679-670

679

olympiada  25, 2

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 75

Kýzikos byl posilněn novými kolonisty, tzv. druhé založení osady, epoikiá (označení pro původní kolonisaci bylo apoikiá). • Jedno z tradičních dat (viz rok 676). K apoikii viz rok 756 či 716.

Assyřané porazili v bitvě v Chubušně/Chubišně v syrochetitské zemi Tabal vojsko další vlny Kimmerů a Dáeů-Dahů, ass. Gimirráj a Dáe, které vedl Teušpá (ass.; per. Čišpiš n. Čaišpiš, srov. pozdější hellénisovanou podobu jména Teispés). Krátce předtím vyplenili Kimmerové urartské/pozd. armenské země Buššúa a Šubuchnu, které leží jižně od jezera Van. Prohraná bitva s Assyřany je obrátila opět na západ do Anatolie, kde v krátké době definitivně vyvrátili stát Frygů/Muški. Do t. r. lze posunout i datum smrti posledního z Midů (viz rok 696). • Trvání říše Frygů se v moderních historiografiích vymezuje roky 742 až 679 (srov. dále rok 675).

Téhož roku dobyli Assyřané na hranicích s Egyptem poblíž Gazy město Arzá n. Arzája, dřívější kanaanské Jurza, a jeho král Asuchuli se svým synem skončil v zajetí. Zda chtěli Assyřané vpadnout do Egypta a byli nyní odraženi, nevíme. Viz nový pokus roku 675. 

 

678

olympiada  25, 3

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 76

V Sardech, hlavním městě říše Lýdů, zemřel podle údajů jedné starověké chronografie král Gýgés (vládl od roku 716). Nástupcem se stal jeho syn Ardyés (vládl do roku 629). Během své vlády měl Ardyés dobýt hellénská města Mílétos a Priénu.

Podle jiné, snad pravděpodobnější chronologie, zavraždil teprve t. r. Gýgés Kandaula (vládl od roku 695) a pak vládl do roku 643 (k tomu srov. s rokem 652). • Srovnej údaje roků 716 a 695, také 658. Moderní historici kladou dobu nástupu Gýga na trůn do rozmezí let 685 až 675.

Helléni spojili Gýgovo jméno se zkazkou o Apollónově moudrosti, když dal z nitra své delfské věštírny králi odpověď na otázku, zda-li je někdo ze smrtelníků šťastnější/an aliquis mortálium sé esset félícior: prý to byl tehdy jistý Aglaos z arkadské Psófidy, chudý rolník, který nikdy neopustil své políčko spokojen se svou chýší a to je podle boha lepší než život o samotě v paláci obklopen královskou nádherou.  

V Babylónii porazil Aššur-acha-iddina chaldajský kmenový svaz Bít Dakkúri. Šejk Dakkúrů Šamaš-ibni, který zabral Babylóňanům a Borsippanům půdu, byl Assyřany zajat a v Aššuru popraven; o jeho případném synovi Kudurruovi viz u roku 670. Jeho nástupcem se stal Nabû-ušallim, potomek Balassua (srov. rok 731). V prvních letech Assyřanovy vlády v Babylónii pracovali proti němu v okolí Nippuru jistí Sallája/Sillája a Sásija a nějak jejich činnost souvisela s lokálními revoltami, viz rok 675 a 670. Nelze však vyloučit, že Sásija je babylónská podoba jméno Sásiho, člena podle všeho assyrského dynastického klanu, viz rok 670.  

Babylóňané užívali nadále zvláštních ochranných práv/kidinnû, kidinnútu a stále žili bez daní a poplatků, užívali "svobody"/zakûtu. Aššur-acha-iddina byl zbožný muž, spoléhal na věštby a soustavně zkoumal všelijakými dobovými způsoby budoucnost. Opravoval v Babylónu Esangilu (práce dokončil Aššur-báni-apli), chystal vrátit z Aššuru do města Mardukovu sochu, aby po letech mohli Babylóňané pořádat oslavy nového roku, akítu (stalo se až roku 668 za vlády jeho synů). Restauroval chrámový komplex Eanna v Uruku, Enlilův chrám v Nippuru a Nabiův v Borsippách. 

Do Assyrie vpadli Kimmerové a byli odraženi; podrobnosti útoku neznáme. 

V Urartu zemřel král Argišti II., aniž by se za celou dobu dostal do konfliktu s Assyřany (vládl od roku 714). Po něm vládl jeho syn Rusa II. (do roku asi 645).

V Sídónu skončila vláda krále Itto-Ba‘ala II. (od roku 701). Jeho nástupcem byl Abdi-milkutti/Abdi-milkúti I., který ale vládl jen krátce (n. Abd-Melkarth, viz následující rok).

