649-640

649.

Ol. 32, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 105

 

************************************************************

V Elamu, kde již byla státní moc v rozpadu (srov. s údaji předešlého roku), se král Tammarítu dal rovněž uplatit Šamaš-šuma-ukínem, králem babylónským, aby ho podpořil ve válce proti bratrovi Aššur-báni-aplimu, viz roky předešlé. Velitel armády Indabigaš/ass. Indabibi provedl v Súsách státní převrat a zrádce Tammaríta s celým jeho klanem poslal do Ninuje, kde se musel plazit před Aššur-báni-aplim; podle assyrských kronik ti lidé (příbuzní s 85 šlechtici) před Indabibim prchli a vydali se Assyřanovi na milost a nemilost (zůstane záhadou, proč neutekli ke svému babylónskému spojenci, ale k tomu, koho zradili?).

Aššur-báni-apli Tammarítovi odpustil, viz dále rok 646. Indabigaš vládl jen krátce (viz rok následující). Stačil z vězení propustit Assyřany, které zrádně zajal jakínský Chaldaj, zběhlý assyrský guvernér Přímoří Nabû-bél-šumáti, viz rok 651sq. a 646.

V Číně povstal proti Čouům Wang-c' Taj, syn císaře Chueje, viz rok 655. V koalici s nomády Žungy/Rong zaútočil na císařské sídelní město Luo-i/Luoyi, ale Čchinové a Ťinové Čouům přispěchali na pomoc. Rebelie se nezdařila, útočící spojenci se rozhádali a pučista utekl před Žungy do Čchi. Druhý pokus Wang-c' Taje se konal roku 636.

Dynasta státu Chuang nezaplatil do Čchu tribut, jak byl smluvně povinován, a byl za to potrestán vojenskou výpravou. Neudělal to ani následujícího roku a v létě Čchuové Chuang vyvrátili. 

 

************************************************************

648.

Ol. 33, 1

Gylis z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 106

 

************************************************************

Dne 6. dubna 648 bylo zaznamenáno zatmění slunce.

Na olympijských hrách byly přidány další dvě disciplíny: pankration, směs volného stylu a boxu, a jízda na závodním koni, kelés. Prvním olympioníkem v pankratiu se stal hromotluk Lygdamis ze Syrákús, o němž bylo zaznamenáno, že v kostech neměl morek, prvním olympioníkem v keleu byl Kraxilás či Krauxidás z thessalského Krannónu.

Na 33. hrách zvítězil v závodu se čtyřspřežím Myrón I., syn Andreův a bratr Orthagorův, od roku 656 samovládce v Sikyónu. Myrón I. se stal bratrovým nástupcem po jeho smrti a vládl sedm let; po něm následoval jeho syn Aristónymos a pak Aristónymův syn Myrón II. Toho zavraždil na radu nejmladšího z bratrů Kleisthena prostřední bratr Isodémos (viz dále rok 595). Stoletá vláda sikyónských Orthagorovců byla nejdelší tyrannidou Hellady. 

 

Na Sicílii založili kolonisté ze Zankly-Messány vedení oikisty Eukleidem, Símem a Sakónem osadu Hímerá. Na kolonisaci se podílel klan Mylétovců/Mylétidai právě vyhnaných ze Syrákús. Řídili se prý zákony chalkidskými a mluvili smíšeným dórsko-chalkidským dialektem, proč ale byli vyhnáni ze Syrákús a co byli zač, nevíme.

Téhož roku založili osadníci ze sicilských (Hyblajských) Megar osadu Selínús (srov. s rokem 628, pokud druhé datum není datem pro epoikii). • Selínús byl vyvrácen roku 250.

 

Doba 33. olympiády (648-645) je časem největšího rozkvětu osobních sil, akmé, aristokratického iambického básníka a dobrodruha z Paru Archilocha (srov. rok 680). Jako nemanželský syn, viz rok 680, se protloukal životem, jak to šlo; občanem rodného Paru asi nebyl. Živil se zjevně jako žoldnéř a padl ve válce mezi Parem a pravděpodobně Naxem zabit jistým Kalóndem zvaným Korax/Havran. Za smrt miláčka Mús byl proklet, snažil se očistit až dorazil k Tainaru do osady založené Kréťanem Tettigem, kde poblíž ležel jeden ze vstupů do podsvětí.

