59-50

59.

Ol. 180, 2

253 SE

189 AE

Leukios

a. u. c. 695

C. Iulius Caesar I. a M. Calpurnius Bibulus

************************************************************

Král Galatů Déiotaros I. dobyl Malou Armenii, kterou roku 64 dostal od Římanů na první konferenci v Amísu (srov. tam).

 

V Římě byl v únoru přijat zákon o ptolemaiovském vládci, lex de rege Alexandrino, jímž byl Ptolemaios XII. Neos Dionýsos vulgo Aulétés uznán králem v Egyptě, spojencem a přítelem S. P. Q. R. Aulétés údajně dal Caesarovi obrovský úplatek, prý šest tisíc talentů neboli 140 milionů séstertiů, aby svou vládu prosadil! Uznání svého nároku na trůn v římských očích dosáhl až po dvacetiletém úsilí (u moci v Alexandreji byl Kleopatřin otec od roku 80). Radoval se ovšem předčasně, viz rok 57nn., a Caesar měl na financování své agrární reformy, viz zde níže.

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIV.) Filopatór (IV.) (zavražděn svou slavnou starší sestrou roku 44).

 

V Římě byli oba konsulové v neustálých sporech a Caesar jednal bez ohledu na svého konservativního kolegu, jehož zastrašováním zcela odstavil od výkonu úřadu. V květnu byl přes odpor konservativců, z nichž nejhlasitější byl M. Porcius Cato, přijat tributními comitiemi nový agrární zákon, lex Iulia agraria, o rozdělení domén v Kampánii. S dílem souhlasil Pompeius, neboť se příděly půdy, která kdysi patřila Capujským, týkaly také jeho vojáků, s nimiž se vrátil z Východu. Nenamítal nic třetí z triumvirátu a nejbohatší muž Říma M. Licinius Crassus: jejich úmluvy nebyly tehdy ještě ve všeobecné známosti a obecně se očekávalo, že oba půjdou proti Caesarovi. Parcely byly malé a pro ty z Římanů, kteří měli tři děti a více, se dostalo i půdy z ostatních částí úrodné Kampánie.

Tím si Caesar zajistil naprostou podporu od římských populárů, Bibulus vypadl ze hry, když mu hrozili lidé násilím, a do konce svého funkčního období prý nevylézal z domu: vtipkovalo se, že konsulem toho roku byl C. Caesar a Iulius Caesar. Bibulus dokázal kontrovat pouze posměšným pojmenováním Caesara "bíthýnskou královnou" v narážce na jeho sexuální avantýru s králem Níkomédem III. roku 81, bylo-li to tak.

Caesar též prosadil navrácení publikánů třetiny peněz, které odvedli z Asie do státní poklady, čímž uspokojil Crassa, a uznání nových poměrů v Orientu, jak je uspořádal Pompeius. Pompeiův sok Lucullus a nedávná hvězda římské politiky Cicero byli Caesarem odstaveni, viz zde níže. Zato posílil politický dobrodruh P. Clodius Pulcher. 

Bibulus byl optimát ačkoli plebejského rodu a populár-demokrat Caesar naopak aristokrat. Bibulus měl na Caesara velké štěstí: sloužil s ním roku 65 jako aedil, roku 62 jako praetor a nyní jako konsul. Za občanské války stál logicky na Pompeiově straně, velel flotile, nezabránil Caesarově přeplavbě z Itálie a zemřel před koncem zimy roku 48 na Korkýře.

Caesarovou zásluhou začala být v Římě zveřejňována usnesení senátu a další dokumenty, acta senatus et populi Romani, lidově acta diurna, acta urbis (srov. např. dnešní italské giornale, mezinárodní journal, žurnál). Byl to první oficiální státní magazín, bulletin či noviny, lex Iulia de actis senatus. Později byla vydávána acta senatus, zprávy z jednání senátu. "Žurnály" zrušil Caesarův adoptivní syn Augustus.

Caesar prosadil nové zákony pro řízení provincií a o vydírání ve správě, lex Iulia de repetundis. Spojenectví mocných Říma se utužilo sňatky. Cn. Pompeius Magnus se nyní oženil s Caesarovou dcerou Iulií a Caesar s Calpurnií, dcerou L. Calpurnia Pisona Caesonina; sňatky pojistil před odchodem do provincie napřesrok svou posici (o předcházejícím manželství Pompeiově viz rok 60). Snad v červnu od lidu a senátu obdržel C. Iulius Caesar na základě zákona Vatiniova, lex Vatinia, na pět let čtyři legie a do správy provincie Gallie Před- i Záalpskou s Illyrikem; P. Vatinius odešel pak s Caesarem do Gallií jako legát a zůstal mu věren až do Iuliova konce. Caesar nabízel velení jedné ze svých gallských legií též Ciceronovi, aby unikl hrozícímu tribunátu Clodiovu, výřečný advokát, který Caesarovi nikdy nechtěl rozumět, však odmítl. 

V téže době se L. Licinius Lucullus přestal plést do vysoké politiky a žil v ústraní (srov. zde výše a rok 66). Pravděpodobně k tomu přispěla Vettiova aféra v červenci. L. Vettius, který bojoval ve spojenecké válce a jako Sullův oblíbenec zbohatl na proskripcích, byl zprvu catilinovec. Roku 63 se přidal k Ciceronovi a donášel mu ("index" za peníze?). Udal roku 62 i praetora Caesara, ale lid mu neuvěřil, byl bit a nějaký čas seděl ve vězení. Roku 59 se vynořil jako udavač ve službách (asi) Caesarových a tvrdil, že Cicero, Lucullus a mnoho významných aristokratů chystají atentát na Caesara a Pompeia. Obvinění přednesl sněmu a jeden z Caesarových důvěrníků dokonce navrhl, aby Vettius dostal odměnu a spiklenci aby byli postaveni před soud. Vettia zavřeli a po několika dnech byl nalezen mrtev: údajně sebevražda. Věřilo se tehdy hodně, že za vším stál Caesar a když nic jiného získal si tak větší důvěru Pompeiovu, jehož popularita u lidu silně upadla.

V Pataviu se narodil římský národní historik T. Livius (zemřel roku 17 našeho letopočtu).

 

Na Cejlonu/Srí Lance zemřel Saddha Tissa (vládl od roku 77, vyšší datace 137-119). Novým králem byl rádci a buddhistickými kněžími zvolen jeho mladší syn Thulathana. S volbou nesouhlasil starší bratr Landža Tissa, sourozence sesadil, brzy však zemřel (59-50, vyšší datace: 119-109).

Na trůn znovu usedl Thulathana, ale po šesti letech byl roku 44 zabit dalším z bratrů jménem Vattagámaní/Vatagamba, čtvrtý syn Saddha Tissy.

Možná v této době nastala velká invase Tamilů z Čóly, vedené králem Karikalou (srov. rok 245 a 175; Karakalova invase bývá též kladena až do druhé poloviny 2. st. n. l. ). Vattagamaní z ostrova uprchl, královna padla do zajetí a byla odvlečena s částí Čólů, kteří se vrátili do jižní Indie. Druhá část Tamilů zůstala na ostrově a jejich králové tu vládli do roku 29 př. n. l.

Vládcové Sinhaly (pokr. z roku 245): 15. Gáminí Abhaja alias Dutugámunu/Dutthagámaní 101 - 77, 16. Saddha Tissa 77 - 59, 17. Thullath(th)ana 59, 18. Ladždži Tissa/Landža Tissa 59 - 50, 19. Challatanága alias Kalunna 50 - 44, 20. Vattagámaní Abhaja alias Valagamba 44 (všichni čtyři bratři), 21. Pulahatta, tamilská pětka 44, 22. Valagamba podruhé 44 - 28, 23. Valagambův adoptivní syn Maháčula Mahátissa 28 - 16 (ve vyšší dataci 77-62), Valagambův syn Čoranága alias Mahánága n. Koranága 16 - 2 (62-50), 24. synovec předešlého Kuda Tissa 2 př. n. l. - 10 n. l. (50-47), 25. Anula a její manželé Siva I., Vatuna, Darubhatika Tissa a Nilija 10 - 13 n. l. (47-42), 26. Makalan Tissa/Kutakanna Tissa 13 - 18 (vyšší datace: 42-20př. n. l.), 27. jeho syn Bhathikabhaja či Bhathijatissa I. 18 - 40 (20 př. n. l. - 9 n. l.), 28. jeho bratr Mahádhartaka Mahánága 40 - 69 (9-21 n. l., 29. Amandagámaní Abhaja 69 - 81, 30. Kaníradžanutissa 81 - 90, 31. Čulabhaja 90 - 93, 32. Sívali (princezna) 93 - 94, 33. interegnum 94, 34. Ilanága 94 - 97, 35. Sandamuhunu 97 - 103 etc.

Anula byla v této části Asie první panovnicí, byť povětšinou po boku nominálních vládců a sama vládla jen čtyři měsíce. Své manžele po několika měsících jejich nominální vlády trávila, vybírala si neurozené muže a terorisovala dvůr. Při převratu byla za trest upálena. Její příběh viz v indexu pod ženy.

 

V Číně sepsal literát Wang Pao/Wang Bao z C'-jangu s S'-čchuanu příběh Sluhova smlouva, Tchung jüe/Tong yue, s nejstarším pojednáním o přípravě a pořizování čaje: s bylinou už tehdy fungoval trh, ale byla ještě luxusem; o čaji viz v indexu pod kuchyně. 

 

************************************************************

58.

Ol. 180, 3

254 SE

190 AE

Kallifón

a. u. c. 696

L. Calpurnius Piso Caesoninus a A. Gabinius

Rok 1 tzv. druhé autonomní éry Askalónu, srov. rok 104

Rok 1 autonomní éry Rafie

************************************************************

V Galatii se prohlásil králem tetrarcha Trokmů Brogitaros, syn Déiotara (II.) (srov. rok 64; vládl do roku 53). Tribun lidu P. Clodius Pulcher mu totiž královský titul i velekněžský úřad v Pessinúntu prodal, ale částku neznáme. • Brogitaros byl zetěm krále Déiotara I.: tchán tak přišel o svrchovanou moc nad Galaty (viz rok 53).

 

V Římě prošel plébejským sněmem zákon o přeměně Kypru v provincii. Navrhovatelem byl opět (viz zde níže) P. Clodius Pulcher, který se tak osobně pomstil králi Kypru Ptolemaiovi za to, že za mithridátovských válek nabídl pirátům, jimž padl Clodius jako velitel flotily v Kilíkii roku 67 do rukou, směšně nízké výkupné, takže ho propustili zadarmo. Vidina králových pokladů vedla při rozhodování i ruce senátu: majetek suverénního, ale neškodně a bez ambicí vládnoucího Ptolemaia, syna Ptolemaia IX. Lathyra a mladšího bratra Aulétova, měl být konfiskován a on sám měl být doživotně veleknězem Afrodíty v Pafu!

Kypr odkázal Římanům roku 162 Ptolemaios VII. Fyskón jako součást "království, které mi patří", což ovšem v té době nebyla pravda. Za representanta S. P. Q. R. v kyperské „lapálii“ byl vybrán v daném okamžiku politicky nepohodlný konservativní aristokrat M. Porcius Cato (Uticensis), jemuž bylo navíc uloženo usmířit občanské rozbroje v Býzantiu. M. Porcius odplul na Rhodos, odkud v létě vyzval Ptolemaia k uposlechnutí římského rozhodnutí. V této době M. Porcia navštívil král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, právě vyhnaný z Alexandreje (viz níže). Pak M. Porcius Cato uklidnil poměry v Býzantiu, kde srovnal typicky hellénský občanský rozvrat mezi vládnoucí elitou a generacemi exulantů.

Tehdy se král Ptolemaios Kyperský v naprosto bezvýchodné situaci otrávil (vládl od roku 80, Pafos byl ptolemaiovský od roku 309). Co k tomu říkal jeho bratr Ptolemaios XII., usilující o římskou podporu, známo není. M. Porcius pospíšil na ostrov, kde vyhlásil provincii Cyprus, zabavil královský majetek i s otroky a zpeněžil ho za asi sedm tisíc talentů. Vše z velké části bylo odvezeno do Říma, cestou však zmizela veškerá dokumentace vedená na dvou svitcích, kterou si údajně Cato o aukci zcizeného majetku tak pečlivě vedl: těšil se, jak bude Římanům presentovat svou poctivost.

M. Porcius Cato se vrátil z kořistnického výletu domů až roku 56.

 

V létě dostoupily vrcholu protikrálovské nálady v Alexandreji (srov. rok 63), až král dostal strach. Ptolemaios XII. Neos Dionýsos tajně odplul z města a Alexandrijští o tom dlouho nevěděli. Aulétés se přes Rhodos (srov. výše) vypravil osobně orodovat do Říma, kde od září tohoto do roku 57 žil v Pompeiově ville v Albanu. Od podzimu roku 57 do dubna 55 žil v Artemísiu v Efesu.

V Alexandreji po Aulétově útěku z vůle lidu krátce spoluvládly jeho dcery Kleopatrá VII. Tryfainá III. a Bereníké IV., a to do začátku září, kdy Kleopatrá VII. pravděpodobně zemřela. Je ovšem též možné, že v tomto krátkém období vládla Kleopatrá VII. sama.

