89-80

89.

Ol. 172, 4

223 SE

159 AE

Médeios4 I.

a. u. c. 665

Cn. Pompeius Strabo a L. Porcius Cato

************************************************************

Thrákové opět vpadli do provincie Macedonia (srov. rok 91 a roky následující).

 

Zřejmě na začátku roku dorazili do Frygie a Galatie M’. Aquilius, konsul roku 101 a pravděpdoobně syn stejnojmenného cos. 129, aby z pověření senátu vrátil na bíthýnský trůn Níkoméda III., srov. rok předešlý. Galatové stáli oficiálně stále na straně římské, přesto se částečně dávali najímat do Mithridátova vojska. Král Mithridátés VI. Eupatór se znovu podrobil římským požadavkům, které byly shodné s požadavky jejich spojenců (srov. předešlý rok): Mithridátés odvolal z Kappadokie svého syna Ariarátha VIII. a dal zavraždit Níkoméda IV. Filopatora alias Sókrata Chrésta, který byl v Bíthýnii vzdorokrálem od roku 91 a celou dobu byl Mithridátem podporován; proč musel Mithridátův protégé zaplatit své dobrodružství životem, známo není, viz však rok 91.

Na jaře seděli králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I., jimž se cesta do Říma vyplatila, viz rok předešlý, opět na svých trůnech; Ariobarzánés již potřetí a pro změnu zase jen velmi krátce.

Níkomédés III., jenž se dostal do značné finanční tísně díky římským výběrčím daní, se dal s pomocí Aquilliovou publikány podnítit k vojenskému vpádu do Pontu. Dostal se se svým vojskem až pod hradby přímořského města Amástris v Paflagonii. Mithridátés Eupatór si ústy vyslance Pelopidy stěžoval u senátních komisařů Manlia Maltina a konsulára M’. Aquilia, ale zbytečně: připomněl Římanovi královu oddanost a poslušnost senátních rozhodnutí, dokonce Chrésta odstranil. Gordios s Mithridátovým synem Ariaráthem VIII. tedy opět vpadl do Kappadokie a znovu vyhnal Ariobarzána I. (Ariaráthés VIII. nyní vládl do roku 86).

V zimě poslal M'. Aquilius králova vyslance Pelopidu zpět k Mithridátovi bez odpovědi a vracet se měl až v okamžiku, kdy král vyklidí Kappadokii: bylo to vlastně vyhlášení války, na které Mithridátés čekal. Přes zimu se konaly na obou stranách válečné přípravy, konaly odvody a stahovaly síly na anatolský západ. 

 

Zřejmě koncem t. r. se v Alexandreji vzbouřila část ptolemajovské armády s „lidem“ proti králi Ptolemaiovi X. Alexandrovi I., který si mimo jiné zamanul vyloupit hrob svého velkého makedonského jmenovce: masivní zlatý sarkofág, který dal zhotovit Ptolemaios Sótér, jeho hanebný potomek roztavil, aby zřejmě měl na financování své armády, a nahradil ho sarkofágem z křišťálového skla/pyelos hyaliné; tak Velkého Alexandra spatřili později Octavianus a další římští mocnáři. O konci korunovaného vykradače hrobů viz rok příští.

 

Ve třetím roce spojenecké války v Itálii porazil L. Cornelius Sulla ve dvojbitvě u Noly v Kampánii italického vojevůdce L. Cluetia, jenž v bitvě padl a s ním údajně na padesát tisíc Italiků. Sulla nato pacifikoval Hirpiny a dobyl v Samniu Bovianum, kde sídlila povstalecká rada. Sullův legát T. Didius, cos. 98, dobyl 30. dubna Stabiae a Herculanea a v další bitvě 11. června o matronaliích padl. V témže roce bylo Cn. Pompejem, stejnojmenným otcem budoucího triumvira, dobyto v listopadu a vyvráceno Asculum (o jeho konci viz rok předešlý) a Pompeius též podmanil Piceny (a zde se také začne kariéra jeho slavného syna). V zimě v boji s Marsy padl Pompeiův konsulský kolega L. Porcius Cato, vnuk censorův; na jeho místo nebyl nikdo volen.

Úspěšně vedli válku v Umbrii legát A. Plotius a v Etrúrii konsul L. Porcius. Římané pod Cn. Pompejem Strabonem, otcem Pompeia Magna, úspěšně bojovali proti Marsům, Marrucinům a Vestinům, kteří se mu všichni vzdali; triumfoval nad nimi 25. prosince 89 (srov. rok 38).

Samnitům padl vojevůdce Marius Egnatius, proti Apulům vítězil C. Cosconius, který zničil Salapie, dobyl Kanny a oblehl Canusium. Před městem byl zprvu poražen Samnity pod Trebatiem, ale v nové bitvě Samnity Římané porazili i s Trebatiem a na bojišti zůstalo patnáct tisíc jejich mužů. Legát A. Gabinius padl v bojích s Lúkány, Poedikulové se po dvou dnech odporu vzdali Cosconiovi. 

Ke konci roku bylo povstání Italiků ve střední Itálii potlačeno a spojenci přenesli své sídelní město do Aesernie.

Podle zákonů M. Plautia Silvana a C. Papiria Carbona (na rozdíl od stejnojmenného otce patřil do tábora optimátského a též vynikal uměním slova, srov. rok 139), lex Plautia Papiria de civitate sociis danda, obdrželi římské právo všichni ti ze spojeneckých Italiků žijících na jih od Pádu, kteří do dvou měsíců složili zbraně (srov. zákon z předešlého roku a o latinském právu roku 338). Téhož roku byla nabídka senátu rozšířena též o území severně od Pádu, tedy většinou o Kelty, lex Pompeia de Transpadanis; viz další úpravu roku 49. 

Propuštěnci, libertini, byli poprvé připuštěni k řádné vojenské službě v římské armádě.

Praetor A. Sempronius Asellio byl zabit vrahy najatými římskými lichváři, neboť se v soudních procesech stavěl na stranu dlužníků. Byl napaden ráno v osm hodin během obětí a zavražděn na útěku v obětním oděvu. Ačkoli se to seběhlo půl Říma na očích, svědčit proti bankéřům nechtěl nikdo. Událost může přináležet roku 88.

Censory v letech 89-88 byli P. Licinius Crassus, cos. 97, a L. Iulius Caesar, cos. 90. 

 

Zemřel politik a řečník M. Aemilius Scaurus (ročník 163; srov. rok 109). Na ligurském území dosáhla osada Alba uznání municipia s názvem Alba Pompeia (dn. Alba v Piemontu). Jméno je po pravděpodobně konsulu Cn. Pompeiu Strabonovi, který byl však plně zaměstnán bojem ve spojenecké válce, viz o něm zde výše a roku následujícího. V Albě Pompeji se 1. srpna 126 narodil P. Helvius Pertinax, několik měsíců roku 193 n. l. imperátor, než byl zavražděn.

 

************************************************************

88.

Ol. 173, 1

Parmeniskos z Korkýry (podruhé)

224 SE

160 AE

anarchie v Athénách

a. u. c. 666

L. Cornelius Sulla I. a Q. Pompeius Rufus

************************************************************

Na jaře porazili sourozenci Archeláos a Neoptolemos, stratégové krále Mithridáta Eupatora Dionýsa, a velitel jeho spojenců Arkathiás, králův syn (viz o něm roku 86), v paflagonském vnitrozemí v údolí řeky Amneiás zničujícím způsobem Bíthýny, vedené králem Níkomédem III., který se dal navést do války římskými publikány (viz předešlý rok). Bitvu rozhodl útok pontských sto třiceti srpových vozů/harmata, jimž velel Krateros: vypukla první válka mithridátská (trvala do roku 85).

Níkomédés vyrazil do pole s padesáti tisíci vojáky a šesti tisíci jezdci. Záda měla kryta vlastní flotilou při Bosporu posilněnou římskými loděmi C. Popillia Laenata a druhou flotilou u Býzantia Minucia Rufa (celé jméno neznáme). Římané rozdělili síly mezi konsulára Aquilia, správce Asie L. Cassia Longina a Kilikie Q. Oppia: jejich žoldnéřská vojska čítala po čtyřiceti tisících mužích a čtyřech tisících jezdcích. Nicméně většina z vojáků byli z odvedenců od spojeneckých obcí, nevycvičení venkované nezkušení v zacházení se zbraní. Proti nim dokázal Mithridátés postavit na začátku války 250 tisíc mužů pěchoty, čtyřicet tisíc jezdců, tři sta krytých bojových lodí/katafraktos a sto dvojřadek/dikrotos, diérés. Pro první fázi války vedené Římany to jsou nezvykle vysoká čísla, nicméně pravděpodobná.  

Mithridátés Eupatór vytáhl po Níkomédově porážce s hlavní silou do Bíthýnie. V bitvě u Prótopachia porazil Neoptolemos s velitelem Armenů Nemanem římské vojsko konsulára M’. Aquilia, který prchl zprvu do Pergama, kam se uchýlil též Níkomédés. Když ale Římané viděli, že jejich armády nejsou příliš bojeschopné, uchýlili se každý s nejspolehlivějšími jinam. Aquilius utekl na Rhodos a odtud na Lesbos.

Pontský král obsadil bez boje Pergamon, staré attalovské sídlo a dosud hlavní město římské provincie. Učinil ho svým novým sídelním městem. Mimo jiné zde držel jako rukojmí šedesát velmožů z rodin galatských tetrarchů (srov. rok 86).

Římané pod správcem provincie Asie L. Cassiem Longinem se s malými silami opevnili v Apameji na Maiandru. Q. Oppius, správce provincie Cilicia, se opevnil v Láodikeji na Lyku. Římské lodi uvolnily pod tlakem zpráv z války kontrolu nad Bosporem a Mithridátova flotila měla volnou cestu do Égeidy.

Protimithridátovská koalice se rychle zhroutila pod tlakem silných protiřímských emocí většiny anatolských obyvatel: králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I. uprchli přes Rhodos do Itálie, Cassius utekl s pomocí bohatce Chairemona z Nýsy na Rhodos (viz zde níže), Q. Oppia vydali občané Láodikeie a byl držen v pontském zajetí: král ho vodil s sebou nespoutaného i s jeho liktory a pak ho pustil; Oppius odešel bez úhony na Kós. M’. Aquilia vydali Mytilénští a jeho konec byl však krutý. Pro svou hrabivost, a též svého stejnojmenného otce, cos. 129 úřadujícího v Pergamu, viz tam, byl Mithridátem vozen po provincii na oslu, musel všude nahlas říkat, jak se jmenuje, a v Pergamu nakonec exemplárně popraven: Mithridátés mu dal nalít roztavené zlato do hrdla (snad první zpráva o takové smrti)

Na Mithridátův pokyn byl ve stanovený den vyvražděn veškerý italický živel v Asii a Kykladách; údajně to tehdy bylo na osmdesát tisíc lidí: je to zřejmě první případ organisovaného pokusu o důslednou ethnickou čistku (vyšší údaj hovoří o 150 tisících). • Jediní Trallští si nechtěli špinit vlastní ruce italskou krví a najali si na špinavou práci jistého Paflagonce Theofila. Straníkům pontského krále Mithridáta se v hellénském světě kuriosně říkalo kappadokízontes/"kappadokisující". 

V létě ovládl Mithridátés celou římskou provincii Asii, konkurenční království Bíthýnii a svou flotilou ovládal egejské ostrovy. Jen málo měst zůstalo Římanům věrných. Král odpustil městům na pět let daně, anuloval soukromé a státní dluhy, nicméně města dostala královské episkopy-dozorce, faktické samovládce. Římanům končila spojenecká válka a po uči vězeli ve vlastní občanské, viz zde níže.

Někdy v této době Diodóros, jeden z králových stratégů, dal v Adramyttiu, ve své vlasti, popravit celou městskou radu, aby se Mithridátovi zalíbil. Patřil k akadémické škole a živíval se jako rhétór. Provázel Eupatora na taženích Pontem. Když si král vzal roku 63 život a Diodóros byl ze svého zločinu obžalován, vzal si život hladovkou.

Jiný slovutný řečník a epigrammik, Diodóros ze Sard zvaný Zónás naopak brojil proti Mithridátově expansi a popouzel Sardské k odpadnutí; dokázal se před králem obhájit. Jeho stejnojmenný syn byl rovněž literát, sepsal dějiny a byl přítelem Strabónovým. Řada anatolských Hellénů však setrvala na římské straně, především ti, o nichž víme, že patřili k nejbohatším z nich. Je možné, že již v době po Mithridátově vyhnání z provincie Asie roku 82 přišel k velkému majetku, snad z velkochovu vyhlášených ovcí, Hierón z Láodikeie na Lyku, přítel asi později Pompeiův. Svou vlast zveleboval veřejnými stavbami a Láodikeji odkázal údajně dva tisíce talentů, tedy dvanáct milionů drachem čili 48 milionů séstertiů. Nic bližšího o Hierónovi známo není. O dalším z láodikejských oligarchů Zénónovi viz rok 40.  

