79-70

79.

Ol. 175, 2

233 SE

169 AE

([...]os)

a. u. c. 675

P. Servilius Vatia Isauricus a Ap. Claudius Pulcher

L. Cornelius Sulla Felix, dict. IV.

************************************************************

Mytiléné, kde se od roku 85 (!) stále ještě bránili mithridátovští protivníci Říma, konečně padla. Na jejím obléhání se podílel též mladý C. Iulius Caesar, který se z Říma vytratil, aby nebyl na očích Sullovi, viz rok 81. Fungoval jako důstojník správce Asie M. Minucia Therma, který vedl obléhání Mytileny, a s jeho pověřením odplul do Bíthýnie žádat spojence Níkoméda III. o vyslání flotily na urychlení obléhacích prací. Caesar se později dostal do řečí, viz rok 81, že se stal milencem královým, nicméně při dobývání města si vysloužil vyznamenání za záchranu života římského občana, corona civica/občanský věnec. Cestou od krále byl u ostrůvku Farmakússy zajat piráty a držen pět neděl, dokud nedorazilo výkupné, viz rok 81. Z Lesbu odplul Caesar do Kilikie, kde se připojil k vojsku P. Servilia Vatiy válčícího s Isaury; viz dále rok následující. 

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos poslal do Říma k Sullovi vyslance s požadavkem, aby byl mír z Dardanu z roku 85, spočívající na ústní dohodě, nyní sepsán. V téže době si však v Římě stěžovali rovněž vyslanci krále Ariobarzána I. na Mithridátovu neustálou přítomnost v Kappadokii (srov. rok 82). Sulla Mithridáta vyzval, aby zemi vyklidil.

Pontský vladař vyslal do Hispánií ke Q. Sertoriovi se svým důvěrníkem Métrofanem bývalé důstojníky Fimbriova vojska L. Magia a L. Fannia, viz dále rok 75. Skupinka dorazila do Diania (mezi Novým Karthágem a Valentií), kde za finanční podporu tří tisíc talentů a čtyřiceti válečných lodí žádali na Sertoriovi uznání králových nároků na celou Anatolii. To Sertorius odmítl a žádal vynětí římských provincií z nároku. Král nakonec ustoupil, když Sertorius uznal Mithridátovy nároky na Kappadokii a Bíthýnii.

Král se začal připravovat na další válku s Římany. Reorganisoval s pomocí exulovaných populárů pontskou armádu po římském vzoru s ponecháním hellénských základů (viz pak rok 73).

 

V Alexandreji se narodily pozdější královny Kleopatrá VII. Tryfainá III. a Bereníké IV. (zemřely roku 57, resp. 55).

 

L. Cornelius Sulla Felix, řecky Epafrodítos, se pro nemoc na začátku roku vzdal veškerých úřadů a stáhl se z veřejného života, ale svou absolutní moc nad Středomořím si podržel; bezbranný nebyl, neboť se mohl spolehnout na více než 120 tisíců vojáků, jimž kdysi velel, a na deset tisíc "Corneliů" v Římě, viz rok 82. Žil osaměle na svých statcích u Cum a chodil na ryby. Byl jediným z římských mocných, který sám o sobě za republiky abdikoval a přenechal příležitost dokonce těm, kteří prahli po krvi pomsty (srov. až roku 305+ Diocletianovo rozhodnutí).

M. Tullius Cicero se vydal na studijní cestu do Athén. Řada Římanů inklinujících k populárům-demokratům byla tehdy na cestách, aby se vyhnula diktatuře sullovců.

V Římě držel v březnu triumf nad Afrikou Cn. Pompeius Magnus, svůj druhý. 

 

************************************************************

78.

Ol. 175, 3

234 SE

170 AE

(Aischraios)

a. u. c. 676

M. Aemilius Lepidus a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

V Illyrii potlačili Římané pod velením C. Cosconia povstání Delmatů (srov. roky 119 a 44). Město Salóna/Salóny, dn. Split, se roku 76 dostalo do trvalého římského vlastnictví.

 

Na jaře se do Říma opět dostavili poslové krále Mithridáta Eupatora, aby oznámili, že jejich pán již vyklidil Kappadokii a že by senát měl mír z Dardanu ratifikovat; to se nestalo.

L. Cornelia Sullu však již nezastihli živého. Zemřel v šedesátce údajně na »vši«, jako již předtím Alkmán ze Sard, Ferekýdés Theologos ze Sýru, Kallisthenés z Olynthu, Eunús alias Antiochos nebo z Římanů právník Macius. Podle jiného zdroje zemřel první evropský světovládce na chrlení krve. Sulla se narodil roku 138. Byl prvním z Corneliů, který se po nádherném pohřebním průvodu dal pohřbít žehem, a to v rodě, který se, pro Římany vzácně, držel pohřbů do země. Sullovi přátelé tak prý učinili z obavy o osud svého těla, když viděli, jak tělo C. Maria bylo z hrobu na Sullův pokyn rozmetáno.

Mithridátovi poslové se bez odpovědi vrátili zpět ke králi. V jednáních se Sertoriem přistoupil vládce na Pontu na Sertoriovy podmínky (viz předešlý rok) a uzavřel spojenectví se S. P. Q. R.; v Hispániích existoval demokratický protisenát. Q. Sertorius poslal k Mithridátovi jako styčnou osobu (vzdoro)senátora M. Varia/M. Maria a v čele oddílu oddílu, jehož sílu neznáme, ale jehož účinnost si Pontinec chválil; Varius byl stejně jako Sertorius z válek jednooký.

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl na moři a v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům (ukončeny roku 74, kdy nad nimi držel v Římě triumf) shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských, pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. Zéníketés/Zéníketos, který ovládal část lyckého pobřeží s Fasélidou a pamfýlské s navazujícím taurským vnitrozemím a v Drsné Kilikii mys s pevností Kórykos, se tísněn Římany v nejvyšší nouzi upálil se vším všudy ve svém vlastním sídle v nepřístupné pevnosti Olympos na stejnojmenné taurské hoře. Obecně však síla kilických pirátů zlomena nebyla. 

V rámci války s pirátskými dynasty při pobřeží uvolnil proconsul Servilius Vatia, který měl k disposici pět legií, cestu z Pamfýlie do Ikonia v Lykáonii na Kappadokii a zřejmě ji také vybudoval pro větší provoz. Římané tak získali druhou cestu anatolskou pro případnou válku s Mithridátem na Pontos; záminka se našla roku 74 a na válku došlo roku následujícího. 

 

V jižní Mesopotamii z roku 234 SE je zachována zpráva o bojích krále Arsaka (nevíme kterého, srov. rok 88 a 81) s králem Elymájů či Elamitů jménem Qabinaskíri (babylónská forma). Podle řeckých nápisů na mincích to byl Kamniskírés/Kamnaskírés III. Basileus megas, který byl místním dynastou v Súsách (srov. rok 147). Asi nebyl synem Kamnaskíra II. Podle mincí byla jeho manželkou a spoluvládkyní jistá Anzazé (podle nálezu z roku c. 82/81).

Jeho nástupcem byl syn Kamnaskírés IV., který si říkal „syn Velkého Kamnaskíra“. • O novoelamském státním útvaru srov. rok 147 a o dalších panovnících známých pouze z mincí viz Index s. v. Elymáis.

Předchůdci Kamnaskíra III. byli podle mincovních nálezů Okkonapsés Sótér, Tigraios a Dáreios Sótér, všichni z doby pádu seleukovské moci nad Mesopotamií a numismatici o nich soudí, že to byli "usurpátoři".

 

V kavkazské Ibérii zemřel král Artaxiás I. (Arsakés, Aršak) panující od roku 90, syn Artavasda I. Armenského, aniž by o jeho činech bylo něco známo. Ibérům po něm do roku 63 kraloval Artog, Artókés. Ke konci své vlády se dostal pod římský protektorát.

 

V Hispánii ve válce optimátů se populáry porazil Sertoriův legát L. Hirtuleius posily vedené správcem Záalpské Gallie L. Manliem, neboť Q. Caecilius Metellus Pius, válčící se Sertoriem od roku 80, usoudil, že jeho přítel Q. Calidius, správce Přední Hispánie, na povstalce nestačí, srov. rok 80. Manlius neuspěl, Metellovi se v poli rovněž nedařilo. Během tohoto a následujícího roku se Sertorius se svými Keltibéry zmocnil kontroly nad většinou povodí Ibéru/Hiberu, dn. Ebro na linii opevněných měst Calagurris - Osca - Ilerda severně od řeky a moc jeho římského vzdorostátu dosáhla vrcholu. Osca/dn. Huesca byla tehdy Sertoriovým sídelním městem, zde držel jako rukojmí děti klanových vůdců a dával je klasicky vzdělávat a učit římským mravům. Během roku 77 dorazily ze Sardinie a Itálie posily vedené M. Perpernou, viz rok 77.      