 

677

olympiada  25, 4

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 77

Vypuklo nové protiassyrské povstání ve Foiníkii a Kilikii. Sídón (bab. Sidánu, ass. Sidunu) byl Assyřany oblehnut, dobyt a zničen, král Abdi-milkutti I. uprchl na Kypr, odtud byl ale některým z Aššuru oddaných dynastů vydán a 2. dne měsíce tašrítu roku 676/na konci září sťat. Aššur-acha-iddina obnovil nadvládu Aššuru nad Kyprem a neznámými Hellény/Ióny, srov. rok 709. Král se chlubil, že si podmanil Hellény, kteří mu poslali tribut: "napsal jsem králům v moři od země Jadnana a Jaman až po Tarsisi"; co znamená Tarsisi, srov. bibl. Taršíš, viz v indexu s. v. 

Část území Sídónu předal Aššur-acha-iddina věrnému vasalovi Ba‘alovi I., králi v Tyru, který se tak stal nejsilnějším z Foiníčanů (o jeho věrnosti ovšem viz též rok 673). Protektorátní smlouva s Ba'alem mimo jiné stanovovala pravidla přístupu obchodníků/plavců obou stran do levantských přístavů, styk s vnitrozemím a též určila, že náklad ztroskotané lodi před pobřežím pod assyrskou kontrolou připadne assyrskému králi, plavci že mohou odejít bez újmy do svých zemí. Aššurovy zájmy spravoval v Tyru královský dozorce/qípu, ass. qépu.   

V Sídónu následoval jako poddaný vládce jmenovec popraveného povstalce, Abdi-milkutti II. (vládl do roku 669). • Vedle zničeného Sídónu postavili Assyřané pevnost a obchodní středisko/káru Kár Aššur-acha-iddina. Další káru sídlilo v jednom ze dvou přístavů Áradu a šéf assyrského obchodního zastoupení/rab kári Itti-Šamaš-balátu si do Aššuru stěžoval na arwádského krále jménem Ikkilû, že persekvuje lodi připlouvající k assyrskému molu a že královým agentem u assyrského dvora je businessman Ilu-ma'adi ze Simirry donášející foiníckému dynastovi všechno, co se v Aššuru děje. Jak to dopadlo, nevíme, viz dále o Arwádu roku 665.  

Assyrský místodržitel konal v Babylónii/Akkadu odvody; kronikářský údaj potvrzující přímou závislost Aššurových válek s ochabujícím potenciálem Assyrie. 

Spojencem Foiníčanů byl Sanda-uarri/Sanduarri, král v kilických městech Kundu a Sissú (identický s Chetitou Azatiwatašem?). Také ten byl Assyřany poražen, dopaden a popraven v měsíci addaru/v březnu následujícího roku 676. Assyřané pak obnovili svou provincii Qúe (viz rok 696).

V Číně zemřel císař Si-wang/Xi (vládl od roku 682). Nástupcem se stal jeho strýc Chuej-wang/Hui (vládl do roku 652). Manželkou se stala Čchen Kuej/Chen Gui, známa jako královna Chuej.

Chuan z Čchi byl stále nejmocnějším velmožem v čouovské říši, viz rok 685 a 682. Roku 655 se vypravil proti jižnímu státu Čchu/Chu, jehož panovník si přivlastnil královský (v dynastii Čou císařský) titul wang. K rozhodující bitvě nedošlo, poněvadž Čchu uznal císařskou autoritu a obnovil posílání tributu, titul mu zůstal. • Chuan jednou u stolu před kuchařem prohodil žertem, že jedl už cokoli, ale jak chutná dítě, to že neví. Kuchař zabil svého syna a servíroval ho vévodovi. Velmož byl nadšený, dokud se nedozvěděl, co jedl, a zvracel. Kuchaře obdivoval za jeho oddanost; viz dále o něm roku 643.

T. r. zemřel po návratu z vojenského tažení Wen, král státu Čchu (vládl od roku 690). Jeho ministrem byl Jü Čchüan/Yu Quan, který na znamení své oddanosti panovníkovi si po jedné hádce za trest za opovážlivost sám uřízl nohu. Zda-li si to Wen přál, nevíme. Novým králem Čchuů se stal Wenův syn Tu-ao/Duao resp. Čung-ao/Zhungao. Roku 672 ho zavraždil jeho mladší bratr Čcheng/Cheng, který nejprve musel před králem prchnout do státu Suej/Sui a s jeho pomocí se vrátil domů a zmocnil se vlády (králem Čchuů do roku 626). 

V Koreji ve státu Ko-Čoson král Čon/Jon (vládl v letech 675-658, viz předtím rok 722) roku 670 poslal vyslance k čínskému dvoru, aby uzavřeli smlouvu o přátelství. Revidoval trestní zákoník a mimo jiné stanovil hrdelní tresty pro úředníky státu a osoby soukromé, pokud se dopustí nějaké vysoké finanční malversace.

