669

  27, 4

  Peisistratos

  a. u. c. 85

Ve válce Lakedaimonských s Argívskými, která trvala s přestávkami dle tradice od roku 719 do roku 544, porazili Argívští Sparťany v bitvě u Hýsiai v Argolidě. Vítězství se spekulativně přičítá Feidónovi III., třebaže není v pramenech jmenován (vládl od roku c. 680), který se tak stal nejsilnějším vládcem na Peloponnésu (viz rok 460). • Sparťané válčili s Argívskými odedávna: podle tradice prý již roku 760 dobyl Eratos, král Argu, obci Asiné v Messénii (srov. rok 719).

Podle jiné tradice byla bitva u Hýsií vybojována již během II. messénské války (jak je uvedeno zde), nebo byla signálem pro Messéňany k povstání proti Sparťanům (k tomu srov. rok 685). Podle jedné pramenné verse byly rok po hýsijské bitvě (Ol. 28) založeny ve Spartě gymnopaideie, viz však rok 544 a bitvu u Thyreje. 

Král Assyřanů Aššur-acha-iddina (hebr. Ásarchaddón, řec. Asaradinos n. Asarchaddón) snad provdal jednu ze svých dcer za krále Skythů Bartatuu/Partatuu, řec. Prótothyás (nomád krále o dceru požádal, což se mohlo stát již na začátku roku 672, viz text roku 673; zda svatba byla, nevíme). Bartatua byl pravděpodobně nástupcem Išpakáje, viz rok 673. Hrob některého ze skythských velmožů, možná Bartatuy, s předměty zdobenými skythským zvířecím stylem a s předměty pocházejícími z všelijaké "mesopotamské" kořisti byl roku 1947 nalezen v Zíwíji u Saqqezu (odkazuje jméno na Saky-Skythy?) v Zágrosu v íránském Kurdistánu. 

V Babylónu propukly pravděpodobně t. r. nepokoje a proto poslal Asarhaddon svého druhorozeného syna Šamaš-šuma-ukína s královským titulem do města (ačkoli jmenován byl již roku 672). Šamaš-šuma-ukín/řec. Saosdúchinos odešel z Aššuru se sochami bohů, které dal roku 689 odvléci z Babylónu Sanchéríb, gesto, které mu mělo sjednat popularitu. 

Začátkem ajjaru a 12. dne téhož měsíce dorazil do Babylónu/na začátku května se sochami bohů z Aššuru Šamaš-šuma-ukín, ukončil interregnum assyrských místodržitelů, ale i babylónských soudců. Jejich mluvčí a asi též původce rebelie Bél-étir byl 20. tebétu/začátkem ledna roku 668 dopaden a popraven. Co provedl a jaké měl kompetence, nevíme. 

Šamaš-šuma-ukín vládl Babylónií do roku 648 a plně se "babylonisoval": ctil bohy svého království, vypouštěl v přísahách jméno Aššurovo a užíval Mardukovo (jeho bratr Aššur-báni-apli přísahal na oba bohy, na assyrského krále ojedinělý zjev). Přísahu Babylóňanů přijala jménem svého vnuka Naqí'a alias Zakútu, matka Aššur-acha-iddinova, což potvrzovalo její významné postavení na assyrském dvoře. ● Jako všechny novoassyrské královny disponovala vlastní gardovou jednotkou/ša qurbúti, jejich dvůr řídily představené šakintu.

Aššur-acha-iddina (vládl od roku 681) se vypravil na svou čtvrtou výpravu do Egypta. Král, který krátce předtím slavil úspěchy v Egyptě, Urartu, v bojích s Kimmery, Dakkúry a Jakíny, zemřel během tažení dne 10. arachsamna/26. října. Jak rozdělil pravomoci nad mesopotamským jádrem říše mezi syny, nevíme. Nicméně Aššur-báni-apli v roli krále Aššuru fungoval jako suverén, jemuž Šamaš-šuma-ukín přísahal věrnost. V měsíci kislímu/koncem listopadu až začátkem prosince se nástupcem na Aššurově trůnu stal jeho nejstarší syn Aššur-báni-apli, hebr. Assurbanipal (vládl do roku 631 n. 627).

Jeho vláda byla posledními léty velikosti Aššurovy říše, zenithem politické moci a kultury. Sám se na jednom z nápisů chlubil, že zná taje písařství, věštění, že umí děli a násobit, že umí přečíst staré nápisy sumerské a akkadské "na kamenech před potopou". Stejně jako jeho otec se obklopoval teamem znalců sakrálního života, věštci a astrology. O jeho civilní činnosti viz rok 642.

