Ba

Bá'al, Ba'al, Ba’l, zjednodušeně Baal, Báal, kanaanejský/foinícký bůh životních sil, tj. „Pán“, srov. bab. Bél; byl synem Ela, tvůrce kosmu. Báalovým bratrem byl Mot, bůh smrti. Aram. Bá´al Šamín§ 699, 643, 634, 622

Ba'al-Hammon, ochranný bůh Karthága§ 310

Ba'al, Bá'al, Báal, jméno králů v Tyru:§

Bá'al I.§ 701, 677, 673

Bá'al II.§ 570, 565

Bá'al-abar, n. Ba’al-eser III., řec. Balator, k. v Tyru§ 559, 558

Bá'albek, Bá'albak, viz Héliopolis, Koilé Syriá a Biqá'

Bá'al-melek I., k. v Kitiu na Kypru§ 479, 449

Bá'al-melek II., k. tamt鞧 425, 400

Bá'al Marqod, řec. Balmarkós, lat. Balmarcodus, kanaánský kult v Deir al-Qalá'a u Bejrútu; není v CSD

Bá'al-ram, k. tamt鞧 400, 392

Bá'al-šamín, „Pán nebes“, aram. obdoba Dia Olympského§ 168

Ba'álís, řec. Baaleim, k. Ammónů§ 587

Baasqanu, b. qedarské královny Jati'e§ 703

Bábur, zakladatel indo-islámské dynastie Velkých Mughalů§ Hunové

Babylón, Babylónci, Babylónie (jako hellénistická administrativní jednotka část Mesopotamie, satrapie, od Seleukeie na Tigridu, Neápole a Nar-malchu na jih); bab. Báb-ilim, Báb-ilí, kassitský Kar(an)duniaš, eg. Sangaru, dnešní al-Hilla; srov. i pod Chaldajové§ 772, 770, 768, 761, 755, 747, 743, 745, 734, 731, 729, 727, 722, 720, 711, 709, 703 - 700, 694, 693, 692, 689, 688, 675, 669, 652, 650, 648, 639, 630, 627 - 624, 617, 609, 606 - 594, 589, 573, 562, 560, 556, 550, 549, 547, 540, 539, 522 - 520, 518, 455, 484, 458, 445, 411, 401, 345, 331, 328, 324 - 321, 319 - 317, 312 - 308, 287, 280, 274, 270, 268, 236, 212, 205, 204, 175, 166, 161, 150, 141, 138, 129, 127, 91, 78, 69, 56 - 54, 44, 25

Místo jménem Babilla bylo osídleno roku 1894 Amority, východokanaánskými beduiny a jejich šejk Sumu-abum, zakladatel první z deseti babylónských panovnických dynastií (v kanonickém smyslu, nikoli rodovém), si ho vybral za své sídelní. Tehdy byl prý zaveden kult Mardukův.

Takto vzniklý státní útvar s centrem na jihu dn. Iráku existoval v podstatě až do roku 539. Eufrátés protékal městem za Nabû-kudurrí-usura ii., ze Hellénů východněji: čtvrť „Homera“ s divadlem a palaistrou tedy byla na jeho břehu.

Později za Parthů se hnul západně a zničil část „Nového města“. Je možné, že parthská podoba města vydržela do sásánovské doby a až do arabské. Starý babylónský zvyk pohřbívat mrtvé pod domy živých se udržel do parthské doby a je doložen i v Uruku a Seleukeji.

Obyvatelstvo bylo pestrou směsicí různých původně kočujících pasteveckých ethnik semitské jazykové skupiny (Akkaďané, Amorejci, Aramejci), neznámých prapůvod. obyvatel Mesopotamie, dále potomků Sumeřanů, původ. horských Gutejců a Kassitů, později Židů (podle nálezů misek se zaříkáváními až z parthské doby), Hellénů, íránských Peršanů či Parthů a Arabů. Viz také Mesopotamie, kde další mesopotamské metropole.

O prvních kontaktech Hellénů s Babylónci viz pod Assyrie. Podle nalezené keramiky se do Babylónu dováželo již mykénské zboží (po 1500), od 6. století attická černofigurální a od 5. století červenofigurální keramika. Z 2.-1. st. př. n. l. je doloženo zboží ze Samu a razítka na amforách z Rhodu a Thasu.

Po Alexandrově smrti se o město, které chtěl dobyvatel přeměnit ve své sídelní, nikdo nestaral. Za diadošských válek bylo doničeno a řada paláců proměněna v pevnosti. Za Seleuka se sice pokračovalo v odklízení rumu z Esangíly, ale ke konci to nevedlo. Chrámová komunita nicméně nezanikla a za Antiocha i. dokonce vzkvétala.

Za Antiocha iv. dostal asi chrám nový plášť z pálených cihel. Seleukos po založení své Seleukeie tři sta stadií opodál (asi 60 kilometrů) sice hodně lidí z Babylónu odvedl, ale Chaldajům povolil zůstat. Kdy přestal chrámový komplex Esangíla s Entemenanki sloužit, není známo, ale poslední známý astronomický nápis je datován do doby císaře Tiberia.

Jméno hellénské polis ani lokalisace jejího centra, agorá, v B. nejsou známy, ale nepochybně existovaly, protože jsou doloženy nápisně. Homera, pokládaná za hellénskou část Babylónu, byla vystavěna z cihel a sádry. Za Antiocha iv. zde bylo i divadlo (! z horních provincií doloženo ještě v médských Ekbatanách), konány v rámci panovnického kultu děkovné hry charistérie (z roku 166). Město mělo stratéga a epistata (zachována je pocta pro jistého Deinokrata, syna Byttakova), mělo gymnasion (soutěže a vítězové doloženi z roku 109).

Z parthské doby je ze závaží znám agoranomos. Ethnický mix ukazuje např. náhrobní nápis: „Aristeás, jehož druhé jméno je Ardybélteios (nikoli: Ardybél Teios)“. Byl to Hellén nebo Babylónec? Z Andru známe jednoho jeho proxena v Babylónu: Dromón, syn Fanodémův, z Babylónu.

Jiný Babylón, Cherau, bylo m. na začátku nilské delty, severně od Memfidy.

Starověký Babylón očima chrámových astronomů

Záznamy babylónských astronomů, jejich deníky a výpočty nejsou právě literárním žánrem, od něhož bychom očekávali uměleckou dokonalost: po odborné stránce však překvapují relativní přesností výpočtu drah planet nebo přesností určení jejich poloh.

Babylónští astronomové zaznamenávali nebo vypočítávali polohy Měsíce, Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera a Saturnu, sestavovali přehledné seznamy hvězd, určovali dobu zatmění, vypočítávali horoskopy, pro chrámovou správu vedli kalendář atd.

Pro historické bádání o Předním východě mají tyto matematické údaje jen omezený význam. Babylónští astronomové však k některým svým záznamům připojovali poznámky týkající se cen základních obětin nebo stavu hladiny Eufratu u Babylónu a někdy připojili i zprávu o některé historické události.

Tabulky s takovými ekonomickými a historickými poznámkami, tzv. astronomické deníky, zaplňují hlavně popisy postavení planet a hvězd v průběhu určitého měsíce roku; většinou obsahuje tabulka údaje o několika měsících za sebou. Většina dochovaných astronomických deníků je datována, a to rokem seleukovské éry a jménem panovníka.

Ne vždy se u dochovaných textů shoduje obsah - postavení hvězd - s datem sepsání textu. Babylónští astronomové totiž někdy zpětně vypočítávali postavení hvězd a planet, snad z didaktických důvodů, snad pro doplnění chybějících textů v inventáři.

Tyto vlastně zprostředkované údaje spolu s přímou datací na konci deníků mají velký význam pro helénistickou chronologii a jejich použití značně doplňuje a upřesňuje údaje známé z klasických pramenů. Ve všech astronomických textech (ale i obchodních a liturgických) se v pozdněbabylónské době používala datace podle seleukovské éry, tzn. doby vlády Seleukova rodu nad celým Předním východem.

Éra má začátek dne 1. nisannu 311 př. n. l., tj. 3. dubna. V datování podle seleukovské éry se pokračovalo, i když Babylónie již měla jiné vládce - Parthy.

Poslední „seleukovské“ datum je rok 181, r. 131 př. n. l., kdy se Antiochos VII. Dobroděj pokusil získat zpět Mesopotamii. Babylónci však nic nezměnili na způsobu datace, pouze připojovali dodatek o nové éře, která začíná o 64 let později.

Pozdněbabylónští astronomové svými záznamy vlastně položili základy historiografie té doby. Pro přehlednost si sestavovali seznamy panovníků a připojovali i stručný výčet nejdůležitějších událostí jejich vlády. Pouze několik textů tohoto druhu bylo zveřejněno. Pro naši znalost dějin Předního východu helénistického období jsou však velmi důležité.

Dokladem toho je například tabulka uložená v Britském muzeu pod inventárním číslem 35 603. Původně obsahovala asi 34 řádků textu a je vcelku dobře zachovaná. Zde je její překlad:

„Alexandros (III. Veliký) vládl 7 let. Filippos, bratr Alexandrův, vládl 6 let. (Rok) nebylo krále v zemi. Antigonos, velitel vojska, (byl zvolen vojevůdcem). Alexandros, syn Alexandrův, vládl 6 let.

Sedmého roku (rozumí se: seleukovské éry) se Seleukos I. stal králem: byl to jeho první rok vlády (rok 305/304 př. n. l.). Vládl 25 let. V ulúlu roku 31 byl král Seleukos zabit v zemi Chaní (28. 8.-25. 9. 281 př. n. l., v Thrákii).

Roku 32 se stal králem Antiochos I., syn Seleukův; vládl 20 let. 16. ajjaru roku 51 zemřel veliký král Antiochos I. (3. červen 261 př. n. l.). Roku 52 se stal králem Antiochův syn Antiochos II.; vládl 15 let. V měsíci abu roku 66 (31. 7.-29. 8. 246 př. n. l.) došla do Babylónu zpráva, že veliký král Antiochos (zemřel).

Roku 67 (se stal králem) Seleukos II.; (vládl 20 let. Roku 86... zemřel král Seleukos II.). Roku 87 se stal králem Seleukos III. (225 př. n. I. vládl 3 roky. Roku 89 byl zavražděn).

Roku 90 usedl na trůn král Antiochos III. (r. 222/1 př. n. l.); vládl 35 let. Od roku 102 do roku 119 spoluvládli Antiochos III. se svým synem Antiochem (210/09-193/2 př. n. l.). V měsíci simánu roku 125 došla do Babylónu zpráva, že 25. dne (rozumí se: téhož měsíce) byl v Elamu zabit král Antiochos III. (5. červenec 187 př. n. l.).

Téhož roku dosedl na trůn jeho syn Seleukos IV. a vládl 12 let. 10. ulúlu roku 137 král Seleukos IV. zemřel (4. září 175 př. n. I.).

Začátkem téhož měsíce (!) dosedl na trůn Seleukův syn Antiochos IV. (!) a vládl 11 let. V měsíci arahsamna téhož roku začali spoluvládnout Antiochos IV. se svým synem Antiochem (23. 10. až 21. 11. 175 př. n. l.). V měsíci abu roku 142 byl na rozkaz krále Antiocha IV. zavražděn jeho syn Antiochos (31. 7.-29. 8. 170 př. n. l.).

Roku 143 vládl král Antiochos IV. (rozumí se: opět sám). V měsíci kislímu (roku 148) došla zpráva, že král Antiochos IV. (byl v Elamu zabit. - 20. 11. až 18. 12. 164 př. n. l.)..."

Tabulka obsahovala ještě asi tři řádky a končila pravděpodobně událostmi roku 141 př. n. l., kdy parthský král Mithridátés obsadil Babylónii. Text je přes některé zjevné omyly pozoruhodný především pasáží týkající se přechodu vlády ze Seleuka IV. na Antiocha IV. Tato verze není známa z klasických pramenů.