Roku 644 dorazil do Koreje náčelník severních barbarských kmenů jmenovaný v kronikách jako Kil-i-do-du, aby složil čosonskému králi přísahu věrnosti. O pět let později se u pchjongjanského dvora objevil podnikavý Pak Il-jung. Pocházel z čínského státu Čchu a presentoval králi Čonovi elixír věčného mládí mjun-dan-bang. Získal nad panovníkem velkou moc a v podstatě řídil chod dvora. To skončilo roku 658, kdy Čon zemřel a na trůn dosedl Hjo/Hyo (vládl do roku 634). K radosti všech předal Paka katovi a exulanty povolal zpět do země. Viz dále rok 594.    

 

676

olympiada  26, 1

vitez  Kallisthenés z Lakónie

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 78

Na olympijských hrách zvítězil Filombrotos z Lakónie potřetí za sebou v pětiboji, pentathlu, a stal se tak prvním olympioníkem, který dokázal ve své disciplíně zvítězit tolikrát za sebou (srov. rok 696 a 656).

Ve Spartě byl poprvé slaven svátek Apollóna Karneia zvaný karneia (spíše ale byl t. r. s konečnou platností obnoven). Vítězem první hudební a básnické soutěže kitharódů, která se o slavnostech karnejí pořádala, se stal Terpandros z Antissy na Lesbu. Ve Spartě již zůstal na trvalo a prý přispěl svými písněmi k vítězství Lakedaimonských nad Messéňany ve II. messénské válce; viz více o něm v indexu s. v. hudba. Stejný úspěch prý měl elegopoios kai aulétés Tyrtaios z Mílétu (byl by tedy Ión) či Sparty, kterého podle další tradice poslali Sparťanům Athéňané. Svá nejlepší léta zažil ve 35. olympiádě (akmé: 640-637), skládal didaktické básně a bojové písně/melé polemistéria, kterých bylo pět knih, sepsal prý Sparťanům ústavu (?). 

Jiné možné datum druhého založení (epoikie) Kýziku (srov. rok 679).

Assyřané se pod Aššur-acha-iddinou 2. dne měsíce tašrítu/koncem září vypravili "do pouště" proti odpadnuvším kmenům do Arábie (viz rok 689). Pobili v pouštním regionu osm "králů" (tedy: šejků), dobyli město či zemi Bazza a Arabové obnovili své vasalské poplatky: jejich vládcem jmenoval v Ninuy La'aliho/Lailiho, krále města Jadi'. Poddal se též vládce Tilmunu Qaná. Nástupcem krále Chazá'ila (Chazá'él; viz rok 689) se mezi Qedary/Qadarú stal jeho syn Uaite'/Jauta' I. a po něm (?) Uaite‘/Jauta' II., syn Bir-daddy.

Aššur-acha-iddina ve prospěch svého chráněnce Iauty, jehož na čas sesadil usurpátor Uabu, intervenoval, a postalce zlikvidoval. Doby jejich vlád nelze stanovit. Aššur-báni-apli vrátil Chazá'ilovu synovi Jautovi za věrnost sochu bohyně Attar-šamá'in/"Ištara nebes", kterou s dalšími kultovními objekty odvlekl roku 689 jeho otec, viz tam, nicméně v roce 652 stáli Arabové opět v jedné z protiassyrských koalic a viz rok 645. 

 

675

olympiada  26, 2

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 79

Míléťané nebo Kýzičtí (? viz rok 756) založili osadu Priápos v helléspontské Frygii zhruba ve stejné době jako Abýdos a Prokonnésos (k tomu viz roky 716 a 700 - závisí od datace vlády krále Gýga, srov. roky 716 a 678)Míléťané později ještě v oblasti dnešního Černého moře založili osady: roku 662 Sélymbriá, roku 657 Istros a roku 644 Olbiá na Borysthenu (též podle řeky Borysthenés či Borysthenis zvaná). Ještě později, někdy kolem roku 600, přibyly na Tauridě Pantikapaion a na západním pobřeží Černého moře osady Tomis, Krúnoi čili Dionýsopolis a Odéssos (u těchto osad neznáme tradiční data založení; srov. rok 600).

Zřejmě t. r. Kimmerové/řec. Kimmerioi (po odražení Assyřany roku 679) opět vpadli do západní Anatolie, vedeni králem Lygdamidem/ass. Dugdammé. Okupovali a plenili po celé Anatolii až do roku 644 (srov. i data 663, 652). Definitivně vyvrátili říši Frygů (srov. rok 679).

