69-60

69.

Ol. 177, 4

243 SE

179 AE

(Médeios II.)

a. u. c. 685

Q. Hortensius Hortalus a Q. Caecilius Metellus Creticus

************************************************************

Senát vyhlásil válku Kréťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus (provincii si sice vylosoval úspěšný řečník a sok Ciceronův Hortensius, ale nechtělo se mu z Říma a slavný pak byl jeho kolega). Ostrované předtím vyslali do Říma vyjednávat o obnově starých smluv, ale senát po nich chtěl navrácení zajatců a přeběhlíků, vydání rukojmí, velkých plavidel a značné částky peněz; vydělávali totiž na tichém spojenectví s pirátskými gangy. Válečné operace byly součástí války s piráty, vedenou Římany od roku 74. Na Krétě neuspěl roku 71 praetor M. Antonius Creticus (viz tam).

Jeden z Lucullových legátů C. Triarius honil po celý rok egejské piráty, spojence Mithridátovy: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos! Pirátská drzost za občanských a mithridátských válek nesmírně vzrostla i na západě Středomoří. Pirátské klany měly všude velké flotily s vlastními nauarchy a oddaným mužstvem. Během zimy loupily i na pevnině a též v Itálii, kde napadly a vyplenily dokonce Ostii, přístav Říma.

 

Na jaře propustil Tigránés I. svého tchána Mithridáta Eupatora Dionýsa z internace a pontský král si znovu shromáždil vojsko. L. Licinius Lucullus, který přes zimu osobně vybíral v provincii Asia dlužné poplatky po Sullovi, viz rok předešlý, překročil v době jarní vysoké vody v Meliténě Eufrátés. Se dvěma legiemi a s pomocnými sbory krále Kappadoků Ariobarzána I. Filorhómaia se vypravil do Armenie: začala válka armenská (trvala do roku 66). Lucullus byl prvním římským válečníkem, který překročil Eufrátés a operoval v severní Mesopotamii. 

Prošel Sófénou neboli Západní Armenií směrem na Tigránokerty, nové královo residenční město dnes neznámé polohy. V bitvě Římané přemohli Armeny, jimž velel Mithrobarzánés (padl v boji). Král Tigránés I. opustil své sídelní město, aby shromažďoval nové síly, a obranu svěřil jistému Mankaiovi.

V létě porazil a zastavil Lucullův legát Sextilius arabské oddíly, které byly na cestě na pomoc Armenům: pravděpodobně to byla armáda Abgara I. Orrhoénského, viz rok následující. Pak Římané pod Sextiliem přímo oblehli Tigránokerty. Tigránés se rozhodl pro návrat k městu a nečekat na spojence Mithridáta; ve svém vojsku měl jeho stratéga Taxila. Před městem na řece od nyní zvané hellénským světem Níkéforios/Vítězná byla 6. října, ve výroční den ztracené bitvy Q. Servilia Caepiona roku 105 s Germány, vybojována jednak rozhodující bitva tohoto tažení a zároveň jedna z nejpozoruhodnějších bitev starého věku. V ten den byl totiž poměrový rozdíl obou stran největší v historii: údajně připadalo na jednoho Římana dvacet králových vojáků! Počet padlých byl údajně vyšší než sto tisíc, rozumí se na Tigránově straně (srov. opačný poměr v neprospěch Římanů roku 137).

Tigránés uprchl ještě během bitvy. Na útěku dokonce předal diadéma (podle jiné verse tiáru s diadématem ztratil) svému stejnojmennému synovi, který byl vzápětí Římany zajat. Tigránés cestou narazil na krále Mithridáta s jeho novým vojskem, který byl na cestě do Tigránokert; po debaklu před Tigránokertami nadále zase vystupovali jako spojenci.

V obležených Tigránokertách se vzbouřili hellénští žoldnéři, které kázal velitel města Mankaios odzbrojit, a obyvatelstvo tvořené z velké části Kiliky, srov. rok 71. S přímou pomocí žoldnéřů bylo města lehce dobyto. Římané se dostali k obrovským pokladům, které tu Tigránés shromáždil za dobu svých dvacetiletých lupů. Helléni a Kilikové odeslal Říman zpět do jejich mateřských měst (srov. zimu roku 67/66, event. rok 77).

L. Licinius Lucullus pokračoval v tažení dále na východ do Gordyény, kde Římanům připadl veškerý majetek Zarbiénova paláce (viz předešlý rok)., na římskou stranu se postavili dynastové sófénští. Lucullus navázal přátelské styky s králem Parthů Fraátem III. a v Gordyéně s vojskem přezimoval. • Obrovský Lucullův majetek, srov. obrat „lukulské hody“, pocházel především z válečné kořisti tohoto roku.

Sornatiovy oddíly, zanechané Lucullem v Pontu, odmítly Lucullův rozkaz vydat se na pochod Anatolií na Ktésifón: jejich vrchní velitel zamýšlel totiž tažení proti Parthům do Mesopotamie, do čehož se jim po dlouhé službě v Orientu vůbec nechtělo. Odmítnutí rozkazu mělo rozkladný účinek v oddílech Lucullových. 

 

Po bitvě u Tigránokert dal Tigránés I. zavraždit, důvody neznáme, poslední nám známou seleukovskou královnu Kleopatru V. Selénu I., kterou držel od roku 71 v zajetí v Seleukeji na Eufrátu, tj. v pozdějším Zeugmatu. • Kleopatrá V. byla nejmladší dcerou krále Ptolemaia VII. Euergeta II. s Kleopatrou III. Kokkou. Byla manželkou Ptolemaia IX. Sótéra II., s nímž měla syna Ptolemaia XII. Nového Dionýsa (?), pak byla provdána v bezdětném manželství za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Jejím třetím manželem byl Antiochos IX. Filopatór (rovněž bez potomků), a posledním jejím chotěm byl syn předešlého Antiochos X. Eusebés Filopatór, s nímž měla dva syny: pozdějšího krále Antiocha XIII. a Seleuka VII. Kybiosakta (?).

Antiochos XIII. lidově zvaný Asiátikos (srov. rok 83), přijal v Antiocheji královský titul. Obyvatelstvem, vystřízlivším z protigránovské euforie, byl přijat a vládl do roku 64. Podle mincovní ražby užíval oficiálních přívlastků Filadelfos, jindy Filométór: na jedné z mincí se presentovala matka jako hlavní vládnoucí osobnost: "basilissés Kleopatrás kai basileós Antiochú Filométoros/(mince) královny Kleopatry a krále Antiocha Milujícího matku". Jeden literární pramen umožňuje domnívat se, že se po otci dal přízvisko Eusebés, což numismaticky doložené není.

Antiochos XIII. povolil svému vzdálenému příbuznému Antiochovi I. Kommágénskému nasadit si diadéma a titulovat se jako král: Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorómaios Filhellén vládl do roku 38 jako přítel římského lidu, neboť byl za takového uznán rovněž Lucullem. • Antiochův otec Mithridátés I. Kalliníkos, vládnoucí od roku asi 98 bez královského titulu, zřejmě krátce před tímto rokem zemřel. Manželkou Mithridáta I. Kommágénského byla Láodiké, dcera Antiocha VIII. Kalliníka (srov. rok 98). Antiochos Theos dal na hoře Nimrud stavět mohutné hierothesion, kultovní místo s rodinnou hrobkou, viz o něm v indexu s. v. Antiochos I. a Kommágéné.

Arabští Nabatajové, kteří ovládli v roce 84 Koilé a Damaskos, byli vyhnáni ze země i z města. Oblast se snad alespoň nominálně stala naposledy seleukovskou doménou.

 

V Iúdaji se rozhořela vleklá "občanská" válka. Zřejmě t. r. onemocněla v Jerúsalému královna Židů Salómé Alexandrá. Svou královskou hodnost přenesla v první polovině roku na staršího syna Ióanna Hyrkana II., který byl již od roku 76 veleknězem kultu. Sama zůstala vladařkou jen titulární. Žena, která dokázala udržet v zemi po dobu své vlády mír, prosperitu a uchránit Iúdaju před Tigránem, nedokázala nikdy zkrotit řevnivost svých dětí. Její mladší syn Aristobúlos II., příznivec sekty saddúkajů, se zřejmě ještě před bratrovým jmenováním pokusil o puč, aby království vymanil z vlivu farisajů. Prchl z Jerúsaléma k přátelům usazených v královských pevnostech, viz rok 76, a usadil se v Agabách, kde žil otcův přítel Galaistés. Začal verbovat žoldnéře a rovněž přijal královský titul. Farisajové na to v dohodě se Salómou I. v Jerúsalému zavřeli Aristobúlovu manželka a děti do Barie (pozdější héródovská Antónias), jednoho z hradů Jerúsaléma. Během dvou týdnů se na Aristobúlovu stranu postavilo 22 pevností na severu království a najímat se dávali vojáci z Libanu a Tráchónítidy (viz dále rok 67).

 

V Egyptě zemřela někdy v době mezi srpnem a prosincem královna Kleopatrá VI. Tryfainá II. Filopatór Filadelfos, sestra a manželka Ptolemaia XII. Auléta. (srov. rok 80). V zimě se narodila Kleopatrá VIII. Filopatór, třetirozená dcera Aulétova, nejproslulejší ze všech Ptolemaiovců (život si vzala 12. srpna roku 30). Kleopatrá VIII. byla nelegitimní dcerou krále Ptolemaia XII. Její porod by ale mohl být příčinou smrti královny Kleopatry VI. (srov. výše), což dnes už nelze odhalit.

 

V Římě poprvé po šestnácti letech konána na Martově poli rituální očista občanů státu, lustrum (obvykle vždy po pěti letech, proluka po serii domácích válek). Počet občanů se oproti roku 85 přes války a proskripce zdvojnásobil na 910 tisíc, a to hlavně díky občanství uděleného Italikům, viz rok předešlý. M. Tullius Cicero zastával aedilitu. 

Zemřela Iulia, druhá manželka C. Maria. Pohřební řeč držel C. Iulius Caesar (31) a v Římě byly po téměř dvaceti letech k vidění obrazy C. Maria. Pak odešel Caesar do Hispánií, kde následujícího roku zastával quaestúru.

Za válečné úspěchy v Hispánii, o nichž nevíme nic bližšího, triumfoval t. r.  praetor M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus, správce Zadní Hispánie po Q. Caeciliovi Metellovi Piovi, a nad neznámým nepřítelem snad t. r. praetor zanechaný v Přední Hispánii Pompeiem roku 72 n. 71 L. Afranius, homo novus s báječnou armádní karierou pod Pompeiem, jemuž zůstal věrný i po smrti až do své smrti. 

 

************************************************************

68.

Ol. 178, 1

Dioklés z Hypaip v Lýdii

244 SE

180 AE

(Theoxenos II.)

a. u. c. 686

L. Caecilius Metellus (zemřel v úřadu) a Q. Marcius Rex

P. Servilius Vatia cos. suff. (zemřel před nastoupením konsulátu, nikdo další nebyl volen)

Rok 1 lokální éry v Kilikii

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Stratoníkos z Alexandreie jako čtvrtý po Hérákleovi v palé a pankratiu současně. Stratoníkos pak na nemejských hrách zvítězil v jednom dni jak v kategorii dorostenců, tak v kategorii mužů celkem ve čtyřech disciplínách!

 

Na Krétě se Q. Caecilius Metellus, bratr konsulův, vylodil se třemi legiemi u Kydónie a porazil vojsko o 24 tisíc mužích vedených Panarem a Lasthenem (oba v Metellově triumfu nebyli vedeni, neboť vítězství nad Kréťany si přivlastnil Pompeius Magnus). Metellus dobyl Knóssos, Lyktos, Kydónii a další města, vyvrátil Falasarnu. Srov. předešlý rok, kdy zahájil tažení: to vše vlastně byla předehra k dokončení války s piráty, která se Římanům ostudně táhla od roku 74. Po něm se díky Metellově neúprosnému snažení stali svobodní Kréťané poprvé v historii poddanými.

Zradou dobyl Metellus Eleuthernu a Lappu, třebaže ji držel Pompeiův legát L. Octavius, který s částí Kréťanů spolupracoval. Pompeius ho poslal na ostrov, aby krétská města před ctižádostivým Metellem ochránil (sic). Octavius dal dohromady oddíl z Kréťanů, Kiliků a Římanů a vypukla studená i horká válka s Metellem. Z Acháje přivedl své kohorty Pompeiův legát L. Cornelius Sisenna (o jeho osud viz rok následující) a ve spojení s Kiliky a Kréťany, jimž velel jistý Aristión z Kydónie, porazil Octavius Metellova qaestora L. Bassa a obral ho o Kydónii.