V astronomických denících se nesetkáváme pouze se jmény panovníků a daty. Je zachováno mnoho historických poznámek různého obsahu a rozsahu. V některých případech lze hovořit o přímo kronikářských záznamech. Bohužel jen nepatrná část těchto textů je publikována: naprostá většina podobných klínopisných tabulek totiž stále ještě leží v depozitářích muzeí či vědeckých ústavů a snad i čeká na svého nového objevitele.

Dosud byly zveřejněny pouze čtyři tabulky s kronikářskými záznamy. Jsou to astronomické deníky, obsahující kroniku bojů diadochů o Babylónii z let 321-308 př. n. l., text z roku 141 př. n. l., dokumentující přechod vlády nad Babylónii ze Seleukovců na Parthy a text pojednávající ve své kronikářské části o bojích Parthů v Elamu a Médii s povstalci (rok 78/77 př. n. l.).

U těchto tří tabulek je však text značně poškozený a v některých případech až nesrozumitelný. Text čtvrtého astronomického deníku je dobře dochovaný a jeho kronika zaznamenává události let 274-273 př. n. l., kdy začala velká válka, jež zachvátila celé východní Středomoří, tzv. I. syrská válka.

Informuje nás o bojích mezi Antiochem I. a Ptolemaiem II. v Koilé Syrii, o hladomoru v Babylónii v těchto letech, o přestěhování chaldejského obyvatelstva z Babylónu do Seleukeie na Tigridu, nové královské rezidence. Zajímavá je zmínka o zavedení řeckých mincí měděné (?) ražby jako směnné jednotky v Babylónii.

O tom, jak vypadaly kronikářské záznamy pozdněbabylónských astronomů si můžeme učinit představu z následujícího historického textu uvedeného deníku: na tabulce zaujímá posledních 12 řádků, což je zhruba čtvrtina z celého astronomického textu.

... „Tohoto roku (rok 38 = 274/3 př. n. l.) zanechal král pro zesílení posádky své vojsko, ženu a následníka trůnu v Sardech a vypravil se do Syrie proti egyptských vojákům, kteří vpadli do Syrie. Egyptští vojáci se před ním dali na útěk.

24. addaru (27. březen 273 př. n. l.) odeslal satrapa Akkadu (= Babylónie) do Syrie ke králi stříbro, šatstvo a rozličné věci a nářadí ve velkém množství z Babylónu a královské rezidence Seleukie spolu se 20 slony, které poslal králi satrapa Baktrie.

Měsíc addaru: v tomto měsíci shromáždil stratégos z celé satrapie královské vojáky umístěné v Akkadu a v měsíci nisannu (roku 39!) se vypravil na pomoc králi do Syrie. Tohoto roku (38) se kupní ceny v Babylónu a ostatních městech platily řeckou měděnou (?) mincí. Téhož roku byl v zemi velký hladomor.

9. addaru roku 37 (24. března 274 př. n. l.) králů Antiocha I. a Seleuka (jeho prvorozeného syna) se navrátili do královské rezidence Seleukeie na Tigridu satrapa Akkadu a královští úředníci, kteří se roku 36 vypravili za králem do Sard, a vydali nařízení k obyvatelům Babylónu.

12. tašrítu (rozumí se: rok 38, tzn. 20. října 274 oř. n. l.) odeslali obyvatele Babylónu do Seleukie. Téhož měsíce (rozumí se: addaru) odebral satrapa Akkadu a připojil k majetku krále zemědělskou půdu, která byla v roce 32 dána na rozkaz krále Babylóncům, Borsippanům a Kutejcům pro obživu, stejně jako skot a brav a vše, co ve městech a obchodních střediscích Babylónci měli v držení podle pokynů předešlého krále (= Seleukos I.).

V témže roce bylo vyrobeno po celé Babylónii množství cihel pro stavbu Esangíly. Ze stavebního kamene ...

V Akkadu nastal hlad. Lidé prodávali své děti za stříbro. Lidé z hladu umírali. V tomto roce byl (totiž) v zemi velký hladomor. Kupní ceny se platily měděnou řeckou minci. Rok 38 králů Antiocha I. a Seleuka...“

Téměř všechny astronomické deníky obsahovaly ceny základních potravin, které v babylónském kultu sloužily též jako obětiny, zároveň však byly i deputátními příděly pro chrámové zaměstnance nebo majitele, někdy i dědičné, těchto deputátů. Pravidelně se uvádějí ceny obilí, datlí a sezamu, kromě toho i vlny.

Údaje se vždy týkají měsíce, který popisuje astronomický text; někdy se uvádějí rozdílné ceny na začátku, uprostřed a na konci téhož měsíce. Jednotlivé produkty se uvádějí vždy ve vztahu k „1 šekelu raženého stříbra“, a to po dobu delší než 200 let.

Nejstarší takový text je z doby vlády Alexandra Velikého, nejmladší datovaný je ze začátku 1. století př. n. I. Tak např. v Alexandrově době se dalo za jeden šekel stříbra (asi 8 gramů) „nakoupit“ 1-2 paršiktu (1 paršiktu asi 60 litrů) obilí, o jedno století později 4 paršikty, v polovině 2. století př. n. l., na začátku vlády Arsakovců, již opět kolem 2 paršiktu.

S cenami obilí v podstatě korespondují ceny datlí a sezamu, i když mají vlastní výchylky. Ceny vlny vykazují značné výkyvy - šekel stříbra představoval hodnotu nejméně 2 min vlny (asi jeden kg) na začátku arsakovské doby, nejvíce 6 min (asi 3 kg) v době vlády Antiocha IV.

Ceny obilí, datlí a sezamu celkem úzce souvisejí s politickými dějinami Babylónie, respektive Seleukovské říše. Ceny byly vysoké v době bojů diadochů o Babylónii, za Seleuka I. se stabilizovaly, avšak v době jeho nástupců, kteří neustále vedli války s Ptolemajovci, opět vzrostly.

V době Antiocha Velikého ceny silně poklesly, nejníže byly za vlády jeho druhého syna Antiocha IV. Na začátku posledního století př. n. l. se dostaly na úroveň cen předseleukovské doby.

Kolem cenových údajů v astronomických denících je řada nejasností. Tou základní asi bude tato: proč astronomové uváděli ceny produktů, které vyráběl sám chrám a které byly určeny převážně pro příslušníky chrámové občiny? Nejasné samozřejmě zůstávají i váhové relace atd.

Odpovědět na tyto otázky je dosud nemožné, protože naprostá většina tabulek tohoto typu ještě není publikována. Těch několik desítek astronomických deníků s cenovými údaji, které v podobě autografu opustilo depozitáře muzeí, nestačilo pokrýt tak dlouhý časový úsek helénistické Babylónie: na jedno desítiletí připadají 2 až 4 tabulky.

Astronomické tabulky jsou posledními akkadsky psanými texty zanikajícího Babylónu. Nejmladší publikovaný klínopisný text je z roku 7 až 6 př. n. l., nejmladší nepublikovaný údajně z roku 75 n. l.

Z astronomických textů jsou to především deníky, jež mají velký význam jako doplňující historický pramen k poznání helénistického období dějin Předního východu. Kromě své vlastní vypovídací hodnoty historického pramene jsou též jasným dokladem posledního kulturního rozmachu chaldejského Babylónu umožněného uvolněnými politickými poměry v Seleukovské říši a zájmem Řeků o orientální kultury.

Právě v tomto období měli Řekové možnost poznat úroveň znalostí babylónských astronomů — např. pomocí překladů Béróssových nebo přímým působením Babylónců mezi řeckými učenci. Tyto zprostředkované znalosti zůstaly základem poznání vesmíru pro evropský svět až do 17. století.

Vyšlo v časopisu Nový Orient xxxviii, 1983, p. 83n.

babylónská věž, viz zikkurratu, ziqqurratu

babylónština, východosemitský jazyk, nejmladší známý text§ 7

babylónské chrámové společenství, státoprávní instituce

Plnoprávní obyvatelé Babylónu-členové chrámové občiny kolem ústředního kultovního komplexu se titulovali Babylónci. Ve shromáždění Esangíly, puchru ša Esangíl, rozhodovali někteří z nich o chodu společenství a volili své úředníky, viz níže. Nejvyšší chrámový činovník byl šatam Esangíly, šatammu ša Esangíla.

Královy úředníky od novobabylónské doby v chrámových společenstvích byli dohlížitelé. Místodržitel, např. v Uruku, se jmenoval šákin témi ša Uruk, tj. (člověk) dávající rozhodnutí/praefect; jeho zástupcem byl šanu ša Uruk, tedy „dvojka v Uruku“. Úředníci zřejmě u dvora podléhali ministrovi dvora a jeho financí, slovy novodobými, báb šarri, tj. „brána ke králi“.

V hellénismu se městský úředník staral o pokladnu, chreofylakion, ministr byl „přes příjmy (pův. význam: přístup)“, ho pros tón prosodón.

Další babylónští chrámoví úředníci: qîpu (ša) Eanna v Uruku, ša Echursag v Uruku, ša Esangíla v Babylónu, ša Ezida v Borsippě, ša E-imbi-Anu v Dilbat, ša Ebabbara v Sipparu. Qîpu, qîpáni, „dohlížitelé“ byli velekněží šatammu spolu s „domorodými“ písaři na hlínu tupšarrú, případně s královým úředníkem réš šarri byly nejvyššími chrámovými úředníky a jejich shromáždění, puchru, rozhodovalo o chodu celé občiny.

Mezi qîpu patřil od perských dob bél piqitti Eanna ša muchchi quppi ša šarri alias réš šarri. Bél piqitti, doslova „pán pověření“, měl v chrámu dohled nad různými činnostmi a bélé piqitti tvořili úřednický královský sbor u chrámu. Po boku šatamma stál rab kissati, šéf přes krmivo; odpovědnost pro celou babylónskou satrapii měl rab kissati ša šákin máti, dnes bychom řekli „guvernérův šéf-provianťák“.

Dosazený královský písař, nikoli na hlínu, viz výše, ale na pergamen, tzn. že psal aramajsky, se jmenoval sipíru ša šarri ša ina Eanna paqdu, „královský písař v aramajštině delegovaný do Eanny“; jiný královský dohlížitel byl réš šarri ša ina Eanna paqdu, tedy „královský pověřenec v Eanně“.

O královy fiskální zájmy se staral réš šarri ša muchchi quppi (krabice, pokladnice) ša šarri ša (ina) Eanna.

