Ai-Al

Aiaiá/Aiaié, lat. Aeaea, o. a sídlo Kirky, snad někde na Jadranu§ 534

Aiakés ze Samu, tyr., o. Polykratův, Pantagnótův a Sylosóntův; Aiakés I.§ 532

Aiakés ze Samu, tyr.; Aiakés II.§ 512, 494, 460

 

Aiakidés z Épeiru, k. Molossů a Épeirótů, s. Arrybův, b. Alkety II., manž. Fthíe, o. Pyrrha I. atd.§ 359, 322, 319, 317, 313, 312, 307

Aiakidés z Métropole v Thessalii, tágos§ 193, 190

 

Aiakos, s. Diův, o. Péleův, děd Achilleův§ 322 (jeho chrám na Aigíně), 232

Aiakovci, aigínští§ 506

Aiakovci, épeirští zvaní též Pyrrhovci/Ryšavci§ 317, 232 a viz Seznamy králů

 

Aiantidés z Lampsaku, manž. Hégésistratovy dcery, vn. Peisistratovy§ 514

 

Aiargaiá, m. v Thessalii§ 183

 

Aiás ze Salamíny, gen. Aianta, lat. Áiáx (gen. -ácis), homérovský hrdina, b. Teukrův§ 41 a viz pod Salamís

 

Aidépsos, m. na Euboji§ 84

 

Aigai na řece Kráthis, m. v Acháji§ 280

 

Aigai, sídelní m. makedonských králů: dnes součást městečka Vergina§ 695, 413, 354, 336, 334, 316, 274

Vergina vznikla roku 1922 spojením několika usedlostí pro běžence z Anatolie. Jméno bylo vymyšleno podle staré Berroie/Verie.

 

Aigaiai, Aigaje, m. v Aiolidě§ 650 a viz pod Lýsitheidés a Níkogenés

 

Aigaion pelagos, „Aigaiovo moře“, viz§ Egejské moře

 

Aigeirá, m. v Acháji§ 280, 276, 219, 190

U Homéra se jmenovala ještě Hyperésiá. Přejmenována byla na základě jedné události z války se Sikyóňany (nedatovatelná, snad po roce 688), když Hyperésijští v noci připevnili na rohy koz pochodně a poblíž tábořící Sikyónští si mysleli, že H. obdržela pomoc. Proto se vrátili domů (srov. později použití stejné lsti Hannibalem): Aigeirá = asi „Kozlov“. Vykopávána v 70. letech 20. století rakouskými archeology.

 

Aigesté§ viz Egesté

 

Aigialé či Aigialeia§ viz Sikyón

 

Aigialeia n. Aigila, ost. před západní Krétou, dnešní Antikythéra, srov. tam a pod hodiny§ 222

 

Benátčané jmenovali o. Cerigotto n. Cecerigo, moderní název od roku 1901. O. mezi Krétou a Kythérami před Peloponnésem kontrolovala Falasarna na západu Kréty a po velkou část hellénistických dějin slul jako pirátské útočiště.

 

Aigialeis, fýla v Sikyónu§ 595

 

Aigikoreis, iónská a attická fýla§ 700

Aigimios, Aigimos, buď tři různé osoby, nebo jeden a týž: 1. podle Plínia blíže neznámý muž (Aegimius), který se dožil dvou set let (viz pod dlouhověcí), 2. autor spisku o pečení koláčů/placek či dortů (viz tamtéž), 3. lékař předhippokratovský z lukánské Velie, autor nedochovaného prvního spisku o tepu, viz pod lékaři. Dórův syn A. byl pokládán za praotce Dórů, viz tam a Hellas.

Aigína, ost. a m. mezi Attikou a Peloponnésem§ 750, 700, 611, 585, 575, 568, 522, 519, 506, 491, 488, 482, 481, 465, 459, 457, 431, 427, 424, 413, 405, 389, 388, 323, 322, 318, 295, 229, 210 - 208, 198, 196, 191, 186, 172, 129, 41, 21

Pelasgická Oinóné či Oinopiá, obyvatelé byli Pelasgové, po nich mínójští Kréťané, Thessalové, od c. 1100 Dórové, srov. "návrat Hérákleovců", posílení někdy v letech c. 950-900 Dóry z Epidauru. Věhlasný byl chrám Afaie, asi Šedá („netemná“), n. Neviditelná. Zřejmě starý pelasgický kult, který pod jmény Britomartis a Diktynné přešla mínojskou a mykénskou érou do časů starohellénských. Athéňané ji spojovali s kultem Athény a  Artemidy (o polychromii viz pod sochařství).

V nejlepších časech měl ostrovní stát na 83 km2 nejvýše pět tisíc obyvatel (i když se vyskytují odhady až čtyřicetitisícové), ale proslul obchodem. Vedle Sparty nikdy neměla tyrannidu, ale po aristokracii hned oligarchii, vládu businessmanů. Byla jediným státem z „mateřské Hellady“, který měl zastoupení v Helléniu v Naukrátidě, jejich kolonií byla na Krétě Kydónie.

V oblasti Sarónského zálivu a Egeidy byl od druhé poloviny 8. století dlouho velmocí, roku c. 575 jako první z „kontinentálních“ Hellénů razili mince (podle vyšší datace už c. 595-590) s obrazem želvy, měli vlastní vahový standard rozšířený na Peloponnésu a po ostrovech a navazující na syrský, podle něhož byla jedna drachma šest gramů stříbra, jedna mina odpovídala padesáti šekelům/statérům: první stříbrná ražba je podle Strabóna spojována se jménem jistého Feidóna (jiný od argívskách králů). Aigínští byli průkopníky v bronzovém sochařství.

O vládu nad oblastí Sarónského zálivu vybojovali Aigínští několik válek s Athéňany: poraženi byli teprve roku 457, kdy byli donuceni podat se do délského spolku, roku 431 byli Aigíňané zbaveni majetku a státnosti. Obnovena byla nezávislost až Římany a v císařské době měla i své olympioníky.

Koncem šestého století byl jedním z nejbohatších lidí syn Láodamantův Sóstratos z Aigíny, který obchodoval s Etrusky. Jeho votivní kamenná kotva s nápisem se nalezla v Graviscae, přístavu Tarquinií, emporiu s hellénským zastoupením: „Jsem Apollóna Aigínského, věnoval mne Sóstratos“.

 

Aigion, m. v Acháji, jedno z center peloponnéských Achájů, které bylo po roce 373 rozšířeno o území zaniklé Heliky; v Aig. se každoročně scházela kultovní shromáždění Achájů ještě ve 2. st. n. l.§ 708, 314, 303, 281, 280, 276, 224, 223, 220, 214, 209, 189

 

Aigisthos z Idalia, k.§ 709 

 

Aigión z Argu, k.§ 576

Aigithallos, m. u Lilybaia, it. Capo S. Teodoro§ 249

Aigitná, m. ligurských Oxybiů§ 154

Aigoroessa, m. v Aiolidě§ 650

 

Aigosagové, kelt. kmen v Asii§ 218, 216

 

Aigos potamoi (pl.), „Kozí říčky“, ř. na thráckém Chersonésu§ 405

 

Aigyptos, viz Egypt; hé Aigyptos (fem.) je země, ho Aig. je Nil, srov. tam

 

Aigyr᧠viz Aigeirá

 

Aigys, m. v Arkádii§ 775

 

Aiklés z Athén, oikistés§ 700

 

Ailana, lat. Aelana, Aila, hebr. Elach, Elath, dř. Bereníké, dn. arab. al-Aqaba, č. Akaba, v JOR, viz křesťanství; opodál mladší město Ejlat, arab. Ílát, na území IL. Dn. název z arab. Aqabat Ajla, "Soutěska u Ajly".

 

Ailis ze Skythie, k.§ 107

 

Ailymás z Libye, dyn.§ 310, 309

 

Aineiás ze Stymfálu v Arkadii, zvaný Taktikos, strat. a autor nejstaršího dochovaného evropského vojenského theoretického spisu§ 366, 350

Aineiás z Tróady, lat. Aenéás, mýthický prapraotec Římanů§ 263, 189, 50, 44

Podle Hellénů zemřel A. v exilu buď na thrácké (chalkidické) Palléně, kde se usadil, nebo v arkadském Orchomenu. Epik Arktínos z Mílétu z asi poloviny 8. století měl za to, že se Ai. se svými lidmi usídlil na hoře Ídě. Sicilan Stésichoros byl asi první, v jehož díle se Ai. dostal do Hesperie, Země na Západě, tedy do Itálie. O Latiu ještě nevěděl, to až historik Hellaníkos o další století později a podle něj tu založil město Rhómé pojmenované podle jedné z žen, jimž se už dál nechtělo trmácet. Podle Sicilana Tímaia o další století později založil Ai. v Latiu nejprve Lávínium a až pak Řím. Až podle Římanů Cn. Naevia a Q. Ennia založil Řím Romulus a o Albě Lonze "věděli" až Cato st. a M. Terentius Varro, že se oženil se s Lávínií a založil Lávínium, padl v bitvě proti domorodcům a byl pak zbožtěn. Srov. pod Lávínium a 1184.