 

V Římě zavládl po Sullově smrti opět neklid. Konsul M. Aemilius Lepidus (mariovec a otec stejnojmenného triumvira roku 43 narozeného c. 90), který se původně těšil podpoře Cn. Pompeia, chtěl odstranit sullovské zákony, leges Corneliae, z roku 81 a vrátit Italikům půdu zabranou pro veterány Sullou. Nesetkal se však s podporou, zato s odporem kolegy konsula (viz následující rok). Senát kontrolovaný optimáty mu svěřil správu Transalpské Gallie, kterou si vylosoval (a možná i Gallie Cisalpské), a Lepidus se rozhodl sullovskému Římu postavit; nelze vyloučit, že tímto způsobem, odsunem do provincie, se ho optimáti pokusili "legálně" zbavit. T. r. se nepodařilo zvolit konsuly následujícího roku.

Jeho legát M. Iunius Brutus, otec stejnojmenného a proslavenějšího Caesarova atentátníka (srov. rok 85), ovládl Předalpskou Gallii, ale Cn. Pompeiem, který se proti němu s vojskem vypravil, byl oblehnut v Mutině; opuštěn vojáky byl na útěku lapen a popraven, nebo se po nějaké době vzdal a Pompeius ho dal jistým Geminiem zavraždit (stalo se asi až roku následujícího před porážkou Lepidovou). Oba s Lepidem byli senátem prohlášeni za nepřítele státu/hostes rei publicae. Pompeius pak t. r. nebo následujícího zbytky uniknuvších mariovců zlikvidoval v Ligurii.

C. Iulius Caesar (22) se po zprávě o Sullově smrti vrátil z východu, kde sloužil v Kilikii pod Serviliem Vatiou, do Říma (nepřítomen od roku 81); srov. rok předešlý. K politice Aemilia Lepida se nepřipojil. Pokusil se soudně usvědčit sullovce Cn. Cornelia Dolabellu, cos. 81, z vydírání během správy provincie Makedonie, ale neuspěl: Cornelius Dolabella tohoto nebo roku následujícího nad Makedonií triumfoval.

M. Tullius Cicero se z Athén vypravil do Asie a na Rhodos, kde stejně jako pobýval u Poseidónia. Na ostrově mimo jiné byl, stejně jako Caesar, posluchačem rhétora Apollónia Molóna z Alabandy. Následujícího roku se římský advokát vrátil do Říma.

 

************************************************************

77.

Ol. 175, 4

235 SE

171 AE

(Seleukos)

a. u. c. 677

interrex Ap. Claudius Pulcher, cos. 79

D. Iunius Brutus a Mam. Aemilius Lepidus Livianus

************************************************************

Po dohodě s Mithridátem VI. Eupatorem vpadl Tigránés I. Armenský do Kappadokie a do Kilikie. Země byly vypleněny, obyvatele měst Mazaka, Soloi a jedenácti hellénských tohoto regionu přesídlil do právě založených Tigránokert v Armenii, které král stanovil svým sídelním městem (srov. rok 67). Ariobarzánés I. Filorhómaios se ukryl, ale ještě téhož roku se opět vrátil do Kappadokie k vládě (srov. rok 67).

 

M. Aemilius Lepidus (srov. předešlý rok) pochodující na Řím byl v bitvě na Martově poli/Campus Martius poražen svým exkolegou v úřadu a oddaným sullovcem Q. Lutatiem Catulem a vypuzen z Itálie. Na Sardinii onemocněl a zemřel na souchotiny; buď se utrápil ze svého neúspěchu, ale podle jiné verse ho zlomila nevěra manželky. Jeho zbylé vojáky, s nimiž připravoval další občanskou válku, odvedl M. Perperna Vento do Hispánií k Sertoriovi (srov. předtím rok 81 a viz rok 78).

Pompeius své vojsko na pokyn Lutatia Catulla odmítl rozpustit a usiloval s podporou L. Marcia Philippa, váženého sullovce, viz rok 86 a 83, a otce stejnojmenného cos. roku 56 o to, aby ho senát poslal do Hispánií do války proti Sertoriovi, viz rok 75. Uspěl, neboť letos designovaným konsulům se do tak daleké války nechtělo, zato Pompeius (29) s vojskem vyrazil. Jakmile se však jeho armáda pochodující jižní Gallií přibližovala k Pyrenejím, nastaly starosti. Pompeiovým vyslancům se nedařilo rychle přesvědčit gallské domorodce, aby v míru (a jistě za poplatek) nechali Římany projít na jih do Hispánií, a Cn. Pompeius musel přezimovat v Narbonu/Narbo Martius, správním středisku provincie Gallia Transalpina (od Augustovi éry jmenovaná Gallia Narbonensis). Přes hory se mohl s vojskem dostat nejdříve na jaře 76, ne-li později, viz dále rok 75. M. Perperna, nyní jeden z legátů Sertoriových, mu pak nedokázal zabránit v cestě ani v překročení Hiberu.

Zemřel kolem t. r. autor togát C. Quinctius Atta; rok narození neznáme.

 

Na Cejlonu zemřel král Dutthagámaní (vládl od roku 101). Na trůnu ho následoval jeho bratr Saddhatissa (vládl do roku 59, viz tam pořadí králů).

 

************************************************************

76.

Ol. 176, 1

Dión z Kyparissií

236 SE

172 AE

(Hérákleodóros)

a. u. c. 678

Cn. Octavius a C. Scribonius Curio

************************************************************

V Parthii zemřel Arsakés X. Artabános III. (kraloval od roku 88). Jeho nástupcem se stal Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl do roku 70). Na trůn nastoupil již jako osmdesátiletý (zřejmě světový unikát) a byl snad jedním ze Sakarauků, tj. Saků, nebo jako Parth mezi nimi dlouho žil. Artabános III. byl možná posledním z Arsakovců v přímé linii od krále Arsaka I. Možné je i to, že Sinatrokés byl synem krále Mithridáta I. a bratr Fraáta II. (?).

Král Sinatrokés vládl společně se svou manželkou jménem Ispumezá či Ispubarzá. Protože pravděpodobně téhož roku zmizel z dějin usurpátor Óródés, který vládl v Babylónii od roku 81, panoval Sinatrokés zřejmě opět jako jediný vládce říše Parthů (usurpace v Babylónu od roku 91, srov. tam). • Babylónie byla v této době zřejmě armenská (srov. rok 71, ale i rok 69).

 

V Iúdaji během vojenského tažení za Iordánés zemřel při obléhání pevnosti Ragaba při Gerase/asi dn. ar-Rádžib v JOR bojovný král Židů Alexandros I. Iannaios (49; vládl od roku 103). Ke konci vlády hodně pil a trpěl z toho horečnatým onemocněním. V posledních třech letech proto s armádou nepodnikl žádné tažení.

Královskou hodnost převzala jeho manželka a vdova po dvou králích Salómé Alexandrá, též Salómé I., hebr./aram. Šelomsíjón (vládla do roku 67); ostatně sama kdysi rozhodla o tom, že na trůn dosedne právě Alexandros. Poněvadž sama se jako žena nemohla stát kněžkou monotheistického kultu Jahweho, veleknězem jmenovala svého staršího syna Hyrkana II. čili Ióanna Hyrkana II. (asi 28), pozdějšího krále, viz rok 69. Jeho bratr Aristobúlos (II.) zůstal soukromou osobou (srov. rok 67)Po Athalji (842 až 836) byla Salómé I. druhou a poslední panující židovskou královnou (srov. ještě vládu Aristobúla se Salómé II. v Chalkidě roku 54 - 92 n. l.)

Zesnulý Alexandros I. podporoval v duchu svého otce aristokratické saddúkaje, viz rok 134 a 110. Před smrtí však doporučil Salómě, aby se v domácí politice orientovala na farisaje, třebaže s nimi vedl tak dlouhou válku, viz roky 101 a 95. V novém kursu ji podporoval starší syn Ióannés Hyrkanos, mladší Aristobúlos setrval na straně otcově. Salómé však řídila vojenství a dala dohromady silnou stálou žoldnéřskou armádu.

Představitelem farisajů byl Salómin bratr Šimon ben Šetah, předseda sanhedrinu, podporující hebrejskou vzdělanost a v jejím rámci také vzdělávání žen. Salómé dala farisajům politickou moc a vliv si udrželi až do dnů rodícího se Ježíšova křesťanství.

Po změně vztahu vůči nim začali farisajové chválit Alexandra Iannaje, ale také usilovat o pomstu za ukřižování svých bojovníků roku 95. Když jim Salómé odmítla jít vstříc, terorisovali své protivníky. Podřízli jistého Diogena a další, kteří tehdy radili Alexandrovi k popravě, a hrozili předákům saddúkajů. Aristobúlos na matce vymohl, aby se bojovníkům s farisaji dostalo bezpečného zázemí v některých královských pevnostech vybudovaných otcem (Alexandreion, Hyrkánia). Přenechala jim i Machairús, rovněž vybudovanou jejím manželem, kde měla hlavní svou pokladnici.

