Aq-Ar

aquae, vodovody v Římě (ve spojení aquae ductió, ductus aquae, aquárum):§

aqua Anió vetus§ 271

aqua Appia§ 312

aqua Iúlia§ 33

aqua Marcia§ 144

aqua Tepula§ 124

aqua Virgó§ 33

O zneužívání veřejných aquaduktů soukromníky a zásah censora M. Porcia Catona viz roku 184. Generální opravu římských vodovodů provedl během své aedility roku 33 M. Vipsanius Agrippa a spojil je do jednoho vodního systému. Řím tehdy díky tomu měl sedm set kašen, pět set vodotrysků a sto třicet vodních nádrží. Kvalita římských vod byla chválena ještě ve druhém století n. l. Galénem.

Stavby byly opatřeny třemi sty bronzovými a mramorovými sochami, čtyřmi sty mramorovými sloupy. Během svého úřadu prý uspořádal hry trvající 59 dnů a pro veřejnost otevřel sto sedmdesát lázní.

Císař Gáius zahájil stavbu vodovodu Nový Anió/aqua Claudia (protože dokončena až roku 50). Od 40. milníku od Říma byl veden v takové výši nad terénem, aby mohl zásobovat všechny římské pahorky. Světově ojedinělou stavbu dokončil císař Claudius a prý stála tři sta milionů sesterciů.

Roku 111 zahájena stavba aqua Tráiána a o sto let později aqua Alexandrína. Za Konstantína I. bylo ve Městě devatenáct přívodních vodovodů, srov. pod lázně.

Při stavbě vodovodu Marcia měl stát smlouvy s třemi tisíci stavebními mistry. Každý z nich měl určitý úsek nebo službu a zakázku splnil s pomocí svého teamu, většinou otroků. Nejdelší z vodovodů opravil a modernisoval svým nákladem roku 33 M. Vipsanius Agrippa za svého aedilského úřadu.

Nejstarší dosud v provozu vodovod severně od Alp je ve švýcarském Windischi v Aargau, který kdysi sloužil legionářskému vojenskému táboru a castru Vindonissa. Je dlouhý 2,2 kilometry, voda slouží klášteru Königsfelden a nemocnici a obec ji používala ješt před sto lety.

Aquae Sextiae, m. v Narbonské Gallii, řím. kolonie na území Sallúviů, první řím. osada založená v Galliích vůbec, zakladatelem C. Sextius Calvinus, dn. Aix-en-Provence§ 123, 102

Aqaba, viz al-Aqaba

Aquila, propuštěnec, autor těsnopisného systému§ 8 a viz těsnopis

Aquiléia, řec. Akyléiá, m. ve Venetii§ 186, 181, 178, 175, 171, 148, 131, 115, 12

Roku 425 zničena Attilou, 452 obnovena jižněji jako A. nova či Gradus, dn. Grado. V Aqu. končila jedna z jantarových cest od Baltu. Na římském území vedla z Carnunta, metropole Horní Pannonie kolem jezera Pelso/Peiso, Neusiedlersee, č. Neziderského (pokud nebylo Pelso jezerem Blatenským, Balatonem, Plattensee).    

Aquílius, autor palliát§ 174, 154

C. Aquílius Flórus§ 260, cos. 259

C. Aquílius Tuscus§ cos. 487

M’. Aquílius§ 1. cos. 129, 126, 89, 88, o. č. 2?; 2. cos. 101, 129, 89, 88, s. č. 1?

Aquilónia, m. v již. Samniu, později součást Kampánie, kde dodnes pod jménem Lacedonia (místně Chiancarelle), z osk. Akudunniad (?)§ 293

Aquítánia, jihozápad. část Gallie§ § 107, 72, 56, 51, 28, 16

Obývaná Ibéry a Kelty z kmenů Ausků (hl. m. Elimberrum či Elimberra Augústa, dn. Auch v Armagnacu), Bigerriónů (dn. kraj Bigorre), Cocosátů, Elusátů. Další: Garrumnové či Garunnové (snad souhrnné označení pro obyvatele obou břehů dn. Garonne), Gatové (dn. kraj Gaur), Konvenové u pramenů Garumny, Ptiátové, Sibulátové, Sotiátové, Tarbellové (u dn. Dax v Gaskoňsku), Tarusátové, Vásátové a Vocátové (oba v dn. kraji Bazadois). Augustem bylo jméno A. přeneseno na provincii Gallii Aquitánii sahající od Pyrenejí po Loiru a zahrnující původní území národů, kteří mezi Aquitány nepatřili (Santonové, Biturigové, Kadurkové, Lemovikové &c.).

Ára pácis augústae, „Oltář vznešeného míru“, v Římě, vystavěn Augústem mezi 4. červencem 13, kdy o něm padlo rozhodnutí, až 30. lednem roku 9 v Římě u příležitosti padesátých narozenin Lívie§ 13

Oltář byl restaurován za diktátora Mussoliniho. Řada originálních kusů oltáře, které se začaly objevovat od 16. století, je v neitalských museích. Roku 1879 byl identifikován a 1938 na Augústovy narozeniny nově odhalen. 21. dubna 2006 byla nad oltářem otevřena svérázná museální budova amerického architekta Richarda Meiera, první budova postavená ve starých hranicích Říma od dob fašistických (stavěno od roku 1998).

Ára Ubiórum, n. Oppidum U., sídel. osada Ubiů, pozdější CCAA, Kolín/Köln; viz pod Ubiové§ 38

 

Arabiá (řec.), Arabia (lat.), Arábie, Arabové, akkad. Aribi§ 740, 736, 734, 720, 715, 700, 676, 652, 650, 648, 600, 599, 550, 526, 480, 445, 400, 341, 332, 331, 324, 323, 311, 300, 286, 280, 166, 160, 145, 144, 141, 135, 129, 121, 117, 109, 104, 101, 96, 88, 85, 71, 69, 65 - 63, 54, 53, 48, 46, 32, 31, 1 n. l.

Souhrnný název pro nomády (badawí) původem z Arabského poloostrova, později i jednoho jazyka v Syrii, Palaistíně, Egyptě a Arábii; viz též pod jednotlivými státy Saba', Ma'ín, Qatabán, 'Ausán, Hadramút/Hadramí, Nabatajové atd.; o beduinismu a městsví, kmenech, klanech atd. viz pod Mesopotamie.

Arabští Qedarové obývali a stěhovali se podél dnešní saúdsko-jordánsko-irácké hranice po Sínaj až k Nilu již v 7. století. V hellénismu zcela převládlo arabské ethnikum ve vnitrozemních městech a osadách části Palaistíny, celé Syrie (kraj po obou březích Eufrátu se již v Xenofóntově době nazýval Arábií), Mesopotamie a v pouštních oblastech Egypta mezi Nilem a Rudým mořem (za hellénismu a Římanů pod úředníkem se jménem arabarchés); srov. např. Petrá a Nabatajové, Palmýra, Emesa a Arethúsa, Chalkis, Edessa, Berroia, Charax, (H)atra (al-Hadr), Singara (hlavní město Arabů-Praetavů, jak latinsky u Plinia), Itúraiové, Skénitští Arabové atd.

Předislámští Arabové byli polytheisty. Muslimští monotheisté nazývají své dějiny před prorokem Muhammadem džáhilíja, "dobou nevědomosti".

V 1. st. n. l. klade encyklopedista Plínius severní hranici arabských sídel do pohoří Amános mezi Syrií a Kilikií (zhruba dnešní syrsko-turecká hranice). • Od Singar, arab. Sindžár, se zřejmě jmenují Sindžárové, součást dnešní velké kmenové federace Šammarů.

Staří zeměpisci rozlišovali mezi „Západní Arábií“, která se rozprostírala mezi Egyptem a Syrií, a mezi „Arábií bohatou na koření“ (řec. A. arómatoforos, tj. kořenínosná - plodná), což je prostor Arabského poloostrova.

Hornaté území Sinaje a záp. části dn. Jordánska, které ovládali Nabatajové, bývalo nazýváno také Skalistou Arabií, Arabiá hé oreiné, lat. Arabia Petraea dle sídelního města Nabatajů. • Středověké evropské označení pro Araby a mohamedány bylo Saracéni, srov. tam.

Arabové Skénitští, nomádi několika kmenových seskupení ve vnitřní Syrii a v Mesopotamii, v Syrii byla jejich centrem Bambyké (Edessa, Hierápolis), v Mesopotamii Skénai „Stany“ (Artemita), viz také pod Mesopotamiá a rok 141 a 71.

Arabské kmeny beduínské i usazené lavírovaly mezi římskou a parthskou mocí a od obou byly obvykle nazírány jako autonomní ethnické skupiny, jejichž fýlarchové, "kmenoví vůdci", měli právo vybírat vlastní poplatky za průchod svým územím. Prvním arabským státem v Mesopotamii s "pevnými" hranicemi byla na jihu v okolí dn. Basry Charakéné-Meséné, viz tam.

Na severu Mesopotamie poblíž dn. Mosulu v prvních dvou staletích n. l. existovalo arabské království pod parthským a posléze římským protektorátem s centrem ve výstavném a silně opevněném městu Hatra/Atra/arab. al-Hadr, které roku 240+ vyvrátili Peršané. Město bylo zasvěceno hierápolské rodinné triadě Hadada a Atargatidou a synem Simiem, ale na některých micích je Hatra označována za město Šamašovo, tedy kultovně ryze mesopotamsky.

O syrském původně aramajském Tadmóru/Palmýře viz tam, stejně jako o prvním křesťanském státu dějin, Orrhoéně, jemuž vládla arabská dynastie. Jako vasalové Sásánovců od 4. do 7. století vládli předislámští banú Lachm, Lachmovci/Lakhmid alias al-Manáthira/al-Mundádhira držící se nestoriánství. Sídlem království byla al-Híra jižně od irácké Kúfy. Epitaf krále Imrú'al-Qajse z roku 328+ v syrské an-Namaře (u města Šahbá, staré Filippúpole, rodiště císaře Philippa Araba) je raný příklad arabštiny psané nabatajským písmem. Nejstarším známým nabatajským nápisem je dedikace velitele jízdy králi Aretovi IV. na pískovci z az-Zantur v Petře z 1. století n. l., podle jednoho odhadu z února roku 10+ (odtud se vyvíjelo soudobé písmo arabské).   

Na území dnešního JOR a jižní Syrie paralelně existovalo křesťanské království Ghassa, Ghasásina či Ghassán/Gassán (jméno podle pramene v Hauránu). Z velké části se aramaisovali a hellénisovali a patří k základům dnešní syrské populace. V šestém století zůstávali Ghassánovci východořímskými spojenci a jejich náčelníci mívali tituly římských patriciů a fylarchů všech nomádů od Aleppa po Jathrib (pozdější Madínu). Pokus spojit properského fýlarcha-šajcha Podosaka/Malechus Podosaces, hlavu sarakénských Assanitů z roku 363+, viz, s Ghassány nezní přesvědčivě též z toho důvodu, že nestál na straně Iuliánově. 

Proti nomádům z nitra Arábie tvořili nárazníkovou zónu. Na sever Arábie přišli kolem roku 250 n. l. s králem Džafnou I. bin ‘Amrem z jemenského Maaribu/Ma´ribu, kde se po velkých deštích provalila přehradní hráz, na jejíž vodě byli závislí. M. Iulius Philippus, jeden z Arabů v galerii římských císařů, byl z ghasánského kraje, viz zde výše (vládl v letech 244-249).

S nimi šli kolem roku 115 př. n. l. na sever Tajjové, předkové dnešních vlivných Šammarů (žijí na severu Saúdské Arábie, v Jordánsku a v Iráku).

Vynikli ghassánští králové Arethás čili arab. al-Harith (Háris) V. bin Džabalá (srov. nabatajské krále Aréty/Harithath; vládl 529-569) a jeho syn al-Munzir/Mundhir III., řecky zvaný Flavios Alamundaros (569-581). Jat Východořímany byl roku 582 poslán s rodinou do exilu na Sicílii: první Arab trvale usazený na západě. Vyznáním byli miafysité (henofysité, jakobité), tedy křesťany. O rok později ho následoval je syn a nástupce an-Nu'mán VI.

Po velkém vítězství muslimských Arabů na řece Jarmuku v srpnu 636 nad Východořímany s jejich spojenci (včetně Franků a Slovanů) padlo roku 638 i ghassánské křesťanské arabské království. Poslední jeho král Džabalá bin al-Ajham odešel na římské území: nakonec bojoval na severu dnešního Řecka proti vpádům Bulharů.

Nástupcem zaniklého státu se stal beduínský kmen Kalb spřízněný s Umajjovci. Na něj navazují moderní Rualové. Srov. pod Saracéni, ale také Plíniovu poznámku, že na syrském břehu Eufrátu sídlili Rhoalové/Rhoalí, což by mohlo souviset se jménem Ruwejlí (sg.) a Ruwalláh, Rwala (pl.), Rualové.

Na ghassánském území s množstvím staveb po Římanech se dlouho držel zvyk stavět pouštní zámečky, kusajr. Umájjovci měli v módě jezdit z Damašku do „divočiny“ mezi beduíny, z nichž vzešli, popřípadě plnily administrativní roli.

Nejznámější jsou: Napodobeninou římské pevnůstky byl v dnešním Jordánsku Qasr al-Charání (stavitelem byl kalífa Walíd I., který vládl v letech 705-715), nedostavěný Qasr at-Túbá v Jordánsku, nedostavěný ale s výzdobou Qasr al-Mšatta rovněž v Jordánsku.

Nejslavnější je Qasr Amra v Jordánsku, kde českorakouský orientalista Alois Musil objevil kresby mužských i ženských (sic) a zvířecích postav, v jordánském Chirbet al-Mafdžar podobajícím se irácké Hatře se uchovala mosaiková podlaha se sochařskou výzdobou (hlavičky) a sochou (zřejmě kalífy, sic!). V Syrii jsou dva zámečky jménem Qasr al-Hér, východní a západní, oba z asi jedenáctého století.

 

Arabiá Eudaimón, lat. Arabia Felix, dn. Jemen§ 400, 25

Arabia Petraea, Petrajská A. (též „Skalnatá“), řím. provincie od roku 106 n. l., viz Arabiá, Arabové

Arabiá, eg. nomos§ 285, 270

Arabové a Arabský poloostrov ve starém věku

Z hlediska ethnografického patří A. ke kavkazské rase, do její středomořské podskupiny. Podle tradice vyšli A. ze dvou skupin. První skupina, Bajdá (Baidah), dávno vymřela (známe jména kmenů jako Aad, Thamúd, Tusam, Džadís, Amlíq). Druhá skupina Baqíja se rozdělila. Jižní, hlavně usazení Arabové mají předka jménem Qahtán („čistí Arabové“, al-'Arab al 'Áribá), severní, hlavně beduíni, Adnána („arabisovaní A., al-'Arab al-musta'ribá).

Tradice, zřejmě odvozená od biblické, dělá z Adnána a snad také z Qahtána potomka Išmaéla, syna Abrahamova. Stará rivalita mezi arabskými větvemi přežila věky. Ještě v 50. letech minulého století byli jemenští imámové z rodu 'Alíd Zajdí do 1962, Muhammadovi potomci, tedy „severního Araba“, zváni Adnání.

Rasová příbuznost původního semitského obyvatelstva Arábie není dnes už zřetelná. Theorie, podle níž je Arábie vlastí národů se semitskou jazykovou a hmotnou kulturou, se nepotvrzuje. Původní arabská populace pocházela odjinud. Na březích Rudého moře žilo africké obyvatelstvo, íránské na jihovýchodě a na severu lidé aramajského (= syrského) původu.

Rasová příbuznost starých Jemenců zůstává záhadná. Jejich kultura vykazuje podobnosti se semitskými civilisacemi oblasti Úrodného půlměsíce, písmo je odvozeno od jihosemitských. Obvykle se soudí, že severní vliv se prosadil spíše díky kulturní expansi než imigraci.

Mezi beduínskými skupinami panovala nevraživost a po staletí spřádaly spojenectví a nepřátelství, která v podstatě zanikla až v novověku vznikem Saúdské Arabie a konsolidací dalších monarchií na Arabském poloostrově. Podle údaje cestovatele Aloise Musila před první světovou válkou u bojovných Huétátů (Huwaitát, Howeitát) v dnešním Jordánsku umíralo stářím na lůžku jen pět mužů ze sta (sic!).

Jižní Arábie leží v monsúnové oblasti Indického oceánu, což umožňovalo od c. 2000 rozvoj zemědělství (srov. 550 metrů dlouhou hráz zavodňovací nádrže Ma'aribu/Ma'ribu, Sadd Ma'árib, na Wádí Sabá´, zničena asi v 6. nebo 7. st. n. l.).

Psané dokumenty z první poloviny 1. tisíciletí pocházejí z míst v severním Hidžázu (oasa bibl. Dadán/Dedán, dn. al-'Ulá; al-Hidžr, řec. Hegra, dn. Madá'ín Sálih v Hidžázu v KSA se 111 nabatajskými skalními hroby, a Taimá´ na severovýchodu). V sv. Arábii u novodobého al-Qatíf bylo odkryto velké předislámské město s hradbami. Ovšem celkově jen několik nápisů lze pokládat za ryze arabské (většinou aramajské, řecké, latinské).

Na severu a ve středu Arábie tvořily jazykovou skupinu staré severní (proto)arabštiny od 5. století př. n. l. do asi čtvrtého století n. l. lihjánština, thamudština/tamúdejština a safajština/podle kraje jižně od Damašku as-Safá, kde původně v novověku nápisy nalezeny. Jemenské dialekty staré jižní arabštiny byly minajština, sabaština, qatabánština a hadramauština.

Následovalo období „epigrafické“ arabštiny (z nabatajské podoby aramajského písma, vokalisace se objevila až kolem roku 700 n. l.), 4.-6. st. n. l., od šestého století klasická arabština. Sabaistika má ze středního období sabajských dějin (1. st. př. n. l. do 4. st. n. l.) k disposici více než deset tisíc nápisů, povětšinou však krátké votivní a náhrobní.

Země, kterou Eratosthenés nazval Šťastnou Arábií, Eudaimón Arabiá, tedy dn. Jemen včetně velkých částí Ománu a jihu KSA, obývaly čtyři jazykově si blízké ethnické skupiny, ethné. Jejich světoslávu založilo kadidlo, křesťany zvané františek (libanos, tús, pryskyřice stromů rodu Boswellia sacra). Kadidlorodé stromy rostou pouze v Hadramautu, Ománu, na Sokotře, v Somálsku a na východním pobřeží Indie. Vzdálené zboží bylo ve starověku nesmírně ceněno a používáno v rítech všech kultů od Egypta po Řím a Persii, dokonce v Číně.

Plavby egyptských králů za dřevem a kadidlem do země Púnt jsou známy od dob páté dynastie. První vyslal výpravu do oblasti dnešního Somálska a Somalilandu (nebo možná jen do přímořských oblastí dnešního Súdánu a Eritreje) král Sahure (c. 2491-2477).

Cesty obnovil za střední říše král Mentuhotpe III. (2010-1998). Výpravě velel Henenu, který z Egypta dopravil stavební materiál via Wádí Hammámat (arab. název) k moři a zde loďstvo postavil. V 28. roce krále Amenemheta II., kolem roku 1900, byl v Púntu jeho „admirál“ (arab. slovo: amir al-bahr, velitel moře) Chentechtajwer/Chentichetajwer.

Intensita obchodování jižní Arábie se severem, se syropalestinskou oblastí, prudce narostla v prvním století př. n. l. Odhaduje se, že v 1. st. n. l. se ročně exportovalo do Říma a na území říše sedm až deset tisíc velbloudích nákladů kadidla (Nero dal při posmrtních slavnostech za Poppaeu spálit roční světovou produkci kadidla).

Římané v 1. století n. l. naříkali, že jim uniká za sto milionů séstertiů vzácného artiklu do Indie a Arábie, že jim nepatří kontrola nad tímto obchodem. Augustova výprava do Jemenu ovšem byla fiasko a po něm to s dobytím země nikdo nezkoušel. V hellénismu a u Římanů platili Arabové za lidi bohaté právě z dálkového obchodování s kořením a kadidlem. Bohatí šejkové patřili k postavám antických příběhů (o Tisíci a jedné noci viz pod Mesopotamie).

Nejvíce pryskyřice se rodilo a urodí v Dhofáru/Zufáru, historickém kraji na jihu dn. Ománu na jemenských hranicích s přístavem Salála. V nadmořské výšce 500 až 1000 m každoročně kolem července za monsunu (charíf od června do začátku září) začíná „sklizeň“: stromy boswellia jsou naříznuty nožem a z nich vytékající bílá šťáva na vzduchu tvrdne. Neslouží jen k vykuřování chrámů zdůrazňující přítomnost bohů ale též jako žvýkačka na ovonění úst a jako léčivo.

Odtud byla kadidlová pryskyřice odvezena do Mariaby/Ma’árib/Máribu a pokračovala dále na sever. Za tři až čtyři neděle karavany urazily 3700 km a náklad prodaly u Středozemního moře, nicméně Strabón uváděl, že cesta z Ailány, dn. Eilátu, do Maribu trvala sedmodesát dnů, z Gerrhy čtyřicet. V hellénismu byla jeho hlavním tržištěm Alexandreia. Na trase bylo zboží mnohokrát překládáno a zpoplatňováno "ochrannými" cly místních autorit, takže cena se mnohonásobně zvýšila. 

Z přístavu Salály pluly stejným směrem lodi, připlouvali obchodníci z Indie a Číny. Význam tohoto regionu srazili až Portugalci, když se začátkem 16. století zmocnili dálkového obchodu mezi Asií a Evropou.

Sabajové (bibl. Šeba) měli svůj stát v době c. 950 až 115 př. n. l. s hlavním městem v Mariabě/Máribu. Žili na území v podstatě pozdějšího severního Jemenu (s hlavním městem Sana´á, Sana´á, „opevněné město“, zmiňovaného nápisně v 1. století n. l., pozdějí sídelní město několika chimjárovských králů).

