Epikúros

O Epikúrovi a Zahradě

 

 

Me pinguem et nitidum bene curata cute vises,

cum ridere voles Epicuri de grege porcum.

Q. Horatius Flaccus, Epist. I., 4, 36 sq.

 

Navštiv mne, chceš-li se zasmát, uvidíš tučného a zářícího

čuníka z Epikúrova stáda s pečlivě udržovanou kůží.

Z první knihy dopisů Q. Horatia Flakka

 

Žil ve velmi rušné době expanse hellénské kultury na východ a příchodu nesmírného materiálního bohatství z Orientu na západ (to je bohatě doloženo) a myšlenkového (pro to máme již méně dokladů). Helléni po troškách poznávali moudra zoroastérismu, hinduismu, buddhismu a džinismu, přejímali egyptské a foinícké kulty a synkreticky je připojovali ke svým tradičním.

V době válek diadochů a epigonů o Alexandrovo dědictví vznikala v hellénských velkoměstech vyspělá literární a vědecká díla. Ve vědách docházelo k objevům, z nichž evropský a arabský svět čerpal dalších tisíc let.

Vznikaly filosofické systémy zaměřené na ethiku, životní pravidla, osobní postoje. Hellénské filosofické školy po Sókratovi dokonale individualisovaly prožitek života; ať se stavěly k politickému řádu hellénistických městských států, monarchií či k vidině universální říše vstřícně nebo odmítavě.

Roku 341, dne 7. gaméliónu, tj. 4. února, se na Samu narodil Athéňan Epikúros, syn učitele Neoklea a Chairestratin, obou z dému Gargéttu. Ve své závěti však Epikúros žádá příznivce, aby pořádali výroční shromáždění školy desátého gaméliónu a aby každý měsíc dvacátého slavili památku jeho a Métrodórovu, tzv. eikas/eikades.

Podle babylónského kalendáře by 7. gamélión odpovídal 31. prosinci roku 342.

Rodiče prý byli z urozeného athénského rodu Filaiovců, ale chudí. Od kdy žili na ostrově, není známo. Samos od dob Perikleových patřil do athénské říše, tzv. délského spolku, sítě státních útvarů pod hegemonií Athéňanů. Pak o něj přišli prohrou v peloponnéské válce roku 404 a o čtrnáct let později předali Sparťané ostrov Peršanům.

Od roku 365 byl Samos opět athénský a usadily se na něm dva tisíce klérúchů čili bezzemků, jimž byla na dobytém území poskytována půda a přitom zůstávali athénskými občany. Od roku 357 byl Samos v moci jistého perského spojence jménem Kyprothemis, vyhnaného snad roku 352.

Zda Epikúrovi rodiče žili na Samu od šedesátých let čtvrtého století, nebo až od této doby, nelze určit.

Když byli Epikúrovi tři roky, zvítězili u boiótské Chairóneie Makedoňané nad hellénskou koalicí a jeho rodiče přihlíželi definitivnímu konci zahraničně politické moci své vlasti. Novinky z Alexandrovy výpravy proti perskému králi od roku 334 a králova cesta do Indie, otevírání malého hellénského světa, to bylo Epikúrovo dospívání.

Největší vojevůdce evropských dějin byl o patnáct let starší než budoucí učitel lidské moudrosti a pohody.

Svět Epikúrova mládí byl plný zkazek a pohádkových příběhů z dalekého nitra Asie o prazvláštních národech, jejich zvycích, a neuvěřitelných přírodních úkazech. S nimi se domů vraceli vojáci a lidé z týlových jednotek Alexandrovy armády a jistě jim zůstalo trochu peněz, aby si pořídili nějaký statek. Hory sahající k oblakům střídaly hory zlata a jeden odvážný válečný příběh trumfoval druhý. Návraty z vítězných válek byly a zůstanou vždy stejné... • Nedochovaný spis O Epikúrově mládí napsal epikúrik Hérodotos.

Roku 330, když byl Alexandros s vojskem v dnešním Íránu a Afghánistánu, se v Lampsaku narodil pozdější Epikúrův žák Métrodóros (zemřel v padesáti třech letech roku 277).

Kolem roku 325 se v Mytiléně narodil Hermarchos, Epikúrův nástupce v čele školy (zemřel kolem roku 250).

Roku 327 se Alexandros Veliký oženil v Baktrách, dn. Balchu v severním Afghánistánu, s Peršankou Rhóxánou, válčil na území dnešního Afghánistánu a Pákistánu, a ve vězení zemřel nebo byl popraven Aristotelův synovec, filosof a makedonský dvorní historik Kallisthenés z Olynthu.