Vzniklé mocenské vakuum brzy naplnil stát Lýdů (ass. Luddu; viz rok 678), který trval do roku 547. • Lýdové patří jazykově buď k indoevropské skupině a jejich řeč je příbuzná s luwijskými dialekty, anebo je příbuzná s etruštinou, což se tvrdilo již ve starověku.

Kimmerové v této době vyplenili v Iónii Artemísion u Efesu, jeho první chrám (srov. roky 664 a 650).

Efesos prý založil 140 let po dobytí Troje Androklos či Androníkos, syn athénského krále Kodra, a osadil ho roku 1044 Attičany (srov. rok 650). Celá pozdější Iónie byla v této době osídlena Káry, o nichž se chetické texty nezmiňují, ale kteří sem měli podle hellénské tradice přijít z ostrovů. Kárové čili/a Lelegové, o nichž se tradovalo, že se stěhovali z místa na místo, sídlili mimo jiné i na Délu a první zmínka o nich, a to jako o žoldnéřích, je z roku 836 z Jerúsaléma. Kárové se v Anatolii smísili s Luwijci. Totéž probíhalo s Lyky, kteří přišli podle jedné verse do Anatolie z Kréty.

Zhruba v této době mizí z Anatolie hieroglyfická písemná tradice syrochetických dynastií. Uchytilo se alfabétické psaní, které zavedli Frygové.

Někdy v polovině 7. století žil nejstarší známý elegik Kallínos z Efesu. Zachován jediný jeho zpěv vydávaný tradičně za výzvu k odboji proti Kimmerům, ačkoli to z textu elegie vůbec nevyplývá: vyzýval mládež k vlastenecké válečné angažovanosti, dost možná ve válce s Magnéty, jimž se prý v boji s Efeskými dařilo (podrobnosti konfliktu a důvody neznáme). 

V rozmezí let 675 až 650 se přepravily přes Helléspontos a Bosporos Thrácký do Anatolie kmeny thráckých Thynů, Bíthýnů a Trérů. Z Balkánu byli z části vytlačeni Kimmeřany, kteří migrovali na západ, část zůstala sídlit v Evropě (viz rok 775)Bíthýnové zůstali u Propontidy na původním území anatolských Bebryků, část Trérů byla později stržena Kimmeřany a plenili s nimi mimo jiné hellénská města na egejském pobřeží, proto bývali též pokládáni za kmen kimmerský (viz výše v tomto roce a rok 775 a 652).

Elamité vpadli po letech míru s Assyřany do Babylónie a vyplenili a zmasakrovali Sippary (kdy kraj vyklidili, nevíme, nicméně je zachován dokument s datací ve jménu assyrského krále 2. addaru, tedy již na konci února 674). Byla to ojedinělá protiassyrská akce, o níž víme po roce 689, srov. tam, rok následující a rok 680. Na zpáteční cestě zemřel ve svém paláci dne 5. nebo 7. (nečitelné na tabulce) ulúlu/na přelomu srpna a září, král Chumban-chaldaš II., ačkoli nejevil žádné známky nemoci (vládl od roku 682). Nástupcem se stal jeho bratr Urtaku, Urtagu, Urtak, který otočil protiassyrskou politiku, viz rok následující (vládl do roku 663).

T. r. popravili Assyřané za vzpouru a vpád do Assyrie guvernéra Nippuru jménem Šuma-iddina a šejka Dakkúrů Kudurrua, syna Šamaš-ibniho (resp. byl internován, viz o něm ještě u roku 670, tam též o Šuma-iddinovi). Ve stejné asi době se poddal Aššurovi Bél-iqíša, syn Bunanuův, šejk aramajských Gambúlů sídlících na východu Babylónie při hranicích s Elamem a jeho sídelní město Ša-pí-Bél proměnili Assyřané v pevnost. Jiný šandabakku/guvernér Nippuru jménem Nabû-achché-iddin, syn Kuppuptův, poslal do Elamu dary a zval ke vpádu do Babylónie. Snad to mělo souvislost se sipparskými událostmi, o osudu guvernérově není známo nic. O dalších rebelující elementech srov. rok 678. 

V téže době řádili Assyřané v zemi Melid (pozd. Meliténé), kde válčili proti vzbouřivšímu se vasalovi Mugallu z Melidu, Iškallu z Tabalu a proti zemi a národu Chilakku (= Kilikie). Z toho vyplývá, že žádná z těchto zemí nebyla v této době již assyrskou provincií (srov. rok 712 a 696). Výprava nebyla úspěšná, Mugallu si uchoval suverenitu a později se zřejmě stal i vládcem v Tabalu. Samostatnost si uchoval také král Sandasarme/Sandišarme z Chilakku; o obou viz rok 665.