Badaké na Sellaiu (Elaiu)§ viz Seleukeia na Eulaiu

Badžar, angl. Bajaur, kraj na severu PAK na hranicích s AFG, viz pod Theodamás

Bádžaul, kmenové území v PAK, součást FATA§ 55

Baebeló, gen. -ónu, stříbrný důl na oretánském území§ 228

Cn. Baebius Tamphilus či Pamphilus (?)§ cos. 182

L. Baebius, praetor§ 189

C. Baebius, tr. pl.§ 111

M. Baebius Tamphilus či Pamphilus (?)§ 1. praet. 199, 192, 191, cos. 181; 2. 119 (není v textu, spolunavrhovatel zákona se Sp. Thóriem a zřejmě totožný s čís. 1)

Baecula, m. Oretanů v Hispánii Baetice; řec. Baikyla§ 209

baedeker, průvodce§ 220

Baesadinés, předák Turdetánů§ 196

Baetica§ viz Hispánia Baetica, "Baetská Hispánie"

Baetis, gen. Baety, ř. a m. s osadou Caesarových veteránů v Baetice, řec. Baitis, dříve Tartéssos, dn. Guadalquivir, splavná až po Cordubu§ 212, 206, 201, 153, 151, 139, 81

Baetorix, sugamberský velmož, b. Maelónův a o. Deuderikův§ 16

Baetúria, Baitúria, viz Hispánia Baetica

Baga, k. Mauretánců§ 205

Bagacum, dn. Bavay, viz Nerviové

Bagadátés z Persie, fratarak᧠141

Bagadátés§ viz Magadátés a srov. pod Bagdatti

Bagdatti z Wišdiš§ 719, 715; srov. s Bagadatés či Magadatés

Baghdád, arab. m. v Mesopotamii, dn. hl. m. IRQ, č. také Bagdád, zřejmě „Zahrada boží“§ o založení viz lékaři a srov. pod Mesopotamie

Bagóás, per. výraz pro „eunúchos“, tzn. že to byl dvorní titul, nikoli osobní jméno; první eunúchismos, tj. vyklestění, prý byl proveden v perské vesnici Spada, pl. ve Spadách); vysoký perský dvořan§ 343, 338, 336

Bagradás, lat. Bagrada, ř. v Numidii, dn. Madžarda/Medžerda na severu TN§ 255, 203, 160, 46

Bagration, Bagrationovci, gruzínský panovnický rod§ 324

Bahamy, karibské souostroví a moderní stát§ 500

Báiae, Báia, Báje, lázeňské a výletní středisko římské aristokracie v Kampánii mezi Kumami a Puteoli na severním okraji Kumského zálivu, dn. Neapolského; luxusní villy, chov ústřic a ryb, party na lodích, viz pod Pompéií, kulinářství§ 40, 39

Baithomé/Baithommé/Bethomé, jinde zvána lokalita Bemeselis, opevněné mí. v Iúdeji dnes neznámé polohy§ 95

Baitis, viz Baetis

baitýlos, z bab. bít ili n. aram. bet el, "dům boží", kanaánský/foinícký a arabský kultovní, často meteoritní kámen§ 204 (fryžský), 145 (emeský)

Baiuvárií, Bavoři, viz pod Bavorsko

Bajkal, jezero na Sibiři§ 119

bajky, literární:

Hellénské základy nejsou „domácí“, ale stejně jako v mnoha jiných případech, jsou sumerobabylónského původu. Formu bajky použil již epický didaktik Hésiodos kolem roku 700 a o století později iambograf a první z „prokletých“ Archilochos z Paru nebo chorický lyrik Stésichoros z Metauru. Bajku nalézáme v historických dílech, např. u Hérodota, u básníků malých forem (např. Kallimachos), u filosofujících literátů (Xenofón, Aristotelés, Plútarchos, Lúkiános), u komiků (Aristofanés).

Nejslavnějším „specialistou“ na bajky je Fryg či Thrák Aisópos ze 6. století. Jeho vlastní sbírka bajek se nedochovala a tzv. Corpus fabularum Aesopicarum je sbírka různorodých materiálů mnohem pozdějších, z nichž nejstarší pocházejí z 1. a 2. století n. l. Nejstarší souhrnné vydání bajek však připravil Démétrios Falérský a z toho corpu pocházejí všechny další.

Starý věk pak znal už jen dva velké bajkaře: romanisovaného Helléna Faidra z Píeríe (lat. Phaedrus), nar. kolem roku 15, propuštěnce Augustova, a řecky v chóliambech píšícího Římana Valeria Babria (2. st. n. l., zachovány dvě knihy o 123 bajkách).

Bajt Guš, aram.§ viz Bít Agusi, Bít Aguši (ass).

Bakasis, strat. v Médii§ 155

bakchánália, Dionýsovy slavnosti, jejich senátní zákaz pro Řím a Itálii (plný text usnesení z října 186 senátús consultum dé bacchánálibus znám z bronzové desky nalezené u vsi Tiriolo v dn. Kalabrii, kdysi lokalita ager Teuranus v Bruttiu; srov. také pod hostiny a travičství)§ 186

Víno, sex a čarodějnice

Jak láska jedné ženy, údajně „lepší prostitutky“ (nobile scortum v podání Liviově), vedla k prvnímu „honu na čarodějnice“ v Římě.

Propuštěnka Hispala Fecenia se zamilovala do mladíka P. Aebutia ze sousedství. Jeho otec zemřel a matka Duronia se spustila s mladíkovým kurátorem T. Semproniem Rutilem. Dědictví z velké části rozkradli a než aby něco vysvětlovali, rozhodli se Aebutia zbavit.

K tomu chtěla Duronia využít tehdy módní novinku v Římě, neveřejné noční Bakchovy obřady. Přišel prý s nimi do Etrurie jistý Hellén, zřejmě po hannibalské válce, a odtamtud se dostaly do Města. Kult uctívaný původně ženami divoce pobíhajícími nocí byl tehdy již volně přístupný i mužům, svobodným i otrokům a otrokyním. V prostředí opilecké a sexuální nevázanosti se uchytily kriminální skupinky páchající podvody, falšování dědických dokumentů i vraždy.

Zasvěcení do kultovních praktik, jejichž průběh nám zůstal v podstatě utajen, znamenalo podřídit se svérázným zvyklostem a nadřazenosti kněží. Když se Hispala od milého dozvěděla, že ho matka hodlá do bakchanálií zasvětit, uprosila Aebutia, ať neposlechne. Sama prý ještě jako otrokyně doporovázela svou paní a byla svědkem toho, co se na obřadech konalo a jak je bylo možné zneužít.

Duronia pak syna vyhnala z domu „jen“ se čtyřmi otroky a Aebutius se uchýlil do domu své tety Aebutie. To ho poslala za konsulem Sp. Postumiem Albinem, aby mu vyjevil, co se kolem něj děje. Moc toho neřekl, ale konsul se dozvěděl o Hispale.

Když si ji pozval, měla propuštěnka strach cokoli o obřadech v Stimilině háji (Stimula ztotožněná se Semelé) při ústí Tiberu prozradit: ať ji prý pošle pryč z Itálie, nebo že ji bakchantky rozsápou. Veřejnost pouze viděla ženy s rozpuštěnými vlasy nořící hořící pochodně do řeky a hořící je odtamtud vytahující; louče byly opatřeny „řeckým ohněm“, jak se mnohem později nazývala dnes neznámá směs síry s nehašeným vápnem.

Dala však na Postumiovy argumenty a příběh římských bakchanálií prozradila. Původně byly jen pro ženy vdané, ale když přišla kampánská kněžka Paculla Annia, rozšířil se kult též o muže. Jako první zasvětila své dva syny, z denní slavnosti roku 188 udělala noční a namísto tří termínů v roce zavedla pětidenní obřady každý měsíc. Paculla také nařídila, aby zasvěcovaní nebyli starší dvaceti roků.

Kdo se nechtěl podřídit pravidlům kněžky, byl prý během rituálů zavražděn. Sp. Postumius předložil záležitost senátu a celý ho vyděsil. Okamžitě bylo nařízeno vypátrat viníky a k ochraně Města byly stavěny noční hlídky. Bylo prošetřováno sedm tisíc lidí a prý jich bylo za padělatelství a násilnosti více popraveno než zavřeno; ženy byly k usmrcení předány do rodin.

P. Aebutius byl s Hispalou Fecenií naopak odměněni. Jemu bylo uznáno odsloužení tehdy ještě povinné vojenské služby a oba dostali po sto tisících assech od státu. Hispala získala pro římskou ženu to nejcennější: dostala právo volně nakládat svým majetkem včetně dědictví, mohla se provdat za svobodného muže (asi milovaného Aebutia) a o její osobní bezpečnost se měli nadále starat konsulové a praetoři (sic).

Byl to vedle gynaikokratické travičské aféry z roku 331 největší soudní případ republikánského Říma, srov. tam.

Černá magie, kouzelnictví, očarování, "voodoo", se stalo hrdelním zločinem císařského Říma ještě před rozšířením monotheismu. Podobně tomu bylo v Orientu, v Číně, viz roky 141 a 91. 

Bakchidés§ 1. seleukovský strat., 165, 161 - 159, 157; 2. eunúchos Mithridáta Eupatora, likvidátor, 71

Bakchiadai, Bakchovci, aristokratický hérákleovský rod v Korinthu§ 766, 747, 733, 657, 630, 620, 600

Bakchylidés z Kóu, lyrik§ 520, 440

Bakrú I. z Orrhoény, dyn., syn Fradašta§ 115, 112

Bakrú II. z Orrhoény, syn Bakrúa I., dyn.§ 112, 94, 92

Baktra§ viz Zariaspa

Baktrie, Baktriana, Baktrové; jako seleukovská satrapie Baktriéné, dn. již. Uzbekistán, Tádžikistán a sev. Afghánistán, per. Báchtri, avest. Bóchdi, čín. Ta-sia (pinyin Daxia), podle vyslance-cestovatele Čang Čchiena (Zhang Qian) z doby kolem roku 130 př. n. l. Ta Jüan (Dayuan, "Velcí Iónové", Ferghana)§ 600, 569, 521, 512, 465, 355, 330 - 328, 326, 323, 321, 316, 274, 261, 256, 248, 245, 235, 208, 206, 200, 190, 185, 180, 175, 171, 155, 140, 139, 130, 128, 125, 120, 115, 100, 95, 85, 80, 75, 70, 55

Kolem roku 130 př. n. l. měla země podle čínských pramenů nejméně jeden milion obyvatel (!), lidé byli zruční řemeslníci a obchodníci, vážili si žen, milovali víno a svátky a byla rozdělena na pět knížectví bez ústřední moci, pentarchie. Království se hlavním městem v Alexandrii Eschaté/Chodžentu mělo šedesát tisíc rodin a tři sta tisíc lidí a šedesát tisíc vojáků (= Ta Jüan). Hroznové víno se prý dostalo do Číny právě tudy díky misii Čanga Čchiena v letech za císaře Wu.

Kolem roku 140 začali Tocharové tísnit hellénské dynasty Baktrie a po jejich porážce roku 130 zde založili pentarchii, volnou vojenskou konfederaci, v níž určitý čas zřejmě ve svých stratégiích vládci ještě buddhističtí Hellénové (první buddhistickým vládcem byl Menandros, první dvojjazyčný nápis řecko-charoští je na mincovní ražbě krále Agathoklea).

Kolem roku 55, ale spíše o více než půlstoletí později, se jedné z nich zmocnil náčelník Kušánů, kteří s Tochary-Jüe-č´ přišli z Tárímu do Baktrie, a postupně se zmocnil dalších čtyř knížectví, odkud odešli Indosakové na jih do Pákistánu a později do Rádžasthánu, viz pod Sakové; výčet členů bakterské pentarchie viz zde níže. Jmenoval se Kudžulo Kafidsés a podle některých patřil k turkotatarskému rodu, který kušánskému knížetcví vládl. Viz rok 55.

 

Roku 819 n. l. postihlo celý region silné zemětřesení, které vyvrátilo čtvrtinu Bakter.  

Bakterská pentarchie. Podle čín. pramenů v čele každého knížectví byl si-chou (xihou, kníže-princ konfederovaný, turecký ekvivalent jagbu/yagbu, náčelník), který zřejmě nepatřil k Tocharům/Jüe-č´, ale platil jim tribut (Hellénové, Sakové). Jména knížetví jsou známa jen z čínských pramenů, územní rozsahy hypothetické:

1. Siou-mi (Xiumi), dnešní oblast Wachánu, severovýchodního výběžku AFG a okolí sídelního města Iškášim (čín. Saj-ťia-šen/Saijiashen).

2. Šuang-mi, Shuangmi, se sídelním městem Šughán, arab. Šiqinán, dnes oblast kolem tádžického města Chorog.

3. Kušán, čín. Kuej-šuang (Guishuang), oblast dn. severoafghánské provincie Badachšán a území severně od Óxu snad až po tádžické Dušanbe. Střediskem státečku asi byl dn. Fajzabád nebo Kunduz (?). Před druhou světovou válkou odkryté hellénské město na lokalitě Aj Chanum (Ai Khanum) na soutoku Kokči s Óxem bylo opuštěno zřejmě s příchodem Tocharů do východní Baktrie, ne dříve než roku 155, ne později než 90. Koncem 19. století se lokalita s ruinami jmenovala Barbarrah. Možná, že to kdysi byla Eukratideia (?), možná založeno již Alexandrem Velikým. Kamenný fallos z některé z městských zdí, byl roku 1999 s řadou dalších předmětů zachráněn z Národnímho musea v Kábulu před taliby a odvezen do Švýcarska, které je v březnu 2007 vrátilo.

