Míry a váhy


Nejpoužívanější starověké míry a váhy

 

Každá kultura používala rozličné měrové systémy, jejichž dílčí hodnoty se v dlouhých staletích měnily, zanikaly, nebo splývaly s jinými. Stejně jako v jiných věcech, neznal starý věk ani jednotné soustavy měr, vah či měn, nebo dokonce platidel.

Stav ostatně trvá dodnes: i když metrický systém jednoznačně převládl, a to teprve v průběhu posledních pěti desetiletí, není jediným užívaným.

Původ některých měr a vah je z dnešního hlediska kuriosní. Tak např. Židé, kterým sabbat zakazoval mj. konat i delší cesty v době od pátečního soumraku do sobotního večera, měli míru na to, jak daleko smějí od svého příbytku: ca. 1150 m.

Mesopotamský, egyptský, foinícký, hellénský a římský civilisační okruh měly každý své vlastní měrné systémy. V zásadě však platí, že i v tomto případě vedla cesta proměn směrem z Východu na Západ. - Nemusíme připomínat, že všechny údaje v přepočtech do dnešních měrných hodnot jsou mnohdy jen přibližné.

 

I. Míry délkové

 

a. Assyrské a babylónské

 

ubánu („prst, palec, coul“), cca. 1,6 cm. Do novobabylónské doby používán jako 1/30 (podle jiných propočtů 1/20) lokte, v pozdněbabylónském období jako 1/24 lokte.

ammatu („loket“), cca. 0, 495 m, podle jiných propočtů 0,33 m.

rútu („půlloket“). Novoassyrská míra.

pušku („dlaň“), 1/6 lokte. Novobabylónská míra.

qanu („rákos“), 6 loktů, v novobabylónské době 7 loktů (novobabylónsky a pozdněbabylónsky byl „rákos“ používán též jako plošná míra = 49 loktů čtverečních).

akalu („dvojrákos“), dva qanu.

GAR (ass. či bab. čtení neznáme), 12 loktů, cca. 6 m.

ašlu („provaz, šňůra“), 10 „dvojrákosů“ - akalu, rovná se 120 loktům - ammatu, tj. cca. 60 m.

= 6 ašlu

subánnu byl novobabylónský „půlprovaz“.

bíru, béru („míle, dvojhodina“) = 30 UŠ = 21 600 loktů, cca. 10,8 km. Bíru byla též 1/12 kruhu - 30 stupňů, nebo novo a pozdněbabylónská 1/12 dne čili 1 hodina.

 

Šířka a výška budov byla v Mesopotamii měřena podle cihel a jejich vrstev. Tibtu byl počet cihlových vrstev, nepálených cihel libittu, pálených agurru.

 

b. Egyptské míry

 

loket (meh) = 6 dlaní (šesep) = 24 prstů (džeba) = c. 45 cm

loket královský = 7 dlaní = 28 prstů = c. 52,5 cm

20 000 loktů/meh = 1 iteru = c. 9 až 10,5 km

 

c. Hellénské míry (v hodnotách attických)

 

daktylos („prst, palec“)       = 0,0185 m (podle jiného přepočtu 0,0193 m)

4 daktyly = palaisté („dlaň“)               = 0,0771 (resp. 0,074) m

12 daktylů = 3 palaisty = spithamé („píď“)    = 0,2316 m

16 daktylů = pús („stopa“)                          = 0,3083 m

18 daktylů = pygmé („pěst“)                       = 0,3474 m

20 daktylů = pygón („loket“)                       = 0,3860 m

24 daktylů = péchys („loket“)                      = 0,462 m

6 stop (pús) = orgyiá („sáh“)                      = 1,850 m

100 stop = 1/6 stadia = plethron („brázda“) = 30,83 m

600 stop = stadion = 184,98 m

2 stadia = diaulos („na dvě flétny, tj. zpět kolem mety-dvakrát kolem pištců“, též athletická disciplina) = 384,5 m v Olympii

 

Vedle attického stadia je dnes známější olympijské o délce 192,27 m. V hellénismu mělo attické stadion délku 177,6 m. Používal se i hellénsko-římský rozměr 178 m, delfské o 165 m či iónské o 210 m. Chodci vycházelo, že třicet stadií je dnešní hodina cesty. Římské stadion (stadium) bylo dlouhé 185 m, existovalo ale také perské (264 m), nebo egyptské (210 m).

Jedno attické stadion byla zhruba 1/8 římské míle (viz níže, jinak též cca. dvě minuty chůze – 30 stadií, necelých 6 km trvalo jednu hodinu). Nejdelšími délkovými mírami v hellénském světě byly parasanga, schoinos a stathmos. Původně perská parasanga, která u Peršanů měřila 5,23 km, byla u Hellénů dlouhá 5,55 km. Schoinos (rovněž původně perská míra, která se do Hellady dostala přes Egypt) měl 60 stadií = 360 plether = 11,098 km. Délka schoinu se řídila délkou stadia - v Egyptě měřil schoinos jen cca. 6,3 km). Stathmos, který byl také převzat z Persie, měřil cca. 21 km.