Metellus ale město oblehl a dobyl ho zpět. Koho dopadl, dal zabít, s výjimkou L. Octavia a jeho Římanů. Aristión z Kydónie unikl a obsadil Hierápytnu. Pod Metellovým tlakem i odtud uprchl se svými lidmi na moře, ale v bouři bylo jeho loďstvo zničeno; o Aristiónově osudu není nic známo.

Na konci jara vytáhl L. Licinius Lucullus ze svých zimovišť v Gordyéně severozápadním směrem do Armenie. Ve vojsku se šířila nespokojenost s cestou do nitra hornaté země. V září porazili Římané v bitvě na horním toku řeky Arsaniás, přítoku Eufrátu, krále Tigrána I. a Mithridáta VI. opět tak výrazně, že oba museli znovu bezhlavě uprchnout.

V době kolem podzimní rovnodenosti, tj. kolem 23. září, ale přišlo velmi studené počasí a Lucullus byl nucen nespokojené vojáky odvést zpět na jih do Mesopotamie. V říjnu zahájili Římané obléhání města Nisibis, tehdy již odhellénisovaného sídelního města hellénistické Mygdónie (srov. pod heslem Antiocheia v Mygdónii). Město hájil Tigránův bratr Gúrás a jeho hlavním vojenským inženýrem, poliorketem, byl Kallimachos, předtím proslavený obranou pontského Amísu. Římané ale Nisibu brzy dobyli: Gúrás byl ušetřen, Kallimachos popraven Lucullem za to, že prý při dobývání Amísu, viz rok 72 a 70, založil ve městě zničující požár.

Nespokojenost vojáků, podporovaná aristokratickou nepřístupností, pohrdáním mužstvem, zkrátka vnějškovým elitářstvím optimáta L. Licinia Luculla, přešla v otevřenou vzpouru. Problémy měl především s vojáky bývalých Fimbriových legií (srov. rok 86sq.). Mluvčím vojáků byl P. Clodius Pulcher, Lucullův švagr, který v severní Mesopotamii poprvé vystoupil na dějinnou scénu. Vojáci si vynutili přezimovat v Mygdónii a v Gordyéně. Proti dalšímu tažení Lucullově štvali v Římě agenti publikánů tvrdící, že se žene do válek jen proto, aby vydělal. 

Na podzim vypuklo v Pontu protiřímské povstání. Král Mithridátés se vrátil do země a také Tigránés se v zimě vrátil do svého království. Mithridátés porazil dvakrát Římany pod M. Fabiem Hadrianem, a ti se museli před Pontskými uchýlit do Kabeir, kde byli obleženi. Vítězný Mithridátés (bylo mu c. 64) v jedné z bitev dostal kamenem do kolena a šípem pod oko, což jeho vojáky zastavilo, jinak hrozila Římanům zkáza (srov. dále rok 67). Nato se v Pontu objevil legát C. Triarius (srov. předešlý rok) a převzal v Kabeirách, které zbavil obléhání, od M. Fabia velení. Mithridátovy vojáky zahnal až po Komány, úspěch však neměl a přezimoval v pontské Gaziuře.

V Orrhoéně zemřel arabský dynasta/fýlarchos Abgar I. Péqá, tj. Němý, (vládcem od roku 94, resp. 92). Před rokem byla jeho armáda poražena Římany, když táhla na pomoc Tigránovi. Nástupcem v Edesse se stal jeho syn Abgar II. Ariamnés (vládl do roku 53). Vrátil se ke spojenectví s Parthy, nicméně za drobné úsluhy ho Pompeius prohlásil jako fýlarcha za římského spojence, viz rok 63, nicméně viz rok 53. 

 

V Alexandreji se narodila čtvrtá a nejmladší dcera krále Ptolemaia XII. Nového Dionýsa či Pištce Arsinoé IV. (zavražděna roku 41). • Jako její o rok starší sestra Kleopatrá VIII. také ona byla nelegitimní.

 

C. Iulius Caesar vykonával v Hispániích quaestorský úřad (srov. předešlý rok a rok 61). • Konsul L. Metellus zemřel zkraje roku a dovolený náhradník zesnul před nástupem do funkce: Q. Marcius úřadoval po většinu roku sám.

V Římě zemřel Antiochos z Askalónu (narozen někdy mezi lety 130 až 120). od roku 79 byl scholarchem nové Akadémie: v Athénách přednášel v ptolemaiovském gymnasiu. Nástupcem v úřadu se stal jeho bratr Aristos a po něm přišel jistý Theomnéstos z Naukrátidy, jenž mohl být v úřadu až do občanských válek (?).

 

V Indii skončila na severu v Pátaliputře, metropoli státu Magadha, vláda dynastie Šunga (u moci od roku 185). Následovala panovnická dynastie Kanva (vládla do roku 22, resp. 73 až 28)Poslední ze Šungů, král Devábhúti, byl zavražděn otrokyní poštvanou ministrem-rádcem Vásudévou z klanu Vana, zakladatelem nové dynastie. Po Vásudévovi vládl jeho syn Bhúmitra, po něm Nárajána a posledním z dynastie byl Sušarma, sedící na trůnu prý 45 let (viz rok 22)Za Kanvů moc Magadhy rychle upadala (srov. roky 600, 461, 362, 321 a 185).

 

************************************************************

67.

Ol. 178, 2

245 SE

181 AE

(Zénión)

a. u. c. 687 C. Calpurnius Piso a M’. Acilius Glabrio

Rok 1 autonomní éry Alexandreie na Issu

************************************************************

Na jaře poslal Mithridátés vojsko ke kappadocké pevnosti Dadasa, kde měli Římané svá zavazadla. Na úpatí hory Skotios u Zély v Pontu král Mithridátés Eupatór Římany s legátem C. Triariem, který nečekal, nebo nechtěl popřípadku už nemohl čekat na příchod L. Licinia Luculla z jeho mesopotamských zimovišť, porazil: padlo tehdy v létě prý sedm tisíc Římanů, 24 vojenských tribunů a 150 centurionů. Na stejném místě o dvacet let později porazil Caesar Mithridátova syna Farnaka (první bitva u Zély). Na vrcholu Skotia dal král postavit pomník, který tak za Caesara ještě stál.

Mithridátés pak odtáhl do tzv. Malé Armenie, vlastně východní části království Pontos. Měl k disposici čtyři tisíce svých a stejné množství Tigrtánových vojáků pod svým velením.

Bylo to královo jediné větší vítězství nad Římany ve válce s nimi; srov. též rok předešlý. V bitvě byl ťat do stehna jistým centurionem, jehož královští pokládali za přeběhlíka (králova garda byla vyzbrojena pořímsku a celá armáda po římském způsobu organisována). Říman, jehož jméno neznáme, atentát nezavršil, neboť ho stráž rozsekala na kusy. Mithridátovo krvácení zastavil chirurg Tímotheos, který krále postavil na nohy. Senátor Attidius, celé jméno neznáme, který k Mithridátovi utekl z Říma před rozsudkem v jakého kriminální záležitosti, zosnoval vzápětí rovněž proti králi spiknutí, to se ale prozradilo a senátor byl popraven; srov. zde výše osud centurionův.

Lucullus po zélské bitvě rozbil ležení u pevnosti jménem Talaura v Malé Armenii, protože neměl důvěru v nespokojené legie: zde ho pravděpodobně zastihla zpráva o rozhodnutích v Římě, viz zde níže. • V Talaurách roku 65 nalezl Cn. Pompeius jeden z velkých pokladů Mithridátových, srov. tam. V počtu bylo na dva tisíce zlacených pohárů z onyxu, osobní věci královy a nábytek posázené drahokami a předměty pocházející z majetku kdysi Dáreia I. a část ptolemaiovského pokladu uloženého Kleopatrou III. na Kóu v Asklépiově chrámu, viz rok 103 a 88: prý ty předměty tehdy Římané přebírali měsíc. Talaury mohou být identické s Gáziúrami, pokud; viz v indexu s. v.

V téže době dobyl Tigránés I. zpět celou Armenii. Král Atropatény, jehož jméno historie nezachovala, vpadl do Kappadokie a zemi pustošil. Lucullova éra právě skončila a čekal na "vystřídání": v životě neztratil jedinou bitvu, ve vítězství v mithridátovské válce mu zabránil "vnitřní nepřítel" - dozvuky občanské války mezi optimáty a populáry.

V Římě byl pověřen dalším vedením války s Mithridátem v Pontu M’. Acilius Glabrio a zároveň mu byla svěřena správa provincie Bíthýnie. Do provincie dorazil po zélské porážce a spolupracovat s Lucullem, který měl ve válce vyšší velitelská oprávnění, v Bíthýnii odmítl, natož aby mu předal vojsko; sám na cestu nové jednotky od senátu nedostal.

V létě se chtěl L. Licinius Lucullus vypravit z pontského vnitrozemí do Mesopotamie, ale nová vzpoura vojáků mu v tom zabránila a musel zůstat trčet v Galatii v zemi Trokmů. V této době dobyl král Mithridátés zpět celý Pontos a Tigránés pustošil Kappadokii. Římský spojenec Ariobarzánés I. Filorhómaios musel pošesté opustit své království (v exilu do následujícího roku). Prosil o pomoc u Luculla, ten ho však odkázal na přicházejícího M’. Acilia.

Od Lucullova vojska uprchl vzpurný P. Clodius Pulcher, viz předcházející rok. V Kilikii se připojil ke svému druhému švagrovi a správci provincie prokonsulovi Q. Marciovi Regovi (daroval samostatným Antiošským stavbu cirku), který mu svěřil správu loďstva neznámé velikosti. Marcius Rex s sebou přivedl tři nové legie. Clodius, jehož tehdy nikdo na Východě neznal, padl do rukou pirátů a když poslal na Kypr ke králi Ptolemaiovi se žádostí o poslání výkupného, přišla tak malá částka, že se tomu piráti zasmáli a milého římského šlechtice, který se sám upravil na plebeje, propustili gratis.

Ptolemaios, mladší bratr Ptolemaia Auléta, který vládl v Alexandrii, tím podepsal svůj ortel smrti, poněvadž Clodius se mu za to pomstí, viz rok 58. Podle jiného výkladu se piráti tehdy báli Pompeia, který byl právě pověřen v Římě válkou s nimi.

Na podzim byly na pokyn prokonsula provincie Asie rozpuštěny po dvacetileté službě (!) obě „fimbriovské“ či také „valeriovské“ legie (srov. roky 86sq.), čímž se L. Licinius Lucullus stal definitivně nebojeschopný. • To vše způsobila nenávist římských publikánů, kteří proti Lucullovi a staré nobilitě systematicky v Římě štvali, na místě se o Lucullův neúspěch zasloužil App. Claudius Pulcher (viz rok 71sqq.).

V Kappadokii se proti svému otci, armenskému králi Tigránovi, vzbouřil jeho třetí a nejmladší syn téhož jména. Mladý Tigránés byl však poražen a uprchnul do Parthie. K povstání byl údajně podněcován králem Mithridátem. • Tigránés ml. byl prvorozeným synem Tigrána I. Armenského s Kleopatrou Pontskou, dcerou Mithridáta Eupatora.

 

Q. Caecilius Metellus (Creticus) dobyl a pacifikoval celou Krétu, čímž ukončil krétskou válku Římanů, která se vlekla od roku 69 (srov. následující rok). Metellus se intensivně snažil, aby o slávu z vítězství nad krétskými piráty nebyl okraden Pompeiem, který ostrov zahrnul mezi svůj operační rajon, což se mu nepodařilo, ačkoli si stěžoval písemně i osobně u senátu. Poslední "pirátské" město, které Metellus dobyl, byla na východě ostrova Hierápytna.

Zřejmě ještě v rámci této války Římané zničili (srov. ovšem níže) mimo jiná tradiční hnízda pirátů v Syrtě, sídliště nasamónských pobřežních banditů (patřili k předkům Berberů?).