 

Athéňané vyslali ke králi Mithridátovi do Efesu jako vyslance peripatetika Athénióna; syn stejnojmenného otce z téže školy a egyptské otrokyně se živil po Helladě jako sofista. Domů se vrátil jako králův přítel a zavilý nepřítel Římanů. Ke své propagandě využíval  Dionýsova cechu divadelních umělců, dionýsiastai n. dionýsopolítai, viz v indexu. V létě byl v Athénách zvolen stratégem, když předtím musel uprchnout jeho protivník, aristokrat Médeios s přívrženci (srov. rok 91). Athénión vládl rozhazovačně, podle tendenčních pramenů pak „démokraticky a protiřímsky“: likvidoval oposici a konfiskoval majetky bohatých Athéňanů - v Athénách došlo na sociální revoluci; viz její konec roku 86.

Snad krátce před vyvražděním Římanů a Italiků, resp. obchodníků a finančníků zde usazených/negotiátorů odpadl od Athén ostrov Délos, který se postavil na stranu S. P. Q. R. Athénión vyslal proti Délu „loďstvo“ pod vojensky nezkušeným peripatetikem a vyhlášeným knihomolem Apellikónem z Téu, viz v indexu pod školy/peripatos. Město na ostrově oblehl, vyplenil prý se svými žoldnéři chrámy, a ačkoli měl zjevně převahu Délané spojení s praetorem L. Orbiem oblehatele nočním přepadem rozprášili a z velké části pobili. Kdo z Athéňanů nebyl zabit v boji a neunikl do přístavu, ukryl se ve venkovských domech, kde byl vítězi upálen. Apellikón unikl a o jeho osudu není nic známo; při pádu Athén roku 86 již zřejmě nežil.

Nato vyslal v létě Mithridátés proti Délu svého stratéga Archeláa, jenž jako jinde v Kykladách na ostrově zlikvidoval všechno římské a italické, prý to bylo dvacet tisíc obětí. Athénión byl pravděpodobně pro nezdar v Athénách zbaven vlády a Archeláos poslal z Délu do Athén epikúrika Aristióna (jediný epikúrik, objevující se ve vrcholové politice, nicméně srov. rok 67 v Tarsu), který v Athénách vládl podobným režimem jako Athénión. • Tolik „filosofů“ na politické scéně se znovu objevilo snad až za dva tisíce let po ústupu sovětské a ruské moci ze střední a východní Evropy...

 

Koncem léta se na Mithridátovu stranu spontánně postavila celá Hellada jižně od Thermopyl. V jednotlivých obcích přitom vykvasily sociální a politické spory a došlo ke srovnání účtů s výrazně prořímskými činiteli, tj. s velkomajiteli půdy a s velkopodnikateli.

Na podzim n. v zimě se Mithridátés vypravil proti Rhodu, kde se uchytil L. Cassius Longinus. Bouře rozmetala nejdříve jeho loďstvo a pak po krátkém a neúspěšném obléhání král odtáhl, nedobyl vzápětí ani Patary, odkud ho vyhnal sen, když dával kácet dříví v háji zasvěceném Létě. Zanechal v Lykii Pelopidu, aby pokračoval ve válce, Archeláa posla do Hellady.  V Pergamu pak slavil svatbu s jistou Monimé ze Stratoníkeie; jejího otce Filopoimena udělal svým místodržitelem Efesu, episkopem. Zřejmě po smrti parthského Mithridáta II., viz zde níže, se začal titulovat sám jako Veliký/Megas a král králů/basileus basileón.

Stratégos Archeláos, který se vylodil v Boiótii, byl v zimě tohoto nebo začátkem roku následujícího u Chairóneie třikrát poražen legátem makedonského praetora C. Sentia (srov. níže) Bruttiem Surou, který zajaté otroiky bojující na hellénské straně dával ukřižovat a svobodným kázal utínat ruce. • Bruttius Sura předal na jaře roku 87 vojsko Sullovi a sám se vrátil k Sentiovi do Makedonie do války s Thráky.

 

V provincii Macedonia se pokusil obnovit monarchii jistý Eufanés či Eufainés (pokud ne již roku 91, viz tam), přítel Kotya IV. Po dohodě s Mithridátem vpadli Thrákové pod Kotyem vyjma Deutheleby, římské spojence, do Épeiru a mimo jiné vyplenili Dódónu s Diovým chrámem. Eufanův otec Echekéstos údajně spolupracoval s Římany, a to s makedonským správcem C. Sentiem Saturninem, který byl poražen v poli již roku 91, ale moc v Makedonii pro Římany se svými dvěma legiemi udržel. Thrák Kotys IV. se měl nakonec Eufana zmocnit a předat ho jeho otci. Další pokračování tohoto příběhu neznáme. • Bylo to zároveň poslední protiřímské povstání v Makedonii a Makedonců v historii.

 

T. r. nebo již roku předcházejícího vypukla v Syrii válka mezi seleukovskými bratry Filippem I. Epifanem Filadelfem a mladším Démétriem III. Eukairem. Na Filippovu stranu se postavil arabský šejk Stratón z Beroie, který si na pomoc přivolal Azíze, fýlarcha Arabů z oblastí kolem Eufrátu (?) a parthského stratéga Mesopotamie Mithridáta Sinaka. Tento Mithridátés krále Démétria III. porazil a odvedl ho s sebou do zajetí kamsi do Parthie, kde Démétrios roku 86 zemřel. • Bylo to poprvé, kdy se Parthové objevili v Syrii, srov. však rok 95.

Filippos byl pak vřele přijat v Antiocheji, neboť Mithridátés propustil ze zajatého Démétriova vojska všechny občany města na svobodu. V Damasku se po Démétriově zmizení prohlásil králem jeho mladší bratr Antiochos XII. Dionýsos Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos, kralující snad do roku 84 (viz tam k chronologii).

 

V Parthii po Démétriově porážce koncem tohoto nebo již začátkem následujícího roku zemřel Král králů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl od roku 123). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés X. Artabános III. Theopatór Euergetés Epifanés Filhellén (vládl do roku 76; o počtech arsakovských Artabánech viz roky 10 + a 12+). • Od časů krále Mithridáta II. byla říše Parthů rozdělena na osmnáct satrapií, sedm „dolních“ a jedenáct „horních“; kriteriem byla poloha satrapie vůči Kaspickému jezeru, z našeho pohledu vlastně „východní a západní“).

V Babylónii, tedy v jedné z dolních satrapií, vládl stále ještě Gotarzés I. (srov. rok 91), který snad nyní, po smrti Mithridáta II., začal používat trůnního jména Arsakés (?, viz v indexu).

Období slabosti Parthů využíval král Armenů Tigránés I., který v průběhu let 90 až 83 obsadil Gordyénu, Adiabénu (Arbélu) a Atropaténu s velkou částí severní Mesopotamie. Pak, někdy před rokem 83, přijal titul původně perských a parthských vládců, Král králů.

 

V občanské válce v Alexandreji (viz předešlý rok) byl v Egyptě stratégos vojska krále Ptolemaia X. Alexandra I. jménem Tyrrhos (= Pyrrhos?) poražen měšťany a pak král Alexandros I. osobně v námořní bitvě před městem. V létě uprchl Alexandros I. se svou ženou Bereníkou III. a svým jediným synem Ptolemaiem Alexandrem II. (kterého měl ale z jiné ženy před sňatkem s Bereníkou, srov. rok 102 a 101) z Alexandreie směrem do Myry v Lykii. Cestou na Kypros byl dostižen nauarchem Chaireou, napaden a v námořní bitvě krátce před 17. zářím zabit. Král Ptolemaios X. Alexandros I. vládl od roku 108.

V Alexandreji začala druhá, resp. třetí (viz rok 108) vláda Alexandrova staršího bratra Ptolemaia IX. Sótéra II. Filométora Filadelfa vulgo Lathyra či Potheina (trvala do roku 80; jeho první vláda v letech 116 až 108). Za spoluvládkyni si přibral svou dceru Bereníké III. Filométór Filadelfos, vdovu po Alexandrovi I.

Alexandros II., syn Alexandra I., dorazil na Kós, kde se ho s penězi (množství neznáme, pravděpodobně v řádu několika tisíců talentů), jež roku 103, viz, v Asklépieiu deponovala Kleopatrá III., zmocnil pontský král Mithridátés Eupatór (viz rok 83 a 80). Pravděpodobně byli tehdy na Kóu na vychování také Sótérovi synové Neos Dionýsos, pozdější král Ptolemaios XII., a Ptolemaios, budoucí král Kypru (srov. rok 63).

V Thébaidě propuklo po blíže neznámé rebelii roku 90 nové povstání domorodců, potlačené až roku 85. Proti vzbouřencům vytáhl stratégos Platón a (epi)stratégos Hieráx. Polní tažení někdy v říjnu až listopadu zahájil osobně král Sótér II., který se živě zajímal o domorodé kulty

 

V posledním roce spojenecké války v Itálii padl v bitvě v Ápulii proti Římanům pod nástupcem Cosconiovým, praetorem Q. Caeciliem Metellem Piem vojevůdce Marsů a motor spojenecké revolty Silo Poppaedius. Zbytek povstalců se vzdal a tím skončila válka, která trvala od roku 91. Na straně Italiků padlo tři sta tisíc mužů, civilní ztráty neznáme, ale celé krajiny zůstaly dlouho liduprázdné. 

V téže době se v Římě dohodli C. Marius a tribun lidu P. Sulpicius Rufus (opět pokračování reformních snah, srov. rok 100) na tom, že Italikové budou přes odpor "starých" občanů rozděleni mezi 35 římských tribuí a že Sulla bude zbaven vrchního velení ve válce s králem Mithridátem Eupatorem, které bude přiděleno C. Mariovi, nepříteli optimáta Sully. Sulpicius vybavil své lidi dýkami a s nimi vyhrožovali odpůrcům na sněmu a dokonce konsulům; Sulla prý tehdy unikl do domu Mariova, aby se uchránil před útočníky; Marius ho nechal odejít jiným východem.

Ve městě vypukly boje mezi znepřátelenými stranami; zavražděn byl stejnojmenný syn konsula Q. Pompeia, Sullův zeť. Oba konsulové zmizeli z Města, Sulla se vrátil k legiím nachystaným v Capuy vyplout do války s Mithridátem. L. Cornelius Sulla nechtěl přijít o válku na Východě a ani vojáci o jistou kořist a nechtěli nic přenechat jinému vojsku: optimální shoda pro vypuknutí občanské války. Sulla s pěti legiemi a několika kohortami se obrátil zpět proti Římu, i když ho opustila z hrůzy, že by museli bojovat proti své vlasti, většina důstojníků. Před Římem se k němu připojil druhý konsul Q. Pompeius, za změněné situace odmítli vyjednávání s mariovci a vtrhli do Města. • Byly to první boje občanů s vlastní armádou v hradbách Říma (srov. rok 100 a 82).

Mariovce v ulicích porazili, Řím obsadili a na centurijním sněmu snadno prosadili zrušení Sulpiciových změn, které by posílily roli tributních sněmů majících již od roku 287, viz tam, hodnotu zákona (plebiscita) a velmi ohrožovaly privilegované postavení prvních dvou majetkových tříd (po jejich hlasování je všechny ostatní tribue nemohly přehlasovat, třebaže byly počtem ve velké převaze). Marius se synem, Sulpicius a dvacítka vůdců od populárů byli prohlášeni za nepřátele státu a každý, i otrok, dostal právo je zabít. Do senátu Sulla přivedl tři sta nových členů. 

C. Marius se svým stejnojmenným synem musel s příznivci za velmi dramatických okolností z města uprchnout, P. Sulpicius byl dopaden a optimáty popraven, Marius se synem se odlišnými cestami dostali lodí do Afriky, kde nesměli na souš a tak strávili zimu na moři; vojevůdce Marius unikl smrti jen proto, že se jeho velkého jména zalekl najatý keltský vrah a úředníci Minturn, kteří se o jeho skrýši dozvěděli a z úcty k majestátu tolikanásobného konsula ho nechali uniknout.

Druhý konsul Q. Pompeius Rufus, jehož syn byl předtím zavražděn, pověřený velením armády v Itálii, měl převzít vojsko od Cn. Pompeia Strabona (žádná přízeň), který ho však při příchodu do tábora dal svými muži zavraždit a velitelství si ponechal. Dlouho si moci neužil. Příštího roku ho spolu s řadou vojáků zabil blesk, který uhodil do jeho ležení.