 

Jinými délkovými mírami byly např.:

lichas, délka mezi palcem a ukazovákem = 10 prstů;

dolichos („délka“), mezi 2,25 až 4,5 km, byla vzdálenost, kterou při závodech musel urazit vůz. Dolichos byla zároveň vytrvalostní běžecká disciplina, která se v Olympii běhala od sedmi do 24 délek stadionu (= stadií) a měřila proto od 1346 do 4614 m. Dolichos byla nejdelší hellénská athletická disciplina (dnešní marathón je vynález až novověký);

dromos byla vzdálenost, kterou plachetnice s vesly urazila za jeden den. Jinak byl dromos („závod, běžecký závod“)  sprinterskou disciplinou na vzdálenost jednoho stadia (olympského), tedy našich zhruba 200 m. Diaulos byl dvojnásobek dromu, tj. našich cca. 400 m, ale s tím rozdílem, že běžci něběželi dokola, jako na dnešních stadionech, ale otáčeli u nebo kolem cílové mety (dráha měla tvar podkovy a běžci se museli vracet - což platilo po celý starý věk).

 

d. Římské míry

 

sicilicus („sicilský“) = 1/48 stopy = 1/3 palce                = 0,00618 m

digitus („palec“)                                                          = 0,0185 m

4 palce = palmus („dlan“) = 1/4 stop                            = 0,0739 m (podle jiného odhadu 0,0741 m)

16 palců = 4 dlaně = pés („stopa“)                                = 0,2957 m

10 stop = decempeda, decempedes („desetistopa“)     = 2,957 m

32 palců = 8 dlaní = 2 stopy = cubitus či ulna („loket“) = 0,5920 m

40 palců = 2,5 stopy = gradus („krok“)                         = 0,7395 m

80 palců = 5 stop = passus („dvojkrok“)                       = 1,479 m

625 stop = stadion                                                      = 184,81 m

5000 stop = 1000 = mille passus („tisíc dvojkroků“)      = 1,4815 resp. 1,479 km

 

Tisíc dvojkroků se též nazývá římská míle (slovo odvozeno od lat. mille, tisíc). Pozdější míle měly rozličné hodnoty, které se značně rozcházely: např. anglická míle měřila cca. 1,52 km, britská 1,61 km, námořní či zeměpisná 1,85 km, královská sardinská a piemontská 2,47 km, německá 7,42 km (= 5 římských) a dánská 7,53 km.

V císařské době nahrazovala v Galliích římskou míli domácí leuga měřící 2,22 km. Od Septímia Sevéra se stala mírou oficiální a milníky upozorňovaly na místo, odkud se nepočítá v mílých ale v leugách. V Germániích se uchytila rasta, dvojitá leuga n. trojitá míle (4,44 km). 

 

 

8 římských stadií = 4800 stop = milliáre, míliárium = 1,419 km

Iter pedestre („cesta pěšmo“) byla vzdálenost, kterou ujde chodec za jeden den = 28,725 km. Délkovou mírou byla i uncia (viz níže). 1 uncie = 11/3 palce = 0,0246 m. 12 uncií = 1 stopa (pés).

 

II. Míry plošné

 

a. Assyrské a babylónské

 

mušaru (psáno sum. znakem SAR; „záhon“), čtverec o 12 loktech = 35,285 m2 (mušaru byl též mírou kubickou = 12 loktů3)

100 záhonů = iku (psáno sum. IKU; „pole“) = 3528,5 m2

1800 záhonů = 18 polí = búru (BUR; „lán“)   = 63 510 m2

 

V novoassyrské době byl též plošnou jednotkou iméru, emáru (tj. „osel, oslí náklad“) = cca. 40,5 litru = 100 qa/sila; 10 qa = 1 sútu („nádoba“).

Základem novobabylónských plošných měr byl kurru (GUR) = 180 qa/sila (v kassitské době 300) na 1 iku. - Od kassitské doby (tzv. středobabylónské období) se plocha pozemků měřila podle množství, hmotnosti zrní, potřebného k jejímu osetí. Jeden kur byl 8,1 hektaru.

1 iku se počítal 30 qa/sila zrní. Srov. dole pod mírami dutými.

 

b. Egyptské

 

1 cha-ta = 10 sečat = 100 cha = 1000 ta (resp. meh-ta) = 100 000 loktů2 = 27565 m2

1 ta = 100 loktů2 = 2 remen = 4 heseb = 8 sa = 27,565 m2

1 sa = 12,5 loktů2 = c. 3,45 m2

1 sečat/arure = 10 000 loktů2 = c. 2756,5 m2

 

c. Hellénské a jiné

 

tetragónos pús, pés quadrátus („čtvereční stopa“) = 0,0878 m2

plethron („jitro“) = 100 stop2 = c. 950 m2, tj. 9,5 a (resp. 876 m2)

arúrá, arúré (egyptská míra, hellén. doba) = 100 velkých loktů2 = 2756 m2, tj. cca. 27,6 a

 

d. Římské

 

pés quadrátus („čtvereční stopa“)               = 0,0874384 m2

28 800 stop2 (šířka: 240 x délka 120 stop) = iugerum („jitro“) = 2518,88 m2, tj. cca. 1/4 ha - plocha, kterou lze za jeden den zorat voly