 

V Jerúsalému zemřela královna Židů Salómé Alexandrá, též Salómé I.  (73; vládla od roku 76, srov. rok 69). Nástupcem na trůnu se stal její starší syn a spoluvládce Ióannés Hyrkanos II., vládl však pouhé tři měsíce. Ve válce se svým bratrem, ideologicky vzato též mezi sektou farisajů a saddúkajů, viz rok 69, srov. rok 110 a 76, totiž podlehl a hodně vojáků přešlo k vítězi. V bitvě u Jericha byl Ióannés poražen mladším bratrem Aristobúlem II. Kuriosně utekl Ióannés do Barie, do stejné pevnosti, v níž s farisaji držel Aristobúlovu ženu a děti (viz rok 69). V chrámu se tedy bratři dohodli a přísahali: králem bude Aristobúlos II. (vládl pak do roku 63), Hyrkanos II. zůstane soukromníkem se stejnými poctami, ale bez výkonné moci. Aristobúlos odešel bydlet do paláce, Ióannés do dosavadního bratrova sídla. Rodinný mír vydržel jen dva roky, viz rok 65.

 

V Římě byl v lednu na základě návrhu tribuna lidu A. Gabinia přijat zákon, lex Gabinia, o jmenování velitele loďstva, které by definitivně zlikvidovalo piraterii ve Středomoří. Jmenován byl senátem Cn. Pompeius Magnus, jemuž se podařilo po rychlých přípravách během tří měsíců Středozemní moře vyčistit a tím ukončit otevřenou válku s piráty, která trvala od roku 74.

Gabinius byl v té době pompéjovcem. Roku 61 byl praetorem, roku 58 konsulem, ale to již podporoval P. Clodia Pulchra, Caesarova spojence. Jako prokonsul v Syrii roku 57 zasáhl do židovských dějin, viz, a roku 55 byl Pompeiem poslán do Egypta dosadit na trůn Ptolemaia Auléta; zanechal v Alexandrii žoldnéře (Gabiniani), kteří se později postavili na stranu Caesarových nepřátel. A. Gabinius však v občanské válce stál na straně Iulia Caesara, ne jehož straně udatně bojoval proti Delmatům, viz rok 48.

Cn. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí, imperium infinitum, nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií nebo padesáti mil, tj. na osmdesát kilometrů od pobřeží. K ruce dostal patnáct, později dvacet legátů s praetorskými pravomocemi. Jim rozdělil moře na třináct obvodů, kde všude byli piráti pronásledováni téměř současně. V námořní bitvě u Korakésia byli piráti Pompeiem v čele flotily šedesáti lodí definitivně poraženi a již v zimní době dobyl a vyvrátil Pompeius jejich sídla v Kilikii. Římané spálili na 1300 plavidel a v boji zahynulo na deset tisíc brigantů; kromě korakésijské bitvy žádný jiný detail z Pompeiova tažení a z činů jeho podřízených neznáme.

Pompeius nedával piráty a jejich rodiny úplně vyvraždit, ale například asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných hellénských městech. Byly jimi znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které se obě staly později římskými koloniemi. Znovuosídleny pod jménem Pompeiopolis byly Soloi v Kilikii (srov. rok 77 a dataci roku následujícího). • Tak se do Hellady poprvé masově dostalo nehellénské obyvatelstvo.

Po anatolských pirátech, kteří v dlouhých desetiletích po úpadku ptolemaiovské, rhodské a seleukovské moci na moři vyplenili v podstatě všechny velké panhellénské svatyně, přečkala vlastně jen mystéria Mithrova kultu, který po Středomoří rozšířili.

Někdy v této době skončila v Tarsu tyrannida, o jejíž délce nám není nic známo. Epikúrik Lýsiás z Tarsu, volený kněz státního Hérákleova kultu, stefanoforos, nechtěl po zákonné lhůtě úřad složit a chopil se moci. Chodil v purpurovém plášti a se zlatým vavřínovým věncem na hlavě a "rozděloval majetky bohatých chudým". Při této činnosti hodně lidí zavraždil, nic bližšího známo o něm a jeho konci dále není. Srov. se sociální revolucí v Athénách roku 88.

V Římě tribun lidu C. Cornelius prosadil zákon zavazující praetory, aby se drželi svých vlastních nařízení, lex Cornelia de edictis. Byl obžalován, ale roku 65 v procesu po obhajobě M. Tullia Cicerona osvobozen (řeč Pro Cornelio se nedochovalal). Corneliův kolega L. Roscius Otho prosadil návrh, aby jezdcům v divadlech patřilo prvních čtrnáct řad od scény, lex Roscia theatralis. Akce patřila k triumfálnímu tažení publikánů za mocí a k demonstraci svého vlivu na fungování státu; viz však Augustovu revisi roku 26. Konsul L. Calpurnius Piso zpřísnil zákon o volební korupci zavedením pokuty, vyhazovem ze senátu a celoživotním zákazem vykonávání voleného úřadu/lex Calpurnia de ambitu; viz dále rok 63.

 

Zemřel na nemoc na Krétě historik L. Cornelius Sisenna (ročník 118). Sloužil pod Sullou za spojenecké války, jejímuž vylíčení věnoval třináct nezachovaných knih. Roku 78 byl praetorem na Sicílii a roku 70 se podílel na obhajobě Verra. Roku 68 n. 67 byl Pompeiovým legátem velícím jednotkám v Acháji

 

************************************************************

66.

Ol. 178, 3

246 SE

182 AE

(neznámý)

a. u. c. 688

M’. Aemilius Lepidus a L. Volcatius Tullus

Rok 1 autonomní éry městského státu Soloi-Pompeiopolis (srov. předešlý rok)

************************************************************

Kréta se stala římskou provincií. Byla spravována dohromady s Kýrénaikou jako provincia Cyrenaica & Creta s administrativním střediskem v Gortyně (srov. rok 74). Soustavně rozhádané obyvatele samostatných hellénských měst v Kýrénaice usmířil a uspořádal Pompeiův legát Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus, cos. 56, jemuž region za války s piráty připadl do správy. Kýrénští ho jmenovali svým patronem.

 

V lednu byl na návrh tribuna lidu C. Manilia, lex Manilia, pověřen Cn. Pompeius Magnus vrchním velitelstvím s neomezenou mocí pro vedení války s Mithridátem a Tigránem, imperium extraordinarium. K velitelství na moři (viz předešlý rok) mu byla přidána neomezená pravomoc nad římskými provinciemi v Anatolii. Jak velkými vojenskými silami disponoval, můžeme jen odhadovat; starý údaj, že velel 24 legiím, 120 tisícím vojáků a 270 lodí, asi bude nadsazený a skutečnost mohla být cca. třetinová. • V daném okamžiku se rozsah Pompeiovy zahraniční moci blížil moci Sullově; Pompeiovi ale ještě nebylo čtyřicet let.

Manilius, který byl v úřadu od prosince 67, chtěl proti vůli senátu 31. prosince 67 protlačit na sněmu zákon, aby propuštěnci s římským občanstvím hlasovali ve stejné tribui se svými expány, de libertinorum suffragiis. Druhého dne noví konsulové na rok 66 to konsulové odmítli a tribun lidu se obrátil na A. Gabinia s návrhem na podporu Cn. Pompeia za jeho vrchní velení ve válce proti Tigránovi a Mithridátovi a také za jeho správu Bíthýnie a Kilikie, čímž by skončil předčasně mandát Marcia Rega a Acilia Glabriona, který za celou dobu v Anatolii nic nevykonal.

Lid podporován Caesarem a Ciceronem, z nichž každý měl své důvody, které s Pompeiem nesouvisely (srov. Ciceronovu řeč pro lege Manilia), rozhodl v Pompéiův prospěch a s jeho pomocí byl přijat i Maniliův zákon o propuštěncích (srov. rok 58).  C. Manilius se už v historii neobjeví: žalován kýmsi z aristokratů za něco, o čem nevíme, byl pravděpodobně roku následujícího odsouzen a možná exulován.

Začátkem roku, ještě v zimě, navrhl Pompeius Mithridátovi mír, ovšem za podmínek, že se bezpodmínečně vzdá a že vydá přeběhlíky. Byl odmítnut a tak vyslal posly ke králi Parthů Fraátovi III.: Parthové se stali římskými spojenci ve válce proti Mithridátovi a Tigránovi, mimo jiné kvůli mladému Tigránovi (srov. předešlý rok a následující), a na jaře vpadli do Armenie, poprvé po třiceti letech (srov. rok 97). • Bylo to první a poslední římsko-parthské válečné spojenectví v historii. Srov. též nabídku vojenské pomoci Vespasianovi Vologaisem I. roku 69+ a viz též 72 a 78 n. l. Zda-li součástí dohod bylo stanovení hranic mezi říšemi na Eufrátu, známo není, lze to však předpokládat, viz však už rok následující.

Pompeius trávil zbytek zimy na Rhodu u stoika Poseidónia Apamejského, hellénského guru římské vojensko-právnické smetánky, učitele všech aktérů příští občanské války. Původně Pompeius zamýšlel v rámci války s piráty vypravit se na Krétu proti Metellovi, viz předešlý rok, pak však přišla novina o svém pověření válkou s nepřítelem mnohem atraktivnějším.

Na jaře se vypravil do Galatie, kde v zemi Trokmů u vesnice Danala převzal od L. Licinia Luculla vrchní velení nad zbytkem jeho vojska (srov. předešlý rok). Pohádali se a Lucullus se pak vydal do Itálie. Do Říma s sebou přinesl kromě obrovského bohatství mj. třešně (jejich označení v románských a germánských jazycích pochází od jména hellénského města v pontské Anatolii Kerasús, Kerasos). Nad Pontem a Armenií triumfoval v Římě až roku 63.

Pompeius s Mithridátem proti sobě operovali v Malé Armenii. Králi se podařilo sesatvit ještě jednu armádu o třiceti tisících vojácích se dvěma nebo třemi tisíci jezdci. U Dasteiry na Eufrátu byl Mithridátés s vojskem Římany obklíčen a oblehnut; vesnice byla později Římany přejmenována na Níkopolis a přiřazena k provincii Kappadokie. Římané vybudovali kolem královského ležení dokonce příkop s pevnostmi a polními leženími o délce třiceti kilometrů a 45 dnů je drželi bez přísunu zásob. Jedné noci se Mithridátovi s vojskem podařilo vymanit z obklíčení, byl ale Pompeiem u Eufrátu dostižen a celé pontské vojsko bylo již druhé noci od útěku zničeno; padlých bylo deset tisíc. Mithridátés s gardou unikl do pevnosti Sinoria či Sinoréx na hranicích Pontu a Armenie, kde své věrné odměnil a na další cestu se vybavil šesti tisíci talenty. Zde se dozvěděl o tom, že Tigránés I. vypsal na jeho hlavu vysokou finanční odměnu.

 

Zároveň s těmito událostmi probíhala válka obou Tigránů, otce a syna (viz předešlý rok). Parthský král Fraátés III. se dostal až k Artaxatám, odtud se však vrátil. Mladší Tigránés byl otcem v bitvě poražen a uprchl k Pompeiovi. Právě tehdy vypsal Tigránés I. odměnu na Mithridátovu hlavu, zřejmě pro podezření z toho, že Mithridátés podporuje Tigrána Mladšího.

 

Mithridátés zanechal v Sinorii svou dceru Drypetinu s eunúchem Ménofilem a pokračoval v útěku kolem pramenů Eufrátu přes Chóténu a údolím řeky Akampsis k jejímu ústí, odtud do Fásidy v Kolchidě. Pompeius zastavil pronásledování a obsadil Armenii. Mithridátés přezimoval v Dioskúriadě v Kolchidě s tím, že bude na jaře pokračovat podél pobřeží do Kimmerijského Bosporu. Římané pod Pompeiovým legátem Manliem Priskem Sinorii oblehli a poněvadž vojáci uvažovali pevnost vydat, Ménofilos raději dospělou Mithridátovu dceru zavraždil a sám si vrazil meč do těla.

