79-70

79.

Ol. 175, 2

233 SE

169 AE

([...]os)

a. u. c. 675

P. Servilius Vatia Isauricus a Ap. Claudius Pulcher

L. Cornelius Sulla Felix, dict. IV.

************************************************************

Mytiléné, kde se od roku 85 (!) stále ještě bránili protivníci Říma, byla konečně dobyta.

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos poslal do Říma k Sullovi vyslance s požadavkem, aby byl mír z Dardanu z roku 85, spočívající na ústní dohodě, nyní sepsán. V téže době si však v Římě stěžovali rovněž vyslanci krále Ariobarzána I. na Mithridátovu neustálou přítomnost v Kappadokii (srov. rok 82). Sulla Mithridáta vyzval, aby zemi vyklidil.

Pontský vladař vyslal do Hispánií ke Q. Sertoriovi se svým důvěrníkem Métrofanem bývalé důstojníky Fimbriova vojska L. Magia a L. Fannia. Skupinka dorazila do Diania (mezi Karthágenou a Valencií), kde za finanční podporu žádali na Sertoriovi uznání králových nároků na celou Anatolii. To Sertorius odmítl a žádal vyjmutí římských provincií z nároku.

Král se začal připravovat na další válku s Římany. Reorganisoval pontskou armádu po římském vzoru s ponecháním hellénských základů (viz pak rok 73).

 

V Alexandreji se narodily pozdější královny Kleopatrá VII. Tryfainá III. a Bereníké IV. (zemřely roku 57, resp. 55).

 

L. Cornelius Sulla Felix, řecky Epafrodítos, se pro nemoc na začátku roku vzdal veškerých úřadů a stáhl se z veřejného života, ale svou absolutní moc nad Středomořím si podržel; bezbranný nebyl, neboť se mohl spolehnout na více než 120 tisíc vojáků, kterým kdysi velel, a na deset tisíc "Corneliů" v Římě, viz rok 82. Žil osaměle na svých statcích u Cum a lovil ryby. Byl jediným z římských mocných, který sám o sobě abdikoval a přenechal příležitost dokonce těm, kteří prahli po krvi pomsty.

M. Tullius Cicero se vydal na studijní cestu do Athén. C. Iulius Caesar v té době pobýval na Rhodu (v Asii byl od roku 81). Řada Římanů byla tehdy na cestách, aby se vyhnula tvrdé diktatuře sullovců.

 

************************************************************

78.

Ol. 175, 3

234 SE

170 AE

(Aischraios)

a. u. c. 676

M. Aemilius Lepidus a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

V Illyrii potlačili Římané pod velením C. Cosconia povstání Delmatů (srov. roky 119 a 44). Město Salóna/Salóny, dn. Split, se roku 76 dostalo do trvalého římského vlastnictví.

 

Na jaře se do Říma opět dostavili poslové krále Mithridáta Eupatora, aby oznámili, že jejich pán již vyklidil Kappadokii.

L. Cornelia Sullu však již nezastihli živého. Zemřel v šedesátce údajně na »vši«, jako již předtím Alkmán ze Sard, Ferekýdés Theologos ze Sýru, Kallisthenés z Olynthu, Eunús alias Antiochos nebo z Římanů právník Macius. Podle jiného zdroje zemřel první evropský světovládce na chrlení krve. Sulla se narodil roku 138. Byl prvním z Corneliů, který se po nádherném pohřebním průvodu dal pohřbít žehem, a to v rodě, který se, pro Římany vzácně, držel pohřbů do země. Sulla tak prý učinil z obavy o osud svého těla, když viděl, jak tělo C. Maria bylo z hrobu rozmetáno.

Mithridátovi poslové se bez odpovědi vrátili zpět ke králi. V jednáních se Sertoriem přistoupil vládce na Pontu na Sertoriovy podmínky (viz předešlý rok) a uzavřel spojenectví se S. P. Q. R.; v Hispániích existoval demokratický protisenát. Q. Sertorius poslal k Mithridátovi jako styčnou osobu (vzdoro)senátora M. Varia.

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům (ukončeny roku 74) shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských, pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. Zéníketés/Zéníketos, který ovládal část lyckého pobřeží s Fasélidou a pamfýlské s navazujícím taurským vnitrozemím a v Drsné Kilikii mys s pevností Kórykos, se upálil se vším všudy ve svém vlastním sídle v nepřístupné pevnosti Olympos na stejnojmenné taurské hoře.

 

Z roku 234 SE je zachována zpráva o bojích krále Arsaka (nevíme kterého, srov. rok 88 a 81) s králem Elymájů či Elamitů jménem Qabinaskíri (babylónská forma). Podle řeckých nápisů na mincích to byl Kamniskírés/Kamnaskírés III. Basileus megas, který byl místním dynastou v Súsách (srov. rok 147). Asi nebyl synem Kamnaskíra II. Podle mincí byla jeho manželkou a spoluvládkyní jistá Anzazé (podle nálezu z roku c. 82/81).

Jeho nástupcem byl syn Kamnaskírés IV., který si říkal „syn Velkého Kamnaskíra“. • O novoelamském státním útvaru srov. rok 147 a o dalších panovnících známých pouze z mincí viz Index s. v. Elymáis.

Předchůdci Kamnaskíra III. byli podle mincovních nálezů Okkonapsés Sótér, Tigraios a Dáreios Sótér, všichni z doby pádu seleukovské moci nad Mesopotamií a numismatici o nich soudí, že to byli "usurpátoři".

 

V kavkazské Ibérii zemřel lrál Artaxiás I. (Arsakés, Aršak) panující od roku 90, syn Artavasda I. Armenského, aniž by o jeho činech bylo něco známo. Ibérům po něm do roku 63 kraloval Artog, Artókés. Ke konci své vlády se dostal pod římský protektorát.    

 

V Římě zavládl po Sullově smrti opět neklid: konsul M. Aemilius Lepidus (mariovec a otec stejnojmenného triumvira roku 43 narozeného c. 90) chtěl odstranit sullovské zákony, leges Corneliae, z roku 81. Nesetkal se však s podporou (viz následující rok). Mariovec M. Iunius Brutus, otec stejnojmenného a proslavenějšího Caesarova atentátníka (srov. rok 85), ovládl Předalpskou Gallii, ale Cn. Pompeiem byl přemožen a odstraněn.

