99-90

99.

Ol. 170, 2

213 SE

149 AE

(Proklés)

a. u. c. 655

M. Antonius a A. Postumius Albinus

************************************************************

Vypukla hádka mezi králem Pontu Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem a jeho chráněncem v Kappadokii Ariaráthem VII. Filométorem ohledně návratu Gordia do Kappadokie/Katpatuku (viz předešlý rok a rok 111). Na stranu Ariarátha Filométora se postavil C. Marius, který byl právě tehdy jako soukromník v Galatii (oběti Velké Matce bohů?), král Paflagonů Pylaimenés II. Euergetés a armenský dynasta Artanés ze Sófény, syn Zariadriův, později vypuzený Tigránem (srov. roky 189, 181 a 162). Byl to faktický začátek kappadockých válek, série konfliktů, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 102).

Ve snaze ukončit spor jednáním se oba vládci sešli před zraky svých vojsk. Mithridátés při nich Ariarátha osobně zavraždil. Ariaráthés VII. Filométór vládl jen krátce (viz předešlý rok, v poručnictví ale již od roku 111).

Kappadokové ve své většině přešli na stranu Mithridátovu, jenž prohlásil jejich králem svého syna, tehdy osmiletého Mithridáta jako Ariarátha VIII. Euseba Filopatora, který s různými přestávkami vládl do roku 86. Jeho první, pouze nominální vláda, trvala do roku 96. Jeho poručníkem byl jmenován Gordios.

Posléze došlo k setkání C. Maria s Mithridátem Eupatorem, z něhož králi vzešel celoživotní motiv: Marius mu totiž mj. řekl, že musí uvažovat, zda chce být mocnější než Římané, jinak že musí dělat to, co mu oni přikáží! • Marius neměl snahu nyní řešit anatolské problémy, které byly pro Řím v daném okamžiku anachronní.

 

Králové Kappadoků bývají opatřováni i jiným dynastickým číslováním:

 

zde                                                             jinde

Ariaráthés VII. Filométór                            Ariaráthés VII. Filométór

Ariaráthés VIII., syn Mithridátův                 Ariaráthés IX., syn Mithridátův

Ariaráthés IX. zv. Mladší                             Ariaráthés VIII. zv. Mladší

 

V Ticinu, dnešní Pavii, se narodil básník a historický autor Cornelius Nepos. Zemřel po roce 27.

 

************************************************************

98.

Ol. 170, 3

214 SE

150 AE

(Argeios; nebo 2x za sebou?)

a. u. c. 656

Q. Caecilius Metellus Nepos a T. Didius

************************************************************

v Kappadokii v povstání proti pontské okupaci země (viz předešlý rok) provolali Kappadokové králem mladšího Ariarátha, bratra Ariarátha VII. Filométora. Mladý Ariaráthés IX. byl však hned vzápětí Mithridátem Eupatorem poražen a krátce nato zemřel, údajně přirozenou smrtí. • Jím po meči vymřel rod kappadockých Ariaráthovců, který v zemi vládl od roku 330.

Bíthýnijský král Níkomédés II. Epifanés poslal tohoto nebo až roku následujícího svou choť Láodiku se svým údajně třetím synem Ariaráthem (?), jehož měla mít s králem Ariaráthem VI. Epifanem Filopatorem, uplatňovat před senátem nároky na kappadocký trůn. Mithridátés poslal za nimi do Říma Gordia, který zase měl Římanům objasnit, že Gordiův svěřenec, král Ariaráthés VIII., není synem Mithridáta Eupatora (sic!), nýbrž synem roku 130 padnuvšího Ariarátha V. Euseba Filopatora (sic!). Viz dále rok 96.

 

Zřejmě t. r. se oženil Mithridátés I. Kalliníkos, dynasta v Kommágéně, s Láodikou VIII. Theou Filadelfou (20+), dcerou seleukovského krále Antiocha VIII. Kalliníka. Brzy se jim narodil Antiochos (I.) Kommágénský, který se směl roku 69 prohlásit králem s přízviskem Theos/Bůh (viz tam). Mithridátés Kommágénský i jeho otec Samos II. Theosebés Dikaios, který vládl asi do roku 130 a zřejmě někdy kolem roku 98 zemřel, byli místními dynasty, neužívali královského titulu, jako všichni jejich nástupci se vyznačovali filhellénstvím a vyznávali mix sestávající z hellénského universalismu a starých perských a anatolských kultů.

 

Narodili se:

P. Nigidius Figulus, novopýthagorejský filosof a pompejovec, mystik, který žil od roku 48 v exilu (zemřel roku 45);

C. Memmius, básník a politik; roku 66 se jako tribunus plebis postavil proti Lucullovi, roku 58 se jako praetor stavěl proti Caesarovi, roku 57 byl jako propraetor s Catullem a C. Helviem Cinnou v Bíthýnii, roku 54 (srov. rok 44) se přidal na stranu Caesarovu, roku 53 byl vypovězen z Říma do Athén, kde dal mj. restaurovat Epikúrův dům a kde také roku 46 zemřel a T. Lucretius Carus mu připsal své dílo De rerum natura (viz následující rok).