 

Ainésiás ze Sparty§ efor epón. 432

 

Ainesidémos z Dýmy, achájský voják§ 198

Ainésidémos z Knóssu, skeptický filosof§ 50

Ainésidémos ze Syrákús, o. Thérónův§ 476

 

Ainétos, strat. Démétria I.§ 295

 

Ainiánia, Ainiánové, též Ainis, část sever. Hellady resp. jižní Thessalie§ 600, 595, 420, 356, 272, 167, 146

 

Ainion, m. v Ainiánii§ 323

 

Ainei᧠viz Rhaikélos

 

Ainos, m. v Thrákii, dn. Enez v TR§ 359, 245, 200, 194, 189, 188, 185, 183

Jiný Ainos byl na Eufrátu, makedonské polisma u Thapsaku; pouze zmínka.

 

Aiolis, Aiolové, jeden z hellénských kmenů, část západ. pobř. Anatolie - pobř. Mýsie§ 700, 650, 611, 568, 546, 399, 321, 315, 283, 218, 190, 133, 85, 29, 27, 12

 

Aiolovy ostrovy, též Liparské (Liparai, insulae Liparaeae) nebo Héfaistovy-Vulkánovy (Héfaistiades, ins. Vulcániae, před sev. pobř. Sicílie, srov. i Lipará (Thermissa či Vulcánia či Thérasiá či Hierá - dn. I. Vulcano, Didymé - dn. Salina, Foinikússá - dn. Filicudi, Erikúsá - dn. Alicuri, Euónymos - dn. Panarea, Strongylé - dn. Stromboli). Neustálá vulkanická činnost, roku 37 přesídlil obyvatelstvo do Neápole Octaviánus§ 427, 304, 252, 36

 

Aipeia§ viz Koróné v Messénii

Aipytos, s. Néleův§ 650

 

Aisanios z Théry, k.§ 631

 

Aischinés z Athén§ arch. 75

Aischinés ze Sféttu v Attice§ 1. 430, 356, filosof, ž. Sókratův; 2. 404, jeden ze „30“

Aischinés z Kothokid v Attice, politik a řečník§ 390, 344, 330, 315

Aischinés z Élidy§ 760 (Ol.)

Aischinés ze Sikyónu, tyr., s. Ísodémův§ 560, 556

další Aischinové: A. z Arkadie byl ž. Ísokratovým, z Mílétu spisovetelem s politickými thematy, A. z Mytilény byl zván „bič na řečníky“, z Neápole byl akadémik, ž. a miláček Melanthia z Rhodu; jiný A. byl sochařem (všichni jmenovaní nejsou blíže známí)

 

Aischétados ze Salamíny, strat.§ 306

 

Aischraios z Athén§ arch. 78

 

Aischrión z Akarnánie, prořímský politik§ 170

Aischrión, Agathokleův strat.§ 307

 

Aischrón z Athén§ arch. 211

 

Aischylos z Athén§ arch., 776, 755

Aischylos z Eleusíny, tragický básník, s. Euforiónův, b. Kynegeirův a Ameiniův§ 525, 499, 490, 484, 480, 472, 470, 467, 461, 458, 456, 450

Aischylova sestra Filopathó byla matkou tragika Filoklea, Ameiniás velel udatně jedné z trojřadek u Salamíny a Kynegeiros hrdinně padl u Marathónu.

Aischylos z Rhodu, episkopos v Egyptě§ 331

 

Aisimédés z Athén§ arch. 743

 

Aisópos z Thrákie nebo Frygie, autor bajek§ 572, 564

 

Aistiové, Aestiové, viz Burgundové

 

aisymnétés, v Athénách§ 621, 594, 560

 

Aithaliá (řec.), etr. Aitale n. Vetalu, „plná sazí, ukoptěná“ 1. zřejmě souvisí s místními doly na železnou rudu, kde se do 4. století spalovaly lesy na protilehlém pobřeží; hutě zpracovávající dovezenou rudu posléze provozovala etruská Populónia, Ilva (lat.), dn. o. Elba; 2. pův. jméno Chiu

 

Aithiopiá, Aithiopové§ viz Kúš

Aithiopiá, Aithiopové, tzn. „Ti, co vypadají jako spálení“, souhrnné označení pro země a obyvatelstvo na jižním okraji ve Starém věku známého kusu světa, často již všeho na jih od Egypta, mnohdy omezeno jen na Kúš a Kúšity-Núbijce, viz tam. O Aithiopech hellénističtí historici psávali (Diodóros), že jsou jediným dokonale autochthonním lidem na světě, od něhož že vzešlo vzývání bohů a že od nich povstala kolonisace Egypta a dalších částí světa. Za důkaz uváděli z Íliady odkaz na Dia a olympské bohy, kteří se odebírali k Aithiopům na slavnosti, jimiž byli uctíváni a že tam kdesi na okraji světa hodovali.

 

Aithiopis, epos§ 700

 

Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, kyrénaický filosof§ 399

 

Aitné, lat. Aetna, dn. Etna, sopka o výšce 3350 metrů a m. na Sicílii (starším jménem Inessa)§ 735, 476, 475, 461, 452, 433, 425, 403, 399, 339, 123, 36

Aktivní vulkán už 35 tisíc let. Původ Inessa, lat. Aetna, arab. Džabal Utlamat, z čehož dnešní obyvatelé podrželi první slovo a přidali italské označení pro horu - Mongibello, tzn. Hora-hora. Výbuchy: 475, 425, 396, 126, 122 („plíniovský“, zřejmě nejsilnější ve starověku), dodnes více než 80krát, nejsilněji v roce 1669, kdy láva zničila téměř celou Catanii (srov. rok 123), roku 1910, kdy po erupci sopka změnila visáž, a roku 1923.

Poslední výbuch z roku 2002 opět ničil lidská obydlí; jméno A. bývá v lidové etymologii dáváno do souvislosti s řec. slovesem aithó, zapaluji. Láva, plameny, otřesy země a dunění Etny byly první projevy sopky, s nimiž se roku 36 setkali Germáni (sloužili v Octaviánově vojsku na Sicílii).

 

Aitóliá, Aitólové, spolek Aitólů; jeden z hellénských kmenů§ 426, 389, 367, 338, 323-321, 317-313, 309, 304, 300, 292, 290, 289, 285, 281 - 276, 272 - 270, 268, 263, 253, 252, 250, 246 - 244, 241 - 239, 236, 233 - 230, 228, 224, 221 - 217, 212 - 205, 202, 200 - 191, 189, 176, 174, 173, 170, 168, 167, 165, 160, 146, 31

 

Aitólos z Antissy, s. Androníkův, politik§ 167

 

Aizanoi, lat. Aezaní, m. v Mýsii a později ve Frygii epiktétos§ 183

Město na řece Peukalas, dn. Bedir Çayı, u Çavdarhisaru v TR založili dávno Arkaďané, kolonisováno Attalovci a pak spadl celý region do římské provincie Asia. Z roku 157+ zachován a stále funkční most přes Peukalu. Za Hadriána magnátem z A. byl Ulpius Appúleiánus Fláviánus a jeho syn Ulpius Appúleiánus Euryclés zastupoval obec v athénském Panhelléniu. V ruinách macella se uchoval fragment Diocletiánova édiktu o nejvyšších cenách, viz rok 301+.