Udatenstvím se Archilochos nechlubil a v zachovaném zlomku zmiňuje útěk z bitvy s thráckými Saji (že by válčil v Egyptě se sajskými dynasty jako assyrský žoldnéř nikdo ze starých nezmiňuje): "Ze Sajů se někdo pyšní štítem, který jsem v křoví nechal ležet, já však unikl okamžiku smrti. Ten štít vzal čert: neopatřím si žádný horší."

Ve vlasti se ucházel o ruku dcery šlechtice Lykamba jménem Neobúlé, byl však odmítnut, za což se aristokratovi i stárnoucí lásce mstil verši, jak lze usuzovat z fragmentů. 

Jeho vrstevníkem byl epický básník Peisandros z Kameiru na Rhodu, jehož akmé kladli staří rovněž do 33. olympiady. Ve svém epu Hérákleia o dvou knihách jako první udělil Hérákleovi za atributy lví kůži a kyj/rhopalon; o Peisandrovu autorství nepanovala jistota již v Augustově době. • Akmé bývala obvykle kladena do čtyřicátého roku života. 

 

Assyrský král Aššur-báni-apli dobyl po dlouhém obléhání vyhladovělý Babylón (v permanentním obležení od roku 650). Jeho vzpurný mladší bratr Šamaš-šuma-ukín a král Babylónců od roku 669, resp. 672, se v hořícím paláci se svým harémem a eunúchy 12. července upálil (srov. podobný příběh z roku 612). Podle jiné verse krále do ohně hodil dvořan Nabû-qáté-sabat. Těla jeho lidí dal vítěz rozsekat a krmit masem psy, supy, orly a ryby. Vyrabované město však Assyřané uchránili před zničením, zbavil babylónská města hladu a rituálně je očistili. Ve stejné době jako Babylón padly Borsippy, obyvatele vzdorné Kuty a Sippar přestěhoval do Babylónu.

Assurbanipal si vybral za nového babylónského krále jistého Kandalána, přijat v Babylónu 10. tebétu/zač. ledna 647 (řec. Kinéladanos, Kiniladanos; stínově vládl do roku 627 či 626). O jeho původu a skutcích nevíme nic, tušit lze nějaké rodové spojení s assyrskou panovnickou dynastií a v moderní době je přetřásán názor, že K. bylo panovnické jméno Aššur-bániho-apliho v Babylónu. Tím ukončena válka assyrsko-babylónská, která byla vedena jako součást války protiassyrské koalice od roku 653 (srov. rok 673). V Babylónii nastalo dvacet let klidu. 

Následovalo tažení Assyřanů proti Arabům a chaldajským Jakínům vedené turtánem Bél-ibnim. Ke spojenectví s Aššurem se vrátili jihobabylónské chaldajské i aramajské kmeny a důležitou roli v pacifikaci jihu sehrál věrný urucký guvernér Nabû-ušabši a jeho nástupce Kudurru (647). V Uru držel s Aššurem guvernér Sîn-tabni-usur, ačkoli bylo jeho území napadáno aramajskými Puqúdy a Gurasimmy a z Přímoří a město bylo dva roky obléháno. Vůdci Puqúdů byli Nabû-ušézib a jeho bratr Sachdu, po roce 650 Natan; kdy se Puqúduové definitivně poddali, známo není. 

V červenci t. r. byla uzavřena jedna z Assurbanipalových kronik zachovavých nápisně; o válce s Babylónem a jejím finále v ní zmínky není, její další verse datovaná rokem 646 již ano.   

V Elamu byl po zprávě, že na Elam potáhnou opět Assyřané, při povstání zabit usurpátor trůnu Indabigaš (viz předešlý rok a rok 646). Králem se stal po krátké vládě jistého Pa'ého Chumban-chaldaš III., syn Atta-metua/elam. Možná nápisně doložený Atta-chamti-Inšušinak ze Sús, poslední suverénní domácí král (vládl do roku 645-644). Četné palácové převraty či revoluce v posledním desetiletí a chaos v zemi vedly k ruinování elamské moci. 

 

************************************************************

647.

Ol. 33, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 107

 

************************************************************

V Makedonii zemřel král Perdikkás I. (vládl od roku 695). Nástupcem se stal jeho syn Argaios I. (vládl do roku 616). Nic pozoruhodného s těmito jmény spojeno není, Argaios ovšem jako první prý stavěl v Makedonii hradby; kde a proti komu, nevíme. 

Jedno z tradičních dat, kdy Mílétští založili na řece Borysthenés, dn. Dněpru, stejnojmennou osadu, pozdější Olbii (viz rok 644).