 

V Japonsku zemřel devátý tennó dynastie Jamato Kaikwa/Kaika (vládl od 158, inthronisován 157), nástupcem jeho syn Sudžin, "Ctící bohy", s trůnním jménem Mimaki-Iri-biko-i-nije od jara 97. Zemřel v zimě 33, viz; moderní historici kladou jeho život do staletí pozdějších a pokládají ho za vlastního zakladatele dynastie Jamato.

Kroniky zaznamenávají za jeho vlády první historické informace. Roku 93 postihl stát Jamato mor, na který vymřela polovina obyvatelstva. Vzápětí se v zemi rozšířil banditismus a císař čelil mohutnému povstání. V jeho čele stál generál Take-hani-jasu-hiko s manželkou Ata-bima. V bitvě s císařskými roku 88 padla nejprve Ata-bima, v další bitvě generál a s ním polovina jeho oddílů. V létě 87 napadly císařské divoké kmeny, byly odraženy.

Na podzim 86 provedla císařská administrativa census a přepočetla daně. Zavedena byla daň pro muže ve zvířecích kožích a úlovcích, ženy odváděly část zhotovených textilií. A poněvadž "bohové tak začali žít v harmonii," jak praví kronika, hodně zapršelo, byla dobrá úroda a v zemi nastal mír. Na podzim 81 se začalo budovat loďstvo, viz dále rok 33.

 

************************************************************

97.

Ol. 170, 4

215 SE

151 AE

(Hérákleitos III.)

a. u. c. 657

Cn. Cornelius Lentulus a P. Licinius Crassus

************************************************************

V Pontu se narodil Farnakés, syn Mithridáta VI. Eupatora Dionýsa (od roku 63 byl králem v Bosporu, zavražděn byl roku 46).

V Armenii zemřel král Artavasdés I. (vládl od roku 148). Nástupcem se stal jeho syn Tigránés I., který si později dal titul král králů a Hellény byl označován (z neznámých důvodů) Veliký. Zemřel roku 56.

Někdy před tímto rokem, snad kolem roku 100, dobyl král Parthů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios Armenii a Artavasdés musel dát syna Tigrána jako rukojmí. Po Artavasdově smrti se Tigránés s vůlí Parthů vrátil do země. Brzy ale zklamal jejich důvěru (viz následující roky a rok 66).

Díky skoupým pramenům je v armenském nástupnictví nejasno. Podle jednoho zdroje byl Tigránés Veliký synem Tigrána a nikoli Artavasda a z toho bývá usuzováno, že Artavasdés I. zemřel c. 115 bezdětný a na trůnu ho následoval jeho bratr Tigránés I. Když ten roku 97 resp. 95 zemřel, králem se stal jeho syn Tigránés II. Veliký (a tím pádem nebylo hellénistických panovníků se jménem Tigránés pět, ale šest). Mithridátés II. Parthský však válčil s Armeny spíše ke konci vlády (123-88) a to s Artavasdem a nikoli s Tigránem (I.).

 

V Lúsítánii nové, úspěšné boje Římanů proti domorodcům. Římské vojsko vedl prokonsul T. Didius. Povstání bylo sice potlačeno, ale v zemi stále neklid (srov. rok 61).

 

V Římě bylo přijato usnesení senátu, kterým se nadále zakazovaly lidské oběti.

 

Narodil se básník a filosof, epikúrik T. Lucretius Carus. Zemřel roku 55 (srov. předešlý rok).

 

************************************************************

96.

Ol. 171, 1

Parmeniskos z Korkýry (poprvé)

216 SE

152 AE

([....] kratú)

a. u. c. 658

Cn. Domitius Ahenobarbus a C. Cassius Longinus

************************************************************

Senát rozhodl ve sporech mezi králi Níkomédem II. Epifanem, vládcem v Bíthýnii, a Mithridátem VI. Eupatorem Dionýsem, vládcem v Pontu. Oba museli vyklidit Paflagónii a Kappadokii.

V Paflagónii opět začali vládnout domácí dynastové, jejich jména však neznáme (viz dále rok 64 - král Pylaimenés II. Euergetés již zmizel z dějinné scény, srov. rok 107 a 99).

Kappadoky prohlásil senát za „svobodné“, tj. bez královlády. Oni sami si však vyžádali vládu domácího knížete Ariobarzána ze starého perského rodu, jehož provolali králem Ariobarzánem I. Filorhómaiem, tj. Přítel Říma. Vládl do roku 62, ale ze země byl celkem šestkrát (sic!, světová rarita) vyhnán: první vláda trvala do roku 93, pak ještě vládl v letech 92 až 90, 89, 85 až 83, 82 až 77, 77 až 67 a 66 až 62. Vyháněn byl třemi lidmi: Mithridátem Eupatorem, jeho synem Ariaráthem VIII. a Tigránem I.