V Alexandrově doprovodu byl team vědců a filosofů, mimo jiné mezi patřil také démokritovec Anaxarchos Abdérský, později někdy před rokem 310 bestiálně zavražděný vládcem kyperské Salamíny Níkokreontem.

Epikúrovi bylo čtrnáct let. Když mu učitel „na základce“ nedokázal uspokojivě vysvětlit, co myslel tradicionalistický „národní“ básník Hésiodos v Theogonii prvotním Chaosem, zeptal se filosofie. Jeho prvním učitelem životní moudrosti byl samský akadémik Pamfilos.

„Filosofovat“ s Epikúrem začali snad již v této době jeho bratři Neoklés, Chairedémos a Aristobúlos a Epikúrův otrok Mýs, pozdější autor několika pojednání. Podle jiné chronologické tradice začal Epikúros s filosofováním již ve dvanácti, tedy roku 329.

V letech 327 až 324 Epikúros zřejmě žil v iónském Teu, kde byl posluchačem atomika Nausifana (žil asi 360 až 300), žáka slavného Métrodóra z Chiu, posluchače jistého Nessa z Chiu, jenž byl přímým žákem Démokritovým; velký Abdéřan zemřel kolem roku 370, ne-li až 350. Nausifanovy fysikální výklady Epikúros později významněji již nerozvíjel, jen dal atomům svobodnou vůli a fysiku a vědecké poznání obecně pokládal za pouhou argumentační posilu postojům ethickým.

Po Alexandrově smrti v létě roku 323 se athénští politici naposledy pokusili zbavit makedonské kontroly oblastí jižně od Thessalie. Epikúros dovršil osmnáct let, když přišel do Athén, aby splnil jednu z podmínek získání občanství, vykonání dvouletého základního vojenského výcviku, efébie.

Roku 323 narukoval do krátké neúspěšné války lamijské a sloužil s pozdějším slavným autorem komédií Menandrem. Zřejmě zůstali blízkými přáteli, jak dosvědčují Menandrovy výroky jako: „Na světě není nic sladšího než všechno dobře vědět,“ anebo „Největší slast je prožít život bez bolesti.“

Lze předpokládat, že během svého prvního pobytu v Athénách poznal peripatos, založený roku 335, Aristotela nicméně již nezastihl, neboť už byl v exilu v eubojské Chalkidě. Lykeiu stál v čele Aristotelův nástupce Theofrastos a je možné, že „vojín“ Epikúros chodil na přednášky do Akadémie, aby si vyslechl jejího scholarcha Xenokrata (Platón zemřel roku 347).

Roku 322 museli Athéňané po prohrané válce s Makedonci Samos evakuovat a rodina devatenáctiletého Epikúra se přestěhovala do iónského Kolofónu. Rodný ostrov však byl makedonský pouze tři roky. V letech 319 až 301 se vrátil Athéňanům, do doby Epikúrovy smrti byl pod vládou domácího osvíceného samovládce a historika Dúrida. V letech zhruba 270 až 201 byl ptolemaiovský, krátce makedonský a v třicetiletí mezi makedonskými válkami byl rhodský (197 – 167). Roku 167 Římané Samu obnovili samostatnost.

Epikúrovi rodiče se na Samos nevrátili. Z jeho života nejsou pro roky 322 až 312 k disposici žádné informace. V Kolofónu byl pravděpodobně jen krátce a pravděpodobně hodně cestoval. Podle jedné z pramenných zmínek se mohl v této době Epikúros živit jako učitel čtení a psaní.

Na Rhodu prý chodil na přednášky peripatetika Praxifana z Mytilény či Rhodu, žáka Theofrastova (?), a nejde-li o záměnu pramenného zdroje, poslouchal také skeptika Nausifana, Pyrrhónova žáka (jiný od atomika Nausifana, srov. výše?). Někdy v této době byl ještě posluchačem jinak neznámého atomika Naukýda.

Roku 311 přišel Epikúros na Lesbos, kde učil v městském gymnasiu Mytilénských. Bylo to Epikúrovo první veřejné vystoupení s vlastními filosofickými představami. Peripatetici a akadémici ovšem nebyli výkladům mladého docenta nijak nakloněni a Epikúros musel ostrov ještě téhož roku v zimě opustit.

