As-Az

ás, gen. assis, římská mince as, viz v přílohách míry a váhy

Asaák, viz Arsak, Aršak

Asandrochos z Maiótidy, o. Aspúrgův§ 14

Asandros Filokaisar Filorhómáios z Kimmerijského Bosporu, k., manž. Glykareje a Dynameje (Dynamis)§ 48 - 46, 44, 35, 19, 14

Asandros z Makedonie§ 1. 334, 333, 331, 336, syn Filotův, satr. Lýdie, Iónie a Kárie; 2. 321, 315 - 313, syn Agathónův

Asarhaddon, Esarhadon z Assyrie, hebr.§ viz Aššur-acha-iddina

Asarjá z Júdy§ viz Azarjá

Q. Asconius Pediánus§ 9

Asculum (Pícénum), řec. Asklon, sídel. m. Pícénů, dn. Ascoli Piceno§ 279, 209, 125, 91 - 89

Asdingové, Hasingové nebo Charinové, východogerm. kmen§ 50

Asdrúbás§ viz Hasdrubal

Asela, k. na Cejlonu§ 245

asfalt, viz pod nafta

Asfaltítis n. Asfaltítés limné, řec. "Asfaltové jezero"§ viz Mrtvé moře v Palaistíně

asfodel, viz Kýréné

Asiánové§ viz Tocharové

Asie, řec. Asi᧠1. jako dn. kontinent passim (zeměpisné hranice mezi Evropou a A. dány již od dob Hérodotových, viz Evropa a hellénistické pojetí Anatolie pod Anatolie), viz dále pod Anatolie, Persie atd. (jednotlivé země); 2. římská Provincia Asia, „odkázané“ kmenové území Attalovců, 133, 129, 121, 100, 88, 84, 83, 81, 80, 74, 73, 71, 43, 42

asiarchés, předseda provinčního sněmu§ 30

Asiné, m. v Messénii, pozd. Rhion§ 669, 196 (jiná Asiné byla m. v Argolidě, původem dryopská)

C. Asinius Galus§ cos. 8

C. Asinius Pollió, s. Cn. Asinia Pollióna, o. C. Asinia Galla Salónína§ 76, 55, 49, 45, 43, cos. 40, 39

C. Asinius Gallus Salónínus, manž. Vipsanie Agrippiny§ 40, 11

Herius Asinius, z Teáte, vůdce Marrúcínů, snad předek římského rodu Asiniů a snad d. C. Asinia Pollióna§ 90

Asiové§ viz Tocharové

Askalis, pretendent mauretánského trůnu§ 81

Askalón (řec.; „Neobdělaná“?), m. na palestínském pobř., foin. Aškalon, bab. Išqilunu, dn. hebr. Ašqelon, arab. Asqalán v IL, v mezidobí arab. ves Madždal (Majdal), dn. Migdal; prý byl založen Askalem, bratrem Pelopovým, nepřímým předkem spartského Meneláa§ 701, 604, 147, 130, 125, 104, 65, 58, 49, 48, 4

Askánios n. Askanios, syn. Aineiův, k. Alby Longy, lat. Ascánius (A. z Abdér byl blíže neznámý ž. Pyrrhónovým)§ 769

Askibúrgion oros/mons Asciburgius§ viz pod Labe

Asklépiadés, kynik ze 4. st. n. l., možný žhář chrámu v Dafné§ 166

Asklépiadés z Prúsy v Bithýnii, lékař§ 130, 50

Asklépiadés z Fleiúntu, filosof élidské školy§ 399

Asklépiadés ze Samu, literát§ 300

Asklépiadés ze Sídónu (A. z Mendy byl autorem spisu Theologické zápisky a A. z Myrleie byl grammatik ze 2. či 1. st., srov. pod alfabéta)§ 24 (Ol.)

Asklépiodóros z Makedonie (?); je možné, že se zde jedná o tři nebo i čtyři osoby§ 1. 333, 331, 328 - satr. Syrie, 316, 312 - satr. Persie; 2. hellénský (?) žoldnéř v Alexandrově vojsku, 323, 315

Asklépiodotos z Makedonie, Perseův stratégos§ 169

Asklépiodotos, stoický filosof§ 110, 40

asklépieia, hry v Sídónu§ 776

asklépieion, zařízení zasvěcená Asklépiovi a léčbě; nejstarší byl v thessalské Trikké, rodiště Asklépiově§ 1. v Epidauru, 776, 87; 2. chrámový objekt As. na Kóu, 776, 88, 31

Asklépios, bůh a jeho kult; srov. lat. Aesculápius§ 420, 293 a 291 (v Římě), 242, 156 (v Pergamu), 41 (v Antiu), 31, 6

Askrai, vesnické sídlo v Boiótii§ 700

Asnáos či Aóos, poh. v Épeiru§ 198

Asófón, mí. či obec u ř. Iordánés v Peraji§ 103

Asóchaios§ viz Šešonk, Šošenq

Asópios z Athén§ 1. 428, syn Formiónův; 2. 429, o. Formiónův

Aspalta z Napat, král Kúšitů§ 600, 580

Aspásiá z Mílétu, dc. Axiochova, přítelkyně Perikleova§ 545, 441, 436, 432, 407

Aspásia§ vide Miltó z Fókaie

Aspasiános z Médie, velmož a seleukovský stratégos§ 217

Aspásiné, bab.§ viz Hyspaosinés z Charakény

Aspasioi, Assakénoi, viz pod Afghánistán

Aspendos, m. v Pamfýlii, na domorod. mincích Estwedi, dn. Belkis v TR§ 411, 389, 334, 280, 217, 190, 189, 176, 113

Aspis, m. v Africe, lat. Clypea, Clupea, viz§ 310, 256

Aspis z Kátaonie, dyn.§ 378

Aspisás, satr. Súsiány§ 316

Aspúrgové, Aspúrgiánové, neidentifikovatelné ethnikon/sarmatské (?) nebo jeho klan na Kimmerijském Bosporu§ 14, 8

Aspúrgos z Kimmerijského Bosporu, k., syn Asandrův nebo Asandrochův, pokud to nejsou dvě rozdílné postavy§ 35, 14, 8

Assaka, viz Ašvaka a Afghánistán

Assakénoi, Aspasioi, viz pod Afghánistán

assassinismus, assassinové, viz terorismus, Mesopotamie

Assináros, ř. jižně od Syrákús, dn. Noto§ 413

Assísium či Asísium, m. v Umbrii§ 50

Assos, m. v Tróadě, dn. Behremkale v TR§ 347, 331, 275

Assteás z Paesta§ 350

Assurbanipal z Assyrie, hebr.§ viz Aššur-báni-apli

 

Assyria, římská provincie§ 606

Assyrie, řec. Assyriá, lat. Assuria, Aššur, země, m. a stát. útvar semitských Assyřanů původně na východ od Tigridu v severovýchodní Mesopotamii§ 776 - 772, 766, 765, 755, 754, 752, 746 - 742, 740, 731, 729 - 727, 724, 722, 720, 719, 717, 715 - 711, 709 - 700, 696, 694 - 692, 690 - 683, 681 - 673, 671 - 658, 655, 654, 652, 651, 648, 646, 631, 628 - 623, 617 - 610, 606, 521, 331

Po zániku státu roku 606 zmizelo jméno země, města i národa a jejich ústředního boha. Přitom v dobách assyrské moci přišli s nimi a s Babylónci Hellénové do styku v Kilikii, v severozápadní Syrii a na Kypru. Slonovina Mykénců pocházela ze Syrie a odtud také šly vlivy Assyrie a Chetitů na hellénské sochařství a kovářství. Začátkem šestého století žili v Babylónu v nuceném pobytu řemeslníci z Iónie.

V hellénismu byla původní Assyrie rozdělena na satrapie Arbélítidu a Apollóniátidu; Assyrie se souhrnně v hellénismu jmenovala Adiabéné, viz tam po 331, novověký Kurdistán, „barbarsky“ Atúria n. Atyria; srov. s. v. Aššur, nebo také Artakéné (?). V císařské době byla Adiabéné ztotožněna s Arbélítidou.

Sásánovci měli v oblasti provincii Asóristán/Assuristán asi v rozsahu seleukovské Mesopotamie (parthské ásóríg ale znamená "babylónský"). Muslimští Arabové region nazvali al-Iráq (638 n. l.).  

V lokálních dynastech hellénistické Adiabény pokračovala „assyrská“ státnost, což nic nevypovídá o ethickém původu vládců a jejich poddaných. V římské době se nikdo na západu říše nezabýval „národními poměry“ na východu a slovo Assyřan označovalo téměř kohokoli z Levanty a Mesopotamie, Foiníčana, Syřana i Araba.

Jméno Assyřanů je také evropským označením jedné z křesťanských církví původem z Anatolie a Syrie, církve Východu či Perské církve, na Západě známou jako assyrskou či nestoriánskou, jejíž asi 170 tis. přívrženců žilo do americké invase roku 2003 na území IRQ, SYR, TR a IR. Liturgickým jazykem nestoriánů je syrský dialekt aramajštiny.

Od roku 1551 je část nestoriánů sloučená s katolickým Římem a začali se nazývat Chaldajové, zatímco původní nestoriáni dostali jméno Assyřané - dodnes totiž žijí na území Kurdistánu (iráckého i íránského), tzn. dávné Assyrie (s Kurdy ovšem žijí v nepohodě).

Tito Assyřané tvrdí, že jsou potomky starých A., za domov udávají klasický „assyrský trojúhelník“ mezi Dolním Zabem a Tigridem a tvrdí, že jejich vesnice a uprchlické tábory splývají s kurdskými a že vlastně národní identitu ztratili. Jisté propagandistické materiály A. žijících v anglosaském světe (hlavně USA, AUS a CDN) tvrdí, že jich jsou po světě na tři miliony. Jistí „Assyřané“ žijí v Gruzii a hovoří novoaramejským dialektem.

Ve staroassyrské říši se jménem As. označovala i severovýchodní část střední Anatolie, jejímž centrem byla Kaneš/Kaniš neboli Néša s obchodní osadou, kárum. Assyřané anatolské Assyrii, halyské, říkali Mátum, Země. Měli kněze Krále obou zemí, kumrum ša Šar(ra)-ma-tí-en. Město Aššur se rozkládalo na dnešní arabské lokalitě Qal´at Šerqát.

 

Asta, lúsítánské, blíže neznámé m.§ 186

Astabéné či Astauéné, sev. část Parthie, „kmenová“, v níž byla města Aršak a Nisa (10 km záp. od dn. Ašgabat, Ašchabad, tj. Město lásky, hl. m. novodobého Turkmenistánu)§ 256, 250, 248, 235

Astaborás, m. a ř. v Súdánu, přítok Nilu, dn. Atbara§ 580

Astakos, "Humrov", m. v Akarnánii§ 431

Astakos, m. v Bíthýnii§ viz Níkomédeia v Bíthýnii

Astapa, m. v Baetice, snad totožná s Ostippo, dn. Estepa v provincii Seville§ 206

Astarté, viz Atargatis

Astaspés, satr. Karmánie§ 330, 325

Astauéné§ viz Astabéné

Asteios z Athén§ arch. 373

Asteriá, Asterié, Asterés§ viz Délos

Astérios ze Sparty§ 512

Astové, thrácký kmenový svaz§ 100, 87, 80, 48, 45, 42, 55, 22, 13

Na jeho území ležela obec Kabylé n. Kalybé, kam Filippos II. posílal "špatné lidi" ze svého království; zda šlo o zločince nebo oposici, nevíme.

Astraion, m. v Paionii, dn. Strumica na jv. FYROM (exjugoslávská Makedonie)§ 181

astrologie, astrologové, jejich pronásledování, viz svoboda slova a matematici. Astrologii prý do Říma zavedl jistý C. Mánílius Antiochus, propuštěnec C. Mánília. Se svým bratrancem, grammatikem Staberiem Erótem, přijeli do Říma jako otroci na jedné lodi. Za republiky byli čas od času z Města vykazováni, naposledy roku 33 aedilem M. Vipsaniem Agrippou. První domácí hóroskopos složil přítel Ciceronův a Varronův L. Taruntius z Firma, viz tam. Pak se disciplina stala módou, příležitostně a výběrově rovněž persekvována.

Vlastí discipliny je Meziříčí. V novoassyrské éře byl život panovníků silně astrologii podřízen. Příznivá a neblahá znamení diktovala chod státu zřejmě ve větším rozsahu než státní věštci u Hellénů, Etrusků a Římanů vykládající znamení z vnitřností obětin. V první dynastii babylónské začala vznikat sbírka asi šest tisíc věšteb z konstelací hvězd a planet Enúma Anu Enlil, „Když Anu a Ellil...“.

V Evropě astrologická móda nastala v pozdním hellénismu a v císařství. Dvorním astrologem Tiberiovým byl Egypťan (?) Thrasyllos z Mendy (zemřel roku 36 n. l.), jemuž císař udělil římské občanství (Ti. Claudius Thrasyllus). Mimo jiné se zasloužil o Platónovo dílo, které seřadil do tetralogiií, což se udrželo dodneška.

Jeho syn Ti. Claudius Balbillus byl astrologem Claudiovým a Neronovým a ten ho roku 56 n. l. poslal do Egypta jako správce provincie (odhrabal zde zavátou sfingu). Thrasyllus předpověděl, že Tiberius zamýšlí jeho smrt a zachránil se tím, že předpověděl ("hádal"), že loď na obzoru přináší pro Tiberia dobré zprávy, nikoli záhubu. Za Domitiana astrolog, "mathématicus", Asklétarión předpověděl svou smrt, v níž bude roztrhán psy. Princeps ho dal zabít, ale na hořící hranici se snesl déšť a ohořelé tělo ohlodávali pak psi.

Křesťané se astrologii snažili vymýtit, marně: v renesanci se stala o to větším módním šlágrem. Z novodobých veličin mezi osoby propadlé astrologii patřili manželé Ronald a Nancy Reaganovi, presidentský pár Spojených států v letech 1981-1989.

astrologie, srov. pod mathéma, matematika
Zeptejte se hvězd (psáno pro časopis Týden roku 2011, nepublikováno)
Začátky astrologie neboli čtení osudu z poloh nebeských těles patří Sumeřanům, Babylóncům, Assyřanům a Egypťanům. Chrámoví kněží a jejich úředníci sledovali pohyb planet a hvězd, aby stanovovali správný čas k rituálním úkonům, jednak aby v panovníkově zájmu vypočítávali správný okamžik ke státnickým činům; mimo jiné k vedení válek.

Dvorní astrologové patřili ke standardnímu „vybavení“ hellénistických panovnických dvorů; klasičtí Helléni astrologii ale moc nedali. Disciplina po velkou část dějin splývala s astronomií. Babylónci vedli rozsáhlé klínopisné deníky na hliněných tabulkách, v nichž konstelace planet doprovázely poznámky o hladině řek, cenách potravin a důležitých událostech.

„Babylónské“ či „chaldejské“ vědy provázely životy římských císařů a elity: ptát se však na osud císařův bylo zakázáno pod trestem smrti. Augustus, Tiberius a jejich následovníci měli astrology ve svém nejbližším okolí. Egypťan Thrasyllos z Mendy byl Tiberiovým astrologem, jeho syn Ti. Claudius Balbillus Claudiovým a Neronovým. Ten ho nesmírně povýšil, asi nejvýše ze všech astrologů, a poslal roku 56 jako guvernéra do Egypta, kde mimo jiné dal vykopat Sfingu už tehdy zavátou pískem.

Evropský středověk horoskopům nefandil, ale v renesanci nebylo velmože a panovníka, který by si u dvora nedržel hvězdopravce. I Praha éry císaře Rudolfa II. může vzpomínat...

Bez astrologů se dodnes neobejdou konsultace majetných Indů a Číňanů. V Indii lze astrologii i studovat, na hvězdy daly špičky nacistického režimu. Horoskopy provázejí každou očekávanou událost v businessu, životě, „své“ horoskopy mají zákony a státy.

Mezi klienty barmské věštkyně z čísel E Thinové známé jako ET patří magnát a bývalý thajský premiér Tchaksin Šinavatra (jemuž předpověděla sesazení) a diktátor v její vlasti, generál Than Šwei, který si dal řadou astrologů stanovit vhodné datum založení nového hlavního města Barmy či Myanmy Najpjido.

