609-600

609.

Ol. 42, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 145

 

************************************************************

Míléťané ve spolupráci s Fókajskými či Rhodskými založili osadu-apoikii Apollónii Pontskou (epoikie byla zavedena roku 559, viz tam).

 

V bitvě u Megidda (eg. Maketi, bab. Magidú) někdy po pesachu porazili Egypťané babylónského spojence, júdského jahwistického reformátorského krále Jošijáhúa/Jošiu, který v bitvě padl. Júda se po dlouhých staletích, zhruba od konce XIX. dynastie kolem roku 1200, stala na krátko egyptskou poddanskou zemí (viz rok 605). Po Jošiovi (vládl od roku 641) následoval formálně na trůnu jeho syn Jóácház/Jehóácház, řec. Ióazos, který vládl jen tři měsíce a deset dnů, a to do začátku roku 608.

Za vítězství u Megidda poslal král Nekó II. dary dokonce také do Apollónova Didymaia v Iónii, ostatně do svatyně svých spojenců (viz rok 617).

Po bitvě u Megidda měl Nekó volnou cestu na sever, kam spěchal na pomoc Aššur-uballitovi II. V měsíci du‘úzu s částí egyptských sborů přešel Eufrát, aby dobyl zpět Charrán. Město a jeho babylónskou posádku obléhal až do měsíce ulúlu, tj. do srpna až září, pak ale musel ustoupit před příchodem babylónských posil, které přivedl král Nabû-apla-usur na pomoc obleženému městu.

Po uvolnění Charránu z obležení se Babylónci vypravili proti dalšímu assyrskému spojenci, proti Urartejcům, a jejich zemi poplenili. Egypťané drželi většinu Syrie, hlavním sídlem byl Hamát (do roku 605).

 

************************************************************

608.

Ol. 43, 1

Kleón z Epidauru

 

 

(neznámý)

a. u. c. 146

 

************************************************************

Král Nabû-apla-usur se vypravil opět proti Urartu. Vyplenil kraj Bít Chanunía a na jeho větší části zřídil babylónskou provincii (srov. rok 610).

V Hamátu, kam si nešťastníka pozval při cestě z války s Babylónci, sesadil egyptský král Nekó II. krále Jóácháze, který vládl velmi krátce (viz předcházející rok; událost může připadat ještě k roku předešlému). Jóachas zemřel v egyptské internaci a důvod sesazení znám není. Nekó dosadil Židům za krále Jóácházova bratra Eljáqíma, řec. Eliakimos, jemuž z nejasného důvodu změnil jméno na Jójaqím/Jehójáqím, řec. Ióakeimos/Ióakim (vládl do roku 597). Země zůstala egyptským protektorátem (do roku 605).

 

************************************************************

607.

Ol. 43, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 147

 

************************************************************

V dlouholeté válce o Tróadu (trvala s mnohými přerušeními od roku 698), porazili Mytilénští athénské emigranty. Válku rozhodl v Tróadě osobní souboj Pittakův (o jeho odchodu z Mytilény viz rok 612) a Frynónův (srov. rok 620). Olympioníkos Frynón byl Pittakem úskočně obelstěn a zabit.

Za arbitra urovnání sporu si obě strany zvolily tyranna Periandra Korinthského, který rozhodl, aby Sígeion zůstalo Athéňanům a ostatní sporné osady aby měli Mytilénští (viz rok 620). Athéňané se však nedokázali zmocnit ani Sígeia, kterého dobyli až roku 546. • V jedné z bitev této války vedle sebe bojovali Pittakos a lyrik Alkaios.

 

Babylónský král Nabû-apla-usur byl znovu na výpravě proti Urartu. Doprovázel ho syn Nabû-kudurrí-usur, řec. Nabokolassaros. Po úspěších zde se s vojskem obrátili k jihu. V měsíci ulúlu, tj. v srpnu až září, vytáhl z Mesopotamie za Eufrát a oblehli u Karchemiše/Európos město Kimuchu/Samosaty, kterého v měsíci kislímu, tj. v listopadu až prosinci, dobyli a osadili posádkou (srov. následující rok a 612).

 

V Číně zemřel císař Kchuang-wang/Kuang (vládl od roku 613). Na trůnu ho vystřídal jeho bratr Ting-wang/Ding (vládl do roku 586).

 

************************************************************

606.