Po těchto událostech na konci roku po upevnění posic se L. Cornelius Sulla, nyní již konsulár, s vojskem znovu vypravil do války proti Mithridátovi. Přes jižní Itálii dorazil do Hellady až na jaře roku 87.

Propraetor P. Servilius Vatia, později zvaný Isauricus, oddaný sullovec a velký válečník, konal 21. října triumf nad neznámým nám nepřítelem. 

 

************************************************************

87.

Ol. 173, 2

225 SE

161 AE

Filantés

a. u. c. 667

Cn. Octavius a L. Cornelius Cinna I.

L. Cornelius Merula suff. (za Cinnu)

************************************************************

V Thrákii zemřel vládce Astů Kotys IV. (vládl od asi roku 100). Nástupcem se stal jeho syn (?) Sadalás I. (vládl do roku 80). Jeho poddanými byla rovněž knížata Odrysů Amádokos IV. a Térés V.

 

Na jaře soustředil L. Cornelius Sulla své vojsko v Épeiru a pochodoval na Chairóneiu. Théby a další obce střední Hellady se vrátily do římského tábora (srov. předcházející rok), jiné obce byly vyvráceny, někdy i zvůlí Sullových velitelů (východofócký Panopeus).

Mithridátův stratégos Archeláos se uzavřel se samovládcem Aristiónem v Athénách a v Peiraieu. Přes léto a zimu se Sulla v Megarách připravoval na obléhání Athén, Peiraieus již oblehnut byl.

V zimě vyslal Sulla quaestora L. Licinia Luculla, aby sehnal finanční a materiální podporu v Egyptě a v Syrii. V Alexandreji odmítl dary v hodnotě osmdesáti talentů a nabídku velké turistické cesty po Nilu (srov. rok 139), dokonce odmítl válečné lodi (zřejmě mu stačilo ujištění, že s Mithridátem Ptolemaiové nepůjdou). Lucullus na cestách mimo jiné působil jako rozhodčí soudce ve vleklých občanských sporech v Kýréně. Bohatému městu dal novou ústavu vymezující čtyři kategorie jeho obyvatel: občanů, vesničanů (geórgoi), metoiků a Židů usazovaných po Kyrénaice ptolemaiovskými panovníky.

Nic bližšího o fungování státu, který se v příštím desetiletí stane římskou provincií, nevíme; srov. roky 96 a 74. Židé v hellénských obcích Kýrénaiky užívali autonomního postavení s vlastní správou (z hellénského hlediska políteuma, obec, samospráva) a v Augustově době měli stejná daňová práva a povinnosti jako Helléni (isoteleia), řada Židů se hellénisovala; o jejich šílené válce za Traiana viz rok 114+sqq.

Aby Sulla rychle sehnal prostředky na výplatu služného svým vojákům (v této době byl již nějaký čas v Římě „nepřítelem státu“, viz níže), dal rozkaz k vyplenění všech zbývajících cenností v třiceti hellénských chrámech. Mj. Asklépieion, Delfy a Olympie byly v této době zbaveny všeho, co v nich ještě po minulých římských lupech zbylo ze zlata, srov. rok 146. Lucullus za Sullovy války s Mithridátem řídil mincovní ražbu pro armádní potřebu na Peloponnésu. • Co v Delfách a jinde v Helladě z uměleckých předmětů nevzal Sulla n. později caesarovrazi, o sto padesát let později do Říma odvlekl Nero. Majetky hellénských bohů a lup z války s Mithridátem byly pravděpodobně největším zdrojem financování římských občanských válek konce republiky. 

V průběhu roku dobyl kappadocký král Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór ve funkci stratéga svého otce Mithridáta Eupatora Thrákii a část Makedonie s Amfipolí, kde přezimoval.

 

Z roku 87/86 pochází nejstarší z tzv. avromanských pergamenů, nejstarších dochovaných pergamenů starého věku (Avroman v perském Kurdistánu). Druhý hellénský text pochází z roku 21/20.

 

Zemřel král nabatajských Arabů Obodás I. (vládl od roku 96). Nástupcem se stal jeho syn Aretás III. Filhellén (vládl do roku 62).

 

V Římě se po Sullově odchodu pokusil konsul L. Cornelius Cinna znovu zavádět reformy (srov. rok 100), narazil však na ostrý odpor optimátů/sullovců. Usiloval o to, aby noví občané-Italikové byli zahrnuti do všech tribují společně se "starými" občany-Římany (prý za to obdržel od Italiků na tři sta talentů). Optimáti si to nepřáli a stáli pri Octaviovi.

Po pouličních bojích mezi sullovci a mariovci musel populár Cinna se šesti tribuny vyhnán optimátským konsulským kolegou Octaviem na čas opustit Město, aby mohl na venkově dát dohromady peníze a vojsko schopné boje s optimáty ("bellum octavianum"). C. Marius starší, jehož stejnojmenný syn byl v této době s Cinnou v Etrúrii, se vrátil z Afriky (srov. předešlý rok), dal dohromady pět set mužů včetně otroků a spojil se s populáry v Etrúrii, kde s pomocí Q. Sertoria, zdatného bojovníka z válek s Germány a Kelty, sbíral vojsko pro boj s optimáty.

Podporu nalezli v Capuy a do mariovského vojska byli také bráni někteří ze Samnitů, kteří stále ještě byli ve válce či spíše guerrille proti Římanům (srov. roky 91 až 88) a s nimi propuštění otroci: když jejich surovosti za proskripcí dosáhly vrcholu, povraždil jich na čtyři tisíce se svými muži Sertorius.

Návrat populárů/mariovců do Říma byl krvavý. Senát předtím ještě zbavil Cinnu úřadu a za něho dosadil Iovova flámina L. Cornelia Merulu; začalo zpevňování hradebních opevnění. Po krátkém obléhání třemi vojsky byli Cinna, Q. Sertorius, který se proslaví svou hispánskou válkou, viz roky 80sqq., a Cn. Papirius Carbo s Mariem do Města vpuštěni Mariovým starým známým. Marius na oko přijal kapitulaci senátu a tribunové lidu zrušili nepřátelské mariovské edikty. 

Hlava konsula Cn. Octavia zavražděného C. Marciem Censorinem (viz rok 82) byla s dalšími vystavena na Foru (první takový případ), konsulský náhradník Cornelius Merula si vzal život. Následovaly popravy, zabavování majetku šlechty atd., proskripce, první v Římě. Vraždění trvalo pět dnů a počty obětí "protipopulárního" masakru známy nebyly už ve starém věku. L. Cornelius Sulla byl prohlášen „nepřítelem státu“ (srov. výše), jeho dům zlikvidován, majetek zabaven. Mezi zavražděnými optimáty byli mimo jiné M. Antonius, proslulý řečník, kterého udal hostinský (ročník 143, cos. roku 99, srov. rok 103) a C. Iulius Caesar Strabo Vopiscus, řečník a autor tragedií (rok narození neznáme) jeho bratr L. Iulius Caesar, konsul roku 90.

Život udušením v uzavřené místnosti s doutnajícím uhlím si vzal Q. Lutatius Catulus (narozen kolem roku 150, roku 102 Mariův kolega v konsulské hodnosti, viz tam): obžalován byl tribunem lidu M. Marie Gratidianem, synovcem C. Maria a švagrem L. Sergia Catiliny a viz rok 82 Sullovu hrůznou pomstu. Zasažen bleskem během bojů zemřel Cn. Pompeius Strabo, otec Cn. Pompeia Magna.

Konsul L. Cornelius Merula si otevřel žíly v chrámu Iova Kapitólského, když předtím složil svůj kněžský úřad. Flamen Dialis je nejvyšší z kněží Iova Optima Maxima a úřad smí zastávat pouze patricij oddaný s pannou za přítomnosti pontifika maxima a úřadujícího flámina diális při obřadu konfarreace, confarreatio, s požitím špaldového koláče a po provedení řady kultovních úkonů; takto provdaná manželka za flámina se stává fláminikou vystupující v ohnivě červeném šatu. Po Merulově smrti usiloval o jeho nástupnictví nezletilý C. Iulius Caesar (13), ale Sulla mu v tom roku 82 zabránil. Řím pak neměl nejvyššího Iovova kněze 75 roků do roku 12, kdy Augustus vybral Ser. Cornelia Lentulu Maluginenského. O jeho požadavku viz rok 22 n. l.

Do Říma přišel jako člen rhodské delegace Poseidónios z Apameie (srov. rok 88), později módní intelektuální studna moudrostí římské elity (srov. např. roky 79 a 78).

 

V Číně zemřel 29. března císař Wu, rozený jako Liou Čche (54; vládl od roku 141). Jeho nejstarší žijící syn Liou Tan/Dan, vévoda z Jan, žil prý změkčile a Wu usoudil, že není vhodným chanským "synem nebes" pro Číňany. Korunním princem prohlásil dva dny před smrtí svého nejmladšího syna Liou Fu-ling/Liu Fuling, který se stal nástupcem s posmrtným jménem Čao/Zhao (8; vládl do roku 74). Jako regent řídil s Wuovou vůlí říši Chuo Kuang/Huo Guang a na jeho doporučení další otcovi důvěrníci Ťin Mi-ti/Jin Midi, Hun v čínských službách, a generál Šang-kuang Ťie/Shangquang Jie.

Před smrtí Wu nařídil popravu Čao/Zhao, matky svého nástupce, prý aby se z ní nestala bestie jako kdysi z Lü Č'/Lü Zhi, vdovy po Kao-cuovi.

Z palácových intrik vynikl roku 86 pokus o puč Liou Tana se svou sestrou E-i/Eyi: tvrdili, že Čao není Wuovým synem. Byli pardonováni, i když jejich lidi to stálo hrdlo. Roku 83 se Čao (12) oženil s Šang-kuan alias Siang-čao/Shangguan alias Xiaozhao, dcerou generála Šang-huan Ťiea (sňatek zůstal bezdětný).

Když roku 81 zrušil císař monopol státu na obchod vínem a železem zavedený Wuem (solní vydržel, s přestávkami v podstatě dodnes), vedl nesouhlas k novému spiknutí roku 80, tentokát proti regentovi Chuo Kuangovi. Spiklenci sdružující vedle palácových chaotů, většinou eunúchů, Liou Tana, princeznu E-i a rodinu Šang-kuanů křivě obvinili Chuoa ze zrady, což chlapecký císař prohlédl a později mu služebná princeznina prozradila, že na Chuoa se chystá atentát: E-i a Tan si vzali život, spiklenci ostatní poraveni s celými rodinami, císařovnu Čao pro její mládí ušetřil.

O Čaově aktivní hunské politice viz rok 128. 

 

************************************************************

86.

Ol. 173, 3

226 SE

162 AE

Hierofantés

a. u. c. 668

L. Cornelius Cinna II. a C. Marius VII.

L. Valerius Flaccus II., cos. suff. (za Maria)

************************************************************

V zimě přerušil Sulla obléhání Peiraiea a přikročil k obléhání vlastních Athén. K disposici měl nyní prostředky, které naloupil po celé Helladě. Pro potřeby obléhání dal vykácet posvátné háje kolem města (Akadémie a Lykeion přestaly být středisky filosofických škol). Ve městě brzy vypukl hlad, došlo na kanibalismus, tyrannida Aristiónova se stala nesnesitelnou (jak udávají prořímské prameny). • Za Aristióna prý také poprvé v historii v Athénách zhasl věčný oheň, ochranný symbol athénského státu (v Delfách se tak stalo roku 479 za nájezdu Peršanů, v Římě za občanské války sullovců a mariovců; nově zapalován byl vždy slunečním paprskem pomocí zrcadla, což se v určité formě udrželo dodnes při zapalování tzv. olympijského ohně).

Začátkem anthestériónu, dne 1. března, dobyli sullovci Athén. Aristión se opevnil na Akropoli, kde se určitou dobu držel, než se vzdal: od Athénina oltáře byl odtržen a následujícího roku byl s ohledem na Archeláa, který měl militantního filosofa za osobního nepřítele, otráven. Sullova neodbytná choroba, jíž trpěl do konce svých dnů, znamenala prý Athéninu mstu za porušení jejího asylového práva. Athény byly dokonale vypleněny a vraždění civilního obyvatelstva ukončil Sulla až na prosby aristokratů Médeia či Meidiy a Kallifónta.

O několik dní později Římané dobyli Peiráiea. Mithridátův stratégos Archeláos se držel ještě v Múnichii.