Aristobúlos již tehdy patřil k nespokojencům s tím, že Júdě vládně žena. Matka ho odklidila na čas z Jerúsaléma, když ho poslala na pomoc Damašku proti dynastovi Ptolemaiovi Mennaiovi; vojensky syn (tehdy asi 25letý) ničeho nedosáhl. 

 

V Egyptě se dal král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos se svou sestrou a manželkou Kleopatrou VI. Tryfainou II. korunovat podle domorodého ritu, tentokrát však nikoli podle tisícileté tradice v Memfidě/Menoferu, nýbrž poprvé v historii v Alexandreji.

 

V Římě se tribun lidu Sicinius (celé jméno neznáme), který se odvolával na svého dávného stejnojmenného předka, viz rok 494, pokusil první obnovit váhu tribunátu lidu okleštěného Sullou, což se mu přes odpor obou konsulů nepodařilo. Sicinia zřejmě ještě ve funkci pak kdosi zavraždil. Barieru prolomil roku následujícího konsul L. Aurelius Cotta zákonem povolujícímu tribunům lidu zastávat i další úřady/lex Aurelia de tribunicia potestate; což Sulla roku 81 zakázal. O plné restituci tribúnských práv viz rok 70.

Praetor peregrinus M. Licinius Lucullus stanovil, že násilně lidem okradeným musí pachatelé vrátit, co ukradli, a vyplatit poškozenému trojnásobek nahrazovaného majetku jako odškodnění/edictum de vi hominibus armatis, výnos o násilnosti ozbrojenými muži. 

Narodil se C. Asinius Pollio, konsul roku 40, politik, literát a historik (zemřel roku 4 n. l., event. roku 5 před n. l.; srov. rok 40).

 

************************************************************

75.

Ol. 176, 2

237 SE

173 AE

(Aischinés)

a. u. c. 679

L. Octavius a C. Aurelius Cotta

************************************************************

Prokonsul C. Scribonius Curio vedl v Thrákii boje s Dardany až do roku 73 (srov. tam).

 

V Římě senát jako protitigránovský tah uznal králi v Syrii oba syny Antiocha X. Euseba Antiocha XIII. Asiátika a Antiocha alias od nyní Seleuka VII., který byl snad identický se Seleukem Kybiosaktem (viz rok 58). Kleopatrá V. Seléné I., ptolemaiovská matka obou dynastů, žádala pro své děti v Římě od senátu i vládu nad Egyptem, ovšem neúspěšně.

 

V helléno-baktrijských státech:

V říši Antimachovců skončila královláda Stratóna II. Filopatora, vládnoucího od roku asi 80 se svým otcem Stratonem I. Posledním hellénským vládcem v této části světa byl Hippokratés Sótér (viz rok 85, srov. rok 80).

V říši Eukratovců skončila vláda krále Amynty Níkátora (od roku asi 85) a Eukratidy III. Velkého (mohl vládnout od téhož roku). Následoval je Amyntův syn Hermaios Sótér (panovníkem snad až do roku 55). Spoluvládla manželka Kalliopé Sóteirá, dcera Hippostrata Sótéra (srov. roky 85 až 70).

Hermaios je poslední doložený hellénský vládce ve Střední Asii a v severozápadní části indického subkontinentu, resp. východně od Eufrátu vůbec. Jím skončil politický hellénismus v Asii.

Někdy před vládou Hermaiovou král Indosaků U-to-lao (čínská transkripce; řecká podoba snad Azóráó, tj. Azilisés) zabil posla nebo vyslance čínského císaře. Králův syn ale vyslal do Číny posly s omluvou. Proto se u U-to-laa objevili noví čínští poslové. U Indosaků mezitím vypukla domácí válka. Králův syn, jehož jméno neznáme, se s pomocí In-mo-fu, syna krále země Jung-chin, tj. pravděpodobně Paňdžábu (?), vzbouřil a U-to-lao byl zabit. Vlády v zemi Kipin, tj. Kóféné, se zmocnil In-mo-fu, což je čínská podoba jména Hermaios.

Král Hermaios vládl ve městě Dionýsopolis (Nagara čili Džalálábád v dnešním vých. Afghánistánu, srov. rok 55).

Z 1. st. př. n. l. je z mincí ještě známo jméno Theodamás, krále v kraji Badžaur, severní Pákistán, a Thrasó ze západního Paňdžábu.

 

Sertoriův společník a prostředník M. Varius/Marius (srov. rok 78) dorazil ke králi Mithridátovi VI. Eupatorovi a připojil se k dalším Římanům v králově vojsku, viz rok 79.

V Hispániích populár Q. Sertorius (asi 50), imponující výraznou jizvou ve tváři jako měl Pún Hannibal a Batáv Iulius Civilis, již pátým rokem po boku svých domorodých spojenců se zdarem vedl válku proti optimátům, jejichž hlavní postavou byl správce Zadní Hispánie Q. Caecilius Metellus Pius. Nyní se úspěšně postavil také novému veliteli optimátů Cn. Pompeiovi, jehož vojsko táhnoucí podél východního pobřeží poloostrova, porazil u Lauronu jižně od Sagunta na hlavu: Pompeius ztratil deset tisíc mužů, v bitvě padl legát D. Laelius a před zraky bezmocného sullovského hrdiny ze spojenecké války Sertorius obsadil, vyplenil a zpustošil Lauro. Stejnojmenný Laeliův syn patřil ve válce s Caesarem rovněž k pompéjovců. 

Nicméně brzy na to ztratil bitvu s Metellem Piem Sertoriův legát L. Hirtuleius u Italiky v Turdetánii, ačkoli mu Sertorius nakázal s Metellem nebojovat, ale bránit mu, aby se nespojil s Pompeiem. Nyní se stáhl za Hiberus, Sertorius s Perpernou se vrátili do Lúsítánie. V bitvě u Segovie byl totiž Metellem podruhé poražen Hirtuleius, a to osudově: jeho vojsko bylo optimáty rozprášeno a on sám s bratrem v bitvě padl (v řeži byl dokonce zraněn vítěz Metellus Pius). Viz dále rok následující.  • Pompeius (31), který dorazil do Hispánie cestou přes Pyreneje, válčil v Hispániích do roku 72. Podle jiné datace mohl být Pompeius v Hispániích již od jara roku 76, srov. rok 77, a uvedené válečné události spadají již do roku 76. 

M. Tullius Cicero zastával quaesturu na Sicílii. V Římě se pokoušeli populárové a mezi nimi C. Iulius Caesar o zrušení Sullových omezení pravomocí tribunátu lidu. Klima ve Městě však bylo pro něj příliš nebezpečné, tak odjel na východ podruhé, tentokrát jako soukromník studijně na Rhodos dát se školit u sofisty Apollónia Molóna.

 

Kolem t. r. vpadli Belgové do Británie. Jejich sídelním městem na ostrově se stala Venta Belgarum, dnešní Winchester. V Británii probíhaly neustálé spory a boje mezi místními největšími kmeny původem rovněž belgických, mezi Catuvellauny a Atrebaty (viz dále 54).

 

Narodil se Athénodóros z Tarsu, přesněji z Kany u Tarsu (proto zván Kananítés), stoický filosof, přítel Ciceronův a Strabónův, učitel řečnictví Augustův za jeho pobytu v Apollónii, později Tiberiův a Claudiův. Zemřel roku 7 našeho letopočtu a ve vlasti na jeho poměť pořádali každoročně až do nástupu monotheismu hry; viz rok 41.

Kolem t. r. se narodil Potamón z Mytilény, syn řečníka Lesbónakta/Lesboklea, řečník a teoretik, viz oba rok 70. Potamón se stal vůdcem diplomatických misí Caesarových a Augustových (srov. postavení jeho vlasti u obou). Zemřel snad roku 15 našeho letopočtu.

Snad t. r. zemřel politik optimátů a oddaný sullovec, velebený řečník L. Marcius Philippus, konsul roku 91 a otec stejnojmenného cos. 56 (narozen kolem roku 136).

V první polovině prvního století působil slavný lékař empirické školy Hérákleidés z Tarentu. Proslavil se v oboru farmakologie.

 

************************************************************

74.

Ol. 176, 3

238 SE

174 AE

(neznámý)

a. u. c. 680

L. Licinius Lucullus a M. Aurelius Cotta

************************************************************

Koncem roku/nebo snad již roku 75 zemřel v Bíthýnii král Níkomédés III. Euergetés Filopatór (vládl od roku 95). Jako další v historii také on zanechal v závěti svou říši senátu a římskému národu (srov. královské závěti ještě z let 162, 133, 96 a 80). Nicméně jeho syn se prohlásil králem Níkomédem V. Vládl jen krátce, protože byl rychle římskou propagandou prohlášen za potomka podvrženého.

Lze též předpokládat, že tento Níkomédés V., který se bez odporu vzdal svých nároků na bíthýnijský trůn, je totožný s jistým Lykomédem, veleknězem v Kománách (viz rok 47; zkomolené jméno v pramenech?).