Ol. 43, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 148

 

************************************************************

Egypťané oblehli Kimuchu a po čtyřech měsících ho na Babylóncích dobyli (srov. předchozí rok a následující). Babylónci se vypravili do Syrie, byli však Egypťany z Karchemiše, bab. Galgameš, zatlačeni zpět za Eufrát.

 

Někdy v této době byl v Syrii (?) zavražděn Aššur-uballit II., poslední král Assyřanů. Definitivně se uzavřela dvoutisíciletá historie státního útvaru a pozemské moci boha Aššura. • Královská tradice Assyřanů začíná kolem roku 2400 seznamy šejků původních nomádů, od roku asi 2150 již usedlých knížat, ensiů, Aššuru.

Zbytky Assyřanů se v severní Mesopotamii a severovýchodní Syrii během staletí asimilovaly. Assyrská šlechta v bývalých provinciích přešla do služeb chaldajských králů. Záhy se jméno země začalo používat nepřesně, až nakonec přetrvalo pouze jako literární pojem, obvykle označující celou Mesopotamii (tzn. včetně Babylónie).

V hellénismu měla původní Assyrie označení Adiabéné; její severní část se jmenovala Arbélítis, jižní Apollóniátis. Původní název Hellénové jako geografický pojem již neznali: zjevně nebyl, kdo by jim ho zprostředkoval. Možná, že zbytkem ze slova Assyrie byl název jedné hellénisované osady Atúsias na Kapru.

Assyrii jako geografický pojem oživil na krátko římský císař Traján, když v roce 114 n. l. zřídil stejnojmennou provincii (zrušena ale již o dva roky později). O dalších osudech Assyřanů viz dále v indexu, s. v.

Zánikem říše Assyřanů se v regionu změnily ethnické poměry. V západních částech bývalé novoassyrské říše, v tzv. Chattu, docházelo k semitisaci zemí, neboť již vymizel prvek syrochetitský (srov. rok 635). Syrská část se začala babylónsky nazývat Eber nári, tj. „Za řekou“.

V Anatolii se absorbcí Médů postupně utvářel státní útvar Kappadokie, a to především z původních chetitských státečků Tabal a Melid. V Kilikii (z bab. Chilakku) se syrochetitský prvek uchoval ještě v Pirindu či Piriddu (Qúe, západní část Kilikie, byla Babylónci nazývana Chumé).

 

V Číně za vlády císaře Tinga, viz rok předešlý, porazil Čuang/Zhuang, vládce státu Čchu, hunský kmen Čung/Zhong, který vpadly ze západu. Stal se pak posledním, pátým z hegemonů/éra wu-pa (srov. rok 685). I on se tituloval králem státu Čchu, wangem, srov. roky 677, 632, titulem přináležícímu Čouům (vládl v Čchu 613-591). Roku 597 se revanšoval armádě státu Ťin/Jin za porážku roku 632, viz, vítězstvím v bitvě u Pi/Bi na Chuang-che/Žluté řece. 

 

************************************************************

605.

Ol. 43, 4

 

 

Aristoklés

a. u. c. 149

 

************************************************************

Babylóňané se pustili opět přes Eufrát a v severní Syrii v bitvě u Karchemiše (bab. Galgameš, hellénistický Európos na Eufrátu v Kyrrhestice) porazili, vedeni králem Nabû-apla-usurem, Egypťany pod Nekóem II. Zbytky Egypťanů pak byly rozprášeny u Hamátu a města bylo dobyto (egyptské od roku 609). Egypťané byli vytlačeni z celé Syrie a egyptští králové se zde objevili až zase v hellénismu (Ptolemaiovci).

Chaldajové však na Egypt netáhli. Po bitvě u Karchemiše 8. dne měsíce abu, tj. 17. srpna, zemřel král Nabû-apla-usur (vládl od roku 626). Novým králem babylónských Chaldajů se stal jeho syn Nabû-kudurrí-usur II., hebr. Nebukadnessar či Nabûkadrezar. V Babylónu byl korunován 1. dne měsíce ulúlu, tj. 7. září (vládl až do roku 562).

Jeho mladším bratrem byl Nabû-šuma-líšir. Podle hellénské tradice byl král ženat s královnou Nítokris (její domácí jméno znělo snad Adad-guppí, srov. ale výskyt tohoto jména i v hellénském převyprávění egyptských dějin).