Mytiléné právě patřila do říše Antigona Monofthalma, který byl veskrze konservativcem. Podle jiné chronologické tradice vydal se Epikúros cestou docenta filosofie až ve svých třiceti dvou letech, tj. roku 309.

Roku 310 se v jednatřiceti letech usadil v Lampsaku v Tróadě a v přednášení filosofie pokračoval. Na Helléspontu se kolem něj shromáždil kruh přátel a příznivců, budoucí základ společenství Zahrady, Képos. Z Mytilény odešel s Epikúrem místní občan Hermarchos, jeho první žák, pozdější první scholarchos Zahrady. Do světa malosijských a ostrovních Hellénů s Alexandrovou výpravou přicházeli také indičtí mudrci a s nimi buddhismus. Není nikde doloženo, že by se některý z Hellénů na Buddhu odvolával, ale Epikúrovy zásady mají s buddhismem cosi společného.  

Z Lampsačanů se připojili movitý Ídomeneus, manžel Epikúrovy sestry Batidy a autor spisu o sókraticích, Leonteus se svou ženou Themistou (jejich syn dostal jméno Epikúros), satirik Kólótés, jemuž Epikúros říkal zdrobnělinou Kólótarion, mathématik Polyainos a nejznámější z šiřitelů filosofie Zahrady Métrodóros, syn Tímokratův a Sandin; jeho "portrét" na mosaice v jídelně římské villy z pozdního 2. století n. l. byl objeven roku 1990 v gallorománském Augustodunu/Autun. 

Epikúros byl v Lampsaku zvolen hégemonem školy, Hermarchos, Métrodóros a Polyainos z Lampsaku „náměstky ředitele“, kathégemony.

Do úzkého zakladatelského kruhu Epikúrova filosofického společenství patřil ještě Métrodórův bratr Tímokratés, jenž však později otočil a stal se Epikúrovým nesmiřitelným odpůrcem a šířil o něm a Leontion, bratrově manželce a předtím přítelkyně mistrivy, řeči.

Roku 307 přesídlil s přáteli do Athén, které právě velkolepě obýval Antigonův syn Démétrios Poliorketés: usadil se v Parthenónu na Akropoli a Athéňany ohromoval výstředním přenákladným životem.

Následujícího roku, když bylo Epikúrovi třicet pět let, začala město obléhat protiantigonovská koalice a zrovna tehdy, uprostřed veliké nouze o potraviny, koupil Epikúros v Athénách pozemek s malým domem a zahradou. Ho képos, lat. hortus, č. zahrada zůstalo označením pro epikúreismus.

Rok 306 je také počítán za vlastní začátek celé filosofické školy. Během obléhání se nové společenství dělilo o jídlo, nicméně na rozdíl od pýthagoriků Epikúros nikdy nenabádal k zavedení kolektivního, „družstevního“, vlastnictví.

Je pozoruhodné, že právě střídmost a neokázalost, od začátku vnější atributy Zahrady, se v očích odpůrců školy změnily v hédonickou poživačnost, pro monotheisty dokonce v nejhorší morální zvrhlost.

Zahradní společnost tehdy odhadem čítala dvě stě členů. Athéňany nebyl zpočátku Epikúros přijímán nijak přátelsky: dosud žil v iónské oblasti, tzn. z pohledu obyvatel kulturního centra Hellady na periferii. V městě vládli akadémici a peripatetici, vlivná byla další jiná „domácí“ učení z rodiny tzv. malých sókratiků.

Kromě zakladatele učení se do všech těchto oponentů pouštěli také jeho žáci, nebo lidé, o nichž dnes už neznáme jedinou souvislost, než např. to, že jistý epikúrik Autodóros psal proti peripatetikovi Hérákleidovi z Hérákleie Pontské.

Epikúros do konce života po téměř čtyřicet let Athény neopustil. Měl sepsat na tři sta titulů a co do původnosti byl zřejmě nejplodnějším hellénským filosofem a možná také autorem (srov. ale např. níže o Apollodórovi).

Roku 300 vydal hlavní dílo nauky o fysickém světě s názvem O přírodě, Peri fyseós, o 37 knihách (víme, že 15. knihu napsal za archonátu Hégémachova, tj. v roce 300/299). Zemřel ve svých sedmdesáti dvou letech roku 270 přebolestivou smrtí na ledvinové kameny či prostatitidu. Život ukončil v teplé lázni, před níž vypil hodně nezředěného vína.

