734

  11, 3

  a. u. c. 20

Ve válce messénské dobyli Lakedaimonští město Messéné, srov. rok 739. K události došlo lstí, když Ágidovec Polydóros dal přeběhlíkem mezi Messéňany rozhlásit, že se rozhádal s eurypóntovským spolukrálem Theopompem. Theopomopos naoko se svými lidmi odtáhl, ale ukryl se kdesi v terénu před městem. Messéňané vyrazili z města na oslabené Lakóny pod Polydórem, Theopompovi vojáci se ze zálohy zmocnili města a vzali messénské vojsko do kleští, a to se vzdalo.  

Tukulti-apil-Ešarra III. porazil ve válce syrsko-efraimské (od roku 735) vojsko israélského krále Péqacha/ass. Paqachu a s jeho podrobením se zmenšilo ve prospěch boha Aššura i území království Israél o Gil'ád/Gileád a oblasti za Jordánem. Téhož roku byla část samarských Židů přesídlena do Assyrie (k tomu viz rok 722). Dále Assyřané obsadili a vyplenili územi Filistů, kteří se v této válce postavili na stranu protijúdské koalice, assyrské spojence. Tukulti-apil-Ešarra III. dobyl město a pevnost Gázu, kde vládl filistský král Channo, Chánúnu. Velmož se zachránil útěkem do Egypta, ale vrátil se, "přiletěl zpět jako pták", a dosáhl milosti i navrácení svého minikrálovství.

Assyrskému králi odváděli poplatky, poprvé v historii, Arabové, viz rok 738, a to královna Zabibé z Aribi (= Arabie), kněžka-kněžna severoarabského kmene n. kmenového svazu Qedar (poslední zmínka o tomto kmeni je z roku 455, viz tam). Zabibé byla pravděpodobně předchůdkyní Šamší/Šamsí, viz rok 732, a účastnila se protiassyrské koalice už roku 740, viz tam. Z jihoarabských národů jsou Assyrii poplatni Sabajové, Saba‘aj, jejichž jméno je pravděpodobně již v sumerském Saba, Sabum (pokud tento předpoklad souhlasí, byl by to nejstarší jihosemitský národ, známý nám již od 3. tisíciletí).

• Arabský karavanní obchod dosáhl již na přelomu posledního tisíciletí světové důležitosti, která pronikavě přispěla k proslulosti oblasti dnešního Jemenu. O velbloudech viz rok 732 a Index, s. v. Dále viz rok 715, o začátku protiassyrské koalice viz rok 740, srov. také rok 854.

V Babylónu zemřel v královském paláci po nemoci král Nabû-násir (vládl od roku 747). Na trůnu ho vystřídal jeho syn Nabû-nádin-zéri, Assyřany, jimž byl poplatný, nazývaný Nádinu (řec. Nadios); vládl jen do následujícího roku. V celé zemi panoval chaos, nic bližšího o poměrech ani králi známo není.

733

  11, 4

  Kleidikos (do roku 724)

  a. u. c. 21

Korinthští, vedení Bakchiovci Chersikratem a Archiou, vyhnali z Korkýry eretrijské osadníky (viz rok 735) a sami se zde usadili. Část z kolonistů se pod Archiou z klanu Bakchovců vypravila dále na západ a na Sicílii založili těsně před pobřežím na ostrůvku/nésidion Ortygii korinthskou osadu, pozdější Syrákúsy/Syrákúsai (k tomu srov. jiné tradiční údaje, roky 738 a 736), když odtud vyhnali Sikely. O sedmdesát let později ji kolonisovaly samy Syrákúsy: 663 Akry a 643 Kasmeny.

Archiás se předtím ucházel o věštbu v Delfách, jak se tradovalo, stejně tak Myskellos z achajských Rhyp (viz rok 710). Dostali od Pýthie na vybranou, zda si zvolí bohatství, nebo zdraví. Archiás chtěl bohatství a tak také Syrákúsy vyrostly, srov. u roku 402. Myskellos se rozhodl pro zdraví a z krotónské populace pocházela řada siláků a olympioníků.    

V Messénii byl v další bitvě dlouhé války s Lakedaimonskými zabit král Messéňanů Eufaés (vládl od roku 746). Protože zemřel bez následníka, Messénští si zvolili králem Aristodéma, rovněž z rodu Aipytova (vládl do roku 724).