Koncem roku se Nabû-kudurrí-usur II. vrátil do Syrie, kde úspěšně pokračoval v bojích s Egypťany a jejich spojenci.

 

Júdský král Jójaqím přísahal hned po bitvě u Karchemiše věrnost babylónskému králi Nabû-apla-usurovi a rovněž vzápětí jeho synovi (viz rok 602). Skončila tak krátká éra egyptského protektorátu nad Júdou (viz rok 609). Království se dostalo pod kontrolu babylónských vládců, což se židovské státnosti stalo osudovým.

 

************************************************************

604.

Ol. 44, 1

Gelón z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 150

 

************************************************************

Athéňané podníceni Solónem dobyli na Megarských Salamínu, která byla od roku 640 megarská (válka o ostrov vypukla roku 631, srov. dále roky 570 a 528, kdy konečně válka skončila).

 

Babylónský král Nabû-kudurrí-usur II. pokračuje zdárně v bojích s Egypťany. Ve Foiníkii oblehl Askalón, který v měsíci kislímu, tj. v listopadu až prosinci, dobyl a vyvrátil. Celá Foiníkie se stala babylónskou, vypukly boje s Egypťany v Júdě.

 

V Číně se narodil muž jménem Lao-c’, tj. Starý filosof. Zemřel údajně roku 514.

 

************************************************************

603.

Ol. 44, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 151

 

************************************************************

V letech 603 až 596 musela Sapfó se svým mužem emigrovat z rodného Lesbu na Sicílii. Když se po letech vrátila domů, založila ve svém domě Múseion, intelektuální společenství sestávající údajně převážně z žen (o jiném Múseiu viz rok 307; srov. o příčině její sebevraždy, viz rok 630).

 

Téhož roku opět babylónská armáda v Syrii.

 

************************************************************

602.

Ol. 44, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 152

 

************************************************************

Samští založili osadu Perinthos. Okamžitě následovala válka s Megarskými, protože nová apoikie významem zastiňovala megarskou Sélymbrii. Megarští byli poraženi a vůdcové Samských použili zajatých megarských vojáků k provedení převratu ve své vlasti: sesadili a vyvraždili aristokraty, géomoroi. Zřejmě zavedli ve státě samském „vládu lidu“, démokratiá (viz 602, srov. rok 611).

 

Júdský král Jojaqím odpadl od Chaldajů a zahájil s nimi válku (srov. s rokem 605 a 598).

 

************************************************************

601.

Ol. 44, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 153

 

************************************************************

Jeden z možných údajů o založení Kamaríny (viz ale dále roku 598).

 

Nabû-kudurrí-usur II. se vypravil proti Egyptu. Na jeho hranicích u Gazy vybojoval nerozhodnou bitvu s Nekóem II. Na obou stranách značné ztráty.

 

************************************************************

600.

Ol. 45, 1

Antikratés z Epidauru

 

 

(neznámý)

a. u. c. 154

 

************************************************************

Ve Spartě zemřel Eurypontovec Archidámos I. (mohl vládnout od roku 650). Nástupcem se stal jeho syn (?) Agasiklés (vládl do doby krátce před rokem 556).

Kolem roku 600 zemřel i druhý král, Ágidovec Eu(ry)kratés II. (vládl snad od roku 660). Nástupcem se stal jeho syn León či Leonteus (vládl snad do roku 560).

 

Kolem roku 600 přemohli Thessalové Dolopy na Pindu, Málijce a Ainiány v údolí řeky Spercheios, obsadili Thermopyly (Thermopylai) a stali se hégemóny ve spolku amfiktyonů (srov. rok 700 a 595).

 

V téže době zřejmě vznikl první boiótský spolek (založení bývá kladeno i do doby pozdější, srov. rok 550). Hégemónem spolku byly Théby, kde tehdy působil jako zákonodárce Filoláos z rodu korinthských Bakchovců (není shodný se známým pýthagorikem). • První Spolek Boiótů trval do roku 479.

 

Na Samu byla odstraněna krátkodobá tyrannida jistého Dámotela (viz rok 611, 602). V téže době se stal na Euboji tyrannem Tynnondás (délka jeho vlády není známa); zřejmě někdy po něm vládl v Chalkidě jistý tyrannos Antileón a Foxos (oba snad před 550).