Římané vyslali L. Cornelia Sullu, aby uvedl Ariobarzána I. na trůn. • Tak skončila bíthýnsko-pontská válka o Kappadokii (trvala od roku 102).

 

V Syrii zavraždil šejk Hérákleón z Beroie seleukovského krále Antiocha VIII. Epifana Filométora Kalliníka, lidově zvaného Grýpos (45; vládl od roku 124 jako šestnáctiletý, „samostatně“ od roku 120); o důvodech a sporech nevíme nic. • Antiochos Kalliníkos měl pět synů a jednu dceru, všechny s Kleopatrou II. Tryfainou I. a všichni zasedli na trůn: Seleukos VI., Filippos I., Antiochos XI., Démétrios III., Antiochos XII. a Láodiké VIII., manželka Mithridáta I. Kommágénského.

Nástupcem v Grýpově doméně se stal jeho nejstarší syn Seleukos VI. Epifanés Níkátór (c. 25; vládl pouze rok). Druhá manželka Antiocha Grýpa Kleopatrá V. Seléné uprchla před Seleukem k jeho strýci Antiochovi IX. Filopatorovi (srov. rok 102).

Válka mezi Seleukovci se rozhořela s novou silou (srov. rok 114).

Hérákleón z Beroie se stal zakladatelem arabské dynastie v knížectví, do něhož patřila Beroia, Hérákleia na Moři (též Syrská zvaná), Hierápolis-Bambyké a snad i Edessa zvaná Syrská. Hérákleónovým nástupcem, dobu neznáme, se stal jeho syn Dionýsios, který vládl samostatně až do doby římské provincie. • V Hierápoli byl uctíván kult, jehož veleknězem byl eunúchos s titulem kombabos; srov. se jménem jediné panovnice III. dynastie v Kiši Ku-Baba zvané Šenkýřka, ale též Gilgamešova protivníka, libanonského obra Chumbabu, resp. Chuwawu (znamená to, že staré sumerské kulty byly v 1. st. stále ještě živé?).

V této době byla Dúra-Európos, sídelní město Parapotamie, stále ještě seleukovská. O něco později, snad po roku 92, přišla armenská okupace této poslední oblasti bývalých seleukovských horních satrapií. • Po Tigránově pádu se Dúra dostala do parthských rukou. Roku 164/165 našeho letopočtu byla dobyta a zničena Římany. Obyvatelé města, uspořádaného podle hellénských pravidel seleukovských vojenských osad. Samosprávu tvořila rada - búlé, stratégos tés poleós - velitel místní posádky, epistatés tés poleós - královský dozorčí úředník, rychtář, chreofylax a jeho chrématistérion - finanční úředník a gymnasion. Jména funkcionářů byla v posledním století př. n. l. již z většiny arabská: v čele samosprávy stál stratégos kai genearchés, šejk s hellénským jménem Seleukos či Lýsiás; pokud ovšem v tomto případě nejde o arabisovanou hellénskou rodinu (?).

 

Město Gáza bylo pravděpodobně t. r. napadeno vojskem Alexandra I. Iannaie. Stratégos města Apollodotos Židům úspěšně vzdoroval a měšťané povolali na pomoc krále arabských Nabatajů Aretu II. Po ročním obléhání však dorazil pozdě. V Gáze totiž Lýsimachos, žárlivý bratr Apollodotův, sourozence zavraždil a zmocnil se velení nad milicemi a žoldnéři. Město Židům vydal a Alexandros kázal všechny vyvraždit včetně pěti set členů jejich "senátu"/búleutai", kteří se uchýlili pod ochranu Apollónova chrámu. O zrádcově osudu není nic známo.

Krátce poté Aretás II. zemřel (vládl od roku asi 110). Nástupcem se stal jeho syn Obodás/Obedás, Abodat I. (viz dále rok 93; vládl do roku 87).

 

V Kýréně zemřel Ptolemaios Apión, kralující zde od roku 116. Na základě jeho závěti a závěti jeho otce Ptolemaia VII. Euergeta II. (srov. rok 162 a o dalších královských závětech viz rok 133) se měla celá Kýrénaika stát majetkem římského národa. Senát ale rozhodl, že města Kýréné, Ptolemáis/Barké, Bereníké/Euesperidés, Apolónia/Sozúsa a Arsinoé/Teucheira budou svobodnými státy; zda byla povinována Římu daňově, známo není. V zemi se šířila anarchie. Svobodná města vedla mezi sebou spory a války, ve městech občanské nepokoje, staseis, vlády se zmocňovali usurpátoři; viz dále rok 87. • Provincia Cyrenaica byla zřízena až roku 74, viz.

 

************************************************************

95.

Ol 171, 2

217 SE

153 AE

(Theodotos I.)

a. u. c. 659

L. Licinius Crassus a Q. Mucius Scaevola Pontifex

************************************************************

V Bíthýnii zemřel král Níkomédés II. Epifanés (vládl od roku 149). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Níkomédés III. Filopatór (vládl do roku 74). Byl synem královny Nýsy I. Níkomédés II. neměl s královnou Láodikou IV. Pontskou potomky (srov. rok 102).