V Římě byla popravena svržením ze skály Tarpeia, dcera Sp. Tarpeia, zrádkyně z lásky k Sabínovi T. Tatiovi (skála a vězení pod ní pak neslo Tarpejino jméno; o míru s Tatiem viz 746).

Podle jiné verse ji potrestali sami Sabínové, když ji zavalili svými štíty a zbraněmi. Války se Sabíny byly Římany vedeny od samého začátku bojů o hegemonii v Latiu; tradičním začátkem válek je rok 751, první historickou válkou se Sabíny je střetnutí z roku 505 (viz ukončení bojů v roce 449).

V Urartu zemřel král Sarduri II. (vládl od roku 766). Nástupcem se stal jeho syn Rusa I., též Rusas (vládl do roku 714). Konec Sarduriho vlády není jasný, možná, že zahynul během revolty (srov. rok 742). Jeho syn si musel cestu na trůn vybojovat v povstání urartských velmožů, pravděpodobně došlo k několika usurpacím. Rusa I. porazil koalici 23 "králů" ze zemí na severu říše, rozkládajících se kolem jezera Sevan. Jak dlouho Rusova cesta k pevné vládě trvala, nevíme, možná až do roku 719, viz tam. Jižně od jezera dal postavit pevnost Teišebaini (churritský bůh bouří Tešub/Teišeba byl v této době u Urartejců již ve stejné vážnosti jako domácí Chaldi uctívaný v Musasiru) a západně od téhož jezera pevnost Chaldíni, dn. Gavar/předtím Kamo, resp. původ. Nor Bajazet (dále viz rok 725).

V Babylónu v palácovém puči zavraždil jeden z místodržících či krajských velitelů/bél pícháti svého krále Nabû-nádin-zériho (vládl od roku 734) a pod trůnním jménem Nabû-šuma-ukín II. se prohlásil králem. Assyřany byl zván zkráceně Šuma-ukín, řec. Chinzéros (jiný od roku 729). Usurpátor vládl jeden měsíc a třináct dnů a byl odstraněn šejkem chaldajského kmene Amukkánu (stát Bít Amukkáni ve střední Babylónii) jménem Nabû-mukín-zéra, Assyřany zvaným Mukín-zéra/Mukín-zéri (vládl do roku 729). Babylónští chronografové mu přiřkli přívlastek Šapí/Šapíja, Sapíja, podle lokality neznámé polohy, pravděpodobně centra Amukkánů. • Tento rok lze považovat za poslední v trvání vlády tzv. Osmé babylónské dynastie, která se začala rokem 978 a prvním rokem vlády 9. dynastie (do roku 626). Srov. k tomu rok 729.

732

  12, 1

  Oxythemis z Koróneje n. Koróné

  a. u. c. 22

Tukulti-apil-Ešarra III. v boji s protiassyrskou koalicí dosáhl rozhodného úspěchu v Syrii. Dobyl po 45denním obléhání Damašku, král Aramu Rasun (bibl. Rsín/Resín, Rezín, ass. Rachiánu/Raqiánu) byl Assyřany popraven. Vzdal se i Tyros, kde jeho vládce Matten II. (Metenna, Mattan), nástupce Chíráma II. (který vládl od asi 740, viz tam), byl odsouzen k enormní finanční pokutě a vládl pak jako assyrský spojenec do roku asi 700. Snad nyní došlo k rozdělení sídónského státu na Tyros a Sídón (viz rok 729, o existenci n. neexistenci konfederace viz rok 990). V Askalónu se král Mitinti, jeden z bojovníků protiassyrské koalice, když viděl osud Rasunův, zřekl trůnu ve prospěch svého syna Rúkibtua. 

Při obléhání Damašku padl na assyrské straně jako spojenec Panammu II., král Sam‘alu (viz rok 740). Po něm jako assyrský údělný vládce následoval jeho syn Bar-rakib. Bar-rakib byl posledním nezávislým aramejským vládcem v Sam‘alu; jeho jméno je mimo jiné na stříbrných ingotech, předchůdcích mincovní ražby, viz roky 640 a 600. V roce 681 již byla země assyrskou provincií.

