776-770

 

Chronografie od roku 776 př. n. l. do rok 1 n. l.

 

 

předběžný ii. díl Kleió

 

776

olympiada 1, 1

vitez Koroibos z Élidy

archon Aischylos

ostatni roku 408 od dobytí Troje, roku 1240 od narození Abraháma, roku 2985 od stvoření světa

 

Chronologická poznámka:

Rok dobytí Ília, Troje či Tróady je uveden podle Apollodóra z Athén, autora nedochovaných veršovaných Světových dějin, a Eratosthena z Kýrény (viz Předmluvu), kteří kladli válku do let 1193 - 1184.

Existují však i jiné tradiční údaje: kronika tzv. Parského mramoru uvádí jako datum dobytí města rok 1209, křesťanský kronikář Eusébios rok 1182, podle Hérodota se tak stalo kolem roku 1260; Sósibios ze Sparty, který svou chronologii sestavil za Ptolemaia Filadelfa, kladl dobytí do roku 1171.

Troiá byla podle hellénské tradice dobyta sedmého dne poslední třetiny měsíce thargéliónu (11. měsíc v Athénách), tj. někdy v polovině června. Jiná datace: v době východu Pléiad, tj. po 27. květnu, podle Aischylovy zprávy Tr. padla při západu Pléiad, tzn. do 14. září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), nebo dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

Podle možné narážky na zatmění slunce 16. dubna 1178 ve dvacátém zpěvu Odysseie by se datace posunula na rok 1188.

Tohoto roku začíná seznam olympijských vítězů (= olympioníků). Hry se vždy datovaly podle vítěze běhu na vzdálenost jednoho stadia (tento úsek měřil v Olympii 192,3 m; další údaje v příloze o mírách a vahách). V prvních třinácti hrách se závodilo pouze v této disciplíně. • Podle jednoho neověřitelného údaje byly hry, na nichž zvítězil Koroibos, dvacáté osmé v pořadí, ale jména předešlých vítězů nebyla zaznamenávána. To by znamenalo, že první olympiáda byla v Élidě uspořádána roku 884 a možná élidským králem Ífitem, viz více v indexu pod hry.

Vítězem prvních her (Ol. 1) byl Koroibos z Élidy. Celé první století trvání her vítězili Peloponnésané (kromě 21. a 22. her).

Hry řídili Éliďané a prvním byl ve funkci agónotheta her ĺfitos, potomek Oxylův, prapotomek zakladatele Ífita (dle jedné tradice dokonce za pomoci zákonodárce Lykúrga ze Sparty a Kleosthena z Písy). Rod Oxylů (Oxylidai) vykonával úřad agónotheta, tedy předsedy nebo hlavního sudího her, až do Ol. 50 (rok 580). Oxylos byl synem Haimonovým a vnukem aitólského krále Thoanta, který bojoval pod Troiou. Za pomoc Hérákleovcům při jejich "návratu" c. 1100 dostal Oxylos Élidu.

Hry se konaly v Élidě v posvátném okrsku Diově v lokalitě Olympia u řeky Alfeios (etymolog. shodné např. s Albis, Elbe, Labe), vždy v srpnu nebo září jednou za čtyři roky (druhý úplněk po letním slunovratu; nelze však vyloučit, že hry proběhly již o prvním úplňku po slunovratu, tedy v polovině července).

Zanikly po téměř dvanácti staletích, když je roku 393 n. l. na popud křesťanského ideologa, milánského biskupa Ambrosia původem z Trevíru (zemřel roku 397 n. l.) zakázal monotheistický císař Theodosius (předtím už poněkolikáté 8. listopadu 392 zakázal polytheistické, v terminologii křesťanů tzv. pohanské kulty). Poslední hry měly pořadové číslo 293.

Posledním známým dospělým olympioníkem byl arménský šlechtic Barasdátés/Varzdátés z Ol. 288, roku 373 n. l. (Arsakovec Varzdat králem Armenů v letech 374 - 379, vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel). Známe ještě jména athénských bratrů Eukarpida a Zópyra, kteří zvítězili na 290. resp. 291. olympiádě, není však jisté, zda startovali v kategorii dospělých či dorostenců; viz seznam olympioníků a v indexu pod hry.