2 jitra = hérédium („dědictví, dědický statek“)      = 5037,76 m2, tj. cca. 0,5 ha

200 jiter = centúria („sto přídělů po 2 jitrech pro 100 kolonistů)      = 503 770 m2, tj. cca. 50 ha

800 jiter = 4 centúrie = saltus („hvozd“; míra pro lesní hospodářství) = 2 015 000 m2 = 201,5 ha

clima či clíma („zóna, okolí“) = 3 x 600 stop2 =  157,39 m2

scrípulum (jako plošná míra)                               = 8,746 m2

36 scrípulí = 1 clima = 314,85 m2

144 scrípulí = 1 actus = 1259,44 m2

288 scrípulí = 1 iugerum = 2518,88 m2

 

III. Míry duté

1. tekuté

 

a. Assyrské a babylónské

 

qu(m) (psáno sum. SÎLA, čteno též jako qa/sila; „nádobka, čtvrtka“)       = původně cca. 0,41 litru, později 1 litr.

Odvozuje se od stříbrné vásy Entemenovy z poloviny 3. tisíciletí, která obsahovala 10 qa.

Od starobabylonské doby existovalo qu rabu („velká nádoba“) = 0,842 l a qu sechru („malá nádoba“) = 0,421 l.

Novoassyrskou mírou byl již zmiňovaný „osel“ - emáru, iméru = 100 qu = 184,2 litry.

Novo a pozdněbabylónský systém tvořily:

1 pánu(m)/parsiktu(m) (paršiktu; „měřice, koš“) = 36 qu = 6 sútu = 30,312 litrů.

5 parsiktů = 1 kurru

10 qu = sútu (BÁN)                                    = cca. 5 či 10 litrů

pánu/parsiktu = 6 sútu                             = cca. 60 litrů

5 pánu/parsiktu = kurru (GUR)                    = cca. 300 litrů

1 pi = 60 sila                                            = 28,8 litrů

1 sila = 10 sa = 0,48 litru

 

Perská dutá míra

 

artaba = 56,238 až 65,789 litrů

[1 artaba = 8 kollothunů = 25 kapicha = 50 chénika = 200 sextáriů - míry novoperské]

 

Egyptská dutá míra

 

1 har = 10 heqat = 4 jpt = cca. 48 litrů

1 jpt = 50 hín

henu, hín = 0,45 litru

[v Palaistíně se používal hín = 1/6 babu = 6,074 l]

 

 

b. Hellénské míry duté, tekuté

 

Duté míry a váhy hellénského světa byly stejně pestré, jako jeho politické uspořádání. V klasické době c. 550 nicméně převládly stříbrné soustavy či standardy aigínská a eubojská. Nahradily měděný standard eubojský.

S malými odchylkami v Attice a v Korinthu vycházel atticko-eubojský systém ze syrského (v němž jedna mná je padesát statérů/šekelů). Aigínská byla „těžší“ a byla v užívání mj. ve Spartě, na ostrovech a v Athénách až do Solóna. Zákonodárce v Athénách zavedl soustavu eubojskou, která měla lehčí jednotky a v užívání byla v Thrákii, Itálii, na Sicílii a v Kýrénaice, všude po hellénském světě: později zvaná atticko-eubojská postupně vytlačila z používání soustavu aigínskou.

V hellénismu již např. platil lehčí atticko-eubojský talent (o váze 26,2 kg) = 6000 drachem po celém Středomoří. Attické drachmě se přizpůsobili Římané (drachma = římský denár = 4,37 g stříbra). V hellénismu byla vedle attické soustavy a aigínské nejpoužívanějším systémem ptolemajovský.

Pro přepočty viz dole.

 

základní jednotka                                   soustava

                                                     attická                aigínská

 

kotylé („kalich“)                           0,274 l                 0,379 l

12 kotyl = chús („konev“)            3,28 l                   4,55 l

12 choú = metrétés 39,39 l       54,56 l

 

Drobnější attické míry:

metrétés = 12 choes = 72 xestoi (xestés, cca. půl litru) = 144 kotylai = 576 oxybafa (= 39,39 l).

V hellénistické době se v Attice používaly jiné pojmy:

kados („džbán, vědro“) = 12 choes = 72 xestoi/sextárií = 144 kotylai = 864 kyathoi (= 39,39 l).

 

c. pozdně hellénistické a římské

 

culleus, cúleus či culleum („kožený vak, pytel“; jen řím.) 523,92 l

amphora (lat.), amforeus (řec.)                         26,23 l

20 amfor = 1 culleus                                  (resp. 26,261 l)

urna („vědro“; jen řím.)                                      13,13 l

2 urny = 1 amfora

chús („konev“; řec.), congius (lat.)                      3,282 l

4 congie = 1 urna

sextárius („šestinka, žejdlík“; jen řím.)                0,547 l [jen řec.: xestés (řec.) = 2 kotyly                                0,547 l]

6 sextáriů = 1 congius

kotylé („kalich“; řec.), hémína („kalich“; lat.)        0,273 l

2 hémíny = 1 sextárius

quartárius („čtvrtinka“, jen řím.)                         0,137 l

2 quartárie = 1 hémína

oxybafon, oxybaphum, acétábulum („nádobka na ocet“)      0,068 l

2 oxybafa = 1 quartárius

kyathos („kalíšek“; řec.), cyathus 0,0456 l

= 12. díl sextária o váze 10 drachem,

6 kyathů = 1 kotylé, 72 kyathů = 1 chús,

1,5 kyatha = 1 oxybafon

konché („mušle“; jen řec.)                                  0,0222 l

2 konché = 1 kyathos

ligula („lžíce“; jen řím.), kystra (řec.)                   0,0111 l

4 liguly = 1 cyathus

 

chémé (řec.)