V pramenech se v souvislostí s athénskou protiřímskou revolucí let 88-86 hovoří buď o peripatetikovi Athéniónovi nebo o epikúrikovi Aristiónovi. Obvykle se v moderních interpretacích pokládají za jednoho a téhož člověka, který se jmenoval buď Athénaios n. Aristión. • Touto krátkou římsko-athénskou válkou bylo zároveň zlomeno poslední ohnisko domácího hellénského vzdoru vůbec: další odpor proti vetřelcům v Řecku pochází až z doby byzantské a turecké. Teprve roku 253 n. l. za císaře P. Licinia Valeriana byly athénské hradby rozvalené Sullou obnoveny proti útoku Germánů (dobově „Skythům“), a obnoven val na Isthmu. Roku 267 germánští Gotové a Herulové s výjimkou Akropole Athény dobyli a město na věky zničili.

 

V této době, tj. na jaře, se dostal z Makedonie a Thrákie do Thessalie s jiným silným Mithridátovým vojskem král Kappadoků Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór. Zde v lokalitě blíže neznámé Tisaion náhle zemřel (asi pod horou T. v Magnésii). Jeho otec Mithridátés Eupatór ho dal otrávit, jak vyplynulo ze zápisků, k nimž se roku 64 dostal Pompeius, završitel římských válek s Mithridátem. Důvod vraždy znám není. Ariaráthés VIII. byl králem Kappadoků s přestávkami v letech 99 až 86.

V Kappadokii bylo až do dardanského míru bezvládí; zemi měl pod kontrolou Mithridátés VI. • Podle alternativního pramene našich znalostí o mithridátovských válkách se velitel královy makedonské armády jmenoval Arkathiás, rovněž Mithridátův syn (slovo Appiánovo proti Plútarchovi, který ho jmenuje Ariaráthem). Je možné, že Arkathiás uváděný jako jeden z velitelů v bitvě s Níkomédem roku 88, by mohl být rovněž Ariaráthés VIII. Obě jména tímto rokem mizí z historie. 

Novým stratégem u makedonské a thessalské mithridátovské armády byl jmenován Taxilés. K němu po moři uprchl z Múnichia Archeláos, zrovna když pontské vojsko stálo v Thermopylách. Následně v létě porazil u Chairóneie L. Cornelius Sulla Mithridátovo vojsko pod Taxilou a Archeláem: královských prý bylo až 120 tisíc a část z nich tvořili klasickou makedonskou falangu se sarísami, která opět proti legiím neuspěla. Římanů bylo pět legií, počty spojeneckých Hellénů, Makedonů, Italiků a dalších neznáme, maximálně čtyřicet tisíc mužů ve zbrani. Po bitvě jich prý pouze dvanáct n. třináct zůstalo nezvěstných, královských se z masakru zachránilo něco málo více než deset tisíc vojáků.

Taxilés se stáhl zpět do Thessalie, Archeláos se uchytil v Chalkidě. Odtud s flotilou plenil hellénské pobřeží až po Zakynthos, kde královští zničili nějaké nákladní lodě nové římské armády, která se přepravovala z Itálie na východ. 

 

Mezitím se v Épeiru vylodil nový konsul (suff.) L. Valerius Flaccus, jeden z populárů, aby zahájil válku, Mithridátés Nemithridátés, s optimáty se Sullou v čele: Sulla už byl prohlášen nepřítelem státu. Valerius Flaccus se však nevypravil do Hellady, nýbrž na východ k Helléspontu.

 

Na podzim vyměnil Mithridátés Eupatór Taxila za Doryláa mladšího, svého důvěrného přítele, synovce Doryláa staršího a prapraděda geógrafa Strabóna (viz rok 121), který přivedl do Hellady posily o síle osmdesáti tisíc mužů. Doryláos se spojil s Archeláem a vrátili se na boiótské válčiště, ale v bitvě u Orchomenu byli mithridátovci k podzimu Sullou opět drtivě poraženi, mnoho královských zahynulo mečem nebo utonulo v okolních bažinách a Doryláos se utekl s Archeláem, který se musel po dva dny skrývat v rákosí bažin, do Chalkidy. Mithridátés pocítil v Pergamu strach a řádil, srov. zde níže.

Pokračovaly vpády Thráků do Makedonie. (srov. rok 89). V zimě dobyl L. Valerius Flaccus (srov. výše) s pomocí thráckého dynasty Sadaly I. zpět Makedonii, porazil v bitvě thrácké Kainy posílené mithridátovskými oddíly a dorazil k Býzantiu. Zde v římském zimovišti propukla nespokojenost proti veliteli Valeriovi Flaccovi, jemuž vojáci předhazovali chamtivost a velitelskou neschopnost. Mluvčím nespokojenců byl senátor C. Flavius Fimbria, konsul roku 104, který se Flakkovy výpravy účastnil jako dobrovolník, možná jako jeho legát.

Praetor t. r. (nebo už roku 88?) L. Cornelius Scipio Asiaticus prý vyhladil Skordisky žijící v prostoru kolem soutoku Sávy s Dunajem v Srbsku a ti z keltsko-thráko-illyrského národa, viz rok 279n., kteří přežili, prchli za Istros/Dunaj nebo se usadili na jeho ostrovech. Scipio Asiaticus, cos. 83, byl prapravnuk vítěze nad Antiochem III., stál na straně mariovců a roku 82 byl proscribován, prchl do Massalie, kde brzy na to zemřel.

 

Koncem roku se v Déliu a v Aulidě setkali L. Cornelius Sulla a stratégos Archeláos, jehož král Mithridátés pověřil předběžným jednáním o podmínkách míru. Byla uzavřena úmluva mezi Římany (přesněji: mezi Sullou) a Archeláem čili Mithridátem Eupatorem, že se království Pontos vrátí do hranic z roku 89, král že vyplatí finanční náhradu dvou nebo tří tisíc talentů a že vydá sedmdesát n. osmdesát válečných lodí. Mithridátés za to všechno dostane římskou garanci vlády nad Pontem, zemí v Černomoří a na východě Anatolie a obnovenou smlouvu o přátelství. Archeláos se naopak stal přítelem S. P. Q. R. a od Sully dostal pozemky na Euboji; byl to přitom rodilý kappadocký Makedonec, jehož bratrem byl Neoptolemos, který zůstal králi věren, ale asi přišel o armádní velení a zpráv o něm již více není; viz o jeho synovi roku 83.

 

V Anatolii dal Mithridátés Eupatór po první boiótské katastrofě povraždit většinu rodin galatských tetrarchů (srov. rok 88). Galatii dal do správy pontskému satrapovi Eumachovi. Z galatských vůdců unikli a zůstali na živu jen tři: Brogitaros, Tarkondarios resp. Kastór Tarkondarios a Déiotaros (I.), který hned zahájil boj proti Eumachovi.

Mithridátés dal vysídlit Chios od všech domácích obyvatel, protože je podezříval ze spolupráce s Římany. Stratégos Zénobios měl Chíjské dopravit do Kolchidy, což se stalo; nejprve je prý svěřil jejich otrokům, viz o válce Chíjských se svými uprchlími otroky v indexu, s. v. otroci. • Ale hned po dardanském míru roku 85 byli Chíjští s pomocí Hérákleótů Pontských a s pomocí Sullovou přivedeni zpět domů.

Pro tyto a podobné Mithridátovy přehmaty vypukly po Anatolii nepokoje. V Efesu byl v létě při protimithridátovské bouři v noci zabit stratégos Zénobios a proti pontskému králi vypuklo otevřené povstání, ke kterému se přidala města Tralleis, Hypaipa, Métropolis, později Smyrna, Sardeis a Kolofón. O osudu efeského králova episkopa Filopoimena, otce Monimy, zpráv není. V Mithridátově sídelním městě Pergamu bylo odhaleno spiknutí v bezprostředním králově okolí čtyř jeho důvěrníků, filoi, kteří byli ihned po mučení popraveni a po nich 1600 dalších, kteří byli jako spiklenci udáni (část udavačů brzy potrestal smrtí Sulla). • Od tohoto okamžiku se král Mithridátés Eupatór Dionýsos stal nedůvěřivým krutovládcem.

Po bitvě u Orchomenu (viz zde výše) na podzim byl z Galatie Déiotarem vyhnán králův satrapa Eumachos. Eupatorův syn Mithridátés VIII. nechce v této době opustit Pontos, kde byl roku 88 ponechán jako vicekrál, aby Eumachovi pomohl (srov. ale další rok).

V Pantikapaiu v Bosporské říši vypuklo rovněž protimithridátovské povstání, které se rozšířilo na celý Kimmerský Bospor. Jistý Hygiainón se v Pantikapaiu prohlásil archontem a byl jím až do roku 80.

 

V Syrii vládne v Damasku od roku 88 Antiochos XII. Dionýsos. Když se pustil do války s Araby (Nabatajskými?), vytáhl z Antiocheie na Damašek jeho starší bratr Filippos I., arabský spojenec. Město mu vydal velitel posádky Mílésios, ale Filippos se mu zřejmě náležitě neodvděčil podle jeho představ a vládu nad městem tedy vrátil Antiochovi, který se vrátil ze svého tažení (viz dále rok 84).

 

Koncem zimy a přes jaro pobýval v Egyptě L. Licinius Lucullus (srov. předcházející rok a jeho pobyt v Kýréně). Král Ptolemaios IX. Sótér II. ale nechtěl Sullu podpořit. Než odplul na Krétu, udělal si Lucullus čas a Egypt si prohlédl jako turista. Senát pravděpodobně t. r. projednával otázku anexe Egypta, viz dále rok 65.

 

V Římě zemřel sedmnáctého dne svého sedmého konsulátu C. Marius (70). Na jeho místo byl dovolen mariovec L. Valerius Flaccus. • C. Marius se narodil roku 156, byl vynikajícím vojevůdcem a mizerným politikem a diplomatem. Vůdcovství partaje populárů podědil jeho stejnojmenný syn.

Než odcestoval na Východ, prosadil Valerius Flaccus zákon o snížení dluhů soukromníků vůči státu na čtvrtinu tím, že dlužné částky ve stříbře bylo možné splácet měděnou ražbou, lex Valeria de aere alieno. O pět let později zrušil zákon ožebračující státní pokladnu Sulla.  

L. Cornelius Cinna přenesl vrchní velení pro válku se Sullou na Valeria Flacca (čímž měl zároveň vrchní velení pro válku s Mithridátem). Cinna dal povraždit ty propuštěné otroky šířící hrůzu, které předtím použil pro boj a hrůzovládu nad optimáty, protože se začali chovat jako „svobodní“. • První census po zahrnutí Italiků mezi římské občany provedli censoři M. Perpenna, konsul roku 92, a L. Marcius Philippus, konsul roku 91, viz rok následující a srov. rok 83. Perpenna, snad otec stejnojmenného populára, praetora roku 82 a Sertoriova vraha, přežil všechny senátory, kteří žili za jeho konsulátu a zemřel roku 49 ve věku 98 let; srov. rok 81.

V Amiternu v Latiu se narodil historik C. Sallustius Crispus (zemřel roku 35).

 

************************************************************

85.

Ol. 173, 4

227 SE

163 AE

Pýthokritos II.

a. u. c. 669

L. Cornelius Cinna III. a C. Papirius Carbo

************************************************************

V lednu vypukla otevřená revolta v mariovské armádě proti L. Valeriovi Flaccovi, který prchl z tábora u Býzantia a byl dopaden v Níkomédeji, kde se skryl do studně: udán byl vytažen a na Fimbriův rozkaz sťat. Novým velitelem se stal C. Flavius Fimbria (viz předešlý rok), dokonce jmenovaný senátem prokonsulem. Tato římská armáda strávila druhou část zimy v Níkaji v Bíthýnii, kam se vojsko začátkem roku přeplavilo.

Koncem zimy prošel L. Cornelius Sulla s vojskem a Archeláem Thessalií k Helléspontu. V téže době neúspěšně vyjednával král Mithridátés s Flaviem Fimbriou. Na jaře pak porazili fimbriovci několikrát královskou armádu několikrát v Bíthýnii a celou ji zničili v bitvě u Mílétopole (pontským velitelem byl Mithridátés VIII., králův syn, srov. rok předešlý). Při obléhání Pergamu div že později Římané nedopadli krále, jemuž se podařilo uniknout do Pitany.