C. Iulius Caesar se vrátil do Říma (nepřítomen od roku 81)

M. Tullius Cicero se z Athén vypravil do Asie a na Rhodos, kde stejně jako pobýval u Poseidónia. Na ostrově mj. byl, stejně jako Caesar, posluchačem rhétora Apollónia Molóna z Alabandy. Následujícího roku se římský advokát vrátil do Říma.

 

************************************************************

77.

Ol. 175, 4

235 SE

171 AE

(Seleukos)

a. u. c. 677

D. Iunius Brutus a Mam. Aemilius Lepidus Livianus

************************************************************

Po dohodě s Mithridátem VI. Eupatorem vpadl Tigránés I. Armenský do Kappadokie a do Kilikie. Země byly vypleněny, obyvatele měst Mazaka, Soloi a jedenácti hellénských tohoto regionu přesídlil do právě založených Tigránokert v Armenii, které král stanovil svým sídelním městem (srov. rok 67). Ariobarzánés I. Filorhómaios se ukryl, ale ještě téhož roku se opět vrátil do Kappadokie k vládě (srov. rok 67).

 

M. Aemilius Lepidus (srov. předešlý rok) byl v bitvě na Martově poli poražen svým exkolegou v úřadu a oddaným sullovcem Q. Lutatiem Catulem a vypuzen z Itálie. Na Sardinii onemocněl a zemřel na souchotiny. Jeho vojáky, s nimiž připravoval další občanskou válku, odvedl M. Perperna do Hispánií k Sertoriovi (srov. předtím rok 81).

Na Pompeiův pokyn byl zavražděn M. Iunius Brutus, otec M. Iunia Bruta (srov. předešlý rok).

Zemřel autor togát C. Quinctius Atta; rok narození neznáme.

 

Na Cejlonu zemřel král Dutthagámaní (vládl od roku 101). Na trůnu ho následoval jeho bratr Saddhatissa (vládl do roku 59, viz tam pořadí králů).

 

************************************************************

76.

Ol. 176, 1

Dión z Kyparissií

236 SE

172 AE

(Hérákleodóros)

a. u. c. 678

Cn. Octavius a C. Scribonius Curio

************************************************************

V Parthii zemřel Arsakés X. Artabános III. (kraloval od roku 88). Jeho nástupcem se stal Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl do roku 70). Na trůn nastoupil již jako osmdesátiletý (zřejmě světový unikát) a byl snad jedním ze Sakarauků, tj. Saků, nebo jako Parth mezi nimi dlouho žil. Artabános III. byl možná posledním z Arsakovců v přímé linii od krále Arsaka I. Možné je i to, že Sinatrokés byl synem krále Mithridáta I. a bratr Fraáta II. (?).

Král Sinatrokés vládl společně se svou manželkou jménem Ispumezá či Ispubarzá. Protože pravděpodobně téhož roku zmizel z dějin usurpátor Óródés, který vládl v Babylónii od roku 81, panoval Sinatrokés zřejmě opět jako jediný vládce říše Parthů (usurpace v Babylónu od roku 91, srov. tam). • Babylónie byla v této době zřejmě armenská (srov. rok 71, ale i rok 69).

 

V Iúdaji během vojenského tažení za Iordánés zemřel při obléhání pevnosti Ragaba při Gerase/asi dn. ar-Rádžib v JOR bojovný král Židů Alexandros I. Iannaios (49; vládl od roku 103). Ke konci vlády hodně pil a trpěl z toho horečnatým onemocněním. V posledních třech letech proto s armádou nepodnikl žádné tažení.

Královskou hodnost převzala jeho manželka a vdova po dvou králích Salómé Alexandrá, též Salómé I., hebr./aram. Šelomsíjón (vládla do roku 67); ostatně sama kdysi rozhodla o tom, že na trůn dosedne právě Alexandros. Poněvadž sama se jako žena nemohla stát kněžkou monotheistického kultu Jahweho, veleknězem jmenovala svého staršího syna Hyrkana II. čili Ióanna Hyrkana II. (asi 28), pozdějšího krále, viz rok 69. Jeho bratr Aristobúlos (II.) zůstal soukromou osobou (srov. rok 67)Po Athalji (842 až 836) byla Salómé I. druhou a poslední panující židovskou královnou (srov. ještě vládu Aristobúla se Salómé II. v Chalkidě roku 54 - 92 n. l.)

Zesnulý Alexandros I. podporoval v duchu svého otce aristokratické saddúkaje, viz rok 134 a 110. Před smrtí však doporučil Salómě, aby se v domácí politice orientovala na farisaje, třebaže s nimi vedl tak dlouhou válku, viz roky 101 a 95. V novém kursu ji podporoval starší syn Ióannés Hyrkanos, mladší Aristobúlos setrval na straně otcově. Salómé však řídila vojenství a dala dohromady silnou stálou žoldnéřskou armádu.

Představitelem farisajů byl Salómin bratr Šimon ben Šetah, předseda sanhedrinu, podporující hebrejskou vzdělanost a v jejím rámci také vzdělávání žen. Salómé dala farisajům politickou moc a vliv si udrželi až do dnů rodícího se Ježíšova křesťanství.

Po změně vztahu vůči nim začali farisajové chválit Alexandra Iannaje, ale také usilovat o pomstu za ukřižování svých bojovníků roku 95. Když jim Salómé odmítla jít vstříc, terorisovali své protivníky. Podřízli jistého Diogena a další, kteří tehdy radili Alexandrovi k popravě, a hrozili předákům saddúkajů. Aristobúlos na matce vymohl, aby se bojovníkům s farisaji dostalo bezpečného zázemí v některých královských pevnostech. Přenechala jim i Machairús, kde měla hlavní svou pokladnici.

Aristobúlos již tehdy patřil k nespokojencům s tím, že Júdě vládně žena. Matka ho odklidila na čas z Jerúsaléma, když ho poslala na pomoc Damašku proti dynastovi Ptolemaiovi Mennaiovi; vojensky syn (tehdy asi 25letý) ničeho nedosáhl. 