4. Si-tun, Xidun, oblast Balchu-Bakter, kde také bylo sídlo (Lan-ši, čín. později také Po-mao/Bomao). Kočovníci ho ale asi sami neobývali a jejich střediskem snad bylo sto km západně ležící ruiny Jemši tepe/Yemshi Tepe (obyvatelstvo v okolí dnes hovoří turkickým jazykem) u Šibarghánu (starším jménem Ušbúrqán), od nichž několik set metrů leží nekropole šesti hrobů místních vladařů a jejich manželek (sedmý byl brzy na to vyloupen), slavné naleziště Tillya Tepe odkryté Sověty v letech 1969 až 1979.

„Zlatý poklad Kušánů“ o 22 tisících mincích a dalších předmětech z doby od prvního století př. n. l. po 1. století n. l. byl čtvrt století pokládán za ztracený. Nalezl ho roku 1978 archeolog Viktor Sarianidi (zemřel koncem roku 2013) v nedotčeném hrobě s jednou mužskou a pěti ženskými kostrami. Nález byl přenesen do musea v Kábulu (kde ho nálezce ještě roku 1982 viděl a roku 1985 publikoval fotografie), odtud roku 1988 ho dala komunistická vláda přenést do opancéřovaných prostorů pod královským/presidentským palácem Arg. V občanské válce roku 1994 museum zasáhla raketa a sedmdesát procent sbírek bylo zničeno nebo vzápětí rozkradeno.

Po další změně režimu roku 2003 se v Kábulu ve sklepeních Argu poklad po vypáčení pancéřových dveří nedotčený objevil. Jedna z mincí je zlatá ražba císaře Tiberia z Lugdunu z let 16 – 21, nejstarší je stříbrná ražba parthského krále Arsaka IX. Mithridáta II., který vládl v letech 123 až 88. Knížectví bylo zřejmě nejsilnější v době před nástupem Kušánce Kudžúly. V Šibarghánu našel Marco Polo nejlepší melouny na světě.

5. Tu-mu, Dumi, řec. Tarmita, dn. Termez na jihu Uzbekistánu s jediným mostním přechodem přes Óxos do AFG (první známý most v této oblasti dal roku 1398 postavit krutovládce Timúr Lenk/Tamerlán, člunový). Asi sto km severozápadně od Termezu za Derbentem, Darband je na hedvábné stezce snadno kontrolovatelná soutěska Železná brána, tradiční hranice mezi Sogdiánou a Tocharistánem.

Balakros z Makedonie§ 1. Alexandrův sómatofylax, satr. Kilikie, manž. Fily, 333, 324; 2. s. č. 1, 333; 3. strat. v Egyptě, s. Amyntův, 331

Balanus, kn. záalpských Keltů, možná části nórických Bójů; podle některých představ byl synem Cincibiliovým, bratra Catmela, srov. rok 178§ 169

Balarové, viz pod Sardinie

Balás ze Syrie§ viz Alexandros I. Balás

Balassu z Dakkúru, aram. šejk§ 731, 678

Balaton, Blatenské jezero, Pelso, viz pod kanály

Balčik§ viz Dionýsopolis

Baleáry, lat. a řec. Baliáres nebo starší Gymnésiai nésoi, „Nahé ostrovy“ - lat. B. maior, minor, později též (lat. i řec.) Maiorika, Minorika, z toho dn. Mallorca a Menorca; viz také Ebúsos a Pityússy; Baleárové, národ pelasgického původu, o novodobé cestomanii na B. viz pod cestování§ 654, 241, 215, 206, 205, 123, 46

Balkán, poloostr., viz pod Haimos§ 775, 675

Balchaš, jezero v Kazachstánu§ 200, 53

Balích(u), ř. v sev. Mesopotamii, levý vysychající přítok Eufrátu, dn. arab. Nahr Balích v SYR s prameny v TR§ 616

Ballaios z Illyrie, dyn.§ 167, 135

Ballista, učitel a bandita§ 70 a viz s. v. piraterie

balneae, veřejné lázně (v Římě), viz lázně

Baltil, bab.§ viz Aššur, m.

Baltové, viz Burgundové

Baltské moře, Balt, Suébské moře/mare Suébicum§ 72

Balúčistán, země v PAK a IR, stará Gedrósie§ 170, 124 a viz v indexu s. v. Sakové

Bambusová kronika n. annály, Ču-šu Ťi-nien/Zhushu Jinian§ 90

Bambyké, m. v Syrii, pozd. od Seleuka I. Hierápolis§ 96, 54, 37

Snad totožná s Edessou v Syrii (nikoli v Osroéně), ass. Na(m)pigi a pozd. Lit-Aššur, aram. Manbug, syr. Mabog, dn. Manbidž sev. od Halabu; centrum kultu Atargatidy, "assyrské" Héry, srov. tam a pod sex (jméno B. od řec. označení pro hedvábný kokon bombykion).

Bampúr, viz Púra

Banáras, Benares, viz pod Káší a Indie

Banát, novověká historická země dnes rozdělená mezi Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii§ 60

banausiá, viz pod technika

bandité, banditismus, lupiči, viz piraterie

Banítu, ka Assyrie, manž. Šulmán-ašareda V.§ 727

Banítu(m), vodní kanál v sev. Babylónii§ 624

L. Bantius, předák v Nole, hrdina od Cann§ 216

banky, bankéři, bankovnictví, finančníci, pojištění, bankroty, hawala, lichva a dlužníci v Římě, viz také lichva, pojištění, ceny, secesse, daně, dluhy

Zárodky dnešního bankovnictví a neblahé jeho pověsti leží v Mesopotamii. Sumerský obchodník dam.kar, semitský tamkáru, se z běžného „obchod všeho druhu“ proměnil ve velkoobchodní firmu s rozsáhlou sítí agentů a s bankovními službami. Obchodníci osobně ručili majetkem, do větších obchodů se podnikatelé slučovali ve společnosti. Ve starobabylónské éře byl např. velkým obchodníkem v Nippuru Sumeřan Ur-pabilsag, syn Ubarruma.

Ve staroassyrské byla známa rodina Púšu-kéna, obchodujícího s koloniemi v Kappadokii. V novobabylónské době známe několik bankéřských rodin. Proslul rod babylónského finančníka Egibi, firma jehož nástupců skončila roku 522, kdy v čele „investiční banky: stál Itti-Marduk-balátu, který byl s bratrem zabit za povstání po Kambýsově smrti. Familie Murašú z Nippuru úvěrovala podnikání v zemědělství ještě za Peršanů a firma zanikla za Artaxerxa III. Byla to zřejmě první agrobanka dějin.

Tamkárové poskytovali úvěry a nejvyšší povolená úroková sazba např. ve starobabylónské době byla u peněžní půjčky dvacet procent, u obilné půjčky 33 1/3 procenta.

Prvními bankovními institucemi byly u Hellénů a všude jinde chrámy, hlavně delfský. Bohové také byli nejvyššími ručiteli a strážci uschované částky. Vše pochopitelně na jméno a obličej, nicméně s řádně vedenými knihami a nezbytnou úřednickou agendou kolem správy "účtu". Bankovní síť alexandrijských a dalších podnikatelů sahala po celém pro Hellény a Foiníčany obchodovatelném světě, tedy od Gibraltaru po Indii.

Jméno Trapezús, dnešní Trabzon na východním pobřeží tureckého Černomoří, snad souvisí se stolem, "trapeza", dodnes řeckým výrazem pro banku. Z let snad 350-325 je uchována stříbrná drachma s jeho vyobrazením a na něm s hromadou něčeho, zjevně mincí; pak by to byl směnárnický stůl a první přímý grafický doklad o bankovnictví. Pod stolem jsou vyražena písmena "tra", zkrácený název státu (za asi "trapezúntón", mince Trapezúntských).

O vztazích bohyně, chrámového pokladu a státních účtů nejlépe vypovídají dokumenty Athéniných pokladníků, seznam votivních darů, tedy příjmů, a výdajů na účely kultovní, ale také pronájem cenných předmětů státním úředníkům a výplaty na válku (vše z dob peloponnéské války). Válečné dluhy státu se stávaly dluhy bohyně, takže chudla přímo úměrně svému státu. Dluhy vůči státu odpouštěli v Persii při nástupu nového krále a ve Spartě.

Peisistratos byl zjevně první z Evropanů, který jako „státník“ půjčoval peníze na „projekty v zemědělství“ a asi byl prvním, který vládl a současně byl bankéřem-podnikatelem v úvěrech. Mělo to logiku: nechtěl, aby se venkovský lid potloukal bez práce po Athénách a staral se o politiku, ale zůstal v attické provincii. Protože měl za něho stát vyšší příjmy, mohl být Peisistratos štědrý a Athéňané říkávali, že za něho se žilo jako „za Krona“.

Je zajímavé, že v zámožných Athénách se domácí bankéři ve čtvrtém a začínajícím třetím století nepodíleli příliš na financování lodní přepravy (= zahraničního obchodu), ale půjčovali na osobní spotřebu. Zadluženost nezdárných synků a tahanice s dlužníky patřily mezi náměty autorů komédií. Byla to však už doba mocenského úpadku kdysi hellénské velmoci. Obří dluhy Caesarovy a způsob, jak se jich zbavil, viz pod dluhy a rok 61.

Sahat na majetek vlastních bohů se nevyplácelo (u cizích ovšem ano, srov. dějiny římské expanse směrem východním). Z Hellénů na lákavost chrámových pokladů doplatili Fókové. Kromě Delf totiž ve Fókidě snad ani nic jiného není a čas od času chudí horalé na Apollónův celohellénský majetek sáhli: buď zorali ladem ležící půdu, nebo zpeněžili delfské poklady, srov. čtyři „svaté“ války Fóků.

Roku 356 se Fókové rozhodli k zoufalému činu: vyzvedli zlaté poklady Delf a vyzbrojili jimi žoldnéřské vojsko, jemuž velel Filomélos z Ledónu s pravomocí stratéga autokratóra. Válčili proti přesile deset let, ale štěstí jim Apollónovy peníze nepřinesly: fócký stát zanikl, všichni lidé zemřeli násilnou smrtí.

V hellénském světě měli otroci a propuštěnci všechna práva kromě plných občanských. V Athénách bývali v postavení metoiků. Společensky ovšem nedosahovali tak závratných karier jako jejich kolegové v době římského principátu. Roku 371 pronajal svobodný Athéňan Pásión svou banku a manufakturu na výrobu štítů svému propuštěnci Formiónovi (Pásiónův syn Apollodóros ve spojenectví s Démosthenem později usiloval o převedení státního divadelního fondu do vojenského rozpočtu, srov. theórikon pod tragédie).

Po bankéřově smrti se dokonce propuštěnec oženil s vdovou, byl poručníkem mladšího z jejích synů a se starším se dohodl na rozdělení důchodů z firem. Prvním slavným správcem nesvobodného postavení rodinného majetku byl Perikleův domácí otrok Euangelos. Vedl přesnou evidenci výnosů rodinného majetku a výdajů.

Nedůvěra k bankovnímu sektoru je zřejmě odvěká. Latinský výraz fénerátor je totiž pro někoho, kdo půjčuje peníze za úrok/fénus s významem „úvěrový bankéř“, rovněž však pro lichváře. Podle řeckého daneistés byl zván i danistés. Výrazem pro směnárníka je lat. argentárius, zároveň jiný výraz pro „lepšího“ bankéře, jehož podnik sídlil v „peněžním obchodu či boudě na peníze“, taberna argentária na foru. Argentáriovi se zprvu říkalo řecky trapezités a jeho obživou bylo vše kolem soukromých financí: směnoval peníze, permutátió, poskytoval půjčky, ukládal peníze a prováděl platby klientů po celém území říše, spravoval úvěry, uložené majetky na základě ústního a písemného příkazu, perscríptió. Se souhlasem kleinta, a za podíl, mohl s uloženými penězi podnikat, podíly měl z účastí na státních a soukromých aukcích, osvědčoval též pravost ražby. O transakcích vedl záznamy v knihách, codicés, tabulae, ratiónés. Zápisy v nich měly u soudů průkazní hodnotu.