Místodržitel provincie Asia M. Iuncus vyslal svého quaestora Pompeia Bithynica, aby novou provincii Bithynia uspořádal (srov. pak rok 64). Konsul M. Aurelius Cotta byl pak vyslán ke správě nové provincie a druhý konsul L. Licinius Lucullus odešel do Kilikie, kterou získal společně se správou Asie (původně měl odejít do Gallie cisalpské), srov. zde níže: pontský král se ocitl náhle opět na rodící se frontě války a k tomu válčili Římané v regionu s piráty, srov. rok 78 a zde níže: Římané měli náhle na východě tři armády a vypadalo to jako slet supů nad pontskou kořistí. Jakou záminku k válečným přípravám dal král, zachováno není. Cotta ostatně už doma v senátu spekuloval, že mír z Dardanu roku 82 byl pouhým přerušením válečných operací. Viz rok následující.

M. Antonius, konsul roku 99, otec triumvira M. Antonia, nyní jako praetor byl vybaven neomezenou velitelskou pravomocí, imperium infinitum aequum, pro boj proti námořním pirátům. Válka s piráty byla vedena v letech (78) 74 až 67. M. Antonius zpočátku působil v západním Středomoří (do roku 71), ale bez větších úspěchů a nepřejícníci říkali, že Antonius nadělal více škod než sami piráti.

V Kilikii mezitím podmanil prokonsul P. Servilius Vatia Isaury a držel nad nimi triumf. Válka s nimi trvala od roku 78, neodstranila však nebezpečí pirátů v regionu, viz zde výše, a přispěla k zvyšování napětí ve vztazích Mithridáta Eupatora s Římem, který měl mezi Kiliky hodně spojenců, viz rok 78.

 

Teprve t. r. (uvádí se i rok předcházející) uspořádali Římané svou provincii Cyrenaica, kterou odkázal S. P. Q. R. již roku 162 resp. 156 v závěti Ptolemaios VII. Euergetés II. Po smrti jeho syna a královského nástupce v Kýréné Apióna v roce 96, viz tam, však prohlásil senát všechna města za svobodné státy: tehdy mezi nimi a v nich vypukly rozbroje, chaos v zemi, jíž Římané říkali Cyrenae n. Cyrenaea (srov. činnost L. Licinia Luculla roku 87).

Provinční éra datační Kýrénaiky začíná však až rokem 31, kdy Octavianus vrátil městům samostatnost a provincii Římu, když ji roku 36 věnoval Antonius Kleopatře. Bývalý královský majetek, nyní římský ager publicus, "státní půdu", začal rokem 74 spravovat quaestor vyslaný do provincie. Soukromé zábory půdy byly trvalým sporem s usedlíky a roky nepravostí vedly Kýrénské ke stížnostem, až se roku 59 n. l. dostaly k principovi, viz tam.

 

V Hispániích se v boji proti populárovi Q. Sertoriovi začalo optimátům dařit. Cn. Pompeius porazil M. Perpernu s C. Herenniem, který v boji padl,  a obsadil při pobřeží Valencii. U Sucronu byl však zastaven Q. Sertoriem, který tu byl raněn: Pompeius byl netrpělivý, nečekal na příchod Metella Pia a byl rád, že z řeže unikl se zdravou koží. V opakované bitvě u Segontie, kde již stála vojska oprimátů spojena, bylo znovu bojováno nerozhodně: Sertorius porazil křídlo Pompeiovo, v jehož řadách padl s šesti tisíci dalšími vojáky též jeho švagr C. Memmius, ale Perperna neuspěl proti Metellovi, který pobil pět tisíc jeho mužů. 

Sertorius ještě odehnat senátní vojsko od obléhání vaskonské Calagurry na severu Přední Hispánie (pozdější H. Tarrakónská), avšak ztrácel jedno město za druhým. Římští vojáci byli nespokojení s tím, že Sertorius rozdává hlavní funkce Keltibérům, a množily se deserce. Pompeius přezimoval u Vakkajů, vypsal na Sertoriovu hlavu odměnu a žádal v Římě vojáky a peníze na válku.

V táboře Sertoriových spojenců se zvedala nespokojenost, docházelo ke vzpourám. Sertorius změnil chování: po odhaleném spiknutí dal povraždit nebo prodat do otroctví všechny děti keltibérských vůdců držené v Osce jako rukojmí. Sertoriova spolupráce s Mithridátem Eupatorem, kde spolehlivé spojení udržovali zjevně kiličtí piráti, rovněž vázla, prý na vzájemné podezřívavosti.

 

V Římě kriminálním procesem roku případ rytíře Statia Albia Oppianika z Larina, žalovaného A. Cluentiem Habitem za to, že zavraždil šest žen a dětí z jeho rodiny, aby se dostal k majetku. Cluentia úspěšně zastupoval M. Tullius Cicero, Albius Oppiacus musel do exilu, kde zemřel. 

 

V Číně zemřel císař Čao/Zhao (20; na nebeském trůnu od roku 87). Nástupcem se stal z vůle regenta Chua Kuanga/Huo Guang vnuk císaře Wua, viz rok 87, Liou Che/Liu He (asi 30), syn Liou Po/Liu Bo, syna Wu s Li. Regentovi Chuovi se žijící syn Wuův Liou Sü/Liu Xu nezdál vhodný k vládě, neboť byl příliš vznětlivý a ani otci nebyl sympatický. Liou Che však nedostal ani dynastické jméno, neboť se během smutku za císaře Čaoa choval spratkovsky, nedodržoval zvyklosti, pořádal hostiny a neabstinoval od sexu.

Po 27denní vládě v červenci a srpnu t. r. byl se souhlasem císařovny-vdovy Šang-kuan/Shangguan a velitele armády Čang An-š'/Zhang Anshi regentem zatčen, odsouzen, sesazen a deportován ode dvora v Čchang-anu/dn. Si-an, většina jeho lidí byla popravena: vzácný a svérázný případ impeachmentu v imperiálních dějinách Číny.

Za nového císaře pučisté vybrali vnuka vévody Liou Ťüa/Liu Ju (viz o jeho osudu roku 91) a Wuova pravnuka Liou Ping-i/Liu Bingyi s posmrtným jménem Süan/Xuan (17; vládl do roku 49). Odstavený Liou Che zemřel na svých panstvích roku 59 a jeho hrobka patří k archeologickým pokladům mezi nalezišti éry dynastie Západních Chanů.

Süana vychovával jako svého Čang Che/Zhang He, předtím vychovatel Liou Ťüa, tehdy korunního prince Wuova. Když přišel Ťü o život, byl Čang Che vykastrován, nicméně pověřen funkcí hlavního palácového eunúcha. Poněvadž Liou Ping-i vyrůstal mimo dvůr a jako prostý Číňan mimo šlechtický svět, Čang Che ho vychovával a vzdělával na své náklady, zaplatil i svatbu. Süana oženil regent se Sü Pching-ťün/Xu Pingjun a jejich synem byl Liou Š'/Liu Shi. 

Dvůr ovládala rodina regenta Chuo Kuanga, oddaného služebníka císaře Wua a tvůrce dvou císařů. Jeho manželka Si-an/Xian byla však nezbednice. Chtěla za císařovnu svou dceru a prostřednictvím lékaře otrávila rodící císařovnu Sü, která po porodu roku 71 zemřela. Následujícího roku udělal Süan císařovnou opravdu Chuovu dceru Chuo Čcheng-ťün/Huo Chengjun. Když regent Chuo roku 68 v úřadu a míru roku 68 zemřel, šli mu Süan i s císařovnou-vdovou Šang-kuanou na pohřeb, ojedinělý čin císařských dějin.

Si-an, vdova po Chuovi, nedala pokoj a nabádala svou dceru Chuou, aby svého císařského manžela zavraždila. Palácem šly řeči o vraždě císařovny Sü a Sianiny záměry se provalily: celý klan byl vyvražděn do třetího kolene, císařovna Chuo exulována a vzala si později život. Císařovnou pak Süan udělal milenku Wang, která vychovávala prince Liou Š'a, budoucího císaře, viz rok 49.

Süanova vláda byla ve znamení prosperity a úspěšné politiky vůči Hunům, srov. rok 128, 119 a 53. Roku 71 vpadlo na Huny pět chanských armád. Království Wusun, viz o něm rok 200, zbavily hunské nadvlády. Süan rozvíjel styky se všemi nehunskými dynasty země Si-jü/Xiyu, zhruba dn. Sin-ťiangu, pacifikoval revoltu Čchiangů/Qiang sídlících mezi S'-čchuanem a Tibetem.

O Hunech viz dále rok 53.

 

************************************************************

73.

Ol. 176, 4

239 SE

175 AE

(neznámý)

a. u. c. 681

M. Terentius Varro Lucullus a C. Cassius Longinus

************************************************************

C. Scribonius Curio ukončil v Thrákii válku s Dardany (trvala od roku 75)  a pravděpodobně t. r. nebo následujícího nad nimi v Římě triumfoval. Mezi místa, která Římané opevnili, patřil Navissos, známý nyní jako Naissos/dn. Niš ve SRB.