Z vlastního Epikúrova díla se zachovaly jen nepatrné zlomky. Čtyřicet Hlavních myšlenek, Kyriai doxai, Ratae sententiae, vlastně aforismů k naučení nazpaměť, jsou-li skutečně Epikúrovým dílem, odsoudilo zakladatele Zahrady k údělu autorství prvního „katechismu“ v historii.

V díle Diogena Laertského o filosofech jsou přiloženy tři dopisy s filosofovými shrnutími fysiky, meteórologie čili věcí nadzemských a ethiky. V kampánském Herculaneu, viz níže, se uchovalo ve Filodémově knihovně několik částí spisů O přírodě, jinak známe Epikúrovy názory jen z citátů u jiných autorů, např. u Cicerona a Seneky. Nezachovaný Epikúrův životopis z autorů mimo Zahradu napsal peripatetik Aristón z Iúlidy na Keu.

Epikúros požíval obecně ještě za života vynikající lidské pověsti. Mezi ideologickými odpůrci, především stoiky, tomu ovšem často bylo jinak. Nikdo již nepotvrdí, jak moc lascivní dopisy Epikúros psával svým přítelkyním, zda je pravda, že v mládí na Samu chodil s matkou dům od domu a odříkával modlitby a že s otcem učili písmu. Nebo zda některé své přítelkyně „pásl“, nebo dokonce že prý dvakrát denně z přejedení zvracel.

Příznivci Zahrady vynikali vysokou věrností epikúreismu. Kromě Tímokrata opustil Epikúrovo učení, údajně jako jediný vůbec, jistý žák Apollodórův Métrodóros ze Stratoníkeie kárské, a přešel k akadémikovi Karneadovi.

Do Zahrady měli přístup úplně všichni, tedy rovněž otroci nebo kurtisány. Hetairá Leontion z Attiky, mimo jiné autorka spisu proti Theofrastovi, byla Epikúrovou přítelkyní. Portrétoval ji Aristeidés z Théb, vrstevník Apelly, dvorního malíře Alexandra Velikého. S Métrodórem měla Leontion zřejmě dceru jménem Danaé, ostatně také oddanou epikúreismu, a syna Epikúra. S Epikúrem a Métrodórem žily z hetér ještě Mammarion, Hédeia, Erótion a Níkidion. Tímokratés, bratr Métrodórův, se se Zahradou rozhádal a tvrdil pak, že Leontion nebyla jen milenkou mistrovou, ale celé školy. 

 

Danaé, sotva dcera Métrodórova, spíše vnučka, se proslavila věrností milenci kolem roku 245. V průběhu tzv. Láodičiny války byl jistý Sófrón nejprve seleukovským velitelem Efesu a v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou se postavil na stranu ptolemaiovské Bereníky. Láodiké ho chtěla dát zavraždit, ale její záměr prozradila její vlastní služka Danaé, milenka Sófronova. Důstojník varován unikl k ptolemaiovcům, ale Danaé byla popravena svržením ze skály.

Originální postavou Zahrady je Aristión, bránící v letech 88 až 86 město proti Sullovi. Athéňané vyslali ke králi Mithridátovi Pontskému do Efesu jako vyslance peripatetika Athénióna. Vrátil se jako zavilý nepřítel Římanů.

Byl zvolen stratégem, když předtím musel uprchnout jeho protivník, aristokrat Médeios s přívrženci. Athénión vládl rozhazovačně, podle tendenčních pramenů pak „démokraticky a protiřímsky“: v Athénách lze v této době tušit sociální převrat. Vyslal proti Délu několik lodí pod dalším peripatetikem Apellikónem z Teu, které Římané snadno porazili.

Mithridátés proto zbavil Athénióna vlády a pontský generál Archeláos poslal do Athén epikúrika Aristióna, jediného epikúrika, objevujícího se ve vrcholové politice. Vládl ovšem podobným režimem jako Athénión. Tehdy prý poprvé v historii zhasl věčný oheň, ochranný symbol athénského státu. Začátkem anthestériónu, dne 1. března, dobyli sullovci Athén. Aristión se opevnil na Akropoli, kde se určitou dobu držel, než se vzdal. Následujícího roku byl Římany otráven.

Tolik „filosofů“ na politické scéně se znovu objevilo snad až za dva tisíce let po ústupu sovětské a ruské moci ze střední a východní Evropy.