360 chémé = 1 chús

cochlear („lžíce“; jen řím.)

2 cochlearia = 1 chémé, 720 cochlearií = 1 chús

12 choů = metrétés (jen řec.)                      39,39 l

 

Až na chús, urnu, amforu a metrétés platily tyto míry i pro sypké hmoty. Římská libra byla i dutou mírou o 2 quartáriích čili 4 acétábulech.

 

Hellénská amfora (amforeus) = 4 choes = 36 xestoi = 48 kotylai = 102 oxybafa = 288 kyathoi = 1152 mystra (pozdní)                    = 19,44 l.

Římská amphora (quadrantal, amp. capitólína) = 2 urny = 8 kongií = 48 sextárií = 96 liber = 192 quartáriů = 384 acétábul = 576 cyathů = 2304 ligul                      = 26,26 l.

 

 

2. sypké, suché

 

a. mesopotamské duté míry suché

qu, qa („čtvrtka“, SILA)                              = cca. 1 litr

sútu (BÁN) = 10 qa                                    = cca. 10 litrů

pánu/parsiktu (NIGIDA) = 6 BÁN                = cca. 60 litrů

kurru (GUR) = 5 NIGIDA                             = cca. 300 litrů

 

b. hellénské

 

jednotka/soustava

                                    attická               aigínská

kotylé                          0,274 l              0,379 l

choiníx = 4 kotyly       1,094 l              1,515 l

hekteus = 8 choiníků   8,75 l                12,12 l

medimnos = 6 hekteů  52,53 l              72,74 l (v Lakedaimonu 78,79 l)

8 choiníků = 1 římský modius

 

Medimnos byl mírou toho, co dokáže jeden člověk unést. Choiníx pšenice představoval denní dávku výživy jednoho člověka. Helléni obvykle kupovali a prodávali na duté míry, nikoli na váhu.

 

ptolemajovská soustava:

 

kotylé                0,274 l

chús = 12 kotyl 3,28 l

hekteus = 4 choy 13,13 l

artabé, artaba (původ. perská míra) = 3 hektey 39,39 l

medimnos = 2 artaby 78,79 l (jako v Lakedaimonu)

 

c. římské

 

modius („měřice“)                                        8,754 l

modius castrensis („vojenský“) = 2 modie

modius sicilský                                         52,392 l

 

1 modius (= 8 choiníků) = 2 sémodie (4,366 l) = 16 sextáriů (0,546 l ) = 32 hémín (0,273 l) = 128 acétábul = 192 cyathů = 768 ligul.

Jeden litr pšenice znamená 0,78 kilogramů, tedy jeden modius vážil 6,82812 kg. Litr ječmene je 0,62 kg, tedy římský modius ječmene vážil 5,42748 kilogramů.

 

Ve farmacii byly i v římské době používány míry attické. Jedna attická drachma vážila stříbrný denár a tvořilo ji 6 obolů. Do jednoho obolu bylo deset měďáků (chalcus). Cyathus vážil deset drachem a mina vážila drachem 100.

 

IV. Váhy a měna

 

a. hellénské

 

jednotka/soustava

                                                    atticko-eubojská        aigínská

 

obolos („rožeň“)                          0,72 g                           1,05 g

drachmé („hrst“) = 6 obolů        4,57 g (4,366 g)             6,30 g

statér („váha“)                            8,1 až 8,7 g - místní rozdíly     

mná                                        436,60 g                         630 g

talanton                                   26,196 kg                        37,2 kg (resp. 37,8 kg)

 

Ve finančním systému celohellénském se šest obolů vešlo do jedné drachmy, sto drachem do jedné miny a šedesát min do jednoho talentu. Do talentu se početně vešlo 6000 drachem. Nikdo nikdy nerazil ražbu s nominální hodnotou jedné miny nebo dokonce jednoho talentu.

Původně užívaná slitina zlata s jednou pětinou stříbra élektron, převzatá v Egypta a Foiníkie, nebyla v klasických dobách už užívána. Ze stříbra se razily drachmy, didrachmy, tetradrachmy, dekadrachmy a oboly a jeho části: trióbolos, tj. polovina drachmy, půlobol a čtvrtobol. Měděné byly chalkoi, měďáky, jichž bylo do obolu osm.

Menší mincí v pozdních dobách starého věku na římském východu než „měďák“ byl lepton, pl. lepta, „lehká (mince)“. V novověku se stala synonymem pro „peníze“ i „minutu“. V letech 1927-1932 bylo sto lept do jednoho foiníku, od roku 1932 do jedné drachmy. Od roku 2002 je platidlem Hellénské republiky euro, do něhož je opět sto lept.