Filopatorův bratr Sókratés uprchl se svou hellénskou matkou, druhou ženou Níkoméda II. (jejíž jméno neznáme) a s penězi do Kiu či Kýziku. Níkomédés III. se oženil se svou tetou Lýsandrou, která však brzy zemřela: Lýsandrá byla dcerou krále Prúsia II. a mohla tehdy mít asi šedesát let! Pak se mladý král Níkomédés III. oženil s dcerou Ariarátha VI. Epifana Filopatora Nýsou II., s níž měl děti Nýsu III. a Níkoméda V.

Později, tyto údaje nelze přesněji seřadit, dal na základě udání Sókratova zavraždit svou manželku Nýsu II. a Sókratés se mohl vrátit na bíthýnský dvůr, kde pak žil s přízviskem Chréstos, tj. Prospěšný, Užitečný.

Kappadočtí velmoži všeobecně přijali Ariobarzána I. za svého krále (srov. předešlý rok).

 

V Syrii porazil Seleukos VI. Epifanés Níkátór svého strýce Antiocha IX. Filopatora lidově zvaného Kýzikéna, tj. Kýzického, jenž krátce po bitvě zemřel (kraloval od roku 114). Seleukos VI. obsadil Antiocheiu. Kýzikénův syn Antiochos se v Áradu prohlásil králem Antiochem X. Eusebem Filopatorem (vládl do roku 83). Zde se také hned oženil s Kleopatrou V. Selénou: jejich syny byli Antiochos (XIII.) a Antiochos (zřejmě pozdější Seleukos VII. Kybiosaktés?). • Přízvisko Zbožný, Eusebés, prý dostal proto, že se mu podařilo uniknout nástrahám Seleuka VI.: ve skutečnosti ho prý zachránila jistá hetéra, která se do něho zamilovala.

Antiochos X. pak porazil svého bratrance Seleuka VI. a znovu obsadil otcovskou Antiocheiu. Seleukovi se podařilo uniknout do Kilikie, kde byl v Mopsúestii v gymnasiu zabit při povstání domorodců, k nimž se choval krutě, respektive po nich chtěl velké peníze. • Byl třetím a posledním ze Seleukovců, který neměl úspěch při zabavování chrámových majetků (srov. osudy Antiocha III. a IV.).

Seleukos VI. vládl jen jeden rok. Jeho bratři Antiochos XI. Epifanés Filadelfos a Filippos I. Epifanés Filadelfos se společně provolali králi a obrátili se proti Antiochovi X., který byl v Antiocheji. Před městem byli však v bitvě poraženi a Antiochos XI. na útěku zemřel na následky zranění. Jeho bratr Filippos I. pokračoval ve válce s Antiochem X. (vládl rovněž do roku 83). • Podle jiné zmínky nezahynul Antiochos XI. před Antiochejí, ale za tažení na pomoc své sestře Láodice VIII., panovnici v Kommágéně, viz rok 98, zatažené do jinak neznámé války s Parthy (byla by to v tom případě první válečná výprava Parthů za Eufrátés, viz rok 88). 

Další z bratrů Démétrios (srov. rok 96) se prohlásil králem v Damasku jako Démétrios III. Theos Filopatór Sótér Eukairos, Židy zvaný Akairos (viz níže). Vládl do roku 88. Damaskos přejmenoval na Démétrias a ustavil třetí seleukovské království. Démétrios III. přišel do Syrie z Knidu, kde byl na vychování. Oba sourozenci Filippos I. a Démétrios III. měli přímou podporu Ptolemaia IX. Sótéra II., držícího se stále na syrském a foiníckém pobřeží a setrvávajícího v koalici roku 103 (srov. tam); Démétria z Knidu do Syrie do války dopravil Ptolemaios IX.

Přesně vymezit hranice seleukovských království z poslední fáze dějin Seleukovské říše nemůžeme. Jedním státním útvarem byla oblast části Kilikie a severní Syrie, druhým bylo okolí Antiocheie a nyní třetím kraj kolem Damasku-Démétriady.

V Syrii, snad v Ptolemáidě, se narodil Ptolemaios XII., pozdější král Neos Dionýsos, syn Ptolemaia IX. Sótéra II. s Kleopatrou IV., svou sestrou a královnou.

 

Zřejmě t. r. povolala část židovských povstalců, pravděpodobně farisajů (viz rok 101), na pomoc proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi Démétria Eukaira (odtud ona židovská přezdívka: Eukairos, "Ve správný okamžik, Včasný", totiž Sótér, Spasitel; Akairos: "Ve špatný okamžik, Nevhodný"). Alexandros byl v bitvě u Sichemu přemožen a Démétrios III. se vrátil do Damasku. V bitvě padli údajně všichni Alexandrovi žoldnéři, o jejichž věrnosti před tím pochyboval. Král unikl "do hor" a na domácí válku jeho porážka vliv neměla. Část (farisajských?) povstalců se totiž přidala na královu stranu (usoudili, že je lepší žít pod domácím panovníkem než cizincem-jinověrcem). Zbylí fanatici byli několikrát poraženi, než oblehnuti v Baithommě se vzdali. Alexandros odvedl zajatce do Jerúsaléma, kde jich osm set dal během své veřejné hostiny s milenkami/hjarémem ukřižovat a před očima umírajících nešťastníků dal podřezat jejich manželky s dětmi; o mstě farisajů viz rok 76. Celá občanská/sektářská válka stála životy údajně padesát tisíc Židů (nebo patří konec povstání až do následujícího roku?).

