Be-Bi

Beal, viz Bélénus

 

Bebrykové§ viz Bíthýniá

 

Bedowe§ viz Meroé

 

beduinové, arab. označení pro nomády al-bádijá, srov. dále pod Aramajové, Arabové apod., o beduinismu a městství, kmenech a klanech viz Mesopotamie§ 715

 

Behdet§ Edfú

 

Behistún, viz Bísutún

 

Beikthano-myo, "Višnuovo město" lidu Pju, v Barmě u dn. Taungadwingyi ve středu země§ 175

 

Bejt Ramata, Bejt Haram, řec. Bétharamfthá/Bétharamatha, za Héróda Antipy Lívias a později Iúlias, sídel. m. tetrarchie Peraiá; bývá lokalisována s Tall ar-Ramá/Tell er-Rameh v JOR§ 5

Bejt sajda, Béthsaida§ viz Iúlias

 

Bekenrinef z Egypta§ viz Bokchoris

Bekenrinef, wezír§ 664

 

Bél, bélu(m), „Pán“, „pán“, přívlastek bab. nejvyššího boha Marduka, též jako jeho samostatné označení; srov. foin. Bá‘al, řec. Bélos§ 187, 155

V theoforních jménech, psaných klínopisnou babylónštinou, lze mnohdy číst znak pro „bél“ jako „Marduk“. V hellénismu a římské době byl Bélos uctíván s kultem Hélia: jim dvěma postavil v Římě chrám císař L. Domitius Auréliánus.

Bélit, viz Mulissu a Atargatis

 

Bělehrad, Beograd, hl. m. Srbska a v letech (1918) 1929-2003 zaniklé Jugoslávie, viz Skordiskové. Učeným označením lat. středověkým Alba Graeca.

 

Belemeh§ viz Blemmyové

 

Belemina, Belminatis, m. v Lakónice§ 165

 

Bélénus, Beal, viz Nóricum

 

Bél-étir z Babylónu§ 669

 

Bél-šimanni, babylónský povstalec proti Xerxovi I. (dř. se uvádělo: Kidinnu)§ 484

 

Belgédé, m. Přední Hispánie nezn. polohy§ 93

Belgios§ viz Bolgios

Belgové, Belgí, smíšený kelt.-germ. kmenový svaz na severu Gallií (srov. něm. Balge, nížinný, bažinatý kraj): Atrebatové, Ambiánové, Ambivaritiové (nezaměňovat s Ambivarety, haedujskými spojenci), Batavové, Bellovakové, Caeroesové, Caesorové, Caletové, Eburónové, Menapiové (zahrnováni mezi Germány), Morinové, Nerviové (zahrnováni mezi Germány), Rémové, Suessiónové, Veliokassové, Viromandové, germ. Atuatukové, Codrúsové, Paematové a Segnové§ 300, 250, 75, 57, 51

 

Belesys ze Syrie, satr. Syrie§ 354

 

Bél-charrán-bélí-usur, ass. guvernér§ 755

 

Bél-ibni z Babylónu, k.§ 702 - 700

Bél-ibni z Jakínů, aram. šejk§ 648, 639

 

Bél-ilája, ass. velmož§ 755

 

Belisar, vojevůdce Iustiniánův; akkadské jméno Bélí-šar, "Můj pán kraluje"§ 63

 

Belistiché či Blistichis z Argu nebo Makedonie, údajně přítelkyně Ptolemaia Filadelfa, majitelka spřežení, které zvítězilo v Olympii§ 264

 

Bellaios, k. v Karmánii, viz tam

 

Bellóna, st. Duellóna, válečná bohyně a její chrám v Římě§ 296, 82

 

Bellovakové, Bellovací, kelt. kmen v Belgické Gallii v okolí dn. Beauvais§ 57, 51

 

Bellové, keltibér. kmen v Tarrakónské Hispánii§ 195, 154, 143

 

belopoiétiké, viz vojenství

 

Belsazar, hebr.§ viz Bél-šarra-usur

 

Bél-šarra-usur, k. Babylónu, hebr. Belsazar, řec. Baltasarés§ 551, 549, 539

 

Bél-usur z Babylónu§ viz Béróssos

 

bématistés, "počítač vzdáleností", viz dějepis/zeměpis

 

Bemeselis§ viz Baithomé

 

Benátsko, historická země v sev. Itálii, Benátky viz Venetové§ 232

 

Bendis, bendídeia, viz pod Bohové a jejich svátky

 

Béné, m. na Krétě§ 668, 250

 

Beneventum, předtím Malventum, m. v Samniu, zal. prý Diomédem či s. Odyssea s Kirké§ 312, 270, 268, 214, 212, 180

 

Bengálsko, země ve vých. Indii a spolkový stát Západní Bengál (angl. slovo od Vanga, Banga, starý název část země, její druhá část se jmenovala Gauda - obě království patřily do říše Maurjů a Guptů)§ 321

 

Benghází/Banghází, viz Bereníké v Kýrénaice

 

Ben-Hadad III. z Damašku, hebr.§ viz Bir-’idri

 

beran, beranidlo, řec. kríos, lat. ariés, obléhací stroj, jeho vynález§ 501

 

Berberové, Berbeři, kmenový svaz zřejmě tzv. pelasgického ethnika (?) v sev. Africe, arab. podoba z řec. a lat. barbar. Sami si říkají Amazigh, pl. Imazighen§ 631, 530, 396, 241 (nejmenováni), 201, 67, 28

Srov. národ Maziků v římské Mauretánii. Egypťané B. označovali za Libyjce (Libu) či Numidy, srov. také pod Marmariké, libyjština = berberština. Římané je měli různé jejich kmenové svazy za Numidy, Maury, Garamanty apod. Ve východní Africe při Rudém moři a údajně až po m. Rhapta v Azánii nazývali hellénsští geógrafové pobřeží rovněž Barbarika. Soudívá se, že od Rudého moře přenesli jméno v podobě Berber na Severoafričany dobyvatelští Arabové.