Pravidelně konsultoval astrology indonéský diktátor Suharto (zemřel 2008) a v západním světě na ně dal britský panovník Eduard VII. (zemřel 1910). Podnikatel a miliardář J. P. Morgan (zemřel 1913) věřil výkladům hvězd, ale nejznámějším párem propadlým astrologům byli Nancy a Ronald Reagan, první pár Ameriky v letech 1981-1989. Z dalších nájemníků Bílého domu konsultovali hvězdy například Theodore a Franklin D. Rooseveltovi. Italský miliardář a předseda vlády Silvio Berlusconi si dává také radit hvězdopravci, ruský astrolog Pavel Globa šmahem odmítl předpovědi o konci světa v prosinci 2012. Za ním se trousí moskevská elita putinovštiny.

 

astronomie, astronomové, viz mathématici, matematika

Asturia, Asturové, ibérský kmen o 22 skupinách členěných v raně císařské době na Augústány a Transmontány se sídelním městem Asturica Augústa§ 29, 26 - 24, 16

Astyagés z Médie, k., vlast. Ištumegu§ 585, 559, 556, 550, 530

Astyanax z Lampsaku, despota; pokud nejde o přezdívku „vládce města“ (srov. jméno Hektorova syna)§365

Astyfilos z Athén§ arch. 420

Astyalos z Krotónu§ 488 (Ol.), 484 (Ol.), 480 (Ol.)

Astymédés z Rhodu, vyslanec v Římě, s. nauararcha Theaitéta§ 167, 164

Astyochos ze Sparty, nauarchos§ 412, 411

Astypalaia, 1. mys a mí. na Rhodu; 2. dórský ostrov v jižních Kykladách§ 350, 323

Asuán, Aswán§ viz Syéné

asýlon, asýlum, asyl, místo nevyloupitelné nedotknutelné, útočiště, kam nezasahovala jurisdikce státní ani občanská, chrámy a oltáře. Ochrany bohů se domáhali v kritické situaci cizinci a uprchlí otroci. Právo asylie pro státní chrámy potvrzoval v dobách římských hellénským městům senát.

Ašdod§ viz Azótos

Ašera, manž. Jahweho, viz tam

Ašguzái, ass.§ viz Skythové

Aškenázim, hebr.§ viz Skythové

Aši’abatu/Aši´ábatu, n. Aši´ábaširi (-piri??), manž. Gotarza I.§ 91

Ašina ze Sús, Atrina, k. Elamu (?)§ 522

Ašóka, Asóka, Ašoka, Asoka k. z rodu Maurjů, řec. Piadassés (podle Prijadarsí), s. Bindusary, s hlav. manž. jménem Asandhimira (zemř. bezdětná c. 240)§ 273, 269, 260, 245, 244, 232, 185

Ašókův sloup§ 232

Aššur, bůh, manžel Ninlil/Mulissy, Mylitty§ 724, 722 a passim do roku 612

Aššur, sídel. m. Assyřanů, bab. Baltil, ass. někdy Libbi-áli, aram. Aththór/Aththúr (odtud hell. Atúria); dn. Kal’at Šerkat§ 763, 722, 680, 670, 615, 614

Země Aššur, Assyrie, se rozkládala mezi Horním (Velkým) Zábem a Tigridem, staré Gutium, cf. s. v. Assyrie. Roku 2002 zahájila irácká vláda stavbu přehradní nádrže Machúl (angl. Makhul/Makhoul Dam) na Tigridu asi 150 km jižně od Mosulu, které zatopí část dávného kmenového území Assyřanů, 65 míst archeologických míst včetně Kár-Tukulti-Ninurta a obytné části Aššuru pod pevností. V Aššuru vykopávali němečtí archeologové od roku 1903, ale odkryli dosud pouze třetinu objektů.

Aššur-acha-iddina, k. Assyřanů, hebr. Asarhaddon/Esarhadon, řec. Asaradinos n. Asarachoddás; v Babylónu užíval jména Aššur-etil-iláni-(m)ukín-apla§ 701, 688, 681, 678 - 673, 671, 669, 663

Mladší syn Sîn-achché-eríby trpěl chorobou, s níž si jeho lékař Urad-Naná nedokázal poradit. Soudívá se, že to byla nemoc autoimunního systému lupus erythematosus. Otec devatenácti dětí se dožil 47 let.

Aššur-báni-apli, k. Assyřanů, hebr. Assurbanipal, řec. Sardanapallos (?)§ 669, 666, 664, 659, 655, 653 - 651, 648, 639, 631

Aššur-dan III., k. Assyřanů§ 772, 770, 767, 766, 765, 763, 761, 755

Aššur-danáni, ass. vojevůdce§ 744

Aššur-etil-iláni, k. Assyřanů§ 631, 628

Aššur-etil-iláni-mukín-apla nebo Aššur-etil-iláni-ukín-apla§ viz Aššur-acha-iddina

Aššur-iqíša, pevnost v zemi Nairi§ 739

Aššur-nádin-šumi, k. v Babylónu§ 700, 694

Aššur-nérári nebo Aššur-nírári V., k. Assyřanů§ 755, 754, 746

Aššur-šarra-usur, místodržitel v Qué§ 709

Aššur-uballit II., k. Assyřanů§ 612, 610, 609, 606

Aštart(a), viz Atargatis

Ašvaka, Assaka, jeden ze šestnácti árjských států na sev. IND; viz také pod Afghánistán§ 600

Ata-bima, manž. jap. generála Take-hani-jasu-hiko§ 98

Atagis, viz pod Athesis

Atalanté z Makedonie, d. Perdikova§ 321

Atalia, ka Assyrie, manž. Šarru-kéna II., d. Jaby§ 727

Atarbás z Karthága, nauarchos; jmenován též jako Adherbal§ 249

Atargatis, Atargitis, západosem. bohyně, v hellénisované formě Derketó, obecně označována Hellény jako Syriá theos či lat. Dea Syria, „Syrská bohyně“; její kult se střediskem v Hierápoli souvisí se starší bab. Ištar a Hellény byla v záměně s foin. Astartou či „assyrskou“ Mylittou/Mulissou, sum. Ninlil, připodobňována k Afrodítě; srov. v Bohové a jejich slavnosti u data 13. září§ 54

Atarneus, m. v Aiolidě§ 545, 494, 398, 347, 345, 342, 341

Atax, ř. mí. a m. v Narbonské Gallii, též Narbo Martius, dn. Narbonne§ 82

Atbara, ř.§ viz Astaborás

Ateás ze Skythie, k. Agathyrsů, též Atheás či Atoiás§ 339

Ateius Praetextátus zvaný Filologos, polyhistór a učitel řečnictví§ 50

C. Ateius Capitó, právník§ 50

M. Ateius, byl 1. března 86 první ze sullovců na athénských hradbách (není v CSD)

ateleia, daňové osvobození občanů, viz také pod ceny, daně§ 268, 252

S atelejí v novověku souvisí slovo filatelie, milovník bezdaňovosti, sběratel poštovních známek, filatelista (protože nespadaly pod žádnou z daní, když byl dopis ofrankován, tzn. opatřen znamením, že přepravné bylo zaplaceno).

atellána, původ. kampánský (oskický) komediální divadelní žánr§ 50

 

atentát a jeho schvalování§ 697, 650, 514, 230, 217, 172, 170, 163, 160, 157, 156, 149, 147, 86, 78, 67, 44, 26 (jap.), 15, 9, 8, 2

atentátník, jeho osvobození§ 160

atentáty, puče; srov. také pod sebevraždy a terorismus, smrt

První změna vládce palácovým spiknutím a atentátem je zřejmě roku 2384 ze sumerského Lagaše vražda krále Lugalandy, kterou spáchal nebo řídil Urukagina. Pučista pak vládl se svou ženou a byla to první spoluvláda muže a ženy v dějinách. Roku 2333 zavraždila osobní garda krále Tetiho a egyptského trůnu se zmocnil jistý Userkare, snad jeden z pučistů a poručník Fiopse/Pepiho I.

Roku 2292 v Agade zavraždil kdosi akkadského krále Maníštusu a nástupcem se stal jeho syn Narám-Sîn; zřejmě tedy první korunovaný otcovrah dějin. Pučisty a atentáty na příbuzné se to hemží v chetitských dějinách. Roku 1590 se v Chattuši spikli manžel královy sestry Charapšiliš a Muršilišův arcičíšník Chantiliš se svým zetěm Zidantašem a zavraždili krále Muršiliše I. Jím skončila stará chetitská dynastie.

Když roku 1560 zemřel král-usurpátor Chantiliš I. zavraždil krvelačný Zindata s pomocí svých synů Chanitilišova syna a nástupce Kaššeniše a sám zasedl na trůn.

Roku 1337 v Babylónu zavraždili ve vzpouře kassitští šlechtici mladého krále Kadašman-charbeho II. Pučisty vedl jistý Nazibugaš alias Šuzigaš, údajně „prostého původu“. Z Aššuru přišel jako mstitel Aššur-uballit I. - Kadašman-charbe byl jeho vnukem, a roku 1336 byl Nazibugaš poražen a zabit.

Roku 1198 v Assyrii při vzpouře části armády byl král Tukulti-Ninurta I. obležen ve svém sídelním městě Kár-Tukulti-Ninurta, 3 km severně od Aššuru na levém břehu Tigridu, a zde zavražděn svým synem Aššur-nádin-apla (králem do 1194), vůdcem skupiny spiklenců z řad assyrské šlechty.

Podle jiných pramenů se Tukulti-Ninurtův vrah a nástupce jmenoval Aššur-násir-apla, který vládl krátce roku 1198 a teprve po něm přišel na Aššurův trůn jeho bratr Aššur-nádin-apla (a vládl do 1194).

Roku 1182 v Israeli zemřel Gedeon (u moci od 1206). Nástupcem se stal jeho syn Abi-melech (do 1179): S výjimkou Jóthama zavraždil všech svých sedmdesát bratrů.

Roku 1170 v Egyptě pokus o „harémový“ převrat, vedený jednou z žen krále Ramesse III. jménem Tij, která chtěla na trůn prosadit svého syna Pentwere. Spiknutí bylo prozrazeno a pučisté byli popraveni (o osudu královny není nic známo, princ si vzal život sám).

Roku 1168 byl v Mykénách zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou a bratrancem Aigisthem král Agamemnón, vládce v Argu a v Mykénách, vítěz od Ília. Před Trojou se vypravili do ležení Frygů Odysseus s Diomédem a zamýšleli povraždit ve spánku trojské vůdce. Athéna je od záměru odradila a zavraždili ve stanu pouze thráckého krále Rhésa, spojence Priamova ve zlaté zbroji, s dvanácti jeho mužzi a ukořistili jeho ceněné koně.

Roku 836 v Jerúsalému stál v čele spiknutí proti júdské královně Athalji velekněz Jahweho kultu Jehojada či Jójada. Puč byl s pomocí kárských žoldnéřů úspěšný a královna byla zavražděna. Je to první případ světových dějin využití zahraničních vojenských sil k intervenci v domácí záležitosti.

V Římě zemřel roku 716 nebo byl senátory zavražděn první král Rómulus, zakladatel Města a tvůrce římské státnosti. Rómulus byl po smrti zbožtěn a jeho kult se jménem Quirinus později ztotožněn s kultem boha války Martem. Krevní msta jako politická vražda (je-li to případ i Rómulův) nebyla v raných dobách hellénských a římských dějin nijak vzácná, srov. níže tyrannobijce.

Sekerou do hlavy na Foru byl roku 578 zavražděn pátý římský král Tarquinius Priscus a na trůn se dostal pučista a pozdější reformátor Servius Tullius, prý syn otrokyně a sám nějaký čas v otrockém postavení.

Po čtyřiceti letech vlády mu to vrátil syn nebo vnuk zavražděného Tarquinia L. Tarquinius zvaný Superbus s pomocí Tullie, Serviovy manželky: roku 534 přesvědčil Římany o tom, že král je otrockého původu a Servia na útěku dal zabít. Sám dopadl podobně. Po hrůzovládě, jak alespoň podávají tradiční římští historici, se králův nejmladší syn Sextus roku 510 pokusil znásilnit choť jednoho z předních Římanů Lucrétii, která vynucovanému sexu unikla sebevraždou. Případ vedl k sesazení královlády a Sexta Tarquinia později v exilu v Gabiích dohnala krevní msta za římské zločiny.

Roku 508 se z obleženého Říma do tábora Etrusků vypravil C. Múcius, aby zavraždil krále Porsenu (srov. jeho přízvisko Scaevola, levičák, po prozrazení). Za pokus o atentát a rozhodnost, s jakou vložil levou ruku do ohně a napovídal Porsenovi, kolikže Římanů je ochotných vražedný útok opakovat, prý dostal od senátu lán pole.

V lednu roku 681 byl v Assyrii zavražděn král Sîn-achché-eríba. Mezi vrahy byl jeho nejstarší syn a nástupce, jehož jméno historie nezachovala. Zřejmě vládl dva měsíce. Po nepokojích a po povstání se k moci dostal Sancheribem údajně designovaný vládce, jeho mladší syn Aššur-acha-iddina. Bratra se souspiklenci porazil v poli v zemi Chanigalbat.

V Athénách roku 514 zavraždili o velkých panathénajích na rozmezí července a srpna Harmodios a Aristogeitón, oba z rodu či lokality Gefýraioi, Peisistratova druhorozeného syna a athénského spoluvládce Hipparcha.

Je to nejstarší politický atentát v Evropě a jeden z nejznámějších, neboť vedl ke vzniku démokracie v Athénách a vzniku dnešní demokracie vůbec. Vraždit chtěli z osobních důvodů (msta za urážka nebo dokonce znásilnění sestry) a teprve později se jim dostalo slávy tyrannobijců, tyrannoktonoi.

Atentátník Harmodios byl ubit na místě stráží, Aristogeitón byl dopaden později a Hippiás ho dal umučit, aby vyzradil jména. Atentátník udal všechny Hippiovy přátele a už se nedozvíme, zda záměrně, aby jim ublížil, nebo skutečně byli součástí spiknutí. Zřejmě však spáchal vyprovokovanou sebevraždu. Slíbil, že řekne ještě více a aby mu Hippiás podal ruku. Pak mu vynadal, že podal ruku bratrovrahovi, a ten ho probodl.

Oba atentátníky ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina, Lvice, Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis. Stala se první evropskou ženou, jíž se dostalo tak vysoké státní pocty.

Strach z atentátů přivedl některé z vládců na podivuhodné nápady. Dionýsios I. Syrákúský (zemřel 367) dal místnost se svou ložnicí obehnat příkopem s rozebíracím můstkem, z něhož cestou na lože vytahoval kolíky přichycená prkna a ráno cestou ven opět vracel na své místo.

Dionýsios II. Syrákúský prodělal pozoruhodný rozvoj. Jeho nedůvěřivý otec Dionýsios I. ho ze strachu před atentáty zavíral doma, kde z dlouhé chvíle vyřezával hračky ze dřeva, svícny a nábytek. Později se mu dostalo vzdělání, takže když byl sesazen, živil se v Korinthu učitelováním. V Číně císař Čchin (221 – 210) se ve svém rozlehlém paláci A-fang-kung pohyboval tajnými chodbami a každý den spal na nějakém jiném místu (viz rok 221). Zažil několik atentátů, jeden dokonce osobně zlikvidoval probodením útočníka, viz rok 228. Při jednom unikl útoku pomocé velkého kovového kyvadla, viz rok 230.

Alexandros Ferský, samovládce thessalský, byl roku 358 zavražděn spiknutím vlastní ženy Thébé. Neoblíbeného muže v noci překvapila ve spánku, ona posvítila, její tři bratři podrželi a zabili. Ryze rodinný příběh. Něco podobného, neshody v rodině a příliš žen, zabily Filippa II., otce Alexandra Velikého. Zřejmě šlo o mstu Olympiadinu za novou manželovu avantýru s mladou Kleopatrou. Atentátník, který krále probodl v létě roku 336 na cestě vedoucí z divadla do paláce v Aigách, byl na místě gardou rozsekán meči.