 

Aj-wang z Čou, čín. císař§ 441

Aj§ 1. čín. císař, rod. jménem Liou Sin/Xin, 33, 7, 1-; 2. vévoda státu Lu, 722

Aj Chanum§ viz Eukratideia

Ajátasattu§ viz Adjátašatra

 

Akadémeiá, Akadémiá, athénské gymnásion, sídlo Platónovy školy; podle háje héróa Akadéma resp. (H)ekadéma; poblíž A. byl hřbitov padlých z doby klasické a hellénistické, na jehož části se v letech 1999 - 2000 narazilo při hloubení trasy ath. metra§ 405, 396, 390, 347, 339, 316 - 314, 310, 300, 268, 241, 214, 200, 160, 137, 128, 110, 80, 68

 

Akamás z Athén, oikistés§ 709

 

Akampsis, ř. v Armenii§ 66

 

Akanthés (?) z Larsy, bab. Aq-qa-ta-´-su, kolonista (?) , o. Ur-ru-´-da-mu-lu-su, rok 86 SE (není v CSD)

 

Akanthos ze Sparty, první vítěz v olympijském dolichu§ 720

Akanthos, m. na Chalkidiké§ 750, 655, 654, 424, 383, 199

 

Akarnánie, Akarnánové, spolek Akarnánů, hellénský kmen§ 459, 455, 454, 431 - 429, 428, 426, 424, 389, 388, 375, 373, 323, 321, 339, 314 - 312, 294, 289, 286, 263, 239, 232-229, 222, 219, 217, 211, 205, 201-200, 197, 191, 189, 170, 167, 160, 146, 31

 

Akbar, největší z mughalských císařů sev. IND (vládl 1556 - 1605)§ 55

 

Aké, Akko§ viz Ptolemáis ve Foiníkii

 

Akesínos, Akesínés, ř. v Indii, dn. Čanáb, angl. Chenab, sanskrt. Asikni či Čandrabhaga  v pákistánské provincii Paňdžábu; Hydaspés, dn. Džihlam, angl. Jhelum po soutoku s Čanábema později Rávi-Ravi (Airávati, řec. Hydraótés) vytváří Trimáb, který po soutoku se Satladžem vytváří tok Pančanádu, který pak vtéká do Sindhu-Indu (jiný A. byl na Sicílii)§ 326, 325

 

Akesté, m. na Sicílii§ viz Egestá

 

Akestoridés z Athén§ 1. arch. 504; 2. arch. 474

Akestoridés z Korinthu, strat. v Syrákúsách§ 318

 

Akihito, japonský císař§ 660

 

Akichórios, kelt. vůdce§ 280, 279

 

Akiliséné, kraj v Armenii, lat. Acilisene§ 66, 65

 

Akinidad z Meroé, princ§ 60, 30, 25

 

akítu(m), slavnost Nového roku v Babylónu§ 549, 540, 539

Jedenáctidenní obřady a slavnosti v chrámu Mardukově Esangila a v chrámu Nového roku, bít akítu, kolem jarní rovnodennosti znamenaly pro panovníka nejkrušnější dny roku, který Babylóncům začínal v lunárním kalendáři dnem 1. nisannu (březen-duben). Pátého dne musel před vchodem chrámu se sochou Mardukovou (jméno nebylo užíváno, místo toho byl jmenován jako Bél, "pán") odložit insignie moci a před bohem mu velekněz nafackoval, chytl za uši a donutil ho padnout na zem. Když ujistil Marduka o tom, že se ničím neprovinil, že se staral o jeho božství a že nezničil Babylón, směl odznaky královlády zdvihnout a odejít. Devátého a desátého dne presentoval král bohům dary z úrody a válečné kořisti a večer desátého a noc, nyní v roli samotného Marduka, slavil "svatý sňatek", hieros gamos, s Ištarou. Sex s bezdětnou chrámovou kněžkou nadítu byl vyvrcholením novoročních obřadů a zajišťoval dobrou úrodu a zdar státu. 

 

Akkadu, m. (viz pod Agade) a historická mesopotamská země a říše, pozd. tradiční označení pro Babylónii; akkadû je akkadština§ viz Babylón, Babylónie

 

Akko§ viz Aké-Ptolemáis

 

akkulturace§ vide romanisace

 

akmé§ 648

 

Akorés, Achóris, eg. Hakór, k.§ 393, 389, 385, 380

 

Akornión z Dionýsopole, Burebistův diplomat§ 60, 48

 

Akrá, aram. Haqrá, část Jerúsaléma§ 168, 165, 163, 142

Akrá leuké, též Leuké akrá, "Bílý mys", řím. Lucentum, maur. Lekant n. al-Lukant, dn. Alicante v jižním Španělsku§ 520, 236

Osadu založili Helléni a v kartháginskou vojenskou základnu ji proměnil Hamilkar Barkas.

 

Akragás, m. a ř. na Sicílii, lat. Agrigentum/dn. Agrigento§ 657, 580, 569, 553, 493, 492, 487, 483, 480, 476, 472, 467, 452, 446, 416, 412, 407, 406, 337, 314 - 312, 309, 288, 280, 278, 276, 275, 264, 262, 260, 213, 212, 210, 138

Lidovou etymologií od akrá gás, "vynikající půdou". Rhodská osada s chrámem Dia Atabyria a s nedokončeným Dia Olympského, který by se stal největším chrámem celé Hellady. V řím. době nevýznamné Agrigentum s vojenskou osadou od c. po 200?, od roku 828 n. l. po obsazení Saracény se zde začali usazovat Berbeři, jako zváno Girgenti 1087 dobyto Normany, dn. jméno Agrigento je od roku 1927; ruiny A. uchovávají vedle jihoitalského Paesta největší hellénské stavební pamětihodnosti.

 

Akrai, m. na Sicílii, osada Syrákús, řím. Placeolum, arab. al-Akrát či Balensul, dn. Palazzolo Acréide§ 663, 275

 

Akrisios z Argu, k., o. Danaé§ 700

 

Akrokorinthos, h. a pevnost před Korinthem§ 338, 303, 302, 243, 240, 225, 224, 196-194

Akrolissos, pevnost u Lissu v Illýrii§ 213

Akropolis, obecně označení pro opevněné městské výšiny, kultovní středisko Attiky§ 750, 631, 528, 511, 508 (a pak jednotlivé stavby zde)

 

Akróreion, mí. v Trifýlii§ 397

 

Akrosandros ze Skythie, k.§ 107

 

Akrotatos ze Sparty, s. Kleomena II., o. Aréa I.§ 314, 309, 303

 

Akrotatos ze Sparty, k., s. Aréa I.§ 265, 260, 243

 

Akrothóon, m. na Akté§ 750

 

Aksum, viz Axum

 

Akté, poloostr. na Chalkidice, dn. Athós/Athos (to bylo ve starém věku označení jen pro horu)§ 750, 492, 483, 424, 417, 331

aktia, aktie, hry pořádané v Aktiu/Níkopoli, aktiada, období čtyř let mezi jednotlivými aktijskými hrami, konanými na počest Augústova vítězství nad Antoniem§ 776, 31, 29, 28

actia, lúdí actiací, v Římě§ 28

 

Aktion, mys na severu Akarnánie§ 435, 48, 32, 31, 29, 28, 22

 

Akúsiláos z Argu, logograf a genealog§ 500

Akúsiláos z Kýrény (Ol.)§ 120

Akúsilochos, nezn. anatolský dynasta§ 180 

 

Akyléi᧠viz Aquiléia

 

Alabanda (pl.), m. v Kárii, krátce Antiocheia v Kárii§ 512, 217, 200, 197, 170, 167, 162, 78

 

Alaisa, domorodé m. na Sicílii, dn. Tusa, založena roku 403 Sikelem Archónidem z Herbity, proto někdy zvána A. Archónideá § 263

 

Alaliá, m. na Korsice, apoikie Fókajských na místě foinícké osady, od roku 259 řím. pod jménem Aleria (dodnes, stará A. od 5. st. n. l. v rozvalinách)§ 565, 545, 539, 259

 

Alamanové, Alamannové, Alemannové, tj. všichni či celí muži, germ. národ na Labi, o němž poprvé zmínka z roku 213 n. l., když s nimi bojoval na Mohanu císař Caracalla, původně Sémnonové, součást přeskupených součástí kmenového svazu Suébů (srov. dnešní jména Švédů a Švábů), příbuzní proto s Markomany a Hermundury.

Kolem 260 obsadili Agrí decumátés, kde k roku 297 poprvé doloženo jméno Alamannia, kolem roku 450 vzniklo jednotné knížectví Alamanů a jejich kmenovým územím byla později oblast jihozáp. Německa (Baden-Württemberg), Alsasy a západní část dn. Švýcar, od roku 496 pod kontrolou Franků, od 536 autonomní Alamannia pod vládou Franků a roku 746 knížectví po revoltě zaniklo.

Historie Alamanů obživla pod jménem Švábů, jejichž knížectví vzniklo roku 917 a pocházejí z něho mj. císařské rody Hohenstaufů a Hohenzollernů; viz též Markomané, Sémnoni (jméno A. pro Francouze, Španěly a Portugalce slouží za označení pro Němce dodnes).

 

Alanové, Alánové, lat. Alaní/Halaní, snad též řec. Aorsové, Horní Aorsové n. Aornové§ 324, 250, 128, 53, 48, 1

Íránský nomádský kmenový svaz ve Střední Asii po Óxos/Amudarju a severně od Kaspiku, příbuzný Parthů-Parnů, srov. tam. Jako jiní A. bývá uváděn sarmatský národ žijící pův. severně od Kavkazu (od ala, sarmatsky „hora“), pravděpodobně ale půjde o jedno ethnikum migrující na západ před Huny: část zůstala na území dn. Osetie, část se připojila ke germ. Vandalům a dorazila s nimi až do Afriky a Hispánie. Sloužili v římské armádě a císař Gratiánus (zavražděn 383) měl alanské lučištníky velmi v oblibě. A. hojně používali k lovu a boji psů a lov s nimi rozšířili po velkých částech Evropy.