Kolem 700 byla Saba theokratickým státem, regionální velmocí s monumentální architekturou a výraznými matriarchálními rysy ve společnosti, s vlastním písmem o 29 znacích, později s vlastní ražbou.

Vlastnictví půdy převládalo obecní, soukromé bylo zřejmě omezené. Kadidlové stromy však patřily rodinám a klanům a dědily se v mužské linii, tak jako dnes.

Výrazné byly královské domény (s královskými otroky, adám malikán), ale chrámový sektor nedoložen. Ze závislých skupin obyvatelstva v jižní Arábii jsou známi adám („otroci“, s.: ´bd = abíd?). Měli vlastní kulty, např. Qajnán v Šibám Suchajm, kde vlastnili domy, mohli téměř všechno, ale nesměli vlastnit zbraně a nesměli být pochováváni se Sabaji. Zřejmě šlo o podmaněnou ethnickou skupinu. Vedle adámů žila v otrocké závislosti skupina maqtawí.

Podle nápisu z roku 685 dobyl kolem roku 700 př. n. l. mukarrib Karib´il Watar I., v ass. textech Kariba-ilu, Aušán/Ausán a Hadramaut/Hadramút a ovládl produkci a obchod kadidlem.

Podle starozákonního příběhu měla prý sabajská královna Bilqís/Bilkís navštívit židovského krále Salomona a ohromit ho svou moudrostí a bohatstvím. Příběh, zdá se, vyšel spíše z dílny hellénistických židovských autorů snažících se zveličit moc malého židovského státu.

Postava královny žije v mohamedánské tradici jako kouzelnice Makeda a v ethiopské byla považována do roku 1974 za součást císařského rodokmenu.

Poslední ethiopský císař Hailé Selassié se pokládal za 225. jejího potomka. Roku 1975 byl rok po komunistickém puči uškrcen a jeho tělo zabetonováno do záchodu v palácové koupelně (odkud vyzdviženo a pochováno v císařské hrobce až roku 2000). Podle jiné pověsti, domácí, je prý Sana´á jedním z nejstarších měst lidstva založené Noahovým (Nóémovým) synem Šemem.

Od c. 650 př. n. l. měli Sabajové své osady na erythrejském pobřeží v Africe. Kolem 300 př. n. l. spojili celou jižní Arábii mezi Rudým mořem a Arabským pod svou moc. Kontrolovali východoafrické pobřeží, Azánii. Autokraticky vládli mukarribové, kněží-králové (královský titul přijal až mukarrib Šamír Juhar'iš z 3. st. n. l.).

Od prvního století př. n. l. je doložen v jihoarabské Sabě monarchotheismus: král byl spojován s kultem boha al-Maqáh/Almaqáh (zahnáno až ve 4. století n. l. křesťany a hebrejským náboženstvím). Almaqáhův kult pěstován též v říši Da'mot/Di'amat v oblasti Tigray a v Eritreji, viz tam a rok 600.

Roku 24 př. n. l. na krátko obsadil Ma'árib C. Aelius Gallus. Roku 260 n. l. obsadili zemi Sabajů Chimjarové/Homérité, prý císařem Constantiem II. byli získáni pro křesťanství, ale roku 575 se stali součástí říše perských Sásánovců. Po dobytí Jerúsaléma Římany roku 70 n. l. a vyvrácení Jahweho chrámu se ve větší míře i na jihu Arábie usazovali Židé.

Roku 517 n. l. přijal chimjárský vládce Júsuf Aš‘ar Jath‘ar, v islámské tradici Dhú/Zú Nuwás, židovskou víru, ničil křesťanské kostely a vyvražďoval křesťany v Nadžránu, údajně to bylo dvacet tisíc obětí (dř. Abá as-Saúd na jihu Saúdské Arábie; zemřel 525). Po jeho smrti Chimjárové obnovili své sympatie ke křesťanům, kteří měli po Arábii a hlavně v přístavních městech silné obce s biskupy.

Od čtvrtého století n. l. vytlačoval na jihu poloostrova monotheismus arabský polytheismus. Vedle judaismu, který šířily židovské osady mezi Palestínou a Jemenem, se uchytil rahmánismus, jistý jednobožský kult "milosrdného pána nebes a země". Není známo, v jakém byl vztahu k judaismu.

V horách ve středním Hidžázu u al-Ala se o kmenu Badáúní ještě začátkem 20. století tradovalo, že je židovského původu (Alois Musil). Bohaté oasy Tajmá a Dajdán (hlavní město kdysi Lichjánů, dnešní al-Ala/Ula v Nadždu-„Vysočině“, v pozdějším kmenovém území Saúdů) byly centrem judaismu v severní Arábii, nelze však určit, zda panující dynastii tvořili judaisování Arabové nebo přímo etničtí Židé. Jejich vládu ukončil až Muhammadův zeť Alí (Tajmu pak těžce poničilo zemětřesení roku 1157).

Roku 521 n. l. obsadili křesťanští Aithiopové (Chabašát) z Aksumu Jemen (arab. jumn znamená "štěstí, požehnání", jamín "pravá strana/pravice", zde "jih"), kde byli Dhú/Zú Nuwásem křesťané pronásledováni a naopak země se v následujících letech dostala pod znamení kříže. Ve velkých městech byly postaveny aithiopským vojevůdcem jménem Abraha kostely.

Kolem roku 540 n. l. přišlo na Arábii sucho, které omezilo hospodářské možnosti regionu. Například Muhammadův děd Šajba ibn Hášim alias Abdal Muttalib (zemřel roku 578) při cestě do Syrie za věštkyní, která měla rozřešit klanový spor, nemohl se svými lidmi na obvyklých místech nalézt vodu.

Roku 571 ztroskotala Abrahova výprava proti městu Mekka, aby ji pokřtil, neboť jeho vojsko pomřelo na choleru. Roku 575 vyhnal chimjárský král Sajf bin Dhi/Zi Jazan s pomocí perských Sásánovců Aithiopy, ovládl arabský jih, ale země odváděla do Persie tribut.

Od roku 597 byl dn. Jemen perskou provincií. Roku 628 přestoupil perský místodržitel v Jemenu Badhan k islámu a po roce 632 Jemen připadl rychle se rozšiřující říši muslimských Arabů.

V Jemenu se dlouho místy udržely křesťanské a židovské obce. Kalífa Umar (zemřel roku 644) deportoval křesťany z Nadžránu do Mesopotamie, prý aby celá Arábie zůstala jen muslimská. Přesto v Nadžránu žili křesťané ještě ve 13. století a na Sokotře ve století 16.

Svůj svět Arabové obvykle člení na východní část a západní. Východní země, Bilád aš-šám, je tradicionalistické arabské označení pro Sýrii. Je v rozsahu, jak ji vyměřovali ve starověku a hlavně Římané, tedy včetně dnešního Libanonu, Palestiny a severní části Jordánska.

Bilád aš-šám je východní částí pojmu Mašrik, označení celého arabského „Orientu“, tedy včetně Iráku a Kuvajtu a někdy včetně Egypta. Mašrik je protipólem slova Maghrib, „Západ“, který se počítá od Mauritánie po Libyi.

Márib byla jednou ze starověkých, byť odlehlých, metropolí s třiceti tisíci obyvatel, kteří žili za 4,2 km dlouhou hradební zdí na ploše 110 ha (pro srov.: homérovská Troja měla třicet hektarů). Bylo centrem obchodu s myrrhou (z arab. murr, hořký) a kadidlem. Odtud odcházely na sever do Arábie, Palaistíny a Mesopotamie velbloudí karavany pod synodiarchy, vůdci karavan (tak zváni v Tadmóru, a velkoobchodníci archemporové; velbloud byl v Arábii domestikován v průběhu 2. tisíciletí).

Celá oasa Máribu byla osídlena na padesát tisíc obyvatel. U města byl chrámový komplex Awam, kultovním místem Sabajů leželo v Sirwách, 40 km západně od Maribu. Byli zde pohřbíváni sabajští kněží, v Máribu byla těla zemřelých balena do látky napuštěné pryskyřicí kadidlovníku a průběžně ukládána do čtyřpatrových mausolejí po padesáti tělech. Když byla stavba plná těl, byla zazděna. Do pohřebních věží ukládali těla zemřelých též Foiníčané/Púnové a syrští Arabové, srov. desítky staveb rodových výškových hrobek v Palmýře, z nichž nejstarší je datována rokem 304 SE, tedy rokem 7 př. n. l.

Díky vyhlášené přehradní nádrži Sadd Ma´rib na řece Wádí Sadd, Řece hráze (kdysi Wádí Sabá) bylo okolí Maribu v pustině „rájem“. Pěstovalo se obilí, datle, víno. Ještě v perské době bylo známo na devadesát druhů jemenských vín a "Jemenci" byli proslulí výrobou alkoholu (mizr), medového vína (bit) a fasi (rozinkového vína s pižmem a kafrem). Milovali opojení (jako ostatně dodnes požívají qatt/kat) a byli velikými pijany. Měli výrazy pro opití ráno (sabuh), v poledne (qajl) a večer (fahma).

Pro Araby ze severu byli Sabajové-Jemenci později odstrašujícím příkladem a monotheistický Muhammad vyhlásil alkoholismu hluboké nepřátelství fungující v mohamedánském světě oficiálně dodnes. Za povšimnutí však stojí například některé pohádky z Tisíce a jedné noci, kde kalífa Hárún ar-Rašíd se svými lidmi nebo i jiné společensky vysoko postavené osoby víno pijí a u toho ponocují (sic!), totéž je známo z novoperských dějin. Balkánští muslimové a osmanští Turci na Balkáně i v Anatolii holdovali a holdují rakiji (raki).

Začátkem 21. století se začalo víno více pěstovat zase tam, kde bylo v šedesátých letech buď zakázáno, nebo vinice zestátněny a zacházely (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Syrie) a rozšířila se po občanské válce výroba víno v Libanonu.

Maribská přehrada měla 550 metrů délky a zavodňovala na 1600 hektarů půdy. Prolomila se v 5. a 6. století n. l., zničilo ji zřejmě v 7. století zemětřesení.

Arabští bohové

O předmuslimských Arabech není mnoho známo, poněvadž monotheističtí ultrakoservativní radikálové systematicky památky ničili a ničí. Arabský polytheismus či asi přesněji henotheismus popsal šíitský historik z dnešního Iráku Hišám bin Muhammad al-Kalbí (zemřel roku 819) v Knize o uctívaných předmětech, Kitáb al-asnám (sg. sanam).

Arabové obecně uctívali mužský Měsíc/Wadd n. Sîn, ženské Slunce/Šams (aš-šáriq, „zářivé“), jeho dceru, a Afrodítu/al-'Uzzá s pestrými kmenovými specifiky v symbolice z neopracováného kamene nebo přitesaného do lidských obrysů. Obětovali zvířata, bohyni al-'Uzzá místy zřejmě též lidi. Každá oása, kmen a domácnost měla ochranná božstva a pán domu před a po cestě se o ně otřel.

Chrámy měly strážce a dozorce, chodilo se kolem nich do kruhu. Mezi zasvěcenými místy bohů mělo zvláštní postavení Ka´ba v Mekce. V ní se uctívalo na 360 bohů a bohyň. K sakrálním místům konány poutě, zvyk, který také přetrval do arabského monotheismu, islámu. Polytheismus dostal od muslimů jméno širk, věc hříšná, bohové se stali tawághít (sg. taghút), vládci démonů, a roku 630 vyhodil Muhammad bohy z Ka'by.

Taghút, cokoli uctívané kromě Alláha, vlastně "al-Láh", mohou být stromy (jako v případu bohyně al-'Uzzá), kameny (jako al-Lát), sochy (jako Hubal, Isáf a Nái´la). Bohové mají/měli podobná celoarabská jména, lišil se jejich lokální význam.

Al-Láh byl stvořitelem a vynikal nad ostatními kulty, viz zde níže (od něho slovo pro jediného muslimského boha Alláha). Al-Lát/Allát, kult vesmírný, bývala Nabataji ztotožňována s Athénou, řecky též Alilát, al-‘Uzzá s Afrodítou, bohyně bojová, planeta Venuše. Al-Lát mívala přízvisko Matka bohů nebo ar-Rabba, Paní, a velkou svatyni v Tá´ifu a Tadmúru/Palmýře, v Karthágu nazývána Allatu. Z prvního století př. n. l. pochází kamenný lev bohyně al-Lát v palmýrské svatyni, nalezený archeology roku 1977 a zničen monotheistickými fanatiky hlásících se k obnově kalifátu pomocí Islámského státu, kteří Palmýru obsadili 21. května 2015.

Al-'Uzzá, „Nejmocnější“, bývala původně bohyní Sabajů než se rozšířila po celém poloostrovu. V údolí Nachla na cestě z Tá´ifu do Mekky býval její hlavní chrám se třemi akáty, v nichž se zjevovala. Z beduínských rodů ji měli ve velké vážnosti Chuzá´a, Ghanm, Kinána, Balí, Thakíf a Qurajš/Kurajšovci. Al-'Uzzá bývala patronkou Mekky a s Manát a al-Lát tvořily hlavní božskou trojici předislámské Mekky.

Dcerou 'Uzzy byly Manát, bohyně osudu, a al-Lát, podle jiné tradice byly všechny tři dcerami al-Láhovými a jako trojice ctěny v Jatribu (což dokonce na jednom místě koránu povoluje Muhammad). Manát v podobě kamene měla hlavní chrám v Qudajdě v kmenu Hud(h)ajlí nedaleko cesty z Mekky do Medíny.

Al-Málik, král, a Ba’al/Ba‘lí, pán, byli ctěni hlavně na severu a na Sinaji. Stejně jako El, bůh, jehož jméno bylo také samostatným kultem. U Sabajů doložen Iajál, zřejmě plurál maiestatis k El (a Uwál zřejmě varianta).

Ath-Thuraijá/as-Suraijá, Plejady, zvány později an-Nadžm, tj. konstelace, bůh hromu Quzah, se ctili všeobecně. Hubal dorazil prý ze Syrie jako bůh deště (jméno souvisí s Ba’alem, nebo s „prázdnotou“, havel?). Byl pánem Ka‘by a měsíčním bohem původně kmene Huzá’a, později Kurajšovců, jejich nástupci ve vládě nad oblastí. Jeho idol/socha byl z achátu.

Podle jiné tradice byl Hubal kultem kmene Banú Kinána, s nimiž ho uctívali také Kurajšové v podobě mužské postavy z červeného karneolu. Kurajšové nahradili jeho ulomenou pravou ruku zlatou.

Mezi Mekkou a Nadžránem ctěn Dhú/Zú´l-Chalasa (jméno od lokality), lunární kult lásky Wadd/Wudd/Udd, tj. láska, přátelství, ve střední Arábii se sochou v aáse Dúmě na severu Arábie (neměl nic společného s Erótem).

Suwá' a Ja’uq, Ochránce, u Hudhajlovců/Huzajlovců v Hidžázu a v Jemenu Ja’uq v podobě koně, bohyně Suwá' tamtéž mělo ženskou sochu. Jemenským kultem byl také Jagúth v podobě lva a Athar, „nebesa“, mužská podoba ‘Uzzy, v Qatabánu Amm.

Sa'd („tyché“) u Džiddy měla uctívanou skálu, Nasr/Vítězství u Sabajů a též v Syrii byl uctíván v podobě orla. Jághút na území Jemenu, Šaj al-Qaum v Palmýře a v Petře, který nepil víno a ani se neuctívá úlitbou, panenská Duwar ctěná procesími. 'Auf byl také „ptačí“ kult a zřejmě se u něho věštilo podobně jako v klasickém auguriu.

Já'úq, Manáf („výška, výsost“) byl ctěn v okolí Mekky u kmene Hud(h)ajlí a v Hauránu, bůh hromu a duhy Quzah, Rudá („náklonnost“), měla kultovní idol/sochu u kmene Tamím a doložena je i v Palmýře.

Džadd/Gaddá („štěstí“), panarabský bůh al-Qajs zmiňovaný v nabatajských nápisech z al-Hidžru, Isáf a Ná’ila, muž a žena s kamenným kultem na kopcích Safa a Mirwa v okolí Mekky. Jiným z bohů byli Anbai-Nabu, „posel bohů“, ma´inský Nakruh, údajně „Saturn nebo Mars“, al-Uqasir uctívaný poutěmi a tanci v podobě kamene beduíny v Syrské poušti. Jeho svatá místa měla rybníky, do nichž se vhazovaly obětiny.

Manát v Mekce a v Jathribu/Madíně byla ničivou bohyní, hlavní sudička, paní nad životem a smrtí (Arabové v posmrtný život a vzkříšení nevěřili).

Dhú 'l-Halasa/Hulasa (jméno od lokality) byl ctěn na severu Jemenu a v pozdějším království 'Asiru. Měl též svatyni v Mekce.

Červená skála připomínající lidskou postavu a osada al-Fals mezi pohořím Salmá a Aja v Arábii na pozdější Poutnické cestě z Kúfy do Mekky (Makka), kterou dala opatřit studněmi a zastávkami manželka Hárúna ar-Rašída Zubajda (odtud také Zubajdina cesta) byla kultovním místem kmene Tajjí (Tayyi´).

Na pokyn Muhammadův ji roztloukli lidé prorokova zetě Alího kolem roku 630 n. l. • Nezaměňovat s fals, pl. fulus, měděnou mincí raženou poprvé Umajjovci, jejíž jméno je z (východo)římské mince follis.

Hlavním božstvem Nabatajů byl Dhú/Zú 'š-Šará (řec. Dúsarés; jméno podle lokality, „on z hory – pán hory“), Hellény identifikovaný s Dionýsem (manželka se jmenuje Charišá, „slunce“). Ctěn v jeskyni s padající vodou. Hlavní chrám měl v Petře. Jeho svátek spadal na 25. prosince, kdy se narodila panna jménem Chaabu (ctěna v podobě kamene) a Dúsarés, ale v Petře se konaly slavnosti už v srpnu.

Jathrib/Madína byla za Muhammadových časů známá liberálními ženami, hlavně rozvedenými, a vedle polygamie se mezi místními Araby praktikovala polyandrie i monogamie s konkubinátem.

Předislámské obřady kolem Ka'by v Mekce prováděly některé ženy i muži nazí. Ka´ba může být odvozeno od ka'b, „kostka“, nebo od ka’ba, dívka s vyvinutými prsy, srov. s Chaabou.

Všesemitské slůvko il/él, ilu, iláh, ha-iláh apod. bylo původně jménem měsíčního kultu Al-Láh n. Halláh v nápisech ze as-Safá (odtud monotheistický Alláh) s řadou přízvisek, které zřejmě také přešly do islámu jako přízviska jeho boha (?).

Slunce mělo ženskou koncovku: ilát, iláhat, ha-ilát, al-ilát. Arabské iláh bez členu znamenalo „božstvo, kult“, se členem al-Láh (= Alláh) boha konkrétního, nyní již jediného.

V Mesopotamii arabští beduíni ctili kulty Atarsamaim (Aštartu z Qedaru), Rusá'u a Nucha'a. 

Hlavním bohem polytheistických Sabajů byl al-Maqah/al-Mákuhu, Měsíc či jeho posel. Jeho protějškem byla panarabská bohyně Slunce Šams (v Mesopotamii to byl bůh). Jejich vyobrazení se dosud nenalezlo a spekuluje se proto o tom, že také u Jihoarabů bylo zakázáno zpodobňovat bohy, podobně jako později u všech monotheismů. Sabajové žili životy s řadou náboženských zákazů, věřili v hřích, ale provozovali sakrální prostituci.

Ma'ín na severu pozd. Jemenu se sídlem v Sana'á obchodoval od 4. st. př. n. l. s Egyptem a mnohem dříve s Babylónci. Mínájské obchodní kolonie byly v Hidžázu (Dajdán, bibl. Dedán, založili dnešní Ma´án na jihu Jordánska), jejich cesty vedly po celém tehdejším světě. Koncem 4. st. se země Mínajů/řec. Mínaioi se střediskem v městě Karna n. Karnana zmocnili Sabajové/řec. Sabaioi.

Stát Qatabán/řec. Kattabaneis ve vnitrozemí na pomezí hranic mezi severním a jižním Jemenem se stal součástí Saby koncem 5. st. př. n. l., Chimjárové (řec. Homerité, Homerové) ovládli jih Arábie v době c. 115 př. n. l. do 525 n. l. Byli původně sabajským klanem a sídlili na jemenském pobřeží Rudého moře s hlavním městem Zafar/řec. Tamma.

O Hadramautském království/řec. Chatramótítai s hlavním městem Šabwá/řec. Sabata v dn. východním Jemenu a Aušánu v okolí Adenu je známo velmi málo, viz tam.

Na severu existovaly od 4. do 1. st. př. n. l. království Lichjánů, Dedán, dnešní al-Ala/Ula byl c. 25 př. n. l. obsazen Nabataji. Jejich sídelní město je poprvé doloženo ve 4. st. př. n. l., království a samostatnost obyvatelstva, hovořícího aramajsky, skončily roku 106 n. l., kdy se území stalo římskou provincií. Poslední nabatajský text je z roku 356 n. l.

Jedním z lichjánských kmenových svazů byli Baní Hamdán, z něhož pocházejí dnešní soupeřící kmeny Hášid a Bakil, sídlící v Saúdské Arábii a v Hadramautu, a Baní al-Mašrúkí v dnešním Libanonu, kteří jsou maronity, šíity i drúzy.

Thamúdové byli skupina severoarabských klanů v okolí oasy Taimá´ (Tema) se státností v době mezi 4. st. př. n. l. až 3. nebo 4. st. n. l. Jejich graffiti používaly vlastní abacedu.

Safajské nápisy v severoarabské abecedě o 28 znacích systémem bústrofedon z 1. st. př. n. l. až 4. st. n. l. mají název podle místa objevu (pustina as-Safá´ jz. od Damašku).

O židovské populaci v Arábii viz pod Iúdaioi.