Jeho hlavní manželkou/královnou, (sinništu/aššatu) ša ekalli, "ženou paláce", byla Libbi-áli-šarrat/Aššur-šarrat, kterou podle zachovaného dopisu neměla příliš v lásce dcera Aššur-acha-iddiny Šeru'a-étirat, "nejstarší z dcer narozená v královském paláci" v Babylónu a za života otce jí mladší mladší a "přivandrovalá" švagrová neprojevovala dosti úcty. 

Třetím ze synů Aššur-acha-iddiny byl Šamaš-metuš-uballit, o němž jinak nevíme nic, další Aššur-mukín-palé'a se stal představeným Aššurova chrámu, šešgallu ("velký bratr"), Aššur-etil-šamê-ersetim-mubalissu šešgallem Sînova chrámu v Charránu; jejich sestrou byla Šeru'a-étirat.   

V assyrském zajetí zemřel král foiníckého Sídónu Abdi-milkutti II. (vládl od roku 677), když byl zřejmě potrestán za účast na protiassyrské koalici (srov. roky 673 a násl.). Viz dále až rok 573, kdy tvořil Sídón opět soustátí s Tyrem (srov. rok 729; o konfederaci viz rok 990).

V Číně bylo 27. května částečné zatmění slunce v zemi postihly rozsáhlé povodně.  

 

668

   28, 1

  Charmis z Lakónie

  Autosthenés

  a. u. c. 86

O epónymním olympioníkovi Charmidovi ze Sparty se traduje, že se živil pouze sušenými fíky.

Tento rok je tradičním datem konce druhé messénské války (byla vedena od roku 685). Sparťané, které vedl Emperamos, totiž dobyli opevnění na hoře Eiré (srov. rok 683). Zrádný Aristokratés z arkadského Orchomenu byl sice potrestán smrtí, ale zbytek Messéňanů musel odejít do exilu, pokud se nechtěli stát perioiky Sparťanů. V koalici s Messéňany stáli tehdy ještě Argívští a Pantaleón z Písy, viz rok 644, při Sparťanech držela Élis. 

Část Messéňanů odešla do Kyllény (viz následující rok), král Aristomenés, poslední vládce Messéňanů, volil pro svou družinu cestu přes Élidu a Delfy na Rhodos, kde se usadil. Jeho druhá dcera se provdala za Dámagéta, krále města Iálysos. Brzy po svatbě Aristomenés zemřel. • Jeho životní příběh a vytrvalý boj proti spartským okupantům zaujal ve své době celou hellénskou oikúmenu. Pro nás je Aristomenés prvním historicky slavným Hellénem, jehož život byl později dokonce oslaven epem (Rhiános z krétské Bény; jeho dílo Messéniaka se nedochovalo, viz další jeho básně u roku 250). Potomky Dámagétovými byli slavní Diagorovci.

Písané si podle jednoho výkladu povolali na pomoc proti Élidským argívského krále Feidóna (III.) a s jeho pomocí uspořádali olympijské hry (srov. ovšem tradiční údaj roku 748/Ol. 8): je to první případ tzv. anolympiady, tzn. neuznaných her, kterými byly v pořadí (8.) 28., 34. a 104. hry, čili roky (748) 668, 644 a 364. Podle jiných údajů to byl starší Feidón (II.), viz roky 863, 800, 680 a 669. Podle jiných vpadl do Élidy o své vůli a sám uspořádal hry, stal se agónothetem. Élejští se mu zjevně po hrách postavili a v koalici se Sparťany, viz jejich debakl roku předcházejícího, s Argívskými vedli válku. Nakonec uspěli, viz rok 657. • Srov. ještě rok 660, kde je uvedena jiná olympijská chronologie.

Megarští kolonisté vedení jistým Býzantem založili osadu Býzantion (viz jinou tradici rok 659). • Město existovalo do roku 195 či 196 n. l., kdy bylo při dobývání v římské občanské válce zničeno vojskem císaře L. Septimia Severa, který dokonce býzantské území věnoval věrnému Perinthu. Severův syn a nástupce Caracalla býzantskou státnost obnovil. Trvala do roku 330 n. l., kdy město bylo 11. května nově založeno jako sídelní město vládců Římské říše Kónstantínopolis (Nový Řím, Neá Róma). Po dobytí Turky 29. května 1453 dostalo jméno Istanbul a až do roku 1922 bylo residenčním městem sultánů Osmanské říše.