 

V Egyptě se dal král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos se svou sestrou a manželkou Kleopatrou VI. Tryfainou II. korunovat podle domorodého ritu, tentokrát nikoli podle tisícileté tradice v Memfidě/Menoferu, nýbrž poprvé v historii v Alexandreji.

 

Narodil se C. Asinius Pollio, konsul roku 40, politik, literát a historik (zemřel roku 4 n. l., event. roku 5 před n. l.; srov. rok 40).

 

************************************************************

75.

Ol. 176, 2

237 SE

173 AE

(Aischinés)

a. u. c. 679

L. Octavius a C. Aurelius Cotta

************************************************************

Prokonsul C. Scribonius Curio vedl v Thrákii boje s Dardany až do roku 73 (srov. tam).

 

V Římě senát jako protitigránovský tah uznal králi v Syrii oba syny Antiocha X. Euseba Antiocha XIII. Asiátika a Antiocha alias nyní Seleuka VII., který byl snad identický se Seleukem Kybiosaktem (viz rok 58). Kleopatrá V. Seléné I., matka obou dynastů, žádala pro své děti v Římě od senátu i vládu nad Egyptem, ovšem neúspěšně.

 

V helléno-baktrijských státech:

V říši Antimachovců skončila královláda Stratóna II. Filopatora, vládnoucího od roku asi 80 se svým otcem Stratonem I. Posledním hellénským vládcem v této části světa byl Hippokratés Sótér (viz rok 85, srov. rok 80).

V říši Eukratovců skončila vláda krále Amynty Níkátora (od roku asi 85) a Eukratidy III. Velkého (mohl vládnout od téhož roku). Následoval je Amyntův syn Hermaios Sótér (panovníkem snad až do roku 55). Spoluvládla manželka Kalliopé Sóteirá, dcera Hippostrata Sótéra (srov. roky 85 až 70).

Hermaios je poslední doložený hellénský vládce ve Střední Asii a v severozápadní části indického subkontinentu, resp. východně od Eufrátu vůbec. Jím skončil politický hellénismus v Asii.

Někdy před vládou Hermaiovou král Indosaků U-to-lao (čínská transkripce; řecká podoba snad Azóráó, tj. Azilisés) zabil posla nebo vyslance čínského císaře. Králův syn ale vyslal do Číny posly s omluvou. Proto se u U-to-laa objevili noví čínští poslové. U Indosaků mezitím vypukla domácí válka. Králův syn, jehož jméno neznáme, se s pomocí In-mo-fu, syna krále země Jung-chin, tj. pravděpodobně Paňdžábu (?), vzbouřil a U-to-lao byl zabit. Vlády v zemi Kipin, tj. Kóféné, se zmocnil In-mo-fu, což je čínská podoba jména Hermaios.

Král Hermaios vládl ve městě Dionýsopolis (Nagara čili Džalálábád v dnešním vých. Afghánistánu, srov. rok 55).

Z 1. st. př. n. l. je z mincí ještě známo jméno Theodamás, krále v kraji Badžaur, severní Pákistán, a Thrasó ze západního Paňdžábu.

 

Sertoriův společník a prostředník M. Varius (srov. rok 78) dorazil ke králi Mithridátovi VI. Eupatorovi. Q. Sertorius (asi 50) s výraznou jizvou ve tváři jako měl Pún Hannibal a Batáv Iulius Civilis v Hispániích již tři roky se zdarem vedl válku proti Q. Caeciliovi Metellovi Piovi. Nyní se úspěšně postavil také novému veliteli optimátů Cn. Pompeiovi, jehož legii porazil u obce Lauro jižně od Sagunta na hlavu. • Pompeius (31), který dorazil cestou přes Alpy, pobýval v Hispániích do roku 72 (podle jiné datace mohl být v Hispániích již od od zimy roku 77/76).

M. Tullius Cicero zastával quaesturu na Sicílii.

 

Kolem t. r. vpadli Belgové do Británie. Jejich sídelním městem na ostrově se stala Venta Belgarum, dnešní Winchester. V Británii probíhaly neustálé spory a boje mezi místními největšími kmeny původem belgických, mezi Catuvellauny a Atrebaty (viz dále 54).

 

Narodil se Athénodóros z Tarsu, přesněji z Kany u Tarsu (proto zván Kananítés), stoický filosof, přítel Ciceronův a Strabónův, učitel řečnictví Augustův za jeho pobytu v Apollónii, později Tiberiův a Claudiův. Zemřel roku 7 našeho letopočtu a ve vlasti na jeho poměť pořádali každoročně až do nástupu monotheismu hry; viz rok 41.

Kolem t. r. se narodil Potamón z Mytilény, syn řečníka Lesbónakta/Lesboklea, řečník a teoretik, viz oba rok 70. Potamón se stal vůdcem diplomatických misí Caesarových a Augustových (srov. postavení jeho vlasti u obou). Zemřel snad roku 15 našeho letopočtu.

Snad t. r. zemřel politik a velebený řečník L. Marcius Philippus, konsul roku 91 (narozen kolem roku 136).

V první polovině prvního století působil slavný lékař empirické školy Hérákleidés z Tarentu. Proslavil se v oboru farmakologie.

 

************************************************************

74.

Ol. 176, 3

238 SE

174 AE

(neznámý)

a. u. c. 680

L. Licinius Lucullus a M. Aurelius Cotta

************************************************************

Koncem roku zemřel v Bíthýnii král Níkomédés III. Euergetés Filopatór (vládl od roku 95). Jako další v historii také on zanechal v závěti svou říši senátu a římskému národu (srov. královské závěti ještě z let 162, 133, 96 a 80). Nicméně jeho syn se prohlásil králem Níkomédem V. Vládl jen krátce, protože byl rychle římskou propagandou prohlášen za potomka podvrženého.

Lze předpokládat, že tento Níkomédés V., který se bez odporu vzdal svých nároků na bíthýnijský trůn, je totožný s jistým Lykomédem, veleknězem v Kománách (viz rok 47).