Královna Bereníké IV. nato vládla do roku 55. Snad ještě tohoto nebo až následujícího roku se provdala za jistého Seleuka (VII.) Kybiosakta/" Obchodníka s tuňáky či slanečky". Spoluvládu Bereníky IV. se Seleukem VII. nelze doložit, ale lze ji předpokládat. Trvala pravděpodobně do podzimu roku 56. • Tento Seleukovec je zřejmě bratrem Antiocha XIII. Asiátika (srov. rok 75, 69 a 64), vlastně vůbec poslední Seleukovec s královským titulem (srov. roky 64 a 56). Přezdívku "Slanečkáře" dostal od Alexandrijských roku 69 n. l. rovněž Vespasianus, když pro svou válku s Vitelliem a prázdnou státní pokladnu zatížil Egypt novými daněmi; a zjevně též z obchodu rybami.

 

V Galliích se Helvetiové chtěli dostat k Oceánu (srov. rok 60) cestou přes římskou provincii Gallia Narbonensis. Byli Římany odmítnuti, a tak se pustili územím Sequanů a Haeduů. Helvetiům se v dubnu postavil s vojskem na odpor C. Iulius Caesar, který tehdy již byl v Galliích (srov. předešlý rok): tak začaly války gallské, které Caesar vedl až do roku 51. V odvodech získal ještě dvě legie v Gallii Předalpské a helvetskou migraci zastavil V bitvě u Bibracte byli Helvétiové Římany na hlavu poraženi i se svými spojenci Tulingy a Boji a museli se stáhnout do svých původních sídel. Na svůj velký trek jich vyrazilo 368 tisíc lidí, z toho 92 tisíc mužů schopných zbraně, vrátilo se jich domů po Caesarově sčítání pouze 110 tisíc. Jiný údaj zjevně nikoli Caesarův hovořil o původně čtyř stech tisících Helvetiích a přežilo jich pouze osm tisíc.

V září vyjednával Caesar s králem Germánů Ariovistem, který žádal pro své lidi další půdu, viz rok 61sq. Byl odmítnut. Caesar již předtím rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Diviciacus byl roku 60 v Římě neúspěšný, nyní byl však Caesarem přijat. Římané kdesi na Rýnu pod Caesarem porazili germánské vojsko pod Ariovistem a Suébové byli vytlačeni za Rýn. Král stěží unikl k řece, jeho suébská manželka a nórická, sestra Vokkiónova, zahynuly a s nimi jedna z dcer, druhá byla Římany jata; Ariovistos zemřel kdesi v Germánii roku 54, o jeho expansi za Rýn viz rok 72.

Caesar povolil suébským kmenům Triboků, Nemetů, Vangiónů, Harúdů, Eudosů a Markomannů (první zmínka, viz dále rok 9) usadit se na levém břehu Rýna v Galliích; viz dále pak rok 55 a 8. Na pravém břehu Rýna pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tanktery, viz rok 55. Tito se pak tlačili dále na Chatty, Ubie, Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo odtáhli na dolní Rýn. • Ariovistovou porážkou byla germánská jihozápadní expanse na asi tři staletí zastavena.

 

V Římě panoval rok tribunátu lidu P. Clodia Pulchra, původně spojence C. Iulia Caesara. Když poznal, že má podporu Crassa i Pompeia, prosadil vyhnání M. Tullia Cicerona z Říma za to, že během svého konsulátu v prosinci 63 dal popravit římské občany sice po odhlasování senátem, ale bez rozsudku, lex de exilio Ciceronis. 20. března opustil sečtělý a výmluvný advokát Město a podruhé se věnoval „studiím“, tentokrát v Thessaloníké a v Dyrrhachiu (viz již příští rok). V makedonském exilu s ním korespondoval a provázel znectěného Římana athénský filosof Filiskos, s nímž se znal z doby své první cesty do Hellady. Ciceronův římský dům byl na základě zákona srovnán se zemí a na jeho místě dal Clodius postavit chrám Svobody/Libertas, majetek řečníkův byl zabaven a vyhnanec musel pobývat čtyři (či pět) set mil od Města (jinak též 3750 stadií). Směl se prý vrátit domů, až obživnou ti, které připravil o život; viz ovšem rok následující.

P. Clodius Pulcher přišel o Pompeiovu podporu vzápětí, když se rozkřiklo, že vzal velké peníze od Tigrána mladšího, který byl od roku 61, viz, držen v domě L. Flavia a umožnil mu uprchnout z Říma. Kromě toho Clodiovi lidé znectili Pompeiův doprovod. Velký vojevůdce dostal z Clodia strach a začal podporovat konkurenční tlupy, viz rok následující.

Clodiova zákonodárná činnost, leges Clodiae, byla za jeho úřadování úctyhodná a kryla se z velké části s agendou Caesarovou, s jehož pomocí se před rokem adopcí do plebejského rodu proměnil z aristokrata v plébeje (Claudius/Clodius). Nejdůležitější novinku přinášel obilní zákon lex Clodia frumentaria zavádějící bezplatné příděly obilí chudině: po staletí měl římský "proletariát" právo na zlevněné obilí a kdo přišel s jeho rozdáváním, byl obvykle oponenty obviněn z pokusu o samovládu a skončil zle (srov. např. rok 440-439 a v indexu pod obilí). Clodius tím nechtěně nastartoval vlnu manumissií, propouštění otroků na svobodu: jako propuštěnci byli tak jako tak spojeni s exmajiteli pevným klientským poutem a panstvo přesunulo starost o jejich výživu na stát...

Clodius prosadil zákon o spolcích, lex Clodia de sodalitatibus, povolující opět činnost politických partají a nezakazující jejich vyzbrojování. Spolky zakázal roku 80 Sulla, aby neohrožoval moc jím kontrolovaného senátu; Clodius si tak ovšem vykopal hrob, viz rok 52 a srov. v indexu pod volby. Zákon o vyhnání Cicerona, viz zde výše, byl formulován obecně jako "o zavražděných římských občanech", lex de civibus romanis interemptis: nikdo nesmí poskytnout tomu, který bez soudu dal popravit občana, "vodu a oheň"; dotyčný tedy musel do vyhnanství.

Zákon o auspiciích, lex Clodia de auspiciis, zakazoval rozpuštění a odklad sněmů poukazem na nepříznivá věštebná znamení, což byl častý způsob obstrukcí užívaný aristokraty. Původně mohli augurové přerušit jednání, pokud se při obětech objevilo nějaké neblahé znamení a lex Aelia & Fufia z doby kolem roku 150 tohle právo rozšířil na všechny úředníky. Clodiův zákon o censorech, lex de censoribus, vyžadoval, aby při označování poklesků daňových, finančních a ethických u jmen občanů, notae censoriae, a například by dotyčný takto mohl být zbaven členství v senátu nebo i občanství, byl souhlas obou censorů (zákon zrušil po čtyřech letech Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica, cos. 52). Clodius rozšířil volební možnosti propuštěnců, lex Clodia de libertinorum suffragiis (srov. rok 66), a jako mstu Ptolemaiovi Kyperskému zákon o jeho likvidaci, lex de rege Ptolemaeo & de exsulibus byzantiis, viz zde výše.

V Římě byl zakázán kult původem egyptské bohyně Ísis. Opakovaně ještě byl zakazován roku 54 (viz), 50 a 48, ale již v roce 43 byl bohyni vybudován státní chrám.

30. ledna se narodila Livia Drusilla. Jejím otcem byl M. Livius Drusus Claudianus, matkou Alfidia z Fundi. Livia, od roku 39 manželka Augustova, zemřela roku 29 našeho letopočtu, deifikována císařem Claudiem jako Diva Augusta.

 

************************************************************

57.

Ol. 180, 4

255 SE

191 AE

Dioklés V.

a. u. c. 697

P. Cornelius Lentulus Spinther a Q. Caecilius Metellus Nepos

************************************************************

V Thrákii vydal L. Calpurnius Piso Caesoninus, Caesarův tchán, zajatého vládce Bessů Rabokenta, který byl ve válce s Římany od roku 61, králi Kotyovi V. (vládl do roku 48, srov. rok 80).

 

V říši Parthů byl král Arsakés XII. Fraátés III. (vládl od roku 70) zavražděn svými syny Mithridátem a Oródem. Nástupcem se stal jako starší Arsakés XIII. Mithridátés III. Dikaios Epifanés Filhellén (vládl v Parthii a v Íránu do roku 54). Proti němu se brzy postavil jeho mladší bratr Arsakés XIV. Oródés II. Ktistés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén (vládl až do roku 37). • Po Oródovi II. měli pak všichni následující parthští králové titul Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén.

Domácí válka mezi Parthy učinila jejich říši atraktivnější pro římské expansionisty (viz Gabiniův návrh roku následujícího a roky další).

 

Alexandrijští měšťané vyslali do Říma vyslanectví, aby zabránili návratu vyhnaného neoblíbeného krále. Bylo to sto lidí, kteří směřovali na Řím různými cestami, neboť si byli vědomi králova nesmírného vlivu a dlouhých prstů. Ptolemaios XII. Aulétés (srov. předešlý rok) dal členy poselstva korumpovat nebo povraždit najatými lidmi, popřípadě bývali obviněni u podplacených římských úředníků. Vůdce poselstva akadémik Dión sice do Říma dorazil, ale do senátu, který si setkání s ním výslovně přál, se nedostal, poněvadž byl na římské ulici zavražděn. Jeden z jeho agentů P. Asicius byl sice obviněn, advokát Cicero, zjevně ve shodě s Pompeiem, Asicia obhájil. Krále nikdo nepotrestal, neboť byl nedotknutelný: žil ve venkovské ville/statku Cn. Pompeia Magna, viz předešlý rok, a ten mu také zajistil návrat na trůn, viz rok 55. Pompeius po své poražce u Farsálu bude prokázanou službu na útěku pokládat u Aulétových dětí za volnou vstupenku do Egypta. 

Na podzim opustil Aulétés Řím, protože senát pověřil konsula P. Cornelia Lentula Spinthera jako designovaného správce provincie Kilikie, aby ho uvedl zpět na alexandrijský trůn. Začátkem následujícího roku se však záměr zvrtl, neboť se objevila Sibyllina věštba, která hrozila Římu nezdarem, pomůže-li egyptskému králi (viz ale rok 55); senát mu tedy pomoc odepřel, srov. rok 59. Aulétés se usadil v Efesu, kde do roku 55 sídlíl v Artemísiu, a v Římě zůstal jeho vyslanec Ammónios. Otázku králova návratu do Alexandreie vyřešila konference triumvirů roku následujícího.

Za královy nepřítomnosti byl v Idfú/Edfú, Velká Apollónopolis, definitivně dokončen Horův chrám, s jehož stavbou začal Ptolemeaios III. Euergetés I. roku 237, viz tam a srov. rok 142.  

 

V Iúdaji Alexandros II. (prohlásil se králem Židů roku 62; syn krále Aristobúla II., žijícího ve vyhnanství v Římě, srov. rok 61) byl před Jerúsalémem poražen A. Gabiniem, cos. 58 a nyní správcem provincie Syrie. Římané ho oblehli v pevnosti Alexandreion (srov. rok 29). Když se vzdal, nebyl na přímluvu své matky, jejíž jméno neznáme, popraven, ale poslán za rodinou do Říma (srov. rok 55).

A. Gabinius při té příležitosti změnil uspořádání a omezil suverenitu židovského státu: Ióannés Hyrkanos II. zůstal již jen veleknězem a výkonná moc ethnarchova byla omezena radou „předních v národě“ (viz další reformu roku 55).

 

V Galliích porazil ve své třetí válce C. Iulius Caesar, který dal provokativně přezimovat legiím v Gallii u Sequanů, zřejmě u jejich největšího sídla Vesontionu, s pomocí belgických Remů a Haeduů vedených Dívikiákem Haedujským koalici Belgů (složenou z Bellovaků, Nerviů, Suessionů, Ambianů, Atuatuků, Morinů) a jeho velitel P. Licinius Crassus některé Aremoriky při Oceánu, viz rok následující. Po odvodech konaných přes zimu v římské části Gallie disponoval nyní Caesar osmi legiemi. 

Vůdcem koalice byl král Suessionů Galba, pravděpodobně nástupce Dívikiáka/lat. Diviciaka, který platil mezi Belgy za nejmocnějšího a měl vliv i na Belgy britské. Belgové oblehli prořímské Remy vedených knížetem Icciem v Bibraku, ale města, jemuž se dostalo Caesarovy pomoci, nedokázali dobýt. Když byli Keltové nad řekou Axonou Římany poraženi, Suessionové se před obléháním raději vzdali ve svém městě Noviodunu. Král Galba dal Caesarovi jako záruku míru své dva syny.

Po nich se v hradišti Bratuspantium vzdali Bellovakové, které Římané ušetřili po přímluvě Dívikiáka Haedujského, ostatní ještě bojovali. Vůdce Nerviů Boduognatus vedl národ do zhouby, neboť byl z velké části Římany pobit: ze šedesáti tisíc mužů schopných zbraně přežilo pět set, ze šestisetčlenné rady starších jen tři. Z Atuatuků, potomků kdysi Kimbrů a Teutonů, bylo po dobytí jejich největšího hradiště  prodáno do otroctví 53 tisíc (což muselo přinést vojenské pokladně a Caesarovi hodně peněz). 