 

Před Artaxatami se král králů Tigránés I. vzdal Cn. Pompeiovi Magnovi, který přerušil pronásledování Mithridátovo, vrhl se mu k nohám a udělal konec římsko-armenské válce, která trvala od roku 69, za podmínek:

1. Tigránés I. přišel o Syrii a Kappadokii,

2. Tigránovi Mladšímu byla nabídnuta Sóféné,

3. Tigránés I. zůstal králem Armenů a byl prohlášen za přítele S. P. Q. R.

Pompeiovi daroval na usmířenou šest tisíc talentů, každému z legionářů padesát drachem, centurionům tisíc a tribunům desateronásobek; koneckonců to byly peníze, které král naloupil za dvacet roků vlády v bývalých seleukovských oblastech. Tigránův stejnojmenný syn při otcově kapitulaci seděl po Pompeiově boku a před otcem ani nepovstal. Zato otci Pompeius řekl: "Armenské království jsi neztratil, ale získals přátelství Římanů." Na kappadocký trůn zasedl posedmé král Ariobarzánés I. Filorhómaios (srov. předešlý rok), který pak vládl do roku 62. Mladý Tigránés nebyl spokojen se Sófénou, chtěl víc a poštvával spojenecké Parthy sloužící po boku Římanů: pro vzpouru byl však Pompeiem uvržen do řetězů a poslán do Říma. Sóféné se na to stala součástí Kappadokie a Tigránés jr. byl po Pompeiově triumfu internován, podle jiné verse popraven (srov. rok 64).

Cn. Pompeius Magnus nicméně pokračoval ve válce s Mithridátem. Nehnal se v jeho stopách, ale z Kolchidy se vypravil na východ do hor Kavkazu, neboť prý zatoužil spatřit místo, kde byl ukován Prométheus. Přezimoval s vojskem ve třech táborech na řece Kyru v kraji mezi Kyrem a řekou Arachem řečeném Akiliséné či po bohyni Anaitis Anaitiké vybaven proviantem a penězi Tigránovými. Králové Albánů Oroizés či Oroizistés a Ibérů Artókés, vládnoucí ve městě Harmozika či Armastika od roku 78, povolili Římanům volný průchod. Před římským svátkem sáturnálií, tj. před 17. až 22. prosincem, přepadl záludný Oroizés jedno ze tří římských ležení, jemuž velel Q. Caecilius Metellus Celer (praetor roku 63, cos. 60). Druhé dynastovo vojsko zle oblehlo tábor L. Valeria Flacca (též praetor roku 63), ale oba osvobodil přispěchavší Pompeius se svými oddíly a Albány zahnal.

 

V Římě mělo dojít k tzv. prvnímu Catilinově spiknutí, o němž se ale zmiňuje pouze advokát M. Tullius Cicero, zastávající právě praeturu (viz rok 63). Spiknutí mělo být namířeno proti úřadujícím konsulům, bližší záměry však neznáme (mariovci?). Konsulové toho roku obvinili z korupce konsuly zvolené na roku 65 P. Autronia Paeta a P. Cornelia Sullu. Po stížnosti syna jednoho z poražených uchazečů L. Manlia, že se oba kandidáti dopouštěli korupčních předvolebních praktik/ambitus, byla jejich volba zrušena a nastala nová, nyní logicky s L. Manliem. Senát pak poskytl konsulům osobní ochranu. Mezi uchazeči o konsulát byl též Sergius Catilina, ale poněvadž byl žalován v záležitosti týkající se jakéhosi vydírání, takže byla jeho kandidatura odmítnuta. 

Jak Paetus, který byl zároveň vyloučen ze senátu (roku 75 byl jako quaestor kolega Ciceronův), tak Sulla, který byl příbuzným diktátora, snad synovcem, a za proskripcí na nich hodně zbohatl, se pak dali na Catilinovu stranu. Ovšem po roce 63 se Paetus stáhl do ústraní, jeho dům patřil ke shromaždišti lidí P. Clodia a Sulla se stal caesarovcem. U Farsálu velel pravému křídlu, znovu se obohatil nesmírně na majetku pompéjovců a zemřel v neoblibě roku 46, nicméně v posteli.

Urostlý L. Sergius Catilina byl vnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob II. púnské války: v boji s Hannibalem přišel o ruku, dvakrát uprchl ze zajetí, přišel o nohu a bojoval s jednou rukou.

Vlastní rukou zemřel protivník sullovských reforem, řečník a tzv. mladší annalista C. Licinius Macer (dobu jeho narození neznáme).

 

************************************************************

65.

Ol. 178, 4

247 SE

183 AE

(neznámý)

a. u. c. 689

L. Aurelius Cotta a L. Manlius Torquatus

************************************************************

Na jaře se vypravil Cn. Pompeius Magnus ze svých zimovišť do Ibérie proti králi Artókovi. Obsadil celou pravobřežní Ibérii, přešel Kyros a vydal se k řece Pelóru, kde porazil krále v bitvě. Přešel v létě za nízké vody Pelóros, neboť král mosty přes řeku spálil, a Artókés se vzdal. Dostal mír, ale musel vydat své děti jako rukojmí. Byl to asi jeho poslední panovnický skutek (vládl od roku 78), neboť od roku 63 kraloval Ibérům jeho syn Farnabázos II., Gruzínci zvaný Bartom (do roku 30). Také on měl problémy s Římany, viz rok 37. • V Ibérii se zrodily Pompeiovy „alexandrovské“ plány na tažení do Indie (srov. rok 62), ale pravděpodobně vyslal do Střední Asie jen rekognoskační skupinu.

Pompeius se vrátil k Pontu Euxeinu/Černému moři za Mithridátem. Přes Bathys limén, dnešní Batumi, dorazil do Fásidy, kde již kotvila flotila s velitelem legátem Serviliem. Porazil kolchidského dynastu, sképtúcha, Olthaka a na jeho místo jmenoval jistého Aristarcha, viz rok následující a rok 71.

Mezitím Mithridátés Eupatór odešel z Dioskúridy a přes území Héniochů, podél pobřeží územím Achajů, které porazil s oddílem o c. třech tisících mužích v bitvě, dorazil do země Sindů. Než dorazil do Pantikapaia, žádal ho jeho syn Macharés, král na Kimmerském Bosporu, o milost, byl ale svým otcem odmítnut: Macharés si vzal život, když proti otcově vůli vládl od roku 80 (viz rok 70).

Po celé léto pak Mithridátés vyjednával s dynasty okolních barbarů (Skythů), na což musel vynaložit obrovské sumy peněz. Královým velkým plánem totiž bylo vpadnout přes Dunaj a Alpy do Itálie. V zimě však vypuklo ve Fanagoreji povstání měšťanů, které spustil historik Kastór z Rhodu, když zavraždil při příchodu do města královského eunúcha Tryfóna, s nímž měl nevyřízené účty. Na stranu Fanagorejských se přidali občané Theodosie, Nymfaia a Chersonésu. V této době byl Mithridátés (67) nemocen jakousi vředovou chorobou v obličeji a svěřil svou vládu třem eunúchům, kteří jediní ho směli spatřit. Král zdanil, co mohl, jeho lidé tvrdě peníze vymáhali, manýry eunúchů dráždily hellénské obyvatelstvo a reakce vyústila v revoltu (viz dále následující rok).

 

V létě ustal Cn. Pompeius Magnus s pronásledováním Mithridáta a vrátil se přes hory do Armenie. Podél Kyru se opět dostal do Albánie, kde vybojoval vítěznou bitvu s Albány, kteří proti Římanům povstali, a znovu je podrobil. Albánci byli přitom schopní postavit do pole šedesát tisíc mužů pěchoty a 22 tisíců jezdců. Sem za ním přišli vyslanci krále Parthů. Pak se vrátil na západ do Armenie a znovu přezimoval v armenském kraji (= satrapii?) Akiliséně na horním Eufrátu. Byly dobyty Mithridátovy gazofylakie, tj. hrady se zásobami a uloženými finančními prostředky, „poklady“, v Pontu Sinorie, Symforion, Kainon a další, viz rok 67. 

Pompeiovi legáti měli svou válečnou agendu. L. Afranius, ponechaný minulého roku v Armenii (srov. o něm roku 70), se na Pompeiův příkaz na jaře vypravil do Mesopotamie a do Gordyény, o niž se přetahoval Fraatés s Tigránem. Zajistil zemi Tigránovi, Parthové ustoupili, viz zde níže a srov. dohodu roku předešlého. když se ale na zimu obrátil zpět Mesopotamií do Syrie, nedostatek potravin přivedl jeho oddíly v suché stepi div ne k záhubě: Římany zachránili Makedonci v Karrhách, hellénističtí osadníci v dávném Charránu. Legát A. Gabinius se rovněž pustil do Mesopotamie a od horního toku Eufrátu pronikl až k Tigridu.

To vše bylo v rámci Pompeiovy pomoci králi Tigránovi I., jenž si činil nároky na Gordyénu (srov. rok 71 a následující): Tigránés na jaře obsadil zemi proti vůli Parthů. Král Fraátés III. se pak vypravil proti Tigránovi do Gordyény a po počáteční porážce v poli Armena odtamtud vypudil. Teprve po létu se do Gordyény dostal L. Afranius, který odtud Parthy zahnal (viz jednání Parthů s Pompeiem roku předešlého a srov. rok 91). Afranius se dostal až do Arbélítidy. Pak Pompeius rozhodl, že Gordyéné nepřipadne mladému Tigránovi spolu se Sófénou (viz předešlý rok) a zemi připojil k doméně krále Ariobarzána I., takže patřila krátce do roku 63 ke království Kappadokie než ji dostal Tigránés I., viz tam.

V této době poslali Římanům dary králové Médie Dáreios a pro nás bezejmenný Elymáidy. • Pompeius, plně v římských tradicích a zásadách, přehlížel nároky Parthů na hegemonii v této oblasti. Zavedl pravidlo neoslovovat parthské vladaře Králem králů, ale jen jako krále.

Současně Římané ukončili obsazení Pontu.

 

V Syrii se proti seleukovskému králi Antiochovi XIII. Eusebovi (Filopatorovi Filométorovi) postavili Antiochejští, ale králi se podařilo měšťany uklidnit. Z Kilikie přišel do Syrie Filippos II., syn Filippa I., který si dal při proklamaci přízvisko Filorómaios, ale lidé mu říkali Barypús, Těžkonohý.

Filippos II. uzavřel spojenectví se šejkem části syrských Arabů Azízem, srov. rok 88, jehož moc pravděpodobně sahala k Eufátu. Král Antiochos XIII. se proto spojil s jiným šejkem, s dynastou v Emese a Arethúse Sampsigeramem. Sampsigeramos (I.) přišel Antiochovi na pomoc do údolí Orontu, jehož kraj kolem horního toku ovládal, a král se prakticky stal šejkovým zajatcem.

Obyvatelé bývalého seleukovského říšského hlavního města Antiocheie na Orontu (a po Alexandreji druhého největšího hellénského města oikúmeny) si již dále nepřáli vládu seleukovského dynasty.

Arabové Sampsigeramos a Azízos uzavřeli koaliční dohodu: Antiochos Asiátikos zůstal Sampsigeramovým „hostem“, ale králi Filippovi se podařilo z arabského tábora uniknout do Antiocheie (viz následující rok).

 

V Iúdaji byl bratr krále Aristobúla Ióannés Hyrkanos II. donucen uprchnout ke králi Nabatajů Arétovi III., kam ho lákal jeho rádce, kníže a stratégos/místodržitel Idúmajů Antipatros zvaný též Antipás z doby, kdy Alexandros I. obsazoval Gázu s okolím. Tím dostaly Hyrkanovy spory s bratrem a králem Aristobúlem II. nové dimense, viz roky 69 a 67. Antipatros dlouho do Ióanna vrtal, dokonce doporučoval bratrovu vraždu. Nakonec ho umluvil, aby do hry o židovský trůn zatáhl nabatajské Araby, viz rok následující. • Antipatros z Idúmaie byl synem stejnojmenného zámožného otce a ženat (snad od roku 75?) s Arabkou z vlivné rodiny (nevíme, zda právě Nabatajkou) jménem Kypros/Kypris. Měl s ní čtyři syny a jednu dceru (jejich rodná data neznáme, srov. o Hérodovi rok 47): Fasaélos, Héródés, pozdější král, Iósépos, Ferórás a Salómé (řecké podoby jmen).

Později bylo Héródovi předhazováno, že prý otcem Antipatrovým byl chrámový sluha či otrok Melkartův, tzv. tyrského Héráklea, resp. idúmajského Kozy, jiní že patřil mezi chrámové služebnictvo Apollónovo v Askalónu a když malého Héróda, jeho vnuka, unesli idúmajští bandité, neměl otec Antipatros na výkupné, takže budoucí velký Héródés byl vychován v idúmajských zvycích (ti ovšem byli plně júdaisováni): pro orthodoxní Židy to nic neznamenalo a Héróda s jeho rodem pokládali za cizince, v nejlepším případě za míšence, geórás, a proselytu. Antipatros však tvrdil, že je potomkem Židů, navrátilců z babylónského vyhnanství.