Vládci Sabajů a Chimjárů (dh = z, th = s): 1. Samah-‘Alí, 2. Jada´-il Dharih, 3. Jati‘ámar/It‘amrá Watar I., 4. Jada’il Bajin I., 5. Jati‘ámar/It‘amrá Watar II., 6. Karib-il Bajin I., 7. Dhamar‘Alí Watar, 8. Samah’Ali Janif I., 9. Jati‘ámar/It’amrá Bajin I., 10. Karib-il Watar I. (kolem roku 700), 11. Samah’Alí Darih, 12. Karib-il Watar II., 13. Il-Šará I., 14. Jadá‘ I.,

15. Jakrib, 16. Jathí´, 17. Karib-il Watar III., 18. Samah, 19. Il-Šará II., 20. Dhamar, 21. Jadá‘ II., 22. Dhamar (podruhé), 23. Karib-il Watar IV., 24. Il-Karib-Juhan‘im, 25. Karib-il Watar V., 26. Wahb-il (Vebelios, „dar boží“), Anmar Juhan’im, 27. Dhamar’Alí Darih I., 28. Naš´a Karib Juhamin, 29. Násir Juhan’im,

30. Wahb-il Jahuz, 31. Karibil Watar Juhan’im, 32. Jarim Ajman I. (cca. 80 až cca. 60?), 33. ‘AlhanNahfan, 34. Far’um Janhab, 35. Jarim Ajman II. (cca. 35 – 25?), 36. Ša’irum Awtar, 37. Jazil Bajin, 38. Il’ašará Jahdub (nos. 36 – 38 vládli současně, no. 38 přežil oba, byl prvním z panovníků chimjárských), 39. Naš’a Karib Jamin Juharhib, 40. Watar Juhamin, 41. Jásir Juhasdíq, 42. Dhamar’Alí Juhabir I., 43. Tharan Ya’ubb Juhan’um, 44. Dhamar’Alí Juhabir II.,

45. Dhamar’Alí Bajin, 46. Karib-il Watar VI. 47. Halk-amár, 48. Dhamar’Alí Dharih II., 48. Jadá‘-il Watar (cca. 200 n. l.), 49. Il-Adhdh Naufan Juhasdíq (cca. 245 n. l.), 50. Jásir Juhan’im, 51. Šámir Juhar’iš, 52. Jarim Jarhab, 53. Ela‘amidah z Axúmu (340 – 378), 54. Malik Karib Juhamin (378 – 385), 55. Ab-Karib As’ad (385 – 420), 56. Waraw’amár Ajman (420 – 425), 57. Šarah‘bil Ja’fur, 58. Ma’ad Karib, 59. ‘Abd-Kilal,

60. Šarah’bil Jakuf, (vládl od roku 464), 61. Nauf, 62. Lahi-‘Athra Januf, 63. Marthad’ilan Januf (vládl od roku 496), 64. Ma’adi Karib Ja’fur, 65. Júsuf Aš’ar Jath´ar alias Dhú/Zú-Nuwás (cca. 515 – 525), 66. Sumu Jafa´ Ašwa´ (do cca. 533), 67. Abrahah (do 570), 68. Jaksum (570 – 572), 69. Mazruq (572 – 575), 70. Ma’adi Karib (do 577, pak pod perskou kontrolou, od roku 631 pod kontrolou arabského chalífátu).

Arabové na římském trůnu

Arabové poprvé dorazili do Evropy s Xerxem, viz rok 480. Podle ojedinělé zprávy Strabónovy s sebou přivedl do Evropy Araby Foiníčan Kadmos, který se usadil v zemi později nazývané Boiótie. Araby měl usadit na Euboji na místě, kde později vznikla Chalkis.

Nejstarší známá panovnická jména arabská patří ženám. Assyrští králové válčili s nomádským živlem od osmého století, viz rok 736 a 734. Královnou-kněžkou/kumirtu kultu kmenového svazu Qedarů byla tehdy Zabibé a po ní Šamší, po ní Jati'e. Po Jati'e vedla do válek Qedary Te'elchunu, ale byla Assyřany i s kultovními sochami jata. Královny mívali mužské spoluvládce, ale o vymezení jejich pravomocí jako vůbec o arabském předmuslimském severu toho známo moc není.

Říman z Afriky L. Septimius Sevérus (193 – 211) se oženil se Syřankou Iúlií Domnou Augústou z velmi vlivné a zámožné rodiny z Emesy, v jejímž rodu se držel také velekněžský úřad místního meteoritského kultu Slunce. Jejich dětmi byl Caracalla a Geta (211 – 217 n. l.). Caracalla se prý jako jediný z Římanů oženil se svou matkou, vdovou po Septimiovi Sevérovi, ale zpráva je pravděpodobně spíše ze zdroje bulvárního.

Sestrou I. Domny z Emesy byla Maesa alias Varia. Měla dvě dcery, Symiamiru a Iúlii Mammaeu, Héliogabalovu babičku. Druhá Symiamira či Symiasera alias Iúlia Soaemias Bassiána Augústa byla dcerou Iúlie Maesy a matkou císaře zvaného později Římany Elagabalus/Héliogabalos nebo Sardanapallos (218 – 222). Sestra I. Maesy byla Iúlia Avita, matka císaře Sevéra Alexandra (222 – 235).

Posledním Arabem na římském trůnu byl Philippus Arabs (244 – 249). Jeho otec Marínus byl římským jezdcem a šejkem, císařův bratr se jmenoval C. Iúlius Priscus (intrikoval proti Deciovi, popraven). Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusébia byl prý Philippus prvním křesťanským císařem (což je zřejmě vycucané z prstu, protože Ph. byl nábožensky velmi tolerantní)§ 668

V Emese byl za Valeriána veleknězem Elah-gabala Úranios Antónínos z císařského rodu a razil dokonce zlatou autonomní mince.

 

Arabky ve vysoké římské politice

Druhou manželkou Sevérovou byla Iúlia Domna Augústa ze syrské Emesy, první Arabka u moci v Evropě. Proslulá záletnice se stala dokonce milenkou svého syna Caracally. Přihlížela vraždě Gety, druhorozeného syna, smrt krutého Caracally 8. dubna 217 neunesla, nového vládce Macrína odmítla a sama si vzala život hladovkou (důvodem mohla být i pokročilá rakovina prsu). Po Plautině přijala titul máter castrórum a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mezi nimi také lékařem Galénem.

Sestra Sevérovy manželky byla Iúlia Maesa, nazývána dobově Syřanka nebo Foiníčanka, byla již od roku 218 nazývána Augústa et máter castrórum, A. a matka táborů. Se svou prvorozenou dcerou Iúlií Soaemias Bassiánou, manželkou římského jezdce z Apameie Sex.

Varia Marcella, Caracallou povýšeného na senátora, zařídily nástupnictví ve svém rodu pro velekněze kultu meteoritového bůžka Elah-gabala/El-gabala v Emese s oficiálním jménem římského občana Varius Avitus Bassiánus alias Héliogabalos/Elaiagabalos, Elagabalus/El-gabalus. Bylo mu čtrnáct.

Druhorozená dcera Iúlie Maesy byla Iúlia Avita Mammaea/Mamaea a jejím synem se Syřanem Gessiem Marciánem byl Gessius Bassiánus Alexiánus (jméno A. či Alexió bylo odvozeno od Alexandros a bylo označením emeských kněží). Po adopci Elagabalem přijal jméno M. Aurélius Alexander, jako císař M. Aurélius Sevérus Alexander.

So(h)aemias dostala od senátu titul m. castrórum a máter senátús, zřejmě první v Evropě. V Římě a u dvora největší vliv ale měla její matka Iúlia Maesa, arabská Livie. Od Evropanů se jí dostalo jako první božských poct. Držela se u moci a z Říma se jí nechtělo. Stará dáma se proto po pádu Elagabala postarala o nový puč a zainvestovala ho (= nařídila zavraždit svou dceru Soaemiadu s jejím šíleným synem).

Instalovala svého druhého vnuka Alexiána-Alexandra. Zemřela roku 226 a až do konce řídila s Mammaeou římskou říši. Mammaea zdědila Maesiny tituly, navíc obdržela od senátu ojedinělé jméno matka lidstva. Byla na peníze a majetek vůbec, jakoby užívala poslední příležitosti a zřejmě to byla nejmocnější z Římanek v dějinách.

Roku 235 byla zavražděna nespokojenými vojáky pocházejícími z Británie se synem Sevérem Alexandrem v Bretzenheimu u Mohuče (villa Bretannórum se lokalita jmenovala ještě v karolinské době).

Manželkou Diocletiánova spoluvládce Maximiána byla Eutropie, syrská Arabka (?), matka Maxentiova.

O arabském kalifátu/chalífátu, Abbásovcích, Baghdádu, islámu apod. viz Mesopotamie a Arábie.

 

Arabión z Numidie, s. Massanasův či Masinissův, dyn.§ 47, 44-41, 25

arabisace, hellénského živlu§ 96

Arabská poušť, v ET mezi Nilem a Rudým mořem, dnes Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja; srov. pod Núbijská poušť a Západní p.§ 331

Arabské moře, Arabský/Perský záliv, viz Erythrá thalassa

Arabský záliv, Arabikos kolpos, lat. Sinus Arabicus, dn. Rudé moře; srov. pod Diré§ 773, 735, 519, 280, 270, 260, 245, 25

Arabsky se dnešní Rudé moře jmenuje ´al-bahru l´-´ahmaru.

Arad-Mulissi, Urud-Mulissi, možné i Arad-Bélet, s. Sîn-achché-eríby, král-usurpátor, hebr. Adrammelech, řec. Adrúmachos§ 681

Árados, Arados, m. na o. ve Foiníkii, starý Arwad či Armad, dn. Ruad v SYR§ 759, 701, 333, 305, 259, 168, 144, 143, 138, 104, 41, 38

Arácha z Urartu, s. Chaldi-ti§ viz Nabû-kudurrí-usur IV.

Arachés, ř. v Albánii a Ibérii pod Kavkazem, dn. Aras v Armenii, ázer. Araz§ 66

Arachósie, Arachósiá, země a satrapie ve vých. Íránu, zhruba dn. již. část Afghánistánu§ 521, 330, 325, 323, 317, 316, 303, 206, 180, 170, 130

Může být uchováno v dnešním názvu řeky a okresu v provincii Kandahár Arghandáb (není-li řekou dnešní Tarnak).

Arachthos§ viz Aratthos

Araithyrea, viz Fleiús

Arak al-Emir§ viz Tyros u Hebronu

Arákos ze Sparty§ efor. epón. 409, 405 nauarchos

 

Aralské jezero, Oxiáné limné, lacus Oxiánus§ 209, 53

Protože jeho přítoky přicházejí o velké množství vody, nastala od 80. let dvacátého století ekologická katastrofa a mělké jezero se rozdělilo souší na dvě. Voda ustoupila o sto až sto padesát kilometrů, rybářství v podstatě zaniklo, půda se zcela prosolila a obyvatelstvo trpí chorobami roznášených nezdravím okolím nasáklým pesticidy z bavlníkových polí v zavodňovaných oblastech kolem přítoků do jezera.

Bolševický Sovětský svaz chtěl lámat rekordy v zemědělství a jeho "odborníci" na partajní zakázku vymysleli ve Střední Asii zavodňovací systém z vod Amudarji a Syrdarji, přítoků kdysi čtvrtého největšího jezera na světa. Pustině na jeho místě říkají dnes Uzbekové Aralkum/Aralský písek, nebo Akkum/Bílý písek.

Bavlnu na vývoz vysazovali Rusové ve Střední oblasti už během americké občanské války, kdy její ceny stály vysoko. Bolševici podél břehů řek zahájili rozsáhlé zavodňování o sto let později a celá Amudarja zmizela cestou do jezera, ze Syrdarji dorazil v podstatě jen čůrek. Od 70. let dvacátého věku jezero mizí, v 90. letech mělo už jen šedesát procent plochy, roku 2010 pouhých deset procent (sic). Uzbekistán zato patřil v té době mezi největší pěstitele bavlny na světa a její vývozce.

 

Aram naharáim, viz Mesopotamiá

Aramaiové, Aramajové, č. častější Aramejové, souhrnný název pro západosemitské nomády jednoho jazyka, aramejštiny; v klínopisných textech též zvaní Sutiové (nezaměňovat se Sutu/Sutejci), od dob křesťanských Syřané, syrština§ 770, 768, 759, 750, 747, 745, 733, 732, 731, 729, 722, 715, 711, 707, 681, 680, 652, 626, 625, 7

Aramejské nápisy. Nejstarší nápisy pořízené v aramejštině pocházejí z osmého a sedmého století (Gerdžin-Zindžirli v dn. Turecku a Ninive v dn. Iráku). K nim přistupují nápisné památky ze sedmého až pátého století z Babylónu, většinou na hliněných tabulkách. Z novoassyrské a novobabylónské doby to jsou pouze nápisy z Nerábu, několik pečetí s aramejskými nápisy a kovová miska, nalezená v Olympii.

Všechny ostatní aramejské nápisy pocházejí z doby perské (s výjimkou řecko-aramejské bilingvy z Tello). Do této doby patří nápis z Abýdu na Helléspontu, náhrobní nápis z lykijské Limyry, lovecký nápis z Kilikie (jz. od Saraidinu na skále v údolí Lamas), nápisy z oasy Teimá a z Egypta, jako např. z Memfidy, Abýdu, Achnúm, Wadr as-Sábá, Rigalé atd. Rovněž nález stříbrné a kovové misky u Vladikavkazu patří do perské doby.

Z hellénismu pochází dvojjazyčný nápis z Tello. Teprve v posledním století př. n. l. jsou nápisy četnější: v té době začínají nápisy nabatejských a palmyrénských Arabů, nebo nápisy ze Sinaje.

V Palmýře nejstarší nápis pochází z roku 8 př. n. l. (304 SE), nejmladší ze srpna roku 271 n. l. (582 SE). Na sz. Indie byla aramajština v úředním užívání na nápisech a na mincích v rozmezí let 300 př. n. l. až 400 n. l. Náhrobní nápis císaře Gordiána iii. (22) v obci Zaitha u Circésia/Kirkésion v Parapotamii zavražděného za vzpoury Philippovy roku 244 byl prý pětijazyčný: řecký, latinský, perský, „židovský“/aramejský a „egyptský“.

Aramajština byla říšským úředním jazykem achajmenovské říše. V hellénismu ji vystřídalal řečtina, ale své posice z části obnovila za Parthů. Tzv. provinční podoby aramajských písem jsou od třetího století př. n. l. odvozeny od kursivy z perské éry.

Druhy písem: nabatejská aramajština (od 1. st. př. n. l. do 3. st. n. l.), palmýrská (s lokálními odlišnostmi, stejné období, typově je nejstarší nápis z roku 33 př. n. l. v Dúra-Európos), syrská (= edesská, 1.-3. st. n. l.), severomesopotamská (= severotigridská, 2.-3. st. n. l.), jihomesopotamská (= elymajská, 2.-3. n. l.), ostraka z Nísy/Nisy v dn. Turkmenistánu (100-230 AE, 148-88, podobá se avromanskému z roku 53 n. l.), Armazi/Armazciche (nad Mschetou v Ibérii/Gruzii u Tbilisi), íránské podoby.

Za křesťanství protežovala Kónstantínopolis řecký klérus, ale domácí Syrie naopak své lidi a jejich kázání v místním jazyku. Aramajština začala být zvána syrštinou a její mluvčí Syřany (nikoli však syrskými Araby, kterých byla v prvních stoletích n. l. zřejmě již většina z obyvatel syrské provincie). Část Ježíšových apoštolů mělo syrská jména, on sám mluvil aramajsky/syrsky. Jazykem křesťanů v Kérale byla rovněž syrština (a liturgicky stále ještě je). V Mesopotamii a Syrii se Aramajové v imperiální době pozvolna "arabisovali", jak je patrno z obliby arabských kultů Al-Lát, Manát, Azízos, Arsu a Gádu, srov. s. v. Arabové.

V horách severně od Damašku se ovšem mluví dodnes aramejsky ve třech vsích Džab´idin/Jab´edine, Bacha´a/Bakha´a a Maalula/Maaloula. Podle listu Financial Times ze 27. března 2004 hovoří aramejsky i děti a místní lidé byli zvědaví na film Američana Mela Gibsona Utrpení Ježíše Krista, kde se nemluví anglicky, ale aramejsky/syrsky a latinsky. Dvě vsi jsou muslimské Maalula zůstala křesťanská a jsou vní dva kláštery. Všude voblasti hovoří rodiny doma aramejsky/syrsky, ve škole arabsky.

Jistým novoaramejským dialektem hovoří skupina „Assyřanů“ v Gruzii. V Israeli jsou dvě vesnice, kde se vyučuje aramejština na základní škole: v obci Bajt Džálá u Betléma, která je z velké části maronitsky křesťanská, a v Galilaji na severu IL v obci al-Džiš, hebr. Guš chalav, řec. ta Gischala. V obou případech jde o oblasti, kde se kdysi pohyboval biblický Ježíš. "Syrsky" vysílá ze Švédska satelitní televise  Soryoyosat a vycházejí tam noviny Bahro Soryoyo a ve Švédsku existuje fotbalový oddíl Syrinska FC v Sodertalje.

Syrská pravoslavná církev je ovšem odlišná od maronitské, která stojí při papeži katolíků; jazyk je stejný. Maronitských křesťanů v Izraeli je asi 210 tisíc (z toho na arabských územích šedesát tisíc), syrských pravoslavných asi dva tisíce.

Nejstarší rukopisy Muhammadova koránu/qur´án („čtení“ od slovesa qara´a, recitovat, číst; al-kitáb, písmo, kniha) obsahují velké množství aramaismů, jejichž nesprávný převod do arabštiny stěžuje porozumění jeho kanonisovaného textu (například hurisky byly spíše hrozny bílého vína než dívky). Vznik koránu totiž velmi úzce souvisel se syro-aramejským prostředím a křesťanskými a židovskými komunitami (qerjána, qirjána, syr. četba).

Nejstarší známý rukopis koránu jsou fragmenty nalezené roku 1973 při rekonstrukci jedné z nejstarších funkčních mešit v Sana´á z let asi 645-690, v Birminghamu a Paříži uchovávají fragmenty Muhammadova odkazu na ovčí či kozí kůži, které vznikly nejpozději roku 645.

Birminghamské zlomky, objevené roku 2015 v universitní knihovně, jsou radiouhlíkově datovány rozpětím let 568-645 a pergameny byly pořízeny z kůže jednoho zvířete. Toto zjištění vyprovokovalo intensivní otázky o původu islámu. Pokud totiž manuskript vznikl po roce 610, kdy bylo Muhammadovi zvěstováno u Mekky učení, mohlo by jít o autentický záznam pořízený někým z nejbližšího prorokova okolí. Jsou-li však starší, je i obsah koránu starší než Muhammad, který v tomo případě učení jen převzal. Bylo by pak i možné předpokládat, že základy islámu jsou starší než vůbec Muhammadův život (narozen asi roku 570). 

Deportace Aramajů assyrskými králi. Úhrnná čísla jsou s velkou pravděpodobností obrazem chlubivosti hyperješitných panovníků, možná jsou však nápisy pravdivé. Tukulti-apal-Éšarra III. (746 – 727) násilně přesídlil během 37 deportací ze západu 368.543 Aramajů. Jeho nástupce Šulmán-ašaréd V. (727 – 722) odvlekl na východ 167.500 lidí. Král Šarru-kén II. (722 – 705) v 38 deportacích „odsunul“ 217.635 osob a Sîn-achché-eríba (705 – 681) během dvaceti přesunů usídlil do Assyrie 408.150 Aramajů.

Rozhodně tak Aššurovi králové přispěli k rozšíření aramajštiny, která zůstala všeobecným dorozumívacím jazykem oblasti zvané Úrodný půlměsíc, stala se úředním jazykem perské královské administrativy, vedle řečtiny jazyhkem seleukovské říše a rozsáhlých oblastí Střední Asie a severozápadní Indie a upadala teprve s šířením arabštiny a definitivně s expansí muslimů. 

Aramé z Urartu, k.§ viz úvodní přehled

áranjaky, ind. bráhmanské zpěvy§ 600

Araras z Karchemiše, k.; též Jariris§ 765

Ararat, viz Urartu

Aráros z Athén, autor komédií, s. Aristofanův§ 388

Aras§ viz Araxés

Arátos ze Sikyónu§ 1. achájský politik, 271, 264, 251, 250, 245 - 243, 241, 240 - 237, 235, 233, 232, 229 - 227, 225, 224, 220, 218-217, 215 - 213, s. Kleiniův; 2. 225, 219, 215, s. č. 1; 3. 181, s. č. 2;

Arátos ze Sol v Kilikii, literát (jeho bratr Athénodóros byl stoickým filosofem)§ 315, 276, 274, 239, 15

Aratta, Aratti, kultura Džírof/Jirof, viz pod Sumerové

Aratthos nebo Arachthos, ř. v Ambrakii§ 630

Arausió (Colónia Secundánórum, tj. „vojáků Druhé legie“ od r. 35, pozd. Colónia Firma Iúlia Secundánórum Arausióne), m. v Narbonské Gallii, dn. Orange (právě odtud pochází jméno nassavských knížat a současného král. rodu nizozemského)§ 105

Araxés, ř. v Armenii, dn. Aras§ 766

Arawakové, vlastním jménem Lokono, kmenový svaz na severu Jižní Ameriky a v Karibiku§ 500

Arbakés, Varbakés z Médie, k.§ 760

Arbalo, dnes neznámá lokalita v NRW§ 11

Arbéla (pl.), m. v Arbélítidě, ass. Erba’il(u) nebo Arba’ilu, snad hell. Alexandreia, dn. Erbíl v Kurdistánu; ve zdejším Ištařině chrámu E-gašan-kalamma se věštívalo z jater§ 547, 331

Arbélítis, země a satrapie Seleukovců, sever. část bývalého kmenového území Assyrie§ 606, 323, 321, 312, 65

Arbogastés Franský, viz pod Germáni a křesťanství

Arcadius, císař východořímský, srov. pod Sélymbri᧠280

Ardea, m. v Latiu, původně sídelní m. Rutulů§ 510, 446, 444-442, 391, 390

Ardeios z Lýdie, k.§ 732, 721

Arderikka, m. v Kissii čili v Súsiáně§ 490

Ardiaiové nebo Vardiaiové, illyrský kmen na území dn. Černé Hory§ 272, 230-228, 213, 136

Ardini, sídel. m. v Musasiru§ 725

Ardyés či Ardys z Lýdie, k.§ 678, 644, 643, 629, 617

Aréchión z Figalie§ viz Arrhachión z Figalie

Areios z Athén§ arch. 28 (?)