Epikúrovo učení zaujalo ještě během jeho života. Hlasatel výrazného individualismu, jenž se bez přátel neobešel, a zároveň mimopolitické existence, omezující svobodu jedince, byť k jejímu udržení směřuje, byl brzy populární po celém Středomoří. Jeho zásada lathe biósás, žij ve skrytu, vystihovala a vystihuje posici člověka vláčeného světovými proměnami proti své vůli - nebo i s ní.

Epikúreismus se stal jen omezeně myšlením mocných a nebylo zřejmě nikoho, kdo by se po roce 46 (viz níže) o sídlo školy staral. Společenství epikúriků, známá z Itálie a odjinud, nicméně přetrvala minimálně do 4. či zač. 5. st. n. l. V době historiografa hellénské filosofie Diogena Laertia škola ještě jako jedna z mála v Athénách existovala, viz v indexu s. v. školy. 

Vyznavači učení vynikali loyalitou vůči mistrovi a jak dokazuje dílo Diogena z Oinoand, viz zde níže, konservativismem. Proto asi se ve škole rozšířené po celé říši neobjevila žádná sekta, jev obvyklý u ostatních učení. Posledním epikúrikem, jehož známe jménem, byl pravděpodobně zahořklý misogynní epigrammatik Palladás z Alexandreie, buď autor za 4. století, nebo snad současník filosofie a matematičky Hypatie, zavražděné křesťany roku 415 n. l. 

Podle jednoho zdroje trvala Zahrada po Epikúrově smrti 227 let, tzn. do roku 43. Za tu dobu bylo v čele školy čtrnáct scholarchů. Míněno je zřejmě sídlo školy v Athénách.

Epikúreismus ležel a leží v žaludku monotheistům všech podob a všech těch, kteří věří v posmrtný život. Pro křesťany bylo po celé věky zosobněním zla. Koneckonců zahradní komunity žily bez hierarchií a věroučných koncilů. Epikúrův odkaz dráždil ještě křesťanské totalitární potentáty čtvrtého století n. l. jako např. Ambrosia Milánského. Hebrejské slovo pro epikúriky je apikorsim a apikoros je označení pro tzv. nevěřící, rozumí se židovského monotheistického kultu.

 

Kuriosním nepřítelem epikúriků, a to v kombinaci s křesťany, byl podivný potulný léčitel a věštec dračího boha Glykóna, jehož si vymyslel, Alexandros z Abónúteichu, současník M. Aurelia. V nenávisti šel tak daleko, že na náměstí své paflagonské vlasti veřejně na hranici z fíkového dřeva spálil Epikúrovy Hlavní myšlenky, srov. rok 162+.    

Nástupcem Epikúrovým v Zahradě se stal Hermarchos Mytilénský. První scholarchos/hégemón, původně chudý učitel řečnictví, zemřel ochrnutím těla kolem roku 250 (narozen kolem roku 325). Jsou zachovány zlomky z jeho spisu Epistolika o Empedokleovi o 22 knihách, psal spisy proti Platónovi a Aristotelovi. Jeho nástupcem byl Polystratos z Athén (?), scholarchem snad do roku 230.

Následoval Dionýsios z Lamptrai, dému erechthejské fýly, a Basileidés z Tyru, podle jména možná Nehellén (Foiníčan?), asi v letech 201-c. 175, kdy zemřel. Snad začátkem druhého století následoval Athéňan Apollodóros zvaný Képotyrannos, tj. Vládce Zahrady, autor prý čtyř set knih, též spisu O filosofických školách. Žádná bližší datace představitelů Zahrady není možná.

V syrské oblasti se ve 2. st. epikúreismus zřejmě silně uchytil. Antiochos Epifanés měl údajně roku 174 vypovědět z říše všechny filosofy (?), což je zjevný omyl či pomluva: sám k nim totiž choval sympatie, popřípadě do Zahrady i patřil. Filónidés mu věnoval několik pojednání a patřil též ke dvoru jeho synovce Démétria I. Sótéra.

Jistý Diogenés, jiný od stoika Diogena Babylónského ale též ze Seleukeie Tigridské, jako epikúřik patřil mezi nejlepší přátele seleukovského vzdorokrále Alexandra I., jenž sám vyznával stou. Alexandrův syn Antiochos VI. Epifanés Dionýsos, dítě v rukách usurpátora Diodota a vychováván mezi Araby, však kázal po otcově smrti Diogenovi proříznout hrdlo; nešťastník neměl dobrou pověst a zjevně dojel na palácové intriky.