Místodržitel provincie Asia M. Iuncus vyslal svého quaestora Pompeia Bithynica, aby novou provincii Bithynia uspořádal (srov. pak rok 64). Konsul M. Aurelius Cotta byl pak vyslán ke správě nové provincie a druhý konsul L. Licinius Lucullus odešel do Kilikie.

M. Antonius, konsul roku 99, otec triumvira M. Antonia, nyní jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům. Válka s piráty byla vedena Římany v letech 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří (do roku 71), ale bez větších úspěchů.

V Kilikii mezitím podmanil prokonsul P. Servilius Isaury. Válka s nimi trvala od roku 78.

 

Teprve t. r. (uvádí se i rok předcházející) uspořádali Římané svou provincii Cyrenaica, kterou odkázal S. P. Q. R. již roku 162 resp. 156 v závěti Ptolemaios VII. Euergetés II. Po smrti jeho syna a královského nástupce v Kýréné Apióna v roce 96, viz tam, však prohlásil senát všechna města za svobodné státy: tehdy mezi nimi a v nich vypukly rozbroje, chaos v zemi, jíž Římané říkali Cyrenae n. Cyrenaea (srov. činnost L. Licinia Luculla roku 87).

Provinční éra datační Kýrénaiky začíná však až rokem 31, kdy Octavianus vrátil městům samostatnost a provincii Římu, když ji roku 36 věnoval Antonius Kleopatře. Bývalý královský majetek, nyní římský ager publicus, "státní půdu", začal rokem 74 spravovat quaestor vyslaný do provincie. Soukromé zábory půdy byly trvalým sporem s usedlíky a roky nepravostí vedly Kýrénské ke stížnostem, až se roku 59 n. l. dostaly k principovi, viz tam.

 

V Hispániích se v boji proti Q. Sertoriovi začalo dařit Cn. Pompeiovi, moc mariovců a jejich spojenců začala upadat. Zprvu ale dokázal Sertorius odehnat senátní vojsko od obléhání vaskonské Calagurry na severu Hispánie Tarrakónské (rok 74), takže Q. Caecilius Metellus sbíral síly v Zadní Hispánii a Pompeius v římské Gallii (rok 73; srov. rok 75). Sertoriova spolupráce s Mithridátem Eupatorem vázla na vzájemné podezřívavosti.

 

V Číně zemřel císař Čao/Zhao (20; na nebeském trůnu od roku 87). Nástupcem se stal z vůle regenta Chua Kuanga/Huo Guang vnuk císaře Wua, viz rok 87, Liou Che/Liu He (asi 30), syn Liou Po/Liu Bo, syna Wu s Li. Regentovi Chuovi se žijící syn Wuův Liou Sü/Liu Xu nezdál vhodný k vládě, neboť byl příliš vznětlivý a ani otci nebyl sympatický. Liou Che však nedostal ani dynastické jméno, neboť se během smutku za císaře Čaoa choval spratkovsky, nedodržoval zvyklosti, pořádal hostiny a neabstinoval od sexu.

Po 27denní vládě v červenci a srpnu t. r. byl se souhlasem císařovny-vdovy Šang-kuan/Shangguan a velitele armády Čang An-š'/Zhang Anshi regentem zatčen, odsouzen, sesazen a deportován ode dvora v Čchang-anu/dn. Si-an, většina jeho lidí byla popravena: vzácný a svérázný případ impeachmentu v imperiálních dějinách Číny.

Za nového císaře pučisté vybrali vnuka vévody Liou Ťüa/Liu Ju (viz o jeho osudu roku 91) a Wuova pravnuka Liou Ping-i/Liu Bingyi s posmrtným jménem Süan/Xuan (17; vládl do roku 49). Odstavený Liou Che zemřel na svých panstvích roku 59 a jeho hrobka patří k archeologickým pokladům mezi nalezišti éry dynastie Západních Chanů.

Süana vychovával jako svého Čang Che/Zhang He, předtím vychovatel Liou Ťüa, tehdy korunního prince Wuova. Když přišel Ťü o život, byl Čang Che vykastrován, nicméně pověřen funkcí hlavního palácového eunúcha. Poněvadž Liou Ping-i vyrůstal mimo dvůr a jako prostý Číňan mimo šlechtický svět, Čang Che ho vychovával a vzdělával na své náklady, zaplatil i svatbu. Süana oženil regent se Sü Pching-ťün/Xu Pingjun a jejich synem byl Liou Š'/Liu Shi. 

Dvůr ovládala rodina regenta Chuo Kuanga, oddaného služebníka císaře Wua a tvůrce dvou císařů. Jeho manželka Si-an/Xian byla však nezbednice. Chtěla za císařovnu svou dceru a prostřednictvím lékaře otrávila rodící císařovnu Sü, která po porodu roku 71 zemřela. Následujícího roku udělal Süan císařovnou opravdu Chuovu dceru Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun. Když regent Chuo roku 68 v úřadu a míru roku 68 zemřel, šli mu Süan i s císařovnou-vdovou Šang-kuanou na pohřeb, ojedinělý čin císařských dějin.

Si-an, vdova po Chuovi, nedala pokoj a nabádala svou dceru Chuou, aby svého císařského manžela zavraždila. Palácem šly řeči o vraždě císařovny Sü a Sianiny záměry se provalily: celý klan byl vyvražděn do třetího kolene, císařovna Chuo exulována a vzala si později život. Císařovnou pak Süan udělal milenku Wang, která vychovávala prince Liou Š'a, budoucího císaře, viz rok 49.

Süanova vláda byla ve znamení prosperity a úspěšné politiky vůči Hunům, srov. rok 128, 119 a 53. Roku 71 vpadlo na Huny pět chanských armád. Království Wusun, viz o něm rok 200, zbavily hunské nadvlády. Süan rozvíjel styky se všemi nehunskými dynasty země Si-jü/Xiyu, zhruba dn. Sin-ťiangu, pacifikoval revoltu Čchiangů/Qiang sídlících mezi S'-čchuanem a Tibetem.

O Hunech viz dále rok 53.

 

************************************************************

73.