 

V indobaktrijské oblasti v říši Antimachovců skončila první vláda Stratóna I. Sótéra (vládl od roku asi 130; druhá vláda následovala kolem roku 80, viz tam). Zároveň skončila vláda jeho bratra Apollodota Filopatora Megy Sótéra (vládl od roku 115). Příčiny změn neznáme, o tocharské pentarchii viz rok 130. Do roku 80 pak zde vládli králové Zoilos II. Sótér, Dionýsios a Apollofanés (viz rok 80).

Snad v letech 95 až 85 kraloval (spoluvládl, nebo jako údělný panovník?) také Níkiás Sótér, syn Filoxenův. Dynasticky nezařaditelná je vláda Artemidóra Aníkéta, která skončila rovněž někdy kolem tohoto roku. Její délku neznáme.

 

V Římě zpřísnily zákony konsulů Licinia a Mucia (lex Licinia Mucia) podmínky pro získání římského občanského práva: zákony byly vlastní příčinou a začátkem spojenecké války italské, bellum sociale (viz rok 91).

Narodil se M. Porcius Cato Uticensis, význačný šlechtický politik. Přízvisko Utický dostal dodatečně podle místa, kde si roku 46 vzal život.

 

************************************************************

94.

Ol. 171, 3

218 SE

154 AE

(Kalliás IV.)

a. u. c. 660

C. Coelius Caldus a L. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Gordios zprostředkoval spojenectví mezi králi Pontu a Armenie Mithridátem VI. Eupatorem a Tigránem I. Tigránés se oženil s Mithridátovou dcerou Kleopatrou.

 

V Edesse v Orrhoéně si dynasta Bakrú II. (vládl od roku 112) přibral za spoluvládce Ma'núa I., řec. Mannos, z arabského beduinského skénitského kmene či klanu Banú Maz'úr (srov. rok 127). Spoluvládli jen čtyři měsíce. Z neznámých důvodů Ma‘núa nahradil Abgar I. Péqá, tj. Němý, řec. Abgaros, snad jeho syn. Bakrú II. vládl společně s Abgarem I. do roku 92. 

 

************************************************************

93.

Ol. 171, 4

219 SE

155 AE

(Kritón)

a. u. c. 661

C. Valerius Flaccus a M. Herenius

************************************************************

Armeni pod vedením Gordiovým přešli Eufrátés, poprvé v dějinách království Armenů, a vpadli do Kappadokie. Král Ariobarzánés I. Filorhómaios uprchl ze země a vypravil se do Říma. Gordios se opět stal regentem za Ariarátha VIII. Euseba Filopatora, ale jen do příštího roku.

Tigránova moc vzrostla. Senát pověřil L. Cornelia Sullu, tehdy praetora v provincii Cilicia, aby Ariobarzána uvedl zpět na trůn.

 

T. r. nebo až roku 90 obsadil král Židů Alexandros I. Iannaios dvanáct nabatajských vesnice. U Gadar či Gaulán (?) jižně od Tiberiadského jezera byl však poražen králem Obodou I. Se štěstím tehdy unikl při chaotickém útěku do Jerúsaléma z těsného kamenitého prostoru smrti ušlapáním dopravními velbloudy. O své předchozí dobytá území ovšem přišel, viz dále rok 84. 

 

************************************************************

92.

Ol. 172, 1

Eudámos z Kóu

220 SE

156 AE

(Menedémos II.)

a. u. c. 662

C. Claudius Pulcher a M. Perperna

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil zároveň v palé i v pankratiu Prótofanés z Magnésie na Maiandru jako třetí v historii po Hérákleovi, čtvrtý celkově.

 

Mithridátés Eupatór podnikl tažení proti Sarmatům a asi germánským Bastarnům (?). Obnovil spojenectví s Tigránem I. Armenským z roku 94, nyní však již proti Římanům (viz níže). Ke koalici se připojil král Parthů Mithridátés II. Veliký, který se mj. oženil s Tigránovou dcerou Aryazaté alias Autómou. Byl to další vzrůst arménské prestiže.

L. Cornelius Sulla přešel s vojskem přes Tauros do Kappadokie. Gordios uprchl přes Eufrátés. Sulla se na Eufrátu sešel s Orobázem, vyslancem Mithridáta II. Byl to první oficiální kontakt Římanů s Parthy vůbec.

V Kappadokii začala druhá vláda krále Ariobarzána I. Filorhómaia (trvala do roku 90).