Jazyk tamazight patří do skupiny hamitosemitské (= afroasijské). Zřejmě také pův. obyvatelé ostrovů u západoafrického pobřeží, mj. Kanárských ostrovů (na jednom ze sedmi z nich, na o. Gomera, přežívá signální a dorozumívací řeč pískáním o čtyřech konsonantech a dvou vokálech, vyučovaná na ostrově i ve škole, el silbo; cf. pod pískání). Od nich to zřejmě převzali dnešní španělsky mluvící pastýři.

B. používali od 3. st. vlastní písmo odvozené od kartháginské podoby foinícké abecedy; ve formě zvané tifinagh (s významem prý „púnská písmena“, srov. tam) přežilo latinku a arabské písmo a je v užívání u saharských Tuaregů. Jedním z berb. dialektů tamazight se hovoří v egyptských oasách Síwa a v Libyi. Dalšími většími jsou tarifit/rifti v severním Maroku, tašelhijt ve středním Maroku, kabylština v Alžírsku, která se píše latinkou. Skupiny Berberů žijí na jihu P a E.

Zřejmě prvním berberským literátem dějin byl autor latinských komédií  P. Terentius Áfer, viz rok 195 a 185. Vojevůdcem prvním snad berberského původu byl za Traiána Maur Lusius Quiétus. Pokud byl císař M. Opellius Macrínus Berber, viz pod Quirítés, pak to byl člověk, který to z nich ve starém věku dotáhl nejdále (mohl však být Maurem, stejně jako Latinem). Od osmdesátých let 20. století usilují B. o renesanci a z Francie se šířilo hnutí na odlišování B. od Arabů. Marocký král Hasan II. použil berberskou tradici a okolnost, že v římských dobách patřili B. do říše s centrem v Evropě, na podporu své žádosti o přijetí do EHS/EU.

Alžírský parlament uznal v únoru 2016 berberštinu za úřední jazyk, jednacím jazykem parlamentu zůstává arabština. Roku 2002 byla berberština připuštěna do škol v oblastech s berberskou většinou; z c. čtyřiceti milionů obyvatel Alžírska a z nich slabá polovina hovoří tamazight.

 

Berea, mí. v Iúdaji§ 160

 

Bereníké, jméno několika ptolemaiovských královen:§

Bereníké I. Sóteir᧠317, 308, 300, 296, 246, s. a manž. Ptolemaia I.

Bereníké II. Euergetis§ 261, 260, 258, 246, 221, manž. Ptolemaia II.

Bereníké III. Filométór Filadelfos, narozená jako Kleopatrá Bereníké§ 115, 105, 101, 88, 80, manž. a s. Ptolemaia X., manž. dále Ptolemaia XI. a manž. i svého o. Ptolemaia IX.

Bereníké IV.§ 79, 58 - 55, manž. Seleuka VII. a Archeláa

Bereníké, snoubenka n. manž. Attala III.§ 159, 138

Bereníké, seleukovská královna, d. Ptolemaia II. s Arsinoou I., jako manž. Antiocha II. a ka Bereníké Fernoforos/Přinášející věno§ 270, 253, 252, 246, 245

Bereníké z Chiu, milenka Mithridáta Eupatora§ 71

Bereníké z Iúdaje (I.), d. Héródovy sestry Salómé (i.) s Kostobarem Idúmajským, manž. Aristobúlova, m. Héróda Chalkidského a Héróda Agrippy I.§ 28, 17, 4

Bereníké z Iúdaje (II.), dc. Héróda Agrippy I., vnučka předcházející, milenka Titova§ 28

Bereníké z Telméssu, d. Ptolemaia II. z Telméssu, velekněžka dynastického kultu§ 189

 

jméno několika měst založených či kolonisovaných Ptolemaiovci:

Bereníké Tróglodytiké či Panchrýsos, založeno jako Arsinoé Olbiá, dn. Madínat al-haras v zálivu pod (mysem) Rás Banás na jihu egyptského pobřeží, popř. jiná Arsinoé ležela u Filótery na místě dn. Gimsy (?)§ 270, 250

Bereníké epi Dirés/Deirés, předtím Arsinoé epi Dirés, již. od dn. Assabu v Eritreji, popř. Džíbútí§ 270

Bereníké, předtím Euhesperidés či Euesperidés, m. v Kýrénaice, dn. Benghází/Banghází v LAR§ 250, 96

Bereníké v Épeiru, též Bereníkis, m.§ 295, 149

 

Bergistánové, ibérský kmen v okolí Tarrakóny§ 195

Bergomum, Bergamo, viz Cenománové

 

Berisadés z Thrákie, dyn. Odrysů§ 359 - 356

 

berně, viz daň

 

Beroia nebo Berroia, m. v Bottiaji/Émathii v Makedonii, tur. Karafenga, dn. Veria; srov. pod Aigai§ 432, 331, 287

Beroia nebo Berroia, m. v Syrii§ 301, 163, 96, 88

Dříve Iamchad/Jamchad, arab. Jamchád, a poté Chalab, ass. Chilbunu, bibl. Helbón/Chelbón, řec. Chalybón, tur. Halep, evrop. Aleppo, dn. arab. Chalab; v předhellénské době slavné vínem. V arabské vyniká zbožností: druhé největší město SYR s 1,7 milionem obyvatel mělo roku 2007 na 1530 mešit, více než čtyřmilionový Damašek s předměstími (1266).

 

Béróssos z Babylónu, bab. Bél-usur nebo Burášu, Mardukův velekněz, astronom a řecky píšící historik§ 270

„Potopa“ se podle jeho propočtů stala 15. daisia, kdy se Xisúthovi (Ziusudra, Uta-napištim) zjevil Kronos = Anu, tedy asi 1. května (?).