Prvním ze státníků, o němž je dochována zmínka, že bere politiku jako business a naopak, byl roku 186 Attalovec Eumenés II. Král nabídl Achájskému spolku 120 talentů darem nikoli na válku a výdaje s ní spojené, ale jako základ bankovního vkladu, z jehož výnosu by mohli Achájové vyplácet své federální úředníky. Aby mu nebyli příliš zavázáni, byl to přeci jenom exponent římské expansivní politiy, Achájové tehdy odmítli...

Nešťastně skončil skok do politiky pro bankéře Eubúla z Atarnea. Nevíme jak, ale stal se tyrannem ve své vlasti, tedy samovládcem, a roku 347 ho sesadil a zavraždil jeho eunúchos Hermión/Hermeiás, kterého předtím propustil na svobodu. Neteř nového despoty jménem Pýthiadu si vzal za ženu filosof Aristotelés, viz rok 341. O Eubúlovi nevíme jinak vůbec nic, nicméně to by jediný finančník starého věku, který to dotáhl do čela státu, byť tak malého a závislého na vůli Velkého krále. 

Na rozdíl od nummuláriů poskytovali argentárií úvěry i bezhotovostní. Ze své činnosti platili státu daň, vectígal. Stát na lidi kolem půjček a směny peněz dohlížel prostřednictvím městského praefekta, praefectus urbí. Volený úředník měl právo kontroly účetnictví, códex/ratió acceptí et expensí, seznam příjmů a výdajů, dlužníky vedl bankéř v knize zvané podle termínů splatnosti calendárium.

Pravým pouličním směnárníkem byl nummulárius, povolání ovšem také s nedobrou pověstí, starající se o směnárnu, ménsa nummulária, "peněžní stůl". Bankéři se stejným názvem, ale jako státní úředníci, proměňovaly lokální ražbu za říšskou, ověřovali množství drahého kovu v ražbě, distribuovali nové mince, vykupovali zlato a stříbro. Zjevně každý z velkostatkářů a majetných propuštěnců a otroků se věnoval lichvě, tj. půjčování peněz na úrok (viz tam). Dlužníci spláceli úroky vždy na novoluní, tedy v hellénském světě na númenie, Římané na kalendy, první den v měsíci.

Jiným názvem pro finančníky byl mensárius (podle řec. trapeza, viz zde výše). Původně to byla státní funkce zřízená roku 351 na pomoc předluženým plébejům. Pětičlenná komise, quinquevirí mensárií ab dispénsátióne pecúniae, "pět finančníků pro správu peněz" dohlížela na oceňování zastaveného majetku dlužníků a na výplatu státní podpory těm z nich, kteří nebyli již schopni splácet dluhy. Roku 216 se na základě zákona tribuna lidu M. Minucia proměnila pětičlenná komise v tříčlennou, triumvirí mensárií, ale jejím hlavním účelem bylo řídit finanční otázky spojené s totální válkou s Hannibalem. Mensárií měli též uložené služné vojáků.

Při životním stylu římských elit nebyla o klienty nouze. Mezi klienty římských bankéřů patřili svého času hellénističtí monarchové. Nejznámější je státní dluh Ptolemaia Auléta u C. Rabíria Postuma a u Božského Iúlia. Aulétés musel dokonce Rabíria udělat svým ministrem financí, dioiketem.

Velké římské bankovní firmy si začátkem principátu držely síť poboček po celé říši. Vedli je propuštěnci nebo otroci, stejně jako účetnictví většiny římských businessmanů a entrepreneurů, řídili také lodi atd. Finančníci, obvykle jezdeckého původu, se spolčovaly do vlivných bankovních asociací, societás argentária.

Kurulští aedilové Cn. a Q. Ogulniové roku 296 pohnali před soud několik bankéřů pro lichvu, kteří za trest museli ozdobit několik náboženských objektů (v dobách neklidných ale moc bankovních kruhů nesmírně vzrostla a stala se nekontrolovatelnou: tak roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellió za to, že se při soudních přích zastával dlužníků).

V této době dostala např. pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů Města rúmínalská vlčice, známá též jako „kapitólská“, dílo původem etruské ze začátku 5. st. (srov. rok 507); dnešní sošky jsou ale až z dob renesančních, dílo Benvenuta Celliniho, neboť původní časem zmizely (jediným přímým, ale nevelkým poškozením symbolu města Říma byl zásah blesku roku 65).

Sošky byly pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli ještě vydláždit kus Města, na Capitólium dát bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu jeho sochu se čtyřspřežením a do chrámu stříbrné vázy.

Peníze, resp. zákaz obchodování s určitým národem, byl poprvé použit Římany roku 230. Tehdy se rozjížděla válka s italskými Kelty, od nichž obchodníci brali různé výrobky a otroky. Aby se zisk z obchodu nepoužili Kelti-Gallové na válku, nesměli Římané platit stříbrnými a zlatými mincem, které byly všeobecně směnitelné.

Římští patriciové nebyli nijak orientováni na podnikání ve výrobě; to bylo doménou propuštěnců, otroků i svobodných, viz pod řemesla. V Itálii vlastně žádné průmyslové odvětví nijak výrazně neprofitovalo, snad kromě textilního. Římská elita se věnovala zemědělství, pozemkům, pěstování obilí a dobytka, vlastní průmyslová základna impéria ležela v provinciích. Nicméně ani v agroprodukci Aeneovi potomci nijak nevynikali. Po hannibalských válkách se vylidnila celá jižní Itálie. S výjimkou několika měst (ještě necelých sto let dříve dokázala Capua nebo Tarás postavit do pole po třiceti tisících mužích).

Všeobecně klesla zemědělská produkce a majitelé latifundií pronajímali pozemky zotročeným lidem, svým klientům. Řím byl po celou svou imperiální dobu odkázán na dovoz obilí a jeho vládcové městskému proletariátu raději rozdávali obilí a další potraviny zdarma, neboť je nikdy nenapadlo řešit obrovskou nezaměstnanost v Latiu.

Hospodáři Římané nebyli dobrými. V řadě oblastí se chránili zákazy, jako například zákazem dovozu vína do Itálie. Obchodní bilance Itálie byla výrazně pasivní, málo se z ní vyváželo. Obchod šel dobře ostatním obyvatelům Itálie, římským občanům. Mithridátés dal v Asii pobít jednoho dne na osmdesát tisíc Italiků a Římanů, kteří tu byli obchodně nebo spravovali výnosy provincií, na Délu dvacet tisíc. Románský element byl v posledním století př. n. l. značně rozšířen (např. africká Cirta byla za Iugurthy převážně římská).

Římané se rádi vrhali do finančních obchodů: sdružovali se za účelem investování do lodních nákladů, podíleli se na pojišťování dálkových obchodů, na okamžitém zisku a z něho pocházející luxus (srov. pod pojištění). Finanční síla impéria ovšem ležela v Římu, nikoli v provinciích, Řím byl dominantní. Již v republikánské době ovládali prostřednictvím půjček římští bankéři celé provincie. Cluvius z Puteol měl v polovině posledního století republiky velké hypothéky u měst provincie Asie. Jistému T. Pinniovi dlužili maloasijští Níkájští osm milionů séstertiů.

Peněžnictví se za republiky z aristokracie nevěnoval nikdo. S podporou C. Flaminia byl totiž roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů.

Římská aristokracie to vůbec měla z dnešního pohledu těžké, ale nestěžovala si. Senátoři a jejich synové podle tohoto zákona nesměli vlastnit námořní lodi kromě za účelem dopravy vlastních výnosů/úrod na statcích, nesměli se účastnit veřejných licitací a měli zakázáno vše, co se pokládalo za spekulativní zisk, quaestus, řecky to kerdos. Co nesměli sami, směli jejich klienti svázaní s aristokraty poddanskou sítí, jejíž hlavou byl patrónus, ochránce svých klientů. Odtud se rekrutovali propuštěnci a otroci řídící bankovní filiálky po celém Středomoří. 

Teprve v principátu se řada senátorů nebo jejich zlaté mládeže rádo zbavovalo senátorské otravy a věnovala se businessu, ctihodné dámy dávaly přednost vedení bordellu před společenskou vážností, jak si stěžují doboví moralisté, většinou literární příživníci u stolu boháčů.

V posledním století republiky měli bankéři v Římě ještě latinská jména: Considius, Acius, Silicius, Caecilius, za raného císařství už převládla jména propuštěnecká z východního Středomoří.• Nejstarší fungující bankou je Monte dei Paschi di Siena (MPS), založená roku 1472 a pod dnešním názvem od roku 1624. Je jedním z největších italských bankovních domů. Byla původně „monte di pietà“, horou zbožnosti, shromažďující vklady, jejichž úrokový výnos šel městům, soukromníkům, nebo na sociální účely; dluhopisy. O století předtím ve Florencii (zde nejstarší kolem roku 1300), Benátkách a Sieně byli měšťané donuceni kupovat od státu volně obchodovatelné dluhopisy na válečné výdaje.

Podvodníci mezi bankéři to měli kdysi „těžké“, obzvláště když v provinciích měsíční úrok činil čtyři procenta, tedy 48 procent ročně! Lichváři poskytující úvěry jednoprocentní na měsíc nebyli zvláštností.

Tak významným podvodům jako např. kolem obligací v hodnotě dvou miliard dolarů firmy Washington Power System 22. července 1983, nebo účetním podvodům ve společnosti Enron (srov. enronitis) koncem roku 2000 nebo koncem roku 2003 v italském Parmalatu, se v antice nedařilo.

První velkou finanční aférou a krachem novověku byla tulipomanie/tulipmania z Holandska. Kolem roku 1560 se z Istanbulu dostaly první cibulky tulipánu do Vídně, odtud na západ. Evropané z nich byli uneseni, Holanďané asi nejvíce. Cena cibulek rostla až do astronomických výšin. Roku 1636 se v Haarlemu dokonce ustavil první světový obchod s budoucími trhy - s příští úrodou tulipánů.

Tulipomanie skončila krachem 7. února 1637. V té době se za jednu (sic) cibulku platilo například desetinásobkem ročního platu řemeslníka a dalo se za ni pořídit dohromady mnoho kusů dobytka, oblečení, množství jídla. Business se zhroutil a z tulpánu se staly běžné okrasní květiny.

Nejvyšším finančním podvodem, kterého se na své bance dopustil jedinec, byla aféra obchodníka cennými papíry francouzské banku Société Générale (SG), založené Napoleonem iii. Jérôme Kerviel (31) spravoval majetek v hodnotě odhadem padesáti miliard a fingovanými obchody připravil banku o 4,9 miliard eur. Mnohaměsíční malversace byla odhalena 19. ledna 2008.

Podle všeho o jeho spekulativních obchodech nadřízení věděli a kryle je, dokud vynášely. O dva roky později byl Kerviel v první instanci odsouzen na pět let do vězení, z toho dva roky na podmínku, a kuriosně k náhradě škod bance ve výši oněch téměř pěti miliard eur.

Před ním vynikli defraudovanými částkami a vzniklými škodami Jasuo Hamanaka, obchodník s mědí v Sumitomo Corp., který svou firmu připravil o 1,75 miliardu eur (1996), Nick Leeson, který roku 1995 v Singapuru významně přispěl k pádu staré anglické banky Barrings´ ztrátou 1,12 miliardy eur, Tošihide Iguči neautorisovaným obchodováním způsobil firmě Daiwa Bank ztrátu 751 milionů (1995) a John Rusnak neoprávněně roku 2002 spekuloval s penězi patřícími Allied Irish Bank a stálo to 472 milionů eur.

Největší bankovní úpadek je z roku 1991, kdy zkrachovala Bank of Credit and Commerce Int. (BCCI) se ztrátou v přepočtu deseti miliard eur. Všechno se však změnilo v létě roku 2008, kdy se ve Spojených státech naplno rozjela vlna krachů hypothéčních a investičních bank, doprovázená bankroty v západní Evropě a radikálním omezením průmyslové výroby a celkovou hospodářskou recesí.