 

T. r. nebo roku 598 (viz tam) založili Fókajští osadu Massaliu. Massaliá, dn. Marseille, se později sama stala métropolí měst: Níkaia, dn. Nizza či Nice, Glanon, dn. St. Rémy, Kainikétoi, Samnagétos (obě u Marseille), Monoikos, dn. Monaco, Antipolis, dn. Antibes, Agathé, dn. Agde, Tauroention u dn. Toulonu (vyvráceno Caesarem), malá osada Telónion, lat. Teló Martius, Olbiá u dn. Hycres u Toulonu (všechny na jihofrancouzském pobřeží),  Emporiai, dn. Ampurias, a Rhodé či Rhodai, dn. Rosas (obě na západošpanělském pobřeží).

Dále o Massalii viz roku 598.

 

Kolem roku 600 založili Korinthští osady Poteidaia a Apollóniá (viz rok 620).

 

V Efesu jsou doloženy z doby kolem roku 600 nejstarší hellénské mince s nápisem, kopie lýdských (viz rok 720, 680 a 640). Byly raženy pod jménem Faenos či Fanés (či již kolem roku 630?).

Mezi lety 600 až 575 byl v Efesu dokončen druhý Artemidin chrám, Artemision (viz rok 650; druhý chrám stál do roku 356).

 

Kolem t. r. založili Mílétští osady Pantikapaion a Theodosii (srov. rok 675). Pantikapaion, které mohlo být založeno až koncem 6. století, dnešní Kerč, leželo na východě Tauridy, dn. Krymu. Mílétští koupili od Skythů půdu i na protilehlém Tamanském poloostrově.

Oblast Kerčského a Tamanského poloostrova se ve starověku nazývala Bosporos Kimmerios, Kimmerský Bospor. Podle toho se později začala jmenovat říše Hellénů, kteří se zde usadili. Pantikapaion se stal střediskem této říše.

 

Kolem roku 600 žil a vládl v Lindu na Rhodu Kleobúlos, syn Euagorův z rodu Hérákleova (podle jiného pramene však pocházel z Kárie). Byl počítán za jednoho ze Sedmi mudrců.

 

V téže době žili:

lyrik Sémonidés ze Samu. Spoluúčastnil se kolonisace Amorgu a bývá často podle toho zvaný z Amorgu;

působil sochař [? Poly]médés z Argu, mj. autor sousoší Kleobis a Bitón, které stálo v Delfách.

 

Kolem roku 600 se narodili budoucí athénský samovládce Peisistratos z Braurónu (zemřel roku 528) a Anakreón z Teu, aristokratický básník (zemřel někdy po roce 514). Kolem roku 600 zemřel moralisující básník Fókylidés z Mílétu (ale dochované Gnómai Fókylidú, F. myšlenky, jsou podvrhem křesťanů snad již z 1.-2. st. n. l.).

 

Asi v této době zemřel v Urartu král Rusa III. (vládl od roku asi 610). Jeho nástupcem se stal syn Rusa IV., který snad vládl do roku 580, ale  již jen na velmi omezeném území. Byl posledním ze známých vládců Říše Urartu.

 

Kolem roku 600 se kilické knížectví, snad Chilakku čili Pirindu, zmocnilo jižní Kappadokie a zřejmě i Pamfýlie. Podle hellénské tradice se vládce Kilikie měl jmenovat Syennesis, což je však řecká podoba titulu místního vládce (viz rok 557).

 

Arabští Sabajové (viz rok 734 a 715) začali postupně obsazovat protilehlé pobřeží Jemenu, tj. dnešní Eritreu, a ethiopskou vysočinu, Chabašát, kde se v průběhu 4. a 3. století vytvořil silný vasalský státní útvar s centrem v Adúlidě (srov. rok 10). Místní vládci byli původně výběrčími daní pro mateřský jemenský stát, nagusi.

Po osamostatnění zůstal titul negus, neguš označením pro místního a později i pro etiopského krále, a to až do roku 1975.

Míra vazeb na Jemen není jasně vymezitelná, byly vysloveny i předpoklady o samostatném vývoji v Africe. Jako první království s mukarribem v čele z předaksumské éry na území dn. severní Etiopie a Eritreje je od cca. 8. st. (nebo až 4.?) známo D'MT (tedy Da'mot/Di'amat/Da'amat), srov. v indexu s. v. a pod Arabové. Neznámí útočníci zničili centrum království Da'mot v lokalitě Jecha/Yeha c. 500, popř. o dvě staletí později, viz v indexu s. v.