Jako Aorsové zmiňováni v Augustově době v oblastech severně a východně od Maiótidy po Tanaida/Don, kteří byli schopní postavit do pole dvě stě tisíc jezdců. Na velbloudech dopravovali indické zboží, které k nim dorazilo via Armenie a Médie. 

Jako první zmínil Alany literát M. Annaeus Lucanus ve své Pharsalii: Nero plánoval výpravu na Východ a je pravděpodobné, že římské elity sbírali informace o Parthii a oblasti Kavkazu a Kaspiku. Alanové ovládali jihoruské stepi do migrace Gotů, kteří jejich dominanci zlomili někdy v rozpětí let 200-250. O století později se spojili s Huny a po jejich boku válčili proti Gotům. Roku 376 se některé alanské klany podíleli s Goty-Tervingy osudového vpádu na římské území v Thrákii. Část Alanů se nadále držela Gotů a část jich zůstávala na Balkánu. S Vandaly a Suéby překročili západní Alanové roku 406 n. l. Rýn, roku 409 se usadili v Hispániích, kde na sv. měli do roku 418 království, vytlačeni Visigoty odešli roku 429 s Vandaly do Afriky. Jedním z výkladů původu slova Katalánie, Cataluña, je, že pochází z doby tehdejší krátké vlády Alanů, (Kat)alania. Jiný z mnoha výkladů spekuluje s původem od Gothů: Gothlanda, kteří zemi vládli nesrovnatelně déle.

Po smrti císaře Theodosia II. v červenci 450 (spadl s koně) si vdova Pulcheria (51) vzala jistého Markiána (58), pobočníka výkonného velitele armády Alana Aspara; s podmínkou, že zachová její panenství. Nejznámějším z thráckých Bessů asi byl silný východořímský císař Flávius Valerius Leó I. (457-474), dosazený alanským magistrem militum Asparem. "Národní" kronikář Gotů Iordanés o sobě uvedl, že jeho otec se jmenoval Alanoviiamuth a že byl synem Paria, tajemníka alanského knížete Kandaka/Candac. Iordanés sám byl tajemníkem u magistra militum jménem Gunthrigis alias Baza z rodu Amalů, syna Kandakovy sestry.  

 

al-Aqaba (arab.), Ailana, hebr. Elach, Elath, č. Akaba, viz křesťanství

 

Alara, vládce v Napatách, manž. Kasaqy§ 751

Alarich I., k. Visigótů, zemřel roku 410 n. l.)§ § 753, 286, 35

S poklady Říma/výpalného z roku 408 a 410, srov. pod Řím, prý byl pochován v řečišti toku Busenta na jihu Itálie u Consentia/Cosenzy v Bruttijsku  a pověsti o nesmírných pokladech je dodnes přikládána věrohodnost (srov. ovšem o pokladech v řekách u roku 286). Část visigotské kořisti (jaká část?) se však ještě roku 507 nacházela v ohrazeném městu Karkasiane/Carcasio, dn. Carcassone v jižní Francii.

 

Alarodiové§ viz Urartu

 

Alazeiros z Barky§ 518, 513

 

Alba, m. v Latiu§ 338, 303, 203, 165, 163, 121

 

Alba Longa, m. v Latiu, zal. Askániem, centrum Latínů, »mateřské« m. Říma, zřejmě dnešní Castel Gandolfo§ 769, 754, 672, 664, 585

S rozbořením města roku 664 Tullem Hostíliem se k římským patriciům připojily albánské šlechtické rody Tulliů, Serviliů, Quinctiů, Geganiů, Curiatiů a Cloeliů. Z Alby pocházeli Iúliové, potomci Aineiovi a Afrodíty. Jméno s vyvrácením města nezaniklo a zůstalo uchováno ve jménu jezera (Albánus lacus), okolních kopců (Albánus mons, ital. Colli Albani) a kraj dával vychvalované víno (albánum).

 

Alba Pompeia, m. v Ligurii, dn. Alba v Piemontu§ 89

Byla dvakrát v dějinách centrem samostatného státečku: Republiku Albu zde vyhlásili za Napoleona roku 1796 a existovala do roku 1801, pod stejným jménem zde existoval tři neděle na podzimu 1944 státeček protifašistických bojovníků.  

 

Albánie, Albánové, země a národ (?) ve vých. části Kavkazu u Kaspického moře, zhruba dn. území Ázerů, Ázerbájdžán; sídeln. m. králů byla Gabala/Kabalaka, dn. Qabala v AZ§ 235, 66, 37

Nezaměňovat s dn. státem jiných Albánců v severním Épeiru a Illyrii - Shqipërija, st.č. Škipetaři, národ původu smíšeného se základy illyrskými; souvislost s Kavkazem nulová, ve starém věku jméno evrop. „Albánců“ neexistovalo. Povstalo snad až v novověku z řeckého označení pro kraj Arvanon n. Arvana (psáno Arbanon), odkud od 13. století přicházeli do dnešního Řecka latinskými vládci najímaní bojovníci a osadníci.

Dnes se jim říká Arvanové, Arvanitis, jsou pravoslavní a žijí v Boiótii, Attice, Argolidě, na ostrovech, v Lakónice, Messénii a Acháji, odhadem až dvě stě tisíc lidí. Hovoří zanikajícím jazykem arvanitika náležející k dialektům toskickým (jižní albánština).  Stejného původu je pravděpodobně označení pro italské Albánce Arbëreshë žijících od 15. - 18. století v ostrůvcích na jihu poloostrova a na Sicílii. Jedním z nich byl papež Clemens XI. (1700-1721).

 

Albánum, mí. a statek v Latiu, sídlo Pompeiovo; souvisí s (Mons) Albánus, hora nad Albským jezerem v Latiu, Albská hora, dn. Mte Cavo§ 197, 58

Albánus lacus, Albské/Albánské jezero (nezaměňovat s lacus nemorensis, viz pod Aricia)§ 400, 398, 397

 

Albinovánus Pedó n. C. Pedó Albinovánus, básník§ 1 n. l.

 

L. Albínus§ tr. pleb. 494

 

Albion, viz Britannia

 

Albis§ viz Labe

C. Albius Calénus, římský rebel§ 206

Statius Albius Oppiánicus, z Lárína§ 74 

 

Albruna, viz pod věštkyně

Albunea, viz Leukotheá

 

C. Albutius Silus, řečník§ 50

 

Aleppo§ viz Beroia v Syrii

 

Aleria, viz Alaliá

 

Alesia, m. Mandubiů v Gallii Lugdunské, dn. Alise-Sainte-Reine v departementu Côte d´Or u Dijonu v Burgundsku§ 52

Severozápadně od Dijonu se tyčí 410 metrů vysoků Mont Auxois, na němž se po oppidu nacházelo gallořímské město s divadlem, basilikou, vše vykopáno roku 1905. pod nimi leteckým snímkováním (1990) prokázány oba Caesarovy valy o délce patnácti a 21 kilometru. Na vrcholu kopce dal rokui 1865 Napoleon iii. postavit bronzovou sochu Vercingetorikovu

 

Alétés z Korinthu, k. dórský§ 766

 

Aleuadovci, thessalský aristokratický rod z Lárissy§ 700, 514, 500, 477, 470, 467, 369, 357, 353, 352

 

Aleuás z Lárissy, zakladatel rodu Aleuadovců§ 700

 

Alexaios z Messéné§ 200

 

Alexamenos z Kalydónu (jiný A. byl prvním skladatelem dialogů)§ 192

 

Alexandrá, dc. Aristobúla II., ses. Alexandra II. a Antigona II., manž. Filippióna a jeho o. Ptolemaia Mennaia§ 49

Alexandrá, dc. Ióanna Hyrkána II., manž. Alexandra Iúdského, m. Aristobúla (III.) a Mariamé (I.), manž. Héróda Velikého§ 37, 29

Alexandrá Salomé I., hebr. Šelomsíjón§ viz Salómé Alexandrá

Alexandrá Salómé II.§ viz ibid.

 

Alexandreia, dříve eg. Ra-deket, řec. Rhakóti(s), lat. Alexandría ad Aegyptum, čín. Lan-ši§ 776, 664, 593, 350, 340, 331, 330, 322, 310, 300, 297, 295, 283, 279, 275, 272 - 270, 257, 256, 251, 250, 246, 284, 228, 221, 219, 217, 214, 212, 202 - 200, 196, 181, 173, 170 - 168, 163, 150, 147, 145, 140, 139, 131, 130, 127, 125, 118, 108, 103, 89, 87, 83, 80, 76, 68, 63, 59 - 55, 52, 50 - 47, 41, 40, 34, 33, 31, 30, 26, 24, 20.