Béróssos

 

Výpravou Alexandra Velikého se Řekům značně rozšířil obzor obývané země. Samozřejmě že byli dobře informováni o oblastech, s nimiž řecké obce obchodovaly - s oblastí Černého moře a celého Středomoří. Jejich znalost dějin ovládnutých území však byla nepatrná a značně zkreslená.

Před Alexandrovou výpravou vylíčil dějiny zemí, v nichž se stali Řekové vládci, vlastně jenom Hérodotos. Jeho zprávy však v hellénistické době nemohly již plně uspokojovat potřeby řeckých učenců; kromě toho byly plné omylů způsobených neznalostí prostředí či povrchností informátora.

Jedním ze základních rysů nových hellénistických států na území bývalé perské říše bylo soužití s domácími tradicemi a kulturou. Řecká vláda znamenala pro Egypt a Mesopotamii poslední dobu ekonomického a kulturního rozmachu. Je přirozené, že řecky mluvící svět chtěl blíže poznat minulost národů, na jejichž území se nyní rozšířil.

Zároveň však i domácí vzdělanci měli snahu představit vlastní dějiny světovládným jazykem: egyptskou minulost sepsal Manethó, babylónskou Béróssos, první římští historikové psali římské dějiny řecky, židovské dějiny zpřístupnil Iosephus Flavius. Řecký svět se měl svým jazykem dozvědět o slávě jiných národů.

S Egyptem a východním Středomořím měli Řekové politické a hospodářské styky dávno před pádem perské říše. Babylónie jim však byla v každém ohledu velmi vzdálená. Babylónské dějiny jim poprvé představil Hérodotos a později Ktésiás z Knidu, který pobýval na perském dvoře jako králův lékař a který vypsal perské dějiny.

Prostředí Mesopotamie Řekům přiblížil účastník Kýrovy vzpoury, současník Ktésiův, Xenofón. Teprve když se Mesopotamie stala druhým centrem nové seleukovské říše, stoupla touha Řeků zvědět více o babylónské kultuře.

Pro řecký svět byly atraktivní hlavně babylónské úspěchy v astronomii, která ostatně byla vůbec dominantní vědou Babylónců po celý starověk. Babylónská kultura by však zůstala pro Řeky nepřístupná, kdyby se nenašel někdo, kdo by ji zprostředkoval řeckým jazykem. Tímto zprostředkovatelem se stal Béróssos.

O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Byl veleknězem boha Béla (= Marduka) v Babylónu. Za vlády Alexandra byl již dospělým mužem. Ve stáří opustil Babylón a usadil se na ostrově Kós, kde založil astronomickou školu. Athéňané ho měli údajně poctít sochou se zlatým jazykem.

Více zpráv o jeho životě není, přesto je zřejmé, že byl mezi svými současníky proslavený a vážený. Podle zmínek řeckých a latinských autorů sepsal Béróssos práce astronomické a zřejmě i spisek o vzácných kamenech. Proslavilo jej však především autorství tří knih Babylóniak, tzn. babylónských dějin.

Babylóniaka vznikla pravděpodobně kolem r. 280 př. n. l., sotva dříve. Béróssos je věnoval Antiochovi Sótérovi, příznivci babylónské kultury. O vlastním obsahu práce říká Béróssos: „Obsahuje sepsání zpráv o nebi, moři, stvoření, o králích a jejich činech".

První kniha obsahovala výklad o babylónské kosmogonii („o nebi, moři a stvoření"), druhá a třetí kniha byla věnována „králům"; druhá kniha obsahovala období před potopou, zprávu o potopě, 86 mytických králů po potopě a pět historických dynastií až do r. 732/1 př. n. l., třetí kniha zahrnovala vládu Assyřanů, Chaldejců a Peršanů až do r. 331 př. n. l., kdy Babylón obsadil Alexandros.

Béróssovo dílo se nezachovalo jako celek. Je známo z citací pozdějších autorů, především Alexandra Polyhistora, Iosepha Flavia a Vitruvia. Výpis z Béróssových Babylóniak pořídil Alexandros Polyhistór, učenec z 1. století př. n. l.

Tohoto výpisu pak používali všichni další historici až do byzantské doby. Podobný výpis filozofický z první knihy Babylóniak pořídil stoik Poseidónios v témže století; obsahoval rovněž poznámky astronomické.

Excerpt Alexandra Polyhistora se zachoval u křesťanského autora Eusébia z Kaisareie, který ho zahrnul do svých Chronik, v arménském překladu. Původní řecký výpis Eusébiův použil ještě na přelomu 8. a 9. st. n. l. mnich Geórgios Synkellos.

V následujícím překladu Béróssových Babylóniak uvádím pouze souvislé zlomky. Dnes již není možné přesně stanovit mezery mezi jednotlivými zlomky, čtenář však pozná, že jsou značné.

Zlomky z Béróssových Babylóniak

I. kniha

1. Babylónie leží mezi řekami Tigridem a Eufratem. Sama od sebe rodí divokou pšenici, ječmen, proso a sezam. V bažinách se rodí jedlé kořínky, kterým se říká gongy - svou vydatností se vyrovnají ječmenu.

Dále země rodí fíky a jablka a další druhy ovocných stromů; ryby a ptáky žijící na souši i v bažinách. Kraje, které leží proti Arábii, jsou suché a neplodné, z druhé strany je Babylónie hornatá a úrodná.

V Babylónu žilo mnoho rozličných národů, kteří se usídlili v Chaldeji. Žili bez zákonů jako zvěř.

2. Jeho podoba se uchovává ještě dodnes. - Netvor celý den pobýval mezi lidmi, aniž by požil nějakého jídla. Vyučoval lidi vědám a umění a rozličným řemeslům, učil, jak zakládat města a chrámy, jak stanovovat zákony a hranice pozemků; rovněž jim ukázal, jak sít a jak sklízet úrodu a vůbec vše, co člověk potřebuje k dennímu životu. Od té doby již nebylo objeveno nic důležitého.