Ol. 176, 4

239 SE

175 AE

(neznámý)

a. u. c. 681

M. Terentius Varro Lucullus a C. Cassius Longinus

************************************************************

C. Scribonius Curio ukončil v Thrákii válku s Dardany (trvala od roku 75).

 

Na jaře se po dlouhých přípravách (viz rok 79) vypravil Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos s vojskem do Bíthýnie a jeho stratégos Diofantos (II.) vpadl do Kappadokie: vypukla desetiletá zničující válka o dědictví bíthýnijské nebo též třetí válka s Mithridátem (do roku 63).

V bitvě pod hradbami Chalkédónu porazil Mithridátés Eupatór prvního bíthýnijského prokonsula M. Aurelia Cottu. Stejně úspěšný byl králův nauarchos Aristoníkos, jenž před tímto městem a v jeho přístavu porazil římské loďstvo. Chalkédón byl obležen, stejně tak jako Kýzikos disponující dvěma velkými přístavy. Před Kýzikem byl velitelem obléhací techniky, tj. heliopolítem, Níkónidés z Thessalie. Královští měli v kraji před Kýzikem na 150 tisíc vojáků a čtyři sta lodí. 

L. Licinius Lucullus, který byl právě jmenován vrchním velitelem ve válce s Mithridátem, zasáhl do bojů a obklíčil krále pod Kýzikem, čímž ho zbavil přístupu k zásobování a armáda hladověla. Obležení prokopávali tunely proti obléhatelům a při jednom z výpadů se téměř zmocnili Mithridáta. 

Mezitím dobyl další králův stratégos Eumachos Velkou Frygii a římskou Kilikii a všude dával vybíjet Římany a jejich sympatisanty. C. Iulius Caesar, který v této době byl na Rhodu na svém druhém studijním pobytu, vyhnal Pontské z pobřežních krajů Kárie a C. Salvius Naso úspěšně hájil území provincie Asie. Oddíl králových vojáků, jemuž veleli L. Fannius a Métrofanés, porazil legát Mamercus. Nauarchos Aristoníkos byl posléze zajat fimbriovskými důstojníky. Spolu s jedinou legií, kterou si s sebou přivedl z Itálie, velel nyní L. Licinius Lucullus také oběma „fimbriovským“ legiím.

V zimě přešla iniciativa ve válce zcela na stranu Římanů a jejich spojenců. Déiotaros, syn Dumnorigův, tetrarcha galatských Tolistobóiů, stál v čele povstání proti Mithridátovi ve Frygii. Eumachovy posádky byly poraženy a vyhnány (srov. již rok 86). Mithridátovo vojsko bylo před Kýzikem zcela vyhladověno a na ústupu poraženo a rozprášeno. • Úspěšnému městu a státu Kýzikos byla za věrnost Římu ponechána autonomie. Teprve císař Tiberius mu svobodu roku 25 n. l. odebral a včlenil do provincie, neboť se prý nevěnovali dostatečně Augustově kultu a jacísi římští občané zde utrpěli jisté násilí; důvod neznáme.

 

Na zpáteční cestě z Říma byl na Sicílii jeden ze dvou synů seleukovského krále Antiocha X. Euseba okraden a ponížen C. Verrem (srov. rok 75), správcem provincie v letech 73 až 71 v hodnosti propraetora (srov. proces s ním v roce 70).

 

V Itálii se na jaře u majitele gladiátorské školy v Capuy Lentula Batiata vzbouřili 74 otroci, které vedli Thrák Spartokos, lat. Spartacus, a Galatové, čili anatolští Kelti Krixos a Oinomáos. Utekli na úbočí Vesuvu a rychle se k nim přidávali další zběhlí otroci z okolí. Poměrně snadno rozšířili povstalci svou moc po Lúkánii, obsadili města Nolu, Nucerii, Thúrie a Metapont. Jak jich přibývalo, rostla jejich vojenská síla: v polní bitvě porazili legáta App. Claudia Pulchra a praetora P. Varinia Glabriona, který sice unikl, ale koně mu Spartokos ukořistil. Vůdci otroků však byli stále nejednotní (válka s otroky, známá jako Spartokovo povstání, trvala do roku 71).

 

Jako zajatec z války s Mithridátem se do Říma dostal básník epyllií a epigrammů Parthenios z Níkaie. Učil v Římě, později žil v Neápoli, kde mimo jiné vyučoval Vergilia.

 

************************************************************

72.

Ol. 177, 1

Hekatomnos z Élidy

240 SE

176 AE

(neznámý)

a. u. c. 682

L. Gellius Publicola a Cn. Cornelius Lentulus Clodianus

Rok 1 éry Kommágény

************************************************************

Zbytky mithridátovské armády (srov. předešlý rok) pod M. Variem a Hermaiem se v zimě na začátku roku uchýlily do Lampsaku, který hned L. Licinius Lucullus oblehl. Král sice s pomocí loďstva celý Lampsakos evakuoval - akci velel pirát Ísidóros - ale u Neai před Lémnem Lucullus pontskou egejskou flotilu zničil. Na Lémnu si vzal život Mithridátův důvěrník Dionýsios, předtím byl popraven Ísidóros; římští emigranti-populárové v čele s Variem byli popraveni na místě a Mithridátův ideolog Alexandros byl ponechán na pozdější Lucullův triumf.

Následovala Lucullova protiofensíva v Bíthýnii. Mithridátés Eupatór byl s vojskem téměř obklíčen, ale podařilo se mu uniknout po moři do Pontu. Jeho loďstvo přitom bylo v bouři téměř celé zničeno. cestou do svého kmenového království uzavřel Mithridátés spojenectví s Hérákleótskými, jejichž stratégem, nejvyšším úředníkem, byl tehdy Lámachos, a pak teprve pokračoval do Sinópy.

Královi spojenci Tigránés I., vládce Armenů, a Macharés, Mithridátův vlastní syn a král v Kimmerském Bosporu, mu za této situace odřekli pomoc. Mithridátés Eupatór dal pro zradu nebo pro podezření ze zrady popravit svého stratéga a jednboho z nejbližších přátel Doryláa mladšího: podle jiné tradice přišel Doryláos o život při útěku z Kabeir až následujícího roku; srov. rok 86 a 121.