Al. na Nilu, první toho jména založená Alexandrem Velikým 7. dubna roku 331, sídel. m. Ptolemaiovců, později římských a rómájských/byzantských místodržitelů Egypta, kulturní, technologická a vědecká metropole starého věku, roku 619 n. l. dobyta sasánovskými Peršany pod Chosroem II. (Chusraw), od 29. září 642 n. l. po čtrnáctidenním obléhání kalífou Umarem arabská (Iskandaríja; tur. Skanderike); hellénistická A. je překryta a zničena dnešní arabskou.

Za vlády Turků zůstávala Al. kosmopolitním městem, které ještě za Napoleona roku 1798 vykazovalo množství stojících ruin. Až v 19. století Al. přestavěl na úkor starého města Muhammad Alí, Albánec vyrůstající v Kavalle. Ještě v polovině 20. století měla Al. velmi silnou řeckou komunitu, méně početnější francouzskou a italskou, slabší švýcarskou, britskou, syrskou, libanonskou, arménskou a židovskou. Založením university v říjnu 1942 začal posun ve prospěch arabského živlu.

Dovršeno suezskou krisí roku 1956, kdy během několika hodin museli jako nepřátelé své město opustit Britové, Francouzi a Židé a ostatní byli vyvlastněni o pět let později režimem arabského nacionalisty gen. Gamála Abdala Násira. Začátkem 21. století žilo v Al. na pět set Řeků. Složili se a na podzim roku 2003 vztyčili jezdeckou sochu Alexandra Velikého s Níké – zřejmě první novodobou sochu slavného Makedonce a starověké osobnosti vůbec.

Héróndovy verše o Egyptě a Alexandrii: „Je tam dům bohyně a všechno,/co se rodí na světě, je v Egyptě:/bohatství, palaistra (zápasnická škola), moc, pohoda,/sláva, show (podívaná), filosofové, peníze, mládenci,/chrám Bohů-sourozenců, dobrý král,/Múséion, víno, všechny dobroty, jaké jen by sis přál,/ženy, že, při nevěstě Hádově, se tolika nemůže chlubit nebe hvězdami,/vzhledem se rovnají bohyním, které se kdysi pro hádku o krásu vydali za Paridem.“ Později líčil nadšení z pestrých podob egyptské metropole literát Achilleus Tatios, současník snad M. Aurélia, viz rok 150+, na začátku páté knihy svého erótického románu o osudech Leukippy a Kleitofónta.

Pozoruhodnosti v milionové Alexandrii: Archimédés tu vymyslel pákové stroje, pumpu, Eukleidés geómetrii, Eudoxos z Knidu astronom, Eratosthenés, lékaři, chirurgové a anatonomové, literáti a literární vědci, ekonomové, byrokraté, velkoobchodníci z celého světa včetně od konce druhého století Římanů, banky a kapitalisté.

• maják Sóstrata z Knidu, syna Dexifanova, jednoho z „přátel“ králů, z bílého mramoru na stejnojmenném ostrůvku Faros před městem, znak města; o Faru se pěje již v Odysseji, ale podle ní ležel den ostré plavby od pevniny, ale viz zde níže

• "velký přístav" východní (ho megás limén) a přístav západní Eunostos, hlavní alexandrijské, oddělovalo molo s mosty a propustmi Heptastadion, "o sedmi stadiích", tedy asi 1300 metrech, které vybudoval architekt Dexifanés z Knidu, otec Sóstratův

• město omývá Středozemní moře a jezero Mareótské (Mareia)

• export přístavů je vyšší než dovoz

• půdorys upomíná na chlamydu omývanou vodami na délku c. třiceti stadií, tedy 5,25 km, na šířku sedem až osm stadií (1,22 až 1,4 km)

• pravoúhle se protínající ulice jsou natolik široké, že je v nich místo pro jezdce a vozy; dvě z ulic kolmo se křižující jsou široké plethron, tj. asi třicet metrů

• basileia, propojený komplex paláců dekadentních králů a jejich milenek a zahrad s vlastním umělým přístavem a ostrůvkem Antirhodem s královským palácem a menším palácem, se rozkládá na čtvrtině až třetině plochy města

• ke královské čtvrti náleží Múséion s promenádou, peripatem, posluchárnou, exedrou, a rozsáhlou servisní stavbou pro učence, filology, kteří mají společné příjmy a jejich předsedajícího-kněze jmenovali králové, později císař

• ke královské čtvrti náleží také uzavřený „okrsek hrobu“, Séma, s kryptami Alexandra Velikého a Ptolemaiovců. Alexandros ležel v alabastrové kryptě ve zlatém sarkofágu a v křišťálové rakvi. Zlatý sarkofág prý ukradl Ptolemaios X. Alexandros I., jemuž se říkalo Pareisaktos, "Vpašovaný", syn Kleopatry III. přezdívané Kokké, asi "Píča". Vzápětí byl vyhnán z Alexandreie a zabit, viz rok 88.

Nos mu ulomil při prohlídce Octaviánus, protože dal jeho mumifikované tělo vynést z krypty, aby ho ověnčil zlatým vínkem; zřejmě posledním z císařů, který Alexandrovo tělo spatřil, byl roku 215 Caracalla. Poslední zmínka o králově pobytu ("Alexandreia, kde je vidět Alexandrovo tělo") je z roku 390 n. l. u rhétóra Libania z Antiochie (49. řeč). Předpokládá se, že nekropole Séma leží čtyři až osm metrů pod dnešním Latinským hřbitovem, kde jsou pochováni Evropané a kolonilání úředníci

• theátron, divadlo, chrám Poseideion na mysu vybíhajícím z Emporia, Kaisarion, skladiště a lodní arsenály až k Heptastadiu; to vše na Velkém přístavu

• na druhé straně Velkého přístavu navazuje přístav Eunostos, za ním umělý přístav Kibótos s jinými lodními arsenály, u něhož ústí plavební kanál z Mareótského jezera; za kanálem je menší obytná čtvrť a za ní na úplném západu Nekropolis, předměstí se zahradami, hroby a balsamovacími dílnami

• na druhé straně kanálu v Rhakótidě je Serápeion architekta Parmeniska a další chrámové okrsky včetně stojícího "Pompejova" sloupu (vstyčen Diokletiánem roku 297 n. l.), v Augústově době téměř opuštěné (ve prospěch chrámů Níkopole na východě města)

• gymnasion Alexandrie se sloupořadím je delší než stadion

• uprostřed města (Neápolis") je soud a parky; v nich je Páneion, kulatý vrch z nepálených cihel ve tvaru piniové šišky, na něž se vystupuje serpentinovými cestami a z vrcholu c. padesát metrů nad mořem (?) od Pánova chrámu lze celé město přehlédnout

• od nekropole vede široká transversála podél gymnasia až ke Kanópské bráně; za ní leží hippodromos

• Arsioéion se sochou bohyně se železnými vlasy; vznášela se uchycená zespodu provazem díky magnetickému poli. Z čeho byla, Eudoxos nevěděl, ale zřejmě z bavlny, jinak by to nefungovalo. Byl to hit, který Řím neměl

• Thalamagos byla 115 metrů dlouhá samostatně nepohyblivá loď-palác, která byla jednou ročně tažena lany ze břehu tisíc kilometrů po Nilu vzhůru do Asuánu. Loď ve tvaru velkého katamaranu měla kuchyně, jídelny, chrám, korinthské sloupy.

 

Al. byla hellénským městským státem jen formálně. A to i v době, kdy královská moc upadla. Na rozdíl od seleukovských říšských měst nerazila autonomní ražbu, znala jen královskou a římskou císařskou. Měla svou městskou radu/búlé, o kterou ji připravil Augustus (obnovena L. Septimiem Sevérem). Okolí Al. a ostatek Egypta organisovaný do nomů znal pouze královské a úředníky. Na rozdíl od ostatního hellénisovaného východu Římané v Egyptě nikdy neustavili žádnou kolonii; nejasná je poznámka Plíniova o Faru označující ostrov za "colónia Caesaris". V římské éře patřil k nejvyšším úředníkům samosprávy velekněz Alexandrův archiereus, městský písař hypomnématografos, nejvyšší sudí archidikaiostés a velitel nočních hlídek nykteros stratégos. Prvním senátorem pocházejícím z Egypta/Alexandreie se stal až roku 212+ P. Aelius Coeranus/Koirános, podle jména privilegovaného makedonského rodu, viz rok 205 a 212+.