Poměr stříbra ke zlatu byl podle babylónského standardu drženého i v perské říši 1 ku 13,33, v klasických dobách dvanáct či třináct ku jedné, od peloponnéské války deset ku jedné. Bronz byl v poměru ku stříbru od 50 do 125 ku jedné. Filippos II. Makedonský zavedl zlatý statér v hodnotě 20 attických drachem (stříbrných). Po Alexandrově výpravě cena drahých kovů klesla, za císařství stoupala. Od 3. století n. l. se opět znehodnocené mince měřily na váhu. Roku 189 v mírové smlouvě Římanů s Aitóly byl stanoven poměr stříbrné miny ku zlaté pro placení kontribuce deset ku jedné.

Obsah stříbra v minci byl poprvé klesl za Neróna, za Tráiána ho bylo 85 procent, za L. Septimia Sevéra pouze polovina, zbytek byla měď. Caracalla přišel s antóníniánem, v němž bylo již jen několik procent stříbra („bílá měď“). Diocletiánus zavedl zlatý solidus, „pevný peníz“, 1/72 libry, asi 4,6 gr zlata.

Za Konstantína I. měl zlatý solidus 4,55 gramů kovu a rovnal se 24 stříbrným mincím siliqua („lusk“), každé o váze 2,27 gramů kovu. Vysoký kurs této měny vytlačil definitivně kožené měšce s měděnými mincemi a slovo follis přešlo od 4. století na měděnou minci s drobně stříbra; byl to také konec měděné antické ražby. Follis za Diocletiána měla hodnotu 12,5 dénáriů, od 1. září 301+ 25 dén. 

Od solidus je pozdější soldus, německý výraz pro vojáka Soldat a české žold, vojenský plat, a francouzské sou.

Římané razili ještě „medailóny“, příležitostné zlaté, stříbrné a bronzové mince bez vyznačení nominální hodnoty, které nebyly určeny pro směnný oběh.

Babylónská mina (manu = 60 šiqlu; 1 mina = 60 šekelů) vážila 516,0 g, foinícká 714,0 g, židovská 570,0 g. Vedle těchto váhových jednotek existoval perský talent o váze 33,6 kg, babylónský o váze 45,66 kg a ptolemajovský resp. syrský o váze rovných 7 kg. Nejstarší mina, sumerská, vážila cca. půl kilogramu. Vešlo se do ní rovněž 60 šekelů a 60 min tvořilo jeden talent (tzn. cca. 30 kg).

 

Babylónská mina jaké váhová jednotka v 15. - 11. století:

 

1 manu                                                                    516,0 g

60 šiqlu, šiqil                                                              8,60 g

180 šullušu („třetina“, sc. šekelu)                               2,86 g

240 rebútu („čtvrtina“, sc. šekelu)                                2,15 g

300 chummušu („pětina“, sc. šekelu)                          1,72 g

360 šuššu („šestina“)                                                 1,43 g

480 bitqu („odřezek, kus, osmina“)                              1,07 g

600 challuru („hrášek“; desetina šekelu)                      0,86 g

1440 giru (z aram. gérá, „semeno jánského chleba“; dvanáctina šekelu)

0,36 g

biltu („talent“)                                                          30,27 kg

 

Vedle babylónského šiqlu/šekelu byl např. židovský, který v 8. a 7. století výžil 11,40 g, v 1. století n. l. pak 14,30 g. Podle foinícké soustavy se do miny vešlo 50 šekelů (srov. attický obchodní talent = 50 min). Foinícký šekel v letech 370 - 358 vážil 12,85 g, v letech 358 - 332 10,80 g a v letech 332 - 275 už jen 8,63 g. Šekel byl zároveň stříbrnou mincí, odpovídající hellénskému statéru (= didrachma), kterou razila foinícká města jako Sídón, Tyros atd. Do jednoho šekelu byly čtyři zúzim (zúz, asi od aram. zúzá a to od bab. zúzu, část (= akk. mišlu/mišil), souvisí s akk. zázu, dělit). 

 

Egyptská váhové jednotky:

 

Ve Staré a Střední říši vážil deben 13,6 g. Nejpozději od 18. dynastie vážil jeden deben rozdělený na deset qedet/kite 91 g. Deben měl podobu slitků mědi a stříbra ve tvaru kroužku, knoflíku, ingotku. V 11. - 9. st. platilo: 1 sep = 10 deben = 100 qedet = c. 94,0 g.

 

Hellénské stříbrné a zlaté mince odvozovaly svou váhu a následně i svou směnnou hodnotu od drachmy. Stříbrný a zlatý statér byl o dvou drachmách attických (korinthský statér stříbrný čítal tři drachmy), tetradrachma = 4 drachmy, dekadrachma = 10 drachem.

Ptolemajovská mina byla zlatá mince o váze 8 zlatých drachem (októdrachma) a měla hodnotu jednoho sta stříbrných drachem. Byla to nejdražší mince hellénského starověku.

Naopak drobným měděným penízem byl chalkús (pl.: chalkoi) o váze 0,09 g. Osm chalkoi bylo do jednoho obolu. Druhou nejmenší mincí byl čtvrtobol - tetartémorion či tartémorion (= 2 měďáky). Byla to původně stříbrná mince o váze 0,189 g, která byla od 3. století nahrazena většími mincemi bronzovými.

