními odpustil dlužníkům svého otce sedm talentů (podle jiné tradice po otci mnoho majetku nezůstalo, viz rok 640).

Je možné, že hektémoroi či pelatai/"klienti" museli odevzdávat pět šesti svých výnosů a pouze šestinu si nechávali a Solón poměr obrátil (odstranil z pozemků horoi/hraniční kameny pravděpodobně se zaznamenanými úvazky. Podle některých vlastně žádné dluhy nezrušil, ale snížil úroky a snížení finančního břemene spočívalo v tom, že "devalvoval" minu: bylo do ní sedmdesát (jiný údaj: 73) drachem, nově sto, a 63 min dělalo talent (namísto šedesáti).

V době Solónových reforem se však v Athénách mincemi neplatilo: nebyly to dluhy peněžní. Fungoval početní vztah mezi železnými oboly, těch bylo šest do drachmy, a stříbrem, ale každý stát měl svůj "kurs": v Athénách bylo železných drachem do miny jedno sto, v Korinthu 150, ale na Aigíně jen sedmdesát. V čem Solónovo "zrušení dluhů" spočívalo, není dnes zcela jasné. O tom, zda Solón spasil Athéňany před osudem lakónských heilótů, viz v indexu s. v.

Ve fragmentech Solónových elegií nabádal k hromadění majetku přirozenou cestou, prací, nikoli mamonářstvím a zlodějnou. Kapitalisticky konstatoval, že "pro bohatství není nikomu dána žádná hranice/plútú d' úden terma pefasmenon andrasi keitai". Chápal, že "hodně špatných lidí je bohatých a dobří že dřou bídu/polloi gar plútúsi kakoi, agathoi de penontai".

V fragmentu iambickém si byl vědom, že není možné zavděčit se všem, že však zemi osvobodil od otroctví a že přivedl zpět do Athén lidi prodané do ciziny a také ty, kteří před dluhy raději utekli, než aby se třásli před svými pány: "Zákony jsem napsal stejně pro člověka rodu nízkého i vznešeného, vyměřil jsem vymahatelné právo pro každého/thesmús d' homoiós tó kakó te kagathó eutheián eis hekaston harmosás dikén egrapsa." 

Solónovi se přičítal též zákon o veřejném stravování, které nazval parasítiá/to peri tés en démosió sítéseós, hoper autos parasítein kekléke. Nějakým způsobem vymezil občanům intensitu docházky, což neznáme, prý však bylo špatně, když tam Athéňané jedli často a trestáni byli ti, kteří se parasítii vyhýbali; jak, nevíme.

Jeho reformy vyryté do dřevěných desek upevněných na otáčivé hranoly (axibus ligneis incisae; zlomky byly k vidění ještě začátkem 2. století n. l.) měly platil sto let, ale spokojení s nimi nebyli ani bohatí, ani chudí/hektémoroi, kteří marně čekali pozemkovou reformu. Proto Solón říkával, že dal Athéňanům "nejlepší zákony z těch, které byli ochotni přijmout". 

Následujícího roku Solón Athény opustil a cestoval "za obchodem i poznáním" po centrech Egypta, Anatolie a Kypru. S Peisistratovým převratem to nesouviselo, viz rok 585 a 561, a jak často se do Athén vracel, nevíme. Athéňané z úprav nadšeni nebyli, opět se dostali do interních sporů a na rok 590 a 589 se ani nedohodli na volbě epónymního archonta, viz tam a osmdesáté roky 6. století.

V části této éry platila dohoda, že archontů bude deset, z toho pět eupatridů/šlechticů, tři zemědělci a dva řemeslníci. • O odstupňování povinností vůči státu podle majetkového censu srov. roky 578 (Řím) a 548 (Čína).

Buď ještě během Solónova života (zemřel roku 561? na Kypru), spíše ale až po jeho smrti, došlo v Athénách k první mincovní ražbě (viz rok 575); data jsou spekulativní, neboť část numismatiků klade začátky attické mincovní ražby do doby c. půl století po Solónovu archonátu.  

 

Babylónci pod Nabû-kudurrí-usurem koncem roku opět s armádou v severní Syrii/Chattu; srov. egyptskou iniciativu roku předešlého.