Obyvatelé Damašku byli přesídleni mezi Aramaje na hranicích Assyrie a Elamu a naopak do Damašku poslal Tukulti-apil-Ešarra assyrské kolonisty. Celá Syrie a Foiníkie byla nyní poddána Aššuru, totéž platilo o královstvích Ammón (Šanipu), Móab (Šalmánu), Edom, Júdě (Jau-chazi/Ácház) a o Arabech, přesněji kmenového svazu Qedarů, jehož královna Šamší/Samsí, Rasunova spojenkyně, poražena na svém území, se vypravila prosit o mír do Aššuru a musela Aššurovi platit tribut s tím, že na její kralování dohlížel assyrský správce s deseti tisíci vojáky (později se vzbouřila, viz rok 720; srov. o Arabech rok 734 a o assyrské kořisti velbloudů viz v indexu, s. v.). Během armádní výpravy proti Arabům zpustošili Assyřané pouštní zemi Bázu/Básu, Bazzu kdesi na severovýchodu Arábie. Naopak jistý Idi-bi'il z Arubu/tedy Arab sídlící asi na Sínaji od Assyřana dostal patnáct měst zabavená nespolehlivým dynastům. 

731

  12, 2

  a. u. c. 23

Tažení Tukulti-apil-Ešarra III. do Babylónie proti řadě Aramajů, chaldajskému kmenovému svazu Dakkúru (Bít Dakkúri, šejkem Balassu) a Jakínu (Bít Jakíni, šejkem Marduk-apla-iddina); spolu s Nádinem z Laraku platili Aššuru tribut, srov. s tažením roku 729. Dobyl a zničil sídelní město kmenového svazu Bít Šiláni jménem Sarrabánu a jejich "krále" Nabû-ušabšiho dal narazil na kůl; na 55 tisíc lidí odvlekli Assyřané s sebou (a deportované usadili ve své zemi). Šejk Bít Ša'alli byl zajat s celým svým klanem, ostatní Aramajové se drželi v sídelním městě Dúr Balichája: invasoři ho oblehli, dobyli, vyvrátili a s sebou do Assyrie vzali 40.500 lidí. Poražen byl šejk Amukkánů Mukín-zéri, viz rok 733, v jeho residenci Šapíja/Sapé si dal Tukulti-apil-Ešarra políbit nohy chaldajským králem Přímoří Marduk-apla-iddinou. Assyřané pak oblehli Babylón, viz rok 729, assyrský král v Babylónii válčil tři roky. 

730

  12, 3

  a. u. c. 24

Eretrijští zakládají na Chalkidice a v Makedonii osady Mendé a Methóné.

Na Sicílii byla zřejmě podruhé založena osada Zanklé (srov. rok 756; datum nadsazené?). Přibližně téhož roku v jižní Itálii založili Chalkidští jako první osadu na jihu Itálie Rhégion; oikistem, tj. lokátorem, byl Antimnéstos z Chalkidy (ke druhému "založení" čili posílení kolonie viz rok 684).

• Podle jedné tradice založili Rhégion osadníci z Chalkidy a Samu, podle druhé založili Rhégion a Zanklé Chalkiďané s Messéňany (a to údajně již roku 743). Někdy později se stal jistý Androdamás z Rhégia zákonodárcem/nomothetem v Thrácké Chalkidě/na Chalkidice, vaz tedy trvaly; data neznáme. 

V době někdy před založením Rhégia přišli přes moře z Illyrie do Itálie Messápiové (jejich první historické vystoupení viz rok 477).

Jedním z nejstarších nápisů v řecké alfabétě je poškozená dedikace na „Nestorově poháru“ z let 730-700 z hrobu na Pithékússách, lat. Aenarii/dn. Ischii, import z Rhodu vyvedený eubojským písmem, nalezený roku 1954. Je to zároveň nejstarší odkaz na Homéra a podle některých novodobých historiků snad i z doby, kdy byly Homérovy epy zachyceny písmem; viz o nápisu v indexu s. v. alfabéta, kde jeho text.

Pithékússký žárový pohřeb byl dlouho pokládán za rozloučení s chlapcem ve věku deset čtrnácti roků. Revidované ohledání kostních zlomků prokázalo, že to jsou ostatky kremace nejméně tří dospělých lidí a několika zvířat. 