Snad hned po tažení do východní Anatolie se ještě téhož roku obrátil Aššur-acha-iddina armádu proti Egyptu, viz první pokus roku 679. Na neznámém místě, zřejmě ještě před hranicemi Egypta, byl však pravděpodobně 5. dne měsíce addaru/koncem února roku 674 poražen. Viz další pokus roku 671.

V Číně se císaři Chuejovi/Hui postavil jeho strýc Wang-c' Tchuej/Wangzi Tui oddaný proti palácovému kodiku nad míru tanci a hudbě. Li z Čengů se pokoušel o prostředkování, pak se přidal na císařovu stranu. Roku 673 byla rebelie s pomocí Čengů zlikvidována. Li sám pak propadl rituální hudně a tanci, přestal se zajímat o reálný svět a brzy zemřel. Roku 673 nastoupil na trůn vévoda Wen a vládl Čengům do roku 628. 

 


 

 674

olympiada  26, 3

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 80

Elamité uzavřeli mír s Assyřany, který vydržel až do roku 654. Jeho důsledkem bylo mimo jiné navrácení soch bohů do Agade/Babylónie, odkud byly v minulých válkách Elamity odvlečeny. Sochy v čele s podobou Ištary se vrátily 10. dne měsíce addaru/na přelomu února a března roku 673 (některé ze soch zřejmě nebyly „mesopotamského“ původu, ale elamského; srov. roky 682 a 626). Pravděpodobně v téže době vyklidili Elamité jihobabylónská území obsazená loni. Pro Elam osudová válka vypukla roku 703 a skončila po mírovém dvacetiletí roku 645 n. 644.

 

673

olympiada  26, 4

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 81

Koncem roku se Assyřané pod Aššur-acha-iddinou vypravili k jezeru Van, kde v průběhu měsíce tebétu/prosinec 673 až leden 672 ničili zemi Šubria, jejíhož krále, churritského Ik-Tešupa, zabili. Celou oblast již nekontrolovali Urartejci, jak tomu bylo v době vlády krále Rusy I. (733 - 714), ale Skythové, ass. Aškuzája, Askuzája/Ašguzája, Iškuzája, hebr. Aškenáz, které do země kolem jezera Urmia pozval král Rusa II. (od 678) na pomoc proti Kimmerům. 18. měsíce addaru/v březnu roku 672 ukončili Assyřané dobývání Šubrie (o jejím rozdělení na dvě provincie viz rok 659).

Skythové ovládli velké části země mezi Urmijským jezerem a Kaspikem, oblast íránského i nezávislého Ázerbájdžánu, které podmanil své vládě urartský vládce Argišti II. 

Během tohoto tažení se Aššur-acha-iddina dostal až do východní části pozdější Médie, do Parthie, ass. Partakka či Partakku, kde dobyl města Zanasana a Uppis. V zemi Tíl Ašurri porazil národ Barnaků, jimž se v jazyce národa Michránu říkávalo Pitánu, který plenil Ellipi. V zemi Patušarra u íránské "Solné pouště" padli do assyrského zajetí (východo)médští předáci Šidir-parna a E-parna.

Mannové/Mannajové se spojili proti Aššurovi s "Gutijci" a Skythy, které vedl král Išpakáj/Išpakája. Byli však poraženi a Skythové se pravděpodobně stali assyrskými spojenci (srov. rok 669). Pokud Išpakája, řec. Aspakos, válku s Assyřany nepřežil, jeho nástupcem se pravděpodobně stal Bartatua/Partatua, řec. Prótothyás. Ke spojenectví s Assyřany přistoupil v této době také král Rusa II. Urartstký (viz rok 617)

Jistý Kaštaritu (írán. Kšathrita, řec. Kyaxarés I.), král Médů, syn Déiokův (ass. Dajaukku), se spojil někdy v této době proti Assyřanům s Kimmeřany a Mannáji. Tím se vytvořil základ protiassyrské koalice, která o šedesát let později tvrdě ukončila pozemskou slávu boha Aššura (viz roky 653 a 617): viz o jeho jmenovci se stejným nepřítelem roku 715.

Pravděpodobně před tažením k Vanu se vypravili Assyřané podruhé (?) proti Egyptu, ale opět bez úspěchu (srov. rok 675).

Téhož roku ve Foiníkii odpadl od Aššuru k Egyptu vládce Tyru Ba‘al I., Aššur-acha-iddinou vyznamenávaný, viz rok 701 a 677. Město bylo Assyřany oblehnuto a panovník nesoucí jméno nejsilnějšího z foiníckých bohů se roku 665 vrátil pod Aššurova křídla, viz tam.