Al. byla členěna do pěti městských částí označených písmeny alfabéty. Podle mnohem mladšího seznamu líčící údajně stav ze 4. století n. l. bylo Alexandrovo město skutečnou megalopolí. Ve čtvrti Alfa stálo přes tři sta chrámů (pravděpodobně všech druhů sakrálních staveb), přes pět tisíc domů, přes sto lázní, 237 hospod a přes stovku sloupořadí. V Betě stála sice jen stovka chámů, zato téměř šest tisíc domů a 145 lázní a stovka hospod. V Gammě bylo chrámů 855 a přes 2100 domů, dvě stě hospod a téměř tisícovka vil. Delta, čvrť židovská, měla osm set chrámů přes pět a půl tisíc domů, téměř 120 lázní a stovku hospod, Epsílon byl zastavěn čtyřmi sty chrámů, šesti tisíci domy a 120 hospodami... 

 

Ve srovnání s volnomyšlénkářstvím proletariátu starého věku zřejmě nejnezkrotnější byly lidové masy v Alexandreji. Publikum na Nilu bylo vůči honoracím obzvláště zpupné, bylo si vědomo toho, že je pupkem, centrem bohatství východního Středomoří, kromě moci politické vlastně centrum celého starého věku, New York starověku. Lidé v divadlech, na náměstích, na hippodromu byli prostořecí a k nesympatickým mocipánům až agresivní. Rodilí Egypťané se bouřívali, mezi jednotlivými nomy existovala náboženská rivalita a za M. Aurélia dokonce povstalci v Deltě ohrozili Alexandreji.

V Alexandreji nebylo nijak těžké mezi mnohoethnickou populací vyvolat pouliční válku: Egypťané, Helléni, Židé, Římané, Syřané, Arabové, Libyjci, Indové sice žili vedle sebe, ale stejně jako dneska v Americe a západní Evropě, víceméně podle jednotlivých čtvrtí: celý východ města, čtvrť Delta, zůstal např. po krvavých nepokojích za principa Gáia židovský. Přitom státoprávně byla Alexandreia hellénským městským státem čili velká část populace žila mimo ústavní systém – nebylo občany, a to se zřejmě týkalo většiny nehellénské populace. V Kleopatřině době měla Al. tři sta tisíc občanů a ve stejné době měl celý Egypt přes sedm milionů obyvatel (tak Diodóros za prvního Ptolemaia, Iósépos udal 7,5 milionů plátců daní za Tiberia: připočtou-li se k tomu otroci, jichž v zemi na rozdíl od římského Západu tolik nežilo, a Hellénů, kteří daně neplatili, lze odhadnout počet obyvatel tehdejších Egypta na c. 8,5 milionů, desetinu odhadovaného počtu z roku 2014).

Svým králům dávali měšťané přezdívky. Oficiální kultovní jména pro ulici neplatila, takže se ptolemaiovským monarchům říkalo Tlusťoch, Pištec, Kulihrach, Ženská, Sestra, nebo také dodnes nejpopulárnějším označením prvních dam ve státu a žen v politice Píča/Kokké (Kleopatrá III., viz).

Vespasián dostal jméno Kybisaktés, Sardelkář, slanečkář, protože alexandrijskému proletariátu zavedl daň ze slanečků. Sevérus Alexander pro svou shovívavost k jahwismu byl Hellény nazván Vrchním rabbim. O multikulturním městu s nepřeberným počtem kultů anonymní autor ve 2. nebo 3. století n. l. poznamenal: jediným bohem jim jsou prachy, únum illís deus nummus est.

Tento opravdu upřímný monotheismus nebyl ovšem typický jen pro Alexandreji. Antiocheia na Orontu nezůstávala za Alexandrejí nikdy daleko a ani její publikum nebylo tolik vystrašené jako římské. Neměla dobrý přístav a její průmyslový potenciál byl slabší. Zato se prý Antiošští dokázali lépe bavit. Se silnou židovskou menšinou byla Antiocheia v podstatě kolébkou křesťanství a vedle Alexandreie také antisionismu. Egyptská pověrčivost a věčný pohled na poušť položila kolébku křesťanského mnišství do země na Nilu (poustevníci, anachóreti).

Alexandreia na Akesínu, m. v Indii§ 325

Alexandreia v Arachósii, A. Arachótón, dn. Kandahár v Afghánistánu§ 303, 260

Alexandreia Areión, dř. Artakoana, dn. Herát v Afghánistánu§ 330

Alexandreia v Assyrii, neznámé polohy, není v CSD

Alexandreia v Mydgonii, neznámé polohy, není v CSD (= Assyrská?)

Alexandreia Eschaté, snad dn. Chodžent (sovět. Leninabad) v sev. Tádžikistánu§ 282

Alexandreia v Charakéně, později Charax, Méséné, Spasinú Charax a Antiocheia, srov. tam§ 324

Alexandreia na/u Indu, snad dn. Uch Šaríf u Bahávalpuru v pákistánském Paňdžábu (místu prý předmuslimské obyvatelstvo říkalo Sikandara či Iskanda)§ 325

Alexandreia u Issu, dn. Iskenderun v Turecku§ 67

Alexandreia v Karmánii, dn. Guláš-gird/Waláš-gird v IR, viz pod Karmánie

Alexandreia pod Kaukasem, snad dn. Bagrám, viz s. v. Gandhárá

Alexandreia na Latmu, viz Alinda v Kárii

Alexandreia v Margiáně, později Antiocheia v Margiáně§ 282, 53

Alexandreia v Parapamisu§ 327

Alexandreia Profthasia, viz Fráda

Alexandreia-Rhambakia v Indii§ 325

Alexandreia „Sogdiskᓧ 325

Alexandreia v Sogdiáně, později Antiocheia Skythi᧠282

Alexandreia Tróas, „Trojská“, m. v Tróadě, synoikismem vzniklý státní útvar v Tróadě, jehož jádrem se stala historická Tróas-Ílion, ale město bylo na pobřeží§ viz Ílion a Tróas

Alexandreion, hasmónajská pevnost v Iúdaji na hoře Sartaba sever. od Jerichem§ 76, 57, 29 

Alexandropolis, métropole Arachosie§ 200

 

Alexandros alias Paris§ viz tam

Alexandros, vládcové v Makedonii:§

Alexandros I. Filellén, s. Amynty I., o. Amynty, Meneláa, Filippa, Perdikky II., Alkety II. a Stratoníky§ 512, 496, 479, 468, 450, 413, 394

Alexandros II.§ 383, 370 - 368

Alexandros III. Megas, „Veliký“§ 704, 514, 480, 415, 405, 399, 387, 380, 370, 365, 360 - 356, 355, 350, 343, 340, 337 - 323, 286, 256, 243, 232, 185, 167, 164, 89, 61, 44, 30

V koránu a další monotheistické literatuře arabsky zvaný „Dvojrohý“, Zu/Dhu l-Qarnajn (asi podle mincí s rohy Dia-Ammóna; „dvojrohý“ ale byl královský titul v předislámském světě, snad něco jako „vládce východu a západu“?).

S "Dvojrohým" souvisí pověst západosumatránského národa Minangkabau o cca. jednom milionu příslušníků, která odvozuje začátky ethnika od potomka Alexandra Velikého. Minangkabauové jsou sice islamisováni, ale v horách se drží původního životního stylu a práva, tedy nikoli šaríje. Jsou jediným národem jihovýchodní Asie, který zčásti setrval při matriarchátu: majetkové poměry řídí matrilineárně, správu veřejných věcí a kultu patrilineárně. Viz líčení podnikatele a orientalisty Rudolfa Cicvárka (+ 1950) v dílu Holandská Východní Indie, Praha 1929, 2. díl.

Roku 2010 byla oživena verse Curtia Rufa, že král byl otráven vodou z řeky Styx, hranicí mezi životem a smrtí, přes kterou převážel Charón. V jeho vodě koupala mimo jiné Thetis svého Achillea. Historicky jde o řeku v Arkadii, dnes zvanou Mavronero, "Černá voda" s vodopádem o výšce téměř dvou set metrů na svahu hory Neraidorachi v pohoří Aroania (též Chelmos). Její voda mizí v podzemí, odtud pověst o jedné ze vstupním bran do podsvětí.

Styx měla pověst "mrtvé" vody už v dobách hérójských, což bylo údajně podle poslední theorie historičky Adrienny Mayorové a toxikoložky Antoinetty Hayesové ze Stanfordovy university způsobeno baktriemi Micromonospora echinospora produkujícími buněční jed calicheamicin.

Alexandrovo tažení chtěl zopakovat císař Caracalla, jemuž sice vojenské vlohy nechyběly, ale rozvaha. Roku 214 n. l. sestavil zbožňovatel Héráklea dokonce makedonskou falangu o šestnácti tisících mužích v klasické makedonské zbroji a rok na to vytáhl na Parthy. Z Alexandrova mausolea v Alexandreji s sebou vzal i Alexandrův štít (což je mimo jiné jeden z řady důkazů, kde ležel A. pohřben).