V téže době se vrátil z cest za podporou pro Sullu jeho podvelitel L. Licinius Lucullus (srov. předešlé dva roky). Jeho poslední zastávkou byla Kréta, kde sestavil jakousi koalici měst (srov. rok 71), snad druhé krétské koinon (srov. rok 166), poslední autonomní společenství na ostrově do ustavení římské provincie. Přes Rhodos, který setrval na římské straně (srov. rok 88), Kós, Samos a Chios dorazil Lucullus do Pitany a Kolofónské zbavil samovlády jistého Epigona, pravděpodobně Mithridátova episkopa nad městem. Zde odmítl Fimbriovu nabídku ke spolupráci při dobývání Pitany. Poněvadž Lucullus odmítl přispět k obléhání svou flotilou, podařilo se Mithridátovi po moři uniknout. 

Lucullus pokračoval k Mytiléně (která držela při králi a kde nikoho nepřemluvil, srov. zde níže), zatímco Fimbria pustošil Iónii. Mimo jiné bylo údajně deset dnů pustošeno až zpustošeno a vyvráceno Ílion a zmizelo jeho ochranné palladion, Athénina soška z dob údajně trojské války: skutek je o to podivnější, poněvadž podle tehdy již zaběhlé státoprávní ideologie se Římané pokládali za potomky Trojanů prchlých z plamenů města dobytého spojenými Hellény. V srpnu se vypravil Sulla do Makedonie proti thráckým Maidům a ničeho tam zjevně nedosáhl, viz roky předešlé a následující. Archeláos odešel ke králi Mithridátovi.

 

Následně se v Dardanu, ruinách v Tróadě mezi Abýdem a Íliem, osobně sešli L. Cornelius Sulla a král Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos a potvrdili mírové podmínky sjednané před rokem (srov. tam) v Aulidě:

1. Mithridátés uznal Níkoméda III. Euergeta Filopatora a Ariobarzána I. Filorómaia (tento se stal králem již počtvrté v životě; nyní vládl do roku 83),

2. Galatie se stala opět autonomní pod třemi tetrarchy (viz rok 86 a 63), král musel vyklidit Paflagonii, ale o jejím stutut není známo nic, a

3. byly přijaty finanční a další podmínky z Aulidy (viz rok 86).

Král se vrátil do Pontu a tím skončila první válka mithridátovská, která trvala od roku 88.

Na podzim začali přecházet Fimbriovi vojáci k Sullovi a sám C. Flavius Fimbria si ve složité situaci raději v Pergamu v Asklépiově chrámu s pomocí svého otroka vzal život (oddaný muž ho v smrti stejným mečem následoval). Pak přešlo celé jeho vojsko k Sullovi, přezimujícímu v Efesu. Potrestal všechny královy přívržence a udavače, což bylo obvyklou podmínkou mírových ujednání, tedy i dardanských.

"Kappadokidující" město Mytiléné na Lesbu se vydrželo bránit římskému obležení až do roku 79 (!) než bylo dobyto a vyvráceno.

 

V Syrii v Chalkidě u Damasku se dostal k moci šejk arabských Iturajů Ptolemaios, syn Mennaiův, popř. Ptolemaios Mennaios (viz rok 101). Tituloval se jako tetrarchés kai archiereus, tj. tetrarcha a velekněz, a brzy se zmocnil celého dnešního Libanonu. Začal ohrožovat i Damaskos (viz následující rok).

 

Zhruba v této době skončila v helléno-baktrijské říši Euthydémovců královláda Theofila Autokratora Dikaia, syna Lýsiova (vládl od roku asi 110?).

Theofilos byl posledním z doložených Euthydémovců. První vládce dynastie vládl od roku 235 ještě v jednotné helléno-baktrijské říši, která se rozpadla někdy po roce 200 až 190. Zřejmě přímo následovali tocharští vládci, srov. o jejich pentarchii rok 130.

V téže době rovněž zemřel vládce říše Antimachovců Níkiás Sótér (vládl snad od roku 95). Nástupcem se stal jeho syn Hippostratos Sótér, který mohl vládnout do roku asi 70.

V téže době skončila i vláda Eukratovce Díoméda Sótéra, která možná trvala od roku asi 95. Nástupcem se stal jeho bratr Amyntás Níkátór (vládl snad do roku 75). Jiným vládcem v říši Eukratovců byl král Eukratidás III. Megas, který vládl rovněž asi do roku 75 (snad bratr předešlého, srov. rok 95?).

Bez dynastické příslušnosti (?) byla v téže době ukončena vláda jistého Peukeláa Sótéra (srov. rok 95, délku vlády neznáme).

 

V Egyptě v Thébaidě bylo po čtyřech letech potlačeno povstání domorodců, které vypuklo roku 88. (srov. tam) Stratégem Thébaidy a úspěšným obnovitelem ptolemaiovské moci v Horním Egyptě byl Platón.

 

 

V Římě censoři let 86-85 L. Marcius Philippus, cos. 91, a M. Perperna, cos. 92, napočetli římských občanů 463 tisíce.   

 

Narodil se M. Iunius Brutus, politik a filosofující autor (vzal si život roku 42). • Kolem t. r. se narodil A. Hirtius, caesarovec a epikúrik, autor osmé knihy Caesarových Kommentářů, konsul roku 43. Padl v bitvě u Mutiny téhož roku.

V téže době zemřel autor tragedií L. Accius (narozen kolem roku 170).

 

************************************************************

84.

Ol. 174, 1

Démostratos z Lárissy

228 SE

164 AE

Níkétés III.

a. u. c. 670

Cn. Papirius Carbo II. a L. Cornelius Cinna IV.

Rok 1 Sullovy éry lýdo-fryžské

1100 let od dobytí Troje

************************************************************

Thráčtí Maidové vyplenili Makedonii a severní Helladu až po Delfy (srov. předcházející rok, kdy na ně zjevně byli Sullovy oddíly krátcí).

L. Cornelius Sulla nově uspořádal provincii Asii. Rozdělil ji na finančních 44 okresů, stanovil městům nemilosrdné peněžité pokuty. Provincii potrestal úhrnnou pokutou dvaceti tisíc talentů. Řadu měst jako Efesos a Pergamos poznamenala tíže kontribucí po dlouhá desetiletí. Města se zadlužovala, dávala do zástavy veřejné stavby a přístavy. Tam, kde přezimovali legionáři, museli měšťané dávat denně vojákovi šestnáct drachem, centurionovi padesát a hradit veškeré náklady na pohoštění, pokud si vojáci "domů" pozvali přátele, ať jich bylo kolik chtělo. Sulla trestal provincii za nespolehlivost už z války s Aristoníkem a nyní s Mithridátem.  

Rhodos , největší z římských spojenců v regionu, získal za svou věrnost další území v Kárii (mimo jiné město Kaunos) a na Ostrovech.

Koncem léta připlul Sulla do Peiraiea, dal se zasvětit do mystérií eleusínských a pak si v lázních v Aidépsu na Euboji léčil svou kožní nemoc; ani zde však neměl v léčbě štěstí a čas si krátil ve společnosti herců. Odtud odešel zpět do Athén, uložil městu znovu výpalné (srov. rok 86) a do Říma odvezl zbylé umělecké předměty a knihovny, hlavně Apellikóna z Teu se spisy Aristotelovými a Theofrastovými, z nichž velká část již nebyla obecně známa. V Římě je k vydání připravil grammatik Tyrannión.

Ještě v době, kdy Sulla pobýval v Asii, se spustila vlna útoků pirátských brigantů na přímořské státy. Přepadli a vyloupili Samos, iónský Iassos a Klázomeny, na Samothráké vykradli chrámový poklad o tisíci talentech. Služeb pirátských band využíval už Mithridátés a Sulla se o jejich řádění nezajímal, snad ze zlomyslnosti. Jakmile z Égeidy zmizelo královské loďstvo a po něm římské, mocenské vakuum na moři vyplnili piráti. Stali se významnou mocenskou silou, řádili dvacet let, dokud je nezastavila sofistikovaná akce Cn. Pompeia, viz rok 67.  

 

V Syrii na tažení proti arabským Nabatajům, s nimiž válčil od roku 86, zahynul v poli seleukovský panovník Antiochos XII. Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos (vládl v Damasku od roku 88), když byl i s vojskem zničen u vsi Moté (Móthó) v Mo’abu Araby, jimž velel Rabilos neboli Rabb‘il, syn Obodův a bratr Aretův; poražení vojáci zahynuli hlady v obklíčení u vsi Kana. Předtím se proti Antiochově invasi do Iúdaie pojistil židovský král Alexandros I. Iannaios vykopáním příkopu s dřevěným valem s věžemi od Chabersaby, pozdější Antipatridy, až k moři k Ioppě o délce 160 stadií, tedy třiceti kilometrů. Antiochos dílo spálil a vedl armádu na Nabataje: byl to poslední válečný kontakt Židů se Seleukovci (první byl roku 166).

Počet seleukovských státečků v Syrii se po Antiochově smrti snížil na dva, na království Filippa I. (vládl od roku 95) a na doménu Antiocha X. (vládl od téhož roku; viz následující rok).

Obyvatelé Damasku, dosud chránění vojskem Antiocha XII., se nyní dostali do přímého ohrožení šejkem Ptolemaiem Mennaiem (srov. předešlý rok), a proto si povolali na pomoc Aretu III. Nabatajského. Spojencem Ptolemaia Mennaia byl král Židů Alexandros I. Iannaios, který se dostal do války po desetiletí míru, viz rok 93.

Aretás porazil Alexandra v bitvě u Adidy poblíž rodné vsi Módein u Lyddy, po níž uzavřely obě strany příměří. Nabatajci teď ovládli celou Koilé,  Damaskos byl zbaven nepřítele, ale do roku 69 zůstal nabatajský. • Je to první přímá vláda arabského národa nad oblastí Koilé v dějinách.

Příměří asi dlouho nevydrželo, neboť Alexandros se vypravil opět do pole a během permanentního tříletého tažení dobyl v Dekapoli Díon, v Galaáditidě v pevnosti Essa (správně: Gerasa?) se zmocnil pokladů jistého dynasty Zénóna (snad syna Theodórova, viz roky 135 a 101). V Gaulanítidě dobyl Alexandros městečka Gaulané a Seleukeiu a pevnost Gamaly. Toparchu Gaulanítidy Démétria, nevíme komu sloužil (jemu?), zbavil za prohřešky úřadu. Až do smrti roku 76 ovládal kromě vlastní Iúdaie přímoří po Rhínokorúru/al-Aríš, Skýthopolis, části Samareie, Gaulanítidy, Móabu a Peraie a v Galaáditidě vyvrátil Pellu, neboť její obyvatelé se na rozdíl od Idúmajů a Itúrajů odmítli dát obřezat a podřídit zákonům judaismu, viz roky 135 a 103. Viz dále rok 76.

 

K dataci seleukovských dějin:

Události po roce 88 se mohly seběhnout ve velmi rychlém časovém sledu. Např. vládu krále Antiocha XII. je možné zkrátit na několik měsíců roku 87, do něhož by spadala i jeho válka s Nabatajci.

Podle jiného výkladu by roku 87 zemřel král Obodás I., nástupcem se stal Aretás III., začala Antiochova válka s Nabatajci. Roku 86/85 by pak byl poražen a zabit král Antiochos XII. Roku 85 vzrostla moc Ptolemaia z Chalkidy a Damaskos si povolal na pomoc Aretu III. a téhož roku byl poražen Alexandros I.

Za dnešního stavu pramenů nelze tuto část seleukovských dějin přesněji datovat.

 

V letech 87 až 84 v Římě neexistovala žádná významná oposice proti populárům. L. Cornelius Cinna byl však při přípravách na odchod do války se Sullou v náhlé vzpouře zabit vlastními vojáky, jimž se do války nechtělo. Cn. Papirius Carbo zůstal do konce roku konsulem bez kolegy.

V Římě se krutovláda mariovců/populárů stupňovala. Následujícího roku dal praetor L. Damasippus, viz rok následující, na pokyn C. Maria ml. např. povraždit všechny přítomné příslušníky nobility, a v předsíni Vestina chrámu byl dokonce zabit pontifex maximus Q. Mucius Scaevola. Senát nicméně Cn. Papiriovi neustupoval, když žádal podporu pro válku celé Itálie proti Sullovi. • Senátoři rozhodli, že propuštěnci budou rozděleni mezi všech 35 tribuí. 

V této době se po celé Itálii začali dávat dohromady Sullovi přívrženci, optimáti, a na vlastní náklady stavět vojenské oddíly nebo přímo celá vojska: např. mladý Cn. Pompeius, stejnojmenný syn válečníka ze spojenecké války a budoucí nositel přízviska Magnus, viz zde výše, postavil v Picenu dvě legie z lidí oddaných otci! Po Sullově boku a s mečem v ruce se tehdy začala rovněž závratná kariera M. Licinia Crassa, dalšího z budoucích triumvirů roku 60.

Zřejmě t. r. se ve Veroně narodil první římský lyrik C. Valerius Catullus (zemřel roku 54?).