 

672

olympiada  27, 1

vitez  Eurybos z Athén

archon  (neznámý)

mesto  a. u. c. 82

V Římě na konci vlády Sabína Numy Pompilia (králem od roku 715) vypukla válka se starolatinským městem Alba Longa. Numa Pompilius zemřel v Římě, po interregnu novým králem zvolen Tullus Hostilius, rodilý Říman (vládl do roku 640), možná vnuk Hostia Hostilia, hrdiny z éry Romulovy, viz rok 746. Jako první z římských králů prý začal používat za odznaky majestátu svazky prutů se sekyrami (fasces) a purpurový oděv, insignie původem etruské.

Za války latinských měst tolik si historicky blízkých (Trojané založili Lavunium, z něho povstala Alba a z ní rod římských králů, srov. rok 1184 a 1070) zemřel v polním ležení poslední král Alby Longy C. Cluilius (jména panovníků po Numitorovi neznáme). Monarchie zanikla a na královo místo byl zvolen vojenský velitel Mettius Fufetius s titulem dictator. O výsledku války rozhodl souboj albánských trojčat Curiatiů a římských Horatiů, v němž Římané uspěli, Albánci uznali jejich nadvládu. Vítězný P. Horatius zabil i svou sestru, které se nelíbilo, že jí zabil snoubence a oplakávala ho (zákazy truchlení patřily mnohem později do palety trestů příbuzenstva poražených/zavražděných soků). Město Alba však ještě nezaniklo (to až roku 664, viz)

• Podobný příběh, a pravděpodobně původnější, zasadili hellénští historiografové do vleklé války Tegejských s Feneem (dobu neznáme, ale mohla korespondovat s římskými událostmi). Za Tegejské postavil k souboji do pole své tři syny Rhéximachos, za Fenejské Démostratos. Když dva z bratrů tegejských padli, třetí Kritoláos se dal na lstivý útěk a soupeře jednoho po druhé zabil. Vyhráli tedy Tegejští a vítěz i zde zavraždil svou sestru, zasnoubenou za Démodika, jednoho ze zabitých Fenejských, která z bratrova vítězství nadšena vůbec nebyla. Matka postavila Kritoláa před soud, ale ten ho osvobodil. 

V Assyrii 5. nebo 6. dne měsíce addaru/na konci února roku 672 zemřela Ásarchaddónova babylónská manželka Ešarra-chamat, matka králů Šamaš-šuma-ukína a Aššur-báni-apla (nejmladší ze sourozenců, jejich věk ale neznáme; o nejstarším z Aššur-acha-iddinoných synů Sîn-nádin-aplim nebylo slyšet, zřejmě zemřel mlád). 12. n. 18. ajjaru/c. květnu přísahali říšští představitelé věrnost královým synům-nástupcům jako panovníkům Aššuru a Babylónu.

Rozhodnutí dát staršímu ze synů vládu nad Babylónií, tedy posici podřízenou králi assyrskému, nyní bratrovi mladšímu, bylo pravděpodobně podivné již ve své době. Aššur-acha-iddin však rovněž nebyl v nástupnictví nejstarším ze synů, viz rok 681; jakou roli v rozhodnutí hrála králova matka Naqí'a, nevíme.

V Kalchu zasvětil posléze král 5. abu/v srpnu 673 rozšířenou zbrojnici/ekal mášarti, postavenou Salmán-ašarédem III. Tři roky předtím obnovil v Kalchu hradby a řadu dalších staveb. Později vybudoval v Nínuji větší zbrojnici, kde uděloval audience. V jeho troskách se v křesťanské éře ocitl hrob proroka Jóny/řec. Iónás, lat. Ionas a přes něj postavili mohamedáni mešitu, dn. pahorek v Mosulu Tell Nabí Júnus. Mešitu vyhodili roku 2014 sunnitští fanatici říkající si Islámský stát do vzduchu a proto mohlo dojít roku 2020 k nálezu podzemních prostor se zbytky "trůnního" sálu atd.

V Číně ve státu Čchen/Chen potlačena revolta, v níž rebelové zavraždili následníka trůnu Jü-kchoua/Yukou. Několik čchenských šlechticů prchlo do Čchi/Qi, srov. rok následující, a jeden z nich Kung-c' Wan alias Ťing-čung/Jingzhong zaujal u čchinského dvora vysokou posici a stal se oblíbencem vévody Chuana. Jeho potomci se o století později dostali ve státě k moci. 

 

671

olympiada  27, 2

archon  Leóstratos

mesto  a. u. c. 83

Byla zaznamenána t. r. v mesopotamské oblasti tři zatmění měsíce: částečná 7. ledna a 2. července, 27. prosince/15. tebétu úplné. Poněvadž to bylo vykládáno jako předzvěst královy smrti, byl zřejmě v Babylónu pro onen čas vybrán "náhradní král" (srov. takový případ, ovšem trochu naruby, popsaný u roku 1875 v Isinu). Za zdar králova syna Šamaš-šuma-ukína a jeho manželky byl vybrán jistý Damqi za náhradního krále/šar púchi a po vykonání obřadní vlády "odešel na osud/ana šímti ittalak" a pohřben (sg. slovesa ukazuje, že zemřel sám; jinak náhradní králové umírali se svými "královnami").  