Areios z Alexandreie, učitel řečnictví a eklektický filosof, přítel Augustův, o. filosofů Dionýsia a Níkánora§ 30, 7

Snad totožný s Areiem Didymem z Alexandreie, autorem spisů v oboru dějin filosofie, tzv. doxograf.

Arekomikové, Arecomicí, viz Volkové

Areláte, řec. Arelás, s přístavem Fossae Marianae, viz Volkové

Aremorikové, Armorikové, kelt. kmenový svaz, resp. souhrnné označení pro přímořské kmeny v dn. Bretani a Normandii („are + mor(e)“, kelt. U moře, Přímoří): Ambibariové (dn. Ambieres), Aulerkové, Curiosolítové (dn. Corseult), Essuviové, Lexoviové (dn. Lisieux), Namnétové (dn. Nantes), Osismiové, Rédonové (srov. dn. Rennes), Venellové, Venetové (srov. dn. Vannes); srov. pod Gallové§ 57

areopagos, Areios pagos, areiopagítai, areopagové, Areův vrch a soudní orgán na něm v Athénách zasedající; vydržel do 4. století n. l.§ 594, 508, 462-461

Arés, bůh a jeho podoby, gen. Area§ 432

Aresiás z Athén, jeden ze „30“§ 404

aretálogie, viz zázrak

Aretás, Hárithath, Cháretath, králové arabských Nabatajů:§

Aretás I.§ 168, 110

Aretás II. Hérotymos§ 110, 103, 96

Aretás III. Filellén§ 87, 84, 65-62

Aretás IV. Filopatris§ 9, 7, 4

Arété, manž. Aristippa z Kýrény§ 399

Arethúsa, m. v Syrii, původ. hellénistická katoikie pojmenovaná podle makedonského města, v Plíniově době již vyvrácena válkami, náležela do státečku arabských Emesénů, viz, dn. arab. ar-Rastan u Homsu§ 65, 37

Arethúsa, m. v Makedonii§ 406

Aréus či Aréios ze Sparty, protiachájský politik, gen. Aréa§ 188, 186 - 183

Aréus I., k. ve Spartě§ 309, 281, 272, 267, 265

Aréus II., k. ve Spartě§ 260, 252

Arevakové, keltib. národ v Přední Hispánii s městem Clunia. Bývají také někdy pokládáni za součást nebo jiný název pro Vakkaje, viz tam§ 55

Argadeis, attická fýla§ 700

Argaios z Makedonie (I.)§ 1. k., 647, 616

Argaios z Makedonie (II.)§ 2. k., 393, 359

Argaios z Órópu, Alexandrův satr. Súsiány§ 324, 309

Argaios, s. Ptolemaia I. s Tháidou§ 283

Arganthónios z Tartéssu, k.§ 700, 635

Argeadovci, Argeadé, Argovci, Argívští, Argejští, makedonský panovnický rod§ 770, 342, 310, 296

Argeios z Athén§ arch. 98

argejský, Argejští§ Argos

Argentínus, údajné božstvo stříbrné ražby, s. Aesculána§ 269

Argentorate, viz Vangionové

Argidava, m. v dn. Banátu, sídel. m. Dáků za Burebisty§ 60

Argilos, m. v Makedonii u Amfipole, dnes okrajová součást Kozani§ 469

Arginúsai, ostrovy u aiolského pobřeží Anatolie§ 406, 403

Argišti I. z Urartu, k.§ 776 - 774, 772, 766 a úvod

Argišti II. z Urartu, k.§ 714, 708, 679

Argištichinili, m. v Armenii§ 1. dn. Armavir na Arasu, 766; 2. na jezeře Ván, 766

Argithea, sídel. m. Athamánů§ 189

Argívští, argívský§ viz Argos

Argonauti§ 716, 293

Argolás, výšiny v Lokridě§ 355

Argos, Argolis, Argejští či Argívští, jeden z nejsilnějších hellénských států (pův. Forónikon podle Forónea, br. Íó, který první měl založit město s tržištěm; akropole města se jmenovala Lárísa), dórský§ 776, 775, 770, 748, 728, 719, 710, 700, 696, 691, 684, 680, 669, 668, 664, 657, 600, 576, 573, 546, 544, 520, 494, 491, 481, 480, 472 - 468, 462, 460, 457, 454, 446, 432 - 430, 423, 421 - 414, 408, 405, 396 - 394, 392 - 387, 379, 370, 368 - 366, 364, 362, 352, 333, 328, 323, 315, 313, 303, 272, 264, 241, 240, 238 - 236, 229, 225, 224, 222, 219-217, 213, 209, 200, 198, 196, 195, 192, 183, 168, 147, 80, 52, 28

Bájná prehistorie Argolidy (podle Pausania): Argos, syn Foróneovy dcery, pojmenoval zemi po sobě. Vládu jeho potomků ukončil z Libye přišedší Danaos. Po něm vládl jeho syn Lynkeus a jeho syn Abás. Abantovi synové si království rozdělili tak, že Akrisios zůstal kralovat v Argu a Proitos vládl v Mideiu, Tírynthu, v Héraiu a na části pobřeží. Když pak Akrisiův syn Perseus omylem zabil svého otce diskem, vlastním to vynálezem, vyměnil si vládu s Proitovým synem Megapentheem a mohl tak založit Mykény (neboť mu v těch místech upadla příklopka pochvy, myké).

Královláda v Argu byla jako jedniná v historii rozdělena stejným dílem mezi tři královské rody (triarchie): mezi Anaxágorovce, kteří měli jméno po Anaxágorovi, synovi Arga, Biantovce (Biás a jeho bratr Melampús byli syny Amyntháonovi; ve čtyřech generacích vládli až do Kyanippa, syna Aigialova) a mezi Néleovce - z matčiny strany od Melampoda, následoval jeho syn Anaxágorás, jeho syn Alektór, jeho synem byl Ífis. Po něm vládl syn Ífiova bratra Kapánea Sthenelos.

Protože se po dobytí Ília přestěhoval Amfilochos mezi pozdější Amfilochy, a Kyanippos zemřel bezdětek, Kylaratés, syn Sthenelův, zůstal jediným panovníkem Argu. I on zemřel bez následníka a království se tak dostalo do rukou Oresta, syna Agamemnonova, panovníka v Mykénách. Orestův stát ovšem tehdy zahrnoval ještě Spartu a Arkadii.

Za Orestova syna a nástupce Tísamena přišli na Peloponnésos Hérákleovci (Tísamenos byl Pelopovec, Hérákleovci Perseovci). Argolida dórská c. 1075-1050. Héráion s okolím známým metalurgickou výrobou, se stalo prvním dórským centrem na Peloponnésu.

Argos, m. v Amfilochii$ 430

Argos, Odysseův pes, viz pod zvířata oblíbená

Argótés z Pantikapaia, choť ka Kamasaryé§ 190

Argylos, m. na Chalkidiké§ 654

argyraspidové, pěší garda Alexandra Velikého§ 321, 319, 317, 316

archairesiá (sg.), obyč. ale archairesiai (pl.), volby spolkových úředníků u Achájů, volební sněm§ 224, 217

Archagapos§ viz Kaikílios

Archagathos I. ze Syrákús§ 310, 309, 307, 289, s. Agathokleův

Archagathos II. ze Syrákús§ 290, 289, s. Archagatha

Archaianaktés z Kimmerijského Bosporu, zakladatel rodu Archaianaktidů, Archaianaktovců§ 480, 438

Archaianax z Mytilény, kolonisátor Tróady§ 620

arché, viz délský spolek

Archebios Dikaios Níkéforos, k. v Indobaktrii§ 130, 120

Archedémidés z Athén§ arch. 464

Archedémos z Aiolie, též Archedámos, aitólský předák§ 197, 182, 176 - 175

Archedémos z Athén, démagógos§ 406

Archedémos z Tarsu, stoik§ 150

Archediké z Athén, d. Hégésistratova, vn. Peisistratova§ 514

Uchován její epitaf, jehož autorem je asi Simónidés z Iúlidy.

archégetés§ viz oikistés

Archeláoi, fýlé v Sikyónu (‘liduvládní’)§ 595

Archeláos z Akarnánie, prořímský politik§ 197

Archeláos z Athén či Mílétu, žák Anaxagorův a učitel Sókratův (jiný A. byl řečník a autor učebnice rhétoriky, další byl místopisec zemí, kudy táhl Alexandros Veliký, jiný A. složil veršovaný spis O přírodních zvláštnostech, A. z Priény byl sochař ze 2. st.)§ 480, 410

Archeláos z Athén§ arch. 222

Archeláos Iúdský, viz Héródés Archeláos

Archeláos z Kappadokie, b. Neoptolemův, o. Archeláa č. 2 a Diogena§ 1. 88 - 86, 83, 64, 56, 47, strat. Mithridáta VI.; 2. 83, 64, 56, 55, 36, s. č. 1, velekněz v Kománách a k. v Alexandrii; 3. nástupce svého o., č. 2 v Kománách, sesazen roku 47 Caesarem, o. č. 4; 4. 42, 36, 35, 20, 17, 12, 7, vlast. jménem Sisinés/Sisina, s. s Glafýrou, jako k. Archeláos II. Filopatris Ktístés (Tiberius roku 17 n. l. po jeho smrti královládu zrušil a zřídil nad Kappadokií provincii). Archeláos II. byl o. Glafýry (II.), která se provdala za Alexandra, s. Héróda Velikého; jejich s. Tigránés se jako T. V. stal králem Armenů a jeho mladší bratr Alexandros jim kraloval v letech 58-63 pod jménem Tigrána VI.

Archeláos z Makedonie§ 1. 413, 410, 406, 404, 399, 383, k. Makedonů, s manž. Kleopatrou, vdovou po Perdikkovi o. Orestův; 2. 383, 359, s. Amynty III.; 3. podvelitel Perdikkův a Antigonův, 321, 311

Archeláos ze Sparty, k.§ 775

archeologie, moderní historická disciplína. Starý svět neměl konservacionistické vztahy k minulosti. To platilo o architektuře i výtvarných uměních stejně jako v literatuře. Platilo: přepsat, přemalovat, předělat a zahodit. Nikoho nezajímalo, co leží pod ruinami vyvrácených měst, jak žili předhellénští n. předřímští obyvatelé, nikdo se nezabýval zmizelými orientálními kulturami, třebaže chodil kolem velkých ruin. Zajímavou výjimkou je kopání v ruinách Korinthu po roce 146, kdy byl dokonale vyvrácen Římany. Hledány byly bronzové předměty, především stolovací nádobí a roztavené kusy kovu z vyhořelých ruin, v nichž se smísily drahé kovy. Jeden čas byl "nekrokorinthiemi" Řím zaplaven a byl s nimi pěkný business. Byla to tedy první komerční archeologie, která tolik kvetla na konci 20. a začátku 21. století.

Archermos z Chiu, sochař§ 560

Archestratidés z Athén§ arch. 577

Archestratos z Gely, autor gastronomického spisu (A. z Athén byl dramatickým básníkem§ 375

Archiás z Antiocheie na Orontu, gen. Archiy§ viz A. Licinius Archiás

Archiás z Athén§ 1. arch. 497; 2. arch. 419; 3. arch. 346

Archiás z Korinthu, vůdce korinthských kolonistů, oikistés§ 733, 710

Archiás z Makedonie§ 322, s. Antipatrův (?)

Archiás z Théb, prospartský straník§ 379

Archiás z Thúrií, zvaný Fygadothérás, tj. Lovec uprchlíků, čili moderní americký lovec odměn§ 322 a v indexu sub herci

Archiás, ptolemaiovský strat.§ 155

Archidámiá ze Sparty, babička Ágida IV.§ 243, 241

Archidámos z Élidy, vyslanec u Krále§ 367

Archidámos, králové ve Spartě:§

Archidámos I.§ 739, 650, 600

Archidámos II.§ 470, 444, 431 - 427, 397

Archidámos III.§ 371, 368, 365, 362, 360, 344, 343, 338, 331

Archidámos IV.§ 300, 294, 275, 245

Archidámos V.§ 245, 241, 227

Archidámova válka§ viz válka ....

archiereus, provinční§ 30

archiereus kai tetrarchés§ viz tetrarchés kai archiereus

archiereus tú koinú tón Makedonón, „velekněz spolku Makedonů“§ 148

archigrammateus v Makedonii, původně „opisovatel“, později „tajemník“, zde ministr pro zahraniční záležitosti a pro otázky vojenské§ 221

archigrammateus u Seleukovců, ministr války, měl na starosti záležitosti armády§ 220

Archilochos z Kerkýry§ 544 (Ol.)

Archilochos z Paru, básník§ 680, 648

Archimédés ze Syrákús, fysik, mathematik a mechanik, s. Feidiův, srov. také pod matematika§ 287, 212

O jeho zbraních viz rovněž pod vojenská technika a lodi.

Archínos z Amprakie, tyr., manž. Tímónassy z Argu, dc. Gorgilovy§ 585, 546

Archippos z Athén§ 1. 425, o. Aristeidův; 2. 415, básník staré attické komédie; 3. arch. 321; 4. arch. 318

Archippos z Argu, aristokratický pučista§ 195

architektúra, č. architektura, stavitelství a bydlení, architekti a stavitelé, domy, byty nájemné, byty městské (nikoli hostince), villy atd., fysické a mechanické nauky (méchániké) s ním spojené; viz také matematika:

Odborných spisů o architektuře, stavitelství atd. vzniklo ve starém věku mnoho. V podstatě každý stavitel své názory shrnul do nějakého spisu. Z jejich množství se dochoval v úplnosti pouze jeden, a to práce Caesarova vojáka, ženisty, Augústova civilního architekta a inženýra Vitruvia Polliona „Deset knih o architektuře“ (De architectura libri decem). V polovině 7. století žili architekti Metagenés a Chersifronés z Kréty, kteří obnovili Artemísion v Efesu, tzv. II. chrám (dokončen někdy mezi lety 600 až 575 a stál až do roku 356, srov. rok 600), nejstarší z hellénských sedmi zázraků.

Oba údajně sepsali nedochovaný spis o architektuře, čímž se stali prvními známými evropskými píšícími staviteli. Posoudit věhlas syrských/foiníckých stavitelů je d. f. nemožné, ačkoli je nepochybné, že ovlivnili více než jen syropalestinskou oblast. Není znám žádný spis nejznámějšího z architektů měst Hippodáma z Mílétu z 5. století, stavitele Rhodu, Thúrií a Peiraeia, prvního ideologa pravoúhlých půdorysů (ovšem šachovnicové podoby měst jsou doloženy už v sedmém století, viz pod Smyrna).

První knihu o architektuře (v rozsahu, jak ji jímal starý věk) sepsal malíř a stavitel Agatharchos Samský o své dekorační výzdobě jeviště (scény) a o optických prostorových klamech, které s tím souvisejí, pro jednu Aischylovu tragédii. Vzápětí na totéž thema napsali myslitelé Démokritos a Anaxagorás. Silénos napsal knihu o dórském slohu, Theodóros Samský o Héraiu na Samu, Chersifrón z Knóssu a jeho syn Metagenés, zvaný ze Samu, o iónském chrámu Artemidy v Efesu (který začali stavět, ale který dokončil Artemidin chrámový služebník Démétrios a Paniónios z Efesu, jenž později ve stejném iónském slohu s mílétským Dafnidem postavil v Mílétu chrám Apollónovi).

Pýtheos psal o iónském chrámu Athény v Priéně. Pýtheos byl též vedle Satyra autorem spisu o Mausóleiu. Athéňané Iktínos (který stavěl také Démétřin chrám v Eleusíně), Kallikratés a Karpión vydali práci o Athénině chrámu na Akropoli, Theodóros z Fókaie o tholu, okrouhlém chrámku v Delfách. - Všichni tito stavitelé a autoři odborné literatury patřily do 5. století. Architekt Kallikratés byl natolik zámožný, že pořádal prodejní výstavy umění v Athénách, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě.

Filón z Eleusíny psal o poměrových vztazích chrámů a o zbrojnici, která stávala v peirajském přístavu (postavena za Démétria Falérského).

Hermogenés, snad nejznámější architekt hellénismu, psal v polovině 3. století o pseudodipterním iónském chrámu Artemidy Leukofryéné v Magnésii na Maiadru a o monopterním chrámu Dionýsově v Teu, které postavil (byl ještě jiný H., který žil v 1. st.). Arkésios psal o poměrových vztazích korinthského slohu a o iónském chrámu Asklépiově v Trallech, jehož byl stavitelem.

O poměrových vztazích v architektuře, jak uvádí Vitruvius, napsali spisy odjinud neznámí Nexaris, Theokydés, Démofilos, sochař-bronzíř Pollis, Leónidás z Naxu, stavitel Leónidaia v Olympii (možná ale shodný s malířem Leónidou z Anthédonu), slavný athénský portrétista Sílánión, neznámí Melampús, Sarnakos a Eufranór z Korinthu, sochař a malíř.

O strojnictví-méchánice, která byla považována za součást architektury, psali Diadés, proslulý hellénistický poliorketik, tj. odborník na obléhání měst, pýthagorik Archýtás, veleslavný Archimédés Syrákúský, mechanik a vynálezce Ktésibios z Alexandrie, Nymfodóros ze Syrákús, snad hellénistický autor fantastických příběhů, mechanik/inženýr a taktik Filón z Býzantia, nebo Dífilos, Démoklés, Chariás, všechno technici Alexandra Velikého a žáci Filippova poliorketika Polyída z Thessalie, poliorketik Pyrrhos a opět jinak neznámý fysik Agésistratos.

Jako první se systematicky zabýval méchanikou pýthágorik Archýtás z Tarentu. Jako první historický známý člověk měl sestrojit dřevěný létací stroj. Nic bližšího ale nevíme. O mechanice-konstruování čerpacích strojů, obléhacích atd. psal v některých dodnes zachovaných knihách alexandrijský mechanik Hérón, zřejmě ve 2. nebo 1. st. př. n. l. či až 1. st. n. l. Objevil mimo jiné princip parního pohonu a pracoval na hydraulických systémech.

Ovšem první parní stroj-čerpadlo na odstraňování spodní vody z dolů postavili roku 1711 Thomas Mewcomen a Thomas Savery; roku 1769 James Watt patentoval zásadní vylepšení.

Hérón sepsal mimo jiné spis Automata o strojích mechanicky naprogramovatelných, aby v chrámech způsobovaly zázraky, samy od sebe otevíraly a zavítaly dveře, hýbaly vším možným, vše časově nastavitelné, což dokázal již Ktésibios. Filón Býzantský sestavil ve 3. st. př. n. l. přenosný divadelní automat přehrávající sofokleovskou tragedii s kulisami o pěti dějstvích včetně závěrečného hromu a blesku, zhotovil "robotickou" služku.

Slovo automatos, samo od sebe, samohybný, se dvakrát vyskytuje už v Íliadě. Spartský král Nábis si dal údajně sestrojit automaton v podobě sochy své ženy Apie n. Apégy oděné do drahých látek. Seděla prý po jeho boku (skutečná tyranisovala kromě toho svůj rodný Argos, viz rok 198) a když se nějaký bohatý Sparťan zdráhal přispět na královu politiku, donutil ho robota obejmout: uvedl do chodu jakýsi mechanismus a do nešťastníka pronikaly hřeby, dokud nesvolil zaplatit, nebo umřel. O zařízení, pokud existovalo a nepatří do propagandistických výmyslů Nábidových nepřátel, se s oblibou traduje, že šlo o první "železnou pannu".

Slůvko méchos (neutr.), prostředek, lék i lest se vnořilo do homérovského méchánómai, stavět, konstruovat, lstivě vymýšlet, a proto byl Odysseus v očích Trojanů polyméchános, vynalézavý - hrozně lstivý, méchánai byly lsti. Mécháné/dór. mécháná bylo v klasické době jakékoli sestrojené zařízení, stroj, kladka/jeřáb, i divadelní, odkud je asi dnes nejznámější užití slova mécháné a její latinské verse: apo méchánés theos, deus ex máchíná.

Když totiž staří autoři nevěděli, jak se ze zapeklitého děje vyvléci, spustili z jakési kladky či jeřábu do děje na jeviště některého z bohů, který smrtelníky rozsoudil a diváci mohli zatleskat.

Na hellénistické vynálezy navazovali Arabové. Jejich znalosti shrnul roku 1205 do Knihy o znalosti smysluplných mechanických zařízení inženýr Badí az-Zamán al-Džazarí, tedy z Cizre (čti: džizre) v dnešním TR, aramejská Gazarta, arab. Džazírat.

Architekt Hérákleidés Tarentský se roku 209 po pádu své vlasti dostal ke králi Filippovi V., u něhož pak působil jako diplomat a poradce. První evropský architekt v diplomacii a politice.

Z Římanů první psal o architektuře jistý Fuficius, po něm v devíti knihách M. Terentius Varro Reatinus jednu věnoval architektuře a dvě knihy napsal P. Septimius. Z římských stavitelů republikánské éry se dochovalo málo jmen, a to mnohdy v ne příliš důvěryhodné, byť pravděpodobné souvislosti: jistý Cossutius podle Vitruvia měl na pokyn Antiocha IV. Epifana (sic) po více než čtyřech staletích roku 174 obnovit dostavbu chrámu Dia Olympského v Athénách, kterou po smrti Peisistratově kolem roku 515 zahájili a o pět let později odložili jeho stavitelé Antistatés, Kallaischros, Antimachidés a Porinos. Dokončeno však bylo Olympieion až asi roku 132 n. l. římským císařem Hadrianem: je nejdéle stavěnou sakrální stavbou v evropských dějinách - 647 let.