 

Na jaře se po dlouhých přípravách (viz rok 79) vypravil rychlým pochodem Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos s vojskem do Bíthýnie pod stratégy Taxilem a Hermokratem a jeho stratégos Diofantos (II.) vpadl do Kappadokie: vypukla desetiletá zničující válka o dědictví bíthýnijské nebo též třetí válka s Mithridátem (do roku 63).

V bitvě pod hradbami Chalkédónu porazil Mithridátés Eupatór prvního bíthýnijského prokonsula, války chtivého, ale neschopného M. Aurelia Cottu. Stejně úspěšný byl králův nauarchos Aristoníkos, jenž před tímto městem a v jeho přístavu porazil římské loďstvo. Chalkédón byl obležen, stejně tak jako Kýzikos disponující dvěma velkými přístavy. Před Kýzikem byl velitelem pontské obléhací techniky, tj. heliopolítem, Níkónidés z Thessalie. Královští měli v kraji před Kýzikem na 140 tisíc vojáků pěších, dvanáct až šestnáct tisíc jízdních a čtyři sta lodí, tedy armádu přinejmenším stejně obrovskou jako proti Sullovi. 

L. Licinius Lucullus, který byl právě jmenován vrchním velitelem ve válce s Mithridátem a chystal vpád do Pontu přes Galatii, obrátil a obklíčil krále pod obléhaným Kýzikem, čímž ho zbavil přístupu k zásobování a armáda hladověla. Obležení prokopávali tunely proti obléhatelům a při jednom z výpadů se téměř zmocnili Mithridáta. 

Mezitím dobyl další králův stratégos Eumachos Velkou Frygii a římskou Kilikii a všude dával vybíjet Římany a jejich sympatisanty. C. Iulius Caesar, který v této době byl na Rhodu na svém druhém studijním pobytu, vyhnal Pontské z pobřežních krajů Kárie a C. Salvius Naso úspěšně hájil území provincie Asie. Oddíl králových vojáků, jemuž veleli L. Fannius a Métrofanés, porazil legát Mamercus. Nauarchos Aristoníkos byl posléze zajat fimbriovskými důstojníky. Spolu s jedinou legií, kterou s sebou přivedl z Itálie, velel nyní L. Licinius Lucullus také oběma „fimbriovským“ legiím, viz rok 86sq.

V zimě přešla iniciativa ve válce zcela na stranu Římanů a jejich spojenců. Déiotaros, syn Dumnorigův, tetrarcha galatských Tolistobóiů, stál v čele povstání proti Mithridátovi ve Frygii. Eumachovy posádky byly poraženy a vyhnány (srov. již rok 86). Mithridátovo vojsko bylo před Kýzikem zcela vyhladověno a na ústupu poraženo a Římany rozprášeno. • Úspěšnému městu a státu Kýzikos byla za věrnost Římu Lucullem ponechána autonomie. Teprve císař Tiberius mu svobodu roku 25 n. l. odebral a včlenil do provincie, neboť se prý nevěnovali dostatečně Augustově kultu a jacísi římští občané zde utrpěli jisté násilí; důvod neznáme.

 

Na zpáteční cestě z Říma byl na Sicílii jeden ze dvou synů seleukovského krále Antiocha X. Euseba  s Kleopatrou V. Selénou I., viz rok 75, okraden a ponížen sullovcem C. Verrem (srov. rok 75), správcem provincie v letech 73 až 71 v hodnosti propraetora (srov. proces s ním v roce 70). Verres dostal od senátu i konsulů pokyn t. r. skupovat na Sicílii obilí nad obvyklé povinné dávky, které by bylo možné v Římě prodávat za dotovanou cenu "lidu": tím padlo další ze Sullových omezení, viz rok 81. 

 

V Itálii se na jaře u majitele gladiátorské školy v Capuy Lentula Batiata vzbouřili 74 otroci (podle jiné tradice 78), které vedli Thrák Spartokos, lat. Spartacus, který sloužíval v římské armádě v pomocných jednotkách/auxiliarii, a Galatové čili anatolští Kelti Krixos a Oinomáos. Utekli na úbočí Vesuvu a rychle se k nim přidávali další zběhlí otroci z okolí, neboť prý poctivě vůdcové rebelie rozdělovali kořist. Snadno přemohli oddíl praetora C. Claudia Glabra (n. Pulchra), který se pokusil otroky isolovat na Vesuvu, stejně jako oddíly dalších praetorů: nejprve se dvěma tisíci muži jistého Furia (celé jméno neznáme), legáta praetora P. Varinia, pak rozprášil oddíly praetora L. Cossinia, který v boji padl, až nakonec porazil Variniova quaestora C. Thorania a několikrát též P. Varinia, jeho div že nezajal a ukořistil jeho koně i s liktory. Během těchto bojů pravděpodobně padl Oinomáos.

V tom okamžiku disponoval Spartakos armádou sedmdesáti tisíc otroků, pastevců, svobodných venkovských proletářů, zběhů a dobrodruhů, jejichž výzbroj a vojenské zkušenosti byly na velmi odlišné úrovni; podobně jako za sicilských otrockých revolt též nyní se mezi povstalci jistě nacházeli zajatí profesionální vojáci z Mithridátových armád. 

Poměrně snadno rozšířili povstalci svou moc po Lúkánii, obsadili města Nolu, Nucerii, Thúrie a Metapont. Jak jich přibývalo, rostla jejich vojenská síla. Vůdci otroků však byli stále nejednotní a přes Spartakovu snahu obrátit vojsko ven z Itálie, aby se dostali do svých domovů, celý rok mstivě plenili italský jih (válka s otroky, známá jako Spartokovo povstání, trvala do roku 71).

 

V Římě prosadili oba konsulové obnovu distribuce dotovaného obilí římským občanům, lex Terentia Cassia frumentaria. Pravděpodobně to byl po roce 81, kdy dotované obilí zatrhnul Sulla, návrat k Semproniově zákonu z roku 123, srov. tam.

Jako zajatec z války s Mithridátem se do Říma dostal básník epyllií a epigrammů Parthenios z Níkaie. Učil v Římě, později žil v Neápoli, kde mimo jiné vyučoval literáta P. Vergilia Marona.

 

************************************************************

72.

Ol. 177, 1

Hekatomnos z Élidy

240 SE

176 AE

(neznámý)

a. u. c. 682

L. Gellius Publicola a Cn. Cornelius Lentulus Clodianus

Rok 1 éry Kommágény

************************************************************

Zbytky mithridátovské armády (srov. předešlý rok) pod M. Variem/Mariem a Hermaiem se v zimě na začátku roku uchýlily do Lampsaku, který hned L. Licinius Lucullus oblehl. Král sice s pomocí loďstva celý Lampsakos evakuoval, akci velel pirát Ísidóros, ale u Neai před Lémnem Lucullus pontskou egejskou flotilu zničil. Na Lémnu si vzal jedem život Mithridátův důvěrník Dionýsios, předtím byl na Mithridátův rozkaz popraven Ísidóros; římští emigranti-populárové v čele s Variem/Mariem byli popraveni na místě a Mithridátův ideolog Alexandros byl ponechán při životě na pozdější Lucullův triumf.

Následovala Lucullova protiofensíva v Bíthýnii. Mithridátés Eupatór byl s vojskem téměř obklíčen, ale podařilo se mu uniknout po moři do Pontu. Jeho loďstvo přitom bylo v bouři téměř celé zničeno. Cestou do svého kmenového království uzavřel Mithridátés spojenectví s Hérákleótskými, jejichž stratégem, nejvyšším úředníkem, byl tehdy Lámachos. Hérákleóté povraždili publikány, kteří je vyssávali, ačkoli nepatřil k provincii. Král zanechal ve městě čtyři tisíce vojáků, jimž velel Kelt Konnakorix, a pak pokračoval do residenční Sinópy.

Královi spojenci Tigránés I., vládce Armenů, a Macharés, Mithridátův vlastní syn a král v Kimmerském Bosporu, mu za této situace odřekli pomoc. Mithridátés Eupatór dal pro zradu nebo pro podezření ze zrady popravit svého stratéga a jednoho z nejbližších přátel Doryláa mladšího: podle jiné tradice přišel však Doryláos o život při útěku z Kabeir až následujícího roku; srov. rok 121 a 86.

Na podzim a v zimě se L. Licinius Lucullus vypravil podél Halyu za nepřítelem do Pontu. Oblehl Amísos (vydržel dva roky) a Themiskýru na Thermódontu, kde údajně kdysi sídlily Amazonky, neměl tu však úspěch. M. Aurelius Cotta oblehl Hérákleiu Pontskou (vydržela též dva roky, Konnakorix měl podporu domácích). V téže době hledal Mithridátés pomoc u Parthů. Jejich král Sinatrokés ho však rovněž odmítl. Lodě, které se v této době vracely z Hispánií, kam je poslal král na pomoc Sertoriovi, zničil u Tenedu Lucullův legát Triarius, který disponoval flotilou sedmdesáti lodí.