Při západu slunce se Óannés ponořoval zpět do moře a noc strávil v oceánu; byl to totiž obojživelník. Později se objevilo ještě několik podobných netvorů, o nichž bude řeč v knize o králích.

3. Stvořila rovněž jiné lidské tvory s kozími stehny a rohy, další, kteří měli koňské nohy a zase jiné, kteří měli vzadu tvar koňského těla, vpředu lidského, čili hippokentaury.

Dále tato zvířata stvořila býky s lidskou hlavou, psy se čtyřmi těly a rybími ocasy, které jim vyrůstaly ze zadní části těla, koně se psími hlavami, lidi a jiné živočichy s hlavami či těly koňskými, ocasy rybími a jiné živočichy s podobami všelijakých zvířat. K tomu ještě ryby, hady, plazy a jiná zvířata vesměs podivuhodná a se zaměněnými podobami. Obrazy všech těchto zvířat se rovněž uchovávají v Bélově chrámu.

Nad všemi těmito tvory vládla žena jménem Omorka, chaldejsky Thalatth, což se do řečtiny překládá jako „moře" (thalassa). Když všechno to povstalo, přišel Bélos a rozštěpil Omorku na dvě poloviny: z jedné udělal zemi, ze druhé nebe.

Všechny tvory, kteří v té ženě žili, zabil. To ovšem myslel Óannés při svém výkladu jen alegoricky. Když totiž ještě všude vládlo vlhko a v něm žilo množství živočichů, Bélos si usekl vlastní hlavu, ostatní bohové smísili vytékající krev se zemí a stvořili tak člověka.

Proto jsou lidé moudří a dělí se s bohy o rozum. - Bélos pak, jeho jméno se do řečtiny překládá Zeus, rozříznul uprostřed temno, oddělil od sebe zemi a nebe a uspořádal svět. Netvoři zahynuli, protože nemohli snést sílu světla. Když však Bélos spatřil pustou, ale úrodnou zemi, přikázal jednomu z bohů, aby krev, která vytékala z jeho useknuté hlavy, smísil se zemí a stvořil lidi a zvířata, která by vydržela při životě. Bélos rovněž vytvořil hvězdy, slunce, měsíc a všech pět planet.

 

II. kniha

1. Prvním králem byl Chaldej Alóros z Babylónu; vládl 10 sarů. Po něm vládl Alaparos a Amélón, oba z města Pautibiblioi. Alaparos vládl 3 sary, Amélón 13 sarů. Po tomto vládl Chaldej Ammenón 12 sarů. Za jeho vlády se z Rudého moře vynořil netvor Idótión (či Annédótos), který měl podobu člověka a ryby.

Poté vládl 18 sarů (A)megalaros z města Pautibiblioi a po něm pastýř Dáónon z téhož města vládl 10 sarů. Za jeho vlády se opět objevil Annédótos, který měl stejnou podobu, jako ti dříve uvedení, totiž směs člověčí a rybí. Pak vládl Euedóranchos z Pautibiblioi a to 18 sarů. Za jeho vlády se objevil další netvor s rybí a člověčí podobou jménem Ódakón.

Dále vládl Amempsinos, Chaldej z města Laranchoi, 10 sarů. Následoval Ótiartés z téhož města, vládl 8 sarů. Pak, po smrti Ótiarta vládl jeho syn Xisúthros 18 sarů. Za jeho vlády vypukla velká potopa.

Xisúthrovi ve spánku Kronos sdělil, že 15. dne měsíce daisia (makedonský měsíc; bab. du'úzu) zahubí veškeré lidstvo. Dále nařídil, aby ve městě boha Hélia, v Sippaře, zakopal všechny písemnosti a vstoupil na loď s příbuzenstvem a nutným množstvím přátel; aby naložil jídlo a pití a na loď nahnal ptáky a čtyřnožce a se vším aby byl připraven k plavbě.

Když se Xisúthros ptal, kam popluje, Kronos mu odpověděl, že k bohům, aby se k nim modlil, aby byli k lidem přátelští. Xisúthros poslechl a vystavěl loď, která měla délku 15 stadií a šířku 2 stadií. Když učinil vše, co mu bylo uloženo, nalodil svou ženu, děti a přátele.

Když povodeň přišla a opět opadla, vypustil Xisúthros několik ptáků. Protože však nenašli žádnou potravu ani místo, kde by usedli, vrátili se zpět na loď. Po několika dnech vypustil Xisúthros opět ptáky: ti se opět vrátili na loď, tentokrát s nohama obalenýma blátem. Potřetí vypuštění ptáci se na loď již nevrátili.

Tu Xisúthros poznal, že se objevila země. Odstranil část paluby a když viděl, že loď usedla na jakousi horu, vystoupil spolu se ženou, dcerou a kormidelníkem, poklonil se zemi, postavil oltář a obětoval bohům. Pak zmizel těm, kteří zůstali na lodi. Zbylí se vypravili Xisúthru hledat a volali ho jménem.

Samotného Xisúthru již nespatřili, z nebes však uslyšeli hlas, který jim přikazoval mít úctu k bohům. On sám se pro svou zbožnost dostal spolu se ženou, dcerou a svým kormidelníkem mezi bohy. Doporučil zbylým, aby se vrátili zpět do Babylónu, vyhrabali v Sipparu zakopané písemnosti a předali je lidem. Místo, kde se nyní nacházejí, se jmenuje Arménie.

Když to uslyšeli, obětovali bohům a pěšky se vypravili do Babylónu. Z vlastní lodi však, která zůstala ležet v Arménii, se dochovala ještě část, která se nachází v Gordyénských horách Arménie. Mnozí si z lodi usekávají kousky asfaltu, kterých pak užívají jako prostředku proti nemocem.