 

V Edesse v Orrhoéně zavraždil Abgar I. Péqá svého dobrodince a od roku 94 spoluvládce Bakrúa II., který vládl od roku 112. Abgar I. pak vládl sám do roku 68. • Stal se vlastním zakladatelem dynastie arabských Abgarů z Orrhoény, kteří se drželi do roku 244 n. l.

 

V Římě prováděl censuru Cn. Domitius Ahenobarbus, konsul roku 96 a pontifex maximus od roku 103, s L. Liciniem Crassem zvaným Řečník/Orator (zemřel roku následujícího). Oba se téměř v ničem neshodovali, ale v odporu k novotám ano: zakázali provozování latinských škol řečnictví, neboť v nich tráví mládež celé dny a podrývaly mravopočestnost: "nobis non placere", nelíbí se nám to. To v době, kdy stát žil v chaosu a na okraji občanské války... Anekdotu o srovnávání murén se ženami viz v indexu pod kuchyně.

 

************************************************************

91.

Ol. 172, 2

221 SE

157 AE

Médeios2 I.

a. u. c. 663

L. Marcius Philippus a S. Iulius Caesar

************************************************************

V Athénách se nahromadily sociální rozpory. Jistý Médeios (srov. jeho úřad již roku 101) byl do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm, ekklésie, byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první takového rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. ale již rok 145 v Alexandreji).

V Athénách vládne do roku 88 plútokracie, dobově: „aristokracie“. • Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti zřejmě rokem 307 (viz): bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl na čas vyhoštěn Theofrastos, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v dobách pohnutých.

 

Z podnětu (?) krále Mithridáta Eupatora vpadl thrácký dynasta Sothimos do provincie Macedonia, porazil praetora C. Sentia Saturnina a „vládl“ zde tři roky. Správce provincie C. Sentius stál ve válce s útočícími Dardany a Sinty a posléze Sothima z provincie vytlačil; o jeho potomcích viz rok 6+, kdy jeden z nich táhl s Tiberiem na Marobudua do prostoru Boiohaima. • Pravděpodobně začátek nároků na makedonský trůn jistého Eufaina či Eufana (viz ale rok 88).

 

Sókratés Chréstos (srov. rok 95) se vypravil do Říma vyžebrat pro sebe vládu nad Bíthýny. Neuspěl, Římané již měli jiné problémy (viz níže). Na zpáteční cestě zavraždil v Kýziku svou pro nás neznámou hellénskou matku (?) a v Pontu začal najímat vojáky. S nimi se pak pustil do Bíthýnie, kde se dal provolat králem pod jménem Níkomédés IV. Filopatór (vládl do roku 89). Jeho bratr Níkomédés III. se udržel jen v některých městech.

 

U Parthů se prohlásil králem Gotarzés, Satrapa satrapů, tj. místodržitel v Seleukeji na Tigridu. Jako (vzdoro)král Gotarzés I. vládl se svou manželkou Aši‘abatu v Babylónii do roku 81/80. Nepoužíval trůnního jména Arsakés (snad až od roku 88, srov. tam).

 

V Římě byl tribunem lidu M. Livius Drusus ml., umírněný optimát. Byl synem protivníka C. Sempronia Graccha z roku 122. Jeho nový návrh na agrární reformy a založení osad na Sicílii a vjižní Itálii, jak již bylo rozhodnuto roku 123, vzbudil u senátorské elity nespokojenost, stejně jako návrhy na udělení římského občanství Italikům (srov. první návrh roku 125); ve sporu o vyvážení soudních pravomocí mezi senát a zvýhodněný jezdecký stav byl naopak na straně senátu.

Jezdci ovládané soudy dokázaly umlčovat nepohodlné protivníky, jak ukázal případ P. Rutilia Rufa, legáta prokonsula Q. Mucia Scaevoly v provincii Asia roku 94 (viz jeho osud roku 105), který se postavil hrabivosti publikánů, nájemců daní a cel: roku 92 byl usvědčen z vydírání a exilován. Publikáni mimo jiné později zlikvidovali karieru úspěšného vojevůdce L. Licinia Luculla. Publikánskou moc zlomily až nové poměry za občanských válek a definitivně až principát. 

V říjnu byl Drusus při loučení se skupinou lidí neznámo kým zavražděn před svým domem ranou nožíkem do boku. Tvrdilo se, že s pomocí Italiků prosadí své reformní plány v Římě, naopak část Italiků se obávala, že přijde o římskou obecní půdu, kterou ve všeobecném choasu obsadili a na které hospodaří. Jezdci obvinili pohnali před soud všechny z optimátů, kteří se v senátu stavěli na stranu Italiků - a Drusa. Exulováni byli C. Aurelius Cotta (cos. 75) a L. Calpurnius Bestia, konsul roku 111.