Na západním pobřeží "úřadoval" Liciniův bratr M. Terentius Varro Lucullus, prokonsul provincie Makedonie. Ve válce s thráckými Bessy pacifikoval rozsáhlé oblasti až po Dunaj a po západní pobřeží Pontu; o Bessech viz dále rok 71 a 62. Obsadil hellénská města jako Istros, Tomis, Kallátidu a Apollónii Pontskou, odkud odvezl Apollónovu bronzovou kolosální sochu a po triumfu v Římě následujícího roku ji postavil na Capitóliu.

V zimě 72/71 ho senát povolal do Itálie na pomoc Crassovi ve válce se Spartokem, viz rok následující. Za Lucullova prokonsulátu provinciálové žalovali s pomocí C. Iulia Caesara (28) C. Antonia Hybridu, cos. 63, za loupeže během Sullovy války s Mithridátem a byl by odsouzen, kdyby se neodvolal k tribunům lidu. Sullovec M. Lucullus se později přiklonil na stranu Ciceronovu, pečoval o nemocného staršího bratra a zemřel někdy po něm, po roce 56.

 

V Hispániích propukly mezi populáry osudové neshody. Pompeiovy válečné úspěchy šířily mezi populáry a jejich domorodými spojenci pochybnosti a neklid. Do toho rozeštvávala nespokojená frakce mezi Římany vedená Perpernou, ambiciosním, ale velmi neúspěšným polním velitelem, víru v Sertoria a když myslel, že nadešla jeho chvíle, udeřil. M. Perperna Vento s M'. Antoniem a dalšími důstojníky zavraždil Q. Sertoria na hostině snad v první polovině roku v Osce. Neměl však jeho vůdcovských kvalit, Lúsítánové s ním nešli a rozhodující bitvu s Cn. Pompeiem ztratil. Vítěz dal Perpernu lapeného na útěku a slibujícího informace o smýšlení Římanů doma v Římě, vedl si o tom záznamy a uchovával korespondenci, popravit dříve než se mohli setkat a archiv hispánských populárů, po přečtení ovšem, rovněž zničil.

Cn. Pompeius se na konci roku vydal po souši na cestu z Hispánií do Itálie, kam dorazil na jaře (viz tam). Získal v podrobených oblastech silnou klientelu, což se o čtvrt století později projeví ve válce s Caesarem. Svou misi ve správě Zádní Hispánie a vedení války se Sertoriem ukončil též Q. Caecilius Metellus Pius, o jeho nástupci viz rok 69, a společně s Pompeiem drželi v Římě 31. prosince 71 nad Keltibéry triumf (druhého dne nastoupil Pompeius svůj první konsulát).

Zbytky ozbrojených populárů, kteří neprchli do Mauretánie, kde je brzy domorodci povraždili, usadil Pompeius v osadě Lugdunum Convenarum v Aquitánii, sídelní obci Konvenů/Convenae a udělil kolonii latinské právo (srov. rok 39+). Traduje se též, že Pompeius založil na místě vojenského ležení město Pompaelo/dn. Pamplonu. Zákonem obou konsulů t. r. potvrdili v Římě rozhodnutí Pompeia o udělování římského občanství v jeho provinciích, lex Gellia Cornelia de civitate.

 

V Itálii úspěchy otroků-povstalců neustávaly. Na cestě k Alpám porazili konsula Cn. Cornelia Lentula Clodiana, C. Cassius Longinus byl poražen otroky u Mutiny, dnešní Modeny. Od Alp se však otroci z dnes již neznámého důvodu obrátili zpět k jihu. Opět je rozdělily rozpory: Krixos byl se svými Galaty a s nimi spojenými Germány poražen Římany pod praetorem Q. Arriem na úpatí pohoří Garganus v Apulii a v bitvě s dvacet tisíci dalšími padl.

Spartokos dal v jeho paměť pozabíjet tři sta římských zajatců a se 120 tisíci povstalci táhl na Řím; neznámo proč, se otočil do Picena a opět porazil Římany pod praetorem Q. Arriem a konsulem L. Gelliem Publicolou, stejně jako později prokonsula C. Cassia Longina a praetora Cn. Manlia. Od dob Hannibalových se takhle neohroženě nikdo římskou Itálií "neprocházel"; požitek tohoto druhu historie schovala až Germánům v posledních desetiletích existence římského západu. 

 

Germánští Suébové pod králem Ariovistem, knížetem Triboků, přitáhli do Gallií na pomoc Sequanům v boji o hegemonii mezi Gally proti Haeduům. Vraceli se pak každoročně přes Rýn a odměnou jim byla později třetina sequanského území, viz dále rok 61sq. a 58: Germáni byli v Galliích poprvé. Původní sídla kmenového svazu Suébů ležela mezi Baltem ("mare suébicum") a Labem a mezi Germány byli před příchodem Gotů nejsilnější. Někdy před touto dobou Suébové expandovali do dn. středního Německa.

 

************************************************************

71.

Ol. 177, 2

241 SE

177 AE

(neznámý)

a. u. c. 683

P. Cornelius Lentulus Sura a Cn. Aufidius Orestes

Rok 1 autonomní éry Terméssu

************************************************************

Na jaře třetího roku třetí války mithridátovské zanechal L. Licinius Lucullus před Amísem legáta L. Licinia Murenu, syna stejnojmenného Sullova praetora obeznámeného důvěrně s regionem, viz rok 82, a se třemi legiemi dorazil k Eupatorii v Pontu, kde na jeho stranu s vojáky přešel velitel královského strážního oddílu Foiníx. U Fanaroie porazil Mithridátův velitel Menandros z Láodikeie v jízdní bitvě římský oddíl, jemuž velel Sornatius: byl to ale jen dílčí úspěch.

Lucullus se dostal do pohoří Paryadrés ve východním Pontu, kde římské ležení obklíčil král Mithridátés. Měl prý opět k disposici armádu o čtyřiceti tisících mužích a čtyř tisících jezdců, které shromáždil přes zimu kolem Kabeir, kde přezimoval. Již předtím uprchl od Luculla Olthakos, kníže Dandanů (jiný zdroj velmože jmenuje Olkabás a byl prý Skyth; viz další případné jméno v indexu), sídlících u Maiótského moře, jenž se k Římanům vloudil s cílem zavraždit Luculla, a vrátil se s nepořízenou ke králi (srov. rok 65, kde snad shodný s dynastou kolchidským). Po Sornatiově neúspěchu se o získání proviantu pro obklíčené pokusil M. Fabius Hadrianus, který prorazil obležení, když v jízdní bitvě zničil nepřátele pod jistým hipparchy Menemachem a Myrónem.

Pohled na Římany přivážející proviant z Kappadokie od vděčného krále Ariobarzána I. podryl bojového ducha mithridátovců: královo vojsko se dalo na hysterický útěk a ležení u Kabeir spadlo Římanům do klína.

V nastálém zmatku byl tehdy mezi jinými ušlapán kněz Hermaios a pro svůj purpurový plášť zavražděn dokonce stratégos Doryláos, srov. však rok předešlý. Král unikl jen tak tak do Pontských Komán a odtud do Armenie. Předtím ještě dal ve Farnakeji povraždit své sestry Nýsu (dle jiné tradice byla však zajata), Rhóxanu, Stateiru a Láodiku IV. (?) spolu se svými manželkami Bereníkou z Chiu a Monimé ze Stratoníkeie n. Míléta, která se nejprve pokusila oběsit na svém diadématu, neboť si směla vybrat smrt, ale látka nevydržela, tak se dala probodnout královým "čističem", eunúchem Bakchidem. Král Tigránés I. Armenský dal Mithridáta odvést hluboko do nitra Armenie, kde žil více méně jako zajatec až do jara roku 69! K lidem zprostředkovávajícím mezi oběma králi byl též Mithridátův důvěrník Métrodóros ze Sképse, zdatný rhétór a žák Démétria ze Sképse. Nediplomaticky doporučil Tigránovi nepomáhat Mithridátovi proti Římanům a když se brzy oba králové udobřili, Tigránés to Mithridátovi prozradil: Métrodóra to stálo život. 

Na podzim se Římanům vzdaly Kabeiry slavné chrámem Farnakova Měsíce, Mén Farnakú (asi Prvního toho jména) s velkým hospodářským zázemím a další pevnosti v Pontu. Padla Amástris, Amísos byl při dobývání téměř zničen, ale Lucullus ho dal znovu vystavět. V zimě se Lucullus vrátil do provincie Asie a přezimoval v Efesu. Zde uspořádal finanční záležitosti provincie. Mimo jiné zrušil její vysoké dluhy z astronomických úroků z půjček na uspokojení kontribucí uvalených na ni Sullou, viz rok 84 a rok následující, čímž si získal nenávist římských publikánů čili převážně rytířů, kteří si za paušál zakoupili od státu právo vybírat daně v provinciích, nebo negotiatorů/obchodníků a finančníků, kteří řáděním Mithridátovým i bojovníků občanské války přišli o peníze. To později v Římě aristokratovi Lucullovi politicky zlomilo vaz.