 

V Médii zemřel král Déiokés II. (vládl od roku 708). Nástupcem se stal jeho syn Fraornés/Fraortés, per. Fravartiš (vládl do roku 625; k tomu srov. údaje roku 653). • Déiokés I. je pravděpodobně Daiaukku, Dajáku v nápisech assyrského krále Šarrukína II., zakladatelem Ekbatan-Hamadánu byl Déiokés II.

 

V Číně se ve státu Ťin držel již druhým rokem hlad. Vévoda Mu z Čchin vypomohl obilím. Když roku 646 udeřil hlad na Čchin, odmítli se Ťinové a vévoda Chuej revanšovat. 19. září t. r. bylo v Číně patrné částečné zatmění slunce. 

 

************************************************************

646.

Ol. 33, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 108

 

************************************************************

Assyřané se v měsíci simánu/c. červen vypravili opět proti Elamu. Jeho nový vládce (viz rok 648) odmítl zprvu vydat šejka Jakínů Nabû-bél-šumátiho, který se jako guvernér provincie Přímoří vzbouřil proti Assyřanům a po neúspěchu uprchl do Elamu (srov. rok 651). Když však Aššur-báni-apli napsal v šabátu roku 647/646/leden-únor 646 Elamitům dopis, Chumban-chaldaš změnil názor. Než aby se chaldajský velmož vydal krutému umučení, dal se svým osobním sluhou/kizû probodnout; jeho tělo uložené do soli poslal Elamita do Ninuje a assyrský král rozhodl, aby nebylo pohřbeno. 

Válečnickou chuť protivníka tím neovlivnil. Assyřané vedeni králem, byla to Aššur-báni-apliova desátá polní expedice (jiné verse jeho kronik ji počítají jako sedmou), dobyli Bít Imbí a Súsy, sídelní město elamských králů, a na trůn v Súsách dosadili svého věrného Tammaríta (srov. rok 649). V Bít Imbí padli do zajetí Teummanova manželka a celá jeho rodina. Brzy se rovněž i ten vzbouřil, podruhé, ale byl Assyřany poražen (nebo se zrada provalila) a přivlečen před krále jeho osud neznáme; zřejmě popraven. Na jihu Elamu pak Assyřané porazili krále Chumban-chaldaše III., který z residenčního Madaktu prchl před nimi do hor. Assyrská armáda zřejmě dosáhla vod Perského zálivu (viz rok následující). Zároveň před invasory utekl kamsi za moře jistý Umba-LAGAB-ua/Umbagua n. Umbachabua (assyrisiované jméno?), usurpátor trůnu v Bubilu. O jeho příběhu nevíme nic. 

Aššur-báni-apli nakázal vrátit do Uruku sochu sumerské bohyně Nany či Nanáj/Nanáje (jiného kultu od sumerského Nannara, akkad. Súena/Sîna, který snad byl předlohou hellénské mýthické postavě z Mesopotamie, králi Ninovi; 1. os. Ninos). Sochu údajně podle kronikářova záznamu před 1635 lety odvlekli Elamité do Sús v době vlády Kutir-Nachchunteho I. (ve skutečnosti však tento Elamita vládl někdy mezi lety 1730 až 1720, viz rok 1730).

 

************************************************************

645.

Ol. 33, 4

 

 

 

Drópidés

a. u. c. 109

 

************************************************************

Assyřané se vypravili proti dalšímu z protiassyrské koalice, proti Abí-Jatému/Abíjaté’, synovi Te'riho, jednomu ze šejků/"králů" arabských Qedarů/ass. Qadarú, viz o něm roku 650. Jautá (II.), plenil v Syrii (Amurru, zřejmě na pomezí s pouštní oblastí, viz rok 676). Assyřané Araby porazili, co mohli, zničili, a mezi beduíny vypukl hlad, takže prý "jedli maso svých dětí".

Jautá kamsi prchl, ale Assyřané se ho zmocnili a v Ninuy mu Aššur-báni-apli dal proříznout bradu, protáhnout čelistí provaz, na krk dostal nešťastník psí řetěz a byl přivázán k boudě u jedné z bran vedoucí k paláci: "Ke slávě Aššura, Ištary a velkých bohů, mých pánů, jsem se nad ním slitoval a jeho život ušetřil."