Americká vláda George W. Bushe a hlavně Baracka Obamy pumpovala na záchranu bankovního systému, ale také automobilového průmyslu stovky a stovky miliard dolarů, podobně se chovaly vlády evropské. Řada z nich krachující banky postátňovala. Situace se vydávala za ještě horší hospodářskou krisi, než která následovala po krachu newyorské bursy roku 1929.

Největším investičním podvodem je případ z prosince 2008 podnikatele Bernarda Madoffa (70), který zpronevěřil asi padesát miliard dolarů svých klientů. Zhruba tolik rok předtím vedl specialisovaný časopis Forbes majetku pro nejbohatšího muže planety. Texasan Allen Stanford (62), jehož banka sídlila na Antiguy, byl v červnu 2012 v Houstonu odsouzen na 110 let do vězení za podobnou zpronevěru více než sedmi miliard dolarů svých investorů.

Podobně jako soukromníci a firmy bankrotují státy. Svou platební neschopnost vyhlásil během své padesátileté vlády (1554-1598) Filip ii. Španělský (Felipe ii.) třikrát, neboť šel z války do války (1557, 1575 a 1596). Dostal do osudových obtíží svého největšího věřitele, jihoněmecký bankovní dům Welserů, který po podobných ranách z Francie a Holandska vyhlásil úpadek roku 1614.

Roku 1811 za napoleonských válek bankrotovali rakouští Habsburkové, o dva roky Dánské království. Roku 1876 vyhlásila úpadek osmanská říše Abdülhamida ii. (v budově mezinárodní správy státního dluhu dnes sídlí státní Istanbulské gymnasium s tureckou a německou výukou).

Roku 1890 bankrotovala Argentinská republika, která vsadila na zlatý standard, ale očekávaný nerostný boom se nedostavil. Říkalo se tomu "Baringova krise" podle londýnské banky bratrů Baringů, rodem z Brém, kterou musela zachraňovat Bank of England (roku 1995 zkrachovala zcela). Roku 1893 se finanční krise s úpadky rozšířila do Jižní Afriky, Austrálie a pak i Spojených států. Argentina bankrotovala znovu roku 2002, kdy nebyla věřitelům schopna platit ani úroky z úroků. Od sedmdesátých let 20. století většina vlád západního světa nesmírně zatížila obřími dluhy státní, provinční a obecní rozpočty, takže se dalo hovořit o jakési debitokracii, astronomického zadlužování, jen aby se udržel sociální smír.

Roku 1918 se stalo insolventní Rusko, které se poražené ve světové válce od carů dostalo do spárů bolševiků. Podruhé se nad vší Rusí stáhla státní insolvence roku 1998. O finančních úpadcích Německa, Maďarska a Zimbabwe viz pod inflace.

Padělání měny bylo postihováno nejvyššími tresty. Když působil budoucí císař Galba v provincii, dal podvodnému směnárníkovi (nummulárius) přibít uťaté ruce k jeho směnárenskému stolu. O podvodníky ze strany zákazníků bankéřů se starali finančníci sami. Děd císaře Vespasiána opustil vojenskou službu a živil se jako výběrčí peněz, coactiónés argentáriás factitávit.

Císařův otec byl ve stáru bankéřem celého národa Helvétiů (předtím vybíral v provincii Asii přístavní dvouapůlprocentní clo, públicum quadrágésimae, za což obdržel od místních podivuhodnou dvojsmyslnou dedikaci „kalós telónésanti, tj. dobře vyclívajícímu“.

Životní styl radovánek na dluh se pravděpodobně narodil v Římě. Systém půjčovat si tak dlouho, dokud to jde, funguje dodnes. Potomci římské aristokracie za principátu projedli, propili, prohráli a proděvkařili pozemky, stáda, domy, neboť všechno museli zastavit. Na začátku je zástavní půjčka od bankéře na Foru. Je-li zle, doporučuje satyrik D. Iúnius Iúvenális, lze ještě odjet např. do Bají na ústřice, prostě zmizet z Říma. Pak už zle je.

O penězích viz pod ražba mincí. Banky se ve starověku nevylupovaly. To je invence mnohem pozdější. Např. první vyloupení banky ve Spojených státech se stalo 19. března 1831 jistým Edwardem Smithem: do City Bank of N. Y. si se zbraní v ruce přišel pro 245.000 dolarů.

Havala, hawala, arab. převod, směna, důvěra, zřejmě přímo navazuje na tradiční starověké bankéřské způsoby. Její indická podoba se jmenuje hundi. Bankovní systém havaly je rozšířen po Předním východu, Africe a Asii, v celém muslimském světě. Spočívá výhradně na osobních zárukách a osobních předáních a přesto funguje na obrovské vzdálenosti a v jakémkoli prostředí. Poslání peněz, půjčka, splácení atd. se děje bez písemného záznamu, a to v jakýchkoli částkách.

Převody peněz nejsou zatíženy bankovními poplatky ani oficiálními kursovními lístky a dluh, který vzniká na jedné straně, protože nejsou peníze ihned fysicky doručeny, je možné uhradit i zbožím nebo jakoukoli jinou formou, např. službou. Systém je naprosto neprůhledný, řídí se pouze pravidly businessu a cti bankéře (hawaladar n. hundiwala) a jakákoli státní omezení na ochranu před praním peněz, daňovými úniky apod. jej nemohou postihnout.

Drávidský svět měl a má svou podobu velmi starého systému "mikro-finančnictví". Kuri, dnes chit/chitti, "loterie", je krátkodobá půjčka původně snad související s přístavními obchody v Kérale. Praktikuje se v prostředí, kde se lidé znají a půjčky jsou bezúročné a jejich nesplacení není spojeno s žádným postihem, ale ostudou. Žádající o půjčku sezve lidi k hostině a ti s sebou přinesou peníze, které posléze hostitel splatí. Zároveň se losuje ve společnosti o právo půjčit si příště, až vznikne rotační řád.

 

Bantu, Bantuové, několik set ethik velké jazykové skupiny jižně od Čadského jezera, řec. Libyjského, která se rozšířila od středu kontinentu na jih a východ Afriky§ 117

Prapředkové batuských národů, "Protobantuové", žili na území dn. Kamerunu a na jihovýchodě Nigérie c. 2000. Kolem c. 1000 začali s migrací a expansí na jin směrem do Angoly a Zambie a na východ směrem k Velkým jezerům. Železná kultura zemědělců a dobytkářů vyháněla sběračské skupiny do savan a polopouští. Nižší datace klade začátek migrací až do doby kolem roku 400 př. n. l., kolem 200 n. l. dosáhli východní Afriky, kolem roku 300 n. l. žili také v okolí jezer Tanganyika a Malawi, roku 400 prý dorazili na jih Afriky, nikoli však k moři: Holanďan Jan van Riebeeck, chirurg, obchodník a zakladatel Kapského Města, v dubnu 1652 na Mysu nenarazil na Bantu, ti žili tehdy nejjižněji na dnešním zimbabwsko-jihoafrickém pomezí, ale na Sany/Křováky. 

Banú Maz‘úr§ viz Maz‘úr

Baraq, Barkas, Barcas, viz Hamilkar

barbar, barbaros, barbaři, srov. lat. balbus, breptající, všichni, kteří nemluví řecky, srov. slovanské „Němci“, romské a hebrejské označení pro všechny, kteří nepatří do cikánské nebo židovské komunity. Od helléno-perských válek mělo slovo nepřátelský, pohrdlivý tón, především tak Helléni označovali Peršany; srov. Aristotelovu radu Alexandrovi, rok 343. Označení b. se nedostalo Egypťanům, od dob Alexandra I. Makedonům a později Římanům. Na délských apollóniích kolem roku 270 zvítězili v dorosteneckých kategoriích mladíci z Byblu a kolem roku 200 na nemejských hrách závod spřežení vyhrál jistý Diotímos ze Sídónu, syn Dionýsiův, povoláním "dikastés/soudce": zjevně šlo o hellénisovaného Foiníčana, který byl ve své vlasti ve vládní funkci: sofet, řec. dikastés. Doma na jeho poctu dali vytesat mimo jiné do kamene zachovaný oslavný epigram v dobrém hellénském stylu tohoto žánru.

Barbarofónos však nemuselo znamenat ethnicitu. Jedno staré slovníkářské heslo tvrdí, že "těžkou a nezřetelnou", tedy barbarskou výslovnost mají Élejové a Kárové. Élejští obývali Élidu s Diovým okrskem Olympie, jde tedy v takovém případě o "buranství".

Magnus Magnentius, Kónstantínův magister mílitum (= náčelník genštábu) se chopil vlády v Galliích roku 350. Po třech letech si vzal život. Jeho matka byla Frankyně, čímž byla ještě v této době pokládána za barbarku. Viz také pod Berberové, kterým říkají Arabové Barbar. V 17. až 19. století byly Evropany nazývány státy severoafrických pirátů a korsárů v Maroku a pod tureckou hegemonii barbarskými, barbaresques; také s ohledem na jejich berberství.

Assyřané měli slůvko nuá´um, nuwá´um, nu´u pro blbý, barbarský, domorodý, pl. nu´á´ú; nuwá´uttum byly záležitosti domorodců (v užívání v assyrských obchodních osadách v Anatolii). Podobně označovali Číňané své okolí za barbarské, vlastně celý svět: ti (pinyin: di) barbary na severu od říše středu, man na jih, žung (rong) na západ a i (yi) na východ. Hindské barh-barh znamená žvanění a elity Hindustánu, hovoří-li o civilisovanosti a kulturnosti, pak mluví o sanskriti, sanskritské kultuře, tedy hindské, k níž je všechno ostatní cizí a může se jí podrobit (což se Britům svou úporností a krátkodobou vládou nezdařilo, soudí Indové). 

Barbaři bez úvozovek

Barbaři jsou lidé, jimiž civilisovaný svět opovrhuje, kteří ho však sami nezatracují, učí se od něho a jednou se ho zmocní.

Pyrrhovi to bylo nad slunce jasné. Jihoitalští Hellénové ho zvou na pomoc proti jakýmsi barbarům. Asi proti takovým, které jeho vzdálený příbuzný Alexandros Veliký podrobil cestou do Indie. Pyrrhos porazí ty italské, pustí se na západ a bude stejně slavný jako král všech králů.

Barbaři, kteří na hvězdu z východu na jaře roku 280 př. n. l. čekali, byli Římané. Épeirský král, potomek Achilleův, viděl svět očima profesionálního válečníka, který musel vítězit a na to měl vojenskou vědu, kus civilisace. Když poprvé spatřil římské konsulské vojsko, prohodil: „Sešikování barbarů není barbarské. Uvidíme, co bude, až se dají do práce.“

Civilisace s taktikou, dvacet slonů a bojové nasazení byli králi málo platné. Po pěti letech bojů v Itálii a na Sicílii musel domů. Jeho barbaři totiž stavěli do pole stále nové a nové legie, jakoby měli nevyčerpatelný lidský potenciál. To král z civilisace nemohl tušit: Římané po jeho odchodu ovládli celou Itálii na jih od Pádu a vojensky byli silnější než Makedonie a všechny státy mateřské Hellady dohromady.

Barbarství na dekret

Slovo barbaros úzce souvisí s převahou. To, čím kulturní svět, zde Hellénové, pohrdal, se samo rychle emancipovalo. Když Římané o osm desetiletí později porazili Filippa V. Makedonského, vděční Hellénové jim povolili účast na svých hrách, čímž je uznali za kmenově příbuzné: Roku 196 př. n. l. přestali být Římané úředně barbary. Helléni zrovnoprávnili Romulovy Quirity, ale nikdy se masově neučili latinsky. Zato barbarští Římané řecky (Římané naopak měli Hellény za změkčilce a povaleče).

Podobně se už jednou Hellénové zachovali. To když roku 496 př. n. l. připustili na olympiádu krále Makedonců Alexandra I., protože v rozjíždějící se válce s Peršany stál na jejich straně. Nicméně pro athénské vlastence zůstávali Makedonci barbary ze severu, jak v polovině čtvrtého století př. n. l. brojil Démosthenés, který se živil žvaněním a skládáním soudních řečí pro jiné, méně užvaněné Athéňany. Dlužno připomenout, že i jeho válku vyhráli barbaři a on, muž civilisace, v bitvě odhodil štít, aby se mu lépe utíkalo.