 

V Číně byla ve státu Lu zavedena daň z půdy. Zrušila ji až 1. ledna 2006 komunistická Čína. Čchu oblehlo Sung a přistoupilo na dohodu o neútočení. Ve stejném roce zničili Ťinové kmen Červených Tiů/Di. Do války s Ťiny se pustil Chuan Čchinský, vévoda Ťing z Ťinu dosadil za dynastu Tiů prince z Li a v poli Čchiny porazil. V zimě roku 594 a 593 postihl Čínu hlad, vyklubaly se larvy kobylek. V čouovských válkách se pokračovalo, viz rok 591.    

V Koreji ve státu Ko-Čoson zemřel král I vládnoucí od roku 615 (srov. o předchozích panovnících rok 677) a nástupcem se stal jeho pětiletý syn Čcham/Čh'am (594-578). Regentem mu byl jeho strýc, kterého však po čase zavraždil vlivný dvořan Kong Son-gang a zmocnil se vlády nad chlapcem, kterého internoval. Vynucoval na něm abdikaci, ale neuspěl: kdosi z věrných dynastii u dvora Konga zavraždil. Král nicméně zemřel v 21 letech. Viz dále rok 505. 

 

************************************************************

593.

Ol. 46, 4

 

 

Drópidés nebo Formión

a. u. c.161

 

************************************************************

Za Psamméticha II. v Egyptě vznikla u vsi Rhakóti(s) v Deltě osada Hellénů, zárodek pozdější slavné Alexandreie (srov. rok 611). Nebyla shodná s Kanóbem ani Hérákleiem (srov. 664).

 

************************************************************

592.

Ol. 57, 1

Euryklés z Lakónie

 

 

Eukratés

a. u. c. 162

 

************************************************************

Do Athén přišel za této olympiády a Eukratova archonátu Skyth Anacharsis, bratr krále Kadúida, syn Gnúriův s jistou Hellénkou, takže byl dvoujazyčný. Hellény byl počítán mezi Sedm mudrců. Z jakých Skythů pocházel, nevíme. Pro svou otevřenost se zapsal do athénských rčení, když se říkávalo, že někdo mluví jako Skyth/hé apo Skythón rhésis. Jeho sochy se později opatřovaly varováním: "Ovládej jazyk, žaludek a přirození/glóssés, gastros, aidoión krattein."

Později byl doma zavražděn pro zavádění hellénských zvyklostí. V Kýziku se dal předtím zasvětit do kultu Velké Matky bohů a držel se ho i po návratu do vlasti. Při jejích rituálech ho ve Skýthii spatřil král Saulios, otec Idanthyrsův a bratr Gnúriův, a Anacharsia zabil střelou z luku, podle jiné verse byl postřelen bratrem na lovu. Podobný osud potkal o 150 let později Skyla, syna skythského krále Ariapeitha. 

 

************************************************************

591.

Ol. 47, 2

 

 

Simón

a. u. c. 163

 

************************************************************

V I. válce svaté obsadili spojenci Kirrhu n. Krisu, kterou obléhali od roku 595. Obránci města byli oslabeni Solónovou lstí, který dal do vodního zdroje obléhaných, do řeky Pleistu, nasypat množství čemeřice/helleboron, přírodního projímadla. Obyvatelstvo se rozprchlo do hor a částečně pokračovalo v boji až do roku 586, kdy bylo město rozvráceno (viz tam). Podle jiné tradice lest vymyslel Kleisthenés Sikyónský. Město a kraj chránila věštba, že se jim nic nestane do doby, kdy by je omývalo moře. Kleisthenés tedy zařídil vykoupení pozemků a veškerou půdu sahající až k pobřeží s městem zasvětil Apollónovi...   

V této souvislosti provedli amfiktyoni změny. Původních dvanáct hlasů (viz rok 595) bylo zdvojeno na 24. Ze dvou hlasů Iónů tak mohli jeden hlas dostat Athénští a ze dvou hlasů Dórů mohli jeden hlas dostat Lakedaimonští, a to jako zástupci peloponnéských Dórů. Thessalové sami disponovali čtrnácti hlasy (srov. roky 700 a 600) a byla tak potvrzena jejich hégemónie v severní a střední Helladě, která trvala do roku 571, resp. do doby po založení Peloponnéského spolku roku 556.