Abí-Jaté se (po zprávě o Jautově osudu?) poddal (podle jiné verse byl s bratrem Aja-ammem zajat v boji), přišel do Ninúje a políbil Aššur-báni-aplovi nohy, za což byl uznán králem s ročním tributem: byla to zároveň poslední assyrská intervence proti Arabům, kterou zapsaná historie zná (viz až rok 580; srov. předtím roky 676 a 689).

Někdy v této době jiný z šejků qedarských Ammu-ladin/Ammuladdin, Ammuladdi, který rovněž rád raboval v Syrii, utrpěl při jednom z nájezdů porážku od krále Mó'abu/ass. Ma'ába Kamas-chalty. Móabita byl Aššurovi věrný, nájezdníka zajal a poslal do Ninúwy. V téže době a snad i v téže souvislosti ve válce s Aššurem podlehl Natnu, "král Nabajati"/král Nabátů čili možná pozdějších hellénistických Nabatů (?) a celý jeho klan byl vítězi odvlečen do Assyrie, viz o nich roku 651, o shodě jmen v indexu s. v. Nabatové.

Natnův syn Nuchuru se Assyřanům vzdal a v Ninúwě ho Aššur-báni-apli po obdarování a slibu platby ročního tributu udělal otcovým nástupcemů už o něm slyšet nebude. Někdy v té době assyrskému králi přišel políbit nohy Šílum, král stepní země Chazmánu na tilmunském pobřeží (kdesi kolem Bahrajnu, Kataru?), a přivedl s sebou svou darem dceru a koně. Stejně tak se podrobil tilmunský král Chundáru a platil pravidelný tribut. Padê, král země Qadê žijící ve městě Izkê, který nikdy nebyl na assyrském území, vyslal posly, aby Aššur-báni-aplovi holdovali. Byli na cestě šest měsíců. Soudí se, že vyšli z ománského města Izkí, nejstaršího stále existujícího v regionu.   

 

V Elamu se král Chumban-chaldaš III. (zřejmě) po odchodu jádra assyrského vojska opět zmocnil Madaktu, svého sídelního města, viz rok předešlý. Aššur-báni-apli podnikl proti Elamu svou osmou a poslední výpravu. Chumban-chaldaš utekl z Madaktu do Dúr Untaš/ass. Dúr Undási (o jeho stavbě viz rok c. 1266), ale Assyřané se zmocňovali všeho, na co narazili. Z Dúr Undási Elamita prchnul do hor, údajně nahý, a celá země byla vystavena assyrskému řádění.

Pravděpodobně roku následujícího vyrabovali Assyřané Súsy, zničili hroby elamských králů, jejich ostatky se sochami panovníků i všech bohů a s obrovskou kořistí odvlekli do Assyrie (srov. ničení pohřebních tumulů u Sumerů roku 2490, "supí stéla"). Aššur-báni-apli se chlubil, že zemi ničil měsíc a 25 dnů, dokonce dal rozbořit proslulý zikkurat v Súsách, jak praví kronika datovaná 25. simánu roku 645, jehož emailované cihly s barvou lapidu lazuli a s bronzem opatřeným vrcholem zářívaly do kraje. V příští generaci se též assyrská pýcha promění v bídu zániku...

Aššur-báni-apli vrátil do Uruku a Babylónu další sochy bohů, které byly Elamity ukořistěny v Babylónii a odvlečeny do Sús roku 1157.

Nešťastného Chumban-chaldaše vydali (možná ze sousedního Ellipi) a v Ninuji/Ninúwě byl umučen. Poslední elamský král (vládl od roku 648) byl také posledním králem poslední elamské dynastie, která měla své sídelní město v Súsách a autonomně vládla asi od roku 770 (viz tam).

Tím jednak v podstatě skončila permanentní válka assyrsko-elamská, jejíž poslední fáze začala elamsko-babylónským spojenectvím roku 703 (a srov. rok 674), jednak se uzavřely dějiny státního útvaru národa, s nímž mesopotamské státy zápasily od začátku dějinJiž sumerský vládce Eannatum I. z Lagaše (vládl asi v letech 2490 až 2460) bojoval s Elamity, u nichž královláda ve federalisovaném státu začala tzv. I. dynastií awanskou kolem roku 2550 (srov. rok 770)

Země se začala částečně nazývat Parsumaš (starší název pro severní část bývalého království, v hellénismu pak Súsiáné), její jižní část byla nazývána Elymáis (o Elamitech viz ještě rok 521 a srov. rok 626). • O tzv. novoelamské říši viz rok 147.