Alexandros IV. Aigos§ 323 - 310

Alexandros V., s. Kassandrův s Thessaloníkou§ 297, 294, 293, 283

Alexandros VI.§ 278

Alexandros VII., k., s. Kraterův§ 275, 272, 253, 249, 245 - 244, 239, 192, 

Alexandros VIII., údajně s. Perseův§ 165, 148

Alexandros, s. Démétria I. s Déidameiou§ 299, 293 

 

vládcové v Épeiru:§

Alexandros I. Molosský, b. Olympiady, o. Neoptolema II.; sansk. Alikasadala§ 343, 337, 336, 334 - 332, 330, 302, 299

Alexandros II. Molosský, s. Pyrrha I. s Lánassou, nevl. b. a manž. Olympiady II., sanskrt.: Alikasudaro§ 295, 294, 280, 278, 277, 272, 265, 263, 258, 239, 233

 

Alexandros z Fer, k. Thessalů§ 371, 369, 368, 364, 361, 358 - 357

 

Alexandros I. Theopatór Euergetés vulgo Balás, usurpátor v Syrii§ 155, 153 - 159, 146, 145

Alexandros II. vulgo Zabinás, s. Protarchův, usurpátor v Syrii§ 128, 125, 123

Alexandros, s. Seleuka II.§ viz Seleukos III.

 

Alexandros I. Egyptský§ viz Ptolemaios X. Alexandros I.

Alexandros II. Egyptský§ viz Ptolemaios XI. Alexandros II.

Alexandros (III.) Hélios, s. M. Antonia a Kleopatry VIII.§ 40, 34, 33, 30, 29, 25

 

Alexandros I. Iannáios alias Iónathan n. Jehónathan, k. Židů, b. Aristobúla I.§ 103, 96, 93, 85, 84, 76

Alexandros II., k. Židů, s. Aristobúla II. (aram. na mincích: ‘Aleksandr ‘as)§ 63, 62, 57, 55, 49, 38

 

Alexandros z Aitólie§ 1. z Pleurónu, zvaný Aitólos, elegický básník a dramatik, 315, 276; 2. zvaný Ísios, svého času největší boháč Hellady, 205, 195, 189; 3. strat. 321; 4. strat. 219

 

Alexandros z Akarnánie, strat.§ 191

Alexandros z Athén§ arch. 174

Alexandros z Beroje, vrah§ 181

Alexandros z Emesy, alias Alexión I., dyn., b. Iamblicha I.§ 31

Alexandros z Iúdaie§ 1. 76, velekněz, s. Alexandra I.; 2. 38, 17, 12, 7, 2, s. Héróda s Mariammou, manž. Glafyry Kappadocké, srov. též Pseudoalexandros s. v. diaspora

Alexandros z Iúdaie, s. Alexandra a Glafyry, b. Tigrána, krále armenského§ 7

Alexandros z Korinthu, o. posledního dědičného k. v Korinthu§ 747

Alexandros z Lynkéstidy, dyn.§ 336, 334, 333

Alexandros z Makedonie§ 1. 321, 318, 317, 315, 314, 307, s. Polyperchontův; 2. 321, o. Amynty a Peukesty; 3. 299, s. Démétria I. s Déidamejí; 4. 217, vojevůdce Filippa V.; 5. 178, 165, s. Perseův; 6. s. Alkety (II.), 413

Alexandros z Megalopole§ 1. 192, o. Filippův; 2. 192, s. č. 1 a b. Filippův

Alexandros z Mílétu, zvaný Polyhistór§ 105, 40

Alexandros z Molossie§ 312, s. Alkety II.

Alexandros z Rhodu, démagógos a prytan§ 42

Alexandros ze Syrie§ 1. 242, b. Láodiké (možné je, že se jmenoval Andromachos); 2. 223, 221, 220, b. Molónův

Alexandros z Thrákie§ 283, 281, s. Lýsimachův s Mékridou

Alexandros, strat. Mithridáta Eupatora§ 72

C. Iúlius Alexander/Alexandros, s. C. Iúlia Tigrána§ 20

 

Alexandrův přístav, Alexandrú limén, neboli Bibakta/Bibaga a Barbarikon s o. Krokala, srov, tam všude, v ústí Indu, asi základ dnešního Karáčí, PAK§ 325

 

Alexarchos z Makedonie, b. Kassandrův§ 316

 

Alexás, dvořan Héróda Velikého, manž. královy ses. Salómé§ 4

 

Alexiás z Athén§ arch. 405

 

Alexiklés z Athén, oligarcha, jeden ze 400§ 411

Alexínos z Élidy, zv. Elenxínos, filosof megarské školy§ 399, 300

 

Alexión z Acháje, žoldnéř§ 275

Alexión ze Sikyónu, vrah Polyperchontova syna Alexandra§ 314

Alexión I. z Emesy§ viz Alexandros z Emesy

 

Alexippidás ze Sparty§ efor epón. 412

 

Alexis z Athén§ arch. 173

Alexis z Thúrií, komický básník, strýc a učitel Menandrův§ 372, 370

Alexis, seleukovský stratégos§ 221

jiný Alexis: A. ze Samu, autor jedné ze samských kronik; ruská podoba jména zní Alexej, česká Aleš.

 

Alexón z Acháje, velitel žoldnéřů§ 249

 

alfabéta, pořadí řeckých písmen, řecké „abecedy“, její vynálezci, alfabétismus§ 750, 700, 675, 467

alfabéta, v Athénách§ 429, 403

Znalost hláskového písma uzpůsobením foiníckého přišla do Hellady snad přes emporia v severní Syrii, přes jižní Anatolii do eubojské Chalkidy a odtud do ostatního hellénského světa. Je možné, že Helléni nějaký čas přímo užívali foinícké alfabéty. Mezi alfabétou a zmizením lineárního písma B krétsko-mykénské éry leží téměř půl tisíciletí negramotnosti, analfabétismu!

Je možné, že označení „Kadmovo, kadmejské písmo“ náleží mykénskému lineárnímu písmu B (?), kdežto původní název na Krétě a Kypru, kde se asi poprvé uplatnila, pro alfabétu bylo zřejmě foiníkeia, „foinícká, sc. písmenka“. Viz pod písmo.

Mezi arabisty se vyskytl názor, že písmena fí, chí a psí pocházejí z jihoarabské abecedy a že je do Středomoří přinesli „jemenští“ obchodníci.

Od konce 8. století přišla psací a čtecí manie, jeden z pilířů demokracie: na kameny byly tesány zákony, nomoi, aby se je každý mohl na náměstí přečíst, a ústně vyhlašována šlechtická rozhodnutí, thesmoi, zmizela.

Nejstarší známý řecký text je nápis v hexametru na attickém závaží z Dipylu z let c. 740-725.

Jedním z nejstarších nápisů v řecké alfabétě je poškozená dedikace na „Nestorově poháru“ z let 730-700 z chlapeckého hrobu na Pithekússách (lat. Aenarii, dn. Ischii), import z Rhodu vyvedený eubojským písmem, nalezený roku 1954. Je to zároveň nejstarší odkaz na Homéra a podle některých novodobých historiků snad i z doby, kdy byly Homérovy epy zachyceny písmem.

Tři fragmentární řádky upomínají na pasáž z xi. zpěvu Íliady: „Nestora jsem pohár, z něhož je požitek se napít./ Kdokoli se z něho však napije, hned se / ho zmocní touha po Afrodítě s krásným věncem.“ Podle jiného doplnění chybějícího textu: „Nestorův pohár nech být ač tolik k pití lákavý. Kdo se...," popřípědě "Z Nestorova poháru se jistě dobře pije. Kdo se ale napije z tohoto, hned se ho zmocní touha po Afrodítě s krásným věncem“; tzn. dívce.

Athénaios z Naukrátidy zaznamenal, že Artemidě Kapujské byl kdysi zasvěcen pohár, potérion, který podle homérského hexametru jakoby patřil Nestorovi (hós to Nestoros on). O nejméně století před Athénaiem sepsal na thema Nestorův pohár spis Asklépiadés z Myrleie. Předměty po homérovských hrdinech byly např. v Kikaiu u Aktia měli prý Odysseovu mísu, Aineiův kratér na mísení vína s dedikačním nápisem ležel v Dódóně, Aineiova mísa, patera, byla v Krotónu, Agamenmnovo žezlo bylo v Chairóneji, Achillovo kopí ve Fasélidě.

Míru analfabétismu v antice nelze změřit. Ve školním systému městských států musela však být znalost čtení a psaní u chlapců a mužů velmi vysoká, zřejmě na dnešní evropské úrovni. Mezi venkovany, ženami a otroky to bylo nepochybně horší. Z mesopotamských vládců se pouze dva chlubili svou gramotností: Sumeřan Šulgi z třetí dynastie urské (2096-2048) a Assyřan Aššur-báni-apla (669-631).