Císař Theodosios II. pak 13. listopadu 426 n. l. vydal příkaz k úplnému zničení polytheistických chrámů na východě říše (o osudu Diovy sochy viz v indexu pod heslem sedm divů).

V roce konání olymp(ij)ských her se v Helladě konaly ještě další agónické („soutěžní“) slavnosti: v Delfách sótérie, v Dódóně náie, v Láríse eleutherie (po roku 196), na Samu héraie a v Órópu amfiaraie.

Ve druhém olympijském roce se konaly v Arkadii lykaie, nemejské hry (od roku 573, v červenci, nebo na jaře?), v Platajích eleutherie (po roce 338), v Athénách hekatombaie a hry isthmické (od roku 585 nebo 583, v květnu).

Ve třetím olympijském roce se konaly hry na oslavu sjednocení attických obcí ve stát Athény panathénaie, v Delfách hry pýthijské (od roku 582, počátkem září), na Délu délie (obnoveny roku 426) a v Argu héraie.

Ve čtvrtém roce proběhly v Epidauru asklépieie a podruhé lykaie v Arkadii, rovněž tak podruhé nemeie a isthmie.

Mezi další pentéterické hry, tj. pětiletní (Helléni počítali v časových údajích první i poslední rok, tzn. že „pětiletní“ hry jsou hrami čtyřletními) patřily např.: v Alexandrii a na Délu ptolemaie, v Magnésii na Maiandru leukofryéneie, v Pergamu níkéforie, v Sardách eumeneie, na Kóu asklépieie, v Thespiích erótideie, v Chalkidě a v Magnésii hérákleie, v Athénách théseie a eleusínie a mnoho dalších, menších agónických slavností. V hellénismu a v dobách římských pořádalo své hry každé významnější město, ve Foiníkii drželi Sídónští asklépieie a Tyrští hérákleie. Boomem pro agónické hry a lidi živící se "sportem" byla éra Flaviovců, Antoninů a Severovců.

Aischylos byl athénským archontem druhý rok. V úřadu byl do roku 754 (dle jiné tradice do roku 764). Před byl ním archontem Agamnéstór (od roku 797, nebo 828).

Archonti podle starověkých historiografů vládli v Athénách od roku 1068, kdy byla odstraněna královláda: prvním králem byl Kekrops (vládl od roku 1555), posledním, sedmnáctým králem, byl Kodros. Úřad archonta byl doživotní až do roku 753 a archontům pravděpodobně zůstával titul basileus. O archontech dále viz rok 594.

Téhož roku pokračuje assyrsko-urartská válka, která se vyznačuje pleněním pohračničních krajů Urartu (od roku 781). Již páté tažení Assyřanů za vlády krále Šulmán-ašaréda IV. (hebr. Salmanassar) vedl jeho turtánu (= wezír, vojevůdce) Šamší-ilu. V Urartu tehdy vládl Argišti I. (viz dále rok 774).

V Číně je doloženo verši Knihy zpěvů, Ši-king, zatmění slunce dne 29. srpna 776, v 6. roce vlády císaře jménem Jou-wang (srov. dále rok 771).

 

kleio_pasek

775

 

olympiada 1, 2

Někdy mezi lety 775-750 se podle novodobých odhadů ve Spartě uskutečnila první společná akce obou královských rodů: Ágidovec Archeláos s Eurypontovcem Charillem dobývá městečko Aigys na hranicích s Arkadií: obec se stala perioikos, tj. poddanská.

Tradiční datum této události je mnohem vyšší: podle ní Archeláos vládl s Charillem v letech 885 - 826, viz v přílohách Seznamy králů. Archeláos byl synem Meneláovým a vnukem Agésiláa I., Charillos (též Chariklos) byl synem Polydektovým nebo Eunomiovým, vnukem Prytanovým a pravnukem Eurypontovým, od něhož je jméno celého rodu.