Assyřané ze zničené a silně vylidněné země odešli a otevřeli brány do Mesopotamie národům íránským. Vzápětí, ještě za Aššur-báni-apliho vlády, celý Elam obsadili Peršané, jimž tehdy panoval král Kýros I., Kuraš či Kuraus, syn Teispův z rodu Achaimeneovců (vládl do asi 590, srov. rok 626). Kýros I. dal svého prvorozeného syna Assurbanipalovu vojevůdci Bél-ibnimu jako rukojmí a zato byl uznán „bohem Aššurem“ za krále země Parsumaš a Anšan. Vyslance s dary poslal též jinak neznámý Pišlumé, král země Chudimeru ležící rovněž východně od Elamu. Peršané infiltrovali do regionu již dříve, migrace započata kolem roku 650 (viz tam)Po pádu assyrské moci musel Kýros I. uznat hegemonii Médů; nadvládu mu vnutil Fraortés. Starší Kýrův bratr Ariaramnés byl již předtím, a to zřejmě hned po smrti Teispově (srov. 679 a 650), králem v zemi Parsa, čili v Persii. Viz dále rok 590.

  

V Urartu zemřel král Rusa II. , poslední z velkých panovníků říše (vládl od roku 678). Jeho nástupcem se stal syn  Sarduri III. (kraloval snad do roku 620). Assyřané mu říkali Ištar-dúrí. Nějaký čas spoluvládl se svým otcem. Moc Urartu stála ve stínu Aššur-báni-apliho a Sarduri uznal hegemonii Aššuru roku 636. 

 

V Číně Čchu/Chu napadlo na jaře stát Sü/Xu. Čchu, které se mstilo za vyvrácení svého spojence Šu státem Sü roku 656, porazilo armádu Sü u Lou-lin a oddíly Sungů pak napadly Cchao. Čchiovská protičchuovská koalice z roku 655 oslabila. Tvořily ji státy Sung, Čchen, Wej, Čeng, Lu, Sü a Cchao. Wej a Cchao se staly cíli nájezdů Tiů. Chuan z Čchi se se spojenci nově dohodl v Mu-čchiou, vynikal mezi nimi vojevůdce státu Lu Kung-su Ao alias Meng Mu-po, vnuk Chuana z Lu. 

Čchinové vpadli do Ťinu a třikrát v poli porazili jeho armádu. Na ťinských pláních Chanu, vznikne zde za dvě staletí samostatný stát Chan, viz rok 453, byl vévoda Chuej z Ťinu poražen na hlavu, když jeho jízda uvázla v blátě. Chuej byl jat a jeho sestra Mu Ťi/Ji, manželka vévody Mu z Čchinů, mu zachránila svou intervencí život: pohrozila manželovi, že se upálí i s dětmi, pokud Mu předá Chueje katovi. Mu tedy Chueje poslal domů a byl uzavřen mír.

Na podzim spojenci státu Sü Čchi a Cchao/Cao zaútočily na Li a v zimě Sung napadl spojenecké Cchao; koalice se rozpadla. Roku 644 po porážce na pláních Chanu vpadli Tiové do Ťinu a část země obsadili. T. r. byl v Čengu popraven dědic trůnu C'-chua za to, že si ve svém údělu vedl podvodně; co to bylo, nevíme. Viz dále rok 643.  

 

************************************************************

644.

Ol. 34, 1

Stomás z Athén

 

 

(neznámý)

a. u. c. 110

 

************************************************************

Král Písanů Pantaleón, syn Omfalióna, obsadil město Élis a uspořádal olympijské hry - druhé ze tří, které se označují za anolympiádu (tj. Ol. 28, 34 a 104, poněvadž je neuspořádali Élidští; k tomu srov. roky 668 a 660).

Pantaleón vládl dlouho, nevíme však jak moc. Za II. messénské války, která snad skončila roku 668 (viz tam) podporoval Messéňany proti Lakedaimonským. Jeho syn Dámofón o vládu nad Olympií přišel (viz rok 588).

 

Míléťané založili osadu Olbiá u ústí řek Hypanis, dn. Bug, a Borysthenu, dn. Dněpr. Podle Borysthenu byla osada původně nazývána (srov. roky 675, 654 či 647).

 

Skythové pod vrchním velením krále Madyenta, syna Prótothyova, porazili na své cestě do Anatolie v Kilikii Kimmery, jejichž král Lygdamis/ass. Tugdammé, Dugdammé v bitvě padl (srov. roky 675, 665, 653 a 652). Kimmerové odtáhli pod jeho synem Sandrachšatrou (Sandakšatru, Sandakurru) na východ, kde se v oblasti pozdější Armenie asimilovali místnímu mnohoethnickému obyvatelstvu. Natrvalo se části Kimmerů usadily ve východní Kappadokii a v Médii. • Kimmerové ovládali Anatolii v letech 679 až 644.