Pokus o klasický atentát v krajině přežil pergamský vládce Eumenés II. Při návratu z Itálie domů roku 172, na cestě z Kirrhy do Delf, kde se hodlal zastavit, svrhl na něho skálu jistý Euandros z Kréty. Euandros byl údajně ve službách krále Persea. Eumena zachránil Pantaleón z Aitólie. Fócký atentát měl velký ohlas po celé Helladě. Římané a jejich kolaboranti byli lidovými vrstvami jednoznačně odmítáni a nenáviděni.

Roku 71 naoko od Mithridáta Eupatora k Lúcullovi přeběhl údělný vládce Dandánů Olthakos/Olthakés, aby mu sloužil jako jezdec. Snažil se dostat do vojevůdcovi blízkosti, ale pokus o atentát v noci, kdy Lúcullus už spal, znemožnila neodbytnost sloužících. Olthakos proto prchl zpět k pontskému králi.

Za války s Pompeiem Ml. v jižní Itálii roku 38 na útěku před nepřítelem ho chtěl zabít otrok svého průvodce Aemilia Paula za to, že Octaviánus proskriboval jeho otce L. Aemilia Paula, cos. roku 50, který pak zemřel na útěku v Mílétu.

Proti Augústovi bylo několik spiknutí po Aktiu: L. Aemilius Lepidus Paulus, syn censora roku 22 a manžel Augústovy vnučky Iúlie, zemřel roku 13 n. 14 n. l.; L. Licinius Varró Múréna, cos. roku 23, popraven rok na to a s ním Fannius Caepió; M. Egnátius Rúfus, praetor roku 20, spiknutí rok na to, popraven; C. Plautius Rúfus, spiklenec; stařec L. Audasius chtěl s Asiniem Epicadiem z illyrských Partheinů osvobodit exulované Augústovy potomky; Télefos, otrok-nomenclátor, plánoval útok na Augústa a senát; jistý illyrský voják byl dopaden u Augústovy ložnice, nic mučením neprozradil (ale Octaviánus dlouho v Illyriku válčil).

T. Aelius Seiánus, praefectus praetorió a v době, kdy byl Tiberius na Capri neomezený pán Říma, si svou důležitost hodně bral, až všechno prohrál. Roku 31 n. l. při pokusu o sesazení Tiberia byl předejit a s rodinou popraven.

Atentát na Gáia provedl tribun praetoriánské kohorty Cassius Chaerea. Claudius ho dal krátce po svém nástupu popravit, protože při puči byla surově zabita také Caligulova dcerka.

Na podivína Claudia, jehož vláda byla první pohled klidná, byly čtyři atentáty a jedna vzpoura proklamující jeho sesazení. Jinak humánně zaměřený Claudius však miloval zabíjení gladiátorů v cirku a dokonce k tomu odsuzoval lidi. Mj. svého nomeclátora nebo řemeslníky, jimž se něco u něj doma nepovedlo. Přitom se velmi bál a dával se soustavně hlídat gardisty, dával všechny návštěvy systematicky prohledávat atd. Což je dosti moderní a asi byl prvním Evropanem, který si sebe vysoce cenil, že mohl zavést roentgenové přístroje…

U Římanů dal násilný deviant s něžnými literárními a scénickými sklony Neró usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho přežila).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Trochu jinak to bylo mezi císařem Domitiánem a jeho manželkou Domitií Longinou (svoji od roku 70 n. l.). Po třinácti letech manželství ji poslal za cizoložství s pantomímickým hercem Paridem do vyhnanství, roku 89 ji povolal zpět. Jako Asiátikos nijak moc o pozornost svého protějšku nestála. Věděla o přípravě atentátu na svého manžela roku 96 a prý ho přežila o čtyřicet let.

Roku 182 n. l. po nezdařeném spiknutí sestry Lucilly s neúspěšným atentátem Claudia Pompeia Quitiliána na Commoda se císař radikálně změnil. Opustil okruh přátel svého otce M. Aurélia Antónína. Atentátů na Commoda bylo několik, úspěšný byl poslední, provedený jedem 31. prosince roku 192 jeho do té doby věrnou milenkou Marcií. Když jed nezabral a císař ho vyzvracel, zardousil ho jeho palácový přítel, „chlapec“ a osobní gladiátor Narcissus.

Marciini souspiklenci Laetus a Eclectus pak lidem namlouvali, že Commodus zemřel na mrtvici z nezřízeného života a vybrali ještě v noci dokonce jeho nástupce Pertinaka (vydržel naživu jen tři měsíce, zabit 28. 3. 193). Spiklenci brzy smutně skončili. Později byla Marcie na příkaz Didia Iúliána (vládl jen tři měsíce roku 193) zabita a Narcissus předhozen lvům. Eclectus byl ještě věrný Pertinakovi, bojoval se vzbouřenci a s Pertinakem byl také zabit.

Roku 187 n. 188 n. l. chtěl maškarního reje o hilariích využít k atentátu na císaře Commoda bandita jménem Máternus převlečen za praetoriána, ale byl udán. Předtím loupil po provinciích a banditismus mu stoupl do hlavy.

Císař Caracalla byl zavražděn na vojenském tažení roku 217 n. l. při konání velké potřeby na cestě z Karrh do vyhlášeného chrámu boha Sîna čili Měsíce ranou dýky do krku.

Deviantní mladík Elagabalus/Héliogabalos byl zavražděn vojáky na záchodě, kam se před nimi ukryl. Stejně jako Vitelliové bylo jeho tělo vláčeno městem za háky a pak vhozen do stoky a Tiberu. Jako jediný z římských císařů nebyl Héliogabalos ani poté řádně pohřben. Zavražděna vzbouřenci byla také jeho matka Symiamira a její tělo zřejmě skončilo stejně.

Constantínus II., syn Constantína I. (337 – 340), byl zavražděn z komplotu svého bratra a spoluvládce Constanta (337 – 350). Krutostí záměru proslul atentát nebo pokus o něj na papeže Leona III. 25. dubna 799, viz pod křesťanství, oddíl o papežství.

Ve středoevropském prostoru lze s jistým odstupem označit za první sebevražedný útok označit vraždu proruského konservativce, literáta Augusta von Kotzebue v březnu 1819 v Mannheimu. Burš Carl Ludwig Sand ho přišel ubodat do jeho vlastního bytu. Vraždu viděl Kotzebueův synek a Sanda to rozhodilo tak, že si vrazil sám dýku do prsou. Vyběhl na ulici a tam se bodl ještě jednou. Přežil a byl pak za úkladnou vraždu odsouzen na smrt stětím.

První moderní významnou sebevražednou akci podniklo 31. ledna 1968 komando Vietkongu v Saigonu. V rámci ofensivy Tet nazvané podle lunárního vietnamského nového roku přepadli nad ránem americké velvyslanectví a třebaže všichni nakonec byli zastřeleni, jejich akce a celá ofensiva měla velký propagandistický význam, maskovala krutost komunistických guerill a americká válka v Indočíně ztratila doma poslední sympatie.

Největší sebevražedný atentát dějin spáchali lidé ze Strany boha, Hizballáh, libanonské šíitské skupiny podporované z Íránu. Tehdy patřila ještě pod kontrolu Amalu a guerillovým způsobem bojovala proti Israeli a jeho spojenci USA za nezávislost palestinských Arabů.

23. října 1983 v Bejrútu vjel sebevrah s nákladním autem s výbušninou do objektu americké námořní pěchoty: zemřel 241 voják. Ve stejný okamžik opodál v Bejrútu stejným způsobem sebevrah do posic francouzských vojáků: 56 mrtvých. Mezinárodní síly opustily Libanon v dubnu 1984.

11. září 2001 unesly tři skupinky arabských atentátníků dopravní letadla ve Spojených státech a s lidmi na palubě je zamířily na obě budovy Světového obchodního centra v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu. Zemřelo více než 2600 lidí. V květnu 1991 zavraždila sebevražedná tamilská atentátnice indického premiera Radžíva Gándhího, viz pod terorismus.

Mezi nejslavnější atentáty novodobých dějin patří dva americké. Šestnáctý president Abraham Lincoln, vítěz v americké občanské válce severu proti jihu, která přinesla smrt šest stům tisícům lidí, byl zastřelen 14. dubna 1865 ve Fordovu divadlu během komédie Our American Cousin. Po Filippovi ii. Makedonském byl Lincoln druhým státníkem zavražděným v divadelním prostředí.

Herec John Wilkes Booth vystřelil jednou a atentát doprovodil slovy: „Sic semper tyrannis“ a „Jih je pomstěn“. Je kuriosní, že vrahův otec se jmenoval Iunius Brutus Booth a že vraždil na tzv. velký pátek, jak křesťané nazývají den umučení ústřední postavy svého mýthu Ježíše Krista, úvodní den velikonocí.

Aboliciononista Lincoln ve Spojených státech skutečně požívá mučednické pověsti. Jeho památník dle návrhu Daniela Chestera Frenche z roku 1920 byl inspirován velikostí Feidiova trůnícího Dia Olympského v Olympii, chrám byl v letech 1914 – 1922 postaven dle návrhu stavitele Henryho Bacona po vzoru Parthenonu (36 dórských sloupů symbolisuje počet států Unie v okamžiku Lincolnovy smrti).

Třicátý pátý president John Fitzgerald Kennedy zastřelený na dálku při průjezdu texaským Dallasem 22. listopadu 1963 nemá žádné významné památníky (nepatřilo to k době), jeho vrah nebo spiklenci nejsou dodnes známi, přesto tento významný sukničkář s Bílém domu požívá téměř kultovní váženosti, ačkoli to byl politicky slabý president.

Jiné atentáty současnosti: V říjnu 1981 byl na vojenské přehlídce členy Muslimského bratrstva zavražděn polní maršál a egyptský president Muhammad Anvar as-Sadat (vládl od roku 1970). V září 1980 byl v ulicích paraguajského Asunciónu zavražděn nikaragujský diktátor Anastasio Somoza, kterého rok předtím vyhnali ze země sandinisté.

Vzácný je případ atentátu z Kigali ze ž. dubna 1994. Nezjištění spiklenci sestřelili dvěma raketami přistávající letoun, který měl na palubě dvě hlavy státu: rwandského presidenta Juvénala Habyarimanu a burundského presidenta Cypriena Ntaryamiru. Oba byli Hutuové a atentát vedl k masovému vyvražďování Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě s odhadem 800 tisíci oběťmi.

 

Ateporix z Galatie, dyn. v Zélítidě, tj. v Pontu Galatiku§ 36, 12

A. Aternius Várus Fontinális§ cos. 454, 448

Ateste, viz Venetové

Athalja, Athalia, královna v Jerúsalému, srov. ass. Atalia§ 76

Athamánie, Athamánové, épeirský kmen thessalského původu§ 356, 232, 209, 220, 191 - 188, 185, 171

Athamás z Boiótie (?), oikistés Teu§ 650

Atharriás, Kassandrův chíliarchos§ 317

Atheás ze Skythie§ viz Ateás

atheismus, bezbožnictví§ 432, 244

Jediným oficiálně plně atheistickým státem byla v letech 1967-1990 komunistická Albánie s 3,5 miliony obyvatel. Diktátor Enver Hoxha (Hodža) roku 1967 proměnil všechny kostely a mešity ve skladiště, sportoviště apod. O atheistech vide též s. v. polytheisté a křesťané. Za Domitiána byl roku 95+ obžalován z atheismu/bezbožnosti a popraven císařův příbuzný a senátor Flávius Clémens s manželkou Flávií Domitillou. Tehdy se však za ath. pokládalo vyznávání židovské víry, některé z monotheitických sekt, pravděpodobně křesťanství. 

Athénágorás z Efesu, tyr.§ 546

Athénágorás z Mílétu§ 304, strat. Ptolemaia I.

Athénágorás§ 200, 199, makedonský strat.

 

Athénai, Athény, Athéňané; viz také délský spolek, země Attika§ 776, 770, 755 - 753, 750, 723, 714, 700, 698, 696, 683, 676, 657, 640, 636, 631, 624, 621, 607, 600, 592, 591, 587, 585, 582, 575, 570, 566, 561, 560, 556, 555, 552, 546, 540, 534, 530, 528, 525, 523, 522, 520, 519, 515, 514, 511, 510, 508, 506 - 504, 501, 499, 498, 493, 491 - 484, 482- 478, 476, 472, 470, 469, 467, 465, 464, 462 - 457, 455 - 450, 448 - 444, 442, 440 - 438, 435 - 398, 396, 388 - 386, 383 - 382, 380, 379, 377 - 373, 371 - 369, 367 - 353, 350, 348, 346, 343, 341 - 338, 335, 331, 324 - 322, 319 - 317, 315, 313, 312, 307 - 304, 302, 300, 299, 296 - 294, 290, 287, 285, 284, 280, 279, 275, 273, 270, 269, 267, 263, 261, 250, 237, 229, 228, 224, 205, 201 - 199, 196, 192, 190, 189, 173, 168, 164, 156, 155, 151, 146, 138, 129, 104, 98, 88, 87, 86, 84, 79, 78, 62, 51, 50, 48, 47, 44, 41, 40, 38, 32, 21, 20, 7

Jiné Athénai byly nevýznamnou přímořskou osadou na východě Polemónského Pontu.

Athénský stát v Attice měřil zhruba tři tisíce km2 (Sparta bez Messénie byla co do plochy více než dvakrát větší), ale připočtou-li se k tomu ostrovy, které po většinu existence athénského státu byly jeho součástí, zůstaly Ath. po celý starý věk, a to i za Římanů, největším městským státem. Pouze čtvrtina attického území měla ornou půdu. Proto byla země závislá na dovozu obilí, vynikala však vínem a olivami, těžbou stříbra, mědi, mramoru a hlíny. Protože v Attice nebylo po ruce kvalitní dřevo na stavbu lodí, měli Athéňané soustavný zájem o zalesněné oblasti Makedonie, Sicílie a Itálie. Státním znakem na mincovní ražbě byla sova a nápis ATHE.

Pro kuriosní srovnání: územně největší obcí novověku byla začátkem 21. století Altamira v amazonském státu Pará: měří 161 456 km2 a hustota obydlení činí půl člověka na km2 (2006).

Aristotelés se svými žáky dali dohromady ústavy 158 hellénských států, rozhodně ne všech, které ve druhé polovině čtvrtého století př. n. l. existovaly. O jejich skutečném počtu viz pod synoikismos. Athénskými dějinami prošly všechny ústavní formy, které hellénští filosofové rozpoznávali: původní monarchie, vláda jednoho z lidí, se proměnila v královládu, ta v aristokracii a tyrannidu, z nichž vzešla oligarchie a z této démokracie, kterou deformovala ochlokracie (srov. v Athénách například rok 88).

Podle vlastní tradice byli Ath. původně pelasgickým kmenem, který se jmenoval Kranaové. Za krále Kekropa se nazývali Kekropové, za Erechthea se přejmenovali na Ath. Slovo je předhellénské, pelasgické, s nimiž se Iónové v Attice smísili. Od časů Ióna, s. Xúthova, se stali Ióny (foinícké označení bohyně Athény bylo Onka, egyptským protějškem je Neith ze Sais). V Athénách byly odkryty mykénské hroby z 15. a 14. století.

Město bylo poprvé zcela zničeno včetně Akropole Peršany roku 480, podruhé Římany pod Sullou roku 86, který ale uchoval všechny veřejné stavby, a potřetí roku 267 n. l. Heruly, tentokrát definitivně, neboť se uchovala jen Akropole. Athéňané pak opustili okolí agory a nové sídliště postavili severně od Akropole.

V křesťanské éře žily A. ve stínu Konstantínopole, v 7. až 10. st. není téměř o A. zmínky. Z Akropole udělali křesťanský pravoslavný kostel, od 1204 byl katolický a od 1460 do 1833 byl Parthenón mešitou.

Po celou dobu užívali Athénští autonomie, s výjimkou období vlády L. Septimia Sevéra, který jejich práva omezil, neboť se prý k němu nechovali uctivě v době, kdy byl ještě soukromník. První větší stavbou po mnoha staletích byla roku 1834 stavba klasicistního příbytku a jeho okolí pro sedmnáctiletého wittelsbašského prince Ottu, od roku 1833 krále Hellénů; architektem Leonem von Kleuzem.

Athény vděčí své dnešní velikosti resentimentu Evropanů a hlavně Němců, kteří si je za sídelní město nového státu vybrali. V době Ottonova příjezdu nemělo městečko, a ještě poničené právě skončenou válkou, více než pět tisíc obyvatel, polovinu z nich mohamedánů. Přístav Peiraieus vlastně neexistoval. Kolem roku 1850 mělo město necelých padesát tisíc obyvatel a bylo pověstné velmi vysokou pouliční kriminalitou.