Narodil se Periandros, syn Kypsela I. z Korinthu, jeden ze Sedmi mudrců (věkem nejstarší). Periandros I. vládl od roku 628 (viz tam; zemřel roku 588).

Před „filosofy“ působili „mudrci“ (sofoi). Slovo filosofos, vymyslel Pýthagorás, protože nechtěl být označován za moudrého, ale pouze za milujícího moudrost, č. tedy asi "mudromil" (viz 570 a 565). Nejčastěji bývá do skupiny Sedmi počítán vedle Periandra Thalés, Solón, Kleobúlos, Chílón, Biás a Pittakos. Uvádějí se ale také Skyth Anacharsis, Epimenidés z Kréty, Mysón z Chéru (syn místního tyranna), Ferekýdés, Peisistratos a další. Je pozoruhodné, že většina „mudrců“ byla politicky velmi aktivní, dokonce vladaři.

Assyřané pokračují v Egyptě v bojích i za nového krále. Velitelem assyrských vojsk byl stále Ša-Nabû-šú, viz rok 671 a 666. Po zprávě o Aššur-acha-iddinově smrti se Taharka se svými Kúšity vrátil do války a během následujícího roku obsadil Memfis/ass. Mempi drženou assyrskými oddíly. Nový král byl v té době v Ninua. K Taharkovi se přidali dolnoegyptští dynastové potvrzení roku 671 Aššur-acha-iddinou Nechó, Šarru-lú-dári a Paqruru: "jejich srdce plánovala zlo/libbašunu ikpudú lemutta". Odpadlo dolnoegyptských dvacet "králů" včetně potomka libyjského dynastického klanu Susinqa z Buširu (ass), tedy Šešonqa z Busíridy. Všichni s výjimkou Nechoa skončili jako vězni v Ninuji.   

 

667

   28, 2

  (neznámý)

  a. u. c. 87

Na jaře odešli Messéňané, kteří se odmítli podrobit Sparťanům, z Kyllény do Rhégia (viz rok předcházející), kam byli voláni jeho vládcem Anaxilou I. Byl čtvrtým potomkem Messéňana Alkidamanta, který po dobytí hory Ithómé v I. messénské válce roku 724 přišel do Rhégia.

Z Rhégia se Messénští vypravili na Sicílii s cílem získat Zanklé. Zde pak bojovali s piráty, které vedli Krataimenés ze Samu a Periérés z Chalkidy (boje trvaly do roku 664).

Aššur-báni-apli byl na svém prvním tažení/ina machré gerría (nikoli "prvního roku/palû") s armádou na jih od Déru ohrožovanému horskými kmeny obývajícími kraj kolem města Qirbít/Kirbítu. Jako první z Assyřanů je porazil, zajal jejich vůdce Akudáju a všichni byli, tak králova kronika, přesídleni do Egypta a naopak jiný lid usídlen v Kirbítu. Viz dále rok 664.  

 

666

   28, 3

  (neznámý)

  a. u. c. 88

V Egyptě Assyřané, vedeni v poli vojevůdcem Ša-Nabû-šúem, viz roky 671 a 668 (limmu roku 658), udrželi ve své moci Dolní Egypt. Proti Taharqovi/ass. Tarqú, který se opevnil v Memfidě, přitáhl osobně Aššur-báni-apli; bylo to jeho druhé polní tažení. V neznámé lokalitě Kár Báníti zřejmě při vstupu do východní Delty Assyřané Egypťany porazili a táhli na Memfidu/ass. Mempi. Taharqa uprchl "před leskem mé vlády" do Théb/ass. Ní' a Memfis padla. Nakonec utekl i z Théb do Napat a v Thébách zúčtoval, velmi milosrdně, Aššur-báni-apli s odpadlíky, viz rok 671. Pak se s kořistí vrátil domů. Na čas (viz rok 664) ovládli Assyřané celý Egypt.

Někdy předtím ukončili mimo jiné vládu v Taně dynasty Petúbasta (řec.), domácí jménem Pa-di-Bastet Sehetep-ib-Re, ass. Putubišti (Petúbastis III.). Při likvidaci revolty v Dolním Egyptě Assyřané dobyli Saji/ass. Sája, Mendétu/ass. Bindidi, Pindidi a Tanu/Sa'nu, Si'nu, obyvatele pobili, stáhli z kůží, které napnuli na pokořené hradby, jak se chlubil Aššur-báni-apli na svých kronikářských nápisech.  