Skythové později porazili (srov. rok následující) Médy, jimž vládl Fraortés, a Lýdy, kterým kraloval Ardyés, viz rok 678 a 652. Dobyli jeho Sardy, nikoli však hrad. Oblehli Efesos a měli údajně vypálit Artemísion, což je ale spíše přisuzováno Kimmerům (s určitostí to nelze rozhodnout, srov. roky 675 a 652, viz též nejasnou souvislost s elegikem Kallínem Efeským): Skythové měli být za tento zločin potrestáni bohyní morem, který později v jejich řadách řádil. • Říše Skythů v Anatolii a Asii trvala od roku 644 do roku 616 (viz tam). Protože byli v neustálých bojích s Lýdy, měla hellénská města až do roku 623 od Lýdů i nájezdníků pokoj. Skythové loupeživě migrovali až do Syrie a Palaistíny, kde vyloupili Askalón, viz rok 635. Během své "vlády" vybírali kočovníci výpalné, o jejich činnosti a případném odporu vůči nim nevíme nic. 

 

************************************************************

643.

Ol. 34, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 111

 

************************************************************

Na Sicílii založili Syrákúsané po Akrách svou druhou osadu Kasmeny/Kasmenai. V dochovaných dějinách již od pátého století jako státní útvar nebyly zmiňovány. 

 

V Lýdii padl v boji se Skythy král Gýgés (podle této tradice vládl od roku 678; podle jiné tradice padl již roku 652). Nástupcem se stal jeho syn Ardyés či Ardys (vládl do roku 617).

 

V Jerúsalému zemřel nejdéle vládnoucí júdský král Menašše/Mnašše (67; vládl jako assyrský vasal od roku 699). I jeho syn a nástupce Ámón, řec. Amón/Ammón, Amós (22; vládl krátce do roku 641) k nelibosti jahwistů setrval u kultu Ba'alova a polytheismu/henotheismu.

 

V Číně za vlády čouovského císaře Sianga/Xianga zemřel v říjnu osamocen v paláci a hlady Chuan, vládce státu Čchi, první z velmožů éry pěti hegemonů (srov. rok 685). O jeho nástupnictví bojovalo dva měsíce pět synů z milostnic (žádná z jeho tří manželek syna neporodila) a na starého vévodu (přes sedmdesát) neměli ani kdy ho pohřbít, až se jeho tělo po dvou měsících rozložilo.

V Čchi následovaly boje jeho synů o nástupnictví a prvním jejich vítězem byl princ Wu-kchuej/Wukui. S pomocí eunúcha jménem Tiao/Diao, který zařídil likvidaci řady palácových činovníků, se chopil vlády. Princ Siao/Xiao, rodným jménem Čao, utekl k Siangovi do Sungu a požádal vévodu o pomoc. Proti jeho armádě Wu-kchuej nic nezmohl, byl poražen Sungy v bitvě v Jan, a lidé ho na jaře 642 zavraždili/popravili. Siang ze Sungu dosadil na čchiovský trůn Siaa, který tam vládl do roku 633, kdy zemřel.

Jeho zbývajícími nevlastními bratry-princi z klanu Lü byli Chuej z Čchi, Čao (rod. jménem Pchan), I a Kung-c' Jung. Posici státu Čchi v říši a na čouovském dvoru Siao neobhájil, byl Sungy poražen a novým hegemonem císařského dvora, druhým z wu-pa/pěti hegemonů, se stal Siang, vládce státu Sung (ve svém státu vládl v letech 651-637). Sungové se roku 642 pustili do války se státem Tcheng, jehož vévoda Süan byl rok na to jat, Čeng a Cchao, viz dále rok 637. • Za válečný zdar dal Siang ze Sungu obětovat člověka. Roku 639 chtěl obětovat tělesně postiženého člověka a jistého šamana na odvrácení sucha vévoda Si z Lu, ale jeho ministr Cang Wen-čung/Zang Wenzhong mu to rozmluvil s tím, že dobrá vláda je pro boj se suchem lepší prostředek. 