Na začátku třetího tisíciletí jsou Ath. nejhustěji osídlenou evropskou metropolí a žijí v nich čtyři až pět milionů lidí (podle administrativního vymezení), tedy téměř polovina všech Řeků.

Bájná prehistorie Attiky a Athén (podle Pausania): Hellénští historiografové a autoři speciálních dějin Athén a Attiky (kroniky, tzv. atthis, atthidy) tvrdili, že prvním vládcem v Attice byl Aktaios a že proto se země původně jmenovala Aktaiá, Akté. Po něm vládl jeho zeť Kekrops I. (tradiční údaj: 1555 - 1505). Kekropův syn Erysichthón zemřel ještě za života otce, a tak královládu převzal aristokrat Kranaos. Jedna z jeho dcer se jmenovala Atthis a prý podle ní se země začala nazývat Attikou.

Kranaa svrhnul jeho zeť Amfiktyón, kterého později vyhnal po puči Erichthonios (či Erechtheus I.), prý syn Héfaistův; o Xúthovi, Iónovi a jeho epónymních synech pro iónské fýly viz pod Hellas. Měl v historii tři primáty: první přikázal uctívat velkými i malými panathénajemi Athénu, jako první zapřáhl koně do vozu a první prý zoral zemi pluhem. Po smrti se dostal na oblohu proměněn v souhvězdí Boótés, Pohaneče volů (tj. Vozataj).

Po Erichthoniovi vládl jeho syn Pandión I., pak jeho syn Erechtheus II., toho syn Kekrops II. a opět jeho syn Pandión II. (prý v letech 1306-1281). Mladší Pandión  byl současníkem Európy a Kadma a sám zemřel v exilu v Megarách, vypuzen Métionovci.

Jeho synem byl dodnes známý Aigeus, který pomstil otce a po němž se jmenuje Egejské moře. Jeho synem a nástupcem byl Théseus (10. král, vládl 1233-1204; nar. v Troizénu), zakladatel Athén, které učinil centrem státu spojených obyvatel Attiky.

Po Théseovi a jeho neslavné smrti v Athénách panoval Peteoův syn Menestheus, který vedl Athéňany pod Íliem (vládl 1204-1182; nikdo jiný z Attičanů v Íliadě jmenován není). Po něm vládl Théseův syn Démofoón, který vedl po smrti Hérákleově válku s mykénským Eurystheem na obranu Hérákleových pozůstalých. Následovali panovníci Oxyntés, jeho syn Afeidás a jeho bratr a vrah Thimútés či Thýmoités/Thýmoetés (1134-1126), poslední z potomků Théseových.

Za vlády Melantha (1126-1089) vpadli do Hellady Hérákleovci a v době jeho nástupce Kodra (1089-1068) přišli z Acháje do Attiky Iónové, tedy uprchlíci před Dóry. Začátek iónsko-attické kolonisace spadá do roku 1044, kdy Athéňané vedenou migraci na Iónské ostrovy a do Anatolie.

Athénské fýly (tradiční pořadí):

Za Kleisthénea (rok 508), jména podle deseti lokálních héróů (Delfské Pýthii bylo předloženo sto jmen, z nichž vybrala): 1. Erechthéis, 2. Aigeis, 3. Pandíonis, 4. Leóntis, 5. Akamantis, 6. Oinéis, 7. Kekrópis, 8. Hippothoóntis/Hippothóntis, 9. Aiantis, 10. Antiochis.

Roku 307 přibyly 11. Antigonis a 12. Démétrias, roku 229 13. Ptolemáis, roku 200 14. Attalis (byly však zrušeny č. 11 a 12 Antigonis a Démétrias). Roku 112 n. l. přibyla 15. Hadriánis (jako 13. fýla).

Původní členění Attiky vycházelo z územního rozsahu moci jednotlivých rodin (oikos), rodů (genos, gené). Z nich se tvořila rodová bratrstva (frátriá, frátriai), které tvořily kmeny - fýly (fýlé, fýlai; lat. tribus, tribue). U Dórů byly tři fýly, u Iónů čtyři: Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis (na Samu však byly jen dvě, Chésia a Astypalaia, které se shodně s Efesem dělily na chíliastye; viz pod fýlé).

Původně tvořily tři frátrie jeden ze čtyř historických kmenů (trittys), které se asi spojily na přelomu 11. a 10. století.

Členění na čtyři kmeny, kterého se držel ještě Solón při sestavení rady čtyř set, nahradil Kleisthenés desetinovým členěním fýl (rada pěti set). Trittye, "třetiny", byly ve fýle tři, tedy celkem dvanáct; Kleisthenés navýšil jejich počet na třicet, po třech na fýlu, a navíc každou k jinému attickému regionu: světově originální řešení sociální solidárnosti a subsidiarity. Staré členění přečkalo v kultovní administrativě.

Frátrie byly nejstarším sdružováním „lidu, dému“, neurozených, a jejich rodin, které nepatřily mezi eupatridy, tj. mezi rodovou aristokracii (v mykénských dobách nedoloženy). Činnost frátrie řídil její představený, frátriarchés. Sdružení do frátrií spolupracovali při sklizních, konali společné kultovní úkony, měli své svatyně apod.

V rámci frátrií fungovaly kultovní spolky jako thiasoi (organisující náboženské slavnosti; každá fr. měla od 8. století své apatúrie, slavnostní přijímání nových členů) či menší orgeónes; srov. lat. collégia pod spolky.

Frátrie měly vlastní kulty a héróy, pravomoce soudní (soudil basileus, kultovní „král“); záležitosti krevní msty, stád a pozemků ale spadaly pod soud „krále“ kmenového (kterých bylo původně v Attice čtyři).

Thiasos byl spolek nejen mužský. Mezi Aioly je měly i ženy, srov. jeden takový na Lesbu kolem literátky Sapfó.

Po Kleistheneově reformě zůstaly frátrie jako součást administrativních démů středisky kultů a přináležitost k nim dávala dětem athénských rodičů jistotu občanství (viz slavnost apatúrií, zapisování dětí mezi členy).

Územní správní jednotkou byl démos, původně asi rodové území o velikosti vsi n. městské čtvrti (jiný význam: „lid“). Každý občan iónského státního útvaru patřil do určitého dému podle původního místa bydliště a jeho označení bylo součástí občanského jména (démotikon a patronymikon). To platilo i po případném přestěhování. Kleistheneových třicet démů bylo rozděleno po deseti z Města, přímoří a vnitrozemí.

Démy vedly své seznamy občanů-démotů, vedly seznamy majetkového a pozemkového censu, působily při vybírání daní, odvodech do vojska, řídili vlastní lokální kulty hérójské a rituály, měly své sněmy a majetky. O důležitých věcech rozhodoval sněm občanů dému agorá, náměstí, kde se už v dávnověku vyhlašovala panovníkova vůle a konaly kultovní obřady (tedy původně jednací místo, pak teprve tržiště a shromaždiště).

V čele volených úředníků dému stál démarchos, „starosta“, s pravomocí představených naukrárií (zanikly však později), chod komunity finančně „táhli“ bohatí. V době Kleitheneově bylo v Athénách cca. sto démů, ve 4. století na 150, o dvě století později a na začátku císařské doby 174. • Démarchové jsou starosty obcí i v novověkém Řecku (dimarchos). Ekvivalentem k d. byli syndikové, kteří přešli do latinského světa jako syndicí a z nich je dnešní italský sindaco. V čele latinských měst stávali úředníci jako praefectus urbí, praetor urbis, později urbis magister a úplně později urbí magister, Bürgermeister.

Athénské úřady, úředníci a instituce

občanství a výchova:

Od dob Perikleových platilo, že athénským občanem se směl stát pouze člověk, jehož oba rodiče byli Athéňany. Opakem byla ztráta občanství, atimiá, pro nejtěžší zločiny. Čestného občanství se dostávalo cizincům v klasických dobách velmi vzácně, spíše udělovány proxenie a ateleje (srov. pod heslem ceny např. Menóna z Farsálu a jeho činu roku 476 n. krátce před ním).

Ve 4. století dostávali občanství hojně velitelé žoldnéřských oddílů bojujících za athénský žold. O metoicích a otrocích viz tam.

Pouze ve výjimečných případech dostávali cizinci usnesením sněmu plné občanství. Např. Hérákleidés z Klázomen přezdívaný Král byl takto poctěn, protože roku 423 pomohl athénským vyslancům dostat se k perskému králi. Dokonce se stal athénským stratégem. Římským elitám se později dostávalo athénského občanství často. Poprvé se tak stalo roku 229, viz.

Děti byly v osmnácti letech po přezkoumání svého původu zapsány do seznamu občanů, léxiarchikon (grammateion). Těmto efébům byli po fýlách přiděleni vždy tři vychovatelé - epimelétové, kteří museli být nejméně čtyřicet let staří. Z těchto vychovatelů sněm hlasováním vybral vedoucího epimelétů, sófronistu (sófrón, sófronistai), na vše dohlížel kosmétés (od kosmos, řád).

Vychovatelům k ruce jsou pak učitelé a cvičitelé různých bojových věd a zacházení se zbraněmi a střílet.

Stát dával vychovatelům denně jednu drachmu (tj. šest obolů), efébům na výživu oboly čtyři. Výcvik efébů symbolicky začínal exkursí po chrámech. Výcvik trval první rok, druhého roku efébové sloužili na strážních stanovištích po celé Attice. • Je pozoruhodné, že dvouletou vojenskou službu zavedl ve své říši také čínský císař Čchin (viz). Okamžiku dospělosti v Egyptě, který neměl občanskou společnost, se říkalo „zavázat si suknici“.

Roku 334 prosadil Epikratés reformu staré athénské efébie, tj. vojenského výcviku dospívajících, zavedením dvouletého vojenského výcviku (srov. s dnešní základní vojenskou službou). Kolem roku 300 ale byl výcvik omezen již jen na jeden rok, snad v roce 305/304 a ještě později byl již výcvik dobrovolný.

Klasickou hellénskou vzdělávací institucí, jejíž jméno s velmi pozměněným obsahem vydrželo do moderních dob, je gymnasion, tedy místo, kde lidé pobíhají nazí, „naháčství“, místo na cvičení, tělocvična/hřiště). Helléni tradovali, že první zavedli toto zařízení Kréťané a po nich Sparťané. Starost o gymnasia patřila v Ath. mezi leitúrgie, viz. Jako v celém hellénském světě hlavou instituce byl gymnasiarchos, ředitel cvičiště. Jemu podřízení byli učitelé, didaskaloi, později zvaní paidagógoi (původně to však byli otroci-průvodci žáčka do školy).

Trenérovi příslušné sportovní discipliny se říkalo gymnastés, gymnasta. Cvičitel, tedy ten, kdo odpovídal za chlapcův či sportovcův výkon, byl paidotribés. K teamu gymnasia patřili maséři, např. aleiptés, masér-olejovač. Kromě sportu a vědám vyučovali v gymnasiu pištec/aulétés a kitharista/kitharistés.

V šestém století byla v Ath. tři gymnasia, v hellénistických šest. Maloasijská Priéné měla sice odhadem méně než deset tisíc obyvatel/občanů, ale dvě gymnasia. Nejstarší doložené gymnasion je na Théře, poslední postavili Athéňané ještě ve čtvrtém století n. l. Viz také pod školy.

V makedonské Beroji se nápisně uchoval zákon o místním gymnasiu z poloviny druhého století. Výslovně chrání chlapce před homosexuálními nájezdy: „Co se týká chlapců, žádný z mladých mužů se k nim nesmí přiblížit ani se s nimi dávat do hovoru. Udělá-li to někdo z nich, gymnasiarchos ho za to potrestá...".

Do gymnasia zákon zakazoval vstupovat, tedy ho užívat, otrokům, propuštěncům a jejich dětem, jistým apalaistrům (? fysicky slabým), mužům, kteří měli sex za peníze, řemeslníkům a obchodníkům, opilým a pomateným. Kdyby je gamnasiarchos vpustil vědomě, zaplatí pokutu tisíc drachem.

S gymnasiem a symposiemi úzce souvisí hellénská, hlavně dórská homoerótika, milenecké vztahy mezi mladými muži, jimž končí „vzdělávací“ roky, a mladšími mladíky, kteří se je snaží napodobit jako své vzory. Mužská přátelství tohoto, spíše nesexuálního typu, nejsou ještě zmiňována v Íliadě a zřejmě přispěla ke vzniku demokratických institucí stejně jako ke zrodu diplomacie („mezinárodní“, často dědičná přátelství, srov. pod proxenie).

Dívek se taková výchova netýkala. Kdo si alespoň na papíru a tak trochu po spartském vzoru přál plné zrovnoprávnění „gymnasiální“ výchovy děvčat s chlapci, byl Platónův Sókratés (v dialogu Ústava). Nikoli však výchovu společnou; to po celý starý věk nikoho nenapadlo. To by museli chlapci různého věku v gymnasiu pobíhat nazí s děvčaty, soutěžit a zápasit.

Administrativa démokratických Athén, výdaje státu na fungování volených či losovaných orgánů, byla velmi nákladná. Hradila se ze cel, daní a v dobách Délského spolku také ze spojeneckých příspěvků. Na Akropoli bylo ze spojeneckých dávek, foros, prvního délského spolku (= arché) před peloponnéskou válkou roku 431 šest tisíc talentů raženého stříbra.

Roční příjem „spolkové pokladny“ činil šest set talentů. Nejvíce, co kdy bylo na Akropoli uloženo, bylo 9700 talentů raženého stříbra a nejméně na pět set talentů zlata a stříbra v obětních předmětech a perské kořisti (z této částky vznikly např. Propylaje a další veřejné stavby, ale také výprava proti Poteidaji).

K tomu přistupoval chrámový majetek dalších athénských bohů (= státní majetek) a zlato na soše Athény: bylo ho na čtyřicet talentů. Před rokem 340 dělaly státní příjmy Athén 130 talentů (po rozpadu druhého námořního spolku roku 355), po reformě symmorií roku 340 čtyři sta talentů v raženém stříbru ročně.

Velkou část veřejných výdajů ovšem nesli na svých bedrech přímo jednotliví občané, resp. nejbohatší z nich, viz leitúrgiá, chorégiá, triérarchiá, gymnasiarchiá, hestiásis, symmoriá. O nákladech na armádu viz pod ceny.

Mezi „placené“ a obvykle každoročně losované či volené úředníky patřilo v klasických dobách od občana-soudce, vojáky a námořníky až po občana-radního na min. patnáct tisíc lidí:

např. 6000 soudců celé soudní soustavy, 1600 policistů (skythských otroků, „lučištníků“), 1200 jezdců (jenom ti stáli ročně 40 talentů), 2500 těžkooděnců-hoplítů, 2000 námořníků na dvaceti strážních lodích, 500 členů rady, pět set strážních v loděnicích, padesát na Akropoli a po sedmi set úřednících všech úrovní v Athénách a u spojenců v zahraničí.

K tomu ještě peníze na sirotky, dozorce ve vězení a na chod prytaneia. Ovšem za peloponnéské války bylo hoplítů v poli třináct tisíc a v garnisonech šestnáct tisíc.

Nešlo ovšem o platy v našem slova smyslu, ale o „stravné či diety“ v rozsahu jednoho až několika obolů, nejvíce devět na den, ročně asi pět drachem na Athéňana. U funkcí sněmovních a soudních se pak stravné vyplácelo jen ve dny, kdy příslušné orgány zasedaly. O divadelném pro chudé, theórika chrémata, theórikon, viz pod tragédie.

Člen ekklésie dostával ekklésiastikon na den 1 dr., soudní poroty 3 oboly, rady 5 obolů, prytanové 1 obol, archonté 4 oboly a příplatek na pištkyni a hlasatele. V červenci roku 410 byla zavedena na návrh démagóga Kleofónta, výrobce hudebních nástrojů, lyropoios, dióbeliá, státní pense pro všechny athénské občany, kteří nezastávají žádný úřad ani nejsou v činné vojenské službě.

Něco podobného se objevilo teprve v sedmdesátých letech našeho století v některých arabských státech Zálivu ("Perského/Arabského") bohatých na ropu, kde je vyplácena státní pense již od dětského věku.