 

V Římě v listopadu pouliční násilnosti mezi ozbrojenými bandami démagógů populára P. Clodia Pulchra (velitelem jeho mužů byl Sex. Cloelius, písař/scriba) a jeho nesmiřitelného protivníka T. Annia Milona, tribuna lidu na tento rok, representujícího aristokratické/patricijské extremisty. Guerrilla mezi milonovci a clodiovci, kteří požívali velkých sympatií římské ulice, trvala do 18. ledna roku 52, kdy byl Clodius v potyčce s milonovci na Appijské silnici u Bovill zabit (viz tam).

Díky sílícímu vlivu tribunů P. Sestia a T. Annia Milona, stoupenců Pompeiových, hlasovaly centuriátní komitie pro návrat Ciceronův z exilu. Měsíc na to, 4. září, se do Říma po šestnácti měsících v Makedonii za všeobecné pozornosti vrátil M. Tullius Cicero. Pompeius totiž opět změnil názor na Cicerona, který se mu nyní hodil jako protiváha k moci Clodiově. Cicero měl přímluvu v lidech Crassových i Caesarových a do vysoké politiky se již nemíchal. Do roku 52 se věnoval především literární činnosti. Zůstával ideologickou oporou optimátských kruhů (srov. lat. optumus/optimus a řec. aristos).

Clodius vybavil v průběhu roku svůj gang gladiátory, které mu poskytl jeho bratr App. Claudius Pulcher, praetor tohoto roku, totéž učinil Milo. To vylekalo též konsula Q. Caecilia Metella, dosud Clodiova příznivce a přidal se na Pompeiovu stranu: senát tehdy dekretoval Ciceronův návrat. Když se advokát snažil zvrátit loňské rozhodnutí o vyvlastnění svého majetku, měl hned příležitost se Pompeiovi odvděčit. Ve Městě tehdy vypukl hlad a dav hrozil vraždami senátorů a vypálením kurie a chrámů, umluvil Cicero senát, aby znovu pověřili Pompeia mimořádnými pravomocemi: Cn. Pompeius Magnus získal proti Clodiově úsilí a výhružnému shromažďování lidu na Capitoliu 8. září od senátu na pětiletí dohled na zásobování Říma potravinami z celého římského světa, curator annonae. Kromě toho se věnoval své manželce Iulii více než politice, a stavbě divadla, které otevřelo roku 55, viz tam; Clodiovým bandám se postavit neopovážil, ačkoli po prohře o kontrolu nad zásobováním lidu jeho vliv upadal. Volným spojencem se nyní stal Crassovým. 

Za úspěchy v Galliích mezi Oceánem a Rýnem odhlasoval pak senát Caesarovi, opět na Ciceronův návrh, neobvykle dlouhé, patnáctidenní, díkůvzdání bohům (srov. s rokem 55): Cicero se tak během několika dnů stačil odvděčit Pompeiovi i Caesarovi za jejich zásluhy o svůj návrat z exilu. 

Kuriosním příkladem aristokratické nenasytnosti byla akce konsula P. Cornelia Lentula Spinthera. Chtěl svého syna dostat mezi augury, ačkoli zákon zakazoval, aby ve sboru fungovali ve stejný okamžik dva příslušníci stejného rodu/klanu. Členem náboženského kollegia již byl Sullův syn Faustus Cornelius Sulla. Konsul tedy synovi nařídil, aby přešel do klanu Manliů Torquatů.

 

V Indii o éře Saků/Šaků začínající t. r. viz rok 55.   

 

V Koreji vzniklo na jihovýchodě poloostrova království Šilla/Silla jako první z nástupních států, na něž se rozpadla mýthická říše království Čoson či Ko-Čoson, tj. Staré Čoson, údajně založené 3. října roku 2333 (srov. rok 105). Království Šilla existovalo do roku 668, resp. 935 našeho letopočtu, kdy pohlcením Pekče a Kogurja vznikl ze Šilly jeden stát na poloostrově, Korea, Čoson.

Sídelním městem Šilly byl Kumsong, dnešní Kjongdžu. Tato část poloostrova byla jako poslední zasažena čínskými kulturními vlivy, konfuciánstvím i buddhismem. • Prvním vládcem království byl Pak Hykkose Kosogan (angl.: Bak Hyeokgeose Geoseogan; 57 př. n. l. do 4 n. l., srov. rok 200+), předek klanu Paků (angl. Park). Následoval Namhe Čcha-čchaung (ang. Namhae Ch’ach’aung, 4 n. l. - 24).

Šilla sice byla prvním novým státem v Koreji obsazené Číňany, zásluhou na vyhnání Číňanů však má hlavně stát Kogurjo (srov. rok 37), který Číňany vypudil roku 313 našeho letopočtu. Šilla to dokázala až roku 676 našeho letopočtu, kdy byli Číňané definitivně vyhnáni z celého poloostrova.

 

************************************************************

56.

Ol. 181, 1

Lámachos z Tauromenia

256 SE

192 AE

Kointos

a. u. c. 698

Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus a L. Marcius Philippus

************************************************************

Z roku 56/55 je v Babylónu doložena existence hellénské polis; doložen agoránomos, úředník pro dohled nad tržištěm, mírami a vahami (srov. rok 166).

 

V Armenii zemřel král Tigránés I. Veliký (vládl od roku 97). Nástupcem se stal jeho syn Artavasdés II. (vládl do roku 34).

 

V Alexandreji nejpozději do 6. září zemřel na nemoc/nebo byl chotí odstraněn manžel královny Bereníky IV. Seleukos VII. Kybiosaktés, s níž zřejmě spoluvládl (?) od roku 58. Bereníčin nový nápadník byl opět Seleukovec, svého času poslední seleukovský panovník v Syrii Filippos II. Bereníké IV. ho povolala do Egypta, ale prokonsul Syrie A. Gabinius instruovaný triumviry, viz zde níže, zakázal Filippovi opustit provincii (sám totiž jednal jinde, viz rok následující). • Tímto historickým údajem mj. mizí ze světových dějin dynastie Seleukovců, neboť Filippos II. byl jejím posledním nám známým příslušníkem.

V zimě se v Alexandreji objevil další nápadník. Archeláos, syn Archeláův, toho, který roku 86 přeběhl k Sullovi, ale vydával se za syna krále Mithridáta VI. Eupatora; byl veleknězem v Kománách (srov. rok 64) a přítelem M. Antonia. Ani jeho nechtěl Gabinius pustit ze Syrie a dokonce ho zavřel, když o něho Bereníké projevila zájem: ženich mu však utekl.

Archeláos se oženil v době mezi 1. únorem a 16. dubnem s královnou Bereníkou IV., s níž spoluvládl s královským titulem do konce března až začátku dubna následujícího roku. Archeláa předtím navrhoval poslat do parthské říše jako pretendenta trůnu proti válčícím bratrům A. Gabinius, syrský legát, to ale odmítl senát. • Se Seleukem VII. tak byli jedinými Neptolemaiovci na egyptském hellénistickém trůnu.

 

V Galliích vybojoval u břehů Bretaně C. Iulius Caesar svou čtvrtou gallskou válku. Přihlížel námořní bitvě s Venety svedenou jeho flotilou, kterou z části ze Středomoří a z části z belgického přímoří dopravil D. Iunius Brutus Albinus, velitel v bitvě a budoucí vojevůdcův zrádce. Venetové žijící v hrazených místech chráněných Atlantikem a nepoužívali luků a praků byli ničivě poraženi a kmen, pokud neprodáni do otroctví, vyhlazen. Zadržovali totiž dva Caesarovy vyjednavače. Následovalo Caesarovo tažení proti Morinům a Menapiům na dolním Rýně, kteří však zůstali nepodrobeni, poněvadž nastalo bouřkové počasí plné deště a Keltové žijící v nehrazených osadách po lesích se nepostavili do bitvy. Blížila se zima a Římané opustili plán vykácet celý jejich lesnatý kraj, aby se k nim dostali.

Caesarův legát P. Licinius Crassus ve stejné době porazil a ovládl většinu Aquitánie (kmeny Sotiatů, Vokatů a Tarusatů). V zimě se vrátil do Říma, kde po otcově boku dělal politiku a pak ho doprovázel na osudové parthské tažení.

Římané dobyli téměř celou Gallii a v Římě bylo již koncem roku vše připraveno na vyhlášení nové provincie.

V zimě přešli germánští Usipeti a Tenkteři přes Rýn, zčásti tlačeni Suéby. Žádali od Římanů povolení, aby se mohli usadit na levém břehu Rýna, ale po incidentu, v němž germánská jízda pobila římský oddíl, přišla odplata a Germáni se vrátili za Rýn.

 

Začátkem dubna byl ve městě Luca v Etrúrii obnoven tzv. první triumvirát, předvolební koaliční dohoda z roku 60 mezi Cn. Pompeiem Magnem, M. Liciniem Crassem Divitem a C. Iuliem Caesarem. Caesar měl zůstat s legiemi dalších pět let v Galliích, Crassus s Pompeiem měli zůstat v Římě a dostat podporu od Caesara a hlasy pro své konsuláty roku 55. Triumvirové se též dohodli na restauraci Ptolemaia XII., viz rok předešlý a následující. V říši měli k disposici v té době asi patnáct legií po c. 4500 vojácích, čtyřikrát méně než kontrahenti druhého triumvirátu roku 43, srov. tam.

Toho roku byl P. Clodius Pulcher aedilem a nadále obklopoval se gladiátorským oddílem, s nímž byl v permanentní guerrille s optimátem a pompéjovcem T. Anniem Milonem Papianem; Clodius užíval nadále podpory nepřítomného Caesara a s prodloužením triumvirátu se opět vrátil do Pompeiova tábora. Usiloval o zrušení zákona povolujícího návrat Cicerona z exilu. Řečník ovšem dělal naopak všechno pro zrušení zákonů, které roku 58 Clodius prosadil jako tribun lidu.

Do toho se do Říma vrátil M. Porcius Cato, který byl od roku 58 vzdálen ve věci anexe Kypru. Zakládal si na tom, jak dokonale královo vyvlastnění provedl, jak dokumentoval počty otroků, pozemků, peněz a pokladů a že nic nezpronevěřil (což byla opravdu vzácnost rovná divu, pokud to byla pravda). Proto si nepřál, aby Ciceronova snaha anulovat opatření z Clodiova tribunátu, nebyla naplněna, neboť z toho roku je i "zákon o králi Ptolemaiovi", viz rok 58. Cato však měl smůlu: cestou domů se potopila v bouři loď s písemnostmi zestátnění ptolemaiovského státečku a účetnictví tudíž nedoplulo do Říma žádné (?).

Zemřel sulovský vojevůdce L. Licinius Lucullus (narozen roku 106). Byl prý přiotráven jakýmsi prostředkem, kterým si chtěl správce jeho majetku, propuštěnec Kallisthenés, udržet aristokratovu náklonnostů; v nové době se soudí, že byl postižen demencí. Výsledkem prý bylo to, že o obří majetek musel ještě za Lucullova života pečovat jeho bratr M. Terentius Varro Lucullus, který zemřel někdy vzápětí.

 

************************************************************

55.

Ol. 181, 2

257 SE

193 AE

Aristoxenos

a. u. c. 699

Cn. Pompeius Magnus II. a M. Licinius Crassus Dives II.

************************************************************

V rozmezí let 55 až 50 bojoval král Dáků Burebista se zadunajskými Skordisky, přičemž docházelo k plenění v římské provincii Macedonia. Thrácké říše Astů, Odrysů a Sapajů se stejně jako Skordiskové dostali do přímé závislosti na Burebistovi, nakonec po roce 19 do područí římského, viz.

 

V říši Parthů v domácí válce dvou královských bratrů (od roku 57) porazil Oródés II. Mithridáta III., který musel prchnout do Syrie, kde spolu se svým přítelem Orsamem požádal Římany o vojenskou pomoc proti bratrovi. Prokonsul A. Gabinius ho odmítl, protože právě, bylo to na jaře, platil Ptolemaios XII. Aulétés za stejné restaurační služby více peněz a s menším rizikem (viz níže a rok předešlý). Parthská válka čekala na Crassa...

Mithridátés III. se vrátil za Eufrátés a na krátko dobyl Seleukeiu na Tigridu a Babylón (viz příští rok).

 

V indobakterské oblasti kolem t. r., v době mezi lety 55 až 50, skončila vláda posledního z Eukratidovců a všech dalších známých hellénských panovníků v tomto regionu, krále Hermaia Sótéra (vládl od roku asi 75). Hellénská moc ve Střední Asii a na severozápadu Indie definitivně zanikla, nikoli ale osídlení (srov. údaj o zemi s milionem obyvatel viz v indexu, heslo otroci, počty obyvatel)Země podlehla moci jedné z částí Tocharů/čín. Jüe-č´, viz rok 130, která s nimi přišla z Tárímské pánve do Baktrie, Kušánů: zmocnili se Kófény/Kábulského údolí se čtyřmi dalšími knížectvími z bakterské pentarchie, kde zčásti vládli Tocharové a Indosakové/Skythoparthové (srov. roky 170, 130 a 90, o pentarchii viz v indexu pod Tocharové a Baktrie).

Novým vládcem nad zeměmi zaniklé hellénské moci v Baktrii se po Sakách stal král Kozúlokadfidzú či Kudžúla-kadfisés, čín. Čchiou-ťiou-čchüe/Qiujiu Que. Po něm následoval Vima-kadfisés (dataci lze stanovit jen přibližně a nižší chronologii viz v indexu s. v. Kušán). Jejich nástupci vládli nad oblastí mezi Tárímskou pánví, částí Střední Asie, dn. Afghánistánem, Pákistánem a severní Indií zhruba tři staletí, viz jejich jména v indexu s. v. Kušán.