Druhým známým římským stavitelem byl C. Mucius, který postavil chrám Honos & Virtus (Čest a Srdnatost), dedikovaný C. Mariem. Velké stavební plány s Římem a jeho okolím měl C. Iulius Caesar, ale teprve Augústus mohl o sobě prohlásit: „Převzal jsem město cihlové, zanechávám po sobě mramorové.“ – Vedle sumerských sídel nejstarším plně cihlovými městy s náměstími byla sídla v povodí Indu Harappá a Mohendžo-daro z doby kolem roku 2300 a mladší. Ovšem tam i v republikánském Římě se stavělo z cihel nepálených, kdežto teprve od Augusta se šířil jako stavební materiál v Římě cihly pálené. Více než Augustus se pravděpodobně o "moderní" vzhled velkoměsta postaral Neró renovací po požáru roku 64+.

Z posledních desetiletí republikánského Říma známe architekty Filotíma a Dífila, tedy nikoli Latiny, kteří vybavovali komplexně villy včetně zahradní architektury. Imperátor Tiberius se vyznamenal svérázným přístupem k památkové péči. Jisté římské sloupořadí, porticus, se naklánělo na stranu a jednomu zdatnému architektu se podařilo dalšímu sklonu kolem roku 20 n. l. zabránit a stavbu narovnat (srov. pozdější příběh šikmé věže v Pise). Vládce ale zakázal inženýrovo jméno publikovat a později ho dal i zavraždit.

Ceny bydlení (srov. také pod ceny): Nájemné v římském domu v  době Sullova mládí stálo v přízemí, kde bylo nejdráže, ročně na tři tisíce sésterciů, v patrech dva tisíce. Nájemné se obvykle uzavíralo na jeden rok, a to k 1. červenci. Pokud Římané nebydleli ve Městě pod širým nebem, pak jen nepatrná část žila ve villách, na venkovských statcích (villa, villa rustica) nebo ve vlastních či samostatných nájemných domech (domus), „střední vrstva“ měla pronajatý byt v činžovních domech stavěných do bloků se společným dvorem, „ostrůvcích“, insulae. O číslování ulic viz pod Pompéií.

Velká část Římanů a pochopitelně dalších obyvatel Města spávala v chatrčích kolem Říma, po hospodách, v uličkách mezi domovými bloky, v podloubí divadel, cirků, amfitheátrů, kde se dalo. Celý život prožili na ulici a ti, kteří byli zapsáni v seznamech občanů, dostávali od státu základní potraviny, též olej v lázních a časté povyražení s možností zisku dárků, někdy i velmi drahého, na hrách v cirku. Plebs rómána do zachovaného obrazu zlaté éry Říma nezapadá, žila však podobně až do skonání římské moci. 

Augústus omezil výšku domových bloků na sedmdesát stop, tj. c. 21 metr, Neró jedno sto stop, tj. asi třicet metrů, Tráiánus ji snížil po povodních na šedesát stop, tedy osmnáct metrů, a bylo jich kolem roku 300 n. l. v Římě na 45 tisíc. Jejich obytná plocha byla mezi 300 až 800 m2, v přízemí mělo společné vstupní átrium (pův. místnosti od kouře zčernalé, jádro domu), záchody, obchody a různé řemeslnické provozovny, v prvním patru drahé byty s balkony.

Pěti a šestipatrové domy nebyly vzácností, stejně jako nekvalitní stavební materiál. Insula Feliclés byla prý nejvyšším obytným domem či domovním blokem Říma a pravděpodobně i starověku, ale jeho výšku neznáme. Zřejmě vznikl po nerónovském požáru, tedy po roce 64 n. l., a ohromoval poblíž cirku Fláminía ještě na začátku třetího století n. l. Podle jedné zmínky z doby kolem roku 100 n. l. vedlo do horních bytů jistého domu dvě stě schodů. Bytovky patří pouze k velkoměstům, nikoli k provincii (v Óstii jsou, v Pompéjích nikoli). Vysokými domy vynikala foinícká města a ostrovní část Tyru jich prý měla více a vyšší než Řím.

Prostý venkov, tedy více než 90 procent starověké populace znalo jiné poměry: život v chatrčích nebo jednomístnostních domech shloučených do určitých „ostrůvků“ na maloměstech, kde na na ploše 4 x 4 metry žila třeba desetičlenná rodina.

Podle velikostí bytů v Pompéjích se soudí, že v nich bydlel jedinec; bohatší jedinec se sluhou, který spal vedle něho na podlaze, zatímco jeho pán spal na tom, na čem přes den seděl a polehával. Pokud ne, a tomu se věří více, se na stejné ploše tísnila rodina se dvěma třemi dětmi: chudý člověk musel nezbytně pokládat samotu za luxus.

Pro srovnání: villa zbohatlého propuštěnce Trimalchióna, literární postavy Petróniova Satyriconu, měla v polovině prvního století n. l. čtyři jídelny, dvacet ložnic, dva mramorové portiky (sloupořadí), v poschodí osobní jídelnu a ložnici majitelovu a všude se potloukaly zástupy služebnictva a příživníků.

Byty neměly vlastní kuchyně ani jiné sociální zařízení: Římané se stravovali po hospodách „za rohem“ nebo „na hlavní“ s teplými jídly a koupat se chodili do veřejných lázní. Jídelnička ve vyšších patrech lepších činžáků (a od toho označení pro horní patra obecně) se nazývala cénáculum, řec. deipnétérion nebo hyperóon.

Podle stížností literátů víme, že hluk z dlážděných a z velké části bezejmenných ulic trval hluboko do noci („musíte být hodně bohat, abyste se v Římu vyspal“). Za nejhlučnější třídu byla považována Subúra/Suburra ve druhém okresu mezi Coeliem a Esquilínem. Byla plná obchodů a hospodských podniků kombinovaných s bordellem. Nicméně satirik D. Iúnius Iuvenális vkládá do úst jednoho svého přítele prchajícího z Říma na venkov slova hrůzy o bydlení v Subúře: "Vždyť co shledáváme za tak ubohé a pusté, aby sis myslel, že je to horšího než strach z požárů, neustálých pádů domů a tisíce nebezpečí Města - a v srpnu, než přednášející básníci?" Poslední bod byl asi pro satirika píšícího někdy za Tráiána asi moment nejhorší...

O čistotu Města se starala skupina státních (císařských) otroků, povinnost vypomoci při požáru měl každý z obyvatel Města: požáry obvykle vznikaly od otevřeného světla olejových svítilen a svícnů. S pozemky se v Římu spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Město se pak sice o něco modernisovalo. Nejznámější je požár "Nerónův" z roku 64 n. l., který vedl k tomu, že většina Města dostala cihlové domy, zdi byly štukovány, ulice preventivně širší.

O tom, jak vypadala stavba kamenných staveb, dává jistý obraz akce Guédelon v kraji Puisaye 180 kilometrů jižně od Paříže. Od roku 1997 tam asi padesát zaměstnanců staví hrad typu châteuax forts metodami 13. století („experimentální archeologie“) a prý to potrvá dvacet let.

Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus: opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel zoufalý majitel domu pozemek prodat. Pak se teprve pustila Crassova parta do práce. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Zbohatl především na sullovských proskripcích.

Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíci stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce, zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

V době Martialově vyhořel jistý Tongiliánus. Jeho dům měl prý cenu dvě stě tisíc sésterciů, ale po požáru ho prodal za deset tisíc.

Na peníze se hledělo stylem „snadno nabyl, lehce pozbyl“ a „ať všichni vidí, že na to mám“. Podivný P. Clódius Pulcher si pořídil koncem republiky dům za 14,5 milionu sesterciů (srov. zde níže). Jeho soupeř T. Annius Miló měl sedmdesát milionů dluhů (to ho netrápilo, vadil mu Clódius). Caesarův důstojník Mámurra, velitel jeho týlových jednotek, byl prý prvním z Římanů, který si dal pokrýt stěny celého domu mramorovými deskami a také sloupy domu byly z mramoru.

Politik a řečník L. Licinius Crassus (zemřel roku 91; srov. pod kychyně), otec triumvira, měl v době, kdy obyčejný dům s pozemkem stál v Římě kolem šedesáti tisíc séstertiů, dům na Palátínu se zahradou se starými vzrostlými stromy: byla ceněna na šest milionů séstertiů. Jako první z Římanů si pro něj dovezl mramorové sloupy z kamene hyméttského z Attiky: šest kusů vysokých dvanáct stop, tedy čtyři metry.

Celokamenné chrámy začali Helléni stavět kolem roku 600, později mramorové. Byzés z Naxu vynalezl mramorové střešní tašky. Mramorové prahy měl první M. Aemilius Lepidus, cos. roku 78; byly dovozeny z Numidie, první dovoz tohoto stavebního materiálu do Říma. Slavný L. Licinius Lúcullus dal jméno černému mramoru, lúcullskému.

V Clódiově době si kupoval cos. roku 61 a censor 55/4 M. Valerius Messála Niger dům P. Autronia, poslaného roku 62 do vyhnanství do Hellady za účast na Catilínově spiknutí, za 3,3 miliony sésterciů, a o rok dřívě Ciceró palatínský dům Crassův za 3,5 milionu. Kamenolomy u Lúny, marmor Lúnensis, dnes nazývaný podle těžební lokality poblíž carrarský, otevřely až začátkem císařství.

Neró osobně při zahájení stavby korinthského průplavu na Isthmu kopl motykou a odnesl první košík hlíny: rituál prvního kopnutí ostatně žije dodnes. Kolossální Nerónova socha (colossus Nerónis o 120 stopách) stála v předsíni komplexu vil a pavilonků jeho Zlatého domu, domus aurea, ostatně brzy po úchylově smrti zbořeného. Dostavěl ho Nerónův člověk Othó nákladem padesáti milionů sésterciů: nejvíce zřejmě dodnes, kolik kdo dal za soukromé sídlo.

Sám o sobě byl dalším divem, první architektonickou nabubřelostí v Evropě. Rozkládal se na Palátínu, Velii a Esquilínu, byl jako město s loukami, háji a zvěří - moderní architekti by chválili, jak sžil město s obydlím. Dům o třech stech místností, o němž císař při vernisáži prohlásil, „se quasi hominem tandem habitáre coepisse“, že konečně začíná bydlet jako člověk, měl trojnásobné sloupořadí o délce jedné míle.

Budovy oddělovala rozměrná vodní nádrž, venkovská krajinka s vinicemi, poli, výběhy s dobytkem a zvěří (na místě vodní plochy později vystavěl Vespasiánus největší římský amfiteátr Colosseum, zasvěcené roku 80 n. l. jeho synem Titem a pojmenované právě podle čtyřicetimetrové sochy, kterou ale dedikoval Slunci, Sol). Tvůrci díla byli architekti a stavitelé, máchinátorés, Sevérus a Celer, malířskou výzdobu freskami provedl Fabullus.

Obytné části byly zlaceny a některé místnosti vykládány drahokamy a mušlemi. Jídelní sály měly stropy z odsouvatelných slonovinových desek, aby se seshora daly na stolující rozstřikovat voňavky a rozhazovat květy. Hlavní jídelna byla kulatá a díky mechanismu se ve dne v noci otáčela jako celý svět. Zlatý dům byl zavezen hlínou a na něm vznikly Titovy a Trajánovy veřejné lázně opuštěné až roku 539 n. l., když Ostrogotové přerušili přívod vody. • [První velký obytný dům s kulatým půdorysem byl inaugurován 6. dubna 1956 v kalifornském Hollywoodu, sídlo firmy Capitol Records.] Po dvaceti letech vykopávek a restauratérských prací bylo poblíž Colossea roku 1999 zpřístupněno 32 ze 150 místností. Podzemní ruiny s freskami denně shlédne na tisíc návštěvníků.

Domitiánus si později pořídil na Palátínu jídelnu míca aurea, „Zlatý drobeček“, s výhledem na Augústovo mausoleum s hroby členů júlsko-klaudijské dynastie.

Zřejmě největším „domem“, resp. palácovými komplexy byla stavba egyptského krále xviii. dynastie Amenhetepa III., palác k posmrtnému obývání u Théb, o rozloze zhruba padesáti fotbalových stadionů: 38,5 ha, šířka 700 m, délka 550 m - v xix. dynastii zničen zemětřesením a stavební činností např. již Merneptaha.

Zbytkům se říká Memnonovy kolossy podle hellénisované podoby egyptské lidové přezdívky královy Nimmuria; Hellénové ho ztotožnili s rekem padlým před Íliem.

Největším královským palácem pro žijící panovníky byl nepochybně ptolemaiovský komplex v hellénistické Alexandreji. V Římě měl největší palác Neró, ale jeho rozměry neznáme, viz zde výše.

V moderních časech je největším domem americké ministerstvo obrany ve Washingtonu „Pentagon“, dokončený roku 1943. Pojme 23 tisíc zaměstnanců, má 7754 oken, 131 schodišť, 350 tisíc metrů čtverečních úřadoven a 270 tisíc m2 parkovacích ploch (údaje Pentagonu; stál prý tehdy 83 milionů dolarů). Zastavěná plocha „domu“ dělá 117 tisíc m2.

Druhým největším domem a největším obchodním domem na světě je Merchandise Mart v Chicagu, otevřen roku 1930 a stál 38 milionů dolarů. Ve dvaceti pěti patrech má 390 tisíc metrů čtverečních plochy. Největší evropskou budovou a třetí největší na světě je šílený projekt rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaucesca Casa Republicii, Dům republiky.

Jeho stavba zahájená roku 1984 zlikvidovala téměř celý střed Bukurešti a v prosinci 1989, kdy byl Ceacescu sesazen a popraven, stál před dokončením. Má 350 tisíc metrů čtverečních užitné plochy, měří 270 x 240 metrů, vysoký je 86 metrů a 92 metry sahá pod zem: dvanáct pater nad a čtyři pod zemí. Od roku 1994 slouží jako Palatul parlamentului.

Můstek mezi věžemi mrakodrapu Petronas Twin Towers v malajském Kuala Lumpur je 58 m dlouhý, dvoupatrový mezi 41. a 42. podlažím mrakodrapů a 175 m nad zemí (vozovka Golden Gate Bridge v San Franciscu je asi 70 m nad hladinou moře). Architektem celé stavby je Cesar Pelli a zadavatel stavby, malajský státní olejářský podnik Petroliam Nasional Berhad obě věže zprovoznil v roce 1999: Petronas byla přitom se 452 m druhou nejvyšší budovou na světě.

Nejvyšší byl od konce roku 2003 Taipeh 101 v Tchaj-peji na Tchaj-wanu, 508 metrů za 1,5 miliardy eur, v provozu od Nového roku 2005, v „domě“ jsou i nejrychlejší výtahy světa, které z přízemí vyjedou do 89. patra za 39 vteřin.

Nejvyšší stavbou byla v té době vysílací věž CN-Tower v Torontu s 553 metry a věž Ostankino v Moskvě s 537 metry. Nejvyšší budovou Evropy je residence Commerzbank ve Frankfurtu s 259 metry.

Světový rekord z Tchaj-wanu překonala 4. ledna 2010 Chalífova věž, Burdž Chalífa/Burj Khalifa, s 828 metry. Překonat ji měla Věž palem, Burdž nachíl/Burj Nakheel (podle dubajského státního investičního holdingu) ale k její stavbě nedošlo pro hospodářský krach emirátu v listopadu 2009. Měla stát 38 miliard dolarů.

Krachem emirátu byl poznamenán i "Chalífův" mrakodrap. Pět let byl stavěn jako Dubajská věž, Burdž Dubaj, ale v den inaugurace dostal od dubajského vládce a vicepresidenta Spojených emirátů Muhammada bin Rášida Ál Maktúma jméno jeho souseda a vládce Abú Zabí Šajcha Chalífy bin Zájida Ál Nahjána, který je jednak presidentem Emirátů, ale hlavně v roce 2009 dvakrát půjčil Maktúmovi desítky miliard dolarů na splátky nesmírných úvěrů. Rovněž ulice pod mrakodrapem či gigantodrapem se jmenuje po Chalífově otci Zájidovi/Zajdovi. Šajch Chalífa na zahájení provozu věže chyběl...

V roce 2011 bylo na světě několik set  obytných budov vyšších dvou set metrů. V maoistické Číně jich bylo 200, ve Spojených státech 160, ve Spojených emirátech 44, v Japonsku 30, Jižní Koreji 24, Austrálii 22, v Singapuru 18, Malajsku 12, Kanadě 11, na Filipínách a v Thajsku po deseti.

Začátkem srpna 2011 oznámil saúdský princ Walíd bin Talál, že plánuje stavbu Věže království v Džiddě, která o metr přesáhne výšku jednoho kilometru. Číňané již předtím oznámili, že do patnácti let postaví v Šanghaji mrakokdrap o 1228 metrech výšky, se základy hlubokými dvě stě metrů a s prostorem pro sto tisíc lidí...

V Egyptě doby římské bohatí nedávali do domů obležení mramorové, ale ze skleněných tabulí. Alexandreia po celý starověk ovládala celosvětovou výrobu skla všeho druhu. Kromě toho měla rozhodující posici v textilní výrobě a monopol na výrobu papyru. Alexandrijský přístav byl rozhodujícím terminálem pro světový dálkový obchod.

Z Egypta přišla i móda červené nebo růžové žuly z Asuánu, která vydržela až do konce římské moci.

S pozemky se v Římě spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Město se pak sice o něco modernisovalo. Nejznámější je požár Nerónův, viz zde výše. Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus: opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel majitel domu pozemek prodat.

Pak se teprve pustila Crassova parta do práce. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíci stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce, zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

Pravděpodobnost požárů před vynálezem elektřiny byla velmi vysoká. Starověk svítil olejovými a lojovými kahany, kahánky od prostých hliněných po práce z drahých kovů, na cesty nocí louče. V klasických dobách bylo nemožné podnikat velké společenské akce po setmění a celý starý svět a lidstvo do vynálezu elektřiny měly v podstatě striktně denní režim.

Osvětlovací „technika“ však dosáhla v císařské době takové dokonalosti, že např. v Antiochii (srov. tam) a v Římě dokázali při slavnostních příležitostech noční města osvítit tak, že to obyvatelům připadalo jako denní světlo. Céreus, candéla, svíčka, byla vosková i lojová.

Protože staří Evropané nepoužívali papír, neznali lampionů, vynález čínský, který se poprvé (s hedvábím) prý objevil kolem roku 230 př. n. l. (z italského lampione, deminutiva k lampa). Svátek lampionů, jüan-siao-ťie 15. dne prvního lunárního kalendáře završuje oslavy čísnkého Nového roku: oběti předkům, na lampionech hádanky, podávány sladké rýžové knedlíčky jüan-siao/yuanchiao plněné sesamovými semínky nebo arašídovou pastou.

Papírový přenosný nebo poletující lampion k jinému účelu poprvé použil vojenský stratég Ču Ke-liang/Zhu Geliang z éry Tří království (220 – 280): aby oklamal nepřátelské astrology, vypustil na noční oblohu lampiony.

Hellénské stavebnictví lze rozdělit na několik základních časových vývovových úseků: doba mykénská (cca. 1900 - 1100), doba archaická (do roku 480), klasická doba (do začátku hellénismu), a hellénistická, římská a císařská. Římské stavitelství se tradičně dělí na období královské (do roku 510), republikánské (do roku 30) a císařské (do roku 476 n. l.).

Základní stavební slohy v hellénské architektuře byly tři: dórský, iónský a korinthský. Dórský sloh (vrcholná díla jsou ze 6. a 5. století - Parthenón) působí prostým, jednoduchým až přísným dojmem, proto se mu říkalo mužský sloh. Iónský sloh (vrcholil v 5. století - Héraion na Samu či Artemísion v Efesu) a korinthský (4. století) byly dekorativnější, elegantnější a štíhlejší, proto se jim říkalo ženské slohy.

Všechny slohy převzali římští stavitelé, ale nejoblíbenějším jim zůstal korinthský. Předchůdcem iónských hlavic byly tzv. aiolské ze 7. a zač. 6. století. Jednotlivé slohy rozpoznáme podle výrazných rozdílů sloupů a kladí.

O vzniku korinthské hlavice se vyprávěla pověst. Když jedna korinthská dívka předčasně zemřela, chůva uložila na její hrob košík s hračkami a přikryla ho na ochranu před širým nebem střešní taškou. Košík stál náhodou nad kořenem akanthu. Na jaře akanthos prorostl košíkem tak, že inspiroval sochaře Kallimacha, kterému Athéňané říkali Puntičkářský, katatéxitechnos, k vytvoření nového sloupového stylu.

Podle Hellénů vznikl dórský sloh u iónských kolonistů Iónie, kteří při stavbě chrámu Apollóna Paniónia napodobili styl, který viděli poprvé u Dórů. Protože chodidlo je šestinou výšky muže, přenesli poměr do architektury: šestinásobek průměru patky dříku byla výška sloupu.

Pro ženy byl tento poměr jedna ku osmi, a to byl také poměr pro styl iónský. Poprvé byl užit při stavbě Artemísia. Později se poměry změnily: výška dórského sloupu byla sedm jeho průměrů, iónského devět, jako u korinthského. První dórskou stavbou celou z mramoru byla pokladnice Athénských v Delfách, postavená kolem roku 500.

Kárský mramor se řezal na desky: nejstarší budovou tohoto druhu bylo Mausóleion v Halikarnássu, kde byly cihlové zdi obloženy mramorovými deskami. Podle Plinia měl cihly a cihlové domy vymyslet Athéňan Euryalos a jeho bratr Hyperbios. První mramorové průčelí dostal z hellénských chrámů příbytek Athény v Athénách s gigantomachií z doby kolem roku 520.

Prvně bylo použito iónského slohu a sloupů při stavbě chrámu Apollóna Epikúria v arkadských Bássai. Stavba byla pozoruhodná mj. tím, že byla celá z mramoru, tedy včetně střechy (dokončen v roce 420). „Iónské“ hlavice ve stavebnictví byly předtím v Orientu na nábytku, nikoli stavbách.