Zřejmě v této době obsadili Nabatajové oásy al-Hidžr a Taimu. Moc arabských Lichjánidů byla oslabena.

 

V Římě udeřil do bronzových soch na Kapitoliu blesk a řadu z nich žár roztavil, mimo jiné Iovovu. Ruminalskou vlčici srazil z podstavce a poškodil bronzové desky se zákony. Censorský úřad na roky 65-64 zastával s Q. Lutatiem Catulem, cos. 78, M. Licinius Crassus Dives, cos. 70, nicméně oba úřad složili, aniž by ho dokončili. Rovněž censoři let 64-63 L. Aurelius Cotta, cos. 65, s neznámým kolegou se úřadu zřekli.

Crassus žádal v senátu uložení tributu rozhádaným egyptským Ptolemaiovcům, resp. zabavení jejich majetku; na požadavek optimátů nedošlo, viz však způsob řešení populárů roku 59 (anexe Egypta poprvé senátem projednávána pravděpodobně už roku 86). Spolu s Caesarem podporoval zahrnutí obyvatel Transpadánie do lustra, tedy mezi římské občany, což rovněž neprošlo. C. Iulius Caesar byl aedilem a v Římě uspořádal skvělé a slavné hry.

Na popud tribuna lidu C. Papia byl schválen zákon o občanství, resp. o vyhnání cizinců, lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis, omezující a trestající jeho nezákonné nabývání, což se opět šířilo mezi Italiky a propuštěnci. 

8. prosince se ve Venusii v Apulii narodil básník Q. Horatius Flaccus. Zemřel v Římě 27. listopadu roku 8. Kolem roku 65 se narodil C. Valerius Valgius, pozdější učený básník, cos. suff. roku 12.

 

************************************************************

64.

Ol. 179, 1

Andreás z Lakedaimonu

248 SE

184 AE

(Oinofilos)

a. u. c. 690

L. Iulius Caesar a C. Marcius Figulus

************************************************************

Na jaře přišel Cn. Pompeius Magnus z Armenie do Amísu, kde konal konferenci o budoucím uspořádání anatolských území zapojených a zapletených do mithridátovských válek: celé Anatolii byl udělen další římský mír (tzv. Amísos I., srov. rok 188, 63, 47 a 36):

1. Údajný potomek paflagonských Pylaimenovců Attalos obdržel Gangry s celým paflagonským vnitrozemím. Attalos pak vládl snad až do roku 40 (srov. rok 96).

2. jistý Aristarchos obdržel Kolchidu, ale s titulem královskému jen adekvátním (sképtúchos); v historii se již neobjevuje a lze se jen domnívat, že jeho vláda skončila roku 48 vpádem Farnaka II.

3. v Galatii byl tetrarcha Déiotaros I. Pompeiem pozdvižen ke královskému titulu (vládl do roku 41). Pompeius přidal v odměnu za jeho věrnost ke kmenovému území Tolistobójů polovinu Gazelonítidy, Malou Armenii a v Pontu města Farnakeia a Trapezús.

4. tetrarcha Trokmů Brogitaros obdržel Mithridáteion, tetrarcha Tektoságů Kastór I. Tarkondaios, syn Saókondariův, byl uznán tetrarchou, oba bez královského titulu (u Brogitara viz rok 58, vládl do roku 53). Kastór I. vládl do roku 44 (druhé jméno tohoto Kelta? Tarkondaios je chetitské, srov. Tarchundaradu z Arzawy, viz bod 7).

5. Archeláos, syn bývalého Mithridátova vojevůdce Archeláa, se stal veleknězem v Kappadockých Kománách a pánem nad šesti tisíci chrámovými otroky, které však nesměl prodat; o jeho královských osudech viz rok 56.

6. král Kommágény Antiochos I. obdržel Seleukeiu na Eufrátu (v této době tvořila opět dohromady s Apamejí na druhém břehu Eufrátu jedno město a byla nazývána Zeugma, tj. Most).

7. v Kilikii Pompeius uznal vládcem dynastu Tarkondimota I., syna Stratónova z Kastabal. Roku 41 byl pozdvižen na krále M. Antoniem a přijal proto trůnní jméno Tarkondimotos I. Filantónios (vládl do roku 31). • Spolu s Antiochem Kommágénským lze oba směle označit za částečně „chetitské“ dynasty.

8. jedenáct městských států se dostalo pod římskou provincii. Pompeius ji zřídil v Pontu z jeho západní části: ve východní, v pozdějším Pontu  Polemóniku, vládl místní dynasta. Západní část Pontu byla správně spojena s Bíthýnií a vznikla provincia Bithynia et Pontus (srov. roky 74 a 67), do níž byla zahrnuta i pobřežní část Paflagonie.

Amísská konference byla zároveň vlastním koncem kappadockých válek, které se s přestávkami vedly téměř 40 let od roku 99, resp. 102 (viz).

V téže době nabídl král Mithridátés Eupatór své klientní poddanství Pompeiovi, byl však odmítnut. Mithridátova posice v Bosporské říši byla velmi křehká (viz předešlý rok), bouřily se posádky, povstalci se zmocnili řady králových synů, které poslali Pompeiovi.

V dubnu nebo říjnu postihlo Kimmerský Bosporos zemětřesení, největší lidem známé v regionu.

 

V létě se Cn. Pompeius vydal z Pontu do Syrie a římská flotila zahájila před Thráckým Chersonésem blokádu Bosporské říše, kde se Mithridátovi podařilo sestavit ještě jednu armádu o 36 tisících mužích a jisté loďstvo. Jeho moc se však hroutila. Povstalci z Fanagoreie získávali jedno město za druhým, posádky pevností se k nim přidávaly, do povstaleckých rukou padlo několik Mithridátových synů a dcer. Viz dále rok následující.

V Syrii měl údajně Pompeius přijmout od Antiošských peníze za to, že již nepřipustí další vládu některého ze Seleukovců. Neuznal nároky krále Antiocha XIII. Euseba (?) vulgo Asiátika („vládl“ od roku 69). Odmítl Seleukovce, poněvadž se, jak mu to Pompeius řekl, před Tigránem skrýval kdesi v Kilikii a neuměl si vládu uhájit a Syrii ubránit před loupežemi Židů a Arabů; o tom srov. zde níže.

Později v roce dal Antiocha zavraždit jeho arabský protektor Sampsigeramos (I.), vládce chrámového státečku Emesy a fýlarchos Emesénů, tedy šejk. Antiochův protikrál Filippos II. Filorómaios (od předešlého roku), syn Filippa I. a vnuk Antiocha VIII. Kalliníka, byl v téže době bez jakýchkoli mocenských šancí a mizí z politické scény. • Poslední zmínka o něm je z roku 56, ale to již nepoužíval královský titul.

Filippos II. tak byl posledním panujícím Seleukovcem z dynastie nosící královské diadéma od roku 305. V posledních sto letech však v Syrii vládli vedle sebe a proti sobě vždy nejméně dva příslušníci královské dynastie (kořeny viz rok 187). Kolik toho z kdysi rozsáhlé královské půdy po Seleukovcích zůstalo, známo není, avšak vzhledem k posledním desetiletím jejich dějin asi jí Římanům jako ager publicus mnoho nezbylo, pokud vůbec. 

Pompeius prohlásil Syrii a Koilé Syrii s Foiníkií provincií Syria. • Zůstala na dlouhá staletí římská. Roku 636 našeho letopočtu Syrii dobyli muslimští Arabové, Palaistínu, od Antiocha III. a za Římanů její součást, o dva roky dříve.

V Byblu dal Pompeius zatknout místního dynastu, pravděpodobně posledního z králů-knězů Adónidova kultu užívajících tradičního panovnického jméno Kinyrás. Byl obviňován z krutovlády, nic bližšího známo není, a sťat sekerou. Legát M. Aemilius Scaurus, bez doprovodu legií, se vypravil z Damasku do Palaistíny, kam ho poslal Pompeius urovnat spory v královské rodině Hasmónajů, viz rok předešlý. Ióannés Hyrkanos II. dal totiž radu Antipatra Idúmského a v noci prchl z Jerúsaléma do Petry ke králi nabatajských Arabů Aretovi III. Za dosazení na židovský trůn mu slíbil navrácení vesnic, které obsadil jeho otec Alexandros I. Iannaios roku 93. Arabové vytáhli do Iúdaie a v poli porazili Aristobúlovo vojsko. V té době kromě války panoval v zemi nečas a po neúrodě přišla velká drahota, část chrámových kněží prchla do Egypta; tehdy byl Aristobúlos II. v Jerúsalému oblehnut. 

Aemiliovi Scaurovi slíbili oba bratři po čtyřech stech talentů, pomůže-li jim Říman k vládě. Legát si vybral Aristobúlovu nabídku a králi Aretovi poslal prostý vzkaz: neopustí-li Jerúsalém, bude označen za nepřítele Říma. Takové výhrůžce rozuměl v tehdejším světě už mnoho desetiletí každý mocnář. Posílený Aristobúlos II. pak Araby se spojenci na zpáteční cestě domů u Papýra porazil a arabské ztráty činily šest tisíc mužů. V této padl Antipatrův mladší bratr Fallión (což se mohlo stát až roku následujícího; srov. předešlý rok a rok následující).

L. Afranius posléze porazil u dnešního Ammánu Araby, nikoli však Nabataje.• Jsou to první římské bojové kontakty s tímto světem a zaroveň historicky první zmínka o vojenské přítomnosti Arabů před Jerúsalémem.

 

V Římě začalo údajně druhé Catilinovo spiknutí (viz následující rok). Konsul Iulius Caesar se podílel na přípravě žalob na vrahy z éry sullovských proscripcí (dosáhl odsouzení například vraha Q. Lucretia Ofelly, viz rok 81). Catilina, jehož se to také týkalo, byl však u soudu obvinění zbaven. V prosinci vystoupil tribun lidu P. Servilius Rullus s návrhem na novou agrární reformu, lex agraria, poprvé od dob Mariových. Designovaný konsul, advokát M. Tullius Cicero, se postavil do oposice.

 

Zemřel M. Antonius Gnipho, učitel řečnictví. Narodil se kolem roku 114.

T. r. se narodili:

Níkoláos z Damasku, peripatetický filosof a historik, vychovatel dětí M. Antonia a Kleopatry VIII., pak sekretář Héróda Velkého, po jehož smrti roku 4 působil jako diplomat Héródova syna Héróda Archeláa (jenž zemřel roku 6 našeho letopočtu). Datum Níkoláovy smrti neznáme, z jeho pravděpodobně nejrozsáhlejších dějin sepsaných ve starém věku Historiá katholiké/Všeobecné dějiny se zachovaly jen zlomky;

Strabón z Amáseie, historik a geógraf, jehož dílo se dochovalo. Zemřel někdy po roce 23 našeho letopočtu;

M. Valerius Messala Corvinus, vlažný augustovec a literát, podporovatel umění. Z jeho "klubu" nejvíce z dochovaných autorů vynikl Albius Tibullus, viz rok 55, pseudonymem pouze známý elegik Lygdamus a Messallova neteř Sulpicia, pomohl kariéře P. Ovidia Nasona. Pro těžkou nemoc dobrovolně ukončil svůj život roku 8 našeho letopočtu. 

 

************************************************************

63.

Ol. 179, 2

249 SE

185 AE

(neznámý)

a. u. c. 691

M. Tullius Cicero a C. Antonius Hybrida

Rok 1 Pompeiovy éry na východě

************************************************************

Na jaře se zhroutila Mithridátova moc také v Pantikapaiu. Jeho syn Farnakés přešel na stranu domácích nepřátel a římských emigrantů, kteří pak Farnaka II. prohlásili králem Bosporu (vládl do roku 46), vše krákli na očích. Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos otrávil zbylé manželky a děti, které zůstaly s ním do konce. Pak si sám vzal život na akropoli Pantikapaia, když nalehl na meč, který mu podržel jeho keltský sluha Bitokos či Bitoitos, protože neúčinkoval žádný z jedů. Farnakés poslal Pompeiovi nabalsamované otcovo tělo, ten ho však vrátil, aby bylo s ostatními z rodiny uloženo v rodové hrobce v Pontu (srov. zde níže).