Někdy v téže době se pozvolna vystěhovávali jihoarabští ‘Ausániové na východoafrické pobřeží, které po nich později dostalo jméno Azánie, dn. Somálsko a celé pobřeží až po Tanganjiku. V Arábii byli 'Ausániové někdy od roku 420 ve vasalském vztahu ke státu Qatabán, řec. Kitibaina, od roku 225 se stali vasaly Sabajů (viz tam).

Ještě později vznikl v Azánii státní útvar, který byl ve druhém a prvním století závislý na králích Sabajů (dále viz rok 400).

Sabajové (bibl. Šeba) měli svůj stát v době c. 1000/950 (srov. „Bilkís/Bilqís, královna ze Saby“) až c. 260 n. l. s hlavním městem v Ma'árib, Marib. Kolem roku 700 byla Saba’ theokratickým státem, regionální velmocí s vlastním písmem o 29 znacích, později s vlastní mincovní ražbou, monumentální architekturou a výraznými matriarchálními rysy ve společnosti.

Podle nápisu z roku 685 dobyl kolem roku 700 mukarrib Karib'il Watar (srov. roku 715) 'Ausán a Hadramaut a ovládl produkci a obchod s kadidlem.

Od c. 650 př. n. l. měli Sabajové své osady na eritrejském pobřeží v Africe. Kolem 300 př. n. l. spojili celou jižní Arábii mezi Rudým mořem a Arabským pod svou moc (srov. rok 400 a snahu Ptolemajovců roku 260). Autokraticky vládli mukarribové, kněží-králové.

 

Kolem roku 600 odrazil třetí nástupce po Tanwet-amanim neboli Tanutamunovi (posledním králi XXV. dynastie v Egyptě), kúšitský král v Napatě Anal-amani, útok Blemmyů, Belemech. Je to první zmínka o tomto nomádském národu z „Východní pouště“ tzn. Núbijské.

Po Tanwet-amanim vládl Atlanersa (c. 653-643?), Senk-amanisken (do c. 600?), Anal-amani (do asi 580) a Aspelta (do c. 560?). Až do asi poloviny pátého století je ve jménech núbijských panovníků mezera, viz dále rok 595 a 400.

 

Mezi lety 600 až 500 se východně od sídel Skythů usidlují Sarmaté či Sauromaté, kmenový svaz íránského původu. Obsazovali oblast mezi Donem a Volhou.

V době od zhruba 600 př. n. l. do asi 500 n. l. v západní části středního Povolží a kolem řeky Oka existovala kultura lovců, chovatelů dobytka, obyvatel hradišť a metalurgů, zvaná podle prvního naleziště goroděcká. Její nositelé bývají pokládáni za předky jedné ugrofinské jazykové větve, dnešních Finů a Estonců. Mezi Okou a horní Volhou v 1. st. n. l. povstala příbuzná hradištní kultura djakovská a východně ležící pjanoborská.

 

V téže době vpadli do severní Itálie Keltové (Gallové) a založili, podle jedné tradice, město Mediolanum. Jejich náčelníkem-králem byl Sigovesus, syn Ambigata, krále Biturigů.

Menší část Etrusků se proto uchýlila do alpských údolí, ale většina z nich opouští Popádí směrem na jih, stahují se odtud i Umbrové.

 

Z doby kolem roku 600 pochází nejstarší dochovaný latinský nápis, tzv. fibula Praenestina, „jehlice z Praeneste“ v Latiu: »manios med fhefhaked numasioi«, čili „Pro Numasia mne vyrobil Manius“ [v poslední době bývá starolatinská jehlice považována za novodobé falsum, jistě ovšem perfektní]. O cistě nalezené v Praeneste původem však z Říma se jménem tvůrce viz v indexu pod řemesla.