 

************************************************************

83.

Ol. 174, 2

229 SE

165 AE

Pammenés

a. u. c. 671

L. Cornelius Scipio Asiaticus (Asiagenus) a C. Norbanus

************************************************************

Začátkem roku opustil  L. Cornelius Sulla se čtyřiceti tisíci vojáky a loďstvem o 1600 plavidlech, žádný z Římanů nevelel dosud tak veliké flotile, přes Patrai a Dyrrhachion Helladu a objevil se v Itálii: co v zemi nebylo Římany zničeno nebo uloupeno před šedesáti lety, leželo za Sullou nyní definitivně zpustošeno. Spolu se Sullou se do Itálie dostal také syn krále Ptolemaia X. Alexandra I. Ptolemaios Alexandros II., který roku 85 uprchl z Mithridátova zajetí na Kóu k Sullovi a získal jeho sympatie (srov. rok 88).

V Anatolii zanechal Sulla praetora L. Licinia Murenu, aby obnovil poměry v římské provincii. Mithridátés Eupatór Dionýsos právě bojoval s povstalci v Kolchidě. Král dal pro podezření ze zrady zatknout a popravit svého prvorozeného syna Mithridáta VIII. Po té uprchl králův stratégos Archeláos, syn stejnojmenného mírotvorného stratéga, k Murenovi. Protože Mithridátés VI. ještě nevyklidil celou Kappadokii, vpadl Murena do země a začal ji drancovat: král Ariobarzánés I. uprchl a tím skončila jeho čtvrtá vláda v zemi (trvala od roku 85; viz dále následující rok).

L. Licinius Murena dorazil se svými dvěma fimbriovskými legiemi až ke Kománám v Pontu, kde se obsloužil chrámovými penězi. V Kibyře v Lykii ukončil vládu pirátské dynastie.

Těmito akcemi začala druhá válka Římanů s Mithridátem VI., která trvala rok. Král poslal do Říma a do Hérákleie Pontské vyslance, aby si stěžovali na skutky L. Licinia. Murena, který argumentoval tím, že mírové dohody z Dardanu nebyly sepsány, mezitím založil na kappadocko-pontských hranicích město Likinia, čin pouze symbolický, svědčící o Murenově ctižádostivosti a také neposlušnosti vůči Sullovi.

 

V Syrii zemřel seleukovský král Filippos I. Epifanés Filadelfos (vládl od roku 95; je možné, že zemřel ještě před tímto rokem). Po něm zesnul jeho sok Antiochos X. Eusebés Filopatór (vládl od téhož roku). Antiochejští, aby učinili konec seleukovským sporům, povolali krále Armenů Tigrána I. Velikého a prohlásili ho králem: naprosto ojedinělý čin v hellénských dějinách, aby byla dána přednost barbarovi! Tigránés obsadil Syrii a přinesl do země klid, který v podstatě trval až do roku 69. Možná, že teprve nyní přijal titul Král králů, basileus basileón (srov. ale rok 92). Satrapou Syrie jmenoval jistého Magadata či Bagadata.

Ze Seleukovců se Filippos II., syn Filippa I., uchytil v Kilikii, a Antiochos (XIII.), syn Antiocha X. Euseba, se usídlil v provincii Asia (bývalá attalovská říše); proto byl později lidově zván Asiátikos, jeho kultovní přízviska byla Filadelfos, Filométór a snad i též po otci Eusebés (viz rok 69 a později).

 

Na jaře (srov. zde výše) se L. Cornelius Sulla (asi 55) v čele pěti legií a šesti tisíc jezdců, vojska o čtyřiceti tisících mužů, vylodil v Brundisiu. Populárové disponovali jistě většími silami, nikoli však tolik zdatných z aktuálních válek. Cestou na Řím se u něho hlásili optimáté z celé Itálie, především Q. Caecilius Metellus Pius, který definitivně uzavřel spojeneckou válku (srov. rok 88 a následující) a po neúspěchu zmocnit se Afriky, kde setrvával správce C. Fabius Hadrianus na straně konsulů, vyčkával v Ligurii, Cn. Pompeius, třebaže teprve třiadvacetiletý a stavu jezdeckého, ale již s velkou autoritou (srov. předešlý rok), dával dohromady vojsko v Pícénu a Sullou byl osloven jako imperator,  M. Licinius Crassus (asi 32), další z budoucích triumvirů, který před mariovci prchl do Hispánie, sbíral v Sullově úkolu síly mezi Marsy. Stále nepokoření Samnité a Lúkanové drželi při populárech, což se jim stalo osudovým, viz následující rok.

První otevřenou bitvou této občanské války a vůbec první polní bitvou mezi Římany byla bitva pod horou Tífáta v Kampánii dne 6. července, kde byl mariovský konsul C. Norbanus poražen; po dalších válečných neúspěších následujícího roku prchl do Capuy a Praeneste a nakonec po dalších bojích v Itálii na Rhodos, kde si vzal život uprostřed agory, když Sulla žádal jeho vydání. Pokračovalo se v přemlouvání protivníků, ale i v přímých bojích po celé Itálii. Druhý z konsulů L. Cornelius Scipio se Sullou vyjednával, dokonce se i na něčem na schůzce u Teana dohodli (výsledky zůstaly utajeny), ale k míru nedošlo. První otevřená římská občanská válka, kterou vedli mariovci se sullovci, populárové s optimáty, byla na italském území krátká: skončila na konci následujícího roku.

Q. Sertorius byl populáry poslán do Hispánií jako praetor, viz dále rok 81. Podle jiného podání prostě uprchl před sullovci, neboť byl Scipionovým poslem Norbanovi do Capuy se sdělením o ujednáních se Sullou. Sertoriovi se však taková diplomacie nelíbila, Sullovi nedůvěřoval, viz rok 81, a cestou do Capuy obsadil Suessu, která se již přidala k optimátům, a bylo po dohodách. Scipionovo vojsko přešlo k Sullovi a zajatého konsula pak i se synem Sulla pustil. Sestavil pak ještě jednu armádu, ale tu porazil se svými oddíly nebo dílem odlákal Cn. Pompeius, který porazil ještě další tři vojska populárů (L. Cornelius Scipio skončil mezi proskribovanými). 

V Římě zvolili konsuly radikální populáry a přes zimu obě strany sbíraly po Itálii a provinciích síly.

Na přelomu roku byl za rebelie v Utice zabit správce provincie Afriky C. Fabius Hadrianus a praetor Q. Antonius Balbus přišel o Sardinii a život; ostrova se zmocnil pro Sullu legát L. Marcius Philippus, cos. 91, srov. rok 86. 

 

8. července v noci (podle jiného údaje již 6. července) vyhořel v Římě Iovův chrám na Capitoliu. S ním byla zničena sbírka Sybillininých výroků, libri Sibyllini, uložená ve sklepeních chrámu, ale podařilo se je do jisté míry restituovat mimo jiné z podkladů zjištěných na Samu, v Íliu, Erythrách, po římských osadách v Itálii, v Africe a na Sicílii. Roku 405 n. l. byla tehdy již utajovaná sbírka zničena definitivně pokřtěným Vandalem v římských službách Stilichónem. Chrám byl po opravě nově zasvěcen roku 70 Q. Lutatiem Catullem, vyhořel znovu roku 69 n. l. a 80 n. l. a byl obnoven Domitianem.

 

Kolem t. r. se v Alexandreji narodil Didymos Chalkenteros, učenec, spisovatel, grammatik. Datum jeho smrti neznáme (srov. ale rok 30).

T. r. se narodila Iulia, dcera triumvira C. Iulia Caesara s Cornelií, dcerou L. Cornelia Cinny: byla podle římských zvyků jediné legitimní Caesarovo dítě-dědic (srov. roky 45, 44, 34 a 30).

14. ledna se narodil M. Antonius, pozdější triumvir a děd císaře Claudia. Život ukončil v bezvýchodné situaci sám 1. srpna 30.

 

************************************************************

82.

Ol. 174, 3

230 SE

166 AE

Démétrios III.

a. u. c. 672

C. Marius iun. a Cn. Papirius Carbo III. (oba coss. padli)

interrex L. Valerius Flaccus, cos. 100; L. Cornelius Sulla Felix dict. I.

************************************************************

Na jaře se vypravil L. Licinius Murena přes řeku Halys do kmenového území Pontského království a s velkou kořistí se vrátil zpět. Zde ho sice čekala zpráva z Říma, aby ve válce nepokračoval, nebral ji však vážně. Když se pokusil o nový vpád, byl Mithridátem Eupatorem a jeho stratégem Gordiem odražen a zahnán. Z Kappadokie pak byly vypuzeny všechny Murenovy posádky.

Z rozhodnutí Sully dostal L. Licinius Murena titul imperátora (sic!), triumf v Římě a král Mithridátés VI. měl dát za ženu svou dceru, tehdy čtyřletou Monimé (II.), králi Ariobarzánovi I. Filorómaiovi (!), který tak nastoupil po krátké římské okupaci svou pátou vládu v Kappadokii (trvala do roku 77). Část Kappadokie ale směl podržet Mithridátés Eupatór. Tak skončila druhá válka Římanů s Mithridátem (vedená od minulého roku, srov. k tomu rok 88 a 73). 

 

Murenovým stejnojmenným synem byl konsul roku 62, známý z procesu vedeného proti němu roku 63, v němž byl obžalován za korupci při právě skončených konsulských volbách. Byl osvobozen a mezi jeho prominentními advokáty byl konsul M. Tullius Cicero. Murena mladší přežil všechny občanské války a zemřel roku 22.

 

Na jaře porazil L. Cornelius Sulla u Sacriportu u Praeneste, někde při spojení zřejmě Latinské silnice a Labické/via Latina & Labicana mariovce. C. Marius ml. prchl do Praeneste, bašty populárů, odkud přikázal městskému praetorovi L. Iuniovi Brutovi Damasippovi, aby ve Městě povraždil všechny optimáty, na což několik aristokratů opravdu doplatilo včetně pontifika maxima Q. Mucia Scaevoly.

 

C. Marius ml. (27), který se stal konsulem, aniž by mu bylo pro úřad předepsaných 43 let věku, byl po Sacriportu oblehnut v Praeneste. Sulla táhl dobývat Itálii a obléhání vedl Q. Lucretius Ofella, kterého napřesrok dá přímo na foru zavraždit Sulla, neboť se přes jeho zákaz ucházel o konsulát. Sullovi velitelé Metellus Pius, Pompeius a Crassus bojovali po celé léto úspěšně s oddíly populárů po Itálii. 

Posíleni Samnity vedené C. Pontiem Telesinem a Lúkány pod M. Lamponiem dali populárové dohromady armádu sedmdesáti tisíc mužů. Osvobodit Maria z obležení v Praeneste se jim nepodařilo, neuspěli ani před Římem. V bitvě před Collinskou branou byli 1. listopadu poraženi; bojováno bylo celou noc a na obou stranách zemřelo na padesát tisíc vojáků. Telesinus padl, Lamponius unikl, konsulovrah C. Marcius Censorinus a jeden z vůdců populárů C. Carrinas byli druhého dne dopadeni a popraveni; jejich hlavy spolu s hlavou praetora Bruta Damasippa, který v bitvě padl, poslal Sulla k Praeneste, aby naraženy na kůl strašily obležené. 

 

Když Lucretius Ofella města později dobyl, C. Marius se pokusil uniknout podzemní chodbou a v zoufalé situaci si vzal život dobrovolným soubojem s přítelem, bratrem Telesinovým, kterého ale přemohl. Dal se tedy zabít svým otrokem; nebo, jak tvrdí jiná tradice, byl zavražděn L. Sergiem Catilinou či si sám vzal život bez předešlých průtahů. Mariovu hlavu poslal Lucretius Sullovi do Říma. Lucretius Ofella povraždil veškeré obyvatelstvo Praeneste neřímského původu.

Mariovci se pak bránili ještě na několika místech: teprve roku 80 byla dobyta Nola a až roku 79 se vzdaly Volaterrae. Několik tisíc Samnitů, kteří od počátku bojovali na straně populárů, bylo povražděno v Římě na Martově poli, zatímco Sulla držel v chrámu Bellony projev k senátorům. Sulla dal předtím po bitvě u Collinské brány naráz pobít na osm tisíc římských mariovců, také převážně Samnitů, kteří se mu vzdali.  