Podobně zlotřilý byl epikúrik Lýsiás z Tarsu, volený kněz státního Hérákleova kultu, který se ve své vlasti domohl samovlády, když nechtěl úřad složit. Chodil v purpurovém plášti a se zlatým věncem na hlavě a "rozděloval majetky bohatých chudým" a při této činnosti hodně lidí zavraždil (snad někdy před Pompéjovou protipirátskou čistkou). Z Tarsu byl též jiný Diogenés, snad ze druhé poloviny 2. st. př. n. l., autor spisku Epilektoi scholai/Vybrané přednášky.

Po Apollodórovi scholarchoval Ptolemaios z Alexandreie, ve skutečnosti prý byli dva: „jeden černý a jeden bílý“. Co je tím myšleno, nevíme; možná byl jeden z Ptolemaiů rodilým Egypťanem či Núbijcem, pak by to byl první vysokoškolský rektor tmavé pleti evropských dějin.

Po nich řídil Zahradu Filónidés, posluchač Apollodórův, jenž shromáždil a vydal korespondenci Epikúrovu, Métrodórovu, Hermarchovu a Polyainovu.

Následovali další Orientálec, plodný autor Zénón ze Sídónu v letech c. 110-c. 75, a po něm Démétrios Lakón, tj. Sparťan, z jehož mathématických a grammatických spisů jsou zachovány zlomky. Jeho učitelem byl Prótarchos z kárských Bargylií, a již v prvním století Diogenés z kilického Tarsu, autor nezachovaných Vybraných přednášek. Jeho nástupcem v Athénách byl jistý Óríón.

Učenci Faidros, jeho nástupce Patrón, Cicerónův vrstevník, Filodémos z Gadar a Seirón již vyučovali na území Itálie, pouze Patrón sídlil na trvalo v Athénách a u něho byl žákem Platón ze Sard. Filodémos byl žákem Zénóna Sídónského (oba pravděpodobně nebyli ethničtí Helléni) a do Říma přišel kolem roku 75. V kampánském Herculaneu ve ville L. Calpurnia Pisona Caesonia pod Vesuviem byly roku 1752 nalezeny zuhelnatělé svitky z Filodémovy knihovny.

Epikúrovo učení získalo oblibu dokonce mezi Římany. Sice byli z Říma roku 173 dva jinak neznámí epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos vykázáni, protože konservativní Římané odmítali upřímný odpor epikúriků ke státním institucím, přesněji řečeno k politice, ale učení vymýceno nebylo.

Proto také ve slavné delegaci Athéňanů roku 155, která měla u Římanů obhájit případ státního terorismu, epikúrici chyběli. Šlágrem mezi římskými elitami se epikúreimus nikdy nestal. 

V Athénách se roku 138 narodil epikúrik Faidros (zemřel roku 70). Byl známým M. Tullia Cicerona a měl velký vliv na část římské inteligence. Jiný Ciceronův známý, optimát L. Thorius Balbus, padl roku 80 ve válce s populárem Sertoriem. Bankéř a publicista T. Pomponius Atticus, důvěrný přítel advokátův, byl epikúrik, Lucius Saufeius, podnikatel L. Papírius Paetus, Cicerónův známý žijící v Neápoli. První básník římské satiry C. Lucilius (zemřel asi roku 102) žijící v Neápoli kárá jistého T. Albucia za to, že se v Athénách zabývá epikúreismem a že opovrhuje římskou literaturou.

Rabirius a C. Amafinius z prvního století byli prvními epikúriky, píšícími latinsky. Jejich práce prý „vzala Itálii útokem“.

V Neápoli a v nedalekém Herculaneu ve ville L. Calpurnia Pisona Caesonina, Caesarova tchána, bylo zřejmě jádro italského epikúreismu (Villa dei papiri objevena roku 1750 švýcarským archeologem Karlem Weberem). Do neápolské skupiny patřili Filodémos z Gadar a jeho posluchači Lucretius, Q. Horatius Flaccus a P. Vergilius Maro.

Později z epikúrských literátů vynikl Lúkiános ze Samosat, současník M. Aurelia. Filodémos (asi 110 do 40 - 35) měl v Neápoli školu, v níž se nástupcem stal jistý Sirón/Seirón; dobu jeho působení neznáme.

Ohořelé nálezy v troskách villy mohou být v případě Filodémových textů dosud jedinými zachovanými autorskými texty z časů starého věku. Kromě nich byly nalezeny opisy děl Epikúrových, Aristotelových a Vergiliových. • Herculaneum zaniklo při výbuchu Vesuvia 24. a 25. srpna roku 79 n. l.