Nejznámějším z kušánských vládců byl Kaniška I. z 1. st. nebo první poloviny 2. st. n. l., který přijal buddhismus, vystavěl v Péšávaru stúpu vysokou prý šest set až sedm set stop (tedy přes dvě stě metrů) se základnou o průměru archeologicky ověřeným 286 stop (c. sto metrů), tedy další ze "zázraků" starého věku, a uspořádal čtvrtý tzv. velký buddhistický koncil (v Kašmíru, srov. rok 250). Vysílal misionáře do světa a sám prý padl v boji při šíření buddhismu kdesi ve Střední Asii. Velký válečník měl dvě sídelní města: v gandhárském Puškalavatí/dn. lokalita Charsadda u Purušpury/dn. Péšávar v PAK a v Mathuře v záp. části dn. Uttarpradéše v IND.

Indosakové/Skythoparthové (viz rok 124 a 90) se pod tlakem turkotatarských n. indogermánských Kušánů posunuli z údolí Indu do dn. Rádžasthánu, kde se postupně po vládě, která skončila někdy kolem roku 400 n. l., asimilovali. Jejich státní útvar, resp. panující dynastie, se nazývaly Kšatrapa/"Satrapie". Posledním velkým králem Saků na severozápadu Indie byl Azés II. (?), viz rok 20 n. l., kdy se v regionu dostaly k moci dynastie Indoparthů. 

První dynastie nazývaná Kšaharáta měla dva panovníky Bhúmaku a Nahapanu, vládnoucí s nástupci v 1. st. n. l. až asi do roku 124/5 n. l., kdy jejich doménu obsadil král Ándhrů Gautamíputra, největší z dynastie Sátaváhanů (srov. rok 22 a viz seznam panovníků v indexu s. v. Sakové).

Druhou dynastii založil Čaštana roku 78 n. l. a v přímé linii skončila roku 304/5 n. l. smrtí krále Višvaseny. • Není jednotného výkladu této části indických dějin. Jména panovníků známe z mincí a souvislosti lze těžko odhalovat a interpretovat, viz jejich jména v indexu s. v. Sakové.

Původ tzv. éry Saka, éry Saků/Śaků, sakanripakála, jejímž prvním rokem je až rok 78 n. l. (začala 3. března, resp. jarní rovnodenností), začátek vlády krále Saků Čaštany, který v Udždžainu svrhl po 135 letech dynastii Vikramovu (? srov. ale v indexu pod éra), nebo od začátku vlády Kanišky I. (78 - 144 n. l.?). Je úřední celoindickou hinduistickou datovací érou dodnes, redefinována v soudobé indické ústavě 22. března roku 1957.

Jiná hinduistická éra spojovaná se Saky, vikram samvat, začíná 23. února 57 př. n. l., údajně datum porážky Śaků v okolí Udždžainu Vikrámou/Vikramaditja, králem Málwy (moderní badatelé o jeho existenci pochybují a mívají ho za Mauova nástupce jménem Azés, srov. zde níže). Éra není tak rozšířena, třebaže byla roku 1949 uzákoněna indickou ústavou. Je úřední érou v Nepálu a její lunární kalendář začíná novoluním v měsíci čajtra/chaitra, juliánským březnem/dubnem. Mughalský císař Akbar narouboval arabskou éru „od hidžry“ (anno hegirae: 1 AH = 622 AD) na samvat a severoindičtí mohamedáni začali užívat éru faslí (per. úroda, z arab. slova pro rozdělování). Jejím prvním rokem byl rok 1612 éry samvat, 963 a. h., tj. 1555/6 n. l.

Moderní dohady o dataci indoskythských a indobakterských dějin často odvisí od datace uvedené na dedikačním nápisu stúpy z Bádžaulu zasvěcené Ruchanou, manželkou apráčského panovníka Vidžajamitry, jím samým a stratégem Indravarmou se svými rodinami. Stúpu zasvětil 27. roku své vlády, jak vypočítává, která byla 73. rokem éry zvané Azova a 201 javánská/javana (iónská), tedy hellénská. Aniž by to pro to byl nějaký důkaz, vycházívá se při dataci z toho, že éra krále jménem Azés začínala roku 57 př. n. l., bývá tedy ztotožňována s Vikrámovou érou, tím pádem se "iónská éra" počítala od roku 185 a nápis že povstal v roce 16 n. l. (73. Azovy éry); Vidžajamitra podle toho nastoupil na trůn roku 7 př. n. l.

K roku 57- se vázával začátek vlády Kušánů nad částmi Indie (Kudžúla-Kadfisés), později rok 78+; existují i jiné chronologie a jako celé staré indické dějiny, nemají pevného záchytného bodu. 

 

Z židovských dějů: Internovaný král/vzdorokrál Židů Aristobúlos II. měl uprchnout se svými syny z Říma (srov. ale versi o jeho popravě roku 61; viz rok 57). M. Antonius jejich oddíly snadno porazil při tažení svého nadřízeného A. Gabinia do Egypta (viz níže) a měl Aristobúla poslat zpět do Říma k Pompeiovi. Exkrálovi synové Alexandros II. a Antigonos II. směli z rozhodnutí senátu podle této verse zůstat v Iúdaji (srov. roky 49 a 38). Antipatros Idúmajský podporoval římské tažení do Egypta proviantem a řídil obranu proti Alexandrovi.

Zatímco Gabinius působil v Egyptě (viz loňské triumvirátní dohody a zde níže) měl opět povstat Aristobúlův syn Alexandros II., ovládnout velkou část Iúdaie a pobít dokonce několik římských posádek. Při Gabiniově návratu z Egypta byl Alexandros poražen s třicetitisícovým vojskem u hory Tabor a v Jerúsalému mělo dojít podle návrhů Antipatra z Idúmaje k dalším úpravám ve státní správě (srov. rok 57). Všechna vítězství Římanů získal M. Antonius. Po těchto událostech měl ještě porazit arabské Nabataje. • Gabinius rozdělil po makedonském vzoru z roku 168 území iúdského království na pět částí s vlastními sněmy/synedria (na rozdíl od Makedonie, kde se lidé z merides nesměli stýkat, a to ani obchodně, židovské kraje neměly charakter státečků). Sněmy řízené aristokraty sídlily v Jerúsalému, v Gadarách, v Amathúntu, Jeríchu a v Sepfóridě. podle římského pojetí, stejně jako v Makedonii, byli teď Židé osvobozeni od královské správy a tudíž útlaku.  

Údaje o Aristobúlovi II. a jeho synech z let 61 až 55 jsou zmatené a těžko rekonstruovatelné. Snad je tato verse pravděpodobnější, než Aristobúlova smrt roku 61 (srov. roky 61, 57 a 49).

 

Do událostí v Egyptě rozhodujícím způsobem zasáhl A. Gabinius, správce Syrie, aniž by se ohlížel na dva roky starou Sibyllinu věštbu (srov. tam, předešlý rok a zde výše). Gabinius přijal od Ptolemaia XII. Nea Dionýsa úplatek deset tisíc talentů (= 240 milionů séstertiů, tj. více než 260 tun raženého stříbra či dokonce zlata, z něhož ale jen nepatrná část byla zaplacena přímo), aby mu konečně pomohl zpět na alexandrijský trůn. Na jaře se Gabinius bez pověření senátu, ale na Pompeiův, tedy triumvirátní pokyn, a konsula t. r., vydal s vojskem ze Syrie. Zákon kromě toho zakazoval správcům opouštět provincii a vést válku jinde. Na ochranu provincie zanechal svého syna A. Gabinia Sisennu s hrstkou vojáků a za prokonsulovy nepřítomnosti v ní řádil banditismus a piraterie. O invasi do Říma neinformoval a aby si zajistil klid, poslal peníze oběma konsulům.

Velitelem jízdy na tomto tažení byl M. Antonius, pozdější triumvir. Cestou do Egypta se zapletl do židovských záležitostí, viz zde výše, uložil Židům tribut a Římany byl poražen král Nabatajů Obodás II. (srov. výše). • V římském vojsku byli tehdy poprvé v žoldu Germáni, oddíl o šedesáti jezdcích: Germáni poprvé v historii v Asii a v Africe. V občanských válkách později bojovali Germáni na obou stranách.

Koncem března nebo někdy před 22. dubnem, kdy zpráva dorazila do Říma, byli v bitvě u Pélúsia Egypťané poraženi a král Archeláos padl (na trůnu seděl jen šest měsíců). Pochovat ho dal jeho přítel M. Antonius, jenž také v Pélúsiu zabránil králi Aulétovi v rozsáhlých represáliích na Egypťanech. Po návratu do Alexandreie, odkud byl Nový Dionýsos vyhnán roku 58, však král vypsal rozsáhlé proskripce. Dal zabít i svou dceru a královnu Bereníku IV. (vládla od roku 58, narozena roku 79); vraždil a zdvíhal daně, aby se dostal k penězům a mohl platit Římanům.

Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés  byl výrazně nejslabším panovníkem z Ptolemaiova rodu, loutka v rukách římské politiky a bankéřů. Jeho druhá vláda trvala do roku 51. Aulétovým dioiketem, tj. ministrem financí a hospodářství, byl finančník C. Rabirius Postumus. Říman sledoval jediný cíl: jak z Egypta dostat vysoké částky, jimiž byl Aulétés povinován Rabiriovi či Gabiniovi (viz výše), a začal zemi brutálně vyssávat (viz následující rok).

Egypt byl po celý hellénismus velmi bohatou zemí a Ptolemaiovci svou velkorysou zahraniční politiku o zdroje Ponilí opírali. Ještě za Ptolemaia Auléta činil roční výnos země pro královskou pokladnu, tedy jakési HDP starého Egypta, 12 500 talentů. Bylo to v době, kdy výnosy polností upadaly špatným hospodařením, ale též častými výpadky povodní na Nilu: nejnižší zmiňovaná hladina vody, která vedla k neúrodě ze sucha/abrochiá, byla zaznamenána kritického roku 48. Dva roky předtím v říjnu vydala Kleopatrá VIII., dcera Aulétova, edikt nařizující svoz obilí z venkova pouze jediným směrem - do Alexandreie. Překročení zákazu dala královna a Nová Ísis trestat smrtí. Egyptský venkov nebyl s to udržovat v plném rozsahu zavodňovací zařízení, pole zůstávala ladem.

Roku 60 královský výnos povolil dědictví klérů, pozemků přidělovaných králem vojákům s tím, že mají se svými syny brannou povinnost pro mobilisační případ, ženám. Umožnilo to pravděpodobně přechod vlastnictví z pronájmu státní (= královské) půdy do soukromých rukou, pokud se žena provdala. Co se totiž stalo s vojenskými povinnostmi nových majitelů, známo není.

Ptolemaios Aulétés přes stále ještě bohaté zázemí dokázal nadělat obrovské dluhy. Rozhazoval pohádkové dary: pohádkově obdaroval Pompeia roku 63, Caesara čtyři roky na to, deset tisíc talentů daroval A. Gabiniovi, dary přinášeli do Říma jeho vyslanci, kupy zlata. Když se dostal podruhé doma k moci, začal snižoval obsah stříbra v tetradrachmách, které do té doby držely vysoký standard ryzosti.      

 

V Galliích se C. Iulius Caesar po loňské konfrontaci s Germány vypravil poprvé přes Rýn, kde však pobyl jen osmnáct dnů: Římané s armádou vůbec poprvé za Rýnem. Stavba kolového  mostu trvala od svozu materiálu deset dnů a po návratu z výpravy, před níž se okolní obyvatelé ukryly za palisádami svých opevněných sídel, dal most strhnout. Předtím uzavřel jako s prvním z germánských nárůdků spojenectví s Ubii žijícími na pravém břehu, kteří byli soustavně ohrožováni Suéby; srov. rok 58 a viz dále rok 53 a 38. Usipeti a Tenkteři byli poraženi (srov. předcházející rok).

Pak se 27. srpna Caesar přepravil do Británie, kde byl jeho protivníkem král Katuvelaunů Kassivellaunus: římská armáda poprvé v Británii. Už před rovnodenností (23. září) se z ostrova stáhl, aniž by kromě propagační akce něčeho dosáhl. Viz druhou expedici roku následujícího (a třetí roku 43 n. l.). V Římě ovšem senát nařídil dvacetidenní díkůvzdání bohům za tak neobvyklý skutek (srov. s rokem 57).

 

V Přední Hispánii povstali Vakkajové se spojenci. Prokonsul Q. Caecilius Metellus Nepos ml. je sice porazil, ale neuspěl s obléháním Clunie, města Arevaků. Povstání se však uklinilo. Metellus Nepos se vrátil do Říma, kde následujícího roku zemřel.

 

V Římě se v září poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadle, vybudovaném Cn. Pompeiem Magnem, theatrum Pompei. Zasvěceno bylo až roku 52 (nebo jeho stavitelem byl Pompeiův propuštěnec Démétrios? viz v indexu pod divadlo). Událost doprovázely t. r. hry v cirku s masivním vyvražďováním lvů a slonů, viz o ní v indexu s. v. divadlo a slon.