Všude samí němci

Vztah mezi civilisovaným lidem, atraktivním hmatatelně i duchovně (tedy změkčilým), a méně lákavým, chudým, vědami a uměními nedotčeným (tedy silným), byl a zůstane vždy napjatý. Jedni si věčně budou klást otázku, co jsme udělali špatně, že jsou ti „jiní“ vůči nám tak protivní, a druzí budou tak dlouho klovat, až civilisaci uklovou.

Své barbary měli Číňané ve všech turkických, mongolských a jiných nájezdnících ze všech světových stran („říše středu“); když Čínu dobyli, splynuli s chanstvím-čínstvím. V očích Číňanů i Japonců jsou barbary i Evropané. Vymezují se dokonce národové, kde bychom to, my Evropané, málo čekali. Tuaregové nazývají černochy žijící jižně od Sahary gnava, aguinav, „němí“ (odtud snad pochází slovo Guinea). Tuaregové patří mezi Berbery, národ, který dominoval severu Afriky před vpádem Arabů. Římané měli se „Svobodnými lidmi“, Imazighen, jak si Berbeři říkají, neustálé potíže a dali jim nálepku barbarů, odtud dnešní Berber.

Stejné „němce“ mají Slované. Němci naopak mají od slova Slovan slůvko Sklave, otrok. Natolik oblíbené to bylo ve středověku zboží, že zaniklo latinské označení pro otroka servus a přišlo sclavus, z toho anglické slave, italské schiavo a z toho dokonce civilisovaný pozdrav ciao, čau.

Předkové všech jmenovaných patřili do skupiny barbarů. Splňovali náležitosti kladené řeckořímskou antikou na barbarství: až na elity neuměli řecky ani latinsky, neznali olympský pantheon (ani císařský kult; což se monotheistům také nechtělo), byli negramotní, nežili ve městech, neměli psané zákony a ústavy.

Prostě to byli barbaři, severně od Dunaje, jižně od Asuánu a několik kilometrů od severoafrického pobřeží a na východ od Eufrátu. Keltové byli nepochybně významnými barbary, dokud nebyli romanisováni (tato kúra mimo jiné obsahovala genocidu). Je pozoruhodné, že jejich přemožitel, Božský Iulius, sice ve svých Poznámkách hovoří o barbarských zvycích, ale kmeny většinou pojmenovává jejich jmény. Caesar byl zřejmě první z korektních politiků, tedy vědom si toho, že sice všichni víme, že to jsou barbaři, ale nemusíme to pořád říkat; lepší to s nimi v podstatě stejně nebude (předstihl tak zhoubný nešvar politické korektnosti z posledních desetiletí 20. století, který mimo jiné napomohl rozšíření islámu a zcela nepřizpůsobivých ethnických skupin do Evropy.

Jak se to stalo

Barbar je hodně staré slovo. V novověku se stalo epithetem okupantů a válečníků všeho druhu s výjimkou národně osvobozeneckých. Hérákleovský Schwarzenegger mu vrátil jistou laskavost, protože za sebou vleče i význam povstalce proti podivným poměrům. Literárně se slovo poprvé objevilo v Íliadě, kde v seznamu vojsk jsou mezi trojskými spojenci Kárové hovořící „cize“ či „drsně“, barbarofónos. Barbaros totiž v řečtině znamená nesrozumitelný, syrový, nevzdělaný, divoký, hrubý až krutý, cizí, prostě nehellénský.

Výraz souvisí s latinským balbus, které upomíná na český blábol, breptání, nesrozumitelnou mluvu. Mluvit bla bla znamenalo být cizincem a sloveso barbaridzó mělo dva významy: chovat se jako cizinec, mluvit cize s chybami, nebo se držet cizinců; v klasickém období hellénských dějin kolaborovat s Peršany.

Dokud se do Hellénů nepustil král Dáreios, nemělo slovo barbar žádný etický náboj. Označovalo lidi z nehellénského světa. Ačkoli se hašteřiví Hellénové vůči sobě přísně vymezovali a získat občanství jinde bylo téměř nemožné (v egejské oblasti bylo na šest set státních útvarů), vůči cizincům-barbarům se často chovali velmi otevřeně. Část iónskoattické šlechty se například ženila s thráckými princeznami (srov. slavný Miltiadés a Hégésipylé a jejich ještě slavnější syn Kimón).

Ve velkých přístavech nebo jednou za čtyři roky v Olympii bylo slyšet všechny někdy i velmi vzdálené dialekty řečtiny. Kdo mluvil řecky, vyznával olympské bohy a měl vzdělání z gymnasia (pouze pro chlapce) byl Hellén. Žvatlání Levantinců, například Zénóna z kyperského Kitia, zakladatele stoicismu, nepochybně rvalo Athéňanům uši asi jako dnes Angličanům výklady německých nebo francouzských profesorů. Nešlo však o jazykové „našinství“, ale o významové. A Helléni vždy prahli po vědění.

Hellénští žoldnéři před perskými válkami volně jezdili za prací, byli v Babylónii, Egyptě (který nikdy nepovažovali za barbarskou zemi, třebaže jim byla co do zvyklostí nejvíce vzdálená). Athény na začátku šestého století př. n. l. za Solóna navštívil Skyth Anacharsis a svou prostotou udělal takový dojem, že jej Helléni zařadili mezi mudrce. Barbaři to viděli jinak. Když se vrátil domů kamsi na dnešní Ukrajinu, zavraždili ho, protože prý zaváděl hellénské zvyky.

Platí ostatně dodnes, že nesnášenlivost je jedním z projevů barbarství, odvrácená strana multi-kulti, kdy například monotheističtí extrémisté terorisují své okolí a souvěrce v Evropě za to, že se příliš poddávají hostitelské zemi, nebo že nejsou dostatečně protisionističtí a protiameričtí. Anacharsiův osud později ve starém věku potkal i několik germánských knížat, protože je doma pokládali za moc římské.

Antické multi-kulti

Historik Thúkýdidés na konci pátého století př. n. l. potvrzuje, že náplň slova barbar je proměnlivá. Barbary byli prý všichni, kteří obklopovali Hellény. Homér ještě nemohl rozlišovat mezi barbary-Nehellény a Hellény, protože pod Íliem ještě neexistoval společný název: Hellénové si říkali pouze lidé kolem Achillea z thessalské Fthíótidy. Barbary v barbarských časech byli tehdy všichni. Athénský historik proto logicky exkurs uzavírá: dávní Helléni žili stejně jako dnešní barbaři.

Zlom nastal s perskými válkami. Barbaři rovnalo se Peršané a jejich podrobení národové. Nicméně obchod válkami nijak příliš netrpěl. Maloasijská iónská města vzkvétala a za peloponnéské války neváhali nejprve Sparťané, pak Athéňané dolézat za perskými satrapy a brát od nich peníze na válku. Žoldnéři, jako slavný Xenofón, bojovali v perských vojscích, ale nadále rozlišovali mezi oddíly hellénskými a ostatními, barbarskými. Xenofón dokonce použil postavy perského Kýra, aby idealisoval perský společenský řád, barbarství; snad první příklad „píár“ ve prospěch cizího národa...

Perské peníze zbláznily hellénský svět natolik, že téměř platila zásada „Jdi na východ, mladý muži“. Po ideologické přípravě řečníkem Ísokratem to udělal Filippos II. a jeho syn, Velký Alexandros. Nejslavnější z válečníků založil novou epochu. Barbarství zmizelo, slilo se s hellénstvím v hellénismus (novověký výraz), v antický multikulturalismus s omezenou přímou demokracií a silným panovnickým kultem, prvkem orientálním.

Seleukovská říše s Antiochií a Seleukií na Tigridu, ptolemaiovská s Alexandrií měly pestré národní složení, ale uspořádány byly v duchu hellénských tradic a s hellénomakedonskou vládnoucí vrstvou (teprve v římské císařské době se na východě dostali lokálně k moci například Arabové – mluvící a píšící však řecky).

Hellénové kolonisovali východ až do Střední Asie a Pákistánu, ženili se s ženami z barbarského světa, asimilovali se. To, že i barbaři jsou lidé, jim již dávno předtím vysvětlili sofisté, zakladatelé liberálního evropanství. Později Římané pohrdlivě pravili (Livius), že „Makedonci, kteří založili egyptskou Alexandrii a babylónskou Seleukii a měli osady všude po světě, degenerovali v Syřany, Parthy a Egypťany“. Republikánští Římané také pohrdali, jako ostatně zprvu také Helléni, orientální, barbarskou, proskynésí. Za dominátu zdomácněla i na římském západu.

Spojení lidí a zemí pod jednu státoprávní normu se základem v hellénském světě demokratických i aristokratických tradic doplněno místními zvyklostmi dalo vzniknout nerasovému universalismu, říšské synthesi východu a západu. Převezmou ho Augustovi Římané a svým způsobem se ho zmocní katolická větev křesťanství: proti antickému duchu však s vyloučením náboženské snášenlivosti.

Návrat barbarů

Až do skonání římského světa zůstali pro literáty Kelti, Germáni a Slované nevzdělanými, divokými barbary. Velmi těžké to měli hlavně Germáni. Jako rukojmí se jejich elita dostávala na římské území do škol, uměla latinsky. Od konce třetího století n. l. rostl počet Germánů v římské armádě a od pátého století jsou germánská jména ve vyšší císařské administrativě (i nějaký ten vzdorocísař by se našel). Tu a tam proti nim povstala hysterie, jako například v červenci roku 400, kdy bylo v Konstantinopoli povražděno v protigotském pogromu na sedm tisíc lidí.

Zánik západořímské říše byl opak vzniku hellénistického universalismu. Neřímané, barbaři, a jejich státy vrostli do římanství. Převzali řadu institucí, ale společnost zůstala germánská.

Specifickou odnoží barbarství se stalo v pozdním Římě vandalství. Této slávy se germánskému národu, který z území dnešního Polska cestoval do Itálie, Španěl a severní Afriky, dostalo za vyloupení Říma roku 455 n. l. Papež Leo I. násilnosti zveličil, takže Vandaly zvěčnil více než jejich jméno v jihošpanělské Andalusii. Největšími vandaly v Římě a antice totiž byli hlavně křesťané, kteří liberální polytheismus zcela vyvrátili („K Ježíšovi není alternativy“). Jakmile se rozšířili po Evropě, dostalo barbarství novou dimensi: kdo je jinověrec, je barbar.

Křesťanství svou barbarskou agresivitu na prosazení své výhradnosti už neprojevuje tak výrazně. Jeho monotheistický příbuzný jakoby oživl. Islámští sebevražední bojovníci svaté války, džihádu, dostali od Zápaďanů nálepku barbarů. Těší se do ráje na děvčata s velkýma očima, na plné stoly, na odměnu za smrt ve válce s nevěřícími. Aby zemřeli jako mučedníci, studují v Evropě a Americe, dělají si pilotní lístky, žijí válkou s křesťanským světem, který však už dávno z velké části ani křesťanský není - proto neudeří novou křížovou výpravou, jak by zřejmě rád viděl ultrakonservativec bin Ládin.

Civilisovaný, čti západní, svět hledá usmíření, pochopení, chce si o tom povídat. Nechává kazatele smrti kázat lásku k nenávisti. Evropa neumí arabsky, nezná korán a na druhé straně mohamedáni se vyhýbají kultuře hostitelských zemí. Co z toho vzejde? To, co už několikrát v dějinách: Sešikování barbarů není barbarské. Uvidíme, co bude, až se dají do práce.