Na podzim a v zimě se L. Licinius Lucullus vypravil za nepřítelem do Pontu. Oblehl Amísos a Themiskýru na Thermódontu, kde údajně kdysi sídlily Amazonky, neměl však úspěch. M. Aurelius Cotta oblehl Hérákleiu Pontskou. V téže době hledal Mithridátés pomoc u Parthů. Jejich král Sinatrokés ho však rovněž odmítl. Lodě, které se v této době vracely z Hispánií, kam je poslal král na pomoc Sertoriovi, zničil u Tenedu Lucullův legát Triarius.

Na západním pobřeží "úřadoval" Liciniův bratr M. Terentius Varro Lucullus, prokonsul provincie Makedonie. Ve válce s thráckými Bessy pacifikoval rozsáhlé oblasti až po Dunaj a po západní pobřeží Pontu; o Bessích viz dále rok 62. Obsadil hellénská města jako Istros, Tomis, Kallátidu a Apollónii Pontskou, odkud odvezl Apollónovu bronzovou kolosální sochu a po triumfu v Římě následujícího roku ji postavil na Capitóliu. Za jeho prokonsulátu provinciálové žalovali s pomocí C. Iulia Caesara (28) C. Antonia Hybridu, cos. 63, za loupeže během Sullovy války s Mithridátem a byl by odsouzen, kdyby se neodvolal k tribunům lidu. Sullovec M. Lucullus se později přiklonil na stranu Ciceronovu, pečoval o nemocného staršího bratra a zemřel někdy po něm, po roce 56.

 

V Hispániích vypukly mezi populáry neshody. Pompeiovy válečné úspěchy se šířily. M. Perperna zavraždil Q. Sertoria na hostině, neměl však jeho vůdcovských kvalit a bitvu s C. Pompeiem ztratil. Vítěz dal Perpernu slibující informace o smýšlení Římanů doma v Římě popravit dříve než se mohli setkat a archiv populárů, po přečtení ovšem, zničit.

Cn. Pompeius se na konci roku vydal po souši na cestu z Hispánií do Itálie, kam dorazil na jaře (viz tam).

 

V Itálii pokračovaly úspěchy otroků-povstalců. Na cestě k Alpám porazili konsula Cn. Cornelia Lentula Clodiana, C. Cassius Longinus byl poražen otroky u Mutiny, dnešní Modeny. Od Alp se však otroci z dnes již neznámého důvodu obrátili zpět k jihu. Rozdělily je rozpory: Krixos byl se svými Galaty a s nimi spojenými Germány poražen Římany pod Q. Arriem na úpatí pohoří Garganus v Apulii a v bitvě s dvacet tisíci dalšími padl.

Spartokos dal v jeho paměť pozabíjet tři sta římských zajatců a se 120 tisíci povstalci táhl na Řím; neznámo proč, se otočil do Picena a opět porazil Římany pod praetorem Q. Arriem a konsulem L. Gelliem, stejně jako později prokonsula C. Cassia a praetora Cn. Manlia. Od dob Hannibalových se takhle neohroženě nikdo římskou Itálií "neprocházel". 

 

Germánští Suébové pod králem Ariovistem, knížetem Triboků, přitáhli do Gallií na pomoc Sequanům v boji o hegemonii mezi Gally proti Haeduům. Vraceli se pak každoročně přes Rýn a odměnou jim byla později třetina sequanského území, viz dále rok 61sq. a 58: Germáni byli v Galliích poprvé. Původní sídla kmenového svazu Suébů ležela mezi Baltem ("mare suébicum") a Labem a mezi Germány byli před příchodem Gotů nejsilnější. Někdy před touto dobou Suébové expandovali do dn. středního Německa.

 

************************************************************

71.

Ol. 177, 2

241 SE

177 AE

(neznámý)

a. u. c. 683

P. Cornelius Lentulus Sura a Cn. Aufidius Orestes

Rok 1 autonomní éry Terméssu

************************************************************

Na jaře třetího roku třetí války mithridátovské zanechal L. Licinius Lucullus před Amísem L. Licinia Murenu a se třemi legiemi dorazil k Eupatórii v Pontu, kde na jeho stranu s vojáky přešel velitel královského strážního oddílu Foiníx. U Fanaroie porazil Mithridátův velitel Menandros z Láodikeie v jízdní bitvě římský oddíl, jemuž velel Sornatius: byl to ale jen dílčí úspěch.

Lucullus se dostal do pohoří Paryadrés, kde římské ležení obklíčil král Mithridátés. Již předtím uprchl od Luculla Olthakos, kníže Dandanů, sídlících u Maiótského moře, jenž se k Římanům vloudil s cílem zavraždit Luculla, a vrátil se ke králi (srov. rok 65, kde snad shodný s dynastou kolchidským). Po Sornatiově neúspěchu se o získání proviantu pro obklíčené pokusil M. Fabius Hadrianus, který prorazil obležení, když v jízdní bitvě zničil nepřátele pod jistým Menedémem.

Pohled na Římany přivážející proviant podryl bojového ducha mithridátovců: královo vojsko se dalo na hysterický útěk. V nastálém zmatku byl tehdy mezi jinými ušlapán kněz Hermaios. Král unikl do Pontských Komán a odtud do Armenie. Předtím ještě dal ve Farnakeji povraždit své sestry Nýsu (dle jiné tradice byla však zajata), Rhóxanu, Stateiru a Láodiku IV. (?) spolu se svými manželkami Bereníkou z Chiu a Monimé ze Stratoníkeie n. Míléta, která se nejprve pokusila oběsit na svém diadématu, neboť si směla vybrat smrt, ale látka nevydržela, tak se dala probodnout královým "čističem", eunúchem Bakchidem. Král Tigránés I. Armenský dal Mithridáta odvést hluboko do nitra Armenie, kde žil vlastně jako zajatec až do jara roku 69! Mezi lidmi zprostředkovávajícími mezi oběma králi byl též Mithridátův důvěrník Métrodóros ze Sképse, zdatný rhétór a žák Démétria ze Sképse. Nediplomaticky doporučil Tigránovi nepomáhat Mithridátovi proti Římanům a když se oba králové udobřili, Tigránés to Mithridátovi prozradil: Métrodóra to stálo život. 