V listopadu opustil město M. Licinius Crassus Dives, aby se vydal jako Gabiniův nástupce ve správcovství Syrie na své parthské tažení, kde tušil snadné zisky: jak se ukázalo, poměry v Parthii se mezitím konsolidovaly a Crassus dorazil zoufale pozdě. Proti triumvirátu, dělení moci mimo senát a proti válce s Parthy, s nimiž měli Římané přátelské vztahy od časů Sullových, Lucullových i Pompeiových, viz rok 92, aktivně protestoval tribun lidu C. Ateius Capito, který dokonce nakrátko Crassa zatkl a při jeho odchodu do války ho proklel jakýmisi zlými kletbami. Ateius nebyl ani pompéjovec, ani caesarián a jeho osud po roce 46 neznáme; zjevně nebude shodný se stejnojmenným právníkem, viz rok 50. 

Censory let 55-54 byli M. Valerius Messala Niger, cos. 61 a interrex t. r., když tribunové blokovali konsulární volby, aby se do úřadu dostali triumvirové, viz zde výše, a P. Servilius Vatia Isauricus, cos. 79. Oba konsulové byly legislativně plodní. Tribun lidu C. Trebonius prosadil zákonem/lex Trebonia, aby Crassus směl odejít s proconsulární pravomocí na pět let do Syrie (a do války s Parthy), Pompeius do Přední a Zadní Hispánie: zatímco Crassus odcestoval do záhuby, Pompeius se z Města nehnul a řídil své provincie po celou dobu prostřednictvím legátů. Lex Pompeia Licinia prodlužoval Caesarovo velení v Galliích, lex Pompeia iudiciaria nařizoval, že soudci musí vykazovat nejvyšší census, a lex Licinia de sodaliciis/Liciniův zákon o politických spolcích zostřoval volební protikorupční zákony, srov. rok 67 a 63. 

 

Snad 10. října asi t. r. zemřel epikúrik a literát T. Lucretius Carus, autor dochovaného veršovaného výkladu epikúreismu O povaze věcí/dé rérum nátúrá (narozen kolem roku 97). O jeho životní dráze není známo nic.

Jako zajatec A. Gabinia přišel do Říma Tímagenés z Alexandreie, rhétór a historik a pozdější přítel Asinia Polliona; vykoupen byl Faustem Corneliem Sullou, synem diktátorovým, a usadil se v Římě. Byl autorem historického díla O Keltech, O králích, Peri basileón, což byly pravděpodobně světové dějiny až do Caesara, a spisu o Augustovi; když však upadl v jeho nemilost, neboť se vyjadřoval velmi otevřeně, prostě knihu o světovládci spálil. Z Tímagena se zachovalo pouze několik citací  proto se lze na základě ohlasů pouze domnívat, že mohl patřit k nejvýznamnějším hellénistickým historikům a že dílo O králích bylo podkladem Cn. Pompeiovi Trogovi, prvnímu z keltských dějepisců, pro jeho Filippské dějiny/Historiae philippicae, uchované pouze v excerptech jistého M. Iuniana Iustina (snad 3. st. n. l.?). 

Kolem t. r. se v Cordubě narodil historik a řečník L. Annaeus Seneca starší, autor učebnice rhétoriky. Zemřel někdy v letech 39 nebo 41 našeho letopočtu. Rovněž v Hispániích se narodil M. Porcius Latro, učitel řečnictví, přítel Seneky staršího. Zemřel roku 4 našeho letopočtu.

Pravděpodobně z Latia byl i jeho vrstevník, elegický básník Albius Tibullus, který zemřel snad roku 17 (autorovo jméno neznáme). Tibullova rodina zřejmě patřila mezi ty statkáře, kteří přišli roku 41 při rozdělování půdy mezi Antoniovy a Octavianovy veterány o velkou část majetku. Jako literát nesnášel Tibullus válečná themata a přidal se k přátelům Valeria Messaly. Na rozdíl od literátů Maecenatovy skupiny (např. P. Vergilius Vergilius, Q. Horatius Flaccus, Sex. Propertius) sloužící v mnoha ohledech jako součást principovy propagandistické mašinerie, v zachovaných Tibullových elegiích není slovo Augustus. Za to jeho osobní poesie obsahuje oslavu Venuše znalou fíglů, jak se dostat k milenkám, prchnout před manželem a jak lásku skrývat. Thema rozvedl po Tibullově smrti (osobně se nikdy nesetkali) Ovidius ve sbírce Ars amatoria a bylo možné, že se mu verše staly osudovými. 

 

************************************************************

54.

Ol. 181, 3

258 SE

194 AE

Zénón I.

a. u. c. 700

L. Domitius Ahenobarbus a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************

Na jaře dorazil M. Licinius Crassus Dives do Syrie. Jeho quaestorem byl C. Cassius Longinus, jedním z legátů Crassův mladší syn Publius, který si roku 56 úspěšně vedl pod Caesarem v Galliích, viz. Cestoval přes Brundisium a Anatolii, kde se zastavil u Déiotara I.

Crassus se pustil s vojskem přes Eufrátés do severní Mesopotamie: jeho první parthské tažení. U Ichnai porazil hotovost satrapy Silaka a většina hellénských měst v oblasti se postavila na římskou stranu, např. Níkéforion, Ichnai, Karrhai (starý Charrán), Anthemús neboli Batnai atd. Zénodotion, jehož přesnou polohu dnes neznáme, muselo být dobyto na Apollóniovi, arabském genearchovi, tj. hlavě beduinského klanu. Pak se Crassus vrátil do Syrie; vypukla válka, která trvala do roku 50 a nebyla uzavřena mírem.

Král Armenů Artavasdés/Artabázos II. se postavil na stranu Římanů, arabský šejk/fýlarchos Abgaros II. Ariamnés z Orrhoény hrál na obě stany, viz jeho spojenecký status roku 63, a šejk kočujících arabských Rhambajů, žijících převážně na syrské straně Eufrátu, Alchandonios či Alchaidamnos (v čele kmene od roku 63) se postavil na stranu Parthů.

V zimě dal Crassus vyplenit mimo jiné chrám bohyně Atargatis v Hierápoli-Bambyké a Jahweho v Jerúsalému, který okradl o osm tisíc talentů včetně peněz, jichž se před deseti roky Pompeius nedotkl.

V téže době byl Mithridátés III. (srov. předešlý rok) oblehnut v Babylónu: první obléhání města od válek diadochů. Suréna dobyl Seleukeiu na Tigridu a Mithridátés se v Babylónu vzdal. Vítězný Oródés II. dal bratra popravit a do roku 37 vládl sám (Arsakés XIII. Mithridátés III. vládl od roku 57).

Dosud příznivé podmínky pro Crassovo tažení tak pominuly, Parthie byla jednotná. K tomu Oródés, který se chystal proti Artabázovi, Tigránovu synovi, do Armenie, poslal do Syrie vyslance s dotazem po příčině římského tažení. Crassus odpověděl, že odpověď dosxtane král v Seleukeji Tigridské. Na to vyslanec s nataženou rukou a otevřenou dlaní: "To dříve vyroste na mé dlani vlas, než ty dorazíš do Seleukeie." 

 

Z Gallií podnikl C. Iulius Caesar koncem července druhou výpravu do Británie, opět bez většího efektu: znovu bojoval proti králi Kassivellaunovi. Cestou k moři podrobil Trévery, jejichž kníže Cingetorix uznal římský protektorát a jednal s Římany přátelsky. Na ostrov měl Římany doprovázet se svou jízdou Dumnorix Haedujský, který se vzpouzel spojenectví s Římem. Dorazil sice do do Itia, shromaždiště výpravy dnes neznámé polohy, ale pak ujel. Caesar ho dal pro vzpouru stíhat a zabít; jeho muži se k výpravě přidali. Z Británie se Římané vrátili před podzimní rovnodenností (23. září) a další legionáře spatří ostrovní Keltové až o 97 roků později za vlády Ti. Claudia. 

Před koncem roku však vypukly v Galliích protiřímské vzpoury. T. r. panovalo v Galliích sucho a z toho slabá úroda. Caesar chtěl ulehčit zásobování a zimoviště proto byla menší, četnější a od sebe vzdálenější. Karnutové/Carnutes zavraždili krále Tasgetia dosazeného roku 57 Caesarem. Zastavilo je rozhodnutí nechat na jejich území přezimovat jednu legii. Protiřímský odboj pak zahájili u Eburonů jejich vůdcové Ambiorix a Catuvolcus, Trévery podněcoval Cingetorigův tchán Indutiomarus. Přidali se zbytky Nerviů, Senonové vyhnali krále Cavarina instalovaného Caesarem. Vůdcem Senonů a jejich spojenců Karnutů byl Acco, jehož dal Caesar po potlačení povstání na podzim na sněmu Keltů v Durocortoru/dn. Reims popravit "po zvyku předků", tedy asi ubičovat. Vlastních bojů se odmítli účastnit Germáni, ačkoli se o to Tréverové snažili a zvali je za Rýn (viz následující rok).  

Caesar nechal zpět legáty Q. Tituria Sabina a L. Aurunculeia Cottu, autora spisu o výpravě do Británie, aby dokončili trestní výpravy pro belgickým Morinům a Menapiům. Zimoviště umístili oba Římané poblíž střediska Eburonů Atuatuky. Ambiorix Římany oblehl a vylákal mimo ležení, neboť Titurius prosadil názor, že je nutné odejít pod ochranu sousedního tábora s legií, jíž velel Ciceronův bratr Q. Tullius Cicero. Ve volné krajině byli Římané o síle patnácti kohort, tedy o síle jedné a půl legie, c. šest tisíc legionářů, Kelty rozdrceni a oba velitelé padli; kdo z Římanů se vzdal, byl zavražděn ("calamitas/katastrofa od Atuatuky"). Kdo přežil, unikl zpět do výchozího tábora, kde se v bezvýchodné situaci do jednoho navzájem pobili. Keltové pak táhli na Cicerona, viz rok následující.

 

V Caesarově době nebylo na území Anglie silnějšího státního útvaru a nebylo tomu tak v podstatě nikdy. Celá Británie/Britannie byla rozdělena mezi tucet keltských kmenů:

Jižně od řeky Tamesis či Tamesa (Thames, č. Temže) sídlili Atrebatové (jádro kmene žilo v dn. belgickém Artois). Jejich knížetem či králem byl do roku 30 (?) Kommios/Commius, původně římský spojenec, který s Caesarem válčil po celých Galliích a nikdy nebyl dostižen, viz rok 51. Po jeho smrti si zřejmě otcovo panství rozdělili synové (možné je podle jedné mincovní ražby se domnívat, že po něm vládl i stejnojmenný syn, který by vládl 30-20?): Tincomarus (dř. čteno Tincommius, jména známe jen z mincí) vládl na jihu atrebatského prostoru; na severu se sídlem v Callevě (dn. Silchester) vládl jeho bratr Eppillus (jeho současníkem byl jistý Dubnovellaunus, razící mince severně od Temže).

Snad kolem roku 10 n. l. spojil atrebatské území jistý Verica, vládnoucí někdy do 30. let. Před římským vpádem byl přemožen Epatikkem Catuvellaunským. Po něm vládl jistý Caratacus, který uprchl před Claudiovými legiemi roku 43 n. l., viz.

Severně od Temže byli nejsilnějším kmenem Catuvellauni. Jeho soupeřem byli hlavně Trinovantové či Trinobantové, kteří se postavili na Caesarovu stranu a zůstali římskými spojenci (vůdce Mandubracius). Po Cassivellaunovi Catuvellaunům vládl do roku asi 5 n. l. jeho syn Tasciovanus a pak jeho syn Cunobelinus n. Kynobellínos, který si za sídlo vybral Camulodúnum (dn. Colchester; viz rok 5+). Zřejmě jeho syny byli Adminius (viz rok 39+), Togodumnus a Caratacus, který vládl na čas také Atrebatům, jimž odebral sídelní oppidum Callevu/Silchester jeho strýc Epaticcus. Ve válce s Římany za Claudiovy invase roku 43 n. l. Togodumnus v bitvě na Temži padl a Caratacus uprchl do dn. Walesu (Římany celkově dobyt až roku 78 n. l. podrobením Ordoviků a Silurů). Roku 49 byla zavedena do Camulodúna první římská kolonie v Britannii.

V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. • Byla první evropskou ženou-vůdkyní mimo Helladu (srov. např. Marpéssu Messénskou, Feretímu Kýrénskou, Tomyridu Skythskou atd., viz index pod ženy a CSD 1200 – 777). Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Římané neudržovali kromě přechodné doby v Británii významné vojenské síly. Nikdy se jim nepodařilo dobýt celé pozdější Skotsko, ale pouze jeho jižní část (Valencia); severní (Caledonia, Kalédonia) nikdy pod římskou správu nepatřila.

 

Do Říma přišli vyslanci Tyru, aby si stěžovali na vykořisťování publikány. Téhož roku byl v Římě proces s C. Rabiriem Postumemdioiketem krále Ptolemaia XII. (viz předešlý rok). Jeho činnost v Egyptě tolik pobouřila Alexandrijské, že ho Aulétés musel dát zavřít a pak mu tajně pomoci z vězení k útěku. Rabirius byl obžalován z vydírání, stejně jako A. Gabinius, cos. roku 58 a správce Syrie v letech 57 – 55, který se do Říma vrátil v září t. r.