V Médii zemřel král Sósarmos (vládl údajně od roku 760), nástupcem byl jeho syn Artykás (vládl do roku 708; vše řecké podoby jmen, domorodá neznáme).

V Israéli zavraždil jistý Hóšé'a, syn Éláův/řec. Éla, řec. Óséos, bibl. řec. & lat. Ósée, bibl. č. Ozee, ass. Ausí', svého panovníka a takto rovněž královraha Péqacha (usurpátorem trůnu od roku 736, viz text roku 737) a stal se nechtěně posledním králem Israéle.

S vůlí Assyřanů vládl do roku 722; podle Tukulti-apil-Ešarrových nápisů dosadil král do Bít Chumuria/Israéle za Paqachu muže jménem Ausi', který mu vyplatil deset talentů zlata a mnoho dalších dobových cenností. 

V Egyptě zemřel kolem t. r. vládce Dvacáté druhé dynastie Šošenk V. (vládl od roku 758) a posledním králem této dynastie se v Taně stal Aa-cheper-Re-setep-en-Amun Osorkon IV. (vládl do roku 720 nebo 715). Pro Assyřany byl symbolem egyptské moci a soupeřem: dostal jméno Šilkanni a Šarru-kénovi II. daroval dvanáct koní. Osorkonův armádní velitel Re'e vytáhl na pomoc gazskému vládci Chanúnovi, ale pohořel a byl Assyřany zahnán do Delty, viz rok 734 a 720. 

Současně vládli v Leontopoli a v Thébách panovníci Dvacáté třetí dynastie (viz rok 745 a 720). V Deltě se již dávno rozšířila anarchie, ve velkých městech se usadili a vládli lokální libyjští dynastové. Nejsilnějším z nich byl (podle titulatury libyjské aristokracie) Velký náčelník Ma(šwešů)/Mešwešů Osorkon, vládce v Saji a velekněz tří kultů, a náčelník dalšího libyjského kmene Libu Anchhor se svým synem Charbem. 

Osorkonovým nástupcem v Saji byl Tefnacht/Tefnachte, který se stal Velkým náčelníkem Maů i Libů. Asi krátce před rokem 730 se Tef-nacht prohlásil králem jako Šepses-Re, řec. Tnefachthos, a vládl ze Saje oblasti v západní Deltě od moře po Ičtaui (do roku 720). Pokoušel se zmocnit Horní země, ale narazil na odpor Pajefčauemauibasteta, oblehl ho a s částí armády táhl dál podél Nilu k jihu. Nimlot (III.) v Hermopoli se mu vzdal, ale brzy revoltoval a kúšitský král Pije tak dostal záminku k intervenci, viz zde níže. 

• Je možné, že jména Tefnacht byli dva králové, otec a syn, srov. manethónovské jméno Stefinathés/Stefinathis ze 26. dynastie (viz rok 664). Tefnacht je prvním panovníkem krátké Dvacáté čtvrté dynastie, která vládla v Deltě v letech c. 730 až 715. Manethón ho zařadil ještě k vládcům dynastie Dvacáté třetí. Tefnachteovu suverenitu omezovala nubijská expanse na sever a diplomacie jeho vlastních soukmenovců. 

Vládce země Kúš král Pije/Pej (dříve upřednostňováno eg. Pianchi; od roku 751 králem v Napatách, viz tam) ve svém 21. roce vlády, tedy asi t. r., dobyl Théby a Memfidu, kde byl pánem Tefnacht. Tažení Kúšitů do Egypta vedli Pejovi vojevůdci Pawerem/Purem a Rumersekeni/Lemersekeni, kteří v bitvě na Nilu u Théb porazili na hlavu spojené libyjské dynasty, mezi nimiž vynikali "králové" Namilt/Nimlot (III.), mešmešský náčelník Jewepet, Šešonq vládnoucí v Per-Osiris/Búsíris, Mešmeš Zeamonefonech se synem z Per Banebdžedu/Mendés, Osorkon/Userken z Per-Bast/Búbastis, Akunoš, velký náčelník Maů ze Sebennytu.