Na podzim se Římanům vzdaly Kabeiry slavné chrámem Farnakova Měsíce, Mén Farnakú (asi Prvního toho jména) s velkým hospodářským zázemím a další pevnosti v Pontu. Město Amísos bylo při dobývání zničeno, ale Lucullus ho dal znovu vystavět. V zimě se Lucullus vrátil do provincie Asie a přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti provincie: mj. zrušil vysoké dluhy z astronomických úroků, čímž si získal nenávist římských publikánů, čili převážně jezdců, kteří si za paušál zakoupili od státu právo vybírat daně v provinciích.

To později v Římě Lucullovi politicky zlomilo vaz. Za Tigránem vyslal Appia Claudia Pulchra, bratra démagoga P. Clodia, aby žádal o vydání Mithridátovo.

Tigránés mezitím dobýval ve Foiníkii města, která zůstávala věrná Seleukovcům. V Ptolemáidě byla zajata Kleopatrá V. Seléné I. (srov. rok 75), která se zde bránila obležení. Tigránés ji poslal do Seleukeie na Eufrátu v severní Mesopotamii, která byla tehdy armenská (a to snad od roku 76 až do roku 69). během obléhání města dorazili k Tigránovi vyslanci židovské královny Salómé I. Alexandry s dary, k uzavření nějakých závazků však nedošlo. • Kleopatrá zde byla roku 69 popravena, vlastní důvod znám není.

Ap. Claudius na cestě za Tigránem prošel téměř všechna králova nově získaná území a všude šířil protiarmenskou propagandu, hlavně mezi Araby, např. u Zarbiéna z Gordyény. Tigránés vedle Hellénů z Kilikie a Kappadokie přesídlil z parthské Mesopotamie zřejmě na sever do Amánu a do Armenie mnoho arabských nomádů, Skénitů, prý aby podpořil v oblasti obchod; viz rok 69.

 

Ve válce proti pirátům, kterou Římané vedli od roku 74, se praetor M. Antonius přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům; ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis (srov. rok 166 či rok 85)!

Na Krétě byl Antonius poražen a musel přijmout mír, který však později nepřijal senát. Krátce na to M. Antonius, otec triumvirův, na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský.

C. Antonius, jeden z tribunů lidu t. r. (asi žádná přízeň s předešlým), prosadil zákon potvrzující pisidskému Terméssu svobodu a spojenectví s Římany za to, že se občané nepřidali za asijského pozdvižení na Mithridátovu stranu. Pro Termésské to byl začátek datovací éry, viz zde výše. 

 

V zimě a na začátku přemohli Římané otroky ve válce, které se říká s otroky nebo také vzpoura, povstání Spartokovo (trvala od roku 73). Vrchním velitelem k ukončení války byl určen praetor M. Licinius Crassus Dives. K disposici měl šest čerstvých legií. Jako první krok k upevnění disciplíny nařídil v předcházejím konsulském vojsku o síle dvou legií decimaci. Byla to třetí decimatio, kterou nám prameny dochovaly: tato stála život čtyři tisíce vojáků (srov. ještě roky 471 a 295, a pak rok 49, 36).

Spartokos stále směřoval na jih do Lúkánie, kde však byl zrazen kilikijskými piráty, kteří ho měli s vojskem povstalců přeplavit na Sicílii, ale odpluli před jeho příchodem. Crassus přemohl nejprve gallo-germánské vojsko o síle 35 tisíc mužů, jehož vůdci Kastos a Gannikos byli mezi padlými. • Na Sicílii s piráty do roku 69 zdárně bojoval praetor L. Caecilius Metellus, konsul roku 68. 

Otroci byli v zimě v Lúkánii na řece Silaru (druhá bitva na Silaru, viz rok 212) rozhodně poraženi, Spartokos s šedesáti tisíci bojovníky padl, aniž by jeho tělo bylo nalezeno, a zbytek, uniknuvší zpět na sever, zničil na jaře Cn. Pompeius, vracející se z Hispánií (srov. předešlý rok).

Povstálci byli Římany krutě potrestáni, a byl to zároveň konec všem ozbrojeným povstáním otroků v Itálii ve starém věku: přeživší pochytané povstalce v počtu šesti tisíc mužů dal Crassus ukřižovat podél cesty z Capuy do Říma (o konci spartokovců viz rok 62).

Následoval triumf Cn. Pompeia nad Sertoriem (římským občanem!) a Hispánci a ovace Crassova (protože byla za vítězství pouze nad otroky; jeho válka s nimi mu trvala šest měsíců). Představitelé dvou optimátských skupin Crassus a Pompeius se usmířili.

 

************************************************************

70.

Ol. 177, 3

242 SE

178 AE

D[...]

a. u. c. 684

Cn. Pompeius Magnus I. a M. Licinius Crassus Dives I.

Rok 1 tzv. první autonomní éry Sinópy (srov. rok 45)

************************************************************

Na jaře dobyli, vyplenili a vypálili Římané pod Triariem a Cottou Hérákleiu Pontskou, již zradila a opustila vojenská posádka pontského krále. • Hérákleia byla založena roku 559; později byla Římany obnovena.

M. Aurelius Cotta se pak vrátil do Itálie.

V létě se od svého otce odklonil Macharés, král v Kimmerském Bosporu (od roku 80; život si vzal v Pantikapaiu roku 65), a Římané ho uznali za přítele S. P. Q. R. Následovalo dobytí Sinópé a na podzim se vzdala Amáseia: Římané měli v moci celé kmenové království Mithridátovo Pontos.

L. Licinius Lucullus zanechal v Pontu Sornatia a sám se vydal na východ.

Král Armenů Tigránés I., který byl stále ještě ve Foiníkii a Syrii (srov. předešlý rok), odpověděl na římské požadavky Ap. Claudiovi Pulchrovi: Mithridáta nevydá a odnikud se nestáhne; na to dal ostentativně popravit šejka Zarbiéna z Gordyény s celou rodinou (srov. předešlý rok).

 

V říši Parthů zemřel Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl od roku 76). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés XII. Fraátés III. Theos Euergetés Epifanés Filhellén (panoval do roku 57). Manželka Pirustaná (?) byla zároveň jeho spoluvládkyní.

Do Ktésifóntu přišli vyslanci krále Tigrána a Luculla (Sextilius).