Gabinius nebyl usvědčen v Římě z vlastizrady, že bez dovolení senátu opustil svou provincii, aby restauroval Auléta, viz roky 56n. Přes Pompeiovo svědectví (jako konsulár neodešel do Zadní Hispánie, jak mu bylo loni určeno na dobu tří let, a zůstal ve Městě) i Alexandrijských zato shledán vinným z vydírání svěřené provincie, neboť si prý na Východě přišel na sto milionů dénáriů  (proti své vůli, ale na žádost Pompeiovu, Gabinia hájil M. Tullius Cicero, s nímž se neměli rádi); třetí žaloba, obvinění z nedovolených praktik během volební kampaně, byla zastavena. Soud k překvapení mocného Pompeia prohrál a Gabiniův majetek propadl státu.

Gabinius musel roku 53 do exilu, odkud ho roku 49 povolal zpět C. Iulius Caesar. Motorem procesování s Gabiniem byli římští nájemci výběru daní v provincii, publikáni, kteří za syrských nepokojů přišli o velké peníze, viz rok předcházející.

Praeturu zastával M. Porcius Cato Utický. Na podzim postihly Řím rozsáhlé záplavy a 2. listopadu vešel do Města v triumfálním průvodu propraetor C. Pomptinus za podrobení Allobrogů roku 61, viz tam. Byl to první triumf od Pompeiova roku 61 a zapomenutý Pomptinus na něj musel tak dlouho čekat: mezi triumviry neměl zastání. O tři roky později doprovázel Cicerona do Kilikie jako legát.

V září zemřela při porodu Iulia, jediná dcera C. Iulia Caesara, od roku 59 milovaná manželka Pompeiova; předcházejího roku Iulia potratila a nyní její druhé dítě přežilo matku jen několik dnů. O smrti Iulie se Caesar dozvěděl během svého druhého pobytu v Británii. Byl to moment, který uspíšil nepřátelství obou soků.

T. r. se nekonaly konsulské volby, viz rok následující. Koncem t. r. dekretoval senát stržení chrámů Sarápida a Ísidy postavených ve Městě soukromníky, srov. rok 57. Roku 50 nařídil senát nanovo zbourání chrámu či spíše chrámku před hradbami, ale nikdo z dělníků nechtěl do stavby udeřit první. Dokud nevzal do ruky sekeru konsul Aemilius Paullus. Šíření kultu však konservativci zabránit nedokázali a už roku 43 za chaosu proskripcí odhlasovali senátoři stavbu chrámu přímo v Římě.

 

Snad t. r. zemřel básník C. Valerius Catullus (nar. kolem roku 84). Po roce 54 zemřel řečník a básník C. Licinius Calvus (nar. roku 82; jako datum smrti bývá uváděn i rok 47).

 

************************************************************

53.

Ol. 181, 4

259 SE

195 AE

Diodóros

a. u. c. 701

Cn. Domitius Calvinus I. a M. Valerius Messala Rufus (oba od července)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Valerius Messala Niger a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica

************************************************************

V Galatii zemřel Brogitaros, vládce Trokmů (králem od roku 58). Území Trokmů připojil ke své doméně král Déiotaros I., jemuž u Galatů opět připadl jako jedinému královský titul. Takto vládl do roku 41 (srov. rok 64).

 

V Orientu se na jaře král Parthů Oródés II. vypravil do Armenie proti prořímskému Artavasdovi II., další Parthové pod maršálem Súrénou (nebylo mu ještě ani třicet; o jménu viz v indexu, s. v.) a Silakem, loni poraženým satrapou Mesopotamie, proti Římanům do severní Syrie. Súréna táhl s deseti tisíci jezdci, všechno jeho poddanými, vybaven domácností složenou na tisícovce nákladních velbloudů a s harémem dvou set žen. 

M. Licinius Crassus Dives zahájil své druhé parthské tažení se sedmi legiemi a čtyřmi tisíci jezdci a stejně tolik spojenců. U Zeugmatu přešel ze Syrie do severní Mesopotamie. Už přes poledne dne 26. května, tj. 5. června dle juliánského kalendáře, byli Římané zrádně vylákáni průvodci a obojetným králem Abgarem II. Orrhoénským u Karrh (Charránu) poraženi na hlavu. Crassům se podařilo v noci s velkou částí přeživších vojáků dostat za hradby Karrh a chtěl se dostat přes hory, kde by parthská jízda ztratila svou údernost, do Armenie. Parthové nabídli osobní jednání a předběžně byli pro mír, pokud Římané vyklidí vše na východ od Eufrátu.

Dne 30. května, tj. 9. června dle jul. kal., byli na místě zvaném Sinnaka M. Licinius a jeho syn P. Licinius Crassové zavražděni Parthem Exathrem; průvodce Andromachos z Karrh vodil na ústupu Římany dlouho v kruhu, protože pracoval pro Parthy. Za odměnu ho Parthové povýšili na samovládce, tyranna, v jeho rodném městě. Není známo, zda to byl Hellén či některý z hellénisovaných barbarů. Za jeho nesnesitelnou krutovládu ho Karrhénští i s rodinou úpálili, dobu neznáme. Je pravděpodobné, že Karrhy pak přišly o autonomii a že Parthové kontrolu nad městem svěřili Abgarům, orrhoénským Arabům.

 

Většina z deseti tisíc zajatých Římanů byla poslána do Margiány a usazeni tam v bývalé Alexandreji či Antiocheji; srov. o nich rok 36. Suréna vstoupil triumfálně do sídelního města Seleukeie na Tigridu. Jistého C. Pacciana, jednoho ze zajatců podobného Crassovi, dal odít do ženských královských šatů, obklopit liktory se sekerami s uťatými římskými hlavami a zavěšenými měšci peněz. V doprovodu hudebníků a hetair putoval průvod na způsob triumfu městem. Zbytky římské armády se podařilo C. Cassiovi Longinovi přivést přes hory zpět do Syrie. Celkové římské ztráty se zajatci na Crassově tažení činily třicet tisíc mužů. 

Mezitím po bitvě u Karrh uzavřeli králové Artavasdés II. a Oródés II. mír. Oródův syn Pakoros se oženil s Artavasdovou sestrou. Brzy nato (?) byl popraven maršál Súréna, prý pro Oródovu žárlivost na jeho vítězství nad Římany; král byl po celou dobu Crassovy invase v Armenii.

Po bitvě u Karrh pravděpodobně sesadili Parthové, resp. popravili (podle domácí kroniky však měl zemřít přirozenou smrtí) arabského dynastu v Edesse v Orrhoéně Abgara II. Ariamna (vládl od roku 68) pro jeho obojakost ve válce s Římany, třebaže podle jednoho z pramenů vpadl Římanům během bitvy do zad. Země stála rok pod přímou vládou Parthů. Na syrské frontě války s Římany přešli Parthové následujícího roku do protiofensivy, viz tam.

 

Po celé Gallii se rozšířilo protiřímské povstání Keltů (srov. předešlý rok), vedené Ambiorígem, knížetem Eburónů, a jeho kolegou v hodnosti Katuvolkem n. Kativolkem/Cativolcus. C. Iulius Caesar povstání v řadě bitev přes zimu dokázal zlikvidovat, rozhodují byla u zimoviště legie Q. Tullia Cicerona: kmenové svazy Eburónů a Nerviů po římské ofensivě přestaly existovat, Katuvolkos si vzal život jedem, Indutiomarus Tréverský byl dopaden a zabit, Ambiorix unikl za Rýn a již se v historii neobjeví. Vládu nad Trévery, které definitivně pacifikoval T. Labienus, od něj převzal zpět Cingetorix. Následujícího roku válčili Tréveři jako římští spojenci za Rýnem s kmeny Suébů.

Caesar pozval Kelty a zarýnské germánské Sugambry, aby na území Eburonů dle libosti loupili. Území Eburónů zabrali posléze Tungrové, jimž se tehdy od Keltů poprvé dostalo označení Germáni (snad „sousedé“); slovo se pak rozšířilo na všechny národy východně od Rýna. Do této doby klasický svět mezi barbary nerozlišoval a obvykle hovořil jen o Keltech.

V létě se Caesar vypravil podruhé přes Rýn do Germánie. Ubiové, kteří se nakrátko postavili na stranu protiřímské koalice, potvrdili spojenectví s Římany, srov. rok 55 a viz dále rok 38; následovala výprava proti Quádům (tehdy v Hessensku, sousedé Chattů), pod jejichž nájezdy Ubiové trpěli; viz dále rok 38. Caesar měl v té době v Galliích deset legií. Možná z této doby je rozsáhlé ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa.  

 

V Římě byli voleni konsulové na rok 53 až v červenci a úřadovali tedy jen po zbytek roku, ostatní úředníci voleni nebyli vůbec: S. P. Q. R. vězel v politické krisi, pouliční potyčky šířily chaos. Pompeius v létě odmítl diktaturu na uspořádání poměrů: byl z triumvirů jediný ve Městě, ale situaci neměl ani zdaleka pod kontrolou. Crassovou smrtí fakticky zanikl triumvirát, který přišel o článek udržující rovnováhu mezi křídly konservativců-optimátů a proreformních populárů: římské elity směřovali k finálnímu souboji zbylých veličin. Zatím spolu přes prostředníky jednali o případných vlastních sňatcích s Pompeiovou dcerou a Caesarovou praneteří; nebylo z toho nic. • Zemřel C. Scribonius Curio, cos. roku 76 a vojevůdce; politicky byl optimát, stálý odpůrce Caesarův, chválený řečník.

 

Po vleklých bojích se Hunové, čín. Siung-nu, rozdělili podle svých nesnášenlivých knížat-bratrů na dvě části, hordy. "Národní válka" vypukla roku 58, do níž kupodivu chanský císař Süan, který s Huny do té doby úspěšně válčil, viz rok 74, nezasáhl; jeho generálové intervenci doporučovali a viděli příležitost na "konečné řešení hunského problému". Po smrti chána-čchan-jü Wo-jan-čchu-tiho/Woyanqudi, který vládl jen dva roky, se o nástupnictví prali tři jeho synové: Žun-šen/Runzhen, Chu-chan-je/Huhanye a Č'-č'/Zhizhi. Všichni usilovali o chanské spojenectví, ale Süan vyčkával.

Roku 54 porazil v bitvě a zabil Č'-č' Žun-čena a tehdy se Chanové postavili na stranu jeho bratra Chu-chan-jea. Roku 51 dorazil čchan-jü Chu-chan-je do Čchang-anu, chanského sídelního města a postavil se pod ochranu říše. Stal se vasalem a Süan mu při obřadu odpustil poklonu.

Hun dostal proti svým soukmenovcům vojenskou pomoc a po dvou letech byl v chanské metropoli před Süanovou smrtí podruhé, potřetí roku 33 za císaře Jüana. Obdržel tehdy darem pět krásek, mezi nimi obdivovanou Wang Čao-ťün/Zhaojun, která mu porodila dva syny a dceru. Když Ch Chan-je roku 31 zemřel, připadla Wangová jeho nástupci Fu-ču-lej-žuo-timu/Fuzhuleiruodi, čcham-jüem do roku 20, jemuž porodila dvě dívky.  

Chu Chan-je ubránil svů vladařský titul čchan-jü, jeho bratr Č´-č´/Zhizhi se roku 49 pustil na západ a dorazil nejdále k hranicím Sogdiány/Kchang-ťün. Ovládl několik státečků v Si-Ťü/čínský Turkestán a ničil stát Wusun, viz rok 74. Usiloval sice rovněž o chanské spojenectví a poslal svého syna Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou k chanskému dvoru, ale podrobit se čínskému protektorátu odmítal.

Č´-č´ho říše se rozprostírala mezi jezery Aral a Balchaš a hraničila s Aorsy, tj. Alany, zhruba východní část dn. Kazachstánu. Zde přešlo jméno malého národa Hunů na mnohoethnickou skupinu nomádů jako shrnující označení říše a jejích částí, směřující pomalu na západ do Evropy (srov. rok 100, 36 a v indexu pod Hunové). Usadil se v kraji Ťien-kchun/Jiankun obývaném turkickými Chaky (angl. Khakas), tzv. Jenisejskými Kyrgyzy, v okolí dn. města Minusinska v Krasnojarském kraji na Altaji. Roku 44 nabídl sice Chanům placení tributu, ale chtěl za to syna zpět.

Ťü-jü-li-šou byl eskortován k otci do Ťien-kchunu a nevyzpytatelný Hun dal velitele oddílu Ku Ťiho/Gu Ji, který se k úkolu přihlásil dobrovolně, popravit. Č'-č' se spojil se Sogdy/Kchang-ťü, vzal si dceru jejich krále, jména neznáme, a spojenci dva roky na to porazili stát Wusun, chanského spojence. Viz konec války roku 36.

 

************************************************************

52.

Ol. 182, 1

Anthestión z Argu

260 SE

196 AE

Lýsandros

a. u. c. 702

Cn. Pompeius Magnus III. a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (až od srpna)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Aemilius Lepidus, M. Valerius Messala Niger a Ser. Sulpicius Rufus

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Marión z Alexandreie jako pátý borec po Hérákleovi v palé a pankreatu současně.

 

V Illyrii vyplenili Iapodové město Tergesté, dnešní Triest/Terst, v době, kdy Caesar, do jehož kompetence Illyrie spadala, ležel před Alesií. Byla to první podobná událost od vpádu Kimbrů do severní Itálie, viz rok 101. 