Obolos byl stříbrnou, ale hlavně bronzovou mincí: diobolos, triobolos (= 1/2 drachmy), později byl ražen i oktobolos (tedy 1/3 drachmy).

Šest obolů tvořily jednu drachmu - stříbrnou minci. Byly raženy didrachmy, tetradrachmy, ve Foiníkii razili první dva Ptolemaiové zlatou pětidrachmu (pentadrachmon) a zlatou padesátidrachmovku (pentékontadrachmon) v hodnotě padesáti stříbrných drachem.

V Iónii byly v hellénismu a později oblíbeny kistoforoi (podle skříňky s hady), které odpovídaly attickým třem drachmám atd. Od 5. století jsou známé stříbrné desetidrachmy (dekadrachmy).

Nejznámější zlatou mincí hellénského světa 5. a 4. století byl slavný dáreikos = 20 sigloi („šekelů“), ražba perských králů v hodnotě dvaceti athénských drachem. Prvním z nich Dáreios I. Za 150 let ražby bylo vyprodukováno několik milionů kusů dáreiků.

 

b. římské

 

Soustava římských vah se kryla s platidly až do té doby, dokud byl v Římě platidlem tzv. aes signátum, označené kusy lité mědi (předtím se „platilo“ po celé Itálii neoznačenými kusy aes rude) a dokud nebyla zavedena počátkem 3. století ražená kulatá mince.

Obě soustavy se odlišily ještě před koncem uvedeného století. Podle domácí tradice jako první opatřil aes signátum obrazem vola či ovce král Servius Tullius.

Původní základní vahová soustava oskicko-latinská vypadala asi takto:

 

centenárium = centumpondium („100 liber)            32,745 kg

líbra základní = 12 uncí                                          327,45 g

sémis („půllibra“) = 6 uncí                                       163,73 g

quadráns („čtvrtlibra“) = 3 unce                               81,86 g

uncia (1/12 líbry - asu)                                              27,288 g

sextáns („šesták“) = 2 unce                                     54,58 g

sémiuncia („půlunce“)                                               13,69 g

sicilicus („sicilský“) = 1/48 asu = 1/4 unce                6,822 g  (resp. 7,50 g)

scrúpulum, scrípulum (1/24 unce, 1/288 asu = 20 gránů)  1,13698 g (resp. 1,25 g)

siliqua („lusk“)                                                           0,189 g

6 siliquí = 1 scrípulum

gránum („zrno“)                                                         0,05684 g

20 gránů = 1 siliqua

 

Líbra měla na začátku principátu v 1 století n. l. ve východním Středomoří váhu 410 g (tzv. těžká libra), na západě 360 g (tzv. lehká libra). Z obratu pondus argentí/aurí, "váha (líbry) stříbra/zlata" povstalo anglické pound a něm. Pfund, "libra", ale pravděpodobně také Pfennig (přes penning, pending) a odtud zřejmě české "peníze".

 

Pozn.: trojská libra, trojská unce (Troy pound, ounce, Troypfund, Troyunze) byla váhová míra středověká, užívaná dodnes ve zlatnictví. Její jméno nesouvisí s antickou Trojou, ale s proslaveným francouzským tržním centrem Troyes, starým keltským Tricasses, sídlem Tricassů. Trojské libry se užívalo v Anglii, Nizozemí a v německých státech.

 

Římské mince:

 

Původním základem republikánské měny byl as, kdysi o váze jedné líbry (as, gen. assis, nebo ás, assis, možná z řec. heis, „jedna“, tarentskými Hellény dórsky vyslovováno as nebo ás). Obsah kovu byl postupně redukován a as se stával lehčím.

Skutečná váha ražených mincí byla podle nálezů mnohdy podstatně odlišná od předepsaného množství kovu. První litý aes grave měl na rubu lodní příď.

Římské republikánské ražby lze zařadit do následujících hlavních skupin.

 

I. období aes grave, tzv. těžká měna

(od roku 335? do 3. století; dle Historia nummorum)

 

Jednotka                                                       období

                                                           starší                 mladší

 

as líbrílis („liberní“) = 12 uncí             327,45 g            272,88 g (= 10 starých uncí bronzu)

sémis („půlas“) = 6 uncí                     163,45 g            263,44 g

quadráns („čtvrtas“) = 3 unce             81,86 g             168,22 g

uncia = 1/12 asu                                27,29 g              22,74 g

 

Dupondius („dvojlibra“) byly dva liberní assy.

Didrachma („dvojdrachma“, tedy statér) měla od roku 269 kolem 7 g stříbra. Byla to první stříbrná mince Římanů, ražená po té, co se zmocnili celého poloostrova. První dénárius byl pravděpodobně ražen až roku asi 211 z kořisti syrákúské.

Decussis z konce 3. st. byla bronzová mince o váze 10 drachem. Quadrigátus z poloviny 3. století (?) byla stříbrná mince (argenteus nummus) s quadrigou, čtyřspěžím, o váze dvou drachem.