Na návrh partajního kolegy a nástupce ve vůdcovství Kallikrata z Paiánie přidán později třetí obolos. Kallikratés to však vzápětí zrušil. Oba démagógové skončili roku 404 na popravišti.

Volby a funkční období. Většina athénských úřadů byla losována mezi občany (srov. pod démokratiá, kde také o moderních aleokratických modelech). Hlasováním byli voleni vojenský pokladník (tamiás), úředníci spravující peníze na divadelní představení (ta theórika) a pečovatelů o veřejné vodní zdroje. Hlasováno zdvižením ruky, cheirotoniá. Tito úředníci nastupovali a končili s funkcí o panathénajích. Nelze stanovit, zda se hlasováním obsazovaly funkce už před Solónem. O ústavě za Drakontovy reformy trestního práva viz index pod Drakón.

Členem rady/búlé se Athéňan stával na jeden rok a nejvýše dvakrát za život: oba mandáty nesměly následovat po sobě. Odhaduje se, že v rámci jedné generace v radě pěti set zasedla šestina až osmina athénských občanů.

K losování byly od 4. století důmyslné přístroje, klérótérion (poprvé zmiňovány roku 392), dřevěné a později mramorové skříňky se zasouvacími deskami s kostkami s označením démů a písmeny alfabéty; volbu vymezovala kulička, která se v několika losovacích kolech mezi destičkami pohybovala. Klasická volba probíhala předtím vytahováním bobu, kyamos, z nádoby, kyamosi tás archás haireesthai, "losování úřadů boby": funkce připadla tomu, kdo si vytáhl bílý bob; viz v indexu s. v. losování.

Instituce:

Rada, búlé, měla pět set členů starších třiceti let, po padesáti z každé z deseti fýl. Solónem původně zavedená rada měla členů čtyři sta, po stu z každého kmene.

Zasedala denně bez svátků, fýla „prytanovala“ desetinu roku. Pořadí prytanující fýly bylo losováno. První čtyři prytanidy v roce trvaly 36 dnů, šest dalších dnů 35. Prytanové byly v prytaneiu se státním krbem, hestiá, stravováni na účet státu. Kdykoli svolávali radu a čtyřikát za prytanidu zákonodární občanský sněm, ekklésii (parlament, viz pod démokratiá). Prytanové připravovali pro radu i ekklésii usnesení.

Epistatés padesáti prytanů, jejich předseda, byl „předhlasován“ démy, prokrisis, pak losován a v úřadu byl celý den a noc, jenom jednou v životě. Byl to jakýsi „president athénské republiky“. Střežil státní pečeť a klíče chrámů s uloženými státnímiu prostředky a listinami. Grammateus prytanidy, losovaný (pův. volený) písař, byl zároveň hlavou všech státních písařů. Střežil písemnosti rady (srov. se seleukovskými osadami na Východu pod zbožtění).

Od Kleisthenea zřejmě losovány všechny politické funkce, což vydrželo po celé athénské dějiny až do doby římské (nelze stanovit, zda se nelosovalo už před Solónem). Búlé a ekklésiá, rada a sněm, vylosovaly devět předsedajících, proedrů (po jednom z každé fýly kromě právě prytanující) a z nich jejich předsedu, epistatés.

Řídili pak zasedání rady či sněmu. Vylosovaní proedrové směli vykonávat funkci jen jednou během též prytanidy, jejich předseda jen jednou v roce. O způsobech losování viz tam.

V jiných státech, například v dórských Syrákúsách, se členové rady nelosovali, ale každoročně volili. Běžný dórský aristokratický stát míval radu o třech až šesti stech členech, kam patřili zástupci šlechty, gámoroi, geómoroi (v Syrákúsách šest set; srov. tam a o vztahu gámoroi – kyllyrioi).

Rada stanovila patnáctičlenný výkonný výbor sněmu, kde hlasoval dámos, lid, jehož mluvčí-vůdci se jmenovali dámarchové.

Ekklésiá, sněm, volil (nikoli losoval) stratégy po jednom z deseti fýl, hipparchy, velitele ath. jízdy, taxiarchy, velitele pěchoty po jednom z každé z deseti fýl, fýlarchy, velitele jízdy fýly, jednoho z každé fýly, a rozhodovalo se o dalších vojenských záležitostech. Zasedala na pahorku Pnyx, někdy v Dionýsově divadlu pod Akropolí.

Rada/búlé předkládala sněmu probúleuma, doporučující, „znalecký“ posudek. Rada měla dříve právo rozhodovat o smrti, ale pak už jen právo udělovat peněžité tresty. Měla na starosti stavbu a údržbu válečných lodí (o stavitelích lodí rozhodoval hlasováním sněm), dohlížela na stav koní, jak je jezdci udržují.

Roku 413 byli poprvé zvoleni probúlové, rada deseti „zasloužilých občanů“-sněmovních poradců; jedním z nich byl i básník Sofoklés. Bylo to omezení Kleisthenovy ústavy. Od května 411 bylo poradců třicet a zřejmě pouze oni mohli předkládat radě návrhy. Jejich předseda měl označení xyngrafeus autokratór, samovládný autor (sc. ústavy). Tehdy vládla krátce rada čtyř set, později rada pěti tisíc. Žádný z úřadů nesměl v této válečné éře být placen, pouze pro majetné.

Z rady byli voleni katalogové, katalogeus, tj. „odvodník“, úředníci registrující zbraně schopné muže a jejich zbraně. Rada rozhodovala o průběhů svátků: výpravu náboženských slavností mělo na starosti deset „připravovatelů“ (episkeuastés hierón). Hieropoioi bylo deset losovaných občanů, kteří dohlíželi nad oběťmi. Při zákonodárné činnosti ekklésie a búly existovala žaloba na „ústavnost“, grafé paranomón, obdoba římského práva vetó, viz zde níže pod soudy.

Státní finance spravovalo ročně deset losovaných pokladníků, tamiů, kteří patřili censem do první občanské skupiny tzv. pentamedimnistů. Přebírali sochu Athény a Níké a pokladnu rady. Spolkoví pokladníci délského spolku (10) se jmenovali hellénotamiové a také byli v úřadu jen rok.

Pólétai, tj. prodejci, bylo deset losovaných úředníků, kteří se starali o správu propachtovaných cel a státního majetku (např. doly), zadávali veřejné práce. Zabavený majetek odsouzenců či uprchlíků před soudem Areopagu spravovali archonti.

Deset losovaných finančních úředníků jménem apodektés, tj. něco jako inkasní úředník, přebíralo seznamy všech athénských občanů, seznamy dluhů a dlužné peníze. Hektémoroi, „šestinovníci?“, odevzdávali nebo spláceli šestinu úrody, nemuseli být dlužníky, ale pachtýři/podílníci, možná klienti, kteří platili mocné za ochranu a jejich pozemky byly označeny milníky, horoi. Solón tedy roku 594 nemusel osvobozovat od dlužního otroctví, ale od hospodářské závislosti a tím získat během přechodu z aristokracie na tímokracii politický kapitál.

Logistai, deset volených z rady po jednom z každé fýly, byli revisoři účtů právě končících úředníků, tzn. athénský nejvyšší kontrolní úřad. Registrovali pohledávky bohů (chrámů) vůči státu. Pokud měl někdo námitky proti výkonu úředníků i po schválení jejich zprávy logisty, mohl se obrátit na desetičlennou komisi euthýnů, "korektorů-nápravců"; byl tedy euthýnos cosi jako předchůdce moderních ombudsmanů.

Synégoroi bylo deset „obhájců“ úředníků, kteří byli před porotním soudem jednajícím jménem héliaje, dikastériem (viz zde níže), obviněni ze špatného vedení úřadu a účtů. Sítónai dohlíželi v komisi na nákup a distribuci státního obilí.

Astynomové bylo deset (pět z Města a pět z Peiraiea) úředníků, resp. pouličních a stavebních „policistů“ (s nadsázkou „šedých morů“). Dohlíželi na to, aby pištkyně na aulos, tanečnice a hudebnice nebraly větší odměnu než dvě drachmy (když byla po nich vyšší poptávka, museli zájemci losovat), aby nikdo neukládal hnůj do deseti stadií od městských hradeb, pohřbívali lidi, kteří zemřeli na ulici a dbali na průchodnost veřejných cest.

Hodopoioi, „stavitelé cest“ byla komise pěti losovaných, kteří měli na starost stavbu veřejných cest. V imperiální době v hellénských městech jako policisté sloužili diógmité, „pronásledovači“, srov. římské frúmentárií. Koprologové, sběrači pouličního svinstva, metaři, nebyli státními zaměstnanci, ale zaplatit je musel ten, kdo ulici zaneřádil.

Agoránomové (pět v Městě a pět v Peiraieu) dohlíželi na ceny a váhy na tržištích, metronomové měli na starosti dohled nad mírami na tržisštích a nad ubytováním v zájezdních hostincích. Sítofylakové (nejprve po pěti z Města a přístavu, v Aristotelových dobách 20 z Města a 15 z Peiraiea) dbali na kvalitu potravin, nad zbožím zelinářů, mlynářů a pekařů; původně střežili zákaz zemědělských vývozů kromě olivového oleje. Deset epimelétai emporiú, tj. „pečovatelé o obchodní středisko“ dohlíželo na (velko)obchod.

Značné výdaje spotřebovala strážní služba na dlouhých athénských hradbách: hradba z Faléronu k obvodním athénským měla 35 stadií, tedy 6-6,5 kilometrů, okružní hradby 43 stadia, asi osm kilometrů a celý obvod Peiraiea s Múnichií měl šedesát stadií, jedenáct kilometrů.

„Jedenáctka“, hendeka, byla skupina vylosovaných občanských úředníků dohlížejících na vězení pro zloděje, piráty a zloděje šatů.

Pět volených eisagógů („úvodníků“; jeden na dvě fýly) předsedalo soudům, které zdarma rozhodovaly ve sporech spolkových, ve sporech kolem spřežení, směnárníků, urážkách a o finančních sporech do deseti drachem. Komise „Čtyřicítka“, tettarakonta, kde zasedalo po čtyřech z každé fýly, rozsuzovala věci větší (původně jich bylo třicet, ale pro shodný počet s Třicítkou Kritiova režimu rozšířeno).

Každoročně bylo vedle archonta Salamíny a démarcha Peiraiea losováno ze seznamů prokritů, předvolených démy, devět archontů, „vládců“. Po Solónových a pozdějších reformách ale vládci přestali být. Především měli na starosti sakrální záležitosti a věci související (např. divadlo, leitúrgie).

Archón epónymos dával úřednímu roku své jméno (jejich dochovaná jména viz v CSD a po roce 1 n. l. zde níže). Archonté byli voleni pouze z nejmajetnějších Athéňanů, z pentakosiomedimnů a z jezdců. Zeugítové byli připuštěni až roku 458, jejich prvním mužem byl roku 457 Mnésitheidés.

Dělení na jezdce-hippeis, rolníci/sedláci-zeugítai a théty, thés, proletář, pracující za mzdu, nádeník a bezdomovec (tak již v Hésiodovi) existovali v Attice už před Solónem. Solón zřejmě vyčlenil z jezdců pentakosiomedimny. Jak bylo prakticky vyměřováno příslušenství k censovní kategorii, není známo (jak se počítal tekutý metrétés jako míra na olej a víno obilným medimnem, tedy sypkou mírou říkající, kolik toho člověk unese, zůstává nejasné; srov. pod Míry a váhy v příloze).

Archonti, tamiové-pokladníci (ministerstvo financí; pouze pro pentakosiomedimny), pólétové-státní prodavači konfiskovaného majetku a dohlížitelé na státní pronájmy, hoi hendeka-„jedenáctka“, sbor dohlížející na vězení a vykonávání poprav, kólakretové- správci poplatků a veřejných výdajů včetně na kultovní záležitosti byli voleni z prvních tří tříd, thétové měli právo hlasovací na sněmech a soudech.

Příslušnost k třídě nebyla rodová, ale ryze majetková a z thétů se Athéňané nezřídka propracovali mezi jezdce. Solónovy reformy umožnili všem občanům odvolat se k soudu, každý mohl žádat spravedlnost pro každého, jemuž se stala křivda, neručili svým tělem.

Nutil také občany do „politiky“. Zákon o eisangelii, eiangeliá, udání, nařizoval oznamovat aktivity spoluobčanů vedoucí proti ústavě a za rozbrojů, stasies, se občan musí postavit na některou ze svářících se stran.

Archón-basileus, „král“, byl pro religiosní záležitosti mystérií, Dionýsií, Lénají, soudil na Areopagu traviče, vrahy a náboženské zločiny. Sídlil původně v basileiu, později nazývaném búkoleiu, tedy v „pastýřském domu“. Jméno zřejmě souviselo s Dionýsovým kultem: o anthestériích v březnu se tu odehrál, není známo, do jaké míry symbolicky, svatý sňatek, hieros gamos, archontovy manželky s Dionýsem, asi archón-král se svou manželkou (srov. pod Svátky v příloze, hry a ženy). Ve spojení s areopagíty fungovali gynaikonomoi, dozorci nad ženami, dohlížející na svatby a domácí slavnosti, nepřesahují-li hostiny povolený maximální počet třiceti hostů, nebo možná i to, zda se Athéňanky (instituce existovala i jinde) nerspouštějí s cizinci. 

Ve sloupořadí basileia bylo původně (nebo až v pátém století) umístěno znění Solónových zákonů na dřevěných, později bronzových hranolech, otáčejících se na čepech, kyrbeis či axones. Nejpozději v hellénismu byly přeneseny do prytaneia a ještě v prvním století n. l. tak byly k vidění jejich zbytky (Plútarchos).

Archontů každoročně navrhovala každá fýla po deseti kandidátech, z nichž se devět vylosovalo boby.

Polemarchos (pův. záležitosti vojenské, sídlil v polemarcheiu u Lykeia) měl na starosti metoiky a obětoval Artemidě a Enyaliovi. šest thesmothetů (soudců-zákonodárců) zapisovalo a revidovalo v thesmotheteiu zákony. Archonti měli k ruce dva paredry a písaře. V dórských státech nahrazovali archonty efoři popř. ročně volení úředníci kosmové, kosmoi, a rada kosmos (Gortýna na Krétě).

Áthlothetai byla komise deseti vylosovaných sudích na závodech músických, gymnických, na dostizích, starali se o Athénin peplos. Fungovali čtyři roky.

Novověké ministerstvo války v hellénských státech neexistovalo. V Athénách bylo každoročně voleno (nikoli losováno) deset stratégů, „vojevůdců“ (s rozdělenými kompetencemi, např. velitel pro těžkoozbrojence, pro přístavy, pro vedení války na zemi či na moři, pro symmorie - ten vybíral triérarchy). Ve sněmu se dále hlasovalo o podřízených velitelských funkcích, řekněme plukovnících: o taxiarchovi (deset, po jednom z každé fýly; u pěchoty), hipparchovi (2; u celoathénské jízdy), fylarchovi (deset, po jednom od každé fýly; velitel jízdy a posádky).

Athény neměly státní loďstvo, protože o válečné námořnictvo se starali vlastním nákladem, leitúrgiá, bohatí soukromníci. Pro sakrální účely a pro dopravu vyslanců však stát udržoval dvě lodi Paralos a Salamíniá, která byla po roce 350 přejmenována po Ammónovi.

Partaje. Po celou dobu ath. dějin, nejusilovněji ve druhé fázi peloponnéské války, vyvíjely činnost oligarchické hetairie, kluby ve smyslu politické strany. K rozvoji vlastního partajnictví hellénský svět nikdy nedospěl. Viz pod hetairie a hostiny.

Kleisthenés zavedl instituci ostrakismu, vypovězení občana na jistou dobu do vyhnanství při uchování jeho majetkových práv a po návratu i plných občanských práv, viz pod ostrakismos. O exilu rozhodovalo minimálně šest tisíc občanů.

Census majetkový. Roku 322 došlo k omezení počtu občanů na základě majetkového censu, který činil dva tisíce drachem: dvanáct tisíc Athéňanů přišlo o občanství a mělo odejít do Thrákie jako kolonisté. Mělo zůstat devět tisíc občanů, tzn. devět tisíc hoplítů a dvanáct tisíc peltastů, tzn. že asi dvacet jedna tisíc občanů tvořilo athénský stát.