 

exkurs: Barbaři ze Sol

Vyslovuje-li někdo cizí slova špatně, je to barbarolexis, říkali Helléni. Barbarismos byla naopak chyba ve výslovnosti řeckého nebo latinského slova. Jiný výraz pro barbarismus je soloikismos či lat. soloecismus. Chyba má jméno podle města Soloi v Kilikii, kde měli Athéňané kolonii. Její obyvatelé, kteří zůstávali athénskými občany, však mluvili pod vlivem dnes už neidentifikovatelného jazyka okolních Kiliků proslulých piraterií a ničemností tak hrozným dialektem, že jim nebylo téměř rozumět; na to bylo sloveso barbarein, zpustnout.

vyšlo v Lidových novinách 10. září 2005

Barasdátés, viz Varzdat

Barbarikon, lat. Barbaricum, pův. snad Bibakta n. Bibaga, přístav založený a ohrazený kamennou hradbou Nearchem v ústí Indu jako "Alexandrův přístav"; srov. pod Krokala§ 325

Barcelona, viz Barka, Barca

Bardinés, Nahr Baradá, ř.§ viz Chrýsorrhoás

Bardija (I.) z Persie, b. Kambýsa II., řec. Smerdis§ 522

Bardija (II.) alias Gautama z Chorésmu, řec. Smerdis; též Pseudobardija I.§ 522, 521

Bardija (III.), též Pseudobardija II.§ viz Vahjazdáta z Táravá

Bardylis, dyn. ill. kmene Encheleů§ 1. 358, 352, 335, o. Kleitův; 2. 335, 295, 292, 282, syn Kleitův

Bargylia (pl.), m. v Kárii§ 250, 232, 201

Barhadratha, Brhadr- či Brihadratha§ 1. panovnická dynastie v Magadě na severu Indie, 600; 2. poslední k. dynastie Maurjů v Magadě, 185

Baris, pozdější Antóniás, hrad v Jerúsalému§ 69, 67

Bárium, řec. Bárion, m. a přístav v Ápúlii§ 182

Barkovci, přední rod v Karthágu§ 530, 228

Barka, lat. Barca, osada na sv. Španěl, z foiníckého Barkeno, řec. Barkinon a lat. Barceno n. Barcino; dn. katalánská Barcelona§ 228

Barké, m. v Kýrénaice, pozd. Ptolemáis, viz také tam, dn. al-Merdž v LAR§ 550, 535, 518, 517, 513, 512, 322, 250, 217

Barma, novověký státní útvar, od roku 1989 Mjanma, angl. Myanmar§ 175

Bar-rakib, k. v Sam’al, syn Panammua II.§ 743

Barsabás z Thrákie, dyn.§ 149

Barsaentés z Persie, satr. Arachósie a Drangiány§ 330

Barsiné z Persie, manž. Mentórova a Memnónova, d. Artabázova a m. tří manželských dcer, jednoho syna a předmanželského s. Alexandrova Héráklea§ 355, 341, 324, 323, 309, 303

Barsiné z Persie, d. Dáreia III., choť Alexandra III.§ 324, 323

Barsip§ viz Borsippa

Bar-sur, k. v Sam’al, syn Panammua I.§ 743

Bartatua ze Skythie, řec. Prótothyás, k.§ 669, 653, 644, 635

barvy, barevnost, polychromie, viz sochaři

Baryaxés z Médie, samozvanec§ 324

Barygaza, též Bargosa, m. a přístav v Gudžarátu u ústí Narmady, sanskr. Bharukččha, Bharukaččha (angl. Bhrygu-Kakcha), dn. Bharauč (Broach)§ 115, 19

Barzafarnés, strat. Parthie§ 40, 38

Bás z Bíthýnie, dyn.§ 377, 328, 327

Baseirta, manž. Fraáta IV.§ 10

baseny, bazény, viz lázně

Basilea, viz Augústa Raurica

Basileidés z Tyru, epikúrik (jiný B. z Alexandreie byl gnóstikem ze 2. st. n. l.)§ 250

basileus, „král“, srov. tam§ 1. viz archón, původně náčelník kmenu či kmenového svazu s velitelskou, soudní a kněžskou pravomocí, dědičná posice „šlechticů“, lidí odvozujících původ od héróů a bohů (srov. krále ve Spartě, kde byli podřízeni eforům), 2. v Makedonii, Épeiru a po celý hellénismus byl král jen málo omezeným vládcem, 3. hellénistické označení pro lokální nehellénské dynasty, 4. absolutní vládce v předněvýchodních civilisacích, 5. na theokratické Samothráké nejvyšší úředník státu

basilica, řec. basiliké, tj. „královská“, vlastní hellénistický původ staveb je předmětem dohadů, u Římanů tržnice (macellum, řec. makellon) o několika lodích, která sloužila také jako místo společenských setkání, jednání, ale také zábavy; převzato křesťany pro označení jejich chrámů:

basilica Aemília§ 179, 50, 14

S její rekonstrukcí začal cos. roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus, který ze stavby svého předka ponechal jen sloupořadí. Byla to nejnákladnější veřejná stavba republikánského Říma a současně se silnou finanční podporou C. Iúlia Caesara a Augusta postavil ještě basiliku Paullovu.

basilica Iúlia, na Foru§ 46

basilica Neptuní§ 27

basilica Opímia§ 121

basilica Porcia§ 184

basilica Semprónia§ 170

Poslední velkou světskou stavbou antického Říma byla Basilica nova, Nová basilika, kterou zahájil Maxentius, dokončil vítěz nad ním Constantínus I. (Maxentius, poslední z velkých římských stavitelů, postavil circus u Appiovy cesty pro patnáct tisíc diváků).

Basilidai, Basilovci, aritokratický rod v Efesu, který odvozoval původ od athénského krále Kodra, po ztrátě politické moci zůstali kněžími v Artemísiu§ 650, 610

Flavius Basilius Iunior, poslední doložený římský konsul roku 541 n. l., sine collega§ 509

Baskové, Euskaldunak či Euskotarak, zemědělci a vyhlášení mořeplavci (jako první obeplul svět baskický plavčík, když dokončil Magellanovu výpravu), vedle Hellénů, Arabů, Židů, Berberů a snad Illyrů-Albánců jediní ve středozemním prostoru, kteří přežili ze starého věku; jazyk euskara je jediným, který přežil romanisaci jihozápadu Evropy, bývá marně dáván do souvislostí s ibérštinou či kavkazštinou. Pro velký svět Basky „objevil“ Caesarův legát P.Licinius Crassus r. 56 pacifikoval Aquitánii, z jejíž jižní části pod Pyrenejemi se stalo území Novempopulonia s Vascony/Gascony, viz Keltibérové

Basra, přístav v Iráku§ 324

Bassania, m. v jižní Illyrii východně od Lissu§ 168

Bassiánus, latinisovaná podoba jména velekněžského rodu v syrské Emese. Císař L. Septimius Sevérus dal jméno L. Septimius Bassiánus synovi Caracallovi podle otce své manželky Iúlie Domny Iúlia Bassiána, velekněze El-gabala, Elagabala, Héliogabala, srov. pod Héliogabalos, Elagabalus. Jméno snad souvisí s pozdněbabylónským jménem Bassija, snad hypokoristikem za Anu-balassu-iqbi (?), „Anu mu přiřkl život“.

L. Bassus, Metellův quaestor§ 68

Bastarnové, germánský kmenový svaz mezi Viaduou a Istrem (tedy na území dnešního Polska, Ukrajiny, Moldovy a Rumunska)§ 200, 194, 184, 179 - 176, 168, 92, 61, 60, 29 - 27, 19, 14, 13

Původně sídlili podle archeologických nálezů mezi Labem a Odrou a mají doložitelnou historii půl tisíciletí dlouhou. Hellény počítáni mezi Kelty, ale asi jazykové skupiny germánské - zjevně první z Germánů, kteří přišli do intensivnějšího styku s hellénorománskou kulturou, srov. jejich usídlení v Dardanii a spojenectví s Makedony (viz roky 179 nn.). Jejich kníže Klondikos by tedy mohl být prvním z Germánů, kterého známe jménem (byť keltským). B. byli také prvními z Germánů, kteří porazili Římany v poli (rok 61 v dolním Podunají) a nepodlehli vzápětí v protiútoku; viz pod Germáni. Císařem Probem usídleni v řím. Thrákii, roku 268 n. l. s Heruly vpadli do Hellady a dospěli až ke Spartě. Možná jejich součástí nebo jiným jménem pro B. je (u Tacita) Peucíní, Peukínové podle ostrova v dunajské deltě Peuké (od řec. slova pro smrk?). Jejich cestou z původních sídlišť na východ a po Dněpru k Pontu, snad jednou z "jantarových cest" od Baltu, táhli o c. dvě stě tři sta let později Gotové. Po Bastarnech staří geógrafové nazývali část Karpat montés/Alpés Bastarnicí, snad Nízké Beskydy a Ukrajinské Karpaty.

Bastétánové, Bastulové, Blastofioníkové, keltibér. lid v dnešní Máleze, Granadě Almeríi a Murcii§ 190, 154, 153, 143

Batáneia, Bašán, střed. část Dekapole v Transjordání§ 30, 23, 20, 4

Batávové, pogermánštěný kelt. kmen na dol. toku a ústí Rýna§ 70, 12

Jméno národa uchováno v místním názvu Betuwe pro nížinu mezi řekami Waalem a Leckem s největším městem Nijmegen/Nimwegen, starý Noviomagus Batávórum. Po porobě Římany neplatili daně, vynikali věrností říši a z Batávů se stavělo jádro principových osobních gard. Veleli jim rodilí Batávové. Neúčastnili se ani cheruské války, odmítli Arminia i po teutoburském vítězství. Třebaže je Augustus okamžitě tehdy na podzim roku 9+ vzdálil ze své ochranky a poslal z Říma, brzy je přijal zpět.  

Bathanattos/Bathanatos, kelt. předák§ 279, 278

Bathyllos z Alexandreie, vyhlášený pantomímos (jiný B. působil za Domitiána)§ 8

Bathys limén, tj. Hluboký přístav, dn. Batumi v Gruzii§ 65

Batis, per. velitel Gázy původem z "Aithiopie"§ 332

Batnai, Batana (?)§ viz Anthemús, Bít Adíni

Batón z Dardanie, dyn.§ 200, 197

Batón z Pannonie, dyn., lat. Bató§ 120 (o jeho pozdějších jmenovcích a bellum batóniánum viz roky 6 - 9 n. l.)

Batrachomyomachiá, viz pod epos

Battakos z Pessinúnthu v Galatii, velekněz kultu Velké Matky, též Battax§ 1. 189; 2. 101

Battos, jméno kýrénských králů (lib. „vůdce, král“):§

Battos I.§ 631, 590, původně Aristotelés z Théry

Battos II.§ 579, 540

Battos III. Chólos, „Chromý“§ 530, 520

Battos IV.§ 512

Batumi§ viz Bathys limén

bavič na hostinách, viz hostiny

bavlna, bavlník§ 6

Bavory, Bavorsko, něm. národ, země a stát§ 775, 110, 60

Jeho královský rod Wittelsbachů je nejstarším souvisle vládnoucím rodem Evropy Hrad Wittelinespach je poprvé zmiňován roku 1115 a ačkoli rodová tradice sahá mnohem dále, zakladatelem moci Wittelsbachů byl falckrabě Otto I., odměněný roku 1180 po pádu Jindřicha Lva (Heinrich der Löwe) umenšeným bavorským knížectvím. Jeho syn Otto II. ženitbou rozšířil Bavory na Rýn. Roku 1777 vymřela bavorská větev W.

Dědic Karl Theodor z vedlejší větve Pfalz-Sulzbach zemřel neoblíben 1799 bez dědice a země přešla osobou Maxe IV. Josepha na další vedlejší větev, na rod Zweibrücken-Birkenfeld; korunován roku 1806 jako Max I. Joseph. Přímé nástupnictví skončilo roku 1886 králem Ludwigem II, popř. pro duševní chorobu vlády neschopného Otty I. Za něho vládl strýc a regent Luitpold, jehož synem Ludwigem III. v listopadu 1918 dějiny monarchie v Bavorech skončily

Jméno země souvisí s germánským národem Baiuvárů, jejichž název souvisí s keltským národem Boiů („Muži z Bohémie/ Čech“) a označením Bóiohaemum, „země Boiů“, pozdější Čechy. Viz také Bóiohaemum. Bavoři prokazatelně sídlili pod Alpami kolem roku 550 n. l. Srov. pod Regensburg.