Obviněni byli Italikové, u nichž vládla revoluční nálada díky zákonu Liciniovu a Muciovu (viz rok 95): Senát nechtěl ustoupit (srov. ale příští rok). Italikové se spojili v picenském Asculu do spolku Italia a zahájili boj proti Římanům. V Asculu zabili praetora spravujícího Picenum Q. Servilia, který se tam objevil v jiné souvislosti a Askulští si mysleli, že spiknutí bylo prozrazeno; s ním ve městě pozabíjeli všechny Římany.

Tím ke konci roku začala strašlivá válka spojenecká, bellum sociale (trvala do roku 88). • Bylo to druhé a poslední protiřímské povstání Italiků (srov. rok 125).

V italickou koalici se spojili Picenové, Vestinové, Marsové, Paelignové, Marrucinové, Apulové, Samnité, Lukánové a další menší kmeny. Italikové vytvořili protisenát, vládli si dvěma konsuly a dvanácti praetory. Sídelním městem bylo Corfinium, později Bovianum, razili mince s tradičním obrazem italického býka (byl např. také na původním římském assu, ale v tomto případě zašlapával římskou vlčici). Za vojevůdce, imperátory, měli Q. Pompaedia Silana (Mars, jeho marské jméno bylo Silo Poppaedius) a Samnitu C. Pappia Mutila. Do pole mohli postavit sto tisíc mužů, totéž, co v daném okamžiku dokázali poslat do války Římané se spojenci, kteří jim zůstali věrní.

Diplomatická jednání v Římě odmítnuta.

 

Zemřel politik a řečník L. Licinius Crassus (nar. 140). Cos. L. Marcius Philippus byl později pokládán za nejlepšího z římských řečníků své doby a byl to pravděpodobně on, který pronesl na Sullově pohřbu roku 78 projev (na místo nezletilého dosud diktátorova syna).

 

V Číně využívali zlotřilí dvořané chronické podezřívavosti císaře Wu a konstruovali udání. Roku 96 vypukly procesy s žalobami na čarodějnictví, černou magii, postihující okolí císařovny Wej C'-fu/Wei Zifu, viz rok 141. Oběti končily na popravišti a vyvražďovány byly celé jejich rodiny do třetího kolene. Roku 94 porodila císaři souložnice Čao/Zhao syna Liou Fu-linga a Wu byl z něho nesmírně nadšený (bylo mu přes šedesát a Čao byla těhotna údajně čtrnáct měsíců).

Posice Wej a korunního prince Liou Ťüa/Liu Ju oslabily a hlavoun spiknutí, šéf císařgské rozvědky Ťiang Čchung/Jiang Chong, rozšiřoval, že Wej se synem čarují, aby získali zpět Wuovu náklonnost. Císař nebyl v hlavním městě Čchang-anu a princ Ťianga zabil, neboť měl za to, že mu brání ve styku s otcem. Wu nabyl dojmu, že se rozjíždí pokus o palácový převrat a rozkázal hlavnímu ministrovi Liou Čchu-maovi/Liu Qumaoprincovo hnutí zastavit. Ve městě bojováno pět dnů, princovi lidé poraženi. Císařovna Wej si vzala život (Wu už žádnou císařovnu po svůj bok nepřijme), celá rodina vyvražděna, Liou Ťü (37) byl na útěku obklíčen a se svými syny se oběsil, doprovod pobili vojáci. 

 

************************************************************

90.

Ol. 172, 3

222 SE

158 AE

Médeios3 I.

a. u. c. 664

L. Iulius Caesar a P. Rutilius Lupus

************************************************************

Armeni opět vpadli do Kappadokie a král Ariobarzánés I. Filorhómaios (který zde vládl od roku 92) musel podruhé uprchnout ze země. Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór se stal potřetí nominálním vládcem Kappadokie, ale zase jen nakrátko. Sesazení králové Níkomédés III. Euergetés Filopatór (viz předešlý rok) a Ariobarzánés I. Filorhómaios se vydali do Říma.

 

V kavkazské Ibérii padl v bitvě se svým strýcem král Farnadžom (od roku 110). Vítěz Artaxiás I. (Arsakés, Aršak), syn armenského krále Artavasda I., jehož dcera byla Farnadžmovou matkou, vládl do roku 78. Důvody války ani souvislosti s kappadockými válkami známy nejsou. Farnadžomův syn Meribanés byl v době otcovy smrti jednoroční, viz o něm dále roku 30, vyrůstal v parthském exilu.

 

Severápad staré Indie opanovali Sakové. Migrovali přes Hindúkuš, viz rok 130. Středoasijští nomádi ovládli území od staré Gandháry po Udždžain/řec. Ozéné se sídlem v Mathuře. Kolem roku 90 vládl jako první král Saků/Indoskythů jistý Maués, Moasa v kharóšthí, snad „velkokrál“ Moga v Paňdžábu. Rozhodující fáze invase bývá kladena do let 88 až 72 (?). Indoskythští králové vládli v této oblasti až do začátku naší éry nebo až do roku c. 20+ do panství Indoparthů a po vpádu Kušánů jižněji v Rádžasthánu do cca. 400 n. l. Tvořili konfederaci údajně 95 autonomních kmenových knížectví/království, v jejichž čele byli panovníci šáhi, nad nimi formálně král králů šáhánu šáhi/mahárádža, sanskr. rádžatirádža. Kromě toho existovali v éře Saků "satrapové, kšatrapa", a "velcí satrapové, mahákšatrapa", u nichž neznáme kompetence a nevíme, jak fungovali vedle kmenových knížat. Viz dále rok 75 a 55.