Není divu: provincie trest dvaceti tisíc talentů již splatila dvakrát a podnikatelé ho úroky vyhnali až na sto dvacet tisíc talentů (takovou kontribuci žádný stát starého věku nikdy neplatil). Lucullus stanovil měsíční úroky jednoprocentní, zrušil všechny dluhy, které překročily výši původního závazku, věřitel směl od nyní zabavovat pouze čtvrtinu dlužníkova majetku a ten z publikánů, který přičetl úroky ke kapitálu, přišel o vlastní majetek. Traduje se, že do čtyř let byla provincie Asie a její obyvatelé oddluženi. 

Nyní z a Tigránem vyslal Appia Claudia Pulchra, bratra démagoga P. Clodia, aby žádal o vydání Mithridátovo. Tigránés mezitím dobýval ve Foiníkii města, která zůstávala věrná Seleukovcům. V Ptolemáidě byla zajata Kleopatrá V. Seléné I. (srov. rok 75), která se zde bránila obležení. Tigránés ji poslal do Seleukeie na Eufrátu v severní Mesopotamii, která byla tehdy armenská (a to snad od roku 76 až do roku 69). během obléhání města dorazili k Tigránovi vyslanci židovské královny Salómé I. Alexandry s dary, k uzavření nějakých závazků však nedošlo. • Kleopatrá zde byla roku 69 popravena, vlastní důvod znám není.

Ap. Claudius na cestě za Tigránem prošel téměř všechna králova nově získaná území a všude šířil protiarmenskou propagandu, hlavně mezi Araby, např. u Zarbiéna z Gordyény. Volné pole působnosti měl též v Antiocheji, poněvadž král uspořádával svá nově získaná území. Tigránés vedle Hellénů z Kilikie a Kappadokie přesídlil z parthské Mesopotamie zřejmě na sever do Amánu a do Armenie mnoho arabských nomádů, Skénitů, prý aby podpořil v oblasti obchod; viz rok 69.

 

Ve válce proti pirátům, kterou Římané vedli od roku 74, se praetor M. Antonius přemístil ze západu Středomoří na Krétu a pustil se proti místním pirátským hnízdům a městům; ještě před necelými sto lety to byly městské státy, poleis (srov. rok 166 či rok 85)!

Na Krétě byl Antonius poražen a musel přijmout mír, který však později nepřijal senát. Krátce na to M. Antonius, otec triumvirův, na Krétě zemřel, a proto nazýván zlomyslně Creticus, tj. Krétský.

C. Antonius, jeden z tribunů lidu t. r. (asi žádná přízeň s předešlým), prosadil zákon potvrzující pisidskému Terméssu svobodu a spojenectví s Římany za to, že se občané nepřidali za asijského pozdvižení na Mithridátovu stranu. Pro Termésské to byl začátek datovací éry, viz zde výše. 

 

V zimě a na začátku přemohli Římané otroky ve válce, které se říká s otroky nebo také vzpoura, povstání Spartokovo (trvala od roku 73). Senát na podzim roku 72 zbavil neúspěšné konsuly velení a vrchním velitelem k ukončení války určil s prokonsulární pravomocí praetora M. Licinia Crassa Divita, pozdějšího triumvira. K disposici měl šest čerstvých legií. Jako první krok k upevnění disciplíny nařídil v předcházejím konsulském vojsku o síle dvou legií decimaci, a to u oddílů, které nyní v nové porážce od spartokovců v Picenu jako první před otroky prchly z boje. Byla to třetí decimatio, kterou nám prameny dochovaly: tato stála život čtyři tisíce vojáků (srov. ještě roky 471 a 295, a pak rok 49, 36).

Crassus přemohl nejprve gallo-germánské vojsko o síle 35 tisíc mužů, jehož vůdci Kastos a Gannikos byli mezi padlými. Spartokos pochodoval na jih do Lúkánie, kde však byl zrazen kilikijskými piráty, kteří ho měli s vojskem povstalců přeplavit na Sicílii, ale odpluli před jeho příchodem; byl zimní čas a bouřlivé moře, snad tedy ani nešlo o zradu. Pokusy spartokovců dostat se na ostrov vlastními silami se rovněž nezdařil. • Na Sicílii s piráty do roku 69 zdárně bojoval praetor L. Caecilius Metellus, konsul roku 68. 

Spartokovci neměli úniku, dva pokusy v zimě o prolomení obklíčení Římané krvavě odrazili. V Brundisiu se vylodil se svými oddíly makedonský prokonsul M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla válčícího s Mithridátem. Crassus však nechtěl čekat ani na Luculla ani na Pompeia, který na návratu z Hispánií dostal rovněž rozkaz táhnout na Spartoka. Otroci sice ještě porazili Crassova quaestora Cn. Tremellia Scrofu, tím ale se výčet jejich vítězství nad římskou armádou uzavřel. V Lúkánii na řece Silaru (druhá bitva na Silaru, viz rok 212) byli při třetím pokusu poraženi spartokovci definitivně. Spartokos s šedesáti tisíci bojovníky padl, aniž by jeho tělo bylo nalezeno, a zbytek, uniknuvší zpět na sever, zničil na jaře Cn. Pompeius, vracející se z Hispánií a kuriosně to byl on, kdo vlastně válku ukončil (srov. předešlý rok).

Povstalci byli Římany krutě potrestáni, a byl to zároveň konec větším ozbrojeným povstáním otroků v Itálii ve starém věku, srov. ještě rok 281+: přeživší pochytané povstalce v počtu šesti tisíc mužů dal Crassus ukřižovat podél cesty z Capuy do Říma (o konci spartokovců viz rok 62). Za ukončení války s otroky držel Crassus ovaci/ovatio, protože byla za vítězství pouze nad otroky; válka s nimi mu trvala šest měsíců.

Triumf nad Bessy měl M. Terentius Varro Lucullus, bratr L. Licinia Luculla, viz rok 72. Následoval pak v poslední den roku triumf Cn. Pompeia Magna (jeho třetí) a Q. Caecilia Metella Pia nad Hispánci (a Sertoriem), neboť válku označil senát za zahraniční/bellum externum. Představitelé dvou soupeřících optimátských skupin Crassus a Pompeius se usmířili. Neměli se rádi už od spojenecké války a Sulla Pompeiovi nadržoval, Crassa si nevšímal. 

 

************************************************************

70.

Ol. 177, 3

242 SE

178 AE

D[...]

a. u. c. 684

Cn. Pompeius Magnus I. a M. Licinius Crassus Dives I.

Rok 1 tzv. první autonomní éry Sinópy (srov. rok 45)

************************************************************

Na jaře dobyli, vyplenili a vypálili Římané pod C. Triariem Hérákleiu Pontskou, již zradila a opustila vojenská posádka pontského krále s velitelem Konnakorikem (obléhána od roku 72; Aurelius Cotta u dobytí nebyl, přišel pozdě a domáhal se podílu na kořisti). • Hérákleia byla založena roku 559; později byla Římany obnovena. Ztratila však nyní nezávislost, připadla provincii Pontus a Caesar z části původního města zřídil kolonii pro armádní veterány. Viz dále rok 36 a 29. M. Aurelius Cotta se po vykonání svého životního díla vrátil do Itálie.

V létě od svého otce odpadl Macharés, král v Kimmerském Bosporu (od roku 80; život si vzal v Pantikapaiu roku 65), a Římané ho uznali za přítele S. P. Q. R. Následovalo dobytí Sinópé v Pontu, kde se vlády zmocnili pučem eunúchos Kleocharés a pirát Seleukos, královi důvěrníci, když se zbavili stratéga Leonippa, který s Lucullem vyjednával o vydání města (Leonippos může být identický s bývalým Mithridátovým satrapou Kárie, viz rok 36 a v indexu s. v. Pýthodóros). S Macharovým odpadnutím, viz rok 72 a zde výše, přestaly z Bosporu chodit zásoby a velitelé královské posádky, čítající deset tisíc Kiliků, udělali totéž, co před tím Mithridátův garnison v Hérákleji: pučisté nasedli do lodí a odpluli.

Na podzim se vzdala Amáseia a Amísos vzat nočním útokem Lucullovým, když Mithridátova posádka odplula a hlavní inženýr Kallimachos a asi též velitel město zapálil, viz rok 68: Římané drželi v moci celé kmenové království Mithridátovo Pontos. K obyvatelům Sinópy, Amísu a většiny dalších měst se choval Lucullus velkoryse a dovolil uprchlíkům před římskou válkou návrat do vlasti. 

L. Licinius Lucullus se věnoval v Efesu dál uspořádání poměrů v provincii Asia. Uložil provinciálům odvody jedné čtvrtiny z úrody obilí a zavedl daně z vlastnictví otroků a domů.  Po zvěstování Tigránova odmítnutí chystal nové tažení. Zanechal posléze v Pontu Sornatia a sám se vydal na východ do války s armenským králem, viz rok následující. 