Když se tedy vrátili do Babylónu, vykopali písemnosti uložené v Sipparu, založili mnoho měst a zřídili mnoho chrámů bohům a znovuobnovili Babylón.

2. Odtud uvádí Béróssos jména osmi vládců médských v Babylónu, 224 let; a dále 11 králů a 28 let. Pak uvádí chaldejské krále, 49 v počtu u 458 let, pak arabské, 9 králů a 245 let.

Po těchto letech informuje i o vládě Šamiram nad Assyrií. Pak opět jednotlivě vypočítává jména 45 králů a jejich roky, 526 let. Po těchto vládl král Chaldejů jménem Fúlos.

 

III. kniha

1. Postavil pomník svého vítězství, když dal postavil vlastní sochu, na kterou dal chaldejskými znaky zvěčnit události. Postavil město Tarsos a dal mu jméno Taršiš. Pak se vrátil domů. Žil 18 let a byl zabit vlastním synem. Ten vládl 8 let, po něm Hamugios 21 let a jeho bratr 21 let.

Po nich kraloval Nabupalassoros 20 let a po tomto Nabuchodonosoros, takže se od Senacheriba po Nabuchodonosora počítá 88 let.

Když Nabuchodonosoros převzal vládu, obklopil Babylón trojitou hradbou a to v 15 dnech; z ramene Eufratu zvaného Akrakanos vyvedl řeku (kanál) Armakalé. Nad městem Sippara dal vykopat jezero o obvodu 40 parasang a hloubce 20 loktů; dal postavit propustě, které, když se otevřely, zavodňovaly celou rovinu kolem města. Propustě se jmenují Echetognómony.

Postavil rovněž hráze proti přílivu Rudého moře (Perského zálivu) a na přístupech do Arábie založil město Terédon. Královské zahrady ozdobil stromy a tyto zahrady nazval „zavěšenými".

Král Nabuchodonosoros vládl 43 roky; byl to muž činu a slavnější než jeho předchůdci. O něm říká Béróssos ve třetí knize Babylóniak: Když jeho otec Nabupalassaros uslyšel, že se proti němu vzbouřil satrapa Egypta a Údolní Syrie a tuto urážku nemohl již déle snášet, vypravil proti povstalci svého syna Nabuchodonosora, který byl tehdy již v dospělém věku.

Nabuchodonosoros se s povstalcem střetl v boji, porazil ho a stal se pánem země, která odjakživa měla vlastní královládu. V téže době v Babylónu onemocněl jeho otec Nabupalassaros a zemřel po vládě, která trvala 21 let. Když se to zanedlouho poté Nabuchodonosoros dozvěděl, uspořádal poměry v Egyptě a na ostatním území, určil jednomu ze svých přátel, aby s hlavní silou vojska spolu se zajatými Židy, Foiníčany, Syry a obyvateli Egypta a a zbytkem kořisti táhl do Babylónu; sám rychle prošel pouští a dorazil do Babylónu.

Převzal vládu, kterou mezitím spravovali Chaldejci a rovněž královské sídlo, které spravovali nejlepší z nich, rozkázal pro blaho vlastní říše usadit zajatce v těch částech Babylónie, které to vyžadovaly. Dal vyzdobit z válečné kořisti chrám Bélův a ostatek starého města, stejně tak i nové, na druhé straně Eufratu. Aby již nikdo nemohl město dobývat tím, že by odvedl tok řeky, dal obehnat obě části města trojitými hradbami, jedny z pálené hlíny a asfaltu, druhé jen z pálené hlíny.

2. Jeho syn Labassemardochos se dostal k vládě jako chlapec; vládl 9 měsíců. Bylo mu ukládáno o život, protože se příliš projevovala zkaženost jeho mravů a tak byl svými přáteli ubit.

Po jeho zabití spiklenci společně přenesli vládu na Nabonnéda, jednoho z Babylónců a spoluúčastníků spiknutí. Za jeho vlády byly hradby kolem řeky ozdobeny cihlami z pálené hlíny a asfaltu. V 16. roce jeho vlády vytáhl Kýros z Persie, dobyl zbytek Asie a táhl do Babylónie.

Když Nabannédos zjistil, že Kýros přichází, postavil se mu v bitvě a podlehl; uprchl z bitvy a uzavřel se v Borsippě. Kýros získal Babylón a nařídil zbořit vnější hradby, protože se mu zdálo, že je to velmi důležité a nedobytné město. Pak se vypravil proti Borsippě obléhat Nabonnéda. Ten však obléhání nevydržel a vydal se Kýrovi do rukou.

Kýros se k němu zachoval lidsky a určiv mu za místo pobytu Karmami odeslal ho z Babylónie. Nabannédos prožil zbytek života v té zemi, kde i zemřel.

Poznámka: Naprostá většina jmen a událostí je známa z domácích, klínopisných pramenů. Nejasná jsou pouze jména tzv. předpotopních králů (kromě Dáónon = Dumúzi). Jméno učitele lidstva lze snad vykládat z ummánu, pozdněbab. uwánu = Óannés, tzn. Demiurgos.

vyšlo v časopisu Nový Orient xxxvi, 1981, pp. 177 nn.

 

Beroun, viz Véróna

 

Bérýtos, m. v Syrii, foin. Beruta, krátce Láodikeia, řím. kolonie Iúlia Augusta Félix, dn. Bejrút v Libanonu (z foin. „Studně“); u B. se vléva ř. Magorás, arab. Nahr Bérút§ 219-218, 143, 80, 15, 7, 4

 

Besançon, viz Séquanové

 

Besnágar, mí v Madhjapradéši u Vidiše, IND§ viz Héliodóros z Taxil

 

Bessové, thrácký kmen v poh. Haimos§ 183, 108, 72, 62 - 61, 57, 28, 20, 19, 13, 10

S Dionýsovou věštírnou a jako součást Satrů zmiňováni Hérodotem již k roku 480. Nejznámějším z Bessů asi byl východořímský císař a monotheistický fanatik León I. (457-474), dosazený magistrem militum Alanem Asparem.