 

Alfeios, ř., v Élidě, pozd. Rufia, dn. opět A.§ 776

 

P. Alfénus Várus§ cos. suff. 39

 

Alfidia z Fund, m. Lívie Drúsilly, manž. M. Lívia Drúsa Claudiána§ 58

 

Algidum, pevnost Aequů v Latiu v pohoří Algidus§ 465, 457, 455, 431

 

al-Hidžr, osada v sev. Hidžázu§ 160, 65

 

alchymie, v Číně§ 221

Nebyla v klasickém starém věku ani hellénismu pěstována, srov. však kouzelnictví a magie; nejstarší uchovaná alchymistická kniha je z Číny z roku asi 140. Život disciplině vdechl až pozdní hellénisovaný Egypt a prvním, kdo o alch. rozsáhle pojednával byl Zósimos z Pánopole (snad žil kolem roku 300 n. l.), autor řady spisů, které se dočkaly arabských překladů. 

 

Alicante§ viz Akrá leuké

 

Alifeira, m., mí. a pevnost v Arkádii, v hellénismu součást élejské Trifýlie§ 219, 199

 

alimenta, výživné, viz pod obilí v části o nadacích

 

Alinda, m. v Kárii§ 341, 334, 203

V chetitských pramenech Ialanti, krátce Alexandreia na Latmu, u dnešní turecké vsi Karpuzlu.

 

Alísion, Alission, 1. homér. m. v Élidě, 2. m. v Kalabrii, lat. Lupiae (obě nejsou v CSD)

Lupiae, dnešní Lecce, bývalo městem Sálentínů/Sallentínů, kteří přišli zřejmě z Illyrie. Hellénisováno, římské od roku 267. Devět obcí v okolí Lecce (Luppiu) mluví dodnes jakýmsi řeckých dialektem griko, kterému Helléni říkají katoitaliotika. Ethnickou a jazykovou skupinu o asi čtyřiceti tisících lidech (Grecia Salentina) uznala italská vláda za menšinu v reggio Calabria.

 

Aliso, Alisón, pevnost nad soutokem Luppie a nezn. ř. Elison v NRW§ 11

 

Alchandonios, šejk kočovných Arabů; též Alchaidamnos či Alchaudonios, Alchaedamnus§ 54, 46, 42, 37

 

Alkaios, epikúrik, jméno vlasti neznáme§ 173

Alkaios z Athén§ arch. 422

Alkaios, aiol. Alkaos, z Mytilény, lyrický básník, b. Antimenidův§ 607, 590, 581, 512

 

Alkamenés, sochař, jméno vlasti neznáme (Athény?)§ 432

Alkamenés ze Sparty§ 1. k., 775; 2. nauarchos, 412

 

Alkathoé z Pantikapaia, manž. Leukóna II.§ 160, 150

 

Alkénór z Argu, bojovník§ 544

 

Alketás I., k. Molossů§ 385, 375, 374, 370

Alketás II., k. Molossů, s. Arybby, b. Aiakidův§ 359, 312, 307

Alketás (I.) z Makedonie, k. Makedonů§ 563, 545

Alketás (II.) z Makedonie, k. Makedonů (?), s. Alexandra I., b. Perdikky II., Filippa, o. Alexandrův§ 450, 413

Alketás z Makedonie, b. Perdikkův§ 322 - 319

Alketás ze Sparty, okupační velitel Théb§ 377

Alketás z Boiótie, boiótarch§ 186

 

Alkiá ze Syrákús, manž. Agathokleova, m. Lanassy§ 309, 307, 295

 

Alkibiadés z Athén, aristokrat a vojevůdce§ 1. 576, 451, 447,  424, 420 - 406, 397, 290, s. Kleimiův a Deinomašin, o. Endiův; 2. arch. 255

Alkibiadés ze Sparty, představitel proaitólské frakce§ 188 - 183

 

Alkidamás z Elaie, sofista§ 350

Alkidamás z Messénie, vůdce exulantů do Itálie§ 667

 

Alkidás ze Sparty§ 1. 427, 426, nauarchos; 2. 244 (Ol.)

 

Alkimenés z Korinthu, zrádce vlasti§ 392

 

Alkimos z Kýziku§ 144 (Ol.)

Alkimos z Iúdaie, též Iakeimos/Iakimos, hebr. Eljaqum, velekněz židovské víry§ 163 - 160

 

Alkisthenés z Athén§ 1. 426, o. strat. Démosthenes; 2. arch. 372

 

Alkmaión, Alkmeón z Athén§ 1. 755, arch. 754; 2. arch. 507; 3. 631, 595, 585, o. Megakleův

Alkmaión z Krotónu, pýthagorik§ 570, 500

 

Alkmeónovci, athénský aristokratický rod§ 631, 585, 576, 548, 525, 524, 513, 508, 486

 

Alkmán ze Sard, sborový lyrik§ 624, 78

 

Alkomenai, m. v Paionii§ 323

 

Alkyoneus§ viz Halkyoneus

 

Allabria, země již. od Mannai v záp. Íránu§ 714

 

Allariá, m. na Krétě§ 217

 

Allia či Ália, ř. v Latiu§ 477, 390, 380

 

A. Álliénus, caesarovský legát§ 43

 

Alliaria, manž. Sempronia Graccha, milence Iúliina§ 2

 

Allobrogové, kelt. kmenový svaz na sev. Narbonské Gallie, řec. Allobriges, lat. Allobrogí; sídel. m. bylo Vienna, dn. Vienne, jinými centry Genava či Geneva, dn. Genève, Genf, a Cularo, poprvé zmiňováno v červnu 43, od roku 379 n. l. Gratiánopolis, dn. Grenoble§ 124, 121, 109, 61, 54, 48, 44

 

al-Min᧠viz Miná

 

Almunecar§ viz Mainaké

 

almužna, viz pod ceny, nadace, filanthropie

 

Alonis či Alonai, m. v Hispánii Carthaginiensis, dn. Villajoyosa§ 530

 

Alópé, m. v Opúntské Lokridě§ 185

 

Alópeké, démos v Attice§ 487

 

Alopékonnésos, m. na Thráckém Chersonésu§ 670

 

Alpés, řec. Alpeis, Alpy, pohoří§ 600, 397, 277, 222, 220 - 218, 207, 186, 166, 164, 143, 121, 72, 64, 25, 15

Od západu k východu staří geógrafové členili na Alpés Maritimae či Ligurínae (Přímořské, resp. Ligurské), A. Cottiánae či Cottiae (Kottijské), A. Graiae (Grajské) neboli A. Poenínae (Poenínovy, jméno podle boha Iova Poenína, dn. Savojské a Piemontské, všechny F/I),  A. Lepontiórum či Lepontiae, - ínae (Ticino a Graubünden v CH), A. Raetae či Raeticae (Raetské, Rätische Alpen v CH), A. Tridentínae (Tridentské, Již. Tyroly), A. Nóricae (Nórické, Solnohradsko), A. Carnicae (Korutanské, A/I), A. Iúliae či Venetae (Iúlské či Benátské, I/SLO) a A. Dalmaticae (Dalmatské či Dinárské v Dalmatii, HR)

Alpy s vojskem poprvé přešel roku 218 Pún Hannibal, pak až roku 254 n. l. Markomanné a roku 258 Alamanné při vpádu do severní Itálie (v letech 212 - 233 prorazili k Pádu). Poslední přechod s armádou vykonal v zimě roku 1799 čtvrtý ruský generalissimus Alexander Vasiljevič Kutuzov.

 

Alpés Maritimae, Cottiae a Graiae et Poenínae, tři provincie§ 15

Na oslavu podmanění alpských obyvatel dal Augústus roku 7 n. 6 nad dnešním Monakem vztyčit tropaeum Alpium, vítězné znamení triumfu nad Alpami vypočítávající 46 podrobených ethnik. Architektonické tropaion mívalo padesát metrů výšky, dnešní lokalita se jmenuje La Turbie ve francouzských Přímořských Alpách.

 

Alše či Alzia§ viz Zamua

 

Altaj, pohoří ve Vnitřní Asii§ 201, 119, 53

 

Althaia, m. v Hispánii§ 221

Sídelní m. ibérského národa Olkadů, latinskými autory jmenováno Cartala. Pravděpodobně dnešní Orgaz v Kastilii.

 

Althaimenés z Megar, oikéstos rhodských měst, srov. Tlépolemos§ 408

 

Alyattés či Alyatés I. z lýdie, lýd. Walwatta, srov. snad s hebr. Goliath z Pelištim?; o. Ardeiův§ 757, 721, 707, 693

 

Alyattés II. z Lýdie, s. Sadyattův, k.§ 628, 617, 611, 610, 585, 560

 

Alyzeia, m. v Akarnánii§ 375, 201, 196

 

Alzia§ viz Zamua

 

Alžírsko (na místě dn. Alžíru stávalo foinícké Ikosion, lat. Icosium, viz tam původ jména)§ 19