Po další porážce prchli Libyové na sever, Nimlot, který předtím v dresu Technachtovy koalice obléhal Hérákleopolis/H. Magna, eg. Neni-nesu, Ninsu, se nyní ukryl za zdi své Hermopole. Když se k tažení připojil král Pije osobně, padlo Per-Medžed/Oxyrhynchos, na okraji Fajjúmu Per-Sechem-cheper-Re bylo dobýváno obléhacími stroji a v masakru při pádu pevnosti padl též jejich velitel, jeden ze synů Tefnachtových (údaj o padlých Pije ve svém nápisu neuvedl).

V obležené Hermopoli se po zprostředkování smíru svou manželkou Nestent s dvorními dámami a harémem vzdal Nimlot: Pije ho vzal na milost, ale vytkl mu hrozný stav jeho stájí a zubožené koně (!). 

Během Kúšitovy plavby po Nilu se mu vzdal bez boje a s velkými dary vládce v Hérákleopoli Pajef-čau-em-aui-Bastet. Vzdala se města/pevnosti Per-Sechemcheperre, Mer-Atum a Ičtaui plné vojáků "severu". Mezitím Technacht posílil osmi tisíci svými nejlepšími muži posádku Memfidy, ale Kúšité ji útokem vedeným přes přístav krvavě dobyli; "odpadlíci od víry", tedy technachtovci, zde vítězem popraveni.

Do Athribi, kde vládl náčelník Mešmešů/Maů Pediese/Petiese, Pa-di-Iset, manžel své sestry Taere, syn Bakennefiho, byl Pije dynastou pozván a posléze se sem přijela poddat nové moci velká část libyjských náčelníků, včetně tanského Petubasta, Osorkona IV. Tanského a Búbastského, Džedamenenefanch, náčelník Mešmešů z Mendéty, Pačenfiho z Pi-Sopdu a Pimaje/Pamiho z Búsíridy, dohromady patnáct velmožů.

Teprve pak začal vyjednávat o míru Tefnacht a Núbijcům se formálně podrobil v Saji, nikoli aby osobně "padl před ním na břicho", ale vyjednavačům Pijovým. 

Pije donutil v Thébách Ammónovu velekněžku ("božskou manželku") Šepenupet I., dceru Osorkona III. z Dvacáté druhé dynastie, aby adoptovala a přijala jeho sestru za velekněžku Amenirdiu (I.); královští sourozenci byli dětmi krále Kašty, viz rok 751 a o rodině dále rok 720. Amenirdis pravděpodobně fungovala v Thébách a Egyptě jako místokrálovna Pijeho (zemřela asi za Šabataky). Po tomto tažení odplul Pije s velkou kořistí a dary do Napat a pravděpodobně již nikdy do Egypta nevkročil, viz roky 720 a 716. Poměry v Dolním Egyptě se pravděpodobně brzy vrátily do starých kolejí a Tefnacht si znovu nárokoval suverenitu, viz rok 720. 

Byl to faktický začátek vlády Dvacáté páté dynastie zvané aithiopská nebo nubijská (srov. ovšem rok 751; u vlády do roku 655). Wezíry XXV. dynastie na severu byli: Mentuhotpe, Harsiese, Džedkare. Wezíry XXV. a XXVI. dynastie (nelze přesně odlišit) na jihu byli: Harsiese, jeho syn Nesmen, Anchhor, Nesipaqašuti, Pediese, další syn Harsieseův, Chamhor, Pahrer nebo Harsiese, syn Chamhorův, Nesmen, jeho bratr, Nesipaqašuti, Nespamedu, Nesipaqašuti Iri, Džedwebasettiuefanch. O možném původu kúšitských vládců z dolnonúbijských místokrálů Osmnácté dynastie/sa-nisut-n-kuš srov. rok 1567.

Pije vystupoval jako velezbožný muž oddaný Amunovi a tradičním egyptským kultům a zvyklostem. Zakazoval neobřezaným přístup ke dvoru a "rybožroutům" ze severu, poněvadž je měl za nečisté. Kdo byl proti Pianchovi, ten byl rouhač.   

Časové údaje tohoto století egyptských dějin jsou velmi nejisté a spekulativní, většinou známe jen jména vládců, ne vždy jejich následnost a příbuznost. Země žila v anarchii.