Básník a politik C. Memmius se narodil roku 98, roku 66 se jako tribunus plebis postavil proti Lucullovi, roku 60 měl aféru s manželkou M. Licínia Lúkulla, bratra slavného Lúcia, roku 58 se jako praetor stavěl proti Caesarovi, roku 57 byl jako propraetor v Bíthýnii, kam ho doprovázeli neóterici C. Valerius Catullus a C. Helvius Cinna, roku 54 (srov. rok 44) se přidal na stranu Caesarovu, roku 53 byl vypovězen z Říma do Athén, kde dal mimo jiné restaurovat Epikúrův dům a kde roku 46 zemřel. To je také poslední zmínka o původním sídlu školy.

Roku 97 se narodil básník a filosof T. Lucrétius Cárus, autor jedinečného latinského veršovaného výkladu o Epikúrově učení Dé rérum nátúrá. Zemřel roku 55. M. Pompilius Andronícus, učitel grammatiky, filolog a epikúrik, rodilý Syřan, tj. zřejmě Hellén ze Seleukidy, žil v Kumách v prvním století. Když neuspěl s výukou filosofie v Římě, začal vyučovat filologii v Kampánii.

Catius, autor píšící o řečnictví, byl epikúrik, a Aurélius Opilius, učitel filosofie, rhétoriky a grammatiky, byl propuštěncem neznámého epikúrika; žil a zestárl ve Smyrně. L. Várus, přítel Augustův, epikúreismu nijak nenakloněnému, byl epikúrik. Pro „anarchisující“ tendence nebyl epikúreismus v římských palácových vrstvách nikdy příliš populární. Výjimkou byla Pompéia Plótína, bezdětná Tráiánova manželka (zemřela c. 123 n. l.).

Kolem roku 85 se narodil A. Hirtius, caesarovec a epikúrik, autor osmé knihy Caesarových Kommentářů, konsul roku 43. Padl v bitvě u Mutiny téhož roku se svým kolegou v úřadu Sex. Vibiem Pansou, rovněž epikúrikem (ojedinělá konstelace v římských dějinách, stejně jako spojení konsulové – epikúrici).

Epikúrikem byl jeden z hlavních proticaesarovských spiklenců C. Cassius Longínus nebo právní poradce Caesarův a Augústův C. Trebátius Testa (80 – 4 n. l.). Vzdálený příbuzný Longinův C. Cassius Parmensis také patřil mezi caesarovrahy a byl zřejmě nejdéle přežívajícím: od roku 36 příznivec Antóniův, bojoval u Aktia a ještě roku 31 nebo až 30 se v Athénách vydal octaviánovcům a byl zabit. Proslul jako autor tragédií, elegií, satyr a epigrammů pomlouvajících Octaviana (nic z toho není dochováno).

Senekovým současníkem byl odjinud neznámý epikúrik Diodóros, který si prořízl hrdlo, protože dospěl k závěru, že svou životní dráhu danou Tyché už prošel. "Miliardář" Seneca a vychovatel Neronův obdivoval dílo epikúrika Aufidia Bassa, autora dějin válek s Germány a soudobých dějin, na něž pak navazoval C. Plinius Secundus (obě díla jsou ztracena, viz rok 50).

V císařské době měl epikúreismus silnou posici v Malé Asii, v pontské Amástridě či v lyckých Oinoandách, kde byl úředníkem autor slavného nápisu z konce druhého nebo začátku třetího století n. l. (podle jiné domněnky již ze začátku druhé století) Flavius Diogenés. Rozsáhlý nápis ve sloupořadí/stoy býval asi na čtyři metry vysoký a přes čtyřicet metrů dlouhý, pojednává o přírodní filosofii a o ethice.

Kromě osobních sdělení Diogenových se mimo jiné zachoval dopis, jenž lze interpretovat nikoli jako dílo Zahradě oddaného lyckého hodnostáře, ale jako psaní mladého Epikúra své matce. Nechybějí Hlavní myšlenky/Kyriai doxai. Diogenés polemisuje se stoiky a platóniky, věří, že s rozšířením epikúreismu nastane na světě mír a harmonie. Nápis nalezený v ruinách města roku 1884 a skládající se dnes ze tří set fragmentů (není známo, zda stou se stěnou zničili křesťané nebo zemětřesení) je jediným autentickým autorským filosofickým textem zachovaným v originálu a nikoli v opisech.