 

Díly asu (as líbrílis, liberní as):

1 as                          12 uncií

1 deunx                     11 uncií             = 11/12 asu

1 dextans                  10 uncií             = 5/6 asu

1 dódrans                  9 uncií               = 3/4 asu

1 bés                        8 uncií               = 2/3 asu

1 septunx                  7 uncií               = 7/12 asu

1 sémis                     6 uncií               = 1/2 asu

1 quincunx                 5 uncií               = 5/12 asu

1 triens                     4 uncie              = 1/3 asu

1 quadrans                3 uncie              = 1/4 asu

1 sextans                  2 uncie              = 1/6 asu

1 sescuncia               1 1/2 uncie        = 1/8 asu

1 uncia                     1 uncie              = 1/12 asu

1 sémuncia               1/2 uncie           = 1/24 asu

1 duella                    1/3 uncie           = 1/36 asu

1 sicilicus                  1/4 uncie           = 1/48 asu

1 sextula                   1/6 uncie           = 1/72 asu

1 dénárius                 1/7 uncie           = 1/84 asu

1 drachma                 1/8 uncie           = 1/96 asu

1 scrípulum               1/24 uncie         = 1/288 asu

Uncie byla i mince - 1/12 asu, tedy původně o váze 27,288 g (v Římě). Oskická uncie vážila 22,74 g a apúlská 28,43 g.

 

II. období redukcí, roky 205 (?) - 79

rok 205?:

as půllíberní = 12 uncií = 5 starých uncií = 136,44 g bronzu

sémis („půlas“) = 6 uncií atd.

rok 195?

as trientális („třetinový“) = 1/3 líbry = 109,15 g bronzu

rok 187?

as sextantárius („šestinový“) = 1/6 líbry = 54,575 g bronzu

rok 155?

as unciális = 1/12 líbry = 27,29 g bronzu

kolem roku 90

as sémiunciális = 1/24 líbry = 13,643 g bronzu

 

Stříbrné mince:

victoriátus = 10 drachem = 3,41 g, později 2,3 g stříbra (jméno podle vyražené bohyně Victorie). Původně pod názvem quínárius byl 3/4 dénária, od c. 100 n. snad 91 podle blíže neznámého zákona jednoho z Clódiů/lex Clódia byl polovinou dénária. Půldénárius se někdy po této době začal nazývat victoriátem. Raženy byly od někdy před vypuknutím hannibalské války do c. 165, resp. do c. 100, nicméně nadále setrvával v oběhu po celé Itálii.

dénárius (od cca. 211)               = 10 (ale od roku 133 již 16) assů = 4,55 g stříbra (podle vyšší datace od roku 269, kdy to asi byl statér/didrachma).

1 dénárius = 2 victoriáty; hlavní stříbrná mince republiky. Za Augusta pak bylo 25 dénáriů do 1 aurea (aureus; srov. zde níže). Kolem roku 250 n. l. byla jeho ražba zastavena.

nummus séstertius/sestertius (HS) = 2 1/2 asu = 1,137 g stříbra

(semis + tertius, 2,5 asu, „půltřeťák“)

První HS vážily jedno scrípulum, 1/288 liberního asu, tj. 1,137 g stříbra, mincovním obrazem byla hlava Romy, Dioskúrové a slovo Roma. Helléni označovali HS slovem tetrassaron/tetrassarion nebo númos z lat. nummus, peníz. Diocletiánus zavedl roku 301 nummus bronzový, 32 z libry kovu se c. čtyřmi procenty stříbra (podobně auréliánus). 

Z libry stříbra dával Augustus razit 84 dénárie, Neró 96 (po c. 3,4 g) a stejně tolik c. 295 razil Diocletiánus argenteů. Caracalla-Tarausius zavedl antóníniánus, stříbrnou minci s polovinou obsahu drahého kovu než u dénária a zároveň dal razit z libry zlata padesát aureů namísto 45. Auréliánových dénáriů bylo až 124 z libry stříbra a byly lehčí než antóníniány Caracallovy. Platilo, že jeden dénárius jsou čtyři drachmy (raženy tetradrachmy Auréliánem v Alexandreji). Jeden talent byl 1500 dénáriů.

Constantínus I. zavedl stříbrný míliárénse/míliárésion, jichž bylo šedesát popř. 72 z libry. Do zlatého solidu se jich vešlo čtrnáct resp. osmnáct ("lehký" miliarensis).    

 

Zlaté mince:

nummus aureus, dénárius aureus = 100 séstertiů či 20 drachem

Caesarův zlatý = 8,18 g zlata

Augustův zlatý = 7,96 g zlata

 

Na začátku principátu obsahoval as 13,659 g mědi. Stříbrný séstertius (= ii + semis, zkr. IIS/HS) v téže době měl 0,975 g stříbra. Augustův séstertius byla ražba 27,3 g mosazi. Jako ražená mince existoval as až do císaře Diocletiána (reforma mincovní roku 293 n. 297).

Pak ražba ustávala ve prospěch dénáru a s asem a séstertiem se zacházelo už jen jako s početními jednotkami. Poslední séstertie byly raženy krátce po smrti císaře L. Domitia Auréliána (275+). Jejich kov byl přetaven v antóníniány.