Assyřané pod Aššur-acha-iddinou se v nisannu/koncem března potřetí (?; srov. roky 675 a 673) vypravili proti Egyptu, viz roky 679 a 675. Operace vedl Ša-Nabû-šú, králův vojevůdce jmenovaný hned za panovníkovým jménem/rab šút réšáni, rab ša réšáni (gal lú.sag.meš, srov. v indexu s. v. ša). Proviant s vodou přes pouštní oblasti severní Sínaje nesli velbloudi spřátelených arabských šejků.

Ve dnech 3., 16. a 18. du'úzu byli Egypťané kdesi v Deltě ve třech bitvách poraženi a 22. dne téhož měsíce/koncem července obsadili Assyřané sídelní město Memfis; jedna kronika udává k 3. tašrítu/konec září blíže nespecifikované krveprolití v Egyptě. Celý Dolní Egypt padl do Aššurových rukou: tažení bylo vyvrcholením assyrského imperialismu. Král mimo jiné přejmenoval v zemi nejméně dvanáct měst. V Dolním Egyptě Assyřan potvrdil místní dynasty, mezi nimi Nechóa/ass. Nikú v Saji/ass. Kár Bél-mátáti, Šarru-lú-dáriho v Taně/ass. Si'nu (anebo Pélúsiu?) a Paqrurua v Pišaptu/Per-seped, Pišanchuru z Natchú, Nachké z Chininši, Bukkumanní'pi z Chatchiribi/Athribis, ass. Limir-išak-Aššur, jehož nástupcem byl za Aššur-báni-apliho Nicherau (?)/asi snad Inarós (?). 

Egyptský král Taharka, ass. Tarqú, z XXV. tzv. nubijské či aithiopské dynastie uprchl do Horní země/ass. Paturisi, jeho syn Nisu-Onuris n. Nes-anchuret/ass. Ušanachuru a bratr, jehož jméno neznáme, padli do assyrského zajetí. Boje v Egyptě trvaly nepřerušeně do roku 666.

Snad t. r. byl júdský král Mnašše/Menašše Assyřany v Jerúsalému jat, možná konspiroval proti nim, nechtěl uzavřít spojenectví či co, a odvlečen do Babylónu. Byl však pardonován, nevíme, po jakém čase, a vrátil se domů; biblickou poznámku assyrské prameny nezmiňují. V zajetí opustil polytheismus/henotheismus a po návratu do Jerúsaléma se stal jahwistou, srov. rok 699. O správě júdskéh, manželku vévody čchinského Minao království za jeho nepřítomnosti nevíme nic.

V Číně ve státu Ťin/Jin boje o nástupnictví. Vévoda Sien/Xian (vládl v letech 677-651) měl podporu v Š' Wejovi/Shi Wei, jemuž se podařilo odpor zlomit: roku 669 v klanové válce vybil všechny vedlejší větvě panovnického rodu. Po Sienově smrti se boje o nástupnictví obnovily. Krátce roku 651 panovali po sobě Si-čchi/Xiqi a Čuo-c'/Zhuozi, viz o nich zde níže, než se k moci dostal vévoda Chuej/Hui (vládl do roku 637).

Roku 668 na podzim a v zimě vpadly do Ťinu oddíly státu Kuo/Guo. Následujícího roku připravoval Sien z Ťinu odvetu proti Kuo. Čouovský dvůr žádal o útok na Wej, což roku 666 provedl vévoda Chuan z Čchi, jemuž se rok předtím mírem v Jou poddali Čchenové, srov. rok předešlý, a Čengové.

Vévoda Sien Ťinský měl komplikované rodiné vztahy, které se odrazily v nástupnických sporech. S Čchi Ťiang/Qi Jiang, milenkou svého otce Wua z Čchü-wo a Ťinu (zemřel roku 677) měl dceru Po Ťi/Bo Ji, manželku čchinského vévody Mina, a korunního prince Šen-šenga, armádního velitele (oběsil se 20. února 655). Ženat byl Sien s žungskými princeznami: jedna porodila I-wu/Yiwu, pozdějšího vévodu Chueje, a Čchung-era/Chong'er, pozdějšího ťinského vévodu Wena (v letech 637-628). Jména matek neznáme.

Třetí Žungka jménem Li Ťi/Li Ji porodila syna Si-čchi/Xiqi a její mladší sestra porodila Čou-c'a/Zhouzi. Li Ťi se podařilo přesvědčit Siena, aby korunního prince Šen-šenga, Čchung-era a I-wu poslal ode dvora pod záminkou lepší kontroly nad městy ve státě, ve skutečnosti aby zajistila svému a sestřině synovi nástupnictví. Sienův ministr Š' Wej naopak podporoval Pi Wana/Bi Wan a díky jeho vlivu se Pi Wan stal vévodovým oblíbencem. 