Epikúrici byli mezi lékaři. Na Hérofila navazoval epikúrik Asklépiadés z Prúsy a jeho žák Themistón z Láodikeie Syrské, zakladatel samostatné školy methodiků (viz rok 130 a 50). Podle Asklépiada je tělo složeno z hmotných, proplétajících se tělísek, které tvoří síť pórů. V nich se pohybují volná tělíska, tvořící tělesné tekutiny a vzduch.

Nemoc byla pro Asklépiada poruchou pohybu tělísek a napravit ji může jen lékař. Předepisoval změny životního stylu, diety a masáže a jako chirurg proslul tím, že první provedl tracheotomii.

Nejvýše v říšské hierarchii dosáhl epikúreismus v osobě císařovny Pompeie Plotiny, manželky Traianově. Roku 121 žádala Hadriana o svolení, aby v Athénách se scholarchem Zahrady směl stát Popillius Theotímus, který neměl římské občanství, jak vyžadoval jakýsi starší edikt (za Hadriana byl hlavou stoiků v Athénách Aurélios Hérákleidés Eupyridés a Iúlios Zósimiános).

Ve druhém století n. l. známe několik Syřanů náležejících k Zahradě. Aurélios Bélios Filippos z Apameie byl jednak veleknězem Bélova kultu ve své vlasti a zároveň hlavou tamních epikúriků: archiereus kai diadochos en Apameiá tón epikúreión. Někdy v této době byl diadochem v Amástridě a veleknězem panovnického kultu Ti. Claudius Lepidus a jiný epikúrik Hérákleitos z Rhodiapole v Lykii byl knězem Asklépiovým a Hygieie. V Mílétu byl ve druhém nebo třetím století n. l. věštcem v Didymách epikúrik Filidás, potomek Aiantův.

Ideolog monotheismu Augustinus (zemřel 430 n. l.) sice ještě o lidech přejících Zahradě věděl, ale nepřikládal jim žádný význam: "... výřečných stoiků a epikúriků popely nejsou již tak teplé, aby se z nich proti křesťanské víře dala vzkřísit jiskřička". Půl století před ním si liboval novoplatónik a císař Iúliánus, že epikúrské a pyrrhónské učení a knihy již vymizely. Epikúrovo jméno ve středověku jako první připomněl Nicolas D´Autrecourt. Měl dost scholastického výkladu Aristotela a zeptal se na atomy. Kupodivu šílený nápad přežil a roku 1348 musel odpřisahnout věrnost pravé víře.

Novodobou kapitolu epikúreismu otevřel roku 1414 n. l. Poggio Bracciolini, když v jednom německém klášteru objevil rukopis Dé rérum nátúrá. Roku 1473 vyšel poprvé knižně, Epikúrovy dopisy vyšly poprvé roku 1533.

Nejvíce se o propagaci epikúreismu zasloužil vědec z Provence Pierre Gassendi (1592 až 1655), zápolící s René Descartem. Gassendiho spis Syntagma philosophiae Epicuri, Výklad E. filosofie, z let 1647 – 1649, vrátil do evropského myšlení atomismus.

Pod vlivem Epikúrova atomismu psali John Locke, Isaac Newton, theorie o společenské smlouvě jako základu státnosti převzali Thomas Hobbes a Samuel Pufendorf. Jeden z otců-zakladatelů Spojených států Thomas Jefferson se ke stáru stal oddaným epikúrikem.

Jeden ze zakladatelů anglického liberalismu/utilitarismu John Stuart Mill (1806-1873) se při vymezování vůle a přání orientoval na individuální štěstí, pleasures, duchovní i tělesná. Roli státu omezoval na ochranu před škodami druhých. V literatuře pojmenoval své skeptické úvahy francouzský autor Anatole France Zahrada Epikúrova (1894).

 

Zachované zlomky Epikúrova díla, přímé a nepřímé citace u dalších autorů, poprvé vydal roku 1887 v Lipsku pod názvem Epicurea Hermann Usener.

O Epikúrovi a německý překlad jeho zachovaných textů s rozsáhlým nápisem Diogena z Oinoand viz Griechische Atomisten, Leipzig 1973.

 

Česky lze nalézt základní Epikúrovy texty v překladu Životů, názorů a výroků proslulých filosofů Diogena Laertského vydaném Antonínem Kolářem roku 1964, popř. ve spisku Epikúros o štěstí a mravnosti vydaném Jaroslavem Ludvíkovským roku 1970.