Sídlem amfiktyonie se staly natrvalo Delfy a kultovní středisko Apollóna všech Hellénů a jeho věštírna se brzy staly světoznámými.

 

V Egyptě popsali hellénští žoldnéři ve službách krále Psamméticha II. (srov. rok 595) za jeho tažení proti Núbiům sochu krále Ramesse II. v Abú Simbelu svými jmény. Je pozoruhodné, že mezi těmito prvními „turistickými“ upomínkovými nápisy nebyl tehdy nikdo z Arkadie, kraje známého námezdnými bojovníky.

 

V Číně ve válce států Ťin a Čchi po bitvě u An, v níž armáda Ťinu úspěšně útočila s podporou státu Wej, došlo ke smíru. Ťinovský vojevůdce Si Kche zraněn v boji stejně jako čchiovský vévoda Čching, které zasáhl šíp.

Zemřel král Čuang z Čchu (vládl od roku 613) a jeho nástupcem se stal syn Kung/Gong (vládl s královským titulem otcovským do roku 560).  Chaotické naopak poměry zavládli ve státu Lu, kde uprostřed nemilosrdných palácových komplotů zemřel vévoda Süan/Xuan (vládl od roku 609). Vyšel z nich jako vítěz Ťi Wej-c'/Ji Weizi, který se postavil za nového vévodu Čchenga/Cheng (vládl do roku 573), dynastu prý slabého, za něhož de facto vládla jeho matka Mu Ťiang/Mu Jiang. Ťi Wej-c' během rozbrojů vyhnal celý jeden šlechtický klan Tung-men/Dongmen ode dvora a ze země.

Následujícího roku armádu Čou při útoku na Žung/Rong překvapivě nomádi porazili a zahnali. Stát Lu potvrdil spojenectví s Ťinem a luský vojevůdce Cang Süan-šu/Zang Xuanshu připravoval válku. Roku 589 napadli Lu vojáci Čchi a v bitvě u Sin-ču/Xinzhu Čchiové porazili Weje.  

 

************************************************************

590.

Ol. 47, 3

 

 

anarchie

a. u. c. 164

 

************************************************************

Kolem t. r. byl v Mytiléně zvolen na dobu deseti let za aisymnéta (srov. rok 621 a 594) Pittakos, syn Thráka Hyrradia (Hyrradios/Hyrrás), když zřejmě krátce předtím zemřel k velké radosti aristokratů samovládce Myrsilos (vládl od roku 612). Straník šlechty Alkaios se radoval z tyrannovy smrti verši: "Teď je třeba se opít a každý ať pije jak o závod, vždyť zdechl Myrsilos/Nýn chré methysthén kai tina pros bián pónén, epeidé kathane Myrsilos." Proletář Pittakos, který se oženil se šlechtičnou, bývá počitán mezi Sedm mudrců.

 

V Kýréně zemřel král Battos I. rodem z Théry (vládl od roku 631). Nástupcem byl jeho syn Arkesiláos I. (vládl do roku 579). Jeho vláda není známa ničím pozoruhodným.

 

Válka mezi králi Lýdů a Médů vedená od roku 617 Alyattem II. a Kyaxarem dostala nový impuls (trvala do roku 585). Bylo jím chování jistých povstaleckých Skythů, kteří se uchýlili na médské území a s povolením Kyaxarovým tam žili. Cvičili královy syny v loveckých dovednostech a dodávali královské kuchyni zvěř. Když jednou nic nepřinesli, krále to rozčílilo a uražení Skythové se mu hrůzně pomstili: jednoho ze synů zavraždili a předložili ho uvařeného otci jako zvěřinu. Pak prchli do Sard, kde se jim dostalo asylu. Viz rok 585. 

 

V Anšanu zemřel král Peršanů Kýros I. (vládl od roku 645?). Nástupcem byl jeho syn Kambýsés I. (vládl do roku 559). V Království Parsa, Persie, vládne v té době Ariaramnův syn Arsamés, otec Hystaspův a Farnakův, viz rok 522.