 

Béssos z Persie, jako samozvaný král Peršanů Artaxerxés IV. (pokud by platilo, že Arsés užíval také trůnního jména Artaxerxés, je Béssos Artax. V.)§ 330 - 328

 

Béth El, mí. v Palaistíně severně od Jerúsaléma, dnes poblíž stejnojmenné moderní osady (Bejt El)§ 634

Béth horon, mí. v Iúdaji§ 161

Béth lechem, mí. v Iúdaji, rodiště žid. krále Dáwída a Ježíše§ 2 

Starší Bajt Lachmu, Sídlo bohyně Lachmu, monotheisty přeformováno na „dům chleba“; arab. Bajt lachm značí dům masa), řec. Béthleem. Původně se lokalita jmenovala Efrata, aram. Pitná voda. Archeology roku 2012 dokázána existence lokality i mimo biblické knihy: nalezen střep s hliněnou pečetí ze sedmého roku čísi vlády (?) z doby kolem roku 800.

Béth sean§ viz Skythopolis

Béthsúra, Béth súra/Bejt Zur n. Bejt Cur, mí. v Iúdaji§ 163

Béth šemeš, mí. v Iúdaji§ 773

beton§ viz opus caementicium 

 

bezpečnost, "kolektivní", viz pod pakt

 

Bézabdé na Tigridu, Bázabdá, aram. Bét Zabdaj, dř. Fainiché, dn. možná Cizre v TR, sídel. m. Zabdikény§ 331

 

Bezetha, mí. v Iúdaji§ 160

 

běžec na dlouhé vzdálenosti§ viz hémerodromos

 

Bhadraka, k. v Magadě§ 185

 

Bhagavata, Bhágabhadra, k. v Magadě§ 185, 115

 

Bharata, Bháratové, přapředek Indů a jeho potomci, dnes jméno Indické republiky§ 600

 

Bhúmaka, k. z indosakské dynastie Kšaharáta§ 55

 

Bhúmitra, s. Vásudévův, k. v Magadě§ 68

 

Biaina§ viz Urartu

 

biandrie, dvoumužství, způsob polyandrie, přežitek z matriarchátu, praktikovaný dodnes v severních částech hinduistické Indie, v Ladákhu, jak dosvědčil americký dobrodruh Richard Halliburton ještě ve dvacátých letech 20. století, v odlehlém severozápadním Nepálu při hranicích s Tibetem v bönové oblasti Dolpo/Dolpa, v Polynésii a v povodí Konga; opakem je islámská polygynie, mnohoženství, viz pod ženy a Arábie/islám.

V Dolpě bývá manželka vybírána pro nejstaršího syna, zároveň pro jeho mladšího bratra či bratry; praxi ukončili ve vlastním Tibetu až čínští komunisté po jeho obsazení roku 1950. Stává se, že žena vychovává ve svých dětech i své budoucí manžely. V Mahábharátě se dcera krále domorodých Pančalů Draupadi provdala za pět bratrů z árjského klanu Pandavů. Což bývá mimo jiné vykládáno jako mísení árjských elit s domorodci symbolisovanými jejich bohem Krišnou s tmavou koží, kultem "domorodým", srov. rok 1800 a 600. 

 

Bianór z Leukady, akarnánský prořímský politik§ 197

 

Biás z Priény, tyr. a jeden ze Sedmi moudrých§ 668, 617

 

bible, křesťanské Písmo svaté, vide s. v. Móše, Iúdaioi a křesťanství

 

bibliofylax, „strážce knih“, viz pod daně

 

bibliothéké, bibliothéca, viz knihy a knihovny

 

biblos, biblion, byblos, bible, viz kniha a papýros

 

Bibracte, sídel. m. kelt. Haeduů, dn. Mont Beuvray v Burgundsku (nezaměňovat s Bibrax n. s kelt. Bibroky na jv. Anglie)§ 58, 52, 51

Bibrax, m. Rémů v Belgické Gallii, dn. Beaurieux či vrch Vieux Laon čili Laon v Picardii§ 57 

 

Bicilis z Dákie, Decebalův důvěrník§ 286

 

bigamie, viz polygamie

 

Bihár, dn. indický svazový stát, jméno odvozené od Vihára, buddh. kláštera; ve starém věku jádro státu Magadha§ 600, 599, 303

Většina indických filosofických škol vznikla na území Biháru.

 

Biká, al-Biqá', též Beqá'/Beká, údolí v Libanonu, řec. Búkka či Marsyás, srov. pod Koilé Syri᧠221, 219, 145

 

Bilistiché, Beli- z Makedonie n. Argu, milenka Ptolemaia Filadelfa a olympioníčka§ 276

Bilkís, Bilqís, mýth. královna ze Saby, arab. jméno zní Mahrám Bilqís, což byl ve skutečnosti Awwam, chrám měsíčního boha Ilmuqah, Ilmuqá v Ma´áribu§ 600

 

Bimbisára či Vidhisára z Magadhy, k., vlastním jménem Senija či Sénija, sanskr. Šrenija či Šrénika§ 545, 493

Sénija dostal přízvisko Bimbisára od svých žen podle toho, že mu krvácel hemoroid. Bimbi je červená tykev a synonymum pro čevenou barvu: „seroucí krev“. • O potížích s hemoroidy u antických vladařů není dalších zpráv. V novější minulosti se předpokládá, že na ně trpěl Napoleon a že bolesti, které prožíval, mu zabránili soustředit se na vedení své osudové bitvy u Waterloo.