Jedním z mnoha místních dynastů, které Assyřané zajali, byl Necho/Nekau, ass. Niku, řec. Nekó, Nechaó, Nechós (I.). Putoval s ostatními do Ninuje, ale dostalo se mu milosti a král ho poslal zpět jako svého vasala (vládl do roku 664, první vláda od roku 672). Nekóův syn Psammétichos (I.) dostal od Asssyřanů jméno Nabû-šezibanni, resp. Tušamilki (Pišamitki?), a byl jmenován protektorátním vládcem nomu Athribis/ass. Chatchiribi. Druhé assyrské obsazení Théb trvalo do roku 664. • Období let 666 až 664 bylo dobou největšího územního rozsahu říše Assyřanů. Pod přímou mocí boha Aššuru ležela celá Syrie, Foiníkie, Palestína, Kypr, Egypt, Mesopotamie a východní část Anatolie.

V Číně se pokusil ministr C'-jüan/Ziyuan v čele armády se šesti sty bojovými vozy státu Čchu vpadnout do Čengu. Akce nebyla úspěšná a o dva roky později se C'-jüan vrátil. Pokoušel se zároveň svést Si Kuej/Xi Gui, vdovu po Wenovi z Čchu, byl však přitom zabit. Jeho ministerským nástupcem v Čchu se stal Tou Kou-wu-tchu/Dou Gouwutu.

Ve státu Lu t. r. vypukl hlad a obilí bylo dovezeno z Čchi. Následujícího roku zaplavili Čínu kobylky.  

  

665

   28, 4

  (neznámý)

  a. u. c. 89

Nejmenovaný elamský princ uprchl 12. dne měsíce tašrítu/začátkem října, ze země na assyrský dvůr (jeho trůnní jméno krále Elamu viz rok 654).

Ve Foiníkii Aššur-báni-apliovi Assyřané oblehli odpadnuvší Tyros/ass. Surru, viz rok 673. Král Ba'al I. se vzdal, když byl ve svém ostrovním městě vyhladověn: vydal Assyřanovi svou dceru, dcery ostatních mužů klanu a svého korunního prince Iáchi-milkia. Aššur-báni-apli se na svém třetím tažení dal ukonejšit, vzal si ženy, dal si vyplatit jejich věno a Ba'alovi vrátil syna a nechal ho vládnout; jak dlouho, nevíme.

Na dobu jednoho století mizí město z dochovaných pramenů (dále viz rok 573), vedle Sídónu a Aradu nejsilnější z foiníckých států, kolonisátor západního Středomoří a částí Hellady. Aššur-báni-apli vypočítával na svých chronografických textech 22 poddaných z celé Levanty se stejnými kyperskými panovníky jako za jeho otce a Šarru-kéna II., viz jejich jména roku 709. 

Aššurovi se pak podrobili král Aradu/ass. Aruadda Jakínlú, pravděpodobně nástupce Ikkiluův, viz rok 677, tabalský panovník Mugallu a kilický/Chilakkája Sanda-šarme, srov. o nich rok 675. Aššur-báni-apli se chlubí, že všichni přivedli do Ninuy své vlastní dcery, aby mu mohly sloužit, vybavili je pěkným věnem a na znamení poddanství mu políbili nohy. Mugallu dostal navíc za povinnost odvádět ročně assyrské armádě koně. Když Iakínlú zemřel (pravděpodobně někdy vzápětí), obnovili poddanství jeho synové Azi-Ba'al, Abí-Ba'al a Adúní-Ba'al, z nichž prvního jmenoval Aššur-báni-apli v ostrovním státečku králem (ostatní dva pravděpodobně zůstali jako rukojmí v Assyrii a s nimi dalších sedm bratrů, jejich jména viz v indexu s. v. Jakínlú, o áradském státu viz dále roku 333). 

Mudallův syn Mussi se však později paktoval s Kimmery a jejich králem Lygdamidem/ass. Tugdammé, viz rok 652 (jak dopadl, nevíme). T. r. poslal "Guggu, šar mát Luddi, ašri rúqi/Gýgés, král Lýdie, dalekého místa", vyslance, aby se Aššur-báni-apliho zeptal na zdraví: byl z takové dálky, že v Ninuy u dvora neměli tlumočníka na lýdštinu. Srov. však již rok následující, kdy Gýgés poslal oddíl na pomoc Psammétichovi pravděpodobně pro válku s dalšími dynasty v Deltě, srov. jeho válku s Kimmery viz rok 663, diplomacii roku 655 a smrt v bitvě se Skythy roku 652 n. 643, kdy se s Assyřany udobřil jeho syn a nástupce Ardyés.