O pět let později byla oligarchická ústava z roku 322 zmírněna: census pro plnoprávné občanství byl snížen na tisíc drachem a vyhnanci z roku 322 se mohli vrátit domů; podle sčítání lidu, které provedl roku 309, viz, Démétrios z Faléru, bylo v této době v Athénách 21 tisíc plnoprávných občanů s rodinami a deset tisíc metoiků; k tomu údajně čtyři sta tisíc otroků.

Athény si uchovaly svou autonomii téměř po celou dobu principátu. Výrazně ji omezil až císař L. Septimius Sevérus, neboť byl prý ještě v době, kdy byl »soukromou« osobou, v Athénách uražen.

Athénské soudy. Héliaiá byla největší a nejpočetnější co do soudců, soudila písemné trestní žaloby, grafé. Členové byli od dob Perikleových placeni, za jedno zasedání dva oboly. Účast na zasedání prokazovali předložením známky, symbolon. Výbor pro lidové soudy, héliaiá, tvořilo v Athénách šest tisíc (z nich tisíc náhradníků) vylosovaných a přísahou vázaných občanů, po šest stech z každé fýly. Občané v héliaji byli rozděleni do deseti soudních dvorů, dikastérií (dikastérion).

Na prvním zasedání héliaje o novém roku v hekatombaiónu směl kdokoli oznámit své námitky proti kterémukoli ze zákonů. Z řad členů héliaie byl sestaven sbor zákonodárců, nomothetů, v čele s vylosovaným členem rady, búlé. Návrh posoudili a rozhodli, zda ho odložit nebo přenést do sněmu. Dikastéria byla zřejmě uzákoněna roku 461 (nebo již solónská?).

Obdobou římského tribúnského práva vetó v Athénách byla grafé paranomón, žaloba na „ústavnost“ sněmovního návrhu. O tom, zda je zákon ve shodě nebo v rozporu se zákony rozhodoval soud a do té doby čerstvé sněmovní usnesení neplatilo.

Causa soukromá se jmenovala diké, veřejná grafé, předmět žaloby enkléma. Žaloba byla předkládána písemně (grafé), přede svědky (klétéres), obžalovaný se musel objevit osobně. Jeden den byl věnován předběžnému slyšení (antikrisis) a obžalovaný předložil svou obhajobu též písemně (antigrafé). Složeny byly přísahy (diómosiá, popř. antómosiá), dokazovací listiny včetně výpovědí otroků, které směly být učiněny pouze pod mučením (basanon).

Ve stanovený den (hé kyriá) řídil jednání předseda soudu (hégemón tú dikastériú či eisagógeus), který předtím řídil předběžná slyšení. Jednání (eisagógé tés dikés) zřejmě zahajoval nějaký náboženský rituál. Čas určený vystoupení obou stran vyměřovaly vodní hodiny (klepsydra), které byly v okamžiku dotazů druhé strany zastavovány. Soudci hlasovali někdy tajně (krybdén), většinou bílými a černými boby či provrtanými a hladkým destičkami. Rovnost hlasů hrála pro obžalovaného.

U Palladia“ se soudilo neúmyslné usmrcení a navádění k vraždě otroka či cizince, „U Delfínia“: souzen ten, který prohlásí, že zabil právem. Soud v prytaneu se zasedal nad železem a neživými předměty (sakrální, rituální záležitost). Ve Freattys v Peiraieu u moře Athéňané soudili obvinění vyhnanců ze země, kteří odpovídali soudcům z lodi u břehu.

Polemarchos soudil metoiky, isotely (ísotelés, člověk narozený v cizině, který platil stejné daně jako občané, ale neměl aktivní ani pasivní volební právo; byla to forma výsady, srov. hellénistickou isoteleji pro Nehellény) a proxeny, basileus žaloby na neživé předměty a zvířata.

Smírčí soudce se jmenoval diaitétés, protože mu obě strany sporu (agón) platily po drachmě „výživného“. Na osobě soudce, který musel být starší šedesáti, se strany dohodly, strana žalující (diókón, stíhající) a žalovaný (feugón, prchající). Pro attický venkov a obyvatele hornaté části země zavedl Solón soudce, kteří na venkov zajížděli (kata démús dikastai, soudci po démech, okresech).

Drobné občanskoprávní spory řešil soud, sídlící v budově na okraji města. Jiný tribunál se jmenoval podle tvaru budovy třírohý, jiný zelený a rudý: oba soudily ještě ve 2. st. n. l.

Sbor čtyřiceti, po čtyřech z každé fýly, soudil spory o majetek nebo škodu do výše deseti drachem. Soud o 201 členu do tisíce drachem a o 401 členu nad tisíc drachem. O areopagu viz zde výše a s. v.

Placení občanských losovaných soudců zavedl Periklés a prý tím zhoršil úroveň soudnictví. Lidé se totiž ucházeli o místo spíše pro plat jednoho obolu než pro čest. Tehdy se poprvé v Athénách objevila korupce soudců. Na Kleónův návrh bylo stravné zvýšeno na tři oboly, tróbolon. Prvním, kdo podplácel, byl Anytos, roku 409 stratégos s úkolem znovu se zmocnit Pylu. Protože se mu to nepovedlo, byl obviněn, ale podařilo se mu soudce podplatit.

Athénští epónymní archonti, pokračování seznamu končícího v CSD rokem 1 n. l.

(údaje jsou fragmentární a pro stav nápisních pramenů mnohdy velmi odlišně řazeny):

(po roku 10 př. n. l. je asi patnáct jmen s nejasným řazením; zde jinak než v CSD) 9 Níkiás, 8 (Ol. 193) Démocharés z Azénie, někdy krátce po tomto roce Pammenés, Xenón, Apolexis, c. 4 (Ol. 194) Aristodémos, do roku 1 n. l. následovali asi Níkostratos, Démocharés (podruhé), Anaxagorás a snad roku 1 n. l. (Ol. 195) Areios z Paiánie,

2 Kédeides, 3 Menneás, 4 Polyainos z Marathónu, 5 (0l. 196) Polycharmos z Azénie, 6 Theophilos (??), 7-23 neznámí, 24 Charm[idés], 25 (Ol. 201) Kallikr[atidés], 26 Pamfilos, 27 Themistoklés z Marathónu, 28 Oinofilos, 29 (Ol. 202) Boéthos, 30 [...]tios, 31-35 neznámí, 36 Rhoimetalkás ho neóteros (král), 37 (Ol. 204) Polykritos, 38 Zénón, 39 Sekúndos, 40 [...]úios Leu[...], 41 (Ol. 205)-44 neznámí, 45 (206) Antipatros ho ne[óteros] z Flye, 46-48 neznámí, 49 (Ol. 207) Deinofilos,

50-52 neznámí, 53 (Ol. 208) Dionýsodóros, 54 neznámý, 55 Konón, 56-60 neznámí, 61 (Ol. 210) Thrasyllos, 62-63 neznámí, 64 C. Carreinas Secundus, 65 (Ol. 211) Démostratos, 66-90 neznámí, 91 T. Flavius Domitianus (autokratór), 92 Trevilius Rufus, 93 (Ol. 218) [...]ynarcheás, 94 Octavius Theios, 95 Octavius Proklos, 96 Aiolios, 97 (Ol. 219) neznámý, 98 Koponios Maximos Agnoósios, 99 Lucius Vibullius Hipparchos,

100 Flavios Stratoláos z Fyly, 101 (0l. 220) Klaudios Démofilos, 102 Flavios Sofoklés ze Súnia, 103 Flavios Pintenos z Gargéttu, 104 Flavios Konón ze Súnia, 105 (Ol. 221)-106 neznámí, 107 Flavios Alkibiadés z Paiánie, 108 Antiochos Filopapús-Lailiános, 109 (Ol. 222) Kassios Diogenés, 110 Flavios Eufanés, 111 C. Iúlios Kassios ze Steirie, 112 Publius Ailios Adrianos (budoucí císař), 113 (Ol. 223) Deédius Sekúndos ze Sfettia, 114 neznámý, 115 Publius Fulvius Métrodóros ze Súnia, 116 Flavius Makreános z Acharn, 117 (Ol. 224) neznámý, 118 Maximos Agnoósios, 119-125 neznámí, 126 Klaudios Héródés z Marathónu, 127 C. Memmius Peisandros z Kolyttu, 128-130 neznámí,

131 Klaudios Filogenos, 132 Klaudios Domitianus, 133 (Ol. 228) neznámý, 134 Antisthenés, 135-137 (Ol. 229) neznámí, 138 Praxagorás z Thóriku, 139 Flavios Alkibiadés z Paiánie, 140 Klaudios Attalos ze Sféttu, 141 (Ol. 230) Publius Ailios Fileás z Melity, 142 Ailios Alexandros z Faléru, 143 Publius Aelius Vibullius Rufus, 144 Syllás, 145 (Ol. 231) Flavios Arriános z Paiánie, 146 T. Flavios Alkibiadés z [Paiá]nie, 147 [Sótelés alias Filippos], 148 Lucius Nummius Hierokeryx z Faléru, 149 (Ol. 232) Q. Alleius Epiktétos, 150 Ailios Ardys, 151 Ailios Kallikratés, 152 Lucius Nummius Ménis z Faléru, 153 (Ol. 233) Ailios Alexandros, 154 Praxagorás z Melity, 155 Popillius Theotímos ze Súnia, 156 Ailios Gelos, 157 (Ol. 234) Lykomédés, 158 T. Aurelius Filémón Filadés, 159 Tiberius Claudius Lýsiadés z Melity,

160 P. Ailios Themisón Pammenés z Azénie, 161 (Ol. 235) Lucius Memmius z Thórika, 162 Pompeius Alexandros z Acharn, 163 Filisteidés z Peiraiea, 164 Pompeius Daidúchos, 165 (Ol. 236) Sextus Faléreus, 166 M. Valerius Mamertínos z Marathónu, 167 anarchie, 168 Tineius Pontikos Bésaieus, 169 (Ol. 237) anarchie, 170 Tiberius Memmius Flaccus z Marathónu, 171 anarchie, 172 Biaisios Peisón z Melity, 173 (Ol. 238) Sallustianos Aiolios z Flye, 174 Aurélios Dionýsios, 175 Klaudios Hérákleidés z Melity, 176 Aristokleidés z Peiraia, 177 (Ol. 239) Scribonius Kapitón E[...], 178 Flavius Stratoláos Fylasios, 179 Athénodóros Agrippás z Iteje,

180 Klaudios Démostratos z Melity, 181 (Ol. 240) [Daidú]ch[o]s, 182 M. Munatius Maximianos Uopiskos, 183 Domitius Aristaios Paionidés, 184 T. Flavius Sósigenés z Pallény, 185 (0l. 241) Filoteimos Arkesidémú z Eleusíny, 186 C. Fabius Thisbianos z Marathónu, 187 Tiberius Claudius Bradúás Attikos z Marathónu, 188 Lucius Aelius Aurelius Commodus Antoninus (autokratór), 189 (Ol. 242) Ménogenés (?), 190 C. Peinarius Proklos Agnúsios, 191 neznámý, 192 C. Helvidius Sekúndos z Pallény, 193 (Ol. 243)-198 neznámí, 199 C. Quintus Imeros z Marathónu,

200-202 neznámí, 203 C. Kassiános ze Steirie, 204-208 neznámí, 209 (Ol. 247) Flavios Diogenés Marathónu, 210-211 neznámí, 212 Aurélios Dionýsios z Acharn, 213 (Ol. 248)-219 neznámí, 220 T. Flavius (?) Filínos, 221 (Ol. 250) Aurelius Melpomenos z Antinoova dému, 222-229 (Ol. 252) neznámí, 230 Kassiános Hierokéryx ze Steirie, 231-232 neznámí, 233 (Ol. 253) Vibullius Lýsandros, 234 Epiktétos z Acharn, 235-239 neznámí, 240 Kassianos Filippos ze Steirie, 241 (Ol. 255)-253 (Ol. 258) neznámí, 254 Lucius Flavius Filostratos ze Steirie, 255-263 neznámí, 264 P. Licinius Egnatius Gallienus (autokratór), 265 (Ol. 261)-273 (Ol. 263) neznámí, 274 T. Flavios Mondón z Flye.

Archontský úřad trval nepochybně déle, jiná jména epónymních úředníků se však nezachovala.

Athénaion, pevnost u Megalopole§ 229, 219

Athénaion, mí. v Athamánii§ 189

Athénaios, strat. Antigona I.§ 311

Athénaios z Attaleie, lékař§ 100

Athénaios z Kýziku, děd Eumenea II. a Attala II.§ 197

Athénaios z Pergamu, s. Attala I., b. Eumenea II. a Attala II.§ 197, 189, 183, 168, 154

Athénáis, dc. Attala III. (?) a Bereníky (?), manž. Sothima (?)§ 159

Athénáis, m. Monimy (II.), jedna z mnoha žen a „ka“ Mithridáta VI.§ 82 (zde anonymně); jiná A. byla zřejmě Mithridátovou dcerou a snad matkou Ariobarzána III.

Athéné, Pallas Athéné, bohyně a její podoby Promachos, Lémnié a Parthenos - v Athénách (bývala ztotožňována s eg. či lib. Néit(h) a Ath. kult má úzké vazby na ´Libyi´, byla vychována Tritónem, prý zabila jeho dceru a svou soukojenkyni Pallas, prý byla dcerou Títánky Métidy, kterou Zeus spolkl§ 552, 438, 294, 190, 86, 39 (sňatek s Antoniem)

Athéné, bohyně a její podoby§ 1. v Pergamu 230, 190, 183; 2. A. Chalkioikos, "měděného obydlí", ve Spartě 469

Athénáis z Antiochie na Orontu, původní jméno pokřtěné Aelie Eudocie, manž. Theodosia II. (zemřela roku 460; není v CSD, srov. v indexu pod křesťanství)

Athénión, eg. strat. Koilé Syrie, gen. Athénióna§ 36, 32

Athénión z Athén§ 1. peripatetik, 88; 2. peripatetik a strat., s. č. 1, 88

Athénión z Kilikie, k. otroků§ 104, 101

Athénodóros, pirát§ 69

Athénodóros z Athén§ arch. 240

Athénodóros z Imbru, ath. strat.§ 358

Athénodóros z Rhodu, sochař (jiný byl ž. Zénónovým, další Rhoďan byl peripatetik a autor filosofických „Procházek“, třetí byl sochař)§ 50

Athénodóros ze Sol, viz Arátos ze Sol

Athénodóros z Tarsu zv. Kananítés, stoický filosof, učitel Augústův§ 75, 41

Athéradás ze Sparty§ 700 (Ol. 20)

Athesis n. Atagis, alpská ř., dn. Etsch/Adige§ 102

Athinis z Egypta, protiptolemai. povstalec§ 186

Athlebis z Thrákie, dyn., též Atlebis nebo Autlebis§ 171

athlétés, lat. athléta, profesionální sportovci, poprvé v takové souvislosti použito Xenofanem Elejským; původně soutěžící o cenu (áthlon) v závodech všeho druhu (agón), tedy i uměleckých. Odtud české atlet, starší athleta. Ze sportovního borce athléta se u křesťanských Východořímanů/Byzantinců stal mučedník a z jeho cvičení a životního stylu, askésis, dnešní askese. Viz pod hry olympské.

athlothetés, rozhodčí v Olympii§ 392

Athlula, m. na severozápadu Jemenu, starý Jathul/Jathil, novodobé Baráqiš opuštěné někdy před rokem 1970§ 24

Athmoné, attický démos§ 229

Athós, gen. Athu, h. na poloost. Akté na Chalkidice, mnohem pozd. se jméno přeneslo na celý poloost. Akté, srov. tam§ 492, 483, 417, 331, 316

Dnes jméno (novořecky Athos, gen. Athosu) plně autonomního křesťanského pravoslavného církevního státečku Ajon oros, Svatá hora, v rámci Řecké republiky, zastupovaný na venek Athénami a obrana státu je v rukách republiky. Jeden z mála theokratických státních útvarů na světě se sídlem správy v Karyes (tři sta obyvatel) uprostřed lesnatého poloostrova: mnišská práva od 972 n. l., od 1927 ochrana v rámci GR, dnes dvacet ryze mužských klášterů (sedmnáct řeckých, po jednom ruský, bulharský a srbský) a tucet dvorců s c. osmnácti sty mnichy.