 

Bindusára či Varisára alias Amitragháta, řec. Amitrochadés§ viz Amitragháta

 

bio, biograf, viz hudba

 

biografie, autobiografie, životopis, viz dějepisci

 

Bión z Borysthenu, filosofický i politický dobrodruh§ 244

Bión ze Smyrny, búkolský básník§ 150

další Biónové: z Abdér byl démokritovec a mathématik, z Klázomén a Mílétu sochaři, z Prokonnésu byl současník Ferekýda ze Syru, ze Syrákús byl autorem učebnice řečnictví, ze Sol sepsal spis o Aithiopii a byl jistý Bión skladatel písní a jiný tragickým básníkem.

 

Bir-dadda z Arabie, šejk§ 676

 

Bir-’idri z Damašku, bibl. Ben-Hadad III., syn Hazaela, k.§ 773, 740

 

Birkenna z Illyrie, jedna z manž. Pyrrhových§ 295

 

Birket Kárún, viz Moiris

 

Birtha n. Bírtá na Eufrátu, m. v Mesopotamii, srov. pod Zeugma a Byrsa.

Jiná B. byla na Tigridu a zřejmě to je Tikrít, viz tam a pod Mesopotamie. Slovo BYRT´, bírtá, aramajsky znamená „pevnost“, stejně jako assyrské bírtum (na rozdíl od álum, město, kde žili „civilisté“, v bírtu města byl garnison), srov. hebr. bírá.

 

Bistheibanaps, manž. Fraáta IV.§ 10

 

Bísutún, starší Baghistán, Behistún, řec. Bagistánon oros, skalní lokalita na jižní trase Velké hedvábné cesty mezi Kermánšáhem a Ekbatanami (Hamadánem)§ 550

Ze staroper. Bagastána, Místo bohů. Vedle trojjazyčného nápisu Dáriea I. v elamštině (zřejmě původní verse), babylónštině a perštině, který vznikal v letech 522-519 ještě nápis seleukovský z roku 148, tři parthské a sásánovský. Na základě bísutúnské trilinguy byla britským důstojníkem Henrym Rawlinsonem roku 1838 rozluštena stará perština.

 

Bít Adíni, Aguši atd.: jména především aram. kmenových svazů a jejich státečků v Syrii a Mesopotamii; názvy jsou v ass. podobě s významem ‘Dům či Rod Adínův atd.’:

 

Bít Adíni, stát v severových. Mesopotamii kolem Tell Barsip, viz pod Anthemúsias a Batnai§ 727, 612

 

Bít Agusi či Aguši, stát v okolí Arpadu, srov. tam, spíše smíšený chetit.-aram. útvar, aram. Bajt Guš (ass. též Jachan či Achan)§ 742

 

Bít Amukkáni/Awukáni, stát v již. Babylónii na pravém břehu Eufrátu - kmen. svaz Amukkánu byla část aram. Chaldajů§ 733

 

Bít Bachiáni§ viz Guzánu

 

Bít Burutaš či Burutiš§ viz Tabal

 

Bít Dakkúri, stát v Babylónii sev. od Bít Amukkáni, další část aram. Chaldajů§ 761, 731, 678, 669

 

Bít Chanunía, krajina v Urartu§ 608

 

Bít Jakíni, stát v již. Babylónii - další část aram. Chaldajů; země byla předtím nazývána Přímoří nebo Pomoří - Mát tamti(m), pozd. v hellénismu Charakéné nebo Meséné§ 770, 731, 729, 722, 707, 706, 700, 680, 669, 651, 648, 646

 

Bít réš, tj. dům-hlava, svatyně boha Anu v Uruku§ 244, 202

 

Bíthýnie, Bíthýnové, thrácký kmen§ 675, 416, 408, 404, 400 - 377, 347, 327, 315, 296, 289, 280, 279, 275, 264, 246, 242, 236, 229, 211, 202, 184 - 182, 156, 149, 130, 100, 98, 95, 94, 91, 88, 85, 81, 78, 74-72, 67, 47, 43, 35; Provincia Bithynia et Pontus:§ 67, 65, 64, 47, 43, 35

Kdysi byla země obydlena Mýsy a Mariandýny než sem pronikaly thrácké skupiny: nejprve Bebrykové, po nichž se země jmenovala, pak dorazili Bíthýnové a Thýnové; v chet. pramenech Wiluša.

 

bíthýniarchés, předseda provinčního sněmu§ 30

 

Bithyás n. Bithiás z Numidie, propúnský numidský velmož§ 147, 146

 

Bithys/Bíthys z Thrákie§ 1. 233, strat. Démétria II. Makedonského; 2. 167, syn Kotya III.

 

Bitón z Argu, b. Kleobiův, syn Héřiny kněžky v Argu Kýdippy, jeden z hellénských vzorů mateřské lásky a zbožnosti§ 600, 197

 

Bituítus, Bituítos, Bitoitos či Bitokos, kelt. jméno§ 1. 121, k. Arvernů, o. Congonnetiakův; 2. 63, kelt. sluha k. Mithridáta Eupatora

 

Biturigové, Biturigés, kelt. kmenový svaz v Gallii, dělil se na dvě skupiny: B. Cubí ve středu Gallie, ve starém kraji Berry, sídel. m. Aváricum, dn. Bourges, B. Viviscí na jihu kolem Burdigaly, dn. Bordeaux. Viviskové sousedili na jihu s dvaceti nárůdky aquitánskými, mezi něž ethnicky nepatřili§ 600, 52, 51

Augustem bylo území Biturigů, též Santonů, Kadurků, Lemoviků a dalších po Liger/Loiru zahrnuto do provincie Gallia Aquitánia. 