První římskou zlatou minci razili Římané roku 217 (statér), pak Sulla roku 82 a Pompeius. Vlastní obraz si dovolil razit až Božský Iulius, dva roky po jeho smrti se přidal jeho vrah M. Iunius Brutus (viz rok 42). Sulla dával razit z libry ryzího zlata (327,5 gramů) 30 aureů (10,9 gramů), Pompeius 36 (9,1 gramů) Caesar čtyřicet n. 42, Nero 45, M. Aurelius Antoninus padesát (6,5 gramů zlata).

Aureliánus se vrátil k ražbě aurea o padesáti z libry. Diocletiánus začal roku 286 razit solidy/řec. holókóttínos, holokotínos (výraz původu nejasného), nebo nomismatia za Constantína: z libry jich bylo šedesát (5,5 gramů); 1 solidus byl jeden tisíc dénáriů. Constantínus I. aureus zrušil a ponechal 310 a 324 pro celou říši solidus aureus: z libry zlata jich za něj bylo 72 (4,5 gramů zlata). Do solidu se tehdy vešlo 275 tisíc dénáriů, v polovině 4. století za Constantia II. už 4,6 milionů. Drahé kovy v podstatě zmizely z oběhu, Římané už dávno zase "počítali" peníze na váhu. Solidus zůstal římským platidlem až do pádu Kónstantínopole. Ze solidu vzali Arabové vzor pro svůj dínár a z míliárénse pro stříbrný dirham.

Tisíce milionů

Genitiv pl. „séstertium“ se začal brát za nominativ neutrálu („séstertia“) a deklinován jako singulár. Při vynechání slova mille, tisíc (tisíc séstertiů), a s použitím multiplikativních adverbií deciés, centiés (desetkrát, stokrát) atd. (s vynecháním centéna milia – 100.000 HS).

Tzn. deciés séstertium („desetkrát sto tisíc“) = jeden milion HS, víciés séstertium = dva miliony, centiés séstertium = deset milionů, sexcenta séstertia = šedesát milionů HS, míliés séstertium = sto milionů.

Ovšem: quinque séstertií = pět HS, vígintí séstertií = dvacet HS, nebo ducentí séstertií = dvě stě séstertiů. Čili: decem séstertií = deset HS, déna sestertia = deset tisíc HS a deciés séstertium = jeden milion HS.

Podobné počty se zachovaly na území bývalé Britské Indie. V anglických textech se pro sto tisíc používá slůvka lákh (lakh) a pro deset milionů rupií krór (crore). Tedy: Rs 70 crore = 700 milionů rupií. Milionářům se proto v Indii říká crorepati, "desetimilionáři" (začátkem roku 2012 to bylo asi 205 tisíc USD). V Íránu je však korúr jen půl milionu.

 

Přepočty a kolik by to bylo dnes?

Pro přepočet mezi hellénskými a římskými měnami lze obecně říci, že jedna drachma je jedním denárem tvořeným čtyřmi nebo osmi séstertii (HS). Jeden hellénský talent je sto římských liber a šest tisíc drachem; jeden talent je tedy šest tisíc dénáriů, tj. dvacet čtyři nebo čtyřicet osm tisíc séstertiů; jeden HS má 2,5 assu a deset (od roku 133 šestnáct) assů je jeden dénárius/č. denár.

Do jednoho dénáru se vešly čtyři nebo osm séstertiů: jeden milion HS je 125 nebo 250 tisíc drachem, tj. necelé 42 talenty stříbra. Stříbrný dénárius, hlavní republikánská mince, měl dva victoriáty. 25 dénárů bylo za Augústa jeden aureus. Zlatý se dělil na sto séstertiů.

Klasická římská mincovní řada vypadá za principátu takto: aureus = 25 dénárů = sto séstertiů = 400 assů = 1600 quadrántů. Roku 301 n. l. platil vztah zlata ke stříbri 1:12. Jedna libra zlata = 72 tisíc dénáriů. Z jedné libry stříbra bylo šest tisíc dénáriů.   

 

Pro milovníky absolutních srovnání s novověkem: několikrát se v moderní popularisující literatuře objevilo hodnotové rovnítko dvacet $ (USD) = jeden séstertius, nebo sedm až deset eurů = 1 HS, ale také 25 séstertiů = jeden dolar. Vyšší odhady séstertiů jsou postaveny na kupní síle mince, nižší na kursu zlata.

Ze vztahu zlatého aureu a stříbrného séstertiu vyplývá, že jedno sto milionů séstertiů byl za Caesara 8,18 tuny zlata, za Augústa 7,96 tuny. Po Senekovi zůstalo tři sta milionů séstertiů, tedy převedeno asi 24 tun zlata.

Kdosi odhadl, že v Egyptě a Núbii bylo před Římany za cca. tři tisíce let vytěženo 3.200 tun zlata. Kolem roku 1500 n. l. se na světě odhadem vytěžilo 6 tun zlata, o tři sta let později 18 t, roku 1930 600 t, roku 1965 1450 t, roku 1970 1738 t, roku 1987 kolem tří tisíc tun a roku 2000 na čtyři tisíce tun zlata. Cedulové banky po celém světě mají v tresorech na třicet tisíc tun zlata. Až devadesát procent roční produkce zlata mizí ve šperkařství (hlavně v Indii a Číně).