Někdy v této době dal Aššur-báni-apli od základů renovovat Sînův chrám Echulchul v Charránu postavený Salmánem-ašarédem III.

V Číně se proti čouovskému císaři Chuejovi vzbouřil jeho úředník Fan Pchi; proč, nevíme. Revolta se zhroutila po intervenci vévody z Kuo/Guo.   

 

664

   29, 1

  Chionis z Lakónie (poprvé)

  Miltiadés I.

  a. u. c. 90

Olympioníkos Chionis ze Sparty (srov. rok 656) skočil ve skoku do dálky 22 stop, tzn. asi 6,6 m!

Tradiční datum první námořní bitvy mezi Hellény: bitva Korinthských s Kerkýrskými nepřinesla vítězství nikomu. V této době Korinťané již dávno přišli o Megaridu (viz rok 720) a jejich přímý soused, král Feidón (III.), vládce Argu, byl příliš silný, srov. rok 680 a 669sq. • Úsilí bohatých Korinťanů o hégemónii mezi Hellény nevedlo nikdy v historii k výraznějšímu úspěchu a nakonec se vlastně stalo i příčinou vyvrácení města Římany roku 146.

Messéňané na Sicílii dobyli město Zanklé (viz rok 667), které ve spolupráci s poraženými místními obyvateli přeměnili v Messáná/Messéné.

Aššur-báni-apli poslal armádu znovu do hor na východ od Tigridu na jihu Babylónie proti městu Qirbít, viz rok 667, jehož vládce Tandája plenil zemi Jamutbal; poražen, jat a poslán do Assyrie, jeho lidé do Egypta. 

V Napatách zemřel "ze strachu před zbraněmi Aššurovými" král Taharqa (vládl v Egyptě od roku 690 do roku 666, viz tam). Jeho synovec, syn jeho sestry Tanutamun, Tanot-Amun, ass. Tandamané, kúšit. Tanwet-amani, a nástupce na kúšitském trůnu, opět držel Théby/Ní' a Héliopoli/ass. Únu. Panoval jako Ba-ka-Re, Hor Wah-merut. Dal dohromady armádu a porazil před Memfidou Assyřany i s jejich egyptskými spojenci. Město obklíčil a těšil se z moci nad Egyptem do příštího roku. V bitvě padl též Assyřany pardonovaný dolnoegyptský sajský dynasta/"král" Neko/Nekau I. (ass. Niku, řec. Nechós, Nechaó; vládl od roku 672, viz rok 671, resp. 666). Tanutamun se stal posledním z „černých faraonů“ XXV. „nubijské či aithiopské“ dynastie a vládl v Horním Egyptě do roku 655.

Tento rok je rovněž prvním krále Psamméticha I., eg. Psamtek, ass. Pišamilki, syna Nekóa I. Vládl v Deltě jako král Wah-ib-Re, Hor Aa-ib a jeho sídelním městem byla Sais. Stal se zakladatelem Dvacáté šesté dynastie zvané sajská (vládla v zemi do roku 525; on sám vládl do roku 610); o králích dynastie viz zde níže. 

Psammétichos I., jehož egyptské jméno Psamtek znamená "prodavač míšeného vína", zkraje chráněnec Assyřanů, viz rok 666, bojoval s Aithiopy (= Kúšity) a v Deltě proti libyjským dynastům: z protektorátního dynasty se stal rovnocenným assyrským spojencem a se svým synem a nástupcem držel při Aššurovi až do jeho konce. Do svého vojska najímal cizí žoldnéře, možná původně piráty napadající Deltu, a tak se do Egypta dostali jako vojáci poprvé i Hellénové, Kárové, Lýdové (ti všichni též nabídnuti Gýgem), Foiníčané a Židé a postupně se v zemi usazovali. Jejich středisky byly Naukrátis (srov. 749 a 611), Dafnai a Kanóbos s Hérákleiem východně od pozdější Alexandrie. Byl posledním velkým domácím panovníkem s větší stavební činností. Jak doložil nález fragmentů osmimetrové jeho sochy na místě staré Héliopole, dn. káhirská čtvrť al-Mataríja, v březnu 2016, měl prostředky i na budování kolosálních památníků.

Jeho wezíry byli Zasobk, Nasecheperensechmet. Po nich, ale nevíme, za kterého z panovníků, Bakenrenef, Gemenefhorbek, Harsomtusemhet.