Nejzachovalejším starohellénským chrámem je Héfaisteion v Athénách, vystavěný v letech 450 - 440 v dórském slohu s iónskými prvky. Mnohem později, až v dobách křesťanských, kdy sloužil jako kostel, se chrám stal známým pod jménem Théseion. Ironií osudu ovšem je, že jméno stavitelovo historie nezachovala. U jiného velkého chrámu, zato jen nepatrně zachovalého zase jméno architekta známe: Sarápidův chrám v alexandrijské čtvrti Rhakótis stavěl dnes jinak neznámý Parmeniskos.

Spojení umění stavitelského, znalostí architektury, s dalším výtvarným uměním, nebylo u Hellénů nic ojedinělého. Např. jinak neznámý Pýthoklés obnovil v 5. století v Sikyónu vyhořelý chrám Apollónův a zároveň ho opatřil kultovní sochou. Sochařem byl i Melanův syn Mikkiadés a vnuk Archermos, jehož synové Búpalos a Athénis měli prý vytvořit žertovnou podobu básníka Hippónakta z Efesu, o němž se říkalo, že je v obličeji ošklivý.

Sochy Archermovy a jeho synů (jména nejsou zachována) byly pověstné ještě v Augústově době (byly ve štítu Apollónova chrámu na Palatiu a jinde). Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce.

Stavitel Eupolemos dokončil roku 423 obnovu vyhořelého chrámu Héraion u Argu. Sochu Héry vytvořil Polykleitos ze Sikyónu.

Do stavby Pantheia v letech 33 – 27 byla 1200 let největší starověkou stavbou s klenbovým zastřešením tzv. Átreova pokladnice v Tírynthu (srov. roku 27 a v Indexu pod Pantheion/Pantheon).

Přeprava obelisků: Ptolemaios Filadelfos dal do Alexandreie dopravit sloup krále Nektheba, vysoký 80 loktů. Přepravu zařídil stavitel Satyros (uvádí se ale i jméno Foiníkovo) s pomocí voru, který přivedl k ležícímu obelisku nově vykopaným kanálem z Nilu. Za dopravu do Arsinóeia v Alexandreji byl odměně králem 50 talenty. Od dob Caesarových se obdobné obří monumenty vozily do Říma.

Mosaiky & beton: embléma, tj. práce nahozená, lat. opus tessellátum, řec. múseion, odtud lat. opus múséum n. músívum; z mramorových kaménků lithostróton n. lithostrótum, opus vermiculátum, „červivé“, řec. asaróton embléma, n. vermiculátae ad effigiés rérum et animálium crustae, mramorové a jiné kaménky, popř. skleněné střepy do tmelu n. cementu; opus sectíle jsou větší kusy různobarevného mramoru, pavímentum tessellátum.

Umění přišlo z Předního východu, proslavené u Foiníčanů. Nejslavnějším mosaikářem (pozdní lat. músívárius) je zřejmě jinak neznámý Sósos, tvůrce podlahy asarótos oikos, tj. nezametený dům, se zobrazenými zbytky jídla, kostičkami rybími a jinými, odpadky, ohryzky apod., aby to vypadalo ležérně, neuklizeně. K tomu holubice pijící z talíře nebo na okraji vinné konvice.

První kostkovaná mosaiková podlaha byla začátkem třetí púnské války v chrámu Iova Kapitólského. Mosaiková móda se rychle rozšířila v dobách občanských válek; začaly za Sully (chrám Fortúny v Praeneste). Pak se mosaika z podlah přestěhovala na stropy.

Hellénořímské stavitelství proslavil jeden velmi prosaický materiál, beton. Opus caementícium, dosl. práce s neopracovaným kamenem, z toho moderní "cement", vznikl přidáním sopečného prachu do malty vyrobené ze směsi drcených cihel nebo kamene s jílem nebo sádrou a vody. Sopečný prach spustil tvrdící chemickou reakci a drcená keramika v maltě vytvořila vodotěsnou átku pro stavbu cisteren, beton pro přístavní mola, mostní pilíře. Podle moderních pokusů římský beton vydržel ve slané vodě déle než porlandský, který se začíná drobit pod hladinou po půlstoletí; římský drží dodnes.

Z historie nájemného bydlení

Bydlet ve vlastním, mít pozemek, nebylo právo odjakživa. Ve starém Egyptě v podstatě celá země a její lidé patřili králi-faraonovi. Půdu ovšem často daroval bohům, jejich chrámům, nebo ji propůjčoval svým vysokým úředníkům. Podobně v Číně za dynastie Čou (1122 – 221) patřila půda „nebesům“.

A protože vládci byli jejich dětmi, všechna půda a lidé na ní žijící patřili císaři, popřípadě tomu, jemuž císař svěřil zemi do správy. Císař Čchin Š’chuang-ťi po roku 221 povolil prodej a koupi půdy a zdaněním obchodů získal znamenitý finanční zdroj. Císař Wu-ťi (po 141) uzákonil, že dědit půdu nemůže jen prvorozený syn, ale všichni. Tím rozparceloval obří majetky venkovské šlechty. Vše ke starému vrátil císař Wang-mang, protože roku 9 n. l. půdu opět zestátnil.

V mesopotamských státních útvarech šel vývoj jiným směrem. Původní majetek kultovní, chrámové, komunity, přešel do soukromého vlastnictví a od první dynastie babylónské (1894 – 1594) jsou mezi zachovanými písemnostmi formulářovitě strukturované prodeje nemovitostí s domy s propracovaným systémem úvěrování. Prodeje pozemků v Uruku a Babylónu patří mezi poslední známé klínopisné texty z prvního století př. n. l. Mesopotamský individualismus byl cestou ke kapitalismu.

Naprosto moderním způsobem fungoval prodej a nabývání nemovitostí ve středomořských civilisacích, u Foiníčanů, Řeků a Římanů. Na prodeje a pronájmy pozemků a domů byly uzavírány smlouvy, fungovaly katastrální úřady, z prodejů byly místně placeny daně. Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil koncem pátého století př. n. l. asi čtyřicet drachem, tedy hodně přibližným přepočten 51200 až 83200 korun.

V téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní 2 drachem a 3 obolů. O století později bylo za slušné věno pokládána částka dvou talentů, stateček se stejným ročním výnosem za střední; rolník s ročním výnosem jednoho talentu si již mohl dopřát otroka. Jeden attický talent ve volném přepočtu je 7,7 až 12,5 milionů korun.

Ceny nemovitostí poprvé výrazně vzrostly po Alexandrově tažení na východ. Vojáci přišli k majetkům, za něž si pořizovali statečky a statky, ideál všech námezdních vojáků v podstatě dodnes.

Nájemné v římském domu v prvním století př. n. l. stálo v přízemí ročně tři tisíce sesterciů, v patrech dva tisíce. Jeden sestercius (HS) lze podle některých odhadů velmi volně přepočítat na našich 320 až 520 korun. Chléb tehdy stál dva assy, necelý sestercius. Nájemné se obvykle uzavíralo na jeden rok, a to k 1. červenci; tou dobou ostatně také začínaly senátní prázdniny a zákonodárci se rozjížděli po venkovských latifundiích.

Jenom nepatrná část Římanů žila ve villách nebo ve vlastních či samostatných nájemných domech, domus. „Střední vrstva“ měla pronajatý byt v činžovních domech, „ostrůvcích“, insulae. Na léto měšťáčtí Římané jezdili na venkov: buď do svého, nebo do pronajatého.

Císař Augustus na začátku našeho letopočtu omezil výšku římských domů na 70 stop, tj. c. 21 metr, o půl století později Nero na 100 stop, tj. asi 30 metrů a Traianus začátkem druhého století n. l. ji snížil na 18 m. Kolem roku 300 n. l. bylo v Římu na 45 tisíc domů. Jejich obytná plocha byla mezi 300 až 800 m2, v místnostech prakticky žádný nábytek (lůžko, truhla, vzácněji skříň), v přízemí bylo společné vstupní átrium, záchody splachované průtokově vodou, obchody a různé řemeslnické provozovny, v prvním patru byty s balkony. Pěti a šestipatrové domy nebyly vzácností, stejně jako nekvalitní stavební materiál.

Insula Feliclés byla prý nejvyšším obytným domem či domovním blokem Říma a pravděpodobně i starověku, ale jeho výšku neznáme. Zřejmě vznikl po neronovském požáru roku 64 n. l. a ohromoval ještě na začátku třetího století n. l.

O poměrech největšího města starověku, Alexandrie, nejsme natolik informováni, ale víme, že Římané s východem rádi soutěžili. Antický člověk žil na ulici, a většina „občanské vybavenosti“ byla vskutku občanská: zadarmo knihovny, divadla, hry v cirku všeho druhu, lázně se vstupným symbolickým.

Byty neměly vlastní kuchyně ani jiné sociální zařízení: Římané se stravovali po hospodách „za rohem“ nebo „na hlavní“ s teplými jídly a koupat se chodili do veřejných lázní. Podle stížností literátů víme, že hluk z dlážděných a z velké části bezejmenných ulic trval hluboko do noci („Musíte být hodně bohat, abyste se v Římu vyspal,“ napsal dobový literát).

S pozemky se v Římu spekulovalo, někdy vypomohl velký požár. Nejznámější je požár údajně Neronův z roku 64 n. l., který vedl k tomu, že většina Města dostala cihlové domy, zdi byly štukovány, ulice širší.

Ze známých lidí pozemkovými spekulacemi zbohatl triumvir M. Licinius Crassus (zabit roku 53 př. n. l.): opatřil si partu pěti set zedníků a tesařů, zároveň hasičů, což tehdy ještě Řím neznal, a když někde z přetížení spadl činžák nebo hořelo, nabídl služby – ale nejdříve musel zoufalý majitel domu pozemek prodat.

Pak se teprve pustila Crassova parta do práce; o požárnících-hasičích viz pod požárníci. Crassus bývá pokládán za největšího z krésů římské republiky. Prý na začátku neměl majetku více než tři sta talentů, ale když na začátku svého konsulátu roku 70 př. n. l. obětoval Hérákleovi desátek ze svého jmění, pohostil Římany u deseti tisíců stolů a rozdal jim obilí na tři měsíce, zůstalo mu před tažením na Parthy o patnáct let později stále ještě sedm tisíc sto talentů.

Bytovky patřily pouze k velkoměstům, nikoli k provincii. Prostý venkov, tedy více než devadesát procent starověké populace, znalo jiné poměry: život v chatrčích nebo jednomístnostních domech shloučených do určitých „ostrůvků“ na maloměstech, kde na ploše 4 x 4 metry žila (rozuměj přenocovala) třeba desetičlenná rodina.

Mnohem bídnější poměry přinesl zánik polytheistické civilisace a nástup „barbarských národů“ severně od Alp. Než se národové a státy vzniklé z Germánie, z líhně moderních evropských dějin, technicky konsolidovaly alespoň do úrovně z ideových důvodů zničené antiky, uplynuly dlouhá staletí.

Spoutání lidí s půdou ve feudálních společenských systémech neumožňovalo rozvoj bytové kultury a masové architektury. Chatrč, chýši, střechu nad hlavou lidé stavěli na půdě majitele.

Po zrušení nevolnictví a roboty koncem 18. a v první polovině 19. století a navazující průmyslová explose umožnily volný pohyb po světě. Dělnické kolonie kolem továren a na okraji velkých měst vznikaly na obecních pozemcích. Jednoduché stavby (např. Staré Střešovice) se pokoušely kopírovat vesnické originály a prostředí.

„Migranti“ si obydlí stavěli sami, materiál mnohdy dostávali darem nebo za levno v okolních panských lomech. Podnikatelé ve snaze umístit dělníky nejblíže továrně stavěli sídliště a bytové bloky a jakoby se vrátil životní styl alexandrijských a římských proletářů a střední vrstvy.

[oddíl psán pro časopis Týden]

Architímos z Athén§ arch. 30

archiv, státní, v Athénách viz Métroón

archiv, u Seleukovců, viz chreofylax, chrématistérion

Nejstarším písemným „archivem“ lidstva je soubor čtyř-pěti set tabulek a jejich zlomků ze Šuruppaku (Tall Fára) a Tall Abú Salabích z doby kolem roku 2600, viz pod klínopis. Nejmladším datovatelným textem je astronomický diář z roku 7 př. n. l. z babylónského chrámového archivu. Jsou však zprávy o tom, že existuje text z doby Tiberiovy a zatím nejmladší diář nese datum 385 SE, tedy roku 74 n. l. (vládl Arasakovec Vologasés I.).

Archiv Achaimenovců včetně jejich kroniky nepřečkal jejich konec, neboť pravděpodobně zanikl se požárem Persepole roku 330. Z éry perské říše není s výjimkou behistunského nápisu Dáreia I. v podstatě významnějších "domácích" historiografických záznamů, což vzhledem k jejímu významu a rozsahu je poznatek pozoruhodný.

„Polní“ archiv Alexandra Velikého spravoval jeho písař Eumenés, jediný Hellén mezi makedonskými dvorními hierarchy. Měl ho stále při sobě a roku 324, když z žertu dal Alexandros Eumeneův stan zapálit, protože se chtěl ujistit, že jeho písař nemá žádné velké peníze, celý shořel. Král pak nařídil všem satrapům poslat opisy korrespondence a nařízení. Archiv měl každý hellénský stát a státeček.

V Římě byl státní archiv s texty usnesení umístěn v chrámu Iova Optima Máxima Capitólského. Od roku 83 (první požár Iovova chrámu) bylo stavěno tabulárium a asi roku 78 dokončeno. Při (druhém) požáru Capitólia roku 69 n. l. se velká část ze tří tisíc bronzových desek roztavila. Tabulárium obnovil roku 46 n. l. císař Claudius. Císař Vespasiánus je dal podle opisů obnovit. 

Archivní zápisy, památky vykonané rodinnými příslušníky, byly ukládány v domech a neopouštěly je ani v případě, že se římský majitel vystěhoval: domy se jimi pyšnily i po změně majitele. Vědomí archivalisované paměti bylo u Hellénů a Římanů od počátku velmi silné. Hlavním psacím materiálem byl papyrus a pergamen (viz také tam), řada důležitých dokumentů stála všem na očích vytesána do kamene. 

Jednou z forem likvidace makedonského státu byla likvidace „národní“ paměti: Aemilius Paullus nakázal roku 168 snést z městských a dalších archivů po celé zemi veškeré písemnosti. Bylo to porvé, kdy se archivy staly mocenskou zbraní v politice: Římané podle listin usvědčovali promakedonské politiky a předávali je svým kolaborantům k popravě, nebo si vzali s sebou do Itálie do internace.

Zachováno z nich není nic a je pochopitelné, že všechny historie makedonského státu napsané po roce 168 př. n. l. jsou pouze prořímské a Makedonci většinou znectěni jako lidé zákeřní a nehodní římské velikosti (srov. podání Perseova osudu).

archón, archonti, úřad archontů v Athénách, viz tam (komise deseti prospartských archontů zaváděl po porážce Athén v bývalých jejich spojeneckých státech Lýsandros), gen. archonta§ 594, 508, 487, 461, 458

archón, titul bosporských vládců v Pantikapaiu§ 348

Archón, satr. Babylónie§ 323, 321

Archón z Aigyry v Acháji, strat., b. Xenarchův§ 190, 187, 184, 182, 175-174, 172, 169

Archón z Athén§ arch. 147

Archónidés Sikulský, dyn.§ 414, jiný od následujícího

Archónidés z Herbity na Sicílii, sikulský dyn.§ 403; viz též Alaisa

Archýtás ze Sparty§ efor epón. 405

Archýtás z Tarentu, pýthagorik a lékař (A. z Mytilény byl hudebníkem, jiný A. psal o zemědělství, byl epigrammatik A a jiný byl stavitelem, autor knihy o architektuře)§ 431, 406, 389, 360

Aria, Ariéné, seleukovská satrapie§ 330, 329, 323, 321, 317, 316, 321, 208, 180

Pozd. také seleuk. označení všech východoíránských satrapií po ř. Indos, tj. A., Parthie, Drangiány, Karmánie, Gedrósie, Arachosie a Baktrie se Sogdiánou; podle jiných interpretací je Aria starověký název pro dn. Afghánistán (etymolog. souvisí s Árji, Írán). Jméno podle ř. Arios/Areios, viz zde níže.

Ariaios z Persie, zrádný šlechtic§ 395

ariáni, jedna z forem raného křesťanství, prvními z Germánů byli a. Západní Gotové, viz

Ariaos z Edessy, dyn.§ viz Arjaw

Ariamenés z Kappadokie, k., o. Ariarátha III.§ 280, 255, 242, 230

Ariapeithés ze Skythie, k.§ 440

Ariaramneia, m. v Kappadokii§ 230

Ariaramnés z Persie, b. Kýra I., o. Arsamův, krále v Parsa§ 639, 590

Ariarátheia, m. v Kappadokii§ 230

Ariaráthovci, královská dynastie v hellén. Kappadokii§ 330, 98

Ariaráthés I.§ 330, 322, 321

Ariaráthés II.§ 301, 280

Ariaráthés III.§ 255, 230, 220

Ariaráthés IV. Eusebés§ 220, 193, 190 - 188, 181, 180, 172, 165, 164

Ariaráthés, s. Ariarátha IV., b. Orofernův§ 193, 172

Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., původ. jménem Mithridátés§ 193, 172, 164 - 161, 158, 157, 155, 132, 130, 98

Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór§ 130, 125, 112, 111, 98

Ariaráthés VII. Filométór§ 112, 111, 108, 102, 100, 99

Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór II., s. Mithridáta VI. Pontského§ 99, 96, 93, 90, 89 - 86 (srov. pod Arkathiás)

Ariaráthés IX., zvaný Mladší, b. Ariarátha VII.§ 112, 100 - 98

Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos§ 42, 36

Aribázos§ 1. 246, strat. Kilikie; 2. 215, 213, strat. Achája II.

Arícia, m. v Latiu§ 506, 446, 338, 41

U A. v Albánských horách byl na jezeru Nemi (novodobý název) Diánin "Nemurský" háj, nemus arícínum, tedy "posvátný arícijský háj", s chrámem, kde funkce velekněze, rex nemorensis, "krále háje", patřila uprchlému otrokovi, který se ke kněžství dostal, když zabil svého předchůdce. Kněz panenské bohyně, která všeobecně mívala pouze kněžky, proto stále chodil opásán mečem. Později zvyk zabíjení zanikl, ale ještě princeps Gáius alias Caligula schválně poslal do Arície muže silnějšího než stávající kněz, jehož vláda se císaři zdála příliš dlouhá. O vlastním procesu "nástupnictví" není známo nic. Chrám vysvětil latinský diktátor Égerius Laevius z Tuscula a vedle Diány sdílel obydlí Virbius, údajně italské jméno Théseova syna Hippolyta po zmrtvýchvstání, kdy se oženil s Arícií. Na kultu se podílely městské státy Ardea, Arícia, Cora, Lánuvium, Laurentum, Pómétia, Tíbur a Tusculum. Na břehu jezera míval villu Božský Iúlius a jeho stejnojmenný potomek C. Iúlius Caesar vulgo Caligula místo s okolím rovněž miloval. Na malé jezero dal umístit dvě sedmdesátimetrové luxusně vybavené lodi s koupelnami s teplou vodou, svého času jedny z největších, které byly v novodobém věku vytaženy na souš, viz pod lodi. Lacus nemorensis, dn. Lago Nemi, odvodňoval kdysi tunel o délce 1,7 kilometru, po staletí neužíván a obnoven byl až v novověku, viz pod lodi.

Ariéné§ viz Aria

ariés§ viz beran

Arifarnés, k. skythských Thatů§ 310

Arifrón z Athén, b. Perikleův; gen. -fronos§ 447

Arimaspové, jednooký mýthický národ na jihu Sibiře, který prý střežil tamní ložiska zlata; u starších autorů asi vedle Hyperboreiů označení pro Skythy n. Sarmaty§ 550

Ariminum, m. v Umbrii, kde končila via Fláminia, dn. Rimini; od roku 270 či 268 kolonie latinského práva, od roku 90 municipium§ 270, 268, 236, 220, 218, 217, 187, 132, 49

Arimnás nebo Arimmás, satr. v Syrii (zkrácená forma jména Arimachos)§ 333, 331

Arimnéstos z Athén§ arch. 416

Arimnéstos ze Sparty, spartský bojovník, zabil Mardonia§ 479

Arimnéstos z Tyrrhénie, k.§ 775

Ariobarzánés, jméno per. šlechticů z rodu Farnakovců:§ 1. s. Farnabázův, satr. helléspontské Frygie, 387, 368, 365; 2. 331, satr. Persie; 3. , 302, 249, o. Mithridáta I. z Kiu; 4. 302, o. Mithridáta III. Pontského

Ariobarzánés, dynastové v Kiu/satrapové ve Frygii:§

Ariobarzánés I., dyn.§ 362, 337, 302, 249

Ariobarzánés II., dyn.§ 302, 280, 272, 266, 249

králové v Kappadokii:§

Ariobarzánés I. Filorhómaios§ 96, 95, 93, 92, 90 - 88, 85, 83, 82, 79, 77, 72, 69, 67, 66, 62

Ariobarzánés II. Filopatór§ 62, 52

Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, k. Kappadoků a Armenů§ 52, 51, 47, 42, 36, 2, 1

Ariobarzánés z Atropatény, k. Armenů§ 20, 2

Ariobarzánés z Numidie§ viz Arkobarzánés

Arios, ř. v Ariéně, dn. pers. Hárí rúd, "ř. Hárí", též Hérírúd§ 208

Ariovistus, k. germ. Suébů, domácím jazykem snad Heervest či Ehrenvest; o celou svou rodinu přišel v bitvě s Caesarem§ 72, 61, 60, 58

Arisbé, m. v Tróadě u Abýdu; v Íliadě zabil jejího vládce Axýla Diomédés§ 334, 216

Aristagorás z Kýmy, tyr.§ 512, 499

Aristagorás z Kýziku, tyr.§ 512

Aristagorás z Mílétu, vůdce protiperského povstání Iónů (jiný A. z Mílétu byl ve 3. st. n. l. autorem historického spisu o Egypťanech)§ 501 - 499, 496, 494, 464

Aristaichmos z Athén§ 1. arch. 624; 2. arch. 159

Aristainos z Dýmy, strat.§ 199, 198, 196-195, 188 - 185

Aristaios z Athén§ arch. 62

Aristandros z Antissy na Lesbu (A. z Telméssu byl věštcem u Filippa II. a Alexandra III.)§ 168 (Ol.)