 

V indo-baktrijské oblasti skončila vláda krále Hippostrata Sótéra (u moci od roku asi 85): byl posledním vládcem z rodu Antimachovců. Jejich území se nyní pravděpodobně spojila s říši Eukratidů: Hippostratova dcera Kalliópé byla manželkou posledního z Eukratovců Hermaia (srov. rok 75). • Rod Antimachovců byl na scéně od roku 190.

 

V důsledku vnitřních rozbrojů se oddělila část germánských Chattů, sídlících ve střední části západu dnešního Německa, a přesídlila k Rýnu a k ústí řeky Mosa (dnešní Maas). Zde, v oblasti novověkých Nizozemí, vznikly kmenové svazy Batavů a Kannanefatů, lat. Canninefati či Cannenefati (srov. středověké označení kraje Kennemerland?).

 

V Římě začal v srpnu proces s C. Verrem, propraetorem Sicílie v letech 73 až 71, jehož obyvatelé provincie obvinili z hrabivosti, vydírání atd.: poprvé byla v této podobě v Římě projednávána záležitost hellénských provinciálů. Byl to zároveň velký úspěch advokáta M. Tullia Cicerona, protože Verres odešel raději do vyhnanství ještě před ukončením procesu a usadil se v Massalii. Vzal s sebou většinu toho, co nakradl. Sicilané žádali čtyřicet milionů séstertiů náhrady, ale v Římě zůstalo k disposici již jen majetku za tři miliony HS. Verres žil v blahobytu až do proskripcí roku 43, kdy přišel o majetek a hrdlo, neboť triumvir M. Antonius měl zálusk na něco z jeho "sbírek" a Verres ho nepředloženě odmítl. Verres se proslavil jako nenasytný lupič uměleckých předmětů. Roku 80 byl legátem správce Kilikie Cn. Cornelia Dolabelly, cos. 81, a oba okrádali provinciály o umělecké předměty. O dva roky později byl v Římě Dolabella obviněn z vydírání a odsouzen mimo jiné díky výpovědi Verrovy proti němu; Verres byl osvobozen. Roku 74 byl Verres městským praetorem, praetor urbanus, a rok na to odešel správcovat na Sicílii. V římské Asii se kdysi seznámil s vypečenými malíři z pamfýlské Kibyry, vypovězenými z vlasti, bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem. Umělci pro něho pracovali jako agenti-znalci umění a oba je pak vzal s sebou na Sicílii, kde se velmi uplatnili, třebaže provincii olupovaly generace propraetorů (provincie od roku 241 resp. 227, od roku 210 plně v římských rukách).

Zásluhou obou konsulů Pompeia (nezastával předtím quaesturu) a Crassa byla obnovena moc tribunátu lidu, omezená Sullou, a soudní poroty byly zásluhou praetora M. Aurelia Cotty opět zpřístupněny jezdcům (srov. rok 82nn.). • Rekordní byl věk jednoho z konsulů, Cn. Pompeia: neměl totiž dosud třicet šest let (čili byl nejmladším z konsulů v historii; Cicero se o svém konsulátu roku 63 chlubí mj. proto, že ho nastoupil v nejranějším možném věku stár 43 let). V případě Pompeia došlo k udělení výjimky ze zákona (jiný věkový limit při povolení triumfu viz rok 82).

Censoři Cn. Cornelius Lentulus a L. Gellius, konsulové roku 72, kteří si nedokázali poradit se spartokovci, vyloučili ze senátu 64 mužů a Římanů spočetli na devět set tisíc: srov. pak katastrofický populační úbytek v roce 46 a o censu srov. pozn. u roku 578.

Zemřel epikúrik Faidros z Athén (nar. 138). kolem t. r. zemřel Meleagros z Gadar (narozen kolem roku 140), autor první známé Anthologie, a to epigramů, pod názvem Stefanos, tj. Věnec (srov. rok 40).

Kolem t. r. se narodili:

Krínagorás z Mytilény, epigrammik, v letech 47 a 45 jako vyslanec své vlasti u Caesara v Římě, v roce 26/25 byl vyslán k Augustovi do Tarracóny. Rok jeho smrti neznáme. Z Mytilény udělali slávu v řečnictví a deklamaci v Římě ještě jeho vrstevníci Lesbónax n. Lesboklés a jeho syn Potamón, viz rok 75, a Pompeiův přítel, literát Theofanés, viz rok 62;

L. Varius Rufus, epický a tragický básník (zemřel asi roku 15?);

Q. Sextius, filosof a scholarchos vlastní filosofické školy v Římě eklektického směru střední Stoy a novopýthagoreismu (zemřel  roku 5).

Roku 70/69 se ve Forum Iulii (dnešní Fréjus) narodil C. Cornelius Gallus, lyrický básník, od roku 30 první římský praefekt Egypta. Roku 26 si vzal život.

Snad 13. dubna se v Arretiu (?)narodil C. Cilnius Maecenas, dobroděj a literát etruského původu. Zemřel roku 8.

15. října se na statku v Ándés u Mantuy v rodině hrnčíře narodil římský národní básník P. Vergilius Maro. Zemřel 21. září roku 19 při návratu z cesty po Helladě a Athén. Svou básnickou prvotinu věnoval jako chlapec (roku c. 60) na hrob jistého učitele Ballisty, který si zjevně přivydělával jako silniční brigant a byl za trest ukamenován: "Pod touto horou kamenů leží pohřben Ballista;/užívej ve dne v noci bezpečné cesty." Epyllion Culex, "Komár", věnoval jako 26letý jistému Octaviovi, pravděpodobně C. Octaviovi, který se od srpna 44 jmenoval Octavianus (je-li věnování autentické, verše o smutném osudu komárově budoucího Augusta příliš neovlivnila, neboť rodinný statek Vergiliův propadl z velké části vyvlastňování majetků pro veterány roku 42).

Básník churavěl celý život a Eklogy/Bucolica vydal po třech letech práce roku 39, Georgica po sedmi letech roku 29 a do konce života jedenáct roků pracoval na Aeneidě. Podobně jako Ílias začal epos brzy Římanům sloužit jako zdroj věštebných losů, útržků s verši, sortes vergilianae