 

Optimáté vedeni Sullou dobyli podruhé Řím, podruhé, co Město dobyli sami Římané, srov. s rokem 88. Ve Městě optimáti krvavě pronásledovali populáry a vypsali nové proskripce (srov. rok 87). Sulla na obílené desky "vypsal/proskriboval" jména lidí, kteří propadli majetkem a hrdlem, a dal je veřejně vystavit jako úřední vyhlášky. Nejprve, ještě před pádem Praeneste, vypsal asi čtyřicet senátorů (jiné zdroje napočetly jmen osmdesát) a 1600 jezdců, určil odměny udavačům a vrahům, tresty za přechovávání populárů. V následujících dnech přidával další a další jména, celkem prý na devadesát senátorů, patnáct konsulů a 2600 jezdců (vyšší starověký odhad mluví o 4700 obětech); proskripční seznamy byly uzavřeny až k 1. červnu 81. Rozšířil seznamy na Italiky a celá města. Lidé přicházely o majetky, každý, kdo byl ve styku s mariovci, o život, města o opevnění a byla zavalena těžkými daněmi. Partajníci a oblíbenci Sullovi se dostávali k obrovským majetkům. 

Sullova msta byla strašlivá. M. Maria Gratidiana, který způsobil smrt konsulára Lutatia Catula roku 87, dal na jeho hrobě umučit Gratidianovým švagrem L. Sergiem Catilinou, manželem Gratidianovy sestry Gratiany; Catilina byl vedle toho příbuzný s M. Tulliem Ciceronem. Catilina prý dal Mariovi vypíchnout oči, vyříznout jazyk, useknout ruce a tělo „rozdrásat“, což byl postup určený pro usmrcování nejtěžších neurozených kriminálníků.
V prosinci se dal Sulla zvolit diktátorem „pro sepsání zákonů a uspořádání státu/dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae". Tribunové lidu přišli o právo podávat zákonné návrhy a senát Sullovi odhlasoval první jezdeckou sochu na Foru údajně s dedikací Cornelio Sullae imperatori felici/Šťastnému vojevůdci Corneliu Sullovi (podle řeckého pramene Appiánova: Kornéliú Sylla hégemonos eutychús).
Řím měl po 120 letech opět diktátora; posledním byl roku 202 C. Servilius Geminus (a úplně posledním byl pak C. Iulius Caesar). Sulla se ukazoval s 24 liktory, dvakrát tolik, než bývalo obvyklé. 

 

Samnium a Lúkánie byly vzápětí natolik Římany zpustošeny, že se již nikdy nevzpamatovaly; celé oblasti zůstaly lidoprázdné. Následujícího roku po dobytí Aesernie Sulla rozdělil samnitskou půdu mezi vojáky 47 legií; je-li Liviův údaj pravdivý, jednalo by se o nejméně 235 tisíc mužů (legie à pět tisíc vojáků) až 282 tisíc (to pro případ po šesti tisících)! Kolik z nich si našlo ženy, založilo rodiny a živilo je prací na statku, známo není, ale u mužů zvyklých získávat obživu mečem je pravděpodobné, že spíše než venkovskou idylu hledali pro své pozemky kupce.

Senát a diktátor Sulla poslal vycházející hvězdu konservativců Cn. Pompeia s vojskem na Sicílii, kde měl zlikvidovat protivníky z řad populárů, kteří se zde po porážce v Itálii shromažďovali. Sulla odmítl pustit mladého Pompeia do úřadu tribuna lidu, ale triumf nad Afrikou mu následujícího roku povolil: Pompeius byl tehdy jezdec a triumfoval jako 24letý, což byl rekordně nízký věk republikánských dějin Říma (jeho další rekord viz rok 70).

Tím vlastně skončila první občanská válka Římanů, která trvala jen krátce (srov. předešlý rok; rozumí se bojové akce v poli). Během ní podle odhadů již ze starověku zemřelo v Itálii na sto tisíc lidí a jen v bitvě před branami Říma na obou stranách padlo padesát tisíc mužů ve zbrani, viz zde výše.

L. Cornelius Sulla Felix se stal prvním neomezeným vládcem prakticky celé oikúmeny v historii Evropy a zůstal jím až do své smrti roku 78 (ačkoli se úřadu vzdal o rok dříve). • Sulla dával volit konsuly, také sebe, viz rok následující, ale stále zůstával diktátorem, nikoli však nadoživotí. Volbu konsulů neřídili konsulové odstupující, ale opět interrex, volený na pět dnů, jako kdysi za dávna (L. Valerius Flaccus, cos. roku 100 a censor roku 97 se stal jeho magistrem equitum/velitelem jízdy). Sulla dal svobodu deseti tisícům otroků zavražděných mariovců, kteří po něm nesli jméno Corneliů.

 

V letech 82 až 79 vznikla provincia Gallia Cisalpina, k níž byla administrativně připojena římská Illyria (pokud tato nepatřila k provincii Macedonia, srov. rok 167).

 

Narodili se:

M. Caelius Rufus, caesarovký politik a řečník, tribun lidu roku 52, praetor roku 48, popraven téhož roku (viz tam),

C. Licinius Calvus, syn annalisty L. Licinia Macrona, básník a řečník, přítel Catullův a konkurent Ciceronův. Zemřel někdy po roce 54;

v Atax v Narbonské Gallii básník P. Terentius Varro Atacinus (zemřel kolem roku 35).

 

************************************************************

81.

Ol. 174, 4

231 SE

167 AE

Ar[...]

a. u. c. 673

M. Tullius Decula a Cn. Cornelius Dolabella

L. Cornelius Sulla Felix dict. II.

************************************************************

L. Cornelius Sulla slavil 29. a 30. ledna triumf nad Mithridátem Eupatorem (a někdy později v roce nad pontským králem triumfoval L. Licinius Murena). C. Iulius Caesar odmítl Sullův pokyn, aby se rozvedl s Cornelií mladší, Cinnovou dcerou, a jako sympatisant populárů opustil Řím. Pobýval t. r. jako vyslanec asijského propraetora M. Minucia Therma, důvody viz rok 79, v Bíthýnii u krále Níkoméda III. a Caesarovi protivníci později tvrdili, že mezi oběma existoval sexuální vztah: devatenáctiletému Caesarovi, který to popíral, říkali "královna bíthýnská", viz rok 59. Caesar pak byl na cestě Égeidou zajat mořskými piráty, ale díky manželce Cornelii a přátelům v okolních asijských městech byl vyplacen padesáti talenty v neuvěřitelně krátké lhůtě 38 dnů, viz rok 79: vrátil se s vojáky a piráty osobně potrestal ukřižováním. Caesarův pobyt v Asii trval do roku 78, kdy Sulla zemřel.

 

Tigránés I., král v Armenii a v Syrii (zde od roku 83, viz) udělil autonomii městu Láodikeia na Moři. Město samo ale počítalo svou autonomní éru až od roku 48 (viz tam).

 

V Babylónii zemřel vzdorokrál Arsakovců Gotarzés I. (vládl od roku 91). Jeho nástupcem se stal další usurpátor arsakovského trůnu Oródés (vládl do roku 76). Přijal trůnní jméno Arsakés hned od samého počátku své vlády. Jeho babylónský titul zněl: mar-šá-kan šar šarráni šá it-tar-ri-is-[x] mú-ru-da-a; jeho řecké jméno z mincí bylo Hýródés. Oródés musel nastoupit na trůn v Babylónii před dubnem roku 80.

 

Podle nových Sullových zákonů, leges Corneliae, byla v Římě obnovena moc senátu, jezdecký stav se stal bezvýznamným (doplnil však z řad jezdců občanskou válkou decimovaný senát) a moc lidových tribunů byla silně omezena, viz zde níže.

Po proskripcích zavládly v Římě a v Itálii nové poměry. Mnoho Římanů bylo na útěku, obrovské majetky měnily majitele. Sulla sám věnoval desetinu majetku Herculovi/Hérákleovi a všechny Římany počastoval několikadenní nesmírnou hostinou, čímž překročil zákon o marnotratnosti i svá nařízení. T. r. konány poprvé hry sullovské Victoria/ludi Victoriae sullanae ve dnec 26. října až 1. listopadu, dne vítězství u Collinské brány. 

Z prodeje zabavených nemovitostí činil výtěžek 350 milionů sésterciů, to je co do množství mincovního stříbra asi čtyři sta tun kovu, směnná hodnota je na moderní dobu nepředstavitelná. Řemeslníkova práce vynesla denně na konci republiky (a platilo ještě za Tiberia) čtyři séstercie (HS) čili jeden dénárius, což stačilo na prostou obživu ve Městě bohatě.

O mnoho později nejbohatší z Římanů Seneka po sobě zanechal majetek odhadovaný na tři sta milionů sésterciů, tehdy však už bylo v minci mnohem menší obsah stříbra.

Po celé zemi byly zakládány veteránské kolonie, hlavně v silně vylidněné Etrúrii a Samniu (viz předešlý rok). Mnohé kraje byly zcela romanisovány. Ethnický obraz Itálie, jak ho známe z konce druhé púnské války, se opět hodně změnil. Veteráni-kolonisté se však záhy se svým hospodařením dostávali po neúrodných letech do nesnází, zadlužovali se nedokázali se vyhnout brutální závislosti na latifundistech. Otázka chudoby sullovských veteránů přispěla do jedovatého mixu římských problémů v šedesátých letech a patří k jedné z příčin dalších občanských válek; srov. rok 63.

Cn. Pompeius (viz předešlý rok) dobyl Sicílii, kterou měl ve správě mariovský praetor M. Perpenna/Perperna (snad s přízviskem Veiento či Vento; není zřejmé, zda byl synem vyhlášeného M. Perpenny, konsula roku 92 a censora roku 86, který dokázal proplout občanskými válkami a zemřel na začátku caesarovské revoluce roku 49 ve věku 98 let). V březnu držel za svá vítězství triumf, první ze čtyř. Nad Keltibéry a Kelty triumfoval t. r. též L. Valerius Flaccus, ale do které doby jeho vítězné války patřily, nevíme.

Populárové byli na ostrově optimáty poraženi, Perpenna unikl do Ligurie a později na Sardinii, odkud roku 77 odešel i s opuštěnými Lepidovými vojáky do Hispánii k Sertoriovi (viz tam; později tak jako tak lapen Pompejem a popraven).  

Pompeius dopadl na Cossuře a dal popravit mariovského trojnásobného konsula Cn. Papiria Carbona, který proslul svou smrtí: požádal před popravou stětím, aby si směl odskočit na toilettu. Pompeius se pak přeplavil se 120 bojovými loďmi a osmi sty doprovodnými nákladními koráby do Afriky proti proskribovanému Cn. Domitiovi Ahenobarbovi. Toho v čele šesti legií porazil u Utiky i s jeho spojencem, králem Numidů Hiarbou (vládcem od roku 105, srov. zde níže).

Domitius, syn stejnojmenného konsula roku 96 a vnuk stejnojmenného konsula roku 122, a Hiarbás byli jati a popraveni. Cn. Domitius Ahenobarbus byl manželem Cornelie starší, dcery konsula roku 87 L. Cornelia Cinny, zarytého populára a antisullovce (její mladší sestra byla první manželkou C. Iulia Caesara, srov. zde výše).

 

Restaurační politiku opřel Sulla o kolekci zákonů, leges Corneliae, mezi nimiž vynikal brutální zákon o proskripcích, lex Cornelia de proscriptione. Reformoval soudní předpisy (lex iudiciaria), karierní (lex de magistratibus), omezující kompetence tribunů lidu (lex Cornelia de tribunis plebis). Zpřísnil trestní kodex zákony o vydírání poddaných římským úřednictvem (lex Cornelia de repetundis), o banditismu a úkladných vraždách (l. Cornelia de sicariis et veneficiis), o falšování mince a závětí (l. Cornelia de falsis/testamentaria nummaria), o velezradě (l. Cornelia maiestatis), o volební korupci (l. Cornelia de ambitu), zpronevěře státních peněz (l. Cornelia de peculatu) a o urážce, zranění občana a omezování domovské svobody (l. Cornelia de iniuriis). Uvolnění přísných předpisů o nákladech na hostiny přinesl bohatým Římanům lex Cornelia sumptuaria, viz předešlé normy roku 182 a 161. Zrušil výši nákladů zavedenou Fanniovým zákonem roku 161 tím, že stanovil pro luxusní pochoutky nižší ceny. Zastavil však bezplatné rozdávání obilí lidu.

 

V Numidii vypukla krátce předtím válka mezi Hiarbou a Hiempsalem II., vládnoucím současně s Hiarbou (srov. rok 105). Po Hiarbově popravě byl do jeho království Římany dosazen Masinissa II. (vládl do roku 60). Hiempsal II., syn Gaudův, byl Pompeiem potvrzen ve východní části Numidie, kde vládl do roku 60 (srov. rok 105). • Pompeius byl zřejmě posledním z římských magnátů a také Evropanů, kteří si mohli dopřát v oblasti dnešního alžírsko-tuniského pomezí několikadenní lov lvů a slonů. Bylo mu tehdy 24 a na pacifikaci Afriky potřeboval čtyřicet dnů; vojáci ho pozdravili jako imperatora, dali mu přízvisko Magnus (což použil v oslovení i Sulla) a na Sullovi si vydobyl triumfu konaného 12. března t. r., ač nebyl ani senátorem.