Mithridátés vládl od roku 121 rušných 60 let, z nichž čtyřicet věnoval špatně vedeným a krátkozrakým válkám s Římem. Dokázal nashromáždit enormní materiální a lidské reservy z oblastí, které v klasických dobách a v hellénismu stály stranou prvořadého zájmu.

Před ním si vzaly život jedem, který si od otce vyžádaly, jeho dcery Mithridátis a Nýsa, zasnoubené s Ptolemaiem XII. a jeho bratrem Ptolemaiem, králem na Kypru (zasnoubeny teprve v této době? - spíše již roku 88 nebo kráce poté na Kóu, tedy někdy do roku 84).

 

Ptolemaios XII. Neos Dionýsos poslal Pompeiovi do Syrie bohaté dary; v Alexandreji se však král stával nepopulární. Cn. Pompeius, který přezimoval s armádou v Seleukidě, táhl na jaře k jihu napříč panstvím Ptolemaia Mennaia, který se vykoupil ze smrti tisícem talentů, ale v Tripoli dal Říman popravit dynastu Dionýsia spřízněného s Mennaiem sňatkem. Legie obsadily Lýsiadu na severu dn. Libanonu ovládanou jistým Silou židovského rodu (nikoli však hrad Lýsiás mezi Láodíkejí a Apamejí) a přes Héliopolis a Chalkis dorazil do Damašku, aby nachystal armádu na tažení proti Nabatajům.

Zde na něho čekali Ióannés Hyrkanos II. se svým našeptávačem Antipatrem z Idúmaie a Aristobúlos II. se svým důvěrníkem Níkodémem (srov. rok 65). Pompeius je vyzval k usmíření, k němuž ovšem nedošlo a tak se vypravil s vojskem z Damašku do Iúdaie. Aristobúlos se s Římanem několikrát ještě setkal a pokoušel se vyjednávat dále, ale Pompeius se už rozhodl pro Ióanna Hyrkána. Ještě před Jerúsalémem mu Aristobúlos II. slíbil veliké peníze a předem mu věnoval v hodnotě pěti set talentů jakousi vinici ze zlata, předmět zvaný terpólé/"potěšení" (za Augusta byl předmět ještě k vidění na Capitoliu).

Cn. Pompeius poslal pro peníze do města A. Gabinia, Aristobúlos pro odpor svých vojáků nemohl dodržet slovo a byl Pompeiem zatčen. Římané Jerúsalém oblehli a město bylo po třech měsících dobyto; datum neznáme. Při dobývání chrámu padlo či zahynulo dvanáct tisíc obránců. Prvním z Římanů, který se dostal při dobývání do svatyně Židů, byl Cornelius Sulla Faustus, syn diktátorův. Cn. Pompeius nechal chrámový poklad nedotčený (prý to bylo dva tisíce talentů v mincíchů o jejich osudu viz rok 54) a učinil Ióanna Hyrkana II. opět vládcem s titulem ethnarchos a veleknězem Židů. Aristobúlos II. byl s rodinou odvezen do Říma: dvě dcery a dva synové, z nichž Alexandros uprchl ještě cestou a do Říma dorazil pouze Antigonos alias Mattathiás.

V Jerúsalému Pompeius nově uspořádal poměry v Palaistíně. Většinu měst připojil k čerstvé provincii Syria, řadu z nich zničených válkami dal obnovit a všude, na celém pobřeží i v Dekapoli zřídil samosprávy. Nic ovšem nebylo zadarmo. Historik Iósépos Flávios spočetl, že v třicetiletí od Pompéiových dob po Octavianovo vítězství vyždímali italští dobyvatelé z Iúdaie deset tisíc talentů; to bylo hodně peněz a z velké části posloužily na římskou občanskou válku. 

Z Jerúsaléma pak táhli Římané proti Nabatajským Arabům. Na cestě do Petry však Pompeia zastihla zpráva o Mithridátově smrti (podle jiné verse se tak stalo u Jericha cestou do Jerúsaléma, srov. zde výše), Pompeius výpravu zrušil (viz následující rok) a obrátil se zpět k severu do Pontu.

• Po druhé dobytí Jerúsaléma Římany 8. gorpiaia roku 70 n. l., tj. asi 26. září 70, uložil budoucí princeps Titus obětní stůl, vásy a kultovní sedmiramenný svícen z Jahweho chrámu (menora) v chrámu Míru, templum Pacis, v Římě, odkud předměty a další součásti židovského chrámového pokladu s sebou po dobytí Říma roku 455 n. l. do svého království v Africe odnesli Vandalové vedeni králem Geiserichem.

Z Karthága je odvezl po zničení říše Vandalů roku 534 a zajetí posledního jejich krále Gelimera byzantský vojevůdce Belisar a jeho císař Iustinianus I. je v pověrčivosti vrátil do Palaistíny a dal uložit v křesťanských chrámech Jerúsaléma. V 7. století se snad staly předmětem perské kořisti a zmizely z dějin.

 

Pompeius se rychle vrátil do Amísu (viz předešlý rok) a dokončil uspořádání poměrů na východě (tzv. Amísos II.):

1. Pompeius uznal Farnaka II. králem v říši Bosporos a spojencem S. P. Q. R.

2. Spojencem Říma uznal historika Kastóra z Rhodu, který na Krymu zřejmě působil jako místní dynasta-tyrannos (? viz rok 65).

3. Fanagoreia byla prohlášena za autonomní z vděku za odstartování finálního povstání proti králi. Sídlila v ní též Mithridátova dcera Kleopatrá, rozvedená s králem Tigránem I.

4. Pompeius povolil pohřeb Mithridáta VI. v Sinópé, v sídelním městě království Pontos, srov. zde výše.

5. Mithridátovi synové a dcery, přeživší války a otcovo šílenství, tzn. Artafernés, Dáreios, Xerxés, Oxathrés či Oxarthés, Eupatré, Kýros a Orsabaris (o ní viz dále rok 46) byli určeni pro pozdější Pompeiův triumf, konaný 28. září roku 61; později se směli vrátit na Východ. Spolu s nimi byli vedeni Mithridátovi rádci Hipparchos a Menandros z Láodikeie.

6. Amísos zůstal svobodným městem.

7. Ještě v Syrii rozhodl Pompeius o „přidělení“ Gordyény a města Nisibis králi Tigránovi I., Adiabéné byla „ponechána“ králi Parthů Fraátovi III.: tím byla též potvrzena hranice mezi Římem a Parthy na Eufrátu s tím, že Armenie a Orrhoéné stojí pod římským protektorátem. V Edesse v Orrhoéně zůstal dynastou jeden z arabských Abgarů, Abgaros II. Ariamnés bar Abgar (vládl od roku 68 do roku 53). Gordyéné byla od roku 65 nominálně součástí Ariobarzánova království Kappadoků, viz tam.

Během svého tažení kolonisoval Pompeius osm měst.

 

V Římě 3. května při zatmění Měsíce (tak i podle tabulek NASA) varovali haruspikové před novou občanskou válkou. Od října připravoval spiknutí L. Sergius Catilina, který proti Ciceronovi a Antoniovi podruhé propadl v konsulských volbách, třebaže byl spojen s klikou Crassus-Caesar. Sliboval lidem zrušení dluhů a parcelisaci půdy. 18. října doručil kdosi Crassovi dopisy líčící přípravu masakru v Římě na 28. října (nedošlo na něj). Dopisy byly druhého dne čteny v senátu, šly zvěsti, že centurio C. Manilius (jiný od tr. pl. 66) sbírá vojsko v Etrúrii. 21. října senát vydal konsulům pravomoci k ochraně státu v nebezpečí/senatus consultum ultimum. Catilinova pověst je všeobecně malována v nejtemnějších barvách. Dokonce se říkalo, že se svými lidmi obětoval na venkově jistého chlapce a společně ho rituálně snědli...

Jeden z konsulů Antonius Hybrida stál na něho straně, ale bál se podpořit Catilinu veřejně. Senát ho kromě toho poslal do války do Makedonie, aniž by o jeho spikleneckých konexích věděl. Ani on, ani Cicero do svých provincií nechvátali (Cicero do Gallie transpadany; původně to bylo vylosováno opačně, ale Cicero asi chápal, že Antonius si potřebuje vylepšit finance), oba doma zachraňovali republiku.

Druhý konsul M. Tullius Cicero spiknutí odhalil. Svého milence, catilinovce Q. Curia, udala milenka Fulvia, a později vyslanci Allobrogů, jichž chtěl Catilina použít pro případnou válku, neboť je spiklenci vyzývali k rebelii a jejich dopisy byly též zadrženy. Pučisté podle nich chystali zapálit o saturnaliích 17. prosince Město. Zvěstováním těchto hrůz dostalo ulici na Ciceronovu stranu.

8. listopadu musel L. Sergius uprchnout z Říma do Etrúrie, kde se pro něho sbíralo dvacetitisícové vojsko (viz zde výše a následující rok). Ve Faesulách se oděl do konsulského a obklopil lidmi, které rekrutoval sullovský centurio C. Manlius z propuštěnců a otroků. Catilinovi přívrženci praetor P. Lentulus Sura, C. Cornelius Cethegus a další tři byli po schůzi senátu a jeho hlasování, ale bez soudu, 5. prosince popraveni („prosincové nony“, viz rok 58). Senátor A. Fulvius dokonce osobně zabil svého syna M. Fulvia Nobiliora, který byl mezi spiklenci, ale Iulius Caesar nehlasoval pro smrt Lentulovu; sám byl podezříván ze styků se spiklenci a vedení korespondence s Catilinou. • Pro zachycení senátních řečí tehdy Cicero poprvé v historii využil těsnopisného záznamu, tzv. notae tironianae (viz rok 103).

Vlastní účel konspirace (podle historika Sallustia šlo dokonce o „válku“, bellum Catilinae) zůstal přes velkou publicitu, hlavně díky Ciceronovi, do dnešních dnů nejasný: byla to konspirace populárů či optimátů nebo vůbec nespokojenců, snaha zlotřilého Sergia Catiliny, muže ze starého rodu a chronicky zadluženého a zkaženého využít nespokojenců mezi sullovskými vojáky usazenými po italském venkově, ale vydaným napospas okolních latifundistů, srov. rok 81, a s jejich pomocí se dostat k diktatuře?

Koncem roku 63 oblehl v oddělených táborech Faesuly konsul Antonius s praetorem Q. Caeciliem Metellem Celerem, který se vrátil z války z Východu a nyní spravoval Cisalpinskou Gallii; cos. roku 60, srov. rok 66. O Metellově zásahu v procesu T. Labiena proti C. Rabiriovi, kterého hájil Cicero, viz rok 100.

 

Cicero prosadil zákon zostřující tresty za předvolební korupci. Zákon Calpurniův z roku 67 doplnil trestem desetiletého vyhnanství a kandidátům stanovil, že nesmějí pořádat žádné veřejné podívané dva roky před volbou ani najímat lidi do volebních štábů/lex Tullia de ambitu.

C. Iulius Caesar (37) zvolen pontifikem maximem, ačkoli na to neměl věk, ani předtím nesloužil jako praetor; to až roku následujícího.

 

Narodil se M. Vipsanius Agrippa, vojevůdce a přítel Octavianův. Působil rovněž literárně: psal zeměpisné komentáře, podle nichž později vznikla Tabula Peutingeriana římské říše (zemřel roku 12).

23. září se v Římě narodil C. Octavius, od roku 44 po adopci C. Iulius Caesar Octavianus, od roku 27 Imperator Caesar Augustus. Zemřel 19. srpna roku 14 našeho letopočtu v Nole. Jeho otec C. Octavius (viz rok 44) zemřel již roku 59 ve věku něco přes čtyřicet; viz dále rok 62. Matka budoucího Augusta se jmenovala Atia a byla neteří diktátora Caesara (viz rok 100 a 44). • Zemřel velký sullovec, cos. roku 80, neúspěšný bojovník s Q. Sertoriem v Hispániích a historik Q. Caecilius Metellus Pius.

 

************************************************************

62.