Podle tradičních údajů (Manethós: jména jsou řecká) byl prvním králem XXVI. dynastie jistý Ammeris n. Amaés "Aithiops", tedy zjevně Kúšita. Vzhledem k délce vlád před rokem 664 začal v Saji panovat roku 697, možná to byl vzbouřivší se správce Taharqův. Vládl (Manethós) dvanáct roků (do roku 685), následoval sedm let neznámý Stefinathés n. Stefinathis (Tefnachte II.?; 678), Nechepsos či Nechepsós šest roků (snad Nekau-ba; do 672) a po něm osm roků Nechaó I., Psammétichův otec (do 664). Nechepsa jako autora astrologického spisu o nejméně třinácti knihách cituje o osm staletí později Vettius Valens, viz o něm roku 120+.  

V Římě po období míru Tulla Hostilia s Albany z roku 672, viz, se albský diktátor Mettius Fufetius pustil znovu do války a naplnil osud starolatinského města. Alba Longa byl poražena a až na chrámy vyvrácena, obyvatelstvo převedeno do Říma a diktátor Mettius Fufetius Římany popraven roztržením čtyřspřežím (jediný případ takovéto popravy v římských dějinách - řecké ji neznají vůbec). Římské patricie obohatilo několik aristokratických rodů, mezi nimi Iúliové, Tulliové, Quinctiové a Serviliové, viz v indexu s. v. Alba Longa.

Král Tullus připojil k Římu pahorek Caelius, město Alba Longa bylo rozbořeno a Římané se o potomství po Trojanech už nemuseli dělit (datum založení viz rok 769). Římané pak vedli další válku se Sabíny.

V Číně kul vévoda Chuan z Čchi (vládl 686-643) s vévodou Čuangem z Lu plány na útok proti Horským Žungům/Shan Rong ohrožujícím severní stát Jan. Následujícího roku Čchiové nomády Žungy porazili a zmocnili se velké kořisti. Viz dále rok 662. 

 

663

   29, 2

  (neznámý)

  a. u. c. 91

Na Sicílii byla ze Syrákús založena jako epoikie, tzn. podruhé, posilněním kolonistů, osada Akrai. Datum apoikie (tj. vlastního založení města) není znám.

Zaleukos, žák Xenokrita z Loker, sepsal zákony pro svou vlast, stát Epizefýrských Lokrů v jižní Itálii založený roku 683. Podle jedné verse byl Zaleukos rodu aristokratického/anér eugenés, podle jiné otrokem a pastýřem/dúlos kai poimén. Býval prý pýthagorikem, viz ovšem rok 570, a zahynul v jakési válce na obranu své vlasti. Historie z jeho zákonodárné činnosti/nomothetés zachovala dvě zmínky o ženách.

Nakazoval, aby svobodné ženy chodily na náměstí nakupovat jen v doprovodu jedné služky a v bílém šatu/leucheimón, kdežto všechny ostatní Lokřanky měly nosit šaty květnaté/en anthínois. Svobodnou ženu vůbec nemá doprovázet více než jedna služka/therapainis, ledaže by byla paní opilá/ean mé methyé. Opouštět město v noci žena nemá, ledaže by se chtěla dopustit cizoložství/ei mé moicheuomené. Nesmí nosit zlaté šperky ani šat s purupovým lemem/esthés paryfasmené, ledaže by to byla hetairá (stejné omezení zde přikázal mužům stejné profese).  

Jedno z tradičních dat dobývání Sard Kimmery, Gýgés proti Lygdamidovi (Tugdammé/Dugdammé; viz rok 652). Gýgés/Guggu Kimmery/ass. Gimirrája podle assyrských záznamů v poli porazil, nicméně z regionu je vyhnat nedokázal. 

Assyřané se vrátili s jádrem armády do Egypta, druhá jejich výprava na Nil, osvobodili obleženou Memfidu, sídelní město Dolní země. Kúšitský král Tanutamun/ass. Tandamané se musel stáhnout do Théb, válka pokračovala (srov. rok 720, viz dále rok 661). Po boku Assyřanů válčil s Kúšity též Psammétichos, fungující jako protektorátní nárazový stát v Deltě proti lupuchtivým libyjským dynastům. 