 

Parthové vpadli v září pod Osakem, který velel za Oródova nezletilého syna Pakora, nominálního vůdce výpravy za Eufrát, do Syrie a zemi plenili: mstili se za Crassovu válku roku 53. Přiblížili se Antiocheji, kde byli odraženi C. Cassiem Longinem, zachráncem římské moci v Orientu z doby Crassovy, jehož byl legát. Nový správce Syrie, konsulár M. Calpurnius Bibulus, dorazil do Antiocheie v říjnu. Cassiova vítězství si Bibulus v hlášeních senátu přivlastnil a dostal za to v Římě poctu dvacetidenních díkůvzdání, viz rok následující.

V Iúdaji pak C. Cassius porazil přívržence Aristobúlovy vedoucí stále guerrillovou válku s Ióannem (srov. rok 55). Jejich vůdce Peitholáos, který roku 55 přešel od Ióanna Hyrkana II. a Antipatra z Idúmaie k Aristobúlovi II., byl Cassiem na radu Antipatrovu odstraněn.

V Edesse předali po roce Parthové vládu místnímu arabskému dynastovi Ma'nú II. Alláhá, tj. Bůh, který pak vládl do roku 34: Orrhoéné si tedy udržela svou autonomii. V jakém byl vztahu k Abgarovi II., nevíme (syn?), stejně jako neznáme průběh jeho vlády ani důvod, proč měl takovou přezdívku.

 

V Kappadokii zemřel král Ariobarzánés II. Filopatór (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Ariobarzánés III. Filorhómaios (vládl do roku 42/41). • Ariobarzánés II. byl uměnímilovný člověk a dal mj. obnovit první zastřešenou divadelní scénu světa Ódeion v Athénách, postavené po roce 445 za Periklea a roku 86 zničené Sullou. Obnovu stavby řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos.

 

V Galliích vypuklo v zimě 53/52 nové povstání Keltů. Jeho vůdci byli tentokrát Arvernové. Jejich vůdce začal válku vyvražděním Římanů, které měli Arvernové po ruce. Třebaže ani nyní protiřímský odboj nezasáhl celou dobývanou zemi, byl to nejrozsáhlejší pokus, jak zabránit Římanům v okupaci gallských zemí. K povstání se přidala část Haeduů, tradičních římských spojenců, když národ vedený s Caesarovou vůlí vergobretem Convictolitavem, vyslal Římanům na pomoc deset tisíc mužů pod velmožem Litavikkem. Nejprve namluvil svým Haeduům, že Římané zavraždili jejich oblíbené mladé předáky Viridomara a Eporedoriga, aby je dostal na svou stranu, a když se lež provalila, odpadl u Gergovie k Vercingetorigovi. 

Caesar zprvu porazil Kelty na území Biturigů ve středu Gallie a zmocnil se jejich sídelního města Avarika se zásobami, neúspěšně pak ale obléhal arvernskou metropoli, hradiště Gergovii, odkud se musel za značných ztrát stáhnout před vůdcem povstání Vercingetorigem. Po Litavikkovi nyní završili zradu Viridomarus a Eporedorix, kteří přepadli haedujské hradiště Noviodunum na Ligeru, kam Caesar shromažďoval keltská rukojmí, měl tu týl, peníze a koně pro válku svezené sem z Hispánií a Itálie. Haeduové povraždili stráže, zničili hradiště a co nemohli odnést spálili (o osudu haedujských velmožů není nic známo).

Následovala porážka Parisiů a jejich spojenců vedených Camulogenem, aulerským velmožem. Parisiové nejprve před příchodem Římanů spálili své středisko Lutetii, pak podlehli v bitvě na Sequaně legátovi T. Labienovi; Camulogenus padl.

Do Bibracte byl svolán národní kongres Keltů, kde se zástupci sice pohádali, ale potvrdili Vercingetoriga za svého vůdce. Římané získali pomoc od spojeneckých zarýnských Germánů a Keltové s koncem léta ztratili iniciativu. Caesar oblehl Alesii, kam se museli povstalci před Římany stáhnout. Keltů ve městě prý bylo osmdesát tisíc (?), Římanů dvanáct legií, sedmdesát tisíc legionářů se spojenci. Obléhatele zvenčí oblehli Keltové, kteří přitáhli obleženým na pomoc a proti nim vybudovali Římané druhý val a bojovali na dvou frontách: na druhé prý stálo 250 tisíc bojovných Keltů (?).  Caesar porazil své obléhatele a zahnal, odrazil i výpad obléhaných. Padlo 45 tisíc Keltů a téměř osm tisíc Římanů. V bezvýchodné situaci se Vercingetorix (snad v září) Caesarovi vzdal; byl popraven v Římě uškrcením až roku 46 po Caesarově triumfu.

 

V Římě byl Cn. Pompeius Magnus sám konsulem v úřadu až do srpna. Podle jím potvrzeného zákona dekretovaného senátem už roku 54, lex Pompeia de provinciis, měli úředníci odcházet do provincií až pět let po uplynutí jejich úřadu v Římě a nikoli bezprostředně po uplynutí úřední doby, jak bylo zvykem. Zákon byl namířen proti Caesarovi, ucházejícímu se o konsulát a přitom chtěl zůstat v Galliích a pokračovat v její pacifikaci. Mezeru museli z počátku vyplnit starší konsulárové, mimo jiné Cicero, cos. 63, jehož čekala cesta do Kilikie. • Zákon byl respektován jen do Pompeiova útěku z Itálie před Caesarem o tři roky později. Caesar jiným zákonem z roku 46 omezoval úřední dobu praetorských správců provincií na rok, konsulárů na roky dva. 

Teprve na poslední třetinu roku dostal Pompeius za kolegu v konsulátu Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, jehož dceru Cornelii Metellu si vzal za ženu.

Dne 18. ledna byl v náhodném setkání dvou římských démagógů na via Appia u Bovill tlupou optimáta T. Annia Milona zavražděn populár P. Clodius Pulcher. Zprvu byl v potyčce s Milonovými gladiátory raněn a v blízkém hostinci ošetřován. Když si však Milo uvědomil, že přijde pomsta, dal ho vynést a zavraždit. Annius Milo byl pak v procesu neúspěšně hájen svým (a Pompeiovým) politickým spojencem M. Tulliem Ciceronem a musel odejít do exilu do Massalie. Tím skončila pouliční guerrilla mezi milonovci a clodiovci vedená od roku 57 (viz tam).

Clodiovo tělo na popud tribunů lidu T. Munatia Planka Bursy a Q. Pompeia Rufa, jeho přítele, spálili příznivci vedení Clodiovým tajemníkem a vůdcem jeho band Sex. Cloeliem na nahromaděných lavicích Hostiliovy kurie, curia Hostilia, kde se tradičně scházel senát. Budova při tom vyhořela také. Populárům byla symbolem triumfu optimátů, neboť ji zgruntu přestavěl L. Cornelius Sulla; viz o ní v indexu. S ní lehla popelem též basilica Porcia, upomínající populáry na další z optimátských rodů, jehož soudobým představitelem byl konservativec M. Porcius Cato. Oba tribunové byli po složení úřadu obžalováni z hecování a přes Pompeiovu podporu, neboť patřili do jeho tábora, odsouzeni do vyhnanství. 

Proces s Milonem dal Pompeius obestavit vojáky, aby v Římě rozděleném na dva tábory nedošlo k násilnostem. Advokát Cicero byl z toho nervosní a jeho vystoupení nebylo dobré. Řeč, která se dochovala, je dílem pozdějším, které sepsal, až se dal dohromady. Poslal ji Milonovi do vyhnanství a ten vtipně odepsal, že je rád, že ji advokát nepřednesl, poněvadž pak by nemusel do Massalie a jíst tolik rybiček. 

 

************************************************************

51.

Ol. 182, 2

261 SE

197 AE

Lýsiadés III.

a. u. c. 703

Ser. Sulpicius Rufus a M. Claudius Marcellus

************************************************************

Delmatové válčili úspěšně s Liburny. Liburnové se obrátili s žádostí o pomoc na C. Iulia Caesara, do jehož provincie zčásti patřili.

 

V Orientu v září vpadli Parthové pod Pakorem s Osakem opět do Syrie: přes Eufrátés do Kommágény, přes Kyrrhestiku k Antiocheji na Orontu, kterou oblehli (bylo to zároveň první nehellénské ohrožení města v jeho historii). Pak se ale obrátili k Antigoneji v Syrii, jejíž polohu kdysi v hustě zalesněné oblasti dnes neznáme. Pokoušeli se pro svou jízdu les vykácet, ale byli Římany zaskočeni. Zde v bojích padl Osakés, Pakorův rádce. Praetorovi C. Cassiovi Longinovi se podařilo i tentokrát Parthy vytlačit ze země. Menší část Parthů se dostala až do Kilikie (viz níže), pak se však vrátili do Kyrrhestiky, kde přezimovali. Vítězství nad Parthy usurpoval nový proconsul Syrie M. Calpurnius Bibulus, kolega Caesarův za konsulátu roku 59.

V Syrii setrvali arabští šejkové na římské straně, především šejk Iamblichos I., syn Sampsigeramův, vládce v Emese (popraven Antoniem roku 31). Sampsigeramos tedy zjevně již nežil a Cicero v korespondeci nazýval jeho jménem, komickým pro "Zápaďana", Pompeia, který ho znal osobně, viz roky 65 a 64. Chrámový stát Emesa s kultem Slunce v podobě černého kamene, centrum arabského kmene Emesénů, byl prvním římským protektorátem mezi Araby a odtud a pravděpodobně ze stejné dynastie Sampsigeramovců vzešli císaři Héliogabalos a Alexander Severus. Panovníci emesští byli římskými občany patřící mezi Iulie: C. Iulius Sampsiceramus, C. Iulius Iamblichus, C. Iulius Azizus, C. Iulius Sohaemus etc.

 

V Kilikii byl t. r. správcem prokonsul M. Tullius Cicero. V bojích proti předzvědným skupinám Parthů byl úspěšný. S pomocí Ariobarzána III. Filorhómaia byl úspěšný i v Kappadokii, kde navíc vypomohl král Galatů Déiotaros I. Déiotarův syn Déiotaros III. byl pak senátem uznán za krále a vládl vedle svého otce (zemřel roku 43). Věrnost Římanům zachoval rovněž král Kiliků Tarkondimotos I.

Cicero v průběhu svého úřadu v Kilikii bojoval v pohoří Amánu s Eleutherokiliky, jejichž sídelní město Pindenissos bylo Římany dobyto a zničeno v prosinci o sáturnáliích. Druhým Ciceronovým protivníkem, ještě před vpádem Parthů, byli Tibaranové, potomci Tabalů. • Tabalové přišli s Muški (z jižního Kavkazu, ze severozápadní části pozdější Armenie) a s Frygy (přišli ze západní Anatolie a kolem roku 1200 vyvrátili říši Chetitů) a založili v oblasti pozdější východní Kappadokie a Kommágény stát Tabal, známý z assyrských pramenů.

M. Tullius měl ještě jednoho soupeře, publikány. Než se koncem roku vypravil přes Rhodos a Athény do Itálie, na jejíž půdu vstoupil až 23. listopadu roku 50, navštívil i Kypr a Salamínu, kde se pokoušel zprostředkovat mezi Salamínskými a publikánem M. Scaptiem, který se pokoušel vyždímat z nich nejméně dvě stě talentů dluhů a oháněl se známostí s M. Iuniem Brutem. Cicero i publikán však přiznali, že doklady, které předložili Salamínští a znějící na 106 talentů, jsou v pořádku. Přesto žádal Scaptius roční úrok 48 procent, zatímco Cicero se Salamínskými navrhoval čtvrtinu. Prokonsul, který se vedle advokacie proslavil kázáním morálky a humanity, však ve prospěch nešťastníků nezasáhl.

V naději, že mu bude povolen triumf nad Kiliky, podržel si prokonsulské imperium až do roku 47, a proto nevkročil tak dlouho do Říma. Na Rhodu již mezi živými nezastihl módního filosofa římské aristokracie Poseidónia z Apameie, který někdy v této době zemřel (narodil se kolem roku 135). Ciceronův předchůdce ve správě Kilikie P. Cornelius Lentulus Spinther, cos. 57, triumfoval t. r. nad Kiliky. 

 

Nejpozději 1. srpna, ale snad již v době mezi 1. únorem až 22. březnem, po hanebné vládě zemřel v Alexandreji král Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés (c. 60), který s přestávkou let 58 až 55 vládl od roku 80. Podle Aulétovy závěti se nástupci staly jeho děti Kleopatrá VIII. Filopatór a její bratr Ptolemaios XIII. Filopatór III., jimž bylo osmnáct resp. deset let (s otcem formálně spoluvládli od 5. září roku 52). Oba sourozenci slavili podle zemských zvyklostí svatbu a spoluvládli jako Theoi Filopatores II. do roku 47 (srov. rok 211).

Za nezletilého Ptolemaia XIII. vládla poručnická rada, v níž byl jeho vychovatel Potheinos, rhétór a učitel Theodotos z Chiu a velitel vojska Achillás, ethnický Egypťan. Aulétés zároveň svěřil své děti do ochrany S. P. Q. R. a text jeho závěti byl uložen u Cn. Pompeia v Římě.

V této době panoval na egyptském venkově a ve městech chaos. Země se nacházela v těžké hospodářské krisi, na venkově byla rozšířena nebývalá nouze.