Ol. 179, 3

250 SE

186 AE

Aristaios

a. u. c. 692

D. Iunius Silanus a L. Licinius Murena

************************************************************

Cn. Pompeius Magnus opustil Amísos. S vojskem se rozloučil grandiosně: rozdělil mezi legionáře z kořisti šestnáct tisíc talentů. V Syrii a zřejmě též Kilikii zanechal po dvou legiích. S kilickými roku 51, více než deset let později (!), proti Parthům a domorodcům bojoval konsulár M. Tullius Cicero. Mytilénu prohlásil autonomní svému oblíbenci Theofanovi k vůli, neboť odtamtud pocházel. Přes Rhodos, kde se setkal podruhé s Poseidóniem z Apameie Syrské (srov. rok 66), odešel do Athén. • Theofanés sepsal dějiny Pompeiových tažení, byl svobodným mužem a svobodu na Pompeiovi vyzískal i pro svou vlast, třebaže stála při Mithridátovi. Sloužil Pompeiovi během jeho cest jako poradce a Říman s ním konsultoval později i strategii války občanské, byl to on, kdo mu doporučil po Farsálu prchnout do Egypta. T. r. mu Pompeius před nastoupenými vojáky udělil římské občanství a jeho nové jméno znělo Cn. Pompeius Theofanés/Theophanes. Důvěřoval mu i Caesar a zemřel v Římě c. 44, kde patřil k intelektuální smetánce Města. Na Lesbu Theofana zahrnuli božskými poctami. Jeho stejnojmenného syna poslal Augustus do provincie Asia jako procurátora a jeho potomky dal roku 33 n. l. pro známosti jejich praděda s Pompeiem a za to, že byl zbožněn, zahubit Tiberius.

Předtím, před svým návratem z Hispánií roku 71, už Pompeius dopomohl k občanství rodáku z Gád L. Corneliovi Balbovi ("Maior", Starší), cos. suff. roku 40. Bojoval pod Pompeiem proti Sertoriovi a jako finanční úředník okupační správy, slovy moderními, si dopomohl k velmi velkému majetku. Zřejmě byl rovněž bystrého úsudku a v Římě patřil mezi významné lidi, až se stal tajemníkem Caesarovým, viz rok následující. Přispěl k ustavení prvního triumvirátu a odstraňování neshod mezi jeho aktéry. Viz dále rok 40.

Koncem roku se Pompeius vylodil v Itálii. V téže době, tj. v prosinci, se v Římě měli objevit údajně poslové z Indie (srov. Pompeiovy kroky roku 65).

 

V Kappadokii převedl král Ariobarzánés I. Filorhómaios (vládl celkem šestkrát od roku 96) diadéma a vládu na svého syna Ariobarzána II. Filopatora (vládl do roku 52/51). Dalších zpráv o Ariobarzánovi I. není.

 

M. Aemilius Scaurus, quaestor zanechaný Pompeiem v Syrii s legií, se vypravil proti Arabům do Petry. Menáž v pustině zajišťoval na pokyn Ióanna Hyrkána II. Antipatros Idúmajský. Petrá byla oblehnuta a král Aretás III. se na radu svých bývalých židovských spojenců vykoupil summou tří set talentů (což pravděpodobně nebyla pokuta, ale úplatek Scaurovi). Krátce nato král zemřel, když vládl od roku 87. Nástupcem se stal jeho syn Obodás II. (vládl do roku 47). Také on byl Římany uznán spojencem, jako krátce předtím jeho otec.

Alexandros, uprchlý syn zajatého Aristobúla II. (srov. předešlý rok), začal v Palaistíně shromažďovat proti Ióannovi Hyrkanovi II. vojsko, zmocnil se řady pevností a přijal královský titul: Alexandros II. vedl guerillu až do roku 57, viz dále tam. Ióannés s Antipatrem neměli prostředky k tomu, aby se usurpátora zbavili.

 

V Itálii v lednu padl v bitvě proti senátním oddílům pod prokonsulem C. Antoniem u Pistorie v Etrúrii C. Manlius a L. Sergius Catilina (viz předešlý rok). Povstalci se vypravili proti Antoniovi na Faesuly, neboť se Catilina domníval, že se prokonsul dá porazit ze starého přátelství. Tomu se Antonius vyhnul tím, že ochořel s nohou a velení svěřil zkušenému vojákovi, praetorovi M. Petreiovi. Jeho lidé porazili catilinovce, převážně sullovské veterány, až po tvrdém boji, na  bojišti zůstaly tři tisíce povstalců, nikdo prý neukázala záda včetně vůdce (jsou zdroje, které tvrdí, že padlo šest nebo dokonce deset tisíc mužů). Antonius poslal Catilinovu hlavu do Města a dal se provolat imperátorem (což senátem nebylo uznáno).

M. Petreius měl už za sebou třicetiletou službu a později se postavil na stranu proticaesarovskou. Několikrát poražen a v bezvýchodné situaci po bitvě u Thapsu 6. dubna 46 u Zamy na statku krále Iuby si vzali život vzájemným soubojem: Petreius zabil krále, sám se pak zabil za asistence svých otroků.

Spojené zbytky catilinovců a spartokovců potloukajících se v okolí Thúrií (viz rok 71) následujícího roku zlikvidoval cestou do své provincie Makedonie propraetor C. Octavius, otec pozdějšího světovládce Augusta (v Makedonii měl zdar ve válce s Bessy, viz následující rok a 72). Svému stejnojmennému synkovi, viz rok 63, přičinil na znamení vítězství přízvisko Thurinus, Thúrijský.

C. Iulius Caesar zastával praeturu. Z této doby je aféra P. Clodia Pulchra, který se vplížil v prosinci v době svátků Bona Dea do Caesarova domu za jeho ženou Pompeiou: Caesar se proto s Pompejí rozešel, třebaže nevěřil, že by mu byla nevěrna, ale jako pontifex maximus nesměl být ani v řečech. Soudní proces na jaře roku 61 Clodius vyhrál. A to mu bylo navíc předhazováno podněcování vzpoury proti Lucullovi u Nisibiny roku 68 a sexuální vztah s vlastní sestrou; hájil ho M. Tullius Cicero.

Censoři toho roku zahrnuli mezi senátory všechny, kteří kdy zastávali úřady včetně těch, kteří při nich nedosáhli předepsaného věku. Diváci gladiátorských zápasů dostali tehdy poprvé jídlo jako součást her a podívané; zvyk se udržel do císařské éry.

O legislativní aktivitě obou konsulů t. r. viz rok 98. 

 

Tohoto nebo následujícího roku zemřel A. Licinius Archiás z Antiocheie na Orontu (ročník 118), poetický literát, přítel L. Licinia Luculla. Od roku 93 byl občanem italské Hérákleie. Mj. byl obhajován advokátem M. Tulliem Ciceronem (srov. zachovanou řeč Pro Archia poeta).

Konsul L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma. 

Curator viarum L. Fabricius, jeden ze dvou úředníků pečující o římské komunikace, vystavěl z břehu na ostrov v Tiberu první římský kamenný most, pons fabricius; stojí dodnes (srov. rok 21). Konsulové prosadili zákon o povinném ukládání zákonů do státního archivu, aeraria/lex Iunia Licinia potvrzující zákon z roku 98 o témže předmětu, lex Caecilia Didia, viz tam. Nad Krétou, vlastně nad piráty, triumfoval t. r. Q. Caecilis Metellus Creticus, cos. 69, srov. rok 67. 

 

************************************************************

61.

Ol. 179, 4

251 SE

187 AE

Theofémos II.

a. u. c. 693

M. Pupius Piso Frugi Calpurianus a M. Valerius Messala Niger

Rok 1 autonomní éry Gázy

************************************************************

Bastarnové porazili kdesi u Istru, tj. u dolního Dunaje, římské oddíly pod konsulem roku 63 C. Antoniem Hybridou a Římané byli nuceni se z území pozdější Moesie vrátit do Thrákie, odkud na sever pronikli. Jejich polní znamení byla Bastarny uchována v pevnosti Genucla kdesi na nejdolnějším pravém břehu řeky (viz rok 28). V této době mělo město hellénské Istros spojeneckou smlouvu s Bastarny. Viz dále rok následující a 44.

Bylo to první (východo)germánské vítězství nad Římany, viz pak až rok 9 n. l.

Následovalo protiřímské povstání thráckých Bessů a Denthelebů, které trvalo až do roku 57, srov. válku roku 72. Do roku 59 se s nimi úspěšně potýkal propraetor C. Octavius a vojáci ho provoilali imperatorem, viz oba předcházející roky.

 

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIII.) Filopatór (III.), nezvěstný od roku 47.

 

V Galliích u města Sequanů Magetobriga porazili germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Sequany Haeduy, srov. rok 72. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovistos dosáhl roku 59 uznání od senátu za krále a přítele římského lidu (stal se prvním germánským spojencem Římanů v historii). Suébové obdrželi část území Sequanů. Viz dále rok následující.

V téže době Římané pod praetorem C. Pontiniem n. Pomptinem/Pontinem potlačili vítěznou bitvou u Solonia Allobrogy, žijící od roku 121 v provincii (srov. tam). O osudu vůdce povstání Katúgnáta/Catugnata je známo jen to, že smrti a římskému zajetí unikl.

Správce provincie Gallia Cisalpina propraetor Q. Caecilius Metellus Celer (od konce roku 63) dostal od jistého suébského krále (Ariovista?) darem jakési "Indy", které bouře zanesly po oceánu až do Germánie. O dalším osudu plavců není nic známo, nicméně to je první zmínka o Indech v západní Evropě (srov. složení perských armád na taženích proti Hellénům a viz v indexu s. v. objevy; spekulovalo se též o tom, že "Indové" byli kdosi z druhé strany Atlantiku).

 

Cn. Pompeius Magnus byl od ledna v okolí Říma (do hradeb Města nesměl, neboť čekal na triumf). V Římě si všichni oddychli, že cestou z Brundisia rozpustil vojsko, s nímž se vrátil z Orientu. V den svých 45. narozenin a podle fasti triumphales i den následující 29.-30. září slavil triumf (svůj čtvrtý) nad Asií, Pontem, Armenií, Paflagonií, Kappadokií, Kilikií, Syrií, Skythy, Židy, Albánii a nad piráty. Dal Římanům vědět, že podrobil Romě 22 králů, 12.183 tisíc lidí se mu vzdalo nebo padlo, potopil nebo se zmocnil 846 lodí, 1538 pevností a měst obsadil, do státní pokladny odevzdal dvacet tisíc talentů ve zlatě. Území říše se po válkách s Mithridátem zdvojnásobilo. Pompeius byl prý za vjezdu na Capitolium oblečen do pláště Alexandra Velikého, který měl pocházet z pokladů Mithridáta Eupatora (odkud ho měl?). Po triumfu byl Tigránés Mladší Armenský internován (viz rok 58) a Aristobúlos II. Židovský podle jedné tradice popraven; podle jiné však byl internován a mohl uprchnout z Říma roku 55 (srov. tam) a až roku 49 byl otráven (viz tam).

Sullův syn Faustus vypravil na paměť svého otce velkolepé gladiátorské hry a lidu věnoval grátis lázně a olej; o jeho konci na straně Caesarových nepřátel viz rok 46.

C. Iulius Caesar nastoupil propraeturu v Zadní Hispánii. Vyčistil zemi od banditů a podrobil Romě zbytek Lúsítánců, čímž se částečně zbavil i svých obrovských dluhů (srov. pacifikaci Lúsítánie roku 138nn., 97 a srov. rok 16 a náklonnost Lúsítánů k Pompeiovi po roce 49)Vyprovokoval a porazil obyvatele pohoří Herminius (mons) severně od řeky Tagus/Tejo. Pak povolal loďstvo z Gád a plavil se podél Ibérie na sever a zlomil odpor Lúsítánců na severu dnešního Portugalska. Odtud plul do Brigantia v Gallaecii, kde místní Artabrové ještě nikdy neviděli flotilu a vzdali se.

V Gádách obětoval v chrámu foiníckého Héráklea/Melkarta a naříkal nad tím, že je už starší než Alexandros Veliký a ještě přitom nedosáhl žádného velkého činu (39 ku 32; k sebelítosti mohlo dojít již roku 68, srov. tam, kdy mu bylo tolik, jako Velkému Makedonovi ve smrti). Měl pak Caesar sen, že spal s vlastní matkou, což mu šikovní věštci s poukazem na Alexandra vyložili jako velkou moc, které dosáhne. Cestu do provincie mu zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy prý činily neuvěřitelných 830 talentů (ještě mu nebylo čtyřicet). Z pramenů nelze vyčíst, že by moment spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky: o podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni, a nejenom velikáni, republikánské éry římských dějin.