Na území státečku zakázán vstup ženám (v jeho těsném sousedství teprve několik let funguje ženský klášter Ormylia s omezeným přístupem mužů, „ženský Athós“ s dvěma stovkami jeptišek). 26. května 2008 turečtí pašeráci dopravili po moři na A. jednoho Moldovana a čtyři Moldovanky ve věku 27-32 let. Pro porušení zákazu vstupu byly zadrženy, ale propuštěny, poněvadž to udělaly "z neznalosti".

Ekonomiku pravoslavného církevního státu zcela ovládá turistika. V dobách nejlepších byzantských stálo na Athosu na tři sta klášterů s až čtyřiceti tisíci obyvateli.

Mniši jsou velmi konservativní a ačkoli jsou podporováni penězi z Evropské unie, jsou rozhodně proti bruselskému spolku a některé kláštery jakékoli příspěvky na opravy odmítají, protože mají strach, že s opravenou tváří budou lákat turisty a konec bude rozjímání... Nejsevernější z klášterů Esfigmenu vedou dlouho ve věci „modernisace“ rozhořčený boj s patriarchou Bartholomaiem I. Konstantínopolským. Nemají elektřinu, rádia, televise apod.

Roku 1972 ho mniši z Esfigmenu odmítli zahrnout do svých modliteb, což je proti „ústavní listině mnišského státu. Roku 1974 řecká armáda klášter obklíčila, ale mniši se nevzdali. Vyvěsili tehdy své heslo: „Pravoslaví, nebo smrt“. Roku 1979 patriarchát vykázal opata s jeho lidmi z kláštera, ale ti neuposlechli.

Roku 2002 byli esfigmenuovci, asi stovky mnichů, z nichž čtyři pětiny jsou mladší 35 let, prohlášeni za schismatiky a exulováni podle platné řecké ústavy. neposlechli a byli obléháni policií (když se jeden z mnichů pokusil utéci na traktoru, havaroval a zemřel).

Když se mniši u soudu pokusili o zrušení vyhnanství, roku 2005 nejvyšší soud prohlásil, že není v duchovních sporech kompetentní. Esfigmenity financují američtí pravoslavní, kterým mniši malují kopie ikon. Od řeckého státu nedostávají nic, spojení se světem udržují přes mobilní telefony, dar z Ameriky. Bartholomaios ustavil pro klášter nové mnišské bratrstvo, které na Svaté hoře vystupuje jménem kláštera Esfigmenu.

Zákaz vstupu žen do mnišského státečku není zcela osamocená zvyklost. V japonském národním parku Jošino-Kumano ve středu Honšú nesmí ženy navštěvovat horu Sandžó, odkud vzešla buddhistická sekta Šugendó. Stejně tak je ženám uzavřen ostrůvek Okinošima při severním pobřeží Kjúšú s jednou ze tří svatyní Munakata Tajša obhospodařovanou jediným šintoistickým knězem.   

Athribis, m. na jihu Delty§ 666

Athribités, eg. nomos§ 285

Athrítai, viz Jatrib

Athrongés z Iúdaie, povstalec, mesiᚧ 4

Athymbros ze Sparty, oikistés Nýsy u Trall§ 35

Atia, dc. Iúlie mladší, sestry Božského Iúlia, s M. Atiem Balbem, tedy neteř C. Iulia Caesara dict., manž. C. Octavia, m. Augústova§ 100, 63, 44

Po Octáviově smrti se Atie provdala za L. Marcia Philippa, cos. 56, viz tam, a výchovu jejího syna převzala babička Iúlia Minor (zemřela 51).

atijóga§ viz dzogčhen

C. Atílius Bulbus§ cos. 245 a 235

A. Atílius Cálátínus nebo Cáiátínus§ cos. 258 a 254, dict. 249 (252)

C. Atílius Régulus§ 1. cos. 250, b. M. Atília Régula; 2. cos. 225, cos. suff. 217

M. Atílius Régulus§ 1. cos. 294; 2. cos. 267 a 256, 255, 254; 3. cos. 227

M. Atílius Régulus Calénus§ cos. 335

A. Atílius Serránus§ 194, 192, 172, cos. 170

C. Atílius Serránus§ cos. 106

S. Atílius Serránus§ cos. 136

M. Atílius, praet. na Korsice§ 175

 

C. Atinius, praetor v Hispánii§ 186

C. Atinius Labeó Mácerió, tr. pl.§ 130

Atintániá, Atintánové, severoépeirský kraj, který byl dlouho pod vládou makedonských králů; A. byli illyrským kmenem§ 429, 282, 272, 229, 228, 221, 213, 105

Atis, náčelník italských Bójů§ 238

M. Atius Balbus, viz též Atie§ 33, 22

Atizyés, per. satr. Velké Frygie§ 334

Atlanersa, k. Meroé§ 600

Atlantis, Platónem vybájený ostrov v dialozích Tímaios a Kritiás, viz Faros, Thérá a Sókratés. Údajně Solónem do Hellady rozšířený příběh egyptských kněží o zemi západně od Hérákleových sloupů s jakýmsi ideálním státoprávním uspořádáním. Před devíti tisíci roky od Platóna prý jeho obyvatelé válčili s lidmi ve Středomoří a zanikli v zemětřesení.

Atoiás, viz Ateás ze Skythie

Atossa z Persie, pers. Utausá/Hutausá, nejstarší dc. Kýra II., manž. původně svého nevlastního bratra Kambýsa II., pak Smerdise/Bardiji, Kambýsova mladšího bratra, následně usurpátora Gaumáty (prý ho rozpoznala v posteli podle uříznutých uší) a na podzim roku 522 Dáreia I., m. Xerxa I., Achaimena, Masisty a Hystaspa, sestra Artystóny, rovněž Dáreiovy manželky, srov. tam. Zemřela kolem roku 475 a zažila hellénské fiasko svého syna. Traduje se o ní, že u Dáreia prosadila, co chtěla, a že byla grammotn᧠512, 486

Atra, Hatra, viz Arabové

Atragaiá, m. v Thessalii§ 186

Atramyttion, pozd. Adramyttion, m. v Mýsii, osada kdysi Athénských, dn. Edremid v TR§ 422, 250, 151

Atrebatové, Atrebatí, část kmenového svazu Belgů v pozd. hrabství Artois = dep. Pas-de-Calais, v okolí m. Arras; část Atreb. žila v Jižní Aglii jižně od Temže§ 75, 51

Atri§ viz Hatria, Hadria

Atrina§ viz Ašina

Átrium libertátis, archiv censorského úřadu poprvé zmiňovaný roku 212, od 28 bibliotheca Asinií Polliónis (ad átrium viz pod architektúra)§ 40

C. Átrius Umber, římský rebel§ 206

Atropaténé§ viz Média Atropaténé

Atropatés z Persie, pers. Áturpát, "Chráněný ohněm/Oheň ho chrání", též Atropatios, satr. Médie; srov. též Arsakés§ 328, 324, 323

Attaleia, pevnost u Pergamu§ 252

Attaleia, několik měst v záp. Anatolii, zde v Pamfýlii, dn. Antalya v TR§ 150, 100

Attalis, fýlé v Athénách§ 199

Attalos z Ganger v Paflagonii, dyn. (nesouvisí s pergamskou dynastií)§ 64, 40

Attalos z Makedonie§ 1. o. Kleopatry II. Makedonské, manž. Filippa II., 337 - 335; 2. Alexandrův vojevůdce, 322, 321, 319, 318, 316, 315

Attalovci, panovnická dynastie v Pergamu§ viz pod Pergamon a jednotlivá jména králů (Attalos a Eumenés; západořímský císař Priscus Attalus, který vládl v letech 409 - 410 a 414 - 415 n. l., nebyl potomkem pergamské dynastie, pouze posledním vladařem toho jména)

Attalos z Tiu, o. Attala I.§ 283, 269, 241

Attalos I. Sótér§ 301, 269, 250, 241, 229, 228, 223, 220, 218, 216, 211 - 208, 205, 204, 201 – 197, 139

Attalos II. Filadelfos§ 197, 192, 190, 189, 186, 181, 175, 169-168, 159, 157 - 154, 152, 149, 144, 138, 100

Attalos III. Filométór, s. Eumenea II. a Stratoníky§ 159, 138, 134, 133

Attambélos/Athambélos/Athambílos I. z Charakény, dyn.§ 121

Attambélos IV. z Charakény, dyn.§ 121

Attasiové, část Massagetů§ 170

Attenés z Turdetánie, dynasta§ 206

Attidius, odpadlý senátor§ 67

Attika, Attičané, krajina ve střed. Helladě (původním jménem Akté či Aktaiá, též Mopsopiá, srov. shodu a Pamfýlií), jejím sídel. m. jsou Athénai, viz t鞧 750, 700, 776, 566, 553, 550, 513 - 511, 508, 490, 479, 446, 431 - 425, 413, 390 - 388, 380 - 378, 376, 322, 318, 296, 283, 232, 201, 200

Attís z Pessinúnthu v Galatii, velekněz kultu Velké Matky - vlastně kněžský titul§ 189, 166, 165

Attius Clausus§ viz Appius Claudius

Attius Labeó, překladatel homérských zpěvů do latiny§ 50

Attius Tullius§ viz Appius Tullius

P. Attius Várus, jeden z pompéjovských vojevůdců§ 49, 46, 45

Attila, vládce Hunů, got. „Tatíček“§ 181

Atuatuka, Atuatuca/Aduatuca, "opevněné místo", centrum Eburonů neznámé polohy mezi Maasou a Rýnem§ 54

Atuatuca Tungrórum, dn. Tongeren ve Flámsku§ viz Germánie

Atuatukové, Atuatucí n. Aduatucí, germ. kmen v Gallii Belgické, v pozd. jižní části Brabantu, potomci Kimbrů a Teutonů, kteří zde v počtu šesti tisíc mužů byli zanecháni před rokem 102 hlavním proudem táhnoucím na jih, jádro kmene bylo Caesarem zničeno (více než 50 tisíc osob prodáno do otroctví)§ 57

Atuna, m. v Tabalu v pozd. již. Kappadokii; zřejmě dn. Zejve Hüjük již. od Tyany§ 138

Atyria, Atúria, viz pod Assyrie, Aššur

Atúsiás na Kapru, m. v Assyrii; jméno známe z autonomní ražby „Atúsieón tón pros ton Kapron“§ 606

Aualis, Aualský záliv§ viz Diré

Audata z Illyrie§ viz Eurydiké II. Makedonská

Audáx, zrádný Lúsítánec§ 139

Audoleón z Paionie§ viz Andoleón

Aufidéna, sídel. m. samnitských Caracénů, dn. Castel di Sangro§ 269

Aufidia n. Alfidia, d. Aufidia Lucróna, manž. M. Livia Drúsa Claudiána, m. Livie Drúsilly§ 38

Cn. Aufidius Orestés§ cos. 71

Aufidios z Pater§ 20 (Ol.)

Augaros, viz Abgaros

Augasiové, část Massagetů§ 170

Augsburg, m. v Bavorsku§ viz Augústa Vindelicum

augurové v Římě, augurés, volené kollégium státních kněží-vykladačů věšteb a znamení, auspicia, interpreti chování ptáků, auspicés, znalí mj. Sibylliných knih§ 715, 300, 203, 57

Augústa Émerita§ viz Émerita

Augústa Praetória (Salassórum), sídel. m. Salassů, dn. Aosta, něm. Osten§ 25

Augústa Raurica, Colónia Augusta Rauracorum, sídel. m. kelt. Rauraků, sousedů a spojenců Helvétiů, dn. Augst u Basileje, řím. kolonie zal. pův. roku 44 L. Múnátiem Plancem, nejpozději r. 374 n. l. se nazývala Basilia, dn. Basel v CH

Augústa Taurinórum (Torino/Turín), viz Tauriskové

Augústa Treverórum (Trier/Trevír)§ 16

Augústa Vindelicum, sídel. m. v Raetii, dn. Augsburg§ 15

Augústobriga, viz Numantia

Augústodúnum, dn. Autun, viz Haeduové§

Augústonemetum, viz Arvernové

augústália, lúdí augústálés, hry§ 19

Augustínus z Numídie, křesť. ideolog§ 269

Augustus, Augústus§ viz C. Octávius

Augustovy svátky, fériae Augustí n. augustálés§ 19

aukce, auctió, prodej vyvoláváním za nejvyšší nabídku. Zřejmě nejoriginálnější aukce (není v CSD) starého věku proběhla 28. března 193 n. l. Po smrti císaře Pertinaka si u praetoriánů zajišťoval podporu praefectus urbis Ti. Flávius Sulpiciánus, Pertinakův tchán. Dva vojenští tibúnové dostali nápad, že Didius Iúliánus, když ho spatřili, by mohl být lepší. Didius skutečně sliboval dát vojákům císařské gardy více na odměně a také obnovu Commodovy památky.

Vpustili ho do tábora a zvolili císařem. S podmínkou, že Sulpiciánovi se nic nestane (přežil to, ale později byl popraven Sevérem, protože se postavil na stranu Clódia Albína). Podle jiné verse byl Iúliánus opilec a jeho rodinka také (dobově: „vedli nezřízený život“). Když Pertinax zemřel, manželka Manlia Scantilla a dcera Didia Clára tatíka přemluvili, aby zašel za vojáky a slíbil jim cokoli. U brány se potkal se Sulpiciánem a oba přes zeď licitovali o císařství, o vládu nad světem!

Aulac, státní útvar na severu Vietnamu§ 175

Aulerkové, kelt. kmenový svaz§ 52 a viz Cenománové

Au. se dělili na Eburovícés/Eburovíky se sídel. m. Mediólánum (v okolí dn. Evreux; srov. jiné dva M.), Cenomání, Brannovícés (snad dn. Briennois na Loiře) a Diablintés či Diablintí.

Aulés z Fókidy, tyr§ 556

aulétés, závod pištců v Olympii, viz pod hry olympijské

Aulis, m. v Boiótii§ 396, 304, 86

Aulorités, k. Makedonů§ viz Ptolemaios I. Makedonský

Auránítis, Chavrán, Chaurán, arab. Haurán, vých. část Dekapole v Transjordánii§ 30, 23, 20, 4

Aurélia, m. diktátora C. Iúlia Caesara, d. L. Aurélia Cotty s Rutílií; srov. pod řez císařský, zemřela roku 54§ 100

Vedle nejmladšího z dětí Caesara měla s praetorem C. Iuliem Caesarem dcery Iúlii Maior a Iúlii Minor (asi narozeny 102 a 101?), "starší a mladší". Starší Iúlie si vzala jistého Pínária a měla s ním syna L. Pínária. Ze svého druhého sňatku měla syna Q. Pedia. Oba získali z Caesarovy závěti čtvrtinu odkazu, jejich bratranec Octavius tři čtvrtiny. Mladší z Iúlií si vzala M. Atia Balba a jeich dcera Atia C. Octavia, jejichž jediným dítětem byl C. Octavius, pozdější C. Iúlius Caesar Octaviánus a nakonec Augustus. 

Auréliánus, viz L. Domitius Auréliánus

M. Aurélius Antónínus, císař Imp. Caesar M. Aurélius Antónínus Augústus, roz. M. Annius Catilius Sevérus, později M. Annius Vérus, po adopci M. Aelius Vérus Aurélius Caesar, viz Numa (se svým bratrem Imp. Caesarem L. Auréliem Vérem Augústem byli první dva římští spoluvládci s rovnoprávnou titulaturou); poslední z "dobrých císařů" (96-180 n. l.), které novodobá historiografie počítá od Nervy.

M. Aurélius Claudius Gothicus, viz sub Claudius

M. Aurélius Commodus, s. M. Aurélia Antónína, císař; jeho zvyky:

Commodus rád míchával lidské výkaly do jídel a osobně to ochutnával. Přitom se denně sedm až osmkrát koupával a přímo v lázních i jedl.