V Mauretánii rozdělil král Bokchos I. říši mezi své dva syny a zřejmě odstoupil od vlády: Bógud I. spoluvládl s otcem již od roku 105 a samostatně pak vládl ve své části Mauretánie ještě do roku 44 (viz tam). Jeho bratr Bokchos II. vládl ve svém království rovněž do roku 44 (viz tam).

 

Q. Sertorius, poslední z významnějších mariovců, se s oddíly populárů-demokratů dostal po souši do Hispánií. Sertorius, Sabin z Nursie, který ztratil jedno oko ve spojenecké válce a měl v obličeji velkou jizvu, byl mezi vojáky oblíben, měl jméno z válek s Germány a Kelty i ze spojenecké. Mariovcem se stal pravděpodobně jen díky tomu, že Sullovi optimáté ho nepodpořili ve snaze domoci se volbou tribunátu lidu, takže se přidal k Cinnovi. 

Na Sertoriovu likvidaci a ovládnutí Hispánií poslal Sulla vojsko pod velením C. Annia Luska, správce provincie. Sertorius obsadil se šesti tisíci muži pyrenejské průsmyky, ale jejich velitele Iulia Salinatora (celé jméno neznáme) zavraždil z neznámých důvodů jistý P. Calpurnius Lanarius a vojáci opustili posice, takže se vojsko optimátů snadno dostalo přes hory. Calpurnius Lanarius byl optimát a jak se dostal do Pyrenejí, nevíme. Je znám ještě ze soudního procesu o nájemní dům v Římě, který vyhrál někdy před rokem 90.

S třemi tisíci zbylými vojáky byl Sertorius zahnán do Nového Karthága/Carthago Nova. Odtud na lodích prchli do Afriky, ale při vylodění v Mauretánii byli Římané brzy domorodci zahnáni zpět do Hispánie.

Posílen spojenectvím s kilickými piráty vypravil se proti Pityússám, kde pravděpodobně na Ebúsu přemohli posádku Annia Luska. Chystal se do námořní bitvy se sullovci, ale loďstvo rozehnala bouře. Unikl za Gibraltar za ústí řeky Baety/dn. Guadalquivir, ale plout s ním dále na západ ke Ostrovům blažených/Insulae fortunatae, Kanárským ostrovům, Kilikové odmítli a raději chtěli loupit v Mauretánii. Sertorius se jim podvolil a v kmenové válce na území dn. Maroka se postavil na jednu z válčících stran. Porazil prosullovského pretendenta mauretánského trůnu jménem Askalis a oblehl ho s celým jeho klanem v Tingi/dn. Tandža. Když Maur obdržel posilu od sullovců vedenou jistým Paccianem, Sertorius ho znovu porazil, Paccianus v bitvě padl, jeho oddíl přešly k Sertoriovi: Tingi pak dobyl a Askalis byl zabit. Viz dále rok následující.  

 

************************************************************

80.

Ol. 175, 1

poprvé od roku 776 na této olympiádě muži nesoutěžili, viz níže

232 SE

168 AE

(Apollodóros V.)

a. u. c. 674

L. Cornelius Sulla Felix II. a Q. Caecilius Metellus Pius

L. Cornelius Sulla Felix dict. III.

Rok 1 autonomní éry Bérýtu

************************************************************

L. Cornelius Sulla uspořádal olympijské hry v Římě (Ol. 175). V Římě soutěžili dospělí, dorostenci ponecháni v Olympii, kde ve stadiu dorostenců, stadion tón paidón, zvítězil Epainétos z Argu. Mužský vítěz z Říma nebyl zahrnut do seznamu olympijských epónymních vítězů (o protiolympiádách/anolympias srov. roky 748, 668, 644 a 364).

 

V Thrákii zemřel král Astů a Odrysů Sadalás I. (vládl od roku 87). Nástupcem se stal jeho syn Kotys V., jehož vláda je ale doložena až od roku 57 (vládl do roku 45).

 

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos se vypravil s vojskem do Kimmerského Bosporu. Z Pantikapaia vyhnal archonta Hygiainonta, který byl u moci od roku 86, a zanechal zde jako krále Bosporské říše svého syna Machara (vládl do roku 65, srov. rok 70). Na zpáteční cestě podél východního Pontu Euxeinu bylo Mithridátovo vojsko na Kaukasu decimováno Achaji a větší část armády zahynula ve sněhové bouři.

 

V helléno-baktrijském království Antimachovců spoluvládl asi od t. r. Stratón II. Filopatór (vládcem do roku 75) se svým otcem Stratónem I. Sótérem (dobu jeho druhé vlády neznáme; první vláda trvala od roku asi 130 do roku asi 95 - nic bližšího není známo). Kralovali po Dionýsiovi, Apollofanovi a Zoilovi II. Sótérovi, kteří všichni vládli od roku asi 95.

V říši Eukratovců skončila kolem t. r. vláda Télefa Euergeta (panovníkem od roku asi 100).

 

V Egyptě zemřel zřejmě v březnu t. r., nejdříve 2. prosince 81/nejpozději v létě t. r., Ptolemaios IX. Filométór Sótér II. (Filadelfos) vulgo Lathyros či Potheinos, vládnoucí dvakrát v letech 116 až 108 a 88 až 80. Jeho dcera a manželka (Kleopatrá) Bereníké III. Filométór Filadelfos panovala krátce sama, snad v období března až července t. r.

Na nátlak alexandrijských měšťanů, jimž se nelíbila vláda ženy, a hlavně L. Cornelia Sully z Říma se královna Bereníké III. musela vdát za syna krále Ptolemaia X. Alexandra I., jenž se tehdy vrátil ze svého římského exilu (srov. rok 83). Asi v srpnu se konala svatba a proklamace spoluvlády králů Bereníky III. Filométór Filadelfos s Ptolemaiem XI. Alexandrem II. Jejich společná vláda však trvala pouze 19 dní. Z neznámého důvodu zavraždil asi dvacetiletý Alexandros II. svou asi čtyřicetiletou nevlastní matku Bereníku III., a to nejpozději do 12. září.

Všeobecným povstáním Alexandrijských však byl Alexandros II. v gymnasiu roztrhán na kusy: zapomněl totiž na Bereníčinu oblibu mezi hellénskými měšťany. Alexandros II. měl údajně Sullovi, svému ochránci a příteli, v Římě zanechat závěť, znějící ve prospěch Římanů. Pokud by to tak bylo, stál byl Egypt od t. r. pod římským protektorátem. O dalších královských závětech viz rok 133.

Ptolemaiem XI. Alexandrem II. skončila legitimní linie Ptolemaiovců, pokud synové Lathyrovi Ptolemaios XII. a Ptolemaios, vládce na Kypru, nebyli dětmi s Kleopatrou IV.

Alexandrijští pozvedli ke královské hodnosti levobočky (?) krále Ptolemaia IX. Sótéra II., a to:

králem v Egyptě se stal starší Ptolemaios XII. Filopatór Filadelfos, oficiálně zván Neos Dionýsos, lidem pak Aulétés, tj. Pištec, nebo Nothos, tj. Nemanželský (vládl do roku 51), a

králem na Kypru se stal jeho mladší bratr Ptolemaios, o němž nevíme téměř nic, až na jeho tragickou smrt v roce 58 (viz tam).

Oba Lathyrovi synové byli celou dobu od roku 88 v zajetí u krále Mithridáta VI. Eupatóra. Jako matka připadá v úvahu event. královna Kleopatrá V. Seléné I. (?).

Král Neos Dionýsos se oženil následujícího roku se svou sestrou Kleopatrou VI. Tryfainou II. Filopatór Filadelfos a učinil ji spoluvládkyní; domorodá korunovace následovala roku 76. Měli spolu čtyři dcery a dva syny (všechny děti si více či méně užily královského titulu): Kleopatru VII. Tryfainu III., Bereníku IV., Kleopatru VIII. Filopatór, Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. Filopatora III. a Ptolemaia XIV. Filopatora IV. (srov. následující rok). Aulétés byl prvním svého rodu, který se vydával za boha, "pán král bůh": kyrios basileus theos Neos Dionýsos Filopatór kai Filadelfos.

Pravděpodobně mezi lety 80 až 60 vládne v Meroé Tanid-amani a královna Nalda-mak. Za nich se residenčním městem říše stává ještě jednou Napata. V prvním století se objevuje v Meroé větší počet ženských vladařských jmen, o nichž ale nevíme nic bližšího. Používají plnou královskou titulaturu a částečně vládnou, evidentně jako vdovy, samostatně.

 

Po osmi letech intensivního působení v Asii pro Cornelia Sullu se vrátil do Říma umírněný aristokrat, dobrý hospodář a válečník L. Licinius Lucullus (asi 38; srov. roky 87 až 85).

Zbytek bojovných římských populárů/řekněme že demokratů, se shromáždil pod vedením Q. Sertoria v Hispániích. Sertorius, který v Mauretánii rozhodl domácí kmenovou válku, viz rok předešlý, se vrátil do Hispánií na pozvání Lúsítánců ohrožovaných společným nepřítelem konsulem Q. Caeciliem Metellem Piem. Q. Sertorius se svými lidmi a Lúsítány porazil propraetora Zadní Hispánie/H. Ulterior Baetica n. Baetica (L.?) Fufidia, který padl v bitvě po boku dalších dvou tisíc Římanů. Nahradil ho jeden z nejzarytějších optimátů, konsul Metellus Pius.

Správcem Přední Hispánie/H. Citerior se stal praetor M. Domitius Calvinus. Toho však porazil Sertoriův legát L. Hirtuleius a Calvinus v bitvě padl. Jeho nástupcem se stal následujícího roku praetor Q. Calidius, přítel či oddaný client Metella Pia, který však o válčení s populáry v Hispánii mnoho zájmu nejevil. Někdy později před rokem 78 porazil Sertorius Metellova legáta L. Thoria Balbu, oddaného epikúrika, který rovněž padl. Viz dále rok 78.

Sertorius získal důvěru domorodců a svou roli přitom sehrála bílá laň, jíž přikládal lid magické schopnosti a spojoval ji s kultem Diany. Ochočena doprovázela Sertoria a Říman se tvářil, jako by se s ní radil. Sertorius zorganisoval vojsko Keltibérů po římském vzoru a naučil je vést válku s legiemi; rodilých Římanů v jeho armádě, kteří s ním prchli z Itálie, bylo pouze 2600. K disposici měl však relativně silné zázemí v římských a italských kolonistech usazovaných v Hispániích od konce hannibalské války a zřídil tu povstaleckou kopii římského státu včetně třísetčlenného senátu (na to počty uprchlých senátorů z Říma ovšem stačit nemohly, musel tedy podle nám neznámého klíče kooptovat).

Ve spojení s domorodci postavil prý Sertorius armádu o 120 tisících mužích a šesti tisících jezdcích. Armádám římských optimátů vydržela jeho říše vzdorovat osm let, ale nebyla zničena v bitvách, ale zradou, viz rok 72. Lze se domnívat, že tehdy byl celý Ibérský poloostrov nejlidnatější součástí říše. • Sertoriova válka s optimáty znamenala též zásadní krok Římanů ke konečné romanisaci země. Není nikde zmínky o tom, že by Sertoriovou snahou bylo ustavit nezávislý stát římský ani domorodý keltibérský.

 

V Římě pronesl mladý právník a později proslavený řečník M. Tullius Cicero (26) obhajovací řeč za herce komédií Q. Roscia Galla Comoeda (zemřel roku 62) proti Sullovu oblíbenci Chrysogonovi. Sullovým oblíbencem byl ovšem Q. Roscius rovněž, což ukazuje na nízký stupeň společenského nebezpečí pro začínajícího právníka a též na jeho vychytralost. • Q. Roscius byl portrétován sochařem Pásitelem z Neápole, majitelem sochařské dílny v Římě.

Kolem roku 80 zemřel (snad v Římě?) Filón z Lárissy, scholarchos nové Akadémie. Narodil se kolem roku 160, v Římě pobýval od roku 88. Jeho nástupcem v Akadémii a čtrnáctým scholarchem se stal Antiochos z Askalónu (funkci zastával do roku 68).

Kolem téhož roku se narodil právník a poradce Caesarův a Octaviánův C. Trebatius Testa (zemřel roku 4 našeho letopočtu).