 

„bitva beze slz“ u Eutrésioi, kde Sparťané porazili Arkaďany§ 368

 

bitva jízdní, největší starého věku (u Ipsu) § 301

Největší středověká evropská jízdní bitva byla 15. července 1410 u Grünwaldu či Tannenbergu mezi polským králem a řádem německých rytířů (39 tisíc mužů na polské straně, 37 tisíc na německé)

 

bitva, největší mezi Hellény§ 301, 217

Bitva u Rafie byla největší mezi Hellény, srov. ovšem rok 301 Ipsos, kde proti sobě stálo více než 150 tisíc mužů ve zbrani. Největší ztráta v bitvě však postihla roku 129 Antiocha VII. Euergeta a Seleukovce v Mesopotamii: Parthové pozabíjeli na třicet tisíc vojáků, jádro seleukovské armády. Žádný hellénský dům prý tehdy nezůstal bez smutku. Ze ztráty se říše už nevzpamatovala.

Nelze srovnávat se ztrátami a operačními rozsahy bitev za válek novověkých, např. napoleonských, z nichž největší námořní bitvou byla bitva ve Skágerraku za první světové války (1916), letecká o Anglii (1940) a tanková u Kursku za druhé světové (1943), stejně jako bitva o Stalingrad (1942/3) a z první války bitva verdunská (1916 s téměř milionem padlých za desetiměsíčních zákopových bojů). Viz pod válka.

Nejvíce mrtvých civilistů během jediné vojenské operace zemřelo v japonské Hirošimě 6. srpna 1945 po 8.15 hod., kdy Američané na město o asi 350 tisíci obyvatel (osmé největší v zemi) svrhli první atomovou bombu (Little Boy). Ze 76 tisíc domů zůstalo jen šest tisíc nepoškozených, během výbuchu a na důsledky ozáření zemřelo do konce roku 1945 140 tisíc lidí, do šedesátého výročí útoku 237 062.

9. srpna 1945 shodili Američané na Japonsko ještě jednu jadernou pumu, Fat Man, zatím poslední bojově nasazenou. V Nagasaki v 11.02 hod. a v několika dalších hodinách zemřelo na 74 tisíc lidí. 2. září japonský císař kapituloval, skončila druhá světová válka; o prvním bombardování dějin viz pod válka.

Největší v oceánu vedenou bitvou na největším operačním území byla bitva o pacifický o. Midway, „na půl cesty“ o 5 km2, 4.–6. 6. 1942 mezi Japonci a Američany. Vlastní bojové operace vedlo letectvo startující na obou stranách z letadlových lodí, menší ztráty přivodily ponorky, ale loďstvo se nedostalo navzájem na dostřel. Japonci, admirál Č. Naguma a vrchní velitel I. Jamamoto, přišly o čtyři letadlové lodi, jeden těžký křižník a 332 letadla (více než polovina nasazených), Američané pod admirálem F. Fletcherem a Raymondem Spruancem, vrchní veltel v Pacifiku Chester W. Nimitz v Pearl Harbouru, ztratili jednu letadlovou loď, torpedoborec a 150 letadel (více než polovina nasazených).

V moderní době se uhnízdil zvyk "přehrávat" významné bitvy. Spolky staromilců se sdružovaly a na výročí masakrů v dobových uniformách a pokud možno v autentické výstroji a za stejných podmínek pořádaly navštěvované podívané. Největší takovou atrakcí bylo v červnu 2015 "zopakování" bitvy u Waterloo, v níž se Evropané pod britským velením s německým a holandským přispěním zbavili vlády Napoleonea di Buonaparteho, vulgo francouzského císaře Napoléona I. dvě staletí předtím. Dvě stě tisíc diváků z celého světa shlédlo podívanou, v níž 5500 vojáků-herců předvedlo průběh bitvy 190 tisíc vojáků se čtyřiceti tisíci padlými z 18. června 1815.

Starý svět podobné inscenace nepěstoval, ačkoli Římané byli v tomto smyslu velmi hraví. Během triumfů byly v průvodu vítězné armády neseny mimo jiné obrazy z bitev, dobývání měst a literáti velké události k poctě vítězů rádi (a se ziskem) zvěčňovali. 

 

bitva námořní, největší mezi Hellény a starého věku, viz též lodě, loďařství§ 262, 241

bitva na Nilu, viz pod Kanóbos a rok 47

 

bitva občanské války, největší; za republiky u Aktia. V únoru 197 n. l. u Lugdúnu proti sobě postavili do pole L. Septimius Sevérus a Clódius Albínus (také původem z Afriky, ale Latin) po 150 tisících mužích. Dvoudenní bitva byla největším soubojem všech římských občanských válek na souši. Lugdúnum, do té doby hlavní město střední Gallie, bylo zničeno a své postavení již nikdy nezískalo zcela zpět.

Za války mezi křesťanem Constantínem I. a polytheistou Liciniem roku 324 bylo zřejmě na malém prostoru shromážděno nejvíce vojáků za římských občanských válek. Licinius měl v Hadriánopoli vojsko o 150 tisících pěsích, patnácti tisících jízdních a 350 lodích pod Abantem. Constantínus se blížil od Thessaloníky se 120 tisíci pěšáky, deset tisíci jezdci a s loďstvem o dvou stech válečných lodí a dvou tisících dopravních; loďstvu velel jeho syn Crispus. 3. července 324 byl Licinius poražen na zemi, pak na vodě. po několika menších střetnutích byl definitivně poražen a zajat u Chrýsopole 18. září.

 

bitva slonů§ viz sloní bitva

 

bitvy na jezerech (Maiótském a Urmijském)§ 107

 

bitva vítězů§ 546

 

bitva námořní a na pevnině v týž den§ 468 (u Eurymedontu Athéňané nad Peršany), 204 (jistý Númenios zvítězil na moři a po vylodění v jezdecké bitvě)

bitva námořní a na zamrzlém moři na témže místě§ 107

 

Bityé, m. ve vých. Thrákii§ 100