Po Mauéovi kralovali Azés a Azilisés. Jména známe povětšině pouze z mincí, nápisně doloženo jen několik. O jejich skutcích není známo nic, datace jsou odhady a jejich jmenný výčet viz v indexu pod Sakové. Srov. roky 170 a 75. • Indoskythové či Indosakové byli později Hellény v různých cestovních příručkách (Periplús apod.) pokládáni za Parthy a také tak jmenováni. Užívali hellénských titulatur, hellénské ražby. 

 

Římané přijali zákon, podle něhož obdrželi římské občanství všichni obyvatelé Latia a Italie, kteří se nepostavili na stranu povstalců, lex Iulia de civitate Latinis danda. Jako první římská občanská práva přijali Etruskové (srov. rozšíření nabídky roku následujícího). Jiným zákonem byli zavázáni pátrat po všech, kteří pomáhali nebo radili ke vzpouře spojenců. Lex Varia se jmenoval podle navrhovatele tribuna lidu Q. Varia Severa Hybrida, který návrh protlačil přes odpor svých kolegů. Je pozoruhodné, že napřesrok se stal sám obětí svého zákona. Q. Varius pocházel ze Sucronu a byl prvním ze senátorů, který nebyl římského ani italského původu, ale hispánského. Srov. rok 40. 

Ve druhém roce spojenecké války Cn. Pompeius Strabo oblehl Asculum. Římští konsulové bojovali na severní i jižní frontě současně, L. Iulius Caesar udržel na uzdě Samnity, kteří však pod C. Pappiem zradou dobyli Nolu, kde padl praetor L. Postumius; ostatní římské velitele dal umučit hladem, neboť se odmítli vzdát. Když se Sex. Caesar (vzdálený příbuzný s L.) vypravil na pomoc Acerrám, které Pappius oblehl, posílen o deset tisíc Keltů a  Numiďanů, dal Samnita přivést z Venusie Iugurthova syna Oxynta, který tam byl držen od otcovy popravy roku 104, a část Numidů opravdu od Římanů zběhla, takže ostatní musel Caesar poslat domů. 

Na jihu byli 11. června v bitvě na řece Líris Římané poraženi Marsy, které vedl Pompaedius Silo. Konsul P. Rutilius padl v boji, jeho legáti C. Marius a Q. Servilius Caepio byli v oddělených střetnutích úspěšnější, ale o něco později Servilius Caepio padl na jihu Itálie osobní lstí vylákán do pasti i s vojskem Pompaediem. Na to padl v bitvě s Mariem vůdce Marrucinů Herius Asinius, pravděpodobný (pra)děd cos. roku 40 a literáta C. Asinia Polliona, a Servius Sulpicius porazil Paeligny. 

Jeden z italických velitelů C. Vidacilius se vrátil na pomoc svému rodnému Asculu, dostal se do města, když ale poznal bezvýchodnost situace, dal pobít své osobní nepřátele, navršit hranici v chrámu, na níž se uvelebil na lůžku a hodoval se svými přáteli. Pak požil jed a dal hranici zapálit. Po Asculem zemřel na nemoc napřesrok konsul L. Iulius Caesar. 

 Na severu v Gallii Římané pod C. Caeciliem porazili Salluvie, kteří se vzbouřili.

 

Zemřeli:

Dionýsios Thráx z Alexandreie, grammatik a filolog (narozen kolem roku 170),

L. Aelius Stilo Praeconinus, filolog a učitel grammatiky a řečnictví, mj. učitel Ciceronův (narozen roku 154).

 

V Číně někdy kolem t. r. zemřel historik, astrolog a literát S’-ma Čchien/Sima Qian (narozen c. 140, srov. rok 520). Zpracoval kronikářské záznamy prvních císařských dynastií a dějiny jednotlivých států a rodů do doby vlády chanského císaře Wu. Rozchází se v líčení starých dob s Bambusovou kronikou či annály, Ču-šu ťi-nien/Zhushu Jinian, končící začátkem třetího století př. n. l. Roku 99 se tragicky zamotal do aféry se zběhnutím generála Li Linga, viz k tomu rok 119, k Hunům. Obhajoval jehočin u dvora, až císaře Wua rozčílil. Odsoudil autora na smrt, ale směl se buď vykoupit nebo být kastrován. S'-ma peníze neměl, život si nevzal, aby mohl dokončit psaní dějnin, které začal jeho otec; byl tedy brutálně ponížen kastrací a k tomu na tři roky vězněn. Když se dostal na svobodu, byl zařazen mezi dvorní eunuchy a pokračoval ve svém díle.