Podle naší chronologie vládli v letech 775 - 750 králové Alkamenés a Theopompos. Za Alkamena (785 - 754) vyslali Sparťané na Krétu Charmida, aby zde ukončil místní rozepře a aby přemluvil Kréťany k opuštění nevýznamných sídel ve vnitrozemí a aby se soustředili do měst na pobřeží. Krétští Dórové různých státečků si pak volali spartské panovníky na pomoc až do hellénistických časů a ti si za to i s mužstvem dávali platit. Prvním ze spartských panovníků na Krétě byl Meneláos, jenž nechal doma prostor svému hostu, trojskému princi Alexandrovi/Paridovi, aby mu odloudil choť Helenu. 

Někdy v této době také Sparťané vyvrátili přímořskou achájskou osadu Helos a Argejské, kteří jim pomáhali, porazili. Helos prý bylo první sídlem, které Lakedaimonští vyvrátili. Odtud podle lidové etymologie pochází pojmenování helótové, heilótové, viz rok 397).

Na začátku 8. století ukončili Etruskové (lat. Tusci, Tuskové, řec. Tyrrhénoi, Tyrrhénové) osídlování své části Itálie (výpravy z Lýdie probíhaly asi v letech 1000 až 800). Část Etrusků zůstala zpět, např. na Lémnu (srov. rok 514).

Nejstarší zachovaný etruský nápis, jímž je etruská abeceda o 26 písmenech na školní slonovinové psací destičce z pohřebiště u Marsiliana d’Albegna, pochází z doby kolem roku 700. Nejstarším zachovaným dokladem o stycích Etrusků s Helladou je informace o tom, že jistý tyrrhénský král Arimnéstos byl prvním z barbarů, který obdaroval Dia Olympského obětním darem. Jeho votivní trůn stál ještě ve 2. století n. l. v předsíni Diova chrámu v Olympii.

O etruské federaci viz rok 539, o konci politické moci Etrusků viz rok 282.

Tažení assyrského vládce Šulmán-ašaréda IV. do severní Syrie (pohoří Amános). Urartský král Argišti I. plení severní pohraničí Assyrie.

Začátkem 8. století vytlačili Sakové, tj. Východní Skythové, kteří původně sídlili východně od Kaspického moře až k pohoří Altaj, z původních sídel Skolóty, což bylo domácí označení pro řecké Skythai (konkrétně pro Západní Skythy). Nejvýznamnějšími ze Saků byli Massagetové, neboli „Sakové se špičatými klobouky“.

Následovaly dlouhé boje Skolótů s Kimmery. Kimmerové byli ethnicky smíšený národ neznámého původu a pravděpodobně indoevropské jazykové skupiny, který se snad od roku 1600 usídlil na Krymu a na jižní Ukrajině. Od asi 1200 začal příliv íránských skupin do oblasti.

Skolótové zatlačili Kimmery z pontických stepí na západ a jihozápad, kde proto všude došlo k pohybům místních ethnik:

a. Západní Kimmerové se rozdělili na dvě části. Jedna prošla Sedmihradskem, překročila Dunaj a usadila se v pozdější Makedonii. Část z těchto Kimmerů přešla ze Sedmihradska do Pannonií, Bavorska a údolím Rýna a severní Itálií do Etrurie. Druhá část Západních Kimmeriů prošla severně od Karpat do východní části Německa. Touto migrací byla ve střední Evropě ukončena kultura lidu popelnicových polí, srov. rok 1300, a její místo zabrala železná civilisace kultury hallstatské, viz rok 450, spojované s Kelty.

b. Východní Kimmerové, kteří sídlili východně od Donu a na Kubáni, se rovněž rozdělili. Část prošla průsmyky Kavkazu na jih a část z nich zůstala zpět: kmenové svazy Taurů na Krymu, Sindové, Dandariové, Maiótové atd. na protilehlém pobřeží (o jižní skupině dále roku 714).

Po určité době byly uvedenými přesuny na Balkánu přivedeny do neklidu zde sídlící thrácké kmeny (viz další vývoj roku 675).