Cestou přes Alpy do provincie při průchodu jakousi gallskou vsí se ho kdosi z doprovodu ptal, zda se také zde hádají o úřady a vůdcovství jako v Římě. Caesarova řecky zachovaná odpověď: "Raději bych chtěl u těhle být první, než u Římanů druhý!/egó men ebúlomén para tútois einai mallon prótos é para Rhómaiois deuteros!" Pouť do provincie si tehdy krátil sepisováním nedochované knihy O analogii/de analogia

Caesarovy zájmy v Římě za jeho nepřítomnosti nyní i později, když válčil v Galliích, spolehlivě hájil C. Oppius. Kromě toho ho zevrubně informoval o dění ve Městě. Oppius patřil k nejbližším přátelům, s nimiž den před vpádem do Itálie přes Rubico večeřel: spolu s C. Sallustiem Crispem, pozdějším bohatcem a historikem, s A. Hirtiem, epikúrikem, který padl roku 43, kdy byl konsulem, právníkem Ser. Sulpiciem Rufem a s L. Corneliem Balbem, bohatým businessmanem z Gád, který řídil s Oppiem Caesarovy záležitosti v Římě jako jeho tajemník. Pravděpodobně to byl on, kdo se zasloužil o zachování Caesarových poznámek z gallských válek; o Oppiovi se mnoho lidí domnívá, že byl jedním z autorů spisků o válkách občanských, alexandrijské a hispánské vydávané za Caesarovy. Jako první z naturalisovaných cizinců se Balbus stal konsulem (roku 40, viz tam). Měl dobré vztahy i k Pompeiovi, viz rok předešlý, a Caesar ho s Oppiem používal jako prostředníky. Oppius i Balbus zůstali v přízni Octavianově a rovněž zůstali důvěrníky i jeho. Kdy oba zemřeli, známo není, pravděpodobně někdy brzy po Aktiu; lze se domnívat, že Oppius s Balbem byli nejlépe informovanými muži konce římské republiky.

Do okruhu nejbližších Caesarových důvěrníků patřil též rytíř C. Matius, přítel i Ciceronův. Byl to pravděpodobně on, jemuž Caesar poslal dopis se slavným "přišel jsem, viděl a zvítězil", viz rok 48. Po Caesarově smrti patřil k příznivcům Antoniovým, ale brzy se přidal k Octavianovi, který si ho rovněž vážil; nikdy neusiloval o nějaký úřad. Sepsal tři nezachované kuchařské knihy, pokud to nebyla práce jeho stejnojmenného syna.     

 

************************************************************

60.

Ol. 180, 1

Andromachos z Ambrakie

252 SE

188 AE

Héródés

a. u. c. 694

Q. Caecilius Metellus Celer a L. Afranius

************************************************************

Ještě před rokem 60 začal sjednocovat/dobývat jistý Burebista či řec. Boirebista nebo Byrebista dácké kmeny (o vztahu pojmů dácký a getský srov. např. roky 339 a 200) a až do roku 44 je podmanil své moci. Stejně tak získal silnou dáckou šlechtu tarabosteseů (tj. řec. a lat. piloforoi, pilleati, tzn. „ti, co nosí klobouk“). Burebista se prohlásil králem Dáků. S pomocí velekněze a astronoma Dekainea n. Kenea, který žil nějaký čas v Egyptě a znal hellénský svět, prováděl společenské reformy, inspirované institucemi hellénských obcí na západním Pontu.

Kolem tohoto nebo následujícího roku porazili Dákové kdesi v Pannonii keltské Boje z prostorů dnešních Čech, Moravy a Pannonie tak zničujícím způsobem, že Pannonie byla v daném okamžiku téměř vylidněna: země na západ od Dunaje se dlouho jmenovala deserta Boiorum, Bojská poušť. Východní Bojové žili na území Taurisků a do války šli s jejich králem Kritasirem či Ekritusirem (Bojové nicméně v regionu žili nadále, viz v indexu s. v.). • Následným smíšením illyrsko-keltských rodových skupin, klanů, a příchodem Germánů na začátku století spolu s některými z usazujících se kočovníků z východu vznikli Pannonové.

Dákové, kteří si před svou expansí zajistili mír a spojenectví s Bastarny, brzy obsadili celou severní Thrákii, celé dnešní Rumunsko a části Illyrie a Pannonie (srov. rok 120). Sídelním městem Burebistovým byla Argidava v dnešním Banátu. Tím se dácký dynasta stal nebezpečným sousedem římských provincií Illyricum a Macedonia.

V rozmezí let 60 až 55 se všechna hellénská města západního Pontu čili na černomořském pobřeží od Apollónie (pozdější Sozópolis) po Olbii dostala do područí Dáků. Mírovou smlouvou získal král Burebista Dionýsopolis, a to s pomocí Helléna Akornióna z Dionýsopole; města Olbiá, Mesembriá, Apollóniá, Odessos, Kallátis a Tomis byla dobyta zbraněmi; všechna měla spojenectví s Římany od dob tažení prokonsula M. Terentia Varrona Luculla, bratra Licinia Luculla, z roku 72.

V Thrákii pokračoval ve svých vojenských neúspěších Ciceronův kolega v konsulském úřadu roku 63 C. Antonius Hybrida (srov. předešlý rok). Ke spojencům se choval krutě a proto jako velitel jízdy za Sully v Helladě dostal přezdívku "Zkříženec" (s bestií). Stejně si počínal jako správce Makedonie od roku 62 a spojence se sousedy vydráždil vždy k válce, kterou ale nedokázal vyhrát (tak například ho zahnali Dardanové). • Po návratu do Říma byl roku 59 obžalován z účásti na Catilinově spiknutí a ze špatné správy provincie. Hájil ho kolega v konsulském úřadu M. Tullius Cicero, který se (asi správně) domníval, že žaloba je dílem Caesarovým. C. Antonius byl odsouzen do vyhnanství na Kefallénii, kde se z dlouhé chvíle snažil přestavět městečko Samé, resp. založit nové. Dílo nedokončil, protože dostal povolení k návratu do Říma; kdy, nevíme, roku 44 zasedal v senátu.

 

Bojové se po porážce od Dáků z větší části vystěhovali na Západ k Helvétiům. Ti se chtěli nově usadit na březích Atlantiku v území Santonů (viz rok 58) severně od řeky Garumny (dnešní Garonne). Třebaže Bojové částečně setrvávali na území dnešních Čech a Bavorska (srov. roky 100 a 6 a zřejmě stejnou etymologii obou geografických jmen), do tohoto prostoru začali pronikat Germáni. Později se celá oblast začala nazývat Boiohaemum/Boihaemum (řec. Búiaimos, Bainochaima n. Baimoi?) = Bojenheim, z toho Böheim, Böhmen, Bohemia, tj. země Bojů; srov. s Bajuvária, dnešní Bayern/Bavorsko. • Poprvé se jméno země objevuje roku 98 n. l. v lat. podobě Boihaemum.

Kolem roku 60 se oženil suébský král Ariovistos se sestrou krále nórických Keltů Vokkióna (lat. Voccio) a získal spojence pro Boiům (o jejím osudu viz rok 58); Vokkión poskytl později Caesarovi do války s Pompeiem vojenskou pomoc a vztahy keltského Nórika s Římem zůstaly výborné, viz rok 16.

Nato, buď už roku předešlého nebo nyní, vznikla tajná koalice gallských Keltů proti Germánovi Ariovistovi. Vlivné helvetské kníže Orgetoríx, jenž usiloval o královládu nad všemi Kelty/Gally, přemluvil Helvétie k přestěhování na západ. Ukul spiknutí šlechticů s Kastikem ze Sequanů (lat. Casticus), jehož královský otec Katamantaloidés (lat. Catamantaloedes), římský spojenec, tehdy pravděpodobně už nežil, a s Dumnorigem z Haeduů, bratrem vergobreta, na rok druidy vybraného vládnoucího knížete Dívikiáka (lat. Diviciacus), který se vypravil do Říma znovu žádat o pomoc (srov. rok 61).

Začátkem t. r. byli Orgetorígovy plány vyzrazeny a vlastním národem postaven před soud a hrozilo mu upálení. Přišel však s deseti tisícem svých klientů a dlužníků a stejným množstvím svých poddaných a k procesu nedošlo. Zatímco Helvétiové sbírali proti němu vojáky, Orgetoríx si vzal život (nebo byl zavražděn). Jeho národ se přesto plánu na přestěhování držel a roku 58 vyrazil, viz tam. • O existenci "gallského triumvirátu" byly v moderní době vysloveny pochybnosti s předpokladem, že jde o Caesarovu desinformaci zvyšující nebezpečí pro římské zájmy a ospravedlňující jeho zásah.

 

Kolem t. r. zemřel v Numidii král Hiempsal II. (vládl od roku 81). Nástupcem se stal jeho syn Iúba I. (vládl do roku 46). Z této doby je numismaticky doložen další, jinak blíže neznámý numidský dynasta Mastanesósos.

 

V Římě, kam se v červenci vrátil z Hispánií s již částečně vyléčenými osobními financemi, jak se na správného správce provincie sluší, C. Iulius Caesar; srov. rok předešlý. Chtěl konsulát, ale poněvadž zároveň čekal na triumf, nesměl do Města dělat kampaň za své zvolení; dostal však od senátu výjimku, že se může dát zastupovat. V Římě se nakupilo několik mocných osobností s vlastními tábory přívrženců, které se však dokázaly nové občanské válce vyhnout. Optimát Pompeius byl symbolem návratu ke staré republice, která obnoví nepodplatitelnost soudů a úřadů a vrátí tribunům moc garantující právnost; slavný svými vojenskými taženími byl oblíbencem většiny senátních aristokratů, v tyto dny též římského davu. Caesar byl idolem populárů opírající se o lidové sněmy/comitia tributa. Ač sám aristokrat, jeho vliv byl silný hlavně mimo senát. Optimát Crassus byl životním soupeřem Pompeiovým a nejbohatším Římanem své doby.  

Brzy nato byla uzavřena ústní dohoda mezi nejmocnějšími muži ve státě o volebním spojenectví, tzv. první triumvirát. Jeho účastníky byli M. Licinius Crassus Dives (55), Cn. Pompeius Magnus (46) a C. Iulius Caesar (40; stejně jako v případě druhého triumvirátu vítězem následující občanské války se stal nejmladší z trojice kontrahentů). • Podobné dohody byly uzavírány tajně již předtím, nyní ale šokovala míra moci oněch tří mužů, kteří pomocí svých prostředníků a majetků dokázali ovládat senát i proletáře, a nejenom na jedno volební období.

Politickou kariéru zahájil v Římě P. Clodius Pulcher, původně patricij, jenž následujícího roku přestoupil mezi plebeje; změnil si proto i podobu svého rodového jména z Claudius na lidové Clodius a dal se adoptovat rytířem P. Fonteiem. • O konsulovi Afraniovi, příteli M. Petreia, kolovala pověst, že je neschopen cokoli zařídit, zato se vyzná v tanci; to nebylo lichotivé ani trochu. Jeho kolega Q. Caecilius Metellus Celer se dostal ke konsulátu jako optimát a soupeř Pompeiův, jemuž neodpustil, že se roku 61 po návratu do Itálie rozvedl s Mucií Tertií (spolu od roku 79), nevlastní sestrou Metella Celera (byla matkou Pompeiových synů Gnaea a Sexta a dcery Pompeie, manželky Fausta Cornelia Sully; viz roky 40 a 39).

Metellus Celer byl ženat (asi od roku 63) s nezbednou Clodií, sestrou p. Clodia Pulchra. Cicero o ní tvrdil, že byla bratrovou milenkou a odedávna se spekulovalo o tom, že je onou vysněnou Lesbií, literární milenkou básníka Valeria Catulla. Cicero též tvrdil, že svého manžela otrávila, když náhle zemřel začátkem roku 59, aniž nastoupil po konsulátu správu provincie Gallia Transalpina (= pozd. Narbonensis). 

 

V říši Meroé následoval po Tanid-amanim (vládl od roku asi 80) král Teriteqa (do roku asi 30). Teriteqa získal zpět Dolní Núbii na sever od druhého nilského kataraktu. Jeho syn, princ Akinidad, zde působil někdy ke konci otcovy vlády jako místodržitel.

 

Kolem t. r. se narodil Dionýsios z Halikarnássu, řečník a historik. Od roku 30 žil v Římě a zemřel roku 5.

Historik Diodóros Sikelios, Sicilský, pobýval v letech 60 až 56 v Egyptě (srov. rok 36).