Vypukla válka s Čcheng-wangem, vládcem státu Čchu v letech 671 až 626, který po vzoru svých předchůdců opět usurpoval královský titul, aniž by mu v tom Čouové byli schopni zabránit (viz rok 637). Roku 642 se na spojenectví Čchi dohodl s Ti a Čchuové pod velením Tou Kou-wu-tchua válčili se Suej/Sui

 

************************************************************

642.

Ol. 34, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 112

 

************************************************************

Po vzoru svých předků renovoval Aššur-báni-apli chrámy a stavbami zkrášloval kmenové území Assyrie. V residenční Ninúwě přestavěl bít redûti/"dům nástupnictví", v němž jako korunní princ vyrůstal, v rozsáhlý palác/"Severní" pod dn. pahorkem Kujundžik v Mosulu. V jeho zahradách a oboře pořádal lovy mimo jiné lvů, jichž velké množství tehdy žilo v okolí ve volné přírodě, kam se za nimi rovněž vypravoval; Assyřané svými masovými lovy přispěli též k vyhlazení slonů v syrské oblasti. Restauroval Ištařin chrám Emašmaš v Ninúwě a zikkurat města, v Babylónu dokončil obnovu Esangily, v Borsippách obnovil Nabiův chrám Ezida. O králových intelektuálních schopnostech viz rok 669.  

 

************************************************************

641.

Ol. 34, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 113

 

************************************************************

V Jerúsalému zavraždilo v palácovém puči "služebnictvo" krále Ámóna (vládl od roku 643). Jména atentátníků ani pozadí činu neznáme, "dav" je utloukl; patřil tedy k oblíbeným dynastům. Ke smůle polytheistů na júdském trůnu svého otce následoval osmiletý Jo'šijáhú, J'ošijáhú/Jošia, řec. & lat. Iósiás/Iósaios, bibl. č. Joziáš/Jóšijáš; (vládl do roku 609), syn Jdídy/Jedídy. Matka neměla na jeho výchovu zjevně vliv, stál pod vlivem Jahweho kněží a hlavně velekněze/ha-kohén ha-gádól Chilqijáhúa, řec. Eliakiás archiereus, bibl. řec. Chelkiás hiereus ho megas, lat. Helcia, sacerdos magnus, bibl. č. Helkiáš, a věnoval se především náboženským reformám; údajně začal kázat lidu morálku už jako dvanáctiletý (viz rok 634).

 

************************************************************

640.

Ol. 35, 1

Sfairos z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 114

 

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil v diaulu, tj. ve „dvojitém běhu“ (= dvě stadia) Kylón, athénský eupatrídés, tj. šlechtic starého rodu, obdivovaný pro svou tělesnou krásu (viz o něm v politice rok 636 a 631).

 

Kolem t. r. uchopil moc v Megarách jistý Theágenés, který dal vyvraždit všechny aristokraty ve státě, označované v pramenech jako „boháče“. Puč zahájil tím, že pobil dobytek, který statkáři pásli na státních pozemcích při řece, nikoli na svých. Obsadil později dávné pirátské hnízdo ostrov Salamís, která zůstala megarskou do roku 604 (Theágenés vládl jako tyrannos do roku 627).

Salamíňané, srov. rok 709, měli za sebou asi minulost větší než jen jako lupiči. Z doby neznámé se zachoval příběh o jistém Kossovi z Pellény, který svůj lid vedl ve válce se Salamíňany. Získal spojence, zřejmě mezi Peloponnésany, za slib části salamínského území, tedy asi drženého na Peloponnésu. Pellénští Achaiové válku vyhráli, slib nedodrželi, třebaže je před tím Kossás varoval. Pellénu pak postihl mor/loimos.  

 

Kolem t. r. začíná v Anatolii u Lýdů celosvětově první ražba mincí (srov. dále roky 720, 680, 600 a 575). Zprvu z elektronu bez obrazu, nyní statéry se lví hlavou, viz první hellénské mince roku 600. Za starší mincovní "ražbu" bývá vydáváno lití stříbrných ingotů u Aramajů, viz rok 732, u Médů, resp. jejich výskyt v indické Gandáře. 