 

670

olympiada  27, 3

archon(neznámý)

mesto  a. u. c. 84

Kolonisté z Mytilény založili, popř. posílili osady Séstos, Madytos a Alópekonnésos (ten Aiolové mytilénští s kýmskými), všechny na Thráckém Chersonésu, první dvě na helléspontském břehu naproti Abýdu, třetí an břehu Černého zálivu/Melás kolpos. Mílétští zakládali na Chersonésu osadu Limnai, zřejmě mladší byla attická kolonie Elaiús, jejímž ktistem/oikistem byl jistý Forbás (rukopisné Forboón?); jinde uváděn olympioníkos Frynón, viz rok 620. Viz o Chersonésu Thr. dále rok 560 a srov. v indexu s. v. Ainos.

 

Aššur-acha-iddina, který se tento rok nevydal na žádnou výpravu, dal v Aššuru popravit mnoho hodnostářů za účast na spiknutí, jehož se účastnil mimo jiné hlavní z palácových eunúchů Aššur-násir a Sásî z nejbližšího králova příbuzenstva, který se pravděpodobně (?) prohlásil panovníkem; centrem pučistů byl asi Charrán, mělo asi též podporu v částech Babylónie, důvody nejsou známy. Aššur-acha-iddina po celý život bolestivě churavěl, což nějak s konjurací souviset mohlo. 

Pokud lze ze zachovaných dopisů konjuraci rekonstruovat, měla hluboké kořeny a byla široce rozkročená od kočích bojových spřežení po provinční správce a zřejmě i královskou dynastii. Babylónský astronom Bél-ušézib působící v Nínuy, srov. rok 678, informoval krále, že mu hvězdy prozradili spiknutí proti trůnu. Aššur-acha-iddina dostal též informaci, že jménem neznámý syn Šuma-iddiny, popraveného guvernéra Nippuru roku 675, pašoval z Babylónie do Assyrie zlato a cennosti a že je rozdal mezi tři lidi, z nichž jeden se jmenoval Sásija, babylónská podoba jména Sasî; viz však o něm, popř. jmenovci, u roku 678.

Otrokyně/amtu Charránce Bél-acha-usura, její jméno nedochováno, v extasi měla tou dobou v Charránu pronést: "Tohle jsou slova Nuskuova: království patří Sasîmu. Zničím jméno a sémě Sîn-achché-eríby!" O události krále informoval Nabû-réchta-usur, zaměstnanec královy matky Naqí'e, později podle všeho komplic pučistů. Do toho snopravec Nabû-ušallim vyložil sen guvernéra Aššuru jménem Abdâ, jemuž ve spánku jisté dítě podalo žezlo: znamená to zisk královlády. Abdâ si tedy najal 120 vojáků, ti mu přísahali věrnost, ale Nabû-ušallim se podílet odmítl. Spiklenci ho tedy v dopisech králi očerňovali, psal na svou obranu též obviňovaný.

Spiklence nakonec nejdůvěryhodnotněji udal králi Kudurru, písař z Babylónie internovaný v Aššuru. Nelze vyloučit, že byl internovaným synem popraveného Chaldaje Šamaš-ibniho, šejka Bít Dakkúri, viz rok 678 a 675. Kudurri opisoval hliněné texty královské knihovny  a spadal do referátu dvořana Sasîho. Nějak došlo k tomu, že palácoví eunúchové ho jako odborníka na výklad věštebných znamení odvezli do Charránu, kde ho nejprve hostili vínem. Spiklenci se ho otázali, že se opravdu ve výkladech věšteb vyzná a v chrámu Bél-Charrán musel před Šamašem odpovědět na otázku, zda se vrchní eunúchos (jméno neuvedeno, asi Aššur-násir) stane králem. Kudurru to podle svých slov potvrdil, spiklenci mu slíbili dokonce vládu nad rodnou Babylónií, celý následující den pili a pustili ho. Králi pak o celé záležitosti napsal s tím, že v Šamašově domě lhal, poněvadž se bál o život.

Aššur-acha-iddina vylákal pučisty k sobě a dal je pozatýkat. Dílčí osudy neznáme. Řada z nich unikla smrti útěkem do Babylónie, nelze ani vyloučit, že jich část byla pardonována. ● Události protiesarhaddanovského spiknutí se táhly podle všeho několik let, zřejmě již od roku c. 675, viz tam. Není ani až tak jasné, zda se jednalo o jedno, centrálně řízené hnutí, nebo o několik více či méně spřízněných konjurací.