 

V rozmezí let 800 až 600 v severozápadní Indii vznikly áranjaky, bráhmanské „lesní“ zpěvy. V téže době vznikly upanišády (c. 750-500). Nejvýznamnější ze 109 filosofů, kteří jsou v upanišádách jmenováni, jsou autoři Aruna, Šándilja, kteří oba tvořili někdy v letech 670 až 640, Uddálaka Áruni a Jádžňavalkja, kteří působili v letech 640 až 610 a Švetaketu, který byl zároveň nejvýznamnější ze všech filosofů (působil v letech 610 až 580). - Nejstarší sútrová literatura.  Leta 1200 až 600 se v Indii označují za vedské období literatury. • O indických filosofických školách viz index pod heslem indické filosofické školy.

Někdy po roce 600, možná v rozmezí let 400 př. n. l. až 400 n. l., byl redakčně uzavřen nejdelší epos dějin Mahábhárata, "Velcí Bháratové", o 106 tisíci dvojverších (rekordní délce kirgizských epů viz pod epos v indexu). Odehrává se v dnešní severozápadní Indii a v severní části dn. Pákistánu. Tradiční a nepravděpodobná datace M. je ovšem mnohem vyšší: válka mezi příbuznými Kauravy a Pandavy je prý z roku 3102, viz k tomu rok c. 1800, kde o kastách a míšení bílých Árjů s tmavými/černými domorodci.

O něco starší je zřejmě epos Rámájana, redakčně uzavřen snad ve 4. nebo 3. st. básníkem Maharišim Válmíkim. O době i autorství panuje naprostá interpretační nejednota. • O Mahábháratě se Evropa dozvěděla koncem 1. st. n. l.

Někdy kolem roku 600 zahájil syn posledního krále z předcházející dynastie Pradjota Nandivardhana I. jménem Sisunága či Šišunága novou panovnickou dynastii v hindském království Magadha na území dn. Biháru, třetí z osmi v historii.

Do této doby v Magadě na severu Indie vládlo 28 králů dynastie, kterou založil válečník Džarásandha ve 13. století, dynastie Barhadratha či Brihadratha a Pradjota (dále viz rok 545). • Sisunága prý vládl 40 let, jeho nástupce Kakavarna 36 let, Ksemadharma či Kšemadharma 26 let a Ksetrajna či Kšetrajna 40 let (pokr. viz roku 545).

Předmaurjské státy Indie: Přesnější chronologie indických dějin není možná, chybějí záchytné body. Hinduističtí tradicionalisté používají datačních systémů sahajících daleko před dějiny vlastního druhu homo sapiens. Prvním pevným datem indických dějin je Alexandrovo tažení a dynastie Maurjů.

Jednotlivé árjské klany ovládající původní zemědělské obyvatelstvo a původní ethnika, která nebyla pod přímou vládou Árjů, tj. "Vznešených-Urozených", se v průběhu 5. století staly základními kameny státních útvarů, o džanapadech a mahádžanapadech viz rok 1800. Kmenová území se postupně měnila v územní celky, náčelníci v krále.

O příchodu indoevropských/indogermánských Árjů, jizdních kočovných chovatelů dobytka, na severozápad Indie viz roky 2300, 2000 a 1800. O indoarijských kastách a kastovnictví, srov. márjanna mezi Churrity z 19. století, viz 2300, 2070, 200, 1899, 1800, 1600 a 1.

Mezi Kambodžou, Gandhárou a Madrou na severozápadu v dnešním AFG a PAK a řekou Bjás sídlili Kekajové, Madrové a Úsinarové/Úšinarové. Mezi Árji na severovýchodě vynikali Kuruové a Paňčalové (z původ. Bháratů, potomků praotce všech árjských Indů Bhárata), konfederace dvou velkých rodů. Paňčálové dlouho ovládali střední Gangés a tok Jamuny, tedy Dóáb. Podle archeologických nálezů opustili v cca. 9. století své sídelní město Hastinapuru, město Mahábháraty, zničené povodní, a postavili si Kaušámbí. Na středním toku Gangy vládli Káší (pozdější Váránasí), Kóšala a na dolním Videha/Vedeha s hl. městem Mithilá, později součást Vrdždží. Lidé z ethnických skupin Magadha, Anga a Vanga na dolním toku Gangy byli Árji původně pokládáni za barbary. Ve střední Indii, v severní části Dekkánské plošiny a po jejích okrajích na východu a jihu, žili další barbaři, lid Ándhra, Vibarbha, Nisadha, Pulinda a Šabara.