 

V Gallii se Caesar vydal k legiím již 31. prosince 52 a donutll Biturigy podrobit se. Po čtyřiceti dnech se vrátil do Bibracte, kde od loňského podzimu "přezimoval". Pak v zimě uklidnil sváry mezi Biturigy a Karnuty. Ještě v zimě vytáhl proti Bellovakům podněcovaným proti Římanům Correem a jeho spojencem Commiem Atrebatským. Na římské straně válčili též zarýnští Germáni, které Caesar usadil na levém břehu. V rozhodující bitvě války byli Bellovakové poraženi a Correus padl. Commius chtěl vyjednávat, ale tribun C. Volusenus Quadratus jel na schůzku s ním se zrádným záměrem. Ťal Commia do hlavy, ten však ránu přežil a pokračoval ve válce s Římany. Caesar pak zasahoval na východě svého imperia proti vpádu Illyriů. 

Caesarovi legáti mezitím porazili vzbouření Trevérů a Andů vedených Dumnakem, který po těžké porážce utekl kamsi do Gallií. Drappes, vůdce Senonů, se dal dohromady s Lucteriem, potentátem Kadurků a u Uxelloduna byli poraženi. Drappes byl jat a ve vězení si vzal život hladem. Když v létě k městu přitáhl s posilami Caesar, Uxellodunum, městě Kadurků, spojenců Arvernů, se brzy vzdalo: těm, kteří byli dopadeni se zbraní, dal Caesar useknout ruce. Lucteria vydal Caesarovi Arvern Epasnactus, když se u něho skrýval.

Poněvadž nikdy nebyl v Aquitánii, vytáhl tam Caesar na zbytek léta a tím ukončil svá válečná tažení Galliemi; přezimoval na území Belgů. Do Británie po další prohrané bitvě uprchl vůdce Atrebatů Kommios/Commius, původně Caesarův spojenec, kde se domohl královlády, viz o tom rok 54. Před tím se ale v poli střetl se zrádným Volusenem a v jízdním souboji mu probodl kopím stehno. T. Labienus ještě porazil Trevery s jejich germánskými spojenci. Byla tak fakticky vytvořena nová provincia Gallia Comata, tj. Vlasatá (rozdělena roku 16, viz tam).

Tím také skončily války gallské, vedené Římany pod C. Iuliem Caesarem od roku 58. Následujícího roku cestoval Caesar po celé Gallii včetně předalpské a všude prokazoval Keltům svou shovívavost a mírnost/clementia. Na zimu 50/49 poslal čtyři legie pod C. Treboniem k Belgům, čtyři pod C. Fabiem k Haeduům, sám se vypravil do Itálie. Gallie byly natolik pacifikovány, že během občanské války setrvaly v klidu, stejně jako zarýnští Germáni; první nepokoje viz rok 39.

 

V Římě se vyhrotily spory mezi konsuly ve věci »C. Iulius Caesar«, po celé Itálii vypukly občanské nepokoje. Caesar ke konci roku vrátil Pompeiovi dvě legie, jichž používal od roku 56 pro válku v Galliích, aby je měl pro válku s Parthy (třebaže věděl, že poslouží jinému účelu). V Římě začal boj o lukrativní nástupnictví po Caesarovi v Galliích.

 

************************************************************

50.

Ol. 182, 3

262 SE

198 AE

Démétrios IV.

a. u. c. 704

L. Aemilius Lepidus Paullus a C. Claudius Marcellus

************************************************************

Parthové opět plenili v Syrii a v Kilikii, ale znovu byli odraženi, mimo jiné díky diplomacie správce Syrie proconsula M. Calpurnia Bibula. Král Oródés II. pak odvolal svého syna Pakora zpět a skončila válka, kterou zahájili Římané vpádem Crassovým roku 54. Bibulus se spřátelil s protióródovským satrapou Mesopotamie Ornodapatem a pošťuchoval ho dopisy, aby pomohl na trůn Pakorovi. Snad se tak v Mesopotamii i nakrátko stalo (nicméně jeho případná mincovní ražba s Pakorovým portrétem je asi až z doby po roce 40). Otec se synem se však rychle udobřili a Ornodapatés pravděpodobně skončil zle, o čemž informováni nejsme. Viz dále rok 40.

 

V Egyptě vzrostla nespokojenost obyvatelstva na krajní míru. K tomu přistupovalo katastrofální sucho a nízké záplavy Nilu v letech 50 až 48. Potheinos a Achillás nařídili svést všechno obilí ze země do Alexandreie, aby mohli udržet alespoň sídelní město v klidu. Královna Kleopatrá VIII. se stala ve městě a v zemi definitivně nepopulární.

 

V Germánii kolem roku 50 přišli do středního Slezska ze severu Silingové alias Naharnavalové a rychle se stali nejsilnějším kmenem kultovního společenství Lugiů/resp. Vandalů. Mezi Lugie ještě patřili kmeny Burů, Manimů, Helisiů a Asdingů či Hasingů nebo Charinů, kteří sídlili v pozdější Haliči a ještě východněji. Kolem t. r. sídlili Varnové z kmenového svazu Vandalů na jihu Jutska a v Mecklenburgu. Ve druhém až třetím století n. l. migrovali k jihozápadu a na západ. V historiografii se objeví až v 6. století.

V téže době přišla hlavní vlna Gotů ze Skandinávie do oblasti ústí řeky Visly. • Roku 236 n. l. pronikli do dolního Podunají, roku 249 n. l. vyplenili Makedonii a roku 251 n. l. se s Burgundy, Dáky a Sarmaty dokonce na krátko přeplavili do Anatolie; srov. rok 150 a více viz v indexu s. v. Gotové a Germáni.

 

V Římě pokračovaly spory o nástupnictví po Caesarovi v Galliích. Senát mu nakázal složit velení legií a vrátit se do Říma bez vojáků. Z východu se do Itálie vrátil M. Tullius Cicero (srov. předešlý rok), ale do vysoké politiky se nezapojil. Cn. Pompeius Magnus byl po celé léto v Neápoli nemocen se žaludkem a italské obce přinášely bohům dary za jeho uzdravení; jeho výpadek z římské politiky byl pravděpodobně pro jeho tábor a konservativní optimáty osudový. Konsul C. Claudius Marcellus v listopadu Pompeia marně vyzýval, aby "zachránil stát". Tribun lidu C. Scribonius Curio doručil Caesarův dopis senátu navrhující, aby Caesar a Pompeius složili oba své velitelské funkce; v prosinci byl návrh vetován.

Tribunové lidu M. Antonius a Q. Cassius byli nuceni uprchnout z Říma k Caesarovi do severní Itálie (nebo se tak stalo až začátkem ledna roku 49?).

Censory roku 50-49 byli Ap. Claudius Pulcher, cos. 54, a L. Calpurnius Piso Caesoninus, cos. 58, a vyhnali prý ze senátu řadu mužů, kteří tam nenáleželi (počty a důvody neznáme). Cos. roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus zahájil rekonstrukci basiliky na Foru, stavby svého předka, basilica Aemilia (viz rok 179). Ponechal z ní jen sloupořadí a stala se nejnákladnější veřejnou budovou republikánského Říma. C. Iulius Caesar mu na ni věnoval (gallské války byly velmi lukrativní podnik) 1500 talentů neboli devět milionů séstertiů. Zasvětil ji roku 34 konsulův syn Paullus Aemilius Lepidus (cos. suff.), ale již o dvacet let později do základů vyhořela. Rodina ji obnovila, tentokrát s významným přispěním Augustovým, srov. rok 14.

 

Kolem roku 50 se narodil Iuba II., řecky Iobás, král v Mauretánii, historik a spisovatel, syn Iúby I., krále Numidie. Iuba II. zemřel roku 23 našeho letopočtu. V téže době se narodil Sex. Propertius, elegický básník z Assissia, srov. rok 64, 55 a 8 (zemřel někdy mezi lety 16 až 2).

V červnu zemřel řečník Q. Hortensius Hortalus (ročník 114). Kolem roku 50 zemřel lékař Asklepiadés z Bíthýnie, narozený někdy kolem roku 130. Byl zakladatelem samostatné lékařské školy. Jeho žák Themisón z Láodikeie v Syrii založil později novou lékařskou školu, zvanou methodická.

V prvním století žili:

historik Apollodóros z Artemity v Apollóniatidě v Mesopotamii, autor dějin Parthů a baktrijských Hellénů,

architekt Androníkos z makedonské Kyrrhy, stavitel Věže větrů v Athénách a slunečních hodin na Ténu,

stoický filosof Antipatros z Tyru, učitel mimo jiného M. Porcia Catona Utického,

Apollónios z Kitia, medik empirické školy, autor lékařských spisů,

Filoxenos z Alexandreie, gramatik, etymolog a komentátor,

gramatik Tryfón z Alexandreie, žijící v Římě,

L. Voltacilius Pitholaus, propuštěnec a učitel řečnictví v Římě, autor historického díla; byl učitelem mj. Pompeiovým,

Cn. Tremellius Scrofa, praetor roku 58, roku 52 nebo 51 správce Makedonie (Kréty), autor didaktických spisů,

Etrusk Santra, filolog a autor životopisů,

Sinnius Capito, filolog a učenec,

otrok Staberius Eros, který přišel do Říma se Sullou, filolog a učitel, jehož žáky byli mj. Cassius a Brutus,

básník Sueius, přítel Varrona Reatina,

Tanusius Geminus, proticaesarovský historik,

Vitruvius Pollio, autor proslulého spisu o architektuře,

Publilius Syrus, snad rodák z Antiocheie, herec a autor mimů,

Rabirius a C. Amafinius byli prvními epikúriky, kteří psali latinsky,

Aurelius Opillius či Opillus, filolog a učitel řečnictví v Římě a ve Smyrně,

L. Cornelius Balbus z Gades v Hispániích, nejdříve pompejovec, pak caesarovec, autor Caesarova životopisu a deníků, efemeris,

Cornelius Severus, básník historických epů, přítel Ovidiův,

A. Furius Antias, epický básník,

M. Furius Bibulcus, básník,

L. Lucceius, praetor roku 67 a 60, historik,

autor atellány Novius,

životopisec Caesarův a Scipiona Africana C. Oppius, osobní přítel a nejbližší rádce Caesarův a Octaviánův v Římě,

L. Orbilius Pupillus, učitel řečnictví a filolog,

M. Pompilius Andronicus, učitel, filolog a epikúrik, rodilý Syřan, žil v Kumách,

Q. Aelius Tubero, právník a historik,

C. Albutius Silus, rhétor a učitel řečnictví,

L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus, rozený v Athénách, po roce 86 přišel jako otrok asi M. Ateia do Říma, žák řečníka a grammatika M. Antonia Gniphona a Laelia Herma; založil vlastní řečnickou školu, polyhistórský autor Miscellaneí/Hylé, excert osmi set knih, historického breviaria/dějin Říma ve zkratce a spisku s titulem Zda miloval Aenéas Dídu/An amáverit Dídun Aenéas,

Attius Labeo, který přeložil homérské zpěvy do latiny.

V první polovině prvního století působili:

Q. Claudius Quadrigarius, annalista,

jediný známý římský básník mímiambů Cn. Matius,

L. Pomponius Bononiensis, autor atellán,

historik L. Procilius.

Kolem poloviny posledního století před naším letopočtem byli činí:

Agésandros či Hagésandros z Rhodu, sochař, s Polydórem a Athénodórem z Rhodu autor Láokoónta (tzv. rhodská škola),

Tyrannión starší, gramatik a filolog, žijící v Římě, přítel Ciceronův; měl velký vliv na římské gramatiky, mj. zařadil slovesa a podstatná jména do čtyř skupin,

právník a učenec M. Antistius Labeo, který zemřel kolem roku 10+. Se čtyřmi sty tituly byl nejplodnějším latinsky píšícím autorem starého věku; už ho nikdo nepřekonal, srov. plodnost Epikúrovu z autorů hellénských. Dochováno z nich zůstaly jen citace. Antistius byl stejně jako jeho ideologický oponent C. Ateius Capito, cos. suff. 5+ (viz rok 22) byl žákem právníka A. Ofilia a právního znalce Ser. Sulpicia Rufa, cos. 51: první se vedle Procula, snad jeho nástupce, pokládá za zakladatele právní školy proculské, druhý sabinské/cassiovské, která dostala jméno po Masuriovi Sabinovi, jehož do rytířského stavu povýšil Tiberius, popřípadě po jeho žáku C. Cassiovi Longinovi, viz dále rok 148+. Na rozdíl od sabinovců Antistius a proculovci neschvalovali principát (Antistius odmítl poctu cos. suff.). Ačkoli to byli autoři velmi plodní, spisy nikoho z nich se nedochovaly. 

Ve druhé polovině posledního století tvořili:

Ísidóros z Charakény, autor geografického spisu o říši Parthů,

básnířka Sulpicia, dcera konsula roku 51 a znalce práv Ser. Sulpicia Rufa; její elegie jsou jedinými verši zachovanými z pera Římanky,

Ainésidémos z Knóssu, pyrrhonický skeptik, přítel pompejána L. Aelia Tuberona, jenž byl Ciceronovým přítelem a otcem Q. Aelia Tuberona (srov. výše).

• autor kuchařky C. Matius, shodný asi s přítelem Caesarovým a Ciceronovým.