Král Tigránés I., který byl stále ještě ve Foiníkii a Syrii (srov. předešlý rok), totiž odpověděl na římské požadavky Ap. Claudiovi Pulchrovi dosti resolutně: Mithridáta nevydá a odnikud se nestáhne; na to dal ostentativně popravit šejka Zarbiéna z Gordyény s celou rodinou (srov. předešlý rok). Byl to jeho první kontakt s Římany vůbec a netušil, že odmítnutí ultimativně položené žádosti o vydání Mithridáta znamená vyhlášení války. Tigránés, Mithridátův zeť, dosud svému tchánovi v žádné z válek s Římany nepomohl, zachovával neutralitu a rozšiřoval svou moc na úkor Seleukovců, srov. rok 83.  

 

V říši Parthů zemřel Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl od roku 76). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés XII. Fraátés III. Theos Euergetés Epifanés Filhellén (panoval do roku 57). Manželka Pirustaná (?) byla zároveň jeho spoluvládkyní.

Do Ktésifóntu přišli vyslanci krále Tigrána a Luculla (Sextilius).

 

V indo-baktrijské oblasti skončila vláda krále Hippostrata Sótéra (u moci od roku asi 85): byl posledním vládcem z rodu Antimachovců. Jejich území se nyní pravděpodobně spojila s říši Eukratidů: Hippostratova dcera Kalliópé byla manželkou posledního z Eukratovců Hermaia (srov. rok 75). • Rod Antimachovců byl na scéně od roku 190.

 

V důsledku vnitřních rozbrojů se oddělila část germánských Chattů, sídlících ve střední části západu dnešního Německa, a přesídlila k Rýnu a k ústí řeky Mosa (dnešní Maas). Zde, v oblasti novověkých Nizozemí, vznikly kmenové svazy Batavů a Kannanefatů, lat. Canninefati či Cannenefati (srov. středověké označení kraje Kennemerland?).

 

V Římě začal v srpnu proces s C. Verrem, propraetorem Sicílie v letech 73 až 71, jehož obyvatelé provincie obvinili z hrabivosti, vydírání atd.: poprvé byla v této podobě v Římě projednávána záležitost hellénských provinciálů. Byl to zároveň velký úspěch advokáta M. Tullia Cicerona, protože optimát Verres odešel raději do vyhnanství ještě před ukončením procesu a usadil se v Massalii. Vzal s sebou většinu z toho, co nakradl. Sicilané žádali čtyřicet milionů séstertiů náhrady, ale v Římě zůstalo k disposici již jen majetku za tři miliony HS. Verres žil v blahobytu až do proskripcí roku 43, kdy přišel o majetek a hrdlo, neboť triumvir M. Antonius měl zálusk na něco z jeho "sbírek" a Verres ho nepředloženě odmítl. Verres se proslavil jako nenasytný lupič uměleckých předmětů. Po celou dobu stál pod ochranou mocného aristokratického klanu Caeciliů Metellů a měl tedy proces ostrý politický náboj. Ženat byl s Caecilií Metellou, sestrou L. Caecilia Metela, praetora roku 71 a nástupce ve správě Sicílie, cos. 68, viz tam.

Roku 80 byl legátem správce Kilikie Cn. Cornelia Dolabelly, cos. 81, a oba okrádali provinciály o umělecké předměty. O dva roky později byl v Římě Dolabella obviněn z vydírání a odsouzen mimo jiné díky výpovědi Verrovy proti němu; Verres byl osvobozen. Roku 74 byl Verres městským praetorem, praetor urbanus, a rok na to odešel správcovat na Sicílii. V římské Asii se kdysi seznámil s vypečenými malíři z pamfýlské Kibyry, vypovězenými z vlasti, bratry Hierónem a Corneliem Tlépolemem. Umělci pro něho pracovali jako agenti-znalci umění a oba je pak vzal s sebou na Sicílii, kde se velmi uplatnili, třebaže provincii olupovaly generace propraetorů (provincie od roku 241 resp. 227, od roku 210 plně v římských rukách).

Zásluhou obou konsulů Pompeia a Crassa byla plně obnovena moc tribunátu lidu, omezená Sullou, lex Pompeia Licinia. Soudní poroty byly zásluhou praetora L. Aurelia Cotty, cos. 65, bratra konsulů roku 75 a 74 Gaia a Marka a Aurelie, matky Božského Iulia, opět zpřístupněny jezdcům tím, že se soudy skládaly rovným dílem ze senátorů, rytířů a tribunů aerarii, o jejichž roli a kdo je tvořil ovšem víme velmi málo (srov. rok 82nn.), lex Aurelia (Cottae) iudiciaria. Reforma nastala během procesu s optimátem Verrem, oddaným sullovcem. Možná t. r. byl přijat návrh zákona tribuna lidu P. Plautia n. Plotia omezující ozbrojování na veřejnosti a trestající vyhrožování zbraněmi exilem, lex Plautia/Plotia de vi (bývá též datován rokem 78, resp. někdy po roce 70).

Pompeius (36) nezastával před kosulátem quaesturu, zato byl několikrát provolán imperátorem a triumf nad Hispánci držel posledního dne roku 71, den před nástupem svého konsulátu, viz rok 72. Crassus (asi 45) kromě toho podělil Římany ve Městě velkolepou hostinou podávanou u deseti tisíců stolů (jistě nějaký stolovací rekord), rozdal obilí na tři měsíce ze svého a po Sullově vzoru věnoval desetinu svého majetku Hérákleovi/Herculovi, celkem prý na 170 milionů séstertiů, Pompeius lid pobavil na počest svého vítězství velkými hrami. Pompeiovi se během konsulátu nepodařilo zajistit svým ani Metellovým hispánským veteránům půdu. 

Rekordní byl též věk jednoho z konsulů, Cn. Pompeia: neměl totiž dosud třicet šest let (čili byl dosud nejmladším z konsulů republiky, srov. později roku 43 Octavianův věk; Cicero se o svém konsulátu roku 63 chlubí mj. proto, že ho nastoupil v nejranějším možném věku stár 43 let). V případě Pompeia došlo k udělení výjimky ze zákona (jiný věkový limit při povolení triumfu viz rok 82).

Censoři let 70-69 Cn. Cornelius Lentulus a L. Gellius, oba konsulové roku 72, kteří si nedokázali poradit se spartokovci, vyloučili ze senátu 64 mužů, rovněž rekord, včetně konsula roku 71 Lentula Sury a C. Antonia, budoucího konsulského kolegy Tullia Cicerona roku 63, a Římanů spočetli na devět set deset tisíc: srov. pak katastrofický populační úbytek v roce 46 a o censu srov. pozn. u roku 58. Byli prvními censory volenými po roce 86.

 

Zemřel epikúrik Faidros z Athén (nar. 138). kolem t. r. zemřel Meleagros z Gadar (narozen kolem roku 140), autor první známé Anthologie, a to epigramů, pod názvem Stefanos, tj. Věnec (srov. rok 40).

Kolem t. r. se narodili:

Krínagorás z Mytilény, epigrammik, v letech 47 a 45 jako vyslanec své vlasti u Caesara v Římě, v roce 26/25 byl vyslán k Augustovi do Tarracóny. Rok jeho smrti neznáme. Z Mytilény udělali slávu v řečnictví a deklamaci v Římě ještě jeho vrstevníci Lesbónax n. Lesboklés a jeho syn Potamón, viz rok 75, a Pompeiův přítel, literát Theofanés, viz rok 62;

L. Varius Rufus, epický a tragický básník (zemřel asi roku 15?);

Q. Sextius, filosof a scholarchos vlastní filosofické školy v Římě eklektického směru střední Stoy a novopýthagoreismu (zemřel  roku 5).

Roku 70/69 se ve Forum Iulii (dnešní Fréjus) narodil C. Cornelius Gallus, lyrický básník, od roku 30 první římský praefekt Egypta. Roku 26 si vzal život.

Snad 13. dubna se v Arretiu (?)narodil C. Cilnius Maecenas, dobroděj a literát etruského původu. Zemřel roku 8.

15. října se na statku v Ándés u Mantuy v rodině hrnčíře narodil římský národní básník P. Vergilius Maro. Zemřel 21. září roku 19 při návratu z cesty po Helladě a Athén. Svou básnickou prvotinu věnoval jako chlapec (roku c. 60) na hrob jistého učitele Ballisty, který si zjevně přivydělával jako silniční brigant a byl za trest ukamenován: "Pod touto horou kamenů leží pohřben Ballista;/užívej ve dne v noci bezpečné cesty." Epyllion Culex, "Komár", věnoval jako 26letý jistému Octaviovi, pravděpodobně C. Octaviovi, který se od srpna 44 jmenoval Octavianus (je-li věnování autentické, verše o smutném osudu komárově budoucího Augusta příliš neovlivnila, neboť rodinný statek Vergiliův propadl z velké části vyvlastňování majetků pro veterány roku 42).

Básník churavěl celý život a Eklogy/Bucolica vydal po třech letech práce roku 39, Georgica po sedmi letech roku 29 a do konce života jedenáct roků pracoval na Aeneidě. Podobně jako Ílias začal epos brzy Římanům sloužit jako zdroj věštebných losů, útržků s verši, sortes vergilianae