V 6. nebo nejpozději 5. století bylo na severu indického subkontinentu šestnáct velkých státních útvarů, mahádžanapady, navazující na původní árjská klanová území. Od západu to byla Kambodža a Gandhára s centrem v Takšašile/řec. Taxila, obě na území dn. AFG a severního PAK. V západním Dóábu existovaly monarchie Kuru, Paňčála a Šúrasena se sídelním městem Mathurá (řec. Súrasenoi a Methora severně od dnešní Ágry). Se Šúraseny bývají spojováni Matsové jižně od nich. Ve východním Dóábu/Dvojříčí se rozkládal stát Vatsa/Vamsa s hlavním městem Kaušámbí (dn. Kosam u Illáhábádu) a východně od ní Káší s centrem ve Váránasí/angl. Benares. Severně od Káší k dnešním hranicích nepálským ležela Kóšala se sídelním městem Šrávastí/Sávatthí, stát s kolébkou buddhismu. Dále na východ po toku Gangy v dnešním Biháru byla Magadha s hlavním městem Rádžagriha a později Pátaliputrou/dn. Patna. Severně od Magadhy žily kmenové "republiky" Mallů ve východním Uttarpradéši a východně od nich Vrdžidžiů (Vridžiové, Vadžidžiové) s hlavním městem Vaišalí/Vesálí: byla to konfederace 36 klanových útvarů či oligarchických republik v okolí dn. Muzaffarpuru severně od Patny. Od nich na východ na pomezí dnešního Biháru a Západního Bengálu se nacházelo království Anga na severu delty Gangy s hlavním městem Čampou a v severním Biháru Videha (dn. Tirhut) s hlavním městem Mithilou.

Ve střední Indii od západu existoval stát Avanti/Avantí. Ovládal údolí řeky Narmady/Narbady, hlavím městem bylo Mahismatí, Udždžain/Udždžajní) v dnešní Madhjapradéši. Jižně od Avanti ležela Málwa/Málavá, východně od Málavy a jižně od Šúrasuny a Paňčály stát Čédi a Četija. 

Čedi ležel jižním směrem na cestě do Dekkánu a na řece Gódávarí v Maháráštře vládli Ašvakové/Assaka. 

Hlavními rivaly po roce 600 byly státy Káši, Kóšala, Magadha a Vrdždží. • O prapůvodním obyvatelstvu subkontinentu viz rok 1800.

Vedle těchto států existovaly na severu Indie menší útvary, nazývané historiky oligarchiemi, nebo oligarchickými či klanovými republikami, např. státečky Kolijů, Morijů, Kalanů, Buliů, Džňatrků (odtud pocházel Džina), Šakjů (odtud byl Gautáma Buddha) a Liččhaviů, kteří nakonec spadali pod konfederaci Vrdžidži.

Volená hlava státu, náčelník či král-president, vládla s radou starších a sněmem, tvořeným z vedských klanů. Předsedající sněmu, tedy jakýsi president republiky, měl titul rádža; jeho funkce nebyla dědičná. Pokud nezavládla v projednávané věci jednomyslnost, hlasovalo se.

Počty indických armád byly obrovské. Odmyslíme-li si jiné literární nadsázky, Plinius např. referuje o vojsku o devíti tisíci slonů, 30 tisíci jízdy a 600 tisíci pěchoty. Otázka ekonomického zázemí takové armády je ovšem otevřená. Některé odhady tvrdí, že v době Maurjů obývalo indický subkontinent na 50 milionů lidí.

Z pátého století pocházejí první indické písemnosti. Všeobecně rozšířeným písmem bylo od dob Ašókových bráhmí, základ všech pozdějších indických písem. Na severozápadu Indie v Gandháře se užívalo staršího zprava doleva psaného kharóšthí odvozené z aramajských znaků perské říše (od zač. 4. st. př. n. l. do cca. 3. až 4. st n. l.). Kharóšthí bylo písmem užívaným též podél Hedvábné cesty v Turkestánu a v Baktriia Sogdiáně.

Nejrozšířenějším jazykem byl prákrit/prákrt s místními dialekty šaurasení, z něhož se vyvinulo páli (tj. řada, řád), a mágadhí/magadhštinou, v níž kázal Buddha. Sanskrit/sanskrt zůstal jazykem vzdělanců; někdy v 6. až 5. st., popř. až kolem roku 300 sepsal jeho grammatiku s názvem Aštádhjájí, tj. Obsahující osm kapitol, jistý Pánini.