Chodil na gladiátorské tréninky a své návštěvy dával zaznamenávat do státních aktů a zveřejňovat. V aréně prý vystoupil 735krát, z toho ještě za vlády svého filosofujícího otce 365krát. Vynikal silou a v aréně zabíjel zvěř, dokonce slony, probodnutím bidlem. Commodus miloval zápasy a pořádal je i ve svém paláci. Byl vynikajícím lukostřelcem vycvičený Parthy a oštěpařem, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt. Pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu. Řím chtěl přejmenovat na Colónia Commodí, sám sebe označil za Hercula, jindy vyznával Ísidu a holil si hlavu. Nebyli s ním žádné žerty. Při Belloniných čili Kybélininých slavnostech nakázal kněžím v extasi utnout si ruku.

Otec na něho evidentně nestačil, nebo podle jiné interpretace, se o něj ani nezajímal. Ještě za filosofova života si prý Commodus ve své části paláce zařídil bordel a hospodu a vedl život s gladiátory a restaurační společností podobný L. Vérovi. Vérus na syna moralisujícího Aurélia nepochybně zapůsobil mnohem výrazněji. Vérus se totiž po nocích potloukal po i těch nejhorších hospodách a bordelích. Miloval to prostředí a několikrát byl imperátor seřezán, protože provokoval.

Commodus se otci opravdu nevyvedl. Ani jeho matka, která dávala Auréliovi zabrat. Dcera snad nejkladněji hodnoceného principa dějin Antónína Pia a stejnojmenné matky Faustína, tj. Štěstí přinášející, si vybírala milence především mezi gladiátory a námořníky. Annia Galéria Faustína ml. šla dokonce Římem pověst, že Commodus není císařův, ale nějakého gladiátora. Měla se prý muži přiznat a astrologové „chaldajové“ oběma poradili, aby milance zabili a Faustína aby se „dole“ umyla jeho krví a pak aby se vyspala s Auréliem. A pak že to už bude dobré.

Nebylo. Commodus byl hovado, jedno z největších mezi principy. Faustínini milanci byli císaři známi a jednoho z nich také přistihl při snídaní s ní. M. Aurélius byl zřejmě nad věcí. V době, kdy vedl válku na severní hranici s germánskými Markomanny a Kvády, situaci nekomplikoval a milenců rozdával úřady a hodnosti. Když zemřela na úpatí Tauru v obci Halale, přejmenoval ji na Faustínopolis, postavil ji zde chrám (později ho na čas usurpoval Héliogabalos pro svůj arabský kult) a při vědomí její nemravnosti jí udělil božské pocty a možná trochu jízlivě přízvisko Máter castrórum, Matka vojenských ležení.

Héliogabalos navíc prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy. Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili s císařem jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: herci Hierokleovi veřejně líbal přirození.

Héliogabala silně inspiroval deviovaný syn filosofa M. Aurélia Antónína Commodus. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého osobního kultu mimo Řím.

Za Commoda několik let vládl propuštěnec Perennis a po něm Cleander/Kleandros. Císař je přímo vladařskou „nudou“ pověřil. Dopadlo tak, jak muselo. Kleandros byl tak drzý, že spal s císařovými děvčaty a dokonce s nimi měl děti. Když se díky ministrovým přehmatům všechno provalilo, dal holky i se svými pracovními úrazy Commodus zabít.

Commodus si jako první z císařů dal do oficiální titulatury přízviska Pius a Félíx. Od Septimia Sevéra zůstala slůvka Zbožný a Šťastný (poprvé užito Sullou) v titulatuře napořád. Užívali jich dokonce monotheističtí vládci.

Commodus si držel harém tří set souložnic tvořený římskými mátrónami, čili vdanými paními, a děvkami. K tomu měl tři sta mladíků, jimiž se dával všemi způsoby oblažovat a souložil se svými sestrami. Zato vyhnal zákonnou manželku, protože se spustila a byla natolik drzá, že se dal přistihnout při nevěře. Pak ji dal zabít. Commodův sexuální park byl velevyhlášený. Po diktátorově smrti byl o děvčata a chlapce enormní zájem a ekonomicky myslící P. Helvius Pertinax, jeho císařský nástupce, obdržel velmi mnoho peněz za jejich individuální prodej.

Dlouho byl nejbližším z milenců jistý Saóteros. Během triumfu nad Sarmaty a Germány ho měl císař na triumfátorském spřežení a líbal ho, což opakoval později v divadlu. Saóteros byl zvíře, dokud nebyl odstraněn spiknutím lidí z císařovy grady. Vrahy byli frúmentárií, tedy státní tajní policisté. Tentokrát, jako dnes, v soukromém kšeftíku.

M. Aurélius Sevérus Antónínus§ viz Caracalla

C. Aurélius Cotta§ 1. cos. 252 a 248; 2. cos. 200; 3. cos. 144; 4. 91, b. M. Aur. Cotty, cos. 75

L. Aurélius Cotta§ 1. cos. 119, o. následujících bratrů a jedné dcery; 2. b. M. Aurélia Cotty, cos. 75, a C. Aurélia Cotty, cos. 74 a Aurélie, matky Božského Iúlia: cos. 65

M. Aurélius Cotta§ 1. b. C. Aur. Cotty, cos. roku 75, cos. 74, 74 - 72, 70; 2. praet. 70

L. Aurélius Orestés§ 1. cos. 157, 147; 2. cos. 126; 3. cos. 103

M. Aurélius Scaurus§ cos. 108, 105

M. Aurélius Sevérus Antónínus§ viz pod Caracalla

L. Aurélius Vérus§ 1. viz M. Aurélius Antónínus, 2. císař, 38

Aurélius Opillius či Opillus, filolog a řečník§ 50

aureus, "zlaťák", římská mince§ 269 a viz v přílohách o měrách a vahách

Aurinia, Albruna, viz pod věštkyně

"Aurínus"§ "Zlaťák", neexistující kult§ 269

Aurinx, též asi Oringis, obec poblíž Mundy v okolí se stříbrnými doly§ 214, 207

L. Aurunculeius Cotta, Caesarův legát§ 54

Aurunkové; jiným jménem Ausonové, italický kmen v již. části Latia na hranicích s Kampánií; jeden z prapůvodních italských kmenů, jehož životní prostor sahal až do Ápúlie (poet.: Ausoniá = dolní Itálie)§ 503, 502, 345, 336, 314

Ausániové, ‘Ausán, Aušán, jihoarab. národ žijící v okolí pozd. Adenu§ 600, 400, 225, 160

Ausona či Ausonia, m. Ausonů v Latiu; ve středověku Fratte, původní název vrácen roku 1862§ 314

Ausonové, Ausonia§ viz Aurunkové

Austronésané, moderní označení pro praobyvatele jižní Číny a Tchaj-wanu, srov. pod Jüe§ 112

Autáriové, illyrský kmen§ 310, 278

Autaritos, velitel keltských žoldnéřů§ 241, 238

Autlebis z Thrákie§ viz Athlebis

autobiografie, životopis, viz dějepisci

Autofradátés z Persie, Vátafradáta, Vádfradád§ 1. 391, 362, satr. Lýdie; 2. 333, nauarchos; 3. 330, 328, 324, též Fradatés, satr. Tapúrie, Hyrkánie a Mardie; 4. dva fratarakové, jejich souvislost neznáme, 141

autokratór, tj. samovládný, gen. autokratora, úředník či velitel nepodléhající v poli nijakým vyšším rozkazům, nezávislý na rozhodnutí sněmu nebo spoluvelitelů, viz stratégos aut.

Autolykos z Makedonie§ 321, sómatofylax

Autolykos, jeden z Argonautů (jiný byl mathématik, na čas uč. Arkesiláův)§ 716

Autóma z Armenie§ viz Aryazaté

automat, automaticky, automaton, viz mechaniku pod architekturou

Automenés z Korinthu, poslední dědičný k.§ 767, 766, 747

Autón, m. na Chalkidice§ viz Síthóniá (?)

autorství, autorská práva, viz také knihy, knihovny

Autorská ethika byla ctěna a případ, že by někdo něčí psané dílo "vykradl", není znám. Práce se veřejně přednášely a lidé měli dobrou paměť; něco okopírovat a předložit to jako vlastní dílo, nešlo. Princip literární kontaminace latinskými autory, tzn. skládání her dvou a více hellénských autorů v jeden nový titul, nebyl pokládán za podvod a její původci dokonce v Římě dosáhli velké obliby (model užitý v novověku scénáristy filmového průmyslu kalifornského Hollywoodu). Ostatně obvykle u hry uvedli, co s čím a kterého hellénského autora spojili.

Protože pojmy kolem autorského práva nebyly ještě živé a literáti se dokázali uživit životem, byť mnohdy jako příživníci u dvora nebo boháčů, a nikoli pouze ilusí, mohl kdokoli cokoli opsat a založit si do knihovny.

Babylónští chrámoví a královští opisovači neopomíjeli v kolofónech, tedy jisté formě tiráží, na opisy/kopie starých a rozpadajících se klínopisných textů na hlíně připsat, kdo byl původním autorem tabulky, popř. kdo text složil. Víme, že jistý Sîn-leqe-unnínní byl ve starobabylónské době redaktorem epu o Gilgamešovi, v novobabylónské době jistý Aba-Enlil-dari Rad Achíkarových, Esangil-kén-ubbil babylónské theodiceje, Kabti-iláni-Marduk epu o Errovi (srov. pod klínopis).

U Egypťanů si s autorstvím nelámali příliš hlavu ani ve stavitelství: dokonce panovníci jako Ramesse II. vyškrabávali jména předchůdců, aby na jejich stavby umístil své nápisy!

Lásos z Hermiony, básník a Pindarův učitel, žil na dvoře athénského tyranna Hippokrata, který ho měl v oblibě. Přistihl jednou athénského orfika a věštce Onomakrita, že podváděl při editaci věšteb mýthického autora Músaia: měl prý do sbírky vpašovat věštbu o zničení nějakých ostrůvků u Lémnu. Onomakritos pak žil v exilu u perského krále v Súsách. Byl to však spíše podvod politický než literárně autorský. Lásovi se přičítá prvenství ve skládání leipogrammů/lipogramů, vynechávání určitého písmene v básni, srov. rok 250+.

Výtvarná díla kopírovali antičtí kameníci a malíři v průmyslovém rozsahu. Kdekdo v provinciích si přál mít doma světová díla a bylo mu vyhověno. Ostatně jen díky tomu se dochovala podoba originálů, která jsou z naprosté většiny ztraceny.

Nelze ani v této souvislosti hovořit o falsa, jako tomu je u falsifikátorů archeologických nálezů z éry novodobé a moderní, když se podobné artefakty staly módou zbohatlíků. Teprve rozbor použitých surovin a technologií prokazuje původnost děl. Mimo jiné se tak roku 2007 prokázalo, že kapitolská vlčice není etruským originálem, ale středověkým podvodem.

K odhalení moderních fals, jichž se v musejích v dobré víře, že jde o oruginální nález, řada vystavuje, přispívá i znalost dobového folkloru, neboť podvodníci často opatřují své napodobeniny šatstvem a účesy jiné doby, než za kterou svůj podvrh vydávají.

Několik šikovných, technicky a výtvarně zdatných podvodníků bylo odsouzeno, někteří zůstávají nevypátráni. Jedním z nich je falsifikátor specialisující se na díla z bronzu, jemuž je přičítána mimo jiné „etruská“ lupa capitólína (srov. pod vlčice a rokem 507). Neznámu tvůrci, který dával do oběhu podvrhy od osmdesátých let 20. století, se říkalo podle častého prvního objevu falsa na trhu „španělský mistr“.

Ve starém věku by nemohlo dojít na skandály končící u soudu kolem falšování obrazů zručnými falsifikátory nebo dokonce malíři, kteří podle svých představ namalovali v duchu originálu díla pokládaná za ztracená. Hellada ani Řím neznali umělce/podvodníky Wolfganga Beltracchiho (roz. Fischer, ročník 1950), který po 35 let kopíroval a doplňoval na konci 20. a začátkem 21. století díla padesáti umělců. Před ním prosluli (čili byli odhaleni) Holanďan Han van Meegeren, Němec Lothar Malskat, Maďar Elmyr de Hory a Angličan Tom Keating, který falšoval údajně na dva tisíce obrazů.

 

Autosthenés z Athén§ arch. 668

L. Autronius Paetus§ cos. suff. 33

P. Autronius Paetus, senátor a účastník Catilínova spiknutí, viz také s. v. architektúra, ceny bydlení§ 66

Avantí, Avanti, Avantiové, árjský státní útvar na sev. Indie s hl. m. Mohismatí, dn. Udždžajní/Udždžaín (sanskr.), Uddžení§ 600, 461

Aváricum, viz Biturigové

Avaris, eg. pův. Pi-Ramesse, m. v Egyptě již. od Tanidy ve vých. části Delty (bibl. země Gošen), sídlo Hyksů (XV. dynastie), dn. Tell ed-Daba´a§ viz Pi-Ramesse a Tanis

Avaři, Avarové§ viz Hunové

Aventicum, viz Helvétové

Aventínus, část Říma§ 578, 495, 238

Avernus lacus, Avernské jezero v Kampánii (z "Aornos", bez ptáků)§ 38

avesta, viz Zarathuštra

Aviénus, Rúfius Festus Aviénus, autor periplu§ 530

Avroman, Órámán (per.), Haurámán (kurd.), mí. v perském Kurdistánu§ 87

Awan, m. v Elamu, dn. Šuštar§ 639

Awarikuš z Adany, dyn.§ viz Urikki z Qúe

Axiopolis, m. na thrácké straně dol. toku Dunaje§ 292

Axona, též Auxunnus, řec. Auxynnos, dn. Aisne, ř. v Belgice§ 57

Axum, Aksum, Axúm, Aksúm, řec. a lat. Axomis, národ Axomů, semitská říše v dn. Ethiopii a Eritreji s přesahem na protilehlý Jemen a jižní Arábii§ 10

Ve třetím století n. l. regionální velmoc, překladiště afrického a indického zboží pro Středomoří, od roku asi 330 n. l. křesťanská, jméno podle sídel. m. Aksumu, dnes v severoethiop. provincii Tigre, místo slavné povalenými obelisky/stély. Největší z nich je vysoký 33 metrů a váží 520 tun, řada je povalených na místě, jeden o váze 180 tun a výšce 21 metr roku 1937 odvlekli do Říma Mussoliniho vojáci. Stély jsou snad stavbami z časů polytheismu a vladařských kultů.

Aksum je snad pokračováním prvního státního útvaru na eth. území, království D´MT (čti asi Da‘amat či Di‘amat) se sídelním městem v lokalitě Jeha (Yeha) v Tigre. Království snad existovalo už v 8. století, srov. CSD, rok 600. Věž v Jeze ze 6. – 5. století je nejstarší stavbou v Ethiopii.

Podle ethiopských mýthů měla královna z jemenské Saby s králem Šalomounem syna Menelika. Jeho opatrovníci ukradli v Jahweho chrámu v Jerúsalému archu s Mojžíšovými zákony a texty jsou prý dodnes v Aksumu v jedné kapli. Srov. pod Ethiopie a Da‘mot.

Aza z Mannai, k.§ 719

Azánie, hellén. označení pro dn. Somálsko a Východní Afriku, srov. pod Zingis (pro Hellény známější A. byla jednou za tří historických částí Arkadie); srov. také pod Arabové a objevy§ 600

Azarjá alias Uzzíja/Uzzíjáhú z Júdy, k., ass. Azrijánu, řec. Azariás nebo Ozeiás/Oziás§ 773, 736

Azba’al z Kitia na Kypru, k.§ 449, 425

Aze, země v Armenii§ 766

Azemilkos z Tyru, k.§ 332

Azés I., k. Indoskythů§ 170, 90, 55

Azés II., k. Indoskythů§ 55

Ázerbájdžán, Ázerové § 1. stará Albánie, viz tam; 2. 747, íránský Á./Ázarbájedžán (souvisí s per. azar-padegan, „ochránce ohně“?)

Azilisés, k. Indoskythů, též Azóráó, čín. U-to-lao§ 170, 90, 75

Azízos, arab. dyn. v Syrii§ 88, 65, 51

Azo, Azón, dyn. v Ibérii§ 324

Azóráó§ viz Azilisés

Azoros, m. v Perrhaibaji na sev. Thessalie; spolu s Doliché a Pýthiem tvořilo Tripolis§ 317, 316

Azótos, Ašdod, m. v Palaistíně, kultovní centrum nejvyššího boha Filistínů Dagana§ 711, 701, 147, 145

Aztekové, krví posedlý národ v Mexiku, viz hlavně rok 1800§ 500