V Elamu byl zemřel n. byl zavražděn král Urtaku (vládl od roku 675; zemřel "předčasně/ina úme lá šímtišu"), viz zde níže. Důvody úmrtí n. puče neznáme, nástupcem na trůnu se stal usurpátor (nikoli asi jeho bratr?) Tepti-Chumban-Inšušinak, ass. Teumman (vládl do roku 653). Urtaku byl dlouho assyrským spojencem, viz rok 674, každoročně posílal do Ninuje posly vyjadřující touhu po míru. Když v Elamu vypukl z dlouhého sucha hlad, dataci neznáme, poslal Aššur-báni-apla obilí. Elamité se usazovali na území assyrské říše, což se však v Ninua nelíbilo. Proti Aššuru Urtaka popuzoval šejk gambúlských Aramajů Bél-iqíša, guvernér/šandabakku Nippuru Nabû-šuma-éreš a nejvíce králův nejbližší dvořan/šút réši Marduk-šuma-ibni (podle jména asi všichni Aramajové). Radili vpadnout do Babylónie/ass. Karduniaš, Kar-Duniaš.

Aššur-báni-apli nechtěl zprávě o elamské invasi uvěřit, dokud jeho vlastní posel nepotvrdil, že "Elamité pokryli Akkad jako kobylky" a že oblehli Babylón. Když se proti němu Assyřané vypravili, stáhl se Urtaku/ass. Amedirra s vojskem do Elamu, kde brzy na to t. r. zemřel. Nový král, který byl v očích Assyřanů blázen a snad trpěl epilepsií, usiloval o život Urtakovým synům Chumban-nikašovi/-nigašovi, ass. Ummanigaš, Ummanappovi (o něm už nebude slyšet) a Tammarítovi a s nimi synům Urtakova bratra a předchůdce Chumban-chaltaše II./Ummanchaldašua Kudurruovi a Parrúovi.

Všichni prchli z Elamu a s nimi šest desítek členů královského klanu se šlechtici. Kdy k těmto událostem došlo, nevíme, určitě však před rokem 653, viz tam. V jedné z babylónských kronik je k 12. tašrítu/ke konci září, zač. října roku 664 zmínka o elamském princi, který utekl do Assyrie, jméno neznáme. Assyřanům trvala elamská pomsta celé desetiletí! O Bél-iqíšovi se dozvídáme, že do té doby "ina nišik chumsíri ištakan napištam/položil život na kousnutí myši", guvernér Nippuru že zemřel na vodnatelnost/aganutillâ (?) a že zemřel též Marduk-šuma-ibni, všichni do roka od své zrady na Aššurovi, tedy již roku 662 (?). O ostatních rebelech viz rok 653n. Nástupcem Nabû-šuma-éreše v Nippuru se stal Enlil-báni, doložen již roku 661, v Uruku stál na assyrské straně Nabû-ušabši.  

 

662

   29, 3

  (neznámý)

  a. u. c. 92

Mílétští kolonisté založili osadu Sélymbriá či Sélybriá (srov. rok 675).

V Číně vpád barbarů Ti/Di. Trval do roku 658, kdy byli nájezdníci odraženi. Útoky Tiů trvaly se Žungy/Rong, srov. rok 664, na čouovskou říši od 9. století a přicházely ze severozápadu.

Ve státě Lu zemřel vévoda Čuang (vládl od roku 694). Měl syna C'-pana/Ziban a bratry Kung-c' Jou/Gongzi You, Čching-fua a Kung-c' Jaa/Gongzi Ya, zakladatele luských klanů. C'-pan vládl jen krátce, poněvadž strýc Čching-fu zorganisoval jeho likvidaci. Kung-c' Jou, C'-panův straník, utekl do státu Čchen a luským vévodou se stal na dva roky Min, syn sestry Čuangovy manželky Aj Ťiang/Ai Jiang. Jejím tajným milencem však byl (ještě za života Čuangova?) Čching-fu a spolu Minův vzestup prosadili. Brzy se jim to ale rozleželo a roku 660 se proti němu spikli: vévodu zavraždili dvorní věštec I/Yi a Kung-c' Čching-fu prchl ze země a někdy později se v cizině oběsil. Aj Tiang byla popravena roku 659 (n. až roku 652?) v Čchi, její ostatky byly dopraveny do Lu.

Minovým jediným diplomatickým skutkem bylo roku 661 uzavření míru s Chuanem z Čchi v Luo-ku/Luogu. Vévodou po Minově vraždě nyní Si/Xi (do roku 627), který vděčil za trůn Kung-c' Jouovi, který se vrátil z exilu. Na jeho stranu se přidala Siova matka Čcheng Feng/Cheng Feng, Čuangova milenka, která mu syna doporučovala. O jejich vztahu není nic známo. Si po Čuangově smrti prchl z Lu do Ču/Zhu, kde ho vzal pod ochranu ministr Ťi Jou/Ji You.   