Aristarchos z Athén§ 1. oligarcha, jeden ze 400, 411; 2. arch. 107

Aristarchos ze Samu, mathematik a astronom§ 250, 150

Aristarchos z Kolchidy, dyn.§ 65, 64, 48

Aristarchos ze Samothráky, grammatik, poslední knihovník Múseia§ 217, 200, 180, 170, 150, 145

Aristarchos z Tarentu, politik§ 280

Aristeás z Argu, předák protimakedonské strany§ 272

Aristeás z Prokonnésu, epický básník (jiný A. je údajným autorem tzv. A. dopisu o překladu Pentateuchu z hebrejštiny; zpráva je nacionalistickým podvrhem z doby po roce 130)§ 550

Aristeidés z Athén, zv. Spravedlivý, „Dikaios“, s. Lýsimachův§ 1. arch. 489; 540, 482, 480 - 478, 476, 467; 2. velitel v Thrákii, s. Archippův, 425 (jiný A. z Athén byl filosofem a autorem Apologie, další dialektik, jeden byl ve 2. st. n. l. křesžtanmským apologetou)

Aristeidés z Mílétu, klasik erotické novelly§ 100

Aristeus z Korinthu, velitel expediční jednotky§ 432, 430

Aristiás z Fleiúntu, syn Prátínův, tragický básník§ 470

Aristión z Athén, gen. Aristióna§ 1. arch. 421; 2. 88 - 86, tyr.

Aristión z Kydónie, brigant§ 68

Aristippos z Argu, tyrannové:§

Aristippos I.§ 272

Aristippos II., s. Aristomachův§ 240, 238, 236

Aristippos z Kýrény, hédonický filosof§ 435, 366, 399

Aristippos z Kýrény (II.), vnuk Aristippa z Kýrény, filosof (jiný A. byl autorem knihy o Arkadii a další patřil mezi filosofy novější Akadémie a další sepsal O dávné poživačnosti - snad totožný s vnukem kýrénského Aristippa)§ 399

Aristobúlos z Kassandreie, historik§ 300

Aristobúlos, jméno několika židovských šlechticů:§

Aristobúlos I. alias Iúdás, hebr. Jehuda, k. Židů, s. Ióanna Hyrkána I., b. Antigona§ 110, 104, 103

Aristobúlos II., k.§ 76, 69, 67, 65 - 61, 57, 55, 52, 49, 38

Aristobúlos (III.) alias Iónathan, b. Mariamy (I.)§ 38-36, 29

Aristobúlos, k. v Chalkidě§ 76

Aristobúlos, s. Héróda a Mariamou (I.)§ 38, 28, 17, 7

Aristobúlos ml., s. Héródovců Aristobúla IV. s Bereníkou, manž. Iotapy, dc. Sapsigerama II. s Iotapou III.§ 20, 17

Aristodámidás z Argu, o. Feidónův, k.§ 680

Aristodámos (dór.) a Aristodémos (ión.):

Aristodámos nebo Aristodémos z Athén§ arch. 352

Aristodámos z Élidy (Ol.)§ 388

Aristodámos z Figalie, zvaný Chréstos, tj. Spravedlivý, Dobročinný, Dobrotivý, tyr. v Megalopoli§ 272, 265, 260, 255

Aristodámos z Kýmy v Kampánii zv. Malakos, „Změkčilec, Zbabělec“, tyr.§ 524, 506, 495, 492

Aristodámos z Messénie, k.§ 733, 724

Aristodámos z Mílétu, Antigonův podvelitel§ 319, 315, 314, 312, 307

Aristodámos ze Sparty, poručník Agésipolida I.§ 395, 394

Aristodémos z Makedonie, voják§ 279

Aristodikidés z Assu, seleuk. hodnostář§ 275

Aristodikos z Tánagry, podezřelý z vraždy Efialtovy; možné též: A., syn Tanagriův§ 461

Aristofanés z Kydathén v Attice, komický básník§ 446, 427, 425 - 421, 414, 411, 405, 388

Aristofanés z Athén§ arch. 331

Aristofanés z Býzantia, filolog a knihovník Múseia§ 300, 257, 195, 180, 27

Aristofantos z Athén§ arch. 154

Aristofilidés z Tarentu, k., jeden z mála západohellénských panovníků, které známe s královským titulem§ 514

Aristofón z Athén § 1. zastánce expansionistické politiky, 364, 361, 355; 2. arch. 330; 3. arch. 142

Aristogeitón z Athén, jeden z „tyrannobijců“, gen. -geitona; s Harmodiem odvozoval původ od Foiníčanů a pocházeli z klanu nebo lokality Gefýraioi, tedy "Mostečtí"§ 514

Jistí přátelé Harmodios a Aristogeitón, rodem potomci foiníckých kolonistů středního Řecka, se chtěli pomstít za urážky, jimiž je počastovali athénští vládcové Hippiás a Hipparchos. Harmodios byl Aristogeitonovým milencem, ale zatoužil po něm Hipparchos.

Byl odmítnut a dvojice tyranů (vlastně tak krutě podle dnešního významu slova ani nevládli) chtěla Harmodia vytrestat. Pozvali jeho neprovdanou sestru, aby se účastnila obřadu o slavnosti, která byla součástí státního kultu. Když přišla, vyhnali ji s tím, že prý není panna, jak obřad vyžaduje.

Následovala vendetta. Milenci dali dohromady lidi, kteří se chtěli zbavit tyranovlády a o slavnostech panathénají v létě 514 př. n. l. spiknutí spustili. K Hippiovi se nedostali, ale jeho bratra Hipparcha Harmodios s Aristogeitonem ubodali. První byl na místě ubit strážemi, druhý zemřel na mučidlech.

Oba milenci, nebo který z nich? milovali hetéru (hetairá, přítelkyně), tedy něco jako lepší prostitutku, tehdy jediný možný způsob, jak si samostatná žena mohla udržet volnost. Její jméno neznáme, ale uměleckým jí říkali Leaina, Lvice. Hippiás ji dal mučit, neboť nikoho ze spiklenců neprozradila. Podle jedné verse, té asi nemusíme věřit, si raději ukousla jazyk, aby mlčela...

Samovláda vydržela ještě čtyři roky, pak musel Hippiás utéci. Spoléhal na Peršany, že ho dosadí zpět a jako zrádce doprovázel jejich vojsko roku 490 př. n. l. k Marathónu. Tyranobijci dostali od Athéňanů sousoší, stejně jako Lvice. Po roce 510 př. n. l. jí Athéňané věnovali na Akropoli bronzovou lvici bez jazyka s Afrodítou. Stala se po tisíciletí první „evropskou“ ženou, jíž se tak vysoké státní pocty dostalo.

 

Aristogenés z Athén, strat.§ 406

Aristogenés z Mílétu, tyr.§ 556

Aristokleidás z Orchomenu§ viz Aristomélidás

Aristoklés z Athén§ 1. viz Platón; 2. arch. 605

Aristoklés z Boiótie§ boiótarchos 217

aristokraté, aristokracie, viz héróové, král, Athény

Aristokratés z Arkadie, k.§ 683, 668

Aristokratés z Athén§ 1. strat., 406; 2. arch. 399

Aristokratés z Orchomenu, tyr.§ 650

Aristokratés z Rhodu,strat.§ 155, 154

Aristokypros ze Sol na Kypru, k.§ 497

Aristoláidés z Athén, aristokrat§ 585

Aristolás z Athén§ arch. 161

Aristolochos z Athén§ 344 (Ol.)

Aristomaché, manž. Dionýsa I., s. Diónova, m. Hipparína (II.)§ 398, 353

Aristomachos z Argu, Hérákleovec§ 680

Aristomachos I. z Argu, tyr.§ 241, 240

Aristomachos II. z Argu, tyr.§ 236, 229, 228, 224

Aristomachos z Boiótie§ boiótarchos 207

Aristomachos z Krotónu, démagógos§ 215

Aristomachos ze Sikyónu, politický předák§ 251

Aristomédés z Fer, žoldnéř, o. (?) Aristomeneův§ 333

Aristomélidás z Orchomenu, též Aristokleidás, tyr.§ 270, 240

Aristomenés z Alyzeje v Akarnánii, regent Ptolemaia V.§ 201, 197, 196, 192

Aristomenés z Athén (jiný A. byl peripatetikem, ž. Aristotelovým, další A. byl ž. Platónovým)§ arch. 570

Aristomenés z Fer, s. (?) Aristomédeův, kondottiér§ 333

Aristomenés z Messénie, k.§ 685, 683, 668

Aristomenés z Rhodu, olympioník§ 156

Aristón z Aitólie, strat. (gen. -óna)§ 221

Aristón z Athén (jiný byl hudebníkem a další synem Sofokleovým s hetairou Theóridou ze Sikyónu, 435)§ arch. 454

Aristón z Argu, zápasník a cvičitel Platónův§ 427

Aristón z Býzantia, tyr.§ 512

Aristón z Chiu, stoický filosof, zv. Siréné či Falakros, tzn. ´Holohlavý´§ 290, 264

Aristón z Keu, peripatetik (jiný A. z Alexandreie byl rovněž peripatetikem)§ 225

Aristón z Megalopole, promakedonský politik§ 170

Aristón z Paionie, dyn.§ 315, 286, 284, s. Andoleontův, příznivec Eumeneův

Aristón ze Sparty, k.§ 739, 556, 510, 491

Aristón z Thúrií§ 40 (Ol.) a 32 (Ol.)

Aristón z Tyru, Foiníčan, Hannibalův důvěrník§ 194

Aristoníká ze Samu, hudebnice a milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Aristoníkos z Marathónu, protimakedonský politik§ 322

Aristoníkos z Méthymny, tyr.§ 332

Aristoníkos z Alexandrie, eunúchos a dvořan Ptolemaia V.§ 186

Aristoníkos z Pergamu, jako k. Eumenés III. Filopatór§ 149, 138, 133 - 130, 126, 84

Aristoníkos, nauarchos Mithridáta VI. Pontského§ 73

Aristonús z Rhodu, oikistés Akragantu§ 580

Aristónymos z Athén§ arch. 289

Aristónymos ze Sikyónu, tyr.§ 648

Aristonús z Pelly, Alexandrův hetairos, s. Pesaiův, gen. Aristonoa či Aristonúa§ 323, 321, 317, 316

Aristopatrá, m. Kraterova§ 326

Aristos z Askalónu, akadémik§ 68

Aristos z Kypru, ministr Antiocha II.§ 261

Aristotelés z Argu, pučista§ 224

Aristotelés z Athén, jeden ze „30“, autor soudních řečí§ 404

Snad totožný s mladíkem z Platónova Parmenida. Jiný athénský A. byl spisovatel, který se zabýval Íliadou, další, zvaný Mýthos, byl ž. sókratika Aischina. A jiný byl pedagogem, další grammatikem - skladatel učebnice o pleonasmu; A. z Kýrény psal o básnictví.

Aristotelés ze Sikyónu, dialektický filosof a tyranobijec§ 252

Aristotelés ze Stageiry, filosof, zakladatel peripatu. V arabských překladech se jmenuje Aristutálís§ 387, 384, 377, 370, 347, 345, 343 - 341, 336, 335, 329, 327, 323, 322, 300, 84, 40

Aristotelés, s. Pýthiady ml. s Métrodórem z Chiu, vn. Aristotelův§ 341

Aristotelés z Théry§ viz Battos I. z Kýrény

Aristotímos z Messénie, tyr.§ 271

Aristoxenos z Athén§ arch. 55

Aristoxenos z Tarentu, pýthagorik a polyhistór§ 370, 300

Arjaw z Edessy v Orrhoéně, Arju, Orháj bar Chewjá, „Syn Hada“ - epónymní jméno, řec. Ariaos z Orrhoény§ 137, 132, 127

Árjové, viz pod Indie

Arkadiá, Arkadie, Arkadové, spolek Arkaďanů (to Arkadikon, koinon tón Arkadón), země ve vnitrozemí Peloponnésu s předdórským hellénským obyvatelstvem§ 776, 775, 728, 684, 659, 591, 530, 520, 469, 421, 418, 391, 385, 370 - 361, 350, 344, 338, 323, 315, 303, 255, 245, 240, 226, 222, 220, 195, 48

Bájná prehistorie Arkadie (podle Pausania): Prvním vladařem Arkadie byl prý Pelasgos, po němž se původně země jmenovala. Jeho syn a nástupce Lykáón založil v jižní Arkadii údajně nejstarší město na Peloponnésu a celé Hellady, Lykosúru. Měl mnoho synů, ale jen jednu dceru, zato proslulou - Kallistó, po níž se nazývá souhvězdí Velká medvědice, v níž ji proměnila za trest za lásku k Diovi Hérá.

Lykáónovým nástupcem byl Nyktimos, který ale neměl mužských potomků (o jeho roli ve spuštění potopy světa viz pod lidské oběti). Čtvrtým králem Arkaďanů se stal Arkás, Kallistin syn, podle něhož se země jmenuje dodnes Arkadií.

Arkadovi synové Azán, Afeidás a Elatos si rozdělili moc na tři díly (Elatos ale odešel do Fókidy), nejvyšší moc si uchoval Azán. Po něm vládl jeho syn Kleitór a pak Elatův syn Aipytos I. Jeho královským nástupcem se stal Afeidův syn Aleos (který spojil devět blízkých vesnic v Tegeu), po němž vládl jeho syn Lykúrgos.

Desátým králem Arkadie se stal Echemos (syn Aerópův, vnuk Kéfeův a pravnuk Aleův). Za jeho vlády porazili Achájové na Isthmu Dóry pod Hérákleovým synem Hyllem, kterého v souboji Echemos zabil. Jeho syn s chotí Tímandrou Euandros se vystěhoval do italského Latia a na Tibeře založil osadu ("město") Palation-Palatium, což se v tradiční dataci klade do doby šedesát let před trojskou válkou, tedy do let 1253-1244.

Jedenáctý vladař byl Agapénór, syn Ankaiův a vnuk Lykúrgův, který vedl Arkaďany pod Trojou. Při návratu domů ho ale bouře zavlekla na Kypros, kde se usadil a založil Pafos.

Na místo Agapénórovo v Arkadii zasedl Hippothús, syn Kerkyonův, vnuk Agamédův a pravnuk Stymfélův, jednoho ze synů Elatových. Po něm vládl jeho syn Aipytos II. a tohoto syn Kypselos, kdy se na Peloponnésu opět objevili Dórové, tentokrát ale v lodích. Kypselos se spřátelil s vůdcem Dórů Kresfontem. Kypselovým nástupcem se stal Holaiás, který přivedl sestřina syna Aipyta do Messénie, v čemž mu vypomáhali Hérákleovci z Lakedaimónu i z Argu (viz pod Messéniá).

Šestnáctým králem Arkaďanů byl Holaiův syn Búkolión. Po něm vládl syn Fialos, jeho syn Simos, tohoto syn Pompos a dvycátým vladařem v Arkadii byl Pompův syn Aiginétés. Po něm vládl Polyméstór, za něhož vpadli poprvé na arkadské území, a to do Tegejska, Sparťané pod Charillem (Charikleem, vládl cca 885 - 826). Arkaďané ale byli úspěšní, útok odrazili a krále Lakedaimoňanů dokonce zajali (bojovnice Marpéssa). Polyméstorovým nástupcem byl Aichmis, syn Briakův, Polyméstorův bratranec.

Za jeho vlády vypukla tzv. I. válka messénská (údajně 743 - 724). Aichmiův syn a král Aristokratés I. byl Arkaďany ukamenován poté, co vešlo ve známost, že znásilnil Artemidinu panenskou kněžku. Pal vládl Aristokratův syn Hiketás a po něm jeho syn Aristokratés II., který byl pro změnu ukamenován roku 668, tentokrát ale za zradu na arkadských spojencích, na Messéňanech.

S ním zaniklo i jednotné arkadské království a jednotlivé městské státy žily ve federaci. Po přechodné lakedaimonské okupaci země byla arkadská suverenita opět obnovena roku 370 (spolek Arkaďanů). Arkadská státnost zanikla roku 146, i když Megalopoli zůstala v rámci římské provincie autonomie. V Augustově době však již byla vylidněna stejně jako Orchomenos, Héraiá, Kleitór, Feneos, Stymfálos, Kynaithá a další, Tegea ležela v ruinách.

Arkaďané po celý starý věk uchovávali prazvláštní kultovní zvyky „pelasgické“ včetně rituálního kanibalismu a ostatní Helléni se jich stranili. O lidských obětech viz tam.

Arkathiás z Pontu, s. Mithridáta VI.§ 88, 86 (možná záměna s Ariaráthem VIII.)

Arkathiokerta§ viz Karkathiokerta

Arkesiláos z Kýrény, králové:§

Arkesiláos I.§ 590, 579

Arkesiláos II. Chalepos§ 540, 535, 530

Arkesiláos III.§ 520, 518, 513

Arkesiláos z Katany, zrádný strat.§ 403

Arkesiláos z Makedonie§ 331, 323, 321, satr. Mesopotamie a Arbélítidy

Arkesiláos z Megalopole§ 1. 188 (Ol.); 2. 170 (oba shodní?)

Arkesiláos z Pitany v Aiolidě, akadémik§ 315, 270, 268, 255, 229, 241

Arkesiláos ze Sparty, lykúrgovský vyhnanec§ 183

Arkobarzánés z Numidie, též Ariobarzánés možné, vn. Syfakův§ 156

arktikon koinon, viz severní spolek

Arktínos z Mílétu, epický básník§ 700

Arktúros, „ženoucí mědvěda, hlídač m. (neboť blízko Velké medvědice, Arktos, Ursa, dn. Velkého vozu)“, nejjasnější hvězda v souhvězdí Boótés („pastevec, oráč, člověk od volů“), poet. též označení pro celé souhvězdí§ 429

armáda, římské vojsko, vojáci, viz legionáři, žoldnéři, vojenství, vojsko

Armastika, Armazi, Armazciche§ viz Harmozika

Armazi, bůh kavkazských Ibérů§ 324

Arme§ viz Urme

Armeniá, Armenie, Armenové; srov. s heslem Urartu nebo Nairi (vč. dn. státu Arménie), vč. Malé Armenie§ 776, 772, 766, 748, 679, 651, 550, 644, 521, 518, 401, 392, 331, 323, 321, 320, 317, 286, 250, 230, 229, 212, 181, 166, 163, 162, 148, 111, 97, 93, 90, 77, 71, 69 - 64, 59, 56, 53, 47, 37, 36, 34, 33, 20, 12, 8, 6, 2, 1

Do přímého styku s Hellény se Urartejci nedostali, jen nepřímo přes emporia v severozápadní Syrii. O vlastním označení Hajr, Hajer a o Mofsesovi z Chorény viz v přílohách oddíl Dynastie ii., roky 1370 a 800.

K rozlišení je starověká Armeniá od č. označení pro středověkou a novověkou Arménii. Armenština používá jako nejmenší z národních jazyků vlastní abecedu o 38 písmenech, kterou koncem 4. st. n. l. sestavil mnich Mesrop Maštoc, viz rok 338+. Jediný antický zachovaný chrám na území Arménie a kdysi Sovětského svazu stojí v Gorneae, dn. Garni, u Jerevanu. Je asi ze druhého století n. l., roku 1679 byl povalen zemětřesením, roku 1975 rekonstruován.

Armenos ze Sparty, s. Nábidův, též Armenás§ 195, 190

Armínius, v něm. trad. Hermann (? jak první vymyslel Martin Luther), k. Cherusků, "první bojovník za svobodu"§ 16, 6, 1 n. l.

Narozen kdesi kolem Bad Driburgu (východ NRW). Dostalo se mu přívlastků jako "první Němec" a kdyby nebylo jeho odboje, asi by byla střední Evropa silně romanisována, Angličané by zůstali na severu Německa, kysané zelí a jelita s pivem by třeba nebyly nijak známé...

V souvislosti s epem o Nibelunzích bylo v novověku spekulováno o tom, že by on a jeho doba byly snad pravzorem pro Siegfrieda. „Varusschlacht“ n. Hermannsschlacht“ se staly pro něm. patrioty kultovním pojmem. Kult Armina n. Hermanna v literatuře nastartoval rytíř Ulrich von Hutten (zemřel roku 1523), Heinrich von Kleist sepsal roku 1808 divadelní hru Die Hermannsschlacht, dtto roku 1836 Christian Dietrich Grabbe.

Jméno Arm. je snad z latinského armenia, modrého minerálu (nebo z označení pro meruňku?); i A. bratr Flávus zůstal historii znám latinským jménem. Část rukopisů Tacitových Annálů nabízí čtení Armenius, srov. zde výše se jménem pozdněspartského krále Armena, popř. s druhou podobou Armeniás. Více o bitvě v Teutoburském lese pod Germáni.