 

Někdy v rozmezí let 640 až 635 se v Athénách narodil Solón z rodu Medontovců odvozujícího původ od Kodra, syn Exékestidův s Dionýsií, jeden ze Sedmi mudrců (zemřel roku 561; o rodu Medontovců srov. rok 723). Po otci mnoho peněz v rodině nezůstalo, praví jedna tradice, a Solón se živil jako obchodník a mnoho tím pádem cestoval. V Mílétu se kolem t. r. narodil Thalés, syn Kára Examya a Kleobúlíny z rodu boiótských Thélidů, který byl původu foiníckého. Byl rovněž prvním ze "Sedmi mudrců", nazván tak byl někdy v letech 586-583 za archonátu Dámasiova, a stal se "zakladatelem" iónské filosofie a učitelem Anaximandrovým (zemřel někdy v letech 548 až 545). Někdy v době Dámasiově se prý také sestavil první seznam sedmičky mužů pokládaných vrstevníky za moudré, viz o nich v indexu s. v. 

 

V Římě uhořel po zásahu bleskem během obětí ve svém domě s celou rodinou třetí král Tullus Hostilius (vládl od roku 672), který ohrnoval nos nad kultovním dědictvím Numovým. Kolovala též verse, že se Tullus stal obětí atentátu Anka Marcia zneklidněného představou, že on, královského rodu, syn Numovy dcery Pomponie, by měl přenechat nástupnictví synům Tullovým. Za bouřlivého počasí vešel prý Ancus s přáteli do Tullova domu a krále zavraždil během oběťních obřadů, pak pobili pučisté manželku s dětmi a dům, tedy královské sídlo, zapálili. 

Nástupcem válečnického panovníka se tedy stal volbou senátu Ancus Marcius, vnuk druhého krále Římanů Numy Pompilia (vládl do roku 616; "ancus", křivý, je údajná narážka na jeho postižení)

Do Říma přišel z Tarquinií Etrusk Lucumo/Lúkúmón či Lucius, syn Démaráta z Korinthu, který se pro svůj hellénský původ nemohl u Etrusků domáhat veřejných úřadů (viz o jeho rodině v indexu s. v.). Bohatý Démarátos/Dámarátos náležel do rodu Bakchiovců, které zbavil moci roku 657 Kypselos, viz tam, a před jeho samovládou prchl s družinou doprovázenou řemeslíky všech profesí na západ. Usadil se v Etrúrii a oženil s majetnou Etruskyní jménem Tanaquil, viz též v indexu s. v. Dámarátos, malíři (1) a sochaři (1).

Lucius byl později v Římě zvaný Tarquinius Priscus podle města svého původu (viz rok 616). Marcius si ho oblíbil, učinil ho svým rádcem a pověřoval ho velením vojenských výprav. • Výraz lucumo (čti lukumó), etr. lauchme (?), označoval etruské hodnostáře či krále a kněze a jde zřejmě o kronikářskou záměnu se jménem Lucius/řec. Leukios.

Za Anka Marcia doznal podle archeologů vesnický Řím změn. V letech 630-600 se okolí fora proměnilo z obytného osídlení v prostor s veřejnými stavbami, c. 630 povstala namísto chýší regia/Regia (přičítá se stavba už Numovi Pompiliovi, srov. roky 509 a 148), c. 600 comitium, curia a chrám Vestin (srov. rok 251). V letech c. 625-575 byla lokalita vydlážděna.  

Na jihu Etrúrie a v Latiu žili od osmého století hellénští a foiníčtí obchodníci a řemeslníci. Aristonothos z Euboje otevřel v Caeře c. 650 provozovnu s tradicí keramiky „bucchero“ zvané podle španělského výrazu pro předkolumbovskou mesoamerickou keramiku: vypalována byla na malém ohni a výrobek nezčervenal, ale zčernal. V Tarquiniích je nápisně doložen jistý Rutile Hipukrates, asi řec. Rutilos Hippokratés, zřejmě muž ze smíšeného manželství; srov. též v indexu s. v. Tarquinii. 

Koncem šestého století byl jedním z nejbohatších lidí hellénského světa syn Láodamantův Sóstratos z Aigíny, který obchodoval (pravděpodobně mimo jiné) s Etrusky. Jeho votivní kamenná kotva s nápisem se nalezla v Graviskách (starý název neznáme), přístavu Tarquinií, emporiu s hellénským zastoupením: „Jsem Apollóna Aigínského, věnoval mne Sóstratos“.

Orientální bohyně Afrodíté/etr. Turan, Ištar měla kultovní místa při pobřeží, c. 570 v Laviniu. Z let 600 až 500 pochází chrámek Afrodíty v Graviskách a v Pyrgoi/lat. Pyrgi, přístavu Caery, s dvojjazyčným nápisem etrusko-foiníckým na zlaté destičce, jímž místní vládce/tyrannos Thefarie Velianas děkuje Astartě za podporu.