Roku 659 armáda Lu porazila v Janu oddíly Ču a stát Ťü/Ju domáhající se na Lu darů byl v Li poražen luskou armádou pod velením Kung-c' Joua/Gongzi You. Stát Ťin napadl roku 658 Kuo, který válčil s nomády, viz rok 658, a zničil Sia-jang/Xiayang. Kung Č'-čchi/Gong Zhiqi, ministr státu Ťü, nedokázal přesvědčit svého vévodu, že Ťin je pro něho nebezpečný.   

 

661

   29, 4

  (neznámý)

  a. u. c. 93

Assyřané dobyli v Egyptě Théby, tradiční sídelní město Horní země. Kúšitský král Tanutamun uprchl na jih do své vlasti. Théby Assyřané důkladně vyrabovali a Aššur-báni-apli vzal, resp. dal vzít s sebou do Ninuje dva obelisky. Jakmile se Assyřané museli více koncentrovat na nepřátele na svých nejbližších hranicích, vzrostla autonomie Psamméticha I.; viz dále rok 658. 

 

660

   30, 1

  Chionis z Lakónie (podruhé)

  (neznámý)

  a. u. c. 94

Podle jednoho z tradičních podání odpadli Písané od Élidských a uspořádali tuto, jakož i dalších 22 her, tedy až do roku 576 (k tomu srov. rok 668 a 644; tato historická verse je evidentně protiélidská, srov. rok 748 a 668).

Kolem roku 660 ve Spartě zemřel král z rodu Ágidovců Anaxandros (vládl od asi roku 690). Nástupcem se stal jeho syn Eurykratés n. Eukratés II. (mohl vládnout do roku asi 600?).

Starověcí historici stanovili tento rok za akmé zákonodárce Zaleuka (viz rok 663).

V Japonsku se podle tradiční a oficiální chronologie 2. února vylodil hérós Džimmu (Džimmu) u „Města rychlých vln“, u Naniwy (dn. Ósaka) na ostrově Honšú, a 11. února se prohlásil vládcem nové říše Jamato s titulem, tennó, "božská moc". Džimmu je jméno posmrtné dávané japonským vládců posmrtně po čínském vzoru až mnohem později císařem Kwammuem (782-806). Kronika Nihongi/Nihonšoki jmenuje héróa trůnním jménem Kami Jamato Iwarebiko no Mikoto ("Pán Jamata, princ z Iware"); osobním jménem byl Hiko-hoho-demi a předkové patřili mezi božská stvoření. Vládl do roku 585.  

Džimmu/Džinmu je Japonci pokládán za mýthického zakladatele císařství a za prvního císaře v dynastii, jejíž 125. představitel a potomek Džimmův vládne ostrovům dodnes (Akihito). Datum je v Japonsku svátkem státnosti. První období svých dějin Japonci nazývají „legendárním“ a trvá do roku 538 n. l.

Podle čínských kronik mohlo k této události dojít až v roce 120 či 92, nejpozději však teprve roku 57 n. l.; z toho roku je v čínských letopisech první zmínka o Japoncích a jejich státečcích. Jména prvních japonských císařů viz v příloze. • V Číně zavedl kalendář jeden z pěti mýthický císařů Chuang-ti, tj. Žlutý císař, roku 2637 (začátek čínské datovací éry „anno Sinarum“). Podle „delší datace“ začíná čínská éra již roku 2852, viz uvedená data a srov. v příloze v oddílu o panovnických dynastiích.

V Číně nomádi Ti/Di, kteří se nepohodli se s dynastou státu Su, napadli knížectví Sing/Xing a stát Wej ("Wey"). Jeho oddíly vedené vévodou I/Yi (670-660?) porazili v bitvě v jakýchsi mokřinách v Singu (následujícího roku se obyvatelé Singu přestěhovali do I-i/Yiyi). Tiové vyvrátili sídelní město státu Wej ("Wey") Čao-ke/Zhaoge a jeho vévodu Ia zabili. Stát obnovil vévoda Chuan z Čchi a správním střediskem Wejů učinil město Čchu-čchiou/Chuqiu. 

Iovým nástupcem se stal na krátko Taj/Dai a po něm jeho bratr Wen (vládl do 635). Vliv u wejského dvora měla stále ještě vdova po vévodovi Süanovi/Xuan (719-700) Süan Ťiang/Jiang, dcera vévoda Si z Čchi (732-698). Měla se původně stát manželkou korunního prince Ťi-c'/Jizi, ale otec Süan si ji nechal pro sebe.