Armorikové, viz Aremorikové

Armosata, m. v Armenii; totožné s Arsamósatami?§ 212

Arné, mí. v Boiótii, viz tam, a jiné v Mesopotamii (není v CSD)

Arniadás z Kerkýry, strat.§ 630

Arniensis, jedna z řím. tribuí§ 387

Aroandés§ viz Orontés

Arómatón akra, Arómata prómuntúrium, nebo Notúkeras, dnešní Guardafui, viz pod objevy

Árón§ viz Aárónovci

Arpad, m. a stát v sev. Syrii, dn. Tell Rifa‘at, jedno z pozdněchet. knížectví, pozd. semitské Bít Agusi§ 754, 746, 742, 740

Arpí, m. v Ápúlii, řec. Arpa, založeno prý Diomédem Argívským, který místo nazval Argos hippion, odtud starší název Argyrippa. Ještě ve třetím století podle ražby hellénské m. (Arpanón, Arpských), roku 326 spojenec Římanů, po Cannách koalice s Hannibalem (za vlády Altinia Dasia) a roku 213 vyvráceno M. Fabiem Maximem ml.; není v CSD

Arpínum, m. Volsků v Latiu, rodiště Mariovo a Ciceronovo, dn. Arpino§ 303, 188, 119, 103

Arqamén§ viz Ergamenés

Arrapcha, m. v Assyrii, hellén. Seleukeia, dn. Kirkúk, tur. a kurd. Kerkúk v IRQ; Kurdové tvrdí, že jde o nejstarší trvale osídlené místo v IRQ§ 761, 755, 616

Arrétium, m. v Etrúrii, dn. Arezzo, proslulé keramikou z červené hlíny, od roku 310 s řím. kolonií§ 539, 284, 217, 70

Arrhabaios, knížata či k. Lynkéstů odvozující původ od hérákleovských Bakchovců, Bakchiadai:§

Arrhabaios I., s. Bromerův, o. k. Aerópa II. a děd Eurydiky, matky Filippa II.§ 424, 423, 399, 396

Arrhabaios II.§ 336, s. Aerópův

Arrhabaios III.§ 323 - 321, 319, 318, 315

Arrhachión z Figalie, též Arrhechión nebo Arrhichión§ 564 (Ol.)

Arrheneidés z Athén§ arch. 260

Arrhidaios z Makedonie, příslušníci makedonského královského rodu a králové:§ 1. 393, o. Amynty III.; 2. 383, 349, 348, s. Amynty III.; 3. = král Filippos III., viz tam; 4. 278, k. Makedonů

Aromuni, Aromané, viz pod Thrákové

Arrhón z Etrúrie, (řec.), lat. Árúns, Arrúns, gen. Arrónta, Arrúnta (lat. ekvivalent Postumus), etr. velmož, který přivedl Kelty do Itálie; jiný A. vedl Véjany v bitvě 28. 2. 509, v níž po souboji s L. Iúniem Brútem oba padli, srov. tam a pod Porséna/Porsenna§ 391

L. Arruntius§ 1. cos. 22, o. č. 2; 2. s. č. 1, 22

 

L. Arruntius Camillus Scríbóniánus, s. M. Fúria Camilla, b. M. Fúria Camilla a Lívie Medullíny§ 364

Roku 42+ se pokusil povstat proti Claudiovi.

 

Arrybás z Épeiru, k. Molossů, b. Neoptolema I.§ 359, 343, 322, 317, 312

Arsak, Aršak, nebo Asaák, m. v Astabéně, v kraji na sev. Parthie, čín. An-si, srov. Astabéné§ 248, 235, 128

Arsakeia, m. v Médii§ viz Rhagai

Arsakés z Pontu, k. (?), s. Farnaka II. (?)§ 46

Arsakés, voje. velitel a usurpátor v Pontu (?)§ 46

Arsakés z Persie, jméno perských velmožů§ 1. 472, poprvé použito v literatuře jako postava u Aischyla; 2. 410, jako k. Peršanů Artaxerxés II., viz tam; 3. 330 - 328, satr. Arie

Arsakés z Parthie, bab. Ar-ša-ka, Ar-ša-kam:

Arsakés, s. Friapitův, o. Arsaka I. a Tíridáta I.§ 250

Arsakés, Aršaq, titulární dynastické jméno parthských králů:§

Arsakés I. Ktístés§ 250, 248, 235

Arsakés II. Tíridátés I.§ 250, 248, 237, 211

Arsakés III. Artabános I.§ 211, 209, 191

Arsakés IV. Friapatios§ 191, 176, 124

Arsakés V. Fraátés I.§ 176, 171, 124

Arsakés VI. Mithridátés I. Megas§ 176, 171, 155, 141, 145, 135, 138, 124, 76

Arsakés VII. Fraátés II. Theopatór§ 138, 130-128, 124, 76

Arsakés VIII. Artabános II. Theopatór Filadelfos Filellén alias Euémeros či Hímeros§ 176, 129 - 127, 124, 123

Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios Epifanés Filellén§ 123, 97, 92, 88, 87

Arsakés X. Artabános III. Theopatór Euergetés Epifanés Níkéforos Filellén§ 88, 76

Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filellén§ 76, 72, 70

Arsakés XII. Fraátés III. Theos Euergetés Epifanés Filellén§ 91, 70, 66, 65, 63, 57

Arsakés XIII. Mithridátés III. Dikaios Epifanés Filellén§ 57, 55, 54

Arsakés IV. Óródés II. Ktístés II. Euergetés Dikaios Epifanés Filellén - všichni další Arsakové mají stejnou titulaturu; bab. Ar-ša-kam U-ru-da-a§ 57, 55 - 53, 50, 37

Arsakés XV. Pakoros I.§ 53, 51, 50, 40, 38

Arsakés XVI. Fraátés IV.§ 37, 36, 34 - 29, 26, 25, 23, 20, 10, 3

Arsakés XVII. Tíridátés II.§ 32 - 29, 26, 25, 23

Arsakés XVIII. Fraátakés či Fraátés V.§ 10, 3 - 1

Arsakés XIX. Óródés III.§ není jmenován

Arsakés XX. Vonónés I.§ 10, 1

Arsakés XXI. Artabános IV.§ 1-

Arsakés XXVII. Vologaisés I.§ 66, 1-

Arsakovci vládli Íránem do nástupu Sasánovců roku 224 resp. 226. Posledními vládci armenské větve Arsakovců byli v letech asi 378 – 389+ Aršak III. a Vagharšak, synové Papovi.

Konec parthské dynastie, viz iii. díl CSD: Arsakés XX. Vonónés I., c. 8-12 n. l., Arsakés XXI. Artabános IV. (II.), c. 10-38, Arsakés XXII. Tíridátés III., 35-36, Arsakés XXIII. Vardánés I., c. 40-47, Arsakés XXIV. Gotarzés II., c. 40-51, Arsakés XXV. Sanabarés, c. 50-65, Arsakés XXVI. Vonónés II., 51, Arsakés XXVII. Vologaisés I., c. 51-78, Arsakés XXVIII. Vardanés II., c. 55-58, Arsakés XXIX. Vologasés II., c. 77-80, Arsakés XXX. Pakoros II., c. 78-105, Arsakés XXXI. Artabános V. (III.), c. 80-90, Arsakés XXXII. Vologasés III., c. 105-147, Arsakés XXXIII. Osroés/Chosroés/Chósroés I., c. 109-129, Arsakés XXXIV. Parthamaspatés (Osroův syn), c. 116, Arsakés XXXV. Mithridátés IV., c. 129-140, Arsakés XXXVI. neznámý král, c. 140, Arsakés XXXVII. Vologasés IV., c. 147-191, Arsakés XXXVIII. Osroés II., c. 190, Arsakés XXXIX. Vologasés V., c. 191-208, Arsakés XXXX. Vologasés VI., c. 208-228, Arsakés XXXXI. Artabános VI. (IV.), c. 214-224, konec dynastie

Arsameia na Nymfaiu, m. v Kommágéně, dn. asi Kocahisar v TR prov. Adıyaman§ 250

Arsamés z Parsa, též Arsamenés, per. Ršama, perský velmož a král v Parsa, s. Ariaramnův§ 590, 559

Arsamés, s. Dáreia I. a Kýrovy dcery Artystóny, prý nejmilejší Dáreiovy manželky, jejíž podobu měl vytepánu ve zlatě; velitel Arabů na Xerxově evropském tažení§ 480

Arsamés nebo Arsamenés, satr. Drangiány§ 328

Arsamés z Armenie, dyn., možná o. Xerxův§ 250, 230, 212

Arsamósata (sg.), sídel. m. v armenské Soféně, kdesi mezi horními toky Eufrátu a Tigridu, arm. Aršamšat, asi dn. Eloziğ v TR (nezaměňovat se Samosatami a srov. zde výše s Armosatami)§ 250

Arsaniás, ř. v Armenii, dn. Murat v TR§ 68

Arsenové či Arsové, kmen ve Střed. Asii; jedno z označení pro Tochary, srov. tam§ 177

Arsés, k. Peršanů, trůnním jménem zřejmě Atraxerxés (IV.), nejmladší s. Artaxerxa III., srov. pod Béssos§ 338, 336

Arsinoé z Makedonie, m. Ptolemaia I., manž. Lágova§ 323

Arsinoé, jméno ptolemaiovských královen:§

Arsinoé I.§ 383, 276, 246, d. Lýsimachova, manž. Ptolemaia I., po smrti byla uctívána jako Afrodíté Zefyrítis

Arsinoé II. Filadelfos § 316, 301, 300, 283, 281, 276, 272, 270, 267, 178, d. Ptolemaia I., manž. Lýsimacha I., s. a manž. Ptolemaia II. (= Theoi Filadelfoi)

Arsinoé III. Filopatór§ 221, 217, 211, 209, 204, s. a manž. Ptolemaia IV. (= Theoi Filopatores)

Arsinoé IV.§ 68, 48 - 46, 41, d. Ptolemaia XII., s. Kleopatry VIII.

Arsinoé, jméno několik měst:

Arsinoé nebo Arsinoeia§ viz Efesos v letech 295 - 281

Arsinoé u Tróglodytů, též Olbiá zvaná či Panchrýsos§ viz pozd. Bereníké Tróglodytiké, 270

Arsinoé epi Dirés, tj. Na mysu Diré§ viz pozd. Bereníké epi Dirés, 270

Arsinoé u Lyttu na Krétě§ 270

Arsinoé v Aitólii, dř. Kónópé§ 270

Arsinoé v Kýrénaice, dř. Taucheiry, arab. Tókrá, Túkrá v LAR§ 322, 270, 250, 96

Arsinoé na Kypru, dř. Marion§ viz Marion

Arsinoé na Sínaji§ viz pozd. Kleopatris na Sínaji

Arsinoé§ 1. přechodně jméno pro Patary; 2. totéž pro Methánu; 3. Krokodeilopolis ve Fajjúmské oase v Egyptě

Arsinoités, eg. nomos, jinak též ‘hé limné’ zvaný, tj. Jezero, totiž dn. Fajjúm§ 285

Arsités z Persie§ 1. 340, 334, satr. Malé Frygie; 2. 420, b. Dáreia II.

Arsové§ viz Arsenové a Tocharové

Aršak, viz Arsak

Artabános z Hyrkánie, vrah Xerxa I.§ 465

Artabános I., k. Parthů§ viz Arsakés III.

Artabános II., k. Parthů§ viz Arsakés VIII. (Hímeros)

Artabános III., k. Parthů§ viz Arsakés X.

Artabazánés z Atropatény, dyn.§ 220

Artabázos z Persie§ 1. s. Farnakův a o. Farnabázův, vojevůdce Xerxa I. a Artaxerxa I., 559, 480 - 478, 469, 461, 452 (?); 2. s. Farnakův, b. Ariobarzánův, o. Farnabázův, Artakamy a Artónidy, povstalec proti Artaxerxovi III. a Alexandrův přítel, 355, 341, 333, 329, 328, 323

Artabázos z Médie n. Armenie§ viz Artavasdés z Médie

Artabrové, keltský národ v Gallaecii/Kallaikii§ 61

Artafernés z Persie§ 1. 508, 504, 500, 499, 496, 493, satr. v Sardech, syn Hystaspův; 2. vyslanec Artaxerxa I., 425; 3. 490, Xerxův vojevůdce, syn č. 1

Artafernés z Pontu, s. Mithridáta VI. Pontského§ 63

Artageira, m. v Armenii (pl.)§ 2

Artachaiés z Persie, vojevůdce Xerxa I.§ 483

Artakamá, d. Artabázova, perská manž. Ptolemaia I.§ 324, 321

Artakoana (pl.), sídel. m. Ariény, pozd. Alexandreia Areión, dn. Herát v Afghánistánu§ 330

Artakové, Artakoi/Artakioi, lat. Artacií, země Artakia, thrácký kmen v Haimu kolem ř. Artakos, dn. Tundža, přítok Maricy§ 28

Artanés ze Sófény, dyn.§ 189, 99

Artás z Messápie, dyn.§ 413

Artasmás z Armenie, dyn.§ 317

Artavasdés, Artauasdés, též Artabázos, jméno armenských králů:§

Artavasdés I.§ 160, 148, 97, 95, 90, 78, o. Tigrána I.

Artavasdés II.§ 56, 54, 53, 37, 34, 31, s. Tigrána I.

Artavasdés III.§ 2, s. Ariobarzána II. Médského

Artavasdés z Médie Atropatény, k., též Artabázos§ 36, 34, 33, 31, 20

Artaxata, sídel. m. Armenů; tradovalo se, že původcem jejich výstavby byl Pún Hannibal§ 166, 66

Artaxerxés, jméno perských králů (pers. Urtachšasa, „Arciválečník“, bab. Artakšassu, středopersky později Artachšathra, Ardašír):§

Artaxerxés I. Makrocheir (lat. Longimanus)§ 466, 465, 463, 459, 458, 453, 449, 425, 404

Artaxerxés II. Mnémón§ 410, 407, 405, 404, 401, 395, 392, 391, 387, 385, 383, 378, 374, 367, 359, 350, 250

Artaxerxés III. Óchos, bab. Umasu§ 359, 345, 355, 350, 343, 338

Artaxerxés IV.§ viz Arsés a Bessos (= Artaxerxés V.?)

Artaxés z Armenie, k., s. Artavasda II., b. Tigrána II.; zřejmě jen jiná podoba jména Artaxiás II.; arm. Artašes§ 34 - 32, 20

Artaxiás I., k. Armenů, arm. Aršam§ 212, 205, 189, 181, 166, 162

Artaxiás II., k. Armenů§ viz Artaxés

Artaxiás III., k. Armenů, rodným jménem po dědovi Zénón, s. Polemóna I. a Pýthodóridy Filométór, b. Polemóna II. a Antónie Tryfainy§ 35, 8, 1

Artaxiás I., k. Ibérů, s. Artavasda I. Armenského (Arsakés, Aršak)§ 90, 78

Artaxiás II., k. Ibérů§ 20, 1+

Artemás(-os)§ viz Artemón

Artemidóros z Efesu, autor zeměpisného díla a nejstarší zachované mapy, o. sochařů Apollónida a Tauriska§ 100

Jiný Artemidóros z Efesu, známý i jako Artemidóros z Daldis (ho Daldiános), složil ve druhé polovině 2. st. n. l. zachovaný snář Oneirokritika. Spis byl v užívání u Arabů, kteří autorovi říkali Artámídúrus al-Júnání, "Iónský, řecký".

Artemidóros ze Syrákús, strat.§ 274

Artemidóros z Thyateir (jiný A. byl dialektik, autor spisu proti Chrýsippovi)§ 8 (Ol.)

Artemis-Diána Keltibérská v podobě bílé laně§ 80

Artemis Efesk᧠viz Artemísion

Artemis Leukofryéné, bohyně, „S bílými očními řasami“§ 41 (zde také Diána aricijská)

Artemis Orthiá, „Stojící vzpřímen쓧 480

Před jejím oltářem ve Spartě a dřevěnou soškou Artemidy (xoanon) v rukách kněžky byli každoročně pruty do krve mrskáni mladíci-efebové (diamastigósis). Zvyk původně související s plodností a plodností polností (srov. římské luperkálie n. Sedův svátek v Egyptě) se udržel do čtvrtého století n. l. a patřil k turistickým atrakcím Sparty.

Artemis Eukleiá, v Korinthu§ 392

Artemis Limnátis, "Jezerní", na messénsko-spartských hranicích§ 743

Artemis v Lúsech v Arkadii§ 220

Artemis, v Hierá Kómé/Svaté vsi u Pergamu§ 156

Artemis Strofaia, "Opásaná(?)", v Erythrách§ 650

Artemis v podobě ženy s dolní částí těla rybí byla v chrámu u arkadské Figalie. Vedle babylónských a západosemitských představ je to tak poprvé v evropských představách, kdy někdo ztvárnil rybí ženu. Viz také pod Anaítis.

Artemísiá (I.) z Halikarnássu, k., d. Lygdamidova, m. Pisindéliova a babička Lygdamida II., účastnila se bitvy u Salamíny na perské straně; vládla Halikarnássem, Kóem a okolím§ 480, 460

Artemísiá (II.) z Halikarnássu, k., manž. a s. Mausólova§ 391, 353 - 351, 344

Artemísion, mys na Euboji§ 481, 480, 447

Artemísion, chrám v Efesu, chrám byl vypleněn a vypálen Gothy 263 n. l.§ 675, 650, 644, 600, 432, 356, 353, 331, 58, 49

Efesos byl původně athénskou osadou a svatyně Artemidy u něho stála již od osmého století. Tehdy byla socha dřevěná. Na začátku sedmého století byla svatyně zvětšena a ve druhé polovině téhož století proběhla další přestavba a rozšíření chrámu; pravděpodobně byla nezastřešeným lesem sloupů. Čtvrtou přestavbu provedl krétský stavitel Chersifrón z Knóssu a později jeho syn Metagenés. Stavba byla zahájena někdy v polovině šestého století a trvala 120 let: byl to nejstarší ze sedmi zázraků. Artemísion dokončili domácí architekti Paiónios a Démétrios.

Výsledkem byl 110 m dlouhý a 55 m široký příbytek panenské bohyně. Chrám, pokládaný za úvodní stavbu nového iónského stylu, měl 127 sloupů 18 m vysokých (z toho jeden byl od Skopy) a celý byl z mramoru (a nikoli z běžného vápence). O sochařskou výzdobu v pátém století soupeřila mezi sebou tehdejší špička: Athéňané Feidiás, Krésilos a Fradmón s Polykleitem z Argu. Paiónios byl roku 333 spolu s Dafnidem Mílétským navrhovatelem a prvním stavitelem Didymaia, velkolepého Apollónova chrámu u Mílétu.

21. července 356, v den, kdy se narodil Alexandros Veliký, ale chrám vyhořel, údajně zapálen jistým Hérostratem (zvažmě vščak, zda je v silách jednoho člověka nepozorovaně ohněm zničit tak velikou budovu?). Obnovou Artemidina chrámu se od roku 334 zabýval Alexandrův dvorní architekt Deinokratés z Rhodu (dříve než přikročil k práci na plánu Alexandreie Egyptské). Sochařskou výzdobu obnovil a vlastní práce na oltáři provedl Práxitelés, Skopás obnovil sloupy.

Pro stavební práce na chrámu Efesští přijali pozoruhodný a následováníhodný zákon, se kterým nás seznamuje Vitruvius. Římský architekt, stavitel válečných strojů u Caesara a Augústa a v „civilu“ ke stáru stavební inženýr, ve svém spisu Deset knih o architektuře Římanům připomněl jeden starý stavební zákon, který prý kdysi platil v Efesu.

Stát zavazoval stavitele, který přejímá provedení veřejné práce, k tomu, aby závazně prohlásil, kolik budou činit stavební náklady. Po dobu konání stavby úřady obstavily stavitelův majetek a když po dokončení náklady odpovídaly předloženému rozpočtu, byl stavitel „vyznamenán pochvalným dekretem a čestnými dary.“ Doplácet na dokončení stavby směl stát maximálně z jedné čtvrtiny předložených nákladů, a to z veřejných prostředků.

Pokud ale náklady přesáhly i tuto sumu, peníze na dokončení stavby zaplatil stavitel ze svého. Ovšem už Vitruvius si posteskl: „Kéž by nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i římský stát, a to nejen pro stavby veřejné, ale i soukromé!“

Artemita, m. v Apollóniátidě, později Chalasar, dn. snad Karastar východně od Báquby v IRQ§ 50

Artemón z Klázomen zv. Periforétos, Perikleův konstruktér obléhacích strojů; byl nošen v nosítkách, odtud přezdívka, a zřejmě byl prvním postiženým evropským veřejným činitelem§ 441

Artemón, mímos, dvojník k. Antiocha II. Thea; též Artemás, -os (jiný A. psal o snech)§ 246

Artemos§ viz Artemón

Artena, m. Volsků v Latiu, dnečs stejnojmenná obec§ 404

Jiná Ar. ležela mezi Caere a Véjemi, patřilo k Caere a zničili ji římští králové.

Arthašástra, státoprávní spis Kautaljův§ 321

Arthetauros, ill. prořímský předák§ 172

artisté, viz hostiny

Artókés z Ibérie, Artog, k., s. Artaxia I., o. Farnabáza II.§ 78, 66, 65, 63

Artónis z Persie, d. Artabázova, manž. Euemeneova§ 324, 321

Artykás z Médie, k.§ 730, 708

Artylos z Figalie, o tyr. Aristodáma§ 272

Artystóna§ viz Arsamés

Aruna, ind. filosof§ 600

Arválští bratři, viz frátrés arválés

Arvernové, Arverní, silný kelt. kmen v Gallii Lugdúnské, dn. kraj Auvergne, sídel. m. Augústonemetum, dn. Clermont, pevným m. Gergovia poblíž, dn. ves Gergovie u Clermont-Ferrand; jejich spojenci byli na jihu, na hranicích s Provincií, aquit. Keltové Ruténí či Rúténí, dn. Rouergue, se sídel. m. Segodúnum, dn. Rodez (nezaměňovat se středověkým označením pro slovanské západní Ukrajince a jejich karpatskou zemi Ruthéní, Ruthénia)§ 124, 121, 101, 52, 51

Aryandés z Persie, satr. v Egyptě§ 522, 517, 513

Aryazaté alias Autómá, d. Tigrána I., manž. Mithridáta II. Parthského§ 92

Aryenis z Lýdie, d. Alyattova, manž. Astyagova§ 585

Arykanda, m. v Lykii (gen. -and), "lycké Delfy", ruiny v dn. provincii Antalyia v TR, viz pod hry

Arwad§ viz Árados

Arzá, Arzája, m. v Palaistíně na hranicích s Egyptem§ 679